O PRAVÉM VÝZNAMU KLÁŠŤOVA

Jindřich Žaludek, 9. dubna 2018

Významná hora Klášťov

Stejně tak je pojmenovaná kapitola knihy dr. Jaroslavy Grobcové Magické země Morava a Slezsko, K pramenům života na straně 154.

Hora Klášťov je opravdu významná.

Možná zklamu vyznavače romantického pohanského kultu, ale význam Klášťova spočívá úplně v něčem jiném, než zmiňuje tato kapitola. Jeho význam spočívá nikoliv v tom, že by byl kultovním místem, ale v tom, že Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm a také tím, že kromě nálezů z doby halštatské se na terase pod vrcholovou partií nalezly jedinečné archeologické objevy z doby starých Moravanů, které jsou zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Tyto nálezy svědčí o původním předpokladu nejvýznamnějšího moravského archeologa období konce 19. a první poloviny 20. století a zkušeného terénního praktika Inocence Ladislava Červinky, že se jedná o útočištné hradiště, nikoliv nějaké kultovní místo. Způsob uložení souborů železných předmětů svědčí o tom, že to nebyly obětiny, jak popustil uzdu fantazii archeolog dr. Jiří Kohoutek, ale uschované předměty, které byly zřejmě ukryty do země v době nebezpečí a měly být opět nalezeny. Byly totiž přikryty plochým předmětem, jako např. žernovem, plochým kamenem nebo např. plochou mísou slezského tvaru. Železo bylo totiž cenný strategický materiál a železné sekerovité hřivny byly dokonce používány jako směnné platidlo.

Dr. Jiřího Kohoutka jsem znal osobně a jeho přátelská povaha a nadšení pro archeologii celým svým srdcem způsobily, že občas zabrousil do oblasti hypotéz. Jeho hypotéza se pak bohužel rozšířila i mezi vyznavače starých pohanských tradic, kteří tuto hypotézu brali nikoliv jako domněnku či předpoklad, jehož závěr není možno považovat za dokázaný, ale nekriticky ihned jako hotovou věc. Většina archeologů však bere archeologické nálezy podstatně střízlivěji. Občas se názory dr. Jiřího Kohoutka dostaly i do propagační literatury, bohužel i s některými nepřesnostmi, ať už ojediněle jeho vlastními nebo převážnou většinou zkomolenými až samotnými autory propagační literatury. Protože mám k dispozici závěrečnou zprávu Ústavu památkové archeologické péče a bakalářskou diplomovou práci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ústavu archeologie a muzeologie, jsem rovněž v občasném kontaktu s lidmi, kteří spolupracují při zaměřování polohy nálezu depotů, troufám si vyjádřit se k obsahu kapitoly a přinejmenším poopravit některé mýty. Dr. Jiří Kohoutek nedokazuje přítomnost slovanského osídlení před třemi tisíci lety, jak je psáno v kapitole, ale dokazuje osídlení Lužické kultury popelnicových polí, slezsko-platěnické fáze. V té době absolutně nelze hovořit o nějakých Slovanech, jak se domnívají někteří horliví nadšenci z oblasti vyznavačů romantického pohanství čerpajících z teorií např. z Antonína Horáka (ten navíc hovořil o možných protoslovanech či praslovanech, nikoliv o Slovanech), s kterým jsem spolupracoval, když napsal knihu O Slovanech úplně jinak. I zde musím konstatovat, že než o luštění písma šlo spíše o hádání, neboť pan Horák dovedl přečíst údajně praslovanským jazykem i to, co bylo spolehlivě přečteno jako písmo napsané úplně jiným jazykem. Pan Horák byl totiž asistentem režiséra vědeckofantastických filmů Karla Zemana. To by mohlo vysvětlovat mnohé.

Že jde o první nalezené kultovní místo, je pouhá domněnka snad vyvolaná množstvím železných předmětů, snad snahou o propagaci a popularizaci této pozoruhodné lokality. Převážná většina nálezů je totiž podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století. Při vší úctě ke kolegovi však řada archeologů zdaleka nesdílí optimismus dr. Jiřího Kohoutka, co se železných depotů coby možných obětin týká, přiklání k názoru, že lokalita sloužila ke skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Nelze totiž pokládat vše, co je v zemi, za obětiny. Žádné kultiště, jako např. v lokalitě Šléza v Polsku nebo na Pohansku u Břeclavi zde nalezeno nebylo. Naši pohanští předkové obětovali část úrody, část úlovku, část pokrmu nebo nějakého kusu domácího ptactva formou úlitby. Určitě se nezbavovali formou obětování všeho nebo v takovém množství životně důležitých nástrojů a výrobních prostředků, na nichž záviselo jejich přežití. Prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny. Nedaleko Klášťova směrem na severozápad v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Horou čarodějů nenazvala Klášťov církev (str. 156), ale archeolog Kohoutek spolu s muzejníky u příležitosti výstavy prezentující archeologické nálezy na Klášťově ve snaze zatraktivnit výstavu. Zde je nutno upozornit, že název byl s otazníkem. Nebyla to církev, která opředla horu Klášťov pověstmi, nebyla to církev, která nazvala skalisko Čertovým kamenem. Pověsti mají lidový původ, takřka stejnými pověstmi je zaplaveno celé Valašsko, stejné pověsti se dokonce vyskytují i na Slovácku, nevyhnul se jim logicky ani Klášťov. Stejně tak název Čertův kámen je v okolí registrován v několika desítkách. Jedná se tedy o naprosto běžný název skalních suků, který pochází z pověstí, kterými Valaši i Moravští Slováci vysvětlovali svým dětem poměrně bizarní umístění skalních suků na vrcholech nebo hůře přístupných místech tím, že je tam upustil čert, když nestačil postavit kamennou hráz do kuropění. Tak jako názvy lokality, podobají se i pověsti k nim jako vejce vejci. Stejné pověsti i stejné názvy byly tedy aplikovány na všechny podobné lokality. V tomto ohledu se tedy Klášťov nikterak neliší. V této části Valašska je totiž pověstmi opředeno téměř vše, není důvod se domnívat, že zrovna pověsti o Klášťově jsou indiciemi pro nějaké kultiště.

Další nepřesnost je na str. 157. Klášťov není obklopen půlkruhem pohřebních mohyl, jak poněkud přeháněl dr. Kohoutek, ale skutečnost je taková, že několik slovanských pohřebních mohyl se vyskytuje zhruba na přímce dlouhé asi 10 km: Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská niva, tedy nikoliv v půlkruhu, jsou navíc všechny jedním směrem ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova, tedy dost daleko na to, aby bylo pravděpodobné, že by Klášťov mohl být kultištěm. Nejedná se tedy v žádném případě o půlkruh kolem Klášťova. Daleko pravděpodobnější lokality spojené s kultem slovanských pohanských bohů jsou těmto mohylám blízké lokality u Luhačovic na Obětové hoře a odborníky předpokládaný pohanský háj v oblasti trati Hradská niva – Nové kopanice severně od Bojkovic, kde ještě v 19. století rostlo asi 300 prastarých dubů ohromné velikosti. Poslední dub zasažen bleskem v roce 1922 měl po obvodu 8,5 metru a průměr 2,6 metru. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodní stezky spojující Pomoraví s Povážím. O tom ostatně svědčí i názvy obcí Rudimov a Rudice.

Na straně 155 je velmi zjednodušená informace o Velké čínské zdi. První Velká zeď byla postavena za vlády prvního císaře Čchin-Š´-chuang-ti, zakladatele dynastie Čchin, po které dostala Čína jméno. Šlo v podstatě o propojení již existujících úseků opevnění postavených v době, kdy spolu vedly válku menší státy v 5. až – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než současná zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Obranné zdi stavěly na severní hranici v určité míře i další dynastie. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla z pálených cihel a kamenů přebudována do impozantní podoby. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zdolat, ale měla usnadnit přesun bránících jednotek mezi opěrnými body a znesnadnit kočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů dovnitř říše. Určitě nebyla postavena směrem dovnitř a už vůbec není stará 7 a půl tisíce let.

Rovněž umístění kříže na Klášťově nemá původ v tom, že by církev chtěla zneuctít kámen, který mimochodem není posvátný, podobných hrubozrných pískovcových skalních suků jsou v okolí tisíce, ale pohnutek je hned několik. Pokud totiž lze v krajině registrovat kříže, jsou to památky na mrtvé hajné, pytláky, dřevorubce, svážeče dřeva, závodčí, turisty, oběti vrahů a další. Kříž byl umístěn obcí Vysoké Pole, Muzeem lidové kultury a tradic Vlachovska za spoluúčasti luhačovické farnosti dávno před tím, než se rozšířil mýtus o možných pohanských rituálech, nejen jako symbol nejvyššího vrchu Vizovických vrchů, jak je poměrně běžné v Rakousku, Bavorsku, Slovensku, Polsku, méně už Švýcarsku, ale hlavně jako připomenutí dřívějšího archeologického nálezu železného torza kříže z doby pozdního novověku (přestože se nejedná o žádný vzácný nález) a jeho náhrada, dále připomínka (jako všude jinde zvykem) několika tragédií, které se odehrály v blízkém okolí obklopujícím Klášťov ze všech stran, ať už jako památka vyvražděných obyvatel nedalekých Vařákových pasek, Ploštiny, ale zejména čtyř obětí a několika desítek zraněných Valachů při poddanské rebelii z 15. srpna 1767 proti zrušení svobodného hospodaření Valachů v okolí Klášťova vrchnostmi vizovického panství. Klášťov je na rozdíl od neprobádaných okolních lokalit na hřebeni Vizovických vrchů, jako hradiště Kopce a hradiště Krajčice poblíž Lidečka, hradiště Rýsov a nedaleké hradiště Oberský vrch poblíž Provodova a Březůvek jediná lokalita časově spojená také s již křesťanským obdobím Moravy. Ve střední části str. 157 je psáno, že na Klášťově byly odkryty valy starodávného osídlení. Valy odkryty nebyly, ty jsou zřetelné a výrazné ještě z doby halštatské a doby velkomoravské, byla pouze prokopána sonda jako řez valem o délce 12 metrů a šířce 2 metrů. Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, tedy nic, co by svědčilo o tom, že by lokalita sloužila jako obydlený prostor. I to nasvědčuje tomu, že se jednalo o útočištné hradiště. Na konci strany 157 je informace, že na kameni se občas objeví nápis „Tady sídlí slovanský bůh Perun“, což má údajně znamenat, že mnozí z návštěvníků vědí více o významu tohoto místa. Asi sotva. Jedná se spíše o jednoho vandala který ničí cizí majetek a čmárá po konstrukci kříže nesmysly a o Klášťově neví nic. Nápis totiž nebyl na kameni, ale na konstrukci kříže a zněl: „Tady vládne Perun“. O tomto vandalovi nelze uvažovat jako o ctiteli moravské historie, ale jako o fanatikovi akceptujícím pouze jedinou její část a zavrhujícím vše ostatní. Dějiny Moravy totiž šly nějakou cestou. Pokud Slované usoudili, že jim Sámo prokázal užitečnost v boji proti Avarům, zvolili si ho za krále. Volba určitě nebyla špatná, protože stejnou užitečnost prokázal i v boji proti Frankům. Pokud Pribina poznal, že jako pohan nemá šanci cokoliv znamenat a nikdo pro něj nehne prstem, usoudil, že není jiné cesty, než přijmout křesťanství. Jestli král Moravanů Rostislav na tomto příkladu viděl, že bez křesťanství se neobejde a viděl, jak Frankové zneužívali křesťanství k politickým zájmům a pod záminkou šíření křesťanství si podmaňovali okolní národy, usoudil, že pokud nemá podlehnout politickému tlaku těchto západních nepřátel, musí mít vlastní nezávislou církevní organizaci. Proto není na místě vyčítat mu, že se obrátil po neúspěchu v Římě na byzantského císaře, stejně jako není na místě vyčítat učeným slovanským věrozvěstům, kdy Konstantin Filozof dokonce patřil k největším učencům světa té doby, že nám přinesli písemnictví a tím pádem i vzdělanost. Nelze přece litovat toho, že Moravané neustrnuli ve vývoji a přešli tak jako ostatní tehdy známý svět ke křesťanství. Je to stejné, jako litovat toho, že jsme nezůstali v jeskyních a ekologicky neopracovávali pazourky. Prostě taková byla doba a kdo se nepřizpůsobil, dopadl jako vyhubení polabští Slované nebo skomírající Lužičtí Srbové. Přechod od pohanství ke křesťanství nebo jiným náboženstvím byl tedy celosvětový proces a nikterak neubírá nic na dávné kultuře Slovanů. Nerozumím tedy tomu, proč připomínku pozdějších dějinných událostí někdo chápe jako zavrhování dřívějších slovanských dějin. Je to stejně nesmyslné, jako kdybych tvrdil, že připomínkou Markrabství moravského zavrhuji dějiny Velké Moravy nebo Sámovy říše.

Byzantským učencům, kteří plnili pouze přání moravského krále (všichni tři moravským lidem uctívaní ještě za jejich života), tedy nelze vyčítat pozdější pozdně středověké a raně novověké „přehmaty“ církve, jako např. pronásledování jinověrců a upalování právě učenců. Dnes těmto Řekům vděčíme také zejména za to, že Moravané přežili jako národ dodnes a v tomto státě se nepřipomíná pouze český sv. Václav. A na nás je, aby se připomínal i moravský král sv. Rostislav, ve světě nejproslulejší Moravan Jan Amos Komenský, nejvýraznější postava moravské politiky druhé poloviny 19. století baron JUDr. Alois Pražák i dávné slovanské pohanské tradice, které naštěstí přežívají v podvědomí i v určité podobě do dnešní doby vědy, kdy víme, že obětování Perunovi asi žádný podstatný vliv na hromobití mít nebude.

Poznámku ke kapitole je možno uzavřít konstatováním, že jako místo kultu pohanských božstev Klášťov nikterak nepotvrdila a neprokázala nějakou souvislost depotů s lidovými pověstmi ani bakalářská diplomová práce věnovaná památce dr. Jiřího Kohoutka s názvem Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti. Popularizační informace je tedy nutné brát s jistou rezervou a nebrat je doslova. Pokud tedy zastánci starých slovanských pohanských tradic je hledají na Klášťově, jsou zřejmě na špatné adrese. Podle všeho je to slepá ulička, cesta by měla vést spíše na již zmíněné lokality Obětová (kde se obětovalo) a Hradskou nivu s mohylami severně od Bojkovic, bezprostředně sousedící s tratěmi zvanými Malý háj (možná bývalý pohanský háj) a Nad Hájem.

Po zjištění poměrně velkého množství nepřesností v jedné kapitole mne zajímalo, jak to asi vypadá jinde. A tak jsem namátkou pozpátku zběžně zalistoval i v jiných kapitolách. Tak např. na straně 142 je silně přehnaný údaj o rozloze hradu Starý Světlov asi 2,5 hektaru. Tento hrad nemá ani s předhradím rozlohu větší, než 0,5 hektaru. Na str. 143 je zmínka o starším hradu Světlov, Engelsberk, který měl stát na místě zříceniny Světlov před rokem 1360. To určitě ne, neboť Engelsberk je jedním z několika názvů jiného hradu Sehradice či Sehrad, někdy také Tetov, nikoliv hradu Starý Světlov. Zřícenina hradu Engelsberk leží 3 km vzdušnou čarou východoseverovýchodně od Starého Světlova. Oba hrady byly stavěny přibližně ve stejnou dobu. Založení hradu Světlov je kladeno do druhé poloviny 13. století. Nejstarší zmínka o hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, další z r. 1350, další z r. 1360.

Na str. 117 je zmínka o Spielbergu, takzvané hoře herečné. Původ jména Špilberk však nejspíš neplyne z „hracího kopce“, jak se domnívali obrozenci, ale znamená spíše zahrocený kopec podle německého Spille nebo také Spigelberg jako vyvýšené strážní místo.

Na str. 101 je psáno, že hradisko sv. Klimenta by mělo existovat už v mladší době bronzové. Hradisko existovalo v první polovině 9. století, určitě ne v době bronzové. Z doby bronzové jsou stopy nanejvýš navštívení, není vyloučeno ani dočasné osídlení, nešlo však o hradisko. Na konci strany 99 údajně Cyril postavil kapli na mnohem starších základech kaple dřívější. Žádné dřívější základy kaple, než z druhé poloviny 9. století nebyly nalezeny, naopak tato prvotní kaple z 2. poloviny 9. století stála na místě kněžiště pozdějšího kostela. A určitě ji nestavěl Cyril, ten se ostatně tak ještě nejmenoval. Ale doba stavby kaple na již existujícím hradišti odpovídá době jejich působení na Moravě.

Na straně 100 jsou zmíněny 4 lokality možného Veligradu, přičemž dnes je Veligrad lokalizován nade vši pochybnost. Figuruje tam dokonce Náklo, výmysl pana Galatíka, a kdovíproč Staré Brno. Již v roce 1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad. V 60. letech 20. století věděla o lokalizaci Veligradu každá staroměstská kostelní babka. Od r. 1988, kdy byl ve Starém Městě ukončen systematický archeologický průzkum, již o lokalizaci Veligradu není pochyb. Veligrad ležel na soutoku Moravy, Olšavy a Salašky a jmenoval se tak až do roku 1315. Protože v těsném sousedství bylo založeno roku 1257 královské město a pevnost Nové město, o rok později zvané Nový Veligrad, ještě před tím v r. 1205 na opačné straně cisterciácký klášter Veligrad, a to už byly tři Velehrady těsně vedle sebe, od roku 1321 se původní Veligrad začal psát jako Staré Město (Urbs Antiqua, Antiqua civitas) a Nový Veligrad jako Hradiště, později Hradiště nad Moravou a od 17. stol. Uherské Hradiště. Název Velehrad má dodnes pouze obec nově vzniklá na počátku 14. stol. u kláštera Veligrad. Nevím, co by dělal Veligrad v Brně nebo dokonce na Nákle. U Brna byl pouze Rajhrad, nikolv Velehrad. Ona jediná zmínka lokalizovaná k Brnu (ovšem jižně od Modřic a v blízkosti soutoku Svratky a Litavy) patří Rajhradu, nikoliv Velehradu, jedná se zřejmě o chybu přepisu nebo zkomolení.

Na str. 102 je skalní útvar Kazatelna spojen se Sámem. No to čtu skutečně poprvé.

Na str. 91 mezi názvy Chřibů je uveden název Grenzen místo správného Greczne.

Na straně 22 jsou titulováni Sámo a Svatopluk jako knížata, přičemž se v případě Sáma ve skutečnosti jednalo o zvoleného krále, v případě Svatopluka dokonce o dynastického krále řádně stvrzeného papežem. Byli to králové se všemi atributy a velkomoravští králové tak byli titulováni v mnoha soudobých letopisech, Svatopluk v arabských pramenech dokonce jako císař. Slované totiž měli pro krále výraz „knědz“ či „kňaz“, což může být onou příčinou poněkud zavádějícího titulování kníže. Ostatně titulování moravských vládců rozebral historik Lubomír Emil Havlík v knize Kronika o Velké Moravě na str. 316: V čele moravského státu, který měl formu monarchie, stál suverénní panovník, označovaný v domácím prostředí knědz moravskyj. Tento termín měl ještě v 9. století na Moravě stejný význam jako germ. chuning, lat. rex, tj. král. Tentýž autor v knize Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů na str. 99 uvádí, že knědz bývá někdy překládán neodpovídajícím označením kníže, neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arabsky malik) je k.ná.z.

V pořadu televize Noe Poklady pod vlastním prahem: Cyril a Metoděj (14. 7. 2009) se historik plk. František Valdštýn vyslovuje, že Slované neměli pro krále jiný termín, než knědz.

Latinsko-český slovník překládá slovo rex jako král, případně vladař, vládce, ředitel. dux – kníže, popř. vévoda, vůdce, vojevůdce, regulus – malý král, regnum – královské sídlo, nejvyšší moc, vláda, řízení.

Na stejné straně je zmínka o údajném vypreparování údajného slovanského písma a zlikvidování bukvic (správně mělo být bukev, bukvice má být název pro písmo) Cyrilem a Metodějem. Ti nic nepreparovali, ale písmo vytvořili již v Byzanci, když po příchodu moravského poselstva žádajícího o biskupa a učitele zjistili, že Moravané písmo nemají, jen nějaké „črty“ nepoužitelné pro literární tvorbu a písemnictví. Vytvořili tedy písmo hlaholici vycházející částečně ze znaků řeckých, pro hlásky, kterým neodpovídalo žádné řecké písmeno, vytvořili znak nový. Toto geniální písmo umožňovalo Slovanům psát stylem „piš jak slyšíš“. Ona údajná bukvice není nic jiného, než pozdější písmo pro Slovany vytvořené až na samém konci 9. století bulharským biskupem, údajně jedním z žáků Metoděje. Tato cyrilice jednoznačně vychází z řecké alfabety, není určitě písmem původně slovanským. Naopak z cyrilice vznikly národní azbuky východních a jihovýchodních slovanských národů a dokonce i několika neslovanských.

Na str. 18 se píše o tom, že Sámo byl podle Palackého Slovan, Protomoravan. Opět ničím nepodložená hypotéza národních obrozenců. Dále je tam zjednodušená zmínka o údajném tvrzení, že teprve věrozvěstové přinesli písmo a kulturu. Kulturu nepřinesli, ta tu byla, protože všude je nějaká kultura, ta se akorát mohla vyvíjet v nových podmínkách. Písmo přinesli, což není ani tak důležité, mohli přece používat písmo latinku, kterou vlastně používali již franští kněží, když překládali základní liturgické formule do slovanského jazyka. Konstantinova genialita spočívala v tom, že každé hlásce i polohlásce přiřadil vlastní znak, a když nebyl obsažen v hlaholském písmu, které přinesl, tak jej prostě vymyslel na místě. Co je důležitější, než vlastní písmo, je zavedené písemnictví, čímž byl položen základ pro rozvoj vzdělanosti. Je to právě ta vzdělanost, kterou národy potřebují, aby se mohly vyvíjet a konkurovat jiným národům.
Na téže straně se píše o údajné málo věrohodné pověsti, že Cyril zakopal na hoře sv. Klimenta fragment ostatků sv. Klimenta a že nemá žádný vztah k národní památce – hradišti z dob knížete Svatopluka. K čemu jinému by měla mít vztah? Hradiště se takovým účelům svou polohou přímo nabízelo. Nejednalo se o nějakou pověst, ale o hluboce zakořeněnou slovanskou lidovou tradici vzpomínanou dokonce v darovací listině z r. 1358.

Na straně 16 se správně píše, že šperky se vyráběly již před příchodem věrozvěstů, není ovšem pravdou, že písemnictví a řemeslná zručnost šperkařů spolu souvisí. Na špercích tzv. veligradského typu je zřetelný avarský a byzantsko-orientální vliv, který však byl doveden k dokonalosti až za posledních Mojmírovců na Moravě, kde byly objeveny klenotnické dílny.

Na straně 15 se píše o údajné protoslovanské vyspělé civilizaci až 3 tisíce let staré, údajně nedávno vykopané na Klášťově. Opět je nutné konstatovat, že etnicitu halštatské kultury nelze spolehlivě určit, bývá spojována spíše s Kelty, a pokud se týká našich předků, tak jejich vlna přišla na naše území nejdříve v 6. století a pokud tu tedy část původních obyvatel zůstala, tato vlna výrazně přečíslila dosavadní řídké osídlení. Ostatně převážná většina nálezů z Klášťova náleží do první poloviny 9. století.

Na straně 13 je nepřesná zmínka o náhodném kupci Sámovi. Určitě nebyl náhodný, nejspíš pravidelně obchodoval se Slovany, předpokládá se, že mimo jiné i se zbraněmi, na něž bylo ze strany Franské říše pro Slovany uvaleno embargo.

Na straně 12 je mylný údaj, že na Moravě neexistovali otroci. Otroci totiž byli nezanedbatelným vývozním artiklem, přestože se zpravidla jednalo o zajatce nepřátelských nájezdníků. O množství otroků u Slovanů informují i arabské prameny a dokládají to nalezené okovy.

Na straně 11 kromě chybného 2. pádu jména Kosmas (správně má být Kosmy, nikoliv Kosmase, obdobně na str. 98 2. pád od názvu Chersones je Chersonu, nikoliv Chersonesu) je mylně uvedeno, že Čechy, Morava a Slezsko jsou národ. Jedná se o země, nikoliv národy. Národy jsou český, moravský, popřípadě slezský, pokud se ovšem posledně jmenovaný národem cítí, nemohu mluvit za ně, příslušníci národa jsou Češi, Moravané, popřípadě Slezané.

S obavami jsem zalistoval od této kapitoly dopředu ke kapitole o Hostýně. Na str. 185 uprostřed je věta: “Z praslovanského hradiště zbyly zde jen rozkopané valy.“ Valy nejsou rozkopané, jsou v podstatě celistvé, pochopitelně mimo dvou původních bran a poměrně neporušené po celém obvodu 1900 metrů s výjimkou tří menších prokopů, přestože v jejich tělese je postaveno několik staveb. Hradiště nebylo praslovanské. Valy z doby kultury popelnicových polí zpevnili Keltové, nejstarší doložitelné etnikum. Hradiště bylo využíváno i v době velkomoravské a v době mongolských nájezdů. Dál už jsem raději nelistoval.

Po zjištění, že obsah knihy se pohybuje v oblasti mýtů jsem na rozpacích, jakou asi účinnost bude mít pouhé konstatování, že jsme Moravané, když až na úvod téměř celý obsah knihy je zaměřen ne ani tak promoravsky, jako spíš propohansky, nebo spíše proti všemu, co není pohanské. Jako kdyby dějiny Moravy stály na pohanství a ostatní běh dějin byl něčím zavrženíhodným. Je to totiž podobný styl i když opačně orientovaný, jaký je jinak v textu kritizován, jen více idealizující pohanství a svádějící vše špatné na křesťanskou církev. Jako ateistu mne nikdo nemůže nařknout z nějaké propagace církve, ale opravdu nevím o tom, že by dnes církev pronásledovala pohany nebo kácela sochu na beskydském hřebenu poblíž Pusteven, proč tedy ta přemrštěná kritika. Tu by zasloužil spíš onen vandal, jehož chování připomíná řádění Talibanu a který dělá ostudu zastáncům starých slovanských tradic. Mělo by přece jít o ukázku, jak žili naši pohanští předkové, nikoliv o fanatismus a nenávist vůči dalšímu běhu dějin, na kterém ostatně již nic nezměníme.

Nikde v textu jsem nezaregistroval ani slovo o způsobech pohanských Slovanů, které zrovna k chlubení nejsou. Ibn Rusta popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti pohanských Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Pohřební rituály zase popsal Nestor. Ruský Nestorův letopis praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupu při cestách.“ Jejich podrobnější podobu si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů. Do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé milodary, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby patřící nebožtíkovi. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Při obřadech také hodně tančilo a popíjela medovina, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.

Nesmíme zapomínat, že jen díky křesťanství mohla existovat vlastní moravská mojmírovská dynastie a jen díky vlastní moravské církevní organizaci byli schopni Rostislav a Svatopluk hájit nezávislost Moravy na rozpínavé Franské říši. Byli to tedy právě Mojmírovci, zejména zmínění králové Rostislav a Svatopluk, za jejichž vlády se zformoval národ moravský jako jeden velký politický a etnický celek odlišovaný výrazně od jiných sousedních Slovanů.

Oč větší vliv na národní sebeuvědomění a oč větší účinnost pro šíření vlastenectví mělo pro mne seznámení se s fakty historického charakteru ve stylu historika prof. Lubomíra E. Havlíka (např. Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků) nebo dr. Pavla Balcárka (státoprávní dějiny Moravy), kde si každý čtenář zcela sám ve světle nezpochybnitelných faktů a na základě dobových dokumentů utváří svůj vztah k vlasti a našim předkům a uvědomí si své kořeny. Teprve po přečtení těchto i jiných publikací z oblasti literatury faktu jsem si jasně uvědomil kdo jsem a kdo byli moji předkové.

Paní Grobcovou znám jako Moravanku celým srdcem a zájemkyni o prastaré pohanské tradice. Přestože chápu, že i různé legendy a mýty také do značné míry vzbuzují zájem o historii, přesto se raději držím těch prokazatelných faktů. Na některých lidových tradicích také samozřejmě můžeme dohledat racionální jádro, je však dobré rozlišovat mezi možným a tak trochu přikrášleným, nebo dokonce přitaženým za vlasy a kdy už jde o falšování historie. To posledně uvedené dělali dva pánové Galatík a Červený. Jsem přesvědčen, že oproti např. české historii rané doby hradištní je moravská historie pestřejší právě o prokázaná fakta a nemá zapotřebí se tolik doplňovat starými vybájenými pověstmi podobnými těm, co mají v sousedních Čechách, tedy o Bruncvíkovi, Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, a podobně.

Informovat o dávných tradicích Slovanů je sice záslužné a potřebné, to už ovšem neplatí pro zavrhování všeho nepohanského. Správný Moravan by měl mít kladný vztah k celé moravské historii, nikoliv k pouze jedné její části. Naši předkové totiž žili nejen v období předvelkomoravském, ale i po něm.



NŮŽKY SE OTEVÍRAJÍ

Petr Michek, 21. března 2018

Nůžky se otvírají a nespokojenost evropských občanů stoupá! Např. v Itálii volby vyhrály strany s tzv. „protievropským programem“, které zdůrazňují obavy obyvatel z nezvládnuté migrační vlny s následnými negativními dopady na veřejnou bezpečnost, navazující strach z ekonomických škrtů a prohlubující se sociální nerovnost, včetně oslabování jistot střední třídy s hrozbou islamizace dosud převládající italské křesťanské společnosti. A navíc ekonomové předpovídají, že Itálie, podobně jako Řecko, je na pokraji bankrotu! Pokud by na místě prezidenta Evropské centrální banky neseděl Mario Draghi, který drží nad Itálií ochrannou ruku, tak by Itálie již dávno musela vyhlásit bankrot.
Podobně je tomu i v Německu, které ještě nedávno, před nekontrolovatelným přijetím statisíců muslimských imigrantů, představovalo vzorovou zemi sociálně tržního hospodářství. Více jak štědré dávky pro imigranty, kteří ze státní kasy jen berou a nic nepřinášejí, přineslo změny na politické scéně, kde výrazně posiluje Alternativa pro Německo. Navíc pouze pět – deset procent nejbohatších obyvatel Německa vlastní čtyřicet – padesát procent národního bohatství, přičemž padesát procent chudších obyvatel má k dispozici jen sedmnáct procent! (viz Právo, 14. 3. 2018).
Přitom francouzský prezident Emanuel Macron nedávno přiznal skutečnost, že v případě referenda by Francouzi hlasovali pro vystoupení Francie z Evropské unie!
A jak je známo, tak občané Velké Británie v naprosté většině podpořili vystoupení Spojeného království z Evropské unie, tzv.„Brexit“. Z uvedeného vyplývá, že tzv. „tvrdé jádro“ Evropské unie de facto neexistuje, a proto s přijetím eura pro Českou republiku není radno spěchat. Proto je více jak dobré, že máme vlastní měnu, jejíž kurz si můžeme regulovat sami, bez zásahu Evropské centrální banky a úspěšně tak můžeme odmítat tlaky bruselských byrokratů na islamizaci našeho území prostřednictvím imigračních kvót.
Aspoň se nemusíme podílet na sanaci italských, řeckých, španělských či portugalských dluhů, které jejich vlády, ať už levé, středové či pravé vytvořily. A jak je na tom Česká republika?
Masmédia přinesla informaci, že průměrná mzda v České republice dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 výše 31 646 korun, přičemž zároveň podotkla, že dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. Proto statistici zveřejnili i tzv. medián mezd, tedy střední hodnotu mezd, který odráží vývoj realističtěji. Medián vzrostl ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 na 27 320 korun hrubého měsíčně. U mužů byl 29 639 korun a u žen pouze 24 790 korun, což je podstatný rozdíl oproti celkové průměrné mzdě.
Pro vysvětlení, tzv. medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed hodnot, takže polovina mezd je nižší než medián a druhá polovina je vyšší.
Zároveň v tisku proběhla informace, že počet lidí bez práce se v České republice blíží počtu nabízených volných míst, což v únoru 2018 bylo zhruba 280 900 lidí a nezaměstnanost tak byla pouze 3,7 procenta. Ve veřejnosti panuje názor, že se většinou jedná o občany, kteří práci odmítají a dávají přednost sociálním dávkám a příležitostným přivýdělkům. Méně potěšující je ovšem informace, že platy našich zaměstnanců jsou stále podhodnocené a stěží dosahují 66 % výše platů svých kolegů v Německu!!!
Další informací, která není zrovna příznivá je skutečnost, že cca tři milióny našich občanů dluží 2,14 biliónu korun (viz Právo 13. 3. 2018).
Zpráva uvádí, že objem úvěrů během loňského roku v meziročním srovnání vzrostl o 177,5 miliardy korun a dochází tak ke stálému zadlužování obyvatelstva. Zároveň zpráva uvádí, že 322 tisíc obyvatel České republiky má se splácením svých dluhů problémy.
Další údaj z letošního 4. ledna informuje, že na každého obyvatele našeho státu připadá státní dluh ve výši cca 153 000 korun!!! Státní dluh vznikal postupně především hromaděním schodků státního rozpočtu v minulosti, až v loňském roce dosáhl výše 1,62 biliónů korun. Od roku 2014 je státní dluh stabilizovaný a klesá v poměru k hrubému domácímu produktu, na čemž se podepsal růst ekonomiky, nízká nezaměstnanost a lepší výběr daní.
Guvernér České národní banky Jiří Rusnok, na jednání kulatého stolu s podnikateli v Liberci prohlásil, že republiková ekonomika roste poměrně robustně na svoje možnosti a je nad tzv. potenciálem a do jisté míry se přehřívá! Důsledkem je nerovnováha, která je nejviditelnější na trhu práce, kde schází kvalifikovaní pracovníci, což je způsobeno i demografickým vývojem. K tomu lze dodat, že demografickou křivku počtu narozených dětí lze ovlivnit propopulačními opatřeními pro mladé rodiny, kde alespoň jeden z rodičů pracuje a práci se nevyhýbá.
Další informací v tisku, která zaujala, bylo prohlášení vlády, že si posvítí na platy a „zlaté padáky“ šéfů státních a polostátních firem. Premiér vlády v demisi Andrej Babiš prohlásil, že je absolutně nemorální, když ředitel České pošty Martin Elkán bere osm miliónů korun za rok, zatímco doručovatelka má 14 tisíc hrubého a řidiči 19 tisíc korun měsíčně a Česká pošta je v rozkladu a ztrácí trh! Člověk by se hned zeptal, za co bral tak královský plat, když podnik pod jeho vedením neprosperuje? Velkým sociálním problémem, zejména pro mladá manželství, je dnes získání bytu. Na byt se nedá naspořit, neboť ve velkých městech se cena bytu 3 + 1 pohybuje od dvou do šesti a někde i více miliónů korun. Přitom bez poskytnutí bezúročných půjček a zajištění startovacích bytů pro mladá manželství, tak jak to bylo běžné před listopadem 1989, nelze očekávat nárůst porodnosti. Zde se můžeme poučit z nedávné minulosti, neboť tzv. „Husákovy děti“, jsou dnes v produktivním věku a zajišťují prosperitu a budoucnost České republiky. A tuto dobrou zkušenost je nutné využít !



KRÁLOVSKÉ OZVĚNY Z VLČNOVA

Jiří Kvapil, 21. března 2018

Když jsem před lety na základní škole ve své rodné obci na severu Moravy zpíval se spolužáky pod vedením paní učitelky píseň Chodíme, chodíme, nenapadlo mě, že jednou přijde čas, kdy zatoužím tu dědinu, jak se v písni zpívá, uvidět na vlastní oči, nechat se okouzlit barevností, půvabem a rozmanitostí zdejších krojů a potěšit se krásou a svěžestí zdejšího mládí.

Jistě nejsem sám, kdo by si tu dědinu, ve které šohaji chodí hore po dědině, aby nejednej maměnce obudili céru, rád prohlédnul. V tom případě je dobré naplánovat si cestu do Vlčnova, právě o té obci je tu řeč, na květen. To je čas, kdy zde probíhá Jízda králů, a tedy nejpříhodnější okamžik, kdy se návštěvník může potěšit nejen naparáděnou návsí a ulicemi, kdy se ve zdejším kostele sv. Jakuba Staršího může ještě před zahájením samotné Jízdy zúčastnit sváteční bohoslužby, ale kdy se může dokonce stát i přímým účastníkem volby krále, což v současné moderní době je příležitost naprosto výjimečná. Může spatřit na vlastní oči královu družinu, legrúty, jeho osobní strážce s tasenými šavlemi, ztepilé koně, ozdobené záplavou různobarevných krepových květů (sám král jede vždy na bílém koni), poslechnout si cimbálovou muziku, posedět s přáteli u skleničky zdejší slivovice či na svahu nad obcí v bílých vlčnovských búdách ochutnat vínečko.

Budete-li mít špetku štěstí, můžete zde potkat také někoho z významných osobností společenského nebo uměleckého života, nejen domácích, ale třeba i z dalekého Japonska. Tomáš Baťa to samozřejmě nebude, to bychom se museli narodit o něco dřív (toho tu nejvíc zajímaly boty patřící ke krojům), Také Joža Úprka, tvůrce velkolepého obrazu Jízda králů (1897), už nežije. Špičkového francouzského impresionistického sochaře Auguste Rodina okouzlil Vlčnov před více než sto lety (1902) a Jízdu králů nemohl pominout ani Alfons Mucha. Ztepilí vlčnovští šohaji a děvčata v suknici rudé učarovali i Petru Bezručovi a Leoši Janáčkovi a bretaňský malíř Moarch (Miško) Even byl krásou vlčnovských krojů, vesnicí a osobitou povahou lidí na Slovácku tak uchvácen, že se sem dokonce přestěhoval a žil tu potom přes dvacet let.

A pokud podlehnete kouzlu tohoto barevného hemžení, jemuž dominuje červená barva, pokud vás uchvátí půvab a rozmanité kulturní bohatství obce a historie tohoto dávného obřadu, pokud se o tom všem budete chtít dozvědět nějaké zajímavé podrobnosti, nabízí se Vám kniha Královské ozvěny z Vlčnova aneb Vzpomínky na Jízdy králů. Dozvíte se např., jak probíhala vlčnovská Jízda králů na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, jak to bylo v listopadu 2011 na Bali, když se tam projednávalo zapsání Jízdy králů do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO) apod. Autorem této knihy je předseda Společnosti Jízdy králů Antonín Pavelčík, který tímto obřadem, Jízdou králů, žije od svých mladých let, ba přímo od dětství. Sám byl v roce 1954 členem družiny legrútů.

Kniha vyšla loňského roku (2017), má 340 stran, je vytištěna na kvalitním křídovém papíře. Obsahuje množství černobílých, ale hlavně barevných fotografií (snad nejkrásnější je hned na vstupní desce knihy), Je vyzdobena několika lehce načrtnutými, ale svéráznými a výstižnými kresbami vlčnovského rodáka Karla Beneše. Zahrnuje i řadu přehledů, např. seznam králů, jejich jména, kam až se dala zpětně zjistit (jsou to chlapci ve věku 10 až 13 let, výjimečně i osm), ale hlavně vzpomínky jednotlivých aktivních účastníků Jízdy z dávných let i ze současnosti, a to samotných králů, jejich rodičů i jiných členů rodiny.
V tomto roce proběhnou vlčnovské slavnosti Jízdy králů ve dnech 25. – 27. května.

Závěrem poznámka: Vlčnov má ve znaku i vlajce moravské barvy červenou a žlutou.



BENEŠ METOD KULDA, MORAVSKÝ SPISOVATEL

Jan Procházka, 16. března 2018

Dne 16. března letošního roku uplyne 198 let od narození významného moravského vlastence, spisovatele, kněze, Beneše Metoda Kuldy. Beneš Metod Kulda se narodil do početné rodiny kožešníka v domě číslo 4 na dnešním Komenského náměstí v Ivančicích. Byl obdařen velkou pílí a touhou vzdělávat se. Velký vliv na jeho budoucí názory a rozvoj osobnosti měl jiný významný rodák z Ivančic, kněz Tomáš Procházka, který ho vychovával k vlasteneckému a náboženskému cítění. Mladý Beneš Metod Kulda studoval v Letech 1833 – 1839 německé gymnázium v Jihlavě, od roku 1841 studoval v Brně filozofii a bohosloví, kde byl jeho vzorem profesor František Sušil. Po vysvěcení roku 1845 nastoupil jako kaplan v Židlochovicích, později působil v Loděnicích a Starém Hobzí u Dačic. Od roku 1850 působil jako duchovní správce a ředitel v ústavu pro zanedbanou mládež v Brně na Cejlu. Pro děti ústavu vydal sbírku písní „Veselý budík“ a „Písně a básně“.

V 50. letech 19. století patřil k významným osobnostem kulturního Brna. Byl jednatelem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a Ústřední jednoty katolické na Moravě. V těchto letech redigoval kalendář Moravan, vydával sbírky veršů i prózu. Napsal mnoho článků a úvah, které vyšly ve Vídeňském týdeníku, Moravských novinách, České včele i Pražských novinách. O prázdninách 1853 a 1854 pobýval v Rožnově pod Radhoštěm, kde se léčil. Zde, a v nejbližším okolí, se seznámil s vypravěči lidových pohádek, pověstí a místních zvyků, které začal sbírat a sepisovat. Lidové vyprávění se snažil zachytit co nejvěrněji, zaznamenával je téměř bez úprav. Bylo vydáno pod názvem Moravské národní pohádky a pověsti.

V roce 1859 byl z Moravy povolán do Čech, na faru v Chlumu u Sedlčan. Do jeho působení v Chlumu patří i událost, kdy byl v souvislosti s vydáním brožury Církev a společnost (kterou napsal jeho přítel Jan Evangelista Bílý) obviněn a postaven před soud. Úřady celé vydání konfiskovaly. Kulda před soudem přednesl vynikající obhajobu, po níž byli autor i vydavatel, osvobozeni a konfiskovaná brožura mohla být opět vydána.

Roku 1870 odešel do Prahy, kde byl jmenován kanovníkem vyšehradské kapituly. I v Čechách se účastnil veřejného života, dokonce byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Z vydaných básní je často cítit jeho silné sociální cítění, díky kterému pokládal své mnohé charitativními skutky za samozřejmost. V závěru života se mu značně zhoršil zrak, takže své poslední spisy diktoval. Beneš Metod Kulda zemřel v Praze dne 6. 5. 1903, jeho ostatky jsou uloženy na Vyšehradě. Jsou po něm pojmenovány ulice v Ivančicích, Brně – Zábrdovicích, od roku 1884 je čestným občanem města Ivančic.

***
Zkráceno, celé v použitém zdroji http://zamoravu.eu/



JAK „PRAHA“ LÉTA TAHÁ MORAVU, V TOMTO PŘÍPADĚ BRNO – ZA NOHU !

Přetiskujeme článek z Brněnského deníku, který vyšel UŽ VE ČTVRTEK 18. LEDNA 1996!!! A kde jsou peníze, kde je metro. Každý víme kde. Jen tomu každý říká jinak… Někdo „Praha“. Každopádně prostředky z daní na Moravu už od roku 1918 nechodí ve spravedlivé výši. Ať už si období 1. republiky idealizujeme jakkoli, bylo to tak. Jedno je však jisté. Když v prvních svobodných volbách po Listopadu dali obyvatelé Moravy vysoké procento hlasů moravskoslezskému politickému hnutí a nikoli, jako později jen „pražským“ stranám, měla z toho Morava i naše Slezsko prospěch. Ale lidé se to nedozvěděli. Protože chválit v centrálních médiích politický subjekt, jehož hlavním cílem je zrušení postkomunistického centralismu, nebo jen pravdivě o něm informovat, to se přece nikdy nedělalo. A dnes, když Morava a Moravané, nemají své zástupce v nejvyšších zastupitelských orgánech státu – se to nedělá tím spíš !

Následuje opis článku z Brněnského deníku:

Seženou-li se peníze, začne se stavět již v roce 1998

JSOU PRO LEHKÉ METRO

BRNO. Vybudování takzvaného lehkého metra místo podzemní tramvaje navrhují pro Brno francouzští dopravní odborníci po technicko-ekonomickém srovnání obou možností.

Odborní pracovníci francouzské soukromé dopravní společnosti VIA Transport budou veřejně prezentovat výsledky analýzy zaměřené na finanční možnosti obou projektů 7. února v Brně. O den dříve budou v této věci jednat s pracovníky magistrátu.

Podle předpokladu vedoucího technického úseku brněnského magistrátu Ing. Zdeňka Tichého by mohly být zahájeny práce na první zhruba čtyřkilometrové trase brněnského metra již v roce 1998, pokud se městu podaří zajistit financování. Metro by mělo vést ze Šumavské ulice jižním směrem k nově budované čtvrti Zvonařka. Odhady investičních výdajů na stavbu metra se odhadují kolem deseti miliard korun.

„Letos bude dokončena definitivní studie trasy metra, někdy i v nadzemních úsecích, dále na jih ke křižovatce dálnic D-1 a D-2, respektive až k letišti v Tuřanech. Severní konec by měl vést k Technologickému parku a železniční stanici Královo Pole nebo Řečkovice, protože metro musí být samozřejmě navázáno na železnici,“ uvedl Tichý.

„Magistrát vypracuje do dvou měsíců představu o dlouhodobém financování ve městě, minimálně do roku 2003, jejíž součástí bude financování metra. Na tomto základě bude radnice žádat potřebnou státní dotaci, která by měla výstavbu metra krýt nejméně z poloviny. Třicet procent nákladů by hradilo město, zbývajících dvacet procent soukromí investoři. Budování pražského metra dotoval stát stoprocentně,“ podotkl Tichý.

Jednu miliardu korun na přípravu metra mělo Brno přislíbenu již na léta 1994 a 1995 v programu rozvoje dopravy projednaném vládou v roce 1993. Příslib se však „vytratil“ a „již se to neobjevilo ve státním rozpočtu“, je to však podle Tichého „jakýsi precedens“.

***

Materiál z Brněnského deníku nám laskavě poskytl Ing. arch. Vladimír Drápal, děkujeme.



TĚŠÍNSKÝ KONFLIKT

Hlas Moravy bude zveřejňovat na pokračování kapitoly z uvedené knihy, osvětlující málo známé dramatické okamžiky česko-polských vztahů.

1. CHOULOSTIVÁ MÍSTA POVÁLEČNÉ EVROPY

11. listopadu 1918 padly poslední výstřely v tehdy dosud největším konfliktu v dějinách, který získal výstižné označení světová válka. V bojích byla přímo i nepřímo angažována řada zemí na všech kontinentech a počet obětí, ať na frontách či v zázemí v důsledku útrap a strádání, dosáhl dvaceti milionů. Válka smetla tři staré panovnické dynastie, jež se v průběhu staletí staly zavedeným pojmem: ruské Romanovce, rakouské Habsburky a německé Hohenzollerny. Říše rakousko-uherská zanikla docela, německá byla zmenšena a ruská se ocitla v ohni občanské války a nikdo nepospíchal s předpovědí, jaký režim povstane z jejích trosek.

Sněmování vítězných mocností Dohody, Velké Británie, Francie, USA a Itálie, svolané do Versailles u Paříze v roce 1919, rozhodlo po vleklých a nejednou vášnivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy, o existenci tzv. nástupnických států na území poražených a rozpadlých říší, jejichž úsilí o samostatnost byla patrná v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách či v domácím ilegálním odboji, a mnohdy nesla zcela konkrétní představy o poválečném stavu. Nástupnické státy se především dovolávaly svých historických práv a odvolávaly se přitom na národní identitu a na státní svrchovanost v uplynulé, mnohdy již značně vzdálené perspektivě dějin.

Versailleské dohody, jak se záhy ukázalo, nemohly nastolit ideální podmínky, aby ve všech případech vyhovovaly novodobým státním útvarům a předem navozovaly předpoklad k dobrým sousedským vztahům. S pocity křivdy se oživovaly staré nevraživosti, územní spory a nevyjasněné panovnické kompetence v otázkách dědictví, zasahující mnohdy i několik zemí najednou. Vytyčování hranic komplikovalo prolínání národů, smíšené osídlení ve zvlášť významných průmyslových a montánních oblastech, kde se účastnické strany domáhaly historickoprávních nároků. Situace tak začínala být povážlivě napjatá od samotného vzniku Nové Evropy, jak se obecně vžíval termín v průběhu versailleské konference. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu po Makedonii.

Nespokojenost vyslovily Francie a Německo v otázce Sárska, Rakousko vedlo spory s Itálií o jižní Tyroly, s Maďarskem o Bugenland a s Jugoslávií o Korutany. Maďarsko s Rumunskem o Sedmihradsko, Itálie s Jugoslávií o Terst a Istrii, Jugoslávie s Bulharskem o celou východní hranici etc. etc. Výčet by nebyl úplný, kdyby se nepřipomenul spor mezi Polskem a Československem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.

Všechny tyto navzájem nedořešené územní nároky se staly po roce 1918 palčivými ohnisky stále rostoucího napětí, a ani výroky mírové konference na tom stavu nedokázaly nic podstatného změnit. A tak nebylo divu, že za časovým horizontem necelých dvou desetiletí vratkého míru se v Evropě znovu zablýskaly bodáky a kola ještě strašlivější válečné mašinérie, v jejíž příchod po zkušenostech s tou první sotva kdo věřil, se dala do zničujícího pohybu.

***
Autor je členem Společné rady Moravské národní obce



MÁLO PŘIPOMÍNANÁ HISTORIE ČSR

Petr Michek, 4. března 2018

V letošním roce si připomínáne několik významných výročí událostí z naší historie – 70 let od komunistického puče v únoru 1948, 80 let od podpisu potupné Mnichovské dohody 30. září 1938, kterou Československá republika ztratila třetinu svého úzení ve prospěch hitlerovského Německa, a kterou nás západní mocnosti obětovaly ve prospěch míru v Evropě, který nenastal a 100 let od vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918.

Pamětníci pomalu vymírají a v loňském roce žádné masmedium nepřipomenulo, že uplynulo 79 let od tzv. „Mnichovského diktátu“ vůči Československé republice. Jako by se to nehodilo, když jsme dnes považováni za 18. spolkovou zemi Německa. Ale podpisem Mnichovské dohody to pro Československo neskončilo, byl to pouze začátek tragických událostí, které se staly osudnými pro miliony evropských občanů, včetně Němců, kteří pod vedením Adolfa Hitlera rozpoutali II. světovou válku.

Pro mladou generaci uvádím, že Mnichovská dohoda, neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově a ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938.

Zbytek Československa byl nazván Česko-Slovensko a jeho zahraniční politika se dostala pod silný německý vliv. Z odtržených pohraničních území odcházeli do vnitrozemí tisíce Čechů a Moravanů, kterým bylo nutno zajistit ubytování. Přitom Německo si kladlo další požadavky, např. požadovalo, aby česko-slovenská vláda vydala alikvotní podíl čs. zlata a deviz, který připadal na krytí finančního oběživa v Sudetech. Českoslovenští zmocněnci souhlasili za podmínky, že Německo převezme i alikvotní část československého státního dluhu, což německá vláda odmítla. Pod velkým nátlakem byli zástupci Národní banky československé nuceni podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolnila 481 miliónů korun, z toho 465,8 miliónů ve zlatě a zbytek v devizách, na pokrytí oběživa v zabraném pohraničí – Sudetech.

Česko-Slovenko bylo rovněž donuceno tzv. „prodat“ Německu válečný materiál v ceně 648 041 624 předválečných korun, který nebyl nikdy zaplacen!

Dne 13. března 1939 vydala berlínská tisková kancelář vymyšlenou zprávu, že pražská Národní strana připravuje s marxistickými komunistickými živly ozbrojený puč. Ve stejný den zaútočila skupina cca 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově na Jihlavsku, kde došlo k lynčování četníků. A asi šest tisíc brněnských Němců vyrazilo k Pohořelicím, kde zapálili čs. celnici a její osazenstvo vyhnali. V německém tisku se v té době objevila řadá článků o násilných útocích proti Němcům a Slovákům v Česko-Slovensku. Němci chtěli donutit Slováky, aby požádali Němce o pomoc a zákrok proti Česko-Slovensku, což se neuskutečnilo. Když čs. vojsko obsadilo dne 9. března 1939 autonomní Slovensko, snažil se Adolf Hitler donutit tehdejšího slovenského ministerského předsedu Jozefa Tisa, který 13. března 1939 přijel do Berlína, podepsat připravené vyhlášení slovenské nezávislosti. V opačném případě mělo být území Slovenska rozděleno mezi Polsko a Maďarsko. Proto následujícího dne slovenský parlament přijal usnesení, kterým vyhlásil vznik nezávislého Slovenského státu.

Německo stále usilovalo o likvidaci Česko-Slovenska, a tak byl Hitlerem vyhlášen konečný termín na obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska – 15. březen 1939 v 6.00 hodin ráno. Dne 14. března 1939 odpoledne odjel z Prahy prezident republiky Emil Hácha zvláštním vlakem do Berlína společně s ministrem zahraničních věcí dr. Chvalkovským a po jedné hodině v noci byli přijati Hitlerem a německými představiteli, které požádali o uznání práva na samostatnou existenci pro svůj národ. Hitler jim stroze oznámil, že 15. března v 6.00 hodin ráno vstoupí německá armáda na území Čech, Moravy a Slezska a podotkl, že pokud vše proběhne bez odporu čs. armády a obyvatelstva, zaručí svébytnost, autonomii a svobodu. V dalším jednání utrpěl prezident Hácha srdeční příhodu a musel být ošetřen přivolaným lékařem. Kolem čtvrté hodiny ráno pak podepsal Prohlášení německé a česko-slovenské vlády, kde mimo jiné bylo uvedeno, že klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše. Telefonicky poté informovali vládu v Praze o německých podmínkách.

Ve 3.15 hodin bylo zahájeno jednání vlády v Praze a ve 3.35 hodin byl odeslán rozkaz všem armádním sborům, ve kterém stálo neklást jakýkoliv odpor postupu německých vojsk. Ve 4.30 hodin tuto zprávu odvysílal i pražský rozhlas a obyvatelstvo bylo vyzýváno k zachování klidu a vyčkání dalších zpráv.

Německá vojska za hustého sněžení začala obsazovat Čechy a Moravu. Ale již den předtím 14. března 1939 v 17.30 hodin začalo obsazování Ostravska německým vojskem – 8. pěší divizí doprovázenou motorizovaným oddílen SS, a to z toho důvodu, aby se předešlo obsazení tohoto území polskou armádou. Zanedlouho se toto uskupení střetlo s odloučenou rotou čs. III. praporu 8. pěšího pluku „Slezský“, jehož vojáci byli ubytováni v Čajánkových kasárnách v Mistku. Zde došlo k boji, kde padlo 21 německých vojáků. Později byl německý útok zastaven, neboť německé velení nemělo zájem konflikt stupňovat, protože chtělo deklarovat mírový charakter obsazování Čech a Moravy. Čs. vojáci měli šest zraněných a rozkaz k zastavení boje dostali od vrchního velení druhého dne.

Ve čtvrtek 16. března 1939 na Pražském hradě vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Češi a Moravané se stali obyvateli Protektorátu a zde žijící Němci, kteří vítali německé jednotky, se stali občany Německa. Po útoku Německa na Polsko a Sovětský svaz pak byli povolání do německé armády a mnozí z nich padli v Rusku u Stalingradu za svého vůdce! Tak se jim odměnil osud za snahu patřit k Říši.

15. března 2018 to bude 79 let co jsme dočasně na šest let ztratili suverenitu a samostatnost našeho státu a její znovuobnovení stálo mnoho lidských životů a utrpení většiny národa. Z historických zkušenosti vyplývá, že zlu se nemá ustupovat. Svoboda se většinou musí vybojovat za cenu nesmírných obětí. A Československo v letech 1939 – 1945 přišlo o více jak 300 tisíc svých občanů. Tyto oběti nelze zapomenout a je dobré si je připomínat!



ZIKMUND LUCEMBURSKÝ

Milan Trnka, 28. února 2018

Neprávem opomíjený, jeden z nejschopnějších příslušníků lucemburské dynastie na braniborském, uherském, moravském, českém a lombardském trůnu, od roku 1433 císař Svaté říše římské. Zaslouží si, aby byly na pravou míru uváděny všechny tendenční nesmysly, které se nashromáždily kolem jeho postavy od husitských nepokojů v 15. století až po dnešní dobu.

V tomto příspěvku zůstaneme u Zikmundovy činnosti, související se snahami o reformu katolické církve v období odstranění trojpapežství, které vrcholí během šestnáctého ekumenického koncilu v Kostnici. V dalších příspěvcích můžeme pokračovat. Zajímavé jsou např. Zikmundovy vztahy k bratranci Joštovi Moravskému, snahy o mírové sjednocení Evropy v odporu proti muslimské invazi do Evropy, Zikmundova aktivita ve sporech mezi Anglií a Francií (byl prvním představitelem Svaté říše římské, který pobýval na britských ostrovech), snahy o urovnání sporů mezi Polskem a Řádem německých rytířů, Zikmundův vztah k Moravě, organizace Basilejského koncilu (od 1431), boje s husity, role iniciátora křížové výpravy na pomoc muslimy ohroženému Cařihradu (Konstantinopoli – dnes Istanbulu), atd.

Zikmund Lucemburský je historiky hodnocen jako poslední opravdový císař středověku. Ve svých snahách o sjednocení Evropy za účelem vybudování jednotné hráze proti dravému muslimskému vpádu do Evropy zůstával už ve své době nepochopený a osamocený.

Narodil se 14. února 1368 v Norimberku (tedy před 650 lety) jako syn císaře Karla a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Karel IV. se jako český král zasloužil o přijetí svatého Zikmunda za nového českého patrona. A svého syna nechal pokřtít ve jméně tohoto světce. Od dětství jej nechal zasvěcovat do vladařských povinností. Zikmund se postupně stal vládcem mnohonárodnostní říše:

1378 až 1388 a znova 1411 až 1415 markrabětem braniborským

(1388 až 1411 byl vládcem Braniborska markrabě Jošt Moravský).

1387 až 1437 (tedy padesát let) králem uherským.

1411 až 1437 německým králem.

Od 1419 markrabětem lužickým a vévodou slezským.

1419 až 1423 markrabětem moravským.

1420 (resp. 1436) až 1437 českým králem.

1431 až 1437 lombardským králem.

Od 31.5.1433 až 1437 císařem Svaté říše římské

15. listopadu 1385 se oženil s Marií – dcerou polského a uherského krále Ludvíka, s níž byl zasnouben už od roku 1374. Jeho jediná dcera Alžběta se provdala za rakouského vévodu Albrechta V., od roku 1423 markraběte moravského.

Zikmund Lucemburský zemřel ve věku 69 let ve Znojmě na Moravě 9. prosince roku 1437.

Svatý Zikmund:

Narozen na území dnešní Francie jako syn burgundského krále, zemřel roku 524. Oženil se s dcerou ostrogótského krále Theodoricha. Církev uznává jeho zásluhy v šíření

křesťanství, stavbě kostelů a zřizování církevních škol. Po smrti své ženy se znovu oženil. Jeho druhá manželka intrikovala proti Zikmundovu synu Sigerichovi. Přesvědčila budoucího světce, že je třeba Sigericha odstranit v zájmu zachování dědických práv. Chlapec byl roku 522 zavražděn. Zikmund následně přiznal svůj omyl a rozhodl se k pokání. Mimo jiné vyslovil přání odčinit svůj hřích vlastní mučednickou smrtí. O rok později obsadili Burgundsko Frankové. Zikmund byl po krátkém uvěznění utopen ve studni v Orleánu. Roku 536 byly jeho ostatky už uctívány jako svaté.

Zanícený sběratel relikvií Karel IV. získal ostatky částečně roku 1354, částečně roku 1365 a převezl je do Prahy k uložení do chrámu svatého Víta. Vzápětí pražská synoda vyhlásila svátek svatého Zikmunda jako zemského patrona, přes to, že se jednalo o vyloženého cizince (ostatně jako u svatého Víta, původem ze Sicílie). Úcta k svatému Zikmundovi vedla Karla k pojmenování syna stejným jménem.

Zikmund a papežské schizma:

Od roku 1378 existovaly jako důsledek neshod mezi církevní a světskou mocí (tzv. boj o investituru mezi papežem a císařem Svaté říše římské) v římské církvi dva papežské dvory – jeden v Avignonu a druhý v Římě. Avignonského papeže uznávala Francie a polovina západní Evropy, římského zase německy mluvící země, Itálie, Uhry, Polsko a Anglie. V době před svoláním ekumenického koncilu do Kostnice byl papežem v Římě Řehoř XII. (1406 – 1415), o kterém se dá tvrdit, že byl právoplatně zvoleným. Papežem v Avignonu pak vzdoropapež Benedikt XIII. (1394 – 1423).

V roce 1408 se kardinálské sbory papežských dvorů rozhodli konečně situaci řešit. Kardinálové se obou papežů zřekli, sešli se na společném jednání v Pise a odtud vyhlásili křesťanskému světu výzvu, aby všichni věřící učinili totéž. Současně se usnesli na svolání koncilu, na kterém zvolí jedinou právoplatnou hlavu Církve. Problém byl ovšem v tom, kdo koncil svolá, protože to může učinit zase jen papež. Proto zvolili v Pise dalšího papeže (říkalo se mu pisánský) Alexandra V. (1409 – 1410). Ten záhy zemřel. Jeho nástupcem se stal Jan XXIII. (1410 až 1415). Avšak jak Řehoř XII. v Římě, tak Benedikt XIII. v Avignonu se odmítli svých funkcí vzdát.

Situace v náboženském životě Říše římské se po zvolení třetího papeže samozřejmě zkomplikovala natolik, že bylo třeba rázného řešení. Každý z papežů měl na základě politických zájmů evropských států své podporovatele. Hrozilo válečné střetnutí. Do děje vstupuje čerstvě zvolený německý král Zikmund Lucemburský. Po dohodě s Janem XXIII., bylo zorganizováno svolání shromáždění nejvyšších představitelů církve – koncilu, který by řešil znovunastolení jednoty v Církvi. Jan XXIII. svolal koncil na podzim roku 1414 do Kostnice se dvěma úkoly: odstranit schizma volbou jediného papeže a jednat o reformách uvnitř církve.

Benedikt XXIII. odmítl do Kostnice přijet. Měl už přes devadesát let a žil v Aragonii. Tento problém vyřešil Zikmund osobní návštěvou Španělska. Jednáním s podporovateli avignonského papeže dosáhl izolace Benedikta.

Jan XXIII. se do Kostnice dostavil. Pravděpodobně se domníval, že bude potvrzen ve své funkci. 29. května 1415 však byl koncilem sesazen. Odmítl se rozhodnutí podřídit a snažil se z koncilu odjet v převlečení za prostého venkovana. Byl odhalen a dokonce uvězněn ve stejném vězení jako Jan Hus. Situace se opět stala složitou. Koncil totiž nesvolal Řehoř XII., ale sesazený papež Jan XXIII. I to je důvod, proč někteří právníci zpochybňují platnost výsledku slyšení Jana Husa před koncilem poukazem na formální nedostatky v jednání kostnického koncilu.

Řehoř XII. se do Kostnice nedostavil. Vyslal však posla, který na koncil doručil církevním otcům svoji písemnou rezignaci. Navíc se ve svém listu obrátil na krále Zikmunda s pověřením zprostředkovat dohodu o sjednocení v církvi.

Stalo se tak 4. července 1415 v kostnické katedrále, kam Zikmund svolal shromáždění všech koncilních otců – byly jich téměř dvě stovky z celé Evropy. Biskupové přijali rezignaci Řehoře XII. a prohlásili Jana XXIII. i Benedikta XIII. za zbavené funkcí. Koncil převzal do doby volby nové jediné hlavy církve veškeré papežské pravomoci. Papežský stolec zůstal dva roky neobsazený. V roce 1417 pak byl za papeže zvolen kardinál O. Colonna – jeden z účastníků koncilu, který přijal jméno Martin V. (1417 až 1431).

Koncil také mimo jiné reformní úkony v církvi opakovaně slavnostně prohlásil všechny bludy, uznané v učení profesora Viklefa za kacířské. Další reformy (mezi nimi i sjednocení s některými východními křesťanskými církvemi) pak řešil v pořadí 17. ekumenický koncil v Basileji od roku 1431.

Zikmund a Hus:

Zikmundovým zájmem bylo, aby na jednání koncilu byl přítomen Jan Hus a očistil se z obvinění z kacířství. Důvod byl prostý – Zikmund, jako mnohem mladší bratr Václava IV. předpokládal nástup na český trůn podle dědického práva a vzhledem k politické situaci v Evropě nestál o to, aby byly Čechy pokládány za kacířskou zemi. Přítomnost Zikmunda na kostnickém koncilu, byla mezi lucemburskými bratry dohodnuta – Zikmund zastupoval českého krále Václava. Pro koncil byla sice činnost Jana Husa okrajovou záležitostí, pro Zikmunda však vzhledem k neklidné situaci v Čechách důležitá. Hus byl v papežské klatbě a byla tu možnost, aby ji koncil zrušil.

Rovněž Husovým zájmem bylo vystoupit před koncilem. Ve svém učení zastával tak zvaný „konciliarismus“ – blud, který tvrdil že papež není nejvyšší hlavou církve, ale stojí nad ním jako nejvyšší autorita sbor církevních hodnostářů. Období, kdy si nárok na funkci papeže nárokovali tři preláti, bylo pro Husa důkazem pro oprávněnost jeho přesvědčení. Na Zikmundovu výzvu tedy reagoval kladně.

Zikmund vystavil pro Jana Husa ochranný list – glejt. Jeho text hovoří pouze o cestě z Čech do Kostnice – nic víc. Sám Zikmund byl přesvědčen, že se Hus buď obhájí nebo odvolá některé články svého učení, které nebylo, dle Husových odpůrců ničím jiným, než hlásáním omylů anglického duchovního Viklefa, církví prohlášeného za kacíře. Listina tedy měla zaručovat ochranu pouze na cestě na koncil. Neobsahovala (a ani nemohla) nějakou pasáž o ochraně před církevním právem. Zikmund měl jako světská osobnost možnost jen zaručit bezpečnost Husa před cestovními nástrahami. Zajímavostí také je, že při cestě do Kostnice Hus u sebe žádný glejt neměl – byl mu předán až právě v Kostnici, kam dorazil 1. listopadu 1414.

Do Kostnice byli ovšem pozváni i zástupci katolického kléru z Čech v čele s litomyšlským biskupem. Hus byl stále v církevní klatbě – tedy vyloučen z církve. Jako takový nesměl sloužit Mši svatou ani kázat. Zákaz ale v Kostnici ani přes upozornění kostnického biskupa nedodržoval. Na naléhání českých církevních představitelů byl 28. listopadu zatčen a odveden do vězení (dnes bychom řekli do vyšetřovací vazby).

Zikmund se do Kostnice dostavil až o Vánocích roku 1414. Žádal Husovo propuštění. Kardinálským sborem byla jeho žádost odmítnuta s poukazem na fakt, že v průběhu koncilu jsou církevní zákony nadřazeny zákonům světským, Hus je kněz a pod pravomoc vladaře tedy nespadá. Zikmund alespoň prosadil možnost Husova slyšení před koncilem. To byl svým způsobem historický průlom v tehdejších zvyklostech – na všeobecném koncilu se neposkytovala možnost dát slyšení někomu, kdo byl obviněn z hereze. Husův případ řešila

k tomu sestavená komise. Před slyšením zvolil Hus, zdá se, vstřícnou taktiku – k překvapení členů komise odvolával jeden článek svého učení za druhým.

Samotné veřejné slyšení se konalo ve dnech 5., 7., a 8. června 1414. Ve dvou posledních dnech byl přítomen osobně i král Zikmund. Husovi byl čten jeden z jeho psaných výroků za druhým s dotazem, zda se svého tvrzení zříká. Hus začal tvrdit, že výroky nejsou jeho, případně se snažil o dlouhé výklady, proč takový výrok napsal. Polemiku kardinálové nepřipustili, dokazování autorství sporných výroků z Husových spisů však ano. Hus se pak ke svému autorství většinou přiznal, snažil se ale dávat výrokům jiný smysl. Po třech dnech slyšení byl případ odročen na 6. července. Zikmund osobně Husovi vysvětloval, že jeho úsilí prosadit svoje názory za přítomnosti velkého množství tehdy uznávaných autorit v oblasti církevního učení nemá smysl a naléhal na podrobení se koncilu s tím, že on – Zikmund – se zasadí, aby bylo rozhodnutí koncilu shovívavé. Hus reagoval sdělením, že nepovažuje církev za neomylnou a že autoritu koncilu neuznává.

4. července 1414 v kostnické katedrále koncil znovu slavnostně odsoudil Viklefovo učení, následně 6. července prohlásil Husa za rozšiřování Viklefových bludů za kacíře, zbavil jej kněžské hodnosti a jako laika ho předal světské moci – konkrétně jako poddaného českého krále jeho zástupci Zikmundovi.

Podle říšských zákonů, které schválil i Zikmundův otec – císař Karel IV. – se trestalo kacířství upalováním provinilce. Zikmund pověřil provedením zákona kostnického starostu. Ten jednal neprodleně mimo vyšetřovací vazby nebývalo zvykem držet odsouzeného delší dobu ve vězení.



70. VÝROČÍ VÍTĚZNĚHO ÚNORA 1948

       Luděk Šubert, 25. února 2018

Úvodem

Dne 25. února byl nejen roku 1634 v Chebu zavražděn Valdštejn, ale hlavně byla roku 1948 v Praze zavražděna mladá, revitalizovaná demokracie v naší zemi. Jelikož se jedná o kulaté výročí, budou oficiální, pololegální a ilegální masmédia plná informací a názorů pamětníků i nezralých mládežníků na tuto událost. V 99,9 % půjde o přístupy republikánské, žehrající na pošlapání masarykovského odkazu z října 1918. Jen málokdo si však uvědomí, nebo bude ochoten připustit, že právě toto datum stálo u zrodu podmínek, které ve vývoji tří následných desetiletí hnětly duchovní i materiální předpoklady k událostem od nichž v těchto dnech uplynulo 70 let. Monarchistické pojetí se s tím republikánsko-demokratickým v ledačem shodne, kromě toho, co již naznačeno. I když bude těžiště položeno na dopady pro Moravu, tak se postupně vytratil i význam skutečné Země české.

1) Některé významné mezníky mezi říjnem 1918 a květnem 1945

Německé národnostní skupiny v Čechách a na Moravě (nejen v pohraničí) byly vnímány jako pozůstatek Rakouska-Uherska a přestože jim co do četnosti patřilo druhé místo, nebyl tento fakt nijak legislativně zohledněn. Prozatímní Ústava, tedy Zákon č. 37/ 1918 Sb. z 13.11.1918 nepostihuje, stejně jako další novelizace, postavení Moravy v nové formě zemského uspořádání. Vznikla Československá republika a byl prosazován jednotný československý národ. To bylo vnucováno i Moravanům a Němcům a nikterak to nepozvedalo ani národní sebevědomí Slováků.

V listopadu 1918 vytvořená vláda ČSR neměla žádného ministra ze Slezska a z Moravy pocházel jen ministr bez portfeje, Mořic Hurban. A to měla vláda 17 členů !

Nespokojenost německé menšiny se dařilo jakž takž tlumit do roku 1933, tedy do nástupu Hitlera k moci v Německu. Podporovaná německá menšina navyšovala své sebevědomí, organizovanost a vybavení každým dalším rokem, až se problém německé menšiny stal vnitropoliticky neřešitelným a navíc se stal faktorem evropské politiky, jako prostředek tlaku nacistického Německa na Velkou Británii a Francii a také na Itálii. Mnichovský diktát ze září 1938 tak naše vláda musela přijmout, protože jinak by se k ní obě západní mocnosti (Francie byla smluvní spojenec) hodlaly otočit zády. Okleštěný zbytek státu pak byl doražen v březnu 1939 obsazením Čech a Moravy Němci. Slovensko se „osamostatnilo“. Zemská forma Protektorátu Čechy a Morava, interně tvořená oberlandrátní formou správy, nebyla formou ukonejšení slovanských Čechů a Moravanů, ale vstřícností vůči jejich německým „spoluobčanům“. Protektorát byl zřízen Výnosem vůdce a kancléře č. 75/1939. Prezidentem Moravskoslezské části byl obdobně jako Emil Hácha jmenován JUDr. Jaroslav Mezník. I on, obdobně jako generál Eliáš, podporoval odboj a výslechům se po zatčení v roce 1941 vyhnul sebevraždou. Přesto o něm není příliš mnoho zmínek.

Morava a Slezsko byly na jaře roku 1945 osvobozeny sovětskými a rumunskými jednotkami a naším 1. čs.armádním sborem. Čechy kromě sovětů také polskou a americkou armádou. Pokud se týče domácího odboje, tak je tzv. Květnové povstání českého lidu většinou zužováno na Pražské povstání, při tom první bojové střety mezi Němci a odbojáři začaly 1.5.1945 v Přerově. Poslední výstřel formálně padl u Milína na Příbramsku 11.5.1945

2) Období mezi květnem 1945 a únorem 1948

Drobný časový náskok v termínech osvobozování území na Moravě a ve Slezsku znamenal ustavení Moravsko-slezského zemského národního výboru již 12.5.1945 se sídlem v Brně. Jeho předseda, prof. František Loubal, prosazoval opatření jemné decentralizace a úbytku závislosti na Praze, ale i tam si politici pospíšili s ustavením národního výboru. „Košická vláda“ zamítla žádost Slezska o samosprávu. Komunisté postupně pronikali jak do Prozatímní vlády, tak do zemských a regionálních orgánů.

Květnové volby roku 1946 vyhráli komunisti, díky výraznému vítězství v Praze a v Čechách. Na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku tomu tak nebylo. Přesto i zde se prodrali do regionálního vedení. V červenci 1946 se předsedou Moravskoslezského zemského NV stal komunista František Píšek. Při tom KSČ zde získala jen 34,5% hlasů. Později byl nahrazen dalším komunistou Karlem Svitavským. V té době se v Praze připravovala Ústava. Předsedou Zvláštní ústavní komise byl prof. JUDr. Vladimír Kubeš, který do návrhu zapracoval Zemské uspořádání v nových podmínkách státu.

Možná je diskutabilní, jak události 25.2.1948 správně klasifikovat. Puč to nebyl, protože ho neprovedla malá politická nebo vojenská skupina bez veřejné podpory. Nebyla to ani revoluce, protože ta znamená nikoli plynulý vývoj k dokonalejšímu, ale skok. A k dokonalejšímu to nebylo. Takže asi nejvhodnější je převrat, se značnou mírou veřejné podpory, zejména v Praze. Není nutné se vcelku známým mechanismem s dílčí demisí demokratických ministrů, přijatou prezidentem Benešem zabývat. Ani úlohou premiéra Gottwalda.

Dne 9.5.1948 byla vyhlášena nová Ústava, lidově-demokratická, jako Zák. č. 150/ 1948 Sb. Komunisté neměli čas dříve zpracovaný návrh Ústavy zcela přepracovat. Nicméně už začaly personální čistky. Prof.Kubeš byl zbaven funkce děkana Právnické fakulty v Brně, i členství ve Zvláštní komisi. O rok později ho StB zatkla. Text o Moravskoslezské zemi již byl z Ústavy vypuštěn. Prezident Beneš novou Ústavu nepodepsal a tak byl 2.6.1948 přinucen k abdikaci.

3) Trvalé důsledky únorového komunistického převratu

Samozřejmě začala být postupně v ekonomice likvidována soukromá sféra, což byla další fáze po poválečném znárodnění klíčového průmyslu.

Do Vánoc byl vypracován Zákon č. 150/1948 Sb. z 21.12.1948 O krajském uspořádání státu, s platností od 1.1.1949. Realizátorem bylo ministerstvo vnitra, vedené Václavem Noskem. Pozdější oběť vnitrostranických čistek dle stalinského vzoru, tajemník Rudolf Slánský údajně řekl: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské úřady, které nešly kontrolovat…“ Ano, to byla podstata problému. Komunistická partaj potřebovala kontrolovat i státní orgány, protože nikomu nevěřila. Je to nosný faktor partajního prioritního systému, kdy politická partaj zamená víc než stát. Již v prosinci se po celém státě rozjely asi dvacetičlenné skupiny, složené krajskými stranickými tajemníky, estébáky a vedoucími partajních referátů, aby zajistily hladký průběh restrukturalizace státní správy. Jejich členové si nelámali hlavu nad faktem, že nové kraje nerespektují historické zemské hranice ani hranice farností. Budování skutečného správního molochu začíná. Vedle občanských stupňů totiž byly souběžně budovány i partajní sekretariáty s obdobnými oborovými sekcemi, protože dohled byl nutný. Počet krajů, i titěrných okresů, byl obrovský a celý systém nefunkční, takže po zhruba 11 letech bylo nutné udělat úpravu. Zákonem č. 100/1960 Sb. byla vyhlášena tzv. Socialistická ústava a Zákonem č. 36/1960 Sb. byl snížen počet krajů i okresů.

Dne 16.7.1968 zamítlo Národní shromáždění ČSSR návrh na trojfederalizaci, tedy i s Moravou a Slezskem. A tak Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., s platností od 1.1.1969 hovoří pouze o ČSR a SSR, jako součástech dvojfederace. Nevyslyšen tedy zůstal hlas tří set intelektuálů z Moravskoslezské deklarace (100.000 členů).

Oč víc porozumění chybělo v Praze, o to víc ho 7.7.1985 projevil Svatý Otec Jan Pavel II., když moravské zemskié patrony, svaté Cyrila a Metoděje, u příležitosti 1100. výročí Metodějiovy smrti, prohlásil za spolupatrony Evropy. Tím vyjádřil názor církve, že Morava historickou součástí Evropy je.

Závěrem

Když v listopadu 1989 tzv.“sametová revoluce“ svrhla komunistický totalitní režim, vytvořily se příznivé podmínky pro obnovu zemského zřízení, ale nestalo se nic. Zrovna tak nedošlo k nápravě ani v ústavě, platné od 1.1.1993 pro samostatnou Českou republiku. A tak rozchod s totalitní minulostí zůstal v řadě oblastí veřejného a politického života pouze formální verbální frází a řada principů veřejné správy zůstala zachována a nikomu nevadí, že se jedná o zahnízděný komunistický bacil. Není divu, když se rozbujel pluralitní systém politických partají, které mezi sebou soupeří ne o to, jak tento stát co nejrychleji dostat na vyspělostní úroveň srovnatelných západních zemí, ale o strkanice, která z partají pro sebe urve na funkční parlamentní dočasnost větší díl společného fondu. Pouze obnovení monarchie souvisí s obnovením zemského zřízení v historických hranicích korunních zemí a v jejich zájmu.

Hlavní použitá literatura:

Hoskovec M.: Právní kontinuita autonomie Moravy. KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2013.

(Dr.L.Šubert, Sdružení monarchistů Brno. Materiál v článku byl podkladem přednášky, která byla uskutečněna v Klubu zastupitelů Magistrátu města Brna 21.2.2018.)



PŘED ŘÍJNEM 1918

Milan Trnka, 25. února 2018

Několik citátů k období 1915 – 1918

V dobách mé školní docházky bylo v záležitostech vzniku československého státu 28. října 1918 během výuky dějepisu zcela jasno: Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku měla tak obrovský vliv na uvědomění širokých mas pracujícího lidu, že z vůle utlačovaných dělníků a rolníků v Čechách a na Slovensku vznikla Republika československá. Zcela vymizely například rozdíly ve vztazích mezi národy v novém státě – pracující třída Čechů a Slováků, posílená částí uvědomělé inteligence, vystupovala při dějinných událostech jednotně, ztotožněna s požadavkem nezbytného zničení nenáviděného vykořisťovatelského systému prohnilého Rakouska. Internacionální rozměr událostí v říjnu 1918 převažoval nad všemi jinými otázkami doby – i nad otázkami národnostními. Pokud přece jen bylo třeba národnostní otázku zmínit, pak to byla v souvislosti se zahálčivou buržoazií představovanou především německy hovořícím obyvatelstvem. Však se také buržoazie v novém státě lstivě chopila moci a dovedla první republiku tam, kam ji dovedla. Tomáš G. Masaryk byl dobře placeným přisluhovačem této buržoazie.

Z časopisů a historické literatury z období dvacetiletého trvání republiky mezi roky 1918 až 1938 se čtenář zase dozví jiné zajímavosti. Například že posledním českým králem byl Bedřich Falcký, po roce 1619 však nastalo v Čechách okupační období habsburského útlaku a teprve úsilím a dovedností tatíčka osvoboditele Masaryka a legií byl svržen nenáviděný germanizující systém prodejné a všeho zla schopné šlechty a katolické církve. Velmoci nezištně tomuto vznešenému cíli napomáhaly. Pročež nastal nebývalý rozkvět demokracie nyní skutečně svobodného národa. Národ byl jednotný – československý, ostatní národnostní menšiny ovšem byly respektovány.

Po roce 1990 se objevuje snaha obnovit alespoň částečně meziválečný výklad novodobých dějin, podle kterého bylo nezbytně nutné rozbít rakouské mocnářství jako přežitý „žalář národů“ a vyzdvihnout úlohu T.G. Masaryka a jeho spolupracovníků jako rozhodující síly při prosazování uskutečnění touhy všech občanů – společného demokratického státu Čechů a Slováků. Tuto vizi poněkud narušilo rozbití onoho vytouženého společného státu. Ale nevadí, můžeme ho přece oslavovat už ne jako československý, ale jako český. Proto dnes slyšíme občas výroky, že T.G. Masaryk založil Českou republiku, nebo že krasobruslař Ondrej Nepela získal v roce 1972 olympijskou medaili pro Česko. Národ je opět jednotný, jsme přece všichni Češi. Při prosazování snahy o představování obyvatelstva na Moravě, v Čechách a ve Slezsku jako jednotného národa Čechů si přece ještě nebudeme lámat hlavu nad takovou prkotinou, jako je rozdíl mezi Československem a Českou republikou, že ano?

Každý režim si v době své existence upravuje dějiny podle svých potřeb, vytváří svoje ideály a idoly. Společné pro Republiku československou, Československou socialistickou republiku i pro současnou Českou republiku je ve výkladu vzniku samostatného státu především to, že jsou důsledně zamlčovány pojmy jako Moravan a fakta o skutečné samosprávě Moravy jako samosprávné korunní zemi Rakouského soustátí. Samosprávě, ukončené z velké části již po říjnu 1918 a zcela pak k 1.1.1949.

Předkládám zanedbatelně malý výběr z výroků nebo informací z různých zdrojů, zabývajících se válečnými léty 1914 až 1918, seřazené podle časové posloupnosti. Snad přispěje k zamyšlení – nebylo to se vznikem Republiky československé v roce 1918 poněkud jinak, než se rozdílně v závislosti na zrovna vládnoucím režimu tvrdilo 100 let a než se nám bude při letošních oslavách zániku moravské samosprávy k 28. říjnu 1918 tvrdit?

– Sekretář britského ministerstva zahraničí G. Clerk požádal T.G. Masaryka o vypracování tezí, které by objasnily potřebu vytvoření nového státu ve střední Evropě pro potřeby tehdejšího ministra zahraničních věcí Greye. Po 20. dubnu 1915 vypracoval T.G. Masaryk memorandum „Independent Bohemia“. Memorandum údajně podávalo „program všech českých politických stran kromě katolických radikálů“ (ve skutečnosti však šlo jen o Masarykovy názory). Zde výběr některých z nich:

„….Cařihrad, a tudíž i úžiny mohou náležeti jedině Rusku…..“ .

„… Rakousko je neschopno chrániti a spravovati Čechy …. ty se musí nyní starati samy o sebe.“

Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický, česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky……“

Čechy budou ovšem konstituční a demokratické – jak se sluší na Husův …. národ, který svou reformací …. připravoval moderní vývoj evropský.“

„ …. buď by dali spojenci některého ze svých princů, nebo by mohla být personální unie mezi Srbskem a Čechami, kdyby mohl být utvořen česko – srbský koridor.“

„…. český lid je venkoncem rusofilský a ruská dynastie…. by byla nejpopulárnější. ….. čeští politikové si přejí zřízení Království českého v plné shodě s Ruskem…… nyní si přejí, aby jejich ruští bratři brzy obsadili české a slovenské území a doufají v to.“ Podle Masaryka je nezbytné, aby Rusko „sousedilo s Čechami“.

Rozlohu nového státu předpokládá Masaryk jako historické „české“ země a severní území Uher obývané Slováky, kteří podle něj „jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“

– 4. února 1916 prohlašuje T.G. Masaryk ve francouzském tisku: „ Pravým cílem Německa jest vytvoření mocné konfederace států Střední Evropy pod protektorátem Berlína….. Zničí-li se Rakousko, zasadí se Německu rána do srdce, protože tím zmaří se německý plán….“

– V únoru 1916 vzniklo další memorandum, inspirované rozhovory T.G. Masaryka s francouzským ministerským předsedou Briandem pod názvem „Všeněmecká střední Evropa nebo svobodné Čechy?“. Opakují se v něm myšlenky z předchozího memoranda, více se však připouští možnost republikánského zřízení v novém státě, který Masaryk stále nazývá „Čechami“:

Jako monarchii bylo by si možno představiti český stát v různých formách: a) ruská dynastie by byla nejpopulárnější, b) bylo by možno zvolit prince z jiných spojeneckých zemí, c) personální unie s Velkým Srbskem. Zkušenost s cizími dynastiemi …. není příliš vábná. Proto republikánský režim, požadovaný zpočátku jen radikály, je stále více brán v úvahu.“

Čechy by s Ruskem hraničily, což by vedlo k intenzivnímu rozvoji hospodářských styků mezi oběma zeměmi …. „

Čechy jsou povolány k důvěrnému spojenectví s Ruskem a Francií.“

Nezávislé Čechy spolu s Polskem a velkým Srbskem by vytvořily velmi účinnou hráz proti Prusku.“

Velmi zajímavou je pasáž o ekonomickém významu spolupráce Čech s Polskem. Je v ní obhajováno propojení řek Visly, Odry, Moravy a Dunaje průplavem.

– 3. ledna 1917 varuje Vl. Hurban (???) Masaryka: „Vy přece víte, že v konzervativnějších vrstvách slovenské inteligence ….. nemá Vaše jméno tu důvěru, kterou by mělo mít. …. Vaše fráze „Slovaks are Bohemians“ vyvolala mnoho zlé krve. My, Slováci, se nyní považujeme za samostatný národ ….. jako Slováci se chceme dožít svobody…… Češi nás chtějí pohltit – to je běžný argument proti nám, zastáncům politické jednoty.“

– 16. března 1917 byla v Rusku po únorové revoluci ustavena nová prozatímní vláda. Její ministr války Kerenskij připustil pokračování Ruska ve válce ofenzívou na východní frontě. Vytváření zahraniční armády podle představ T.G. Masaryka neznamenalo existenci československé jednotky v pravém slova smyslu. Byla vytvořena prvotně z ruských občanů, kteří se hlásili k české národnosti. Nábor válečných zajatců, pocházejících z Markrabství moravského, z Království českého a Horních Uher a jejich případný vstup do ozbrojených složek byl podmiňován současným podáním žádosti o ruské občanství. Sám Kerenskij nebyl příliš nakloněn snahám o vytvoření Československé brigády v Rusku, odsuzoval česko-slovenské hnutí kvůli jeho předrevoluční spolupráci s carským režimem a vytýkal Čechům nacionální šovinismus. Představiteli Svazu česko – slovenských spolků v Rusku Vondrákovi sdělil v březnu 2017:

Nedovedu se nikterak nadchnout pro ten způsob boje, jakým vedou odpor proti své vládě vaši krajané. ….. Vždyť měli konstituci, měli konečně možnost vyhlásit revoluci doma. Čím si pomohli tím, že přestoupili do státu ještě horšího…… a vůbec. Vy Čechové vždy jste se vyznamenávali spádem k reakci.“

Můj dědeček, který jako rakouský voják padl do ruského zajetí, vzpomínal po návratu na Moravu nejvíce na život mezi ruskými rolníky, ke kterým byli jako zajatec přidělen na práci. K náboru do legií měl jedinou poznámku: „Měli sme všeckého plné zuby. Prožili jsme si dosť. Nikomu sa už do další války nechcelo. Nějaké nové stát – to nám nic neříkalo. Šak sme měli svoju Moravu. A přísahali jsme věrnost Austrii. Když sme kolem sebe viděli ten hlad, tu bídu, napadlo nás, že ze všeho nejprvnější je postarať sa o chleba………“

– V reakci na zprávy z počátku roku 1917, podle kterých docházelo na frontách evropského bojiště ke snahám o zastavení bojů a ke sbratřování vojáků z obou nepřátelských uskupení (nepochybně šlo i o důsledky mírových návrhů nového rakouského císaře Karla I.) uveřejnily londýnské noviny „Times“ 5.6.2017 Masarykovu polemiku ve které se uvádí, že „nerozvážný program míru bez anexí a kontribucí začíná být lépe chápán.“

Už 29.5.2017 prohlašuje T. Masaryk v Petrohradě, že „válka není největším zlem, i když je zlem“. Ze strany Dohody prý jde o válku za obranu „proti prusko – rakouskému znásilňování“, která je „z mravního stanoviska přípustná, z politického nutná.“

Hesla o separátním míru, hesla o bratříčkování jsou omylem. Jen vítězství donutí germánsko – rakouský carismus, aby souhlasil s mírovou a demokratickou reorganizací Evropy.“

– 3.3.1918 vypracoval v Moskvě T.G. Masaryk memorandum pro sovětskou vládu, ve které psal: „Naše vojsko je teď jediná organizovaná síla v Rusku ….. nečekám v Rakousku ani v Německu větší revoluce. Kdyby přece jen byla, mohla by část našeho vojska se jí účastnit. Alespoň v Haliči. Dále než do Haliče – na Moravu nebo dokonce do Čech bychom mohli proniknout jen při všeobecnějším vzbouření.“ Možnost přímého zásahu legionářů však na území budoucí Republiky československé do konce války nenastala. Sovětská vláda podepsala 3. března 1918 (podpis ratifikoval sjezd sovětů 17.3.) mír s Rakouskem-Uherskem a Německem. Masaryk odjel z Moskvy 8. března.

– 30. 5. 1918 se podílí T.G. Masaryk v USA na tzv. pittsburské dohodě, ve které se píše: „Schvalujeme politický program, usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mít svou vlastní administrativu, svůj sněm a své soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole, v úřadě a ve veřejném životě vůbec.

Československý stát bude republikou, jeho ústava bude demokratická….. Podrobná ustanovení o zřízení československého státu se ponechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům.“

Zemský sněm korunní země Markrabství Moravského před 28. říjnem ani po něm nezasedal a o připojení k novému českému státu nejednal. Natož aby rozhodl o nějakých podrobnějších ustanoveních. Přičlenění Moravy k republice bylo provedeno na základě tzv. revolučního aktu, který uskutečnili zástupci českých politických stran, aniž by k tomu měli mandát! Navíc většina z nich se původně zapřísahala věrností Rakousku a císaři…..

– 31. srpna 1918 předává T.G. Masaryk americkému státnímu tajemníkovi R. Lansingovi memorandum, ze kterého vyjímám:

Habsburská monarchie je čistě umělým státem.“

„….. je-li vláda lidu, lidem a pro lid, rovnost národů velkých i malých demokratickou bází moderní společnosti, pak je Rakousko–Uhersko odsouzeno.“

„ …. Slovenský jazyk je archaickým dialektem češtiny.“

Máme vojsko v Rusku, ve Francii, v Itálii ….. a samostatné vojsko je vždy pokládáno za jeden z hlavních přívlastků státní svrchovanosti.“

Není pravdou, že nemáme žádného území, poněvadž celý národ je jednomyslně s námi.“

Moje babička vzpomínala: „Tož brzo ráno museli aji děcka jít najprva popravit dobytek a pak hned na rolí. To sa robilo až do súmraku. Až nám kdosi v dědině vykládal, že už týden nemáme císařpána ale jakósi republiku. No, nám to nevadilo – ráno sme museli brzo vstávat, najprva popravit dobytek, jít na rolí ……“

Před první světovou válkou bylo rakousko-uherské soustátí pokládáno za nejvýhodnější základnu pro uskutečnění nejrůznějších snah hospodářských, sociálních, politických i národních. Shodovala se v tom všechna významná politická uskupení na území Moravy, Slezska a Čech, finanční, průmyslové i obchodní skupiny, shodovaly se v tomto přesvědčení i nejrůznější sociální hnutí, dělnické a zemědělské spolky. Ani krajané v emigraci neměli pochybnosti o pevnosti a výhodnosti zachování rakouské monarchie. Radikální názory na rozbití byly pokládány za neuskutečnitelné a za nevýhodné. Už z toho důvodu, že vznik shluku rozlohou malých států by porušil rovnováhu ve střední Evropě a umožnil agresi německého souseda. Což se také po dvou desetiletích od rozpadu Rakouska-Uherska stalo skutečností.

Na několika málo náhodně vybraných výrocích budoucího prezidenta Republiky československé a jiných politiků během válečného období 1914 – 1918 lze dokladovat, že vývoj, ukončený koncem roku 1918 změnami v uspořádání střední Evropy, nebyl zdaleka tak přímočarý a jednoznačný, jak se ho snaží podávat propaganda od vzniku ČSR až po dnešní dny. Na vyhlášení Československa se podílelo mnoho vlivů – vývoj vojenských operací, hospodářské a politické zájmy válčících mocností, obavy z šíření socialistických ideologií ze vznikajícího sovětského státu, atd. Změny v postojích vítězných mocností byly určovány jejich vlastními zájmy v Evropě, nikoliv zájmy hlasité části českého národa… Měnily se v důsledku vývoje zcela jiných činitelů, než byla diplomatická obratnost emigrantů. Úsilí T.G. Masaryka nemůže a nesmí být samozřejmě opomíjeno (zrovna tak jako úsilí mnoha dalších osobností té doby, ať už byly spolupracovníky budoucího prezidenta nebo jeho odpůrci, ať vyvíjeli činnost ve svých zemích, v Rusku, v Americe nebo jinde). Ale nemůže být podáváno jako síla rozhodující, navíc ověnčená nepravdami o habsburském útlaku, o nadšené jednotě jediného národa a podobnými nesmysly.