KAUZA DRESY

24. června 2018

Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž vznikly“. V době, kdy denně sledujeme, jak postupně erodují základní pilíře, na nichž v posledních desetiletích stála Česká republika, není vhodné si lehkomyslně zahrávat se státními symboly. Nechci zde rozebírat, zda je v pořádku, aby na dresech byl anglický nápis, nebo kritizovat, že absencí moravské a slezské orlice byl opět porušen zákon o státních symbolech. To by bylo příliš jednoduché.

Tvůrci nových dresů budou podobně jako při nedávném pokusu o změnu státní hymny tvrdit, že jde o posun k lepšímu a že tím začíná nová éra… jen prázdné fráze. Předně je třeba říci, že se je o novou éru nikdo neprosil. Pokud potřebuje hokejová reprezentace změnu, tak by měla přijít na hřišti a ne na dresech. V čem je nové logo lepší než dosud používané znaky historických zemí, jejichž kvalita je prověřena staletími? Povšimněte si, že podoba těch nejznámějších a nejcennějších světových značek se v čase nijak výrazně nemění. Lidé mají rádi tradici a podvědomě dávají přednost věcem, k nimž se váže zajímavý příběh. Současné dresy hokejových reprezentantů vyvolávají vzpomínku například na slavné Nagano 1998 či na zlatý hattrick z mistrovství světa z let 1999-2001.

Nově představené logo za sebou nemá nic. Připomíná spíše logo řadového ligového klubu a pokud v lidech vyvolává nějaké emoce, tak zatím veskrze negativní. Neobsahuje nic, co by jej na první pohled spojovalo s Českou republikou, takže si musí pomáhat nápisem „Czech republic“. Na internetu již kolují obrázky, které naznačují, že se jeho tvůrci možná až příliš inspirovali logem automobilky Scania.

Celá aféra má však ještě jednu rovinu. Nelze si nevšimnout, že v prvních letech po rozpadu Československa používali reprezentanti na svých dresech velký státní znak. Později začali někteří používat pouze malý státní znak s českým lvem na červeném poli a i ten je dnes nahrazován více či méně zdařilým logem lva, který bohužel vystihuje spíše zbytnělé ego svého tvůrce, než státní příslušnost sportovců. Jinými slovy za účelem zjednodušení byly obětovány znaky Moravy a Slezska a pro dosažení efektu je potlačována vizuální podstata státního znaku. Je otázkou, zda se to zvíře, jenž budou mít hokejisté na hrudi, dá ještě nazvat českým lvem… Možná by stálo za to, aby se funkcionáři ohlédli zpět a vzpomněli si, že nereprezentují sami sebe, nýbrž občany České republiky. Mohlo by se totiž stát, že i ten osamělý český lev bude příště v zájmu pokroku nahrazen třeba tygrem. Kočka jako kočka, ne?



HODNOTA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem.

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země v monarchii i v zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom všem lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích mluvčích, jakož i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Věra Hejtmánková, Brno, signatářka Deklarace moravského národa



19. PROSINCE 2016, NA POSVÁTNÉ PŮDĚ MORAVSKÉHO VELEHRADU, BYLA VYHLÁŠENA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Stalo se tak v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti a v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je všem národům zajištěno právo na sebeurčení.

Deklaraci vyhlásila Moravská národní iniciativa:

Jsme občané moravské národnosti, kteří usilují o legislativní uznání své národnosti v České republice, obdobně jako je moravská národnost uznávána na Slovensku a kteří usilují o obnovu po staletí existující Moravské země jako součásti České republiky.

Mluvčí Moravské národní iniciativy:

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD.
advokat@zdenekkoudelka.cz

Ing. Pavel Dohnal
p.dohnal@email.cz

Veškeré další informace lze najít na internetu po zadání moravskynarod.cz. A to včetně celého textu Deklarace moravského národa, kterou je možno stáhnout.

Iniciativa od svého založení a vyhlášení deklarace vyvinula velké úsilí a učinila mnoho kroků k dosažení svých cílů a stále v tom pokračuje. O tom všem najdete informace na uvedené adrese, kde jsou nejen tyto informace, ale každý den jsou tam zveřejňovány texty se vztahem k naší moravské vlasti a k moravskému národu.



MORAVSKÝ „DVOJCTIHODNÝ“ KOLÁČ

Bohumila Jandourková, 21. června 2018

Už jsme vícekrát psali o tom, že se Morava – Moravské markrabství, vyvíjela samostatně, odděleně od sousedních Čech – Českého království. Jak také jinak, když obě země – státy, byly na sobě nezávislé, byť byly společně členy větších soustátí? Koruny české, zastřešené pouze panovníkem, později Rakouské monarchie? Když ještě v 17. století mezi Čechami a Moravou byla hlídaná hranice, na které se vybíralo i clo?

Obě země měly samostatnou církevní provincii, vlastní sněm, vlastní zemské patrony, vlastní legendy kdo přijde v době největšího nebezpečí zemi zachránit. V Čechách to byl sv. Václav se svým vojskem, na Moravě král Ječmínek. I jazykové výrazy a nářečí sledovaly zemskou hranici. Až na jednu výjimku, kdy se jednalo o panství, které leželo přímo na hranici a zasahovalo jak do Čech tak na Moravu. I moravské národní kroje a písně jsou odlišné od těch českých. A velmi. Moravané sami sebe považovali za samostatný moravský národ. Mnozí obyvatelé Moravy se Moravany cítí i dnes. Nikoli Čechy. Je na tom něco divného, když se moravské společenství kulturně samostatně vyvíjelo více než tisíc let? A teprve v polovině 19. století, po „výbuchu“ nacionalismu v Evropě, který následně leckde přerostl do šovinismu, začal umělý tlak zvenčí, ze strany českých obrozenců, na „počeštění“ Moravanů?

Je tedy s podivem, že i moravská kuchyně byla jiná než česká? Dodnes to lze v receptech vysledovat. Je rozdíl například i mezi tím, jestli vaříme „české“ či „moravské“ zelí.

Rozdíl najdeme i u pečiva. Na Moravě máme koláče, jejichž název je odvozen od kulatého tvaru. V Čechách máme buchty, kde název je odvozen od puchření či bubření – nabývání na objemu. Obojí pečivo je přece z kynutého těsta.

A proč jsou moravské koláče „dvojctihodné“? Toto označení má svůj původ v tom, že naše, moravské koláče mají dvojí sladkou náplň. Jednu uvnitř, zpravidla tvarohovou, ale není to pravidlem. A druhou na povrchu, uprostřed koláče, to byla zpravidla povidla. Ale kombinoval se i mák, ořechy vlašské i lískové a jiné, často ovocné náplně. Do koláčů se dříve dávalo husí sádlo, kterého bývalo dost a dodávalo koláčům vláčnost.

Na Moravě bývalo zvykem podávat poměrně dost sladkých jídel. Kaší i nákypů. Moravská pranostika říká, že „chlapi nesmějí padat z gatí“. Že musejí být statní, práce bývala těžká a muži museli mít sílu. Ale ani po hlavním jídle, které nebylo sladké, nechybělo na závěr něco sladkého.

Třeba právě moravský koláč.



26. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 23. května 2018

Dne 12. května 2018 se uskutečnil v Brně – Žebětíně v pořadí 26. Sněm Moravského kulatého stolu. Zúčastnili se zástupci osmi členských organizací a delegáti čtyř hostujících organizací. Kromě jiného se členské organizace dohodli na následujícím:

1. Schválili po rozpravě novelizovaný Organizační řád Moravského kulatého stolu. Novelizace se převážně týkala změn v nevyhovujícím způsobu ustavování Rady MKS.

2. V návaznosti na přijatou novelizaci zvolili Radu MKS ve složení : B. Brabec (Sdružení monarchistů Brno), Z. Tichý (Společnost pro Moravu a Slezsko), F. Hanáček (Moravský národní kongres) a V. Homolka (Mladí Moravané).

3. Za řádného člena MKS byl přijat spolek Moravská krajina, s.r.o. Moravský kulatý stůl sdružuje v současnosti dvanáct organizací: Politickou stranu Moravané, Moravský národní kongres, Sdružení monarchistů Brno, Moravskoslezskou akademii pro vědu a umění, Království Králického Sněžníku, Spolek moravských karavanistů, Společnost pro Moravu a Slezsko, Královský řád moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbána, Moravany z Bošovic, Moravský historický klub, Mladé Moravany a Moravskou krajinu.

4. Hostujícími organizacemi jsou v současnosti: Morava nejsou Čechy, Kruh rodů Moravy a Slezska, Moravské zemské hnutí a Moravská národní obec.

5. Rozhodli o spolupráci s Moravskou národní iniciativou ve věci zpracování návrhu úpravy zákona o státních symbolech České republiky.

6. Pověřili Radu MKS navázáním kontaktů s Českým statistickým úřadem za účelem připomínkování tiskopisů, chystaných ke Sčítání lidu 2021.

7. Vzali na vědomí stav přípravy na setkání s monitorovací komisí Rady Evropy.

8. Seznámili se se stavem přípravy na Akademickou konferenci „Morava 1918“, kterou Moravský kulatý stůl uspořádá 3. října 2018 v Brně v Dietrichsteinském paláci.

9. V souvislosti s návrhem spolku Moravské srdce, aby Moravané byli zastoupeni delegací MKS na Všeslovanském sjezdu 6. června v Praze projednali možnosti účasti.

10. Rozhodli o kontaktování dalších organizací na Moravě a ve Slezsku za účelem spolupráce.

Na projednání byla řada dalších záležitostí. Během jednání převládlo přesvědčení, že přijatá novelizace Organizačního řádu umožní další rozvoj činnosti Moravského kulatého stolu jako celku i rozvoj činnosti jeho jednotlivých členů.

27. Sněm MKS se uskuteční v listopadu 2018.



EVOPSKOU KOMISI JE NUTNÉ ZRUŠIT A EVROPSKOU UNII ZÁSADNĚ REFORMOVAT !

Petr Michek, 18. května 2018

Má-li myšlenka Evropské unie přežít, tak je více jak nutné v prvé řadě zrušit Evropskou komisi jako zbytečný byrokratický orgán a celý systém zásadně reformovat. Mimochodem Evropská komise zaměstnává 24 tisíc lidí a celkové vedení Evropské unie se všemi svými úřady a komisemi zaměstnává kolem šedesáti tisíc zaměstnanců ! Proto pracuje s ročním rozpočtem 10 miliard eur, což je dnes přibližně 260 000 000 000 Kč, které zaplatí daňoví poplatníci z jednotlivých zemí EU.

Evropská komise se sídlem v Bruselu není nikým volena, ale podle smluv Evropské unie má monopol na vytváření právních předpisů pro všechny státy Evropské unie. Tak kde je ta proklamovaná demokracie?

Evropská komise se skládá z komisařů, jeden pro každý členský stát EU, což jsou většinou bývalí vysocí politici, kteří bývají ve své původní zemi tzv. „politicky mrtví“ (u nás to byl bývalý premiér za ČSSD Vladimír Špidla) a nebo jsou na tento post jmenováni za odměnu (v současnosti Věra Jourová, dříve ČSSD, dnes ANO).

Lidé z Evropské komise jsou nazýváni „novou evropskou šlechtou“, neboť jejich platy jsou neskutečně vysoké. Komentátor Richard Sulík uvedl výši platů vedoucích funkcionářů Evropské unie. Tak například bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz (německý sociální demokrat, povoláním knihkupec) měl měsíční plat 29 000 eur (cca 754 000 Kč). Stejnou sumu pobírá i předseda Evropské komise Jean-Cloud Junckner (bývalý premiér Lucemburska). Komisaři Evropské komise berou měsíčně 24 000 eur, generální ředitelé mají 22 000 eur, ředitelé 18 000 eur, vedoucí oddělení inkasují 13 000 eur, osobní asistenti pobírají 12 000 eur, atd. Poslanci Evropského parlamentu pobírají cca 25 000 eur, z čehož si hradí asistenty i kanceláře. A jejich následné důchody se pohybují kolem 9 000 eur ! Pořád jsou to neskutečně vysoké platy. Ale za co? Za jakou činnost?

Evropská komise je nechvalně známá vymýšlením různých předpisů, nařízení a zákazů – lidově řečeno „ptákovin“, které mají chránit obyvatele EU před vším možným. Jednou je to zákaz mentolových cigaret, jindy zákaz klasických žárovek. Následně zakázali pracovat více jak 48 hodin týdně, potom vydali normu o velikosti jablek nebo o zakřivení okurek a následoval příkaz podporovat výstavbu neefektivních fotovoltaických elektráren, atd.

Pokud budou v čele Evropské komise i Evropského parlamentu stát nekompetentní lidé, kteří nepoužívají zdravého rozumu a nemají zájem na budoucím rozvoji Evropy, jako je J.C. Junckner nebo M. Schulz, tak EU bude směřovat k zániku, neboť většina zemí zvolí po vzoru Velké Británie odchod, aby ochránila své občany před nucenou islamizací svých států, kterou uvedení politici vehementně prosazují ! Podle nich migrační problém nebude otázkou pro otevřenou diskusi, ale bude to norma nadiktovaná Evropskou komisí, která každému státu stanoví přijmout povinné množství muslimských ekonomických přistěhovalců. A chtějí to prosadit v rámci dohody tzv. Dublin IV., kterou je nutno odmítnout! Kdo bude tento diktát odmítat bude žalován Evropskou komisí u Evropského soudu, tak jako je již dnes žalována Česká republika, Polsko a Maďarsko za to, že z bezpečnostních důvodů odmítají na svá území přijmout muslimské imigranty.

Přitom je známo rozhodnutí Evropského soudního dvora, na základě kterého není možné žádat o vízum z humanitárních důvodů a odvolávat se na mezinárodní nebo evropská práva. Jedinou možností je udělení víza na základě vnitrostátního práva. Z uvedeného vyplývá, že každý stát má právo odmítnou migranty a ti nemají automatické právo na azyl, ani nemají právo na volný vstup do jakékoli evropské země.

Je to důležitý rozsudek, neboť vítači imigrantů, kteří argumentovali univerzálními povinnostmi, tak přišli o jeden z nejdůležitějších argumentů. Už více nemohou argumentovat v masmédiích i na veřejnosti, že evropské právo neumožňuje odmítnout žádost o vízum z humanitárních důvodů, a že následkem toho musíme každého žadatele vpustit na naše území a umožnit mu podat žádost o azyl. To padlo!

Benjamin Kuras, rodák ze Zlína, upozorňuje na skutečnost, že migrace muslimů do Evropy je plánovaná akce, která byla domluvena již v minulosti. V rámci projektu „Euro-Mediterranean Partnership“ (také „barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) má být do Evropy postupně dopraveno cca 56 milionů severoafrických muslimů, v tzv. „společném řízení migračních toků“, nastolených Lisabonskou smlouvou, kteří by měli, pokud budou všichni pracovat a platit daně, nahradit demografický úbytek obyvatelstva v Evropě mezi roky 2010 – 2050. Druhým uváděným důvodem jejich příchodu do Evropy je prý záměr, aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců ?! Skutečnost je ovšem jiná. Migrace, místo aby se stala přínosem, tak se stala ekonomickou zátěží, neboť většina příchozích jsou nevzdělaní ekonomičtí imigranti, kteří nechtějí pracovat a požadují vysoké sociální dávky a zaopatření !

Stanoviska našich politiků k migraci jsou různá, od naivních představ, až po realistické uvažování. Například poslanec Evropského parlamentu za ČSSD Miroslav Poche, který je údajně navrhován novým ministrem zahraničí v Babišově vládě, v roce 2015 na téma migrace uvedl: „Neotáčejme se k uprchlíkům zády, měli bychom je v České republice přijmout a poskytnout jim prostor pro nový život“. Jako by neviděl či nechtěl vidět co se děje v Bruselu, Paříži či Londýně!

Naopak prezident republiky Miloš Zeman na téma migrace několikrát vystoupil. Cituji: „Chcete-li slyšet nevyřčenou pravdu, islámská migrace není integrovatelná a není asimilovatelná do evropské kultury“. „Podle mého názoru větší díl viny leží na současném vedení Evropské unie, které je naprosto neschopné, byrokratické, způsobuje odcizení evropských občanů od evropských institucí. Nepotřebujeme cenzuru, nepotřebujeme ideovou policii, nepotřebujeme nový úřad pro tisk a informace, pokud máme i nadále žít ve svobodné a demokratické společnosti.“

„Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny“. Se vším co bylo Milošem Zemanem řečeno na téma migrace, lze pouze souhlasit !



NEZAPOMÍNEJME NA NAŠE HRDINY

Petr Michek, 8. května 2018

Dne 27. května 2018 uplyne 76 let od provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který v Praze – Libni, v rámci operace Anthropoid, provedli příslušníci československé exilové armády ve Velké Británii, Slovák rotmistr Jozef Gabčík a Moravan rotmistr Jan Kubiš.

Heydrich do úřadu zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava nastoupil v září 1941. Jeho úkol spočíval v potlačení sílícího domácího protinacistického odboje. Po svém příchodu okamžitě vyhlásil stanné právo a nechal popravit řadu uvězněných účastníků odboje – vůdce vojenské odbojové organizace Obrana národa, činovníky Sokola a též komunisty. Za spolupráci s odbojem a s exilovou vládou v Londýně byl také zatčen protektorátní předseda vlády Alois Eliáš. Spousta lidí, které Němci podezírali z účasti na odboji, byla masově zatýkána a bez milosti popravována. První stanné právo bylo odvoláno až 19. ledna 1942, kdy byla jmenována nová protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím. Důvodem k atentátu na Heydricha bylo rozhodnutí československé exilové vlády v Londýně, která tak hodlala pomstít popravy předních členů vojenské ilegální organizace Obrana národa, které byly uskutečněny po jeho příchodu do Prahy.

O likvidaci Reinharda Heydricha bylo ve Velké Británii rozhodnuto 3. října 1941 a k provedení operace Anthropoid byli vybráni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda, ale ten se při cvičném seskoku zranil a z operace byl vyřazen. Na jeho místo nastoupil rotmistr Jan Kubiš a společně s Gabčíkem a dalšími československými vojáky zahájili výcvik ve Skotsku.

Jozef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie, která je dnes součástí slovenských Rajeckých Teplic. Po absolvování základní školní docházky v Rajeckých Teplicích odešel do Čech, kde se v Kovářově u Písku v letech 1927 – 1932 vyučil kovářem a zámečníkem a zde také absolvoval dva roky pokračovací školy. Následně 1. října 1932 nastoupil u 14. pěšího pluku v Košicích, kde absolvoval i poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti desátníka. Po skončení vojenské prezenční služby v roce 1934 pokračoval u armády jako délesloužící poddůstojník a byl povýšen na četaře. V roce 1937 odešel z armády do civilu a nastoupil jako civilní zaměstnanec do vojenské továrny na výrobu bojových plynů v Žilině. Po pracovním úrazu, kdy se nadýchal bojových plynů, byl přeložen do vojenského skladu v Trenčíně. Německá armáda měla později sklad převzít pod svoji kontrolu, a tak Gabčík zde provedl sabotáž na přepravních zásobnících. Před zatčením odešel 6. června 1939 do Polska. V Krakově vstoupil do československé vojenské skupiny a zde se také setkal s Janem Kubišem. Společně potom odpluli lodí do Francie, kde podepsali závazek k Cizinecké legii a nastoupili službu u 1. pluku v Sidi bel Abbes. Dne 26. září 1939 se v Agde přihlásil do vznikající československé zahraniční armády ve Francii a zúčastnil se bojů o Francii. Po pádu Francie byl 12. července 1940 evakuován do Velké Británie, kde požádal o přeřazení k letectvu a absolvoval všechny potřebné kurzy útočného boje ve Skotsku a byl jmenován velitelem výsadku Anthropoid.

Jan Kubiš se narodil 24. června 1913 v moravských Dolních Vilémovicích u Třebíče. Jelikož mu brzy zemřela matka, tak vyrůstal u příbuzných Mitisků v Ptáčově, kde pobýval do svých 14 let. Po absolvování školní docházky pracoval jako čeledín v Rudíkově a později jako topič v cihelně. Dne 1. října 1935 na základě povolávacího rozkazu byl povolán k výkonu základní vojenské služby a nastoupil k 31. pěšímu pluku „Arco“ do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy zde dosáhl hodnosti desátníka a byl převelen do Znojma. Jako délesloužící byl později převelen k 34. pěšímu pluku v Opavě a službu vykonával u strážního praporu v Jakartovicích. Zde byl povýšen do hodnosti četaře. Po demobilizaci byl 19. října 1938 z armády propuštěn a vrátil se do Dolních Vilémovic, kde znovu pracoval jako topič v cihelně. Dne 16. června 1939 ilegálně přešel státní hranice do Polska, kde se v Krakově přihlásil do vznikající československé vojenské jednotky a pobýval v táboře v Malých Bronovicích. Dne 28. července 1939 byl s ostatními bývalými československými vojáky přepraven na lodi Chrobry do francouzského Alžíru a zde 2. srpna vstoupil do francouzské Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. světové války se v Agde přihlásil do vznikající československé zahraniční armády ve Francii a byl zařazen k 2. pěšímu pluku, v jehož řadách se zúčastnil bojů na Loiře, za což obdržel francouzský válečný kříž. Po porážce Francie byl 13. července 1940 evakuován do Velké Británie. Zde byl zařazen k 1. pěšímu praporu československé smíšené brigády. V únoru 1941 absolvoval kurz pro rotmistry pěchoty a v březnu 1941 byl povýšen do hodnosti rotmistra. V prosinci 1940 se přihlásil do výcviku pro speciální úkoly a absolvoval všechny potřebné kurzy. Na základě žádosti rotmistra J. Gabčíka byl zařazen do výsadku Anthropoid, kde nahradil zraněného rotmistra Karla Svobodu. Dne 29. prosince 1941 byl Jan Kubiš společně s Jozefem Gabčíkem vysazen nad středními Čechami u obce Nehvizdy místo u plánovaných Ejpovic u Plzně. Přesunuli se na záchytné adresy na Plzeňsku a později do Prahy, kde naplánovali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili 27. května 1942 v Praze – Libni.

Reinhard Heydrich měl být zastřelen Jozefem Gabčíkem ze samopalu, ale zbraň se zasekla. Proto Jan Kubiš použil protitankový granát, který Heydricha vážně zranil. Ten později, dne 4. června 1942, zemřel na otravu krve, která vznikla následkem zranění. V den atentátu Němci vyhlásili druhé stanné právo, které trvalo až do 3. července 1942 a rozpoutali nebývalé represe proti civilnímu obyvatelstvu. Německá okupační správa nechala popravit několik tisíc obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, o kterých se domnívala, že pracují v odboji nebo mohli pomáhat parašutistům nebo že atentát schvalovali. Odvetou za atentát byla dne 10. 6. 1942 vypálena a srovnána se zemí středočeská obec Lidice. Němci se domnívali, že někdo z lidických obyvatel pomáhal atentátníkům. Dne 24. června 1942 byla na Chrudimsku vypálena osada Ležáky za to, že v obci byla ukrývána vysílačka Libuše výsadku Silver A.

Parašutisté z různých výsadků, tedy Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, našli úkryt v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Tam měli získat dočasný úkryt, než budou přepraveni z Prahy na venkov. Po zradě jejich bývalého druha Karla Čurdy byli objeveni a kostel dne 18. června 1942 obklíčen. Poté sedm československých vojáků svedlo nerovný boj s německou přesilou. Když jim docházela munice, použili proti sobě poslední náboj, aby je nepřítel nedostal do rukou živé. Položili své životy za vlast v boji s německými okupanty a splnili tak svou vojenskou přísahu bránit vlast. Na jejich hrdinství nelze zapomenout. Čest jejich památce.



MORAVSKÉ HYMNY

Jan Sehnal, 22. dubna 2018

Zakázal někdo hrát moravské hymny? NEZAKÁZAL. Proč se tedy na Moravě vedle české nehrají automaticky? Proč se stále čeká, že nám bude někdo něco nařizovat, nebo povolovat? Proč se na Moravě automaticky nepřidá k české některá moravská hymna?

Za vlády komunistů nikomu nevadila vedle celé československé hymny ani hymna SSSR, Píseň práce a ještě Internacionála …

V Čechách ať si dál hrají jen tu svoji Kde domov můj a na Moravě si k tomu můžeme automaticky přidat jednu či druhou moravskou hymnu, případně hrát obě. Při zemských akcích mohou zaznít samostatně. Kdo kromě nějakého olympijského výboru požaduje délku hymny? Tam, kde to nikdo nepožaduje, není potřeba dělat úpravy a klidně se zahrají naráz a celé. Místo řečnění politiků na demonstracích a při slavnostních a sportovních příležitostech doma na Moravě, si raději poslechnu celé hymny, českou i moravskou (moravské) v jednom tahu. Když mnozí dokázali přežít celou československou, pak hymnu SSSR, Píseň práce a ještě Internacionálu, určitě přežijí naráz státní hymnu i hymny moravské.

Problém je jen v tom, že se nehrají…

TAK SE NEDOHADUJTE A KONEČNĚ UŽ HRAJTE !

* * *

převzato z facebooku, redakčně upraveno



2. STRUČNÁ GENEZE TĚŠÍNSKA /druhá část četby na pokračování z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Pro pochopení problému, o němž bude řeč, je užitečné připomenout si historii Těšínska v celém složitém vývoji aspoň výmluvnými daty. Až do počátku 10. století tvořilo severní hranici Velkomoravské říše a po jejím rozpadu se dostalo pod vliv Přemyslovců. Od 11. do 12. století náleželo polskému rodu Piastovců. Samotné knížectví vzniká roku 1163 jako knížecí úděl a město Těšín je založeno v roce 1292. Vznikají další města, Fryštát, Bílsko, Orlová. Hranice nabývají trvalejší podoby vůči ostatním zemím. Moravu dělila od Slezska řeka Ostravice až k severním hranicím Horních Uher, pozdějšího Slovenska. Toto rozhraničení nedoznalo změn až do roku 1920.
Od 13. století se oblast stále výrazněji orientuje k státu českých Přemyslovců. První údělná knížata Opolska, Bytomska, Ratibořicka a Těšínska (Měšek I.) se dokonce vymanila z vlivu polské koruny a zavázala se manským poměrem českému králi Václavu II., a to jak brannou mocí, tak svými statky. V úmluvě z roku 1291 nechyběl pasus, zavazující knížata k osobní účasti se zbrojným lidem na válkách, které vypoví český kníže nebo mu budou vypovězeny. Naproti tomu vzal český král knížata pod ochranu před vnějšími nepřáteli, sliboval podíl na kořisti při výbojích a v případě zajetí knížat se měl postarat o jejich vykoupení.
V roce 1335 se polský král Kazimír zříká nároků na Slezsko ve prospěch české koruny, a to i za své nástupce. Smlouva byla stvrzena v roce 1339 v sídelním městě polských králů Krakově. Smlouva definitivně vyvazovala knížectví těšínské ze svazku Polska. Nový stav potvrdil Karel IV. na generálním sněmu stavů v Praze 7. dubna 1348 a znovu 9. října 1355. Tím se český král stal i nejvyšším knížetem slezským. Slezsko včetně Těšínska bylo Karlem IV. Prohlášeno za neoddělitelné příslušenství Koruny české.
V období husitských válek proniká do Slezska výraznější český živel a tvoří víc jak polovinu obyvatel. Poměry se mění až po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1478, kdy vedlejší země Koruny české připadají uherskému králi Matyáši Korvínovi, avšak po jeho smrti se území Těšínska vrací roku 1490 opět k Českému království.
Po vládě Jagellonců připadá knížectví v 16. století spolu s Českými zeměmi Habsburkům, kteří si Slezsko podrželi až do roku 1740, kdy podstatnou část země pozbyla Marie Terezie ve válce s Pruskem. Ze Slezska zůstala Habsburkům jen malá část zahrnující Opavsko, Krnovsko a Těšínsko a v této podobě přechází zánikem monarchie v říjnu 1918 jako součást do nově se tvořícího československého státu pod názvem České Slezsko. Československá vláda jej považovala za součást novodobého státu vedle Čech, Moravy a Slovenska.
Avšak Poláci rovněž vznesli nárok na Těšínsko a vytyčovali hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Svým osídlením nebyl kraj mezi Vislou a Ostravicí jednotným etnickým celkem. Až do poloviny 19. století tu byly zastoupeny dvě národnosti, česká a německá. Teprve růstem industrializace a rozvojem těžby uhlí se na Těšínsku začínají usazovat Poláci ze sousedního Slezska a Haliče, přilákáni pracovní příležitostí v dolech a hutních provozech. Z části slezských germanofilských Poláků se utváří umělé etnikum, tzv. Slezané, polsky Słazaci či česky Šlonzáci, hovořící směsí polštiny a němčiny. Cítěním tíhli k Němcům a od počátků své existence usilovali o národnostní uznání.



O PRAVÉM VÝZNAMU KLÁŠŤOVA

Jindřich Žaludek, 9. dubna 2018

Významná hora Klášťov

Stejně tak je pojmenovaná kapitola knihy dr. Jaroslavy Grobcové Magické země Morava a Slezsko, K pramenům života na straně 154.

Hora Klášťov je opravdu významná.

Možná zklamu vyznavače romantického pohanského kultu, ale význam Klášťova spočívá úplně v něčem jiném, než zmiňuje tato kapitola. Jeho význam spočívá nikoliv v tom, že by byl kultovním místem, ale v tom, že Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm a také tím, že kromě nálezů z doby halštatské se na terase pod vrcholovou partií nalezly jedinečné archeologické objevy z doby starých Moravanů, které jsou zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Tyto nálezy svědčí o původním předpokladu nejvýznamnějšího moravského archeologa období konce 19. a první poloviny 20. století a zkušeného terénního praktika Inocence Ladislava Červinky, že se jedná o útočištné hradiště, nikoliv nějaké kultovní místo. Způsob uložení souborů železných předmětů svědčí o tom, že to nebyly obětiny, jak popustil uzdu fantazii archeolog dr. Jiří Kohoutek, ale uschované předměty, které byly zřejmě ukryty do země v době nebezpečí a měly být opět nalezeny. Byly totiž přikryty plochým předmětem, jako např. žernovem, plochým kamenem nebo např. plochou mísou slezského tvaru. Železo bylo totiž cenný strategický materiál a železné sekerovité hřivny byly dokonce používány jako směnné platidlo.

Dr. Jiřího Kohoutka jsem znal osobně a jeho přátelská povaha a nadšení pro archeologii celým svým srdcem způsobily, že občas zabrousil do oblasti hypotéz. Jeho hypotéza se pak bohužel rozšířila i mezi vyznavače starých pohanských tradic, kteří tuto hypotézu brali nikoliv jako domněnku či předpoklad, jehož závěr není možno považovat za dokázaný, ale nekriticky ihned jako hotovou věc. Většina archeologů však bere archeologické nálezy podstatně střízlivěji. Občas se názory dr. Jiřího Kohoutka dostaly i do propagační literatury, bohužel i s některými nepřesnostmi, ať už ojediněle jeho vlastními nebo převážnou většinou zkomolenými až samotnými autory propagační literatury. Protože mám k dispozici závěrečnou zprávu Ústavu památkové archeologické péče a bakalářskou diplomovou práci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ústavu archeologie a muzeologie, jsem rovněž v občasném kontaktu s lidmi, kteří spolupracují při zaměřování polohy nálezu depotů, troufám si vyjádřit se k obsahu kapitoly a přinejmenším poopravit některé mýty. Dr. Jiří Kohoutek nedokazuje přítomnost slovanského osídlení před třemi tisíci lety, jak je psáno v kapitole, ale dokazuje osídlení Lužické kultury popelnicových polí, slezsko-platěnické fáze. V té době absolutně nelze hovořit o nějakých Slovanech, jak se domnívají někteří horliví nadšenci z oblasti vyznavačů romantického pohanství čerpajících z teorií např. z Antonína Horáka (ten navíc hovořil o možných protoslovanech či praslovanech, nikoliv o Slovanech), s kterým jsem spolupracoval, když napsal knihu O Slovanech úplně jinak. I zde musím konstatovat, že než o luštění písma šlo spíše o hádání, neboť pan Horák dovedl přečíst údajně praslovanským jazykem i to, co bylo spolehlivě přečteno jako písmo napsané úplně jiným jazykem. Pan Horák byl totiž asistentem režiséra vědeckofantastických filmů Karla Zemana. To by mohlo vysvětlovat mnohé.

Že jde o první nalezené kultovní místo, je pouhá domněnka snad vyvolaná množstvím železných předmětů, snad snahou o propagaci a popularizaci této pozoruhodné lokality. Převážná většina nálezů je totiž podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století. Při vší úctě ke kolegovi však řada archeologů zdaleka nesdílí optimismus dr. Jiřího Kohoutka, co se železných depotů coby možných obětin týká, přiklání k názoru, že lokalita sloužila ke skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Nelze totiž pokládat vše, co je v zemi, za obětiny. Žádné kultiště, jako např. v lokalitě Šléza v Polsku nebo na Pohansku u Břeclavi zde nalezeno nebylo. Naši pohanští předkové obětovali část úrody, část úlovku, část pokrmu nebo nějakého kusu domácího ptactva formou úlitby. Určitě se nezbavovali formou obětování všeho nebo v takovém množství životně důležitých nástrojů a výrobních prostředků, na nichž záviselo jejich přežití. Prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny. Nedaleko Klášťova směrem na severozápad v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Horou čarodějů nenazvala Klášťov církev (str. 156), ale archeolog Kohoutek spolu s muzejníky u příležitosti výstavy prezentující archeologické nálezy na Klášťově ve snaze zatraktivnit výstavu. Zde je nutno upozornit, že název byl s otazníkem. Nebyla to církev, která opředla horu Klášťov pověstmi, nebyla to církev, která nazvala skalisko Čertovým kamenem. Pověsti mají lidový původ, takřka stejnými pověstmi je zaplaveno celé Valašsko, stejné pověsti se dokonce vyskytují i na Slovácku, nevyhnul se jim logicky ani Klášťov. Stejně tak název Čertův kámen je v okolí registrován v několika desítkách. Jedná se tedy o naprosto běžný název skalních suků, který pochází z pověstí, kterými Valaši i Moravští Slováci vysvětlovali svým dětem poměrně bizarní umístění skalních suků na vrcholech nebo hůře přístupných místech tím, že je tam upustil čert, když nestačil postavit kamennou hráz do kuropění. Tak jako názvy lokality, podobají se i pověsti k nim jako vejce vejci. Stejné pověsti i stejné názvy byly tedy aplikovány na všechny podobné lokality. V tomto ohledu se tedy Klášťov nikterak neliší. V této části Valašska je totiž pověstmi opředeno téměř vše, není důvod se domnívat, že zrovna pověsti o Klášťově jsou indiciemi pro nějaké kultiště.

Další nepřesnost je na str. 157. Klášťov není obklopen půlkruhem pohřebních mohyl, jak poněkud přeháněl dr. Kohoutek, ale skutečnost je taková, že několik slovanských pohřebních mohyl se vyskytuje zhruba na přímce dlouhé asi 10 km: Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská niva, tedy nikoliv v půlkruhu, jsou navíc všechny jedním směrem ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova, tedy dost daleko na to, aby bylo pravděpodobné, že by Klášťov mohl být kultištěm. Nejedná se tedy v žádném případě o půlkruh kolem Klášťova. Daleko pravděpodobnější lokality spojené s kultem slovanských pohanských bohů jsou těmto mohylám blízké lokality u Luhačovic na Obětové hoře a odborníky předpokládaný pohanský háj v oblasti trati Hradská niva – Nové kopanice severně od Bojkovic, kde ještě v 19. století rostlo asi 300 prastarých dubů ohromné velikosti. Poslední dub zasažen bleskem v roce 1922 měl po obvodu 8,5 metru a průměr 2,6 metru. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodní stezky spojující Pomoraví s Povážím. O tom ostatně svědčí i názvy obcí Rudimov a Rudice.

Na straně 155 je velmi zjednodušená informace o Velké čínské zdi. První Velká zeď byla postavena za vlády prvního císaře Čchin-Š´-chuang-ti, zakladatele dynastie Čchin, po které dostala Čína jméno. Šlo v podstatě o propojení již existujících úseků opevnění postavených v době, kdy spolu vedly válku menší státy v 5. až – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než současná zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Obranné zdi stavěly na severní hranici v určité míře i další dynastie. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla z pálených cihel a kamenů přebudována do impozantní podoby. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zdolat, ale měla usnadnit přesun bránících jednotek mezi opěrnými body a znesnadnit kočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů dovnitř říše. Určitě nebyla postavena směrem dovnitř a už vůbec není stará 7 a půl tisíce let.

Rovněž umístění kříže na Klášťově nemá původ v tom, že by církev chtěla zneuctít kámen, který mimochodem není posvátný, podobných hrubozrných pískovcových skalních suků jsou v okolí tisíce, ale pohnutek je hned několik. Pokud totiž lze v krajině registrovat kříže, jsou to památky na mrtvé hajné, pytláky, dřevorubce, svážeče dřeva, závodčí, turisty, oběti vrahů a další. Kříž byl umístěn obcí Vysoké Pole, Muzeem lidové kultury a tradic Vlachovska za spoluúčasti luhačovické farnosti dávno před tím, než se rozšířil mýtus o možných pohanských rituálech, nejen jako symbol nejvyššího vrchu Vizovických vrchů, jak je poměrně běžné v Rakousku, Bavorsku, Slovensku, Polsku, méně už Švýcarsku, ale hlavně jako připomenutí dřívějšího archeologického nálezu železného torza kříže z doby pozdního novověku (přestože se nejedná o žádný vzácný nález) a jeho náhrada, dále připomínka (jako všude jinde zvykem) několika tragédií, které se odehrály v blízkém okolí obklopujícím Klášťov ze všech stran, ať už jako památka vyvražděných obyvatel nedalekých Vařákových pasek, Ploštiny, ale zejména čtyř obětí a několika desítek zraněných Valachů při poddanské rebelii z 15. srpna 1767 proti zrušení svobodného hospodaření Valachů v okolí Klášťova vrchnostmi vizovického panství. Klášťov je na rozdíl od neprobádaných okolních lokalit na hřebeni Vizovických vrchů, jako hradiště Kopce a hradiště Krajčice poblíž Lidečka, hradiště Rýsov a nedaleké hradiště Oberský vrch poblíž Provodova a Březůvek jediná lokalita časově spojená také s již křesťanským obdobím Moravy. Ve střední části str. 157 je psáno, že na Klášťově byly odkryty valy starodávného osídlení. Valy odkryty nebyly, ty jsou zřetelné a výrazné ještě z doby halštatské a doby velkomoravské, byla pouze prokopána sonda jako řez valem o délce 12 metrů a šířce 2 metrů. Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, tedy nic, co by svědčilo o tom, že by lokalita sloužila jako obydlený prostor. I to nasvědčuje tomu, že se jednalo o útočištné hradiště. Na konci strany 157 je informace, že na kameni se občas objeví nápis „Tady sídlí slovanský bůh Perun“, což má údajně znamenat, že mnozí z návštěvníků vědí více o významu tohoto místa. Asi sotva. Jedná se spíše o jednoho vandala který ničí cizí majetek a čmárá po konstrukci kříže nesmysly a o Klášťově neví nic. Nápis totiž nebyl na kameni, ale na konstrukci kříže a zněl: „Tady vládne Perun“. O tomto vandalovi nelze uvažovat jako o ctiteli moravské historie, ale jako o fanatikovi akceptujícím pouze jedinou její část a zavrhujícím vše ostatní. Dějiny Moravy totiž šly nějakou cestou. Pokud Slované usoudili, že jim Sámo prokázal užitečnost v boji proti Avarům, zvolili si ho za krále. Volba určitě nebyla špatná, protože stejnou užitečnost prokázal i v boji proti Frankům. Pokud Pribina poznal, že jako pohan nemá šanci cokoliv znamenat a nikdo pro něj nehne prstem, usoudil, že není jiné cesty, než přijmout křesťanství. Jestli král Moravanů Rostislav na tomto příkladu viděl, že bez křesťanství se neobejde a viděl, jak Frankové zneužívali křesťanství k politickým zájmům a pod záminkou šíření křesťanství si podmaňovali okolní národy, usoudil, že pokud nemá podlehnout politickému tlaku těchto západních nepřátel, musí mít vlastní nezávislou církevní organizaci. Proto není na místě vyčítat mu, že se obrátil po neúspěchu v Římě na byzantského císaře, stejně jako není na místě vyčítat učeným slovanským věrozvěstům, kdy Konstantin Filozof dokonce patřil k největším učencům světa té doby, že nám přinesli písemnictví a tím pádem i vzdělanost. Nelze přece litovat toho, že Moravané neustrnuli ve vývoji a přešli tak jako ostatní tehdy známý svět ke křesťanství. Je to stejné, jako litovat toho, že jsme nezůstali v jeskyních a ekologicky neopracovávali pazourky. Prostě taková byla doba a kdo se nepřizpůsobil, dopadl jako vyhubení polabští Slované nebo skomírající Lužičtí Srbové. Přechod od pohanství ke křesťanství nebo jiným náboženstvím byl tedy celosvětový proces a nikterak neubírá nic na dávné kultuře Slovanů. Nerozumím tedy tomu, proč připomínku pozdějších dějinných událostí někdo chápe jako zavrhování dřívějších slovanských dějin. Je to stejně nesmyslné, jako kdybych tvrdil, že připomínkou Markrabství moravského zavrhuji dějiny Velké Moravy nebo Sámovy říše.

Byzantským učencům, kteří plnili pouze přání moravského krále (všichni tři moravským lidem uctívaní ještě za jejich života), tedy nelze vyčítat pozdější pozdně středověké a raně novověké „přehmaty“ církve, jako např. pronásledování jinověrců a upalování právě učenců. Dnes těmto Řekům vděčíme také zejména za to, že Moravané přežili jako národ dodnes a v tomto státě se nepřipomíná pouze český sv. Václav. A na nás je, aby se připomínal i moravský král sv. Rostislav, ve světě nejproslulejší Moravan Jan Amos Komenský, nejvýraznější postava moravské politiky druhé poloviny 19. století baron JUDr. Alois Pražák i dávné slovanské pohanské tradice, které naštěstí přežívají v podvědomí i v určité podobě do dnešní doby vědy, kdy víme, že obětování Perunovi asi žádný podstatný vliv na hromobití mít nebude.

Poznámku ke kapitole je možno uzavřít konstatováním, že jako místo kultu pohanských božstev Klášťov nikterak nepotvrdila a neprokázala nějakou souvislost depotů s lidovými pověstmi ani bakalářská diplomová práce věnovaná památce dr. Jiřího Kohoutka s názvem Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti. Popularizační informace je tedy nutné brát s jistou rezervou a nebrat je doslova. Pokud tedy zastánci starých slovanských pohanských tradic je hledají na Klášťově, jsou zřejmě na špatné adrese. Podle všeho je to slepá ulička, cesta by měla vést spíše na již zmíněné lokality Obětová (kde se obětovalo) a Hradskou nivu s mohylami severně od Bojkovic, bezprostředně sousedící s tratěmi zvanými Malý háj (možná bývalý pohanský háj) a Nad Hájem.

Po zjištění poměrně velkého množství nepřesností v jedné kapitole mne zajímalo, jak to asi vypadá jinde. A tak jsem namátkou pozpátku zběžně zalistoval i v jiných kapitolách. Tak např. na straně 142 je silně přehnaný údaj o rozloze hradu Starý Světlov asi 2,5 hektaru. Tento hrad nemá ani s předhradím rozlohu větší, než 0,5 hektaru. Na str. 143 je zmínka o starším hradu Světlov, Engelsberk, který měl stát na místě zříceniny Světlov před rokem 1360. To určitě ne, neboť Engelsberk je jedním z několika názvů jiného hradu Sehradice či Sehrad, někdy také Tetov, nikoliv hradu Starý Světlov. Zřícenina hradu Engelsberk leží 3 km vzdušnou čarou východoseverovýchodně od Starého Světlova. Oba hrady byly stavěny přibližně ve stejnou dobu. Založení hradu Světlov je kladeno do druhé poloviny 13. století. Nejstarší zmínka o hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, další z r. 1350, další z r. 1360.

Na str. 117 je zmínka o Spielbergu, takzvané hoře herečné. Původ jména Špilberk však nejspíš neplyne z „hracího kopce“, jak se domnívali obrozenci, ale znamená spíše zahrocený kopec podle německého Spille nebo také Spigelberg jako vyvýšené strážní místo.

Na str. 101 je psáno, že hradisko sv. Klimenta by mělo existovat už v mladší době bronzové. Hradisko existovalo v první polovině 9. století, určitě ne v době bronzové. Z doby bronzové jsou stopy nanejvýš navštívení, není vyloučeno ani dočasné osídlení, nešlo však o hradisko. Na konci strany 99 údajně Cyril postavil kapli na mnohem starších základech kaple dřívější. Žádné dřívější základy kaple, než z druhé poloviny 9. století nebyly nalezeny, naopak tato prvotní kaple z 2. poloviny 9. století stála na místě kněžiště pozdějšího kostela. A určitě ji nestavěl Cyril, ten se ostatně tak ještě nejmenoval. Ale doba stavby kaple na již existujícím hradišti odpovídá době jejich působení na Moravě.

Na straně 100 jsou zmíněny 4 lokality možného Veligradu, přičemž dnes je Veligrad lokalizován nade vši pochybnost. Figuruje tam dokonce Náklo, výmysl pana Galatíka, a kdovíproč Staré Brno. Již v roce 1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad. V 60. letech 20. století věděla o lokalizaci Veligradu každá staroměstská kostelní babka. Od r. 1988, kdy byl ve Starém Městě ukončen systematický archeologický průzkum, již o lokalizaci Veligradu není pochyb. Veligrad ležel na soutoku Moravy, Olšavy a Salašky a jmenoval se tak až do roku 1315. Protože v těsném sousedství bylo založeno roku 1257 královské město a pevnost Nové město, o rok později zvané Nový Veligrad, ještě před tím v r. 1205 na opačné straně cisterciácký klášter Veligrad, a to už byly tři Velehrady těsně vedle sebe, od roku 1321 se původní Veligrad začal psát jako Staré Město (Urbs Antiqua, Antiqua civitas) a Nový Veligrad jako Hradiště, později Hradiště nad Moravou a od 17. stol. Uherské Hradiště. Název Velehrad má dodnes pouze obec nově vzniklá na počátku 14. stol. u kláštera Veligrad. Nevím, co by dělal Veligrad v Brně nebo dokonce na Nákle. U Brna byl pouze Rajhrad, nikolv Velehrad. Ona jediná zmínka lokalizovaná k Brnu (ovšem jižně od Modřic a v blízkosti soutoku Svratky a Litavy) patří Rajhradu, nikoliv Velehradu, jedná se zřejmě o chybu přepisu nebo zkomolení.

Na str. 102 je skalní útvar Kazatelna spojen se Sámem. No to čtu skutečně poprvé.

Na str. 91 mezi názvy Chřibů je uveden název Grenzen místo správného Greczne.

Na straně 22 jsou titulováni Sámo a Svatopluk jako knížata, přičemž se v případě Sáma ve skutečnosti jednalo o zvoleného krále, v případě Svatopluka dokonce o dynastického krále řádně stvrzeného papežem. Byli to králové se všemi atributy a velkomoravští králové tak byli titulováni v mnoha soudobých letopisech, Svatopluk v arabských pramenech dokonce jako císař. Slované totiž měli pro krále výraz „knědz“ či „kňaz“, což může být onou příčinou poněkud zavádějícího titulování kníže. Ostatně titulování moravských vládců rozebral historik Lubomír Emil Havlík v knize Kronika o Velké Moravě na str. 316: V čele moravského státu, který měl formu monarchie, stál suverénní panovník, označovaný v domácím prostředí knědz moravskyj. Tento termín měl ještě v 9. století na Moravě stejný význam jako germ. chuning, lat. rex, tj. král. Tentýž autor v knize Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů na str. 99 uvádí, že knědz bývá někdy překládán neodpovídajícím označením kníže, neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arabsky malik) je k.ná.z.

V pořadu televize Noe Poklady pod vlastním prahem: Cyril a Metoděj (14. 7. 2009) se historik plk. František Valdštýn vyslovuje, že Slované neměli pro krále jiný termín, než knědz.

Latinsko-český slovník překládá slovo rex jako král, případně vladař, vládce, ředitel. dux – kníže, popř. vévoda, vůdce, vojevůdce, regulus – malý král, regnum – královské sídlo, nejvyšší moc, vláda, řízení.

Na stejné straně je zmínka o údajném vypreparování údajného slovanského písma a zlikvidování bukvic (správně mělo být bukev, bukvice má být název pro písmo) Cyrilem a Metodějem. Ti nic nepreparovali, ale písmo vytvořili již v Byzanci, když po příchodu moravského poselstva žádajícího o biskupa a učitele zjistili, že Moravané písmo nemají, jen nějaké „črty“ nepoužitelné pro literární tvorbu a písemnictví. Vytvořili tedy písmo hlaholici vycházející částečně ze znaků řeckých, pro hlásky, kterým neodpovídalo žádné řecké písmeno, vytvořili znak nový. Toto geniální písmo umožňovalo Slovanům psát stylem „piš jak slyšíš“. Ona údajná bukvice není nic jiného, než pozdější písmo pro Slovany vytvořené až na samém konci 9. století bulharským biskupem, údajně jedním z žáků Metoděje. Tato cyrilice jednoznačně vychází z řecké alfabety, není určitě písmem původně slovanským. Naopak z cyrilice vznikly národní azbuky východních a jihovýchodních slovanských národů a dokonce i několika neslovanských.

Na str. 18 se píše o tom, že Sámo byl podle Palackého Slovan, Protomoravan. Opět ničím nepodložená hypotéza národních obrozenců. Dále je tam zjednodušená zmínka o údajném tvrzení, že teprve věrozvěstové přinesli písmo a kulturu. Kulturu nepřinesli, ta tu byla, protože všude je nějaká kultura, ta se akorát mohla vyvíjet v nových podmínkách. Písmo přinesli, což není ani tak důležité, mohli přece používat písmo latinku, kterou vlastně používali již franští kněží, když překládali základní liturgické formule do slovanského jazyka. Konstantinova genialita spočívala v tom, že každé hlásce i polohlásce přiřadil vlastní znak, a když nebyl obsažen v hlaholském písmu, které přinesl, tak jej prostě vymyslel na místě. Co je důležitější, než vlastní písmo, je zavedené písemnictví, čímž byl položen základ pro rozvoj vzdělanosti. Je to právě ta vzdělanost, kterou národy potřebují, aby se mohly vyvíjet a konkurovat jiným národům.
Na téže straně se píše o údajné málo věrohodné pověsti, že Cyril zakopal na hoře sv. Klimenta fragment ostatků sv. Klimenta a že nemá žádný vztah k národní památce – hradišti z dob knížete Svatopluka. K čemu jinému by měla mít vztah? Hradiště se takovým účelům svou polohou přímo nabízelo. Nejednalo se o nějakou pověst, ale o hluboce zakořeněnou slovanskou lidovou tradici vzpomínanou dokonce v darovací listině z r. 1358.

Na straně 16 se správně píše, že šperky se vyráběly již před příchodem věrozvěstů, není ovšem pravdou, že písemnictví a řemeslná zručnost šperkařů spolu souvisí. Na špercích tzv. veligradského typu je zřetelný avarský a byzantsko-orientální vliv, který však byl doveden k dokonalosti až za posledních Mojmírovců na Moravě, kde byly objeveny klenotnické dílny.

Na straně 15 se píše o údajné protoslovanské vyspělé civilizaci až 3 tisíce let staré, údajně nedávno vykopané na Klášťově. Opět je nutné konstatovat, že etnicitu halštatské kultury nelze spolehlivě určit, bývá spojována spíše s Kelty, a pokud se týká našich předků, tak jejich vlna přišla na naše území nejdříve v 6. století a pokud tu tedy část původních obyvatel zůstala, tato vlna výrazně přečíslila dosavadní řídké osídlení. Ostatně převážná většina nálezů z Klášťova náleží do první poloviny 9. století.

Na straně 13 je nepřesná zmínka o náhodném kupci Sámovi. Určitě nebyl náhodný, nejspíš pravidelně obchodoval se Slovany, předpokládá se, že mimo jiné i se zbraněmi, na něž bylo ze strany Franské říše pro Slovany uvaleno embargo.

Na straně 12 je mylný údaj, že na Moravě neexistovali otroci. Otroci totiž byli nezanedbatelným vývozním artiklem, přestože se zpravidla jednalo o zajatce nepřátelských nájezdníků. O množství otroků u Slovanů informují i arabské prameny a dokládají to nalezené okovy.

Na straně 11 kromě chybného 2. pádu jména Kosmas (správně má být Kosmy, nikoliv Kosmase, obdobně na str. 98 2. pád od názvu Chersones je Chersonu, nikoliv Chersonesu) je mylně uvedeno, že Čechy, Morava a Slezsko jsou národ. Jedná se o země, nikoliv národy. Národy jsou český, moravský, popřípadě slezský, pokud se ovšem posledně jmenovaný národem cítí, nemohu mluvit za ně, příslušníci národa jsou Češi, Moravané, popřípadě Slezané.

S obavami jsem zalistoval od této kapitoly dopředu ke kapitole o Hostýně. Na str. 185 uprostřed je věta: “Z praslovanského hradiště zbyly zde jen rozkopané valy.“ Valy nejsou rozkopané, jsou v podstatě celistvé, pochopitelně mimo dvou původních bran a poměrně neporušené po celém obvodu 1900 metrů s výjimkou tří menších prokopů, přestože v jejich tělese je postaveno několik staveb. Hradiště nebylo praslovanské. Valy z doby kultury popelnicových polí zpevnili Keltové, nejstarší doložitelné etnikum. Hradiště bylo využíváno i v době velkomoravské a v době mongolských nájezdů. Dál už jsem raději nelistoval.

Po zjištění, že obsah knihy se pohybuje v oblasti mýtů jsem na rozpacích, jakou asi účinnost bude mít pouhé konstatování, že jsme Moravané, když až na úvod téměř celý obsah knihy je zaměřen ne ani tak promoravsky, jako spíš propohansky, nebo spíše proti všemu, co není pohanské. Jako kdyby dějiny Moravy stály na pohanství a ostatní běh dějin byl něčím zavrženíhodným. Je to totiž podobný styl i když opačně orientovaný, jaký je jinak v textu kritizován, jen více idealizující pohanství a svádějící vše špatné na křesťanskou církev. Jako ateistu mne nikdo nemůže nařknout z nějaké propagace církve, ale opravdu nevím o tom, že by dnes církev pronásledovala pohany nebo kácela sochu na beskydském hřebenu poblíž Pusteven, proč tedy ta přemrštěná kritika. Tu by zasloužil spíš onen vandal, jehož chování připomíná řádění Talibanu a který dělá ostudu zastáncům starých slovanských tradic. Mělo by přece jít o ukázku, jak žili naši pohanští předkové, nikoliv o fanatismus a nenávist vůči dalšímu běhu dějin, na kterém ostatně již nic nezměníme.

Nikde v textu jsem nezaregistroval ani slovo o způsobech pohanských Slovanů, které zrovna k chlubení nejsou. Ibn Rusta popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti pohanských Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Pohřební rituály zase popsal Nestor. Ruský Nestorův letopis praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupu při cestách.“ Jejich podrobnější podobu si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů. Do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé milodary, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby patřící nebožtíkovi. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Při obřadech také hodně tančilo a popíjela medovina, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.

Nesmíme zapomínat, že jen díky křesťanství mohla existovat vlastní moravská mojmírovská dynastie a jen díky vlastní moravské církevní organizaci byli schopni Rostislav a Svatopluk hájit nezávislost Moravy na rozpínavé Franské říši. Byli to tedy právě Mojmírovci, zejména zmínění králové Rostislav a Svatopluk, za jejichž vlády se zformoval národ moravský jako jeden velký politický a etnický celek odlišovaný výrazně od jiných sousedních Slovanů.

Oč větší vliv na národní sebeuvědomění a oč větší účinnost pro šíření vlastenectví mělo pro mne seznámení se s fakty historického charakteru ve stylu historika prof. Lubomíra E. Havlíka (např. Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků) nebo dr. Pavla Balcárka (státoprávní dějiny Moravy), kde si každý čtenář zcela sám ve světle nezpochybnitelných faktů a na základě dobových dokumentů utváří svůj vztah k vlasti a našim předkům a uvědomí si své kořeny. Teprve po přečtení těchto i jiných publikací z oblasti literatury faktu jsem si jasně uvědomil kdo jsem a kdo byli moji předkové.

Paní Grobcovou znám jako Moravanku celým srdcem a zájemkyni o prastaré pohanské tradice. Přestože chápu, že i různé legendy a mýty také do značné míry vzbuzují zájem o historii, přesto se raději držím těch prokazatelných faktů. Na některých lidových tradicích také samozřejmě můžeme dohledat racionální jádro, je však dobré rozlišovat mezi možným a tak trochu přikrášleným, nebo dokonce přitaženým za vlasy a kdy už jde o falšování historie. To posledně uvedené dělali dva pánové Galatík a Červený. Jsem přesvědčen, že oproti např. české historii rané doby hradištní je moravská historie pestřejší právě o prokázaná fakta a nemá zapotřebí se tolik doplňovat starými vybájenými pověstmi podobnými těm, co mají v sousedních Čechách, tedy o Bruncvíkovi, Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, a podobně.

Informovat o dávných tradicích Slovanů je sice záslužné a potřebné, to už ovšem neplatí pro zavrhování všeho nepohanského. Správný Moravan by měl mít kladný vztah k celé moravské historii, nikoliv k pouze jedné její části. Naši předkové totiž žili nejen v období předvelkomoravském, ale i po něm.