CO SKRÝVAJÍ LEGENDY A POVĚSTI Z DÁVNÉ MINULOSTI MORAVY?

Věra Hejtmánková, 15. dubna 2022

I my laici, se rádi zamýšlíme nad dávnými dějinami Moravy. Mám tentokrát na mysli legendu či pověst o tom, že král Velkomoravské říše Svatopluk Veliký povolil Uhrům usadit se v Panonské nížině, výměnou za bílého hřebce.

Jaký může být základ této legendy? Podle současných, stále komplexnějších archeologických poznatků, a studia známých, nicméně řídkých zpráv z té doby a jejich posuzováním s dalšími prameny, se jeví donedávna obecně přijímaný závěr, že Uhři vyvrátili Velkomoravskou říši, stále nepravděpodobnější. Ani zprávy o pozdějších dynastických sňatcích mezi uherskými a moravskými velmoži nesvědčí o tom, že by Morava ztratila na významu náhle, například prohranou bitvou.

Stále více se ukazuje, že Velká Morava udržovala naopak s Uhry, kteří byli skutečně tvrdými a obávanými bojovníky, spojenectví. Navíc i podle současných genetických výzkumů evropské populace se ukazuje, že Uhrů, kteří tehdy přišli na území ovládané Velkou Moravou, nebyl natolik významný počet, aby mohli na něco takového, jako vyvrácení Moravy, pomýšlet.

A ten kůň? Rozhodně by tehdy nikdo žádné území neposkytl výměnou za koně. Ale mohl v legendě symbolizovat dar významnému a výše postavenému spojenci, nebo dokonce tribut.



OTÁZKA PRO VLÁDU ČESKÉ REPUBLIKY

Politická strana Moravané zaslala Vládě České republiky dotaz, zda dostojí svému programovému prohlášení, jehož část se týká i postavení Moravy a Slezska. Opis textu zaslaného dopisu následuje:

.

Úřad vlády ČR

nábřeží Edvarda Beneše 4,

118 01 Praha 1

 

V Brně, dne 11. 04. 2022

 

Vážená vládo a vážený pane premiére,

 – v programovém prohlášení vlády České republiky je v kapitole „Spravedlnost a právo“ obsažen tématicky samostatný odstavec ve znění:

Zasadíme se o dokončení vyrovnání české společnosti s minulostí komunistického režimu včetně případů přetrvávajících příjmových nespravedlností mezi utlačovateli a utlačovanými, řádnému fungování institucí zřízených pro studium, dokumentaci a vyšetřovaní totality a připomínky odkazu obětí totalitních režimů.“

My, členové předsednictva strany Moravané doufáme, že vláda toto prohlášení myslí naprosto vážně. S ohledem na znění textu připomínáme usnesení Federálního shromáždění č. 212 ze dne 9. května roku 1990 o obnovení moravsko-slezské samosprávy. V něm se mimo jiné uvádí, že:

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky na 28. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 9. května 1990 přijalo toto usnesení:

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní republiky považuje zrušení země moravsko-slezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví.“

Podobně znělo i usnesení České národní rady z 2. schůze 2. a 3. července roku 1990 k otázce způsobu začlenění Moravy a Slezska do České republiky, v němž je mimo jiné psáno:

Česká národní rada konstatuje, že zrušení zemského zřízení poškodilo jak zemi Českou, tak zemi Moravskoslezskou. Plná rehabilitace zemského zřízení na základě samosprávného principu bude definitivně řešena novou Ústavou České republiky.“

My, představitelé strany Moravané, a my Moravané jako svébytný tisíciletý národ připomínáme, že na rozdíl od mnoha historických zemí a etnických oblastí jako je Baskicko, Katalánsko, Čečensko, Severní Irsko, Korsika, Tibet a mnohých dalších zemí toužících po samosprávě či samostatnosti není moravská a slezská žádost o uznání doprovázena závažnými konflikty či dokonce násilím. My Moravané jsme se domnívali, že náš mírný postoj bude opětován vstřícností. Na dodržení slíbeného slova čekáme již více než 30 let. Místo praktických kroků vedoucích k napravení historické křivdy je absence konfliktů považována za důkaz nulové potřeby obnovy moravské a slezské svébytnosti. Jako by se předpokládalo, že oprávněný požadavek je nutné podložit výrazným národnostním konfliktem.

Protiprávní zánik země, krádež jejího majetku, zánik práva občanů na nezávislou samosprávu, koncentrace převážné části daňového výnosu Moravy a Slezska v hlavním městě sousední země Čechy, odnárodňování dětí už od předškolního věku mediálně i školní výukou podřízenou cenzuře moravské kultury i historie, dlouhodobé upřednostňování investic ze společného daňového výnosu v Praze a v Čechách na úkor Moravy a Slezska, to všechno jsou křivdy dalekosáhle přesahující individuální křivdy jednotlivců. Proto se domníváme, že pokud vláda myslí své prohlášení opravdu vážně, tak své činy začne řešením těch nejrozsáhlejších křivd, jakými jsou křivdy spáchané na populaci celé země.

Ústava České republiky začíná v preambuli slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, …“ a státní znak ČR obsahuje symboly těchto tří zemí. Žádost o uznání moravské a slezské svébytnosti tedy vychází z deklarace státnosti České republiky. Pokud máme ještě doufat v nějakou platnost legislativy tohoto státu a legitimitu jeho vlády, pak vás vážení členové vlády a pane premiére žádáme o jasné a explicitní vyjádření k otázce:

Kdy vláda ČR zahájí praktické kroky k legislativnímu a územně správnímu obnovení země moravské a slezské?

 

Za stranu Moravané

předseda MUDr. Mgr. Ctirad Musil

 

Pramen: moravskynarod.cz



OZNAMUJEME SMUTNOU ZPRÁVU

Ve čtvrtek, 24. března 2022, ve věku 85 let, zesnul pan Doc. Ing. Jan Smejkal, CSc. Pan docent byl dlouholetým zastáncem myšlenek moravské samosprávy a byl pro tento cíl dlouhá léta aktivně činný v Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska, následně v politické straně Moravané a poslední roky ve spolku Morava nejsou Čechy.

Rozloučení se bude konat v kruhu rodiny, ve čtvrtek 31. 3. 2022 v 9 hodin v židenickém kostele Cyrila a Metoděje, po nedlouhé mši za zvuku zvonů.

Krátké curriculum vitae:

Doc. Jan Smejkal přišel na svět 4. listopadu 1936 v Praze. Ale dětství už prožil u nás na Moravě, v Moravském Krumlově, který miloval. Poté se s rodiči přestěhovali do Brna, kde strávil školní a sportovní léta. Byl úspěšný a talentovaný atlet v trojskoku a jeho sportovním vrcholem bylo 4. místo v mistrovství republiky. Dokázal skloubit vzdělání se sportem a zodpovědností – studium na VUT Brno zakončil červeným diplomem!

V té době se seznámil se svojí budoucí manželkou Dagmar.  Z jejich svazku přišla na svět dcera Dáša a později syn Honza. Jan s manželkou dokázali v obtížných dobách vybudovat domov a silné zázemí pro čtyřčlennou rodinu.

Jan začínal jako projektant ve Stavoprojektu, sportoval za Zbrojovku Brno a velkým obdobím byl pro něj příchod na VUT Brno, Katedru částí a mechanismů strojů, kde započal vědeckou práci. Jeho výzkum a praktické použití bylo špičkou v republice a zkušenosti předával i v zahraničí. Ve svém volném čase byl i trenérem házené. V 90. letech chtěl navrátit správu země do podobného modelu jako je v Rakousku a proto se angažoval v politice. Za Hnutí samosprávné demokracie se stal radním města Brna, kde se snažil o zachování rozvoje a majetku města. Podala mu ruku i anglická královna při návštěvě města Brna. Angažoval se i v sociální oblasti, kde se zasloužil o zbudování objektů pro ohrožené matky.

Často vzpomínal na mládí v Krumlově, ctil přátelství a šlechetné hodnoty člověka. Těžce nesl odchod manželky Dagmar z tohoto světa před více jak půldruhým rokem. Do Krumlova se rád vracel a ponechal si tam proto i zahrádku. Jako tatínek a dědeček dokázal pokaždé podpořit, vytvořit jisté bezpečí pro své blízké a sám málo žádal nebo prosil, nechtěl své okolí zatěžovat. Oporu nacházel v chrámech páně. Sám odešel z tohoto světa velmi rychle. To překvapilo a zarmoutilo především jeho blízké, ale i dlouholeté přátele a známé.

Věnujte, prosím, především vy, co jste ho znali, docentu Janu Smejkalovi alespoň tichou vzpomínku, pokud neuctíte jeho odchod z tohoto světa jinak.



OZNÁMENÍ

Oznamujeme vám, vážení představitelé členských nebo hostujících organizací u Moravského kulatého stolu, zrušení Akademické konference 2. dubna 2022 a zrušení 33. zasedání Sněmu Moravského kulatého stolu.

 

Na den 2. dubna 2022 bylo plánováno uskutečnění mimořádné Akademické konference „MORAVA 1918“ s tematikou Sčítání lidu 2021. Organizátoři z iniciativy M 1918 a z Rady Moravského kulatého stolu s politováním konání této konference odvolávají. Důvodů je více: od zrušení slibu přednesení příspěvku některými předpokládanými lektory až k nesmiřitelnému odmítání vzájemného setkávání se z důvodu odlišných názorů na současnou politickou a ekonomickou situaci. Dovolujeme si požádat Vás o sdělení této informace  členům a příznivcům Vašich organizací.

AKADEMICKÁ KONFERENCE KE SČÍTÁNÍ LIDU 2021, PLÁNOVANÁ NA 2. DUBNA 2022 V MZM V BRNĚ, SE NEKONÁ!

V platnosti zůstává příprava řádné Akademické konference dne 29. října 2022 v prostorách Moravského zemského muzea v Brně. Vynasnažíme se zařadit do programu této podzimní akce i témata ze Sčítání lidu.

 

Děkujeme za pochopení!

 

Milan Trnka, předseda Sněmu MKS

Bohumil Brabec, místopředseda Sněmu MKS

Jiří Novotný, iniciativa M 1918

 



ZPRÁVY Z MORAVY

VÝSADBA STROMU JADERNIČKY MORAVSKÉ

Slavnostní akce na počest výročí 1200 let od první písemné zmínky o Moravě a Moravanech.

Akce se bude konat v sobotu 2. dubna v 10 hodin v obecním sadě v Nebovidech u Brna.

Pořádají:

Moravský Kulatý Stůl, volné sdružení
Královský řád Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana, z.s.
Obnovená Matice Moravská, z.s.
Obec Nebovidy u Brna

x x x

KVĚTNÁ ZAHRADA V KROMĚŘÍŽI NADÁLE PATŘÍ STÁTU

Ústavní soud zamítl stížnost Arcibiskupství olomouckého ve sporu o Květnou zahradu v Kroměříži. Památka zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO tak zůstává ve vlastnictví státu.

Arcibiskupství neúspěšně žádalo o vrácení Květné zahrady v Kroměříži v církevních restitucích. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je ale Květná zahrada samostatnou stavbou, která nemá spojitost se zámkem a Podzámeckou zahradou a církev tedy nemá nárok na její vrácení.

Arcibiskupství podle mluvčího Jiřího Gračky nález soudu respektuje, i když roztržení dvou kroměřížských zahrad považuje za nešťastné. Podle právníka arcibiskupství Jakuba Kříže dnešním nálezem končí „pouť“ arcibiskupství spojená se snahou o vyjasnění vlastnictví Květné zahrady.

Květná zahrada patří podle Národního památkového ústavu, který ji spravuje, mezi nejvýznamnější zahradní díla v celosvětovém měřítku. Nechal ji vybudovat v druhé polovině 17. století olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu. Její podobu navrhovali italští architekti.

Ústavní soudce Jan Filip k rozhodnutí:

My jsme došli k závěru, že závěr soudu, tedy že se jedná z hlediska hospodářského, technického, o oddělenou věc. Čili, že to není příslušenství arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady. Závěr soudu je tedy správný, je ústavně konformní, a proto jsme věc zamítli.“

Pramen: Český rozhlas Zlín

 

x x x

 

BYLY VYDÁNY NOVÉ DĚJINY BRNA

Dějiny města Brna jsou úzce spjaty s historií Moravy a vůbec celého středoevropského prostoru. Nebylo jediné závažnější události, která by se města nedotkla. Se vznikem moderního dějepisectví se objevilo několik pokusů popsat dějiny města (Christian d´Elvert, Gregor Wolny, František Šujan, Bertold Bretholz, nebo kolektiv kolem Jaroslava Dřímala a Václava Peši). Od těchto vydaných dějin moravské metropole historický a archeologický výzkum značně pokročil a změnil se i náhled na jednotlivé problematiky s městem spojené. Předpokládané pojetí dějin Brna vychází z odlišných představ o funkci historiografie a jejích metodách. Chronologicky řazené dějiny samozřejmě i nadále tvoří osu, bez níž by se orientace v látce stávala obtížnou, klade se však větší důraz na zachycení každodenního života obyvatel města a vnitřního fungování takového organismu, jakým město bylo a je.

Nové dějiny města Brna sestávají ze sedmi svazků:

     1. svazek pojednává o přírodních poměrech a prehistorii  

  1. svazek se zaměřuje na události a způsob života od počátku psaných dějin, hlavně pak od založení právního města do konce středověku (12./13.-15. století).

  2. svazek pojednává o stavovském státu a habsburském absolutismu v období raného novověku (16.-18. století).

  3. svazek se věnuje městu v 19. století, kdy se stalo proslulým centrem průmyslu a modernizace.

  4. svazek se zaměří na osudy Brna v éře demokracií a diktatur 20. století, kdy město nabylo charakteru důležité průmyslové a obchodní aglomerace.

  5. svazek se soustředí na dějiny předměstských obcí a život obyvatel města.

  6. svazek je věnován soupisu uměleckých památek a kulturních aktivit všeho druhu.

    Na tomto souborném sedmisvazkovém díle se podílí kromě Historického ústavu FF MU také Archiv města Brna, Historický ústav AV ČR, Archeologický ústav AV ČR, Archaia Brno, Moravské zemské muzeum, Etnologický ústav AV ČR, Seminář dějin umění FF MU, Muzeum města Brna, geologové, klimatologové a botanici z Přírodovědecké fakulty MU, Ústav geoniky AV ČR a další vědci zabývající se Brnem.



VÍTÁNÍ JARA NA ŠMELCOVNĚ

Romantické místo v údolí Bílého potoka (původní jméno potoka je Bitýška) je známé především svým Vítáním jara vždy první jarní neděli. Tato tradice sahá do roku 1902, kdy se sem vydala brněnská turistická společnost Noha. V letech 1912-1933 se Vítání jara zúčastňoval i Petr Bezruč. Tradice pokračuje, půvabná cesta údolím Bílého potoka si nás ovšem získá v kterémkoli ročním období.

Ze středu Veverské Bítýšky jdeme po modré turistické značce po mostě přes Bílý potok a za ním vlevo ulicí na kraj obce. Vstupujeme do přírodního parku Bílý potok, klidové oblasti o rozloze 35,2 km2, jejíž osu tvoří přirozeně meandrující potok. Pohodlná silnička (zákaz vjezdu) nám slibuje nenáročné putování. Silničku neopouštíme – střídavě lesem a mezi loukami dojdeme k Práchovně s několika rekreačními chatami, následuje sevřenější část údolí, po levé ruce výrazná skála, cesta se zavlní a častěji mění směr. Za Chaloupkami se údolí opět začíná rozšiřovat. U Lažánského mlýna pokračuje silnička zkratkou k Maršovu, my zatočíme vlevo k prameni a rekreačnímu objektu (Hálův mlýn). Scházíme loukou, krátce projdeme lesem, až se před námi objeví panorama Šmelcovny. Název místa pochází od německého schmelzen – tavit. Zbytky starých hamrů bychom také našli asi 0,5 km západně od turistického rozcestí. K posezení láká sezónní stánek. Stojí zde i kaple a vpravo od ní je prostý hrob vojáka Rudé armády, který zde padl v roce 1945 ve věku 41 roků.

Za rozcestím se dáme po červené značce vpravo. Stoupá po silničce kolem chalup, mezi jabloněmi k lesu. Tady zkracuje několikrát zatáčky a posléze po silnici vstupuje do Maršova ke kostelíku a k pomníku obětí válek. Na hlavní silnici se dáme beze značky vpravo. Po pár krocích mírně vlevo uhýbá silnička. Po ní sestupujeme mezi domky až na okraj obce. Před námi je lákavé zalesněné údolí Maršovského potoka i půvabné panorama mírně zvlněné krajiny. My ale před prudkým klesáním učiníme oblouk vpravo, jdeme prakticky po vrstevnici a na dalším rozcestí pokračujeme v přímém směru. Projdeme pod elektrickým vedením, polní cesta zatáčí vlevo k bývalému kaolínovému dolu. Cesta jde nad strmým skalnatým srázem a pokračuje přímo do údolí. My na konci lesíka pohodlnou cestu opustíme a stezkou sejdeme na jakousi terasu, zalesněnou, romantickou, s průhledy na zatopený lom. Zrezivělé cedule připomínají někdejší zákaz vstupu. Můžeme se potěšit hezkými pohledy, v létě pak je zatopený důl používán ke koupání. Připomínáme, že vše se děje na vlastní nebezpečí! Nevede sem ani turistická značka, místo také není oficiálním koupalištěm. Po terase obcházíme důl, až narazíme na širší strmou přístupovou cestu. Po ní se dáme vlevo vzhůru k rezavým troskám bývalého oplocení, zatočíme po pěšině vpravo a posléze vlevo okrajem sadu až k širší cestě. Po ní sejdeme k rozcestí a odtud se pohodlnou cestou vpravo dáme k silnici. Po silnici vlevo pak dorazíme do Lažánek. Obec je poprvé připomínána r. 1358, od středověku až do 1. poloviny 19. století se zde těžilo stříbro a železo, které se zpracovávalo na Šmelcovně. Kaolín ze zmíněného lomu byl dopravován lanovkou do Veverské Bítýšky. Dominantou hezké obce je farní kostel Nejsvětější Trojice, původně gotický ze 14. stol., pozdně barokně přestavěný ve 2. polovině 18. století.

Na rozcestí u hřbitova narazíme na zelenou turistickou značku. Po ní se dáme vpravo nejprve po hlavní silnici, pak vlevo po vedlejší komunikaci podél rozlehlého ovocného sadu do osady Holasice. Zleva se k nám připojí žlutá značka. Pozor, naše značená trasa uhýbá doprava na pěšinku mezi zahradami, vlevo k potůčku a vzhůru na širší cestu. Dáváme pozor na orientaci. Značka sleduje cestu, která zatáčí vlevo z pohodlné komunikace prakticky podél elektrického vedení. Po širší cestě pak scházíme vlevo obloukem – pod námi se otevírá údolí Svratky. Pohodlně klesáme, ale pozor na značku! Ta ze široké cesty odbočuje vpravo na úzkou pěšinu, protáhne nás lesíkem a vstupuje mezi domky na silničku podél Svratky. Dáme se vpravo, kolem komplexu závodu Hartman-Rico pokračujeme do středu Veverské Bítýšky.

Veverská Bítýška – Práchovna2,5 km – Chaloupky 4,5 km – Šmelcovna 8,5 km – Maršov 11 km – bývalý důl 12 km – Lažánky 13,5 km – Holasice 15,5 km – Veverská Bítýška 17km

Pramen: Průvodce po Čechách, Moravě, Slezsku – Okolí Brna

– – –

Doplnění Hlasu Moravy, redaktorka Věra Hejtmánková:

Jezdím často na Šmelcovnu, kvůli procházce po místních, dnes prořídlých, ale přesto krásných lesích. V létě nevynechám oblíbené neoficiální koupaliště u Hálova mlýna, kde je i slušná restaurace. Pár aut tam uvidíte, ale mnohem více kol. Podle počtu návštěvníků je tam i mnoho pěších, nejméně tolik, kolik je cyklistů. Byla jsem i u kaolinového jezírka. Je téměř černé, zarostlé, ale voda čistá a tak se v něm dá koupat docela dobře. Jen pro malé děti je nevhodné, okraje často spadají naráz do větší hloubky. Od pamětníků vím, že po ukončení těžby bylo naopak krásně bílé a průhledné až na dno.

Co se týče Vítání jara na Šmelcovně, je nyní mnohem skromnější, než bývalo dříve, ale koná se pravidelně, každoročně. Jen loni, v roce 2021, se nekonalo. Nejspíš kvůli covidu.

Pamětníci si pamatují, že z blízké dědiny Javůrek chodily na vítání jara i školní děti – pěvecký dětský sbor, a na této slavnosti jara zpívaly. Skláním se před lidmi, kteří se věnují ve svém volném čase podobným aktivitám. Ať už vedou děti, nebo starší mládež. Naštěstí u nás na Moravě to stále není řídký jev. Moravská národní kultura sahá do dávné minulosti a je pestrá a bohatá.

Osada Šmelcovna ač nevelká, je ještě rozdělená Bílým potokem na dvě správní části. Ta na straně, nad kterou je dědina Javůrek, patří pod správu Javůrku a ta druhá pod obec Maršov.



VÝROČÍ BITVY U SLANÉHO KAMENE

Milan Trnka, 19. března 2022

19. srpna uplyne 331 let od jedné z takzvaných “zázračných” bitev, v nichž křesťanská evropská vojska zvítězila nad početně většími armádami muslimskými a odrazila tak pokusy Osmanské říše o ovládnutí a islamizaci Evropy. Mezi tato “zázračná” vítězství řadí historici boje o Vídeň (1683), o Budapešť (1686), bitvu u Moháče (1687), u Bělehradu (1688), bitvu u Zenty (1697), ale také bitvu u Slaného Kamene, jinak u Slankamenu (1691).

Osmanská říše se rozkládala na evropském území v prostoru dnešního Maďarska, Chorvatska, Srbska, Rumunska, Řecka, Bulharska, Ukrajiny, Ruska a kavkazských států, na africkém kontinentě od Egypta po Maroko, v Azii kromě Turecka a Iráku zahrnovala velkou část území současné Saudské Arabie a dnešních států od Sýrie až po Jordánsko.

Vesnice Stari Slankamen leží v dnešním Srbsku nad soutokem Dunaje s Tisou, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Nového Sadu a 60 kilometrů severně od Bělehradu.

18. srpna 1691 stály proti sobě vojska Svaté říše římské pod vedením bádenského markraběte Ludvíka Viléma a armáda turecká vedená velkovezírem Fazilem Mustafou Köprülü. Údaje o počtech obou armád jsou uváděny různými badateli různě. Vyšší odhady uvádí 34 tisíc vojáků na křesťanské straně a 75 tisíc mužů na straně muslimské, nejnižší odhady pracují s čísly 33 tisíc bojovníků na křesťanské straně a 50 tisíc na muslimské straně. Počet padlých je uváděn ve výši pět až sedm tisíc mužů mezi křesťany a dvacet tisíc na straně muslimské.

Za křesťanskou Evropu bojovaly spojené vojenské útvary především z německých států a z rakouských zemí, dále z Uher, utečenci z Chorvatska a Srbska a také vojáci z jiných středo nebo západoevropských států, mezi nimi i Moravané.

Císařská armáda markraběte Ludvíka Viléma Bádenského byla rozdělena do tří bojových uskupení: pravé křídlo pod vedením polního zbrojmistra hraběte de Souches, levého křídla pod velením polního maršálka hraběte Dünewalda a středu, kterému velel generálmajor Barfuss. Muslimové zaujímali výhodnější místo na vyvýšenině, navíc opatřené zákopy pro střelce z janičárských jednotek.

V noci z 18. na 19. srpna 1691 Turci obešli císařské pozice a napadli křesťany zezadu. Ti se však v zdánlivě beznadějné situaci nerozutekli. Zůstali na svých pozicích a to Turky překvapilo. Císařská lehká jízda napodobila tah muslimů, objela celé bojiště a tentokrát se ona dostala do zad Turkům. Barfuss nařídil vojákům středu stočit se k pravému křídlu a umožnil tak muslimům vklínit se do pozic křesťanské armády. Levé křídlo Dünewaldovo se však obrátilo také vpravo a Turci tak byli sevřeni ze tří stran. Už nebojovali za vítězství, ale za možnost ze sevření uniknout.

Vraťme se k veliteli pravého křídla císařské armády, polnímu zbrojmistru Karlovi Ludvíkovi de Souches. Byl to druhorozený syn z manželství slavného obránce Brna a Nitry Jana Ludvíka Raduita de Souches s Annou Alžbětou Hofkirchen. Narodil se roku 1645 a převzal po svém otci správu jevišovického panství (prvorozený syn Raduita de Souches byl duševně nemocný) a věnoval se po vzoru svého otce vojenské kariéře. Mnoho zpráv o jeho dětství a mládí se nezachovalo, doložena je však jeho účast v bitvě u valonského města Seneffu roku 1674 v rámci francouzsko – nizozemské války. Roku 1677 se oženil s hraběnkou Marií Annou z Puchheimu, narodila se jim dcera Marie Antonie (1683 až 1750), provdaná Pálffyová a syn Karel Josef de Souches (1684 až 1736). Matka dětí zemřela v poměrně mladém věku roku 1684. V době bitvy u Slaného Kamenu byl tedy jejich otec Karel Ludvík už sedm let vdovcem.

Zbrojmistr Karel Ludvík de Souches byl v průběhu bitvy u Slaného Kamenu postřelen kulkou z janičárských zákopů, když se postavil do čela svých vojáků a zaútočil na opevněné návrší tureckých pozic. Byl převezen do deset kilometrů vzdálené pevnosti v Petrovaradíně na Dunaji. Zde 26. srpna 1691 na následky zranění zemřel. Neví se, kde bylo jeho tělo pohřbeno, snad v Petrovaradíně. Jeho moravské panství osiřelo doslova. Postupem času se dostalo do ekonomických potíží, které skončily nucenou správou a nakonec exekucí.

Na rozdíl od svého slavného dědečka Radouita a táty Karla Ludvíka se Karel Josef de Souches nevěnoval vojenské kariéře. Zastával funkci hejtmana Znojemského kraje, zemřel roku 1736 a rod de Souches jím vymřel po meči. Jevišovice v exukčním řízení získal příbuzný Jan hrabě Ugarte z moravské větve baskického šlechtického rodu. Ugartové vymřeli po meči roku 1845, po přeslici koluje krev rodů de Souches a Ugarte v italském šlechtickém rodu Dentice di Frasso.

Na návrší nad vesnicí Stari Slankamen je v místě bitvy ze srpna 1691 postaven pomník, financovaný potomky bádenského markraběte Ludvíka Viléma Bádenského. Roku 1892 pomník projekčně zpracoval chorvatský architekt Hektor Eckhel.



23. DOUTNÁK ZNOVU HOŘÍ (23. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

Koncem února se šíří mezi polskými obyvateli Těšínska poplašné zprávy o nové invazi československé armády s tichým souhlasem Dohody, a tedy i přítomné komise, která vystupuje jejím jménem. Den co den se ocitají v tisku komentáře, které se odvolávají na zdroj zaručených informací. Poukaz na konspiraci Čechů a Francouzů žene Poláky do nových konfliktů s usedlými Čechy, Němci, Židy a Šlonzáky.

Lidé se opět hloučkují kolem rozvášněných řečníků, na nárožích a ohradách se objevily plakáty s patetickými výzvami občanům, aby zakládali organizace polovojenského typu a usilovali o připojení Těšínska k Polsku. Vyskytly se zvěsti o chystaných represáliích, o zatýkání čelných funkcionářů RN i dělnických předáků, o jejich odvlékání do internace v Československu, či dokonce o jejich fyzické likvidaci.

Manevillova komise přistoupila k rozsáhlým opatřením k udržení klidu. Vojákům Dohody byla vyhlášena pohotovost a na šachtách zesílena ostraha. Střeží se nádraží i železniční mosty, provádějí se namátkové kontroly na ulicích i ve veřejných budovách. RN požádala v tisku otevřeným listem vládu ve Varšavě, aby vzala pod ochranu východní polskou prefekturu a nečekala odevzdaně na český zásah, který se už jednou dostavil „s příznačnou zákeřností pražských šelem“(!).

Noviny s potěšením otiskovaly rezoluce obyvatel, v nichž se dožadovali obsazení celého Těšínska až po Ostravici, a tím i skoncování s nedůstojnou politikou ústupků, otálení a strkání hlavy do písku před problémem, který už nesnese odkladu. Nechyběli ani poslanci, kteří vystupovali se zvlášť militantními prohlášeními. V jednom listu jistý Reger varoval Čechy, aby se zavčas a po dobrém zřekli Těšínska, pokud se nechtějí dočkat další Bílé hory.

– Přijde-li válka, vystoupí proti Praze nejen Poláci, ale i Maďaři, Němci a Slováci, zkrátka všichni, jimž jsou Češi tradičně nepohodlní – uzavíral poslanec. – Češi jsou neznabozi a odvěcí rebelové ve střední Evropě. –

Vývoj poměrů poznenáhlu dospěl do stadia, kdy se na obou stranách přičinlivě zřizovaly ozbrojené občanské gardy, jak je k tomu nabádali činitelé národních výborů i Rady Narodowé. K výcviku dobrovolně zakládaných oddílů se ochotně propůjčovali jak záložní, tak i aktivní důstojníci a ujímali se pak i jejich velení. Na sklonku března čítala organizace složená z obyvatel polské národnosti na 3000 až 4000 osob, vyzbrojených převážně z vojenských skladů. Ve výzbroji se vedle běžných pušek a revolverů často objevovaly i ruční granáty, lehké a těžké kulomety a z nákladních i osobních aut si horoucí vlastenci svépomocí zhotovovali obrněné vozy. Z Varšavy byli vysíláni vojenští specialisté, školení pro diverzní činnost v týlu nepřítele, což sloužilo za zjevný důkaz o rostoucí koordinaci mezi generálním štábem a civilním odbojem v těšínském pásmu. Záškodnické oddíly složené z profesionálů měly za úkol pronikat na čs. stranu, provádět tam sabotáže, unášet osobnosti veřejného života a jako rukojmí je internovat ve zvláštních táborech, zřízených v proslulém Dabiu u Krakova nebo v Przemyślu.

V těch pohnutých dnes nezahálela ani česká strana. I zde vznikala stejná organizace, nazvaná Občanská obrana, s tím rozdílem, že ji zcela legálně zřídilo MNO na principu vojenské organizace, a dosáhla počtu 3000 dobrovolníků. Ozbrojené oddíly obsadily demarkační linii, kde se odbývaly pravidelné srážky za použití těžkých zbraní.

Komise se pokoušela zjednat pořádek výzvou ke složení zbraní už 27. února, ale nesetkala se s pochopením a na polské straně se poměry dokonce vyostřily natolik, že komisi bylo pohrozeno násilím, pokud se bude i nadále vměšovat do vnitřních záležitostí Polska. 1. března předložili polští obyvatelé západní prefektury pod českou správou dohodové komisi v Paříži ultimátum, v němž žádali připojení k východní prefektuře v průběhu měsíce, jinak že zahájí pasivní rezistenci na celém území Těšínska.

Manevillovi bylo zřejmé, že jedině rychlý pokrok v přípravách plebiscitu odvrátí nebezpečí čiré anarchie, která s každým dnem hrozila nadobro rozvrátit chatrně udržovaný pořádek, pokud se o něm ještě dalo hovořit. Avšak plán voleb nebyl ještě úplně dokončen a starostové jednotlivých měst a obcí, pověření předložením seznamu voličů ze svých obvodů, zatím naléhání komise nevyhověli. Maneville nasadil všechny síly, aby svěřený úkol s úspěchem zvládl. Nezdar Grénardovy komise byl pro něho dostatečným varováním. Jeho společníci pracují s mimořádným vypětím po většinu dne a vystavují se i osobnímu riziku při častých cestách rozběsněným krajem. Liknaví starostové jsou vytrvale pobízeni k většímu spěchu a poslancům je doporučováno, aby spoluobčany nabádaly ke zdrženlivosti, dokud nebudou seznámeni s hlasovacím řádem a všemi příslušnými formalitami.



MORAVSKÝ ZNAK A VLAJKA /pokračování z čísla 128/

Moravský znak

 

Při zobrazení erbu Svaté říše římské s erby kvaternionů říše, kde se zobrazoval znak Moravského markrabství, se nadále užívala varianta stříbrnočervená. Kvaterniony nebyly výslovně upraveny psaným právem říše, ale sloužily jako symbolické vyjádření vždy čtyř skladebných prvků říše, kde se za řadou erbů 4 světských kurfiřtů (český, saský, braniborský, falcký), 4 vévodů (brunšvický, lotrinský, švábský, bavorský) uvádí i řada erbů 4 markrabat (moravský, míšeňský, braniborský, bádenský). Stříbrnočervená varianta moravské orlice je užívána i v klenotu erbu maďarské župy Šomoď (Somogy). Tento erb byl župě udělen uherským králem a moravským markrabětem Vladislavem Jagellonským listinou z 6. 1. 1498. Jedná se o první znak uherské župy, jiné župy užívaly pro župní listiny znaky a pečetě čtyř hlavních župních úředníků. Důvod umístění moravské orlice do znaku uherské župy je nejasný, ale erbovní listina výslovně zmiňuje, že znak byl udělen dle žádosti župana šomoďského. Rovněž ve středním a velkém habsburském znaku byla nadále užívána stříbrnočervená varianta moravské orlice. I dvorský dekret z 22. 8. 1836 vydaný v souvislosti s úpravou znaku nového panovníka Ferdinanda Dobrotivého uvádí šachování moravské orlice stříbrnočervené. Tuto variantu převážně užívaly i zemské orgány do roku 1848. Ojediněle se zachoval moravský zemský znak se zlatočervenou šachovanou orlicí na praporu moravského pluku Česko-moravsko-slezské legie arcivévody Karla z roku 1800, což však byla součást moravské zemské domobrany, a ne přímo císařské armády. Ovšem původní šachování na této orlici bylo stříbrnočervené a teprve na jaře 1848 bylo stříbro přemalováno na objednávku Prezidia Moravského stavovského výboru malířem písma a znaků Josefem Wattrichem na zlato, což dokazuje, že panovník a jeho orgány v zemi v 19. století užívali stříbrnočervenou variantu orlice a zlatočervenou prosazovaly moravské zemské orgány, výrazněji však až od konce 30. let 19. století. Další zajímavostí byla na návrh moravských stavů v roce 1807 stanovená stavovská uniforma. Stavovský návrh původně žádal zlatočervené šachování, ale v konečně schválené verzi, která je obsažena v dopisu Františka I. z 23. 12. 1807, je uváděno šachování orlice na uniformě stříbrné (bílé) a červené. Nicméně v pozdějších na Moravě zhotovených úředních opisech se uvádí alternativně i zlaté vedle stříbrného a v dalším dokonce jen zlaté. Roku 1838 požádal Moravský zemský výbor o jednoznačné užití zlaté varianty šachování i na říšském velkém a středním znaku, když výslovně upozornil na zasedání 11. 12. 1837 jeho člen augustiniánský opat starobrněnský Cyril František Napp na rozpor mezi zemskými stavovskými orgány užívaným znakem se zlatočerveným šachováním a panovnickým znakem se stříbrnočerveným šachováním, který byl nově stanoven nařízením nového krále a markraběte Ferdinanda Dobrotivého. Výsledkem byl dopis moravského hejtmana hraběte Aloise Ugarta nejvyššímu kancléři spojené dvorské kanceláře hraběti Antonínu Bedřichu Mitrovskému z Mitrovic a Nemyšle z 22. 3. 1838. Kancléř Mitrovský dříve zastával funkci moravského zemského hejtmana a zemského gubernátora v letech 1815-27, přičemž velmi podporoval užití zlatočerveného šachování. Kancléř Mitrovský ve své odpovědi ze 7. 4. 1838 zemskému hejtmanu Ugartovi sdělil, že je mu známo privilegium Fridricha III. a že moravské stavy mohou bez dalšího panovnického souhlasu používat zlatočerveně šachovanou orlici. Pokud jde však o změnu šachování v panovnickém erbu, tu prohlásil v nejbližší době za nereálnou. Tuto žádost moravské orgány občas oživovaly po celé 19. století, ale bez jednoznačného výsledku. Moravský zemský sněm se roku 1848 usnesl na používání zlatočerveného šachování v návrhu nové zemské ústavy slovy: „Země moravská podrží svůj dosavadní erb zemsky, totiž: orlici zlatě a červeně v modrém poli kostkovanou, na pravo hledící a korunovanou.“ Hovoří se tedy o zlatočervené variantě jako o dosavadním erbu. Ústavu sice nepotvrdil panovník, ale nikoli pro nesouhlas s moravským znakem a barvami. Zlatočervené šachování potvrdil i přípis ministra vnitra a předsedy vlády hraběte Eduarda Františka Josefa Taafeho moravskému místodržiteli rytíři Franzovi Kallinovi von Urbanow z 25. 5. 1880. Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování, a to až do roku 1915. Ovšem již předtím se bez výslovného právního podkladu objevuje na středním habsburském znaku zlatočervená šachovaná moravská orlice na jednom podélně děleném štítě se znakem Slezska.

V roce 1915 byl tento barevný dualismus šachování moravské orlice odstraněn tím, že i v říšském znaku bylo stříbro nahrazeno zlatem. Šlo o původní říšský střední znak, jelikož velký znak se od ztráty habsburských italských držav neužíval. Změna barev v roce 1915 byla učiněna na základě panovníkova kabinetního listu z 10. 10. 1915 provedeným následnou vyhláškou předsedy vlády č. 327/1915 ř.z. s účinností od 3. 11. 1915. Bez ohledu na předchozí spory došlo tímto aktem k barevnému určení šachování orlice v moravském znaku jako zlatočerveného, jelikož František Josef I. měl jako rakouský císař, český král i moravský markrabí pravomoc polepšit (změnit) erb Moravského markrabství podle rakouského pozitivně platného ústavního práva i historického práva českého a moravského. Tedy do roku 1915 panoval erbovní dualismus, kdy moravská orlice měla na říšském znaku stříbrnočervené šachování a zemské orgány užívaly zlatočervené šachování, z něhož se vyvinula i žlutočervená moravská vlajka. Fakticky došlo v 19. st. k odlišení znaku markraběte jako panovníka, s původním stříbrnočerveným šachováním, od znaku Moravy jako země, která užívala zlatočervené šachování. Snad to byl i cíl moravských stavů a důvod pro vydání privilegia císaře Fridricha z roku 1462, kdy se chtěly zemské stavy jako politickoprávní jednotka odlišit od panovníka. Znakový dualismus se projevil i v užívání moravského znaku či moravské orlice ve znacích měst a městeček na Moravě. Městské znaky udělené do 19. století obsahují stříbrnočerveně šachovanou moravskou orlici – Znojmo, Olomouc. Znaky udělené koncem 19. století až do roku 1918 pak orlici zlatočervenou – Napajedla 14. 11. 1899, Královo Pole 29. 5. 1908. Odlišení znaku markrabího a země spočívalo i v tom, že země nikdy nepoužívala moravský znak s klenotem. Helma s klenotem v různých variantách byla užita jen markrabaty. Klenot nad helmou tvořilo 11 černých pštrosích per s přikrývadly za markraběte Přemysla III. (1247-78). Za Václava II. (markrabě 1278- 1305) a Lucemburků bylo užíváno zlatočerné polcené orlí křídlo. Za markraběte Albrechta (markrabě 1423-39) bylo užito stříbrnočervené šachované křídlo. Od poloviny 15. století je v klenotu markraběcího znaku vyrůstající nebo stojící stříbrnočervená šachovaná orlice.

Moravský znak za Československa

Po roce 1918 se přešlo na užívání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Tato varianta byla užívána na středním a velkém znaku Československé republiky i samostatně jako znak země Moravské. Od roku 1928, kdy došlo ke spojení Slezska a Moravy v Moravskoslezskou zemi, se užívaly oba znaky ve své úplné podobě vedle sebe spojené (aliančně), přičemž heraldicky vpravo byl znak Moravy, heraldicky vlevo znak Slezska. Stříbrnočervená varianta zůstala i ve velkém znaku Protektorátu Čechy a Morava, byť úřad říšského protektora roku 1939 navrhoval zavést zlatočervené šachování. Že stříbrnočervené šachování nebylo vnímáno negativně ze strany německy mluvících Moravanů dosvědčuje, že bylo použito ve znaku říšskoněmecké župy Sudety, který byl udělen 9. 9. 1940 říšským Ministerstvem vnitra a užíval se v letech 1940- 45. Znak vyjadřoval vztah Sudet k území Čech, Moravy a Slezska. Byl rozpůlen a jeho horní půle dále rozdělena do dvou polí. Ve druhém poli byla dělená nekorunovaná orlice, jejíž pravá polovina byla slezská orlice a levá moravská orlice se stříbrnočerveným šachováním. Odlišnost od moravského erbu spočívala v tom, že pole štítu pod moravskou orlicí bylo černé a pařát stříbrný.

Moravský znak dnes

Dnes je stříbnočervená moravská orlice obsažena ve velkém znaku republiky a znaku kraje Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Znak Jihomoravského kraje je čtvrcený a má v prvním poli moravskou orlici stříbrnočervenou a ve čtvrtém zlatočervenou. Rada Jihomoravského kraje schválila výklad symboliky návrhu znaku kraje s tím, že uvedení obou barevných variant moravské orlice „znamená konec sporů mezi různými jazykovými, náboženskými a národnostními skupinami obyvatel jižní Moravy, zvláště mezi česky a německy mluvícími. Jde o symbol smíření a integrace. Kdokoliv se může rovnoprávně hlásit k jižní Moravě. Nezáleží na národnosti, na mateřském jazyku ani náboženském přesvědčení.“ Protože došlo ke sporům o atributy krajského města Brna, což se však netýkalo různých variant moravského znaku, byl znak Jihomoravskému kraji udělen až v roce 2003. Vedle uvedených krajů je území Moravy obsaženo i v Jihočeském kraji (Dačicko, Slavonicko), který však ve znaku moravskou orlici nemá.

Autor: doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.

Pokračování příště – Moravská vlajka



JOŽKA ČERNÝ DNES, 14. BŘEZNA, SLAVÍ 80. NAROZENINY

Jožka Černý, jako zpěvák označovaný za „krále moravských národních písní“, vyniká nejen ve zpěvu. Je o něm třeba známo i to, že je zručný, že se vyzná v motorech a že vůbec umí přiložit ruku k dílu. Lidé ho mají rádi.

Organizace jeho, tedy „dědečkovy“ velkolepé oslavy se ujal vnuk Alexandr (29). A to ve Valticích ve vinárně, kterou s kamarádem provozují. „Nic nevím, jen doufám, že mě pozve!“ žertoval před oslavou Jožka.

Týden před oslavou převzal Jožka Černý z rukou prezidenta republiky ocenění. Po oficialitách se mezi organizátory nechal slyšet:To víte, že mě to těší. Jen mám pocit, že v Praze asi netopíte. Na Hradě byla velká zima.“ 

Když mu po té slávě volali taxík, který Jožku zavezl k zaparkovanému autu, seděl za volantem černoch. Jožkovi to nedalo, aby nevyužil náhody a nezažertoval: Víte, že já su taky Černý?“ 

/pramen: Aha.cz/

– – –

Tak jako mnoho jiných, i Hlas Moravy, a jistě všichni moravští patrioti, přejeme zpěváku Jožkovi Černému pevné zdraví, veselou mysl a ať mu to stále tak zpívá jako dosud!