AKADEMICKÁ KONFERENCE „MORAVA 1918“, BRNO 3. 10. 2018

Milan Trnka, 13. prosince 2018

Téměř po celý rok 2018 se v České republice připomínalo sté výročí trvání Republiky Československé. Fakt, že tato republika už neexistuje byl mnohdy zastírán použitím jiného názvu – stoletým výročím české samostatnosti. Nechyběly formulace typu „Masaryk založil Českou republiku“. Výstižně popsal tuto skutečnost novinář Jan Novák (časopis Ekonom) ve svém článku „Tak tedy něco k tomu výročí“: „Oslavy sto let české samostatnosti nabyly dimenzí bezmála někdejších oslav Vítězného února – včetně urputného opakování historických …. no dejme tomu nepřesností – jen vylepšených Alzákem pod portrétem tatíčka Masaryka.“
Při jiné příležitosti pak píše: „….jak je dobře,že ….. neumí česky. Jinak by totiž někoho tam venku mohlo napadnout, že tu řádí nějaká nemoc napadající centrální nervovou soustavu. A že by bylo dobré to oplotit, dokud se nezjistí, jak je nakažlivá.“
Že mnoho událostí souvisejících s vyhlášením Republiky Československé bylo (především na Moravě) odlišných od oficiálního výkladu, se pokusilo vysvětlit několik historiků, právníků a aktivistů, oslovených Moravským kulatým stolem.
Ve středu 3. října 2018 byla pod patronací Moravského kulatého stolu – volného sdružení spolupracujících moravských organizací a aktivistů – uspořádána akademická konference pod názvem „MORAVA 1918“. Konference byla obecnou součástí vzpomínkových akcí při příležitosti stého výročí vzniku Republiky Československé v říjnu roku 1918. Konala se v sále Dietrichsteinského paláce (Moravského zemského muzea) na Zelném rynku v Brně v čase od 14 do 20 hodin. Přednášek na vybraná témata se ujalo celkem sedm lektorů, kteří následně po svém vystoupení, pokud to stanovený čas dovoloval, zodpověděli dotazy přítomných posluchačů. Text těchto přednášek bude součástí Sborníku ke konferenci, který vydá nakladatelství Key Publishing s.r.o., Ostrava.
Hlas Moravy z toho důvodu předkládá čtenářům alespoň stručný nástin konference:

Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D.: Vznik Republiky Československé na Moravě

„Zakladatelé československého státu se dušovali, že práva Moravy a Moravanů zůstanou v novém státě zachována“.
Přednáška obsahovala nejprve stručný povšechný přehled událostí před a po 28. říjnu 1918, aby se pak soustředila na průběh těchto událostí na Moravě samotné. Skutečnost totiž byla před sto lety podstatně odlišná než jak ji už tehdy líčil soudobý tisk a než je předkládána veřejnosti v dnešních dnech. Snahy Moravanů o zachování existence v listopadu 1918 ustanoveného moravského národního výboru narazily na rozhodný odpor ze strany zakladatelů státu – veškeré náznaky samosprávy měly být umlčeny hned v zárodku. Obecné nadšení ze vzniku nového státu se na Moravě nekonalo.

ThDr. Václav Pavlosek: Úvahy tvůrců ČSR i postavení církví v novém státě

„Nejen „Pryč od Vídně“, ale i „Pryč od Říma“. Rozkol v katolické církvi byl po vzniku Československa bolestný.
Ve vytvořené republice vzniká Jednota československých kněží, církev ztrácí na nátlak státu biskupy šlechtického původu, od katolické církve odchází téměř milion věřících. Vytrácí se tradiční společenské hodnoty, zhoršující se morální stav společnosti vrcholí nástupem komunistů k moci v roce 1948. Přednášející seznámil posluchače s řadou jmen významných církevních osobností, dnes neprávem zapomínaných, a s význačnými postavami katolického prostředí – například s jediným ministrem zastupujícím Moravu v první československé vládě JUDr. Mořicem Hrubanem.

Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.: Vývoj samosprávy na Moravě

„V Československu neexistovala žádná samospráva – nepovažujeme-li za samosprávu to, co bylo nařízeno z Prahy.“
Myšlenka samosprávy vznikla v roce 1848. Naplnění odstupňované samosprávy v posloupnosti obec – okres – země nebylo po vzniku Československa na Moravě realizováno. Okresy nevznikly vůbec. Starostové obcí byly sice voleni občany, ale jejich volbu musela schvalovat státní správa. Zemské zastupitelstvo bylo voleno občany jen ze dvou třetin. Zbývající třetina zastupitelů byla jmenována (stejně jako zemský prezident) státem. „Samospráva“ tedy byla vytvářena rozhodováním státních úřadů.

Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc.: Československo: proč republika a proč ne monarchie

„První republika byla řízenou demokracií.“
V široké veřejnosti zůstávala náklonnost k monarchistickému zřízení i po vyhlášení republiky. Tuto skutečnost vystihl i autokratický prezident Masaryk napodobováním zvyklostí habsburských panovníků. Lektor uvedl vývoj v chápání podoby nového státu u jednotlivých osobností, které pracovaly na vytvoření Československa, a příčiny názorových veletočů, na jejichž základě se z přesvědčených zastánců monarchistického zřízení stali v průběhu několika málo měsíců rozhodní republikáni.

JUDr. Michal Hoskovec: Vznik ČSR optikou pozitivního práva

„Zánik samostatnosti Moravy proběhl při vyhlášení Československa ve zřejmém rozporu s tehdy platným právem.“
Lidé kolem T.G. Masaryka se snažili o rozbití rakouského státu s odůvodněním, že jako mnohonárodnostní není přijatelný, aby vytvořili jiný mnohonárodnostní stát, který už přijatelný být měl. Podle pozitivního práva se dopouštěli vůči monarchii vlastizrady, aby následným převzetím rakouských zákonů do zákonů republikových stejnou činnost označili vlastizradou. Sliby dané Moravanům při vzniku Československa byla jen prázdná slova, o jejichž splnění nikdy nebylo uvažováno.

JUDr. Milan Staněk: Právní kontinuita po vzniku ČSR a Organizační zákon

„ Za celých 100 let od vzniku Československa zažila Morava jakousi důstojnou roli jen po dobu 15 let. Je to důvod k oslavám?“
Recepční norma – župní zákon – organizační zákon. Nový stát jako příležitost prosadit moc ambiciózních jednotlivců. Uveden postup tvůrců Československa, kteří nepovažovali jiné slovanské národnosti v novém státě za nic jiného než za Čechy, nanejvýš hovořící odlišným nářečím. Promyšlené blokování jakékoliv zmínky o Moravanech a o samosprávě Moravy našlo svůj začátek v českém nacionalismu Československé republiky po roce 1918 a vrcholí v současné České republice. Morava je dnes v kómatu.

Jiří Novotný: Etnicita a zneužívání národnostní otázky v Československu

„ Morava doplatila na svou neschopnost vzepřít se českému a německému nacionalismu.“
Přednášející se pokusil vysvětlit postupný zánik moravského vlastenectví vzepětím českého a německého národního obrození v počátcích 19. století, taktiku českých obrozenců při získávání Moravanů pro myšlenku jednotného češství. Na výrocích T.G. Masaryka nebo E. Beneše bylo dokumentováno naplnění čechizace při vzniku první Československé republiky i v době jejího krátkého trvání. Důsledky popírání moravské národnosti a odlišností ve vývoji Moravy a Čech v současné České republice byly v závěru přednášky shrnuty v několika nejkřiklavějších příkladech.

Ohlasy na konferenci nejlépe vystihuje výrok jednoho z posluchačů: „To by chtělo pokračování! Něco takového v televizi nikdy neuslyším. Vůbec nic jsem o těch událostech nevěděl!“

Organizátoři z Moravského kulatého stolu ještě během závěrečné neformální besedy, která se konala s účastníky konference při malém pohoštění v prostorách Moravského zemského muzea, začali uvažovat o svolávání diskusních setkání s veřejností za účasti odborníků na otázku samosprávy a dějinného vývoje na Moravě. A to v pravidelných intervalech a na různých místech naší moravské Země.



ZEMSKÝ SNĚM MLADÝCH MORAVANŮ 7.12.2018

Monika Hrdličková, 8. prosince 2018

7. prosince 2018 se uskutečnilo v Brně zasedání zemského sněmu Mladých Moravanů (MM). Svolání sněmu uvedeného zapsaného spolku bylo nanejvýš důležité pro jeho další existenci – členská základna se dožadovala vysvětlení, proč došlo během roku 2018 k utlumení činnosti, proč nejsou funkční webové stránky spolku, proč zůstaly rozpracované a nedokončené záměry, plánované a schválené počátkem roku, atd. Rozprava o příčinách a následcích selhání vedení Mladých Moravanů byla náplní první poloviny zasedání sněmu MM. Na její závěr rozhodli delegáti sněmu o odvolání dosavadního předsednictva, o okamžitém provedení volby nového vedení a o úpravě stanov spolku dle novely občanského zákoníku.

V druhé části zasedání byla zvolena novou předsedkyní Mladých Moravanů podnikatelka Monika Hrdličková z Vyškova, místopředsedkyní pak Tereza Kolářová z Brna. Další program jednání byl věnován rozpravě k další činnosti spolku v nejbližším období. Vzhledem k závažnosti stavu, v jakém se spolek nachází, rozhodli delegáti o svolání dalšího zemského sněmu už na jaro roku 2019 s tím, že na něm budou zvoleni zbývající členové předsednictva. Do té doby zajistí nově zvolená předsedkyně obnovení webových a facebookových stránek Mladých Moravanů, zajistí vyvolání jednání se sdružením Moravský kulatý stůl (MKS), spolkem Moravský národní kongres (MNK) a politickou stranou Moravané (PSM).

Mladí Moravané jsou kolektivním členem neformálního sdružení Moravský kulatý stůl a ze strany účastníků tohoto sdružení je očekávána vyšší aktivita mladých lidí při spolupráci v mnoha oblastech činnosti moravského hnutí. Toto očekávání potvrdil jeden z pozvaných hostů zemského sněmu Mladých Moravanů – předseda Sněmu MKS Ing. Milan Trnka.

Dalším host zasedání – kancléř Moravského národního kongresu Ing. František Hanáček – připomněl dřívější slibně se rozvíjející spolupráci MM s MNK a vyzval Mladé Moravany k jejímu obnovení.

S politickou stranou Moravané sbližovala spolek Mladých Moravanů v minulosti společná účast v orgánech celoevropského politického uskupení Evropská svobodná aliance (EFA). Strana je kolektivním členem „dospělé“ EFA, Mladí Moravané zase členem její „mladé“ složky EFAy. Zakládající předseda MM Jiří Novotný dokonce zastával funkci jednoho z místopředsedů celoevropské EFAy. Záměrem nového vedení Mladých Moravanů je obnovení přerušené součinnosti s touto organizací. Právě okolnosti tohoto přerušení se na zasedání sněmu Mladých Moravanů staly předmětem ostré výměny názorů. Obavy z plnění spolupráce mezi MM a PSM vedly k rozhodnutí účastníků sněmu pověřit předsedkyni MM jednáním se zástupci strany Moravané za účelem vyjasnění dřívějších událostí a představy o dalším společném postupu.

Zemský sněm Mladých Moravanů také potvrdil, že spolek se nebude vyhýbat ani spolupráci s jinými iniciativami. Přednost mají ty, které se podílejí na práci v moravském hnutí. Není tajemstvím, že téměř všechny promoravské organizace řeší ve svých řadách v současnosti generační problémy a potýkají se s nedostatkem aktivních členů mladšího věku. Zde se otevírá Mladým Moravanům možnost angažovat se v činnosti takové organizace, která je jim podle jejich osobních představ a zájmů nejbližší.



REVOLUČNÍ ROK 1848 A PRVNÍ POKUSY ČECHŮ UKONČIT SAMOSTATNOST MORAVY A SLEZSKA

Jiří Kachlík, 7. prosince 2018

Revoluční rok 1848 probíhal na Moravě a ve Slezsku jinak než v Čechách a ve zbývajících zemích císařského Rakouska. Revolucionáře si moravská a slezská veřejnost představovala jako povstalecké Maďary nebo jako pangermánské Němce. Cítila k nim spíše odpor než sympatie. Naopak velké naděje v ní vzbuzoval příslib císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1835–1848), že zruší poddanství a robotu. (Jako uherský a český král to byl Ferdinand V.). To moravského rolníka zajímalo mnohem více než nějaké politické svobody pro nevelký počet intelektuálů. Jakousi zvláštní výjimku tvořila radikální menšina německých měšťanů žijících na Moravě a ve Slezsku. Ti se hlásili k velkoněmecké myšlence sjednocení všech Němců. Za této situace, kdy zbytkem rakouské monarchie zmítaly nepokoje, byla nálada na Moravě a ve Slezsku až natolik dobrá, že se tam mohly bezpečně uchýlit centrální mocenské orgány z Vídně.

Pod dojmem sílícího revolučního napětí v celé Evropě, a také v Rakousku, se začali osmělovat i političtí představitelé Čech. V březnu roku 1848 vypracovali pražští politici tzv. Svatováclavskou petici, kterou chtěli přimět císaře Ferdinanda k zásadní změně rakouské politiky vůči zemím Koruny české. Mimo jiné požadovali opětovné správní spojení Čech, Moravy a moravského zbytku Slezska do jednoho celku. Představovali si to tehdy přibližně tak, jak se jim to podařilo o 100 let později, kdy bylo ke dni 1. 1. 1949 zemské zřízení 3. Československé republiky zrušeno. Císařské Rakousko v minulých staletích dávalo přednost zemskému zřízení, na zemském principu jsou organizovány i dnešní území Rakouska a Německa. Přináší to řadu výhod.

Také na Moravě začaly v roce 1848 „tát ledy“. Na rozdíl od Čech, kde se Zemský sněm roku 1848 vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro reformy. Moravští stavové se nejprve obrátili na vídeňskou vládu s žádostí o povolení svolat Moravský sněm. Po udělení souhlasu pak ve dnech 30. a 31. 3. 1848 začala v Brně první jednání (nečekaně) posledního Zemského sněmu moravských stavů. Účastníci prvních zasedání sněmu dne 27. 4. 1848 odsouhlasili nový volební zákon, podle něhož vedle zástupců vyšší šlechty, nižší šlechty, církve a zástupců královských měst měli na sněmu zasedat také zástupci rolníků. Pro velké zastoupení rolnictva byl tento zemský sněm později nazýván také „Selským sněmem“. Úkolem prvních zasedání Zemského sněmu moravských stavů bylo připravit prostor pro činnost rozšířeného ústavodárného Zemského sněmu.

Podle dne 27. 4. 1848 odsouhlaseného volebního zákona se zvolení zástupci Moravy sešli dne 31. 5. 1848 ve Stavovském zemském domě v Brně. Zemský sněm pak pod dojmem revolučních myšlenek roku 1848 už dne 9. 6. 1848 – jako první sněm v monarchii – rozhodl, že se dnem 1. 7. 1848 na území Moravského markrabství ruší poddanství, robota a desátky. V celém Rakousku k tomuto zrušení došlo teprve až dne 7. 9. 1848! Připomeňme si, že císař Josef II. vydal už roku 1781 tři výnosy: zrušení nevolnictví, zrušení cenzury a toleranční patent. Zároveň vybraní poslanci vypracovali návrh nové moravské ústavy. Na svou dobu hodně radikální byl § 9 moravské ústavy, kterým se šlechtě žijící v moravské zemi ruší všechny výsady a přednosti. Tato ústava však nikdy nevešla v platnost. Současně se Zemský sněm moravských stavů roku 1848 rozhodně postavil proti českým snahám o vytvoření jednoho společného správního celku zemí Koruny české. Nesouhlasil s takovou myšlenkou zejména proto, že by tak zanikla moravská a slezská samospráva.

Vůdčí osobností tohoto obranného postoje byl známý a uznávaný říšský poslanec JUDr. Alois Pražák. Ten jednání pražských politiků pojmenoval jako rozpínavé české národovectví, jako agresivní český nacionalismus. Proti snahám českých politiků vystupoval zejména s obavami a s přáním, aby nebyla pošlapána starobylá práva Markrabství moravského. Jakoby tušil a už tehdy předvídal, že Češi o 100 roků později, ke dni 1. 1. 1949, zruší zemské řízení Československé republiky a nahradí je nepřirozeným, provozně dražším rozdělením republiky na kraje. A to v roce 1848 ještě nemohl vědět, že od 1. 1. 1949 všechny děti na Moravě a ve Slezsku ve věku 15ti roků budou svými učiteli a učitelkami ve škole vybízeny, aby si do žádosti o vydání občanského průkazu psali národnost českou. Den 1. 1. 1949 byl začátkem konce národního povědomí Moravanů a Slezanů, a také (nedej Bože) definitivní konec samostatnosti Moravy a Slezska.

JUDr. Alois Pražák měl to velké štěstí, že se těchto našich dnů nedožil. Ztráta samostatnosti, svébytnosti a formální existence Moravskoslezské země by ho velice bolela. A kdyby se z našich současných hromadných sdělovacích prostředků a z denního tisku „dověděl“, že na území České republiky žije už jenom většinový národ Čechů vedle menšiny Rómů, Slováků, Ukrajinců, Rusů, Vietnamců, Poláků a Maďarů, pak by ho to přivedlo k předčasné smrti. Moravané snad už vymřeli? Ne, jenom se počeštili! Potvrdil to na nedávné veřejné schůzi příznivců strany TOP 09 v Brně-Medlánkách její čestný předseda kníže Karel Schwarzenberk slovy: „Ano, počešťování Moravanů je mimořádně úspěšné!“

Abychom byli spravedliví: Někdy kolem roku 2015 se bývalý předseda poslanecké sněmovny ČR Milan Uhde, trvale žijící v Brně, za země Moravu a Slezsko přimluvil. Bylo mu z části vyhověno. Přibližně od toho roku 2015 hlasatelé a hlasatelky předpovědi počasí už méně často mluví o tom, jaké bude počasí v Čechách a „na východě republiky“. Exotická slova „Morava“ a „Slezsko“ také někdy použijí. Od té doby názvy těch zemí, zdá se, už nejsou slovy tak zapovězenými, a jakoby snad i neslušnými, jako před tím! Toť vše! I nadále slyšíme o českých sportovcích narozených v Olomouci, o českých kaprech přivezených na trh z Pohořelic u Brna, o českých jahodách, hrášku, třešních, meruňkách aj. poživatinách vypěstovaných a dodaných moravskými pěstiteli, atd. Stále v nás starších lidech funguje autocenzura, která nás během 42 roků totality naučila bát se a pozorně rozlišovat, co ještě říci mohu a co už ne. A co naši mladí lidé? Ti dnes většinou mají docela jiné než národnostní zájmy…

Rytíř Barrata a kníže Lichtenštejn podali účastníkům Zemského sněmu moravských stavů roku 1848 zprávu, že na jejich statky ležící poblíž zemské hranice s Čechami pronikají čeští provokatéři. Venkovanům prý tvrdí, že je moravští stavové chtějí zradit Němcům, a že jenom když se budou držet Čech, bude jim zachován císař Ferdinand. Na moravském venkově se rolníci, mj. také pod vlivem zpráv z Vídně, skutečně bouřili. Bylo to však ze zcela jiných důvodů, než si přáli Češi. Moravané s velkými nadějemi naslouchali zprávám o odvolání říšského kancléře Richarda Klemense knížete von Metternicha, o nové ústavě, o obnovení svobody tisku a také o zřízení domobrany. Kromě zrušení poddanství a roboty žádali plné zrovnoprávnění domácího slovanského jazyka s němčinou. Protesty našich slovanských obyvatel provázely dubnové volby našich Němců do německého parlamentu, který měl zasedat ve Frankfurtu nad Mohanem. Zatímco naši Němci velkoněmeckou myšlenku sjednocení všech etnických Němců vítali s nadšením, v okrscích, kde co do počtu převažovali Slované, docházelo k nepokojům. V řadě míst se tyto volby vůbec neuskutečnily (Boskovice, Kyjov, Břeclav, Kunštát, Bučovice, aj.).

V říjnu roku 1848 vypuklo ve Vídni nové povstání sympatizující s revolucionáři v Uhersku, a také s velkoněmeckými idejemi. Brzy nato vypukly v Brně nepokoje vedené brněnskými Němci. Ti se dožadovali zbraní, se kterými chtěli vyrazit na pomoc povstalcům ve Vídni. Brněnské povstalce rozehnala Národní garda a Zemský sněm, jako vrcholný reprezentant Moravy, se postavil na stranu vlády a habsburské dynastie. Poté, co se dne 6. 10. 1848 stal obětí vídeňských nepokojů dokonce i ministr války Theodor hrabě Baillet de Latour, opustil císařský dvůr dne 7. 10. 1848 hlavní město monarchie a směřoval na Moravu. Bezpečnost panovníka zajišťovala celá vojenská brigáda včetně dělostřelecké baterie. Dne 11. 10. 1848 průvod překročil zemskou hranici u města Znojma a pokračoval směrem na Židlochovice. Tam císaře očekávala moravská honorace v čele s vice-prezidentem moravskoslezského gubernia Leopoldem hrabětem Lažanským z Bukové (* 1808, + 1860) – následujícího roku 1849 byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Dále zemský vojenský velitel pro Moravu gen. Reuss, brněnský biskup Antonín Arnošt Schaffgotsche, zástupci města Brna, Národní garda a množství měšťanů a venkovského lidu z okolí. Panovník byl uvítán s nelíčeným nadšením. Moravští rolníci zároveň požadovali ujištění, že se již nevrátí poddanství ani robota, což jim císař a král Ferdinand potvrdil. V obci Sokolnice se ke konvoji připojil zástup zdejších rolníků na koních a oddíl slavkovské Národní gardy. Do Olomouce, cíle své cesty, panovník dojel dne 14. 10. 1848. Na uvítanou mu zvonily kostelní zvony, duněly dělostřelecké salvy a již daleko před branami města se kolem jeho cesty vinuly davy Hanáků. Byli oblečeni do hanáckých krojů a přibyli buď pěšky, nebo na slavnostně okrášlených koních, anebo ve slavnostně vyzdobených selských vozech.

Slovanští Moravané, podobně jako původem Slezan František Palacký v Praze, viděli tehdy ve vládnoucí dynastii oporu vůči sílícím pangermánským snahám našich Němců. Ti otevřeně hlásali připojení Rakouska k Velkému Německu. Zásadní význam mělo i nedávné zrušení poddanství a roboty, které rolníci spojovali s osobou panovníka. A tak zatímco vojska polního maršálka gen. Alfréda Windischgrätze bojovala o město Vídeň, do Olomouce každý den přicházely deputace z okolních hanáckých vesnic, aby vzdaly hold císaři. Pod vlivem vídeňských událostí byl ústavodárný Říšský sněm přeložen z Vídně do Kroměříže. Jednání bylo slavnostně zahájeno dne 22. 11. 1848, místopředsedou sněmu byl na důkaz úcty k hostitelské zemi zvolen brněnský poslanec Kajetán Mayer. Výsledky tohoto říšského sněmu byly však skromné. Většinu času zabraly neproduktivní hádky znesvářených politických táborů.

Po vítězství nad vzbouřenci v Praze, Vídni a v Itálii se konzervativní kruhy u dvora odhodlaly provést změny v čele státu. Nejprve byla sestavena nová vláda pod vedením Felixe knížete Schwarzenberka. Nabídku stát se ministrem pro vyučování dostal i říšský poslanec František Palacký, ale ten ji odmítl. Poté došla řada na výměnu panovníka. Císař Ferdinand I. Dobrotivý se měl vzdát trůnu a také jeho bratr arcivévoda František Karel se měl vzdát trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka Josefa. Korunovace byla naplánována na 2. 12. 1848. V 8 hodin ráno se v korunovačním sále olomouckého zámku shromáždili členové císařské rodiny, celá rakouská vláda a zejména pak polní maršálek gen. Alfréd kníže Windischgrätz. Také gen. Josip gróf Jelačič Bužimski, který byl v následně v letech 1848–1859 chorvatským bánem. Když všichni usedli na svá místa, rozevřely se dveře a do sálu vešel císař Ferdinand I. Dobrotivý s chotí v doprovodu Felixe knížete Schwarzenberka. Ten přečetl prohlášení císaře a jeho bratra o rezignaci na trůn a oznámil, že novým panovníkem se stal František Josef I. (*1830, +1916).

Změna na trůnu byla připravována v tajnosti a byla naprostým překvapením. Ve městě Olomouci okamžitě propuklo nadšení. Celá Olomouc byla slavnostně vyzdobena. Císař František Josef I. se obyvatelům města představil ve večerních hodinách. Tehdy projížděl ulicemi oblečen do uniformy plukovníka jízdy a ozdoben Řádem zlatého rouna. Nadšení lidé mu provolávali slávu. Již dne 6. 12. 1848 jednal císař se zástupci Zemského sněmu moravských stavů, kteří ho ujistili o věrnosti a oddanosti obyvatel své země. František Josef jim poděkoval a pak v moravském jazyku pravil: „Slíbil jsem všem svým národnostem volné jejich vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu umět vyplnit. Ať pak národové mojí velké říše mluví jakýmkoliv jazykem věřím, že se všichni ke své vlasti přiznají a osvědčí se coby její praví synové“.

Nástup Františka Josefa na trůn pak de facto znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí monarchie. Monarchie se na více než jedno desetiletí vrátila k absolutismu. Zemský sněm moravských stavů byl rozpuštěn, zemi spravoval pouze zemský výbor. Teprve až Říjnovým diplomem z roku 1860 byla císařem Františkem Josefem I. obnovena ústavnost a jeho zemím byla vrácena jejich stará práva…

/dodatek autora: sestaveno z dostupných materiálů z literatury a internetu/



27. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU 1. 12. 2018 V LOŠTICÍCH

Milan Trnka, 2. prosince 2018

V sobotu 1. prosince 2018 se v hotelu „U Coufalů“ v Lošticích uskutečnilo zasedání 27. sněmu Moravského kulatého stolu. Náplní jednání byl přehled a připomínky k činnosti MKS za rok 2018 a především rozprava o návrzích na zkvalitnění práce a činnost v dalších letech. Největší pozornost byla diskutujícími věnována Sčítání lidu v roce 2021, rozvahy k pokračování organizování odborných konferencí a besed o Moravě a rozvoji užší spolupráce mezi jednotlivými členy či hosty MKS a s dalšími moravskými iniciativami.

Na vědomí vzal Sněm rozhodnutí předsednictva Společnosti pro Moravu a Slezsko, z.s. o ukončení členství u MKS k 1.12.2018.

Účastníci 27. Sněmu se s moravskými vlajkami zúčastnili na pozvání mistra řezbáře Jaroslava Beneše 17. ročníku akce Otvírání loštického betlému.

Konání dalšího, 28. Sněmu MKS, určili delegáti na sobotu 6. dubna 2019 v Brně.



100 LET OKRÁDÁNÍ MORAVY

Bohumila Jandourková, 25. listopadu 2018

Mnohaleté, stále trvající okrádaní Moravy znamená výrazně nižší životní úroveň každého jejího obyvatele oproti občanům z Čech a Prahy. O kolik přišli obyvatelé Moravy za ta léta až do dneška už nikdo nespočítá. Možná bychom se k přibližnému číslu mohli dopracovat kvalifikovaným odhadem. Ale je jisté, že by to byla suma, která by nás samotné astronomickou výší překvapila !

Moravští patrioti, kteří usilují o obnovu zemského zřízení jsou často nepochopeni ve svém úsilí i na samotné Moravě. Stejné je to i s úsilím o renesanci moravského národa. Je to pochopitelné. Jsme dlouhodobě mediálně manipulováni proti vlastnímu prospěchu, proti spravedlnosti. Protože nic než spravedlnost nepožadujeme. Tedy návrat a uznání našich zemských a národnostních práv. Mnozí naše požadavky pochopí, když se seznámí s historií – nikoli vzdálenou … Pochopí, že nejen dnes jsme okrádaní, ale že jsme okrádaní už od doby, která je dnes glorifikována, tedy od časů 1. republiky. Pochopí, proč bychom měli všichni na Moravě opět usilovat o navrácení našich práv.

Následuje materiál z webu diskriminacemoravy.eu, na který mě upozornil Tomáš Skoumal. Původní autor, který materiály vyhledal a zveřejnil, mně není znám.

Projev poslance Národního shromáždění Pastyříka z roku 1923 vypovídá o tom, že vykořisťování Moravy a Slezska není jen záležitostí vývoje po roce 1948 či 1989, ale že je logickým důsledkem i motivem zrušení politické svébytnosti obou zemí v roce 1918. Podotýkáme jen, že poslední výtka poslance Pastyříka se týká tehdy zaváděných žup, což byla prakticky obdoba současných krajů:

Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížiti, že slyšíme hlasy obavy, že je horší a bude horší než-li vídeňský. Bohužel, toto musím, dámy a pánové, prohlásiti také dnes po pětiletém jubileu naší republiky Československé a nedivím se nic, že kolegové ze Slovenska, ač se pro ně daleko více dělá než pro nás Moravany, sobě na to stěžují. Jest to přímo macešství, co se nám dělá, a abych to dokázal, uvedu čísla:

Například v položce investice: ministerské předsednictvo, státní tiskárny je v rozpočtu 3,090.000 Kč. Z toho Čechy mají dostati 1,990.000, Slovensko 1,100.000, Morava a Slezsko ani haléře.

Ministerstvo zemědělství: Státní ústavy pro chov koní 1,400.000; z toho Čechy 800.000, Slovensko 600.000, Morava a Slezsko ani haléř.

Zemědělské výzkumnictví: stavby výzkumných ústavů atd. 2,100.000; z toho Čechy mají dostati 900.000, Morava 250.000, Slezsko 200.000, Slovensko 750.000.

Ministerstvo veřejných prací: Novostavby vodních elektráren 20,050.000; z toho Čechy mají dostati 6,050.000, Slovensko 14,000.000, Morava a Slezsko opět ani haléře.

Novostavby parních elektráren a elektrických vedení 75 mil., ale není vůbec zapsáno, jak jsou rozděleny; nástavby při státních báňských závodech 49,925.000, z toho Čechy 21,650.000, Morava a Slezsko ani haléře, Slovensko a Podkarpatská Rus 27,875.000.

Vodní stavby 90,950.000, z toho Čechy 53,850.000, Morava 3,500.000, Slezsko 2 miliony, Slovensko a Podkarpatská Rus 31,600.000.

V oboru ministerstva školství: menšinové školy 39 milionů, ale není rozvedeno; ústavy pro pěstování umění 6,730.000, z toho Čechy 6,210.000, Morava 320.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus pouze 200.000.

University 57,550.000, z toho Čechy 35,700.000, Morava 13,800.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 8,050.000.

Techniky 13,600.000, z toho připadá na Čechy 11,100.000 na Moravu 2,500.000, na Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus nic.

Střední školy 29 milionů, z toho Čechy 12,150.000, Morava 2,850.000, Slezsko 2,600.000 Slovensko a Podkarpatská Rus 11,400.000.

V oboru ministerstva veřejných prací 2,900.000, z toho Čechy 900.000, Morava a Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 2 miliony.

V oboru ministerstva zdravotnictví 40,650.000, z toho Čechy 16,100.000, Morava 2,400.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 22,150.000.

V oboru ministerstva financí: specielní úvěry 84,900.000, z toho Čechy 23,500.000, Morava 5,400.000, Slezsko 3,700.000, Slovensko a Podkarpatská Rus 52,300.000.

V oboru tabákových továren 19,700.000, z toho Čechy 12,600.000, Morava 2,200.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpat ská Rus 4,870.000.

Na vykořisťování Moravy si předseda Zemského národního výboru prof. František Loubal (ve funkci od 12. května 1945 do 31. července 1946) stěžoval na stránkách pražského deníku národně sociální strany: Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v zemi Moravskoslezské jen z 20 procent. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali. Připomínám to také proto, aby i čtenáři v Čechách věděli proč se tak často ozývají ze země Moravskoslezské i nevrlé hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.
Svobodné slovo, 8.1.1946

Ve sbírce příspěvků nesoucích název Morava v českém státě, který uspořádala filozofická fakulta Masarykovy univerzity a Matice moravská v roce 1947, jsou zaznamenány doklady o narůstajícím vlivu Prahy: …Samostatné dřívější příjmy země moravské, zemské přirážky k přímým daním a samostatné zemské dávky klesly ze 70% celkových příjmů r. 1913 na 34,5% r. 1937. Roku 1920 bylo 36% kryto státními příděly, r. 1937 42%. Po okupaci se poměry v neprospěch Moravy ještě dále zhoršují. Zemské finance se stávají úplně závislými na státních financích. Státní příděly stouply r. 1946 na 73%.

(Vysvětlení: Finanční prostředky, které byly původně nárokové, tedy země je musela dostat, se z velké části přesunuly do finančních prostředků, o kterých někdo rozhoduje zda je přidělí, komu a v jaké výši. Tak je to i dnes a vytváří se tak v centru obrovský kalný korupční rybník, kde nelze korupční vazby ani rozplést, natož postihnout – text v této závorce není součástí původního textu a totéž, mírněji, říká i poslední odstavec, který k původnímu textu naopak patří.)

Že hospodaření přídělové nezvyšuje ani význam samosprávy, ani její hospodárnost a odpovědnost, o tom nám podává nedávná minulost i přítomné poměry dostatek důkazů.



TĚŠÍNSKÝ KONFLIKT

Lubomír Kubík, 11. listopadu 2018

Redakce: Přestože Kniha Těšínský konflikt téhož autora vychází v Hlasu Moravy na pokračování, rozhodl se autor, vzhledem k lednovému výročí zahájení bojů o Těšínsko, zveřejnit i materiál, kde jsou tyto dějinné události zpracované v krátkém souhrnu.

11. listopadu 1918 padly poslední výstřely první světové války. Sněmování vítězných mocností Dohody, svolané do Versailles u Paříže hned počátkem roku 1919 rozhodlo po zdlouhavých a nejednou bouřlivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy a existenci nástupnických států, jejichž úsilí o samostatnost bylo patrné už v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách, či v domácím odboji. Nástupnické státy se záhy po svém ustavení domáhaly vedle historických práv o národní integritě i vymezení hranic v té podobě, v jaké se nacházely ve vzdálené perspektivě dějin, kdy zanikly původní státní útvary. Versailleské dohody nemohly nastolit ideální podmínky, které by ve všech případech vyhovovaly novým státům a předem navozovaly předpoklad k navzájem dobrým sousedským vztahům. Tak s pocity křivdy pookřávaly staré resentimenty: územní spory a nevyjasněné kompetence, mnohdy zasahující i několik zemí najednou. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu na Karelské šíji až po Makedonii. Výčet ohnisek napětí by nebyl úplný, kdyby se nevzpomenul spor mezi ČSR a Polskem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.

Po vyhlášení samostatnosti 28. 10. 2018 přešla část tzv. Rakouského Slezska, někdejší to součásti zemí Koruny české, sestávající z Opavska, Krnovska a Těšínska, do nově vytvořené Československé republiky. Zatímco československá vláda se odvolávala na „historické právo“ a pokládala za státní hranici Vislu, vzneslo Polsko nárok na stejné území z pojetí etnického principu a vytyčilo hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Zakládání výborů místních samospráv jak českým, tak polským obyvatelstvem ve městech a obcích s vesměs smíšeným osídlením, vytvářelo přímý předpoklad k brzkému střetnutí zájmů.

Zděšení z praporů

Už první nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení československých praporů a emblémů na veřejných budovách a dolech v Orlové, Karviné, Fryštátu a Těšíně i jiných městech, podle jejich názoru s českou „menšinou“. Poláci záhy odpovídali stejným způsobem. V oblasti pozvolna narůstalo napětí, ale k otevřeným sporům prozatím nedocházelo. Obrat ve vývoji poměrů nastal 12. listopadu 1918, kdy v Praze ukončil činnost Národní výbor, a v týž den se konalo první zasedání československé vlády za předsednictví Karla Kramáře, na jehož podnět se 18. listopadu ustavila v Opavě zemská vláda pro České Slezsko. Přibližně ve stejné dny započal v Paříži ministr zahraničí Edvard Beneš přípravné rozhovory se zástupci velmocí. Kramář Beneše důtklivě upozorňoval na závažnost těšínského problému, který nesnese odkladu a kde hrozilo nebezpečí ztráty významné hutní a uhelné oblasti za předpokladu, že se Polsko rozhodne řešit svůj nárok vojenskými prostředky. Premiér Kramář dále uváděl, že průmysl mladé republiky by se stěží obešel bez výnosů slezských dolů. Záležitost byla svízelnější o to, že ČSR neměla zatím bojeschopné vojsko, způsobilé rychlého nasazení, neboť početné svazky se doposud nacházely v zahraničí, zejména ve Francii, Itálii a v Rusku, odkud teprve nastupovaly strastiplnou cestu do vlasti. Jedinou schůdnou možnost, jak zajistit klid, spatřovali oba politici v obsazení sporného území vojskem Dohody. Mezi 11. a 14. listiopadem stanul v čele polského státu generál Jozef Pisudski, jenž pověřil poslance Stanislava Grabského, pozdějšího premiéra vyjednáváním s čs. ministrem zahraničí Benešem o sporné otázce. Z postoje Pilsudského bylo zjevné, že ani Polsko prozatím nejevilo zájem vyhrotit věc do krajnosti, poněvadž jeho armáda byla vázána boji na východě s ukrajinskými separatisty.

Bezvýsledná jednání

Následovala série zdlouhavých a bezvýsledných bilaterálních vyjednávání v Praze, Krakově, Paříži i v samotném Těšíně na nejrůznějších úrovních. Po návratu do vlasti 21. 12. 2018 se do záležitosti vložil i prezident Masaryk, jenž podporoval nárok na celé Těšínsko a všemožně rozvíjel úsilí řešit problém diplomatickou cestou. K zostření vztahů však přispělo nenadálé polské rozhodnutí na sklonku roku obsadit vojensky východní část Těšínska až po řeku Olši včetně Těšína a 15. ledna 1919 dokonce zřídit zemskou vládu ve Slezsku s právem spravovat Těšínsko až po Ostravici. Pro československou vládu to znamenalo zřejmou provokaci. V té době, na přelomu roku 1918/19, otřásaly nejen Těšínskem, ale i přilehlým Ostravskem rozsáhlé a časté demonstrace, pořádané oběma národnostmi, z nichž každá se dožadovala připojení k mateřské zemi. Také v Praze pochopili, že nadešel čas urychleně jednat. 15. 1. 1919 povolal prezident Masaryk premiéra Kramáře, ministra vnitra Švehlu a ministra obrany Klofáče k poradě o Těšínsku. Kramář se vyslovil s přesvědčením, že spor nevyhnutelně skončí ozbrojeným střetnutím a že na zásah velmocí nelze spoléhat. Nabádal k neprodleným přípravám na polský vpád, v čemž nalezl pochopení u Švehly i Klofáče. Masaryk zpočátku váhal. Situace byla krajně nepříznivá, komplikovaná dalším rozrůstajícím se ohniskem sporu na jižním Slovensku s Maďarskem. Posléze Masaryk premiérův návrh preventivního zásahu podpořil s výzvou, aby se záměrem seznámil vládní kabinet a prostřednictvím francouzského vyslance Clément-Simona se snažil získat souhlas francouzské vlády s obsazením hranice po Vislu včetně okresu Bílsko, který se rozkládal na východním břehu. 17. ledna tlumočil Clément-Simone souhlas francouzské vlády, což zavdalo podnět k mimořádnému zasedání vládního kabinetu, z něhož vyšlo jednoznačné stanovisko: vojensky obsadit Těšínsko a akci započít 23. 1. 1919 s tím, že Varšava bude o záměru vyrozuměna 48 hodin předem. Pro akci byly vybrány dva pluky legionářů, jež krátce po Vánocích dorazily do vlasti z Itálie a Francie a měly za sebou několikaleté válečné zkušenosti. Velení bylo svěřeno osvědčenému podplukovníkovi Šnejdárkovi, jenž přímo podléhal Švehlovi a Klofáčovi. Ve dnech 19. a 21. ledna se vojsko přesunulo do Moravské Ostravy s tím, že francouzský pluk zahájí bojové operace v prostoru Ostravska, zatímco italský od slovenských hranic postupem na Třinec a Jablunkov.

Povel k útoku

Šnejdárek vydal povel k útoku 23. 1. 1919 v 10 hodin, když se ještě několik hodin předtím bezúspěšně pokoušel přimět polské vedení v Těšíně k vyklizení oblasti. Na straně ČSR se účastnilo akce na 3 000 mužů, stejný počet byl i na straně Poláků. Hned z počátku vyvstal patrný rozdíl v kvalitě nasazených kádrů. Zatímco v řadách Čechů a Slováků se nacházeli vesměs zkušení válečníci, pohybovali se na polské straně narychlo zmobilizovaní nováčci a dobrovolníci z řad civilistů s nedostatečnou výzbrojí. Již v časných odpoledních hodinách postoupily čs. Oddíly do ulic Bohumína, Fryštátu a Horní Suché. Poláci kladli houževnatý odpor a bojovalo se takřka o každý dům. 24. ledna krátce po půlnoci byla dobyta Karviná a čelo útočících jednotek se stočilo na jihovýchod k Těšínu, kam od Třince mířil druhý, „italský“ pěší pluk, jenž si udržoval bojovou iniciativu. 27. ledna vyklidili Poláci Těšín bez boje. Stalo se tak na přání jejich krajanů z městského zastupitelstva, kteří projevili obavy, že město bude zničeno dělostřeleckým bombardováním. Od Těšína bylo k Visle dvacet kilometrů. O den později došlo ke spojení předsunutých oddílů obou pluků a Bílska na řece Visle bylo dosaženo 31. ledna. Hned navečer obdržel velitel Šnejdárek rozkaz od Švehly a Klofáče k okamžitému zastavení bojů. Důvodem byla alarmující zpráva od Beneše z Paříže, z níž vycházelo najevo, s jak nepříznivým ohlasem se u mírové konference setkal ozbrojený zásah na československo-polské hranici. Ukázalo se, že ač Francie zachovala zdrženlivost k postupu čs. Vlády, nebyly ochotny tolerovat ozbrojenou akci Spojené státy, Velká Británie, Itálie a Japonsko. Na přímý popud velmocí bylo poslední lednový den roku 1919 vyhlášeno oboustranné příměří, na jehož dodržování měli nadále dohlížet narychlo povolaní dohodoví důstojníci. Čs. Jednotky v průběhu února vyklidily východní Těšínsko. Konflikt si na straně ČSR vyžádal 53 padlých, 187 zraněných a do zajetí se dostalo 539 polských vojáků a ozbrojených civilistů. Všichni byli krátce po uzavřeném příměří propuštěni. Na polské straně padlo 92 mužů, 855 jich bylo zraněno. Zajat nebyl žádný československý voják.

Velmoci ukončily spor

Devítidenní pohraniční válka těšínský konflikt nevyřešila a vytvořila předpoklad k dlouhým vyjednáváním až do léta 1920, kdy se zjara konal plabiscit za mezinárodního dozoru, plný potyček mezi znesvářenými obyvateli obou národností. Tehdy se předmětem nevraživoti stali i usedlí Němci, když se v převážné většině vyslovili pro připojení oblasti k ČSR. K jejich rozhodnutí nejspíš přispěly hospodářské pohnutky, neboť pokládali ČSR za stabilnější stát. Velmoci, jakmile zajistily klid v pohraničí francouzským a italským vojskem, ukončily spor výnosem z 28. července 1920 o rozdělení oblasti na řece Olši na západní a východní část včetně správního města Těšína mezi oba státy a rozhodly tak o stavu, který přetrval dodnes. Kompromisní řešení v zásadě uspokojilo obě strany – ČSR měla zajištěnu převážnou část uhelného revíru včetně průjezdní trati z Ostravska na Slovensko a Polsku zůstala území s převážně polským osídlením. Československu připadlo 1.272 km2 s 297 000 obyvateli, z čehož bylo 70 000 Poláků a 23 000 Němců. Polsko získalo 1 013 km2 se 137 000 obyvateli, z toho pouze 3 000 Čechů a 40.000 Němců. Na Slovensku v oblasti Spiše připadlo Polsku devět obcí a na Oravě 16 obcí s 25 000 obyvateli převážně polského původu.



PROHLÁŠENÍ MORAVSKÉHO NÁRODNÍHO KONGRESU K OSLAVÁM 100. VÝROČÍ VZNIKU ČESKOSLOVENSKA

28. října uplyne 100 let od právně problematického vzniku Republiky Československé.

Samospráva korunních zemí, jejich hospodářská vyspělost a na svou dobu značný rozsah demokracie v Rakouském císařství nezavdával důvod k jeho rozbití. Ani sami „mužové října 1918“ zpočátku neuvažovali o vzniku samostatného státu; o republice už vůbec ne. Dovedli však využít chaosu první světové války.

Vznik Republiky Československé podstatně urychlil čechizaci Moravy, započatou v době tzv. národního obrození vzepětím českého a německého nacionalismu v počátcích 19. století.

Za uplynulých sto let od vyhlášení RČS se Moravě a jejím obyvatelům dostalo jisté odměřené dávky samosprávy jen po dobu něco málo přes deset let v řízené demokracii „první republiky“. Soustavné znásilňování moravské historie, tradic a samosprávy pokračuje i za současné České republiky.

Z pohledu těchto skutečností se Moravanům jeví rozsah a způsob oslavování vzniku státního útvaru, který po dobu své 75 let trvající existence prošel několik územními změnami, častými úpravami názvu, dvojí okupací, protektorátním a totalitním zřízením a nakonec demontáží v roce 1992, jako nepřiměřený.

V Brně, 22. října 2018



K VÝROČÍ NAROZENÍ A ÚMRTÍ MARŠÁLA de SOUCHES

Milan Trnka, 19. srpna 2018

Jedním z nesmyslů, předkládaných u nás vytrvale jak dětem školou povinným, tak ostatní veřejnosti je tvrzení, že takzvaná třicetiletá válka, jejíž počátek roku 1618 je letos připomínán mezi mnoha jinými kulatými „osmičkovými“ výročími, byla konfliktem náboženským, vedeným snahou o vyřešení sporů mezi katolicismem a nově vzniklými protestantskými vyznáními. Složitě hlasatelé těchto nepřesných informací vysvětlují, proč tedy bojovaly spojené armády protestantských Švédů a katolické Francie proti spojeným armádám katolického Rakouska a protestantského Saska.
Nově vznikající náboženské směry v patnáctém a šestnáctém století, označované jako reformační (antitrinitáři, pikharti, luteráni, kalvinisté a další), které byly neslučitelné se stávajícím katolickým učením (a navíc neslučitelné mezi sebou), se staly vhodnými záminkami pro zakrytí politických a mocenských cílů řady vlivných skupin a jednotlivců. Těm však ani v nejmenším nešlo o čistotu víry, ale jen a jen o vlastní prospěch. Třicetiletá válka nebyla válkou náboženskou, ale bojem o politickou nadvládu na evropském kontinentě.
16. srpna uplynulo 410 let od narození Jeana Louise Raduita de Souches (1608 až 1682). Jeho rodištěm je francouzské město La Rochelle, přístav, který ve své době proslul jako základna hugenotů – odnože protestantského kalvinismu. Jean Louis se rozhodl pro vojenskou kariéru a od svých dvaceti let působil na různých bojištích Evropy: ve Francii, Německu a Polsku ve švédské armádě. Roku 1642 se seznámil s bratrem císaře Ferdinanda III. Habsburského Leopoldem Vilémem, vrchním velitelem rakouských armád. Získal postavení velitele pluku dragounů a působil v císařských službách v Polsku, Pomořanech a také na Moravě, kde se zúčastnil pokusů osvobodit Olomouc, obsazenou Švédy. V Čechách byl účastníkem bitvy u Jankova. Svou statečností a rozhodností zapůsobil na své nadřízené, kteří ho doporučili za velitele Brna, ohroženého postupem švédské armády na Vídeň. Funkce se ujal 14. března 1642.
Nevíme přesně, kdy došlo ke konverzi Raduita de Souches z protestantství na katolictví. Doklady chybí, i když ve své době to musela být velká událost v jeho životě – přestup na katolickou víru vyžadoval řadu povinností pro uchazeče, mimo jiné muselo dojít ke křtu podle katolického ritu. Raduit de Souches se po té stává zapřisáhlým, horlivým katolíkem.
Brno bylo obléháno 112 dnů, od 3. května do 23. srpna roku 1645. Obránci měli zpočátku k dispozici 1 476 bojeschopných mužů, z toho profesionálních vojáků bylo 426. Ostatní patřili mezi domobranu, značnou část tvořili studenti. Naproti tomu obléhatelé disponovali dobře vyzbrojenou armádou kolem 28 000 mužů. Kromě vrchního velitele obránců Brna Raduita de Souches se rozhodující měrou na organizování obrany podílel velitel hradu Špilberka Georges Ogilvy, národností Skot, rovněž profesionál, který přestoupil do císařských služeb z tábora protivníků a kněz – jezuita Martin Středa, původem z Horního Slezska. Vítězná obrana znamenala pro Raduita de Souches císařskou odměnu 30.000 zlatých a udělení nižšího šlechtického titulu svobodného pána. Ještě roku 1645 byl povýšen do hodnosti polního vachmistra a následující rok do hodnosti generálmajora.
Následně se Raduit se Souches zúčastnil osvobozování moravských měst od švédských okupantů, zejména Olomouce a Jihlavy. Po uzavření míru v roce 1648 byl jmenován maršálem a vrchním velitelem císařských vojsk na Moravě. V této hodnosti byl převelen do Uher, kde se podílel na obraně Evropy proti muslimskému vpádu (Nitra, Štúrovo, Levice, Leopoldov). O rok později kupuje panství Jevišovice u Znojma za částku 92 119 zlatých.
Roku 1663 je Raduit de Souches povýšen císařem do hraběcího stavu, roku 1668 je jmenován velitelem městské stráže hlavního města Vídně, roku 1674 je účastníkem údajně nejkrvavější bitvy sedmnáctého století u Seneffe na území Belgie. Po návratu z Belgie se vzdává vojenských hodností a usazuje se na svém statku v Jevišovicích. Samotné město Jevišovice i okolí v něm získávají štědrého mecenáše při výstavbě církevních objektů, světských budov a krajinných úprav. Připomenout je třeba poutní areál v Hlubokých Mašůvkách a zástavbu Jevišovic.
Ženatý byl maršál Raduit dvakrát. Jeho první ženou byla Anna Alžběta z Hofkirchenu, rodem ze Saska. Zemřela roku 1663. Z manželství vzešly dva synové a dvě dcery. Druhou ženou pak byla hraběnka Anna Salome Aspermont – Reckheim, která byla v době sňatku roku 1677 o čtyřicet let mladší a také manžela o čtyřicet let přežila. Z tohoto manželství měl maršál jednoho syna. Prostřednictvím pravnučky přešlo panství Jevišovice na rod Ugartů, původem z Baskicka.
Raduit de Souches umírá, už slepý, na zámku v Jevišovicích 12. srpna 1682. Pohřben je spolu se svou první manželkou v brněnském chrámu svatého Jakuba.



PO CHODNÍČKU, KTERÝ NEZARŮSTÁ – k 90. výročí smrti moravského hudebního skladatele Leoše Janáčka

Jiří Kvapil, 12. srpna 2018

V neděli 12.srpna letošního roku uplynulo devadesát let od chvíle, kdy v ostravském sanatoriu zemřel Leoš Janáček, největší tvůrčí osobnost, jakou se dnes může moravská hudební kultura pochlubit. Dožil se na svou dobu poměrně vysokého věku – 74 let a zanechal za sebou rozsáhlé, doma i ve světě vysoce ceněné dílo, vokální i instrumentální. K nejvíce ceněným skladbám dnes patří zejména moravská národní opera Její pastorkyňa, duchovní kantáta Glagolská mše na původní cyrilometodějský text, orchestrální skladby Taras Bulba a Sinfonietta, mužské sbory na slova Petra Bezruče a cyklus klavírních skladeb Po zarostlém chodníčku.

Janáčkův osobní život nebyl příliš šťastný. Ve svých jedenácti letech musel opustit rodné Hukvaldy a odejít do augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně. Krátce nato mu zemřel otec a zabezpečení jeho další existence se se ujal strýc Jan, působící v té době jako farář ve Vnorovách u Veselí na Moravě. V sedmadvaceti letech se oženil, jeho manželkou se stala ještě ne šestnáctiletá Zdenka, dcera ředitele učitelského ústavu v Brně. Zdálo se, že manželství by mohlo být šťastné, ale jak plynul čas, povahová odlišnost obou manželů se stávala stále zřejmější, až vyústila v krizi. Přesto spolu žili do konce Janáčkova života. Narodily se jim dvě děti nejprve Olga, po šesti letech pak Vladimír. Tady se musel Janáček vyrovnat se svým největším životním neštěstím. Nejprve zemřel ve věku dva a půl roku jeho, jak začínalo být zřejmé, hudebně nadaný syn a v nejkrásnějším období života, ve svých dvacíti letech, opustila své rodiče i milovaná Olga.

S nemenšími nesnázemi, s jakými se vyrovnával v osobním životě, se musel potýkat i při své tvůrčí práci. Na rodné Moravě mu počátkem ledna 1904 otevřela dveře k všeobecnému uznání premiéra opery z domácího moravského prostředí Její pastorkyňa. V Čechách, a zvláště v Praze, však trvale narážel nejen na nepochopení, ale přímo na četná nepřátelství. Jeho největším hudebním kritikem, který pak svými názory silně ovlivňoval obecné mínění Pražanů o Janáčkových tvůrčích schopnostech, byl profesor Karlovy univerzity a pozdější ministr Gottwaldovy komunistické vlády Zdeněk Nejedlý. A nemenším Janáčkovým příkrým oponentem, odmítajícím uznat jeho genialitu, byl šéf opery Národního divadla v Praze Karel Kovařovic. Nejedlý označoval Janáčka za velkého hudebního diletanta a ještě v době, kdy byl uznáván už i ve světě, označuje jeho nápěvkovou tvůrčí metodu jako hudební primitivismus. Janáčkovu uměleckou osobitost definuje takto: „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivismu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne. Janáček je největším diletantem v hudebním myšlení ze všech našich hudebníků, jakého jsme kdy měli“ A dále mu vytýká „nechuť k myšlení a neschopnost hlubšího citu“. Konkrétně např. Pastorkyni posoudil jako „drama bez hlubších citových tónů, v němž to, co se děje v nitru postav, je nám lhostejné nebo nejasné“. A dílo pro něj zůstává již natrvalo „osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“.

V souladu s tímto postojem hodnotí pak Janáčka i Kovařovic (*Praha 1862), když jeho tvorbu označuje jako „podivnou směs snahy po docela nové novosti“ a výplod krajního primitivismu“. I když v Brně byla Janáčkova Pastorkyňa přijata s obrovským nadšením, Kovařovicem bylo dílo znovu a znovu vraceno jako „zcela nevhodné k provedení“. Jako hlavní argument opakovaně uváděl, že musí přednostně nastudovat a uvést na scénu opery jiných, lepších mistrů, například Divou Báru operetního skladatele Rudolfa Piskáčka nebo Novákovu „operu“ Bouře, což však vůbec není opera, ale kantáta.

Co vedlo tyto dvě osobnosti pražského hudebního života k tak příkrému odsudku? Janáček sám se domníval, že jedním z hlavních důvodů je to, že svou tvorbu zaměřuje na rodnou Moravu. K této domněnce ho vedly výroky Nejedlého (, který ho vytrvale označoval za moravského separatistu. Např. v knize Česká moderní zpěvohra po Smetanovi označuje Janáčka jako člověka, který „má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické“! Nutno v této souvislosti připomenout, že oba tito kritikové nepocházeli z Moravy, ale z Čech, a zvláště u Nejedlého, jak se potom ukázalo v přelomovém roce 1948, byli kulturně i politicky zakotveni v České kotlině.

Ještě ale možno připustit jeden zavrženíhodný důvod,V lednu 1887 byla v Brně uvedena Kovařovicova nepříliš vydařená opera Ženichové a Janáček si ji v brněnských Hudebních listech dovolil poměrně nepříznivě zkritizovat. Jak napsal ve svém Kantoru Halfarovi Petr Bezruč, jsou hříchy v katechizmu, co se nikdy neodpustí. Dnes však ani mnozí muzikologové nevědí, že dotyčná opera vznikla.

A Nejedlý? U toho zřejmě zbytněla solidarita s Bedřichem Smetanou, oba rodáci z Litomyšle, a česká národnostní ješitnost. I v tomto případě sehrála zřejmou svou roli Janáčkova kritika. Ani zde nešlo o maličkost, Janáček se opovážil kriticky posoudit „veledílo“ Bedřicha Smetany, operu Libuše. Stojí za to tuto kritiku, jak ji později v Brněnské Hlídce připomenul s komentářem sám Janáček. zde ocitovat: „Toho neblahého 3.ledna 1909 jsem se ocitl na Smetanově Libuši. A nebyl jsem spokojen! Nesdílel jsem všeobecné nadšení, vždyť tu bylo tak málo plného života! U mohyly jsem neslyšel tón ponurého pralesa, byl to spíš lepenkový obraz než skutečná příroda! A což postavy, Lubor, Krasava, Šťáhlav, Chrudoš, Radmila? Jejich hlasy a zpěvy se dmuly jednostejně a překypovaly jen svými vnitřními vášněmi, aniž by se zároveň chvěly ponurostí mýtického dějiště. Byly to spíš loutky smýkané na provázku než dramaticky jednající postavy. Zvláště Krasava mi připadla divadelně strojená, jakoby byla automatem z Hoffmannových povídek. Nezaujal mne ani nedramatický Přemyslův zpěv Ó vy lípy a přímo mne pobouřilo kvarteto ženců. Cožpak takhle stylizovaně by se mohli někdy ženci veselit? Vždyť to je karikatura skutečnosti. Proč si Smetana neposlechl třeba výkřiky mužů na náplavce v Podskalí při nakládání ledu? Načrtl jsem si pár jejich nápěvků a podložil je akordy. Bylo to hned cosi jiného než Smetanův nerealistický sbor ženců. Své názory jsem si nenechal pro sebe a oheň byl na střeše… A já tak měl rázem v Nejedlém krutého odpůrce nadosmrti.

Nutno však dodat, že ne všichni lidé žijící na západ od Moravy, Janáčka kritizovali a zesměšňovali. Jedním z těch, kdo si ho naopak nesmírně vážili, byl Karel Čapek. O Janáčkovi napsal: „Je o šestatřicet let starší než já, a hle jak svěže, bystře, neúnavně hovoří! Vždyť tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“. Souhlasil, aby Janáček převedl činoherní formu hry Věc Makropulos do operního zpracování, a když se potom jednoho z představení zúčastnil, skromně poznamenal: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke která jsem měl tu čest dát tak trochu podnět.“

A ještě na závěr: v pondělí 13. srpna 2018 byla v Jablonném v Podještědí z podnětu dr. Libuše Ďurďové, členky Morvskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění sloužena za Leoše Janáčka mše svatá.



JE TŘEBA V ČR ZAVÉST SEKTOROVOU DAŇ ?

Petr Michek, 2. srpna 2018

Dne 28. března 2018 uveřejnila analytička Lenka Zlámalová na serveru Echo24.cz článek pod názvem „Z Česka se stal krmelec Evropy“. Cituje tu názory francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který na základě veřejně dostupných údajů z Eurostatu došel k jednoznačnému závěru, že společná Evropa je dobrá jen pro některé a jiným, například České republice, přímo škodí!
Pikkety to vysvětluje tím, že si zde bohatší západoevropské země, zejména Německo, udělaly z východoevropských zemí de facto kolonie, odkud odvážejí bohatství, které významnou měrou přispívá k jejich vysoké životní úrovni. A tato skutečnost naopak přispívá k udržování nízkých platů v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Thomas Piketty srovnal veřejně dostupné údaje a statistiky jednotlivých středoevropských zemí, ze kterých zjistil, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku, do západoevropských zemí a kolik naopak na dotacích z Evropské unie přišlo do středoevropských zemí a dospěl k závěru, že největším poraženým je z celé střední Evropy Česká republika. Ekonom Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo popsal slovy, že jsme „největším krmelcem Evropy“.
Důsledkem je, že se u nás západní investoři chovají jako novodobí koloniální páni. Vytěží levnou pracovní sílu a zisky si odvezou domů. Podle oficiálních statistik Eurostatu odešlo, bylo vyvezeno, z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách 7,6 % HDP, což znamená, že z České republiky bylo vyvezeno 2 biliony a 252 miliard korun! Naopak z evropských dotací a fondů jsme za tu dobu obdrželi pouze 1,9 % HDP, což v číslech znamená, že jsme obdrželi pouze 563 miliard korun. Takže jsme dosáhli rekordního mínusu 1689 miliard korun za posledních sedm let. Roční mínus dosahuje výše 241 miliard korun. V poměru k výkonu naší ekonomiky jsme získali zpět nejméně z celé střední Evropy, ale na ziscích se odtud vyvezlo nejvíce. Pokud by se vyvezené finance rozdělily na platech mezi cca pět milionů pracujících v ČR, tak by průměrný plat mohl být o čtyři tisíce větší, což je sice lákavé, ale neuskutečnitelné, neboť investoři pracují pro zisk. Jedinou možností, jak tuto nerovnost zmírnit, je zavedení sektorové daně, která by, podle bývalého středočeského hejtmana a exposlance MUDr. Davida Ratha, jenž kandiduje za Českou suverenitu v letošních senátních volbách, mohla dosáhnout výše až 70 miliard ročně, což by výrazně podpořilo státní rozpočet.
Pravicoví politici většinou sektorovou daň odmítají a uvádějí tisíce námitek, proč sektorovou daň nezavádět. Přitom sektorové daně nejsou neobvyklé a sektorovou daň mají zavedenu v různých oblastech již Francie, Španělsko, Rakousko, Slovensko i Maďarsko a úspěšně se tak brání vývozu kapitálu ze svých zemí. Minulá vláda, pod vedením Bohuslava Sobotky, zvažovala zavedení sektorové daně v některých odvětvích, ale koaliční partneři ANO a KDU-ČSL byli proti.
Sektorová daň bývá zaváděna v odvětvích, která mají abnormálně velké zisky, např. v bankovnictví, pojišťovnictví, energetice, telekomunikacích či automobilovém průmyslu. Zisky bank jsou v České republice v porovnání s evropským průměrem více než dvojnásobné. Bohužel všechny jsou v cizích rukách a jejich zisky plynou do mateřských společností v cizině. Proto nelze zavírat oči nad skutečnostmi, že v posledních letech odtekla z bank působících v České republice více než polovina zisků do zahraničí. Přitom je známo, že u nás chybí daň z přidané hodnoty finančních služeb v jakékoliv formě. A to je nutné napravit. Vždyť ve většině států Evropské unie je již sektorová daň na finanční sektor uvalena. Tak proč máme být výjimkou a nadále zůstávat v roli podřízené kolonie či banánové republiky, která financuje své zahraniční vlastníky.
Skutečnost je taková, že všechny banky v České republice byly privatizovány zahraničními společnostmi. Ani v jedné bance nemá stát významný podíl a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Stát tak nemůže ani garantovat úspory našich občanů, protože prodal i Českou spořitelnu!
Nám zde dnes schází velká domácí banka, s vlastním kapitálem, která by podporovala rozvoj podnikatelské sféry na našem území.
Za tímto účelem je potřeba vytvořit legislativní prostor pro vznik Etické či Bezúročné banky, která by rozvoj malého a středního podnikání podpořila. Rovněž lze vytvořit, podle vzoru německých Landesbanken – zemských bank, zemské nebo krajské banky, což by vedlo k posílení rozvoje regionů (krajů, nebo ještě lépe historických zemí). Zde se přímo nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, což, jak je známo z Rakouska či Německa, je nejlevnější způsob řízení veřejné správy.
V devadesátých létech byl příchod zahraničního kapitálu do České republiky vítán se slávou. Zahraniční partneři byli zahrnováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a veškerou podporu. Důsledkem této politiky je skutečnost, že ze 150 velkých firem v České republice je reálně cca 70% v rukou zahraničního, převážně německého, kapitálu! Cizím majitelům tedy patří 70 % největších firem, které tak ovlivňují cca polovinu naší ekonomiky. Ale platy našich zaměstnanců nedosahují ani 60 % výše platů německých dělníků, přičemž produktivitu práce máme mnohdy lepší! Tomu se říká neokolonialismus.
Česká republika přitom není schopna provést zdanění vytvořených zisků, zabránit vyvádění financí v rozporu s českými daňovými předpisy mimo území České republiky a nedaří se to ani u peněz, které pocházejí z trestné činnosti.
Proto jsem pro zavedení sektorové daně v uvedených odvětvích a její důsledný výběr Finančním úřadem. Když daně musí platit naši podnikatelé, tak by je také měli platit i zahraniční majitelé a část zisků by měli znovu investovat v ČR. Měly by zde platit stejná práva, ale i stejné povinnosti pro všechny podnikající subjekty.