VÝZVA PERUÁNSKÉHO INDIÁNA MORAVANŮM

Indián z Peru, Eduardo Fernandez Gomez vyzývá Moravany, aby zůstali Moravany, pokud chtějí mít svou budoucnost. A kdo by to mohl chápat lépe, než jihoamerický Indián?

Následují jeho slova tak, jak se je naší redakci podařilo zachytit z videa:

Jmenuji se Eduardo Fernandez, nenarodil jsem se na Moravě a nejsem Moravan. Přesto kandiduji za stranu Moravané. Mým rodným jazykem je španělština, ale nejsem Španěl. Pocházím z Peru a po předcích jsem Indián. V mé rodné zemi mluví většina lidí španělsky, ale většinou se nepovažují za Španěly. Moji předkové byli svědky zániku mnohých starodávných kultur a vlivem globalizace zanikají i poslední zbytky národních hodnot. Mizí to málo, co přežilo koloniální éru.

Morava je od roku 1918 pod nadvládou Prahy. Poté, co v roce 1918 ztratila svou samosprávu, byl zrušen Moravský zemský sněm v roce 1920. A v roce 1949 byla vymazána z mapy světa úplně. V posledních letech je snaha vymazat moravskou podstatu i z poslednívch míst, jako je například Fotbalová asociace České republiky. Celých 100 let přichází Morava o svou kulturu. A přichází o své osobnosti. O kvalitu svých lidí. To nejcennější, co národ má. Mnozí Moravané se postupně začali hlásit k české národnosti v domění, že tím něco získají. Dělají to stejně, jako mnozí Moravané za Rakouska-Uherska, kteří se hlásili k německé národnosti v domění, že tím něco získají. Nezískali tím nic, a mnozí z nich skončili po druhé světové válce v odsunu.

Podléhání cizí nadvládě je projev osobní slabosti. A neochota hájit zájmy svých nejbližších, kterými jsou rodina, přátelé a sousedi. Takový člověk se stává bezejmenným Evropanem, nebo globálním pozemšťanem a zůstane sám se svým facebookovým profilem.

Studoval jsem na Moravě a žiju v Brně. Jako Indián, který není Moravanem, vám říkám. Jestli chcete mít budoucnost, tak zůstaňte Moravany.

Pramen: moravskynarod.cz

video: https://www.facebook.com/moravaci/videos/1542189192786522



SVATÝ GORAZD

Zdeněk Barša, 28. srpna 2021

 

Sv. Gorazd, jeden ze svatých Pětipočetníků. Pětipočetníky jsou nazýváni žáci svatého Metoděje – Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva, kteří byli nuceni opustit Velkou Moravu. O Gorazdovi příliš zpráv nemáme. Ostatní našli útočiště v kraji kolem Ochridu, kde vytvořili centrum slovanské bohoslužby pro části území Bulharska, Srbska a Makedonie. Data Gorazdova narození ani úmrtí, bohužel, neznáme. Víme ale, že byl rodilým Moravanem ze vznešené rodiny a pocházel nejspíš z oblasti mezi Bratislavou a Nitrou. Jak pravil první moravský arcibiskup, sv. Metoděj: „Je to muž svobodný a z vaší země, obeznalý v latinských knihách a pravověrný.“

Jeho vznešený původ mu zajistil dobré vzdělání. Vzhledem k jeho původu není vyloučeno, že studoval přímo v Bavorsku. Krom latinského vzdělání získal pravděpodobně od franských kněží působících tehdy na Moravě i kněžské svěcení. Nicméně pravoslavné prameny uvádějí, že Gorazd byl jedním z Metodějových žáků, kteří přišli s budoucím arcibiskupem do Říma a byl vysvěcen až tam. Není vyloučeno, že doprovázel svého učitele na jeho cestě do Konstantinopole v r. 881, kam byl svatý Metoděj pozván císařem Basileiem I. a znovuzvoleným patriarchou Fotiem. Není pochyb o tom, že byl arcibiskupovou pravou rukou v moravské církvi. V předtuše blížící se smrti ho sv. Metoděj určil za svého nástupce. Jako třetího moravského biskupa ho pravděpodobně vybral už dříve, nemohl ho ovšem vysvětit, protože podle církevních předpisů bylo potřeba při takové příležitosti přítomnost aspoň tří biskupů. Metoděj měl však jen jednoho sufragána a tím byl Frank Wiching a od něho se dala stěží čekat ochota ke spolupráci. Důraz mj. kladl na Gorazdovu „univerzálnost“, na skutečnost, že nebyl jednostranně orientován pouze na slovanské písemnictví, ale znal stejně dobře i latinské, což mělo být také pojítkem s duchovenstvem západního původu. Gorazd se tak stal dočasným správcem moravské církve.

Ihned po Metodějově smrti (nebo krátce před ní) se Wiching vypravil do Říma, aby získal od papeže podporu pro své plány. Obžaloval zesnulého arcibiskupa ze šíření hereze a z neposlušnosti vůči papežskému stolci. Přesto, že papež Štěpán V. zakázal užívání slovanského jazyka v liturgii, Metodějovo učení odsoudil pouze podmínečně „kdyby bylo obvinění pravdivým“. Také otázku Metodějova nástupnictví nechal otevřenou. Gorazdovi zakázal vykonávat funkci, dokud mu (papeži) jeho legáti nepodají zprávu o poměrech na Moravě a dokud také nevyslechnou Gorazda. Na tu dobu hodlal ustanovit Wichinga pouze administrátorem moravské diecéze. Podcenil ovšem Frankovu vychytralost. Wiching využil papežův list a prohlásil se za jediného správce celé arcidiecéze. Celé to vyvrcholilo pronásledováním a následným vypovězením Metodějových žáků. To zasadilo slovanské církvi na Moravě těžkou ránu. Hlavní úder byl veden proti kněžím přišedším na Moravu z Byzance (mj. svatým Naumovi, Klimentovi, Angeláriovi a Laurentiovi) a z domácích hlavně proti Gorazdovi. Ten byl pro Wichinga nejnebezpečnější nejen z důvodu, že byl vybrán samotným Metodějem, ale i tím, že ho papež vybídl aby přišel do Říma a ospravedlnil se z obvinění proti němu vznesených. Naštěstí úplné vyhlazení slovanské liturgie bylo snad provedeno jen v nitranské diecézi, která byla zcela pod Wichingovou kontrolou. Ani sám král Svatopluk l. nedal příkaz k vyhnání všech moravských duchovních. Spoustu z nich našlo útočiště na sídlech moravských velmožů, kteří se přidržovali slovanské liturgie. Autor Života Klimentova píše že „…i když se totiž tisíckrát přikláněl (Svatopluk) na stranu Franků, přece se obával ctnosti svatých mužů.“

Legendy praví, že Gorazd putoval do Bulharska, kde byl vysvěcen bulharskými biskupy v Bělehradu nebo v Preslavi arcibiskupem. Tato domněnka nicméně nemá v pramenech žádnou oporu. Gorazd je sice v Bulharsku uctíván spolu s Cyrilem, Metodějem, Klimentem, Naumem, Sávou a Angelariem jako jeden ze sedmi svatých bulharských patronů, ale tato tradice je až pozdního středověkého původu. Jako rodem urozený Moravan nepřipadalo v úvahu, aby byl vězněn dlouho a je naprosto vyloučeno, aby byl vyhnán ze země. Ostatně Život Klimentův ho mezi vyhnanými žáky neuvádí. Nejspíše působil, podobně jako spousta dalších slovanských kněží, na dvoře nějakého moravského velmože.

Roku 883 král Svatopluk porazil franského krále Arnulfa, k němuž prchl moravský biskup Wiching, který vyhodnotil působení na straně Arnulfa za výhodnější. O rok později Svatopluk zemřel a vlády se ujal jeho syn Mojmír ll. Mladý vládce reorganizoval svůj menšící se stát a pokusil se o obnovení církevní samostatnosti. Vyslal do Říma poselstvo (pravděpodobně v roce 889) s žádostí o vysvěcení nových biskupů na Moravě. Papež Jan IX. vyšel Mojmírovi vstříc a vyslal na Moravu své legáty; arcibiskupa Jana a biskupy Daniela s Benediktem aby žádosti vyhověli. Je dost možné, že novým moravským arcibiskupem se stal právě Gorazd. Mojmír II. měl dost času informovat legáty o Wichingově proradnosti a zároveň bylo ještě v dobré paměti doporučení sv. Metoděje o svém nástupci. Bylo znovuobsazeno biskupství v Nitře a zřejmě v Olomouci a třetí biskup byl nejspíš vyslán k Vislanům, kteří stále patřili pod Mojmírovu vládu. Objev polského kalendária ze 14. století možná vznesl více světla do Gorazdova osudu. Píše se v něm, že se v jižním Polsku 17. července slavil svátek sv. Gorazda. Je to jediný doklad úcty prokazované Gorazdovi v západní církvi. Můžeme z něj vyvozovat možnost, že Gorazd (a nejen on) našel po pádu Velké Moravy útočiště právě u Vislanů. Z dalších písemností víme, že z Velké Moravy pronikal do jižního Polska silný staroslověnský (moravský) vliv, který se projevoval ještě v desátém a jedenáctém století.

Nicméně v Gorazdově případě se jedná pouze o hypotézy. A tak zůstává jeho osud a působení skryté v mlze času.



PRVNÍ PŘEMYSLOVEC KNÍŽE BOŘIVOJ I. A VELKOMORAVSKÝ KRÁL SVATOPLUK I. MĚLI SPOLEČNÉ PŘEDKY

Jiří Kachlík, 28. srpna 2021

V roce 1983 český antropolog Prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., prozkoumal ostatky velmože pohřbeného v kapli, přistavěné k bazilice velkomoravského chrámového komplexu v Sadech u Uherského Hradiště. Jedná se o tzv. Výšinu sv. Metoděje, dříve nazývanou Sadskou výšinou, nebo také Metropolitní. Obec Sady je dnes již částí města Uh. Hradiště. Podle místa pohřbu, způsobu uložení do hrobu a podle hrobové výbavy tento velmož zaujímal absolutně nejvyšší stupeň na žebříčku tehdejší velkomoravské společnosti. Kaple stála na severní straně kostela, honosný hrob v centru kaple dostal pracovní označení 12/59. Někteří badatelé předpokládají, že tímto neznámým velmožem je velkomoravský král Svatopluk I.

Výše zmíněný Prof. E. Vlček mimo jiné také určil, že v centru kaple pohřbený velmož zemřel ve věku 45 až 50 let, byl přibližně 175 cm vysoký a měl robustní tělo. Měl vysokou lebku s vysokým hranatým obličejem a úzkým nosem. Co je však zvláště zajímavé, pohřbený muž měl neobvykle tvarované zvukovody. Podobnou, jen velmi zřídka se vyskytující anomálii Prof. E. Vlček objevil také na lebce českého panujícího knížete Bořivoje I., manžela sv. Ludmily. Zvukovody obou jedinců byly ke svým bubínkům skloněny šikmo dolů, zatímco jejich obvyklé uložení je přibližně horizontální. V lidské populací jde o velmi zřídka se vyskytující anomálii (cca 3%).

Český panující kníže Bořivoj I. se narodil někdy v letech 852-853, zemřel snad v letech 888-890. Bořivojův hrob byl pracovně označen jako hrob K1. Nacházel se v dnes už neexistující rotundě sv. Víta na raně středověkém Pražském hradě. Hrob byl později překryt podlahou svatováclavské kaple novodobé katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Obě výše zmíněné mužské kostry měly stejnou krevní skupinu B. Ze všech těchto a z řady dalších skutečností badatelé vyvozují, že panující kníže Bořivoj I. byl blízkým příbuzným krále Svatopluka I. Podle přesvědčení některých badatelů byl Bořivoj I. dokonce synem knížete Rostislava, Svatoplukova strýce.

Kníže Bořivoj I. byl prvním raně středověkým panovníkem v historické zemi zvané Čechy. Jím počínaje byli čeští panovníci nazýváni Přemyslovci, on sám byl osobou, která byla vzorem pro vybájeného Přemysla Oráče. Že byl zakladatelem v Čechách panujícího rodu Přemyslovců potvrzuje Prof. E. Vlček ve své závěrečné zprávě slovy: „Z dalších nápadných znaků, které jsou vyvinuty v určitém vzájemném vztahu u prvních Přemyslovců, je utváření nosního kořene, a to jak v úpravě nosočelního švu, tak ve změnách na čelní kosti a ve střední linii lebky. Také další znaky na obličejové kostře a v ušní a týlní krajině hovoří o značných vzájemných morfologických podobnostech. Podobnost zjišťujeme mezi lebkami K1 (Bořivoje I.) a knížete Václava Svatého, a také na lebkách Bořivojových synů Spytihněva a Vratislava.“

Závěrečná zpráva Prof. E. Vlčka pokračuje takto: „Kromě sledovaných znaků, geneticky zakódovaných na skeletu lebky, jsme mohli porovnat vzájemný vztah zkoumaných jedinců i po stránce příslušnosti k sérologickým vlastnostem. U kněžny sv. Ludmily byla určena krevní skupina A, u knížete K1 (Bořivoje I.) skupina B. U jejich synů Spytihněva a Vratislava i vnuka Václava Svatého to byla vždy skupina B.“ Dodejme k tomu, že je to stejná krevní skupina B, jakou měly pozůstatky neznámého velmože (pravděpodobně Svatopluka I.) uloženého v pohřební kapli na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti.

Kníže Bořivoj I. prý hned na začátku povstání proti němu uprchl na Moravu. Češi pak jako svého pravého vládce povolali knížete svého rodu Strojmíra, který byl předtím vypuzen do Franské říše. Frankové Strojmírovi plně důvěřovali, neboť podle zápisu Reginovy kroniky k roku 890: „Češi měli až do doby Svatoplukovy Velké Moravy knížata ze své krve a svého národa a zachovávali přitom franským králům slíbenou věrnost aniž porušovali smlouvu.“ Vzhledem k tomu, že český kníže Strojmír žil ve Franské říši delší dobu lze předpokládat, že tam byl také pokřtěn. Mohl však být křesťanem výhradně latinského, nikoliv slovanského jazyka bohoslužeb. Údajně tam žil tak dlouho, že už zapomněl svůj rodný jazyk. (Poznámka J. K.: Regino z Prümu byl benediktinský opat východofranského kláštera, který stál u dnešního německého města Prüm. Narodil se cca roku 840, zemřel roku 915.)

Povstání bylo knížetem Bořivojem I. a Svatoplukovými vojáky, přišedšími z Moravy, roku 885 potlačeno. S dobou třetího Bořivojova návratu z Moravy do Čech souvisí reminiscence Fuldských letopisů, zapsaná neznámým kronikářem k roku 895. Podle tohoto zápisu si česká knížata stěžovala, že „král Svatopluk I. je násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci bavorského národa…“. (Poznámka J. K.: Klášter benediktinů ve Fuldě se nacházel v dnešní německé spolkové zemi Hesensko, cca 100 km SV směrem od města Frankfurt nad Mohanem.)

Bořivoj I. se pak usídlil na hradišti v místě zvaném Praha. Tam založil křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii, v němž byl po svém skonu pochován. Nedávný nález kostrového pohřebiště velkomoravského typu na Pražském Hradě v Lumbeho zahradě dokládá stálou přítomnost moravské družiny a silné moravské vojenské posádky. Nemůžeme vyloučit ani názor, že od roku 885 se Bořivojovo postavení v Čechách podstatně změnilo – směrem k lepšímu. Panující kníže Bořivoj I. se stal Svatoplukovým místokrálem nebo guvernérem. Velkomoravský král Svatopluk I. a místokrál Bořivoj I. byli prvními svrchovanými vládci všech raně středověkých knížectví v historické zemi Čechy.

Domněnku, že kníže Bořivoj I. pocházel z Moravy, by mohly potvrdit antropologické znaky jeho kostry. Ty se, podle poznatků Prof. E. Vlčka, poněkud odlišují od typu českých velmožů. Jsou přitom nápadně shodné s poněkud výraznějšími znaky kostry neznámého knížete-vládce, člena vládnoucí dynastie, pohřbeného ve zdobném sarkofágu v kapli na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti.

Moravský původ Bořivoje I. může potvrzovat také údaj pozdního rukopisu staroslověnské legendy „O pustynnike Ivaně, koroleviče korvackom“. Pozdní datování tohoto rukopisu by nemělo být na překážku přijetí údajů z této legendy, neboť např. také nejstarší opis „Života Konstantinova“ pochází až z konce 15. století. Přestože se jedná o rukopisy mladšího data vzniku, údaje v nich jsou pokládány za autentické. V legendě o poustevníku Ivanovi se píše, že Bořivoj I. byl moravský kníže řeckého (míněno: cyrilometodějského) vyznání. Poustevník Ivan sám sebe nazval synem chorvatského krále. Starší badatelé hledali Ivanův původ v balkánském Chorvatsku. Současní historici připouští, že mohl být synem kmenového vládce Chorvatů. Příslušníci kmene Chorvatů tehdy žili na Moravě a ve východních Čechách. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že poustevník Ivan byl synem krále Svatopluka I. Svým poustevnickým životem chtěl odčinit viny svého otce.

Král Svatopluk I. svého osmnáctiletého chráněnce Bořivoje I. ustanovil roku 871 panujícím knížetem Čechů. Je dosud nezodpovězenou otázkou, proč se rozhodl právě pro Bořivoje. Jistě měl na výběr ze starších a zkušenějších předních mužů. Svatoplukovo rozhodnutí je jedním z argumentů zastánců teorie pokrevního příbuzenství velkomoravských Mojmírovců se zakladatelem přemyslovské dynastie Bořivojem I. Kníže Bořivoj I. možná vyrůstal na Svatoplukově dvoře.

Ukázalo se a od odborníků pracujících v oboru historie máme potvrzeno, že dávní kronikáři a legendisté neměli jako podklad pro své psaní vždycky jenom spolehlivé informace. V případě nouze si museli situaci domýšlet, někdy si potřebná data i vymýšlet. Mohli psát jenom to, co jim v dané době nemohlo uškodit. Někdy byli nuceni fakta zkreslovat – buď je vylepšovat, nebo raději zamlčovat. Proto by naše čtenáře mohl zajímat na kronikách a legendách jenom málo závislý výklad. Předkládáme jim ho v následujících šesti odstavcích:

Když roku 846 východofranský král Ludvík I. Němec v přítomnosti svého vojska odvolal na Moravě panujícího knížete Mojmíra I. a na jeho místo dosadil Mojmírova synovce Rostislava. Když se pak se svým vojskem vracel domů, „setkal se v zemi zvané Čechy s velkými potížemi“. Tam totiž šlechta i poddaní se změnou osoby panovníka na Moravě demonstrativně nesouhlasili, proto Frankům návrat domů znepříjemňovali. Do Čech pak následně směřovaly východofranské vojenské vpády v letech 847, 848 a 849, zatímco první vojenská výprava Východních Franků proti Rostislavovi se uskutečnila až roku 855.

Češi tehdy vkládali velké naděje do proti-franské politiky moravského knížete Mojmíra I. Byl to hlavní důvod pro jejich zklamání když Ludvík Mojmíra I. z funkce odvolal a na moravský trůn dosadil tehdy ještě pro-franského Rostislava. Zárukou dodržování politických a ekonomických závazků a smluv mezi Moravou a Čechami byla především vojenská a politická síla obou smluvních stran. Přesto

byly vzájemné dohody (pro jistotu) ztvrzovány ještě sňatky, případně také výměnou rukojmích. A tak byli i kníže Mojmír I. a jeho syn neznámého jména, předpokládaný otec budoucího krále Svatopluka I., s Čechy svázáni pro obě strany výhodnou sňatkovou politikou.

Jedním z mnoha vysvětlení neobvyklého umístění zvukovodů na lebkách Svatopluka I. a Bořivoje I. je možnost, že sestra Bořivojovy matky byla provdána za Svatoplukova otce. K přenosu anatomické anomálie z Čech na Moravu by pak došlo přes Bořivojovu tetu. Velkomoravský král Svatopluk I. byl příslušníkem rodové větve Mojmírovců po svém dědečkovi knížeti Mojmíru I. Byl jeho vnukem.

Později se vnitropolitická situace v Čechách a na Moravě obrátila. Kníže Rostislav se postupně vymaňoval z vlivu Východofranské říše, Češi se naopak s Východními Franky sbližovali. Proto roku 857 vyhnali z Čech pro-moravského knížete Slavitaha. Ten mohl být otcem knížete Bořivoje I. Nebo měl Bořivoj I. jiného otce, se kterým žil ve vyhnanství v Čechách. Na Moravu se Bořivoj I. vrátil brzy po změně Rostislavovy politiky vůči Východním Frankům.

Když roku 870 Svatopluk I. svého strýce Rostislava z moravského trůnu svrhl, už roku 871 byla za knížete Svatopluka I. na Moravu provdána nejmenovaná česká knížecí dcera. Následujícího roku 872, pravděpodobně se Svatoplukovou vojenskou pomocí a ve spolupráci s dalšími pěti knížaty, bojoval kníže Bořivoj I. proti Východním Frankům nedaleko Prahy na blíže neurčeném místě u řeky Vltavy. O dva roky později, roku 874, pak už Bořivoj I. seděl na pražském knížecím stolci pod záštitou moravského krále Svatopluka I.

Je také možné vytvořit teoretické schéma hledání nevěst pro moravské Mojmírovce v sousední spřátelené zemi Čechy. První vládce sjednocené Moravy kníže Mojmír I. měl mít za manželku knížecí dceru z města Prahy, sestru Bořivojova dědečka. Manželka Mojmírova syna, matka Svatopluka I., měla pocházet z Chorvatska. Její sestra měla být manželkou Bořivojova otce. A nejmenovaná urozená nevěsta je doložena ve zprávě o přepadení svatebního průvodu roku 871. Ta měla pocházet z oblasti Čáša a měla se stát nevěstou moravského krále Svatopluka I. Nevěsty byly vybírány nejen podle tehdejší politické situace, podle jejich bohatství, věku a krásy, ale také tak, aby nedocházelo k pokrevně spřízněným sňatkům. Potud slíbené, na internetu nedávno zveřejněné vysvětlení událostí, kterými prošel kníže Bořivoj I.

Když Bořivoj I. mezi lety 888–890 ve svých třiceti šesti až třiceti sedmi letech zemřel, vládu v Čechách po něm převzal velkomoravský král Svatopluk I. Synové Bořivoje I. nebyli tehdy ještě plnoletí. Po Svatoplukově smrti v roce 894 všechny jím uzavřené smlouvy jakoby přestaly platit. Ani uzavřené manželské svazky v dané situaci ničemu nepomohly. Tehdy právě plnoletý Bořivojův syn Spytihněv I. přijal už roku 895 závislost na Východofranské říši. Z výše uvedených dat je možné spočítat, že země Čechy byla součástí Velkomoravské říše přibližně jenom 21 až 24 let. Škoda, že jenom tak krátce!

Fuldské letopisy přípisem k roku 897 nastalou situaci popisují takto: „Stalo se, že k císaři Arnulfovi, který toho času dlel ve městě Řezně, přišli vévodové národa Čechů. Nabídli mu královské dary a žádali o pomoc jeho i jeho věrné proti nepřátelům, totiž Moravanům. Od nich byli často, jak se sami přesvědčili, velmi tvrdě utlačováni. Císař přijal tyto vévody milostivě a vložil do jejich srdcí slova útěchy. Rozradostněným a darem od císaře poctěným mužům pak dovolil odejít do jejich vlasti. A celý podzim se (císař) zdržoval v pohraničních místech na sever od Dunaje a řeky Řeznice s tím úmyslem, aby byl se svými věrnými připraven, kdyby nastala potřeba jeho pomoci shora uvedenému (českému) národu.“

Připraveno z dostupné literatury.

 

 



TISÍC KORUN MORAVSKÝCH

Milan Trnka, 20. srpna 2021

Mezi přednáškami na druhé Akademické konferenci ”Morava 1918” dne 19. října 2019 zazněl také příspěvek pana Jiřího Novotného pod názvem “Moravská měna”. Náplní jeho přednášky bylo zamyšlení nad jedním ze symbolů země, kterým může být také vlastní měna. Mohla by mít Morava dejme tomu “lokální” měnu, i když její území je součástí jiného státu, než státu moravského národa?

V přednášce byly podány informace o existenci lokálních měn ve Velké Británii, v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii i na Slovensku a informace o pokusech se zavedením lokální měny v České republice (Jizerská koruna, systém Lupen v Hostivici, TNE v severních Čechách nebo Křižánecká koruna). Nejde vždy jen o recesi, v mnoha případech má používání lokální měny příznivý dopad na ekonomický rozvoj v dané oblasti. Historické tradice moravské měny jsou spolehlivě doloženy. Ekonomický a geografický smysl , to je podpora a propagace určitého ohraničeného území, je zde také.

Podrobnosti najdete, mimo jiné zdroje, ve Sborníku z druhé konference Morava 1918.

Česko-rakouské mírové hnutí Karla I. vydalo v březnu letošního roku bankovku s označením hodnoty 1000 korun moravských. Jedná se o pamětní tisk ke cti a slávě Svatého Hostýna, jak je ostatně na samotné bankovce uvedeno. Tedy nelze tento počin řadit k emisím lokálních měn ve smyslu, v jakém je uváděl pan Novotný. Avšak samotná existence tohoto pamětního tisku musí člověka moravského (pokud je alespoň trochu obeznámený s moravskou historií a snahami současného moravského hnutí) nutně potěšit. O to víc člověka, hlásícího se k některé z moravských spolkových iniciativ.

Pravděpodobně mnozí z Vás se o existenci moravské tisícikoruny dozvěděli z tisku (Přerovský deník, Kroměřížský deník), zprávu převzal také internetový zpravodaj “Moravský národ.cz” začátkem dubna 2021. Přes to: když se v těchto dnech chlubím zmíněnou bankovkou svým přátelům a známým, v drtivé většině o ní slyší a vidí ji poprvé v životě. Proto vznikl tento článek – snad pomůže povědomí o moravské tisícikoruně více rozšířit.

Autorem návrhu tisícikoruny a jejím realizátorem je pan PhDr. Martin Herzán. Byla vydána v počtu 600 kusů na ceninovém bankovkovém papíru, který obsahuje vodotisk, ochranná vlákna a hologram, který pod určitým úhlem světla vytváří barevný obrazec zeměkoule.

Líc tisícikoruny je opatřen především podobiznou blahoslaveného Karla Rakouského. Text pod touto podobiznou uvádí, že byl posledním českým králem. Což je svatá pravda. Nicméně se domnívám, že u panovníka konkrétní země se má uvádět jeho titul nejvyšší a po něm titul, jakého používá v konkrétní zemi. Jedná-li se o moravskou tisícikorunu, je tou konkrétní korunní zemí Morava a tedy text pod podobiznou panovníka by měl znít “Karel Rakouský, poslední rakouský císař a markrabě moravský”. Nikoliv “Karel Rakouský, poslední český král”. To by mělo platit pro sousední Čechy a pro českou bankovku.

Líc moravské tisícikoruny obsahuje také znak rakouského císařství (říšský orel), znak Čech (lev), znak Moravy (šachovaná orlice) a Slezska (orlice se stříbrnou pružinou). Je tu zřejmá snaha prezentovat Čechy, Moravu a Slezsko jako jedno území, patřící v dobách rakouského císařství do rakouského státu. Jenom se mi nezdá reálným, že by se moravská měna uplatnila v Čechách. Moravská orlice je stříbrno-červeně šachovaná. Opět námět na polemiku.

Střed listu bankovky je doplněn pohledem na baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně s doplňujícím textem informujícím o návštěvě císaře Františka Josefa I. na Hostýně v roce 1897. Je-li zde uplatněn text s nejvyšším titulem panovníka (císař), o to spíše by měl být stejný titul uveden pod podobiznou blahoslaveného Karla I.

V žádném případě nepovažujte tyto úvahy za nějaký druh protestu proti podobě moravské tisícikoruny. Panu doktoru Herzánovi patří veliký dík za vynikající nápad, a možná i za odvahu, označit bankovku jako moravskou. Jde o upomínkový tisk k poctě Svatého Hostýna. Kdyby se jednalo o skutečně směnitelné platidlo, pak by byly připomínky k textům na bankovce možná na místě.

Moravskou tisícikorunu lze zatím zakoupit přímo na Svatém Hostýně za 120 korun českých, nebo si o její zaslání požádat na internetových stránkách Česko-rakouského mírového hnutí Karla I. Cena je v tomto případě nižší ale musíte k ní připočítat nikoliv zanedbatelné poštovné.

A ještě poznámka k návštěvě Františka Josefa I. na Hostýně: Císař a markrabě navštívil Svatý Hostýn 1. září 1897 při příležitosti čtyřdenního cvičení rakousko-uherské armády. Položil zde dva základní kameny: jednak ke stavbě kaple Svatého Kříže, jednak ke stavbě rozhledny. Jeho přítomnost přilákala na Hostýn kolem padesáti tisíc lidí.



NA OSOBNOST MORAVY 2021 BYL NOMINOVÁN JIŘÍ PERNES

Vážené Moravanky, vážení Moravané,

pro nás členy organizačního týmu ze spolku Moravská národní obec je velkou ctí, že naši nabídku k nominaci v anketě Osobnost Moravy 2021 přijal významný a uznávaný moravský historik, vysokoškolský pedagog, politik, rodák ze západomoravského města Svitavy, pan doc. PhDr. JIŘÍ PERNES, Ph.D.

Mezi lety 1966 až 1972 vystudoval obor český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě tehdejší University Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Zde také absolvoval postgraduální studium muzeologie. Díky tomu získal akademický titul Dr. (dnes Ph.D.). Jiří Pernes se v roce 2008 habilitoval na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Stal se tak docentem historie se zaměřením především na československé dějiny.

Již od roku 1977 pracoval postupně v několika muzeích. Například v muzeu ve Slavkově u Brna, kde dokonce vykonával funkci ředitele. Mezi lety 1990 až 1992 byl ředitelem jedné z nejprestižnějších muzejních institucí u nás, a to Moravského zemského muzea v Brně. V roce 1994 zahájil své působení v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. A v letech 2003 až 2017 byl doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. vedoucím brněnské pobočky. Současně působil coby externí pedagog na Masarykově univerzitě a mimo jiné také na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

V letech 2008 až 2010 zastával doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru roku 2010 byl dokonce na krátkou dobu zvolen ředitelem této instituce. Za nejasných okolností však byl už 13. května toho roku z funkce ředitele odvolán.

Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. se jako historik odborně zaměřuje na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Středem jeho zájmu je například pozdní období existence habsburské monarchie a osobnosti z řad této vládnoucí dynastie. Z oblasti soudobých dějin je to především Československo 50. a 60. let a s tím spojené dějiny jeho politických elit. Předmětem jeho zájmu se staly také dějiny československého exilu po roce 1948. Jiří Pernes byl častým hostem či odborným poradcem při tvorbě dokumentárních pořadů. Známým se stal také díky velkému množství přehledových a popularizačních prací a v neposlední řadě také díky své publikační a spisovatelské činnosti.

Vážení příznivci, mnoho z nás moravských patriotů má na čestném místě své knihovničky některou z publikací pana docenta Jiřího Pernese. Rád bych zmínil především dvě, které se nejvíce vztahují přímo k moravanství, Moravě a jejímu historickému vývoji. Tou první je kniha Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství (Brno 1996), která dle mého názoru přímo ovlivnila myšlení mnoha z nás Moravanů při utváření své vlastní identity. Druhou je publikace Moravští zemští prezidenti vydanou Moravským zemským muzeem v roce 2016. Autor Jiří Pernes zde čtenářům předkládá čtivou formou nejen soupis těchto zemských prezidentů a předsedů Zemského výboru Země moravskoslezské, ale také jejich životní dráhy a osudy.

Pan doc. PhDr. Jiří Pernes se hrdě hlásí ke své moravské národnosti a svou dlouholetou činností se vždy zasazoval za emancipaci Moravy jako svébytné a plně samosprávné země. Nejen pro tuto skutečnost si pan docent naši nominaci plně zaslouží. Přátelé, věřím, že mnoho z vás tohoto významného Moravana podpoří také v samotné hlasovací anketě, která bude otevřena už 27. června od 12:00 hodin. Děkujeme.

Za koordinační tým iniciativy „Osobnost Moravy“ Stanislav Blažek.



MORAVSKÁ UNIVERZITA V USA

O vysoké škole Moravian College jsme už v Hlasu Moravy psali. Upozornil nás na ni Moravan žijící trvale v USA, Petr Jančík.

Vysokou školu založili v roce 1742 moravští bratří, jinak také moravská církev. Tato šestá nejstarší vysoká škola v USA, přijímající každoročně přes 1700 studentů, se rozrostla natolik, že mohla požádat o udělení statusu university. Ten obdržela s platností od letošního 1. července.

Pramen: Zprávy z Moravy (článek v tomto časopise je obsáhlý, ale ZzM si nepřejí přebírání, proto Hlas Moravy z článku zveřejnil jen základní informace)



MONGOLOVÉ A BLAHOŘEČENÍ KNÍŽETE JINDŘICHA II.

Milan Trnka, 8. července 2021

Katolický tisk oznámil zahájení procesu blahořečení (beatifikační proces) knížete Jindřicha II. Pobožného. Stalo se tak v neděli 6. června 2021 v polské Lehnici. Událost se dotýká naší Moravy nejméně ze dvou důvodů: Jindřich II. byl synem svaté Hedviky Slezské, patronky Slezska. Na území moravského Slezska je zřízena římskokatolickou církví ostravsko – opavská diecéze. Druhým důvodem je připomenutí působení mongolských nájezdníků na Moravě v letech 1241 a 1242.

Beatifikační proces byl veřejně vyhlášen při nedělní Mši svaté v bazilice v Legnickém Poli, tedy na místě, kde se 9. dubna roku 1241 odehrála bitva mezi Slezany a Mongoly, která skončila katastrofální porážkou křesťanských vojsk.

Kníže Jindřich II. se narodil v roce 1196 jako syn Jindřicha I. Bradatého z rodu Piastovců a Hedviky Slezské. Po otcově smrti se stal roku 1238 panovníkem ve Vratislavském a Krakovském knížectví, před tímto rokem však už vládl samostatně ve Velkopolském knížectví. Podobně jako jeho otec usiloval o sjednocení rozdrobených území v dnešním Polsku do jednoho celku. Na rozdíl od svého otce však měl více diplomatického nadání a získal respekt i podporu ke svému úsilí u ostatních knížat.

Přízvisko “Pobožný” získal podporou chudiny, podporou tzv. žebravých řádů (minorité, dominikáni), zakládáním klášterů a špitálů. Na tuto činnost měla jistě velký vliv jeho matka, ale rovněž manželka Anna Přemyslovna (dcera Přemysla Otakara I., krále Čech a markrabího Moravy), se kterou byl ženat pravděpodobně od roku 1216.

Na přelomu dvanáctého a třináctého století se z východoasijských stepí dala do pohybu na tehdejší dobu nevídaně početná síla kočovných Mongolů (u nás známých spíše pod názvem Tataři). Z původních sídel v prostoru bajkalského jezera rozšířili Mongolové svoje panství pod vedením vládce Džingischána do Číny a do jižního Ruska. Předpokládá se, že impulsem k tomu bylo dlohotrvající sucho, které kočovníky donutilo hledat nové pastviny. Roku 1224 byla poražena spojená vojska ruských knížat na řece Kalce a na jihovýchodní Rusi vytvořen mongolský státní útvar pod názvem “Zlatá horda”. Roku 1240 obsadili Mongolové Kijev a postupovali dále na západ. Tady už nešlo o hledání pastvin. Jejich postup Evropou se změnil v bezohledné a pustošivé kořistění a ničení.

Mongolové postupovali rychle. Jejich výhodou byla lehká jízda, vysoká morálka bojovníků a velmi dobrý výcvik. Literatura uvádí velmi rozdílné údaje o síle mongolských sil – ty nejextrémnější uvádějí půlmilionovou armádu. Skutečnost byla jiná – velitel Mongolů Batú měl k dispozici pravděpodobně asi 70 tisíc mužů. Záminku k útoku směrem na západ našli Mongolové v události z dob obsazování Ruska. Tehdy rovněž kočovný národ Kumánů požádal o ochranu uherského krále Bélu IV. s příslibem, že celý jejich národ bude konvertovat ke křesťanství. A Béla IV. vyhověl. Batú vyzval uherského krále k vypovězení spojenectví s Kumány. A král to v prosinci roku 1240 odmítl.

Do Uher postupovalo během zimy a jara padesátitisícové vojsko Mongolů. Z Uher mělo postupovat dál na západ na Moravu a na jih do Rakous. Dvacet tisíc bojovníků pak směřovalo do Polska. 3. března 1241 padl Krakov. Před tím porazili Mongolové postupně tři narychlo zformované dílčí armády křesťanů. Vojenská situace v Evropě byla stejná jako za předchozího muslimského vpádu na Iberský poloostrov nebo později na Byzanc a do střední Evropy. Vládcové ve střední a západní Evropě se soustředili na občanskou válku v Německu, na boje mezi přívrženci papeže a císaře Svaté říše římské, na válečné konflikty mezi sebou. Osud východní Evropy jim příliš na srdci neležel.

Jindřich II. však považoval obranu svých zemí za obranu celého křesťanství. Na zajištění obrany neměl příliš času. Po pádu Krakova měl k dispozici maximálně 8 000 mužů, převážně bojovníků z Malopolska, Horního a Dolního Slezska, rytířských řádů johanitů, templářů a řádu křížových německých rytířů, posil z Bavorska. Zmiňovaní jsou také vojenské oddíly z Moravy a horníci ze Zlatých Hor. Zhruba dva tisíce bojovníků patřily ke kvalitní těžké rytířské jízdě, zbytek tvořila pěchota. Proti těmto osmi tisícům křesťanů stálo 9. dubna 1241 u města Lehnice mongolské vojsko o síle jednoho tumenu, což představovalo deset tisíc mužů. Jejich složení bylo: těžká i lehká jízda a lučišníci. Zhruba dva dny rychlého pochodu k Lehnici zbývalo armádě Jindřichova švagra – krále Čech Václava I., aby posílila Jindřichovy síly.

Mongolové měli velmi vyvinutou výzvědnou službu – velitel Batú byl o blížících se posilách protivníka dobře informován a napadl křesťany dříve, než mohlo dojít k jejich spojení. Úvahy, že se Jindřich II. dopustil taktické chyby a sám Tatary napadl nejsou na místě. Mongolové použili při střetu osvědčenou taktiku: jejich těžká jízda předstírala v začátku bitvy ústup a vylákala těžkou jízdu křesťanů od pěchoty. Svou lehkou jízdou pak na těžkooděnce zaútočili Tataři do nechráněného boku. Současně se do té doby na oko prchající vlastní těžká jízda obrátila čelem k rytířům. Šípy Mongolů nemířily na rytíře samotné, ale na jejich koně. Opěšalé rytíře pak bylo snadné bez většího odporu dobíjet. Bitva skončila pro křesťany naprostou katastrofou. Na bojišti bojovali do posledního muže pouze templáři. Ostatní bojovníci se dali na zmatený útěk. Padl nejen Jindřich Pobožný ale výkvět celé slezské aristokracie. Knížeti Jindřichovi byla uříznuta hlava a putovala následně jako válečná trofej do Uher.

Po vítězné lehnické bitvě se obrátila mongolská armáda na Moravu. Čechy byly totiž poměrně dobře chráněny na cestách přes Kladsko horskými záseky. Slezsko a Morava však zůstaly nechráněné. Mongolská armáda po bitvě s Uhry krále Bély potřebovala posily k dalšímu postupu. Průchod Tatarů Moravou trval zhruba čtrnáct dnů. Zpustošeny byly oblasti v nížinách – opevněná města, hrady a horské oblasti Mongolové ve spěchu minuli. Popis jejich průchodu Moravou máme zaznamenán analistou z Kolína nad Rýnem.

11. dubna 1241 porazili Mongolové na řece Slané uherskou armádu a soustředili se na další postup směrem k Jaderskému moři (kam se skutečně probili a zpustošili řadu přístavních měst). Z východu postupovaly na západ jejich další posily. Situace začala být pro Evropu kritická. Západní Evropu zachvátil strach. Kočovný národ, nevytvářející žádné trvalejší hodnoty, zaměřený čistě na kořistnictví, by srazil Evropu s její kulturou, hospodářstvím a civilizací o stovku let zpět. To si konečně začali uvědomovat i představitelé západoevropských mocností. Společnou obranu křesťanství začal organizovat francouzský král Ludvík IX., německá knížata začala shromažďovat prostředky na podporu křížové výpravy proti Mongolům.

11. prosince 1241 umírá velký chán Ogodaj, Džingischánův syn. Do Karakorumu v Mongolsku je svoláno velké shromáždění princů z Džingischánovy krve, kteří měli zvolit nového velkého chána. Batú, jako jeden z princů, nemohl na shromáždění chybět (za velkého chána byl ostatně zvolen jeho syn). Vojenské akce ve východní a střední Evropě se zastavily. Po čase se Mongolové sami začali stahovat na východ.

Český král Václav I. byl částí historiků obviněn z podílu na zpustošení Moravy nájezdníky, protože se nepokusil po bitvě u Lehnice Moravu bránit. Jinými historiky byl však označen za zachránce křesťanské Evropy, protože ubránil Čechy a postavil se Mongolům útočícím z Uher na Vídeň.

Zdroje:

doo.cz

Jan Škvrňák, Bitva u Lehnice

Vlastivěda moravská



19. KRAKOVSKÉ PORADY (Devatenáctá část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

 

Vedle ruské otázky se stává narovnání vztahů mezi ČSR a Polskem pro NR takřka prvořadou záležitostí, jejíž význam den ode dne roste. Žádný z delegátů, zúčastněných na konferenci, nepochybuje, že hrozící expanze bolševismu, která se projevila už i v Maďarsku, by mohla být přímo odvislá od pokračujících rozporů mezi oběma slovanskými nástupnickými státy. Proto s pochopitelným spěchem pobízí NR obě strany k dalšímu jednání.

Na závěr července byla svolána do Krakova porada na úrovni národních výborů, respektive Rady Narodowé, k nimž vyslala ministerstva zahraničí své pověřené zástupce. Beneš zmocnil vyjednáváním Bohuslava Štěpánka a Karla Lochera, za polskou stranu se jednání zúčastnili náměstek ministra zahraničí Skrzynski a poslanec ze slezské oblasti Dazcynski. Českoslovenští zástupci byli vybaveni Benešovými instrukcemi uzavřít kompromisní řešení a v krajním případě se smířit s vyhlídkou, že Těšínsko zůstane natrvalo rozdělené. Rozhodně však neslevit ze dvou základních pořadavků na průjezdní dráhu a na karvinský uhelný revír.

Otázka uhelné pánve se stala na rozdíl od předchozích vyjednávání znovu o poznání svízelnější. Z výsledků pařížské konference bylo stále patrnější, že podstatná část Horního Slezska zůstane i nadále součástí Německa, v čemž se zjevně odrážela snaha kompenzovat německou nelibost nad přiznáním přístupu k moři pro Polsko. Podle předběžných zpráv mělo Polsko obdržet jen nepatrnou část na uhlí bohaté oblasti, jejíž výtěžnost nebude s to uspokojit poptávku domácího hospodářství. Delegát Dazcynski proto použil týchž argumentů, jaké vznášeli českoslovenští zmocněnci, a z jeho výroků jednoznačně vyplynulo, že i pro Polsko nabyla karvinská pánev na významu tak, že se stala takřka životně důležitou a bylo zřejmé, že Poláci ve sporu neustoupí ani o jediný důl. Jejich mluvčí se neustále vraceli k otázce nedávno navrženého plebiscitu, který by se uspořádal na celém Těšínsku, a na základě jeho výsledků by se posléze rozhodlo o rozdělení mezi oba státy.

O té možnosti se v Praze už mnoho diskutovalo a dospělo se k přesvědčení, že by to byl výhodný trumf v polských rukou, jak ve vší tichosti sprovodit problém ze světa. S přihlédnutím k náladám, jaké se tam rozmáhaly, se dalo stěží pochybovat, že by se většina obyvatel nevyslovila pro připojení k Polsku. Zastrašování Čechů, Němců i Šlonzáků, jakož i nacionalistické štvaní bylo na denním programu. Bojovně laděné komentáře v místním tisku horlivě podporovaly i varšavské listy. Poslanci Sejmu se stávali ideovými mluvčími práv Poláků ve Slezsku a za takové se sami nejednou označovali. Čelní politikové se náruživě zapojovali do halasné kampaně.

Štěpánek s Locherem proto přistoupili k minimalizačnímu návrhu v souladu s Benešovou instrukcí, k návratu k úmluvě z 5. listopadu 1918 o hranici na řece Olši, která by podle jejich úvahy mohla být přijatelná pro obě strany. Avšak Poláci tentokrát nechtěli slevit ze svého požadavku na část karvinského revíru. Dokonce nárokovali plnou polovinu z celkového počtu šestatřiceti dolů, a tak způsobili, že další jednání uvízla na mrtvém bodě.

V následujících dnech byli vyrozuměni polští zástupci u mírové konference v Paříži o vytrvalé neochotě Československa uzavřít byť jen trochu přijatelný kompromis, a návrh na uspořádání plebiscitu se tak rázem dostal až k NR.

Také Beneš byl přinucen se rychle vypořádat s novou situací, která vyvstala po neúspěšných jednáních v Krakově. Po poradě s Kramářem se shodli v názoru, že v případě nevyhnutelnosti, narazí-li na neústupnost Dohody, si nechají plebiscit vnutit. Beneš nebyl tak pesimistický při posuzování dalších vyhlídek oproti jiným československým představitelům, neboť byl předem seznámen se skrytou touhou obyvatel Těšínska a nedal se přesvědčit vnějším dojmem. Šovinismus v mnohých projevech pokládal za okázalá gesta lidí, kteří jsou zastrašeni pseudo vlasteneckou demagogií, ale ve skutečnosti spoléhají na hospodářské výhody, které by jim vyneslo připojení k ČSR. Své důvody opřel o výzkum postoje etnických Němců a Židů, kteří tam ve skladbě obyvatelstva představovali ne zrovna pominutelnou menšinu. Za stávající situace to mohl pokládat za nanejvýš významný aspekt. Počátkem srpna povolává NR znovu Beneše a Paderewského, vyslovuje nespokojenost s průtahy a vyčítá jim vzájemnou neochotu případ smírně vyřešit. Clémenceau propouští premiéra a ministra s tím, že NR po konzultaci s dalšími znalci poměrů rozhodne v nejbližších dnech o osudu sporného území. Není zcela jisté, zda už 7. srpna, kdy Beneš s Paderewským stanuli před NR, neprobíhal mezi velmocenskými zástupci názorový rozkol, pokud se týkalo rozdělení Těšínska, který mohl mít původ už v návrhu Polska uspořádat plebiscit. Skutečností zůstává, že trpělivost velmocí byla rozmíškou nástupnických států krutě zkoušená a jejich představitelé hleděli se co nejdříve s problémem vypořádat, neboť bylo načase přistoupit k formování východoevropské koalice, namířené proti hrozbě bolševické anarchie, otřásající stále více Ruskem a infiltrující se do okolních zemí. Bylo očividné, že oba čerstvě znepřátelené státy, ČSR a Polsko, by v této zamýšlené koalici měly mít stěžejní význam. Nebylo proto divu, že nejschůdnější řešení spatřovali státníci USA, Velké Británie a Itálie v plebiscitu, čímž vlastně nepřímo vyjádřili podporu polské myšlence. Jediná Francie nadále podporovala prostřednictvím předsedy NR Clémenceaua zájmy ČSR a přiznávala mu nárok na historické hranice.

Clémenceau stejně jako Masaryk nevěřil na vnitřní stabilitu a vojenskou spolehlivost Polska a obával se bolševické revoluce i v samotné Varšavě. Analogii poměrů si odvodil od Maďarska, které až do počátku roku pokládal za spolehlivější než Polsko. Byl přesvědčen, že rozsáhlý a výkonný průmysl v Čechách a na Moravě, dostatečně zásobovaný uhlím, vytvoří ty nejlepší předpoklady pro plnou zaměstnanost, a tím eliminuje jakékoli podmínky pro nespokojenost mezi dělnictvem a nejširšími vrstvami obyvatelstva vůbec. S vyloučením sociálního napětí považoval Československo za naprosto spolehlivého partnera. Mínění zakládal na poznatcích, získaných jak prostřednictvím Grénardovy komise, tak i zmocněnců známých francouzských firem, kteří vytrvale sondovali podmínky pro výhodné kapitálové investice v hutní a montánní oblasti Slezska.

Těšínský případ se znovu octl na pořadu jednání NR v srpnu a pro rozdílná stanoviska mezi delegáty se nedospělo k dohodě ještě počátkem září. Avšak prozíravý Beneš očekává, že většina, stojící proti Clémanceauovi, dřív či později návrh na plebiscit prosadí, proto se na tu variantu snaží připravit vládu i domácí veřejnost.



ČESKO JE POJEM, KTERÝ ÚSTAVA NEZNÁ

Zdeněk Koudelka, 7. července 2021

 

Česko je pojem, který ústava ani zákony neznají. Nebyl znám ani v historii, kdy se užíval název země Koruny české. Koruna česká nebylo jen označením královské koruny, ale šlo i o státoprávní vyjádření přináležitosti Čech, Moravy, Slezska a Lužice.

Název Království české se vztahoval jen na Čechy, nezahrnoval Markrabství moravské ani Vévodství slezské. Naše území lze i dnes pojmenovat Čechy, Morava a Slezsko, což též užívá ústava v úvodním prohlášení, když chtěla zdůraznit návaznost našeho státu na tisíciletou existenci těchto historických zemí.

Předseda vlády Andrej Babiš se v rozhovoru pro americký deník The Wall Street Journal (13. 2.2020) podivil, kdože vymyslel pro Českou republiku název Czechia a že on jej i jeho český překlad Česko neužívá. Premiér má pravdu, neboť ústavní název státu je Česká republika. Tento název by měli respektovat představitelé státu a státní orgány.

Název Czechia schválila v dubnu 2016 vláda Bohuslava Sobotky pro prezentaci státu v zahraničí. Ale název státu stanoví ústava, vláda nemá oprávnění jej nahrazovat. Státní orgány mají užívat oficiální název státu – Česká republika a jeho překlady. Má se užívat i při reprezentaci státu za státní peníze. Soukromě ať si každý označuje stát, jak chce. Do toho se státní moc plést nemusí. Ovšem je u nás nelichotivá tradice měnit stát či alespoň jeho název každých 20 let. A někteří se asi rozhodli, že zase nadešel čas na změnu.

Česko neužívám, nepotřebuji ani Czechii. Tyto novodobé názvy jsou snahou po likvidaci historických odlišností. Čechy, Morava, Slezsko jsou pojmy tisíciletými, včetně jejich latinských názvů Bohemia, Moravia, Silesia. I za dlouhou dobu bude jasné, o jaké území jde, až jiné, dobově módní, pojmenování těchto zemí odvane čas na smetiště dějin. Ctít tradice je dobré, včetně historicky vzniklých názvů zemí. Státy bez dějin jsou, jak lidé bez lásky.

Pramen: moravskynarod.cz,

(autor je ústavní právník)



MORAVSKÁ VLAJKA 2021

Bohumila Jandourková 6. července 2021

 

Iniciativa Moravské národní obce „Za vyvěšování moravské vlajky“, už tradiční, letos opět bodovala. Tedy opět postoupila dál a opět korunovala své úsilí navýšením počtu místních úřadů na Moravě, které  vyvěšují moravskou vlajky alespoň na svátek moravských věrozvěstů. Tato iniciativa není ovšem uzavřena územně ani časově a není zaměřena jen na místní úřady. Ty jsou ovšem základ. Na tento velký svátek Moravy jsou vyvěšovány moravské vlajky i mimo Moravu a to nejen v nejbližším Slezsku, ale i v Čechách a dokonce mnohé i v cizině a to i vzdálené. A zdaleka ji nevyvěšují jen obecní úřady, ale i některé organizace, nebo farnosti či jednotlivci. Tím časovým „neuzavřením“ jsem měla na mysli, že jsou i obecní úřady a to tentokrát především na Moravě, které mají moravskou vlajku vyvěšenou celoročně. Potom jsou i takové, které ji vyvěšují při příležitosti j jiných moravských svátků a významných dnů.

Letos vyvěsilo moravskou vlajku na největší moravský svátek, tedy na Den moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863) 5.7.2021, 1.582 obecních úřadů. Jsou to úřady od velkých měst po nejmenší obce, které si ještě troufly na vlastní správu. Když uvážíme, že na Moravě je celkem asi 1.900 úřadů místní samosprávy, zbývá pouhých 318 nezapojených obcí. A trend? Ten je nepřehlédnutelně ve prospěch iniciativy a počet do ní nezapojených obcí bude už příští rok bude opět výrazně nižší!

/číselné údaje převzaty z moravskypatriot.eu/