Nezařazené
VERNISÁŽ OBRAZŮ ZITY HUDZINSCHI 19. 6. 2021
FollowMilan Trnka, 1. července 2021
Po osmnácti měsících nuceného omezení veřejné činnosti spolkových aktivit se při přechodném částečném uvolnění politicko – zdravotních opatření na Moravě a v Čechách daří uskutečňovat některé odložené nebo i nově organizované akce v činnosti občanských iniciativ.
Sdružení monarchistů Brno, z.s. svolalo na sobotu 19. června 2021 do Veselí nad Moravou společné zasedání své Řídící rady a Výkonného výboru. Čas i místo zasedání bylo zvoleno záměrně v souvislosti vernisáže obrazů výtvarnice Zity Hudzinschi (čti Hudčinski). Rodinní příslušníci umělkyně jsou příznivci a někteří také aktivními členy spolku Sdružení monarchistů Brno.
Paní Zita Hudzinschi je moravská malířka, narozená na Moravě v roce 1956, ač by její jméno po manželovi rumunské národnosti mohlo mýlit. Je absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1976). Článek o vernisáži je kromě informace o vernisáži a tvorbě malířky samé i informací ze současného života členů organizací u Moravského kulatého stolu, kteří se vernisáže zúčastnili. Byli to lidé ze Sdružení monarchistů Brno, Moravského národního kongresu, iniciativy Morava 1918 a přátelé z Koruny české. Samozřejmě kromě dalších hostů.
Malířka používá ve své malířské tvorbě techniky akrylových a olejových barev na překližce nebo plátně. V kresbách potom tužky, křídy, pastely a jiné. Náměty jsou různorodé: krajiny reálné i snové, zátiší a portréty.
Seznámení se s tvorbou umělkyně nebylo jediným zážitkem vernisáže. Výstava obrazů byla totiž umístěna do ovocného sadu, obrazy instalovány na stojanech pod korunami švestek s možností posezení v jejich stínu. To bylo při bezmračné modré obloze ve třicetistupňovém vedru vítanou příležitostí k soustředění a zároveň odpočinutí mimo jiné také u sklenky našeho výborného moravského vína. A aby zážitek byl úplný s využitím všech smyslů, vyhrávaly a zpívaly skupiny hudců s občasnými přestávkami známé i méně známé moravské písničky.
Hosté přicházeli, pohovořili s autorkou vystavovaných děl, poseděli, zazpívali si, popovídali s ostatními a zase odcházeli. Střídali je další návštěvníci a to od čtrnácté hodiny až do setmění. Několik připojených fotografií dokumentuje příjemně prožité zážitky. Organizátorům děkujeme a paní malířce přejeme ještě hodně tvůrčích úspěchů.
Spolek Sdružení monarchistů Brno zahájil účastí svých členů na vernisáži ve Veselí nad Moravou obnovení řady tradičních projektů (například tzv. Tématické středy s odbornými přednáškami pro veřejnost) a také nedávno připravených projektů své činnosti (jako jsou například historicko – vlastivědná putování po polozapomenutých koutech Moravy). Nezbývá, než doufat, že se alespoň část z nich podaří vzhledem k nevyzpytatelné zdravotní situaci ve světě v letošním podzimním období uskutečnit.
PROJEV MUDr. JAROMÍRA BŘENĚ NA DNI ZA MORAVU
V sobotu 19. září se konal 15. ročník Dne za Moravu. V úvodní slavnostní části, která probíhala v kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí, byl jedním ze vzácných hostí moravský patriot a propagátor moravské kultury a tradic pan MUDr. Jaromír Břeň ze Šardic. Zde přinášíme celý jeho projev s velice zajímavými myšlenkami. Není upravovaný a je z části po moravsku.
Dobrý den,
dámy a pánové dovolte, abych se nejdřív v krátkosti představil. Jmenuju se Jaromír Břeň a byl jsem organizátory požádán, abych promluvil na letošním Dni za Moravu. Su Moravan, ze Šardic u Kyjova a tam se spolu s řadou dalších skvělých lidí dlouhodobě snažíme udržovat moravské tradice i povědomí o moravanství. K projevům bývá zvykem zvát významné politiky, byznysmeny, umělce. Proto su rád, že je ke slovu přizvaný aj člověk obrazně řečené úplně zespoda, který nemá ani politické tituly, ani miliardy. Chápu to jako projev respektu k lidem, kteří se „tam dole“ celý život snaží dělat tu drobnou práci, která je pro úspěch a bytí jakékoli společnosti – aj té moravské – klíčová. Doufám, že význam této drobné práce si bude uvědomovat stále víc Moravanů.
Když se začne dnes mluvit o přihlášení se k moravanství, bohužel se skoro pravidelně vyrojí výroky, že promoravské myšlenky jsou rozvracením, separatizmem, zakomplexovaností apod. Když Masaryk řekl: „Je žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní“ byl rozvraceč? Byl Masaryk separatista? Když vyjmenujeme roky jako 1938, 1948. 1968, naposled 1992 rozdělení Československa – vidíme, že tady existující stát byl rozbíjený, rozvracený, nebo rozdělovaný tolikrát, až je to neuvěřitelné. A já se ptám, kolikrát na tom měli sebemenší podíl Moravané? Proti takovým hanlivým nálepkám je třeba se jasně ohradit. A poukázat na to, že příčinou českých národních katastrof, nikdy nebyla Morava a Moravané, ale charakter a výkony v Praze koncentrovaných elit.
Podotýkám a podtrhuju, že problém není v obyčejných lidech z Čech, ale opakuju – v charakteru českých elit, někdy spíše rádoby elit. Od časů národního obrození až po období po rok 1989 zažila Morava od těchto elit mnoho nesplněných slibů. Žádat plnění slibů, to není rozvracení ani separatizmus. Pokud české elity řeší nějakou důležitou otázku, mají odnepaměti sklon planě slibovat, chytračit, nebo přesvědčovat sebe i druhé o něčem, co by chtěli aby byla realita, namísto přiznání si reality jaká skutečně je. Příkladem toho je období první republiky, kdy byl uznáván jen národ československý, který má jakousi českou a slovenskou větev. Dnes víme, že tento přístup byl chybný. Stejně tak je chybné myslet si, že když byla Moravě a Moravanům odňata jejich dřívější tisíciletá práva, že už žádná Morava ani Moravané neexistují. Jiný příklad takového chybného přístupu je z r. 2017 z pera pana ministra Chvojky, tehdejšího ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Ten napsal, že není možné se hlásit k moravské národnosti, protože žádná neexistuje, protože – podle jakýchsi definičních kriterií natěsnaných do paragrafů – Moravané nemají etnický původ, jazyk, kulturu, ani tradice… Co k tomuto dodat? Moravané přes všecky takové ústrky pořád existují a hlásí se ke svojí rodné zemi.
Další příkladem smutné reality je krajský systém. Co se v krajském systému rozkradlo, to se nedá ani spočítat. Naproti tomu zemský systém tady fungoval dobře 1000 roků a v okolních státech jako Rakousko, Německo funguje dobře pořád. K dalším příkladům zacházení s tradičními územními celky patří nejrůznější prapodivné názvy. To když se v médiích o Moravě a Slezsku mluví jako o východě Česka, Česko-slovenském pohraničí, východní půlce státu, území na východě apod. Myslím, že poučný je pohled na historii např. Švýcarska. Jak to, že tento stát je tak soudržný a úspěšný, přestože je poskládaný z řady různých entit – německo-jazyčné, italsko-, francouzko-jazyčné a dalších. Není to také tím, že ve Švýcarsku platí zásada – svého nedat, ale druhému nebrat, takže jednotlivé švýcarské entity mohou svobodně rozvíjet vlastní identitu?
U nás se bohužel stalo skoro jakousi tradicí ironizovat vše moravské a vykreslovat Moravany jako komické figurky. Například tím, že se na moravské dialekty hledí s úsměškem, jako na známku buranství. Pak se ptám: Masaryk, Baťa, Zátopek… ti mluvili celý život po moravsky – a byli to snad komické figurky? Pamatuju si filmy, kde se někteří herci museli předabovávat, protože podle přízvuku bylo poznat, že jsou z Moravy. Moravský přízvuk byl cosi nepřípustného, středočeský přízvuk nevadil. Jak by se asi líbilo některému z pražských umělcú, kdyby mu při natáčení někdo z Brna nebo Ostravy řekl: „Mistře, hrajete dobře, ale ten váš přízvuk, je z něho poznat že jste z Čech. To je přece nepřípustné, to musí pryč…“
Je potřeba připomínat, že Moravané Čechy nikdy nezradili, ve všech krizích – kolik jich bylo, byli loajální. Netrhali Sudety, nevyhlašovali v krizi moravský štát, neorganizovali severoirské, baskické násilné scénaře. A jaká je odměna za loajalitu? Tisíciletá práva, která Morava měla ještě před zhruba 100 lety jí byla bez vlastního zavinění odňata, Morava byla nesmyslně rozbitá do paskvilu v podobě krajského zřízení, a dnes jsme ponižováni např. tím, že nám ministr vlády odepře možnost hlásit se po svém k moravanství s odůvodněním, že dnešní Moravané nemají takové věci, jako jsou osobitě moravské tradice, kultura a další.
Zajímavý je pohled na velké osobnosti spjaté s Moravou. Nenajdeme tu moc světově známých válečníkú a dobyvatelú. Namísto nich najdeme v moravské historii jména světového významu jako Komenský, Mendl, Cyril a Metoděj. Velké válečníky měly všechny civilizace. Kde je jim dnes konec? Ale kde by byla celá západní civilizace bez práce podobných lidí jako byli Cyril a Metoděj, Komenský, Mendl… ? Co všechny tyto významné lidi spojuje? Bezesporu je to křesťanství.
Proč teď vlastně jedním dechem mluvím o moravské otázce a zároveň o křesťanství? Protože si myslím, že Morava a Moravané celou svojí historií i současností snad alespoň trochu dokázali a dokazují – a doufám, že i nadále ukazovat budou, že křesťanské hodnoty mají v jejich životě a jednání místo. Vždyť v bibli stojí: “ Zlo neoplácejte zlem, urážky urážkami, ale naopak prokazujte dobro“. Morava zažila hodně zlých ran a urážek. A myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že neoplácela zlo zlem, ani urážky urážkami. Moravané určitě nerozpoutali tolik válek, kolik jich díky cizímu zavinění museli přetrpět, určitě tolikrát nevnucovali jiným svoji vůli, kolikrát byla cizí vůle vnucována jim. Jestliže se v Bibli píše, že toto je ta správná – sice trnitá – ale správná křesťanská cesta, pak doufám, že na ní vytrváme. Když mluvím o Bibli a křesťanství vzpomínám si na jedno takové přirovnání: „Kde byste si nechali operovat koleno – na ortopedické klinice, která má s operováním 5 měsícú zkušeností, na klinice která má s operováním 5 rokú zkušeností, nebo na klinice, která má 5000 let zkušeností“? S Biblí je to podobně. Řadu lidí ta kniha dnes nezajímá, ale měla by. Když ne jako pramen víry, tak jako pramen zkušeností. Věřící aj ateisti by si měli uvědomit, že v Bibli jsou mnohatisícileté zkušenosti nejen s vírou, ale s životem obecně, ať už jde o vztahy, výchovu dětí, prácu atd. Z Bible je také další hluboká pravda: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Proč to připomínám? Protože Morava a moravanství jsou dlouhodobě v ponížení. A já doufám, že se dočkáme jejich povýšení. A také doufám, že zvládneme se ctí jak to ponížení, tak dá-li Búh i budoucí povýšení. Moravanství je dnes stavem plným nejistoty, tápání a hledání. A to je možná dobře, že tápeme a hledáme. Protože v Bibli stojí jiná tisíciletími ověřená pravda a tá zní: hledejte a naleznete, kdo hledá, ten najde. Doufám, že dnešní slavnost i moje promluva v tomto chrámu bude příspěvkem k hledání cesty k důstojnějšímu spravedlivějšímu postavení Moravy a Moravanů. Po řadě roků, kdy naše identita zažívala úpadek, doufejme, dojde k její renesanci. Kéž je toto obrození neseno v duchu skutečných, nepředstíraných křesťanských hodnot – jako je nikdy nekončící hledání. Hledání víry, pravdy, spravedlnosti. Neoplácení zla zlem – což ale neznamená nechat si všechno líbit a neříct jasné ano, nebo jasné ne, když je to nezbytné. Kéž jsou nám namísto velkých válečníků dány radši další takové osobnosti, jako byl Cyril, Metoděj, Komenský, Mendl.
Svoje zamyšlení v tomto chrámu zakončím slovama sloky jedné moravské písničky, kde se zpívá:
Bože náš, Otče náš, Tebe prosit budem, aby nehynula naša moravská zem.
Děkuju vám za pozornost!
VRANOV U BRNA SLAVÍ 780 LET OD PRVNÍHO ZÁZRAČNÉHO UZDRAVENÍ A ZALOŽENÍ POUTNÍHO KOSTELA
Jiří Kachlík, 11. září 2020
Obec Vranov u Brna leží cca 14 km severním směrem od středu města Brna a současně 1,5 km západním směrem od města Adamov. Nachází se v malebné krajině, která byla dříve nazývána Moravským Švýcarskem. Pěší cesta z brněnské městské části Soběšice vede dobře udržovaným smíšeným lesem, který až do konce 2. světové války patřil rodině knížat Lichtensteinů. Všechny přístupové cesty na Vranov u Brna jsou lemovány zděnými Božími mukami. Po sametové revoluci roku 1989 bylo sice nutné některé z nich obnovit, ale v současné době jsou už všechna Boží muka pravidelně opravována a okrašlována.
Podle zakladatelské legendy vzniklo poutní místo na Vranově u Brna díky uzdravení maršálka Viléma (ve skutečnosti Voka I.) z Rožmberka. Ten prý byl postižen slepotou, ale na přímluvu Panny Marie, Matky Boží, roku 1240 prohlédl. Ke cti Panny Marie na Vranově u Brna pak brzy poté nechal postavit první, dnes už neexistující dřevěný kostel.
Otázku skutečného jména zakladatele kostela na Vranově u Brna snadno vyřešíte, když nahlédnete do rodokmenu pánů z Rožmberka. V letech 1208–1262 žil pozdější nejvyšší královský maršálek Vok I. z Rožmberka. Maršálkem byl snad už od roku 1254, poprvé je ve funkci maršálka písemně doložen roku 1255. Svůj vysoký titul obdržel za příkladnou a věrnou službu českému králi Přemyslu Otakaru II. (vládl 1253–1278). Připomeňme si ještě, že jméno Vok je českou zkratkou zdrobnělého jména Vo(jte)k, původně Vojtěch. Obdobně Maďaři (Uhři) jméno jimi velmi váženého a oblíbeného sv. Vojtěcha-Adalberta pozměnili na zdrobnělé jméno celkem pěti uherských králů. Jmenovali se Béla.
O středověkém dění na Vranově u Brna nevíme téměř nic. Také už není známo, kdo kostelu věnoval sošku Panny Marie, kterou je dnes možné spatřit na hlavním oltáři kostela. Soška byla, podle dobrozdání odborníků, zhotovena na začátku 16. století a je francouzské provenience. Tato gotická plastika Panny Marie je jednou z nejvzácnějších památek toho druhu na Moravě. Je naprosto mimořádná svým provedením. Nejde totiž o klasickou Madonu s Ježíškem. Svatá Panna je znázorněna bez dítěte, jako dívka líbezné tváře oblečená v modrém šatě, v postoji pokorné modlitby s ne zcela sepjatýma rukama.
Záznamy z počátku 17. století připomínají, že se na Vranově u Brna uskutečnila řada dalších zázračných uzdravení. Reformační snahy Martina Luthera, šířící se Evropou v 16. století, sice putování poutníků na Vranov u Brna citelně oslabily, ale už na přelomu 16. a 17. století dochází ke změně k lepšímu. Vranov u Brna získal do svého vlastnictví kníže Maxmilián z Lichtensteina (* 1578, + 1643). Svým vyznáním byl původně nekatolík, ale na konci 16. století on i jeho manželka konvertovali ke katolické víře.
Po dlouhá léta byl aktivním vojákem, proto chtěl Panně Marii poděkovat za ochranu v četných nebezpečích. Zároveň chtěl přispět k posílení katolické víry svých poddaných. V letech 1617–1633 nechal proto vystavět nový, jednolodní barokní kostel, zasvěcený Narození Panny Marie (slaví se 8. září). Byla to jedna z prvních barokních staveb na Moravě. Kostel projektoval italský architekt Giovanni Maria Filippi, na stavbu kostela dohlížel stavitel Ondřej Erna. Pod chrámovou lodí byla současně s kostelem vybudována rozsáhlá krypta s pohřební kaplí a hrobkou příslušníků rodu Lichtensteinů.
Vstupní hala do krypty byla vybudována pod umělým náměstím, které se rozprostírá před hlavním vchodem do kostela. Vstup do haly zdobí 4 dórské sloupy s mohutným tympanonem (tj. ozdobnou plochou nad dórskými sloupy). Vstup střeží 2 sedící andělé, kteří ve svých rukou drží sklopené uhasínající pochodně na znamení konce lidského života. Vstupní halu hrobky krom toho zdobí po každé straně dvojice andělů, chránících urny se srdci zemřelých. Před vstupním schodištěm do krypty pod kostelem stojí po obou stranách monumentální sousoší nazvaná „Pozemské loučení“ a „Nebeské shledání“. Všechny sochy, stěny a strop vstupní haly působí na city návštěvníka hrobky svou jasně bílou (ve středověku smuteční) barvou. Autorem této sochařské výzdoby byl významný vídeňský umělec Josef Klieber.
Rostoucí počet poutníků si brzy vyžádal vznik kláštera. Duchovními správci vranovské mariánské svatyně se původně měli stát jezuité. Do vranovského kláštera, založeného roku 1633, se však kníže
Maxmilián z Lichtensteina a jeho choť rozhodli povolat příslušníky církevního řádu paulánů. Kromě tradičních slibů chudoby, poslušnosti a čistoty s sebou Nejmenší bratři sv. Františka z Pauly přinesli zvláštní slib trvalého postu a důraz na lásku a milosrdenství k bližnímu. Vyjadřoval to jejich znak a heslo „Charitas“ (česky: „Křesťanská láska k bližnímu“). Pauláni na Vranově u Brna působili přibližně 150 roků. Jejich působení na dlouhých 208 roků přerušil rakouský císař Josef II., když paulánský klášter na Vranově u Brna roku 1784 zrušil.
Počet řeholníků ve vranovském klášteru se měnil, měnily se i země, odkud přišli. V počátcích převažovali francouzští řeholníci, postupně narůstal počet paulánů z Bavorska a Rakouska. V průběhu 18. století už převažovali řeholníci pocházející z Moravy a z Čech. K poutnickému věhlasu Vranova u Brna v době baroka přispěla, kromě činorodosti paulánů, také událost na konci třicetileté války. Když švédská vojska roku 1645 pustošila zemi Moravu, hledali pauláni, stejně jako mnozí místní obyvatelé, útočiště na Novém hradě u Blanska. Nový hrad byl zradou domácího člověka dobyt a zpustošen, mnoho lidí bylo povražděno. Materiální zkázu tehdy přežila jenom dřevěná soška Panny Marie Vranovské a ze dřeva vyřezané tělo ukřižovaného Pána Ježíše Krista. Přitom kříž, na kterém viselo tělo Spasitele, celý shořel. Tělo Spasitele ze shořelého kříže je dnes umístěno na Vranově u Brna na oltáři v boční kapli sv. Rozálie.
Mimořádnou úctu k Panně Marii Vranovské chovali nejen bratři pauláni a poutníci, ale také lichtensteinská knížata. Kníže Jan Adam z Lichtensteina dokonce Panně Marii Vranovké daroval svůj řád Zlatého rouna. Brzy po úspěšném odražení několikanásobné švédské vojenské přesily vykonala děkovnou pouť na Vranov u Brna v srpnu roku 1645 početná delegace statečných obránců města Brna. Vedl ji představený brněnských jezuitů ctihodný páter Martin Středa. Ten obránce po celou dobu obléhání města Brna účinně a s velkým nasazením povzbuzoval. S ním přišli také studenti brněnské jezuitské koleje, kteří se obrany města Brna statečně účastnili jako samostatná jednotka.
Zvláštní místo na Vranově u Brna náleželo poutníkům z dolnorakouského města Poysdorf. Ti se k Panně Marii Vranovské utíkali v době ohrožení jejich města morem. Vyvrcholením barokních poutních slavností se stal rok 1740. Tehdy se připomínalo pětisté výročí od prvního zázraku na Vranově u Brna. Nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné byl tehdy mj. také světelný průvod věřících s hořícími svícemi v rukou. Ihned po setmění v měsíci září onoho roku 1740 prošel světelný průvod pomalým krokem obcí, aby pak skončil a uhasil svíce u vranovského kostela.
Světelné průvody se pak na Vranově u Brna staly tradicí. Byly ukončeny až po zákazu, který na konci 30tých let 20. století vydali němečtí nacisté a na konci 40tých let 20. století komunisté. Za komunistické totality byly hromadné pěší pouti na Vranov u Brna zakázány. Povoleny byly jen návštěvy jednotlivců a jejich rodinných příslušníků, a také na policii předem ohlášené zájezdy věřících, využívající státní autobusy. Že v každém poutním autobusu musel být minimálně 1 člověk spolupracující s tajnou policií (StB), bylo jednou z podmínek povolení zájezdu.
V průběhu 19. století byla přicházejícím poutníkům k dispozici světská duchovní správa. Od roku 1926 na Vranově u Brna působili znovu řeholníci. Tentokrát to byla Společnost Božského Spasitele – salvatoriáni. Posláním této Společnosti jsou misie, prostředkem k tomu jsou kázání a exercicie.
Vranov u Brna nepřestal přitahovat ani v pohnutých dobách nacistické a komunistické totality. Nové impulsy pro duchovní a kulturní rozvoj obce Vranov u Brna přinesl návrat paulánského řádu roku 1992. Podařilo se mu dostavět klášterní kvadraturu, jejíž zcela nová část, moderně vyprojektované a postavené Duchovní centrum, slouží jako duchovní a vzdělávací středisko pro všechny zájemce.
V roce 2006 zavítala na Vranov u Brna vzácná návštěva. Vranovské Divotvůrkyni a svým předkům v hrobce pod kostelem se přijel poklonit nejvyšší představitel suverénního státu „Fürstentum Liechtenstein“ kníže Hans Adam II. Následujícího roku 2007 navštívil Vranov u Brna i jeho syn a nástupce korunní princ Alois Filip se svojí rodinou. Hrobka Lichtensteinů byla tehdy ve velmi špatném stavu. Přestože je hrobka od roku 1945 majetkem České republiky, zaplatil stát Lichtensteinsko její zevrubnou opravu ze svých prostředků. Rekonstrukce vranovské hrobky proběhla v letech 2012–2015 a stála rodinu Lichtensteinů cca 54 milionů Kč.
Po skončení oprav přijel dne 4. 11. 2015 kníže Hans Adam II. se svojí manželkou Marií, kněžnou rozenou Kinskou, na návštěvu kostela a rodinné hrobky znovu. S provedením oprav hrobky byli oba spokojeni. Dodejme ještě, že v hrobce je dosud pohřbeno na 50 členů lichtensteinského rodu. Jako poslední v rodinné hrobce Lichtensteinů na Vranově u Brna spočinula princezna Marie Benedikta v lednu roku 1992. Přála si, aby byla pochována po boku svého otce, zde pohřbeného v roce 1938. Je světovým unikátem, že se členové panujícího rodu cizího státu nechávali pohřbívat mimo výsostné území své země. Další příslušníci rodu Lichtensteinů prý už do této hrobky pohřbíváni nebudou.
V boční kapli kostela, do které se vchází vlevo od hlavního oltáře kostela, je vystaven a celoročně přístupný betlém akademického sochaře Františka Bartoše z Hradce Králové (žil v letech 1911–1981). Je to betlém skříňového typu, vyřezaný z lipového dřeva v letech 1946–1950. Vedle ústřední scény, znázorňující Narození Ježíše Krista s klaněním pastýřů a tří králů, je ve skříni rozmístěno 8 menších scén ze života Ježíše Krista: Útěk do Egypta, Obětování malého Ježíška v chrámu, Ježíšovo dětství v rodině, Ježíšova diskuse s kněžími v chrámu, scéna „Nechte maličkých přijíti ke mně!“, Ježíšův křest z rukou Jana Křtitele, Ježíšovo ukřižování a Ježíšovo zmrtvýchvstání.
V roce 1957 elektromechanik Pavel Vošahlík upravil pohyb kolébání Ježíška v kolébce, střídavé rozsvěcování jednotlivých scén, osvětlení scény Narození Ježíše Krista a kukačku nad betlémem, která děkuje za vhozenou minci. V letech 1958–1967 byl pak betlém postupně vystavován v kostelech v Komárově u Žlutic, ve Vejprtech a v Mníšku pod Brdy. V roce 1970 daroval betlém vranovskému poutnímu kostelu arciděkan František Janů, který zde byl v letech 1933–1935 kaplanem. Je na Vranově u Brna také pochován. Ctihodné sestry sv. Františka z Ameriky darovaly do betléma sošku Ježíška, zhotoveného Josefem Saumem z Mnichova. Tento Ježíšek se po skončení cyklu rozsvěcování scén objeví ve skříňce nad betlémem a žehná všem přihlížejícím divákům. Poslední úpravu udělal Miroslav Plšek v roce 1977. Do skříně betléma nainstaloval přehrání některé z 52 vánočních koled.
Bratři pauláni se snaží dokončit Duchovní centrum, které už cca 20 roků slouží věřícím lidem k jejich duchovním obnovám. Duchovní centrum má svůj předem stanovený roční program. O letošních zářijových poutích se pro všechny zájemce připravuje několik zajímavých besed s Otci biskupy. Dne 13. 9. 2020 začne v 10:45 h beseda s brněnským sídelním biskupem Vojtěchem Cikrlem. Dne 20. 9. 2020 v tutéž hodinu začne beseda s plzeňským sídelním biskupem Tomášem Holubem.
Dne 27. 9. 2020 od 10:45 h to bude beseda s pomocným biskupem olomoucké arcidiecéze Josefem Nuzíkem. Dne 4. 10. 2020 se od 10:45 h uskuteční beseda s pomocným biskupem pražské arcidiecéze Zdeňkem Wasserbauerem.
Tak jako Matka Boží Maria putovala životem po stezkách, kterými Pán Bůh vodil svůj vyvolený lid, tak také poutníci po staletí putují do mariánského poutního kostela na Vranov u Brna. Putují tam, aby vyjádřili svou vděčnost Pánu Bohu za jeho ochranu, Matce Boží Panně Marii svoji vděčnost za její mateřskou péči a přímluvu u jejího syna Ježíše Krista. Přicházejí tam, aby vyprosili milost pro sebe a pro své drahé: víru, naději a lásku. A také zdraví duše i těla. Cestují tam, aby nalezli útěchu a novou sílu jít dál ve službě Pánu Bohu a svým bližním.
Mariánský poutní kostel na Vranově u Brna je, společně s hrobkou knížat Lichtensteinů a klášterem řádu paulánů, chráněnou kulturní památkou České republiky.
Připraveno z dostupných zdrojů.
NÁVRH ZÁKONA O ZEMSKÉM ZŘÍZENÍ Z ROKU 1990
Milan Trnka, 10. července 2020
Pro Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) skončily volby do Federálního shromáždění a České národní rady ve dnech 8. a 9. června 1990 nečekaně úspěšně. Hnutí získalo v České národní radě 22 mandátů za zisk 10,33% hlasů na území Čech, Moravy a Slezska, sedm mandátů do Sněmovny národů Federálního shromáždění za 9,1 % získaných hlasů v rámci celé Československé republiky a devět mandátů ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění za 7,89 procenta hlasů v celé Československé republice (podrobněji viz článek „Volby v červnu 1990“, otisknutý v předchozím čísle Hlasu Moravy).
N přejmenované a úrovni federálních orgánů Československé socialistické republiky (případně na Českou a Slovenskou federativní republiku – ČSFR), se přesunuli zvolení poslanci za HSD – SMS spolu s dalšími početně menšími politickými uskupeními do opozice vůči dvojici vládnoucích hnutí „Občanské fórum“ a „Verejnost proti násiliu.“ Vývoj takzvaného „polistopadového vývoje“ ve státě tak neměli možnost výrazněji ovlivňovat.
Na úrovni orgánů České socialistické republiky (ČSR), případně pozdější České republiky (ČR), byla situace příznivější. HSD – SMS mělo i zastoupení ve vládě, tvořené jinak dvěma po volbách nejsilnějšími politickými seskupeními „Občanským fórem (OF)“ a „Křesťansko -demokratickou unií (KDU)“.Jedinému ministru ve vládě ČSR za HSD – SMS Bohumilu Tichému bylo svěřeno vedení ministerstva kontroly. Velmi málo zkušení poslanci za Hnutí samosprávné demokracie vedli nerovný boj s daleko zkušenějšími kolegy v České národní radě (ČNR). K prvním střetům došlo v červenci 1990 při projednávání programového prohlášení vlády České republiky. Rozpory se samozřejmě týkaly postavení Moravy a Slezska uvnitř ČR i v rámci celé ČSFR. Na předprázdninovém zasedání parlamentu ČR se projednával návrh zákona o samosprávě obcí po zrušení okresních a krajských národních výborů. Předseda HSD – SMS Doc. Dr. Boleslav Bárta se pokusil vysvětlit návrhy Hnutí na doplnění a na změny navrhovaného zákona. Tyto změny a doplňky by vytvořily předpoklad pro pokračování procesu samosprávy v rámci České republiky až do úrovně zemské samosprávy. Jeho vystoupení se setkalo s rozpornými reakcemi poslanců a v hlasování byl návrh HSD – SMS odmítnutý převahou jediného hlasu.
Zajímavostí (a předzvěstí do budoucna) jistě bylo, že návrhy zákonů o obcích a o hlavním městě Praze byly poslancům předány tři týdny před projednáváním a s nimi nebyla seznámena vůbec. Představitelé státu však požádali o urychlené přijetí těchto zákonů s odůvodněním, že jde o věc politicky důležitou. Poslancům je sděleno, že na koncepční připomínky nemůže být brán zřetel, neboť je není možné z časových důvodů do návrhu zákona zapracovat. Z téhož důvodu neměly tedy být brány ohledy ani na připomínky z rozpravy.
21. srpna 1990 předložili poslanci HSD – SMS návrh zákona o zemském zřízení, k účelovým jednáním mezi poslanci slovenskými a moravskými. Výsledky náznaků spolupráce ale nikdy nesměřovaly k posunu v úsilí v rehabilitaci
Moravy. Jednání končily většinou konstatováním ze strany slovenských politiků, že záležitosti mezi Moravou a Čechami se musí vyřešit uvnitř České republiky.
Celostátní tisk k moravským záležitostem buď vůbec nic nepsal nebo informoval jen velmi sporadicky a spíše oficiální stanoviska vládních institucí. Například „Lidové noviny“ pana Rumla staršího, v té době jedny z nejžádanějších titulů, se omezily na negativní hodnocení aktivit promoravských uskupení například otiskováním výpadů brněnského novináře Kříže, který se příležitostně vyjadřoval o Moravanech i o Slovácích jako o „náccích“. Československá federativní republika „žila“ sílícími požadavky slovenské reprezentace na samostatnost Slovenska a řešením vztahů společnosti s komunisty (těžký úkol: jak současně vyhovět hlasům veřejnosti po odstavení komunistů od moci a zároveň vysvětlit nezbytnost spolupráce mnohých komunistických veličin s novou demokratickou vládou). Jak sladit zločiny totalitního režimu s pokračujícím „bojem za světlé zítřky“, teď už ne zítřky socialistické, ale zítřky kapitalistické? Do každodenní praxe se zavádělo heslo „Nejsme jako oni“. A především řešením těchto problémů bylo zdůvodňováno odsouvání řešení požadavků značné části občanů na rehabilitaci Moravy a Slezska.
Také Lidové noviny ale zveřejnily 25. srpna 1990 kratičkou zprávu o ustavení vládní komise pro zemské zřízení: „ Vláda České republiky schválila ustavení komise pro veřejnost který byl předsednictvem ČNR zamítnut především díky nebývale ostré protikampani poslanců, zastupujících Občanské fórum. Návrh zákona na vytvoření spolkového státu, tvořeného zemí Moravskoslezskou, zemí Slovenskou a zemí Českou byl předložen poslanci z HSD – SMS také při společných jednáních předsednictev České národní rady a Slovenské národní rady, která probíhala v průběhu měsíce září 1990. Podporu zmíněnému návrhu dodávala petice občanů s 630 000 podpisy, žádající rehabilitaci Země Moravskoslezské a zavedení zemského uspořádání ČSFR. Jak česká, tak slovenská strana dávaly zřetelně shodně najevo, že myšlenka trojfederace je pro ně nepřijatelná. Jak Čechové tak Slováci si byli vědomi, že při prosazování českých nebo slovenských požadavků nemusí uspět, protože logicky se Moravané přikloní k jedné nebo k druhé straně. Jinými slovy – rozhodovala by většina a nebyl by tak prostor k dlouhým vyjednáváním, během nichž by bylo možno stupňovat požadavky a přijímat ústupky. Čeští poslanci poukazovali na teorii, že Čechové a Moravané tvoří jediný národ a žijí na českém území, není tedy žádoucí toto území dělit na Čechy a Moravu. Slovenští poslanci alespoň příležitostně dávali najevo, že je jim Morava sympatičtější než Čechy s Prahou v čele. Proto občas docházelo zemské zřízení, kterou budou tvořit zástupci politických stran a hnutí s experty. Úkolem komise je připravit podklady k veřejnému posouzení všech variant zemského zřízení. Podle přesvědčení české vlády by z veřejné diskuse měl v průběhu prvního pololetí příštího roku vzejít návrh vlády ČR na zemské zřízení. Do čela komise vláda jmenovala Petra Pitharta, předsedu vlády České republiky.“
V září roku 1990 začalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko vydávat vlastní týdeník s názvem „Moravskoslezská orlice“. Hned v prvním čísle z 10.9. 1990 byl otištěn rozhovor s docentem Boleslavem Bártou pod názvem „Spor o Moravu“, ve kterém se předseda Hnutí mimo jiné vyjádřil k výše uvedenému projednávání návrhu HSD – SMS o doplnění návrhu zákona o samosprávě obcí. Vybírám některé pasáže:
Otázka: „Na předprázdninovém zasedání parlamentu jste pořádně rozčeřil hladinu. Asi jste sáhl do hodně citlivého uzlu“.
Odpověď: „ Na tomto parlamentním zasedání nešlo z mé strany o nic světoborného. …….. Nešlo o žádný projev nějakého moravského nacionalismu a separatismu, nýbrž o obnovu samosprávy nejen Moravy a Slezska, ale i Čech. Tedy toho, co tu již po staletí bylo, co před jedenačtyřiceti lety zničil pragocentrismus ve spojení s komunistickou totalitou. …….. Tento můj pokus však narazil na tvrdý český nacionalismus, na byrokratické pragocentristické myšlení, na myšlenkový stereotyp, v němž se Morava se Slezskem staly součástí Čech, na přetrvávající totalitní pojetí jednoty, na nepochopení jednoty jako svornosti různých svébytných samosprávných subjektů, atd. Reakce na mé vystoupení neměla charakter věcných a pádných protiargumentací, ale vynikala rozčilenými emočními projevy, které měly i charakter nemravných demagogických útoků na mou osobu i na naše Hnutí, a to především z řad poslanců Občanského fóra. Přes to jsme však dosáhli hlasování o našem návrhu a ve Sněmovně národů jsme prohráli jen o jeden hlas. Spontánní projevy požadavku řady poslanců o nové hlasování však nebyly předsedajícím poslancem Zdeňkem Jičínským vzaty na vědomí.“
Otázka: „Patrně jste také zaslechl otázky typu: Kdo chce mluvit za celou Moravu a za celé Slezsko?“
Odpověď: „Ano. I mně byla nejen v parlamentě, ale i v tisku položena otázka, jak si mohu osobovat právo vystupovat za nějaké zájmy Moravya mluvit jménem Moravanů, když naše Hnutí získalo v parlamentních volbách v průměru jen 26 procent jejich hlasů. Odpovídám, že v těchto volbách šlo primárně o referendum proti komunistické totalitě a za demokracii, nikoliv o referendum, v němž by především šlo o postavení Moravy. Že však Moravanů, kteří se Moravany skutečně cítí, je podle výzkumu z počátku roku 88,3 procenta a že absolutní většina z nich si přeje pro Moravu zemské zřízení nebo trojfederaci.“
Otázka: „Také vám vadí diplomaticky nezávazná prohlášení o oprávněných snahách obyvatel Moravy a Slezska do chvíle, než jde o konkrétní jednání? A to přistrčení lízátka s nabádavým: „ Nevyrušujte, jde o důležité věci“?“
Odpověď: Vždycky jsem měl nedůvěru k líbivým slibům Moravě a lichotivým řečem o Moravanech, přicházejících právě od pragocentristů. Již v roce 1968 šlo vždy jen o diplomatický manévr. …….. Přitom českou vládou navržený zákon o obcích a návrh zákona o obecních úřadech nejen znemožňují skutečně samosprávné zřízení, ale vytvářejí větší byrokratický centralismus a horší podmínky pro zasahování státu do života občana, než tomu bylo za komunistické totality. ……..“.
S jakými metodami se budou Moravané nejen při práci v zákonodárných orgánech setkávat dosvědčuje soudobý Parlamentní zpravodaj, který uveřejnil informaci, že v České národní radě se proti návrhu zákona o obcích postavili komunisté a poslanci za Hnutí samosprávné demokracie se k nim připojili. Moraváci táhnou za jeden provaz s komunisty, dozvěděl se čtenář Parlamentního zpravodaje.
12. ROZPAKY V PAŘÍŽI /12. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/
Před zahájením mírové konference se mezi 12. a 17. lednem 1919 sešli zástupci USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska k předběžným poradám. Již prvního dne byla věnována pozornost vyhlášení nezávislosti nástupnických států ČSR a Polska, jejich státní existence byla všemi velmocemi uznána a byl potvrzen jejich nárok zúčastnit se samotné konference prostřednictvím svých vyslanců na úrovni premiérů vlád a ministrů zahraničí. Velmoci se zároveň usnesly rozdělit statut zúčastněných států do dvou kategorií, a to na státy se všeobecnými zájmy, což se vztahovalo na uvedené velmoci, a na státy s omezenými zájmy, mezi které se zahrnovaly všechny ostatní státy světa včetně ČSR a Polska. Veškerá upozornění, vzešlá z konference, se výlučně omezovala na jednání velmocenských politiků, prezidentů a premiérů v tzv. Nejvyšší radě (dále jen NR), jejímiž představiteli byli Clémenceau, Lloyd George, Wilson a Orlando. NR se stala suveténním rozhodčím orgánem konference, jejíž výnosy měly být pro státy s omezenými zájmy závazné. Jejich představitelé v mnohých případech, kdy se projednávaly nejvlastnější záležitosti států, které zastupovali, nemuseli být ani přizváni před NR a rozhdodnutí jim bývala tlumočena přes sekretariát NR příslušným protokolem. Materiály k projedávání byly předkládány NR prostřednictvím premiérů vlád nebo ministrů zahraničí, a pokud NR uznala za vhodné podle naléhavosti případů, předvolala je osobně k slyšení. Bylo tedy pochopitelné, že se do pohybu dávala i zákulisní diplomacie, kdy se státy s omezenými zájmy pokoušely působit na vlivné politiky, zasedající v NR, v zájmu vlastních věcí za podpory jiných osobností západní diplomacie či některých neutrálních států, které měly k velmocenským státníkům přístup.
Nejzávažnější otázkou, kterou se zaobíralo zasedání NR, bylo uspořádání porevolučního Ruska, zmítaného chaosem rozsáhlé občanské války. Říše ve východní Evropě, zaujímající značnou část Asie, byla kolosem, na jehož vnitřní stavilitě závisel i klidný vývoj na celém zbývajícím kontinentě. Maršál Foch, vrchni velitel dohodových sil předložil k posouzení návrh intervence proti nebezpečí bolševismu, který rozněcoval požár už i v okolních zemích, jako v Německu, Maďarsku a na Balkáně. V té době se již upustilo od myšlenky přímého vojenského zásahu velmocí a podle maršálova plánu se měly o podporu protibolševických sil, organizovaných admirálem Kolčakovem, generály Děnikinem, Kornilovem a jinými, postarat nástupnické státy, bezprostředně sousedící s Ruskem, které po předpokládaném zřízení demokratického parlamentního systému v Moskvě měly obdržet buď územní zisky, nebo rozsáhlé hospodářské výhody v zemi s nepřeberným surovinovým bohatstvím. Pro intervenční záměr se uvažovalo s Finskem, Polskem, Československem , Rumunskem, Řeckem, případně i Bulharskem a Jugoslávií. V Polsko se však vkládaly největší naděje, už pro jeho pověstný antagonismus vůči Rusům i pro jeho velikost, neboť bylo schopné postavit nejpočetnější armádu. Mnohým generálům jistě imponoval i voják Pilsudski v čele státu. NR vyslala již 22. ledna do Polska vojenskou misi, která měla prozkoumat bojovou připravenost Polska na podporu monarchisticko-republikánských sil v Rusku a orinentova Pilsudského proti vládě Sovětů a zároveň ho přimět, aby upustil od sobeckých zájmů rozšířit hranice v bojích s ukrajinskými separatisty, ve kterých se zbytečně vyčerpával z materiálních i lidských rezerv.
Bylo proto příznačné, že plány velmocí v Rusku utrpěly trhlinu lokálním konfliktem mezi ČSR a Polskem 23. ledna 1919 a události vzbudily mezi delegáty v Paříži nelibost. Dva státy, s nimiž se dalekosáhle počítalo v protibolševické koalici, se takřka přes noc dostaly do ostrého střetnutí, jež hrozilo výhledově nepříznivě ovlivnit vzájemné sousedské vztahy.
Už 27. ledna přichází NR stížnost Paderewského na zákeřný postup čs. Vlády a premiér se dožaduje velmocenského zákroku ve prospěch své země. Bezpodmínečně trvá na tom, aby se vetřelec stáhl za linii z 5. 11. 1918. Z hlášení zpravodajů i vojenských přidělenců v oblasti vychází jednoznačně najevo, že se ČSR dopustila agrese bez vypovězení nepřátelství a že zamýšlí obsadit sporné území. V Paříži se rozmohl nesouhlas jak mezi politiky, tak i mezi veřejností a Beneš s Kramářem se ocitli v palbě nesmlouvavé kritiky. Konflikt nabyl natolik na významu, že 19. 1. dokonce zrušila NR původní program, kdy měla projednávat rozdělení německých kolonií v Africe a východní Asii, a mimořádně řešila události na Těšínsku.
Edvard Beneš, jenž s každou hodinou očekává předvolání NR, aby vysvětlil postup své vlády, se cítí počínáním Prahy zaskočen a ocitá se ve svízelném postavení. Až doposud byl vládou pouze vyzván, aby vysondoval postoj Francie k možnému ozbrojenému zásahu, ale že k němu takřka vzápětí dojde, o tom nepadlo ani slovo. Premiér Kramář, který za ním přicestoval v předvečer plánované akce, o dohodnutém termínu sice věděl, ale nebyl si jist, zda bude definitivní, a očekával, že v případě uskutečnění ho vláda neprodleně zpraví. Když žádné hlášení nedocházelo, domníval se, že akce byla z nějakých důvodů odložena, nebo se od ní zcela upustilo.
Jakmile tentýž den k předvolání před NR skutečně došlo, mohl předložit jen známé argumenty, které ospravedlňovaly územní nároky ČSR a tím i zásah předcházející volby, vypsané na území Polska, jež se měly vztahovat i na Těšínsko. Představitelé velmocí přijali jeho zprávu se svraštělým obočím. Hned poté vypovídal polský generál Roman Drnowski a Beneš po poradě s Kramářem následující den žádal vládu v Praze, aby zastavila veškeré bojové akce a uzavřela s Polskem příměří, pokud nechce jejich postavení v Paříži úplně znemožnit.
Drnowského výpověď zapůsobila na NR o poznání víc, neboť se neomezil jen na výčitky adresované Československu, ale rozvedl význam Polska při řešení ruské otázky, poukázal na jeho postavení v Evropě být přirozenou hrází proti ruské expanzi, pokud se chopí moci bolševická diktatura v čele s Leninem. Drnowski nabádal velmoci, že této extrémní hrozbě se dá úspěšně předejít jen podporou jeho vlasti a přičinit se o vytyčení hranic podle etnografických zásad. Byla to zřejmá narážka na Těšínsko, ačkoli se delegát o sporném území výslovně nezmínil. Poté byl vedle Beneše přizván i Kramář, jenž v podstatě shrnul historickoprávní nárok a zdůraznil nepostradatelnost uhelné pánve pro čs. Průmysl, který měl v plánech Dohody sehrát významnou úlohu ve zbrojních dodávkách a byl ve východní Evropě jediný fungující s vysokou úrovní i produkční schopností. Po výslechu politiků obou stran zaujali zástupci RN k problému rozdílná stanoviska.
Zatímco její předseda, francouzský premiér Clemenceau, již dříve informovaný z Prahy Clément-Simonem o vztazích mezi Polskem a ČSR podporoval i nadále zájmy ČSR, vznesli ostatní delegáti ostře formulované výhrady, zejména britský premiér Lloyd George. Odsoudil čs. politiku přímého vojenského řešení a ještě víc ho rozhořčil fakt, že se tak stalo bez předběžného varování. Odsudek státníků podpořila i skutečnost, že právě před týdnem se ve Varšavě ustavila vláda pod premiérem Paderewským, od níž si velmoci hodně slibovaly. Beneš s Kramářem vyslechli v kuloárech konference nejednu kritiku na adresu své vlády. Pro oba politiky to není nic povzbuzujícího a tiše vyčítají Švehlovi a Klofáčovi, že je opomenuli informovat o událostech z 23. ledna. NR svěřila další projednávání Noulensově komisi sestavené s úkolem zabývat se řešením vztahů mezi nástupnickými státy. 30. ledna komise předvolala obě delegace, aby se seznámila s jejich stanovisky a zejména s ochotou smírně vyřešit těšínský problém. Vyzvala znepřátelené strany, aby stáhly své jednotky k hranici z 5. listopadu 1918 a vyčkaly rozhodnutí konference.
Čs. zástupci však nebyli ochotni slevit ze svých původních požadavků. Kramář rozhořčeně argumentoval, že stažení se z obsazeného území by se rovnalo vojenské porážce a právě tak by to přijala domácí veřejnost. Beneš znovu opakoval svůj komentář jaký přednesl RN, a zdůraznil, že je naprosto nemyslitelné, aby se Československý průmysl obešel bez koksovatelného uhlí z karvinského revíru a pro vnitřní stabilitu nebyla zajištěna kontrola nad Košicko-bohumínskou dráhou. Bez předběžné dohody o těch dvou základních požadavcích odmítal jakékoli další vyjednávání.
Poláci naproti tomu trvali na etnografickém rozdělení. Komise po poradě předložila NR návrh na řešení, který byl vlastně určitým kompromisem a oběma stranám vycházel vstříc do půli cesty. Navrhovala ponechat uhelný revíř a dráhu až po Těšín pod kontrolou čs. Jednotek, samotný Těšín pak a druhu k slovenskému pomezí prozatím obsadit vojsky Dohody a zbývající oblast po Vislu přiznat Polsku. Správa Těšinska uvést do stavu z 5. listopadu 1918, a to i na území pod dočasnou kontrolou Dohody. Další nezbytnou podmínkou bylo odvolání voleb v Polsku.
Zatímco Poláci se se zněním protokolu ztotožnili a připojili svůj podpis už 1. února k podpisu velmocí, Beneš s Kramářem se zdráhali. Na dotaz do Prahy a na odpověď bylo už pozdě. Ocitli se v časové tísni, museli rozhodnout sami.
Beneš se znepokojoval především vyhlídkou, že případný podpis pod protokol zvýší riziko, že úmluva dojednaná počátkem listopadu předchozího roku nastolí status quo, a tím bude stát připraven o většinu území, na něž vznášeli nárok, a jako zodpovědné představitele a vyjednavače je národ odsoudí.
Kramář tak skeptický nebyl. Spoléhal se, že konference celou věc spravedlivě posoudí a přihlédne zejména k hospodářským zájmům Československa. Byl spolehlivě informován o tom, že jisté franckouzské firmy projevily vážný zájem o hutě v Třinci a Moravské Ostravě, a pokud objekty jejich potencionálního zájmu přejdou posléze do jejich vlastnictví, samy se svým vlivem v politických kruzích postarají o to, aby jejich závody, nacházející se v těsném sousedství, nebyly rozděleny mezi dva státy, které spolunažívají za napjatých vztahů.
Dne 3. února, po soustavném naléhání amerických a britských zástupců v Noulensově komisi, Beneš s Kramářem protokol podepsali. Beneš si však neodpustil dovětek, že podepsání protokolu, který vešel ve známost jako „pařížský“, neznamená, že se stane předlohou pro vytyčení hranice mezi oběma státy, a zdůraznil, že se jednalo o rozhodnutí velmocí, které ČSR plně respektuje, aniž s ním zcela souhlasí.
CO UNIKLO NAŠÍ POZORNOSTI
Bohumila Jandourková, 29. března 2020
Co přišlo po Listopadu nového ve výkladu dějin Moravy, je znevážení prvního slovanského státu ve střední Evropě, Staré Moravy a Velké Moravy, pro kterou se v cizině užívá označení Moravská říše. Vždy bylo uznáváno, že tím, že Stará Morava a Velká Morava úspěšně čelila Franské říši, ovládla a uhájila pro tento významný slovanský stát velké území a jeho samostatnost vůči sousedům. Tím vytvořila podmínky pro následný vznik nástupnických států. Z dnešního pohledu především pro Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Masaryk se svými spolupracovníky právě o existenci Moravské říše opíral oprávněnost snah ustavit nový stát – Československo.
Nyní začínají „čeští odborníci“ tento až dosud vždy uznávaný názor znevažovat. Nový historický výklad se už neopírá o historická data, o prameny, je už jen služkou centristické politiky pražského mocenského centra.
Ale upozornění na tuto „překvapivou otočku“ je jen úvodem ke konkrétní záležitosti, kterou jsem měla na mysli, když jsem tomuto článku dala nadpis „Co uniklo naší pozornosti“. Chtěla jsem upozornit na něco jednorázového, ale nikoli nedůležitého. Čeho jsme si tenkrát, v těch přelomových dobách, opravdu nevšimli. Možná to na Moravě zaznamenali někteří historici nebo politologové, ale my, moravští patrioti, ne. V Čechách a především v Praze, se to ovšem vědělo. Vždyť to vyšlo z pražské šovinistické „kuchyně“.
O co šlo?
Když v roce 1996 Václav Klaus podával přihlášku, tedy návrh na vstup České republiky do Evropské unie prostřednictvím Evropské rady, která je jednou z vrcholných institucí unie, povinnou součástí návrhu byla i historie naší státnosti od počátků do doby podání. A od úplných počátků se také začalo. Byť mlhavých, ale přece jen zachytitelných v kronikách a v útržcích zpráv, zachovaných někdy i v cizině a snad i ve starých pověstech. Začalo se Sámovou říší. Asi byste čekali, že se pokračovalo Velkou Moravou. Ale nic. O Moravě ani slovo. Černá díra. Prostě se to přeskočilo a zmínil se až přemyslovský stát…!
Když jsem se to před nedávnem dověděla, přiznám se, že to byl pro mě šok. Čekala bych od „Prahy“ téměř cokoli. Vždyť už jsme byli na Moravě svědky, přímými účastníky a oběťmi tolika ústrků! Ale že se přikročí k něčemu tak nehoráznému, to bych u „Prahy“, dokonce ani u toho sebestředného, nadutého Václava Klause staršího, nikdy nepředpokládala.
No, bývalá „matička Praha“, nyní už žádná matička, ale „hlava republiky“ – jak bylo oficiálně změněno její označení – ta tedy umí překvapit!