Číslo 107
BENEŠ METOD KULDA, MORAVSKÝ SPISOVATEL
FollowJan Procházka, 16. března 2018
Dne 16. března letošního roku uplyne 198 let od narození významného moravského vlastence, spisovatele, kněze, Beneše Metoda Kuldy. Beneš Metod Kulda se narodil do početné rodiny kožešníka v domě číslo 4 na dnešním Komenského náměstí v Ivančicích. Byl obdařen velkou pílí a touhou vzdělávat se. Velký vliv na jeho budoucí názory a rozvoj osobnosti měl jiný významný rodák z Ivančic, kněz Tomáš Procházka, který ho vychovával k vlasteneckému a náboženskému cítění. Mladý Beneš Metod Kulda studoval v Letech 1833 – 1839 německé gymnázium v Jihlavě, od roku 1841 studoval v Brně filozofii a bohosloví, kde byl jeho vzorem profesor František Sušil. Po vysvěcení roku 1845 nastoupil jako kaplan v Židlochovicích, později působil v Loděnicích a Starém Hobzí u Dačic. Od roku 1850 působil jako duchovní správce a ředitel v ústavu pro zanedbanou mládež v Brně na Cejlu. Pro děti ústavu vydal sbírku písní „Veselý budík“ a „Písně a básně“.
V 50. letech 19. století patřil k významným osobnostem kulturního Brna. Byl jednatelem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a Ústřední jednoty katolické na Moravě. V těchto letech redigoval kalendář Moravan, vydával sbírky veršů i prózu. Napsal mnoho článků a úvah, které vyšly ve Vídeňském týdeníku, Moravských novinách, České včele i Pražských novinách. O prázdninách 1853 a 1854 pobýval v Rožnově pod Radhoštěm, kde se léčil. Zde, a v nejbližším okolí, se seznámil s vypravěči lidových pohádek, pověstí a místních zvyků, které začal sbírat a sepisovat. Lidové vyprávění se snažil zachytit co nejvěrněji, zaznamenával je téměř bez úprav. Bylo vydáno pod názvem Moravské národní pohádky a pověsti.
V roce 1859 byl z Moravy povolán do Čech, na faru v Chlumu u Sedlčan. Do jeho působení v Chlumu patří i událost, kdy byl v souvislosti s vydáním brožury Církev a společnost (kterou napsal jeho přítel Jan Evangelista Bílý) obviněn a postaven před soud. Úřady celé vydání konfiskovaly. Kulda před soudem přednesl vynikající obhajobu, po níž byli autor i vydavatel, osvobozeni a konfiskovaná brožura mohla být opět vydána.
Roku 1870 odešel do Prahy, kde byl jmenován kanovníkem vyšehradské kapituly. I v Čechách se účastnil veřejného života, dokonce byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Z vydaných básní je často cítit jeho silné sociální cítění, díky kterému pokládal své mnohé charitativními skutky za samozřejmost. V závěru života se mu značně zhoršil zrak, takže své poslední spisy diktoval. Beneš Metod Kulda zemřel v Praze dne 6. 5. 1903, jeho ostatky jsou uloženy na Vyšehradě. Jsou po něm pojmenovány ulice v Ivančicích, Brně – Zábrdovicích, od roku 1884 je čestným občanem města Ivančic.
***
Zkráceno, celé v použitém zdroji http://zamoravu.eu/
JAK „PRAHA“ LÉTA TAHÁ MORAVU, V TOMTO PŘÍPADĚ BRNO – ZA NOHU !
Přetiskujeme článek z Brněnského deníku, který vyšel UŽ VE ČTVRTEK 18. LEDNA 1996!!! A kde jsou peníze, kde je metro. Každý víme kde. Jen tomu každý říká jinak… Někdo „Praha“. Každopádně prostředky z daní na Moravu už od roku 1918 nechodí ve spravedlivé výši. Ať už si období 1. republiky idealizujeme jakkoli, bylo to tak. Jedno je však jisté. Když v prvních svobodných volbách po Listopadu dali obyvatelé Moravy vysoké procento hlasů moravskoslezskému politickému hnutí a nikoli, jako později jen „pražským“ stranám, měla z toho Morava i naše Slezsko prospěch. Ale lidé se to nedozvěděli. Protože chválit v centrálních médiích politický subjekt, jehož hlavním cílem je zrušení postkomunistického centralismu, nebo jen pravdivě o něm informovat, to se přece nikdy nedělalo. A dnes, když Morava a Moravané, nemají své zástupce v nejvyšších zastupitelských orgánech státu – se to nedělá tím spíš !
Následuje opis článku z Brněnského deníku:
Seženou-li se peníze, začne se stavět již v roce 1998
JSOU PRO LEHKÉ METRO
BRNO. Vybudování takzvaného lehkého metra místo podzemní tramvaje navrhují pro Brno francouzští dopravní odborníci po technicko-ekonomickém srovnání obou možností.
Odborní pracovníci francouzské soukromé dopravní společnosti VIA Transport budou veřejně prezentovat výsledky analýzy zaměřené na finanční možnosti obou projektů 7. února v Brně. O den dříve budou v této věci jednat s pracovníky magistrátu.
Podle předpokladu vedoucího technického úseku brněnského magistrátu Ing. Zdeňka Tichého by mohly být zahájeny práce na první zhruba čtyřkilometrové trase brněnského metra již v roce 1998, pokud se městu podaří zajistit financování. Metro by mělo vést ze Šumavské ulice jižním směrem k nově budované čtvrti Zvonařka. Odhady investičních výdajů na stavbu metra se odhadují kolem deseti miliard korun.
„Letos bude dokončena definitivní studie trasy metra, někdy i v nadzemních úsecích, dále na jih ke křižovatce dálnic D-1 a D-2, respektive až k letišti v Tuřanech. Severní konec by měl vést k Technologickému parku a železniční stanici Královo Pole nebo Řečkovice, protože metro musí být samozřejmě navázáno na železnici,“ uvedl Tichý.
„Magistrát vypracuje do dvou měsíců představu o dlouhodobém financování ve městě, minimálně do roku 2003, jejíž součástí bude financování metra. Na tomto základě bude radnice žádat potřebnou státní dotaci, která by měla výstavbu metra krýt nejméně z poloviny. Třicet procent nákladů by hradilo město, zbývajících dvacet procent soukromí investoři. Budování pražského metra dotoval stát stoprocentně,“ podotkl Tichý.
Jednu miliardu korun na přípravu metra mělo Brno přislíbenu již na léta 1994 a 1995 v programu rozvoje dopravy projednaném vládou v roce 1993. Příslib se však „vytratil“ a „již se to neobjevilo ve státním rozpočtu“, je to však podle Tichého „jakýsi precedens“.
***
Materiál z Brněnského deníku nám laskavě poskytl Ing. arch. Vladimír Drápal, děkujeme.
TĚŠÍNSKÝ KONFLIKT
Hlas Moravy bude zveřejňovat na pokračování kapitoly z uvedené knihy, osvětlující málo známé dramatické okamžiky česko-polských vztahů.
1. CHOULOSTIVÁ MÍSTA POVÁLEČNÉ EVROPY
11. listopadu 1918 padly poslední výstřely v tehdy dosud největším konfliktu v dějinách, který získal výstižné označení světová válka. V bojích byla přímo i nepřímo angažována řada zemí na všech kontinentech a počet obětí, ať na frontách či v zázemí v důsledku útrap a strádání, dosáhl dvaceti milionů. Válka smetla tři staré panovnické dynastie, jež se v průběhu staletí staly zavedeným pojmem: ruské Romanovce, rakouské Habsburky a německé Hohenzollerny. Říše rakousko-uherská zanikla docela, německá byla zmenšena a ruská se ocitla v ohni občanské války a nikdo nepospíchal s předpovědí, jaký režim povstane z jejích trosek.
Sněmování vítězných mocností Dohody, Velké Británie, Francie, USA a Itálie, svolané do Versailles u Paříze v roce 1919, rozhodlo po vleklých a nejednou vášnivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy, o existenci tzv. nástupnických států na území poražených a rozpadlých říší, jejichž úsilí o samostatnost byla patrná v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách či v domácím ilegálním odboji, a mnohdy nesla zcela konkrétní představy o poválečném stavu. Nástupnické státy se především dovolávaly svých historických práv a odvolávaly se přitom na národní identitu a na státní svrchovanost v uplynulé, mnohdy již značně vzdálené perspektivě dějin.
Versailleské dohody, jak se záhy ukázalo, nemohly nastolit ideální podmínky, aby ve všech případech vyhovovaly novodobým státním útvarům a předem navozovaly předpoklad k dobrým sousedským vztahům. S pocity křivdy se oživovaly staré nevraživosti, územní spory a nevyjasněné panovnické kompetence v otázkách dědictví, zasahující mnohdy i několik zemí najednou. Vytyčování hranic komplikovalo prolínání národů, smíšené osídlení ve zvlášť významných průmyslových a montánních oblastech, kde se účastnické strany domáhaly historickoprávních nároků. Situace tak začínala být povážlivě napjatá od samotného vzniku Nové Evropy, jak se obecně vžíval termín v průběhu versailleské konference. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu po Makedonii.
Nespokojenost vyslovily Francie a Německo v otázce Sárska, Rakousko vedlo spory s Itálií o jižní Tyroly, s Maďarskem o Bugenland a s Jugoslávií o Korutany. Maďarsko s Rumunskem o Sedmihradsko, Itálie s Jugoslávií o Terst a Istrii, Jugoslávie s Bulharskem o celou východní hranici etc. etc. Výčet by nebyl úplný, kdyby se nepřipomenul spor mezi Polskem a Československem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.
Všechny tyto navzájem nedořešené územní nároky se staly po roce 1918 palčivými ohnisky stále rostoucího napětí, a ani výroky mírové konference na tom stavu nedokázaly nic podstatného změnit. A tak nebylo divu, že za časovým horizontem necelých dvou desetiletí vratkého míru se v Evropě znovu zablýskaly bodáky a kola ještě strašlivější válečné mašinérie, v jejíž příchod po zkušenostech s tou první sotva kdo věřil, se dala do zničujícího pohybu.
***
Autor je členem Společné rady Moravské národní obce
MÁLO PŘIPOMÍNANÁ HISTORIE ČSR
Petr Michek, 4. března 2018
V letošním roce si připomínáne několik významných výročí událostí z naší historie – 70 let od komunistického puče v únoru 1948, 80 let od podpisu potupné Mnichovské dohody 30. září 1938, kterou Československá republika ztratila třetinu svého úzení ve prospěch hitlerovského Německa, a kterou nás západní mocnosti obětovaly ve prospěch míru v Evropě, který nenastal a 100 let od vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918.
Pamětníci pomalu vymírají a v loňském roce žádné masmedium nepřipomenulo, že uplynulo 79 let od tzv. „Mnichovského diktátu“ vůči Československé republice. Jako by se to nehodilo, když jsme dnes považováni za 18. spolkovou zemi Německa. Ale podpisem Mnichovské dohody to pro Československo neskončilo, byl to pouze začátek tragických událostí, které se staly osudnými pro miliony evropských občanů, včetně Němců, kteří pod vedením Adolfa Hitlera rozpoutali II. světovou válku.
Pro mladou generaci uvádím, že Mnichovská dohoda, neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově a ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938.
Zbytek Československa byl nazván Česko-Slovensko a jeho zahraniční politika se dostala pod silný německý vliv. Z odtržených pohraničních území odcházeli do vnitrozemí tisíce Čechů a Moravanů, kterým bylo nutno zajistit ubytování. Přitom Německo si kladlo další požadavky, např. požadovalo, aby česko-slovenská vláda vydala alikvotní podíl čs. zlata a deviz, který připadal na krytí finančního oběživa v Sudetech. Českoslovenští zmocněnci souhlasili za podmínky, že Německo převezme i alikvotní část československého státního dluhu, což německá vláda odmítla. Pod velkým nátlakem byli zástupci Národní banky československé nuceni podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolnila 481 miliónů korun, z toho 465,8 miliónů ve zlatě a zbytek v devizách, na pokrytí oběživa v zabraném pohraničí – Sudetech.
Česko-Slovenko bylo rovněž donuceno tzv. „prodat“ Německu válečný materiál v ceně 648 041 624 předválečných korun, který nebyl nikdy zaplacen!
Dne 13. března 1939 vydala berlínská tisková kancelář vymyšlenou zprávu, že pražská Národní strana připravuje s marxistickými komunistickými živly ozbrojený puč. Ve stejný den zaútočila skupina cca 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově na Jihlavsku, kde došlo k lynčování četníků. A asi šest tisíc brněnských Němců vyrazilo k Pohořelicím, kde zapálili čs. celnici a její osazenstvo vyhnali. V německém tisku se v té době objevila řadá článků o násilných útocích proti Němcům a Slovákům v Česko-Slovensku. Němci chtěli donutit Slováky, aby požádali Němce o pomoc a zákrok proti Česko-Slovensku, což se neuskutečnilo. Když čs. vojsko obsadilo dne 9. března 1939 autonomní Slovensko, snažil se Adolf Hitler donutit tehdejšího slovenského ministerského předsedu Jozefa Tisa, který 13. března 1939 přijel do Berlína, podepsat připravené vyhlášení slovenské nezávislosti. V opačném případě mělo být území Slovenska rozděleno mezi Polsko a Maďarsko. Proto následujícího dne slovenský parlament přijal usnesení, kterým vyhlásil vznik nezávislého Slovenského státu.
Německo stále usilovalo o likvidaci Česko-Slovenska, a tak byl Hitlerem vyhlášen konečný termín na obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska – 15. březen 1939 v 6.00 hodin ráno. Dne 14. března 1939 odpoledne odjel z Prahy prezident republiky Emil Hácha zvláštním vlakem do Berlína společně s ministrem zahraničních věcí dr. Chvalkovským a po jedné hodině v noci byli přijati Hitlerem a německými představiteli, které požádali o uznání práva na samostatnou existenci pro svůj národ. Hitler jim stroze oznámil, že 15. března v 6.00 hodin ráno vstoupí německá armáda na území Čech, Moravy a Slezska a podotkl, že pokud vše proběhne bez odporu čs. armády a obyvatelstva, zaručí svébytnost, autonomii a svobodu. V dalším jednání utrpěl prezident Hácha srdeční příhodu a musel být ošetřen přivolaným lékařem. Kolem čtvrté hodiny ráno pak podepsal Prohlášení německé a česko-slovenské vlády, kde mimo jiné bylo uvedeno, že klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše. Telefonicky poté informovali vládu v Praze o německých podmínkách.
Ve 3.15 hodin bylo zahájeno jednání vlády v Praze a ve 3.35 hodin byl odeslán rozkaz všem armádním sborům, ve kterém stálo neklást jakýkoliv odpor postupu německých vojsk. Ve 4.30 hodin tuto zprávu odvysílal i pražský rozhlas a obyvatelstvo bylo vyzýváno k zachování klidu a vyčkání dalších zpráv.
Německá vojska za hustého sněžení začala obsazovat Čechy a Moravu. Ale již den předtím 14. března 1939 v 17.30 hodin začalo obsazování Ostravska německým vojskem – 8. pěší divizí doprovázenou motorizovaným oddílen SS, a to z toho důvodu, aby se předešlo obsazení tohoto území polskou armádou. Zanedlouho se toto uskupení střetlo s odloučenou rotou čs. III. praporu 8. pěšího pluku „Slezský“, jehož vojáci byli ubytováni v Čajánkových kasárnách v Mistku. Zde došlo k boji, kde padlo 21 německých vojáků. Později byl německý útok zastaven, neboť německé velení nemělo zájem konflikt stupňovat, protože chtělo deklarovat mírový charakter obsazování Čech a Moravy. Čs. vojáci měli šest zraněných a rozkaz k zastavení boje dostali od vrchního velení druhého dne.
Ve čtvrtek 16. března 1939 na Pražském hradě vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Češi a Moravané se stali obyvateli Protektorátu a zde žijící Němci, kteří vítali německé jednotky, se stali občany Německa. Po útoku Německa na Polsko a Sovětský svaz pak byli povolání do německé armády a mnozí z nich padli v Rusku u Stalingradu za svého vůdce! Tak se jim odměnil osud za snahu patřit k Říši.
15. března 2018 to bude 79 let co jsme dočasně na šest let ztratili suverenitu a samostatnost našeho státu a její znovuobnovení stálo mnoho lidských životů a utrpení většiny národa. Z historických zkušenosti vyplývá, že zlu se nemá ustupovat. Svoboda se většinou musí vybojovat za cenu nesmírných obětí. A Československo v letech 1939 – 1945 přišlo o více jak 300 tisíc svých občanů. Tyto oběti nelze zapomenout a je dobré si je připomínat!
ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
Milan Trnka, 28. února 2018
Neprávem opomíjený, jeden z nejschopnějších příslušníků lucemburské dynastie na braniborském, uherském, moravském, českém a lombardském trůnu, od roku 1433 císař Svaté říše římské. Zaslouží si, aby byly na pravou míru uváděny všechny tendenční nesmysly, které se nashromáždily kolem jeho postavy od husitských nepokojů v 15. století až po dnešní dobu.
V tomto příspěvku zůstaneme u Zikmundovy činnosti, související se snahami o reformu katolické církve v období odstranění trojpapežství, které vrcholí během šestnáctého ekumenického koncilu v Kostnici. V dalších příspěvcích můžeme pokračovat. Zajímavé jsou např. Zikmundovy vztahy k bratranci Joštovi Moravskému, snahy o mírové sjednocení Evropy v odporu proti muslimské invazi do Evropy, Zikmundova aktivita ve sporech mezi Anglií a Francií (byl prvním představitelem Svaté říše římské, který pobýval na britských ostrovech), snahy o urovnání sporů mezi Polskem a Řádem německých rytířů, Zikmundův vztah k Moravě, organizace Basilejského koncilu (od 1431), boje s husity, role iniciátora křížové výpravy na pomoc muslimy ohroženému Cařihradu (Konstantinopoli – dnes Istanbulu), atd.
Zikmund Lucemburský je historiky hodnocen jako poslední opravdový císař středověku. Ve svých snahách o sjednocení Evropy za účelem vybudování jednotné hráze proti dravému muslimskému vpádu do Evropy zůstával už ve své době nepochopený a osamocený.
Narodil se 14. února 1368 v Norimberku (tedy před 650 lety) jako syn císaře Karla a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Karel IV. se jako český král zasloužil o přijetí svatého Zikmunda za nového českého patrona. A svého syna nechal pokřtít ve jméně tohoto světce. Od dětství jej nechal zasvěcovat do vladařských povinností. Zikmund se postupně stal vládcem mnohonárodnostní říše:
1378 až 1388 a znova 1411 až 1415 markrabětem braniborským
(1388 až 1411 byl vládcem Braniborska markrabě Jošt Moravský).
1387 až 1437 (tedy padesát let) králem uherským.
1411 až 1437 německým králem.
Od 1419 markrabětem lužickým a vévodou slezským.
1419 až 1423 markrabětem moravským.
1420 (resp. 1436) až 1437 českým králem.
1431 až 1437 lombardským králem.
Od 31.5.1433 až 1437 císařem Svaté říše římské
15. listopadu 1385 se oženil s Marií – dcerou polského a uherského krále Ludvíka, s níž byl zasnouben už od roku 1374. Jeho jediná dcera Alžběta se provdala za rakouského vévodu Albrechta V., od roku 1423 markraběte moravského.
Zikmund Lucemburský zemřel ve věku 69 let ve Znojmě na Moravě 9. prosince roku 1437.
Svatý Zikmund:
Narozen na území dnešní Francie jako syn burgundského krále, zemřel roku 524. Oženil se s dcerou ostrogótského krále Theodoricha. Církev uznává jeho zásluhy v šíření
křesťanství, stavbě kostelů a zřizování církevních škol. Po smrti své ženy se znovu oženil. Jeho druhá manželka intrikovala proti Zikmundovu synu Sigerichovi. Přesvědčila budoucího světce, že je třeba Sigericha odstranit v zájmu zachování dědických práv. Chlapec byl roku 522 zavražděn. Zikmund následně přiznal svůj omyl a rozhodl se k pokání. Mimo jiné vyslovil přání odčinit svůj hřích vlastní mučednickou smrtí. O rok později obsadili Burgundsko Frankové. Zikmund byl po krátkém uvěznění utopen ve studni v Orleánu. Roku 536 byly jeho ostatky už uctívány jako svaté.
Zanícený sběratel relikvií Karel IV. získal ostatky částečně roku 1354, částečně roku 1365 a převezl je do Prahy k uložení do chrámu svatého Víta. Vzápětí pražská synoda vyhlásila svátek svatého Zikmunda jako zemského patrona, přes to, že se jednalo o vyloženého cizince (ostatně jako u svatého Víta, původem ze Sicílie). Úcta k svatému Zikmundovi vedla Karla k pojmenování syna stejným jménem.
Zikmund a papežské schizma:
Od roku 1378 existovaly jako důsledek neshod mezi církevní a světskou mocí (tzv. boj o investituru mezi papežem a císařem Svaté říše římské) v římské církvi dva papežské dvory – jeden v Avignonu a druhý v Římě. Avignonského papeže uznávala Francie a polovina západní Evropy, římského zase německy mluvící země, Itálie, Uhry, Polsko a Anglie. V době před svoláním ekumenického koncilu do Kostnice byl papežem v Římě Řehoř XII. (1406 – 1415), o kterém se dá tvrdit, že byl právoplatně zvoleným. Papežem v Avignonu pak vzdoropapež Benedikt XIII. (1394 – 1423).
V roce 1408 se kardinálské sbory papežských dvorů rozhodli konečně situaci řešit. Kardinálové se obou papežů zřekli, sešli se na společném jednání v Pise a odtud vyhlásili křesťanskému světu výzvu, aby všichni věřící učinili totéž. Současně se usnesli na svolání koncilu, na kterém zvolí jedinou právoplatnou hlavu Církve. Problém byl ovšem v tom, kdo koncil svolá, protože to může učinit zase jen papež. Proto zvolili v Pise dalšího papeže (říkalo se mu pisánský) Alexandra V. (1409 – 1410). Ten záhy zemřel. Jeho nástupcem se stal Jan XXIII. (1410 až 1415). Avšak jak Řehoř XII. v Římě, tak Benedikt XIII. v Avignonu se odmítli svých funkcí vzdát.
Situace v náboženském životě Říše římské se po zvolení třetího papeže samozřejmě zkomplikovala natolik, že bylo třeba rázného řešení. Každý z papežů měl na základě politických zájmů evropských států své podporovatele. Hrozilo válečné střetnutí. Do děje vstupuje čerstvě zvolený německý král Zikmund Lucemburský. Po dohodě s Janem XXIII., bylo zorganizováno svolání shromáždění nejvyšších představitelů církve – koncilu, který by řešil znovunastolení jednoty v Církvi. Jan XXIII. svolal koncil na podzim roku 1414 do Kostnice se dvěma úkoly: odstranit schizma volbou jediného papeže a jednat o reformách uvnitř církve.
Benedikt XXIII. odmítl do Kostnice přijet. Měl už přes devadesát let a žil v Aragonii. Tento problém vyřešil Zikmund osobní návštěvou Španělska. Jednáním s podporovateli avignonského papeže dosáhl izolace Benedikta.
Jan XXIII. se do Kostnice dostavil. Pravděpodobně se domníval, že bude potvrzen ve své funkci. 29. května 1415 však byl koncilem sesazen. Odmítl se rozhodnutí podřídit a snažil se z koncilu odjet v převlečení za prostého venkovana. Byl odhalen a dokonce uvězněn ve stejném vězení jako Jan Hus. Situace se opět stala složitou. Koncil totiž nesvolal Řehoř XII., ale sesazený papež Jan XXIII. I to je důvod, proč někteří právníci zpochybňují platnost výsledku slyšení Jana Husa před koncilem poukazem na formální nedostatky v jednání kostnického koncilu.
Řehoř XII. se do Kostnice nedostavil. Vyslal však posla, který na koncil doručil církevním otcům svoji písemnou rezignaci. Navíc se ve svém listu obrátil na krále Zikmunda s pověřením zprostředkovat dohodu o sjednocení v církvi.
Stalo se tak 4. července 1415 v kostnické katedrále, kam Zikmund svolal shromáždění všech koncilních otců – byly jich téměř dvě stovky z celé Evropy. Biskupové přijali rezignaci Řehoře XII. a prohlásili Jana XXIII. i Benedikta XIII. za zbavené funkcí. Koncil převzal do doby volby nové jediné hlavy církve veškeré papežské pravomoci. Papežský stolec zůstal dva roky neobsazený. V roce 1417 pak byl za papeže zvolen kardinál O. Colonna – jeden z účastníků koncilu, který přijal jméno Martin V. (1417 až 1431).
Koncil také mimo jiné reformní úkony v církvi opakovaně slavnostně prohlásil všechny bludy, uznané v učení profesora Viklefa za kacířské. Další reformy (mezi nimi i sjednocení s některými východními křesťanskými církvemi) pak řešil v pořadí 17. ekumenický koncil v Basileji od roku 1431.
Zikmund a Hus:
Zikmundovým zájmem bylo, aby na jednání koncilu byl přítomen Jan Hus a očistil se z obvinění z kacířství. Důvod byl prostý – Zikmund, jako mnohem mladší bratr Václava IV. předpokládal nástup na český trůn podle dědického práva a vzhledem k politické situaci v Evropě nestál o to, aby byly Čechy pokládány za kacířskou zemi. Přítomnost Zikmunda na kostnickém koncilu, byla mezi lucemburskými bratry dohodnuta – Zikmund zastupoval českého krále Václava. Pro koncil byla sice činnost Jana Husa okrajovou záležitostí, pro Zikmunda však vzhledem k neklidné situaci v Čechách důležitá. Hus byl v papežské klatbě a byla tu možnost, aby ji koncil zrušil.
Rovněž Husovým zájmem bylo vystoupit před koncilem. Ve svém učení zastával tak zvaný „konciliarismus“ – blud, který tvrdil že papež není nejvyšší hlavou církve, ale stojí nad ním jako nejvyšší autorita sbor církevních hodnostářů. Období, kdy si nárok na funkci papeže nárokovali tři preláti, bylo pro Husa důkazem pro oprávněnost jeho přesvědčení. Na Zikmundovu výzvu tedy reagoval kladně.
Zikmund vystavil pro Jana Husa ochranný list – glejt. Jeho text hovoří pouze o cestě z Čech do Kostnice – nic víc. Sám Zikmund byl přesvědčen, že se Hus buď obhájí nebo odvolá některé články svého učení, které nebylo, dle Husových odpůrců ničím jiným, než hlásáním omylů anglického duchovního Viklefa, církví prohlášeného za kacíře. Listina tedy měla zaručovat ochranu pouze na cestě na koncil. Neobsahovala (a ani nemohla) nějakou pasáž o ochraně před církevním právem. Zikmund měl jako světská osobnost možnost jen zaručit bezpečnost Husa před cestovními nástrahami. Zajímavostí také je, že při cestě do Kostnice Hus u sebe žádný glejt neměl – byl mu předán až právě v Kostnici, kam dorazil 1. listopadu 1414.
Do Kostnice byli ovšem pozváni i zástupci katolického kléru z Čech v čele s litomyšlským biskupem. Hus byl stále v církevní klatbě – tedy vyloučen z církve. Jako takový nesměl sloužit Mši svatou ani kázat. Zákaz ale v Kostnici ani přes upozornění kostnického biskupa nedodržoval. Na naléhání českých církevních představitelů byl 28. listopadu zatčen a odveden do vězení (dnes bychom řekli do vyšetřovací vazby).
Zikmund se do Kostnice dostavil až o Vánocích roku 1414. Žádal Husovo propuštění. Kardinálským sborem byla jeho žádost odmítnuta s poukazem na fakt, že v průběhu koncilu jsou církevní zákony nadřazeny zákonům světským, Hus je kněz a pod pravomoc vladaře tedy nespadá. Zikmund alespoň prosadil možnost Husova slyšení před koncilem. To byl svým způsobem historický průlom v tehdejších zvyklostech – na všeobecném koncilu se neposkytovala možnost dát slyšení někomu, kdo byl obviněn z hereze. Husův případ řešila
k tomu sestavená komise. Před slyšením zvolil Hus, zdá se, vstřícnou taktiku – k překvapení členů komise odvolával jeden článek svého učení za druhým.
Samotné veřejné slyšení se konalo ve dnech 5., 7., a 8. června 1414. Ve dvou posledních dnech byl přítomen osobně i král Zikmund. Husovi byl čten jeden z jeho psaných výroků za druhým s dotazem, zda se svého tvrzení zříká. Hus začal tvrdit, že výroky nejsou jeho, případně se snažil o dlouhé výklady, proč takový výrok napsal. Polemiku kardinálové nepřipustili, dokazování autorství sporných výroků z Husových spisů však ano. Hus se pak ke svému autorství většinou přiznal, snažil se ale dávat výrokům jiný smysl. Po třech dnech slyšení byl případ odročen na 6. července. Zikmund osobně Husovi vysvětloval, že jeho úsilí prosadit svoje názory za přítomnosti velkého množství tehdy uznávaných autorit v oblasti církevního učení nemá smysl a naléhal na podrobení se koncilu s tím, že on – Zikmund – se zasadí, aby bylo rozhodnutí koncilu shovívavé. Hus reagoval sdělením, že nepovažuje církev za neomylnou a že autoritu koncilu neuznává.
4. července 1414 v kostnické katedrále koncil znovu slavnostně odsoudil Viklefovo učení, následně 6. července prohlásil Husa za rozšiřování Viklefových bludů za kacíře, zbavil jej kněžské hodnosti a jako laika ho předal světské moci – konkrétně jako poddaného českého krále jeho zástupci Zikmundovi.
Podle říšských zákonů, které schválil i Zikmundův otec – císař Karel IV. – se trestalo kacířství upalováním provinilce. Zikmund pověřil provedením zákona kostnického starostu. Ten jednal neprodleně – mimo vyšetřovací vazby nebývalo zvykem držet odsouzeného delší dobu ve vězení.
70. VÝROČÍ VÍTĚZNĚHO ÚNORA 1948
Luděk Šubert, 25. února 2018
Úvodem
Dne 25. února byl nejen roku 1634 v Chebu zavražděn Valdštejn, ale hlavně byla roku 1948 v Praze zavražděna mladá, revitalizovaná demokracie v naší zemi. Jelikož se jedná o kulaté výročí, budou oficiální, pololegální a ilegální masmédia plná informací a názorů pamětníků i nezralých mládežníků na tuto událost. V 99,9 % půjde o přístupy republikánské, žehrající na pošlapání masarykovského odkazu z října 1918. Jen málokdo si však uvědomí, nebo bude ochoten připustit, že právě toto datum stálo u zrodu podmínek, které ve vývoji tří následných desetiletí hnětly duchovní i materiální předpoklady k událostem od nichž v těchto dnech uplynulo 70 let. Monarchistické pojetí se s tím republikánsko-demokratickým v ledačem shodne, kromě toho, co již naznačeno. I když bude těžiště položeno na dopady pro Moravu, tak se postupně vytratil i význam skutečné Země české.
1) Některé významné mezníky mezi říjnem 1918 a květnem 1945
Německé národnostní skupiny v Čechách a na Moravě (nejen v pohraničí) byly vnímány jako pozůstatek Rakouska-Uherska a přestože jim co do četnosti patřilo druhé místo, nebyl tento fakt nijak legislativně zohledněn. Prozatímní Ústava, tedy Zákon č. 37/ 1918 Sb. z 13.11.1918 nepostihuje, stejně jako další novelizace, postavení Moravy v nové formě zemského uspořádání. Vznikla Československá republika a byl prosazován jednotný československý národ. To bylo vnucováno i Moravanům a Němcům a nikterak to nepozvedalo ani národní sebevědomí Slováků.
V listopadu 1918 vytvořená vláda ČSR neměla žádného ministra ze Slezska a z Moravy pocházel jen ministr bez portfeje, Mořic Hurban. A to měla vláda 17 členů !
Nespokojenost německé menšiny se dařilo jakž takž tlumit do roku 1933, tedy do nástupu Hitlera k moci v Německu. Podporovaná německá menšina navyšovala své sebevědomí, organizovanost a vybavení každým dalším rokem, až se problém německé menšiny stal vnitropoliticky neřešitelným a navíc se stal faktorem evropské politiky, jako prostředek tlaku nacistického Německa na Velkou Británii a Francii a také na Itálii. Mnichovský diktát ze září 1938 tak naše vláda musela přijmout, protože jinak by se k ní obě západní mocnosti (Francie byla smluvní spojenec) hodlaly otočit zády. Okleštěný zbytek státu pak byl doražen v březnu 1939 obsazením Čech a Moravy Němci. Slovensko se „osamostatnilo“. Zemská forma Protektorátu Čechy a Morava, interně tvořená oberlandrátní formou správy, nebyla formou ukonejšení slovanských Čechů a Moravanů, ale vstřícností vůči jejich německým „spoluobčanům“. Protektorát byl zřízen Výnosem vůdce a kancléře č. 75/1939. Prezidentem Moravskoslezské části byl obdobně jako Emil Hácha jmenován JUDr. Jaroslav Mezník. I on, obdobně jako generál Eliáš, podporoval odboj a výslechům se po zatčení v roce 1941 vyhnul sebevraždou. Přesto o něm není příliš mnoho zmínek.
Morava a Slezsko byly na jaře roku 1945 osvobozeny sovětskými a rumunskými jednotkami a naším 1. čs.armádním sborem. Čechy kromě sovětů také polskou a americkou armádou. Pokud se týče domácího odboje, tak je tzv. Květnové povstání českého lidu většinou zužováno na Pražské povstání, při tom první bojové střety mezi Němci a odbojáři začaly 1.5.1945 v Přerově. Poslední výstřel formálně padl u Milína na Příbramsku 11.5.1945
2) Období mezi květnem 1945 a únorem 1948
Drobný časový náskok v termínech osvobozování území na Moravě a ve Slezsku znamenal ustavení Moravsko-slezského zemského národního výboru již 12.5.1945 se sídlem v Brně. Jeho předseda, prof. František Loubal, prosazoval opatření jemné decentralizace a úbytku závislosti na Praze, ale i tam si politici pospíšili s ustavením národního výboru. „Košická vláda“ zamítla žádost Slezska o samosprávu. Komunisté postupně pronikali jak do Prozatímní vlády, tak do zemských a regionálních orgánů.
Květnové volby roku 1946 vyhráli komunisti, díky výraznému vítězství v Praze a v Čechách. Na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku tomu tak nebylo. Přesto i zde se prodrali do regionálního vedení. V červenci 1946 se předsedou Moravskoslezského zemského NV stal komunista František Píšek. Při tom KSČ zde získala jen 34,5% hlasů. Později byl nahrazen dalším komunistou Karlem Svitavským. V té době se v Praze připravovala Ústava. Předsedou Zvláštní ústavní komise byl prof. JUDr. Vladimír Kubeš, který do návrhu zapracoval Zemské uspořádání v nových podmínkách státu.
Možná je diskutabilní, jak události 25.2.1948 správně klasifikovat. Puč to nebyl, protože ho neprovedla malá politická nebo vojenská skupina bez veřejné podpory. Nebyla to ani revoluce, protože ta znamená nikoli plynulý vývoj k dokonalejšímu, ale skok. A k dokonalejšímu to nebylo. Takže asi nejvhodnější je převrat, se značnou mírou veřejné podpory, zejména v Praze. Není nutné se vcelku známým mechanismem s dílčí demisí demokratických ministrů, přijatou prezidentem Benešem zabývat. Ani úlohou premiéra Gottwalda.
Dne 9.5.1948 byla vyhlášena nová Ústava, lidově-demokratická, jako Zák. č. 150/ 1948 Sb. Komunisté neměli čas dříve zpracovaný návrh Ústavy zcela přepracovat. Nicméně už začaly personální čistky. Prof.Kubeš byl zbaven funkce děkana Právnické fakulty v Brně, i členství ve Zvláštní komisi. O rok později ho StB zatkla. Text o Moravskoslezské zemi již byl z Ústavy vypuštěn. Prezident Beneš novou Ústavu nepodepsal a tak byl 2.6.1948 přinucen k abdikaci.
3) Trvalé důsledky únorového komunistického převratu
Samozřejmě začala být postupně v ekonomice likvidována soukromá sféra, což byla další fáze po poválečném znárodnění klíčového průmyslu.
Do Vánoc byl vypracován Zákon č. 150/1948 Sb. z 21.12.1948 O krajském uspořádání státu, s platností od 1.1.1949. Realizátorem bylo ministerstvo vnitra, vedené Václavem Noskem. Pozdější oběť vnitrostranických čistek dle stalinského vzoru, tajemník Rudolf Slánský údajně řekl: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské úřady, které nešly kontrolovat…“ Ano, to byla podstata problému. Komunistická partaj potřebovala kontrolovat i státní orgány, protože nikomu nevěřila. Je to nosný faktor partajního prioritního systému, kdy politická partaj zamená víc než stát. Již v prosinci se po celém státě rozjely asi dvacetičlenné skupiny, složené krajskými stranickými tajemníky, estébáky a vedoucími partajních referátů, aby zajistily hladký průběh restrukturalizace státní správy. Jejich členové si nelámali hlavu nad faktem, že nové kraje nerespektují historické zemské hranice ani hranice farností. Budování skutečného správního molochu začíná. Vedle občanských stupňů totiž byly souběžně budovány i partajní sekretariáty s obdobnými oborovými sekcemi, protože dohled byl nutný. Počet krajů, i titěrných okresů, byl obrovský a celý systém nefunkční, takže po zhruba 11 letech bylo nutné udělat úpravu. Zákonem č. 100/1960 Sb. byla vyhlášena tzv. Socialistická ústava a Zákonem č. 36/1960 Sb. byl snížen počet krajů i okresů.
Dne 16.7.1968 zamítlo Národní shromáždění ČSSR návrh na trojfederalizaci, tedy i s Moravou a Slezskem. A tak Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., s platností od 1.1.1969 hovoří pouze o ČSR a SSR, jako součástech dvojfederace. Nevyslyšen tedy zůstal hlas tří set intelektuálů z Moravskoslezské deklarace (100.000 členů).
Oč víc porozumění chybělo v Praze, o to víc ho 7.7.1985 projevil Svatý Otec Jan Pavel II., když moravské zemskié patrony, svaté Cyrila a Metoděje, u příležitosti 1100. výročí Metodějiovy smrti, prohlásil za spolupatrony Evropy. Tím vyjádřil názor církve, že Morava historickou součástí Evropy je.
Závěrem
Když v listopadu 1989 tzv.“sametová revoluce“ svrhla komunistický totalitní režim, vytvořily se příznivé podmínky pro obnovu zemského zřízení, ale nestalo se nic. Zrovna tak nedošlo k nápravě ani v ústavě, platné od 1.1.1993 pro samostatnou Českou republiku. A tak rozchod s totalitní minulostí zůstal v řadě oblastí veřejného a politického života pouze formální verbální frází a řada principů veřejné správy zůstala zachována a nikomu nevadí, že se jedná o zahnízděný komunistický bacil. Není divu, když se rozbujel pluralitní systém politických partají, které mezi sebou soupeří ne o to, jak tento stát co nejrychleji dostat na vyspělostní úroveň srovnatelných západních zemí, ale o strkanice, která z partají pro sebe urve na funkční parlamentní dočasnost větší díl společného fondu. Pouze obnovení monarchie souvisí s obnovením zemského zřízení v historických hranicích korunních zemí a v jejich zájmu.
Hlavní použitá literatura:
Hoskovec M.: Právní kontinuita autonomie Moravy. KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2013.
(Dr.L.Šubert, Sdružení monarchistů Brno. Materiál v článku byl podkladem přednášky, která byla uskutečněna v Klubu zastupitelů Magistrátu města Brna 21.2.2018.)
PŘED ŘÍJNEM 1918
Milan Trnka, 25. února 2018
Několik citátů k období 1915 – 1918
V dobách mé školní docházky bylo v záležitostech vzniku československého státu 28. října 1918 během výuky dějepisu zcela jasno: Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku měla tak obrovský vliv na uvědomění širokých mas pracujícího lidu, že z vůle utlačovaných dělníků a rolníků v Čechách a na Slovensku vznikla Republika československá. Zcela vymizely například rozdíly ve vztazích mezi národy v novém státě – pracující třída Čechů a Slováků, posílená částí uvědomělé inteligence, vystupovala při dějinných událostech jednotně, ztotožněna s požadavkem nezbytného zničení nenáviděného vykořisťovatelského systému prohnilého Rakouska. Internacionální rozměr událostí v říjnu 1918 převažoval nad všemi jinými otázkami doby – i nad otázkami národnostními. Pokud přece jen bylo třeba národnostní otázku zmínit, pak to byla v souvislosti se zahálčivou buržoazií představovanou především německy hovořícím obyvatelstvem. Však se také buržoazie v novém státě lstivě chopila moci a dovedla první republiku tam, kam ji dovedla. Tomáš G. Masaryk byl dobře placeným přisluhovačem této buržoazie.
Z časopisů a historické literatury z období dvacetiletého trvání republiky mezi roky 1918 až 1938 se čtenář zase dozví jiné zajímavosti. Například že posledním českým králem byl Bedřich Falcký, po roce 1619 však nastalo v Čechách okupační období habsburského útlaku a teprve úsilím a dovedností tatíčka osvoboditele Masaryka a legií byl svržen nenáviděný germanizující systém prodejné a všeho zla schopné šlechty a katolické církve. Velmoci nezištně tomuto vznešenému cíli napomáhaly. Pročež nastal nebývalý rozkvět demokracie nyní skutečně svobodného národa. Národ byl jednotný – československý, ostatní národnostní menšiny ovšem byly respektovány.
Po roce 1990 se objevuje snaha obnovit alespoň částečně meziválečný výklad novodobých dějin, podle kterého bylo nezbytně nutné rozbít rakouské mocnářství jako přežitý „žalář národů“ a vyzdvihnout úlohu T.G. Masaryka a jeho spolupracovníků jako rozhodující síly při prosazování uskutečnění touhy všech občanů – společného demokratického státu Čechů a Slováků. Tuto vizi poněkud narušilo rozbití onoho vytouženého společného státu. Ale nevadí, můžeme ho přece oslavovat už ne jako československý, ale jako český. Proto dnes slyšíme občas výroky, že T.G. Masaryk založil Českou republiku, nebo že krasobruslař Ondrej Nepela získal v roce 1972 olympijskou medaili pro Česko. Národ je opět jednotný, jsme přece všichni Češi. Při prosazování snahy o představování obyvatelstva na Moravě, v Čechách a ve Slezsku jako jednotného národa Čechů si přece ještě nebudeme lámat hlavu nad takovou prkotinou, jako je rozdíl mezi Československem a Českou republikou, že ano?
Každý režim si v době své existence upravuje dějiny podle svých potřeb, vytváří svoje ideály a idoly. Společné pro Republiku československou, Československou socialistickou republiku i pro současnou Českou republiku je ve výkladu vzniku samostatného státu především to, že jsou důsledně zamlčovány pojmy jako Moravan a fakta o skutečné samosprávě Moravy jako samosprávné korunní zemi Rakouského soustátí. Samosprávě, ukončené z velké části již po říjnu 1918 a zcela pak k 1.1.1949.
Předkládám zanedbatelně malý výběr z výroků nebo informací z různých zdrojů, zabývajících se válečnými léty 1914 až 1918, seřazené podle časové posloupnosti. Snad přispěje k zamyšlení – nebylo to se vznikem Republiky československé v roce 1918 poněkud jinak, než se rozdílně v závislosti na zrovna vládnoucím režimu tvrdilo 100 let a než se nám bude při letošních oslavách zániku moravské samosprávy k 28. říjnu 1918 tvrdit?
– Sekretář britského ministerstva zahraničí G. Clerk požádal T.G. Masaryka o vypracování tezí, které by objasnily potřebu vytvoření nového státu ve střední Evropě pro potřeby tehdejšího ministra zahraničních věcí Greye. Po 20. dubnu 1915 vypracoval T.G. Masaryk memorandum „Independent Bohemia“. Memorandum údajně podávalo „program všech českých politických stran kromě katolických radikálů“ (ve skutečnosti však šlo jen o Masarykovy názory). Zde výběr některých z nich:
„….Cařihrad, a tudíž i úžiny mohou náležeti jedině Rusku…..“ .
„… Rakousko je neschopno chrániti a spravovati Čechy …. ty se musí nyní starati samy o sebe.“
„Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický, česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky……“
„Čechy budou ovšem konstituční a demokratické – jak se sluší na Husův …. národ, který svou reformací …. připravoval moderní vývoj evropský.“
„ …. buď by dali spojenci některého ze svých princů, nebo by mohla být personální unie mezi Srbskem a Čechami, kdyby mohl být utvořen česko – srbský koridor.“
„…. český lid je venkoncem rusofilský a ruská dynastie…. by byla nejpopulárnější. ….. čeští politikové si přejí zřízení Království českého v plné shodě s Ruskem…… nyní si přejí, aby jejich ruští bratři brzy obsadili české a slovenské území a doufají v to.“ Podle Masaryka je nezbytné, aby Rusko „sousedilo s Čechami“.
Rozlohu nového státu předpokládá Masaryk jako historické „české“ země a severní území Uher obývané Slováky, kteří podle něj „jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“
– 4. února 1916 prohlašuje T.G. Masaryk ve francouzském tisku: „ Pravým cílem Německa jest vytvoření mocné konfederace států Střední Evropy pod protektorátem Berlína….. Zničí-li se Rakousko, zasadí se Německu rána do srdce, protože tím zmaří se německý plán….“
– V únoru 1916 vzniklo další memorandum, inspirované rozhovory T.G. Masaryka s francouzským ministerským předsedou Briandem pod názvem „Všeněmecká střední Evropa nebo svobodné Čechy?“. Opakují se v něm myšlenky z předchozího memoranda, více se však připouští možnost republikánského zřízení v novém státě, který Masaryk stále nazývá „Čechami“:
„Jako monarchii bylo by si možno představiti český stát v různých formách: a) ruská dynastie by byla nejpopulárnější, b) bylo by možno zvolit prince z jiných spojeneckých zemí, c) personální unie s Velkým Srbskem. Zkušenost s cizími dynastiemi …. není příliš vábná. Proto republikánský režim, požadovaný zpočátku jen radikály, je stále více brán v úvahu.“
„Čechy by s Ruskem hraničily, což by vedlo k intenzivnímu rozvoji hospodářských styků mezi oběma zeměmi …. „
„Čechy jsou povolány k důvěrnému spojenectví s Ruskem a Francií.“
„Nezávislé Čechy spolu s Polskem a velkým Srbskem by vytvořily velmi účinnou hráz proti Prusku.“
Velmi zajímavou je pasáž o ekonomickém významu spolupráce Čech s Polskem. Je v ní obhajováno propojení řek Visly, Odry, Moravy a Dunaje průplavem.
– 3. ledna 1917 varuje Vl. Hurban (???) Masaryka: „Vy přece víte, že v konzervativnějších vrstvách slovenské inteligence ….. nemá Vaše jméno tu důvěru, kterou by mělo mít. …. Vaše fráze „Slovaks are Bohemians“ vyvolala mnoho zlé krve. My, Slováci, se nyní považujeme za samostatný národ ….. jako Slováci se chceme dožít svobody…… Češi nás chtějí pohltit – to je běžný argument proti nám, zastáncům politické jednoty.“
– 16. března 1917 byla v Rusku po únorové revoluci ustavena nová prozatímní vláda. Její ministr války Kerenskij připustil pokračování Ruska ve válce ofenzívou na východní frontě. Vytváření zahraniční armády podle představ T.G. Masaryka neznamenalo existenci československé jednotky v pravém slova smyslu. Byla vytvořena prvotně z ruských občanů, kteří se hlásili k české národnosti. Nábor válečných zajatců, pocházejících z Markrabství moravského, z Království českého a Horních Uher a jejich případný vstup do ozbrojených složek byl podmiňován současným podáním žádosti o ruské občanství. Sám Kerenskij nebyl příliš nakloněn snahám o vytvoření Československé brigády v Rusku, odsuzoval česko-slovenské hnutí kvůli jeho předrevoluční spolupráci s carským režimem a vytýkal Čechům nacionální šovinismus. Představiteli Svazu česko – slovenských spolků v Rusku Vondrákovi sdělil v březnu 2017:
„Nedovedu se nikterak nadchnout pro ten způsob boje, jakým vedou odpor proti své vládě vaši krajané. ….. Vždyť měli konstituci, měli konečně možnost vyhlásit revoluci doma. Čím si pomohli tím, že přestoupili do státu ještě horšího…… a vůbec. Vy Čechové vždy jste se vyznamenávali spádem k reakci.“
Můj dědeček, který jako rakouský voják padl do ruského zajetí, vzpomínal po návratu na Moravu nejvíce na život mezi ruskými rolníky, ke kterým byli jako zajatec přidělen na práci. K náboru do legií měl jedinou poznámku: „Měli sme všeckého plné zuby. Prožili jsme si dosť. Nikomu sa už do další války nechcelo. Nějaké nové stát – to nám nic neříkalo. Šak sme měli svoju Moravu. A přísahali jsme věrnost Austrii. Když sme kolem sebe viděli ten hlad, tu bídu, napadlo nás, že ze všeho nejprvnější je postarať sa o chleba………“
– V reakci na zprávy z počátku roku 1917, podle kterých docházelo na frontách evropského bojiště ke snahám o zastavení bojů a ke sbratřování vojáků z obou nepřátelských uskupení (nepochybně šlo i o důsledky mírových návrhů nového rakouského císaře Karla I.) uveřejnily londýnské noviny „Times“ 5.6.2017 Masarykovu polemiku ve které se uvádí, že „nerozvážný program míru bez anexí a kontribucí začíná být lépe chápán.“
Už 29.5.2017 prohlašuje T. Masaryk v Petrohradě, že „válka není největším zlem, i když je zlem“. Ze strany Dohody prý jde o válku za obranu „proti prusko – rakouskému znásilňování“, která je „z mravního stanoviska přípustná, z politického nutná.“
„Hesla o separátním míru, hesla o bratříčkování jsou omylem. Jen vítězství donutí germánsko – rakouský carismus, aby souhlasil s mírovou a demokratickou reorganizací Evropy.“
– 3.3.1918 vypracoval v Moskvě T.G. Masaryk memorandum pro sovětskou vládu, ve které psal: „Naše vojsko je teď jediná organizovaná síla v Rusku ….. nečekám v Rakousku ani v Německu větší revoluce. Kdyby přece jen byla, mohla by část našeho vojska se jí účastnit. Alespoň v Haliči. Dále než do Haliče – na Moravu nebo dokonce do Čech bychom mohli proniknout jen při všeobecnějším vzbouření.“ Možnost přímého zásahu legionářů však na území budoucí Republiky československé do konce války nenastala. Sovětská vláda podepsala 3. března 1918 (podpis ratifikoval sjezd sovětů 17.3.) mír s Rakouskem-Uherskem a Německem. Masaryk odjel z Moskvy 8. března.
– 30. 5. 1918 se podílí T.G. Masaryk v USA na tzv. pittsburské dohodě, ve které se píše: „Schvalujeme politický program, usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mít svou vlastní administrativu, svůj sněm a své soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole, v úřadě a ve veřejném životě vůbec.
Československý stát bude republikou, jeho ústava bude demokratická….. Podrobná ustanovení o zřízení československého státu se ponechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům.“
Zemský sněm korunní země Markrabství Moravského před 28. říjnem ani po něm nezasedal a o připojení k novému českému státu nejednal. Natož aby rozhodl o nějakých podrobnějších ustanoveních. Přičlenění Moravy k republice bylo provedeno na základě tzv. revolučního aktu, který uskutečnili zástupci českých politických stran, aniž by k tomu měli mandát! Navíc většina z nich se původně zapřísahala věrností Rakousku a císaři…..
– 31. srpna 1918 předává T.G. Masaryk americkému státnímu tajemníkovi R. Lansingovi memorandum, ze kterého vyjímám:
„Habsburská monarchie je čistě umělým státem.“
„….. je-li vláda lidu, lidem a pro lid, rovnost národů velkých i malých demokratickou bází moderní společnosti, pak je Rakousko–Uhersko odsouzeno.“
„ …. Slovenský jazyk je archaickým dialektem češtiny.“
„Máme vojsko v Rusku, ve Francii, v Itálii ….. a samostatné vojsko je vždy pokládáno za jeden z hlavních přívlastků státní svrchovanosti.“
„ Není pravdou, že nemáme žádného území, poněvadž celý národ je jednomyslně s námi.“
Moje babička vzpomínala: „Tož brzo ráno museli aji děcka jít najprva popravit dobytek a pak hned na rolí. To sa robilo až do súmraku. Až nám kdosi v dědině vykládal, že už týden nemáme císařpána ale jakósi republiku. No, nám to nevadilo – ráno sme museli brzo vstávat, najprva popravit dobytek, jít na rolí ……“
Před první světovou válkou bylo rakousko-uherské soustátí pokládáno za nejvýhodnější základnu pro uskutečnění nejrůznějších snah hospodářských, sociálních, politických i národních. Shodovala se v tom všechna významná politická uskupení na území Moravy, Slezska a Čech, finanční, průmyslové i obchodní skupiny, shodovaly se v tomto přesvědčení i nejrůznější sociální hnutí, dělnické a zemědělské spolky. Ani krajané v emigraci neměli pochybnosti o pevnosti a výhodnosti zachování rakouské monarchie. Radikální názory na rozbití byly pokládány za neuskutečnitelné a za nevýhodné. Už z toho důvodu, že vznik shluku rozlohou malých států by porušil rovnováhu ve střední Evropě a umožnil agresi německého souseda. Což se také po dvou desetiletích od rozpadu Rakouska-Uherska stalo skutečností.
Na několika málo náhodně vybraných výrocích budoucího prezidenta Republiky československé a jiných politiků během válečného období 1914 – 1918 lze dokladovat, že vývoj, ukončený koncem roku 1918 změnami v uspořádání střední Evropy, nebyl zdaleka tak přímočarý a jednoznačný, jak se ho snaží podávat propaganda od vzniku ČSR až po dnešní dny. Na vyhlášení Československa se podílelo mnoho vlivů – vývoj vojenských operací, hospodářské a politické zájmy válčících mocností, obavy z šíření socialistických ideologií ze vznikajícího sovětského státu, atd. Změny v postojích vítězných mocností byly určovány jejich vlastními zájmy v Evropě, nikoliv zájmy hlasité části českého národa… Měnily se v důsledku vývoje zcela jiných činitelů, než byla diplomatická obratnost emigrantů. Úsilí T.G. Masaryka nemůže a nesmí být samozřejmě opomíjeno (zrovna tak jako úsilí mnoha dalších osobností té doby, ať už byly spolupracovníky budoucího prezidenta nebo jeho odpůrci, ať vyvíjeli činnost ve svých zemích, v Rusku, v Americe nebo jinde). Ale nemůže být podáváno jako síla rozhodující, navíc ověnčená nepravdami o habsburském útlaku, o nadšené jednotě jediného národa a podobnými nesmysly.
CHARLIE HEBDO
Bohumila Jandourková, 22. února 2018
Není to tak dávno, co byla „vystřílena“ redakce satirického časopisu Charlie Hebdo.
Následovaly obrovské protesty. Pokud vím – určitě ve všech státech EU a velmi pravděpodobně i v mnohých jiných. Je prý jedno, je-li časopis jakkoli hrubý a téměř jakkoli kohokoli uráží. A to Charlie Hebdo skutečně dělal. Mnohé jeho karikatury byly odpudivé a morálně odsouzeníhodné.
Ale „západní svět“ tehdy nahlas řekl – to není důležité! Pro nás a naši demokracii ne! Pro nás je na prvním místě svoboda projevu – svoboda slova! To je základ demokracie! Bez svobodného vyjádření jakéhokoli názoru není existence skutečné demokracie možná!
Na této názorové pozici stáli představitelé států, politici, lidé z médií i někteří představitelé křesťanských církví a další a další …
Mnozí z nich vykřikovali a psali do médií a bili se v prsa – JÁ JSEM CHARLIE !
Kam se tito zastánci svobody slova, svobody projevu, tak rychle poděli ?
Kde je ta šatna, kde si tito mocní až všemocní převlékli své názorové kabáty ?
Teď se tlačí dopředu CENZURA !
Nálepkování stran, jednotlivců, celých svobodných názorových proudů. Udávání nevhodných příspěvků na internetu a postihy. A jsou za tím zpravidla ti stejní lidé, co tak „pevně“ ještě nedávno stáli za svobodou projevu.
JEŠTĚ VČERA BYLI CHARLIE !
Kým jsou dnes? Kvůli udržení se u moci nemá většina z nich problém udělat během krátké doby obrat o 180 stupňů? Kvůli penězům, moci, kariéře a osobní prestiži udělají cokoliv? Zapomněli zvolení politici, že jsou „našimi zaměstnanci“, které si my, lidé, platíme ze svých daní, aby pracovali pro náš prospěch – pro prospěch celé společnosti ?
CO SE DĚJE S DEMOKRACIÍ V EVROPĚ ?
Petr Michek, 14. ledna 2018
Od roku 2015 se Evropa zmítá pod náporem ekonomických muslimských imigrantů, kteří se snaží dostat zejména do Německa, Švédska, Itálie, Francie a Velké Británie, kde jsou imigrantům vypláceny velké sociální dávky.
Občané zemí, kde byli imigranti z počátku vítáni (Rakousko, Německo), již z vítacího nadšení vystřizlivěli, neboť nárůst kriminality páchané imigranty dal za pravdu kritikům, kteří tvrdili, že islámská migrace není integrovatelná a není asimilovatelná do evropské společnosti a její kultury. Na veřejných sítích se šíří názory a stanoviska evropských občanů, kteří odmítají nezodpovědnou vítací politiku německé kancléřky A. Merkelové a bruselských politiků a kritizují současné vedení Evropské unie za neschopnost a nekonání při ochraně vnějších hranic EU před nelegálními imigranty z Afriky a z Asie. Rovněž kritizují nezastíranou snahu Bruselu o islamizaci evropského kontinentu.
Vlna kritiky unijní politiky na veřejných sítích ovšem vyvolala odezvu globalizátorů a zastánců imigační politiky. Britský spisovatel, novinář a komentátor Douglas Murray poukázal na skutečnost, že v Holandsku, kde dnes žije více jak jeden milion muslimů, občané kritizovali excesy spojené s imigranty a vzápětí je navštívila policie, aby je varovala před zveřejňováním jejich postojů k masové imigraci na sociálních sítích. Něco podobného se děje ve Švédsku, kde ještě nedávno nesměla policie podávat tisku informace o trestné činnosti imigrantů. Podobně tomu bylo i v Německu, kde kancléřka A. Merkelová sondovala možnosti jak zamezit šíření proti imigračních sdělení a kritiky její politiky na Facebooku.
S novým rokem 2018 vstoupil v Německu v platnost zákon (o cenzuře), na jehož základě hrozí sociálním sítím obří pokuta, pokud po upozornění nesmažou nenávistné komentáře či pomluvy na adresu imigrantů. Ale copak konstatování skutečnosti (např. nárůstu kriminality – obtěžování a znásilnění žen imigranty) jsou pomluvou?!?
Poslankyně a političky německé protimigrační strany Alternativa pro Německo (AfD) Alice Weidelová a Beatrix von Storchová si veřejně stěžují na cenzuru na internetu, kterou si vysloužily, když ve svých příspěvcích označily nekontrolovanou imigraci za vpád barbarských, muslimských hord mužů, kteří hromadně znásilňují, atd. Účet von Storchové na Twitteru byl na dvanáct hodin zablokován a bylo na ni podáno několik stovek trestních oznámení!?!
Úděsná je skutečnost, že v zemích západní Evropy se začíná prosazovat oficiální stanovisko, že kritický názor jednotlivce nebo kritický názor většiny obyvatel na nekontrolovatelnou imigraci muslimů do Evropy se stává zločinem. Jejich kritická stanoviska jsou vydávaná za projevy nenávisti a rasismu, když poukazují na nebezpečí, která muslimská imigrace Evropě přináší. Kam se tedy poděla evropská demokracie, která hlásá a zaručuje právo na svobodu projevu? Proč by občané Evropské unie nesměli mít vlastní kritický názor na katastrofální imigrační politiku vedení Evropské unie?
Proto se nelze divit, že Evropské unii se začíná přezdívat „Eurosajuz“, neboť cenzura jako taková vždy byla a je produktem diktatury, která se bojí pravdy.
Ve škole jsme se učili, že vrcholem demokracie jsou svobodné volby, ve kterých si občané volí své zástupce do obecních, krajských, regionálních či zemských zastupitelstev, sněmů nebo národních parlamentů. Ale jak se zdá, i zde demokracie dostává „na frak“.
Martin Koller, vojenský analytik a emeritní důstojník armády České republiky poukazuje na skutečnost, že mnohé nasvědčuje skutečnosti, že volby v některých evropských zemí (v Rakousku, i České republice) mohly být ovlivněny.
V Rakousku se hovoří o falšování prezidentských voleb, kde měly rozhodnout korespondenční hlasy voličů ze zahraničí. Zvolený prezident Van der Bellen získal ve druhém kole voleb pouze o 0,6 % hlasů více, než jeho protikandidát Norbert Hofer. Když bylo zjištěno, že cca 60 tisíc obálek s korespondenčnimi hlasy bylo předčasně otevřeno, tak bylo rozhodnuto druhé kolo voleb opakovat. V nich pak zvítězil kandidát Zelených, prounijní Van der Bellen.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2017, říká Martin Koller, se rovněž objevily nesrovnalosti. Například se ztratilo cca 5000 voličských průkazů. Proto je nasnadě si položit otázku, zda nebyly někde použity?
Masmédia v České republice uvedla, že po uzavření volebních místností byla zaznamenána podezřelá kybernetická aktivita, kterou se podařilo, díky technickým opatřením Českého statistického úřadu, odklonit až v 16.30 hodin!?!
Následně začaly hlasy některým stranám ubývat a naopak některým přibývat, zejména těm, o kterých se uvažovalo, že nepřekročí 5 % pro vstup do Poslanecké sněmovny.
A nakonec Martin Koller cituje informaci od pana Martina Mikuličky z Chicaga. Ten si z veřejně dostupných údajů zjistil, že v zahraničí se pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 40 dní před volbami, zaregistrovalo v 88 zemích 9 258 oprávněných voličů. Dale dodává, že obvyklá volební účast u zahraničních voličů bývá cca 80%. Ale v Lidových novinách se dočetl, že parlamentních voleb se zůčastnilo 10 494 oprávněných voličů ze zahraničí?!? A tak se ptá. Jak je možné, že si této nesrovnalosti nikdo nevšiml? Hlasy zahraničních voličů byly tentokráte rozděleny ve Středočeském kraji. Která strana tím získala možnost překročit 5 % hranici a vstoupit tak do Poslanecké sněmovny? A jsou ještě dnes volby v České republice demokratické, tajné, přímé a neovlivnitelné?
MARŠÁL RADECKÝ
Luděk Šubert, 5. ledna 2018
Pietní vzpomínka na našeho skutečného vojenského velikána.
Právě jsme, snad správnou nohou, vkročili do jubilejního roku 2018. Jedni budou, spolu s mocenskými médii a pod jejich taktovkou, vzpomínat stého výročí, dle mého soudu kontroverzního masarykovského republikánského puče a svržení naší skutečné legitimní vlády. Jiní, a bude nás zatím po hříchu méně, si bez okázalé pompy, ale důstojně, uctíme památku těch, kteří byli násilím donuceni odejít z legitimního výsluní. Akce vyvrcholí v 2. pololetí roku.
Ale už dnes si můžeme vzpomenout 160. výročí smrti osobnosti, která byla zářným příkladem vojenské profesionality, aristokratické cti a ryzího občanského vlastenectví.
Mám tím na mysli polního maršála, Josefa Václava Radeckého, hraběte z Radče.
Narodil se 2.11.1766 na zámku v Třebnici a zemřel 5.1.1858 v lombardském Miláně, jako tamní c.k. guvernér. Dne 19.1. 1858 uctila jeho památku Vídeň. Prošel tradiční kariérní anabází šlechtického důstojníka, od ženijního poručíka, přes jezdeckého generála až k polnímu maršálovi. Patří k elitní skupině těch rakouských vojevůdců, kteří si povyšování ve funkcích a tím i hodnostech poctivě vysloužili svými schopnostmi, bez protekcí, zato s řadou různých překážek, vytvářených mnohdy méně schopnými nadřízenými, nebo druhy ve zbrani. Příležitost vyniknout mu dal nejprve generalisimus Ernest Gideon Laudon v závěrečných válkách s islámským tureckým nepřítelem, později pak arcivévoda Karel a maršál Karel kníže Schwarzenberg ve válkách s Napoleonem I. Po jejich skončení schopní operační velitelé jen těžko hledali uplatnění, v období relativního klidu po Vídeňském kongresu a Napoleonově porážce v roce 1815.
Generál Radecký našel uplatnění i na naší krásné Moravě, když v letech 1829 – 1831 velel posádce největší zemské pevnosti – Olomouci. Jednotlivá ramena řeky Moravy i levostranný přítok říčky Bystřice vytvářely celá předchozí staletí sice podmínky odolné strategické pevnosti, ovšem za cenu obtížných životních podmínek pro posádku i obyvatelstvo města. Blátivý terén v okolí dnešní Komenského ulice pod dómským návrším a směrem ke klášteru Hradisko nechal vysušit a později v daném prostoru byla postavena dnešní Žižkova kasárna. Generál se rovněž zasadil o výsadbu stromů uvnitř města, což citelně zlepšilo životní prostředí. Maršál bydlel v Edelmannově paláci na Horním náměstí.
V revolučních letech 1848 – 1849 velel císařským vojskům v severoitalské Lombardii, od roku 1836 již v hodnosti polního maršála. Vedle Uher to bylo druhé hlavní strategické bojiště pro habsburskou monarchii. Zatím co v Uhrách museli našim vojskům pomoci porazit uherské vzbouřence Rusové, v Itálii si Radecký vystačil sám. Nejprve proti sardinské armádě udržel strategickou iniciativu v bitvě u Novary (23.3.1848), 25.5.1848 uhájil Veronu a počátkem června 1848 porazil nepřítele u Custozy. Sardinský král Karel Albert byl nucen abdikovat a sjednocení Itálie se oddálilo. Radecký se stal v témže roce čestným ruským polním maršálem a také císařským generálním guvernérem Království lomabradsko-benátského. Tuto funkci, se sídlem v Miláně, si podržel až do své smrti. I když italští vlastenci rakouskou nadvládu v podstatě nenáviděli, Radeckého si vážili, protože se k nim choval bez nadutosti vzpupného vítěze a snažil se jejich problémy řešit s nezbytnou dávkou porozumění, opřeného o reálnou vojenskou a politickou moc imperia.
Do Olomouce se krátce vrátil ještě v roce 1850, kdy jako velitel dvou operačních sborů a pevnostní posádky, spolu se svou osobní autoritou, provedl před diplomaty Pruska a Ruska účinnou demonstraci momentální rakouské vojenské síly. Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. pak přešla chuť, dosáhnout hegemonie v Německém spolku a osobně podepsal 29.11.1850 tzv. Olomouckou punktaci (smlouvu) , zaručující Rakousku vůdčí post ve zmíněném spolku. Rakousko o tento prestižní post příšlo až po prohrané válce s Pruskem roku 1866.
Radecký se vrátil do Itálie. I když se mu nepodařilo své moderní výcvikové i organizační metody prosadit v celé c.k. armádě, Vídeň mu ponechala alespoň volnou ruku v Itálii. Zde pod jeho velením rakouská vojska, tvořená i českými, moravskými a slezskými vojáky cvičila reálnou taktiku, včetně
rychlých přesunů, přechodů z pochodových do bojových sestav, součinnost pěchoty s jezdectvem, dělostřelectvem, pevnostními, technickými i logistickými útvary a jednotkami. Povyšování mužstva, šikovatelů i důstojníků bylo prováděno na zásadě služebních výsledků, takže dost výrazně byla
posílena v nižším velitelském sboru měšťansko-selská a intelektuální sociální vrstva a její příslušníci v omezené míře pronikali i do vyšších velitelských stupňů, v rozsahu širším než dřív.
Během letošního roku budeme muset počítat s tím, že mocenské struktury státu, s vydatnou pomocí finančních dotací a masmédií budou vyzvedávat do nebetyčných výšin generalitu s legionářským původem. Což o to, řada z nich se dobově zapsala do naší historie jak ve smyslu vojenském a politickém, tak i ideovém. Avšak ani ti nejschopnější z nich se nemohou pochlubit tím, že by ve své historické etapě působnosti dokázali samostatně řešit strategické úlohy v rozsahu a důsledcích, v jakém to řešil Radecký. Tento vojenský génius nikdy tímto režimem nebude vyzvednut na srovnatelný piedestal vojenských tradic jako oni, protože na rozdíl od nich je vnímán za arciexponenta opovrhované a poplivávané habsbursko-lotrinské monarchie. A tak objektivní zhodnocení historického významu maršála Radeckého, pietní vzpomínka na něj a snad i úspěšné završení snah o obnovení jeho pomníků v Praze i dalších našich městech zůstane na nás, realistických monarchistech a míře diskutabilní blahovůle masarykovských mocenských dědiců…
Salut a čest Vaší čestné a nesmrtelné památce, vysoce urozený pane maršále a hrabě Radecký !
/Dr.L.Šubert, Sdružení monarchistů Brno/
Poznámka redakce: Příspěvek jsme otiskli rádi, také proto, že maršál Radecký se vždy choval velmi dobře k vojákům, uměl je nadchnout i ocenit a byl vždy lidský.