Číslo 105



MILÉ MORAVANKY, VÁŽENÍ MORAVANÉ, OBČANÉ MORAVY A ČÁSTI SLEZSKA !

V Brně 19. července 2017

 

Možná jste informováni o tom, že Moravský Národní Kongres (MNK) pod záštitou Moravského Kulatého Stolu (MKS) jedná s Radou Evropy Strasbourg-Cedex. Jde o stížnost MNK týkající se toho, že v ČR není respektována Ústava ČR a že nejsou dodržována její ustanovení ani ustanovení Listiny základních práv a svobod člověka, že tvrdý totalitní centralismus ČR je zdrojem korupce, klientelismu a jiných nešvarů. Centralismus ČR likviduje občanský princip jako základ demokracie. Praha tvrdě prosazuje komunistický unitární stát místo reálného útvaru, neuznává tak Moravu jako evropskou historickou zemi a všemožně se snaží o likvidaci Moravanů jako národa.

Prezidentka Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex, paní Gudrun Mosler-Törnström, dopisem ze dne 30. května t.r. MNK oznámila, že stížnost MNK byla Výborem Rady Evropy projednána. Monitorovací komise Výboru pověřila své zpravodaje, aby v ČR prověřili dodržování zásad místní a regionální demokracie. Zpravodajové Monitorovací komise přijedou k provedení průzkumu do ČR v roce 2018.

Pro zpravodaje Monitorovací komise Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex je třeba připravit podklady, dokládající popírání občanského principu jako základu demokracie, diskriminaci a soustavnou snahu o likvidaci nás Moravanů jako národa i o všestranném vykořisťování naší vlasti Moravy.

Proto byla v rámci spolupráce Moravského Národního Kongresu, z.s. a Mladí Moravané, z.s. vytvořena pracovní skupina otevřená všem zájemcům o poctivou spolupráci.

Jsme přesvědčeni, že z promoravských hnutí a iniciativ odešlo mnoho návrhů, podnětů, připomínek a podobně, žádajících lepší postavení Moravanů i Moravy a domáhajících se občanských práv a návratu demokracie do ČR. Předpokládáme, že na žádnou Vaši iniciativu nebylo řádně odpovězeno.  Cestou informace pro zpravodaje Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex se Vám tak nabízí možnost pokusit se získat odpověď na Váš dokument.

Zpravodajcům Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex bude dobré tyto dokumenty předložit, nejlépe předem, aby bylo zřejmé, že naše snahy nejsou jednorázové, že jde o soustavné a bohužel marné úsilí a že stejně soustavná je i ignorance Prahy vůči nám, občanům Moravy a části Slezska.

Žádáme Vás tedy, milé Moravanky a vážení Moravané a občané, abyste kopie Vašich dokumentů k porušování občanského principu i základů demokracie k nedůstojnému postavení Moravanů a Moravy  v dosavadní ČR poskytli pracovní skupině MNK a MM pro spolupráci s Radou Evropy Strasbourg-Cedex.

Moravia labora et flore !

za   M N K   Josef Pecl, za  M M  Milan Smutný                                                                                                                     

Kontaktní e-mail: samosprava@moravskykulatystul.cz

 

 



PROSPĚLO BY ČESKÉ REPUBLICE ZAVEDENÍ EURA ?

Petr Michek, 11. července 2017

 

Při vstupu České republiky do Evropské unie se naši představitelé zavázali přijmout euro. Naštěstí tehdy neurčili pevný termín. Prospělo by dnes zavedení eura našemu hospodářství? Podívejme se jaké jsou názory našich politiků a ekonomů na zavedení eura v České republice!

Miloš Zeman, prezident České republiky, zavedení eura dlouhodobě podporuje, ale uvítal by obsáhlou a odbornou debatu k možným negativním dopadům.

Bohuslav Sobotka, předseda vlády České republiky, vyjádřil názor, že nastal čas zrychlit proces přijímání eura, a že je nutno rozhodnout o datu jeho přijetí, ale termín přijetí eura bude muset rozhodnout až příští vláda. Zrychlení procesu přijímání eura by znamenalo, že Česká republika by vstoupila do mechanismu směnných kursů ERM II (upravuje kurzy národních měn vůči euru), který je předstupňěm pro zavedení jednotné evropské měny.

Jiří Rusnok, guvernér České národní banky řekl, že Česká republika je na přijetí eura připravena a přechod na jednotnou evropskou měnu by zvládla. Ovšem stále existuje výrazná propast mezi Českou republikou a eurozónou v oblasti cen a příjmů, kterou by bylo dobré před přijetím eura snížit!

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, řekl: „Euro přijměme, až to bude výhodnější!“ Česká republika by euro měla přijmout poté, až u nás výrazněji vzrostou mzdy, zpevní se kurz koruny a až bude dotvořen systém eurozóny.

Andrej Babiš, emeritní ministr financí ČR v rozhovoru pro agenturu Bloomberg řekl: „Česká republika v dohledné době společnou evropskou měnu nepřijme. Žádné euro. Nechci euro. Každý ví, že je to krachující podnik. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel!“

Vladimír Dlouhý, současný prezident Hospodářské komory ČR. „Tři čtvrtiny tuzemských firem (76 %) nejsou přesvědčeny, že otázka přijetí eura v ČR je natolik aktuální, aby příští vláda hned zkraje svého mandátu stanovila pevný budoucí termín pro jeho přijetí.“

Michal Pícl, ekonomický expert ČSSD řekl: „V našem programu chceme slíbit, že když bude sociální demokracie v další vládě, uděláme vše pro vstup do systému směnných kursů. Ovšem neznamená to, že by se zároveň pevně stanovil termín zavedení eura v České republice“.

Ivan Pilip, ekonomický poradce KDU-ČSL řekl, že nová vláda by měla rychle stanovit termín zavedení eura.

Jan Skopeček, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ODS a její ekonomický expert řekl: „Jednotná měnová politika nastavená Evropskou centrální bankou je optimální buď pro severní, nebo pro jižní část; nelze vytvářet měnovou politiku prospěšnou pro všechny. ODS bude usilovat o vypsání referenda o přijetí eura.“

Petr Robejšek, předseda politické strany Realisté řekl: „Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Společná měna měla vést ke sjednocení kontinentu. Dnes jej spíše rozkládá. Stejná měna pro nestejně vyvinuté ekonomiky si vynucuje trvalé přesypávání peněz ze severu na jih. Nepomáhá to a způsobuje to problémy. Občané na severu eurozóny již odmítají platit a občané na jihu odmítají spořit. Uspěchané rozhodnutí o měnovém sjednocení hospodářsky nesourodých zemí přineslo nebezpečí politického rozvratu. Za těchto okolností by bylo trestuhodné, aby Česká republika přijala euro a dobrovolně vstoupila na potápějící se loď. To znamená, že pro nás přijetí eura nepřipadá v úvahu.“

Tomio Okamura, předseda SPD prohlásil: „Já i naše hnutí SPD odmítáme přijetí eura v ČR – a v této souvislosti jednoznačně odmítáme plány předsedy vlády Bohuslava Sobotky, který chce naopak zrychlit proces přijímání eura. Je naprosto nepřijatelné, aby o takovém kroku bylo rozhodnuto bez celostátního referenda! Přijetí eura v České republice není pro občany přínosem. Způsobí jak destabilizaci ekonomiky, tak ztrátu další části naší suverenity a samozřejmě také okamžité zdražení všeho. Také nás čeká pokračování krize eurozóny a možná i její rozpad.“

Václav Klaus, bývalý prezident ČR pro týdeník Euro řekl: „Společná evropská měna nechránila eurozónu před nedávnou hlubokou krizí a ani její dopady nezmírnila. Naopak země s eurem dopadly v krizi hůře, než země s vlastní měnou. Navíc euro snížilo zásadním způsobem vnitřní ekonomickou disciplínu jednotlivých zemí a ani nepomáhá u řady zemí k rychlejšímu návratu ekonomické úrovně nad předkrizovou úroveň. Česká republika by proto neměla usilovat o rychlé přijetí eura a zároveň by si měla stanovit vlastní kritéria pro takový krok. Urychlené zavádění eura u nás v žádném případě nedoporučuji, a navíc to ani nechci. A jak ukazují průzkumy veřejného mínění, nechce to ani výrazná většina obyvatel České republiky.“

Marian Klásek, TOP 09. „Projekt zavedení eura vnímáme jako projekt politický, který nás povede do civilizovaného západního světa. Jsme ve střední Evropě a jednoznačně se ukázalo, že platí, že čím víc tu je západních hodnot, tím méně je tady vlivů východních.“

Jiří Dolejš, KSČM, v rozhovoru pro INFO.CZ uvedl: „KSČM chápe, že ke vstupu do eurozóny se ČR již zavázala referendem při vstupu ČR do EU v roce 2004. Kdy a jak je ale na nás. Termín, kdy bychom mohli o přijetí eura rozhodovat, souvisí nejen s připraveností země, ale i s řešením nestability evropské měnové unie.“

Z výše uvedeného vyplývá, že pro urychlené zavedení eura jsou z politických stran zejména ČSSD, KDU-ČSL, hnutí Starostové a nezávislí (STAN) a TOP 09. Proti rychlému zavedení eura jsou naopak ODS, ANO 2011 a SPD Tomia Okamury a také většina podnikatelů i občanů ČR.

Neuvážené a rychlé přijetí eura by České republice přineslo více nevýhod něž výhod. Přijetím eura by se ČR zbavila vlastní měny a měnové politiky, která pomáhá regulovat různé vlivy ekonomického cyklu. Podle údajů ministerstva financí je Česká republika v současnosti na cca 60 % cenové úrovně eurozóny (zemí platících eurem). Podle údajů Českého statistického úřadu a Eurostatu z konce loňského roku byla roční průměrná hrubá mzda v ČR v roce 2014 cca 345 tisíc korun, což je pouhých 37 % průměru Evropské unie!!! Z uvedeného vyplývá, že pokud se nepodaří České republice dostat platy zaměstnanců na srovnatelnou úroveň s Německem, tak je přijetí eura pro ČR nevýhodné a nepřijatelné. Přece si nebudeme vědomě škodit! Je známou skutečností, že mezi ekonomy, kteří se zabývají měnovou politikou eurozóny, převládá skepse k jejímu dalšímu vývoji. Pokud se neuskuteční zásadní reformy přebujelých unijních institucí, pokud nevznikne evropský fond pojištění vkladů a evropský rezervní fond pro mimořádné události, pokud nebudou zavedeny eurobondy – evropské dluhopisy a pokud nevznikne evropský fond solidarity určený na pomoc zaostávajícím členům EU, kteří přijali euro a nesou na svých bedrech všechna negativa z toho plynoucí (např. Řecko, Španělsko, Itálie), tak Evropské unii hrozí rozpad. Nechráněné evropské hranice, nezvládnutá migrační vlna, kdy v Africe údajně čekají statisíce až milióny migrantů na odjezd do Evropy, to mohou jenom urychlit. Proto není kam spěchat !

 

 



POLITIKÁŘI SI STĚŽOVALI

Pavel Procházka, 21. června 2017

 

Bruselský europarlament se na přelomu května a června letošního roku zabýval pozoruhodnou záležitostí – stížností na politické zneužívání sdělovacích prostředků v České republice. Stalo se tak na základě iniciativy některých politikářů blízkých pražské kavárně. Tedy přesně těch, kteří se již více než dvacet let starají o to, aby se v českých a moravských médiích neobjevovalo nic, co by nebylo v souladu s oficiální politickou linií. Asi nejmarkantnější příklad politického zneužívání sdělovacích prostředků představuje mediální pokrytí otázky postavení Moravy a Slezska. Je naprosto nemyslitelné, aby zástupcům promoravských iniciativ byl v médiích poskytnut sebemenší prostor, aby se v televizi objevil promoravský pořad, nebo aby noviny a časopisy otiskly promoravský článek. Jiným případem podřízenosti sdělovacích prostředků v Čechách a na Moravě držitelům moci je zahraniční zpravodajství. Občanům je systematicky předkládán pouze takový výklad událostí, který papouškuje bruselskou a washingtonskou propagandu. Jenže ve světě se mnoho věcí vyvíjí jinak, než „mainstream“ hlásá. Což se přes všechny manipulace a překrucování nedá úplně zatajit. Spousta lidí tudíž přestala „mainstreamovému“ zpravodajství věřit, a raději si vyhledává informace na internetu. Na internetu se ovšem často objevují všelijaké pochybné spekulace. Nicméně se lze dopídit i pravdivých informací, velmi nepohodlných pro držitele moci. Těm alternativní zpravodajství pochopitelně leží v žaludku a označují je za podvratnou ruskou propagandu. Proto začátkem letošního roku po vzoru některých evropských zemí zřídili úřad s názvem „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“, který má alternativní zpravodajství sledovat, šířit dezinformace a udávat represívním orgánům nositele nežádoucích názorů.

Stížnosti pragokavárníků v Bruselu na stav médií v Čechách a na Moravě tedy nejsou myšleny doopravdy. Důvodem celého humbuku je pouze předvolební boj proti Andreji Babišovi. Stěžovatelé samozřejmě dobře vědí, že co se týče úrovně zpravodajství, není mezi médii vlastněnými Andrejem Babišem a jinými „mainstreamovými“ médii žádný rozdíl. Pragokavárníkům pouze vadí využívání Babišových médií v předvolební kampani Babišovy politické strany ANO. Stížnost na Babišem vlastněná média v Bruselu je pomstou představitelů režimních politických stran za to, že jeho strana ANO suverénně vede předvolební preference, zatímco preference jejich politických stran stagnují nebo klesají. Výpady proti Babišovi, ať už se jedná o očerňování jím vlastněných médií, nebo o nedávnou komedii s odvoláváním Babiše z úřadu místopředsedy vlády má jediný cíl – vrátit voliče režimním stranám. Zatím se tažení proti Babišovi míjí účinkem – sympatie k Babišově politické straně mezi lidmi naopak rostou. Jenže Andrej Babiš skutečnou alternativou k režimním politickým stranám není. V případě vítězství ve volbách žádné zásadní změny v systému neprovede, a naopak bude mít tendenci vládnout způsobem, jako podobní oligarchové v jiných zemích.



MORAVSKÝ NÁROD JSME MY

Bohumila Jandourková 19. června 2017

 

Hledáme v knihách naše moravské dějiny, přes které kdosi úmyslně přehodil tlustý závoj mlhy. Ale ne vždy je potřeba znát fakta. Ne vždy je potřeba psát zdůvodnění. Ne vždy je potřeba studovat, argumentovat, vysvětlovat někomu, kdo mnohdy ani nechce slyšet.

My, Moravané, jsme donedávna měli světově uznávaného spisovatele, který se přiznal k tomu, že tím hlavním v jeho životě bylo dívat se kolem sebe, pozorovat svět, pozorovat lidi – nikdy ho to nepustilo a bez této jeho osobní specifické vlastnosti, by se asi nestal světově uznávaným spisovatelem. Ano, mluvím o Bohumilu Hrabalovi.

Jsme různě manipulováni. Co se dějepisu týče – mnoho desetiletí. A přece se můžeme i tady někdy dobrat prosté pravdy, nebo alespoň její části, pouhým pozorováním. Rakousko-Uhersko prý bylo žalářem národů. Ale když se projdu po svém rodném Brně a DÍVÁM SE, vidím krásné ulice, krásné domy, krásné fasády, které svým stylem přímo volají – byly jsme postaveny za Rakouska-Uherska. Vidím tehdejší prosperitu a konjunkturu. Nevidím pozůstatky nějakých koncentráků, či něčeho podobného. A vím, jaká práva požívala Morava v tehdejší době. Je smutné memento, že Moravu a Moravany připravili o práva ti, jim nejbližší. Češi z Čech. Měli početní převahu a blíž k sídlu nové moci – Praze! Moravané byli po I. světové válce tak plni štěstí, že mají opět mír, že si neuvědomili možné nebezpečí a neprosadili zákaz majorizace ve věcech životně důležitých pro Moravu …

Ale nestačí se jen dívat, je třeba také poslouchat – SLYŠET naše MORAVSKÉ NÁRODNÍ PÍSNIČKY. Dnes už se jim neříká MORAVSKÉ NÁRODNÍ, ale jen lidové. /Někdy dokonce „české lidové ?!“/ Pracovníci médií si až úzkostlivě střeží autocenzuru !

Ale ať jsme my – Moravané na Moravě – tlačeni jakkoli silně do názorového proudu podle kterého jsme prý všichni, i my na Moravě, Češi, nemůžeme neslyšet, že moravská národní píseň zní docela jinak než ty české ! Hranice je docela ostrá a rozhodně nesvědčí o tom, že bychom kdy v minulostí (před 1. republikou) byli jedním lidem. Stále se tu vynořují dva národy. Jiný v Čechách a jiný na Moravě. Ti v Čechách mají svého Václava, který přijde zemi českou zachránit. Moravu přijde zachránit král Ječmínek. Máme jiné patrony, jiné kroje i naše „malérečky“ používají jiné, moravské lidové prvky.

Zajímavé, že když mezi českou a moravskou národní písní je tak ostrá hranice stylu, mezi slovenskou národní písní a moravskou národní písní tomu tak není. Přechod je skoro neznatelný. Dokonce i genetika vypověděla, že Moravané mají blíž k lidem ze západního Slovenska, než k Čechům z Čech.

Není na čase přestat být ušlápnutými „Čechy z Moravy“, kterým vzali všechna práva a kteří musí „poslouchat“ často zcela nekompetentní příkazy z Prahy a být opět Moravany, hrdými na svou zem, minulost a konečně i přítomnost? A zařadit se zpět mezi národy jako rovný k rovným ?



CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE ZAVAZUJE

Petr Michek, 17. června 2017

Mezi národní tradice každého státu patří slavení státních svátků, které připomínají významné dějinné události. Jedním ze státních svátků České republiky je i státní svátek – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, které si připomínáme od roku 1880 vždy 5. července. Tehdy římský papež Lev XIII. svým okružním listem „Grande munus – Vznešený úkol“ ze dne 30. září 1880, vyzdvihl jejich zásluhy a určil 5. červenec jako den uctívání jejich památky. Ale jejich památka se v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v Chorvatsku a v dalšíích zemích uctívala od nepaměti.

Bratři Konstantin Filosof (Cyril – Kyrillos – Crha), (*827 v Soluni, +14. února 869 v Římě) a Michal (Metoděj – Methodios – Strachota), (* 813 v Soluni, + 6. dubna 885 na Moravě), pocházeli ze Soluně, kde vyrostli a dostali základní vzdělání. Jejich otec zde byl v první polovině 9. století vysokým úředníkem byzantského císařství a díky svému postavení mohl umožnit svým synům studium na řeckých školách. Vzhledem k jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich rodiče (nebo jen matka) byli slovanského původu.

Konstantin vynikal už od dětství bystrým úsudkem. Při studiu na cařihradském císařském dvoře oslňoval své učitele svou pamětí a schopností učit se cizí jazyky. Po studiu byl jmenován učitelem na cařihradské císařské škole a byl obdařen titulem Filosof. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde se osvědčil zejména v disputacích. Jeho starší bratr Michal, byl nejprve byzantským státním úředníkem, poté odešel do kláštera (monastýru), stal se mnichem a přijal zde jméno Metoděj. Následně získal hodnost diakona.

V roce 860 byli bratři Konstantin a Metoděj vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům, kteří v té době žili na východ od Azovského moře a řeky Donu. Při této cestě se jim podařilo nalézt a z moře vyzvednout ostatky papeže Klimenta I. (90? – 99?). U Chazarů poté vedli rozhovory a jednání nejen s Chazary, ale také s Židy a se Saracény. Výsledkem jejich pobytu bylo, že chazarský vládce přijal křesťanství za oficiální náboženství.

Patrně na počátku roku 862 požádal moravský vládce (kníže a král) Rostislav římského papeže Mikuláše I. (858 – 867) o vyslání biskupa a učitelů na Moravu, ale jeho žádost byla odmítnuta. Proto se ještě téhož roku obrátil se stejnou žádostí na byzantského císaře Michala III. (842 – 867). Ten společně s cařihradským patriarchou Fotiem vybrali bratry Konstantina a Metoděje a vyslali je jako misionáře na Moravu. Ještě než se vydali na cestu, tak Konstantin sestavil písmena pro slovanský jazyk (hlaholici), přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu a společně s Metodějem přeložili všechny obřadní knihy. Na jaře roku 863 dorazila jejich družina na Moravu. Podle zachované tradice měli na Moravu dorazit 11. května 863 (podle pravoslavného kalendáře), podle dnešního občanského kalendáře přišli 24. května.

Na Moravě začali šířit křesťanství slovanským, lidu srozumitelným jazykem – staroslověnštinou, který prosadili jako bohoslužebný jazyk, což bylo „trnem v oku“ latinským kněžím. Z moravského lidu si vybrali vhodné učedníky, kteří se stali kandidáty pro duchovní stav a vzdělávali je jak ve staroslověnštině, tak i v latině, aby Moravané měli, co nejdříve, své vlastní kněze. Podnikali cesty po Moravě i po okolních zemích, křtili, stavěli kaple a kostelíky, hlásali slovo Kristovo. V roce 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni, vydali se s nimi do Cařihradu, aby tam byli vysvěceni (rukopoloženi) na kněze. Po zemi cestovali do Benátek, odkud chtěli dále pokračovat lodí. V Benátkách se museli zdržet, neboť v Cařihradě proběhl státní převrat. V těch dnech dostali pozvání římského papeže Mikuláše I., který si přál je poznat. Ovšem než dorazili do Říma, Mikuláš I. zemřel. Jeho nástupcem se stal papež Hadrián II. (867 – 872). Ten potřeboval pomoc nového byzantského císaře Basila I. (867 – 876) proti Mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím, a tak schválil dílo byzantské misie, včetně slovanské bohoslužby. Mezitím Konstantin těžce onemocněl, a proto požádal představeného řeckého monastýru v Římě, v němž oba bydleli i se svými žáky, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti bylo vyhověno a Konstantin přijal jméno Kyrillos (Cyril). Dne 14. února 869 Konstantin – Cyril v Římě zemřel. V době jeho nemoci byl Metoděj i někteří jejich žáci vysvěceni na kněze. Na podzim roku 869, byl Metoděj papežem Hadriánem II. jmenován (rukopoložen) moravsko – panonským arcibiskupem a následně byl poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián schvaloval slovanskou bohoslužbu s jednou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky.

Při cestě na Moravu se Metoděj dověděl, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka zajat, sesazen z trůnu, zavlečen do ciziny a oslepen. A také on sám byl na popud německých biskupů (solnohradského, frizinského a pasovského) zajat a bez ohledu na papežský list odsouzen a vsazen do vězení. Totéž se stalo i jeho žákům a propuštěni byli až za dva roky, a to přímo na samý rozkaz papežského stolce.

Po návratu na Moravu pokračoval Metoděj ve své práci. Křtil a vychovával nové duchovní, kterých již bylo na dvě stovky. Do tohoto období připadá, podle Kristiánovy legendy, též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska na Vislansko. Na základě popudu latinských kněží byl Metoděj předvolán do Říma, aby zde obhajoval svou pastorační činnost. Nástupce Rostislava, kníže Svatopluk I. ovšem do Říma poslal i kněze latinského ritu Vichinga s žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa, což se také stalo a obdržel biskupský stolec v Nitře. Metodějovi se přesto podařilo přesvědčit papeže Jana VIII. (872 – 882) o významu svého učení, a ten, stejně jako jeho předchůdce, schválil slovanskou bohoslužbu. Potom Metoděj odcestoval do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. (867 – 886) a patriarchou Fotiem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří jej doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha Fotius v roce 866 poslal prvního biskupa, Michala.

Po návratu na Moravu se Metoděj věnoval i překladu těch částí Písma svatého do slovanského jazyka, které dosud přeloženy nebyly. Když dílo dokončil, jmenoval svým nástupcem Moravana, biskupa Gorazda I. Naposledy se Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli v dubnu roku 855. Tři dny nato „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let a pochován byl „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky“.

Několik měsíců po Metodějově zesnutí papež Štěpán V. (885 – 891) poslal moravskému králi Svatoplukovi I. list, v němž stanovil pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve, a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. Někteří odešli do Čech, někteří odešli na Balkán a další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci (černí kněží – černokněžníci) a konali bohoslužby lidu, který je sám vyhledával. Cyrilometodějská církev a její tradice se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská. Přesto vliv a odkaz sv. Cyrila a Metoděje nezanikl.

Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav. Ve 13. století se jej dovolával vyšehradský probošt a kancléř českého království, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, když pro krále Přemysla Otakara II. žádal udělení císařské koruny. Vždy tak bylo činěno s odkazem na křest knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na Moravě. Jejich vliv se zachoval nejen v Sázavském klášteře, ale znovu ožil v době panování českého krále a císaře Karla IV. v pražském klášteře Na Slovanech.

Český král a císař Karel IV., byl nejen obnovitelem svatováclavské úcty, ale také jedním z tvůrců cyrilometodějské tradice. Obě tradice propojil pomocí staroboleslavského paladia, mariánského medailonu, který je podle legendy křestním darem sv. Metoděje sv. Ludmile. Krátce po založení pražského arcibiskupství roku 1344, nechal Karel IV., spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, vyhlásit věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje patrony českého království a zřídil jim oltář v katedrále na Pražském hradě. Slavení jejich svátku stanovil na 9. březen. (Pozn. Podle Dukljanské kroniky dne 9. března 894 měl zemřít moravský král Svatopluk I. Veliký).

Od nepaměti jsou svatí bratři ze Soluně, slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, spolu se sv. Petrem, považováni za patrony Moravy a v naší vlasti zanechali hlubokou brázdu zbožnosti. Řada kostelů, kostelíků a rotund je připomíná svým zasvěcením a další svatyně jsou zasvěceny sv. Klimentovi, jehož ostatky objevili a přinesli na Velkou Moravu. Hlavní osobou, která se zasloužila o pozvání soluňských bratrů Konstantina a Metoděje na Moravu je bezesporu moravský panovník Rostislav, kterého pravoslavná církev svatořečila v roce 1994 (28. října v Prešově a 30. října 1994 v Brně).

První slovanský papež, národností Polák, Jan Pavel II. (1978 – 2005), občanským jménem Karol Wojtyla, ve svém Apoštolském listu Egregiae virtutis viri, dne 31. prosince 1980 prohlásil soluňské bratry Cyrila a Metoděje, společně se svatým Benediktem, za „nebeské spolu-patrony Evropy u Boha“.

V letošním roce si tak 5. července připomeneme již 1154. výročí příchodu bratrů ze Soluně sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Jejich duchovní a kulturní odkaz patří všem slovanským národům, zejména Čechům, Bělorusům, Bulharům, Moravanům, Slovákům, Srbům, Rusům i Ukrajincům, ale také Chorvatům, Makedoncům, Polákům aj.). Slovanské písemnictví, u jehož počátku stáli, a které založili, umožnilo vstoupit našim slovanským předkům do křesťanské Evropy. Kulturní dědictví Cyrilometodějské misie, zejména zavedení slovanského jazyka do literatury a církevní praxe, převzaté jižními a později i východními Slovany, jim umožnilo přijímat díla byzantského písemnictví a kultury a při zachování politické samostatnosti začlenit se mezi trvalé členy byzantsko-evropského kulturního okruhu. Více jak tisíciletá tradice jejich uctívání nás zavazuje připomínat si jejich odkaz i dnes.

***

Poznámka redakce:

Pan Vladimír Merta byl tak laskav, že redakci Hlasu Moravy upozornil na  zřejmý překlep ve jméně v textu článku Petra Michka ve větě: „Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav.“  Zřejmě se však má správně jednat o prvního českého krále Vratislava. Ten je svého druhu původcem české královské hodnosti, jak pečlivě a konkrétně nechal zaznamenat Karel IV. v Kronice Přibíka Pulkavy.  Tomu měla být na říšském sněmu v Mohuči r. 1086 nabídnuta hodnost moravského království, ale tento výjimečný muž tehdejší evropské politiky chápal, že z Čech Moravskou říši obnovit nelze a požádal proto o udělení hodnosti alespoň českého krále.

Vratislav má nejen nepomíjitelné zásluhy o Moravu, Olomoucké biskupství i Sázavský klášter, glagolskou liturgii (pochopitelně i o Čechy a také o německou Říši),  právě proto jsme považovali za důležité uvést věc na pravou míru.

O Vladislavovi nelze nic promoravského shledat. Nakonec i péče Karla IV. o Vratislavovu a Moravskou památku založením kláštera Na Slovanech a uvedením jeho podílu v Přibíkově Kronice zavazuje i nás, abychom si vážili Vratislavových  moravských zásluh. Neměl to proti tehdejším radikálním českým šovinistům lehké. Patřili k nim i oba jeho bratři, Spytihněv a Jaromír… /poznámka čerpala z upozornění Vladimíra Merty/

 



MORAVU BEZ MORAVY ? HLEDÁNÍ SCHŮDNÉ CESTY …

Bohumila Jandourková, 12. června 2017

 

My, co usilujeme o prosazení zemského, či lépe spolkového zřízení, protože nás trápí nesvéprávné postavení Moravy, případně celé bývalé Moravskoslezské země, víme mnoho o dosud navrhovaných modelech státoprávního uspořádání našeho státu. A také víme, že se nám zemské (spolkové) zřízení léta nedaří prosadit. Hlavní vinu na tom nesou jak oficiální, proti našim snahám nepřátelská politika státu, tak k ní vstřícná až servilní média. Mocenské pražské centrum si chce nedemokraticky centralizovanou moc udržet téměř za každou cenu a média to cítí. Autocenzura, někdy i přímý tlak nepřipustí informování široké veřejnosti o emancipačních snahách Moravy a našeho Slezska.

Ale i když máme stokrát pravdu a spravedlnost na své straně, neznamená to, že jsme zvolili optimální, nebo dokonce jedinou možnou cestu k cíli.

Jistě mnozí připustíme, že je lepší prosadit své pomocí diplomacie, než bojem. Byť jak diplomacie, tak boj, jsou tady myšleny na úrovni slov a argumentů.

Podívejme se na to z psychologického hlediska. Vezměme si třeba jako vzor partnerský pár. Muže a ženu. Dejme tomu, že oba jsou zaměstnaní a mají děti.

Manžel zcela přirozeně má rád svou ženu i své děti, ale příliš si neuvědomuje, nebo nepřipouští, že žena má hodně práce a že by měl – alespoň někdy, když vidí, že manželka už toho má opravdu dost –  pomoci. Nebo ještě lépe, některou z povinností, z těch mnoha, které si na sebe vzala žena, si vzít na starost sám.

Žena o tom přemýšlí a diví se, že to manžela nenapadne. A když už toho má opravdu dost a je nejen unavená, ale i rozladěná, vybuchne při nějaké maličkosti, která jí dodala:  „Ty se pořád jen bavíš nějakými hloupostmi a s ničím mně nepomůžeš !“  Napadený se ohradí, brání, většinou honem povzpomíná, jak by to tomu druhému vrátil.

A výsledek? Zřejmě manžel ženě nepomůže, nebo jen minimálně a dá najevo, že je naštvaný. Navíc si tím možná vytvoří k jakékoli příští pomoci manželce podvědomý odpor.

Kdyby žena volila jiná slova – asi by to dopadlo lépe.

Co tím chci říci? Jen upozornit na zkušenost, kterou učinil můj známý a díky které jsem si, sice jen na facebooku ověřila, že by mohla fungovat. Dostala jsem řádově mnohem víc souhlasných reakcí, když jsem uplatnila argumenty pro moderní spolkový stát, než když o tom píšu jako o problému Moravy, případně Moravy a Slezska.

Ten můj známý je moravský patriot. Mladý člověk. Mrzelo ho, že svého nejlepšího kamaráda, se kterým si jinak dobře rozumí, nedokáže přesvědčit pro věc Moravy.

Když můj známý začal kamarádovi vysvětlovat výhody moderního spolkového státu, byl postoj kamaráda méně zamítavý a nakonec připustil, že by bylo dobře mít u nás spolkový systém. Dnes mnoho lidí cestuje a vidí, jak například v Německu jsou používány s hrdostí a pýchou zemské vlajky. Nejvíce to asi platí pro Bavorsko.  Tito lidé vidí na vlastní oči jak se tam rozvíjí celý stát a ne jen „hlavní město a jeho nejbližší okolí“ – jako u nás. A také vidí, že čím dál od hlavního města, tím je to u nás slabší.

Podávat to tímto způsobem není žádný podraz na nikoho. Naopak. My přece víme, že moderní spolkový stát by pomohl skutečně celé republice, celému státu. Čechy nevyjímaje. Že to není jen něco, co je dobré pro Moravu a naše Slezsko. Že by to bylo dobré pro všechny občany.

Podařilo se nám z toho udělat „moravský“ problém. A našim odpůrcům to vyhovuje a ještě si přisadí. Vyhovuje jim stavět Moravu proti Čechám a Moravany proti Čechům. „Prý“ chceme rozbít republiku. Rozkol to působí i na samotné Moravě.

A my si stěžujeme na Čechy, ačkoli víme, že tento stav připravili a udržují „tzv. elity“, které ovšem žádnými skutečnými elitami nejsou, ale většinou se jedná o mocichtivé politiky. A svými výhradami vůči Čechům dokážeme namíchnout mnohé. To určitě našim snahám neprospívá. Nikdo nemá rád, když se mu cokoli vyčítá a předhazuje. Ať právem, či nikoli.

A moderní spolkový stát? Ten má přece mnoho co nabídnout. Ať by se postupovalo podle německého, nebo rakouského modelu. Jsem přesvědčena, že by rozkvetla celá republika a oživil by se i upadající venkov.

A neobávám se, že by se Češi z Čech nepřidali. PhDr. Marek Pavka se před několika lety věnoval právě propočtům jak by to vypadalo u nás při využití německého a jak při využití rakouského modelu. To jsou ty argumenty! Říct v každé obci a v každém městě – dnes dostáváte tolik a tolik procent ze státního rozpočtu – a při mnohem spravedlivějším spolkovém systému byste dostávali tolik a tolik! Není to spravedlivé!

Mnohem méně peněz by se „komunisticky a nedemokraticky“ přerozdělovalo. Korupční prostředí by bylo automaticky oslabeno. Z toho by měli občané státu nemalý prospěch. A k tomu efektivita, pružnost a tím i každoroční miliardové úspory samotného systému !

Samozřejmě by musel být zohledněn zemský princip. Tradiční země ve svých hranicích. Protože ty právě byly vytvořeny na základě přirozených potřeb, spádovosti a vazeb. Jen na tomto přirozeném podkladu má spolkový stát smysl.

Jsem přesvědčena, že pro něco takového by se podařilo získat i politické subjekty s celostátní působností.

Co tomu říkáte – stálo by za to jít i touto cestou ?



JEJÍ CÍSAŘSKÉ A KRÁLOVSKÉ VELIČENSTVO MARIE TEREZIE  

Luděk Šubert, 7. června 2017

 

Náš skutečný poslední habsburský panovník

Věnováno 300. výročí narození naší velké panovnice.

 

Úvodem:

      Současná masmédia zveřejňují různé dokumentární i hrané  materiály o této velké historické osobnosti a dá se s úspěchem zejména v tomto státě očekávat, že žádné přílišné chvalozpěvy zaznívat nebudou. Bude ke cti konkrétních autorů do jaké míry jsou schopni

vzbudit alespoň zdání objektivity. Každý autor má právo pojmout svůj pohled tak, jak umí a zvýraznit ty stránky, které se mu zdají nejvýznamnější. Ani já nebudu vyjímkou a předesílám, že v níže předloženém tedy nebude uvedeno vše a vyčerpávajícím způsobem.

Zaměřím se na míru naplnění a významu tzv. Pragmatické sankce v panovnické roli Marie Terezie, na vztah k národům našich korunních zemí a příčiny zjevných diferenciací v tomto konání a v závěru zdůvodním, proč neváhám Marii Terezii titulovat jako císařovnu, ať se to komu líbí, nebo ne a proč se někomu dnes velmi hodí vypouštět z názvu dynastie onu lotrinskou část.

 

Ad 1) Příčiny a důsledky  tzv. Pragmatické sankce.

       Ani u nás dnes nikoho  příliš nepřekvapuje , že v Anglii v 2.pol.16.stol. vládla královna Alžběta I. a ve Skotsku zčásti souběžně královna Marie Stuartovna. Rovněž tak nikoho nezaráží, že v Rusku byla součastnicí naší Marie Terezie carevna Kateřina II. Veliká a že o 100 let později, opět v Británii, vládla královna Viktorie a po dalším století dnešní královna Alžběta II.  Jenže v katolické části Západní, Jižní a Střední Evropy to ani zdaleka tak běžné nebylo a tuto možnost bylo nutné zajistit interně legislativně a externě politicky, nebo i vojensky.

Když  v roce 1711 po svém jen 6 let vládnoucím císařsko-královském bratru Josefovi I. nastoupil Karel VI. se svou chotí Alžbětou Kristýnou, byla už

potence příbuzenskými sňatky oslabené habsburské dynastie natolik pochybná, že císař a král Karel VI. nechal zpracovat a posléze ve vídeňském Hofburgu dne 19.4.1713 vyhlásit nový nástupnický řád, zachovávající dynastii i v ženské linii. Zřejmým popudem k tomu bylo vymření po meči španělské větve Habsburků v roce 1700 a dosud probíhající válka rakouských Habsburků s francouzskými Bourbony o dědictví španělské.  Pragmatická sankce, jak se onen historický dokument nazýval, byl vskutku počinem realisticky prozíravým, jak se mělo v následných desetiletích ukázat.

V roce 1716 se sice císařskému páru narodil syn Leopold Jan, ale brzy na to zemřel. Následovaly porody tří dcer, přičemž po celkově čtvrtém porodu již bylo i z lékařského hlediska zřejmé, že císařovna znovu neotěhotní. Pozornost rodičů se tedy soustředila na prvorozenou  Marii Terezii Valpurgu, Amálii, Kristýnu, jak se dne 13.5.1717 narozená korunní princezna jmenovala v plném rozsahu. Za vychovatelku jí byla určena Karolína, hraběnka Fuchsová, která důsledně dbala na přísnou katolickou výchovu své svěřenkyně. Přesto, že Marie Terezie údajně nedisponovala nadáním na jazyky, tak kromě rodné němčiny solidně zvládla i základy románských jazyků, tedy jak výchozí latiny, tak i francouzštiny, italštiny a španělštiny. O míře zvládnutí češtiny a maďarštiny toho příliš známo není. Dostávalo se jí také vzdělání v hlavních humanitních vědách, dále pak v politologii a diplomacii, v právech i ekonomii. Tím musela tehdejší pomazaná hlava státu, na rozdíl od těch nynějších volených, bezpodmínečně disponovat.

Přes nespornou vladařskou  autoritu císaře Karla VI. však byla Pragmatická sankce uznávána s jistým spožděním a postupně. Nejdříve v Českém království, a to roku 1720, v Uhrách roku 1722 a ve Svaté říši římské až v roce 1732. V zahraničí se stále váhalo, zejména v Prusku, Sasku a Francii. Císařský otec pro rychle dospívající princeznu hledal vhodného ženicha. Kriteria byla jasná – neměl by to být nikdo natolik silný, aby články PS začal po sňatku ignorovat. Tak byl mezi odvrženými i pruský korunní syn Fridrich, pozdější úhlavní nepřítel – král Fridrich II. Veliký. A tak byl vybrán syn ze sice starobylého, ale nepříliš významného Lotrinského vévodství, pohledný a již zkušený František Štěpán (*8.12.1708 – +18.8.1765). Sňatek se konal ve Vídni 12.2.1736. Snoubenci patřili k nemnoha párům z dynastických rodin, kteří státní zájem dokázali doplnit vzájemnou lidskou láskou…. Habsburský sňatkový mistr, císař Karel VI., ihned provedl zajímavou dědičnou rošádu. Svému zeti odňal rodné Lotrinsko, které dal k dispozici Francii, jako kompenzaci za uznání PS. František Štěpán obdržel uvolněný velkovévodský trůn Toskánsko. Co na tom, že nebylo součástí říšského území?

 

Ad 2) Vztah Marie Terezie k našim korunním zemím a jeho příčiny i důsledky.

     Dne 20.10.1740 zemřel císař a král Karel VI.Habsburský, čímž Habsburská dynastie vymřela po meči. Bezprostředně na to se ukázalo, jak jednotlivé evropské mocnosti vnímají platnost Pragmatické sankce. Nový pruský král vpadl do habsburského Slezska, které po řadě porážek císařské armády ovládl. Tak koncem roku 1740 začaly tzv. Války o dědictví rakouské, tedy 1. a 2.slezská válka, ukončené cášským mírem roku 1748.Povzbuzeni pruskými úspěchy se ihned jaly škubat habsburské země i další státy. Bavorský vévoda a kurfiřt Karel Albrecht s pomocí Francouzů ovládl v listopadu 1741 Prahu a 7.12.1741 se prohlásil českým králem. Hold mu složilo na 400 příslušníků předních českých šlechtických rodů, což byla ostudná zrada zájmů mladé panovnice. Morava však saskou nadvládu nepřijala a zůstala Marii Terezii věrná. Obdobně jako proradní Češi se zachovala i německá říšská knížata, světská i duchovní.Český vzdorokrál se nechal dne 24.1.1742 zvolit ve Frankfurtu nad Mohanem císařem Svaté říše římské a 12.2.1742 byl tamtéž korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem-kurfiřtem Klemensem jako Karel VII.Albrecht. Boží mlýny však zamlely rychle a 13.2.1742 byl obsazen Mnichov rakouskými a uherskými vojsky generála Mentzela. Císařští ovládli i část Bavorska a rázem se císařsko-královský uzurpátor z Bavor ocitl bez země. V Praze a Čechách odříznutá francouzská vojska maršála de Belle-Isle vzdorovala postupnému vyhladovění jen do prosince 1742. Pak sice prolomila obkličovací kordon císařských, ale na chvatném ústupu k bavorské hranici zanechala na cestách na 6.000, mrtvých tedy zhruba třetinu svého početního stavu. Morava sice byla obsazena Prusy, ale nic nebránilo tomu, aby Marie Terezie přijela do Prahy a 12.5.1743 se tu nechala korunovat na královnu. Obdobné akce proběhly od roku 1740 i v rakouských dědičných zemích a v Uhrách. Panovnice všude nechala učinit svého chotě Františka Štěpána spoluvládcem. Byl však spíše zajišťovatelem pokračování rodu – následník trůnu, Josef (II.) se narodil 13.3.1741- než skutečným vladařem. K tomu mu chyběly jak osobní předpoklady, tak i dostatečně pevná vůle. Byl to však on koho jeho schopná choť prosadila i na císařský trůn.

Bůh naši panovnici neopustil. Dne 20.1.1745 zemřel v Mnichově, ve věku 47 let císař a český vzdorokrál Karel VII.Albrecht. Habsbursko-Lotrinská aliance sice ztratila Slezsko a některá další území, ale vnitřně rozložena nebyla a měla podporu Uhrů. To Marii Terezii umožnilo prosaadit mezi světskými i církevními kurfirsty volbu Františka Štěpána císařem, což se stalo 13.9.1745 a 4.10.1745 proběhla i jeho frankfurtská korunovace.

Pokud se týká Čech, tak se mladá panovnice netajila svou nechutí k zrádcům. Již potřetí Češi vrazili Habsburků dýku do zad. A to v letech 1547, 1618-1621 a 1742. Bylo sice vyneseno 7 rozsudků smrti nad hlavními odbojnými předáky, ale královna jim dala milost. Čechy, nikoli Morava, postupně ztratily řadu privilegií, zatím co Morava nová získala. Dočasně byli z Moravy vypovězeni židé a cikáni v letech 1745-1749. Ještě v roce 1748 ztratil Moravský zemský sněm sice svůj původní význam, ale centralizovaná správa vytvořila jako ústřední orgán markrabství tzv. Moravskou deputaci se sídlem v Brně. Olomouc byla formována od r.1741 jako hlavní pevnost monarchie. Roku 1749 byla zrušena Česká kancelář, takže Morava byla přímo podřízena císařské dvorské kanceláři ve Vídni. V Brně vznikl Nejvyšší soud Moravského markrabství, politický a soudní senat. Vznikla zde i Královská reprezentace a komory, čímž se značně uvolnily vazby Moravy s Čechami. Roku 1752 byl vytvořen v Brně Apelační soud, vyjmutý z podřízenosti Prahy. Říšský kancléř Antonín Václav, kníže z Kounic – Rittbergu a na Slavkově se zasadil roku 1763 o zřízení Moravského zemského gubernia, které z Brna řídilo správy moravských krajů. V roce 1777 panovnice u papeže prosadila zřízení  na Praze zcela nezávislého Olomouckého arcibiskupství (Antonín Theodor, hr.Colloredo-Mansfeld) a biskupství Brněnského (M.F.hrabě Chorinský z Ledské). Roku 1778 provedená reforma Moravského zemského sněmu stanovila pořadí stavů – 1.preláti, 2.páni (již s v říši platnými tituly), 3.nižší šlechta (rytíři a zemani) a 4. stav – 7 královských měst s celkem 1 hlasem. V uvedeném výčtu moravských zisků jsou jen ty dle mne nejvýznamnější a nejvyýrazněji dokladující o rozdílných postojích moudré panovnice k jednotlivým korunním zemím.

 

Ad 3) Proč lze dnes vnímat Marii Terezii jako císařovnu.    

       Vnímáme-li to de iure, pak je třeba respektovat fakt, že zřejmě se nedala se svým chotěm spolukorunovat, jak se to panovnickým párům často stávalo. Překážkou byl zřejmě fakt, zohledněný i pro praktické uplatnění Pragmatické sankce. Již císaři a králi Karlovi VI. muselo být jasné, že volba Marie Terezie na císařovnu Svaté říše římské a následná císařská korunovace zřejmě neprojde pro odpor církevních kurfiřtů, tedy arcibiskupů trevírského, kolínského a mohučského. V 1.pol. 18.stol. ještě protireformace nepokročila natolik, aby bylo možné vyhrocovat vztahy mezi světskými a církevními veličinami a oslabovat tak jejich jednotu. Proto ani Marie Terezie nijak v tomto ohledu na kurfiřty netlačila a navíc něčím za zvolení Františka Štěpána zaplatit musela, což se mi jeví jako právě onen nezbytný úkrok stranou. Ten zjevně nebyl nutný v případě ojedinělého zvolení za hlavu rakouských dědičných zemí, či  českou a uherskou královnu.

Pokud se na záležitost podíváme jako na de facto, pak nelze mít pochyb o tom, že i s tichým souhlasem církve jako svrchovaná panovnice vystupovala. Jak už řečeno, byla to ona kdo připravila volbu Františka Štěpána Lotrinského císařem. Byli to Habsburci, kdo udělal z lotrinského rodu historický rod císařský a byli to opět Habsburci, kdo jsou v exaktní jmenovačce dynastie uváděni na prvním místě. Opět se proti tomu dobově nezvedla žádná vlna vážného odporu. S jejím jménem je spojováno úsilí, obsazovat vysoké státní a vojenské posty schopnými jedinci, jako byli kancléř Kounic, nebo maršálové Daun a Laudon. Mocenská partie v režii Marie Terezie se opakovala 27.3.1764, kdy ještě za života Františka Štěpána byl na římského krále zvolen Josef II. (*13.3.1741 – +20.2.1790). Starostlivá matka už pohlídala, aby v roce 1765, po smrti otce, byl zvolen i císařem. I zde došlo k uspokojení milců systému de iure, ale stejně jako v předchozím případě, i zde šlo o formální záležitost, protože reálnou politickou výkonnou moc držela v rukou Marie Terezie. Josef již byl plnoletý (24), tedy matka nemusela působit jako regentka. Přesto řada zásadních reforem státní správy, atributující vládu obou jako osvícenský absolutismus,  je spojována spíše se jménem matky než syna. Mám tím na mysli roku 1768 vydaný trestní řád Nemesis Theresiana,  Všeobecný školní řád z roku 1774 a nebo Robotní patent z roku 1775. Josef II. se plně panovnicky osamostatnil až teprve po matčině smrti 29.11.1780. Teprve tehdy se odvážil vydávat své nejproslulejší a mnohdy nejkontroverznější reformní zákony.

Takže co? Přiznávat, alespoň řečnicky formálně Marii Teresii císařský titul, nebo ne? Mám za to, že se tím žádná velká formální chyba nekoná. De iure císařovnou nebyla, de facto bezesporu ano. Vzhledem k výše uvedenému já ji dál budu jako císařovnu titulovat a nebude mě horšit, když někdo jiný bude užívat jen obecného titulování panovnice, nebo královna. V každém případě si císařský titul zasloužila i morálně. A to je pro mě, i jako profesionálního historika směrodatné a myslí si to i řada dalších odborníků….

 

Závěrem.

      Byli bychom špatnými monarchisty, kdybychom opomněli 300.výročí narození naší královny a markraběnky i jedné z nejvýznamnějších panovnic světové, evropské i naší státní a zemské historie. Různým dnešním účelovým šťouralům bych rád připomenul, že jejím synem a nástupcem, Josefem II., už začíná u nás vládnout do roku 1918 zcela nová, po mužské linii genetická panovnická dynastie, takže nejapné kecy o třísetleté utlačovatelské vládě Habsburků v našich zemích patří do odpadkových košů masarykovské, jiráskovské a gottwaldovské rétoriky.

 

Použitá literatura:

Bauer J.: „Vládci českých zemí.“  Beta 2004, s.267;

Čornej P.: „Panovníci Svaté říše římské.“ Práh 1994, ss. 57-68;

Čornej P. a kolektiv: „Panovníci českých zemí.“ Fragment 1992, ss. 49-52;

Hýsek O. a kolektiv: „Morava-dějiny země uprostřed Evropy.“ Učebnice,   Gymnasium INTEGRA, Brno 2012, ss. 144-147;

Peremská L.: „Žena za dva muže.“ Tajemství české minulosti č.2/2010, ss.6-13;

autor je členem Sdružení monarchistů Brno



MORAVA NEMÁ VLASTNÍ SPECIFICKOU KULTURU ?

Bohumila Jandourková, 3. června 2017

 

Když zástupci Moravanů, jednoho z nejstarších kulturních slovanských národů žádají Českou republiku o oficiální uznání moravského národa, objevují se v zamítavých odpovědích představitelů státu taková a podobná tvrzení, jaké je uvedeno v názvu článku. Jsou to účelové lži sloužící k tomu, aby ČR mohla nadále upírat přirozená práva Moravě a Moravanům.

Do roku 1918 měla Morava nejen vlastní kulturu, ale i vlastní hospodářství a politiku. Samozřejmě v rámci většího soustátí.

Od roku 1918 mohla dále rozvíjet vlastní kulturu, ale vliv na vlastní hospodářství a především na vlastní politiku byl již mnohem více omezen.

Od roku 1949, od kdy bylo zrušeno zemské zřízení, již Morava vliv na vlastní hospodářství téměř zcela ztratila a začalo vykrádání jejího hospodářského potenciálu ve prospěch Čech a Slovenska. Typickým příkladem je například převedení výroby menších osobních vozů z Tatry do Škodovky. To je jen jeden příklad z mnoha.

Vlastní moravská politika přestala existovat zcela.

Do značné míry samostatná moravská kultura se ještě stále rozvíjela, i když i její rozvoj byl utlumen.

Existence celomoravských organizací umělců byl důležitý prvek umožňující především jejich setkávání a společnou celomoravskou diskusi, která byla kultuře ku prospěchu. I když to bylo pod politickým dohledem KSČ.

Po Listopadu se vlastní politický život Moravy promítl do vzniku moravskoslezského hnutí a moravských stran. Dnes je jedinou významnější moravskou politickou stranou již jen strana Moravané. Její působení v politice je zatím nepříliš významné, i když důležité. Významné politické síly mají svá ústředí v pražském centru a Moravu po všech stránkách, včetně jejího hlavního problému – neexistence Moravy jako oficiálního celku, přehlížejí, pokud se k ní nestaví přímo nepřátelsky.

Existují moravské spolky, které se snaží především bránit umělému ničení moravské identity.

Hospodářství Moravy nadále proti Praze a Čechám upadá. Dlouhá desetiletí neexistence zemského zřízení se negativně projevuje velmi silně. A to i na životní úrovni obyvatel Moravy a našeho Slezska. V důsledku toho začíná vylidňování území zrušené Moravskoslezské země ze severu.

Rozvoj samostatné moravské kultury je úmyslně omezován. Místo samostatných prvků jsou vytvářeny detašovaná pracoviště podléhající centru v Praze. Týká se to i médií. Je také omezována finanční podpora kultury na Moravě. Lidová moravská kultura zatím odolává, i když i ta je stále více úmyslně nazývána českou. Cílem je dosáhnout takového stavu, aby tvrzení, že Morava nemá vlastní kulturu se nakonec stalo pravdou. A to tak, že moravské kultuře jsou v jejím přirozeně samostatném rozvoji kladeny stále větší umělé překážky.

Celomoravská sdružení umělců již téměř neexistují. Pokud ano, jsou to malá nevýznamná sdružení ani zdaleka nezahrnující všechny umělce daného směru. A ani ta neexistují v celé šíři uměleckých směrů.

Existují některá zájmová celomoravská oborová sdružení, ale nemají ve společnosti velký vliv.

PRÁVA MORAVY A MORAVSKÉHO NÁRODA NEJSOU UZNÁVÁNA A OFICIÁLNÍ MÍSTA SE SNAŽÍ, ABY SE O AKTIVITÁCH MORAVSKÝCH PATRIOTŮ, SMĚŘUJÍCÍCH K OBNOVENÍ PŘIROZENÝCH PRÁV MORAVY A MORAVANŮ, SPOLEČNOST DOVĚDĚLA CO NEJMÉNĚ.

SITUACE, VE KTERÉ SE NACHÁZÍ MORAVA A MORAVANÉ, JE NEJHORŠÍ OD POČÁTKU MORAVSKÝCH DĚJIN !

 

 



ALENA OVČAČÍKOVÁ (1956 – 2017)

Milan Trnka, 28. května 2017

 

24. května 2017 zemřela po delší nemoci paní PhDr. Alena Ovčačíková. Moravanka, jejíž celoživotní úsilí a dílo vzbuzuje úctu snad u všech, kteří jí znali. Zároveň žena, která pro způsob prosazování vlastních názorů byla a dosud je jedněmi zatracována a druhými obdivována.

Narodila se a žila v Olomouci. K vnímání moravanství a hrdosti na rodnou Moravu ji vedla její babička, vyprávějící moravské pověsti a pohádky i její matka – učitelka dějepisu.

Alena Ovčačíková vystudovala na Filozofické fakultě olomoucké univerzity obor historie. Pracovala ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, vychovala tři děti.

Stala se spolupracovnicí Doc. Boleslava Bárty v jeho Hnutí za samosprávnou demokracii – společnost pro Moravu a Slezsko. Po úspěšných volbách v roce 1990 za toto hnutí působila ve Federálním shromáždění tehdejší Československé republiky jako poslankyně ve Sněmovně národů za Severomoravský volební obvod až do roku 1992. Stala se předsedkyní sociálního výboru Sněmovny národů. Na rozdíl od několika jiných poslanců, členů HSD – SMS, ve spolupráci s Boleslavem Bártou vytrvala. Odkaz zakladatele novodobého moravského hnutí po jeho úmrtí neustále připomínala.

PhDr. A. Ovčačíková byla dlouholetou členkou Moravského národního kongresu, kde zastávala v letech 1995 až 2013 nejvyšší pozici – funkci prezidentky. V této funkci spolupracovala s tehdejším vedením strany Moravané na prosazování samostatného kódu pro mateřskou řeč moravštinu a pro uvádění samostatné kolonky pro moravskou národnost ve sčítacích arších pro Sčítání lidu v roce 2011. V posledních letech svého života se věnovala práci v historickém spolku Durancia.

V politické činnosti po rozbití Československa neustávala. Byla členkou Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (HSMS) a po sloučení tohoto hnutí s Moravskou demokratickou stranou v prosinci 2005 členkou nově vytvořené strany Moravané. Jak v HSMS, tak v PS Moravané byla zvolena na určité období místopředsedkyní strany. Její odchod ze strany a nepřímo i z Moravského národního kongresu zapříčinila její domovskou stranou neschválená kandidatura za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti v roce 2010.

PhDr. A. Ovčačíková není veřejnosti známa jenom jako politička, ale také jako historička a spisovatelka. Historie Moravy a moravské pověsti jsou náplní jejích příspěvků v odborných tiskovinách, náplní přednášek a obsahem vydané tvorby: Staré pověsti moravské (2001), Odhalené mystérium (2003), Pověsti velkomoravské (2003), Zločiny a tresty středověku (2003), Pověsti staré Moravy (2007), Buchlovský soudce (2010).

Tragédií lidstva je, že si občas jeho určitá skupina začne přivlastňovat právo posuzovat druhé podle měřítek, které si taková skupina sama pro sebe vytvoří. V dnešní rozpolcené společnosti to snad ani jinak není možné. A tak měla a má paní doktorka Ovčačíková řadu kritiků za svoje názory ateistické, feministické, za názory jak prosazovat důstojné postavení Moravy v České republice a v Evropě a za obhajobu moravské národnosti.

A také řadu příznivců. Všichni ale musíme uznat: nikdy neměnila zásadním způsobem svoje názory, nikdy nepodlehla požadavkům pravidel „politické korektnosti“. Dokázala pracovat pro naši vlast Moravu s takovým nasazením, jako málokdo z nás. To jsou důvody, pro které se každý musí před její památkou sklonit s úctou.

 

 

 



HLAS MORAVY

Vladimír Merta, 24. května 2017

Když Charles Mackerras, proslavený hudební teoretik, dirigent a odborný propagátor mnoha slavných skladatelů vážné hudby připravoval provedení Janáčkovy Glagolské mše zprvu evidoval, podle dobrých britských zvyklostí pro vědeckou práci, jakákoliv fakta a postřehy, jež se mu podařilo k dílu shromáždit. Tak se i stalo, že krátce zaváhal nad samotným Janáčkovým názvem díla: Glagolská mše.

Znal označení glagolské abecedy – glagolice a v užití téhož výrazu i k pojmenován mše viděl nesoulad. Nebyl žádným pozorovatelem z rychlíku, po válce dva roky v Praze studoval u Václava Talicha. Zvukomalebné slovo je vytvořeno prostým a zřejmě prastarým způsobem – zdvojením stejné slabiky, z nichž v jeho případě ta druhá je značně transformována. Bylo užíváno i ve významu hlas, řeč, způsob řeči, …z místnosti zazníval hlahol několika hlasů. Adjektivum hlaholný vyjadřuje i hlasitý ap.

Užít je pro označení abecedy sv. Cyrila, nebo pro benediktýnské mnichy pěstující slovanský církevní obřad – známých v Chorvatsku jako glagolaši, je tedy v dějinách slova jevem novým, spjatým teprve s křesťanskými poměry a bylo by mu rovnocenné použít je i na označení původní bohoslužebné řeči. Jestliže nenazýváme východní obřad mší azbukovou, ale pravoslavnou a západní není latinková, ale latinská, bylo by zcela v souladu, aby mše Moravské církve nesla název glagolská, – ovšem za předpokladu, že bohoslužebný jazyk takového jména existuje, byl znám.

Pan Mackerras se mimořádně zasloužil o teoretické zpracování Janáčkovy skladebné metody, takže učinil z Britských ostrovů pevnou základnu světového šíření jeho děl. Pro svou originalitu až ojedinělost – a také pro domácí nepochopení a nepřízeň, projevující se podpásovým osočováním z moravského separatismu, to měl novátorský skladatel a jeho dílo notně zapotřebí. Co má ale moravské vlastenectví, separatismus, nebo naopak ne separatismus společného s hudební tvorbou? Asi tolik, jako rozvod vysokého napětí s vodovodním řadem, že? Přesněji řečeno je nepatřičným vnášením subjektivních politických názorů do umění, neodborným uplatňováním moci.

Když tedy hledáme širší chápání významu slova glagolská i na samu moravskou bohoslužebnou řeč, můžeme se nadít v obsáhlých písemných cyrilometodějských památkách snad desítek takového použití – leč, nenajdeme jediné! Stále se dozvídáme o slověnštině, slovanštině, avšak svatí Cyril, či Metoděj, ani mnich Chrabr, ani Naum, ani další autoři oné doby slůvko glagol nepoužili. Dokonce sv. Cyril, jenž složil snad bezprecedentně nejbojovnější myslitelnou skladbu doporučující Evangelia pod jiným názvem – Proglas, i když snad zde mohl použít i Glagol. Překládá se poněkud slavnostněji jako Předzpěv, což je pochopitelné, jedná se o hymnickou Předmluvu k Evangeliím Písma.

Je ale možné, že neuvádím správné údaje, soudím totiž jen z českých překladů staroslověnských textů. (Kdyby se sir Mackerras pozastavil nad moderním neadekvátním utvořením termínu staroslověnský, nezbývalo by, než mu za upozornění na chybku poděkovat. Není to přece nějaká stará řeč, ale současná všem tehdejším, moravštině, chorvatštině, bulharštině a dalším. Že je slověnská by bylo také třeba teprve dokázat, což ani není možné, neboť skutečně slověnskou lze nazývat jen řeč Korutanských Slovinců a částečně také obyvatel Velikého Novgorodu. Ona staroslověnština známá v okolí Soluně je ale zřejmě jen nejzápadnějším dialektem bulharštiny.) Zřejmé protežování názvu slovanská, slověnská je patrně jen odrazem skutečnosti, že označení slovanský se tehdy přestávalo vázat výhradně na slovinský a používalo se již jako označení obecné.

Ke skladbám v hlaholici, ani v azbuce nemám snadný přístup, natož aby byly v digitalizované formě vhodné k vyhledávání a třídění. Proto si povšimneme alespoň jediné prosté mnemotechnické pomůcky, kterou je neměnně vybavena hlaholice i každá z cca 7 slovanských azbuk. Podobné tabulky s abecedou shledáme samozřejmě i u dalších jazyků zachycujících např. grafické tvary velkých a malých písmen, pořadí v abecedě ap., ale tyto slovanské mají i něco navíc. Každé písmeno je doprovázeno nějakým slovem začínajícím na ono písmeno. Čili jakoby pomůcka pro hláskování, jež tak často vyžadují anglicky mluvící. (Proto anglické abecední tabulky se od hlaholské a azbukových liší uváděním skutečné výslovnosti písmene oproti psanému textu.)

Jak jistě všichni nejednou zkusili, není pro hláskování třeba naprosto žádné mnemotechnické pomůcky, odhláskujeme snadno a spatra e-mailovou adresu, jméno, či adresu webu a často i za použití libovolných jiných slov, vhodných máme velký výběr. K čemu tedy hlaholice a všechny azbuky ona slova u jednotlivých písmen vůbec uvádí? Částečně je tomu proto, že i číslice se zapisovaly písmeny, bylo potřebné znát zvláště u velmi velikých číslic jejich hodnoty a pořadí v abecedě. Druhý důvod je skrytý. Slova, jež jsme pracovně nazvali mnemotechnická vytváří na abecední tabulce báseň, hymnus nebývalé tematické síly, takže se blíží i náboženskému vyjádření evangelisty Jana:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic.

Víme, že verš byl u Cyrila – Constantina Filosofa oblíbeným citátem Písma a prý po objevení písmen hlaholice právě jím započal slovanský překlad Bible. Že ještě celou hlaholici (ona jím zvolená mnemotechnická tabulková slova) použije pro takto ojediněle vyjádřený oslavný hymnus na Slovo a jeho tvůrčí, božské vlastnosti je výjimečná kompozice, nemající jinde obdoby… (Poněkud snad připomíná cisiojany, veršované kalendáře a vzpomeňme, že písmena abecedy se dají vyjádřit i specielním prstokladem). A skutečně byla neměnnosti zdánlivě všedních, téměř libovolných slůvek věnována pozornost v hlaholici i ve všech azbukách a tak čtvrtým písmenem je v nich vždy hledané –g- a jeho doprovodným slůvkem námi žádaný glagol. (V ruštině ovšem glagol neznačí řeč, oznámení, ale jeden z větných členů – sloveso, čili smysl veršů je v azbuce ztracen.

A = az (ja), B = buky (znaky, pismena), V = vědi (znajuč), G = glagolju (kažu, govorim), D = dobrě (dobro), E = jestj (jest), Ž = živěti (žíti), … Akrofonija znači, že počatok slova jest to pismeno, ktoromu jest slovo imenem. Potom počatok pěsnji možeme novoslověnski prěložiti kako: „Ja znajuč znaky govorim: dobro jest žiti …“, viz http://slovane.org/ze-sveta/128-glagolica-krk/, česky se o témže tématu dozvíme více na webu http://metelice.info/date/2017/02/, v článcích Hlaholice a Cyrilice.

Slovo glagolice v pojmenování určité řeči jsme tedy neshledali, avšak zdá se, že by k takovému pojmenování, přejmenování užito mohlo být. Dokonce je snad (nebo některé jiné) cestou budoucností v pojmenování našeho státu. Snad všechny slovanské národy a státy jsou pojmenovány podle řeči v nich převažující, ale není tomu tak na západ od nás. Tam státy nesou jména etnik nejčastěji dávno zaniklých – Frankové, Belgové, Italikové atp. což se jeví jako metoda čistě demokratická, ovšem pro nás hlavně nezvyklá a nepoužívaná. Když se dnes někteří zamýšlejí nad výstižným a přijatelným jménem republiky, táhne je to automaticky k různým čechomorslezům, nebo naopak k neodbornému a násilnickému rozšiřování jména český. To trvá od počátku vzniku novodobého samostatného státu, nešťastného Československa, jehož pojmenování tak děsilo K. Čapka a jehož osud a dělení přesně kopíroval spisovatelovu předpověď.

To Bavorákům k identitě stačí jejich Bavorsko, aniž by své jméno toužili zakomponovat do názvu celého Německa, stejně jako všem ostatním spolkovým zemím vyhovují jejich zemská pojmenování. Že právě u nás se buduje unitární stát, v prostoru, kde zemské uspořádání v Evropě koření je tristní, zvláště když ani po stu letech nejsou patrné ani náznaky korekcí, konečně pokročilejšího zpracování látky.

Nic z naznačovaného nemůžeme ale vytknout Karlu IV., Otci vlasti. Tomu jeho rozhled umožňoval nejen chápat, ale i znát, že české království se na říšský jednací stůl dostalo jako Moravské království a na české bylo pozměněno teprve s přihlédnutím k reáliím a střízlivému názoru knížete Vratislava, jenž se choval geniálně na zahraničních bojištích, stejně i v evropské a domácí politice a dobře věděl, že na obnovu Moravského Impéria nepostačí české knížectví, ale ani Franská říše sama.

I tak se ale Karel rozhodl, že udělá v kulturní návaznosti a historii svého nabytého rodového dominia, co je možné a ještě jako moravský markrabí si u papeže vymohl založení kláštera známého později jako Na Slovanech, či Emauzy a působení v něm chorvatských a srbských benediktýnských mnichů glagolášů. (Papež stanovil podmínku, že slovanského liturgického jazyka bude v Říši pouze tento jediný institut). Při vysvěcení klášterního kostela byli přítomni říšští biskupové a dva kurfiřti z pěti, přičemž Karel IV. byl, jakožto český král třetím kurfiřtem s hlasem rozhodujícím. Bohoslužba byla pojata velkolepě, kdo ví, jestli dnes by církevní představitelé neměli výhrady… Byla totiž sloužena na pasáže evangelií sv. Lukáše a Marka o prvním zjevení Krista apoštolům v Emausích po jeho zmrtvýchvstání. Tím se jaksi srovnával návrat slovanské liturgie do Prahy se vzkříšením samotného Krista a nevím, jestli by se dnes našel biskup s podobnou odvahou, představivostí a uvažováním.

Mniši si přinesli glagolici, tzv. hranatou verzi užívanou v Chorvatsku a byla jí zde napsána Bible, dnes známá jako Vyšebrodská.

Pallasová E.: Texty ke studiu jazyka staroslověnského, Brno 2000, příloha č. 17

Ještě si můžeme připomenout jednoho, možná i trochu překvapivého příznivce glagolského písma a staroslověnštiny. Je jím Karel Marx. V revolučních letech kolem 1848 se pochopitelně zapojil do měšťanské revoluce, která přinášela nové rozdělení moci ve státě. Tradiční stavovská administrativa státu značně ustupovala nově konsolidovanému měšťanstvu a přinášelo to změny i do forem nacionalismu. Všichni evropští aktéři těchto změn byli tehdy tak trochu nacionalisté, šovinisté a byli jimi i Marx a Engels. Považovali totiž revoluční změny za vlastní svému národu, že se jedná o celoevropské hnutí rozpoznávali pomalu a se žárlivostí. (Někteří to ostatně nerozpoznávají dodnes…)

Pravděpodobně to byl kontrast Frankfurtského a Slovanského sněmu, který Marxe přiměl k docela dehonestujícím poznámkám na adresu Čechů. Byl zcela zaskočen zjištěním, že o svá práva se hlásí všechny národy, nejen Němci. Nicméně, jako pracovitý člověk se snažil pochopit zdroj netušené české iniciativy a dostal se tak až ke studiu staroslověnštiny. …die männer sind ein arbeitsames und gottesfürchtiges Volk. To už nicméně mluvil o Moravanech a chtěl říci asi, že jejich muži jsou pracovití a bohabojní lidé. S Engelsem tehdy měli již několik let rozpracováno převzetí myšlenky vědeckého materialismu do své nauky, ale je vidět, že rozpor mezi materialismem a náboženským náhledem nespatřoval nijak dramaticky.

Engels byl Marxovým věrným názorovým souputníkem a kritický pohled na slovanské národy pochopitelně jen podpořil slovanský postoj v dalším vývoji revolučního dění. Jsou reakčními elementy! Přesto, jako si Marx našel zajímavé téma v glagolici i Engels dokázal své odsudky vhodně mírnit. Na kterémsi setkání přijal českou delegaci v češtině – není známo, zda jen v oslovení, nebo i při jednání.

(Možná, že podobné rozdíly v německých a na druhé straně slovanských postojích vidíme i dnes při hodnocení otázky imigrantů a uprchlíků. Zkrátka příliš německé romantiky a idealismu je třeba korigovat realitou.)

Zájem o studium glagolice prý Marxovi vydržel do konce života, škoda, že se asi nedozvíme, co konkrétního jej na specielní látce přitahovalo…

 



KDO BYLA MARIE TEREZIE, KTERÁ BYLA I MORAVSKOU MARKRABĚNKOU ?

Bohumila Jandourková, 14. května 2017

Letos, 13. května, jsme si připomněli třísetleté výročí jejího narození. Možná mnoho pochopíme, když si projdeme obvyklý denní režim Marie Terezie v období, kdy vládla Rakouské monarchii.
 
Denně vstávala v půl páté. V 6 hodin se účastnila ranní bohoslužby. V 7 hodin posnídala s vlastní rodinou. Poté následovala tříhodinová rozprava s velvyslanci, kteří přijeli do Vídně. Následovala půlhodinová pauza. Po ní setkání s kancléřem, kterým byl v určitém období i Václav Antonín Kounic (pocházel z významného moravského šlechtického rodu, v době kdy nebyl kancléřem byl panovnicí pověřován jinými důležitými úkoly pro monarchii). Po poradě s kancléřem následoval společný oběd. Po obědě probíhalo pracovní setkání s týmem, který spoluvytvářel vnitřní či zahraniční politiku panovnice – tedy monarchie.
 
Mimo to se učila jazyky. Donce samotnou němčinu, neboť byla upozorněna na to, že její němčina je příliš knižní až archaická a její poddaní jí často nerozumějí. Velmi dobře mluvila francouzsky. Z dětství, kdy byla její výchova především náboženská, měla základy latiny. Učila se i italsky, protože k monarchii přináleželo Toskánsko. Snažila se vpravit i do základů maďarštiny.
 
Pravidelně se zúčastňovala večerní mše. Spát chodila brzy, již před devátou hodinou.
 
Její život byl vyplněn především soustředěnou prací.
 
Poslušně plnila křesťanská charitativní přikázání. Jednala v souladu s myšlenkou na blaho státu. Poskytovala peníze na to, co považovala za důležité. Penze potřebným, renty tělesně postiženým, stipendia středně majetným, odškodnění nevinně odsouzeným a bolestné opuštěným manželkám. Nejraději poskytovala výpomoc dětem.
 
Její osobní vydání bylo poměrně skromné. Finanční deputát činil 153 tisíc zl. ročně. Na začátku měsíce obdržela 8 tisíc a v polovině ještě 4 tisíce takříkajíc „kapesné“. Na garderobu bylo určeno 30 tisíc. K tomu ještě přistupovaly částky „k nejvyšším rukám“ na nezjistitelné účely.
 
Marie Terezie sama sebe považovala za vrcholného státního úředníka. Za hlavní cíl a smysl své práce považovala blaho svých poddaných a této myšlence chtěla sloužit.
 
Byla velmi bystrá a chytrá. Po zániku jezuitského řádu se jí naskytla možnost začít reformovat školství, které bylo v monarchii oproti některých evropským zemím zaostalejší.
Nejprve se snažila seznámit právě se školstvím v nejpokrokovějších zemích. Zpočátku upravila jen část. Významnější změny provedla od roku 1774, kdy zavedla povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Školy byly „triviální“, tedy stály na výuce čtení, psaní a počítání. K tomu v menší míře patřilo ještě stavitelství a základy latiny. Mnohé děti tím zároveň osvobodila z velké části od otrocké dětské práce v manufakturách, kde do té doby pracovaly i 11 hodin denně. Položila základy i odbornému školství, včetně vojenského.
 
K její představě vládnutí patřila i pokora a vědomí, že se jedná o službu k níž byla povolána. Je některými historiky považována za nejvýznamnější reformátorku Rakouské monarchie, významnější než její syn Josef. Úspěch jejích reforem zřejmě spočíval v tom, že byly předem dobře promyšleny a „nebořily“ stávající. Ale spíše byly postupnou „přestavbou“. Byla to jediná žena, která kdy vládla Moravě.
 
Její výchova nebyla směřována k následnému vládnutí. I proto měla zpočátku mnohé problémy. Některé části říše se také bouřily proto, že jim má vládnout žena. Situace se později uklidnila.
 
V tomto prací a povinnostmi naplněném životě porodila 16 dětí. 11 dívek a 5 chlapců. Dospělosti se jich dožilo 9. K jejímu životnímu štěstí patřilo, že se mohla vdát z lásky poté, co se díky nastalým událostem vyřešilo to, co svazku bránilo.
 
– – –
 
Mnozí Moravané pohlížejí s úctou k Marii Terezii a k Rakouské monarchii jako takové. Po celou dobu trvání monarchie byla ctěna práva Moravy tak, jak to předtím zpravidla činili i čeští králové, kteří stejně jako Marie Terezie spravovali Markrabství moravské z titulu markrabat.
 
Je až zarážející, že jakmile přešla moc v Československu po roce 1918 do českých rukou (Prahy), velmi brzy začala snaha o umenšování a rušení tisíciletých moravských práv.
 
To po komunistickém puči vyústilo až zrušením zemského zřízení, Morava ztratila veškerá práva, nakonec byly rozbity i její zemské hranice.
 
Tato situace, pro Moravu a její obyvatele tragická, trvá dosud. A v některých oblastech života společnosti na Moravě se ještě zhoršuje.
 
Nic na tom nemění fakt, že díky propagandě si rozsah naší tragédie mnozí obyvatelé Moravy neuvědomují a nepřipouštějí.
 
Otázka, jak nám to mohli udělat naši nejbližší, je zcela namístě. Jak to mohly udělat většinové Čechy – tedy připravit o svobodu a práva menšinovou Moravu – která téměř vždy věrně stála po jejich boku ?
 
/k údajům denního rozvrhu MT využit pořad Jak to vidí, ČRo2/

 



KDY NÁM NĚMECKO ZAPLATÍ VÁLEČNÉ REPARACE ?

Petr Michek, 12. května 2017

V minulých dnech jsme si připomenuli 72. výročí ukončení druhé světové války a osvobození našich zemí Rudou a Americkou armádou. Při této příležitosti jsem se zamyslel nad škodami, které tehdejšímu Československu vznikly v důsledku rozpoutání druhé světové války Německem.

O škodách, které naší republice způsobili Němci, se v minulosti jednalo i v Norimberku, konkrétně se jimi zabýval i Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba tehdy konstatovala, že z Československa bylo do Německa deportováno cca 750 000 československý občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR dne 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin, které odvezli do Německa. Rovněž se zmocnili velkého množství vozového parku (lokomotiv, vagónů, aut), vojenské výzbroje i veškeré munice, zásob strategických surovin a rovněž ukradli zlatý poklad republiky. Oloupili české a moravské banky a velké průmyslové podniky a podřídili je válečné výrobě. Občany hlásící se k židovskému náboženství uvěznili v koncentračních táborech a zabavili jim jejich majetky. Vinou německých agresorů přišlo následně po okupaci našich zemí o život cca 360 000 našich spoluobčanů!!!

Po skončení druhé světové války byly naše škody vyčísleny na cca 347 miliard předválečných korun. V prosinci roku 1945 probíhala v Paříži konference – jednání spojeneckých států o německých reparacích, kterých se také zúčastnilo Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy. Zde byla ČSR uložena povinnost, konfiskovat německý majetek na svých územích, jehož hodnotu nemusela odpočítávat od svého reparačního účtu. Tehdy naše požadavky vůči Německu byly vyčísleny částkou 360 miliard předválečných korun, což po přepočtu v současnosti dosahuje výše cca 3,5 bilionu Kč!!!

Zároveň bylo tehdy Německu uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích, válečné reparace. Následně, do roku 1948 bylo ČSR vyplaceno pouze cca 230 miliónů korun.

Zahájení tzv. „studené války“ a omezení diplomatických styků po skončení druhé světové války zabránilo pokračování realizace dalších plateb nám přiznaných válečných reparací. Až do roku 1973 jsme s NSR neudržovali diplomatické styky. Při navázání diplomatických styků byla nastolena i otázka československých reparačních nároků.

V souvislosti s podpisem dohody o navázání diplomatických styků v prosinci roku 1973 v Praze tehdejší kancléř NSR Willi Brandt přednesl k otázce reparací prohlášení. V něm sice československé nároky uznal, ale jejich vyplácení podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat aby Německo platilo reparace za situace, kdy nebyly naplněny dohody a sliby spojenců o obnovení sjednoceného Německa. Podobně pak v dalších letech vystupovaly i další vlády Německa.

V prosinci roku 1973 byla v Praze rovněž podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost 19. července 1974. Hlavním bodem této „Pražské smlouvy“ bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou!

Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat.

Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat. Následně němečtí politici začali „mlžit“ a tzv. se začali orientovat na budoucnost s odmítáním jednání, která by se zabývala minulostí.!?!

Dalším krokem ke zlepšení vzájemných vztahů bylo podepsání mírové bilaterální Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN v únoru 1992, kterou podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl. Bohužel, po dohodě obou stran, se smlouva nezabývala citlivým tématem – majetkovými otázkami!! Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo pak spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Ve čtvrtém oddílu deklarace obě strany prohlásily spáchané křivdy za problém minulosti a přiznali druhé straně mít právo na odlišný názor na události v minulosti. Tato pasáž, i když je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější, neboť německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již v minulosti učinily Francie a Itálie). Nicméně deklarace přiznala ČR právo, dohodu za neplatnou od počátku považovat!?! Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že „křivdy patří minulosti“. O výplatě válečných reparací nepadlo v deklaraci ani slůvko!!!

Přitom Německo je stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954, podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům, vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. Kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Od konce druhé světové války již uplynulo 72 let a Česká ani Slovenská republika neobdržely od Německa plné válečné reparace, keré dnes, jak bylo výše uvedeno, dosahují výše 3,5 biliónu Kč, což pro ČR představuje cca 2 134 000 000 Kč a pro SR cca 1 366 000 000 Kč, což je cca 506 150 000 euro.

Po sjednocení Německa zaslala naše vláda v devadesátých létech do Bonnu a do Berlína dvě officiální nóty s návrhem na zahájení jednání o majetkoprávních otázkách. Do dneška jsme od německé strany nedostali žádnou odpověď.

Naopak současná vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou v této věci neučinila žádné kroky a ministerstvo zahraničí na dotazy, kdy požádáme Německo o výplatu válečných reparací vyhýbavě odpovídá, že „seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne!?!“

Podobné problémy s Německem ohledně vyplaty válečných reparací mají i jiné státy. Např. Itálie, Slovinsko i Řecko, které nedávno několikrát žádalo o odškodnění svých občanů, poškozených zločiny německé armády, které němečtí vojáci spáchali na jejich území. V roce 2016 proběhla v řeckém parlamentu na téma válečných reparací debata a bylo konstatováno, že nárok Řecka vůči Německu trvá a v současnosti činí 287,7 miliardy euro. Stejně tak trvají i nároky České a Slovenské republiky na výplatu válečných reparací a Německo by v rámci dobrých sousedských vztahů mělo začít konat a ne tzv. „strkat hlavu do písku“.

Doufám, že po volbách do Poslanecké sněmovny, které nás letos čekají nastoupí vláda, která se nebude bát požádat Německo o splacení reparací, na které máme stále právo. Jejich postupná výplata by umožnila umořit náš státní dluh a ještě by zůstalo na výstavbu dálnic a zřízení a naplnění důchodového fondu, který prošustrovaly a nevrátily vlády vedené ODS!!!

– – –

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

Není žádným tajemstvím, že naše republika je tlačena Evropskou unií, aby přijímala i migranty, kteří přišli do Evropy z Blízkého a Středního východu a z Afriky. Naši občané se toho právem obávají. Jedna z odpovědí EU je, že v případě, že na přijímání těchto migrantů (ve větší míře, někteří již přijati byli) nepřistoupíme, budeme Evropskou unií velmi citelně finančně sankcionováni !

Jsem přesvědčena, že by naše republika mohla na tyto finanční sankce přistoupit s tím, že tyto prostředky budou hrazeny právě z „kapitoly“ dlužných válečných reparací Německa vůči nám. Německo je dlouhodobě ekonomicky silné, tedy nám válečné reparace, třeba postupně, platit mohlo a může.

Tady má naše vláda prostor to s plnou vážností a důrazností uplatnit v náš prospěch. A zároveň upozornit na to, že finanční postih, který nám chce EU „předepsat k úhradě“ by se stal „čerstvým dluhem“, zatímco válečné reparace jsou dávno splatné. Tedy i z časového hlediska je přirozené, že by se mělo začít čerpat z kapitoly splatných válečných reparací !

Je jisté, že přímé placení vysokých sankcí Evropské unii by mohlo naši republiku ekonomicky, sociálně a následně politicky destabilizovat. A to by jistě nemělo být zájmem jak Evropské unie, tak Německa !

 

 



MORAVSKÉ A SLEZSKÉ SIRKÁRNY

Milan Trnka, 11. května 2017

 

Hlas Moravy uveřejnil v 86 čísle článek o vynálezci červeného fosforu A. Schrőtterovi. Zopakuji nejzákladnější informace: Antonín Schrőtter (1802 až 1875) byl Moravan, rodák z Olomouce. Vystudoval ve Vídni, roku 1830 se stal profesorem chemie a fyziky na gymnaziu ve Štýrském Hradci. Roku 1843 přesídlil do Vídně, když byl jmenován profesorem technické chemie a roku 1854 i profesorem obecné chemie na Vysoké polytechnické škole. Od roku 1847 byl řádným členem rakouské Akademie věd a od roku 1851 jejím generálním sekretářem. Všech funkcí se vzdal v roce 1868. Za svůj objev červeného fosforu byl císařem Františkem Josefem povýšen 17. dubna 1857 do šlechtického stavu s právem používat titul „Ritter von Kristelli“.

V roce 1845 se Antonínu Schrőtterovi podařilo pálením bílého fosforu získat fosfor červený (také se uvádí název fosfor amorfní). Bílý fosfor je látkou jedovatou, hořlavou, samovznícení nastává již při padesáti stupních Celsia. Červený fosfor naproti tomu jedovatý není a jeho výroba se provádí při teplotách vyšších, než 250° C. O jaký převratný vynález se jednalo si uvědomíme, když si připomeneme dobu, ve které se staly nenahraditelnou denní potřebou zápalky.

Jedovatý bílý fosfor způsobuje takzvanou fosforovou nekrózu. Nevětrané prostory výroben, nedostatečné osvětlení, stísněný prostor, žádná nařízení či pravidla o zachovávání čistoty na pracovišti, pracovní doba zpravidla dvanáctihodinová, nedostatečné stravování a podobně, šíření této nemoci napomáhalo. Popis průběhu fosforové nekrózy by byla hororová záležitost jen pro otrlé čtenáře. V podstatě ji lze nazvat trouchnivěním kostí. V našem Rakousku ji poprvé diagnostikoval vídeňský lékař MUDr. Loringer v roce 1845, ale odborné lékařské studie s popisem této nemoci se začaly objevovat téměř současně v celé Evropě. I po zveřejnění těchto lékařských zpráv se zaměstnavatelé nesnažili zamezit příčinám choroby ve svých provozovnách. Sirkárny zvyšovaly výrobu zápalek a zároveň zvyšovaly i počty lidských trosek. O osud jejich zaměstnanců byly podle zákona povinny postarat se domovské obce. Právě teprve na nátlak obcí, kterým zůstávali nevyléčitelně nemocní na starosti, musely začít jednat vlády států…

Prvním evropským státem, který s okamžitou platností zakázal výrobu sirek z bílého fosforu na svém území byl Hannover. Jeho zemská vláda přijala toto opatření již v roce 1835. Roku 1884 vstoupil v platnost na území celého Německa zákon, který jednak zakázal dětskou práci v sirkárnách, jednak nařizoval v řadě paragrafů zavedení různých opatření ve výrobě zápalek. Ještě v druhé polovině devatenáctého století nebylo například ničím zvláštním zaměstnávání pětiletých dětí a to ve směnách od šesti hodin ráno do dvacáté hodiny večer po šest dnů v týdnu!

V Rakousku, a tedy i v korunní zemi Moravě, byl obdobný zákon zaveden od roku 1885. Výrobcům zápalek se nařizovala například instalace kotlů s pojistnými ventily, byly stanoveny rozměry výrobních prostor včetně odsávání, uzákoněna povinnost dvakrát do roka líčit stěny výroben vápnem, na každého dělníka muselo připadat deset metrů krychlových prostoru, byly zavedeny povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, majitel továrny musel zajistit zaměstnancům ochranné obleky, umožnit kontrolní prohlídky provozu úředním kontrolám, atd.

I když vynález Antonína Schrőttera umožnil výrobu zápalek z nejedovatého červeného fosforu, řada výrobců zápalek ve výrobě s použitím fosforu bílého pokračovala. Důvodem byla možnost zapálit takovou sirku škrknutím prakticky o cokoliv. Teprve takzvaná Bavorská konvence z roku 1907 výrobu zápalek z bílého fosforu zakázala definitivně a do roku 1909

se k ní připojily všechny evropské státy. Používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalného zboží, bylo v tehdejším rakouském mocnářství zakázáno zákonem č. 119/1909. Řada drobných výrobců sirek nebyla schopna změnit výrobu při použití červeného fosforu a byla nucena svoji výrobu ukončit.

Následující přehled sirkáren na moravském území si nedělá nárok na úplnost nebo naprostou bezchybnost údajů. Historie sirkařství pomalu upadá do zapomnění a dohledávání podobných údajů je poměrně obtížné. Zatím zjištěné informace jsou řazeny abecedně dle názvu obcí.

BERNARTICE : 1893 až 1920 výroba bezpečnostních zápalek.

Výrobce Julius Huch. Výroba byla do Bernartic převedena z Pruského

Slezska, dnešního Paczkówa . Zaměstnáno až 60 dělníků.

BRNO : 1851 až 1857 výroba fosforových zápalek.

Výrobce: Wilhelm Suda, tichým společníkem lékárník Franz Eder.

Po ukončení výroby skladové a obchodní prostory firmy „Brněnské továrny

na zápalky“.

DŘEVĚNÉ MLÝNY : 1857 až 1862 výrobce fosforových sirek Alois Helbr. Sirkárna

vyhořela.

1863 až 1880 výrobce fosforových sirek Franz Gottfried Czap.

1880 až 1900 výrobu převzal Karel Reynoch, Czapův zeť.

HALENKOV : 1852 až 1857 výroba fosforových zápalek. Výrobci bratři Josef a Jákob

Kohnové.

HODOŇOVICE : 1903 uváděna domácí výroba fosforových sirek Marie Huschkeové.

Není doloženo, možná se jednalo jen o výrobu dřevěného drátu.

HORNÍ FOŘT : 1890 až 1892 výroba fosforových sirek, výrobce Anna Schneiderová.

1892 až 1895 nájemci bratři Zangiové, kteří výrobu fosforových sirek

provozovali v Reichenau v Pruském Slezsku (dnes Zloty

Stok v Polsce.

1895 je uváděn jako nájemce Conrad Gődel.

LIPNÍK NAD BEČVOU : 1909 až 1992 výroba bezpečnostních zápalek. Akciová

společnost byla založena roku 1907, stavební

povolení ke stavbě nové továrny získáno 1909 s dovětkem,

že se jedná o poslední koncesi k výrobě sirek na Moravě.

Roku 1912 odprodej do a.s. Helios Vídeň, později Solo

Praha, od 1945 národní podnik Solo Sušice, závod Lipník,

1990 až 1992 majitelem Moragro Slušovice, po té výroba

zápalek zrušena, v objektu se pouze kompletovaly do roku

2007 zásilky zápalek z Polsky do kartonových krabiček.

LOŠTICE : 1838 až 1921 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. V průběhu

tohoto období je dohledatelných celkem pět výrobců sirek (Jan

Lederer, Antonín Komínek, Antonín Staršovic, Jan Kalous a Jiří

Svozil), kterým bylo nařízeno výrobu postupně ukončit, když

nedokázali splnit požadované hygienické a bezpečnostní

Podmínky výroby.

1879 až 1905 Jan Svozil, syn Jiřího Svozila vykoupil ostatní výrobce a roku

1900 postavil novou továrnu. Začínal s osmi dělníky – roku 1912

u něj pracovalo 160 zaměstnanců. Toho roku odkoupila provoz

a.s. Helios Vídeň a 1921 a.s. Solo Praha, která nařídila ukončení

výroby.

LITOVEL : 1869 až 1900 výroba fosforových sirek. Zakladatelem František Cerha (Zerha),

Pozdější vlastník Josef Cerha (příbuzenský poměr neznámý).

MOHELNICE : 1891 až 1913. Majitelé společníci Julius Naschla a Mamert Niederle.

Od roku 1909 utvořili s Bedřichem Hőchnerem akciovou

společnost se sídlem v Brně, roku 1912 převzala podnik

a.s. Helios Vídeň a následující rok továrnu uzavřela.

MORAVSKÝ BEROUN : 1850 až 1868 výroba fosforových zápalek.

Výrobce : Franz Stelz.

NOVÝ JIČÍN : Od ? až 1873 výroba fosforových zápalek. Výrobce Theodor Morgenstern.

NOVÁ VES u Mitrovic : K roku 1880 je uváděna výroba fosforových sirek Ferdinanda

a Theresie Malcherových, původně zaměstnanců novojičínské

továrny T. Morgensterna.

ODRY : ? až 1880 výroba fosforových zápalek. Výrobce Alois Peikert, bývalý zaměstnanec

novojičínské továrny T. Morgensterna.

OSOBLAHA : 1855 až 1890 výroba fosforových sirek. Majitel F.A. Springer označoval

svoji továrnu jako „První slezskou sirkárnu“.

OPAVA : 1867 až 1927 výroba fosforových a později bezpečnostních zápalek. Výrobcem

Josef Pollak se společníky Jácobem a Josefem Kohnovými. K roku

1870 je uváděno 92 zaměstnanců. Roku 1872 inspektoři nařídili

úřední uzavření továrny z důvodu nevyhovujících hygienických

podmínek. Výroba pokračovala po roce 1875 pod vedením rodiny

Kohnů. V roce 1912 odkoupila továrnu Hélios Vídeň, a.s. Od 1921

novým majitelem Solo Praha, a.s, která uzavřela provoz roku 1927

a propustila celkem 260 dělníků.

POSTŘELMOV : 1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch

Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300

dělníků, v moderně vybaveném provozu.

1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té

Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.

PROSTĚJOV : 1884 až 1913 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek.

Zakladatel Marcus Reis. Zaměstnával 70 dělníků. Od roku

1895 řídili továrnu synové Móritz a Hugo Reisovi. Časté

návštěvy živnostenských inspektorů zjišŤovaly závažné

nedostatky ve výrobě.

RUDA NAD MORAVOU : 1852 až 1859 výroba fosforových zápalek. Majitel neznámý.

SLAVONICE : 1858 až 1865 vyráběl fosforové sirky Josef Langthaller. Po svém zvolení

starostou města Slavonice podnik odprodal.

1866 až 1876 výrobce Josef Brunnauer.

1876 až 1892 nový majitel sirkárny Václav Reimer. Vyráběl zpočátku

fosforové, později bezpečnostní zápalky.

1884 až 1918 Johann Reimer, syn předešlého. Zaměstnával 16 dělníků.

TŘEŠŤ : 1848 až 1903 výroba fosforových zápalek. Výrobu zahájil Samuel de Mayo, 1865

převzal firmu syn Karel de Mayo a roku 1873 Matylda de Mayo.

Ta pronajala podnik r. 1876 Moritzi Meissnerovi a roku 1878 prodala

Jakubu Oplatovi. Roku 1887 odkoupil továrnu bývalý nájemce

M. Meissner a výrobu ukončil 1903.

1876 až 1924 další továrna na sirky v Třešti. Majitel Moritz Meissner. Roku 1906

prodal podnik a.s. Solo Vídeň. V té době pracovalo v továrně 220

dělníků. 1923 převzala podnik a.s. Solo Praha a následujícího roku

jej uzavřela.

1877 až 1903 třetí továrna na fosforové sirky v Třešti. Postavil ji Jakub Oplat.

Roku 1887 ji odprodal M. Meissnerovi, výroba zde ukončena 1903.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ : 1865 až 1923 výroba fosforových, později bezpečnostních sirek.

Jákob a Josef Kohnovi začali s manufakturní

výrobou a od roku 1868 s tovární výrobou v Krásně (součást

Meziříčí od roku 1924). Roku 1876 padesát zaměstnanců. Od roku

1912 součást a.s. Helios Vídeň, později Solo Praha.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ : 1845 až 1848 výroba fosforových sirek, výrobce Michal Bender,

vyučený natěrač, zaměstnával čtyři dělnice.

1847 až 1859 výroba fosforových sirek, výrobce Josef Škoda,

mlynář. Společník Michal Bender.

VELKÝ ÚJEZD : 1855 až 1876 domáčtí výrobci fosforových zápalek, drobní zemědělci

a podomní prodejci Novák, Švarc a Šubrt.

1902 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Novou továrnu s moderním

vybavením postavil Ignác Hausher, roku 1908 ji odkoupila

kupecká akciová sirkárna v Lipníku, r. 1913 převzala Hélios

Vídeň, a.s. a téhož roku výrobu ukončila.

VRBNO POD PRADĚDEM : 1900 až 1903 výroba fosforových sirek. Bližší údaje nejsou

známy.

VSETÍN : 1857 až 1890 výroba fosforových zápalek. Výrobu započal Karel Hanselli

se společníky Jákobem a Josefem Kohnovými, kteří roku 1861

převzali továrnu do svého majetku. Karel Hanselli je vynálezcem

stroje na výrobu sirek, patentovaného 1851.

ZLÍN : 1848 (1850 ?) až 1855

Výrobce: baron Claudius Wilhelm de Bretton. Velmi kvalitní výrobky.

ZNOJMO : 1841 až 1865 výroba fosforových sirek, obnovená 1880 až 1881.

Výrobce: Antonín Steiner (také Staiter nebo Streiter).

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU : 1852 až 1885 výroba fosforových sirek. Výrobce: Rafael

Hőchner.

1885 až 1912 výroba bezpečnostních zápalek , výrobce

Friedrich Hőchner, syn předešlého.

Bedřich Hőchner byl současně i majitelem továren na sirky v České Svratce

(okres Chrudim v Čechách) 1902 až 1909 a v Mohelnici (1902 až 1912).

Od roku 1909 byl společníkem firmy „Továrny na zápalky Hőchner & Niederle

& Haschka, a.s.“ se sídlem v Brně. Inspektoři označovali Hőchnerovy provozy

za vzorné podniky.

Po vyhlášení Republiky Československé roku 1918 vznikají spojené akciové československé sirkárny Solo. Z moravských a slezských továren sdružovala Solo následující provozy :

Krásno u Valašského Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Loštice, Opava, Postřelmov a Třešť. Pouze výroba v Lipníku zůstala zachovaná. Sirkárna v Třešti byla uzavřena roku 1923, ostatní provozovny již roku 1921.

V druhé polovině 19. století se v sirkárnách pracovalo šest dnů v týdnu, v průměru dvanáct hodin denně. Platy dělníků se lišily podle lokality, výše zakázek a odbytových možností výrobce. Průměr byl 30 krejcarů za den. V roce 1865 se prodávalo kilo chleba za 10 krejcarů, kilo vepřového masa za 45 krejcarů.

Živnostenskými inspektory byla na Moravě nejhůře hodnocena sirkárna Markuse Reise v Prostějově. V roce 1890 tu byla pracovní doba 16 hodin denně. Muži pobírali denní plat v rozmezí 50 až 60 krejcarů, ženy 40 až 50 krejcarů, chlapci 30 až 35 krejcarů a děvčata 25 až 30 krejcarů za den.

Zaměstnanost dětí byla do roku 1875 vysoká. Nepodařilo se mi zjistit přesnější údaje z Moravského markrabství, k dispozici jsou však bohatší informace ze sirkáren v Českém království. Mzdy dětí mezi deseti a dvanácti lety byly nejnižší v Českých Budějovicích (v průměru 15 krejcarů za den), nejvyšší v Sušici (30 krejcarů za den) při stejně dlouhé pracovní době. Z údajů o počtu dělníků v Pollakově továrně v Č. Budějovicích vyplývá, že zaměstnával v roce 1848 celkem 253 dělníků, z toho bylo 150 dětí. Po opatřeních rakouské vlády v roce 1875, která mimo jiné řešila zákonem vysokou zaměstnanost nezletilých, uvádí továrna 211 dělníků, z toho „jen“ 25 dětí.



ZA DOBROTU ?

Vladimír Merta, 7. května 2017

 

A koho že to máme litovat? Inu, tentokráte velikého pána, samotného ministra vlády pro lidská práva – JUDr. Jana Chvojku. Sotva byl do vysoké funkce jmenován, již poslanec ODS JUDr. Pavel Blažek na něj směřoval interpelaci ve věci uznání Moravanů jako národnostní menšiny v ČR. Neponechal mu ani obvyklých 100 dnů hájení, což dobře udělal, neboť tradiční gentlemanská lhůta by téměř vyčerpala předpokládanou dobu Chvojkova zastávání ministerského úřadu do řádných voleb. Panu Blažkovi je třeba poděkovat, neboť jako jediný z politiků se odváží o Moravě mluvit …

Pan ministr si ostatně nijak nestěžoval. Vyzbrojen hlavičkovým tiskopisem ministerstva i textem První periodické zprávy o plnění zásad stanovených Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin, bez zbytečného váhání a v termínu vypracoval odpověď na interpelaci.

ČR svou periodickou zprávu předložila 1. dubna 1999 generálnímu tajemníkovi Rady Evropy a byla 6. dubna 2001 schválena (což je ovšem na zavření, nebo abychom nepředjímali rozhodnutí soudu, na žalobu tohoto vysokého orgánu EU).
Dále už jsou v odpovědi názory samotného ministra, z nichž je patrné, že problematika státního občanství na jedné a národnosti na druhé straně je u nás pole neorané, terminologicky přehlížené, neujasněné i nezažité. Tak se znovu objeví povrchní argument z doby osvícenců, že jazyk je určujícím markantem národa, což by asi značně rozladilo Američany, Kanaďany, Australce i Austrijce, Novozélanďany a což teprve Iry, jichž mluví irsky pouhá třetina, nehledě na Skoty a Velšany, kteří rovněž vesele spíkují Engliš… Asi by chtělo na ministerstvu otevřít alespoň občas okno do světa, aby tam nebyl vydýchaný vzduch.
Docela pokroucenými rozvitými větami se začne o jednom, aby se účelově skončilo u jiného. Obyvatelé na Moravě, hlásící se k české národnosti se rozhodně označí za nositele moravské identity – prý naprosto stejně jako ti, kteří se hlásí k národnosti moravské. Trochu takové unitaristické způsoby uvažování připomínají slovenské. Hrdě se hlásí k moravskému dědictví, ale první co udělají – změní si jméno. Asi aby se notářům při obšírném dědickém řízení nezkrátily žíly. Tam už jim to docvaklo a tak vytváří jakousi Slovenskou ríšu a praslovenský národ – který, bohužel, nikdy nebyl. Zkrátka, známá rétorská finta – nevíš-li kudy kam, vymysli si, obrať se do říše fantazie, kde je vše pohodlnější a věčné.

Moravané tak prý nejsou v postavení národnostní menšiny, neboť požívají neomezený přístup k naplňování svých individuálních občanských a lidských práv. A bum ho! Cožpak se národnostní menšině jedná prvořadě o práva individua? Ta jsou přece zaručena občanstvím ČR. Ne, jedná se o práva celku, čemuž se říká status, pane ministře a ten byl Moravanům vzat a nehodlá se vrátit. (Což je ale dobře, neboť pražské vládě nepříslušelo status Moravy rušit, tím méně jej zase zpět udělovat. Jen by se zmocnila pravomocí, které nikdy neměla a mít nemá. Od toho je jen a pouze Moravský sněm, který ovšem v žádném případě nemá pravomoc Moravu rušit – aby bylo všem případným spekulantským fifákům dopředu jasno.)

Dále používá jakýchsi rozdílů, zřejmých však asi jen panu Chvojkovi, mezi prý historickou zemskou a dnešní národnostní identitou současných Moravanů. (Prý moravistů, což je však termín jazykovědný podobně jako germanista, slavista, studující z filosofického hlediska jazyk, literaturu, dějiny. Jako odsuzující politickou nálepku jej, pane ministře, v zájmu odbornosti nepoužívejte, vždyť je naopak označením ctihodnosti.) Ona vaše historická zemská identita je identita národní. Moravanů, kteří měli své knížectví, Impérium, nebo středověké markrabství. Je to však stále stejný národ, byť jeho historické osudy jsou tak pestré – ostatně jako u mnoha jiných, ne-li všech národů. Samotný termín zemská identita asi vznikl až po Bílé Hoře, kdy se ve šlechtické obci a tudíž i v Moravském sněmu objevila řada držitelů panství německé, či jiné národnosti. Určitě se netýkal středověkých kolonistů v pohraničí, ti přístup ke stavovské státní správě neměli, jen k samosprávě měst a vsí.

Nemůžete jako státní úředník operovat pojmem: obyvatelé Moravy jako celek, dokonce jim pod touto adresou připisovat úmysl usilovat o postavení menšiny, nebo jim naopak takový úmysl upírat. Jednak obyvatelem historického území Moravy může být občan ČR, avšak příslušník některé uznané menšiny, jednak i úplný cizinec, nemající s ČR ani s Moravou příliš společného – vyjma místo pobytu. Vaše Morava jako celek totiž přece v ČR neexistuje.

Parafrázujme slova klasického historika: bylo by ještě možno uvádět mnohé, snad ani jedna věta není sémanticky zcela správná, ale uvedené k tomuto problému snad postačí …

Soustřeďte se raději na věcná data jako je výsledek sčítání lidu roku 2011 podle nějž se k moravské národnosti přihlásilo na 630 000 občanů ČR. Oni se nepřihlásili jako národnostní menšina, ale jako Moravané a uznat tuto skutečnost by v běžném světě bylo normální.

Člověk ale, aby pořád jen sledoval, ve kterých končinách sluneční soustavy, nebo i vesmíru se právě pohybujete a stručně, nebo obsáhle si vás přitáhl zpět k pozemskému jednacímu stolu. Dosti úsměvně třeba působí závěrečná výzva vaší odpovědi na interpelaci o potřebě pokračování diskuse na dané téma, neboť debata je podstatou demokracie … S kým to ale chcete diskutovat? Pavel Blažek je poslancem za ODS, strany, která rozhodně nemá v programu obnovení Moravských úřadů a institucí. Nechci přehánět a malovat čerta na zeď, ale také by v nejčernějším scénáři ODS mohla pana Blažka za mimostranickou iniciativu vyloučit ze svého klubu.
Jinak máte Moravu vyzmizíkovanou dokonce i u Rady Evropy, takže budete obcházet žírnou Hanou, valašské kotáry, malebné Slovácko a na Vysočině Horácko a hovořit s jednotlivci?
Pokud jsem příliš osobní, omlouvám se, ona to skutečně není docela vaše vina, ale vina úděsné zanedbanosti vlastní identity na české, moravské, slezské i lužické straně. Není místo mocnářství, světoobčanství, proletářského internacionalismu, čechoslovakismu, či evropanství už čas zametat též vlastní dvorek? Než do omrzení řešit světové události s velmocemi?

 



PROČ PRAVICI VADÍ PŘÍMÁ DEMOKRACIE ?

Petr Michek, 4. května 2017

Ve středu dne 19. dubna 2017 se na Univerzitě Karlově v Praze uskutečnila tzv. „superdebata“, které se zúčastnili lídři všech parlamentních stran s výjimkou zástupce ČSSD, neboť avizovaný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se kvůli nemoci omluvil.

Politici diskutovali různá témata, např. povinnou vojenskou službu, kterou svorně odmítli a spíše byli pro rozšíření profesionální armády a posílení aktivních záloh. Se zajímavým názorem přišel předseda SPD Tomio Okamura, který prosazuje zavedení šestitýdenního branného výcviku, povinného pro muže a dobrovolného pro ženy.

Já osobně bych se přimlouval za zavedení švýcarského modelu obrany státu, který spočívá v propracovaném systému cvičení vojenských záloh, kdy většina obyvatel má svoji armádní zbraň doma, neboť Švýcarsko je historicky známo liberálním přístupem k držení palných zbraní. Mnozí naší turisté ve Švýcarsku narazili na houfy mladíků, kteří s útočnými puškami na ramenou jeli vlakem na cvičení.

Dlouho do 20. století bylo držení palných zbraní záležitostí kantonální legislativy a panovaly v něm velmi výrazné rozdíly. Zatímco některé kantony byly s povolováním civilního držení zbraní zdrženlivější, v jiných bylo vlastnictví zbraně téměř povinností a ještě v 19. století se v některých krajích nepovolovala např. svatba, pokud ženich na úřadě fyzicky nedoložil, že je ozbrojen a připraven bránit svůj domov.

Díky této historické skutečnosti, a pravidelnému cvičení vojenských záloh, jsou Švýcaři schopni mobilizovat svoje zálohy během velmi krátkého času 12 hodin a rozmístit své jednotky na určitá strategicky důležitá místa a do skalních pevností, což je nejen evropský, ale také i světový unikát.

V případě ohrožení Švýcarské konfederace je Švýcarsko schopno nasadit na obranu své země (dle údajů z roku 2005) více jak 1 375 000 dobře vycvičených vojáků!!!

V určitých termínech pořádá Švýcarsko vojenská cvičení, která se zaměřují k možným či předvídatelným událostem. NapřÍklad v roce 2015 pořádala Švýcarská konfederace vojenské cvičení CONEX, které bylo tématicky zaměřeno na možný rozpad Evropské unie, na masivní příliv zahraničních uprchlíků, včetně řešení hospodářských a bezpečnostních problémů s tím spojených.

Dalším tématem, kterým se zástupci politických stran na „superdebatě“ zabývali, bylo téma přímé demokracie, konkrétně přímé volby prezidenta v České republice.

Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura podotkl, že poslední zásah do Ústavy ČR – schválení zákona o přímé volbě hlavy státu, se nevyvedl!?! Miroslav Kalousek, předseda TOP 09 označil přímou volbu prezidenta za vychýlení z jedné pojistek demokracie a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek řekl: „Přímá volba, bez ohledu na to, kdo byl zvolen, nebyla nejšťastnější“.

Výše uvedená prohlášení tří čelných pravicových politiků jsou o to překvapivější, že aniž by specifikovali své výhrady proti přímé volbě prezidenta, tak ve svých projevech negativizují její výsledek. Což přeloženo znamená, že jim vadí, přímo občany zvolený, současný prezident České republiky Miloš Zeman.

A ještě pikantnější na tom je skutečnost, že s přímou volbou prezidenta republiky přišla sama pravice, když ve svém vládním prohlášení koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejných) se k zavedení přímé volby prezidenta zavázala ve svém programovém prohlášení ze dne 4. srpna 2010.

Přitom Ústava České republiky, která byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 v článku druhém, odstavci prvním říká: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“.

Následně po dlouhých diskusích zavedl přímou volbu prezidenta České republiky ústavní zákon č. 71/2012 Sb., schválený na přelomu let 2011 – 2012. Dodatečně byl v srpnu 2012 přijat prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, který stanovil podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. října 2012.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní většinou, tedy i hlasy pravicových poslanců, oba zákony přijala. Ale výsledek přímé volby prezidenta České republiky pravice nevítá. Raději by ve funkci prezidenta viděla, většinou spícího, Karla Schwarzenbergra, který nedávno objížděl Českou republiku a horoval pro masivní přijetí muslimských imigrantů!?! Rovněž je o něm známo, že se několikrát zúčastnil zasedání skupiny Bilderberg, která je považována za samozvanou, nikým nevolenou, světovládu!!

Takže v případě první přímé volby prezidenta České republiky to dopadlo dobře, neboť i když je Miloš Zeman občas osobitý a tzv. „svůj“, tak je to prezident, který hájí národní zájmy a odmítá islamizaci Evropy.

***

Redakce: Dle našeho názoru, je zde i další důvod, proč přímá demokracie vadí. Důvod je stejný, jako u odmítání zemského (spolkového) zřízení u nás. Moc, kterou mají současné vrcholné orgány v rukou, by se umenšila. Přešla by na nižší stupně, případně přímo lidu. To sice odpovídá modernímu pojetí demokracie, principu subsidiarity, kdy výkon moci přechází na nejnižší možný stupeň, který je ještě schopen jej adekvátně vykonávat. Pravda je taková, že i švýcarští politici si na „přímou demokracii“ stěžují. Ale švýcarský lid si ji nenechá vzít.



22. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 1. května 2017

 

V sobotu 29. dubna 2017 se v Brně – Řečkovicích uskutečnil 22. Sněm MKS.

Jedním ze dvou hlavních bodů programu bylo potvrzení platnosti Organizačního řádu Moravského kulatého stolu podpisy signatářů pod texty Základní listiny MKS a Jednacího řádu MKS. Uvedené dokumenty byly schváleny po rozpravě k připomínkám, zaslaným z jednotlivých organizací již na předchozím 21. Sněmu. Podpisem Základní listiny a Jednacího řádu MKS přestala platit ustanovení Předchozího Kodexu MKS a zanikla funkce koordinátorů.

Druhým hlavním bodem jednání 22. Sněmu bylo ustavení Rady MKS a zvolení předsednictva Sněmu MKS. Schválený Jednací řád určuje podmínky, při jejichž splnění se dostává organizace – člen MKS do šestičlenné Rady automaticky. Tyto podmínky splnily jen čtyři organizace: politická strana Moravané, Moravský národní kongres, Moravská národní obec a Společnost pro Moravu a Slezsko. Organizace, které nesplňují podmínky pro přímou účast v Radě, ale mají zájem v ní pracovat mohou požádat o zvolení za členy Rady na základě hlasování Sněmu. O tuto možnost požádali tři organizace MKS: Mladí Moravané, Morava nejsou Čechy a Moravskoslezská akademie. Delegáti Sněmu zvolili za pátého člena Rady pouze spolek Morava nejsou Čechy. Rada MKS tak zatím nedosahuje minimálního počtu šesti účastníků.

Předsedou Sněmu Moravského kulatého stolu byl zvolen Ing. Milan Trnka, delegovaný Moravským národním kongresem. Místopředsedou Sněmu se stal Mgr.Ing. Jiří Kolářský, delegovaný politickou stranou Moravané.

V rozpravě na různá témata byly předneseny jednak kritické příspěvky k údajné nečinnosti organizací v moravském hnutí, jednak podněty k budoucí práci MKS a připomínky k nutnosti respektování přijatého Organizačního řádu. Bylo také rozhodnuto, že v pořadí 23. Sněm Moravského kulatého stolu se bude konat v druhé polovině září 2017.

Členové Moravského kulatého stolu si slibují od přijetí Organizačního řádu, zvolení vedení Sněmu a od ustavení Rady zefektivnění spolupráce promoravských organizací. Tento cíl zdůrazňuje Základní listina Moravského kulatého stolu, jejíž znění v dalším zveřejňujeme.

 

ZÁKLADNÍ LISTINA MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Preambule

Morava jako evropský územní celek byla uznána roku 822. Moravané se jako jedni z prvních podíleli na tvorbě evropské kultury. Po hebrejštině, řečtině a latině dali světu čtvrtou liturgickou řeč a písmo – staroslověnštinu. V daných hranicích a s různou formou výkonu vlastní moci existovala Morava v evropském prostoru do roku 1948, kdy její zánik zapříčinil totalitní režim.

V čase nynější nejhlubší krize Moravy, kdy Česká republika nemíní uznat tento bezprecedentní odklon od více než tisícileté tradice Moravy, jakož ani práva Moravanů, se lidé, jimž není věc Moravy lhostejná , rozhodli, že nadále budou spolupracovat a vystupovat jednotně, a to až do doby navrácení základního práva Moravy na její existenci.

Při tomto konání budou postupovat demokraticky, v souladu s platnými zákony, tradicemi Moravy a Evropy, a to na základě následujících zásad.

Čl. I

Definování Moravského kulatého stolu

Moravký kulatý stůl je koordinační a sjednocovací platforma pro setkávání organizací a osobností, jež usilují o navrácení práv Moravy na svoji existenci.

Čl. II

Cíle Moravského kulatého stolu

(1) Umožnit občanům, jimž není lhostejné, že Morava jako tisíciletá součást Evropy není na její mapě, se setkávat, vyměňovat si informace o pořádaných akcích a sjednocovat své názory.

(2) Prostřednictvím jednotného, demokratického a spravedlivého výkladu přesvědčit veřejnost, že Moravě se děje křivda a vysvětlovat důvody, pro které má být Morava restituována.

(3) Uvedeným jednáním docílit obnovu Moravy a v jejích hranicích s Čechami ke dni 31. 12. 1948.

(4) Cílem Moravského kulatého stolu naopak není :

a/ Volit konfrontační, militantní a nepřátelský tón.

b/ Určit jaký má být rozsah moci Moravě přenesené.

c/ Rozhodnout, zda Morava má nebo nemá zůstat součástí České republiky.

Čl. III

Způsob jednání

(1) Moravský kulatý stůl bude činný na základě schváleného jednacího řádu.

(2) Základní listina Moravského kulatého stolu může být měněna pouze dodatky schválenými dvoutřetinovou většinou všech členů.

Čl. IV

Demonstrativní výčet předmětu činnosti

(1) Zaujímat postoje ke všem historickým i současným přímým i zprostředkovaným projevům snah o asimilaci Moravy a Moravanů v Čechy.

(2) Reagovat na aktuální společenské a politické dění, které se dotýká cílů Moravského kulatého stolu.

(3) Aktivně, pozitivně, logicka a argumentačně seznamova s výsledky činnosti Moravského kulatého stolu zejména :

a/ Média všech druhů a stupňů.

b/ Orgány státu.

c/ Orgánu obcí a krajů.

d/ Politické strany.

e/ Nevládní organizace.

f/ Školy a vzdělávací insitutuce.

g/ Soukromé firmy

(4) Zveřejňovat výsledky činnosti.

Čl. V

Závěrečné ustanovení

Základní listina Moravského kulatého stolu byla odhlasována, schválena a podepsána v Brně dne  . . . . . . . . . . . .  níže uvedenými signatáři :