Follow

V Brně 19. července 2017

Možná jste informováni o tom, že Moravský Národní Kongres (MNK) pod záštitou Moravského Kulatého Stolu (MKS) jedná s Radou Evropy Strasbourg-Cedex. Jde o stížnost MNK týkající se toho, že v ČR není respektována Ústava ČR a že nejsou dodržována její ustanovení ani ustanovení Listiny základních práv a svobod člověka, že tvrdý totalitní centralismus ČR je zdrojem korupce, klientelismu a jiných nešvarů. Centralismus ČR likviduje občanský princip jako základ demokracie. Praha tvrdě prosazuje komunistický unitární stát místo reálného útvaru, neuznává tak Moravu jako evropskou historickou zemi a všemožně se snaží o likvidaci Moravanů jako národa.

Prezidentka Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex, paní Gudrun Mosler-Törnström, dopisem ze dne 30. května t.r. MNK oznámila, že stížnost MNK byla Výborem Rady Evropy projednána. Monitorovací komise Výboru pověřila své zpravodaje, aby v ČR prověřili dodržování zásad místní a regionální demokracie. Zpravodajové Monitorovací komise přijedou k provedení průzkumu do ČR v roce 2018.

Pro zpravodaje Monitorovací komise Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex je třeba připravit podklady, dokládající popírání občanského principu jako základu demokracie, diskriminaci a soustavnou snahu o likvidaci nás Moravanů jako národa i o všestranném vykořisťování naší vlasti Moravy.

Proto byla v rámci spolupráce Moravského Národního Kongresu, z.s. a Mladí Moravané, z.s. vytvořena pracovní skupina otevřená všem zájemcům o poctivou spolupráci.

Jsme přesvědčeni, že z promoravských hnutí a iniciativ odešlo mnoho návrhů, podnětů, připomínek a podobně, žádajících lepší postavení Moravanů i Moravy a domáhajících se občanských práv a návratu demokracie do ČR. Předpokládáme, že na žádnou Vaši iniciativu nebylo řádně odpovězeno.  Cestou informace pro zpravodaje Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex se Vám tak nabízí možnost pokusit se získat odpověď na Váš dokument.

Zpravodajcům Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex bude dobré tyto dokumenty předložit, nejlépe předem, aby bylo zřejmé, že naše snahy nejsou jednorázové, že jde o soustavné a bohužel marné úsilí a že stejně soustavná je i ignorance Prahy vůči nám, občanům Moravy a části Slezska.

Žádáme Vás tedy, milé Moravanky a vážení Moravané a občané, abyste kopie Vašich dokumentů k porušování občanského principu i základů demokracie k nedůstojnému postavení Moravanů a Moravy  v dosavadní ČR poskytli pracovní skupině MNK a MM pro spolupráci s Radou Evropy Strasbourg-Cedex.

Moravia labora et flore !

za   M N K   Josef Pecl, za  M M  Milan Smutný                                                                                                                     

Kontaktní e-mail: samosprava@moravskykulatystul.cz

Follow

Follow

Petr Michek, 11. července 2017

Při vstupu České republiky do Evropské unie se naši představitelé zavázali přijmout euro. Naštěstí tehdy neurčili pevný termín. Prospělo by dnes zavedení eura našemu hospodářství? Podívejme se jaké jsou názory našich politiků a ekonomů na zavedení eura v České republice!

Miloš Zeman, prezident České republiky, zavedení eura dlouhodobě podporuje, ale uvítal by obsáhlou a odbornou debatu k možným negativním dopadům.

Bohuslav Sobotka, předseda vlády České republiky, vyjádřil názor, že nastal čas zrychlit proces přijímání eura, a že je nutno rozhodnout o datu jeho přijetí, ale termín přijetí eura bude muset rozhodnout až příští vláda. Zrychlení procesu přijímání eura by znamenalo, že Česká republika by vstoupila do mechanismu směnných kursů ERM II (upravuje kurzy národních měn vůči euru), který je předstupňěm pro zavedení jednotné evropské měny.

Jiří Rusnok, guvernér České národní banky řekl, že Česká republika je na přijetí eura připravena a přechod na jednotnou evropskou měnu by zvládla. Ovšem stále existuje výrazná propast mezi Českou republikou a eurozónou v oblasti cen a příjmů, kterou by bylo dobré před přijetím eura snížit!

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, řekl: „Euro přijměme, až to bude výhodnější!“ Česká republika by euro měla přijmout poté, až u nás výrazněji vzrostou mzdy, zpevní se kurz koruny a až bude dotvořen systém eurozóny.

Andrej Babiš, emeritní ministr financí ČR v rozhovoru pro agenturu Bloomberg řekl: „Česká republika v dohledné době společnou evropskou měnu nepřijme. Žádné euro. Nechci euro. Každý ví, že je to krachující podnik. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel!“

Vladimír Dlouhý, současný prezident Hospodářské komory ČR. „Tři čtvrtiny tuzemských firem (76 %) nejsou přesvědčeny, že otázka přijetí eura v ČR je natolik aktuální, aby příští vláda hned zkraje svého mandátu stanovila pevný budoucí termín pro jeho přijetí.“

Michal Pícl, ekonomický expert ČSSD řekl: „V našem programu chceme slíbit, že když bude sociální demokracie v další vládě, uděláme vše pro vstup do systému směnných kursů. Ovšem neznamená to, že by se zároveň pevně stanovil termín zavedení eura v České republice“.

Ivan Pilip, ekonomický poradce KDU-ČSL řekl, že nová vláda by měla rychle stanovit termín zavedení eura.

Jan Skopeček, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ODS a její ekonomický expert řekl: „Jednotná měnová politika nastavená Evropskou centrální bankou je optimální buď pro severní, nebo pro jižní část; nelze vytvářet měnovou politiku prospěšnou pro všechny. ODS bude usilovat o vypsání referenda o přijetí eura.“

Petr Robejšek, předseda politické strany Realisté řekl: „Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Společná měna měla vést ke sjednocení kontinentu. Dnes jej spíše rozkládá. Stejná měna pro nestejně vyvinuté ekonomiky si vynucuje trvalé přesypávání peněz ze severu na jih. Nepomáhá to a způsobuje to problémy. Občané na severu eurozóny již odmítají platit a občané na jihu odmítají spořit. Uspěchané rozhodnutí o měnovém sjednocení hospodářsky nesourodých zemí přineslo nebezpečí politického rozvratu. Za těchto okolností by bylo trestuhodné, aby Česká republika přijala euro a dobrovolně vstoupila na potápějící se loď. To znamená, že pro nás přijetí eura nepřipadá v úvahu.“

Tomio Okamura, předseda SPD prohlásil: „Já i naše hnutí SPD odmítáme přijetí eura v ČR – a v této souvislosti jednoznačně odmítáme plány předsedy vlády Bohuslava Sobotky, který chce naopak zrychlit proces přijímání eura. Je naprosto nepřijatelné, aby o takovém kroku bylo rozhodnuto bez celostátního referenda! Přijetí eura v České republice není pro občany přínosem. Způsobí jak destabilizaci ekonomiky, tak ztrátu další části naší suverenity a samozřejmě také okamžité zdražení všeho. Také nás čeká pokračování krize eurozóny a možná i její rozpad.“

Václav Klaus, bývalý prezident ČR pro týdeník Euro řekl: „Společná evropská měna nechránila eurozónu před nedávnou hlubokou krizí a ani její dopady nezmírnila. Naopak země s eurem dopadly v krizi hůře, než země s vlastní měnou. Navíc euro snížilo zásadním způsobem vnitřní ekonomickou disciplínu jednotlivých zemí a ani nepomáhá u řady zemí k rychlejšímu návratu ekonomické úrovně nad předkrizovou úroveň. Česká republika by proto neměla usilovat o rychlé přijetí eura a zároveň by si měla stanovit vlastní kritéria pro takový krok. Urychlené zavádění eura u nás v žádném případě nedoporučuji, a navíc to ani nechci. A jak ukazují průzkumy veřejného mínění, nechce to ani výrazná většina obyvatel České republiky.“

Marian Klásek, TOP 09. „Projekt zavedení eura vnímáme jako projekt politický, který nás povede do civilizovaného západního světa. Jsme ve střední Evropě a jednoznačně se ukázalo, že platí, že čím víc tu je západních hodnot, tím méně je tady vlivů východních.“

Jiří Dolejš, KSČM, v rozhovoru pro INFO.CZ uvedl: „KSČM chápe, že ke vstupu do eurozóny se ČR již zavázala referendem při vstupu ČR do EU v roce 2004. Kdy a jak je ale na nás. Termín, kdy bychom mohli o přijetí eura rozhodovat, souvisí nejen s připraveností země, ale i s řešením nestability evropské měnové unie.“

Z výše uvedeného vyplývá, že pro urychlené zavedení eura jsou z politických stran zejména ČSSD, KDU-ČSL, hnutí Starostové a nezávislí (STAN) a TOP 09. Proti rychlému zavedení eura jsou naopak ODS, ANO 2011 a SPD Tomia Okamury a také většina podnikatelů i občanů ČR.

Neuvážené a rychlé přijetí eura by České republice přineslo více nevýhod něž výhod. Přijetím eura by se ČR zbavila vlastní měny a měnové politiky, která pomáhá regulovat různé vlivy ekonomického cyklu. Podle údajů ministerstva financí je Česká republika v současnosti na cca 60 % cenové úrovně eurozóny (zemí platících eurem). Podle údajů Českého statistického úřadu a Eurostatu z konce loňského roku byla roční průměrná hrubá mzda v ČR v roce 2014 cca 345 tisíc korun, což je pouhých 37 % průměru Evropské unie!!! Z uvedeného vyplývá, že pokud se nepodaří České republice dostat platy zaměstnanců na srovnatelnou úroveň s Německem, tak je přijetí eura pro ČR nevýhodné a nepřijatelné. Přece si nebudeme vědomě škodit! Je známou skutečností, že mezi ekonomy, kteří se zabývají měnovou politikou eurozóny, převládá skepse k jejímu dalšímu vývoji. Pokud se neuskuteční zásadní reformy přebujelých unijních institucí, pokud nevznikne evropský fond pojištění vkladů a evropský rezervní fond pro mimořádné události, pokud nebudou zavedeny eurobondy – evropské dluhopisy a pokud nevznikne evropský fond solidarity určený na pomoc zaostávajícím členům EU, kteří přijali euro a nesou na svých bedrech všechna negativa z toho plynoucí (např. Řecko, Španělsko, Itálie), tak Evropské unii hrozí rozpad. Nechráněné evropské hranice, nezvládnutá migrační vlna, kdy v Africe údajně čekají statisíce až milióny migrantů na odjezd do Evropy, to mohou jenom urychlit. Proto není kam spěchat !

Follow

Follow

Pavel Procházka, 21. června 2017

Bruselský europarlament se na přelomu května a června letošního roku zabýval pozoruhodnou záležitostí – stížností na politické zneužívání sdělovacích prostředků v České republice. Stalo se tak na základě iniciativy některých politikářů blízkých pražské kavárně. Tedy přesně těch, kteří se již více než dvacet let starají o to, aby se v českých a moravských médiích neobjevovalo nic, co by nebylo v souladu s oficiální politickou linií. Asi nejmarkantnější příklad politického zneužívání sdělovacích prostředků představuje mediální pokrytí otázky postavení Moravy a Slezska. Je naprosto nemyslitelné, aby zástupcům promoravských iniciativ byl v médiích poskytnut sebemenší prostor, aby se v televizi objevil promoravský pořad, nebo aby noviny a časopisy otiskly promoravský článek. Jiným případem podřízenosti sdělovacích prostředků v Čechách a na Moravě držitelům moci je zahraniční zpravodajství. Občanům je systematicky předkládán pouze takový výklad událostí, který papouškuje bruselskou a washingtonskou propagandu. Jenže ve světě se mnoho věcí vyvíjí jinak, než „mainstream“ hlásá. Což se přes všechny manipulace a překrucování nedá úplně zatajit. Spousta lidí tudíž přestala „mainstreamovému“ zpravodajství věřit, a raději si vyhledává informace na internetu. Na internetu se ovšem často objevují všelijaké pochybné spekulace. Nicméně se lze dopídit i pravdivých informací, velmi nepohodlných pro držitele moci. Těm alternativní zpravodajství pochopitelně leží v žaludku a označují je za podvratnou ruskou propagandu. Proto začátkem letošního roku po vzoru některých evropských zemí zřídili úřad s názvem „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“, který má alternativní zpravodajství sledovat, šířit dezinformace a udávat represívním orgánům nositele nežádoucích názorů.

Stížnosti pragokavárníků v Bruselu na stav médií v Čechách a na Moravě tedy nejsou myšleny doopravdy. Důvodem celého humbuku je pouze předvolební boj proti Andreji Babišovi. Stěžovatelé samozřejmě dobře vědí, že co se týče úrovně zpravodajství, není mezi médii vlastněnými Andrejem Babišem a jinými „mainstreamovými“ médii žádný rozdíl. Pragokavárníkům pouze vadí využívání Babišových médií v předvolební kampani Babišovy politické strany ANO. Stížnost na Babišem vlastněná média v Bruselu je pomstou představitelů režimních politických stran za to, že jeho strana ANO suverénně vede předvolební preference, zatímco preference jejich politických stran stagnují nebo klesají. Výpady proti Babišovi, ať už se jedná o očerňování jím vlastněných médií, nebo o nedávnou komedii s odvoláváním Babiše z úřadu místopředsedy vlády má jediný cíl – vrátit voliče režimním stranám. Zatím se tažení proti Babišovi míjí účinkem – sympatie k Babišově politické straně mezi lidmi naopak rostou. Jenže Andrej Babiš skutečnou alternativou k režimním politickým stranám není. V případě vítězství ve volbách žádné zásadní změny v systému neprovede, a naopak bude mít tendenci vládnout způsobem, jako podobní oligarchové v jiných zemích.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková 19. června 2017

Hledáme v knihách naše moravské dějiny, přes které kdosi úmyslně přehodil tlustý závoj mlhy. Ale ne vždy je potřeba znát fakta. Ne vždy je potřeba psát zdůvodnění. Ne vždy je potřeba studovat, argumentovat, vysvětlovat někomu, kdo mnohdy ani nechce slyšet.

My, Moravané, jsme donedávna měli světově uznávaného spisovatele, který se přiznal k tomu, že tím hlavním v jeho životě bylo dívat se kolem sebe, pozorovat svět, pozorovat lidi – nikdy ho to nepustilo a bez této jeho osobní specifické vlastnosti, by se asi nestal světově uznávaným spisovatelem. Ano, mluvím o Bohumilu Hrabalovi.

Jsme různě manipulováni. Co se dějepisu týče – mnoho desetiletí. A přece se můžeme i tady někdy dobrat prosté pravdy, nebo alespoň její části, pouhým pozorováním. Rakousko-Uhersko prý bylo žalářem národů. Ale když se projdu po svém rodném Brně a DÍVÁM SE, vidím krásné ulice, krásné domy, krásné fasády, které svým stylem přímo volají – byly jsme postaveny za Rakouska-Uherska. Vidím tehdejší prosperitu a konjunkturu. Nevidím pozůstatky nějakých koncentráků, či něčeho podobného. A vím, jaká práva požívala Morava v tehdejší době. Je smutné memento, že Moravu a Moravany připravili o práva ti, jim nejbližší. Češi z Čech. Měli početní převahu a blíž k sídlu nové moci – Praze! Moravané byli po I. světové válce tak plni štěstí, že mají opět mír, že si neuvědomili možné nebezpečí a neprosadili zákaz majorizace ve věcech životně důležitých pro Moravu …

Ale nestačí se jen dívat, je třeba také poslouchat – SLYŠET naše MORAVSKÉ NÁRODNÍ PÍSNIČKY. Dnes už se jim neříká MORAVSKÉ NÁRODNÍ, ale jen lidové. /Někdy dokonce „české lidové ?!“/ Pracovníci médií si až úzkostlivě střeží autocenzuru !

Ale ať jsme my – Moravané na Moravě – tlačeni jakkoli silně do názorového proudu podle kterého jsme prý všichni, i my na Moravě, Češi, nemůžeme neslyšet, že moravská národní píseň zní docela jinak než ty české ! Hranice je docela ostrá a rozhodně nesvědčí o tom, že bychom kdy v minulostí (před 1. republikou) byli jedním lidem. Stále se tu vynořují dva národy. Jiný v Čechách a jiný na Moravě. Ti v Čechách mají svého Václava, který přijde zemi českou zachránit. Moravu přijde zachránit král Ječmínek. Máme jiné patrony, jiné kroje i naše „malérečky“ používají jiné, moravské lidové prvky.

Zajímavé, že když mezi českou a moravskou národní písní je tak ostrá hranice stylu, mezi slovenskou národní písní a moravskou národní písní tomu tak není. Přechod je skoro neznatelný. Dokonce i genetika vypověděla, že Moravané mají blíž k lidem ze západního Slovenska, než k Čechům z Čech.

Není na čase přestat být ušlápnutými „Čechy z Moravy“, kterým vzali všechna práva a kteří musí „poslouchat“ často zcela nekompetentní příkazy z Prahy a být opět Moravany, hrdými na svou zem, minulost a konečně i přítomnost? A zařadit se zpět mezi národy jako rovný k rovným ?

Follow

Follow

Petr Michek, 17. června 2017

Mezi národní tradice každého státu patří slavení státních svátků, které připomínají významné dějinné události. Jedním ze státních svátků České republiky je i státní svátek – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, které si připomínáme od roku 1880 vždy 5. července. Tehdy římský papež Lev XIII. svým okružním listem „Grande munus – Vznešený úkol“ ze dne 30. září 1880, vyzdvihl jejich zásluhy a určil 5. červenec jako den uctívání jejich památky. Ale jejich památka se v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v Chorvatsku a v dalšíích zemích uctívala od nepaměti.

Bratři Konstantin Filosof (Cyril – Kyrillos – Crha), (*827 v Soluni, +14. února 869 v Římě) a Michal (Metoděj – Methodios – Strachota), (* 813 v Soluni, + 6. dubna 885 na Moravě), pocházeli ze Soluně, kde vyrostli a dostali základní vzdělání. Jejich otec zde byl v první polovině 9. století vysokým úředníkem byzantského císařství a díky svému postavení mohl umožnit svým synům studium na řeckých školách. Vzhledem k jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich rodiče (nebo jen matka) byli slovanského původu.

Konstantin vynikal už od dětství bystrým úsudkem. Při studiu na cařihradském císařském dvoře oslňoval své učitele svou pamětí a schopností učit se cizí jazyky. Po studiu byl jmenován učitelem na cařihradské císařské škole a byl obdařen titulem Filosof. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde se osvědčil zejména v disputacích. Jeho starší bratr Michal, byl nejprve byzantským státním úředníkem, poté odešel do kláštera (monastýru), stal se mnichem a přijal zde jméno Metoděj. Následně získal hodnost diakona.

V roce 860 byli bratři Konstantin a Metoděj vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům, kteří v té době žili na východ od Azovského moře a řeky Donu. Při této cestě se jim podařilo nalézt a z moře vyzvednout ostatky papeže Klimenta I. (90? – 99?). U Chazarů poté vedli rozhovory a jednání nejen s Chazary, ale také s Židy a se Saracény. Výsledkem jejich pobytu bylo, že chazarský vládce přijal křesťanství za oficiální náboženství.

Patrně na počátku roku 862 požádal moravský vládce (kníže a král) Rostislav římského papeže Mikuláše I. (858 – 867) o vyslání biskupa a učitelů na Moravu, ale jeho žádost byla odmítnuta. Proto se ještě téhož roku obrátil se stejnou žádostí na byzantského císaře Michala III. (842 – 867). Ten společně s cařihradským patriarchou Fotiem vybrali bratry Konstantina a Metoděje a vyslali je jako misionáře na Moravu. Ještě než se vydali na cestu, tak Konstantin sestavil písmena pro slovanský jazyk (hlaholici), přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu a společně s Metodějem přeložili všechny obřadní knihy. Na jaře roku 863 dorazila jejich družina na Moravu. Podle zachované tradice měli na Moravu dorazit 11. května 863 (podle pravoslavného kalendáře), podle dnešního občanského kalendáře přišli 24. května.

Na Moravě začali šířit křesťanství slovanským, lidu srozumitelným jazykem – staroslověnštinou, který prosadili jako bohoslužebný jazyk, což bylo „trnem v oku“ latinským kněžím. Z moravského lidu si vybrali vhodné učedníky, kteří se stali kandidáty pro duchovní stav a vzdělávali je jak ve staroslověnštině, tak i v latině, aby Moravané měli, co nejdříve, své vlastní kněze. Podnikali cesty po Moravě i po okolních zemích, křtili, stavěli kaple a kostelíky, hlásali slovo Kristovo. V roce 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni, vydali se s nimi do Cařihradu, aby tam byli vysvěceni (rukopoloženi) na kněze. Po zemi cestovali do Benátek, odkud chtěli dále pokračovat lodí. V Benátkách se museli zdržet, neboť v Cařihradě proběhl státní převrat. V těch dnech dostali pozvání římského papeže Mikuláše I., který si přál je poznat. Ovšem než dorazili do Říma, Mikuláš I. zemřel. Jeho nástupcem se stal papež Hadrián II. (867 – 872). Ten potřeboval pomoc nového byzantského císaře Basila I. (867 – 876) proti Mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím, a tak schválil dílo byzantské misie, včetně slovanské bohoslužby. Mezitím Konstantin těžce onemocněl, a proto požádal představeného řeckého monastýru v Římě, v němž oba bydleli i se svými žáky, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti bylo vyhověno a Konstantin přijal jméno Kyrillos (Cyril). Dne 14. února 869 Konstantin – Cyril v Římě zemřel. V době jeho nemoci byl Metoděj i někteří jejich žáci vysvěceni na kněze. Na podzim roku 869, byl Metoděj papežem Hadriánem II. jmenován (rukopoložen) moravsko – panonským arcibiskupem a následně byl poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián schvaloval slovanskou bohoslužbu s jednou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky.

Při cestě na Moravu se Metoděj dověděl, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka zajat, sesazen z trůnu, zavlečen do ciziny a oslepen. A také on sám byl na popud německých biskupů (solnohradského, frizinského a pasovského) zajat a bez ohledu na papežský list odsouzen a vsazen do vězení. Totéž se stalo i jeho žákům a propuštěni byli až za dva roky, a to přímo na samý rozkaz papežského stolce.

Po návratu na Moravu pokračoval Metoděj ve své práci. Křtil a vychovával nové duchovní, kterých již bylo na dvě stovky. Do tohoto období připadá, podle Kristiánovy legendy, též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska na Vislansko. Na základě popudu latinských kněží byl Metoděj předvolán do Říma, aby zde obhajoval svou pastorační činnost. Nástupce Rostislava, kníže Svatopluk I. ovšem do Říma poslal i kněze latinského ritu Vichinga s žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa, což se také stalo a obdržel biskupský stolec v Nitře. Metodějovi se přesto podařilo přesvědčit papeže Jana VIII. (872 – 882) o významu svého učení, a ten, stejně jako jeho předchůdce, schválil slovanskou bohoslužbu. Potom Metoděj odcestoval do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. (867 – 886) a patriarchou Fotiem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří jej doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha Fotius v roce 866 poslal prvního biskupa, Michala.

Po návratu na Moravu se Metoděj věnoval i překladu těch částí Písma svatého do slovanského jazyka, které dosud přeloženy nebyly. Když dílo dokončil, jmenoval svým nástupcem Moravana, biskupa Gorazda I. Naposledy se Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli v dubnu roku 855. Tři dny nato „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let a pochován byl „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky“.

Několik měsíců po Metodějově zesnutí papež Štěpán V. (885 – 891) poslal moravskému králi Svatoplukovi I. list, v němž stanovil pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve, a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. Někteří odešli do Čech, někteří odešli na Balkán a další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci (černí kněží – černokněžníci) a konali bohoslužby lidu, který je sám vyhledával. Cyrilometodějská církev a její tradice se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská. Přesto vliv a odkaz sv. Cyrila a Metoděje nezanikl.

Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav. Ve 13. století se jej dovolával vyšehradský probošt a kancléř českého království, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, když pro krále Přemysla Otakara II. žádal udělení císařské koruny. Vždy tak bylo činěno s odkazem na křest knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na Moravě. Jejich vliv se zachoval nejen v Sázavském klášteře, ale znovu ožil v době panování českého krále a císaře Karla IV. v pražském klášteře Na Slovanech.

Český král a císař Karel IV., byl nejen obnovitelem svatováclavské úcty, ale také jedním z tvůrců cyrilometodějské tradice. Obě tradice propojil pomocí staroboleslavského paladia, mariánského medailonu, který je podle legendy křestním darem sv. Metoděje sv. Ludmile. Krátce po založení pražského arcibiskupství roku 1344, nechal Karel IV., spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, vyhlásit věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje patrony českého království a zřídil jim oltář v katedrále na Pražském hradě. Slavení jejich svátku stanovil na 9. březen. (Pozn. Podle Dukljanské kroniky dne 9. března 894 měl zemřít moravský král Svatopluk I. Veliký).

Od nepaměti jsou svatí bratři ze Soluně, slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, spolu se sv. Petrem, považováni za patrony Moravy a v naší vlasti zanechali hlubokou brázdu zbožnosti. Řada kostelů, kostelíků a rotund je připomíná svým zasvěcením a další svatyně jsou zasvěceny sv. Klimentovi, jehož ostatky objevili a přinesli na Velkou Moravu. Hlavní osobou, která se zasloužila o pozvání soluňských bratrů Konstantina a Metoděje na Moravu je bezesporu moravský panovník Rostislav, kterého pravoslavná církev svatořečila v roce 1994 (28. října v Prešově a 30. října 1994 v Brně).

První slovanský papež, národností Polák, Jan Pavel II. (1978 – 2005), občanským jménem Karol Wojtyla, ve svém Apoštolském listu Egregiae virtutis viri, dne 31. prosince 1980 prohlásil soluňské bratry Cyrila a Metoděje, společně se svatým Benediktem, za „nebeské spolu-patrony Evropy u Boha“.

V letošním roce si tak 5. července připomeneme již 1154. výročí příchodu bratrů ze Soluně sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Jejich duchovní a kulturní odkaz patří všem slovanským národům, zejména Čechům, Bělorusům, Bulharům, Moravanům, Slovákům, Srbům, Rusům i Ukrajincům, ale také Chorvatům, Makedoncům, Polákům aj.). Slovanské písemnictví, u jehož počátku stáli, a které založili, umožnilo vstoupit našim slovanským předkům do křesťanské Evropy. Kulturní dědictví Cyrilometodějské misie, zejména zavedení slovanského jazyka do literatury a církevní praxe, převzaté jižními a později i východními Slovany, jim umožnilo přijímat díla byzantského písemnictví a kultury a při zachování politické samostatnosti začlenit se mezi trvalé členy byzantsko-evropského kulturního okruhu. Více jak tisíciletá tradice jejich uctívání nás zavazuje připomínat si jejich odkaz i dnes.

***

Poznámka redakce:

Pan Vladimír Merta byl tak laskav, že redakci Hlasu Moravy upozornil na  zřejmý překlep ve jméně v textu článku Petra Michka ve větě: „Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav.“  Zřejmě se však má správně jednat o prvního českého krále Vratislava. Ten je svého druhu původcem české královské hodnosti, jak pečlivě a konkrétně nechal zaznamenat Karel IV. v Kronice Přibíka Pulkavy.  Tomu měla být na říšském sněmu v Mohuči r. 1086 nabídnuta hodnost moravského království, ale tento výjimečný muž tehdejší evropské politiky chápal, že z Čech Moravskou říši obnovit nelze a požádal proto o udělení hodnosti alespoň českého krále.

Vratislav má nejen nepomíjitelné zásluhy o Moravu, Olomoucké biskupství i Sázavský klášter, glagolskou liturgii (pochopitelně i o Čechy a také o německou Říši),  právě proto jsme považovali za důležité uvést věc na pravou míru.

O Vladislavovi nelze nic promoravského shledat. Nakonec i péče Karla IV. o Vratislavovu a Moravskou památku založením kláštera Na Slovanech a uvedením jeho podílu v Přibíkově Kronice zavazuje i nás, abychom si vážili Vratislavových  moravských zásluh. Neměl to proti tehdejším radikálním českým šovinistům lehké. Patřili k nim i oba jeho bratři, Spytihněv a Jaromír… /poznámka čerpala z upozornění Vladimíra Merty/

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 12. června 2017

My, co usilujeme o prosazení zemského, či lépe spolkového zřízení, protože nás trápí nesvéprávné postavení Moravy, případně celé bývalé Moravskoslezské země, víme mnoho o dosud navrhovaných modelech státoprávního uspořádání našeho státu. A také víme, že se nám zemské (spolkové) zřízení léta nedaří prosadit. Hlavní vinu na tom nesou jak oficiální, proti našim snahám nepřátelská politika státu, tak k ní vstřícná až servilní média. Mocenské pražské centrum si chce nedemokraticky centralizovanou moc udržet téměř za každou cenu a média to cítí. Autocenzura, někdy i přímý tlak nepřipustí informování široké veřejnosti o emancipačních snahách Moravy a našeho Slezska.

Ale i když máme stokrát pravdu a spravedlnost na své straně, neznamená to, že jsme zvolili optimální, nebo dokonce jedinou možnou cestu k cíli.

Jistě mnozí připustíme, že je lepší prosadit své pomocí diplomacie, než bojem. Byť jak diplomacie, tak boj, jsou tady myšleny na úrovni slov a argumentů.

Podívejme se na to z psychologického hlediska. Vezměme si třeba jako vzor partnerský pár. Muže a ženu. Dejme tomu, že oba jsou zaměstnaní a mají děti.

Manžel zcela přirozeně má rád svou ženu i své děti, ale příliš si neuvědomuje, nebo nepřipouští, že žena má hodně práce a že by měl – alespoň někdy, když vidí, že manželka už toho má opravdu dost –  pomoci. Nebo ještě lépe, některou z povinností, z těch mnoha, které si na sebe vzala žena, si vzít na starost sám.

Žena o tom přemýšlí a diví se, že to manžela nenapadne. A když už toho má opravdu dost a je nejen unavená, ale i rozladěná, vybuchne při nějaké maličkosti, která jí dodala:  „Ty se pořád jen bavíš nějakými hloupostmi a s ničím mně nepomůžeš !“  Napadený se ohradí, brání, většinou honem povzpomíná, jak by to tomu druhému vrátil.

A výsledek? Zřejmě manžel ženě nepomůže, nebo jen minimálně a dá najevo, že je naštvaný. Navíc si tím možná vytvoří k jakékoli příští pomoci manželce podvědomý odpor.

Kdyby žena volila jiná slova – asi by to dopadlo lépe.

Co tím chci říci? Jen upozornit na zkušenost, kterou učinil můj známý a díky které jsem si, sice jen na facebooku ověřila, že by mohla fungovat. Dostala jsem řádově mnohem víc souhlasných reakcí, když jsem uplatnila argumenty pro moderní spolkový stát, než když o tom píšu jako o problému Moravy, případně Moravy a Slezska.

Ten můj známý je moravský patriot. Mladý člověk. Mrzelo ho, že svého nejlepšího kamaráda, se kterým si jinak dobře rozumí, nedokáže přesvědčit pro věc Moravy.

Když můj známý začal kamarádovi vysvětlovat výhody moderního spolkového státu, byl postoj kamaráda méně zamítavý a nakonec připustil, že by bylo dobře mít u nás spolkový systém. Dnes mnoho lidí cestuje a vidí, jak například v Německu jsou používány s hrdostí a pýchou zemské vlajky. Nejvíce to asi platí pro Bavorsko.  Tito lidé vidí na vlastní oči jak se tam rozvíjí celý stát a ne jen „hlavní město a jeho nejbližší okolí“ – jako u nás. A také vidí, že čím dál od hlavního města, tím je to u nás slabší.

Podávat to tímto způsobem není žádný podraz na nikoho. Naopak. My přece víme, že moderní spolkový stát by pomohl skutečně celé republice, celému státu. Čechy nevyjímaje. Že to není jen něco, co je dobré pro Moravu a naše Slezsko. Že by to bylo dobré pro všechny občany.

Podařilo se nám z toho udělat „moravský“ problém. A našim odpůrcům to vyhovuje a ještě si přisadí. Vyhovuje jim stavět Moravu proti Čechám a Moravany proti Čechům. „Prý“ chceme rozbít republiku. Rozkol to působí i na samotné Moravě.

A my si stěžujeme na Čechy, ačkoli víme, že tento stav připravili a udržují „tzv. elity“, které ovšem žádnými skutečnými elitami nejsou, ale většinou se jedná o mocichtivé politiky. A svými výhradami vůči Čechům dokážeme namíchnout mnohé. To určitě našim snahám neprospívá. Nikdo nemá rád, když se mu cokoli vyčítá a předhazuje. Ať právem, či nikoli.

A moderní spolkový stát? Ten má přece mnoho co nabídnout. Ať by se postupovalo podle německého, nebo rakouského modelu. Jsem přesvědčena, že by rozkvetla celá republika a oživil by se i upadající venkov.

A neobávám se, že by se Češi z Čech nepřidali. PhDr. Marek Pavka se před několika lety věnoval právě propočtům jak by to vypadalo u nás při využití německého a jak při využití rakouského modelu. To jsou ty argumenty! Říct v každé obci a v každém městě – dnes dostáváte tolik a tolik procent ze státního rozpočtu – a při mnohem spravedlivějším spolkovém systému byste dostávali tolik a tolik! Není to spravedlivé!

Mnohem méně peněz by se „komunisticky a nedemokraticky“ přerozdělovalo. Korupční prostředí by bylo automaticky oslabeno. Z toho by měli občané státu nemalý prospěch. A k tomu efektivita, pružnost a tím i každoroční miliardové úspory samotného systému !

Samozřejmě by musel být zohledněn zemský princip. Tradiční země ve svých hranicích. Protože ty právě byly vytvořeny na základě přirozených potřeb, spádovosti a vazeb. Jen na tomto přirozeném podkladu má spolkový stát smysl.

Jsem přesvědčena, že pro něco takového by se podařilo získat i politické subjekty s celostátní působností.

Co tomu říkáte – stálo by za to jít i touto cestou ?

Follow

Follow

Luděk Šubert, 7. června 2017

Náš skutečný poslední habsburský panovník

Věnováno 300. výročí narození naší velké panovnice.

Úvodem:

      Současná masmédia zveřejňují různé dokumentární i hrané  materiály o této velké historické osobnosti a dá se s úspěchem zejména v tomto státě očekávat, že žádné přílišné chvalozpěvy zaznívat nebudou. Bude ke cti konkrétních autorů do jaké míry jsou schopni

vzbudit alespoň zdání objektivity. Každý autor má právo pojmout svůj pohled tak, jak umí a zvýraznit ty stránky, které se mu zdají nejvýznamnější. Ani já nebudu vyjímkou a předesílám, že v níže předloženém tedy nebude uvedeno vše a vyčerpávajícím způsobem.

Zaměřím se na míru naplnění a významu tzv. Pragmatické sankce v panovnické roli Marie Terezie, na vztah k národům našich korunních zemí a příčiny zjevných diferenciací v tomto konání a v závěru zdůvodním, proč neváhám Marii Terezii titulovat jako císařovnu, ať se to komu líbí, nebo ne a proč se někomu dnes velmi hodí vypouštět z názvu dynastie onu lotrinskou část.

Ad 1) Příčiny a důsledky  tzv. Pragmatické sankce.

       Ani u nás dnes nikoho  příliš nepřekvapuje , že v Anglii v 2.pol.16.stol. vládla královna Alžběta I. a ve Skotsku zčásti souběžně královna Marie Stuartovna. Rovněž tak nikoho nezaráží, že v Rusku byla součastnicí naší Marie Terezie carevna Kateřina II. Veliká a že o 100 let později, opět v Británii, vládla královna Viktorie a po dalším století dnešní královna Alžběta II.  Jenže v katolické části Západní, Jižní a Střední Evropy to ani zdaleka tak běžné nebylo a tuto možnost bylo nutné zajistit interně legislativně a externě politicky, nebo i vojensky.

Když  v roce 1711 po svém jen 6 let vládnoucím císařsko-královském bratru Josefovi I. nastoupil Karel VI. se svou chotí Alžbětou Kristýnou, byla už

potence příbuzenskými sňatky oslabené habsburské dynastie natolik pochybná, že císař a král Karel VI. nechal zpracovat a posléze ve vídeňském Hofburgu dne 19.4.1713 vyhlásit nový nástupnický řád, zachovávající dynastii i v ženské linii. Zřejmým popudem k tomu bylo vymření po meči španělské větve Habsburků v roce 1700 a dosud probíhající válka rakouských Habsburků s francouzskými Bourbony o dědictví španělské.  Pragmatická sankce, jak se onen historický dokument nazýval, byl vskutku počinem realisticky prozíravým, jak se mělo v následných desetiletích ukázat.

V roce 1716 se sice císařskému páru narodil syn Leopold Jan, ale brzy na to zemřel. Následovaly porody tří dcer, přičemž po celkově čtvrtém porodu již bylo i z lékařského hlediska zřejmé, že císařovna znovu neotěhotní. Pozornost rodičů se tedy soustředila na prvorozenou  Marii Terezii Valpurgu, Amálii, Kristýnu, jak se dne 13.5.1717 narozená korunní princezna jmenovala v plném rozsahu. Za vychovatelku jí byla určena Karolína, hraběnka Fuchsová, která důsledně dbala na přísnou katolickou výchovu své svěřenkyně. Přesto, že Marie Terezie údajně nedisponovala nadáním na jazyky, tak kromě rodné němčiny solidně zvládla i základy románských jazyků, tedy jak výchozí latiny, tak i francouzštiny, italštiny a španělštiny. O míře zvládnutí češtiny a maďarštiny toho příliš známo není. Dostávalo se jí také vzdělání v hlavních humanitních vědách, dále pak v politologii a diplomacii, v právech i ekonomii. Tím musela tehdejší pomazaná hlava státu, na rozdíl od těch nynějších volených, bezpodmínečně disponovat.

Přes nespornou vladařskou  autoritu císaře Karla VI. však byla Pragmatická sankce uznávána s jistým spožděním a postupně. Nejdříve v Českém království, a to roku 1720, v Uhrách roku 1722 a ve Svaté říši římské až v roce 1732. V zahraničí se stále váhalo, zejména v Prusku, Sasku a Francii. Císařský otec pro rychle dospívající princeznu hledal vhodného ženicha. Kriteria byla jasná – neměl by to být nikdo natolik silný, aby články PS začal po sňatku ignorovat. Tak byl mezi odvrženými i pruský korunní syn Fridrich, pozdější úhlavní nepřítel – král Fridrich II. Veliký. A tak byl vybrán syn ze sice starobylého, ale nepříliš významného Lotrinského vévodství, pohledný a již zkušený František Štěpán (*8.12.1708 – +18.8.1765). Sňatek se konal ve Vídni 12.2.1736. Snoubenci patřili k nemnoha párům z dynastických rodin, kteří státní zájem dokázali doplnit vzájemnou lidskou láskou…. Habsburský sňatkový mistr, císař Karel VI., ihned provedl zajímavou dědičnou rošádu. Svému zeti odňal rodné Lotrinsko, které dal k dispozici Francii, jako kompenzaci za uznání PS. František Štěpán obdržel uvolněný velkovévodský trůn Toskánsko. Co na tom, že nebylo součástí říšského území?

Ad 2) Vztah Marie Terezie k našim korunním zemím a jeho příčiny i důsledky.

     Dne 20.10.1740 zemřel císař a král Karel VI.Habsburský, čímž Habsburská dynastie vymřela po meči. Bezprostředně na to se ukázalo, jak jednotlivé evropské mocnosti vnímají platnost Pragmatické sankce. Nový pruský král vpadl do habsburského Slezska, které po řadě porážek císařské armády ovládl. Tak koncem roku 1740 začaly tzv. Války o dědictví rakouské, tedy 1. a 2.slezská válka, ukončené cášským mírem roku 1748.Povzbuzeni pruskými úspěchy se ihned jaly škubat habsburské země i další státy. Bavorský vévoda a kurfiřt Karel Albrecht s pomocí Francouzů ovládl v listopadu 1741 Prahu a 7.12.1741 se prohlásil českým králem. Hold mu složilo na 400 příslušníků předních českých šlechtických rodů, což byla ostudná zrada zájmů mladé panovnice. Morava však saskou nadvládu nepřijala a zůstala Marii Terezii věrná. Obdobně jako proradní Češi se zachovala i německá říšská knížata, světská i duchovní.Český vzdorokrál se nechal dne 24.1.1742 zvolit ve Frankfurtu nad Mohanem císařem Svaté říše římské a 12.2.1742 byl tamtéž korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem-kurfiřtem Klemensem jako Karel VII.Albrecht. Boží mlýny však zamlely rychle a 13.2.1742 byl obsazen Mnichov rakouskými a uherskými vojsky generála Mentzela. Císařští ovládli i část Bavorska a rázem se císařsko-královský uzurpátor z Bavor ocitl bez země. V Praze a Čechách odříznutá francouzská vojska maršála de Belle-Isle vzdorovala postupnému vyhladovění jen do prosince 1742. Pak sice prolomila obkličovací kordon císařských, ale na chvatném ústupu k bavorské hranici zanechala na cestách na 6.000, mrtvých tedy zhruba třetinu svého početního stavu. Morava sice byla obsazena Prusy, ale nic nebránilo tomu, aby Marie Terezie přijela do Prahy a 12.5.1743 se tu nechala korunovat na královnu. Obdobné akce proběhly od roku 1740 i v rakouských dědičných zemích a v Uhrách. Panovnice všude nechala učinit svého chotě Františka Štěpána spoluvládcem. Byl však spíše zajišťovatelem pokračování rodu – následník trůnu, Josef (II.) se narodil 13.3.1741- než skutečným vladařem. K tomu mu chyběly jak osobní předpoklady, tak i dostatečně pevná vůle. Byl to však on koho jeho schopná choť prosadila i na císařský trůn.

Bůh naši panovnici neopustil. Dne 20.1.1745 zemřel v Mnichově, ve věku 47 let císař a český vzdorokrál Karel VII.Albrecht. Habsbursko-Lotrinská aliance sice ztratila Slezsko a některá další území, ale vnitřně rozložena nebyla a měla podporu Uhrů. To Marii Terezii umožnilo prosaadit mezi světskými i církevními kurfirsty volbu Františka Štěpána císařem, což se stalo 13.9.1745 a 4.10.1745 proběhla i jeho frankfurtská korunovace.

Pokud se týká Čech, tak se mladá panovnice netajila svou nechutí k zrádcům. Již potřetí Češi vrazili Habsburků dýku do zad. A to v letech 1547, 1618-1621 a 1742. Bylo sice vyneseno 7 rozsudků smrti nad hlavními odbojnými předáky, ale královna jim dala milost. Čechy, nikoli Morava, postupně ztratily řadu privilegií, zatím co Morava nová získala. Dočasně byli z Moravy vypovězeni židé a cikáni v letech 1745-1749. Ještě v roce 1748 ztratil Moravský zemský sněm sice svůj původní význam, ale centralizovaná správa vytvořila jako ústřední orgán markrabství tzv. Moravskou deputaci se sídlem v Brně. Olomouc byla formována od r.1741 jako hlavní pevnost monarchie. Roku 1749 byla zrušena Česká kancelář, takže Morava byla přímo podřízena císařské dvorské kanceláři ve Vídni. V Brně vznikl Nejvyšší soud Moravského markrabství, politický a soudní senat. Vznikla zde i Královská reprezentace a komory, čímž se značně uvolnily vazby Moravy s Čechami. Roku 1752 byl vytvořen v Brně Apelační soud, vyjmutý z podřízenosti Prahy. Říšský kancléř Antonín Václav, kníže z Kounic – Rittbergu a na Slavkově se zasadil roku 1763 o zřízení Moravského zemského gubernia, které z Brna řídilo správy moravských krajů. V roce 1777 panovnice u papeže prosadila zřízení  na Praze zcela nezávislého Olomouckého arcibiskupství (Antonín Theodor, hr.Colloredo-Mansfeld) a biskupství Brněnského (M.F.hrabě Chorinský z Ledské). Roku 1778 provedená reforma Moravského zemského sněmu stanovila pořadí stavů – 1.preláti, 2.páni (již s v říši platnými tituly), 3.nižší šlechta (rytíři a zemani) a 4. stav – 7 královských měst s celkem 1 hlasem. V uvedeném výčtu moravských zisků jsou jen ty dle mne nejvýznamnější a nejvyýrazněji dokladující o rozdílných postojích moudré panovnice k jednotlivým korunním zemím.

Ad 3) Proč lze dnes vnímat Marii Terezii jako císařovnu.    

       Vnímáme-li to de iure, pak je třeba respektovat fakt, že zřejmě se nedala se svým chotěm spolukorunovat, jak se to panovnickým párům často stávalo. Překážkou byl zřejmě fakt, zohledněný i pro praktické uplatnění Pragmatické sankce. Již císaři a králi Karlovi VI. muselo být jasné, že volba Marie Terezie na císařovnu Svaté říše římské a následná císařská korunovace zřejmě neprojde pro odpor církevních kurfiřtů, tedy arcibiskupů trevírského, kolínského a mohučského. V 1.pol. 18.stol. ještě protireformace nepokročila natolik, aby bylo možné vyhrocovat vztahy mezi světskými a církevními veličinami a oslabovat tak jejich jednotu. Proto ani Marie Terezie nijak v tomto ohledu na kurfiřty netlačila a navíc něčím za zvolení Františka Štěpána zaplatit musela, což se mi jeví jako právě onen nezbytný úkrok stranou. Ten zjevně nebyl nutný v případě ojedinělého zvolení za hlavu rakouských dědičných zemí, či  českou a uherskou královnu.

Pokud se na záležitost podíváme jako na de facto, pak nelze mít pochyb o tom, že i s tichým souhlasem církve jako svrchovaná panovnice vystupovala. Jak už řečeno, byla to ona kdo připravila volbu Františka Štěpána Lotrinského císařem. Byli to Habsburci, kdo udělal z lotrinského rodu historický rod císařský a byli to opět Habsburci, kdo jsou v exaktní jmenovačce dynastie uváděni na prvním místě. Opět se proti tomu dobově nezvedla žádná vlna vážného odporu. S jejím jménem je spojováno úsilí, obsazovat vysoké státní a vojenské posty schopnými jedinci, jako byli kancléř Kounic, nebo maršálové Daun a Laudon. Mocenská partie v režii Marie Terezie se opakovala 27.3.1764, kdy ještě za života Františka Štěpána byl na římského krále zvolen Josef II. (*13.3.1741 – +20.2.1790). Starostlivá matka už pohlídala, aby v roce 1765, po smrti otce, byl zvolen i císařem. I zde došlo k uspokojení milců systému de iure, ale stejně jako v předchozím případě, i zde šlo o formální záležitost, protože reálnou politickou výkonnou moc držela v rukou Marie Terezie. Josef již byl plnoletý (24), tedy matka nemusela působit jako regentka. Přesto řada zásadních reforem státní správy, atributující vládu obou jako osvícenský absolutismus,  je spojována spíše se jménem matky než syna. Mám tím na mysli roku 1768 vydaný trestní řád Nemesis Theresiana,  Všeobecný školní řád z roku 1774 a nebo Robotní patent z roku 1775. Josef II. se plně panovnicky osamostatnil až teprve po matčině smrti 29.11.1780. Teprve tehdy se odvážil vydávat své nejproslulejší a mnohdy nejkontroverznější reformní zákony.

Takže co? Přiznávat, alespoň řečnicky formálně Marii Teresii císařský titul, nebo ne? Mám za to, že se tím žádná velká formální chyba nekoná. De iure císařovnou nebyla, de facto bezesporu ano. Vzhledem k výše uvedenému já ji dál budu jako císařovnu titulovat a nebude mě horšit, když někdo jiný bude užívat jen obecného titulování panovnice, nebo královna. V každém případě si císařský titul zasloužila i morálně. A to je pro mě, i jako profesionálního historika směrodatné a myslí si to i řada dalších odborníků….

Závěrem.

      Byli bychom špatnými monarchisty, kdybychom opomněli 300.výročí narození naší královny a markraběnky i jedné z nejvýznamnějších panovnic světové, evropské i naší státní a zemské historie. Různým dnešním účelovým šťouralům bych rád připomenul, že jejím synem a nástupcem, Josefem II., už začíná u nás vládnout do roku 1918 zcela nová, po mužské linii genetická panovnická dynastie, takže nejapné kecy o třísetleté utlačovatelské vládě Habsburků v našich zemích patří do odpadkových košů masarykovské, jiráskovské a gottwaldovské rétoriky.

Použitá literatura:

Bauer J.: „Vládci českých zemí.“  Beta 2004, s.267;

Čornej P.: „Panovníci Svaté říše římské.“ Práh 1994, ss. 57-68;

Čornej P. a kolektiv: „Panovníci českých zemí.“ Fragment 1992, ss. 49-52;

Hýsek O. a kolektiv: „Morava-dějiny země uprostřed Evropy.“ Učebnice,   Gymnasium INTEGRA, Brno 2012, ss. 144-147;

Peremská L.: „Žena za dva muže.“ Tajemství české minulosti č.2/2010, ss.6-13;

autor je členem Sdružení monarchistů Brno

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 3. června 2017

Když zástupci Moravanů, jednoho z nejstarších kulturních slovanských národů žádají Českou republiku o oficiální uznání moravského národa, objevují se v zamítavých odpovědích představitelů státu taková a podobná tvrzení, jaké je uvedeno v názvu článku. Jsou to účelové lži sloužící k tomu, aby ČR mohla nadále upírat přirozená práva Moravě a Moravanům.

Do roku 1918 měla Morava nejen vlastní kulturu, ale i vlastní hospodářství a politiku. Samozřejmě v rámci většího soustátí.

Od roku 1918 mohla dále rozvíjet vlastní kulturu, ale vliv na vlastní hospodářství a především na vlastní politiku byl již mnohem více omezen.

Od roku 1949, od kdy bylo zrušeno zemské zřízení, již Morava vliv na vlastní hospodářství téměř zcela ztratila a začalo vykrádání jejího hospodářského potenciálu ve prospěch Čech a Slovenska. Typickým příkladem je například převedení výroby menších osobních vozů z Tatry do Škodovky. To je jen jeden příklad z mnoha.

Vlastní moravská politika přestala existovat zcela.

Do značné míry samostatná moravská kultura se ještě stále rozvíjela, i když i její rozvoj byl utlumen.

Existence celomoravských organizací umělců byl důležitý prvek umožňující především jejich setkávání a společnou celomoravskou diskusi, která byla kultuře ku prospěchu. I když to bylo pod politickým dohledem KSČ.

Po Listopadu se vlastní politický život Moravy promítl do vzniku moravskoslezského hnutí a moravských stran. Dnes je jedinou významnější moravskou politickou stranou již jen strana Moravané. Její působení v politice je zatím nepříliš významné, i když důležité. Významné politické síly mají svá ústředí v pražském centru a Moravu po všech stránkách, včetně jejího hlavního problému – neexistence Moravy jako oficiálního celku, přehlížejí, pokud se k ní nestaví přímo nepřátelsky.

Existují moravské spolky, které se snaží především bránit umělému ničení moravské identity.

Hospodářství Moravy nadále proti Praze a Čechám upadá. Dlouhá desetiletí neexistence zemského zřízení se negativně projevuje velmi silně. A to i na životní úrovni obyvatel Moravy a našeho Slezska. V důsledku toho začíná vylidňování území zrušené Moravskoslezské země ze severu.

Rozvoj samostatné moravské kultury je úmyslně omezován. Místo samostatných prvků jsou vytvářeny detašovaná pracoviště podléhající centru v Praze. Týká se to i médií. Je také omezována finanční podpora kultury na Moravě. Lidová moravská kultura zatím odolává, i když i ta je stále více úmyslně nazývána českou. Cílem je dosáhnout takového stavu, aby tvrzení, že Morava nemá vlastní kulturu se nakonec stalo pravdou. A to tak, že moravské kultuře jsou v jejím přirozeně samostatném rozvoji kladeny stále větší umělé překážky.

Celomoravská sdružení umělců již téměř neexistují. Pokud ano, jsou to malá nevýznamná sdružení ani zdaleka nezahrnující všechny umělce daného směru. A ani ta neexistují v celé šíři uměleckých směrů.

Existují některá zájmová celomoravská oborová sdružení, ale nemají ve společnosti velký vliv.

PRÁVA MORAVY A MORAVSKÉHO NÁRODA NEJSOU UZNÁVÁNA A OFICIÁLNÍ MÍSTA SE SNAŽÍ, ABY SE O AKTIVITÁCH MORAVSKÝCH PATRIOTŮ, SMĚŘUJÍCÍCH K OBNOVENÍ PŘIROZENÝCH PRÁV MORAVY A MORAVANŮ, SPOLEČNOST DOVĚDĚLA CO NEJMÉNĚ.

SITUACE, VE KTERÉ SE NACHÁZÍ MORAVA A MORAVANÉ, JE NEJHORŠÍ OD POČÁTKU MORAVSKÝCH DĚJIN !

Follow

Follow

Milan Trnka, 28. května 2017

24. května 2017 zemřela po delší nemoci paní PhDr. Alena Ovčačíková. Moravanka, jejíž celoživotní úsilí a dílo vzbuzuje úctu snad u všech, kteří jí znali. Zároveň žena, která pro způsob prosazování vlastních názorů byla a dosud je jedněmi zatracována a druhými obdivována.

Narodila se a žila v Olomouci. K vnímání moravanství a hrdosti na rodnou Moravu ji vedla její babička, vyprávějící moravské pověsti a pohádky i její matka – učitelka dějepisu.

Alena Ovčačíková vystudovala na Filozofické fakultě olomoucké univerzity obor historie. Pracovala ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, vychovala tři děti.

Stala se spolupracovnicí Doc. Boleslava Bárty v jeho Hnutí za samosprávnou demokracii – společnost pro Moravu a Slezsko. Po úspěšných volbách v roce 1990 za toto hnutí působila ve Federálním shromáždění tehdejší Československé republiky jako poslankyně ve Sněmovně národů za Severomoravský volební obvod až do roku 1992. Stala se předsedkyní sociálního výboru Sněmovny národů. Na rozdíl od několika jiných poslanců, členů HSD – SMS, ve spolupráci s Boleslavem Bártou vytrvala. Odkaz zakladatele novodobého moravského hnutí po jeho úmrtí neustále připomínala.

PhDr. A. Ovčačíková byla dlouholetou členkou Moravského národního kongresu, kde zastávala v letech 1995 až 2013 nejvyšší pozici – funkci prezidentky. V této funkci spolupracovala s tehdejším vedením strany Moravané na prosazování samostatného kódu pro mateřskou řeč moravštinu a pro uvádění samostatné kolonky pro moravskou národnost ve sčítacích arších pro Sčítání lidu v roce 2011. V posledních letech svého života se věnovala práci v historickém spolku Durancia.

V politické činnosti po rozbití Československa neustávala. Byla členkou Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (HSMS) a po sloučení tohoto hnutí s Moravskou demokratickou stranou v prosinci 2005 členkou nově vytvořené strany Moravané. Jak v HSMS, tak v PS Moravané byla zvolena na určité období místopředsedkyní strany. Její odchod ze strany a nepřímo i z Moravského národního kongresu zapříčinila její domovskou stranou neschválená kandidatura za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti v roce 2010.

PhDr. A. Ovčačíková není veřejnosti známa jenom jako politička, ale také jako historička a spisovatelka. Historie Moravy a moravské pověsti jsou náplní jejích příspěvků v odborných tiskovinách, náplní přednášek a obsahem vydané tvorby: Staré pověsti moravské (2001), Odhalené mystérium (2003), Pověsti velkomoravské (2003), Zločiny a tresty středověku (2003), Pověsti staré Moravy (2007), Buchlovský soudce (2010).

Tragédií lidstva je, že si občas jeho určitá skupina začne přivlastňovat právo posuzovat druhé podle měřítek, které si taková skupina sama pro sebe vytvoří. V dnešní rozpolcené společnosti to snad ani jinak není možné. A tak měla a má paní doktorka Ovčačíková řadu kritiků za svoje názory ateistické, feministické, za názory jak prosazovat důstojné postavení Moravy v České republice a v Evropě a za obhajobu moravské národnosti.

A také řadu příznivců. Všichni ale musíme uznat: nikdy neměnila zásadním způsobem svoje názory, nikdy nepodlehla požadavkům pravidel „politické korektnosti“. Dokázala pracovat pro naši vlast Moravu s takovým nasazením, jako málokdo z nás. To jsou důvody, pro které se každý musí před její památkou sklonit s úctou.

Follow