Vladimír Kříž, 8. ledna 2022
Už od dětství jsem rád četl, k tomu mne vychovávala především moje maminka. A nejraději jsem měl cestopisy, které jsem doslova hltal raději, než dobrodružné romány. Z knihovny jsem si často nosil cestopisy dvou našich už tehdy cestovatelských legend – Hanzelky a Zikmunda. Byly to tlusté a na mou kapsu tehdy drahé knihy s mnoha černobílými a tenkrát už i barevnými fotografiemi. Ale četly se báječně, protože páni autoři měli pro každého velmi srozumitelný reportážní styl. Ale hlavně se tam člověk dočítal o věcech, které byly za tehdejší ,, Železnou oponou“ pro obyčejného kluka prakticky pohádkou. Afrika snů a skutečností… A pak Jižní Amerika. A stříbrná Tatrovka, která je jako bájné sedmimílové boty vezla světem a kontinenty, do pouští a pralesů. To byl můj svět. A nikdy jsem si nemyslel, že bych se na ta místa, která navštěvovali moji oblíbení cestovatelé, mohl někdy podívat. Natož se s nimi sejít osobně. I když bohužel už jen s jedním z nich. Ale byl to jeden z mých snů, který se zajímavým způsobem vyplnil, byť až po letech. Ale přece jen.
Setkal jsem se s ním, když mi v kalifornském South Lake Tahoe vyprávěl můj přítel Eduard Ingriš o svém pobytu v Peru, kde se v Limě setkal s inženýry Hanzelkou a Zikmundem. Měl tam fotoateliér, kde jim vyvolával jejich snímky a také je provázel na ostrovy ptáků u pobřeží. A s panem Zikmundem pak zůstali přáteli na celý život. Zmínil jsem se o tom v jednom článku pro český časopis a Miroslav Zikmund na to reagoval. A k mému překvapení mi brzy nato přišel od mé cestovatelského legendy dopis, kde mi podrobně upřesňoval, jak to tehdy v Peru bylo. Takže jsem zjistil, že pan Zikmund má stále nejen vynikající paměť, ale že je velmi přesným a snad až puntičkářským člověkem, který vede po léta svůj archiv se záznamy tak, že je schopen vám říci, kde na cestách byli se svým parťákem Hanzelkou v určitý den a čemu se tam věnovali. Hodinu po hodině. To bylo hodné mého obdivu. Pak se mi v roce 1993 zničeho nic nějak přihodilo, že jsem byl jmenován čestným členem Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe. A že jsem najednou k mému překvapení přebíral členský diplom od předsedy pana Hladíka. A také gratulaci od Ing. Zikmunda. Najednou jsme se scházeli vždy jednou za rok na klubových setkáních, kde někdy pan Zikmund přednášel o svých cestách. A tak jsem si s ním povídal, nechal si podepisovat cestopisy. Pan Zikmund byl na svůj věk velmi mladý. A nikdy nikoho neodmítal, diskutoval velice živě s lidmi, reagoval na jejich podněty a podepisoval knížky. A docela rád si o tom povídal. Snad ho potěšilo, když jsem mu řekl, že při mých pozdějších cestách po latinské Americe byli se mnou, že jsem na ně vzpomínal nejvíc, když jsem stanul u slavných vodopádů a představoval jsem si oba cestovatele nad ,,velkými vodami Iguazů.“
Bylo pro mne poctou, když jsem s panem Zikmundem byl jmenován do komise, která posuzovala dětské kresby žáků školy s cestovatelskou tématikou. A byl jsem i překvapen, s jakou vážností a porozuměním k tomu přistupoval. A pak jsme večer poseděli u vína, kde zase posuzoval jeho chuť a vůni. Protože vlastně celý život – kromě těch cest – žil na Moravě, kterou měl rád. Až témř do smrti.
Ale opravdu asi nejraději jezdil na ta setkání cestovatelů do Prosiměřic. Tam, jak se mi jednou svěřil, poznává svět, jak vypadá v současnosti. Po mé přednášce o cestě po Guatemale a Hondurasu za mnou přišel a řekl mi,že ho překvapuje s jakým ohrožením života se tam dnes cestovalé setkávají. Chtěl znát podrobnosti těch mých zážitků. A ostatně i v jiných zemích, kam s Hanzelkou tehdy cestovali. V jejich době to byly zcela bezpečné země.
Byl pro mě mnou oblíbenou živoucí legendou. Ale jak oslovovat legendu, která si zase tolik nepotrpí na oficiality? A tak jsem mu říkal jen ,,pane inženýre“. I při společných procházkách po Znojmě, kde jsme spolu zkoumali starou rotundu. A při společných obědech i pivu a ve sklípku a posezení na zahradě pod vinicemi.
Jak má pan Zikmund rád ta cestovatelská setkání, dal najevo jednou po svém příjezdu do Prosiměřic, když prohlásil se smíchem, že ho na tento den pozval na Hrad prezident Havel,ale on se mu omluvil s tím, že jede na setkání cestovatelů na Moravě.
Dal přednost setkání v Prosiměřicích přesto, že si Havla velice vážil, což mi párkrát zdůraznil. A řekl i proč.
Při jednom z těch setkání jsem byl ubytován spolu s panem Zikmundem na jakémsi zámečku v nedaleké obci. Měl pokoj vedle mne. A já byl celkem brzy ráno překvapen boucháním na dveře, které mě vzbudilo. Otevřel jsem dveře, za kterými stál můj soused slovutný cestovatel, zjevně už připraven k odchodu. ,,Pane Kříži, vstávejte, nesmíme přece přijít pozdě na první dnešní přednášku.“Zahanbeně jsem cosi zamumlal na omluvu a šel se honem obléct. Tehdy jsem asi překonal svůj rekord, protože pan Zikmund byl spokojen. Dorazili jsme včas.
Do kalifornského San Franciska, kde jsem tehdy vždy nějakou dobu pracoval, mně přišel jednou k mému překvapení dopis. Bylo to nedlouho po smrti mého přítele Eduarda Ingriše. Jeho paní Nina vcelku nevěděla, jak naložit s jeho sbírkami, dokumenty a fotografiemi z mořeplaveb a cest po Peru. A uvažovala vážně o tom, že je prostě rozprodá americkým zájemcům, protože se chtěla odstěhovat do Brna. Což později udělala. Zmínil jsem se o tom na jednom ze setkání Ing. Zikmundovi. A teď tady byl dopis, ve kterém mne informoval o tom, že by chtěl v muzeu ve Zlíně spolu s dalšími cestovatelskými přáteli založit expozici o Ingrišových cestách a mořeplavbách na voru Kantuta. A požádal mě, jestli bych vše projednal s paní Ninou, aby mohl s přáteli přijet, uspořádat a dopravit archiv a vybranou část sbírek do muzea ve Zlíně. Paní Ingrišová s tím nakonec souhlasila a jen mi řekla, že by ráda uvítala, kdybych byl také přitom. Pomohl bych rád, ale v té době jsem se už chystal na odlet domů, kde v Jihlavě mou maminku čekala vážná operace. Ale znovu jsem se pak v Prosiměřicích sešel s Miroslavem Zikmundem, který mne informoval o tom, jak proběhl měsíční pobyt tří cestovatelů – Zikmunda, Náplavy a Horkého v kouzelné krajině South Lake Tahoe v pilné práci v Ingrišově archivu, balení atd. Podařilo se a já pak ve Zlínském muzeu viděl výsledky jejich snažení. A pana Zikmunda jsem si vážil o to víc, neboť jeho elán byl skutečně záviděníhodný. A za co jsem si ho také vážil – přestože po roce 90 mohl mít jistě všelijaké dobré a lákavé příležitosti v Praze, zůstal věrný ,, své Moravě“, kterou měl rád. A jejím lidem, mezi kterými rád žil.
A tak mě napadlo, proč s ním neudělat rozhovor pro časopis Český dialog a přiblížit ho trochu víc i našincům v zahraničí, pro které hlavně vychází ? Paní šéfredaktorka Eva Střížovská nadšeně souhlasila a tak jsem jednoho dne po jednání v Prosiměřickém klubu zasedl s Miroslavem Zikmundem u kávy a zapnul magnetofon. Cestovatelská legenda se pustila ochotně do odpovědí na mé dotazy, a to posezení se protáhlo na hodinu.
Vyprávěl o tom, jak hezky je všude přijímali krajané v cizině, pomáhali jim. ,, Vůbec žádné usedlé našince jsme tenkrát nenašli jen v někdejších italských koloniích Eritrei a Somálsku. Dnes už mladá generace možná ani neví že těm zemím vládla svého času Itálie. To platí i o jejich dalších koloniích. Italové si totiž zásadně do svých kolonií nepouštěli k trvalému pobytu nikoho jiného než Italy.“
Samozřejmě mi nedalo nezeptat se, což jsem jindy neudělal, proč nebo zda oba cestovatele nenapadlo,že by po komunistickém převratu neměli zůstat raději někde v cizině. A pan Zikmund mi i na tu trochu choulostivou otázku dal klidnou odpověď.
,, Komunistický puč v roku 1948 nás zastihl v Africe na hranicích mezi Ugandou a Kongem. Pokračovali jsme v cestě, protože jsme měli svůj plán a rozpočet – hodně úsporný. Žili jsme skromně, spali ve spacácích v savaně a za uspořené peníze kupovali filmy do aparátů a kamer. Samozřejmě,mohli jsme zůstat venku, hlavně pak později v Americe, ale měli jsme doma přátele, známé. A cítili jsme odpovědnost k lidem, kteří nám dali auto, vybavili nás, vyřídili cestu. A chtěli jsme lidem doma přibližovat alespoň tak cizí země, informovat. A vy sám z vlastní zkušenosti víte, jak jak je těžké rozhodnout se odejít. A také jsme se domnívali, že s určitou morální autoritou,kterou tady máme, musíme proti tomu režimu bojovat zevnitř. „
A jaké to tedy bylo potom, když už pro oba cestovatele bylo opravdu nejhůř, v letech po roce 1968….?
,,V těch letech do roku 1989 to bylo samozřejmě zlé. Například Eduard Ingriš mě k sobě do Ameriky mnohokrát zval, ale nikdy jsme se do jeho smrti už nesešli. V době totality jsem na rozdíl od Jiřího Hanzelky, kterému pas sebrali, já svůj pas měl, ale směl jsem jen do Maďarska. Jinam za hranice mě pustili až v roce 1989 – do Itálie na devizový příslib.“
Miroslav Zikmund si to tedy vynahrazoval později až do pozdního věku,bohužel už bez zesnulého ,,parťáka Hanzelky, který mu moc chyběl. Přestože mu ho ještě před pár lety při ,,retro cestě“ na Cejlon – Srí Lanku – nahradili pánové Náplava a Horký.
,,V roce 1995 jsem projel Skandinávii, kde jsem předtím nikdy nebyl. A pak Skotsko a Walles – chtěl jsem vidět Stonehenge. A moc zajímavá cesta do Austrálie… I tady všude si velký cestovatel psal podrobné zápisky, fotografoval. Když jsem se jednou chystal do Luhačovic, pozval mne k sobě na návštěvu do Zlína. Tehdy mi to nějak z časových důvodů nevyšlo a já si říkal, že to uskutečním,až pomine kovidová doba. Waldemar Matuška, který chtěl jednou navštívit Eduarda Ingriše a cestu odložil, to už také nestihl, protože skladatel Niagáry zemřel. A tehdy mi řekl, že nikdy bychom neměli odkládat návštěvu svých přátel . Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, přestože odešel v pěkných 102 letech, tak tedy pro – mne, vzhledem k jeho stálému elánu – opravdu nečekaně. Ale určitě, jak jsem ho znal, si tam ,,někde nahoře“ plánuje se svým kamarádem Hanzelkou další cesty na místa, kde ještě nebyli…
Follow