Číslo 123
SČÍTÁNÍ LIDU
FollowObecné informace
Sčítání letos bude především online. V ČR začne o půlnoci z pátku 26. na sobotu 27. března a potrvá do 9. dubna 2021. Další možností bude od 17. dubna do 11. května vyplnit klasický listinný formulář. Za nevyplnění formuláře hrozí pokuta 10 tisíc korun, účast je povinná. Některé kolonky jsou pevné, výběr je jen z předepsaných možností. Mezi ostatními, dobrovolnými, bude i národnost a mateřský jazyk.
K otázce o národnosti i mateřském jazyce bude připojeno několik možností, avšak moravská národnost i moravský jazyk mezi nimi nejsou, chcete-li je zvolit, je třeba je dopsat.
– – –
/Hlas Moravy doporučuje dopsat jak moravskou národnost, tak mateřský jazyk moravský. Nejsou to povinné kolonky, mnoho lidí je vůbec nevyplní. Proto považujeme za důležité se přihlásit k obojímu./
MORAVSKÁ NÁRODNOST
/citace jsou z Regionu Valašsko – jižní Valašsko a Vsetínsko, autor Petr Ignác Karmelský/
Na přihlášení se k moravské národnosti není nic neobvyklého, vždyť moravskou národnost si píše jen ten, kdo se vnímá jako součást společenství obyvatel naší země a je hrdý na její specifickou kulturu a bohatou, více než tisíciletou, historii.
MORAVSKÝ JAZYK
Mnohým se může zdát zvláštní přihlášení se k moravskému jazyku. Rád bych proto připomenul, že jazyk na Moravě se po staletí vyvíjel v úzkém styku s jazykem v Čechách a jejich vzájemná blízkost vyvrcholila vytvořením společné spisovné formy tohoto jazyka. Základem společného spisovného jazyk se na počátku 17. století stala tzv. „kraličtina“, jazyk Bible z moravských Kralic. Tento jazyk byl téměř dvě století označován na Moravě jako moravština a v Čechách jako čeština.
Více na: http://www.regionvalassko.cz/scitani-lidu-2021-moravan-su-a-moravan-budu/
MORAVSKÝ KULATÝ STŮL
Vážení přátelé,
zřejmě je nadbytečné informovat Vás v současné době koronavirové krize o nemožnosti svolávat jakékoliv hromadné akce. Ale pro pořádek:
Třetí ročník akademické konference MORAVA 1918 – Symboly země, připravený původně na termín 24. 10. 2020 a odložený na náhradní termín 27. 3. 2021 se
NEUSKUTEČNÍ!!!
Rada Moravského kulatého stolu v úzké spolupráci s iniciativou MORAVA 1918 samozřejmě připravuje uspořádání akademické konference na podzim roku 2021. V tuto chvíli ale vzhledem ke zmatkům kolem zdravotní situace není možno uvádět bližší data.
Děkujeme za pochopení.
předseda Sněmu MKS M. Trnka (mtrnkam@seznam.cz)
NESTYĎME SE PŘIHLÁSIT KE SVÉ DOMOVINĚ, ČECH K ČECHÁM A MORAVAN K MORAVĚ
Pavel Bohun, 19. března 2021
Sčítání lidu nám po deseti letech opět předkládá sérii otázek, mezi kterými se na většinu odpovídá poměrně snadno, protože v nich máme jasno.
Jednou z těch, nad nimiž mnozí z nás běžně moc nepřemýšlejí, ale může je zaskočit, je ta u kolonky s dotazem národnost. K důležitosti tohoto tématu se nám v anketě vyjádřilo několik osobností našeho kraje.
„Já popravdě nevím, na první dobrou mě napadlo napsat národnost moravská, i když vlastně ani nedovedu vysvětlit proč. Nějaké zásadní rozdíly mezi Čechy a Moraváky nevidím a žádné národnostní boje nevedu, ale faktem je, že jednou jsem prostě z Moravy a ne z Čech,“ myslí si písničkářka z Valašského Meziříčí Lucie Redlová.
K Moravě a Moravanství se jednoznačně hlásí publicista a spisovatel Jiří Jilík z Uherského Hradiště.
„Morava, která je mým domovem, je mentálně odlišná od Čech, což se koneckonců po staletí promítalo v zemském uspořádání. Země Česká a Moravskoslezská byly zrušeny a rozparcelovány na kraje až komunistickou vládou 30. listopadu 1948. Každý, kdo se hlásí k evropanství, neměl by se stydět přihlásit se ke své domovině – Čech k Čechám a Moravan k Moravě,“ vysvětluje Jiří Jilík.
Podobně to vnímá archeolog Luděk Galuška.
„Hlásím se a vždy jsem se hlásil k moravské národnosti. Jsem Moravan, žiji na Moravě, krásné zemi se svébytnou historií a mně milou kulturou. To jsou hodnoty, které se svými aktivitami snažím zviditelňovat a představovat světu,“ má jasno archeolog z Ostrožské Lhoty.
O trochu jinak to vnímá módní návrhářka původem z Ostrožské Nové Vsi, žijící v Praze, Marie Zelená.
„Od malička jsem všude psala národnost česká a stejně tak to napíšu na sčítání lidu. Národnost česká pro mne znamená, že se hlásím k celému českému národu, jeho minulosti, hodnotám a dědictvím našich předků, kultuře, křesťanství a všemu co český národ vyznačuje,“ řekla Deníku Marie Zelená.
Právník, spisovatel a divadelník ze Zlína, Josef Holcman, není příznivcem černobílých otázek a odpovědí.
„Byl jsem občan Československa a když už to tak dopadlo s našimi bratry, tak jsem občan České republiky. Jistěže na jejím území žije mnoho národností, nejen občané národnosti české,“ tvrdí Josef Holcman.
Pojem národnost je podle jeho slov odvozen od pojmu národ, který by měl být charakterizován základními rysy, jako je jazyk a řeč, jim odpovídající písně a tradice, a k tomu všemu se musí pojit nějaká společná historie.
„Z tohoto pohledu bráno, su Moravák. Když si navíc uvědomím, že Morava, zejména ta jižní, je svébytným etnografickým celkem a potom to hlavní: jižní Morava byla od 13. století napadána hordami z Panonské nížiny. Kumáni, Tataři, Turci, Uhři, ti všichni tady plenili a odvlékali zajatce až do doby vlády Marie Terezie v 18. století. Morava byla těžce zkoušená a bránila nejen Čechy, ale i jádro Evropy. Su hrdý na to, že naši předkové vždycky dokázali po všech těch nájezdech i válkách zaset a sklidit,“ poznamenává Josef Holcman.
Z historického hlediska bráno, má však obavy z odstředivých tendencí.
„Taková Národopisná Morava, která v roce 1939 žádala připojení Slovácka ke Slovenskému štátu, budiž odstrašujícím příkladem. Pořád mám z Občanského fóra v paměti ty borce z Brna, kteří objížděli v prosinci 1989 a v roce 1990 Moravu a žádali, ani nevěděli co. Takže na otázku ke které národnosti se hlásím, nejsem v tuto chvíli schopen odpovědět a ani se jí nijak nezabývám,“ odvětil Josef Holcman.Blízko k jeho názoru má hudebník a skladatel Jiří Pavlica ze Starého Města.
„Jsem Čech rodu moravského, tedy narozený na Moravě, proto vnímám a ctím její kulturní a historická specifika, stejně jako specifika česká,“ prohlásil Jiří Pavlica.
Scénáristka a zpěvačka Marta Santovjáková Gerlíková nad tím nechce příliš přemýšlet.
„Nejraději bych uvedla národnost valašská, ale napíšu česká,“ usmívá se cérka z Jarcové.
K jaké národnosti se hlásí:
Jiří Jilík, 75 let, spisovatel a publicista, Uherské Hradiště: Moravská
Luděk Galuška, 61 let, archeolog, Ostrožská Lhota: Moravská
Marie Zelená, 55let, módní návrhářka, Ostr. Nová Ves: Česká
Jiří Pavlica, 67 let, hudebník a skladatel, Staré Město: Moravská
Marta Santovjáková Gerlíková, 35 let, scénáristka a zpěvačka, Jarcová: Česká
Karel Bartošek, 63 let, historik, Holešov: Moravská
Josef Holcman, 69 let, spisovatel a právník, Zlín: Moravská
Lucie Redlová, 41 let, písničkářka, Valašské Meziříčí: Moravská
Zdroj: Slovácký deník
V BLUDNÉM KRUHU (sedmnáctá část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)
V průběhu dubna 1919 se začalo měnit politické klima ve východní Evropě a odezvy nejnovějších událostí v Rusku ovlivnily jednání v Paříži. Monarchisté a republikáni se po sérii drtivých úderů bolševických armád dávají na překotný ústup na celé linii od Petrohradu až po západní Ukrajinu a jejich odpor se rozpadl do několika bezvýznamných, navzájem izolovaných seskupení. Ve Varšavě si uvědomili dosah nebezpečí, které až doposud nebylo bezprostřední. Uvědomili si to i spojenci Dohody. Průjezd transportů s municí a se zbraněmi, jejichž počet vzrůstá, musí být z ČSR plynule zajištěn, neboť nejdůležitější trať na východ vede právě přes Bohumín a Petrovice do Polska. Pilsudski vyhlásil mobilizaci a stáhl do Běloruska početné síly. Rozhodl se nevyčkat akce bolševiků a sám je předejít preventivním úderem. Se svým štábem vypracoval rozsáhlý plán útoku, jenž měl za cíl zcela paralyzovat armády rudých v západním Rusku. Dohoda spoléhala na to, že generálova armáda vbrzku napraví to, v čem selhala málo koordinovaná a názorově rozrůzněná protibolševická opozice.
Avšak svízelům zdaleka nebyl konec. V Maďarsku vypukla proletářská revoluce, jejímž přímým důsledkem byl vznik tzv. republiky rad po vzoru sovětského Ruska. Bolševický režim v dalším evropském státě byl na světě a nebylo divu, že za takových choulostivých okolností nabylo Polsko pro Dohodu na významu. Také za oceánem rychle dospěli k přesvědčení, že s poťouchlou těšínskou záležitostí se musí urychleně skoncovat. Lansing přicestoval do Paříže a byl okamžitě vyhledán Benešem, jehož Masaryk nepřestával pobízet k činnosti.
Do státního tajemníka USA vkládá čs. prezident velké naděje. Důvěrně se s ním poznal už v průběhu války za svého pobytu ve Spojených státech a nyní spoléhá, že poměrům východních slovanských národů porozuměl natolik, aby v otázce česko-polských vztahů mohl vyslovit zásadní stanovisko. Nepochyboval, že vyslanec zaoceánské velmoci, zastupující dočasně Wilsona v RN bude požívat na konferenci patřičný respekt a vedle tradičního příznivce Clémenceaua tu bude další osobnost nakloněná československým zájmům. Beneš mimo neustále zdůrazňovaných argumentů o uhelném revíru a průjezdní trati doporučuje odškodnit Polsko Horním Slezskem přesně v duchu Masarykových instrukcí. Lansing navrhuje jak osobně Benešovi, tak telegraficky Masarykovi pokračovat v jednání s Paderewským, jehož jménem NR zve do Paříže a nabízí se za prostředníka mezi ním a Benešem. Paderewski nabídku přijal a 6. dubna je už v Paříži, právě ve dnech, kdy polská armáda zahájila v Bělorusku mohutnou ofenzívu proti Sovětům, kteří se ještě nestačili zotavit po mnohaměsíčních bojích s republikány a monarchisty. Beneš se krátce nato sešel s Paderewským a předložil mu Masarykův kompromisní návrh, který by měl uspokojit obě strany.
Ten v zásadě spočíval v tom, že by Polsko formálně uznalo nárok ČSR na celé Těšínské Slezsko a teprve poté při dalším jednání by byla Polsku postoupena část nejvíce osídlená obyvateli polského původu s přihlédnutím k tomu, že pro ČSR se zachová jak karvinský uhelný revír, tak i Košicko-bohumínská dráha.
Jednání brzy ztroskotalo na neochotě polské strany přijmout navržené podmínky. Beneš ukončil poslední schůzku s Paderewkým právě v den, kdy Masaryk v Praze přijal generála Smutse. Britský generál a zanedlouho prezident Jihoafrické republiky se vracel z Budapešti, kde zkoumal tamní situaci a přinášel znepokojivé zprávy o poměrech. Ani pro Masaryka nebylo tajemstvím, že režim Bély Kuhna, ustavený po vzoru leninské doktríny, se pokusí šířit myšlenky komunismu a proletářské revoluce po Evropě na bodácích a že je nevyhnutelné počítat se střetnutím na jihu Slovenska, kde Maďaři už od počátku roku horlivě podporovali iredentistické hnutí. Stejně jako Smuts je přesvědčen, že spor o Těšín musí skončit dřív, než se vyhrotí situace v další oblasti státu. Smuts se o česko-polský problém živě zajímal a přimlouval se za Masarykův návrh, aby se Gdaňsk stal polským územím, a země tak získala vytoužený přístup k moři. Bylo by to bezpochyby vítanou kompenzací za Těšínsko a Masaryk se Smutsem doufali, že to polská strana v případě uskutečnění optimálně ocení. K intervenci Polska proti bolševickým silám v Rusku zůstával Masaryk i nadále skeptický. Po zkušenostech legií dospěl k přesvědčení, že vládu sovětů nelze zdolávat vojensky, neboť se těší značné podpoře zbídačelého lidu, ale bylo by užitečnější vyčkat ekonomického krachu, jenž se v časovém horizontu nevyhnutelně dostaví. Jak lze odvodit ze současnosti (míněna 90. léta 20. století), Masaryk se v účinnosti prostředků nemýlil, ale stěží by očekával, že k tomu dojde až po tři čtvrtě století.
Mezitím Beneš obnovil jednání s Paderewským a podstoupil řadu jednání, aniž dosáhl znatelného pokroku. K poslední schůzce se oba politici dostavili 18. dubna. Beneš byl již unaven. Jednání se vytrvale točila kolem dvou rozporných stanovisek, z nichž ani jedna strana nehodlala slevit, poněvadž v nich spatřovala životní zájmy své vlasti. Poláci i nadále trvali na etnografickém rozdělení, zatímco delegáti Československa na historickoprávním respektování hranic. Postavení Polska se stávalo stále choulostivějším, a ani před ČSR nestály žádné příznivé vyhlídky, neboť vedle sporu o Těšínsko hrozil na obzoru konflikt se zbolševizovaným Maďarskem o jih Slovenska. Bylo pozoruhodné i to, že Polsko nemělo doposud garantovanou žádnou hranici se sousedy a tato tíživá starost v polském postoji se poznenáhlu začínala projevovat výrazněji.
Aby se věc pohnula z místa, navrhl polský premiér jako zcela nové řešení uspořádání plebiscitu na celém území Těšínska. Beneš si uvědomil nebezpečí plynoucí z plebiscitu v oblasti s nadpolovičním polským osídlením, ale na rozmýšlení mu nezbýval čas. 23. dubna povolává NR Beneše i Paderewského a vyžaduje zprávu o výsledku vzájemného vyjednávání. Po výpovědích obou se NR neskrývá s roztrpčením, že se nedospělo k dohodě. Beneš vystihl, že přízeň NR je nyní na straně Poláků v důsledku jejich úspěšné kampaně proti bolševické armádě, která od počátku měsíce neuspořádaně ustupuje před jejich náporem. NR se proto přiklání k polskému návrhu o etnografickém rozdělení a hned přichází se svým návrhem. Zamýšlí přiznat Polsku Bohumín a Karvinou i s tratí až k Třinci. Také tamní železárny mají ležet na polském území. Československu se doporučuje vybudovat s polským přispěním náhradní trať z Frýdku do Těšína. K tomu řešení se přihlásil i Lansing a 8. května informoval Beneše, že stanovisko NR může pokládat za definitivní. Beneš je zdrcen. ČSR z podílu připadne 26 uhelných dolů, Polsku 10. Ostravsko-karvinský revír bude rozdělen, stejně jako Košicko-bohumínská dráha. Z celého sledu možných východisek dochází k nejhorší variantě, snad s výjimkou té, kdyby velmoci přijaly do důsledku polskou žádost o etnografický zřetel a zvolily za hranici řeku Ostravici.
STÁTOPRÁVNÍ USPOŘÁDÁNÍ NA MORAVĚ PO ZÁNIKU VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠE
Jaroslav Nesiba, 16. března 2021
Kapitoly z moravské historie /5/
V západoslovanském státě, tedy v Čechách a na Moravě, se na konci 12. století situace velmi zdramatizovala. Státoprávní postavení Moravy se změnilo zásadním způsobem. Systém údělných knížectví přestal být účinný, neboť rozhodnutím římského císaře Friedricha I., zvaného Barbarossa (Rudovous), bylo ustaveno Moravské markrabství. Markrabství bylo samosprávné (vlastní vnitřní správa země) a oddělené od Českého knížectví. Bylo tak podřízené přímo římskému (německému) císaři jako říšské léno. Na říšském sněmu v Řezně (Regensburg) ve dnech 26. – 29. září 1182 bylo panování v západoslovanském státě rozděleno. Kníže Bedřich měl nadále vládnout v Čechách a Moravě měl vládnout Konrád Ota. Konrád Ota byl uznávaný moravský vládce, původem ze znojemské větve moravských Přemyslovců.
S tímto řešením, tedy ztrátou vlády nad Moravou, se pražský kníže Bedřich nechtěl smířit. Vyslal proto svého nevlastního bratra Přemysla, (jednalo se o Přemysla Otakara I., který později získal titul českého knížete a poté i krále), s vojskem na Moravu. U Loděnic, poblíž Moravského Krumlova, za silného mrazu, došlo k bitvě. Dne 10. prosince 1185 skončila bitva údajným x) vítězstvím Čechů nad Moravany. Pokud to bylo vítězství, bylo to vítězství Pyrrhovo. Vysoký počet padlých byl na obou stranách.
Markrabě Konrád Ota však hodnotil rozpojení Moravy a Čech jako škodlivé i s ohledem na budoucnost. Rozhodl se s knížetem Bedřichem smířit. Roku 1186 s ním v Kníně (u Slap, jižně od Prahy) uzavřel dohodu a podřídil vládu nad Moravou opět českému knížeti sídlícímu v Praze. Zda byla na Moravě obnovena údělná knížectví, nebo přetrvávalo celistvé Moravské markrabství není z análů zřejmé. Po odchodu pražského knížete Bedřicha roku 1189 na věčnost, byl Konrád Ota povolán českými velmoži na knížecí stolec do Prahy. Vládl tam pouze do roku 1191, kdy na výpravě do Itálie u Neapole zemřel. Následovala krátká epizoda vládnutí Václava II. a to v letech 1191-92. To bylo poslední nastolení vlády podle seniorátního řádu vydaného Břetislavem I. Václava II. vypudil z Prahy nezkrotný Přemysl Otakar I. Jindřich VI., syn a následník císaře Barbarossy, udělil českou korouhev Přemyslu I. a moravskou korouhev jeho mladšímu bratru Vladislavu Jindřichovi. Tato moravská svrchovanost není v historiografii blíže specifikována.
Rozdělení moci mezi Čechami a Moravou bylo podmíněno zaplacením 6 000 hřiven stříbra Přemyslem Otakarem I. Platbu císaři však Přemysl Otakar I. nesplnil a tak zasáhl pražský biskup Břetislav Jindřich a v této složité situaci se s císařovým souhlasem chopil vlády v Praze. Odstavený Přemysl Otakar I. pobýval v cizině, ale po úmrtí biskupa Břetislava Jindřicha se v létě 1197 chtěl opět chopit moci. Nástupcem Břetislava Jindřicha byl však šlechtou určen Vladislav Jindřich. Schylovalo se k tvrdé mocenské konfrontaci.
Před Prahou stála dvě vojska – Vladislavovo, bránící knížectví a Přemyslovo, útočící na centrum státu. A zde se projevil mimořádný státnický i lidský charakter vládnoucího knížete Vladislava Jindřicha. Tehdy, v noci z 5. na 6. prosince 1197 povolal kníže Vladislav Jindřich k jednání svého staršího bratra Přemysla Otakara I. Bitva byla zažehnána a mezi bratry bylo sjednáno rozdělení moci. Hlavním knížetem byl ustanoven Přemysl Otakar I. a v Moravském markrabství uhájil vládu Vladislav Jindřich. Moravské markrabství mělo být nadále lénem českého knížete, nikoli lénem říšským. Zároveň byly zažehnány i snahy o podřízení biskupství pod říšskou (německou) svrchovanost.
Zamezením krvavé bitvy se moravský markrabě Vladislav Jindřich trvale zapsal do naší i evropské historie a zároveň uhájil před časem získanou nemalou míru samostatnosti Moravy, tedy její samosprávu.
Je třeba si připomínat, že od těch dob trvala existence Moravského markrabství až do roku 1918!
x) Moravské letopisy, Lubomír E. Havlík, citace: Čechové údajně zvítězili, po bitvě však spěšně odtáhli do Čech, což vítězové zpravidla nečiní a Moravané opanovali bojiště.
ZPRÁVY
Osobnost Moravy 2021 – zahájení 6. ročníku
Zveřejněno 26. 2. 2021
Vážení příznivci, Moravanky a Moravané, je začátek roku 2021 a my členové organizačního týmu ze spolku Moravská národní obec si vás dovolujeme co nejsrdečněji pozvat nejen k pouhému sledování, ale především k aktivní účasti na již šestém ročníku naší úspěšné a zajímavé iniciativy „Osobnost Moravy“.
Zdroj: zamoravu.eu
Nová učebnice dějepisu „Morava do roku 1860“ je hotová
Zveřejněno 31. 1. 2021
Vážení členové a příznivci Moravské národní obce, vážení Moravané. V pátek 22. ledna tiskárna dokončila prvních dvě stě výtisků nové učebnice dějepisu „Morava do roku 1860“. Završila se tak další etapa společného úsilí Moravské národní obce z. s. a Gymnázia Akademia s.r.o. o zpřístupnění skutečných dějin Moravy. Dějin, ve kterých je Morava plnoprávným subjektem historie a ne jen občas zmiňovaným přívěskem dějin Čech.
Zdroj: zamoravu.eu
JAKOU NÁRODNOST VYPSAT?
V tisku ze dne 11.11. 2020, je potvrzeno, tiskovou mluvčí Českého statistického úřadu Jolanou Voldánovou, že při sčítání lidu, nyní v březnu 2021 v ČR, se bude uznávat vypsaná národnost moravská i slezská – vedle národností dalších. Proto tyto řádky o historii, o národnosti.
Naše město Prostějov minulý rok slavilo výročí 630 let, od udělení Tržního práva, markrabětem moravským a pozdějším králem římským Joštem Lucemburským. Prostějov leží na úrodné Hané, v historické Zemi moravské. Jsme tedy součástí ještě starší historie, která trvá od roku 822. Tento rok bylo poprvé o Moravanech napsáno v „ Letopisech království Franků “.
V prvním slovanském státě – Velké Moravě, vzniklo první písmo od sv. Cyrila a Metoděje. Tito patroni Moravy, od roku 1980, byli vyhlášeni papažem Janem Pavlem II., i patrony celé Evropy. I po Velkomoravské říši máme plno dalších osobností, kteří se k moravství hlásili. Šlechtic Karel starší z Žerotína, správce Moravy a mecenáš Jana Ámose Komenského. Tento pedagog a učenec, J. A. Komenský, v knize Opera omnia didactica, charakterizoval sám sebe „ původem Moravan, s jazykem českým a povoláním teolog “. Moravu nazýval svojí matkou a podepisoval se J. A. Komenský Moravský. Dokladem jsou rytiny od Václava Hollara, z roku 1642, 1652 a 1655, kde je nad portréty tohoto učence napsáno latinsky do oblouku „ IOHAN – AMOS COMENIVS MORAUVS.A ATAT.“
A ještě pár jmen z vědy a kultury – zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel, básník Jan Skácel, spisovatel Jan Trefulka, herec Vladimír Menšík, hudebník a dirigent Gustav Brom, písničkář Karel Kryl. To jsou jména, která mě momentálně napadla, jen pro ilustraci, z těch dalších mnoha významných, nevyslovených, kteří se hlásili k moravství.
Proč to píšu? Chci dokázat, že národnost moravská má svoji historii, kulturnost, vzdělanost, a to jsou podmínky k její svébytnosti a životaschopnosti. Když slyším někdy v celostátních sdělovacích médiích takové hlášky – typický český koláč frgál, typický český kroj z Kyjova, český zámek Tovačov, ale i český učitel národa Komenský, to přece není pravda.
Kdy se přestala běžně používat národnost moravská? Stalo se tak se vznikem republiky, v roce 1918. V nové republice Československé však – Češi, Moravané, Slezané, Slováci a Rusíni – byli alespoň označeni a reprezentováni svými zemskými erby ve státním znaku, a bylo zřízeno zemské uspořádání státu. I v úmrtních knihách padlých z l. světové války, ve vojenských archivech, jsou vypsáni tito padlí jako Češi, Moravané, Slezané atd.
Za vlády komunistů, k 1. 1. 1949, na příkaz Stalina, bylo touto komunistickou mocí zemské zřízení zrušeno. V roce 1990 poslanci odhlasovali a uznali, že tento akt byl protiprávní, a že je třeba jej napravit. Ale nic se nestalo. Od roku 2000 neexistuje ani tisíciletá, historická, zemská hranice mezi Čechy a Moravou. I když byl připravený zákon pro obnovení zemského uspořádání, a to již po oddělení Slovenska od našeho státu, nebyla zde politická vůle. A tak dnes mnozí ani neví, že Dačice, Svitavy, Moravská Třebová nepatří do Čech a území kraje Vysočina je na půl v Čechách a na půl na Moravě.
Na Slovensku je moravská národnost uznávaná. Ale nemělo tomu tak být. Roku 2000 naše tehdejší vláda požádala Slovensko o vyřazení moravské národnosti ze seznamu státem oficiálně uznávaných menšin. Tento dokument byl napsán v Praze 26. července 2000, paradoxně tehdejším zmocněncem vlády ČR pro lidská práva a adresován byl místopředsedovi vlády na Slovensku. Celý dokument lze snadno najít na internetu. Při sčítání lidu, v roce 2001 na Slovensku, bylo na sčítacích arších vypsáno 12 národností, ale moravská zde chyběla. Pro odpor lidí se opět uznala a stále uznává. Na archy, se při sčítání lidu na Slovensku, v roce 2011, opět vrátila.
Kým se cítím, zda jsem Moravanem, Slezanem, Čechem, nebo se hlásím k jiné národnosti, je svobodné právo každého a toto právo nemá být upíráno ani centrální propagandou, ani politickou reprezentací.
Dnes se téměř každý politik hlásí k odkazu prvního prezidenta Československa T. G. Masaryka, ale na tato jeho slova každý vrcholný politik v Praze zapomíná: „ …moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky, Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“ Ono centrálně všechno řídit, není dobré. To je proč se máme hlásit ke své zemi, národnosti, ke svým předkům a dílům, které tady, pro další generace, zanechali. Aby se peníze, které se na tomto území, na Moravě, vytvoří, se z větší části, investovaly zpět zde, a nečekalo se, až se to „ spravedlivě “ přerozdělí z Prahy. Po mé argumentaci, i známí a kamarádi Češi i Vltavou křtění, musí přiznat, že mám asi pravdu.
Byl bych rád, aby vaše vyplňování sčítacího archu nebylo automatické. Zamyslete se v klidu, podle svého pocitu, svých předků, a nebo podle toho, v které části naší republiky žijete. Ústava našeho státu začíná větou: „ My občané Čech, Moravy, Slezska …“
Ale ať si vyberete jakoukoliv národnost, žijeme společně v našem městě, v historické zemi, v jednom státě. Proto bych byl rád, abychom byli, v této podivné době, všichni k sobě ohleduplní, tolerantní a né sobečtí. Nejednali podle slov z refrénu písně Já, od hudební skupiny Olympic – „Já, já, já jenom já, já, já, já jenom já … .“
Přeji každému z vás zdraví, štěstí a víru – bude líp.
výtvarník Jan Jankůj
Poznámka redakce Hlasu Moravy: Článek byl určen pro obyvatele Prostějova a vyšel v tamních Radničních listech. Autor zaslal článek ke zveřejnění v Hlasu Moravy a vymínil si nečinit v něm žádné úpravy. Jeho přání jsme respektovali.
BŘEZEN – DUBEN 1991
Milan Trnka, 8. března 2021
Navazujeme na sérii příspěvků o vývoji moravského hnutí v období od února 1990 (viz Hlas Moravy číslo 116) do května 1991.
16. února 1991 vydala Moravská národní strana “Prohlášení k současné situaci v otázkách samosprávného rovnoprávného postavení Moravy. Oficiálně se přihlásila k možnosti řešit postavení Moravy nezávisle na Čechách. Morava by měla být podle “Prohlášení” považována za státotvorný subjekt v rámci Československé republiky, která by se stala spolkovým státem. Myšlenky, uvedené v “Prohlášení” byly následně rozpracovány do “Tezí Ústavy Moravskoslezské republiky”. Podle “Tezí” jsou Moravané samosprávným státotvorným národem, Mělo by tedy být upraveno státní zřízení Moravy a Slezska. Moravskoslezská reprezentace by následně zahájila s dalšími státoprávnými národy Československa rozhovory o uzavření státních smluv, které by Československo přeměnily na konfederativní stát, tvořený třemi republikami: Slovenskou, Moravskoslezskou a Českou. Teze zveřejnila Moravská národní strana 17. března 1991.
V březnu 1991 se začaly množit výzvy k zahájení občanské neposlušnosti moravského obyvatelstva. Reálnou se jevila možnost zastavení provozu železničních souprav na území celé Moravy po určitou dobu nebo zablokování dálnice mezi Brnem a Prahou.
3. března 1991 se uskutečnilo Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB). K moravské národnosti se přihlásilo 1 362 313 lidí, ke slezské národnosti 44 000 lidí. V rámci historických zemských hranic to představovalo 39,6 % obyvatel Moravy a 4,3 % obyvatel Slezska. V rámci celé České republiky se jednalo o 13, 22 % občanů moravské a 0,43 % slezské národnosti.
9. března se uskutečnil Kulatý stůl politických stran, politických hnutí a společenských organizací Slovenska, Moravy a Slezska v Bratislavě. Bylo vydáno prohlášení, ve kterém se mimo jiné uvádí, že “Slováci, Moravané a Slezané, stejně jako Češi, mají právo samostatně rozhodnout o svém způsobu začlenění v novém státoprávním uspořádání republiky. Moderní moravský národ je konstituovaný a má právo sám určit své postavení ve státě. Toto postavení má právo koncipovat buď na principu národním nebo na principu občanské samosprávy při respektování práv národů, národností a etnik.”
11. března se setkala se zástupci Moravského kulatého stolu (šesti zvolenými delegáty z celkem 26 promoravských subjektů a politických stran, které tehdy začaly u Kulatého stolu spolupracovat) v prostorách brněnské Nové radnice předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová. Označila návrhy na trojdílnou Československou federaci, respektive konfederaci, za nereálné. Důvodem neměl být postoj Čechů, ale údajný odpor Slováků proti takovému návrhu. Jednání byl přítomen také ministr české vlády Jaroslav Šabata. Občanské fórum vyslalo na jednání pouze dva pozorovatele.
Tisk na Moravě a v Čechách zesílil současně důraz na zpravodajství o rozhodném odmítání trojfederace ze strany Slováků a na výstrahy projevů nacionalismu na Moravě a ve Slezsku. Téměř zapadlo prohlášení premiéra slovenské vlády : “Souhlasíme s Moravany, aby postupovali tak, jak uznají za vhodné, aby dosáhli svých práv, která si ovšem nemusí vydobývat na Slovácích. My jim v ničem nepřekážíme. ……. V případě, že dojde k trojfederaci budeme mít své vlastní stanovisko k vrcholným orgánům. Jaké, to jsme ještě nikomu neřekli, čekáme až dozraje Morava a Slezsko. 4. března jsme byli v Praze na Vikárce ujištěni panem Pithartem, že postavení Moravy a Slezska bude řešeno v rámci České republiky, což je odhad, který se mi nejeví jako úplně správný.”
12. března 1991 přijal prezident Václav Havel k rozhovorům moravské poslance na pražském hradě. Brněnský deník Rovnost zveřejnil informaci, podle které prezident vyčetl Moravanům, že jsou mezi nimi “staré struktury”. Vskutku pádný důvod ke zpochybnění reprezentace moravských poslanců od člověka, obklopeného bývalými komunistickými funkcionáři.
Během jednoho týdne vychrlili nezávislé Lidové noviny celou řadu urážek Moravanů ve smyslu Havlova prohlášení. “Stará struktura” byla oblíbeným označením pro ty, kteří měli jakékoliv výhrady k metodám zavádění demokracie podle představ nových vládců. Ironicky laděné články vyčítali občanům na Moravě a ve Slezsku přílišnou spolupráci s totalitní mocí třeba vypočítáváním pracovních rekordů, kterých bylo při vyhlašování závazků k různým výročím za minulého režimu dosaženo moravskými dělníky (především horníky) a zemědělci. Bylo naznačováno, že “staré struktury” se nechtějí vzdát svých pozic a proto načasovaly demonstrace a nepokoje na Moravě právě na tyto chvíle budování demokracie. Moravané jsou na rozdíl od Čechů příliš družní, a to není dobré, protože družnost sloužila komunistům jako zástěrka při prosazování jejich cílů. Proto Moravané zdůrazňují a setrvávají například v oblibě vína, slivovice a klobásků. Nejsou totiž schopni pochopit širší souvislosti hospodářské reformy, dodržování lidských práv, svobody a nutnost vstoupit do Evropy. Najednou žádají samosprávu a odmítají počkat, až co uzná Praha za vhodnější. Snad nejodpornější bylo konstatování, že Praha přitáhla v posledních letech spoustu parazitů, kteří získávají v hlavním městě zaměstnání a byty na úkor Pražanů.
Snahy o pacifikaci moravského hnutí sílily i na půdě vládních institucí. Pokračovalo vyšetřování údajné spolupráce předsedy Hnutí samosprávné demokracie docenta Boleslava Bárty se Státní bezpečností, kterou potvrdila také parlamentem vytvořená komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu 1989. Část poslanců, zvolených za HSD – SMS jej vyzvala k rezignaci. Spory vyústily ve vznik dvou poslaneckých klubů HSD – SMS ve Federálním shromáždění: 19. 3. 1991 byl ustaven poslanecký klub HSD – SMS I. se sedmi členy a předsedou Zdeňkem Vysloužilem. 20. 3. pak poslanecký klub HSD – SMS II. vedený Ladislavem Žáčkem. Obdobná snaha byla i v poslaneckém klubu České národní rady, k uskutečnění rozpadu na dva kluby ale nedošlo.
Ve středu 17. dubna se uskutečnily další demonstrace na podporu práva občanů rozhodovat o svých věcech. Za právo na samosprávu Moravy a Slezska a za dobrou životní úroveň pro všechny obyvatele Československé republiky se demonstrovalo v Brně na Náměstí svobody při účasti předsedy Hnutí doc. Boleslava Bárty a předsedy zemského výboru Československé strany socialistické Ing. Jiřího Drápely. V Ostravě na Masarykově náměstí se demonstrace zúčastnil poslanec Federálního shromáždění JUDr. Václav Tomis a tajemník HSD – SMS Ing. Zdeněk Tichý. Účast byla oproti dřívějším shromážděním znatelně nižší. Rozpory uvnitř Hnutí a sílící protimoravské aktivity se projevily nejvíce v Olomouci, kde původně svolaná akce byla odvolána. Údajně z důvodu neúčasti zaneprázdněných poslanců z Federálního shromáždění. Zrušení akce však nebylo v předstihu oznámeno a účastníci, kteří dorazili do Olomouce z okolních měst zůstali bez informací. Plakáty, zvoucí k účasti na demonstraci byly přelepovány letáky s demagogickými hesly, označujícími působení Bártova Hnutí za “klín, vrážený mezi čechy a moraváky” (ne, to není chyba v pravopisu, takto byly názvy obou národů s malými začátečními písmeny opravdu natisknuty).
29. dubna 1991 zorganizovalo Hnutí “Pochod Moravanů” Prahou za účasti docenta Bárty. Z různých míst Moravy se vypravovaly autobusy. Mezi účastníky bylo také pět krojovaných hudebních souborů. V budově České národní rady předala předsedkyni ČNR D. Burešové delegace Moravanů stanovisko HSD – SMS k řešení státoprávního uspořádání republiky. Pochod Prahou byl zakončen na Václavském náměstí, kde u sochy svatého Václava Moravané položili tolik kytic v moravských barvách, kolik bylo na Moravě a ve Slezsku okresů, včetně těch, které totalitní administrativa přikázala připojit k českému území.
Tlak proti moravským iniciativám byl stupňován i na parlamentní scéně. Při projednávání zprávy, předložené lustrační komisí bylo poukazováno například na fakt, že takzvaným agentům – spolupracovníkům Státní bezpečnosti nebylo umožněno se hájit tak, jak stanoví platný právní řád. Nebyly také vzaty v úvahu důkazy o nevině nařčených. Poslanec Miloš Zeman například vystoupil v parlamentě s oznámením, že dva řídící důstojníci bývalé Státní bezpečnosti byli zproštěni pozitivní lustrace po té, co změnili výpověď. Presumpce neviny stanoví, že do doby, než je podezřelému nezvratně prokázána vina a rozsudek soudu nabude platnosti, nesmí se uvádět jako vinný. Lustrační komise však doporučila poslancům Bártovi a Tomisovi, aby rezignovali na poslanecké mandáty, protože je sice neobviňuje, ale záznam v registru svazků StB je k odstoupení dostatečným argumentem.
10. 12. 1970 prohlásil na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Karel Neubert jmenovitě na adresu Boleslava Bárty (otisklo Rudé Právo 12. 12. 1970): “Exponenti pravicových a antisocialistických sil chtěli vybudovat až milionovou organizaci, takzvanou Společnost pro Moravu a Slezsko. …… Jejich cílem bylo vybudovat takovou mohutnou nátlakovou skupinu, která měla izolovat vliv strany a státních orgánů a být podle nich představitelem všeho moravského lidu.”
Parafráze projevu soudruha Neuberta by mohla znít: “Exponenti sil, které uvěřili v demokratický proces, vybudovali mnohatisícovou organizaci, tak zvané Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko …… Jejich cílem je vybudovat takovou mohutnou nátlakovou skupinu, která by umožnila izolovat vliv státních orgánů na právo občanů rozhodnout o svém postavení ve státě a být představitelem moravského lidu.”
22. 3. 1991 přednesl tajemník HSD – SMS Aleš Kladivo ve Federálním shromáždění příspěvek, v němž uvedl doslova: “(Boleslav Bárta) měl a má své nepřátele pro vždy nekompromisní a přímé postoje a neschopnost ohýbat hřbet. To platí i pro dnešní dobu, kdy stojí v čele Hnutí za samosprávnou demokracii. V podzimním období jsem nechtě vyslechl zde v parlamentě krátkou úvahu: “Když zlikvidujeme Bártu, zlikvidujeme snahy o moravskou samosprávu.” Těch útoků a napadání bylo již tolik, že jsem přesvědčen o pravdivosti této sentence. To, že průkazný dokument svědčící o nevině poslance Bárty, nebyl lustrační komisí vůbec vzat v potaz, mě v tom jen utvrzuje. Potvrzuje se tu jeden z citátů La Rochefoucaulda, odrážející jeho názor: „Zlo, které pášeme, nepůsobí nám tolik pronásledování a nenávisti, jako naše vlastnosti dobré.”
Boleslavu Bártovi zbýval měsíc života…
PROČ PŘI SČÍTÁNÍ LIDU ZAPISOVAT JAZYK MORAVSKÝ?
Milan Trnka, 6. března 2021
Otázka, zda ještě stále existuje zemský útvar zvaný Morava, nebo zda existují v České republice Moravané jako skupina obyvatel, je uměle komplikovaná tvrzením, že o národnosti občana rozhoduje jazyk. Toto tvrzení se utvářelo v dobách takzvaného národního obrození, vznikajícího v různých koutech Evropy již koncem osmnáctého a během devatenáctého století. Tedy nejen na území Rakouské monarchie. Ve snaze vymezit pojem “národ” a “národní stát” byly vytvářeny teorie o společně prožitých událostech, společném základu kultury a především o společném jazyku. Jazyková jednota je bezpochyby důležitým prvkem v rozpoznávání národnosti, ale nikoliv rozhodujícím. Uvedená jazyková teorie se stala samozřejmou doktrínou především v obdobích existence totalitních režimů v různých státech, Československo nevyjímaje. Její počátky lze najít v dobách Velké francouzské revoluce, kdy byla vyhlášena mocenská suverenita lidu a termíny “národ” a “demokracie” splynuly ve Francii do jednoho významu. Dá se říci, že právě Velká francouzská revoluce položila základy k rozvoji nacionalismu (v záporném smyslu slova), do té doby pojmu málo známému.
Ve snaze dokázat, že obyvatelstvo některých částí bývalého Československa (a nově současné České republiky) hovoří odlišným jazykem od obyvatel jiných částí státu, začali zastánci moravské samosprávy uvažovat o nářečích jako o samostatných jazycích, které by následně předurčovali i existenci různých národů. Až tak daleko může zajít úporná snaha dodržet nesmyslné pravidlo “jeden jazyk rovná se jeden národ”. Hlasatelé tohoto pravidla uvádí, že samostatný jazyk může být za takový považován jen tehdy, existuje-li slovník spisovného jazyka. Tím vyloučili nejen pokusy vydávat nářečí za odlišný jazyk, ale vytvořili i absurdní argument, že Moravané (a následně Morava) neexistují, protože neexistuje ani slovník spisovné moravštiny.
Je pravda, že v období vzestupu německého, maďarského, a českého národního obrození Moravané svůj Slovník spisovného jazyka nevytvořili. Ojedinělé pokusy se udály, nenašly však žádnou odezvu. Dějiny Moravy však dávají dostatek důkazů o používání moravštiny i jako diplomatického jazyka. Příkladem může být období, kdy Morava byla součástí uherského státu. Moravštinou se sepisovaly důležité listiny už od počátku patnáctého století a za krále uherského a markraběte moravského Matyáše Korvína byla moravština pokládána za úřední a diplomatický jazyk i na západě Ukrajiny, v Polsku a v Litvě. Moravská reprezentace přistoupila v období českého národního obrození na teorie o nutnosti společné jazykové obrany slovanského obyvatelstva v rakouské monarchii proti sílícímu německému národnímu obrození a přijala češtinu za společný jazyk Moravanů a Čechů. Tím zanikla možnost bránit se výše zmíněným teoriím o jednom národě, hovoří-li obyvatelstvo stejným jazykem. Do té doby se však Moravané i Čechové považovali za dva různé zemské národy a nezáleželo při tom, jakým jazykem který národ hovoří – zcela přirozeným bylo vědomí, že česky hovoří Čechové v Čechách a moravsky hovoří Moravané na Moravě. Česká reprezentace však sledovala v průběhu národního obrození jasný cíl – dosáhnout české hegemonie v bývalé Koruně české i na Slovensku. K tomu jazyk využila. Slovenská reprezentace se na rozdíl od té moravské dokázala tomuto tlaku ubránit.
Je-li podmínkou existence národa jednotný jazyk, pak bychom nemohli hovořit například o americkém či švýcarském národu. Národ může existovat i bez Slovníku spisovného jazyka. Není bez zajímavosti, že už v roce 1853 jednal o těchto otázkách Mezinárodní kongres v Bruselu, který určil jako rozhodující kritérium pro stanovení příslušnosti jedince k národnosti jazyk, kterým se hovoří nikoliv na území určitého státu, ale v dané komunitě. Jednalo se o takzvaný obcovací jazyk. Dnes je hlavní váha k přihlášení se k určitému národu kladena na vlastním cítění a vůli jedince. A jazykem se rozumí jazyk, který se jedinec učil od své matky nebo osob k tomu pověřených – takzvaný mateřský jazyk.
Sčítání lidu není žádnou novinkou v dějinách lidstva. Stačí připomenout okolnosti narození Ježíše Krista, které se událo v době, kdy císař Říše římské Caesar Augustus vydal výnos, nařizující soupis lidu v tehdejším celém obydleném světě. “Moderní” sčítání lidu se na moravském území uskutečnilo poprvé v roce 1869. Ve všech Sčítáních se na území Rakouska – Uherska až do první světové války (1869, 1880, 1890, 1900 a 1910) nezjišťovala národnost. Na sčítacích listinách bylo však nutno uvést místo narození v pořadí: korunní země (v našem případě Morava) a obec, dále pak místo domovského práva. Vypisovala se však mateřská řeč (v našem případě moravština).
Jestli jsou Moravané samostatným národem v České republice, o tom nemohou rozhodovat žádní úředníci na ministerstvu, žádní politici nebo sociální inženýři vymýšlející absurdní podmínky pro spnění svých fantazijních představ. Ke kterému národu patřím, to si musím rozmyslet já sám, případně si to musí rozhodnout pospolitost lidí, kteří mají shodný názor a mohou se opřít o historii a kulturu svých předků. A do této kultury a historie patří i jazykové zvyklosti na území, ve kterém takový národ žije. Nenechme se zviklat při zapisování moravské národnosti a moravského jazyka posměšky na adresu moravštiny a moravanství. Není nesnášenlivým nacionalistou ten, kdo se ke svému národu a jazyku přihlásí. Šovinistou je naopak ten, kdo začne jeho rozhodnutí zpochybňovat, zesměšňovat a popírat.
Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB) v roce 2011 poprvé zpracovávalo mateřský jazyk moravský. Tomuto faktu však nebyla před deseti lety věnována téměř žádná osvěta. Podíváme-li se na výsledek předchozího SLDB 2011 v záležitosti jazyka, pak pořadí počtu obyvatel, hlásících se k jednomu samostatnému jazyku bylo: k českému 9 263 300 lidí, ke slovenskému 154 465, k moravskému 62 908 osob, k ukrajinskému 48 250, k polskému 33 597, k jazyku ruskému 31 622 osob, k jazyku vietnamskému 30 830 lidí, k německému 14 148, k romskému 4 919 obyvatel. Vyjmenoval jsem deset samostatně zapsaných jazyků záměrně! Moravský jazyk byl druhým nejpočetnějším v pořadí. Co myslíte? Nebylo by při Sčítání 2021 logické, aby jazyk moravský byl na sčítacím archu předepsán jako druhý v pořadí? Jenže kde je v současné době nějaká logika? Takže na sčítacím archu k SLDM 2021 uvidíte předtištěné mateřské jazyky v pořadí český – slovenský – romský – polský – německý – ruský – ukrajinský – vietnamský a znakový. Jazyk moravský a případné další musíte dopisovat! Můžeme uvažovat o diskriminaci Moravanů? Je to záměr, nebo jde o nedopatření?
Pro doplnění: Při Sčítání je možno uvádět dva mateřské jazyky. Při SLDB 2011 využilo této možnosti 45 561 osob. Možno tedy uvádět, že k moravskému jazyku se před deseti léty hlásilo 108 469 občanů České republiky.
Vážený čtenáři, organizace volného sdružení Moravský kulatý stůl ve velké většině spojily své síly a možnosti, aby seznámily občany na Moravě a ve Slezsku s možností přihlásit se k moravské či slezské národnosti a k moravskému mateřskému jazyku. Propagace této možnosti je nutná vzhledem k faktu, že i když má Česká republika v preambuli své Ústavy uvedeno “My občané v Čechách, na Moravě a ve Slezsku …..” je kultura, historie i současnost na Moravě a ve Slezsku zamlčována nebo v lepším případě vydávána pouze za českou. Existence moravské a slezské národnosti je popírána a zesměšňována. Nikdo však nemá právo bránit občanům, aby se podle vlastního svobodného rozhodnutí hlásili k jiné národnosti než české a k jinému mateřskému jazyku než českému, pokud je takové rozhodnutí odůvodněno právě vlastními tradicemi, vlastní historií a kulturou.
Spolky a politická uskupení v Moravském kulatém stole nabízí různé programy a různé cesty, jak tyto programy plnit. Tyto programy a cíle najdete například na internetových stránkách jednotlivých iniciativ. Protože MKS je volné sdružení, ustavené za účelem vzájemné informovanosti, případně za účelem vzájemné spolupráce v prokazatelně společném zájmu (jako je vyjádření příslušnosti k Moravě a Moravanům při Sčítání lidu), nemůže vydávat politická prohlášení a stanoviska, jak občas mnozí spoluobčané žádají.
Od konce února 2021 se dvě stovky dobrovolníků podílí na vylepování plakátů s výzvou zapisovat moravskou národnost a moravský jazyk, na výměně názorů s náhodnými svědky výlepu nebo s těmi, kteří telefonují a píší své dotazy či nesouhlasná stanoviska, na zhotovování facebookových klipů s osobnostmi na Moravě, na psaní článků do obecních zpravodajů, a tak dále. Překvapilo, kolik občanů se zapojilo plněním konkrétních činností k této iniciativě Morava 1918 a Moravského kulatého stolu. V naprosté většině se jedná o lidi, kteří nejsou členy žádné ze současných promoravských politických stran ani žádného občanského spolku. Je to zřejmě důkaz, že povědomí o příslušnosti k moravské zemi nebo k moravskému národu je stále živé, že se snahám čechizačního procesu Moravy a Slezska nepodařilo toto povědomí zcela vymazat.
O to více mrzí, když od zasloužilých členů některých moravských uskupení slyšíme povzdechy typu “K čemu je nám ta aktivita před sčítáním dobrá, když lidem moravská národnost ani jazyk stejně nic neříkají?” Přátelé! To se domníváte, že našim spoluobčanům budou tyto záležitosti vysvětlovat pražské úřady? Už dlouhá desetiletí je známo, že my – Moravané, nemáme jinou možnost informovat veřejnost o skutečnosti v záležitostech Moravy jinak, než osobním nasazením, osobní angažovaností. Nenaříkejte, že občané o moravanství nic neví! Je to i naše chyba. Nejsme schopni s lidmi rozmlouvat, stydíme se přiznat naši národnost a náš jazyk, zdráháme se vysvětlovat a riskovat neúspěch. Mnozí mezi námi se domnívají, že když po internetu rozšíří mezi kamarády zprávu o vyrobeném letáčku a požádají o šíření, že udělali maximum. Ale většinou jen přesvědčují přesvědčené! I když i za to jim patří poděkování. Jiní se domnívají, že když budou “duchaplně” kritizovat práci druhých, pracují pro Moravu. A tak se dozvídáme, že plakáty jsou moc velké. Že na plakátech měl být návod, jak vyplňovat sčítací archy. Že na plakátech chybí orlice. Že na plakátech měly být jiné barvy. Že se měly raději tisknout malé letáky. Že umělce, který na klipu uvedl svoji příslušnost k moravské národnosti nemají rádi. A tak dále. A v současné době se navíc ohání opatřeními vlády České republiky, která jim zabraňují se více angažovat.
Jistě – doba je mimořádná. Proč ale někteří bez ohledu na ni dělají snad i nemožné, a jiní jen naříkají?
V příštím čísle Hlasu Moravy se s Vámi podělíme o postřehy z kampaně ke Sčítání 2021. Připojte se i Vy se svými zážitky!
ZEMŘEL ZDENĚK ŠTERNBERK, VÝZNAMNÝ POTOMEK MORAVSKÉ A ČESKÉ ŠLECHTY
Jiří Kachlík, 5. března 2021
Dne 19. 1. 2021 zemřel Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Šternberk. Bylo mu 97 roků. Narodil se 15. 8. 1923 v Praze. Jeho otcem byl Jiří Douglas Šternberk (1888–1965), jeho matkou byla paní Kunhuta Mansdorff-Poully (1899–1989). Dne 10. 5. 1955 se Zdeněk Šternberk oženil v Praze s paní Alžbětou, baronkou rozenou Hrubá-Gelenj (* 1929). Jejich syn dostal jméno Filip Šternberk (* 29. 10. 1956). Filip Šternberk vystudoval Právnickou fakultu ve Vídni a v Salzburgu, v současné době provozuje advokátní kancelář ve Vídni. Je ženatý se Susane Friederike von Berg, mají dceru Annastasii Annu Marii (* 8. 1. 1999 ve Vídni). Ke svým rodičům Filip Šternberk na Český Šternberk zajížděl minimálně třikrát měsíčně.
Šternberkové (německy: Sternberg) jsou starý moravský a český šlechtický rod. První písemné zmínky o něm pocházejí ze 12. století. Jako první předek rodu se uvádí pan Diviš, po něm v letech 1167–1172 pan Zdeslav. V letech 1176–1193 je uváděn pan Petr. Mezi roky 1220-1240 nacházíme zmínky o panu Diviši z Divišova, zakladateli dnešního městyse Divišov.
Dne 5. 12. 1240 vydala královna vdova Konstancie Uherská v klášteře „Porta coeli“ u Tišnova listinu, ve které potvrzuje, že od pana Diviše z Divišova koupila ves zvanou Komín (dnes je to městská část Brno-Komín), a to se všemi polnostmi, lesy a rybníky (listina je uložena v Moravském zemském archivu v Brně). Tento pan Diviš z Divišova je považován za zakladatele rodu Šternberků.
Přibližně v polovině 13. století pak vznikla dvě hlavní rodová sídla Šternberků. Na severní Moravě hrad a obec Šternberk, v Čechách, na řece Sázavě, hrad a obec Český Šternberk. Z těchto dvou jmenovaných sídelních hradů vzešly dvě hlavní rodové větve, moravská a česká.
Kromě hradu a obce Šternberk patřily moravské větvi Šternberků i další majetky na severní Moravě (Zábřeh) a také v oblasti Hostýnských vrchů (Holešov, Zlín). Z linie moravských Šternberků pocházelo několik významných osobností, působících na vysokých církevních postech. Moravská větev Šternberků vymřela v 16. století.
Mezitím se významně prosadila česká větev. Pan Zdeněk Šternberk Konopišťský (žil 1420–1476) byl osvědčeným vůdcem „Zelenohorské jednoty“, která tehdy, jako katolická opozice, stála proti „husitskému“ králi Jiřímu z Poděbrad.
Čeští Šternberkové se v 15. století rozdělili na větev holickou a konopišťskou. Holické větvi tehdy patřil hrad Český Šternberk. Jeho majitel Václav Jiří ze Šternberka (žil 1614–1682) byl roku 1637 povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn Jaroslav Ignác (žil 1643–1709) se jako dlouholetý litoměřický biskup (byl jím 1676–1709) zasloužil o barokní podobu města Litoměřice. Holická větev Šternberků vymřela roku 1712. Tehdy se hrad Český Šternberk dočasně ocitl mimo majetek Šternberků.
Konopišťská větev Šternberků zaznamenala svůj společenský i majetkový vzestup na přelomu 16. a 17. století, především za Adama II. ze Šternberka. Jeho potomci získali roku 1661 titul říšských hrabat. V době českého národního obrození vynikl Kašpar Maria ze Šternberka (žil 1761–1838), a také jeho bratranec František Josef ze Šternberka (žil 1763–1830). Oba stáli u zrodu Národního muzea v Praze. Od roku 1861 Šternberkům patřilo místo v panské sněmovně Rakouska-Uherska.
Rodové heslo Šternberků latinsky zní: „Nescit occasum“, česky: „Nikdy nezapadá“ (myslí se tím zlatá rodová hvězda rodu Šternberků).
Nedávno zesnulý pan Zdeněk Šternberk to ve svém životě neměl snadné. První čsl. republika vzala naší šlechtě právo používat šlechtické tituly a značnou část majetku, hlavně polnosti, lesy a rybníky. Ponechala jí však možnost studovat na základních, středních a vysokých školách. Také ponechala šlechtickým chlapcům možnost dosáhnout důstojnických hodností v čsl. armádě. To neplatilo v socialistickém Československu po 25. únoru 1948. Nacisty zabavený majetek byl Šternberkům po skončení 2. světové války roku 1945 sice vrácen, ale po komunistickém převratu v roce 1948 znovu zabaven. Pomáhal při organizování nelegálního překračování státních hranic a při odchodu svých sourozenců a několika přátel na Západ.
Pro svoje politické postoje a pro svůj šlechtický původ nebyl v závěru svých vysokoškolských studií připuštěn k promoci. Dne 1. 10. 1950 byl odveden do základní vojenské služby v čsl. armádě. Základní výcvik u dělostřeleckého pluku v Litoměřicích pro něho trval pouze několik týdnů. Na základě politického rozhodnutí byl převelen k Pomocným technickým praporům (zkr. PTP). U nich pracoval jako horník v uhelných dolech v Hrdlovce u Duchcova, později v dole Čsl. armády v Karviné. V uhelných dolech pracoval celkem 5 roků.
Dne 10. 5. 1955 se oženil s baronkou Alžbětou Hrubou-Gelenj. V kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí v Praze je oddal Hansobald Czernín. Kostelník musel tehdy o této události pomlčet. Dne 29. 10. 1956 se novomanželům narodil syn Filip.
V roce 1956 se pan Zdeněk Šternberk vrátil do Prahy. Bylo mu dovoleno, aby pracoval jako kulisák v Hudebním divadle v Praze-Karlíně. V tomto hudebním divadle pracoval až do roku 1968, ke konci už jako zástupce jevištního mistra. Po sovětské okupaci roku 1968 emigroval se svojí manželkou Alžbětou a synem Filipem do Rakouska. Od 1. 12. 1968 byl zaměstnán ve Vídni v potravinářském průmyslu. Ve svém vídeňském zaměstnání se v průběhu let vypracoval z prokuristy (roku 1973) až na zástupce ředitele potravinářského koncernu.
Po listopadové revoluci roku 1989 se vrátil do Československa. V roce 1992 restituoval rodový majetek, včetně starobylého hradu Český Šternberk. Ten po dalších téměř 30 let rekonstruoval a zveleboval. Na hradě Český Šternberk po celou tu dobu bydlel se svojí manželkou Alžbětou. Vzhledem k tomu, že se Šternberkové vždy hlásili k české národnosti, byla jim roku 1992 značná část majetku vrácena. Umělecky hodnotné památky Český Šternberk, Častolovice, Jemniště a zámek Březina na Rokycansku jsou i nadále přístupné veřejnosti. A to i přesto, že jsou soukromým majetkem rodiny Šternberků.
V roce 2005 prezident České republiky Václav Klaus udělil Zdeňku Šternberkovi medaili „Za zásluhy“ II. stupně.
Všichni lidé, kteří pana Zdeňka Šternberka znali, se shodují na tom, že to byl velmi pracovitý, laskavý a moudrý člověk. Že byl, je a vždycky bude dobrým příkladem pro nás všechny.
/zpracováno s využitím Wikipedie/