Follow

Moravský kulatý stůl na posledním uskutečněném zasedání rozhodl přijmout základní návrh na podobu letáku ke Sčítání, který předložil výtvarník J. Jankůj, člen MNK. Definitivní podoba letáku měla být schválena na 31. Sněmu. Návrh předpokládal anonymitu, neměl obsahovat název žádné z promoravských organizací. Měl být univerzální pro všechna uskupení sdružující se u Kulatého stolu. Další sněm se už kvůli další vlně koronavirové epidemie, přesto, že byl opakovaně nachystán, nemohl uskutečnit. Schválení konečné podoby letáku nebylo provedeno. Ing. Milan Trnka za MKS proto rozeslal v průběhu letošního roku dva texty adresované představitelům organizací u MKS.

Prvním byla žádost o sdělení možností zajištění roznosu či výlepu letáků členy a příznivci dané organizace v okolí její působnosti, aby spoluprací bylo zajištěno optimální pokrytí území.

Výsledek? Všechny organizace mlčely.

Následovala výzva se žádostí, aby zástupci členských organizací MKS nahlásili kam a v jakém množství doručit letáky dle návrhu ze 30. sněmu a to zdarma. Reagovalo Království Králického Sněžníku, Moravský národní kongres, Sdružení monarchistů a Moravská krajina. Tyto iniciativy sice nenahlásily konkrétní údaje, ale alespoň projevily zájem. Na tom základě ale nebylo možné tisk objednat.

V posledních týdnech ing. Milan Trnka (dle jím zaslaného mailu redakci HM) obdržel informace od některých organizací, že si navrhují letáky svoje a sami si zajistí jejich šíření. Samozřejmě, že letáky jsou opatřovány logem autorské organizace a případným reklamním textem s určením k šíření na sociálních sítích. O tom, zda alespoň některé i k tisku, rozvozu a vylepování či roznášení po obcích, informace mlčely.

Vyjádření ing. Milana Trnky k této situaci:

“Přátelé!

Nic proti tomu! Je to záslužná práce a nepochybně splní svůj účel upozornit, jak je možno vyplňovat údaj o národnosti ve sčítacím archu. Současně plní i druhý účel – zviditelnění jedné z organizací. Neboli přesný opak toho, co jsme na 30. Sněmu MKS odhlasovali.

Jistě chápete, že se proto necítím usnesením 30. Sněmu vázaný. Ke stejnému závěru dospěla i Rada MKS, která 12.11. jednala. I přes komplikovanou vnější situaci svědčí výše uvedené skutečnosti o další nepovedené společné akci Moravského kulatého stolu. Ale takový je život! Pokud si vystačíte s vlastními letáky za svoje náklady, je to jen dobře a všem, kteří se na jejich zhotovení a rozšíření podílejí, patří velký dík.

Milan Trnka, předseda Sněmu MKS”

– – –

Nezávislé doplnění k témuž:

Nepochybně je Vám známo, že k 28. říjnu 2020 byl vyhlášen záměr ustavení nové politické moravské strany pod názvem MORAVA 1918. Za uplynulých čtrnáct dnů registruje přípravný výbor několik desítek aktivistů a také několik mecenášů, kteří žádají uskutečnit celoplošnou akci pro propagaci možnosti zapisovat do sčítacích archů při Sčítání lidu moravskou národnost a moravský mateřský jazyk (moravský jazyk má přidělen Statistickým úřadem svůj samostatný kód.) Tato iniciativa bude přípravným výborem pro vznik nové strany zveřejněna ještě tento týden.

Jedná se mimo jiné o tisk plakátků formátu A2 k vylepování. Dosud zajištěné prostředky (personální i finanční) na jejich pořízení, rozvoz a výlep v různých obcích několika okresů Moravy stačí na pořízení 20 000 kusů. Na plakátu je kromě loga Sčítání lidu 2021 jen moravská orlice a jednoduchý text “při sčítání zapisuji moravskou národnost a moravský jazyk”. Žádné stranické logo ani název (logicky před registrací ani nemůže být) na plakátku není, jen při dolním okraji odkaz na stránky www.morava1918.cz.

Domnívám se, že rozbíhající se akce s takovým plakátem není natolik “okatou” propagandou zájmů jedné iniciativy, ale že více slouží především zájmu celé naší Moravy. Proto si dovoluji doporučit Vašim členům podílení se na výlepu alespoň po obcích, ve kterých bydlí, případně v okolí. Prosím, seznamte je s touto žádostí. Samozřejmě je nezbytná zpětná Vaše reakce – sdělení kolik plakátků požadujete k dodání, na jakou adresu a také, které obce hodláte takto “ošetřit”. Sil i peněz je stále málo a je snahou zabránit tomu, aby v jedné dědině vylepovali dva – tři dobrovolníci a jiná dědina zůstala bez propagace.

Děkuji Vám za pochopení. Milan Trnka

Follow

Follow

Nejsme spokojeni a proto konáme

My, okruh pořadatelů konference Morava 1918, vyhlašujeme záměr založení nové moravské politické strany „Morava 1918“, a tímto se stáváme jejím přípravným výborem.

Nejsme spokojeni se stavem společnosti a fungováním státu, v němž žijeme. Není náhodou, že toto prohlášení vydáváme k datu 28.října. Oficiální rétorika praví, že je to výročí získání samostatnosti a demokracie. My si ovšem v souladu se stavem poznání, k němuž jsme dospěli, myslíme, že je to naopak výročí ztráty samostatnosti a úpadku demokracie. Je to výročí úpadku legitimity a přirozeného řádu, což v důsledku vedlo k opakovanému selhávání státu zvaného Československo a jeho nástupců. Téměř souvisle, až po současnou krizi, centralistický a byrokracií ochromený stát ovládaný z Prahy již sto let selhává tváří v tvář skutečným potřebám občanů.

Jsme Moravané, příslušníci nejstaršího slovanského národa, dědicové civilizačního odkazu Moravské říše a jejích kulturních pokračovatelů. Máme nejen právo hlásit se ke svým kořenům, ale přímo povinnost tak činit. Máme morální povinnost hájit práva Moravy a moravského národa. Nemůžeme si již vystačit s vágními požadavky na samosprávu, musíme se vrátit před rok 1918 a obnovit správu věcí veřejných v duchu naší legitimní státnosti.

Nejsme spokojeni se stavem moravského hnutí. Novou stranu zakládáme proto, abychom moravské hnutí jako celek doplnili o chybějící součást. Jsme přesvědčeni, že vedle stávajících stran s jejich programovým směřováním zde chybí konzistentní konzervativní strana. Chceme tuto mezeru zaplnit a vytvořit fungující platformu pro diskusi o strategii pro Moravu. Chceme moravské hnutí posílit a přitáhnout k němu nové aktivisty. Věříme, že správnou cestou do budoucna je zvýšení konkurence a kvality myšlenek a postupů a soutěž moravských aktivit, k čemuž je založení nové strany zásadním příspěvkem.

Program politické strany ovšemže nemůže být jednobodový, věnovaný pouze postavení Moravy. Samospráva, respektive samostatnost při správě věcí veřejných, není konečným cílem, nýbrž prostředkem. Nemělo by žádného smyslu usilovat a dosáhnout emancipace Moravy, kdyby státní správa zůstala ve stejném marasmu, jako je doposud, jen se změněnou nálepkou provozovatele. Požadujeme zcela zásadní navrácení státu občanům. Stát je zřízen občany k řešení společných záležitostí – nemůže tomu být nadále tak, jako nyní, kdy občan je poníženým majetkem státu, peskovaným a postrkovaným všemocnou byrokracií. Rodíme se svobodní.

Nejsme spokojeni s tím, že současná karikatura demokracie nadělala z občanů ohlupované stádo a změnila soutěž myšlenek v zápolení kapitálu, marketingu a politiků-herců.

Protože nestačí být nespokojen, ale je nutno konat, aby se věci změnily a zlepšily, zakládáme tuto iniciativu a věříme ve Vaši podporu.

Jiří Svatopluk Novotný, Ing. Milan Trnka, Bohumil C. Brabec a Zdeněk Barša

– – –

Vyplněné a podepsané petice zasílejte na adresu

Bohumil C. Brabec, Mikros a.s., Palackého 56, 612 00 Brno

S pozdravem Bohumil C. Brabec

Follow

Follow

Sčítání lidu se blíží. Proběhne na jaře příštího roku a hlavně online. Kdo nevyplní sčítací formulář přes internet, dostane možnost vyplnit jej klasicky papírově. Přesun do virtuálního prostoru uspíšila koronavirová epidemie. Moravskou národnost a jazyk bude Český statistický úřad evidovat samostatně.

Sčítání začne o půlnoci z pátku 26. na sobotu 27. března 2021 a bude ukončeno 11. května 2021. Přes internet, bez kontaktu se sčítacím komisařem, se bude možné sečíst od 27. března do 9. dubna. Kdo možnost online nevyužije, vyplní listinný formulář. Tuto možnost bude mít od 17. dubna do 11. května.

Neví se, jak koronavirová epidemie ovlivní sčítání. Bude kladen důraz na online sčítání – je rychlé, bezpečné a bezkontaktní.

Očekává se, že si i příští rok na jaře zapíše mnoho lidí na Moravě moravskou národnost. Řada z nich také připojí moravský jazyk. Před deseti lety se k moravské národnosti přihlásilo přes 630 tisíc lidí, k moravskému jazyku přes sto tisíc.

V případě otázky na národnost nebude uvedena žádná konkrétní možnost odpovědi, k otázce o mateřském jazyce bude připojeno několik konkrétních možností.

“V případě národnosti by měla být ve formuláři otázka formulována následovně: ‘Uveďte Vaši národnost (příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině, ke které se hlásíte). Lze uvést dvě národnosti.’

V případě mateřského jazyka: ‘Jaký je Váš mateřský jazyk? Lze uvést dva mateřské jazyky.’ Jako možnosti pak: Český, Polský, Ukrajinský, Slovenský, Německý, Vietnamský, Romský, Ruský, Znakový jazyk, Jiný (uveďte jaký).’ Pod kolonkou ‘jiný’ bude možné uvést i jazyk moravský,”

Český statistický úřad bude jako dosud moravskou národnost a jazyk ve výsledcích uvádět samostatně.

Poznámka redakce: Ve druhém odstavci se několikrát mluví o možnosti, nikoli povinnosti účastnit se sčítání. Nemůže v tom být zakopán pes?

Follow

Follow

Milan Trnka, 23. listopadu 2020

V sobotu 20. října 1990 se uskutečnil v Kroměříži druhý kroměřížský sněm Moravanů a Slezanů, pořádaný Hnutím za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Sněm jednal mimo jiné o přijetí Deklarace, obsahující pasáž, ve které byli vyzváni poslanci, zvolení za HSD – SMS do České národní rady Československé republiky, aby se subjektivně považovali za poslaneckou komoru budoucího Moravského sněmu. Moravský sněm měl být vyhlášen do 15. ledna 1991 a měl převzít část zákonodárné moci. Na sněmu vystoupili v rozpravě poslanci zvolení za HSD – SMS: Ing. B. Tichý (ministr vlády ČR), František Pernica, MUDr. M. Krejcar a Zdeněk Vysloužil s požadavkem, aby docent B. Bárta odstoupil z funkce předsedy Hnutí. Podle jejich názoru se znění předmětné pasáže dá považovat za pokus o rozbití republiky. Boleslav Bárta byl obviněn ze lží, podvodů a machinací, připomenuto bylo, že je podezřelý ze spolupráce se Státní bezpečností. Sněm jejich výpady zamítl, projevil docentu Bártovi důvěru a označil jednání čtyř poslanců za rozporné se stanovami Hnutí. Následně několik poslanců z celkového počtu 32 jednání kroměřížského sněmu opustilo.

Do konání komunálních voleb zbýval jeden měsíc.

28. října 1990 se ve Slavkově u Brna sešli k jednání představitelé stran vládní koalice Československé republiky, premiéři Československé federální vlády, vlády Slovenské republiky a vlády České republiky. Na programu bylo mimo jiné i řešení budoucího státoprávního uspořádání federace. V deklaraci, která byla ze slavkovského jednání vydána, a kterou podepsal také přítomný prezident Václav Havel je uvedeno: “…… V rámci projektu společného státu, o který usilujeme, musí občané Moravy a Slezska získat důstojné postavení, které bude respektovat tradice Moravy.”

Od poloviny září pracovala za předsednictví premiéra České republiky JUDr. Petra Pitharta vládním usnesením ustanovená Komise pro zemské uspořádání ČR. JUDr. Miroslav Richter – předseda Moravského občanského hnutí byl jedním z třiceti odborníků, kteří byli ze všech částí Moravy, Slezska a Čech vyzváni ke spolupráci s komisí. Uvedený tým řešil otázku správního členění České republiky ve čtyřech odborných sekcích: historické, geograficko-sociologické, státoprávní a ekonomické. Komise vyřadila z původních osmi návrhů na podobu vnitřního státoprávního uspořádání republiky polovinu. Zbývající čtyři alternativy představovaly návrhy:

1) Přetvoření ČSFR z duální federace na trojdílný spolkový stát, trojdílnou federaci. Tato varianta byla ale už předem uváděna jako řešení nad možnosti České republiky, neboť o ní muselo být rozhodnuto i slovenskou stranou.

2) Přetvoření unitární České republiky na stát se zemskými statuty pro Čechy, Moravu se Slezskem a pro město Prahu. Tato varianta byla návrhem Hnutí samosprávné demokracie – SMS.

3) Přetvoření území České republiky na několik desítek miniaturních zemí – regionů s roztomilými názvy jako Beskydsko, Šumavsko, apod.

4) Takzvaná nulová varianta, která počítala s ustavením třeceti oblastí, řízených centrálně z Prahy.

Premiér české vlády a předseda uvedené komise pan Pithart byl při příjezdu na jednání ve Slavkově 28. října shromážděnými občany vypískán …….

V předvolebním období naplno pracoval přípravný výbor pro založení nové politické strany s názvem “Moravská národní strana”. 30. října předseda tohoto přípravného výboru Ing. Miloš Skočovský zaslal prezidentu republiky V. Havlovi otevřený dopis. Vybírám z něho několik pasáží:

“Vážený pane prezidente, dovolujeme si Vás oslovit z Moravy, přestože Vy sám jste nás ve svých projevech o výsledcích jednání tří vlád ve Slavkově u Brna oslovit opomenul. Ve sdělovacích prostředcích jsme se dozvěděli v pouhých jednadvaceti slovech o tom, že moravská otázka bude řešena.Těchto jednadvacet slov ……. je proklamací bez konkrétního obsahu a lze si je vysvětlit i tak, že nadále budou v nesvéprávné moravské gubernii respektovány nanejvýš folklórní tradice moravského lidu. …………………………….

Chápeme obavy, se kterými sleduje československá i světová veřejnost současné dění, ohrožující stabilitu našeho dualistického státu. Z tohoto pohledu se může přijatá deklarace jevit jako pokus o určité uklidnění. Uklidnění však rozhodně nepřináší nám, Moravanům. Ve vzdáleném pražském mocenském centru se moravská otázka patrně stále jeví jako okrajová. ……….

Vy sám jste ve svých projevech nepovažoval ani za nutné se na nás, Moravany, obrátit s tím, abychom se stali spojovacím článkem federace, kterou zjevně Češi a Slováci udržet neumí. Za těchto okolností Vám, jako hlavě státu sdělujeme, že se nemůžeme cítit uvedenou deklarací nijak vázáni.

S pozdravem “Za svobodnou Moravu”

za přípravný výbor ……….

Moravská národní strana se začala vytvářet už během léta roku 1990. Několik moravských aktivistů, kteří vkládali velké naděje do osobnosti JUDr. Miroslava Richtera a jeho Moravského občanského hnutí, se na základě volebního neúspěchu MOH v červnových volbách a v důsledku odklonu programu MOH od pojetí moravanství na národním principu, rozhodlo vytvořit vlastní politickou sílu. Registrace u Ministerstva vnitra se uskutečnila 28. září 1990 (první sjezd se uskutečnil 16. prosince). Strana se přihlásila k odkazu Moravské národní strany JUDr. Pražáka, existující v 19. století jako konzervativně – demokratické uskupení.

Vedení Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko a Moravské národní strany se dohodla poměrně bez problémů na vzájemné spolupráci. Odpor projevili jen členové poslaneckého klubu HSD – SMS v České národní radě. Československá tisková kncelář zveřejnila v září 1990 Bártovo prohlášení “Když budou v Praze trvat na federaci podle národnostního principu, bude tu moravský národ ještě do komunálních voleb!”. Bárta také označil Moravskou národní stranu za nejbližšího politického partnera Hnutí.

Ve čtvrtek 1. listopadu 1990 svolalo HSD – SMS tiskovou konferenci, na které předseda Hnutí Boleslav Bárta uvedl: “Po dohodě s našimi poslaneckými kluby v parlamentu a v České národní radě jsme řešení našich vnitřních rozporů stáhli z veřejného projednávání. Zvítězila všestranná vůle na jednotném postupu v komunálních volbách. A proto jsme až do jejich skončení na všechny spory uvnitř našeho Hnutí vyhlásili moratorium”.

Na kroměřížském sněmu byl předseda HSD – SMS pověřen také vznesením požadavku na vládu České republiky, aby byl odvolán jediný ministr za HSD – SMS v koaliční vládě, pan Ing. Bohumil Tichý. Na dotaz novinářů jaký je stav v plnění tohoto požadavku odpověděl B. Bárta: “Nejde o okamžité řešení, protože v žádosti o odvolání není uvedeno datum odvolání.“

Je samozřejmě po letech otázkou, zda takový postup Hnutí za samosprávnou demokracii byl přínosem nebo naopak chybou. Den komunálních voleb 24. listopadu se blížil a voličům nebylo jistě příliš vhodné předkládat zprávy o rozporech uvnitř Hnutí. Na druhou stranu někteří příznivci HSD – SMS vyhodnotili tento stav jako nerozhodnost a nedůslednost vedení při plnění přijatých usnesení.

8. listopadu 1990 bylo oznámeno, že předsednictvo Sněmovny lidu Federálního shromáždění uložilo mandátovému a imunitnímu výboru posoudit, zda poslanec Bárta v souvislosti s artikulací druhé moravskoslezské deklarace 20. 10. 1990 neporušil poslanecký slib.

První místopředseda Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko Ing. Rudolf Opatřil uvedl v rozhovoru pro týdeník Moravskoslezská orlice: “V současné době narůstá rozpor mezi očekáváním brzkého zřízení zemské samosprávy …… a vyčkávacím postojem politiků Občanského fóra, kteří v české vládě z různých důvodů preferují řešení jiných problémů. Mám dojem, že zde opět dostává slovo předvolební taktizování na úkor zájmů obyvatel Moravy a Slezska. Tato situace se nemohla neodrazit i ve sporech o další postup našeho Hnutí. To, co se stalo v Kroměříži samozřejmě neznamená rozkol ve vedení, či spor o základní cíle nebo směr postupu. Nesporně existují různé cesty k dosažení cílů či záměrů HSD – SMS. “

12. listopadu 1990 vznikl v Brně také přípravný výbor Moravskoslezského občanského sněmu. Jeho vznik byl iniciován Druhou moravskoslezskou deklarací, vyhlášenou na kroměřížském sněmu 28. října, která vyzývala politická hnutí a strany na Moravě, občanské spolky, odborové svazy a osobnosti vědy, sportu, techniky a umění, aby utvořili občanský parlament na Moravě. Předsedou přípravného výboru byl zvolen spisovatel, národní umělec Jaromír Tomeček. Tajemníkem Dr. Antonín Mimochodek. Členy výboru dále byli Dr. Zdeněk Vyhlídal (HSD – SMS), Ing. Jiří Drápela (Československá strana socialistická), Dr. František Vymazal (Československá strana lidová), Dr.Lubomír Havlík (Československá Akademie věd), poslanec Dr. Pavel Balcárek (HSD – SMS) a Ing. Ivan Tužinský (HSD – SMS).

Přes veškeré vnitřní rozpory a vnější útoky na Hnutí samosprávné demokracie dosáhlo Hnutí ve volbách do zastupitelstev obcí 24. listopadu relativního úspěchu. Ve volbách v rámci celé České republiky bylo nejúspěšnější Občanské fórum se ziskem 35,6 % hlasů, následovala Komunistická strana Čech a Moravy (17,2 %), Československá strana lidová (11,5 %), Nezávislí (10,6 %), ČSSD (5,0 %) a na šestém místě HSD – SMS se ziskem 4,16 %, což představovalo 2,56 % mandátů (1706 zastupitelů) v celé ČR. Voleb se zúčastnilo 5 493 009 voličů v 5 690 obcích.

Pokud jde o Moravu, výsledek představoval pro Hnutí něco kolem deseti procent mandátů. Velmi silná byla pozice v Brně, kde ve volbách do zastupitelstva města Hnutí zvítězilo ziskem 30,9 % hlasů, což představovalo 19 mandátů ze 60 možných. Výsledek měl být předpokladem pro ustavení primátora města Brna z řad HSD – SMS, což se (opatrně řečeno: z nedostatku zkušeností v taktizování při koaličních jednáních) nepodařilo.

Kandidátem na primátora města Brna za Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko byl Ing. Zdeněk Tichý. Ing. Tichý ve svém volebním programu poukazoval především na nedůstojné postavení a hospodářský stav Brna: “V jakém stavu je naše město si ani nemusíme vzájemně vysvětlovat. Stačí se rozhlédnout kolem. Je rok po revoluci, rok je poražena politická síla, která to má na svědomí. A co se v této věci změnilo? Praha se dál za naše peníze vesele buduje a Brno smutně dál chátrá!” …….. “Proč tomu tak je? Zejména proto, že v Praze dál sedí sedmdesát byrokratů, kteří dále ovlivňují vládu a budují si Prahu k obrazu svému, aby jim dál skýtala tučnou obživu, ber kde ber!”

Přes vítězství HSD – SMS byl primátorem města Brna zvolen kandidát “Sdružení pro Brno”. Situace velmi podobná nedávným volbám do krajů 2020 kdy vítězné ANO nedostalo šanci sestavit krajskou vládu po dohodě několika ve volbách poražených stran.

Na závěr slova pana JUDr. Petra Pitharta, premiéra české vlády pro Český rozhlas: “Nesplnění předvolebního slibu mi vyčítají ti, kteří chtěli, aby zemské zřízení bylo ustaveno už před volbami. Ale to skutečně z technických důvodů prostě nešlo. On bude velký problém i zřízení zemských úřadů k 1. lednu. Tam totiž nejtěžší bude vytyčit nové hranice. ………. A vytyčit dobré hranice – to přece není otázka jen dnů nebo týdnů. Tak to je jeden z důvodů, proč to nejde tak rychle, jak by někteří nejradikálnější Moravané chtěli.”

Ty “dobré” hranice nejsou ovšem vytyčeny dodnes!

Follow

Follow

Dne 19. 10. 2019 uspořádaly organizace spolupracující při Moravském kulatém stolu druhý ročník konference „Morava 1918“. Jak z prvního, tak i z druhého ročníku byl vydán Sborník přednášek a příspěvků. Sborník z druhého ročníku má 140 stran včetně barevných příloh, tedy o 30 stran víc, než Sborník z první konference. Cena zůstala 195 korun za výtisk. Odběr lze dohodnout telefonem nebo elektronicky s panem Jiřím Novotným, kontakt e-mail: georgios@seznam.cz, mobil 723345222, nebo s panem Milanem Trnkou, kontakt e-mail: mtrnkam@seznam.cz, mobil 723750745.

K dispozici je ještě i několik výtisků Sborníku z I. konference, konané v roce 2018.

Follow

Follow

Před Paderewským stála jediná schůdná možnost, jak znovu rozhýbat vyjednávání o Těšínsko. Když Grénardova komise při řešení hlavního problému selhávala. Upozornil Noulensovu komisi při NR na krizi v oblasti a na důsledky, které by se nevyhnutelně dostavily při dalším otálení. Jen jakoby na okraj poznamenal, že boje na západní Ukrajině spějí k závěru a že Polsku nebude nijak na obtíž uvolnit odtamtud vojenské síly pro jiné naléhavé účely. Ponechával na úvaze samotného Noulense, aby se dovtípil, co tím měl na mysli.

Noulens reagoval okamžitě. Jednoduchou úvahou si odvodil, co by znamenalo, kdyby se oba státy dostaly do nového, bezpochyby daleko krvavějšího konfliktu a jak by to mohlo ovlivnit vývoj v samotném Rusku, které i nadále působilo mírové konferenci největší starost. Přízrak rozšířené destabilizace na celou východní i střední Evropu se vznášel nad konferencí a Noulens si uvědomoval, že odpovědnost většinou spočívá na něm a na výkonu jeho komise. Pokud Polsko zabředne do války s jižním sousedem, což při vystupňování vzájemné nevraživosti nebylo vůbec vyloučené, bude nutno nasadit značné síly, a tím vystaví celou východní hranici ohrožení bolševiky, kteří již nabyli zjevné převahy nad monarchistickými a republikánskými armádami, jež se ani přes úsilí a domluvy Dohody nedokázaly sjednotit. Ukázalo se, že Leninova dynamičtější vojenská a hospodářská politika nabývala vrch, neboť se mu dařilo získávat stále větší podporu nejširších vrstev dělníků a rolníků, jimž zněly slibně jeho programovaé dekrety o půdě a míru. Noulens nepochyboval, že oslabené Polsko by mohlo být první obětí útoku Rudé armády, jakmile zhroutí se její odpůrci v občanské válce. Poté by následoval bezprostřední dotyk s Německem, které už měsíce doutnalo před bolševickým výbuchem. Po tíhou nejčernějších myšlenek odeslal Noulens jak Paderewskému, tak i Masarykovi zprávu, v níž oznámil, že pověřil francouzského generála Niessela, italského generála Romeie a britského plukovníka Wadea, aby v sestavené komisi přiměli čs. Orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby v sestavené komisi přiměli čs. orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby se podrobila nařízení nové komise, a pohrozil nedozírnými následky, pokud se urychleně nedospěje k dohodě.

Po příjezdu do Těšína 24. února to vzal Niessel zkrátka s příslovečnou vojáckou přímostí. Povolal si Šnejdárka a autoritativně mu nařídil stažení čs. jednotek na linii, jak bylo obsaženo v protokolu. Generál přijel s odhodláním nedopouštět se chyb, jaké znemožňovaly plnit své poslání jeho předchůdci Grénardovi, když se podvoloval názorům Poláků i Čechů a strpěl nekonečné rozpravy o problému, aniž vyvíjel vlastní iniciativu. Věděl už i o tom, jaké lsti se chtěl čs. velitel dopustit na Polácích, aby si vynutil odstoupení Těšínska bez boje. Nyní se mu ten případ znamenitě hodil k vyvolání incientu s československým velením. Vyčetl Šnejdárkovi zneužití dohodobých důstojníků v tak nečestné záležitosti a taká zástupci ZNV si od něho vyslechli své. Zatímco zástupce ZNV doktor Bačkovský se chvěl hrůzou před nazlobeným francouzským generálem, nenechal se ostřílený Šnejdárek vyvést z míry. Před hartusícími nadřízenými, vyslovující mu svou mnohdy neoprávněnou nespokojenost, stál za poslední roky často a naslouchal jejich invektivám ver stejném jazyku, v němž promlouval Niessel. Generál nařídil vyklizení oblasti mezi Vislou a Košicko-bohumínskou dráhou a lhůtu vystavil do čtyřiadvaceti hodin. Ta nevysvětlitelná omezenost Šnejdárka popudila.

Podplukovník namítal, že za tak krátkou dobu nebude možné zajistit vyklizení více jak třicetikilometrového pásma, zvlášť v zimním období, kdy po většinu dne bývá tma a vozovky jsou pokryté sněhem. Z postavení na západním břehu Visly vedla do Těšína pouze jediná jednokolejná trať, po níž se dalas přepravovat těžká technika.

Generál Niessel zůstal neoblomný a se vším důrazem trval na bezpodmínečném odsunu. Odvolával se přitom na konzula Grénarda, jenž k tomu vyzýval čs. velení už před deseti dny. Činil Šnejdárka osobně odpovědným za to, že do půlnoci na 25. února nezůstane na východní straně demarkační čáry jediný československý voják. Šnejdárek si spočítal, že má ke splnění rozkazu pouze šestatřicet hodin.

Podplukovník byl odhodlán i nadále vzdorovat, ale ustrašený Bačkovský i samotný Grénard, nanejvýš nešťastný z neúspěchu své mise, vyvinuli značné úsilí k přesvědčení umíněného velitele, aby se podrobil rozhodnutí Noulensovy komise. Přesto si Šnejdárek vyhradil lhůtu k tomu, aby vyrozuměl Klofáče, jenž zpravil o dění v Těšíně Masaryka a náčelníka čs. armády Maurice Pellého.

Avšak ani protest u Niessela nezapůsobil, a tak pozdě večer 24. února se Šnejdárek na Masarykův pokyn podrobil rozhodnutí Niessela a zahájil stahování jednotek, které ukončil ještě před vypršením lhůty 25. února. Podél demarkační linie bylo vytvořené pětikilomentrové neutrální pásmo. V dalším pásmu, desetikilometrovém, protaženém na obou stranách do vnitrozemí, bylo povoleno dislokovat nanejvýš 3000 vojáků bez těžké techniky, tj. dělostřelectva a obrněných vozů. Po ukončení odsunu čs. vojska, a tedy i naplnění nejzávažnějšího bodu protokolu, nastoupil Niessel se svými společníky i s Grénardem zpáteční cestu do Paříže, aby podal hlášení o splnění poslání. Cestou se stavil v Praze a byl přijat Masarykem. Setkání se zúčastnil i Maurice Pellé.

Niessel už pochopil, že jeho vystupování v Těšíně nezanechalo dobrý dojem, a proto se před prezidentem ospravedlnil za svůj postup. Omluvil se Masarykovi, ale zároveň poukázal na nevyhnutelnost dodržet úmluvy už s ohledem na mezinárodní situaci a stále akutnější hrozbu zbolševizování velké části Evropy, pokud se co nejdřív neodstraní příčiny neshod mezi nástupnickými státy.

Masaryk se však s generálovou omluvou nespokojil a tlumočil svou nespokojenost s jeho postupem v Těšíně přímo premiérovi Clémenceauovi, předsedajícímu NR. Clémanceau vytkl Noulensovi chybný odhad v osobě, kterou pověřil tak náročným úkolem, a doporučil mu, aby generála Niessela nadále nevysílal ke složitým vyjednáváním, která vyžadují diplomatický takt a porozumění pro situaci, tedy vlastnosti, které jeho vojácky obhroublá duše postrádá. Noulens přijal výtku premiéra s rozmrzením. Pokládal to za nespravedlivé – a právem. Sklidil nevděk za snahu, kterou vyvíjel v zájmu svých nadřízených, aniž se dočkal uznání, na něž měl nárok. Tak to ovšem nezřídka chodilo i jinde než v diplomacii.

Follow

Follow

Pavel Dohnal, 14. listopadu 2020

Už za čtyři měsíce se uskuteční v České republice sčítání lidu, událost, při které se oficiálně mohou především obyvatelé Moravy přihlásit k moravské národnosti, své mateřské řeči moravštině, případně nově ke svému moravskému bydlišti v kolonce „Kraj“ vyplněním údaje Moravská země.

Pravděpodobně každá z promoravských organizací a mnozí moravští vlastenci na tuto událost připravují svoji informační kampaň s cílem, aby se co nejvíce občanů ČR přihlásilo k moravské národnosti a za svou mateřskou řeč označilo moravštinu. Na základě zkušeností předchozích dvou sčítání v roce 2001 a 2011 nepředpokládám, že by se všechny promoravské organizace a iniciativní moravští vlastenci dohodli na jednotné propagaci, na jednotném postupu v kampani a že by na kampaň centrálně soustředili finanční prostředky. Přesto bych vám chtěl navrhnout alespoň částečnou koordinaci našich aktivit s minimálním cílem v každém kraji, do kterého zasahuje území Moravy, dosáhnout dvojnásobku počtu občanů, kteří se hlásí k moravské národnosti a trojnásobku občanů, kteří za svou mateřskou řeč označí moravštinu.

Návrh spočívá z důvodu vyšší efektivity našeho společného konání v rozdělení „patronátu kampaně“ mezi v současnosti aktivní promoravské organizace, které by soustředili svou informační kampaň ke sčítání lidu dle svých personálních, organizačních a finančních možností právě na příslušný kraj. Jiné, nebo nově vzniklé promoravské organizace, nebo iniciativní jednotlivci by se ke jmenovaným organizacím ve vybraném kraji připojili a na kampani v kraji se podíleli. Tím by se samozřejmě neomezovaly aktivity při kampani jednotlivých organizací v jiných krajích

Rozdělení „patronátu kampaně“ bude na základě vyjádření uvedených promoravských organizací potvrzen, nebo upraven:

Jihomoravský kraj Moravská národní obec

Moravskoslezský kraj Společnost pro Moravu a Slezsko

Olomoucký a část Pardubického kraje Moravané

Vysočina a část Jihočeského kraje Moravské zemské hnutí

Zlínský kraj Moravské srdce

S přáním všeho dobrého vám i Moravě Pavel Dohnal, předseda spolku Moravské srdce, www.moravskynarod.cz

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 8. listopadu 2020

K bitvě na Bílé hoře u Prahy došlo dne 8. 11. 1620. Tato bitva byla reálným začátkem třicetileté války. Aby se zjednodušila výuka ve škole, uvádí se jako začátek třicetileté války rok 1618, kdy došlo ke 3. pražské defenestraci. Výsledek obou těchto událostí poznamenal osudy obyvatel nejen v Českém království, ale i v řadě zemí střední a západní Evropy. Bezmála 30 roků trvající válka poničila kulturní dědictví mnoha národů. Způsobila zánik stovek vesnic a menších lidských usedlostí. Byla příčinou předčasné smrti přibližně 1/3 tehdejšího obyvatelstva. Třetí pražská defenestrace, bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka byly důsledkem nešťastných a vášnivých sporů mezi protestanty a katolíky v Českém království.

Rudolf II. Habsburský byl římským císařem a králem uherským, českým a chorvatským. Současně byl také rakouským arcivévodou, moravským markrabětem, atd. Byl posledním habsburským panovníkem v hodnosti císaře „Svaté říše římské národa německého“, který si za své sídlo zvolil a žil v Praze. Měl k tomu vážný důvod: Vídni tehdy hrozila okupace vojsky Osmanské říše. Byl milovníkem umění, mecenášem a podporovatelem věd. Významným způsobem přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí v závěrečné, tzv. manýristické epoše renesance. Ta je dnes řazena k vrcholným periodám starších dějin Českého království a je nazývána „dobou rudolfínskou“.

Pokud jde o politiku, Rudolf II. v ní úspěšný nebyl. Bylo to dáno jeho složitými osobními dispozicemi (trpěl duševní labilitou, která se s postupujícím věkem zhoršovala) a rostoucím celoevropským napětím mezi protestanty a katolíky. Náboženské vášně byly v českém prostředí problémem velkého významu, který Rudolf II. nedokázal vyřešit. V samém závěru své vlády čelil intrikám svého vlastního bratra Matyáše. Tomu byl nucen roku 1608 přenechat vládu v Uhrách, v Rakousku a na Moravě poté, co spolu s ním podepsal smlouvu zvanou Libeňský mír. Aby se pak ve zbytku monarchie udržel u moci byl pod ozbrojeným nátlakem českých, slezských a lužických protestantů donucen vydat dne 9. 7. 1609 tzv. Rudolfův majestát (zkráceně též Majestát). Jím potvrdil svobodu vyznání a uzákonil ještě další, dříve nevídaná práva pro luterány, starokališníky a české bratry.

Marný byl Rudolfův pokus zrušit protestantům jejich násilím vydobytá práva. Vojenská pomoc Rudolfova bratrance pasovského katolického biskupa Leopolda roku 1611 vedla nakonec k vynucené Rudolfově abdikaci ve prospěch jeho bratra Matyáše. Především nedostatek peněz na vyplácení žoldu svým vojákům přivedl biskupa Leopolda k rozhodnutí, aby své intervenční vojsko, čítající cca 10 tisíc mužů, z Čech odvolal. A byl to předák českých protestantů hrabě Jindřich Matyáš Thurn, kdo roku 1611 přinutil Rudolfa II. k abdikaci. Brzy nato byl v Praze jako nový vládce Českého království uvítán Matyáš Habsburský. Korunován na českého krále byl dne 23. 5. 1611, českým králem byl do roku1617. Rudolfovi II. byl ponechán k užívání Pražský hrad, Matyáš Habsburský si za své sídlo zvolil Vídeň. Formálně byl Rudolf II. až do své smrti roku 1612 císařem „Svaté říše římské národa německého“.

Matyáš Habsburský byl ke konci svého života váhavý a slabý panovník. Jeho manželství s Annou Tyrolskou bylo bezdětné. Na základě tzv. Oňatovy smlouvy bylo proto následnictví určeno Ferdinandu II. Štýrskému. Smlouva byla pojmenována po španělském velvyslanci ve Vídni hraběti Oňatovi. Byla sepsaná po tajných dohodách v roce 1617. Ještě za Matyášova života přijal český sněm, včetně zástupců katolíků, za svého budoucího krále Ferdinanda II. Štýrského. Českým králem byl zvolen dne 5. 6. 1617, korunován ve Svatovítské katedrále v Praze byl dne 29. 6. 1617. Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv až do té míry, že neměl žádnou moc.

Ferdinand II. Štýrský byl panovníkem (také) politicky ne příliš schopným. Přitom od samého začátku své vlády stál pevně na straně římsko-katolické církve. Spor o dodržování či nedodržování Rudolfova majestátu se v Českém království vlekl už od roku 1609 a za vlády Ferdinanda II. Štýrského pokračoval. A tak když se ve dnech 21. a 22. 5. 1618 sešel sjezd českých evangelických stavů, byl sice podle Rudolfova majestátu povolen, ale císařem a králem Ferdinandem II. zakázán. Císařští a královští úředníci ve Vídni si přitom nevšimli, že horlivější evangelíci v Praze byli vládním výkladem Rudolfova majestátu opravdu pobouřeni. Čeští evangeličtí stavové spoléhali na to, že podle zákona mají na svolání svého sjezdu právo. Byli proto pevně odhodláni králův zákaz ignorovat.

Domnívali se přitom, že postoj vídeňského dvora vycházel z názoru katolických ministrů (místodržících) Českého království, kteří úřadovali ne ve Vídni, ale v Praze. Byli to především pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a pan Jaroslav z Martinic. V nich čeští evangelíci viděli své úhlavní nepřátele už od roku 1609. Tehdy oba tito pánové odepřeli spolupodepsat amnestii, kterou Rudolf II. prominul českým evangelickým stavům jejich ozbrojené vystoupení proti němu, když váhal podepsat Majestát. Dnes už víme, že zákaz sjezdu českých evangelických stavů v květnu roku 1618 formuloval císařův ministr a důvěrník kardinál Melchior Khlesl (psáno též: Klesel). Čeští královští ministři (místodržící) by zcela jistě tento zákaz formulovali věcněji a obratněji.

Hněv a pocit křivdy přivedl české evangelické stavy k rozhodnutí potrestat viníky zákazu evangelického sjezdu. Ti smířlivější a bázlivější doufali, že potrestání pánů Slavaty a Martinice přiměje vídeňský dvůr ke změně jeho postojů k českým evangelíkům. Ti radikálnější si přáli, aby potrestání viníků vedlo k definitivnímu rozchodu Čechů s katolickou habsburskou dynastií. V takovém případě by potrestání královských úředníků bylo začátkem rebelie proti samotnému králi.

Čeští evangeličtí stavové si byli plně vědomi toho, že potrestání královských místodržících je akcí velmi opovážlivou a politicky nebezpečnou. Proto uložili kazatelům ve všech evangelických kostelech v Praze, aby den před sjezdem svým věřícím přečetli jazykem českým i německým výzvu, která je měla pro příští politický zápas připravit. Nezvykle vážná výzva a triumfálně slavnostní přípravy evangelického sjezdu vnesly do široké veřejnosti jistotu, že se budou dít věci mimořádného významu. V pondělí a v úterý se proto pražské ulice naplnily davy lidí, odhodlaných k radikálnímu řešení nahromaděných problémů.

V úterý dne 22. 5. 1618 odpoledne bylo na tajné poradě několika předáků evangelické opozice rozhodnuto, že ve středu dne 23. 5. 1618 budou oba výše jmenovaní královští místodržící popraveni tak, že budou svrženi z oken Pražského hradu do hradního příkopu. A hned potom že bude zvolena vláda evangelických direktorů. Ze školní výuky dnes víme, že z okna byl nedopatřením vyhozen také dvorský písař (vládní sekretář) Filip Fabricius a že všichni 3 k smrti odsouzení svoji popravu, ač vážně potlučeni, ve zdraví přežili. Traduje se, že ze 2. poschodí Ludvíkova paláce Pražského hradu vyhozené odsouzence zachránila skutečnost, že pod okny byl šikmý svah, po kterém se všichni 3 skutáleli dolů. Přitom 2. poschodí Ludvíkova paláce Pražského hradu bylo tehdy ve výšce 16–20 m nad úrovní terénu.

Následujícího dne 24. 5. 1618 čeští evangeličtí stavové, kteří sami sebe jmenovali českým zemským sněmem, zvolili vládu 30ti direktorů. Ti nařídili svolat zemskou hotovost (tj. mobilizovat vojsko) a zabavili sněmovní daně, až dosud odváděné králi. Dne 26. 5. 1918 poslali českému králi Ferdinandu II. Štýrskému do Vídně zprávu o tom, co podnikli. A také už připravenou písemnou obranu všeho, co se stalo (tzv. Apologii). Vůdčí osobností těch událostí v Praze byl už výše zmíněný hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Přitom lze souhlasit s názorem současných historiků, že českým evangelickým stavům šlo tehdy (i později) především o otázky náboženské svobody. Jejich kariéra a osobní prospěch byly až na dalších místech v pořadí jejich zájmů.

Mezi 30 direktory, zvolenými po 3. pražské defenestraci, bylo více než 1/3 direktorů pocházejících z německých rodin, v Čechách více nebo méně počeštěných. Mezi zvláště schopné patřili Jáchym Ondřej Šlik, Martin Fruwein (též Fruewein, později také Frühwein) a jeho bratr Benjamin. A také Petr Milnar z Milhauzu. Když budeme počítat i Čechy, kteří se přihlásili k německým luteránům (Švamberk, Kaplíř, Oldřich Gerštorf z Gerštorfu), bude proněmecký živel v pražské revoluční vládě představovat právě jednu polovinu. Právě proto, počínaje rokem 1618, byla jednání českého stavovského sněmu v Praze zahajována nejen českou, ale také německou náboženskou písní.

Vůdci českého odboje, jako kupř. hrabě Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colona z Felsu, byli rodilí Němci. Zmíněný hrabě Thurn pobýval v Čechách teprve od roku 1606 a neuměl dobře česky. Oba Šlikové byli svým původem také Němci. Hrabě Jáchym Ondřej Šlik, který šel jako první na popraviště v den staroměstské exekuce v Praze dne 21. 6. 1621, byl čelním představitelem luteránských Němců v Čechách. Zároveň byl v těch revolučních časech, vedle Václava Budovce z Budova, duchovní hlavou Čechů, kteří přijímali Tělo Páně podobojí.

Jeho vzdálený bratranec hrabě Jindřich IV. Šlik na popravišti neskončil. Od 17 let byl důstojníkem císařské armády. V bitvě na Bílé hoře, v hodnosti podplukovníka, velel pluku žoldnéřů z Moravy, kteří se nechali naverbovat do vojska českých stavů. Po prohrané bitvě padl do zajetí, byl omilostněn a znovu se přidal na stranu vítězného Ferdinanda II. Nejpozději roku 1621 od svého luteránského přesvědčení konvertoval ke katolické víře. Byl povýšen do hodnosti plukovníka a dostal příležitost sloužit na bojištích třicetileté války. Potom už natrvalo velel vojákům bojujícím na straně císaře a krále Ferdinanda II. Roku 1627 byl s přihlédnutím k dosaženým úspěchům na bitevních polích povýšen do hodnosti polního maršála. Za své zásluhy a věrnost Ferdinandu II. Štýrskému byl bohatě obdarován. Od roku 1632 až do své smrti roku 1649 zastával funkci prezidenta dvorské válečné rady (německy: Hofkriegsrat).

K luteránským pánům, kteří mluví německým jazykem, se spolu s oběma pány Šliky, s Jindřichem Matyášem Thurnem a Linhartem Colonou z Felsu hlásil také pan Kašpar Kaplíř ze Sulevic. A patřili k nim také mnozí potomci slavných a bohatých českých rodů. Byli to kupř. dědic rožmberského panství pan Jan Jiří ze Švamberka na Orlíku, pan Karel z Vartenberka na Rohozci a pan Beneš z Kolovrat na Petršpurce. K tomuto novému typu Poločechů a Poloněmců náležel podle všeho také pan Vilém starší z Lobkovic na Horšovském Týně. Posledně jmenovaný byl jedním z hlavních aktérů 3. pražské defenestrace a velmi aktivním účastníkem protihabsburské revoluce.

Ke skutečné rebelii došlo až poté, co někdejší český král Matyáš Habsburský dne 20. 3. 1619 ve Vídni zemřel. Tehdy mu zvonily „hranu“ všechny pražské zvony jako pravému českému králi. Evangeličtí direktoři v Praze se pak netajili tím, že korunovaného českého krále Ferdinanda II. Štýrského za svého pána neuznávají. Nejostřeji to formuloval hrabě Jáchym Ondřej Šlik svým saským přátelům: „Chceme konečně pomoci sobě a svým potomkům z rakouského otroctví.“ V tom čase padaly poslední masky a začal boj na život a na smrt.

Po smrti někdejšího císaře a krále Matyáše Habsburského v březnu roku 1619 se Ferdinand II. Štýrský nemohl fakticky ujmout vlády ani v českých, ani v rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna tehdy oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení problémů. Chtěli císaře a krále pod hrozbou vojenského zásahu donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Českých zemích i v Horním a Dolním Rakousku. Stejně jako před necelými 10 roky, dne 9. 7. 1609, přinutili Rudolfa II. Habsburského podepsat jeho Majestát. Proto dne 5. 6. 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili Ferdinandu II. své požadavky. Avšak dříve, než byl císař donucen jejich požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu.

Dne 19. 8. 1619 byl Ferdinand II. Štýrský generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. Shodou okolností o 9 dní později, dne 28. 8. 1619, byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen a korunován na císaře „Svaté říše římské národa německého“. Dne 26. 8. 1619 byl Praze českým králem zvolen Fridrich Falcký. Korunován na českého krále byl dne 4. 11. 1619. Jeho krátká vláda v Čechách skončila formálně dne 22. 12. 1620, ve skutečnosti hned po prohrané bitvě na Bílé hoře. Po ní ve velkém spěchu odjel do slezského města Vratislav (dnes polská Wroclaw). Jako český král panoval od podzimu do podzimu let 1619–1620, proto bývá nazýván „zimním králem“.

Zajímavé je, že se ke spiknutí proti císaři a českému králi Ferdinandu II. zprvu nepřidali čelní představitelé tehdy ještě svéprávné země Morava. Její vůdčí osobnost pan Karel starší ze Žerotína, ač náboženským vyznáním český bratr, vedl Moravany k politice příznivě nakloněné císaři a králi Ferdinandu II. Moravané dokonce otevřeli svoji zem, aby umožnili průchod císařského vojska proti Čechům. Přitom tehdy většinou už poněmčené Slezsko podobnou panovníkovu žádost o pomoc odmítlo. Odmítavě se chovali také evangeličtí stavové v Dolním a v Horním Rakousku. Jinými slovy: Němci byli tehdy zajedno s Čechy v situaci, kdy Češi s nimi spolupracovat váhali. Dokonce se dá říci, že protestantští Němci byli tehdy v odboji proti Habsburkům aktivnější a úspěšnější než protestantští Češi.

Také co do počtu menšinoví katolíci se drželi pospolu a pomáhali si. Nebylo v těch časech snadné zůstat věrným katolické církvi a apoštolskému vyznání víry v takovém znění, jak je v našich zemích hlásali a šířili svatí misionáři Konstantin-Cyril a Metoděj. V takové podobě, jak je vyznávali a podle něho žili sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, (tehdy teprve) blahoslavená Anežka Česká a další naši světci a světice Boží. Vyžadovalo to mít velkou dávku odvahy a každodenní osobní statečnosti.

V bitvě na Bílé hoře, ležící dnes v SZ části města Prahy, došlo v neděli dne 8. 11. 1620. Střetly se tam tehdy sjednocená armáda stavů Českého království (zkr. stavovská armáda) o počtu cca 15 tisíc mužů s katolickou armádou císaře a krále Ferdinanda II. Štýrského (císařská armáda) o počtu 18–20 tisíc mužů a s ní spolupracující armádou německé Katolické ligy (zkr. ligistická armáda) o počtu 12–13 tisíc mužů.

K prvnímu střetu ligistické a stavovské armády došlo dne 7. 11. 1620 nedaleko města Rakovník. K dalšímu ozbrojenému střetu došlo po půlnoci dne 20. 11. 1620 u pražské Ruzyně. Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá přibližně o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé křídlo stavovských vojsk se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda. Levé křídlo bylo posíleno stavovským dělostřelectvem. Stavovské vojsko se tak nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci. Mezi jeho velícími důstojníky však panovaly neshody a kompetence při velení stavovským jednotkám byly vymezeny velmi nejasně. Stavovská armáda se seřadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, která se u protestantských vojsk užívala už řadu let.

Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a její bojová strategie byla odvozena od staršího španělského vzoru. Byla založena na mase útvarů, které byly řazeny ve 3 sledech do značné hloubky. Ještě v noci před bitvou vyslal vrchní velitel katolíků hrabě Karel Buquoy svoji jízdu proti uherské jízdní jednotce. Její vojáci v tom čase bezstarostně spali a nezmohli se na účinnou obranu. Tato malá epizoda posílila morálku císařsko-ligistických vojáků a naopak demoralizovala vojáky českých stavů. Na scénu pak vystoupil mnich karmelitán Dominik à Jesu Maria s výzvou: „Spolehněte se na Boha a udeřte!“ Mnich Dominik pak před bitvou i v jejím průběhu jezdil na koni mezi formacemi katolických vojáků a svými ohnivými výzvami zvyšoval bojovou morálku svých mužů.

Bitva začala v neděli před polednem, pravděpodobně cca v 11:30 h. Začalo ji pravé křídlo císařského šiku. Do protiútoku pak vyrazila stavovská jízda, ale protože ji nepodpořily sousední stavovské jednotky, protiútok jízdy ztroskotal. Toho využili císařští a znovu napadli levé křídlo stavovské armády. Na ústup se pak daly jednotky protestantských Rakušanů a také elitní oddíly velitele českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se hned při druhém pokusu o útok císařských vojsk daly na útěk, a to dříve než k nim nepřítel stačil dorazit. Uherská jízdní jednotka, po nočním zážitku velmi otřesená a oslabená, do bojů na Bílé hoře vůbec nezasáhla. Ihned začala ustupovat a rozutekla se. To způsobilo definitivní porážku levého křídla stavovské armády.

Podle tehdejších hledisek pro české stavy prohranou bitvu na krátký čas zachránil 21letý syn vrchního velitele stavovské armády knížete Kristiána I. Anhaltského. Princem Anhaltským vedený útok jeho nepočetné jízdy byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou, která byla součástí pluku plukovníka Styruma. Princův útok byl veden na pravou, tzv. německou císařskou tercii, jejíž bok byl v průběhu předchozích akcí nebezpečně odkryt. Útok byl zprvu úspěšný. Ukořistěný byl praporec pravého křídla císařského vojenského uskupení, dokonce byl zajat velitel pravého křídla plukovník Breuner. Odtud měl útok mladého prince pokračovat ve směru na citlivé místo styku císařské a ligistické armády. Situace byla tak vážná, že v boji zraněný vrchní velitel císařských vojsk hrabě Karel Buquoy nechal osedlat svého koně.

Ovšem to už mladý princ Anhaltský potřeboval pomoc protestantské pěchoty v situaci, kdy se už císařské jednotky začaly vracet z pronásledování nepřítele. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe i vrchní velitel stavovské armády kníže Kristián I. Anhaltský se snažili dostat svoji pěchotu k princi Anhaltovi. Ale bylo už zřejmé, že poslední pokus o zvrácení vítězství na stranu stavovské armády nevyšel. Princ Anhalt byl obklíčen a zajat dříve, než stavovská pěchota dorazila. Následoval útok katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. V této souvislosti se hovoří o hrdinném sebeobětování statečných Moravanů u zdi při letohrádku Hvězda. Přitom zůstává záhadou, proč jejich velitel podplukovník hrabě Jindřich IV. Šlik byl zajat na jiném místě, než se nacházely bojující zbytky jeho moravského pluku. Dal se snad na útěk, nebo své vojáky zradil?

Další zvláštností konce bitvy na Bílé hoře je osud stavovských záloh. Ty byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy obsahovaly pěchotu knížete Kristiána I. Anhaltského, výmarský půlpluk a 2 prapory královské gardy. Tyto zálohy nečinně vyčkávaly po celou dobu bitvy. Do bojů nezasáhly dokonce ani v době, kdy probíhaly boje před zdmi obory. Nakonec se tyto jednotky vzdaly bez boje. Není se co divit. Čeští stavové svým vojákům dlužili předem dohodnutý žold už po několik měsíců. Pokladna českých stavů byla beznadějně prázdná, toužebně očekávaná finanční pomoc ze zahraničí nepřicházela.

Dnes je prokázáno, že mnoho velitelů stavovské armády dorazilo na bojiště pozdě, někteří její velitelé se tam nedostavili vůbec. Byl totiž čas nedělního oběda a svátečního odpočinku. Korunu všemu nasadil „zimní král“ Fridrich Falcký. Ten ani nevěřil, že ten den (v neděli) k nějaké bitvě dojde. Také on zasedl k obědu, tentokrát s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Manželka Fridricha Falckého byla totiž dcerou anglického krále. Král se nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit. Ale to se už setkával s ustupujícími vojáky stavovské armády.

Přesný čas zakončení bitvy na Bílé hoře, vybojované dne 8. 11. 1620, dnes není znám. Předpokládá se, že přibližně ve 13 hodin odpoledne toho dne bylo dobojováno. Šlo tedy spíše o šarvátku než o bitvu.

Zpracováno s využitím dostupné literatury, zejména knihy Prof. Josefa Pekaře: O smyslu českých dějin

Follow

Follow

Luděk Šubert, 7. listopadu 2020

Úvodem

Před šesti lety, v roce 2014, byla obdobná situace. Tento náš stát byl médii a skupinou politických i jiných „elit“ nucen si jako celek připomenout 580. výročí jiné „národní tragédie“ – a to porážky husitských radikálů v bitvě u Lipan v květnu 1434. Nyní se situace opakuje v tom, že onou „národní tragédií“ je pro změnu bitva na Bílé hoře v listopadu 1620, která uzavřela historickou etapu především české protihabsburské rebelie, zvané 2. stavovské povstání. To 1. bylo v roce 1547 a skončilo stejně rychle, jak začalo.

Bez ohledu na to, co k tomuto výročí akcentují oficiální média si zkusme připomenout některá fakta, směřující k oné Bílé hoře a k vývoji po ní.

Není čas ani prostor se tím zabývat podrobněji, když jsou k tomu k dispozici celé knihy více či méně objektivních autorů. Proto předkládám pouze to, co jako autor předkládaného zamyšlení považuji za stěžejní.

1. Vznik a vývoj povstání do 8. listopadu 1620

České husitství, ale i evropská luteránská, kalvínská, anglikánská a jiná reformace v 15. a 16. století polarizovala evropskou, tedy i naši domácí společnost nejen ve smyslu náboženském, ale i ve smyslu politickém, ekonomickém, právním, morálním a kdoví jakém ještě. Stejně jako naše šlechta a města po roce 1415, tak i v 16. století tyto složky v části západní, střední a severní Evropy především využily možnosti zvýšit svou moc i hmotnou movitost na úkor římsko-katolické církve a jejích stoupenců. Na rozdíl od husitských rebelů, kteří zůstali osamoceni, byla renesanční reformace mnohem internacionálnější a tedy i úspěšnější.

Zejména v Čechách a na Moravě mimo evropské luterány a kalvinisty působili ještě novoutrakvisté a Jednota bratrská. Na rozdíl od zbytku Evropy si nešli vzájemně po krku tak intenzivně a proto mohli docílit i některých dílčích politických úspěchů. Bylo to dáno i tím, že ve společenském spektru Království českého a jeho korunních zemí představovali reformisté v Čechách odhadem až 85%, na Moravě cca 75% obyvatel z celkových 4 milionů. Obě strany, katolíci i reformisté, uznávali zásadu „koho panství, toho víra“. Od počátku 17. století však narůstal vzájemný protitlak. Katolíci se sdružili do tzv. „španělské strany“ kolem velvyslance, hraběte Oňateho. Do religiózních rozdílů začaly stále důrazněji pronikat i rozdíly politicko-koncepční. Většina reformovaných lpěla na starých a civilizačním vývojem překonaných stavovských zásadách. Směrem nahoru, tedy k panovníkovi a jeho správnímu systému se dotyční chovali jako důsledná opozice s prvky tzv. „stavovské anarchie“, ale směrem dolů, tedy k vlastním poddaným stále výrazněji prosazovali centralistické prvky. Tento rozpor slov a činů stavovskou opozici oslaboval. Naproti tomu většina katolických pánů rychle pochopila, že nejen náboženská, ale i správní, tedy centralistická jednota s panovníkem skýtá nesporné společensko-politické výhody. Proto už v 1. dekádě 17. století řada reformovaných šlechticů konvertovala ke katolictví. Patří sem například Karel Starší, kníže Liechtenstein, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, či Albrecht z Valdštejna. Příkladem k císaři loajálního protestanta je pan Karel Starší ze Žerotína a naopak katolík, který vyznával stavovské tradice je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Orientovat se v té spleti názorů a postojů není dnes zrovna jednoduché, ale bez toho lze jen těžko pochopit ducha dané doby.

Výrazným politickým úspěchem českých stavů (pánů, rytířů a měšťanů) je Majestát císaře a krále Rudolfa II. z roku 1609. Češi si v něm prosadili náboženské svobody a rovnost vyznání. Moravské stavy, tedy páni, rytíři a měšťané k tomu připojeni nebyli a ani o to neusilovali. Ti Rudolfa vesměs považovali za slabocha a stranili jeho mladšímu bratrovi, arciknížeti Matyášovi. Do jara roku 1618 tlak reformních předáků citelně narůstal, protože si uvědomovali svou početní převahu.. Od roku 1612, po Rudolfově smrti panující císař a král Matyáš přenesl sídlo do Vídně a místo něj v Praze vládla skupina místodržících, z řad radikálních i umírněných katolíků. To se ješitných českých stavů dotklo. Nicméně v tom viděli příležitost vykládat si Majestát po svém a bez dohod s katolickou stranou začali stavět i nepovolené vlastní kostely, dokonce přímo na katolické půdě.

Posledním aktem politické shody katolíků s nekatolíky bylo zvolení arciknížete Ferdinanda Štýrského českým králem, jakožto dědice bezdětného císaře a krále Matyáše, na sněmu 5. 3. 1617.

Konflikt postupně interně v Čechách narůstal. Katolíci se rozhodli zbořit protestantské kostely postavené na své půdě, a to v Hrobech na Teplicku a Broumově na východě Čech. To stavovská opozice považovala za vyhlášení války, ovšem nikoli od císaře, ale od místodržících, jmenovitě hlavně Nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Na základě porady hlavních předáků stavů v paláci Smiřických na Menším městě 22. 5. 1618, se tito následný den vydali na Hrad. Cestou se k nim přidávali další lidé, včetně i dnes nechvalné pražské lůzy. Lobkovic byl ve Vídni a tak zejména Matyáš hrabě Thurn a Václav Roupovec z Roupova prosadili vyhození Slavaty a Martinice i protestujícího písaře Fabricia z oken dvorské kanceláře. Z výše 17 metrů spadli na svah navíc s odpadky, tak přežili a poté se ukryli v Lobkovickém paláci.

Paní Polyxena Pernštejnská z Lobkovic, vdova po Vilémovi z Rožmberka, je odmítla vydat. První násilný krok s cílem usmrtit protivníky tedy učinili stavovští rebelové. Martinic byl vyhozen nejen pro své názory, ale i proto, že držel výnosný post karlštejnského purkrabí, který císař odebral arogantnímu Thurnovi. Od června obě strany, jak císařská, tak stavovská, usilovně zbrojily, protože politická dohoda nebyla možná, takže zbývala jen vojenská konfrontace. Zatímco Slezsko české rebely podpořilo, Morava díky moudrému Karlovi Staršímu ze Žerotína nikoli. Stát byl řízen 30 členným direktoriem na čele s Roupovcem a začalo to, co bývá obvyklé. Katolíci byli zbavováni funkcí a vyháněni do exilu, vězněni a některým byl zabavován i majetek.

Změna v postoji Moravy nastala až po smrti císaře Matyáše 20. 3. 1619. To se i na Moravě dostali k moci radikálové, 10. 5. 1619 i zde vzniklo direktorium o 12 pánech, 12 rytířích a 6 měšťanech. Nejradikálnějším předákem byl Ladislav Velen ze Žerotína, Karlův nepříliš inteligentní příbuzný. Moravského příkladu následovali i horno a dolno rakouští stavové a zajali císaře v Hofburgu. Na Vídeň zaútočilo i české vojsko vedené Thurnem.

Stavům ale začaly docházet finance. Nizozemí poslalo jen málo a ne všichni bohatí stavovští žvanilové byli tak čestní, jako pan Albrecht Jan Smiřický, který dal k dispozici nemalou část svého obrovského majetku.

Naopak Habsburkové začali dostávat finance ze Španělska, mající původ v amerických koloniích. Ani volba kalvinisty a falckého kurfiřta Fridricha českým králem v 2. polovině roku 1619 žádnou výraznou změnu nepřinesla. Otec královny Alžběty, anglicko-skotský král Jakub I. měl hluboko do kapsy a britští žoldáci pak později bojovali spíše na císařské straně. Také vojenská situace se počínala obracet proti stavům. Dne 5. 8. u Dolních Věstonic a 16. 8. 1619 u Mikulova sice Moravané vedeni Velenem a baronem Fridrichem z Tiefenbachu porazili císařského generála Dampierra, ale v březnu 1619 Hohenlohe a Mansfeld podlehli Buquoyovi u Záblatí v Jižních Čechách. Mansfeldovi se však podařilo udržet Plzeň. Operační přetahovaná bez výraznějších střetů pokračovala až do podzimu 1620. Obě nepřátelská vojska táhla souběžně z Jižních do Západních Čech a pak přes Rakovník k Praze.

2. Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620

Stavovská armáda, asi 21.000 mužů a 10 děl, zaujala výhodnou pozici na návrší, jižně od Královské obory, čelem k severozápadu. Nizozemské lineární šikování lépe umožňovalo palbu z mušket i manévry píkovníků. O velení se dělili kníže Kristián z Anhaltu a hrabata Hohenlohe a Thurn.

Třísledovou sestavu uzavírala sedmihradská jízda. Falcká garda trčela izolovaně v oboře, část vojska se nevrátila z Prahy.

Katolická armáda se členila na dva sbory, každý také o 3 sledech, čelem k východu. Vpravo byli císařští pod velením hraběte Buquoye s 17.000 muži a 4 děly. Vlevo ligisté, pod velením hraběte Tillyho s 11.000 muži a 6 děly. Vrchním velitelem byl bavorský vévoda Maxmilián. Katolické šikování bylo konzervativní, pěchota vytvářela hluboké španělské tercie, v útoku omezující využití části mušketýrů k palbě. Pro daný případ to však bylo přijatelné, protože katolíci váhali s útokem do kopce. Stručně řečeno, došlo zhruba ke třem útokům a protiútokům během hodiny. Stavové při tom ztratili kolem 2000 vojáků, katolíci asi polovinu z toho. Ustupující střed stavů strhl k útěku část 2. sledu a celý 3. sled. Tím bylo rozhodnuto. Nic nemohl změnit ani odpor pluku Rakušanů, naverbovaných za peníze moravských stavů, kterým velel hrabě Jindřich Šlik, pozdější císařský polní maršál. Král odmítl Prahu bránit a 9. 11. 1620 ji opustil. Vydal se i s částí vojska směrem na východ.

Příčinou porážky stavů byla celá řada vzájemných příčin a souvislostí. Když to vezmeme od těch strategických, tak to byla především špatná volba spojenců. Britové a Nizozemci se nehodlali příliš angažovat ani přímo vojensky, ani finančně či diplomaticky. Sedmihraďané (Uhři) byli všestranně nespolehliví spojenci. Direktorium nebylo schopno zajistit pravidelný přísun peněz k materiálnímu zajištění činnosti vojsk a k výplatě žoldu. To prohlubovalo nekázeň a dezerci vojáků. Z operačně-taktického hlediska nebyly ujasněny vzájemné velitelské kompetence mezi Anhaltem, Hohenlohem a Thurnem, což vedlo k průběžným zmatkům a neschopnosti využít jak výhodnějšího postavení s převýšením tak i modernějšího nizozemského taktického šikování. Mansfelda se nepodařilo přimět, aby z Plzně přitáhl na pomoc. Spojencům průběžně zajišťoval zásobování Valdštejn se svými kyrysníky na Žatecku, Lounsku a v okolí Slaného. Nikdo ze stavovských generálů se ani nepokusil převzít zodpovědnost za zorganizování obrany Prahy. Prohraná bitva ještě nemusí znamenat prohranou válku, ale výše uvedený výčet ukazuje, že Bílá hora patří k výjimkám. Takže je nezvratně paradoxní, že stavovskou porážku nezpůsobila ani tak vyšší schopnost katolických vítězů, jako spíš téměř totální neschopnost poražených stavů. A Bůh přává schopnějším…

Závěrem

České stavovské povstání 1618-1621 v podstatě ukončila pražská exekuce 21. 6. 1621 a déle trvající perzekuce vůči poraženým. Nikdo z účastníků nepočítal před Bílou horou s tím, že by mohlo jít o prolog ke kontinentálnímu konfliktu trvajícímu plných 30 let, který Evropu zdevastoval tak, že ještě nacisté v roce 1945 na ni sváděli příčiny svých porážek za 2. světové války. Je fakt, že zejména Češi a Čechy za svou rebelii zaplatili vysokou cenu. Z hlediska tehdejších dobových zvyklostí však dopadli ještě „ohleduplně“.

Morava přirozeně dopadla líp v souladu se svým dílem viny.

Dnes se roní slzy nad oběťmi rebelů a je spíláno katolickým vítězům. Zcela se však pomíjí fakt, jak si počínali stavové v obdobích, kdy měli dílčí úspěchy. Naprosto stejně, ne-li hůř. Jen vzpomeňme příklad holešovského faráře Jana Sarkandra. Toho si protestanti podali tak, že mu pomohli oprávněně vstoupit mezi katolické svaté. Bohužel jsme se ani ve 20. a 21. století z těchto událostí a jejich hodnocení nepoučili a opět se nachází kdosi, kdo nás tlačí k tomu, abychom nad kontroverzním odsunem Němců v roce 1945 brečeli víc než nad odsunem Čechů a Moravanů z pohraničí v roce 1938 a 1939…

Použitá literatura:

Hýsek Ondřej + kolektiv: „Morava-Dějiny země uprostřed Evropy.“ Gymnázium INTEGRA BRNO, 2012

Šubert Luděk : „Vývoj vojenství do roku 1914. – Část 1“ VVŠPV Vyškov 1993

Uhlíř Dušan: „Černý den na Bílé hoře 8. listopad 1620.“ Ave Brno 1998

Follow

Follow

jak se blíží další Sčítání lidu, Morava znatelně ožívá, je aktivnější. Je to znát i na obsahu Hlasu Moravy, kdy jsme museli některé články odsunout do dalšího čísla s tím, že se tam „snad“ příště vejdou a další pominout zcela. Jeden z odsunutých se vracel do I. republiky k problematice Podkarpatské Rusi, patřící od roku 1919 k Československu. Druhý se týkal počátků a pozdější historie Moravského krasu. Tam byla časová návaznost jen v zajímavém čísle, letos šlo o 111. výročí jeho objevení, ale dali jsme přednost zajímavějším článkům. Třetí se týkal třísetletého výročí Přijetí pragmatické sankce císaře Karla Šestého. Přes to všechno jsme se rozhodli zveřejnit 3x stejné historické téma hned ve 3 samostatných příspěvcích. Proč to? Je to téma Bílé hory. Sama bitva nebyla zvlášť zajímavá, ani významná. Šlo spíš o šarvátku.

Ale… také o kamínek, který spustil lavinu. Ale ani to nebyl důvod, proč zveřejňujeme 3 články se stejnou tématikou. Ten je jiný. Odvíjejí se nám v nich tři rozdílné pohledy na jednu dějinnou událost a na její důsledky. Pohled, kterým bylo u nás nahlíženo na tuto dějinnou událost nejméně posledních sto let. Potom kritičtější pohled vojenského odborníka a monarchisty. A do třetice ještě kritičtější pohled, který naše dosavadní vidění té události obrací tak, jak se může měnit jen negativ na pozitiv a naopak. Historie je jen jedna. A výkladů může být mnoho. Ctí historika je snaha se vždy snažit na základě studia původních pramenů a prostudování jiných náhledů a toho čím byly podloženy, dopracovat se co nejblíže pravdě. Chtěli jsme vám ukázat ošidnost dobových výkladů historie, která se nevyhne ani „ upřímným a statečným hledačům pravdy“. O tom, že se často s historií ve výkladech zachází i docela jinak, tedy účelově – ani nemluvě.

Follow