Číslo 120



UPLYNULO 600 LET OD KORUNOVACE ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO KRÁLEM ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

Jiří Kachlík, 9. září 2020

O císaři „Svaté říše římské národa německého“, králi římském, uherském, českém a lombardském, vévodovi slezském, markraběti moravském, braniborském a lužickém, Zikmundovi Lucemburském jsme se učili ve škole. Mohlo by se zdát, že vzpomínek na tohoto panovníka bylo už dost, kdyby… Ano, kdyby o něm v našich rodičích a prarodičích, v nás samotných, v našich dětech a vnoučatech nezůstávaly nespravedlivé ostny pomluv, polopravd a nepravd. Šířili je čeští národní buditelé, stoupenci a pokračovatelé církevního reformátora M. Jana Husa, většina učitelů 1. československé republiky jakož i totalitní Československé socialistické republiky. Účel obvinění Zikmunda Lucemburského byl a je stále stejný: pomocí jednoduchých odsudků, polopravd a nepravd nasměrovat mínění prostých lidí potřebným, v daném čase žádaným směrem.

Současní historici považují Zikmunda Lucemburského za jednoho z největších evropských panovníků své doby. Tento syn Čechy milovaného císaře a krále Karla IV. (* 1316, + 1378) Zikmund, měl totiž na dějiny Evropy zásadní vliv. Kombinací diplomacie, taktizování a četných, i když ne vždy úspěšných vojenských tažení udržel pod svojí kontrolou velkou část křesťanské Evropy. Zlikvidoval papežské schizma, prosadil reformu katolické církve a udržel tehdy velmi nebezpečnou Osmanskou říši v patřičných mezích. Je tedy hned několik důvodů pro to, abychom mohli tvrdit, že v pořadí 13. český král Zikmund Lucemburský byl nejschopnějším králem pozdního středověku v Evropě.

Zikmundovi Lucemburskému je vyčítáno, že se nechal českým králem korunovat už 28. 7. 1420, ale že v Českém království potom fakticky nevládl, a věnoval se svým mocenským zájmům v Uhrách a v Německu. Ostatně Maďaři považují jeho vládu v Uhrách v letech 1387–1437 za jedno z nejvýznamnějších období svých dějin. Dokázal totiž z nesourodého slepence zemí a národů, patřících pod Svatoštěpánskou korunu, vykřesat fungující a prosperující stát. A navíc udržel Osmany v uctivé vzdálenosti.

Kromě Uher byl Zikmund úspěšný i západním směrem od Českého království. Díky své silné pozici ve „Svaté říši římské národa německého“ byl zvolen nejprve římským králem (roku 1410), poté římským císařem (roku 1433). Jako král a císař Svaté říše římské uspěl se svým snem vybudovat mohutné podunajské soustátí, které se pak dokázalo postavit mocné, toho času expandující Osmanské říši. Nebyl člověkem laciných vítězství, na svůj úspěch si uměl počkat.

Zikmund Lucemburský nebyl jenom diplomat, ale také válečník. Sice rád navštěvoval rytířské turnaje, ale sám se jich aktivně neúčastnil. Nezapomněl na vážné, celoživotní následky zranění jeho otce Karla IV. v rytířském turnaji v měsíci říjnu roku 1350. Během svého dlouhého života (v Uhrách vládl cca 50 roků) Zikmund Lucemburský zorganizoval mnoho válečných tažení a vybojoval četné bitvy. A přesto, že řadu z nich prohrál, ze strategického hlediska ze všech válečných bitev vyšel nakonec jako vítěz. Tak tomu bylo i v boji s Osmanskou říší, k němuž došlo dne 25. 9. 1396 u pevnosti Malá Nikopol. Její zbytky leží dnes v severním Bulharsku, na samé hranici s Rumunskem. Hranici mezi oběma státy tvoří řeka Dunaj..

Zikmund Lucemburský tehdy zorganizoval křižácké vojsko, tvořené především Francouzi, Uhry, Chorvaty, Němci, Burgunďany, Bulhary, Benátčany, aj. V Osmanském (Ottomanském) vojsku, kromě Osmanů, bojovali také nedávno podrobení Srbové. Osmanskému vojsku velel sultán Bajezid I. (psáno též Bayezid I.) Neúspěch křižáků u Nikopole roku 1396 je právem přičítán nejednotné taktice velitelů spojeného evropského vojska, zejména jednotkám přišedším z Francie. Vina za katastrofickou prohru je přičítána zbrklosti francouzských rytířů, kteří provedli předčasný, unáhlený výpad proti nepříteli.

Osmané Zikmundovu křížovou výpravu u Nikopole na hlavu porazili. Pouze malá část křižáků, včetně osoby Zikmunda Lucemburského, se zachránila útěkem. Většina křižáků padla na bojišti, část se ocitla v osmanském zajetí. Tam byli všichni křižáčtí zajatci na rozkaz osmanského sultána popraveni. Osmané naštěstí svého vítězství nedokázali využít a se Zikmundem Lucemburským uzavřeli mír. Znamenalo to konec nadějím na záchranu skomírající Byzantské říše i dalších balkánských národů a křesťanských států. Ty už potom nedokázaly vzdorovat vzrůstající osmanské moci…

Také dvě z velkých úvodních bitev husitských válek, totiž bitva na Vítkově (dnes součást Prahy-Žižkova), která se udála dne 14. 7. 1420, a bitva pod pražským Vyšehradem, k níž došlo dne 1. 11. 1420, skončily porážkou Zikmundových vojsk. A stejná situace se opakovala i ve dnech 21. až 22. 12. 1421 na bojišti mezi městem Kutná Hora a úpatím vrchu Kaňk. Tento střet husitských vojsk s vojsky krále Zikmunda pokračoval po oslavách svátku Božího narození a svátku Nového roku. Dne 6. 1. 1422 došlo k válečnému střetu těchže vojsk v okolí vesnice Nebovidy. Zikmundova vojska byla poražena jak u Kutné Hory, tak u Nebovid. Přes tyto vojenské neúspěchy si Zikmund v Českém království udržel markrabství Moravské. I nadále měl početné příznivce mezi příslušníky moravské i české šlechty. Na druhou stranu byl Zikmund úspěšný v boji s Benátčany, na kterých vybojoval Dalmácii a Moldávii.

Byl to Zikmund Lucemburský, kdo se postaral o likvidaci papežského schizmatu, při němž měla katolická církev 3 papeže současně. Především kvůli tomuto schizmatu svolal do Kostnice (do města Konstanz na západním břehu Bodamského jezera) církevní koncil. Z koncilu vzešel roku 1417 nový a jediný papež Martin V. Touto volbou papeže bylo církevní schizma ukončeno. Papež Martin V. pak katolickou církev vedl až do své smrti roku 1431.

My si Kostnický koncil většinou spojujeme s upálením M. Jana Husa dne 6. 7. 1415. Zikmundovi Lucemburskému klademe za vinu, že k Husovu upálení došlo i přesto, že M. Jan Hus dostal od císaře a krále Zikmunda průvodní dopis. Opět Zikmundovi křivdíme. Průvodní dopis od panovníka zaručoval každému jeho držiteli bezúhonný průchod panovníkovým územím na cestě tam a zpět. Ale nic víc! Dnešním přibližným ekvivalentem středověkého průvodního dopisu, podepsaného panovníkem dané země, je cestovní pas, passport. Ten nám ani dnes nezaručuje dobrý výsledek a šťastný návrat z jednání, která na nás v cizině čekají.

Podle českého historika Petra Čorneje udělal M. Jan Hus osudovou chybu, když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek koncilu. Zikmund přibližně v tomtéž čase spěchal do města Cáchy, kde byl dne 8. 11. 1414 korunován na krále „Svaté říše římské národa německého“. Jednání koncilu o Husově herezi proto v Kostnici začalo dříve, než se Zikmund vrátil ze své korunovace v Cáchách. Podle názoru Petra Čorneje čeští protivníci M. Jana Husa dokázali této pro Husa nepříznivé konstelace na kostnickém sněmu dokonale využít.

Samotný Zikmund Lucemburský požadoval od katolické církve značné ústupky. V první řadě chtěl, aby byla podřízena světské, tedy jeho moci. V letech 1403–1404 dokonce zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a osobně obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských.

V Českém království roku 1421 odmítl Zikmunda Lucemburského přijmout za svého panovníka Český zemský sněm. A i kdyby se to nestalo, v tom čase už probíhající husitské války by Zikmundovi bránily ujmout se plně svých vladařských povinností v Praze. Situace se změnila teprve po bitvě u Lipan roku 1434. Zikmund se pak královské vlády v Českém království ujal roku 1436. Na český trůn tehdy usedl už nejen teoreticky, ale i fakticky. Bylo to však jenom na (necelé) 2 roky. Na cestě do své milované Pešti (dnes část hlavního města Maďarské republiky Budapešti) zemřel dne 9. 12. 1437 ve městě Znojmě. Příčinou jeho smrti byla velmi pravděpodobně mozková příhoda (mrtvice).

Článek byl napsán s využitím práce Miroslava Honsů.



PŘED KOMUNÁLNÍMI VOLBAMI V ROCE 1990

Milan Trnka, 9. září 2020

15. září 1990 se do Ostravy sjelo zhruba 300 delegátů na první sjezd Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko. Účastníci sjezdu vydali prohlášení, ve kterém vyjadřují přesvědčení, že demokratická budoucnost Československé republiky je možná jen při odstranění všech projevů totalitní nespravedlnosti, mezi něž patří i zrušení samosprávných orgánů. Nejoptimálnějším systémem vnitropolitického uspořádání demokratického státu může být jen takový, který bude respektovat existenci obnovené Země moravskoslezské.

Dobový tisk informoval o uskutečnění sjezdu většinou jen věcným oznámením. Objevila se však také neopodstatněná nařčení, zjevně sledující snahu využít přežívající vlnu nenávisti vůči předchozímu totalitnímu režimu k očerňování moravských aktivistů. Například deník Moravskoslezský den bez jakéhokoliv důkazu označil členy vedení Hnutí buď přímo za bývalé členy Komunistické strany Československa nebo alespoň za lidi s KSČ spolupracující. Deník Mladá fronta (původně tiskovina Svazu socialistické mládeže) psal o zkrachovaných funkcionářích, kteří si po pádu režimu hledají nová koryta a vymýšlí nesmysly o zemském zřízení, ve kterém by byli sice zcela zbytečnými zemskými pohlaváry, ale zato s vysokými platy z kapes naivních občanů.

Některé menší politické strany a politická hnutí začaly v tomto období požadovat odsunutí podzimních komunálních voleb na pozdější termín. Jako důvod uváděly informace o přípravě volební kampaně Občanského fóra, na které se podílí bývalí pracovníci místních národních výborů za pomoci finančních zdrojů neznámého původu. Volební kampaň OF má také využít nepokryté pomoci sdělovacích prostředků při účasti vyškolených lidí. Komunální volby tak budou sice svobodné, ale zdaleka ne demokratické. Na obavách z připravovaného scénáře voleb se podílely také výroky prezidenta republiky Václava Havla, který například během návštěvy Italské republiky v září roku 1990 v rozhovoru pro deník La Repubblica uvedl, že je přesvědčený o nutnosti zapojení širokého spektra různých politických názorů do života demokratické společnosti, zároveň však prohlásil, že podle něj by optimální politický systém v Československu nemělo představovat více jako pět politických stran. Z tohoto prohlášení někteří političtí komentátoři vyvozovali do budoucna možnost snah o znemožnění účasti menších politických uskupení na politickém dění v republice.

Na 25. září 1990 bylo svoláno do Brna mimořádné zasedání Jihomoravského krajského národního výboru. Krajské národní výbory a Okresní národní výbory měly ukončit svoji činnost dnem komunálních voleb 24. listopadu 1990. Převzetí výkonu samosprávné moci po tomto datu bylo stále nejasné. Mohl vzniknout stav, kdy poprvé v historii nebudou působit na území státu žádné nadobecní samosprávné orgány. Taková situace nenastala ani v lednu roku 1949, kdy komunistický režim zrušil na Moravě a ve Slezsku orgány samosprávné Země, ale administrativně zavčas alespoň vytvořil přechodné náhradní orgány, vybavené některými nezbytnými funkcemi pro zajištění fungování oblastí.

Na mimořádném zasedání KNV Jihomoravského kraje bylo mimo jiné jednáno také o stavu prací na návrhu zákona České národní rady o obnově zemského zřízení. Členové HSD – SMS zde přednesli stanovisko Hnutí za samosprávnou demokracii v souvislosti s usnesením České národní rady ze dne 15.5.1990 o zrušení samosprávy Země Moravskoslezské jako totalitního aktu (9.5.1990 odsoudilo tuto nespravedlnost i Federální shromáždění Československé republiky). Stanovisko se odvolávalo také na návrh zákona o zemském zřízení, podané poslanci HSD-SMS předsednictvu ČNR dne 21. srpna 1990. Volby do zastupitelstev obcí se mají konat 24. listopadu 1990, jejich pravomoce musí nutně souviset s typem vnitrostátního uspořádání republiky. Ale projednání návrhu zákona o zemském zřízení, jako jedné z možností vnitrostátní samosprávy, je odsunuto Českou národní radou na 30. listopad 1990.

Jihomoravský KNV vypracoval na mimořádném zasedání memorandum k poslancům Federálního shromáždění, České národní radě, politickým stranám a hnutím, společenským organizacím a všem občanům státu k obnově zemského zřízení. V memorandu vyzývá FS a ČNR, aby ve spolupráci s Jihomoravským KNV v Brně a Severomoravským KNV v Ostravě rozhodl o vzniku prozatímních orgánů pro Moravu a Slezsko, které by zajistily nezbytný chod řízení rozvoje území a spolupracovaly při přípravě zemského zřízení nejen za účasti skutečných odborníků, ale i za účasti veřejnosti.

27. září 1990 jednaly delegace a předsedové vlád České federativní republiky, Slovenské federativní republiky a Československé federativní republiky v Kroměříži. Při této příležitosti vydali zástupci dvaceti čtyř okresů na území bývalé Země moravskoslezské Petici a výzvu prezidentu republiky a předsedům jednotlivých vlád ve federaci. Petice uvádí mimo jiné, že:

1) V předvolební kampani do zákonodárných sborů ujišťoval premiér české vlády Petr Pithart voliče v Jihomoravském kraji (ve kterém kandidoval), že požadavky HSD – SMS na obnovení samosprávy Moravy a Slezska jsou zbytečným “vlamováním se do otevřených dveří”. Uplynulo několik měsíců a pan premiér zřídil komisi, která má v listopadu posuzovat několik návrhů na obnovu samosprávy. Jenže mezi návrhy jsou i takové, které nezastírají ryze centralistický systém řízení.

2) Petice požaduje, aby nebyla protahováno období mezi ukončením působnosti krajského řízení a řízení dle samosprávných zemských principů. Jinak hrozí nebezpečí, že v právě v této době mohou být přijímány zákony, které možnost zemské samosprávy zablokují.

3) Výzva zdůrazňuje ujištění, že Moravané a Slezané pro sebe nežádají nějaké výjimečné postavení. Chtějí být jen rovnoprávnými občany v Československé (spolkové) republice společně se Slováky a s Čechy.

Na pátek 28. září svolala Česká národní rada do Prahy tiskovou konferenci. Na ní si vzájemně vyjasňovali čeští poslanci s novináři svoje představy o ekonomické reformě, o volbách do obecních zastupitelstev a také představy o budoucím státoprávním uspořádání republiky. Přítomen byl i předseda vlády České federativní republiky Petr Pithart. Na dotaz, zda trvá na svém prohlášení z 21. září, že v otázce státoprávního uspořádání bude jasno až v polovině roku 1991 odpověděl, že to není záležitost jeho vlády, ale záležitost poslanců. Na uvedené tiskové konferenci bylo také oznámeno, že návrhů na podobu vnitrostátního uspořádání se sešlo celkem šest a všechny je nutno důkladně projednat. Poslanci také novinářům sdělili, že na Moravě a ve Slezsku je velká roztříštěnost názorů na podobu samosprávy Moravy a Slezska. Řada občanů prý na dotaz ke svému stanovisku uvádí, že “raději Prahu, než Brno”. Navíc málokdo z občanů ví, co to vlastně zemské zřízení je a kolik bude stát peněz. A v ostatních částech Československa zase občané ani neví, co ti Moraváci a Slezáci vlastně požadují.

1. října 1990 se konalo zasedání v pořadí šesté společné schůze české a slovenské sněmovny Federálního shromáždění. Na schůzi vystoupil poslanec JUDR. Stanislav Devátý ze Zlínského Občanského fóra s protestem proti činnosti Hnutí za samosprávnou demokraci – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Uvedl, že Hnutí si osobuje právo jednat o budoucím uspořádání Československé federativní republiky, ačkoliv na takové jednání nemá žádný mandát od obyvatel Moravy a Slezska. Kompetence při jednáních o státoprávním uspořádání státu mají podle jeho názoru pouze Federální shromáždění a parlamenty České federativní a Slovenské federativní republiky. Připustil, že by bylo vhodné uspořádat v tomto případě lidové referendum. Přes to, že kompetenci k řešení otázek vnitrostátního uspořádání Československa pan Stanislav Devátý přisoudil pouze výše uvedeným státním orgánům federace, oznámil, že o problematice jednal také okresní sněm Občanského fóra ve Zlíně a vydal k ní svoje stanovisko. A žádal premiéra ČSFR Mariána Čalfu, aby se k tomuto stanovisku vláda vyjádřila. Když dva dělají totéž, není to totéž. Že HSD – SMS si dovoluje vyjadřovat se ke statoprávnímu uspořádání bez mandátu veřejnosti (ve volbách do ČNR a FS získalo HSD – SMS 1 954 101 hlasů) není v pořádku. Totéž sice provádí Občanské fórum, ale to v pořádku je. Jako vítězné uskupení ve volbách zřejmě takový mandát má!

Poslanci občanského fóra v České národní radě, zvolení na Moravě a ve Slezsku navrhují ve stejné době obnovení tak zvaných “malých krajů” – jinak známých pod názvem “Gottwaldovy kraje” – zavedené komunisty k 1. lednu 1949. Tyto kraje se neosvědčily ani v komunistické totalitě a komunisté je sami zrušili. V současné České republice jsou převzaty téměř ve stejné územní podobě a vychvalovány jako nejzdařilejší možné pro zajištění principů samosprávy. (?!) ´Téměř ve stejné územní podobě´ ovšem znamená, že jsou z pohledu Moravy horší než Gottwaldovy kraje, neboť přesunují ještě větší části z historického území Moravy mimo správu moravských krajů.

K možnosti uspořádání lidového referenda, zmíněnému v interpelaci pana poslance Devátého lze konstatovat, že na první pohled se jedná o vstřícný krok. Referendum by pádným způsobem buď potvrdilo přání občanů žít ve spolkovém státě se samosprávnou Moravou, nebo by ukázalo pravý opak. A právě dosažení takového opaku nebylo v době, kdy sami poslanci vydávali prohlášení, že nikdo neví, co to vlastně zemská samospráva je, žádným problémem. Konec konců nebyl by to problém ani v současné České republice. Tak, jako v roce 1990 stačilo tvrzení, že v lidovém referendu se musí o postavení Moravy vyjádřit nejen obyvatelé Moravy, ale zrovna tak obyvatelé Čech a Slovenska, protože přece žijeme v jednom státě, tak i třeba v roce 2021 by stačilo vyhlásit referendum o přání Moravanů a Slezanů pro všechny občany České republiky. Výsledek se dá, při naprosto vyloučené možnosti občany informovat o výhodách spolkového nebo jiného typu samosprávného vnitrostátního uspořádání oproti stávajícímu krajskému systému, spolehlivě odhadnout. Návrh pana doktora Devátého byl tedy na první pohled líbivý, ale velmi dobře vypočtený v neprospěch Moravskoslezské země.

Do tohoto období spadají také počátky formulací myšlenek prezidenta Václava Havla o postavení a poslání politika. Politik se podle jeho názoru nesmí ohlížet na voliče, díky kterým svoje postavení získal. Má především “využít kategorické imperativy, které má v sobě”, uvědomit si, že se stal výjimečnou osobností, která “má mandát z toho vyššího, co v sobě nese”. Na své voliče je v takovém případě oprávněn zapomenout. S touto myšlenkou se postupně ztotožnila řada poslanců, včetně těch, které vynesla do poslaneckých křesel důvěra voličů HSD – SMS. Je to jedna z možností, která vysvětluje postup některých představitelů Hnutí za samosprávnou demokracii v dalším období pokračujícího podzimu roku 1990.

17. října 1990 otiskly Lidové noviny na požádání poslance Federálního shromáždění pana JUDr. Stanislava Devátého jeho prohlášení. Prohlášení bylo zveřejněno pod názvem “Krycí jméno Kantor”. Pan poslanec uvedl (zde je uveden jen výběr z obsáhlejšího textu jeho sdělení): “Dne 12. října jsem obdržel z hodnověrných pramenů informaci, že předseda HSD – SMS pan docent Boleslav Bárta byl evidován od června 1976 do ledna 1980 pod krycím jménem “Slávek” a od června 1986 do prosince 1989 pod krycím jménem “Kantor” jako agent StB. V obou případech byl registrován u druhého odboru StB – boj s vnitřním nepřítelem v oblasti “problematiky pravice”. Tuto informaci považuji za velmi závažnou a proto jsem se rozhodl seznámit s ní veřejnost. Věřím, že přispěje i k pochopení podobných praktik, které jsou používány na půdě Jihomoravského KNV. Mám za to, že nečisté prostředky vždy vedou k nečistým cílům. ….. vadí mi, že naši rodící se demokracii vedou někdy lidé s nepříliš čistým morálním kreditem, bezostyšně se schovávající za blaho společnosti.”

Prohlášení nebylo dáno k dispozici Československé tiskové kanceláři, jak bývalo a bývá při podobných příležitostech zvykem, získaly je jen Lidové noviny. Ke cti tohoto periodika budiž uvedeno, že hned druhý den dostal příležitost k odpovědi také napadený docent Bárta a jeho vyjádření pod názvem “Ke krycímu jménu Kantor” bylo rovněž otištěno.

Ve svém poměrně obsáhlém vyjádření předseda HSD – SMS uvádí, že obvinění považuje za hrubou urážku na cti a bude se domáhat nápravy soudní cestou. Prohlašuje, že nikdy žádnou spolupráci s StB nepodepsal, naopak byl trvale minulým režimem diskriminován. On i jeho rodina. Uvádí následně mnoho příkladů, kterými dokládá, že takové pronásledování by bylo málo pravděpodobné, kdyby s tajnými službami skutečně spolupracoval. Na závěr podotýká: “Zlínské OF, jehož představitelem je pan Devátý, se projevuje nejaktivněji proti moravským snahám za samosprávné zemské zřízení. Minulý týden prošla tiskem zpráva, že HSD – SMS by podle průzkumu veřejného mínění volilo na Moravě 25 procent občanů, zatímco OF 17 procent. Že by zde byl klíč k vyvrcholení účelových osobních útoků, jimž jsem od léta jako představitel tohoto hnutí vystaven?”

V sobotu 20. října se uskutečnil v Kroměříži druhý kroměřížský sněm Moravanů a Slezanů, pořádaný Hnutím samosprávné demokracie. Na sněmu vystoupili poslanci, zvolení za HSD – SMS: Ing. B. Tichý (ministr vlády ČR), František Pernica, MUDr. M. Krejcar a Zdeněk Vysloužil s požadavkem, aby docent B. Bárta odstoupil z funkce předsedy Hnutí. Důvodem požadavku mělo být jeho lhaní, machinace a prosazování nesprávných postupů Hnutí za samosprávnou demokracii. Poslanci předložili sněmu návrh moravskoslezské deklarace, ve kterém je oznamováno, že bude vytvořeno nové vedení HSD – SMS. Těžko posoudit, zda zmínění poslanci podlehli tlaku probíhajícího honu na činnost Hnutí a útokům na předsedu Hnutí, nebo se ztotožnili s vývody prezidenta Havla na poslání politiků, nebo bylo jejich vystoupení zapříčiněno něčím jiným. Faktem zůstává, že sněm jejich výpady zamítl, projevil docentu Bártovi důvěru a označil jednání čtyř poslanců za rozporné se stanovami Hnutí. Samozřejmě, že jejich vystoupení značně narušilo očekávanou slavnostní atmosféru druhého kroměřížského sněmu s řadou pozvaných hostů.

Boleslav Bárta byl účastníky sněmu pověřen, aby požádal předsednictví České národní rady o odvolání Ing. B. Tichého z funkce ministra vlády ČR.

V následujícím říjnovém týdnu uspořádali čtyři výše jmenovaní poslanci v Praze na půdě Federálního shromáždění tiskovou konferenci, kde se vydávali za vrcholný orgán Hnutí samosprávné demokracie a veřejně se distancovali od volebního programu HSD – SMS, konkrétně od pasáže, v níž se uvádí jako jeden z cílů vytvořit po volbách Český sněm a Moravskoslezský sněm, oba se zákonodárnou mocí ve specifických oblastech, stanovených ústavou republiky.

Ale o dalším vývoji “vlamování se do otevřených dveří” před komunálními volbami v listopadu 1990 v příštím čísle Hlasu Moravy.