Číslo 119



KORONAVIR: DRUHOŘADÉ POSTAVENÍ MORAVY A SLEZSKA

3. července 2020

 

V průběhu pandemie koronaviru a nemoci COVID-19, kterou způsobuje, se opět prokázalo, že český stát se chová vůči Moravě a Slezsku diskriminačně a Moravany zjevně považuje za občany druhé kategorie. Je zcela zřejmé, že na počet obyvatel Moravy a Slezska připadá mnohem méně odběrových center. Náš spolupracovník z lékařské praxe, jehož totožnost ponecháváme skrytou z důvodu možného ohrožení zaměstnání pro kritické postoje, k tomu dodává:

Z rozmístění odběrových míst na koronavirus je vidět, kdo je občanem první kategorie a kdo občanem druhé kategorie. V Čechách je 3x větší počet odběrových míst na koronavirus, než v moravskoslezském prostoru. Na Moravě nejsou dokonce ani v krajských městech Jihlava a Zlín, zatímco v Čechách nezapomenou ani na 16. tisícový Benešov, ležící na okraji Prahy. Testování na koronavirus je teď už technologicky docela dostupné a není důvod držet to jenom pro nadlidi…

Když veškerá ta panika začala, tak se v Praze budovaly diagnostická centra, kterých bylo dost i pro milionové město, zatímco na Moravě ke stejnému problému přistoupili zřízením gheta na Uničovsku a Litovelsku. Když se testuje tzv. inteligentní karanténa, tak samozřejmě zase na Moravě. Inteligentní karanténa má pomocí mobilů sledovat pohyb obyvatelstva. U kapénkové infekce je to velmi pochybný krok. Ten stejný nástroj však lze velmi dobře využít ke sledování pohybu obyvatelstva a zejména politicky neposlušných lidí…

Proč se to netestuje na pražských manažerech a podnikatelích? Proč zase represe nejdříve na Moravě?“

Další ukázka dvojího metru na Čechy a Moravu: Když se zakazovaly hromadné akce, tak Bezpečnostní rada státu rozhodla, že Světový pohár v biatlonu v Novém Městě na Moravě konaný ve dnech 5 až 8. března 2020 se musí konat bez přítomnosti veřejnosti, ale Pražská derby Slavie a Sparty 8. března 2020 proběhla s publikem.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že český stát opět prokázal, že ve vztahu k Moravě není schopen překročit svůj historický stín a starat se nestranně stejně zodpovědně o Čechy a Moravany. My Moravané však toto ani od českého státu nežádáme, je totiž přirozené, že každý se stará především o to, co považuje za sobě vlastní. A Praze jsou vlastní Čechy. Morava a Slezsko jí přirozeně vlastní nikdy nebyly, nejsou a nebudou, nelze tedy realisticky nikdy předpokládat stejný a spravedlivý přístup, zodpovědnost a investice vůči Moravě jako vůči Čechám.

My, Moravané, požadujeme systémovou možnost starat se o své záležitosti samostatně a mít k tomu odpovídající institucionální – státní nástroje a vlastní nezávislé finanční zdroje. Usilujeme o obnovu moravské státnosti v takové formě, abychom si mohli mimo jiné i zdravotnickou problematiku řešit samostatně v rámci Moravy ku prospěchu a potřebám Moravanů. Takovou obnovou moravské státnosti je pouze silný federativní princip rovnoprávného postavení moravské republiky s českou republikou a výslovné – zákonem stanovené rovnoprávné postavení Moravanů s Čechy po všech stránkách – národnostních, politických, ekonomických, sociálních, mezinárodních a v neposlední řadě i kulturních.

zdroj: Moravané



NAŠI SOUSEDI

Josef Pecl, 26. června 2020

 

Známe své sousedy?! Zdvořilé upozornění na některé nejasnosti

Východiska

Připomeňme, že od roku 1.182, kdy vládl císař Fridrich II. Barbarosa, byla Morava samostatnou korunní historickou evropskou zemí. Zemí udělovanou jako říšské léno, s vlastním sněmem, zákony, armádou, platidly atd., až do roku 1918 i s vlastní obcovací řečí – jazykem moravským a němčinou, v čele s moravským markrabětem. K odstranění nesrovnalostí s jazyky už v roce 1905 moravští stavové přijímají vlastní moravský zákon o jazykovém vyrovnání, jímž Markrabství moravské už tehdy předstihlo jak Království české, tak i celou Evropu! Praha brání, aby se o tom učilo v moravských a českých školách! Proč asi?!

Připomeňme, že základy tzv. „České“ republiky byly položeny za sovětské okupace a následné husákovské totality k 1.1.1969, kdy vzniká nesmyslný duální stát, „dvojdomek“. Tvrdý totalitní centralismus umožňoval přerozdělovat fiskál = vykořisťovat občany. Konkrétně vykořisťovat občany Moravy a naší části Slezska. Tito občané byli tehdejším státním rozpočtem, který se pohyboval kolem 215 miliard Kčs ročně, okrádaní každoročně nejméně o 16,4 miliardy Kčs, tedy o 7,6%. Z toho šlo asi 11 mld Kčs na Slovensko, zbytek asi 5,4 mld Kčs Praha špendýrovala do jí bližších Čech. Šlo o tehdy ještě neznehodnocené Kčs!! (Zdroj: zákony o státním rozpočtu 1985-89 platné Sb. zák.) Každý občan žijící na Moravě a v našem Slezsku, včetně starců nad hrobem a novorozenců, tak ročně přicházel nejméně o 4.100,- Kčs. U čtyřčlenné rodiny to činilo nejméně 16.400,- Kčs ročně. Při tehdejším průměrném výdělku asi 2.850,- Kčs měsíčně by si taková rodina mohla za částky, ukradené Prahou, pořídit vlastní rodinný domek!

Listopadový převrat v roce 1989 nakrátko vzbudil mnohé naděje, ale co se centralismu týče, přinesl jeho ještě větší utužení. Je to dobře vidět na příkladu, kdy za minulého režimu u finančních prostředků ze státní pokladny (fiskálu) obce, okresy a kraje rozhodovaly „jen“ o 60% fiskálu a celých 40% bylo v rukách byrokratů pražského centra. To bylo jako nedemokratický způsob komunistického přerozdělování ze strany jeho odpůrců kritizováno.

A dnes? Situace je čtyřikrát horší! Obce a kraje rozhodují jen asi o 15% fiskálu, celých 85% má v rukách, tedy přerozděluje byrokratické centrum v Praze!! (Zdroj: zákony o rozpočtovém určení daní platné Sb.zák.). Další příklad: na Slovensku od Dunaje po Žilinu byla vybudována velká Vážská kaskáda, na Dunaji bylo vybudováno obrovské energetické a dopravní dílo Gabčíkovo. V Čechách Praha vybudovala Vltavskou kaskádu s obrovskými vodními díly tak, že lze doplout až do Českých Budějovic, k tomu obrovské Lipno a buduje se dál i na Labi. Pro splavnění řeky Moravy Praha neudělala nic, ani se nekoplo! Praha dokonce vrátila 100 mld korun k tomu určených dotací z EU!! Baťův kanál na Moravě si musely upravit a splavnit samy obce a občané na toku Moravy, bez jakékoliv pomoci pražského centra!! Dále: hlavní železniční tah Kolín-Praha je dnes trojkolejný a vysokorychlostní. Obdobný železniční tah na Moravě Přerov-Brno je jednokolejný, neudržovaný, pamatuje císaře pána a rychlíky zde jezdí max 45 km/hod! Dále: snad více než půl století jezdící, tradiční, noční lehátkový a lůžkový rychlík Brno-Košice a zpět obsluhoval celou Moravu. Už nejezdí, vypravuje si ho Praha! Dále: tradiční, pro Moravu důležitá více než stoletá trať 340 Brno-Trenčianská Teplá je zrušena (nevede do a z Prahy!). Dále: mezi dvěma moravskými městy Olomoucem a Brnem se jezdí nesmyslně přes Břeclav!

Ve snášení podobných alarmujících nehorázností by šlo pokračovat dlouho! Nač ale!

U Prahy nejde o nic nového. Při oslavě pátého výročí vzniku RČS už v roce 1923 poslanec Pastyřík v Národním shromáždění v Praze doslova řekl: „Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížit, že slyšíme obavy, že je horší, než vídeňský!“ Následuje rozsáhlý podrobný výčet položek tehdejšího státního rozpočtu (zemědělství, výzkum, veřejné práce, elektrárny, školství…), kde v nákladech figurují Čechy (dnes Česko), Slovensko, Pod- karpatská Rus ; Morava s částí Slezska nic, nebo jen drobeček. Poslanec dodává:„Můžeme my, Moravané, býti spokojeni? Nikdy ne! A abyste to zakryli, chcete zřídit župy(=kraje!), aby to tak nekřičelo?! Zdroj: Protokoly jednání Národního Shromáždění ČSR.

Globalizace, hrozba pro národní státy poslední dobou světovému velkokapitálu nevychází. Velkokapitálu nevychází ani ovládnutí Evropy, protože evropské státy jsou národní. Na vzpěčující se evropské národní státy tedy velkokapitál míří cíleným vnucováním migrantů, kteří mají za úkol státy vnitřně rozvrátit. Migranti jsou tedy velkou hrozbou pro celou Evropu i pro nás. Zvláštní, nedobrou roli zde sehrávají neziskové organizace s politickým elektorátem. Jsou velkokapitálem (Soroš a další) bohatě placené aby rozvracely morálku, mravnost i tradice, což je podstatou evropských národních států. Politici jednotlivých států jsou navíc pod velkým tlakem, aby také každoročně odsouhlasili finanční prostředky na tyto neziskové organizace, což se skutečně děje. Pro ty, co si nechtějí připustit jak to s migranty je, doporučuji se zamyslet – proč je tomu vystavena pouze Evropa? Zatímco jinde bohaté a vysvpělé státy budují ploty a opevňují hranice – a na rozdíl od kritiky Evropy, která „prý musí“ přijímat migranty – to nikdo nekritizuje?!

Naše reálie

Nelze odhlédnout od toho, že v rozporu se základní preambulí platné Ústavy ČR je v masmediích i oficiálně ve vyjádřeních státních institucí ignorována naše vlast Morava s částí Slezska, stejně tak národ Moravanů a úplně se ztratilo adjektivum „MORAVSKÝ/ ́Á, É“. Redaktoři masmédií se občas brání tím, že na ně v tomto směru vyvíjí velký tlak Praha! Ale většinou se z důvodu kariérního postihu k tomu obávají vyjádřit vůbec. Co ostatní Evropa? Podívejme se, co ve Španělsku si Madrid a Kastilia dovolují vůči Baskidsku či Katalánsku (katalánsky Catalunya), nebo na postavení Rusínů na Ukrajině…!

K současnosti: jak je tomu dnes s politickým profilem současného elektorátu u nás na Moravě a v našem Slezsku? Jak charakterizovat naši současnou moravskou společnost?

Po druhé světové válce došlo k výrazné, kardinální změně technologií v průmyslu. Uplatnila se dělba práce a sériová výroba s velkovýrobou nahradily řemeslníky a malovýrobu. Se sériovou výrobou v USA už dříve začal Ford, u nás na Moravě Baťa. Začátkem 20. století to u nás platilo v podstatě jen pro ševcovinu, ostatní průmysl se chytal pozvolna, zemědělství zůstávalo u tradiční technologie. Naši nejstarší spoluobčané tak pamatují dobu, kdy každé hospodářství, každá rodina na dědině byla uzavřeným výrobním celkem, autonomním systémem s rostlinnou i živočišnou výrobou, určenou zpravidla k samozásobení. Mléko nebylo z mlékárny, ale od krávy či od koze, stejně tak tvaroh či máslo. Masa bylo málo; rodina musela na týden vystačit s jedním králíkem či slepicí. Vepřové maso bývalo jen v zimě po zabíjačce, později už jen uzené. Vajíčka bývala domácí z vlastního kurníku, stejně tak zelenina a brambory, či obilí pro slepice a řepa pro přilepšení králíkům. Teplá voda, byla-li, potom jen v sobotu večer, jedna vana ohřátá v kotli pro celou rodinu. Topilo se dřevem, které nachystal tata s pomocí děcek daleko v horách, uhlí bylo na příděl a zdaleka nestačilo. Na rostlinné i živočišné „výrobě“ se účastnili všichni členové rodiny: malé děcka pásly huse, větší krávu či kozu a nosily trávu králíkům, sekaly dřevo na otop, sypaly slepicím, matka dojila, vařila, prala, šila…, otec podnikal, sekl trávu a sušil seno, chystal dřevo na otop… Celá rodina se podílela na technologii vlastního hospodaření a byla tak pevným kolektivem.

Tradiční rodinné drobné zemědělství bylo pak komunisty násilně rozmetáno do problematických družstev. Průmyslová výroba uplatnila dělbu práce a přešla na sériovost výroby. Jak v průmyslu, tak i v zemědělských družstvech potřebovali pracovní síly. Nabízely se ženy – hospodyně v domácnosti zemědělců, řemeslníků a dělníků. Děti těchto žen, dnes nejstarší generace, odchodem matek do výroby tak zůstávaly často bez potřebné, někdy i jakékoli péče, nebyla-li babička. Generace dnes nejstarších seniorů ve svém dětském věku zažila bídu lístkového systému s přídělem potravin, ošacení i uhlí na topení atd. Ztratila navíc i jistotu stále teplé kuchyně a zde sedící ustarané matky! Matka byla totalitou padesátých let bezohledně vyhnána do fabriky či do družstva.

Během pouhých dvou generací mizí tisíce let starý model společnosti, založený na rodině!! Matka doma chyběla a svým dětem se vše snažila vynahradit jinak. Kde mohla, nakupovala a sháněla jim, co mohla. Takto vychovaná generace dnešních starců u svých děti, tedy u dnešní střední generace, se logicky snažila o totéž, co sama zažila – pro děti se nešetřilo ničím! Takto vyrostla dnešní střední generace. Ta brala jako samozřejmost, že děcko dostane (skoro) vše, aniž by se o cokoliv a jakkoliv zasloužilo. Touto střední generací vychovaní (často už odrostlí) dnešní náctiletí, nejsou jiní. Dvě generace, vychované tak, že bez jakýchkoliv zásluh dostávaly cokoliv si usmyslely, jsou tím výrazně poznamenány. Projevilo se to neúprosně i na jejich charakteru. Projevilo se to jejich nelogickým odmítáním osvědčených tradic a jejich neúctou ke starším občanům, spolu s nebývalým sklonem k nekritické liberálnosti.

Liberálnost, tj. svobodomyslnost, snášenlivost, shovívavost a smířlivost této naší „omladiny“ ale dnes připomíná spíše bezohlednou, tragickou, snad až tragikomickou anarchii. Jak jinak nazvat problematický genderismus mužatek, či na druhé straně v tzv. „duhových“ pochodech nahé zadky kohosi, co není chlapem ani ženou, k čemu než k anarchii vedou nesmyslné řeči o multikultuře a podobně. Je to chyba „mladší“ generace a je třeba kritizovat zrovna ji?! Zdá se že ne; jsou to totiž naše děti a jsou takové, jak jsme je vychovali my sami, naše nejstarší generace! Ovšem dnes za výrazné pomoci současného přehnaného liberalismu spolu s podivnými ideologiemi, které se staly mediálně i politicky prosazovaným hlavním proudem!

Co tedy dnes a za současné situace podniknout, aby z naší vlasti Moravy s částí Slezska nebyla kolonie; aby Moravané nebyli vystavováni soustavné ignoranci a etnocidě šovinistické Prahy?!



NOVÁ IDEA POZITIVNÍHO NACIONALISMU V EVROPĚ – NECHME MORAVANY BÝT MORAVANY

Bohumila Jandourková 22. června 2020

 

Ano, je tady nový, pozitivní nacionalismus, který vznikl zcela přirozeně – odspodu. Není nikým prosazovaný a nadirigovaný. Je přirozenou odezvou na multikulturalismus, který útočí na samu podstatu jednotlivých národů, etnik a zemských společenství.

Můžeme to zcela podle charakteru této idee nazvat multinacionalismem. Objevuje se náhle ve více evropských zemích a neobsahuje žádnou nenávist, ale přesně naopak. V podstatě se dá shrnout do jednoduchého poselství. Nechme Rusy být Rusy, Maďary Maďary, Chorvaty Chorvaty, Němce Němci atd. Je to ústup od internacionalismu, tedy i multikulturalismu, uměle propagovaného světoobčanství a evropanství. Nikoli evropanství jako takového, ale toho, které bylo používáno proti samotné existenci jednotlivých evropských národů. Tato pozitivní tendence se objevuje i v Německu a je zcela protikladná k ideologii jejich temného období vedoucího spolu s jinými příčinami ke II. světové válce.

Pevně věřím, že i Češi si konečně řeknou nechme Moravany být Moravany a přestanou nás nepřirozeně čechizovat. Že ustane, nebo alespoň zeslábne umělý tlak působící v tomto směru dlouhodobě. Tlak, nositelem kterého je mocenský pražský centralismus. Centralismus, který byl nejen převzat od totalitní moci, u nás většinově odmítnuté, ale po Listopadu ještě posílen.



JAN KARAFIÁT, AUTOR PŮVABNÝCH „BROUČKŮ“ – SYN MORAVSKÉ ZEMĚ

Bohumila Jandourková, 6. června 2020

Jan Karafiát byl evangelický farář, který revidoval Bibli kralickou a zapsal se do literatury půvabnou knihou Broučci. Svá autorská práva na tuto knihu odkázal církvi českobratrské, která díky tomu mohla finančně podporovat vydání Bible a církevních tisků.

Jan Karafiát se narodil na Českomoravské vrchovině v Jimramově jako deváté z deseti dětí v matčině druhém manželství. Jeho rodina pocházela ze starého evangelického rodu. Strýc V. Karafiát byl evangelickým farářem. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Znám konáním přísné kázně, důrazem na poslušnost zákona Božího. Podstatou jeho kazatelského i literárního působení přitom bylo vědomí vlastní hříšnosti a nezpůsobilosti k dobrému dílu, překonané omilostněním Kristovým.

Jan Karafiát po církevní škole v Jimramově navštěvoval nižší německé piaristické gymnázium v Litomyšli, potom se vydal na vyšší studia do vestfálského Guterslohe, kde na evangelickém gymnáziu složil v roce 1866 maturitu. Následovalo studium na evangelické fakultě v Berlíně, Bonnu a ve Vídni, kde studia ukončil.

Po návratu pobyl v Čechách krátce jako duchovní a opět zamířil do Německa jako vychovatel v Kolíně nad Rýnem. Když se podruhé vrátil do Čech, po několika dalších působištích přijal místo správce učitelského evangelického semináře v Čáslavi, kde vyučoval předměty jako náboženství, pedagogika, didaktika a také čeština. A právě během svého působení v Čáslavi napsal Broučky – na pohádkovém průběhu broučků učil děti, jak žít ve shodě s božími přikázáními. Pro jisté neshody s nadřízenými odtud po dvou letech odešel. Roku 1875 se stal farářem na Hrubé Lhotě na Valašsku, kde sloužil 20 let.

V roce 1895 se odstěhoval do Prahy, na žádný sbor však nenastoupil a zůstal reformovaným farářem mimo službu.

Zemřel v Praze, pochován je na vinohradském hřbitově.



STÁTOPRÁVNÍ USPOŘÁDÁNÍ NA MORAVĚ PO ZÁNIKU VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠE

Jaroslav Nesiba, 28. května 2020

 

Kapitoly z moravské historie /1/

Velkomoravská říše budí stále velký zájem jak veřejnosti, tak odborníků. Je to přirozené. Byl to přece první a velmi významný státní útvar na našem území s kulturním přesahem do dnešních dnů. Proto je toto období často připomínáno.

Nebývá však dostatečně zdůrazňováno, že centrální moc v českém západoslovanském knížectví (s vládnoucím rodem Přemyslovců) byla do Čech přenesena z moravského území. Důvodem byla stabilizace. Je tedy kultura moravská starší a původnější, než následná kultura v zemi české. Přemístění státního centra do pražské lokality na začátku 10. století bylo uskutečněno po zániku Velké Moravy, který nastal okolo roku 906 po masivním náporu Maďarů někde při ústí řeky Moravy do Dunaje. Odtržení Čech od Moravy pravděpodobně provedl již kníže Spytihněv (+ 912), syn a následník českého knížete Bořivoje (+ 894). O Moravě, jaké bylo její správní uspořádání, kdo zde vládl a podobně, nemáme v 10. století až do roku 1028 žádných zpráv. Zůstává stále otevřená otázka jaký byl dějinný průběh událostí na Moravě v oněch 122 letech. V Čechách tehdy vládli Přemyslovci, po Spytihněvovi jeho bratr Vratislav I. (+ 926), Poté za nezletilého kněžice jeho matka Drahomíra. Po převzetí moci vládl kníže Václav do své násilní smrti (+ 929 ?, + 935 ?). Jeho bratrovrah Boleslav I. vládl do roku 967, dále jeho syn Boleslav II. a to do roku 999. Následoval jeho syn, nechvalně známý Boleslav III., který vládl do roku 1002. V Čechách dále pokračoval ve vládě kníže Vladivoj polského původu. Po jeho smrti roku 1003 se vrátil na knížecí stolec Boleslav III., který byl svržen polským knížetem Boleslavem Chrabrým. Polská vláda byla ukončena válečným návratem synů Boleslava II. Jaromíra a Oldřicha. Návrat byl uskutečněn s pomocí německého císaře Jindřicha II. Sled vládnutí v Čechách je účelné připomenout právě v kontrastu s absencí údajů o poměrech na Moravě. Co se Čech týče, je třeba se zmínit i o existenci mocného dominia Slavníkovců v jižních a východních Čechách, ovšem pod vrchní vládou pražských knížat. Vyvraždění Slavníkovců v roce 996 však tento rod vytěsnilo z české historie. Podobný osud postihl také mocný rod Vršovců. Na Moravě se v této době nepřipomínají tak dominantní šlechtické rody. V Čechách, po slabé vládě knížete Jaromíra v letech 1004 až 1012, se vlády zmocnil jeho bratr Oldřich a vládl od roku 1012 do roku 1034. Až jeho syn Břetislav vstupuje opět do moravských dějin.

První připomenutí Moravy v těch dobách přichází roku 1028, kdy předal vládu nad moravskou zemí velký pražský kníže Oldřich svému synu Břetislavovi. Vrchní vládu nad Čechami a Moravou si Oldřich ponechal. Později, v období zmatků v pražském vládnutí, byl mladý kníže Břetislav přechodně zbaven vlády nad Moravou, a to svým otcem, pražským knížetem Oldřichem.

Z dílčích zpráv se dovídáme, že na začátku 11. století na Moravě krátkodobě vládli, při převažujícím vlivu českých knížat také Poláci nebo Maďaři. Přesnějších zpráv o Moravě v těch tajemných 122 letech nemáme.

Prvotní správní rozdělení Moravy za knížete Břetislava bylo na župy v čele s župními úředníky v Olomouci, Pustiměři, Brně a Přerově. Dále pak letopisy uvádějí, že vládou nad Moravou byl roku 1048 pověřen syn velkého pražského knížete Břetislava Spytihněv II.

Na konci vlády Břetislava I. byla připravena velká správní reforma západoslovanského knížectví. Tato změna zasáhla zejména moravské území. V návaznosti na zřízení seniorátu, při kterém měl vládu nad celým knížectvím nastoupit vždy nejstarší člen přemyslovské dynastie, byla zavedena tzv. údělná knížectví. Toto mělo být zavedeno pouze na Moravě. Území Čech tvořil, až na ojedinělé a časově ohraničené výjimky, nerozdělený správní celek.



HOAXY A DEZINFORMACE HISTORICKY A FILOZOFICKY

Eduard Chmelár, 30. dubna 2020

 

posledním období u nás i ve světě prudce roste tendence pranýřovat, skandalizovat, kriminalizovat, anebo jiným způsobem postihovat dezinformace a falešné zprávy. Zašlo to tak daleko, že za dezinformace a hoaxy začaly být stále častěji označované všechny informace, se kterými samozvaná skupinka nesouhlasí, nerozumí jim, anebo k nim má subjektivní výhrady. V některých případech jsou za hoaxy dokonce absurdně vydávané i vtipy. Dlouho jsem takové trendy podceňoval, primitivům, kteří tak kádrovali některé autory i média jsem se spíš vysmíval a celou záležitost vnímal okrajově. Později mě však vývoj v této oblasti přinutil začít brát tyto praktiky vážně, protože jsem nabyl přesvědčení, že nám reálně hrozí plazivý návrat cenzury, a to takovým způsobem, že většina občanů na to buď nepřijde, anebo na to nestihnou zareagovat a uvaří je jako žaby v hrnci. Tím spíš, že většině novinářů, kteří by měli být „strážnými psy demokracie“, takové ohrožení svobody projevu nepřekáží. Není se tedy čemu divit, že novodobí politruci zajásali a považují nové možnosti cenzury za přelomové.

Pokusím se ozřejmit historický a filozofický kontext takových praktik. Obhájci zásahů do svobody projevu se brání nejčastěji tím, že hoaxy jsou pro společnost škodlivé, že sami občané si přejí zakročit proti konspiračním médiím a že to v žádném případě nelze považovat za cenzuru. Slovo cenzura pochází z latinského censeo, -ere a znamená hodnotit. Na hodnocení spisů si v čase středověku vytvořila autoritativní monopol církev. Zdůvodňovala si to i tím, že sami věřící žádali své kněze, aby jim pomohli vyznat se v tom co je pravdivé a co ne, co je správné a co ne. Když se však objevil konkurent církevní autority v podobě reformace, církev se rychle zorientovala a z individuálních doporučení se stala všeobecně závazná nařízení. Jedním z konkrétních výsledků tridentského koncilu bylo v roce 1557 vydání seznamu zakázaných knih, což byl první seznam svého druhu a vešel do dějin pod názvem Index librorum prohibitorum. „Index“ dodnes zůstal symbolem a synonymem brutálního omezování lidského ducha, potlačování svobody myšlení a symbolem odvěké tvrdosti církevní cenzury. [1]

Třeba však zdůraznit, že v období, kdy seznam zakázaných knih vznikl, svobodu projevu nikdo nepožadoval. Nemáme žádné záznamy které by potvrzovaly, nebo alespoň naznačovaly, že by cenzura někomu překážela. Vůbec prvním myslitelem, který se ozval proti zakazování spisů s předpokládaným závadným obsahem, byl v roce 1580 francouzský filozof Michel de Montaigne. Knihy, které podle tehdejšího rozšířeného mínění ohrožovaly mravnost a vzdělanost, anebo vznikaly pochybnosti o jejich pravdivosti, navrhoval ignorovat, ne zakazovat a trestat za ně. Vyzdvihoval úlohu vlastního úsudku, vkusu a výběru. [2] Evropské chápání svobody projevu se vyvinulo ze sporu dvou velkých myslitelů. Francouzský osvícenský filozof Charles de Montesquieu hlásal, že myšlenku nelze trestat, že její škodlivost se musí projevit konkrétním činem. Zákony by měli stíhat jen reálné zločiny, přičemž urážkami třeba pohrdat, ne je trestat. [3] Tyto názory odmítl jeho německý kolega Hegel, striktní odpůrce svobody myšlení, podle kterého je zločinem i urážka na cti, pomlouvání, zesměšňování zákonů a vyzývání ke vzpouře. Dnešní kontinentální mediální právo je kompromisem mezi těmito dvěma koncepcemi.

Klíčovým myslitelem pro pochopení liberální filozofie svobody projevu a anglo-americké koncepce svobody tisku je John Stuart Mill, se svou rozsáhlou esejí O svobodě z roku 1859. Tento filozof byl zásadně proti jakémukoliv omezování diskuse. Takové pokusy podle jeho názoru ochuzovaly nejen ty, kteří se dožadovali práva na svobodu projevu, ale i ty, kteří chtěli nepříjemné názory umlčet. Zamezením diskuse se totiž oslabuje možnost nalezení a pochopení pravdy, která se může ukázat v konfrontaci s omylem. Mill se snažil dokázat, že umlčování svobody projevu je osobováním si neomylnosti. Podobně jako před ním John Milton a David Hume, i on upozorňoval na nebezpečí konformizmu, který vede k nekritickému přijímání ideologických doktrín. Zdůrazňoval, že je velký rozdíl mezi předpokladem že názor je pravdivý – protože nebyl vyvrácen – a tím, kdy si osobujeme jeho pravdivost s cílem nepřipustit jeho vyvrácení. Člověk je podle něj schopný korigovat své chyby jen v diskusi. Zkušenost sama nestačí. Potřebujeme diskusi – ta nám ukáže jak máme zkušenost interpretovat. Mill striktně odmítal vyčleňování jakýchkoliv názorů za hranice nepochybnosti, a tedy nediskutovatelnosti. Neuznával dělení názorů na přijatelné a extrémní, dokud se v diskusi nedokáže jejich pravdivost. Ale ani takový názor nelze přijmout jako konečný, protože pravda je součástí užitečnosti, která má subjektivní charakter. Jinými slovy, jakákoliv poctivá diskuse o otázce užitečnosti je nemožná, když smí takový argument používat jen jedna strana sporu. [4]

Boj proti názorovým stereotypům je vůbec nejdůležitější částí úvah Johna Stuarta Milla. Konformní názory a ideologická dogmata nepředstavují žádnou duchovní silu ve vědomí lidí. Jejich platnost se uznává jen ze zvyku. Takoví lidé ztrácejí schopnost vlastního myšlení a hledají někoho, kdo by jim určil míru jednání. Za prototyp svobodného uvažování označil Mill Sokratovu dialektiku. Sokrates totiž přesvědčoval každého, kdo slepě přijímal běžné názory převládajícího mínění, že neporozuměl problému. Tento antický filozof bořil doktríny, ale vlastním názorům nepřidával konečný smysl – chtěl jen pomoci lidem nastoupit na cestu hledání pravdy, uvědomujíc si svou nevědomost. Z toho stejného důvodu Mill bránil právo na svobodu projevu i těch, kteří podle něj překračují hranici slušnosti. Nejhorší přečin, jakého je možno se v diskusi dopustit, je označit ty, kteří zastávají opačný názor za zlé a nemorální lidi. Mill připomíná, že takovému osočování jsou vystavení zvláště ti, kteří prezentují nějaký nepopulární názor, kteří tvoří malou skupinu bez vlivu a mocenské ochrany. [5]

Základní podmínku svobody projevu však nejlépe zformuloval Voltaire. Svoji nejslavnější větu sice nikdy neřekl – protože autorkou výroku „Nesouhlasím s tím co říkáte, ale do posledního dechu budu bránit vaše právo to říkat!“, je ve skutečnosti Evelyn Beatrice Hall, která ve své knize Přátelé Voltaira z roku 1906 tak zesumarizovala filozofovu víru ve svobodu projevu. [6] I tak je jeho odhodlání bránit svobodu projevu člověka, se kterým z duše nesouhlasí, nejvýstižnějším shrnutím smyslu toho práva. Míra svobody projevu se totiž nedá měřit na základě toho, co si myslí většina, ale jen na základě toho, jak se ta většina chová k menšině, a to i v případě, anebo především v tom případě, když ji dotyčný názor šokuje, pobuřuje anebo jiným způsobem znepokojuje. Právě na tyto myšlenky navázal francouzský myslitel Alexis de Tocqueville v klasickém díle Demokracie v Americe z roku 1835. Tocqueville jako první pochopil rizika, které sebou nese formální svoboda projevu. Upozorňoval, že liberalizace tisku nedokázala zabránit prohlubování konformizmu a názorových stereotypů, co se ještě v 18. století považovalo za jeden z jeho hlavních cílů. Lidé začali věřit názorům v tisku bez toho, aby věděli proč. Tuto tendenci považoval Tocqueville za velmi nebezpečnou. Tvrdil, že v takové společnosti je největším nepřítelem svobody veřejné mínění, které vede k uniformitě, ztrátě individuality a které může vyústit až do stavu nazvaného tyranie většiny. Hrozbou pro demokracii není extrémní svoboda, ale nedostatek záruk proti tyranii. Tocqueville zdůrazňoval, že přes liberální zákony nezná krajinu, kde vládne méně svobodné diskuse jako v Americe. Svoboda je jen formální, ve skutečnosti jsou autoři s odlišnými názory, než jaké panují ve většinové společnosti, odsuzovaní nebo pronásledovaní. Pod nátlakem veřejného mínění klesá ochota obhájit proti většině vlastní pravdu. [7]

Ve 20. století tyto úvahy rozvinul Erich Fromm. Upozornil, že právo vyjadřovat své myšlenky má význam jen tehdy, pokud jsme schopní vlastní myšlenky vůbec mít. Formálně garantovaná svoboda může být bezcenná, když ji nebudeme umět využívat. Až příliš často zapomínáme, že moderní člověk se ocitl v situaci, kdy mnohé z toho, co si myslí a říká on sám, je to stejné, co si myslí a říká každý jiný, je to to, co se na něho valí z nespočetných mediálních kanálů. Ztrácíme schopnost myslet originálně, sami za sebe, tedy jedinou vlastnost, která dává smysl požadavku, aby nikdo neměl právo zasahovat do našeho projevu anebo způsobu myšlení. Podléháme veřejnému mínění, chceme být součástí většiny a našim vlastním zkušenostem často věříme až potom, co je potvrdila média. Je to svědectví o rostoucí neschopnosti individua věci samostatně posuzovat. [8]

Kontrola a nesvoboda tedy roste ze dne na den, ne na základě direktivních nařízení a represivních opatření, ale jako výsledek širokého společenského konsenzu, který akceptovala veřejnost v důsledku neschopnosti jednotlivců stát proti většině. Tento konsenzus vyprodukoval soubor samozřejmých pravd, které se při absenci jejich jakékoli verifikovatelnosti stávají vírou. A tak slibujeme věrnost demokracii, přitom nás pohání motiv zisku, mocenskou svévoli považujeme za dodržování právního pořádku, rozšiřování imperiálního vlivu vyhlašujeme za podporu utlačovaným, utajování důležitých informací nazýváme informační kampaní a všestranné ponížení člověka označujeme za jeho definitivní osvobození. Moc v zajetí vlastních lží musí falšovat – falšovat minulost, falšovat přítomnost, falšovat budoucnost. Taková víra na hranici absurdnosti odpovídala v minulosti jen psychotickým diktaturám.

Tvrdím tedy, že současný diskurz o dezinformacích a hoaxoch je historicky i filozoficky diskurzem cenzury. Význam falešných zpráv se záměrně přeceňuje. Podle výzkumu respektované mezinárodní organizace na ochranu svobody projevu Article 19, dezinformace sice mohou mít široký dosah, ve skutečnosti však mají jen malý vliv na veřejnost. K tomu třeba dodat, že dezinformce, hoaxy, falešné zprávy či propaganda tady byly vždy. Dějiny naší žurnalistiky odstartovaly hoaxy. Média byla a jsou plné vymyšlených vítězství válčících mocností i když ve skutečnosti prohrávaly. Masový tisk v USA vznikl na podkladě neuvěřitelných žvástů, senzací a vymyšlených historek, které měly přitáhnout čtenáře. Tajemství úspěchu takových novin spočívalo v heslu zakladatele deníku New York Sun Benjamina Daya: „Zpráva není to, když pes pokouše člověka, ale když člověk pokouše psa.“ [9] Reakcí na šíření takových lží však nebyla cenzura a pronásledování žurnalistů za falešné zprávy, ale založení seriózních novin New York Tribune. A je to ta jediná správná reakce, protože lež se dá porazit jedině pravdou a transparentností.

Právě tady je třeba připomenout, že současný hon na čarodějnice se začal podobně jako vznik cenzury a Indexu zakázaných knih v 16. století – zveřejňováním svévolných seznamů a černých listin, ve kterých se vedle skutečných konspirátorů stále častěji objevují nepohodlní autoři, weby a média, a to bez jakékoliv odborné metodiky. Problematické je už jen to, že tyto samozvané tribunály začaly svévolně rozdělovat média na dobré a špatné. Namísto individuálního přístupu k článkům se sporným obsahem se kritika zevšeobecňuje a cejch dostávají celá média. Navíc tyto obsahy posuzují často absolutně nekvalifikovaní lidé, ale jejich subjektivní názory se šíří jako fakt. Mainstreamová média přitom záměrně ignorují skutečnost, že rozmach tzv. alternativních médií se datuje od vojny v Iráku, od kdy právě novináři hlavního proudu začali přinášet neuveřitelné množství lží a dezinformací. V důsledku toho začala prudce klesat důvěra v mainstream.

[1] MONTAIGNE, Michel de. Eseje.

[2] MONTESQUIEU, Charles de Secondat. Duch zákonov.

[3] Bližšie pozri CHMELÁR, Eduard. Filozofia slobody prejavu. In: Otázky žurnalistiky 2003, č. 3–4, str. 164–176.

[4] MILL, John Stuart. O slobode. Iris: Bratislava, 1995, s. 39 – 43.

[5] HALL, Evelyn Beatrice. The Friends of Voltaire.

[6] TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe. .

[7] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko: Praha, 1993, s. 127.

[8] BUDÍN, Stanislav. Sedmá velmoc. Československý spisovatel: Praha, 1966, 45.

 

Pramen: Sľobodný vysielač, pořad Vzdelávanie pre dospelých

/ze slovenštiny pro lepší pochopení textu přeložila Věra Hejtmánková/

 

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

 

Je přirozené, že lidé hledají stále častěji pravdu v alternativních médiích. I k nim je třeba přistupovat s rozmyslem. Hospodaří s malými prostředky a pracují v málo lidech. Nebo jde o jednotlivce. Nemají možnost vše tak důkladně ověřovat. A i mezi jejich autory, moderátory a hosty se mohou objevit různí lidé. Jako všude jinde. Spolehněme se na vlastní úsudek. Dá se poznat komu skutečně jde o společnost a lidi. Role alternativních médií je dnes už nezastupitelná. V hledání informací, které mainstreamová média zamlčela, i v jimi prezentované názorové pluralitě. Je třeba si skládat informace z více zdrojů jako mozaiku, pokud se chceme alespoň přiblížit pravdě. Jejich existenci je třeba bránit, pokud by byla cenzorským zásahem ze strany moci ohrožená.



UPLYNULO 600 LET OD NAROZENÍ JIŘÍHO Z KUNŠTÁTU

Bohumila Jandourková, 20. dubna 2020

 

Jiří z Kunštátu se narodil 23. dubna 1420. Tento příslušník staré moravské šlechty byl za svého života zvolen českým králem. Vládl od roku 1458 do roku 1471. Korunován za českého krále byl 7. května 1458. Jeho rod se zakoupil i na Poděbradech. Lze o něm tedy mluvit i jako o Jiřím z Kunštátu a z Poděbrad, nebo o Jiřím z Kunštátu sezením na Poděbradech. Ale on sám se na všech smlouvách podepisoval jako Jiří z Kunštátu. Jeho nesprávné pojmenovávání – tak obvyklé v českém dějepisectví a literatuře – zřejmě svědčí o tom, že Čechům z Čech není po chuti přiznat si historický fakt, že jejich významným králem byl příslušník moravského šlechtického rodu.

Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ – krále umírněných husitů. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn.

Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže celému světu). Český král byl v nepřítomnosti označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci… proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv… a to se vztahovalo i na jeho potomky.

Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoci. A v tom byl kámen úrazu.

Válka s Uhrami a smrt

Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Kunštátu před církevní soud a znovu tak učinil papež Pavel II. v následujícím roce, kdy se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří z Kunštátu za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro svůj rod, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta.

Hlavní pramen: wikipedie