Číslo 119
MLADÍ JIHLAVANÉ SE CÍTÍ BÝT ČECHY. JEJICH RODIČE JASNO NEMAJÍ
FollowJihlava leží na staré zemské hranici a obyvatelé jsou rozdělení v názoru, jestli patří spíš k Moravě, nebo do Čech. Má tohle město blíž k Čechám, nebo k Moravě? V Olomouci nebo Plzni by si lidé po takovém dotazu poklepali na čelo – odpověď je úplně jasná. Jihlavané se ale často zamyslí. A někteří řeknou, že neví. Není divu, dnešní Jihlavu přímo protíná hranice dvou historických zemí. Záleží i na úhlu pohledu. Co je důležitější? Historie, nářečí, nebo třeba dnešní vazby na Prahu a Brno?
Redakce Sedmičky uspořádala průzkum v ulicích Jihlavy, v němž padla zmíněná otázka a k tomu doplňující dotaz, jestli se respondent sám cítí být Čechem, nebo Moravanem. Odpovědi byly pestré. „Jihlava je rozpolcená. Z rozhovorů s Jihlavany jsem ale získal dojem, že Brnu nemůžou zapomenout dobu, kdy patřili pod Jihomoravský kraj. Cítili se utiskovaní,“ uvedl František Pazdera, který sám pochází z Moravy a v Jihlavě léta pracoval.
„Já jsem Čechoslovenka, ze Slovenska pochází moje máma. Jinak tuhle otázku neřeším,“ smála se prodavačka Eva Sýkorová. Dá se narazit i na místní patrioty, není jich ale mnoho. „Ani Čechy, ani Morava. Jsme zkrátka z Vysočiny,“ odpověděl Jihlavan Petr Žák. Spolu s manželkou patří k pouhé pětici lidí, kteří ze stovky oslovených odpověděli podobně.
Přerušená tradice
Pohotovou odpověď má historik Zdeněk Jaroš z Muzea Vysočiny Jihlava. „Geograficky je Jihlava jednoznačně moravské město. Němci, kteří tu po staletí převládali, inklinovali k německému Brnu a k Vídni. Přitom se ale sami cítili být Moravany. Dříve byl silnější zemský patriotismus než ten národní,“ zdůraznil Jaroš.
Dnes Jihlava nemá vlastní identitu vyjasněnou. Po skončení války a vyhnání Němců ubylo Jihlavě nejméně třináct tisíc obyvatel a noví přicházeli ze všech možných koutů. „Rodina pochází od Třebíče, od Telče, od Znojma,“ to byla častá odpověď respondentů v dotazníku Sedmičky. Necelá desetina lidí odpověděla, že Jihlava patří k Čechám, ale oni jsou Moravané, anebo že je město moravské, a oni se cítí být Čechy.
Odkud přicházeli lidé, kteří po válce nahradili Němce? „Když pomineme počáteční divokou fázi, během které si někteří dosídlenci jen nakradli majetek, bylo dosídlování spíš pozvolné. Rozhodující roli hrál průmysl, za prací sem přicházeli hlavně kvalifikovanější dělníci nejrůznějších profesí,“ řekl historik Jaroš.
Patriotismus typický pro německé obyvatelstvo se podle něj už nikdy neobnovil. „Pro místní Němce byla Jihlava středem světa. U nově příchozích Čechů se pocit sounáležitosti s regionem nevytvořil ani po třech, čtyřech generacích,“ míní Jaroš.
Život na hranici
Středověká hornická Jihlava vyrostla na moravské straně zemské hranice. Vsi v okolí, které městu patřily, byly zčásti české a zčásti moravské. Dnes už se Jihlava rozkládá na obou stranách čáry, jež vede od západu řekou Jihlavou a poblíž Jánského kopečku se stáčí na sever.
Na hranici v historii vznikaly kuriózní situace. „V roce 1584 došlo k ojedinělé události. Velikonoce se slavily například v Bedřichově, na Pávově či ve Smrčné o čtyři týdny dříve než v sousední Jihlavě,“ napsal jihlavský publicista a astrolog Leo Švančara pro internetový server Z Jihlavy. Důvodem byla reforma kalendáře. Podle rozhodnutí císaře Rudolfa II. přešly Čechy z juliánského kalendáře na gregoriánský v lednu, ale moravští stavové si s provedením císařského výnosu dali načas a kalendář změnili až v říjnu.
„Za řekou Jihlavou byl již první duben, ale v samotném městě měli úředně teprve 22. března. A protože se datum Velikonoc odvíjí od prvního jarního úplňku, byl rozdíl v termínu svátků celé čtyři týdny. Jihlavanovi stačilo přejít řeku a mohl oslavit Velikonoce dvakrát po sobě,“ píše Švančara. V roce 1949 se změnilo správní členění Československa a hranice mezi Čechami a Zemí moravskoslezskou, zřízenou za první republiky, ztratila význam. Obce Staré Hory, Bedřichov a Hruškové Dvory, už v podstatě srostlé s Jihlavou, ale stále spadaly pod Havlíčkův Brod.
„Bydleli jsme v Bedřichově přímo na hraniční ulici, nynější Sokolovské, na její české straně. Nazývala se Na Mýtě, protože se tam dříve přecházelo z Čech na Moravu. Neměli jsme vybudovanou kanalizaci ani vodovod, kdežto na moravské straně ulice, tedy v Jihlavě, už tyto vymoženosti byly,“ vzpomíná na dětství sedmašedesátiletá Marie Valenová.
Pylony na hranici
V roce 1951 Jihlava tyto a další obce a osady pohltila, i když zrovna Bedřichovští byli proti. Do dnešních dnů připomínají historickou hranici Jihlavanům čtyři pylony, které dala roku 1750 vztyčit císařovna Marie Terezie. První směrem od řeky stojí U Skály, druhý na Sokolovské ulici, třetí u Kronospanu na Pávovské a poslední nahoře u silnice na Heroltice. „Po stranách jsou vytesané zemské znaky. Známe i jméno tvůrce pylonů, byl jím polenský sochař Václav Morávek,“ přiblížil původ kamenných strážců hranic jihlavský archivář Vlastimil Svěrák.
Co by na otázku, zda je Jihlava bližší Čechám, nebo Moravě, řekl etnograf? Z národopisného pohledu leží Jihlavsko na Moravském Horácku, přičemž Vysočina zahrnuje ještě České Horácko a Podhorácko. „O příslušnosti Jihlavy ale toto dělení nic nevypovídá, je úplně specifická. Žili zde Němci a jejich střízlivý kroj se velmi lišil od toho, který se nosí například v Telči. České ženy, které také německý kroj nosily, jej po válce odložily. Muži přestávali nosit ten svůj už od konce devatenáctého století,“ uvedla etnografka z jihlavského muzea Dana Nováková.
V anketě, která zahrnovala padesát mužů a padesát žen vybraných tak, aby vzorek odpovídal věkovému složení obyvatel města, mírně převládl názor, že dnes má Jihlava celkově blíž k Čechám. K Moravě se hlásila asi třetina dotázaných. Při sčítání lidu se přitom k moravské národnosti hlásí jen malý zlomek Jihlavanů. K Moravě tíhli spíš starší lidé. Z mladých do dvaceti let se za Moravana nepovažoval nikdo.
Zdroj: E15.cz, Magazín
Poznámka redakce Hlasu Moravy – vyjádření na začátku článku, že Jihlava leží na staré zemské hranici, nebo že Jihlavu přímo protíná hranice dvou historických zemí navozují dojem, že Jihlava je snad jednou polovinou v Čechách a druhou na Moravě. Ale jedná se o staré moravské město, které až v době nedávné se díky rozvoji rozrostlo až za moravskou zemskou hranici. Tedy do Čech.
MARKRABSTVÍ MORAVSKÉ JEST ZEMĚ SVOBODNÁ
Bohumila Jandourková, 25. července 2020
Na zemském sněmu Moravského markrabství konaného roku 1550 v Brně za přítomnosti Ferdinanda I. krále Uher, Čech, markrabího Moravy upozornil moravský zemský hejtman VÁCLAV Z LUDANIC v závěru své řeči na skutečnost, že Markrabství moravské jest země svobodná, má vlastní politická práva a svobody a nedá se o ně připravit – „… Dříve Morava v ohni a popelu zahyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení!“
Zdroj: Dějiny Moravy v datech – František Čapka, převzato z webu moravský národ
Dovětek:
Možná si někteří řeknou – proč se Moravané odkazují na tak vzdálenou minulost? Rok 1550? Tato naše práva však přetrvala až do vzniku Československa v roce 1918. Rakousko-Uhersko práva Moravy uznávalo po celou dobu svého trvání.
Stejná práva jako Markrabství moravské požívaly i Čechy. Tedy České království. Přesto se v Čechách a především v Praze na R-U ještě i dnes pohlíží jako na „žalář národů“. I když i tam jsou dnes mnozí lidé, kteří se nebojí podívat na dobu, kdy naše země byly součástí R-U objektivně. Ze studia původních pramenů je zřejmé, že o nějaký „žalář“, určitě v rakouské části soustátí, nešlo. Rakousko-Uhersko bylo na svoji dobu velmi moderní a svým způsobem i demokratické soustátí.
Morava a Moravané právem na toto období vzpomínají s nostalgií. Československo už od svého vzniku v roce 1918 umenšovalo práva Moravy. Dnes už Morava žádná práva nemá. Nedemokraticky zcentralizovaná moc ji o ně připravila. Nezbyl ani stín z práv Moravy, která nám Rakousko-Uhersko zaručovalo po celou dobu svého trvání.
Tehdejší Československo až příliš vzhlíželo k Francii, kde technokratická řešení byla tehdy módně považovaná za pokrok. I Francie centralizovala a Československu soužila za vzor. My dnes víme, že radikálně bourat něco, co dobře funguje, může způsobit velké a nenahraditelné škody. A že náprava může trvat dlouho a může vyžadovat velké úsilí. A na tuto cestu ve věci obnovy moravských práv jsme se vydali. Když vytrváme – dosáhneme svého cíle!
MORAVSKÁ NÁRODNOST A JEJÍ VÝVOJ VE SPOLEČNOSTI /Jaroslav Šebesta/
Jedná se o knihu, která už není k dostání, ale není obsáhlá a šla by okopírovat. Mají ji jen v Moravské zemské knihovně k zapůjčení do studovny. Mrzelo mě to. Ráda bych si ji přečetla a přidala k dalším podobným knihám.
A tady se mně po čase naskytla další možnost. Paní Lenka Holaňová, místopředsedkyně Moravské národní obce, našla diplomovou práci Jaroslava Šebesty, která byla zřejmě podkladem později vydané knihy, na kterou jsem upozornila na facebooku. A poslala mně odkaz. Děkuji paní Lenko za redakci, za sebe i za druhé!
SMUTNÁ ZPRÁVA
V úterý 21. července zemřel ve věku 80 let PhDr. Jiří Kvapil. Středoškolský profesor a muzikolog. Významný moravský patriot. Smuteční církevní obřad se uskutečnil ve středu, 29. července ve 13 hodin v kostele Sv. Jiljí v Brně-Líšni. Poté jej jeho nejbližší doprovodili na místní hřbitov.
Zemřel další Moravan, který spolu s námi usiloval léta o spravedlivé územně správní členění naší republiky a obnovení nedemokraticky zrušených práv Moravy a našeho Slezska, ale který se toho již nedočkal.
SENÁT SCHVÁLIL NOVÁ PRAVIDLA PRO SČÍTÁNÍ LIDU
Senát schválil beze změn pravidla pro sčítání lidu, bytů a domů, které se uskuteční koncem března příštího roku. Lidé budou při příštím sčítání odpovídat na méně otázek než v minulosti, neboť část dat získá Český statistický úřad z veřejných registrů. Zákon o sčítání nyní dostane k podpisu prezident Miloš Zeman.
Při předchozím sčítání v roce 2011 lidé vypisovali tři listy s 47 údaji, příští rok budou uvádět o dvě desítky údajů méně do dvou listů. Formuláře budou moci vyplnit elektronicky. Tiskopisy v papírové formě doručí sčítací komisaři pouze lidem, kteří informace elektronicky neodešlou.
Prostřednictvím formulářů bude Český statistický úřad zjišťovat jména a příjmení lidí, druh a číslo dokladu jejich totožnosti, datum narození a pohlaví, místo pobytu, národnost, mateřský jazyk, dosažené vzdělání, počet dětí, povolání nebo dojíždění do zaměstnání. Data budou zpracovávána v anonymizované podobě. Statistici budou zjišťovat také způsob bydlení, velikost bytu, připojení na plyn a vodovod, způsob vytápění nebo složení domácnosti, tedy seznam osob v bytě a vztahy mezi nimi. Nadále budou moci dobrovolně uvádět i to, zda se hlásí k nějaké náboženské víře.
Za nevyplnění formuláře nebo jeho záměrně chybné vyplnění bude hrozit pokuta 10 000 korun, za zneužití údajů ze sčítání až půlmilionová sankce. Sčítání má včetně přípravy a vyhodnocení v období od roku 2018 do roku 2023 stát 2,23 miliardy korun. Minulý cenzus vyšel na 2,27 miliardy korun. Statistici ale uvádějí, že úspora bude až pětinová vzhledem k využití registrů.
Poprvé bylo sčítání lidu na českém území v roce 1869. Od roku 1918, tedy od vzniku samostatného Československa, se jich uskutečnilo devět. Zatím poslední bylo před devíti lety, kdy se dotazníky daly poprvé vyplňovat přes internet. Zatímco severské státy, Slovinsko či Rakousko získávají údaje hlavně z databází úřadů, v Česku se budou muset znovu zapojit všichni lidé. České registry všechna potřebná data neobsahují. Statistici se ale budou snažit využít informace, které v nich jsou.
13. PRAŽSKÉ A TĚŠÍNSKÉ INTERMEZZO /13. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/
Právě v den, kdy se NR zabývá aktuálním problémem Těšínska, místo aby určila budoucí osud německým koloniím, jak původně měla v programu, obdržel prezident Masaryk od Beneše zprávu, v níž varoval před dalekosáhlými nepříznivými důsledky za akci na Těšínsku, a to i ze strany Francie, neboť se proslýchalo, že pražský vyslanec nepodal pařížské vládě informace, jež by odpovídaly duchu původního ujednání z poloviny ledna. Masaryk pozval Clément-Simona na Hrad, aby vyslechl vysvětlení.
Velvyslanec uvedl, že ve svém referátu o situaci, jak ji předložil premiér i prezident, nic nezměnil, ale poukázal na změnu v přijetí události u francouzské veřejnosti, která ovlivnila i postoj politických činitelů. Nadále souhlasil s postupem čs. vlády, s nímž byl předem srozuměn. Ujistil prezidenta, že Clémenceau zůstává i nadále příznivcem Československa, avšak vyslovil politování, že po kampani tisku je převážná část Francouzů víc nakloněna polským argumentům. Jako prozatímní řešení navrhoval obsazení celého sporného území dohodovým vojskem.
Masaryk se poprvé v přítomnosti cizího diplomata svěřil s názorem, že za nejvýhodnější rozuzlení problému pokládá rozdělení oblasti, a to za podmínek, že by ČSR získala právo na západní část území včetně uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy s ochranným pětikilometrovým koridorem při východní hranici, zatímco Polsko by obdrželo východní část včetněTěšína. Aniž to ještě tušil, zasazoval se o status quo, který tolik znepokojoval Beneše ve znění pařížského protokolu. Vyslanec přišlíbil, že návrh předloží ministerskému předsedovi Clémenceauovi, právě předsedajícímu NR. Clément-Simon odcestoval do Paříže, aby o návrhu zpravil NR, avšak protokol byl již podepsán a Clémenceau rozhodně odmítl na jeho znění cokoli měnit.
Masaryk vyzval v depeši Kramáře s Benešem, aby po uzavření příměří čs. a polskou vládou z 31. ledna vstoupili v přímá jednání s polskými politiky Paderewským a Drnovským, předložili kompromisní návrh, a zbavili tak NR zátěže zaobírat se těšínským problémem. O pár dnů později se seznámil s protokolem a shledal, že sama NR souběžně s ním dospěla ke stejnému řešení.
Na Visle v bílské oblasti bylo mezitím uzavřeno chatrné příměří, přerušované občas přes řeku vedenou kanonádou. Latinik na Šnejdárkovu výzvu přistoupil na příměří až poté, když se dostavili zástupci britské a francouzské vojenské mise, působící v Polsku. Bylo sjednáno do 28. února s tím, že jednotky zůstanou na místech dosažených v okamžiku zastavení bojů. V té době vešel ve známost pařížský protokol a na nové demarkační čáře dohlíželi na klid zbraní dohodoví důstojníci, které měla vystřídat zvláštní komise, již v Paříži ustavila NR a vybavila ji rozsáhlými pravomocemi k uspořádání poměrů v neklidném pohraničí. Její příjezd se očekával v průběhu týdne, jak informoval sekretář NR.
Sedm dní trvající konflikt byl u konce a na obou stranách probíhala bilance lidských i materiálních ztrát. Šnejdárek hlásil v první únorové dny Švehlovi a Klofáčovi sled pochmurných čísel. Na jeho straně si akce vyžádala 53 padlých, 187 raněných a 7 pohřešovaných mužů. Do zajetí postupně vzal 539 polských vojáků i ozbrojených civilistů, z nichž mnohé na Klofáčův pokyn krátce po uzavření příměří propustil. Jednalo se vesměs o zraněné, nemocné a psychicky vyčerpané. Také Latinik připravil pro své nadřízené v Krakově zprávu podobného znění, která pak byla postoupena do Varšavy. Padlo 92 mužů, zranění a omrzliny utrpělo 855 a jako dovětek připojil trpké konstatování o osmi stech dezertérech, kterí se na místa bojů z krakovského kontingentu vůbec nedostavili. O tom, že by byl zajal nějakého československého vojáka se nezmínil. Snad se mu žádného nepodařilo dopadnout, neboť jeho jednotky byly soustavně v defenzívě a vyklízely jednu pozici za druhou.
Zatímco polští zajatci byli internováni převážně v Ostravě a přilehlých městech a brzy poté v průběhu února propuštěni, zadržovali Poláci několik set občanů české národnosti, zajatých jako rukojmí, v narychlo zřízeném táboře Dabiu u Krakova. Z 551 internovaných osob (z toho 11 žen) zemřelo 39 v důsledku strádání, což výmluvně poukazuje na podmínky internace.
K MARII TEREZII: POHLED Z MORAVY
Marek Pavka, 16. července 2020
Marek Pavka ve svém článku ukazuje jiný pohled na Marii Terezii z perspektivy moravských dějin. Od toho českého se dokonce diametrálně liší.
Pokusím se doplnit Ivo Šebestíka o pohled z Moravy. Ten je totiž jiný než pohled český a mnohdy je dokonce diametrálně odlišný. Klíčovým faktorem je skutečnost, že moravští stavové na počátku 40. let 18. století na rozdíl od stavů českých zůstali Marii Terezii věrní, když ji uznali za svou panovnici, tedy moravskou markraběnku. To Marie Terezie Moravanům nikdy nezapomněla, stejně jako skutečnost, že se v roce 1742 Prusům ubránilo Brno a v roce 1758 Olomouc.
Císařovna tak Moravu osamostatnila od Čech ve správní sféře zrušením České dvorské kanceláře (1749), v soudní sféře vytvořením samostatného apelačního soudu pro Moravu (1752) a v církevní sféře povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství (1777). Morava a Čechy se díky tomu staly rovnocennými korunními zeměmi.
V této éře také startuje rozmach moravského textilního průmyslu. Marie Terezie přivedla do Jihlavy nizozemské odborníky na soukenictví, díky čemuž se Jihlava stala druhým největším producentem sukna v podunajském soustátí. V roce 1767 vzniká manufaktura na zpracování vlny v Uničově, která se stala jednou z největších továren svého druhu v monarchii. Ve stejném období je zahájena manufakturní textilní výroba v Brně, kde vyniká jméno Johanna Leopolda Köffilera, jehož sukno se vyváží do Ruska, Itálie a na Blízký východ. Tento podnikatel také v Brně založil Půjčovní banku a vůbec první dělnickou kolonii v habsburské monarchii. V roce 1766 kupují Salmové blanenské panství i s jeho hamry, jež se staly základem pozdějších železáren v Blansku, které byly dlouho největší továrnou v monarchii. V roce 1763 potom dochází k události, která ovlivňuje východní část moravsko-slezského pomezí dodnes – na území dnešní Ostravy je nalezeno uhlí.
Vláda Marie Terezie znamená pro Moravu též velký kulturní rozmach. Uveďme jen nejvýznamnější stavby z tohoto období: Kostel Jména Panny Marie ve Křtinách (národní kulturní památka ČR), měšťanské domy v Novém Jičíně (v roce 2015 oceněno jako Nejkrásnější náměstí v ČR), zámek Vizovice (národní kulturní památka ČR), barokní hřbitov ve Střílkách (národní kulturní památka ČR), zámek Leopoldsruhe u Pohořelic (kulturní památka ČR), kostel Nejsvětější Trojice v Drnholci (kulturní památka ČR), interiéry kroměřížského zámku (součást světového dědictví UNESCO), poutní kostel Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou (kulturní památka ČR), zámek Slavkov u Brna (národní kulturní památka ČR), kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži (kulturní památka ČR), kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Hranicích na Moravě (kulturní památka ČR), zámek Kupařovice (kulturní památka ČR), přestavba Dietrichsteinského paláce v Brně, zámek v Napajedlech (kulturní památka ČR), kostel Zvěstování panny Marie ve Šternberku (kulturní památka ČR), zámek v Rájci-Jestřebí (národní kulturní památka ČR). Nejsou tyto památky dokladem alespoň jisté prosperity? Anebo jinak, zůstane i z naší doby na Moravě tolik architektonických skvostů?
Moravští umělci dobývali Evropu, ať už jde o Jakoba Fellnera z Mikulova, nejvýznamnějšího barokního architekta Uher či Gottfrieda Bernharda Göze, malíře z Velehradu, jehož tvorbu nalezneme v Řeznu, Solothurnu i slavném klášteru Admont. Jiný malíř Martin Ferdinand Chvátal z Němčic na Hané uspěl na carském dvoře, takže jeho díla nyní nalezneme v Ermitáži i v Treťjakovské galerii.
Probouzela se také moderní věda. Christian Mayer z Modřic, který se stal profesorem matematiky a fyziky v Heidelbergu, jako vůbec první vysvětlil existenci dvojhvězd. V roce 1746 markraběnka umožnila založení první akademie věd v celé habsburské říši, totiž olomoucké „Společnosti neznámých učenců v zemích rakouských“, která vydávala první vědecký časopis na území podunajského soustátí „Měsíční výtahy starších a novějších učeností“.
Olomouc měla Marie Terezie vůbec velmi ráda. Zúčastnila se zde například vysvěcení Sloupu nejsvětější trojice (součást Světového dědictví UNESCO). Po odražení pruského útoku povýšila šestnáct městských radních na šlechtice a doplnila znak věrné Olomouce štítkem s iniciálami F. M. T. (Franciscus – Maria Theresia) na prsou moravské šachované orlice. Uhradila městu válečné škody ve výši 25 tisíc zlatých a každoročně ve výroční den ukončení pruského obléhání Olomouce – 2. července – mu udílela subvenci na připomínku jeho bojových tradic. Byl to také – na její přání – olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu a nikoli pražský arcibiskup, kdo ji v roce 1743 korunoval na českou královnu.
Jistě, bylo to též období, kdy obyvatelstvo Moravy trpělo válkami a kdy se na lesonickém panství na Horácku v roce 1775 vzbouřili místní rolníci. Ale císařovna a markraběnka na tyto události reagovala prozíravě. Na rolnickou vzpouru odpověděla vydáním robotního patentu z toho samého roku, který podstatně zmírnil robotní povinnosti. Místa zpustlá ve válkách kolonizovala – například Čejč na Hodonínsku francouzskými osadníky. A k válkám obecně si vypěstovala odpor hraničící s pacifismem. Znám je její výrok: „I průměrný mír je lepší než úspěšná válka.“ Kolik současných evropských státníků by dokázalo pronést takováto slova?
Jejími nejdůležitějšími spolupracovníky byly osobnosti bezprostředně spjaté s Moravou. Vnitřní reformy řídil Bedřich Vilém hrabě Haugwitz, majitel zámku v Náměšti nad Oslavou. Zahraniční politika byla v rukou Václava Antonína hraběte Kounice, příslušníka významného moravského rodu, který byl hlavním autorem tzv. diplomatické revoluce, jež ukončila téměř tři staletí trvající nepřátelství mezi Habsburky a Francií. Vychovatelem následníka trůnu, tedy Josefa II., byl nejvyšší komoří Antonín Karel Salm-Reifferscheidt, majitel rájeckého panství. Velký vliv měl i předseda Nejvyšší rady pro Nizozemí a dvorní důvěrník hrabě Emanuel Silva-Tarouca, majitel zámku v Čechách pod Kosířem, nedaleko Prostějova. V justiční sféře je klíčová role Josepha von Sonnenfelse z Mikulova, který prosadil zákaz mučení, k němuž došlo patentem z 2. ledna 1776. Že to není nic samozřejmého ani dnes na „vyspělém Západě“, ví každý, komu je známo, co prováděli francouzští výsadkáři vAlžírsku nebo Američané v rámci boje proti terorismu (s podporou české vlády).
Morava tedy za vlády Marie Terezie profitovala politicky, ekonomicky i kulturně. Podle kunsthistorika Richarda Biegela se „od poloviny 18. století moravská kosmopolitní osvícenská společnost stává jedním z hlavních ohnisek kulturního rozvoje habsburského soustátí – a to v době, kdy význam Čech poměrně rychle klesá.“
Moravané proto patřili k předním propagátorům památky Marie Terezie. Ještě za jejího života v roce 1747 Jan Kryštof Handke, malíř z Janušova u Rýmařova, vytvořil portrét císařovny na nejčestnějším místě olomouckého radničního orloje. Velehradský mnich Alanus na počest markraběnky složil hanáckou operu. Dvorním malířem Marie Terezie, který portrétoval svou mecenášku i její příbuzné, byl Johann Nepomuk Steiner z Jihlavy. Monumentální pomník císařovny ve Vídni, který dnes patří ke světovému dědictví UNESCO, vytvořil se svým učitelem Casparem Zumbuschem brněnský sochař Antonín Břenek (Anton Brenek). Autorem sousoší Marie Terezie v Prešpurku, které v roce 1921 zničili českoslovenští legionáři, byl tamní rodák s moravskými kořeny Ján Fadrusz. (Důvody, proč by socha Marie Terezie měla v Bratislavě opět stát, shrnuje zde Eduard Chmelár)
Když jsme u Uher, dovolil bych si ještě jednu poznámku.
Maďaři měli tolik velkorysosti, že v Szigetváru postavili jako součást parku turecko-maďarského přátelství sochu osmanskému sultánu Sulejmánu Nádhernému, přestože proti Turkům tři sta let bojovali a právě Sulejmán obsadil velkou část země včetně Budína. Skutečně chceme dosáhnout stavu, kdy bude pro Maďary přijatelný pomník Sulejmána Nádherného, zatímco u nás nebude přijatelná socha Marie Terezie?
Zdroj: !Argument
– – –
Poznámka redakce HM: Marek Pavka zde reaguje na článek, který jsme se rozhodli neuveřejnit. Jednak ten častý a podle redakce HM neobjektivní pohled z české strany, nejen na Marii Terezii, ale na celé soustátí R-U, většinou dobře známe. Jednak je text Marka Pavky zcela neodvislý od zmiňovaného předchozího článku.
MARIE VON EBNER – ESCHENBACH (1830 – 1916)
Milan Trnka, 9. července 2020
Marie von Ebner – Eschenbachová, rozená hraběnka Dubská, je pokládána za nejvýznamnější německy píšící moravskou spisovatelku konce 19. století. Rod Dubských z Třebomyslic pochází původně z Čech. Původní statky vlastnil rod v Dubu u Prachatic. Koncem 16. století přesídlila část rodinných příslušníků na Moravu. Zde získali později hraběcí titul. Členové rodu drželi na Moravě panství Lysice, Drnovice u Lysic, Slavětice, Biskupice, Hoštice, Lebedov a Zdislavice. Z rodiny se sluší připomenout alespoň Emanuela Dubského (1806 – 1881), majitele Lysic, který působil v letech 1861 až 1870 ve funkci moravského zemského hejtmana. Spisovatelka Marie Dubská se narodila 13. září 1830 ve Zdislavicích na Kroměřížsku jako dcera hraběte Dubského z Třebomyslic a Marie von Eckel. Matka zemřela při porodu.
Marie von Ebner – Eschenbachová publikovala v období, které ještě nebylo na Moravě poznamenáno nacionálními rozpory mezi obyvateli, hovořícími odlišným jazykem. Německy hovořící Rakušané a Židé nepociťovali izolovanost od slovansky hovořícího obyvatelstva Moravy, tak jako jejich soukmenovci v Čechách. Nebyla zde obava ze sílícího českého nacionalismu a ani německý nacionalismus se nerozmáhal takovou silou jako v Čechách a v Praze obzvlášť. Obyvatelstvo Moravského markrabství se dosud neorientovalo výrazně na velkoněmeckou nebo celočeskou myšlenku. Převažovalo povědomí rakouského polynacionalismu s velkou mírou tolerance ke všem národnostem, ke kultuře a jazyku všech skupin obyvatelstva Moravy i rakouského mocnářství.
Marie von Ebner – Eschenbachová je v zahraničních odborných publikacích označována za rakouskou spisovatelku žijící střídavě ve Vídni a na Moravě. V soudobé české literatuře pak většinou za rakouskou spisovatelku českého původu, občas také přímo za spisovatelku českou. Žila střídavě ve Vídni a ve Zdislavicích, k rodné Moravě se vždy hlásila, považujme ji tedy za spisovatelku naši – moravskou! Jiří Munzar ji označuje za „velkou moravskou spisovatelku německého jazyka“. V letech po rozpadu Rakouského císařství byla během 20. století neprávem přehlížena s poukazem na přílišnou provincialitu její tvorby, na určitou dávku naivity v dramatických a literárních dílech a především s poukazem na dnes již překonané mravní zásady a poukazy na smysl života. V současnosti jsou názory na její umění poněkud přehodnocovány. Je řazena mezi realisty, ceněna je její znalost různých vrstev obyvatelstva – prostých lidí na venkově, řemeslníků i příslušníků šlechtických kruhů. Uznání sklízí za humanistické smýšlení a za výbornou znalost psychiky. Náměty čerpala z velké části z rodných Zdislavic. Celé její dílo je poznamenáno láskou k Moravě a pochopením pro životní těžkosti různých vrstev obyvatelstva. Občas je její literární tvorba srovnávána především z důvodu výběru námětů s tvorbou české spisovatelky Boženy Němcové.
V jedenácti letech bylo Marii svěřeno uspořádání rodinné knihovny na zdislavickém zámku. To byl zřejmě impuls k prvním literárním pokusům (první povídku napsala ve svých čtrnácti letech) ale také impuls ke studiu různých vědeckých oborů. Ovládala kromě němčiny a češtiny také francouzštinu. Ve věku 18 let se provdala za syna dědečkovy sestry, barona Moritz von Ebner – Eschenbach, sloužícího v rakouské armádě. Dosáhl hodnosti polního maršála. Manželství bylo bezdětné. Baron mimo jiné vyučoval na vojenské inženýrské akademii fyziku a chemii. Podporoval zájem manželky o vědu.
Marie von Ebner – Eschenbachová se nejprve pokoušela uplatnit jako autorka divadelních dramat. Napsala více jak deset divadelních her, byla však neúspěšná. Na jevištích se nejdéle udržela její hra „Marie Stuartovna“ z roku 1860. Naopak její próza ji přinesla okamžitou náklonnost čtenářů. Ve své době patřila mezi nejčtenější autorky. Uvádím alespoň nejznámější díla: „Božena“ (1875), „Aforismy“, „Krambambuli“ (1883), „Povídky ze vsi a ze zámku“ (1883), „Dvě komtesy“ (1885), „Obecní dítě“ (1887), „Víra neodčinitelná“ (1902), „Bezvěrec ?“ (1893). Poslední román – „Mé vzpomínky na Grillparzera“ – vyšel v roce 1916. Část její tvorby vycházela ještě za masarykovské Československé republiky, například „Prokletý rod“, „Dcera odrodilce“, „Manželka něco tuší“. Některé její knihy byly přeloženy i do českého jazyka.
Marie von Ebner – Eschenbachová se vyučila ve Vídni hodinářství, byla sběratelkou a znalkyní hodin a hodinek, studovala námořní navigaci a válečnou námořní taktiku, fyziku (přátelila se mimo jiné s fyzikem Ernestem Machem), telegraf a elektrické přístroje. Stala se korespondenční členkou Rakouské akademie věd a umění. V roce 1898 obdržela jako první žena v monarchii Čestný kříž za umění a literaturu (nejvyšší civilní vyznamenání v říši), roku 1900 obdržela čestný doktorát Vídeňské univerzity jako první žena v historii univerzity. Ve dvoře této univerzity má také jako jediná žena postavený pomník. Dvakrát byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu.
Marie von Ebner – Eschenbachová zemřela 12. března 1916 ve Vídni a podle svého přání byla pohřbena v rodinné hrobce Dubských ve Zdislavicích u Kroměříže. Hrobka je opravována předpokládaným nákladem 15 milionů korun společností Czech National Trust spolu s parkem a kaplí. Prostředky jsou shromažďovány dobrovolnými dary.
Prameny:
– Jiří Munzar : Marie von Ebner – Eschenbach, velká moravská spisovatelka německého jazyka. Brno 2003.
– Vlastivěda moravská / Literární Morava, Tomáš Kubíček, Brno 2002, str. 156 – 157
– Wikidata.org.
VELEHRADSKÁ HYMNA „BOŽE, COS RÁČIL“
Jiří Kachlík, 8. července 2020
Duchovní píseň „Bože, cos ráčil“ je považována za velehradskou hymnu. To proto, že se v ní připomíná příchod slovanských věrozvěstů sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje roku 863 do Velehradu, centra Velké Moravy. Přitom je dnes jisté, že hlavní město Velké Moravy nestálo v dnešní obci Velehrad, ve které byla mnohem později postavena velehradská bazilika a v níž se konají velehradské poutě. Možnosti jsou dvě. Buď hlavní město stálo ve 4 km vzdáleném Starém Městě, jež administrativně patří k Uherskému Hradišti. Staré Město je dnes známé svými bohatými a významnými nálezy z časů Velké Moravy. Nebo stálo v rozsáhlém areálu archeologických vykopávek nedaleko dnešní obce Mikulčice, v okresu Břeclav. Také je možné, že panovník původně sídlil ve svém sídle u Mikulčic a později se přestěhoval do pevnosti stojící na místě dnešního Starého Města. Podle názoru dnešních historiků se hlavní město Velké Moravy roku 863 ještě nejmenovalo Velehrad, ale Morava. Tedy stejně jako řeka Morava a dnešní země Morava. Poznatky a názory dnešních historiků se hodně liší od vědomostí a názorů historiků žijících v době, ve které žil autor slov písně „Bože, cos ráčil“.
Píseň je oblíbenou duchovní písní mezi věřícími lidmi především na Moravě. Její text napsal roku 1893 Vladimír Šťastný na nápěv polské duchovní písně „Boże, coś Polskę“. Nemusíme být proto překvapeni skutečností, že právě tato píseň doprovázela mši svatou, kterou dne 22. 4. 1990 před velehradskou bazilikou ve Velehradu sloužil papež sv. Jan Pavel II. Svým původem byl, jak všichni víme, Polák. Otcové jezuité, kteří velehradskou baziliku spravují a kteří program návštěvy Svatého Otce připravovali, dozajista věděli, že naše píseň „Bože, cos ráčil“ má polský nápěv. Právem očekávali, že Svatý Otec bude mít při jejím poslechu radost. A radost opravdu měl!
Zpěv několika do jednoho celku spojených pěveckých sborů a zpěv cca 350 tisíc přítomných poutníků doprovázela početná skupina muzikantů. Ti, jak je na velehradských poutích zvykem, hráli na dechové hudební nástroje. Přítomnost Svatého Otce a zpěv tak velkého počtu věřících za doprovodu hlasité dechové muziky zapůsobily na účastníky bohoslužby mimořádně velkým dojmem. Mnozí z přítomných dojetím slzeli, někteří plakali radostí…
Měli bychom si připomenout, že se československý komunistický režim papežově návštěvě socialistického Československa urputně bránil. Důvodně se obával, že by se pracně udržovaný klid ve společnosti občanů Československé socialistické republiky mohl narušit. Za žádnou cenu nemohl ani nechtěl povolit návštěvu Svatého Otce Jana Pavla II. v Československu. Na tomto odmítavém stanovisku čsl. komunisté trvali až do konce své vlády, prakticky až do konce roku 1989.
Památná a nezapomenutelná je proto velehradská pouť, uskutečněná cca 4,5 roku před pádem totality v ČSSR. Konala se dne 5. 7. 1985. Ten rok si Češi a hlavně Moravané připomínali, že od smrti prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje uplynulo 1100 roků. Snad také proto počet účastníků pouti na Velehradě dosáhl počtu odhadem 100–250 tisíc lidí.
Toho dne nebylo snadné se na Velehrad dostat. Policisté a milicionáři připravili spoustu zákazů vjezdu a omezili vstup do obce Velehrad ve velkém kruhu kolem ní. Pomocí smyšlených a nepravdivých záminek dělali všechno možné, aby poutníky a poutnice od jejich cesty na Velehrad odradili, vrátili je domů nebo aby jim cestu alespoň hodně znepříjemnili. Obvykle poklidná pouť na Velehradě přerostla toho roku 1985 v jednu z největších demonstrací odporu proti komunistickému režimu v Československu za celé období útlaku zvaného „normalizace“.
Účastníci poutě tehdy na prostranství před bazilikou od řečnického pultu vypískali ministra kultury Milana Klusáka poté, co se několikrát pokusil dát tomuto shromáždění „ten správný politický rozměr“. Poutní setkání křesťanů na Velehradě nazval „mírovou slavností našeho pracujícího lidu“. Slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje ve svém projevu nazval „prvními našimi komunisty“, přičemž u jejich jmen vždycky a důsledně vynechával přívlastek „svatý“. Jedinou, ale velmi slabou omluvou pro něho byla skutečnost, že svůj projev četl z papíru. Tehdy jsme všichni byli trvale sledováni a kontrolováni, soudruh ministr také!
Po hlasitém odmítnutí „stranou a vládou“ předem schváleného řečnického projevu ministra Klusáka účastníci poutě na Velehradě roku 1985 skandovali svůj požadavek na náboženskou svobodu a hlasitě, velmi důrazně žádali povolení návštěvy Svatého Otce Jana Pavla II. v Československu. V průběhu velehradské poutě roku 1985 věřící zazpívali píseň „Bože, cos ráčil“ celou, tedy včetně totalitním režimem zakázané poslední, 7. sloky:
I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků
nebudem dbáti odvěkého vraha
nedáme sobě bráti věčných statků.
Víře vždy věrní budou Moravané:
Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Ode dne, kdy papež sv. Jan Pavel II. navštívil moravský Velehrad, letošního 22. dubna 2020 uplynulo 30 roků. Rádi a vděčně na setkání s ním vzpomínáme…
NEJMÉNĚ 1552 RADNIC V ČR VYVĚSÍ LETOS U PŘÍLEŽITOSTI SVÁTKU PATRONŮ MORAVY SV. CYRILA A METODĚJE MORAVSKOU VLAJKU
4. července 2020
Poděkování místopředsedkyně Moravské národní obce Lenky Holaňové radnicím:
Vážení představitelé obcí a měst,
zítra 5. července si připomeneme státním a moravským svátkem příchod slovanských věrozvěstů, patronů Moravy a spolupatronů Evropy, svatých bratří Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Ve většině moravských obcí zavlaje v tento den vlajka Moravy. Ráda bych vám dnes jménem Moravské národní obce srdečně poděkovala, že i vaše obec je jednou z těch, které tímto způsobem připomenou svým občanům tradiční hodnoty, moravskou identitu a sounáležitost k Moravě. Vyvěšení moravské vlajky na budově vašeho úřadu je symbolický akt, kterým vyjadřujete úctu k cyrilometodějské tradici a poctu naší rodné zemi Moravě, její bohaté historii, tradicím a nezaměnitelné kultuře.
Vážení představitelé obcí a měst, vaší zásluhou zůstane Morava a její kulturní dědictví v srdcích jejích obyvatel stále živá, nesmírně si toho vážíme. Přeji vám a vašim občanům mnoho úspěchů a krásný 5. červenec.
S úctou Lenka Holaňová