Follow

Arnošt Juránek, 19. prosince 2019

V minulém čísle Hlasu Moravy jsme si něco řekli o příchodu Chorvatů (neboli Charvátů) na jižní Moravu v minulých staletích a o jejich vztazích se slovanskými a především německy mluvícími sousedy. Události roku 1938, zahrnutí jejich obcí do záboru tzv. Sudet a poté i vynucené narukování chorvatských mužů do německé armády, znamenaly zásadní obrat v jejich dosavadním postavení a vztahu k znovu obnovenému československému státu. Státní moc, která se pomalu dostávala do rukou komunistů, je považovala za státně nespolehlivé a nuceným rozptýlením do různých koutů především střední a severní Moravy, odkud jen pár dní před tím odsunula německé obyvatelstvo, chtěla dosáhnout (a ve velké většině i dosáhla) úplné asimilace a v konečném důsledku i zánik chorvatské komunity u nás. To byl také důvod, proč v druhé polovině čtyřicátých let minulého století bylo do Vojtíškova (obec Malá Morava v okrese Šumperk) vystěhováno 18 chorvatských rodin. Je dobré si osud této národnostní menšiny u nás znovu připomenout. Daleko zasvěceněji o tomto černém období v historii moravských Chorvatů ve statích Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR mluví paní Lenka Kopřivová na jejich webových stránkách. S jejím laskavým svolením její text přetiskujeme Článek vyšel v obecním zpravodaji Malé Moravy „Devítka“.

Druhá světová válka

Ke konci 30. let se napětí v celém Československu, a přirozeně i v charvátských obcích, stupňovalo.

Část Charvátů se přiklonila ke straně německé, část nadále držela s Československem a aktivně se podílela na stavbě opevnění, které mělo zamezit vpádu hitlerovského vojska. Při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 byli Charváti připraveni svoji republiku bránit. Velká politika se však děla nezávisle na malých lidech a na konferenci velmocí v Mnichově bylo 30. září 1938 dohodnuto, že Československo musí odstoupit své pohraničí nacistickému Německu.

Změna režimu byla pro místní nacisty vhodnou příležitostí pro vyřízení účtů s jejich protivníky. Po zabrání pohraničí utekli do protektorátu ti z Charvátů, kteří byli výraznými představiteli pročeskoslovenského smýšlení. Odešli také představitelé české inteligence a některé české rodiny. Jiné české rodiny (a naprostá většina rodin charvátských) však na místě zůstaly. Myšlenka na odchod byla zemědělskému obyvatelstvu, vázanému na svou půdu, velmi vzdálená. Vzhledem k tomu, že Charváti žili na jižní Moravě po staletí, splňovali podmínky pro přidělení německé státní příslušnosti (tedy ne říšského občanství, jak se někdy uvádí). Se státní příslušností se však pojila povinnost služby v německé armádě. Když na počátku září 1939 vypukla druhá světová válka, ukázalo se, že začala jedna z nejtragičtějších etap historie moravských Charvátů.

Období vymezené lety 1938–1945 je, navzdory tomu, jaký význam pro další osudy moravských Charvátů mělo, velmi málo zpracováno. Jak již víme, po anexi pohraničí utekli z charvátských obcí někteří Charváti, kteří podporovali československou orientaci. Z hlav německých radikálů však obrázek Charvátů jako těch, kteří za první republiky „kolaborovali“ s Čechy, nevymizel. Hrozby nacistů, že hlavami Charvátů vydláždí mikulovské náměstí, že Charváty vystěhují na Sibiř a podobně, nebyly vůbec ojedinělé.

V období třetí říše byli Charváti vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Po uzavření českých škol začaly charvátské děti ze dne na den chodit do škol německých. Používání chorvatštiny na veřejnosti bylo zakázáno a přísně postihováno.

Jeden z prostředků vedoucích ke germanizaci (a zároveň velká snaha nacistického státu) bylo regulovat co možná nejvíce rovin soukromého i veřejného života svých obyvatel. Tomu měly sloužit také společenské organizace, které byly přímo kontrolovány NSDAP (žádné jiné organizace existovat nesměly). Obyvatelé třetí říše čelili neustálému tlaku úřadů a propagandy, aby se jejich činnosti účastnili.

Hluboká tragika války ovšem přicházela do charvátských obcí hlavně v rukách pošťáků, kteří místním přinášeli oznámení o tom, kdo z jejich blízkých na frontě padl. Právě služba charvátských vojáků ve wehrmachtu je pro moravské Charváty snad nejsmutnější kapitolou války. Jaké podmínky ji vymezovaly? Branná povinnost byla v nacistickém Německu zavedena roku 1935. Týkala se všech státních příslušníků třetí říše. Za její odepření hrozilo dotyčnému uvěznění v koncentračním táboře, a pokud by své smýšlení nezměnil, byl „odměněn“ trestem smrti.

Do jakých pozic a na jaká bojová místa byli Charváti nasazováni, musí být podrobeno ještě zevrubnějšímu zkoumání. Celkově za druhé světové války padlo 232 obyvatel charvátských vesnic. Když uvážíme, že komunita měla tou dobou asi dva tisíce příslušníků, jedná se o velmi vysoké procento mužů v produktivním věku, o něž přišla.

Zajímavou kapitolou, které se odborná veřejnost taktéž dosud hlouběji nevěnovala, jsou aktivity moravských Charvátů otevřeně namířené proti nacistickému režimu: ať už je to služba charvátských vojáků ve spojeneckých armádách, či odbojová činnost. Někteří Charváti byli pro svůj negativní postoj vůči nacistům internováni v koncentračním táboře.

V dubnu 1945 se Charváti ocitli doslova uprostřed válečné vřavy. V posledních dubnových týdnech a na počátku května 1945 totiž oblastí procházela válečná fronta. Několik dní trvající boje mezi ustupující německou a přicházející Rudou armádou obzvlášť výrazně zasáhly do života obyvatel Nového Přerova. Obec byla bitkou silně poničena, mnoho domů vyhořelo. Velkým nebezpečím po několik následujících měsíců se pak pro místní obyvatele staly nášlapné miny, které pro sovětské vojáky připravili odcházející Němci. Ačkoliv část polností se podařilo vyčistit bezprostředně po válce, v důsledku šlápnutí na ukrytou minu umírali lidé ještě dlouho po ní.

Zánik chorvatských komunit

Zánik jihomoravských charvátských komunit byl důsledkem politického převratu v únoru 1948.

Už 21. února vyzval Klement Gottwald své příznivce, aby tam, kde žijí a pracují, zakládali tzv. akční výbory. Tyto výbory se staly praktickými nástroji přebírání moci komunistickou stranou: zajišťovaly „boj s reakcí“ a „očistu veřejného života“. Ačkoliv akční výbory neměly žádnou právní legitimitu, do velké míry to byly právě ony, kdo po Únoru 1948 nastoloval nové společenské a politické „pořádky“.

Akční výbor Národní fronty Okresního národního výboru (ONV) Mikulov vznikl velice rychle a rozhodně čas neztrácel: již 24. února (tedy ještě den před tím, než prezident Beneš v  Praze přijal demisi demokratických ministrů a pověřil Klementa Gottwalda doplněním vlády o ministry komunistické) dospěli mikulovští komunisté k rozhodnutí, že Charváti musí být z jižní Moravy vystěhováni.

Shrnout důvody, které k likvidaci charvátských osad vedly, není jednoduché. Na Charvátech zůstala viset nálepka, že jsou „politicky nespolehliví“ pro život v pohraničí. Udávané důvody, čím si toto označení zasloužili, se v čase různě měnily a ani komunistická moc nebyla ve své argumentaci jednotná. Ve zkratce by se snad dalo říci, že představitelé ONV Mikulov vnímali Charváty jako nepříjemný element žijící v hranicích jejich okresu. V charvátském okruhu se potenciálně mohla rodit politická a společenská opozice: konzervativní starousedlíci dali již ve volbách do Národního shromáždění v roce 1946 jasně najevo, jakého jsou politického smýšlení. Že by se v průběhu dvou let jejich preference nějak významně změnily, to se očekávat nedalo. Počítat se nedalo ani s tím, že by Charváti s velkým nadšením vítali sociální experimenty či změny v majetkovém vlastnictví, které komunisté postupně zaváděli (obzvláště ne při „přerozdělování“ zemědělského majetku). Členové komunity navíc velmi silně drželi při sobě, což z nich tvořilo v cizích očích neprorazitelný blok. Argumentovalo se i tím, že Charváti mají příliš blízký vztah s obyvateli přilehlého Rakouska. Když k tomu přičteme ještě poválečný český nacionalismus a lukrativnost bohatých chorvatských gruntů, pro představitele mikulovského okresu mělo být vysídlením Charvátů z jejich původních obcí opravdu smeteno několik much jednou ranou. Politický vývoj v Československu jim k tomuto kroku nahrával, a tak se plán zanedlouho stal také skutečností.

Dne 11. června 1948 se v Mikulově konala schůze zemských a okresních úředníků, kteří vypracovali tzv. Zásady o odsunu Charvátů. V tomto okamžiku se charvátská otázka omezila na její technické provedení, harmonogram a statistické výsledky přesunu obyvatel. Odsun samotný byl v očích jeho strůjců legitimizován závěrečnou pasáží Zásad: „Zemský národní výbor činí opatření, aby s odsunutými osobami bylo zacházeno jako s příslušníky charvátské větve, kteří vlivem dlouholetého pobytu ve zněmčeném prostředí částečně podlehli německým vlivům, postrádají jako dosavadní usedlíci v těsném pohraničí potřebné odolnosti vůči německým vlivům, o nichž je však pevná naděje, že se v novém ryze českém prostředí v nejkratší době s českým prostředím úplně sžijí.“

První vlna samotného stěhování probíhala od 21. června a do 30. června 1948. Následovala krátká letní pauza. Po ní přišel na řadu Nový Přerov, kdysi „nejcharvátštější“ osada na Moravě. Většina místních obyvatel musela opustit svůj domov po skončení žní roku 1948. Transporty s nimi mířily většinou do okresů Šternberk, Šumperk, Litovel a  Opava. Po 1. říjnu přišli na řadu také Frélichovští. Protože ve vnitrozemí nebylo k dispozici dostatek volných usedlostí, kam by se mohli Charváti nastěhovat, stěhování muselo být přerušeno a obnoveno bylo na jaře 1949. Po letní pauze se opět pokračovalo od září 1949 až po téměř samotný konec roku. V prvním pololetí roku 1950 byl odsun Charvátů z Frélichova v podstatě ukončen. Poslední stěhovanou obcí bylo Dobré Pole. Většina místních obyvatel musela odejít v průběhu několika málo týdnů na jaře 1950.

Odsun Charvátů z jižní Moravy se týkal takřka všech členů komunity. Několik posledních smíšených rodin muselo z Nového Přerova odejít ještě i roku 1952. Mezi lety 1947–1952 bylo vystěhováno celkem 587 chorvatských usedlostí a domů, v nichž žilo na 2 000 lidí. V původních domovech se podařilo zůstat pouze nepatrnému počtu starousedlíků. Z původních tří obcí na jižní Moravě byli Charváti vystěhováni do 118 obcí ve 34 okresech. Podmínky v nových bydlištích byly neutěšené, a proto se Charváti v následující době často stěhovali, čímž se roztříštěnost menšiny ještě více prohlubovala.

Šance na záchranu?

Ztratí se Chorvati po pěti stoletích z Moravy nadobro?

Po listopadu 1989 se začali moravští Charváti znovu organizovat. Roku 1991 vzniklo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. V květnu téhož roku se konalo první setkání charvátských rodáků v Jevišovce, bývalém Frélichově. Přijeli hosté z různých končin Československa, z Rakouska, Německa, ale také ze zámoří. Kdo mohl přijít, nechtěl si nechat tuto událost ujít, a tak se na první chorvatský kulturní den sjelo do Jevišovky několik stovek lidí. Mnozí z nich se se svými bývalými sousedy neviděli dlouhá desetiletí. Znovusetkávání probíhala ve velmi dojemné atmosféře, kterou dotvářela kulisa deštivého dne. Od té doby se setkání (tzv. chorvatský kulturní den, nebo také kiritof) konají na počátku září každoročně v Jevišovce. Přijíždějí sem lidé mající vazby nejenom na Frélichov, ale také na Nový Přerov a Dobré Pole.

Velkou otázkou na počátku 90. let bylo, jestli se nyní, po čtyřiceti letech, konečně podaří Charvátům na Moravu vrátit. Jenže: kdo by se vrátil? A kam? A jak to udělat? Čtyři desetiletí jsou velmi dlouhá doba, za kterou stihly vyrůst již téměř dvě další generace. Většina těchto dětí vnímala svůj domov někde jinde a jejich staří rodičové a prarodičové již neměli tolik síly, aby se sami přestěhovali. Otázkou také bylo, kam by se vrátili? Lidé, kteří se do Jevišovky, Nového Přerova i Dobrého Pole nastěhovali po Charvátech, již zde také byli doma. Představitelé charvátského sdružení si byli vědomi toho, že situace je náročná, a vznesli proto kompromisní návrh: postavit v Jevišovce ulici nových domů, kam by se rodiny, jež o přestěhování měly zájem, mohly nastěhovat. Ze strany vlády a příslušných úřadů se jim však nikdy nedostalo odpovědi. Také další pokusy o odškodnění charvátské menšiny vyzněly do prázdna. Restituční nároky si řešili jednotliví Charváti po vlastní ose a jejich úspěšnost byla velmi rozdílná.

Čtyřicet let od vysídlení byla také dostatečně dlouhá doba na to, aby se Charváti vytratili z povědomí veřejnosti. Jen málokdo si ještě vzpomněl na barevné charvátské vesnice kdesi na jižní Moravě, malinká komunita byla zapomenuta. Když už bylo tak náročné vrátit Charváty do původních obcí fyzicky, mnozí lidé (Chorvaté i nechorvaté) se zaměřili na to, aby se alespoň částečně probudila jejich kultura a připomněl se význam, který pro národopisnou mapu České republiky kdysi měli.

Kromě etnologů, historiků a jazykovědců připomeňme práci Zdenky Jelínkové a Zlatislavy Krůzové, které se věnovaly sběru charvátských písní, tanců a krojů. Díky nim se prezentace folklóru moravských Charvátů ujal již na počátku 90. let národopisný soubor Pálava z Mikulova. Od roku 2001 se charvátskému folklóru věnuje také vídeňský soubor gradišťanských Chorvatů Kolo Slavuj. Obnovovaly se památky, které v původních obcích staletou přítomnost Charvátů připomínaly. Na opravě kostelů, kapliček i památníků v Jevišovce, Novém Přerově i Dobrém Poli se významně (někdy finančně a někdy i fyzicky) podíleli také původní rodáci. Pořád to pro ně byla místa, k nimž měli hluboký emocionální vztah. Při této práci často navazovali kontakty s „novými“ obyvateli „jejich“ obcí. Mnozí Charváti se snažili o uchování materiální i nemateriální kultury a jazyka svých předků: spolupracovali s badateli, kteří se snažili život komunity zdokumentovat, vyprávěli jim o svých zvycích i osudech. Jiní se snažili seznámit českou (i rakouskou, německou, slovenskou a chorvatskou) veřejnost s polozapomenutou menšinou, organizovali výstavy, poutě, sepisovali své vzpomínky, spolupracovali s novináři a dokumentaristy, vytvářeli vazby a kontakty.

Roku 2010 došlo ve Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR ke generační obměně. Na činnosti a reprezentaci menšiny se začaly více podílet děti a vnoučata Charvátů. Ukazuje se, že mnohým z nich není jejich rodinná historie lhostejná a stává se důležitou součástí jejich identity. Tito lidé se zapojují do činnosti sdružení, přinášejí vlastní nápad na projekty vztahující se k Charvátům. S jejich pomocí realizuje Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR rozličné aktivity zaměřené na výzkum dějin, kultury a jazyka menšiny a snaží se svými projekty oslovovat také nechorvatskou veřejnost. Roku 2008 zakoupila chorvatská vláda budovu bývalé fary v Jevišovce se záměrem zřídit v ní Muzeum moravských Chorvatů. Roku 2014 mohla díky podpoře české vlády začít rekonstrukce objektu a příprava instituce, která bude nejenom trvale připomínat charvátskou přítomnost na Moravě, ale bude také místem setkávání Charvátů, Čechů, Němců i ostatních národů. Snad se tak podaří alespoň symbolicky navázat na doby dávno, dávno minulé, kdy tyto tři národnosti v charvátských osadách vedle sebe v poklidu žily.

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z. s.

Chorvatský dům Jevišovka 1

691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

Follow

Follow

Redakce 19. prosince 2019

V pondělí 19.12.2016, v den 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je všem národům zajišťováno právo na sebeurčení, vyhlásili zástupci občanů moravské národnosti na památném Velehradě Deklaraci moravského národa.

Po 25 letech od sčítání lidu, ve kterém se občané České republiky poprvé oficiálně přihlásili k moravské národnosti a v průběhu kterých byla ze strany oficiálních institucí v České republice ignorována jejich národní a zemská identita, dochází současná generace Moravanů k poznání, že není jiné cesty k obnovení samosprávy Moravské země, než se dát cestou prosazení práva moravského národa na sebeurčení.

Komentář na youtube

Z mnoha komentářů k videu ze slavnostního vyhlášení Deklarace moravského národa jsme vybrali následující. Vybrat nebylo jednoduché, i ostatní komentáře byly povzbudivé a pozitivní, ale následující text nás oslovil nejvíc:

Je dobré, že někteří myslí i dál než jen kam večer půjdou do kina, nebo koho je aktuálně potřeba nově nenávidět. Láska k rodné zemi a výchova k pozitivnímu patriotizmu je základním kamenem jak se nerozpustit v době globalizace a jak nepodlehnout přetahované mezi mocnostmi. Živit vlastenectví neustálým hledáním nepřátel, to není cesta. Dobrý hospodář myslí na budoucnost a nepotřebuje k tomu nenávist, ale rozum, srdce a odhodlání!

/vše k deklaraci na moravskynarod.cz/

Follow

Follow

6. 12. 1822 se v Kopřivnici narodil Ignác Šustala. Vyučil se sedlářem a kolářem a v Kopřivnici založil firmu vyrábějící kočáry a vozy všeho druhu. Jeho výrobky brzy uspěly nejen v habsburské monarchii, ale i v Německu, Rusku a zámoří. Jen v roce 1870 vyrobil na 1200 kočárů. V 80. letech začal úspěšně produkovat železniční vagony. Už se nedožil nejslavnější – automobilové éry svého podniku – později Tatra. Někteří ji považují za první automobilku světa.

Zdroj: Naša Morava facebook

Poznámka redakce: Oficiálně je tato automobilka, později pojmenovaná Tatra, považována za 3. nejstarší automobilku světa. Ale kdo ví. Vždyť svět mylně považuje třeba za vynálezce bleskosvodu Benjamina Franklina, jehož první bleskosvody však nebyly uzemněné. Tedy to v pravém smyslu bleskosvody nebyly. Prvenství má prokazatelně Prokop Diviš, ten sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě a vztyčil ho 15. června 1754 u nás na Moravě – na zahradě v Příměticích u Znojma.

Follow

Follow

9. května 1990 označilo tehdejší Federální shromáždění Československé republiky a 18.5. 1990 tehdejší Česká národní rada zrušení Země moravskoslezské za nespravedlivý akt v rozporu s principy demokracie a samosprávy, za akt, vzešlý z totalitní byrokratickocentralistické praxe.

3. prosince 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon o vzniku vyšších samosprávných celků s účinností od 1. ledna 2000. Byly ustaveny kraje s minimálními pravomocemi ve stejném počtu a v téměř shodných hranicích jako po roce 1948, tedy v době totalitního uplatňování byrokratickocentralistických metod.

Občané, sdružení v iniciativách, požadujících návrat k tisícileté samosprávě Moravy, Slezska i Čech v rámci České republiky, si proto připomínají každé výročí uvedeného rozhodnutí jako doklad nenaplnění obsahu preambule Ústavy České republiky, přijaté 16.12.1992.

Follow

Follow

Milan Trnka, 8. prosince 2019

V sobotu 7.12.2019 se v Brně – Žebětíně uskutečnil třicátý sněm Moravského kulatého stolu. Zájem o účast předčil očekávání. K velké lítosti předsednictva a Rady Moravského kulatého stolu bylo nezbytné s omluvou přesvědčit některé členské organizace, aby na zasedání delegovali nižší počet svých členů, než původně zamýšleli. I tak byly pronajaté prostory zaplněné. A to se ještě i v průběhu konání sněmu telefonicky omluvila z účasti řada pozvaných.

Zvýšený zájem na jednu stranu potěší, na druhou zavazuje. Příští – v pořadí 31. zasedání MKS proto bude svoláváno do prostornějšího prostředí.

Co se podařilo v průběhu jednání dohodnout lze vyčíst z následujícího dokumentu – usnesení 30. Sněmu. Výzva ke spolupráci při přípravě na Sčítání lidu 2021, možnost účasti na poutním zájezdu do Španělska a obecně jakákoli upřímně myšlená spolupráce s kteroukoliv iniciativou u Moravského kulatého stolu je vítána.

Follow

Follow

1) Sněm bere na vědomí zprávu o plnění usnesení z 29. Sněmu MKS 6.9. 2019.

2) Sněm bere na vědomí informace z činnosti jednotlivých organizací, zúčastněných na jednání 30. Sněmu, případně o chystaných akcích na další období.

3) Sněm se na žádost KKS, z.s. vyjádřil k použití symbolů naší země v „moravském pasu“, zpracovávaného na základě usnesení 29. Sněmu MKS. Doporučení, přijatá pro sdružené iniciativy v MKS na dřívějších zasedáních (zlatočervená bikolora, zlatočervené šachování orlice a hymna „Moravo, Moravo“) zůstávají v platnosti.

4) Účastníci sněmu pověřují Radu MKS předložením návrhu ankety, která bude obsahovat v otázkách jak problematiku symbolů Moravy, tak problematiku Sčítání lidu. Termín: 31. Sněm MKS.

5) Sněm MKS schvaluje základní návrh na plakát – leták ke Sčítání lidu v roce 2021, předložený MNK, z.s.(J. Jankůj). Konečná podoba bude schvalována na 31. Sněmu.

6) Sněm MKS žádá všechny členské i hostující organizace o návrhy směřující k možnostem finančního zajištění propagace směřující k dosažení co největšího počtu zápisu moravské národnosti.

7) Návrhy dosud přijaté z části iniciativ přebírá Rada MKS k dalšímu rozpracování. O realizaci návrhů bude jednáno na 31. Sněmu MKS. Sněm žádá další členské, případně hostující organizace MKS, které se zatím k záměru zpracování opatření na zajištění zapisování moravské národnosti na sčítací archy nepřipojili, aby oznámili, zda se chtějí nebo nechtějí na společné práci podílet.

8) K 20. výročí obnovení krajského zřízení v totalitní podobě v České republice schválil 30. Sněm MKS text prohlášení MKS včetně přílohy. Rozeslání prohlášení médiím, zastupitelům a institucím) zajistí MNK, z.s. (J. Pecl).

9) Účastníci Sněmu berou na vědomí informace hosta jednání ze Všeslovanského sněmu (Z. Opatřil), týkající se velkomoravské osobnosti sv. Orosie – Dobroslavy. Organizace MKS jsou tímto vyzvány k podpoře účasti svých členů na zamýšleném poutním zájezdu do Aragonie při příležitosti umučení katolické světice v červnu roku 2020 a k podpoře záměru iniciovat svatořečení Dobroslavy také u pravoslavné církve.

10) Sněm MKS rozhodl o konání 31. Sněmu v sobotním termínu na konci února – začátku března 2020 v Brně. Upřesnění data bude zasláno nejpozději do 15. ledna 2020 včetně návrhu programu jednání.

Zapsal: B. Brabec. Ověřil: M. Smutný

Follow

Follow

Milan Trnka, 4. prosince 2019

V loňském roce 3. října zorganizoval Moravský kulatý stůl akademickou konferenci s názvem Morava 1918. Přednášky a příspěvky do sborníku z konference se týkaly událostí, které vedly 28. října 1918 k vyhlášení Republiky Československé a předznamenaly úsilí postupného rozkladu moravské samosprávy ze strany vládnoucí moci. Sborník je k dispozici na internetovém obchodu ostravského vydavatelství Key Publishing s.r.o., prodejní kód P1903, www. keypublishing.cz.

V závěru sborníku je zveřejněn úmysl uspořádat II. ročník konference pod shodným názvem. Rok 1918 byl pro Moravu a moravský národ skutečně zlomový. Během sta let se ze samosprávné země stala“východní část našeho (t.j. českého) území“, moravský národ není uznáván, moravské tradice, kultura, historie, atd. jsou označovány za české. Jestliže je Morava nadále naší vlastí, je třeba připomínat jejím obyvatelům symboly, charakterizující tuto zemi nejen vlajkou nebo znakem, ale i symboly neustavenými, jako je posvátná hora, národní strom, zvyky, gastronomie, umění, atd. II. ročník konference tedy dostal titul „symboly Země“

Uskutečnil se v sobotu 19.10.2019 opět v brněnském Moravském zemském muzeu, pořádaný členskými organizacemi Moravského kulatého stolu s finanční podporou společnosti Moravská krajina, s.r.o. Obsahem šesti odborných přednášek byly symboly naší země Moravy. ThDr. V. Pavlosek podal přehled osobností – duchovních pilířů, působících od dob Velké Moravy do novověku. Doc. Z. Koudelka promluvil o pěstování vína a patronech vinařů na Moravě i v sousedních Čechách. Doc. J. Bílý seznámil posluchače s pokusy včlenění moravské orlice do znaku Československé socialistické republiky. PhDr. J. Kvapil objasnil vznik, záměr a význam Glagolské mše L. Janáčka. RSDr. L. Šubert zpracoval přehled střídání kultur a vojenských střetů na Moravě s vlivem na celoevropské dění. J. Novotný v závěrečné přednášce informoval o možnosti realizace lokální moravské měny.

I z druhého ročníku akademické konference Morava 1918 – symboly Země bude vydán Sborník přednášek a příspěvků.

Pořadatelé oznámili pravděpodobné datum III. ročníku konference – po dohodě s Moravským zemským muzeem by to měla být sobota 24. října 2020. Akce tak má šanci stát se tradiční.

Závěrečné posezení u malého občerstvení vyústilo, kromě sdělování připomínek k organizaci akce a námětů k dalšímu ročníku, i k rozpravě zástupců různých organizací, zúčastňujících se jednání kolem Kulatého stolu o nezbytnosti společných postupů všech moravských patriotů. Organizace a uskutečňování konference je ke stmelení promoravských sil jednou z vhodných příležitostí.

Follow

Follow

Milan Trnka, 29. listopadu 2019

Letos v červenci uplynulo 920 let od události, jejíž výročí bylo v minulosti velmi připomínáno jako součást křesťanských evropských tradic.V současnosti však zcela upadlo do zapomnění. Dne 15. července 1099 osvobodili rytíři první křížové výpravy Jeruzalém z nadvlády muslimských uchvatitelů.

Jeruzaléma se zmocnila vojska druhého Mohamedova nástupce – chálífy Umara I. roku 638. Pro původní převážně křesťanské a také židovské obyvatelstvo se střídala období s přijatelnými poměry soužití s muslimy a obdobími těžkého útlaku. Umar I. zaručil obyvatelům Jeruzaléma písemně absolutní bezpečnost – ochranu víry, ochranu rodin, vlastnictví i kostelů. Křesťané museli pouze platit každoroční daň – tzv. „náboženskou“. Zhruba po tři staletí bylo soužití původního obyvatelstva s novými muslimskými přistěhovalci pokojné. Situace se zhoršila za chálify al-Hákima na přelomu tisíciletí a zejména po roce 1071, kdy porazila vojska seldžuckých Turků byzantskou armádu a vyznavači islámu byla následně obsazena převážná část Anatolie (dnes je užíván název Malá Asie). Jak k místnímu obyvatelstvu, tak k poutníkům, putujícím k Božímu hrobu a dalším posvátným křesťanským místům ve Svaté zemi, se chovali noví vládcové s nebývalou brutalitou a dosáhli po krátké době v podstatě znemožnění poutí. Z garancí, poskytnutých chálifou Umarem nezbylo vůbec nic. Jen během deseti let (mezi rokem 1000 a 1010) bylo v Anatolii vypleněno, rozbořeno nebo na muslimské svatyně přeměněno kolem třiceti tisíc křesťanských kostelů. Zároveň muslimové představovali stále sílící nebezpečí pro samotnou existenci Východořímské (byzantské) říše.

Na počátku roku 1095 se proto rozhodl byzantský císař Alexios I. požádat o spolupráci křesťanský Západ. Zaslal k rukám papeže obsáhlý popis brutálních skutků, které jsou mohamedány páchány na křesťanském obyvatelstvu a požádal o vojenskou pomoc.

Žádost byzantského císaře obdržel tehdejší papež blahoslavený Urban II. (hlavou církve v letech 1088 až 1099) začátkem měsíce března 1095. Svolal do francouzského Clermontu synodu, na které 27. listopadu pronesl k Francouzům řeč, ve které seznámil posluchače s žádostí východořímského panovníka, vyzval ke svornosti a k osvobození Božího hrobu. Přidal i řadu praktických pokynů – mimo jiné navrhl, aby se účastníci výpravy označili křížem. Odtud název „křížová“ výprava. Jeho výzva měla nečekaný výsledek především mezi prostým lidem, nejen ve Francii, ale i v Německu a Itálii.Už na jaře roku 1096 se několika proudy vydaly přes Balkán bez jakékoli organizační přípravy výpravy špatně vyzbrojených zástupů, které většinou skončily rozptýlením účastníků ještě před hranicí Byzantské říše. Při tom sám papež stanovil počátek výpravy k Božímu hrobu na 15. srpen 1096.

Urban II. stanovil duchovním vůdcem křížové výpravy (papežským legátem) biskupa Adhémara z Monteilu. Muže, který před lety vykonal pouť do Jeruzaléma a měl tedy jisté znalosti o situaci na muslimy obsazeném území Svaté země. Na cestu měly vyrazit odděleně čtyři armády. Každá svou cestou, každá pod velitelem, který byl rovnoprávný velitelům ostatních armád. Spojit se měly v hlavním městě byzantské říše Cařihradu.

Jako první se dala v srpnu 1096 do pohybu armáda složená z Francouzů původem ze severní Francie. Její cesta vedla přes celou Itálii do přístavu Bari, kde se nalodila a měla se po moři dopravit do Cařihradu. Výsledek byl žalostný – v bouři se část lodí potopila, některé přistály na jaderském pobřeží a jen část armády se po souši dostala k Cařihradu.

Druhý proud křížových bojovníků se zformoval v Lotrinsku a vydal se na cestu rovněž v srpnu 1096 – postupoval však po souši přes německé země a Uhry na Balkán.

V říjnu roku 1096 nastoupila cestu třetí část křížové armády – rytíři z jižní Itálie (Normané). Stejně jako jejich spolubojovníci ze severní Francie se nalodili v jihoitalských přístavech a přepravili se přes Jaderské moře do tehdejšího Épiru na řecké pevnině – odtud postupovali po souši k Cařihradu byzantskými državami.

Jako poslední se vydala na cestu výprava francouzů z jižní Francie, podporovaná i kastilskou šlechtou. Tato armáda postupovala rovněž po souši přes severní Itálii, Srbsko a Makedonii.

Během zimních měsíců na přelomu roků 1096 a 1097 se všechny čtyři armády setkalo před Cařihradem (Konstantinopolí). Sešli se zde příslušníci mnoha zemí: Vlámové, Španělé (Kastilci), Bretonci, obyvatelé různých německých oblastí, Italové, Siciliáni, atd. Převažovali však Francouzi. Odtud označování křížových bojovníků na Blízkém východě názvem „Frankové“. Celkový počet bojovníků odhadují historikové na 4 500 jízdních, kolem 30 000 pěších a na těžko určitelné množství doprovodu – většinou neozbrojených poutníků.

Je pochopitelné, že císař Alexios byl tímto velkým počtem cizinců v Cařihradě a okolí znepokojen. Žádal proto od rytířů složení lenní přísahy byzantskému panovníku, což nakonec po delších tahanicích křižáci splnili. Teprve po složení přísahy začaly lodě byzantského námořnictva převážet bojovníky přes Bospor na pevninu Anatolie. Spolu s nimi postupovala k jihovýchodu také byzantská armáda. Názory na způsob vedení války byly pochopitelně různé. Občasné rozpory mezi veliteli obou armád a také mezi bojovníky jsou dnes účelově vydávány za důkaz snah křižáků o nadřazenost západních křesťanů nad křesťany východními.

Je na místě také zmínit pomoc Arménů. Arméni obývalo na území dnešního Turecka oblast Kilíkie (pod pohořím Antitaurus), takzvanou „Malou Arménii“. Považovali křižáky za své osvoboditele a podíleli se po celou dlouhou dobu jejich postupu k Jeruzalému na zajišťování zásobování, především potravinami. Nebyli sami – po moři poskytoval pomoc také Kypr a z pevniny Sýrie.

Na několik listů by vyšlo popisování tažení první křížové výpravy od počátku roku 1097 až do 7. června 1099, kdy křižáci uviděli Jeruzalém. Po třech letech od počátku tažení měli za sebou dlouhou cestu ze svých domovů do Cařihradu, pochod přes Anatolii s řadou bitev s ustupujícími tureckými vojsky a obléhacích boků o opevněná města, dvě vyčerpávající zimy v pouštních krajinách, hlad, žízeň, neznámé nemoci. Část účastníků křížové výpravy zůstala posádkou v místech, důležitých pro zabezpečení přísunu potravin, posil a dalšího týlového zabezpečení. K Jeruzalému přitáhlo jen 1250 rytířů a dalších asi 12 tisíc ozbrojených bojovníků spolu s dalšími – neozbrojenými poutníky. V tomto počtu jsou zahrnuty i posily z Evropy – zejména italských Janovanů a rytířů z Anglie. Křižáci začali město okamžitě obléhat.

Jeruzalém nebyl už v té době pod nadvládou tureckých Seldžuků ale obsadili ho egyptští Fátimovci. Politika měla svoje místo i mezi vyznavači islámu – Fátimovci nabídli vůdcům křížové výpravy rozdělení moci: Křesťanskou se stane Sýrie a Palestina zůstane muslimská.

Nabídka byla odmítnuta – křižáci zdůrazňovali, že se nemíní spojovat se šíity proti sunnitům, nehodlají se spojovat s jedněmi nevěřícími proti druhým nevěřícím, nerozeznávají mezi Araby, Turky nebo Egypťany. Jejich úkolem je osvobodit Jeruzalém a další pro křesťany posvátná místa a zajistit možnost návštěvy těchto míst pro všechny věřící křesťanské víry. Dnes by takový pevný postoj zřejmě vzbudil posměch.

9. července večer byl zahájen generální útok na Jeruzalém. Rozhodující nápor pak započal ve středu 13. července a trval nepřetržitě do pátku 15. července. Známe jméno prvního křížového rytíře, který do města v poledních hodinách pronikl: Lethold. Boj trval až do večerních hodin – většina muslimských obránců byla pobita, část vzata do zajetí, část

(v čele s místodržícím Jeruzaléma Ifticharem al-Daula) si vyjednala čestný odchod. Boje skončily až 12. srpna, kdy svedli rytíři poslední vítěznou bitvu první křížové výpravy o Jeruzalém s egyptskou armádou, která k městu dorazila.

22. července 1099 byl zřízen stát Království Jeruzalémské, vláda byla svěřena dolnolotrinskému vévodovi Godefroyovi z Bouillonu, který odmítl královskou korunu s tím, že se nehodí, aby nosil korunu tam, kde Kristus nosil korunu trnovou a přijal jen titul „ochránce Božího hrobu“. Zemřel rok poté. Jeruzalém zůstal v držení křesťanů pouze 88 let.

Papež Urban II. se o osvobození Jeruzaléma nedozvěděl – zemřel 29. července 1099.

Tak, jako o historii Moravy jsou v České republice šířeny propagandou v lepším případě polopravdy (v tom horším případě se o Moravě raději mlčí), tak je propagátory „multikulturní“ ideologie odmítáno téměř vše, co vytvářelo celá staletí Evropu jako světadíl, jehož kultura se vyvíjela na mravních zásadách křesťanství. Setkáváme se tak ve stále větší míře i s odsuzující primitivní kritikou první křížové výpravy do Svaté země.

Podle ideologů „nové Evropy“ má být na první křížové tažení pohlíženo jako na počátek evropského kolonialismu, za projev loupeživého tažení nesnášenlivých, kulturně zaostalých agresivních barbarů proti pokojnému, kulturně vyspělému a pokojnému islámu. Prosazované „korektní“ hodnocení dějin vnucuje veřejnosti myšlenku, že za křižáky je třeba se stydět a za jejich činy se omlouvat.

Dovoluji si předložit k úvaze několik protiargumentů na výběr nesmyslů o první křížové výpravě šířených:

Byla napadena muslimská území.

Roku 395 došlo k definitivnímu rozdělení Římské říše na část západní a na část východní. Hranice mezi oběma částmi probíhala na západě Balkánského poloostrova, jehož většina tak patřila k Východořímské říši. K ní patřila celá Malá Asie, ostrovy v Egejském moři, Kréta, Kypr, Syrie, Palestina, Egypt a také enklávy kolem Černého moře. Pro Východořímskou říši se vžil název „Byzantská“. Jižní hranice říše probíhala zhruba za dnešními hranicemi Syrie a Jordánska s Irákem a se Saudskou Arábií . Jeruzalém se tak nacházel ve vzdálenosti přibližně 250 kilometrů od této hranice. Křesťanství bylo na celém území Byzance v různých podobách ještě na začátku sedmého století naprosto převažujícím náboženstvím.

Mohamedovo učení se začalo prosazovat po roce 622. V roce 638 byl Jeruzalém obsazen vojsky Mohamedova nástupce Umara I. v důsledku učení o džihádu – svaté válce (ne ve smyslu vnitřního boje věřícího se zlem, ale ve smyslu nutnosti šíření islámu po celém světě jakýmikoli prostředky). Můžeme snad nazývat území Palestiny za muslimské po vzoru nechvalně známého výroku Adolfa Hitlera „kam šlápne noha německého vojáka, tam navždy zůstane“?

Křížová výprava byla válkou útočnou.

Mohamed zemřel roku 632. Do konce sedmého století ovládal islám Palestinu, Sýrii, Egypt a severní Afriku. Tato území byla v té době křesťanská. A to rozhodně ne proto, že by křesťané získali uvedené země válečným úsilím. V roce 711 překročili muslimové Gibraltar a do roku 732 obsadili Portugalsko a značnou část Španělska. Iberský poloostrov byli donuceni opustit až koncem 15. století. Před rokem 1095 stála muslimská vojska necelých sto kilometrů od Bosporu. Jak by se asi Evropa dokázala hájit, kdyby byla vystavena útoku muslimů z jihu, západu i východu? Byl nejvyšší čas zahájit protiakci. Zhoršení situace

křesťanů v muslimech dobytých zemích jasně ukazovalo, co by Evropu čekalo. Křížová výprava tak byla nezbytným projevem obrany, nikoliv útoku.

Motivem šlechticů pro účast na křížové výpravě byla touha po snadno získaném majetku prostřednictvím loupeživé války. Pokud nebyly prvorozenými, nemohli v Evropě získat majetek a moc.

V různých archivech jsou k dispozici závěti rytířů, které sepisovali ještě před zahájením výpravy. V těchto dokumentech je možno vyčíst, že všechen svůj majetek opouští a vydávají se na cestu následování Krista, bez záměru dosáhnout světské slávy nebo majetku. Mentalita věřícího člověka v té době nepřipouštěla pochybnosti, že podíl na osvobození Božího hrobu je správnou věcí, cestou k získání posmrtného věčného života, ke které není majetku, moci a slávy potřeba.

I mnozí vůdcové první křížové výpravy (Robert Normandský, Bohemund Tarentský, Raimund IV. Toulouský, Gottfried z Bouillonu, Robert Flanderský) byly prvorozenými syny a následníky trůnů, mohli mít svoje jisté. V osvobozeném Jeruzalémě měl být za krále korunován Gottfried z Bouillonu. Odmítl korunu s tím, že Ježíš nosil v Jeruzalémě korunu z trní. Místo titulu krále pak používal titul „ochránce Svatého hrobu“.

Křesťanští bojovníci se dopouštěli hrůzných zvěrstev na pokojném muslimském obyvatelstvu.

Vidění bezpráví a projevů násilí člověka současnosti nelze porovnávat s hodnocením chování vítězů ve starověkých a středověkých konfliktech. Středověká praxe zacházení s poraženými nebyla ničím přívětivým. Na druhé straně si přiznejme, že ani válečné konflikty v současném světě (a rozhodně jich není málo) se zrovna nevyznačují kdo ví jakou ohleduplností vítězů. Před mnohými metodami zacházení s odpůrci režimů by zřejmě zbledli i ti, které nazýváme barbary.A to si namlouváme, že žijeme ve vyspělé společnosti.

Jistě – při tažení bojovníků první křížové výpravy došlo k mnoha násilnostem na místním obyvatelstvu. Taková byla skutečnost na všech územích, sužovaných válečným konfliktem. Svatá země a Jeruzalém nebyly výjimkou a nelze je vydávat za příklad něčeho v té době neobvyklého a nepřijatelného. Naopak! Mnohé postupy křížových rytířů byly v té době pod vlivem křesťanských ideálů velkým pokrokem ve vnímání chování člověka k člověku, byť šlo o nepřítele.

Kdyby křižáci opravdu chtěli osvobodit Boží hrob, táhli by k Jeruzalému nejkratší cestou.

Účastníci první křížové výpravy opravdu nepostupovali k Jeruzalému pouze nejkratší cestou – to je podle pobřeží Středozemního moře. Každý, kdo se jen trochu zajímá o strategii vojenských operací ví, jak velkou roli hraje při bojích zajištění zásobování bojovníků (a v té době také koní, oslů) potravinami, zbraněmi, oblečením, apod. Přísun byl sice možný po moři, vzhledem k tehdejším možnostem lodní přepravy byl nutný i po souši. K tomu musely být vytvořeny podmínky – to je získání a zajištění území, ze kterých bylo možno vybavení a potraviny pro armádu získat. Vzhledem k podnebí Malé Asie to nebyla jednoduchá záležitost. Příkladem může být zabezpečení cesty přes pohoří Taurus, přes které pramenila podpora křížové výpravy z Arménie. Arméni z Kilíkie , křesťané z Libanonu (maronité) a Kypřané byli nejdůležitějšími spojenci bojovníků první křížové výpravy.

Dále tu byly závazky křižáků vůči Byzantské říši – např. mezi 6. květnem a 19. červnem 1097 dobývali křižáci spolu s byzantskými sbory Niceu, od října 1097 do června 1098 Antiochii (druhé největší město Byzantské říše po Cařihradu).

Je třeba se také zmínit o úsilí rytířů osvobodit nejen Boží hrob v Jeruzalémě, ale i jiná, pro křesťany posvátná místa.

Při dobytí Jeruzaléma vraždili vítězní křižáci kohokoliv bez rozdílu vyznání, nejen muslimy, ale i židy a křesťany.

Jak je tedy možné, že zajatí muslimští obránci Jeruzaléma včetně svého velitele Iftichár al- Daula si vyjednali čestný odchod z dobytého města?

Kolik asi zůstalo v Jeruzalémě křesťanů, když místodržící města Iftichár al-Daula nechal před příchodem křížových bojovníků vyhnat z města všechny křesťany, protože se obával „páté kolony“?

Proč archiv synagogy v egyptské Kahíře mluví o velkém stěhování židů do Egypta z Jeruzaléma po jeho dobytí křížovými rytíři?

Po dobytí Jeruzaléma ležely následkem masakru v ulicích vrstvy zabitých. Jejich počet šel do sto tisíc. Krev zabitých sahala až po kotníky.

Jeruzalém měl v roce 1098 deset tisíc obyvatel, včetně židů a křesťanů. Křesťané byli donuceni ještě před obléháním města křižáky odejít. Město opouštěli i samotní muslimští obyvatelé i se svými majetky. Z okolí města byl odehnán všechen dobytek a studny otráveny.Je známo, že útok na Jeruzalém byl uspíšen, protože křižáci měli zprávy o postupu muslimských posil k Jeruzalému. Jaký byl počet muslimských ozbrojených obránců města se mi nepodařilo zjistit. Jak bylo uvedeno, k Jeruzalému přitáhlo 7. června 1099 něco kolem třinácti a půl tisíce křesťanských ozbrojenců. Generální útok byl zahájen 9. července, 15. července bylo město dobyto. Z těchto údajů lze odvodit, že muslimských obránců nemohlo být více, než dvacet tisíc.

Čísla jsou nadsazená ze strany muslimů pro zdůraznění barbarství křesťanů, ze strany křesťanských současníků válečných událostí pro zdůraznění statečnosti rytířů, kteří vítězně bojovali s mnohanásobnou přesilou.

V dobyté Svaté zemi nastolili křižáci teror, hrůzovládu a útlak muslimského obyvatelstva.

Jeruzalém byl dobyt roku 979 kalífy z fátimovské dynastie (odvozovali svůj původ od Mohamedovy dcery Fátímy a pocházeli z dnešního Maroka). Jen za kálifa Abú Alí al-Hákim (zemřel roku 1021) bylo během deseti let vypáleno nebo jinak zničeno 30 tisíc křesťanských kostelů, kálif nechal srovnat se zemí i Chrám Božího hrobu. Roku 1056 bylo z Jeruzaléma vypovězeno křesťanské obyvatelstvo, pokud nepřijalo statut dhimmí (de facto postavení otroka). Poutě křesťanů do posvátných míst křesťanů byly buď zakázány nebo znemožňovány.

Jako protiklad poměrů za vlády křižáků je často uváděno svědectví Ibn Jubayra, cestovatele a zeměpisce. Křižáci nezakazovali poutě muslimů do míst, uctívaných muslimy. Ibn Jubayr putoval, jako každý muslim, do Mekky a cestou musel projít územím pod vládou křesťanů. Ve svých spisech uvádí: „Míjeli jsme zemědělské statky, kde se muslimům žije pod Franky velmi dobře. Alláh nechť nás ochrání před takovým pokušením! Mnozí muslimové jsou totiž v pokušení se zde usadit! Neboť žijící pod vládou svých souvěrců mají stále důvod si stěžovat na nespravedlnost, kdežto tito nemohou jinak, než chválit vládu Franků, na jejichž spravedlnost se mohou vždy spolehnout“.

Činnost účastníků křížové výpravy do Svaté země vyústila v průběhu několika desetiletí v založení a rozvoji několika rytířských řádů. Roku 1119 bylo například založeno bratrstvo rytířů z Francie, které se stalo velmi rychle jedním z nejlépe organizovaných ve Svaté zemi i v Evropě. Pod názvem „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“ zná tento řád dnes již málokdo, ale jako „Templáře“ snad každý. Vojenská síla bratrstva, na úrovni udržovaná síť komend s prosperujícím hospodářským zázemím po celé Evropě a pečlivý výběr uchazečů o členství byly příčinou vybudování jednoho z nejdůležitějších uskupení, zasahujících do utváření evropské politiky nejen na Blízkém východě. Tato skutečnost následně vedla k šíření dohadů a nesmyslů už v souvislosti s působením rytířů ve Svaté zemi. Později pak k vykontruovanému procesu s řádem a jeho zrušení v prvním desetiletí 14. století (strůjci politických procesů ve století dvacátém se mohli z tohoto pečlivě připraveného divadla čemu přiučit). Období tzv. osvícenectví (a romantismus v umění) pak představilo templáře ve zcela jiném světle a ve zcela jiných rolích, zakrývajících jejich skutečné zásluhy a ideály při působení ve Svaté zemi a později v různých částech Evropy.

Ale to už je další kapitola dějin – dějin pozdějších křížových výprav.

Follow

Follow

Jiří Kvapil, 29. listopadu 2019

Argumenty, proč je třeba považovat Leoše Janáčka jednoznačně za skladatele moravského, … a nikoliv českého, jak se můžeme dočíst v České wikipedii  nebo také v učebních textech pro žáky základních škol v České republice.

Narozen na Moravě (Hukvaldy 3.7.1854), zemřel na Moravě (Ostrava 12.8.1928), na Moravě prožil celý svůj život. Nikdy nezatoužil žít jinde než na Moravě. Patrně by byl ochoten přemístit se do Varšavy, v jeho době pod ruskou správou, kde se jednalo o jeho jmenování ředitelem tamní konzervatoře. Nikdy však nenaznačoval, že by toužil žít v Praze.

Zakládající osobnost Klubu moravských skladatelů (založen 17.9.1922 k propagaci soudobé moravské hudby). První předseda tohoto klubu (1922/25), jeho členem až do smrti. Těžko si představit, že zakladatel Klubu moravských hudebních skladatelů se vnitřně necítí Moravanem, ale Čechem.

Melodika i harmonizace Janáčkových skladeb vychází z moravské lidové hudby. Užívá, jak je obvyklé v lidových písních zejména na Slovácku, tzv. staré církevní tóniny (dórská, frygická a další), a to na rozdíl od lidové hudby české, která nic podobného nezná a patrně i pod německým vlivem užívá téměř výhradně tóniny durové a mollové. Janáčkova tvorba je tematicky zaměřena především na prostředí moravské. Sem také suverénně patří jeho nejvýznamnější skladby (opera Její pastorkyňa, Glagolská mše na původní staroslověnský text, Sinfonietta, hudební obraz moravské metropole, mužské sbory na slova Petra Bezruče, II. smyčcový kvartet Listy důvěrné a mnohé další). Často se inspiruje také prostředím ruským (opery Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, skvělá orchestrální rapsódie Taras Bulba, I. kvartet z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty). Teprve potom  můžeme v Janáčkově tvorbě najít díla, která mají vztah k zemi České (dnes téměř neznámá opera Šárka, opera Výlety páně Broučkovy, opera Věc Makropulos). O Janáčkově hlubokém moravském zemském cítění vypovídá i skladba Otčenáš, původně Moravský Otčenáš. Od názvu upustil pod vlivem připomínek svých přátel, že se jedná o duchovní text natolik obecného rázu, že opatřit jeho název přívlastkem moravský není vhodné. Skvělý dirigent, skladatel a hudební spisovatel Jaroslav Vogel k názvu této skladby poznamenal, že název s přívlastkem moravský je „vysvětlitelný leda tím, že jej složil moravsky velmi silně cítící Moravan.“

Za moravského, nikoliv českého hudebního skladatele považovala a označovala Janáčka i jedna z nejvýznamnějších osobností české kultury, spisovatel Karel Čapek, kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. O Janáčkovi se vyjádřil: “Tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“.  Moravský hudební skladatel, nikoliv český!

Výše již zmíněný Jaroslav Vogel ve své janáčkovské monografii (Leoš Janáček, Život a díĺo) o Janáčkově opeře Její  pastor-kyňa píše: “Konečně zazněla na Moravě skutečná moravská národní opera!“.

Lidové noviny po premiéře Její pastorkyně 21.1.1904 napsaly: „Konečně se našel někdo, kdo promluvil k nám první po moravsku“.

Akademik Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy univerzity, muzikolog a literární historik, Janáčka jako skladatele zlovolně označoval za hudebního primitiva, každopádně ho však považoval za hudebního skladatele moravského, nikoliv českého. Tvrdošíjně ho nazýval dokonce „moravským separatistou“.

Josef Klvaňa, moravský přírodovědec a etnograf blahopřál 4.července 1914 Janáčkovi k šedesátinám slovy: „Nebesa dejtež Vám zdraví do sta let, abyste nám ještě hodně mnoho vzácných perel ze své duše – naší moravské – věnovati mohl.“

České zemské a národní divadlo v Praze v dopise k Janáčkovým sedmdesátinám: „Ve Vás se slily živné zdroje celé mystické Moravy, ve Vás našla naše sesterská země velký hudební výraz“.

Ing. C. O. Skalický, poslanec Národního shromáždění, Janáčkovi k sedmdesátinám „Dovedete nadchnout svou individualitou, svým nezkrotným a neklidným duchem, který se žene stále kupředu, právě tak jako popudit svou teorií…. Jste stále mlád, svěží a nový, a proto patříte nám mladým … My Moravané máme Vás, když Češi chtějí být hrdí na svého Smetanu“.

Pražský deník Venkov, v prosbě o zaslání příspěvku u příležitosti skladatelových sedmdesátin Janáčkovi píše: Což několik slov o povaze Vašeho díla, o jeho spjatosti
s moravskou půdou?

Lidové noviny, Ota Zítek, autor gratulace  k Janáčkovým sedmdesátinám, 3.7.1924: „Přišlo Vaše dílo, na němž nepracovaly žádné ruce kromě přírody, dílo, jehož míza prýštila z kořenů země. Z kořenů Moravy.“

Arne Novák, děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, při Janáčkově promoci čestným doktorem. 28.ledna 1925: „Skladatele Janáčka jsem poznal blíže v Brně, když jsem šel po roce 1918 bratřím Moravanům pomoci uvádět Národní divadlo do lepšího života … a přispět jejich snaze, aby moravskému komponistovi pomohli vytisknout zvláštní knihu nápěvků.“

Jaroslav Vogel, Proslov na upomínkové slavnosti na Hukvaldech, srpen 1938: „Smetana vidí svou pýchu v tom, že jest jen a jen Čechem. Janáček … už svým moravským původem bližší společným slovanským prakořenům, sestupuje v Glagolské mši až k jejich duchovním prazřídlům. Cesta Smetanova vede od smavého jitra do teskného soumraku, cesta Janáčkova z hluboké noci do zářivého poledne. Janáček není pokračovatelem, ale „moravským protějškem oper Smetanových“.

A na závěr ještě jednou Jaroslav Vogel, dokonalý znalec Janáčkova života a díla: v Janáčkově osobnosti vypozoroval „vzdor vůči všem nadřazeným rasám, časem i české nebo aspoň pražské!“ (monografie Leoš Janáček, Život a dílo, Praha 1963, str. 11). Autorem tohoto psaného a knižně publikovaného, jistě tedy dobře promyšleného výroku není nějaký zaujatý moravský patriot, ale jedna z nejvýznamnějších novodobých hudebních osobností z Čech (*Plzeň 1894, +Praha 1970). Jestliže Janáček pociťoval vůči nadřazené české rase nevoli a vzdor, těžko mohl být sám jejím příslušníkem.

Janáček byl hudební skladatel moravský, nedovolme, aby nám ho kdokoliv uzurpoval. Braňme svou národní identitu!

Převzato z webu moravskynarod.cz

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 27. listopadu 2019

I tak se dá nazvat politika Československa po Listopadu. A posléze i politika České republiky.

Když to vypadalo, že by ve volbách zvítězila Křesťansko demokratická unie s obdivuhodnou osobností, JUDr. Josefem Bartončíkem ve vedení, „hrad“ v čele s Václavem Havlem zasáhl. Stalo se tak tehdy účinným a osvědčeným prostředkem – obviněním ze spolupráce s StB. Provedení této špinavosti se ujal scenárista Jiří Křižan, s na tehdejší dobu velmi dobrým „kádrovým profilem“. Kdo by zrovna jemu nevěřil? Chlapci narozenému 26.10.1941 ve Valašském Meziříčí, jehož otec byl odsouzen v politickém procesu za „velezradu“ a v roce 1951 popraven. On sám v roce 1958 byl z politických důvodů vyloučen z gymnázia. Byl havířem a posléze dělníkem v různých profesích, v období „pražského jara“ novinářem. V letech politického uvolňování 1964-1968 vystudoval scenáristiku a dramaturgii. A tak po domluvě s „kamarády“ na hradě to rozjel tak, jak se na scenáristy slušelo. KDU nezvítězila, Bartončík, který jako skutečná osobnost ohrožoval i postavení samotného Havla dostal infarkt a na post předsedy KDU nastoupil Josef Lux. Za jeho vedení KDU přestala podporovat obnovu zemského zřízení, takže to byl pro nově ustavené pražské centrum bonbónek navíc.

Podobně bylo přece naloženo s Doc. Boleslavem Bártou a to také vyšlo. Při další volbě Václava Havla prezidentem dokonce „nechali zavřít“ poslance a předsedu Republikánské strany Miroslava Sládka na jeden den, den volby, aby jim „vyšly hlasy“. Strany, která nikdy nepřestala podporovat obnovu zemského zřízení, ale která po masivní dehonestaci ve sdělovacích prostředcích nakonec zákonitě oslabila a stala se nevýznamnou.

Oprávněné snahy Moravy tak dostaly několik tvrdých ran. A utrpěla samotná demokracie. Ukázalo se, že vůli lidu lze vhodně volenými metodami nasměrovat a manipulovat žádoucím směrem… A v těchto kolejích se jelo dál a podobné metody, sofistikovanější, ale nikoli méně nebezpečné pro naši společnost, se zneužívají dál !

Follow