Follow

Bohumila Jandourková, 12. února 2017

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem …

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země monarchie i zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích jednotlivých mluvčích, jak těch hlavních, tak těch, kteří si vzali na starost jednotlivé okresy, i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Odkaz na internetové stránky Moravské národní iniciativy www.moravskynarod.cz

Text deklarace:

DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zříci. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají tu výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit. Oproti tomu výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby.

Morava v roce 1918 nevstoupila do samostatné Republiky československé jako součást českého státu, ani jako součást zemí Koruny České. Podle rakouské ústavy z roku 1867 v době před zánikem habsburské monarchie v roce 1918 byly Království české a Markrabství moravské dvě na sobě zcela nezávislé korunní země, obě podřízené přímo Vídni.

Od vzniku Československa v roce 1918 byly  uskutečňovány kroky s cílem svrchovanost Moravy co nejvíce omezovat a moravské povědomí likvidovat. Zrušení zemské samosprávy Moravy zavedením krajské správy v roce 1949, neobnovení zemského uspořádání státu v roce 1991 a opětovně obnovení krajského uspořádání v roce 2000, nerespektující  ani její hranice,  jsou nejzávažnější příčiny stavu, ve kterém se po staletí samosprávná Morava v současnosti nachází jako bezejmenná součást České republiky.

Zkušenosti se stále se stupňující protimoravskou politikou oficiálních institucí v České republice vedou současnou generaci Moravanů k poznání, že není jiné cesty k obnovení samosprávy Moravské země, než se dát cestou prosazení práva moravského národa na sebeurčení.

My, národ moravský,

v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané  České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti,

v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je  všem národům zajišťováno právo na sebeurčení

• všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj,
• všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci,
• Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů,

při vědomí, že všechny zásadní státotvorné změny, které se udály za posledních 100 let na území Moravy, se uskutečnily na základě práva národů na sebeurčení

• v roce 1918 vznik Československa na základě práva československého národa na sebeurčení,
• v roce 1968 vznik československé federace na základě práva českého a slovenského národa na sebeurčení,
• v roce 1993 vznik Slovenské republiky na základě práva slovenského národa na sebeurčení a současný vznik České republiky,

s odkazem na Listinu základních práv a svobod, která je součástí i ústavního pořádku České republiky, ve které je deklarováno

• každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti,
• zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování,
• nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod,

při přesvědčení že nadešla doba pro prosazení nezadatelného práva moravského národa na sebeurčení

požadujeme:

1. Novelizaci zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin, kterou budou definováni občané moravské národnosti, vedle občanů české národnosti, jako většinové národní společenství České republiky.
2. V návaznosti přijetí požadované novelizace zákona č. 273/2001Sb. přijetí takových legislativních úprav, které umožní vznik politicky autonomní Moravské země v rámci České republiky.

19. prosince 2016, Velehrad, Morava

Follow

Follow

Zbyšek Šustek, 1998

Současnou jazykovou situaci na Moravě a v Čechách charakterizuje nápadný paradox. Dominantní obyvatelstvo sice hovoří podle oficiálních názorů různými dialekty a jazykovými vrstvami jednotného, t.j. českého jazyka s dlouhodobě ustálenou spisovnou formou spojující v tvarosloví typicky české prvky s některými moravismy, ale i nejvzdělanější vrstvy českého národa se v posledních letech spontánně přiklánějí ve veřejném mluveném i písemném projevu k nespisovným tvarům, společným pro značně unifikované interdialekty na území Čech. (Tj. skoro všude v Čechách se mluví stejně, obecnou češtinou, pozn. JČ) Naopak na Moravě se v soukromých hovorech převážně používá některý z početných a stále živých moravských dialektů, ovlivněný případně spisovnými tvary, kdežto ve veřejném projevu mluvčí více méně dodržují spisovnou normu.

Stále více se ukazuje, že spisovnou češtinu jako národní jazyk Čechů sami Češi de facto odmítají a vědomě se hlásí k (zatím) nespisovné nižší vrstvě jazyka oficiálně nazývané „obecná čeština“, která však de facto je vlastní, tedy autentickou „českou“ češtinou. V posledních desetiletích tato autentická čeština představuje s výjimkou zpravodajských relací ve sdělovacích prostředcích a některých velmi oficiálních projevů vlastně jediný, de facto neoficiálně kodifikovaný literární jazyk, šířený s úplnou samozřejmostí nejen z pražského rozhlasu, televize, divadelních scén a filmu, ale v posledních letech i v psaném projevu.

Mluvčí, kteří si osvojili spisovnou češtinu anebo Moravany, kteří si zachovali vlastní jazykové povědomí, tato situace znepokojuje a nejednou i uráží . Pokles oficiální jazykové kultury překvapuje mluvčí, kteří dlouho pobývali v zahraničí a přes svoji odloučenost paradoxně mají (z pohledu spisovné češtiny!) vyšší jazykovou kulturu než převážná část domácího českého, nebo počeštěného obyvatelstva (např. spisovatel Milan Kundera původem Moravan). Situace zachází tak daleko, že i literatura věnovaná jazykové kultuře (Chloupek, 1974) otevřeně přiznává, že spisovně hovoří převážně jen Moravané přicházející do Čech, aby tím zakryli společensky nižší prestiž svých (moravských) dialektů. Oficiálně skrývaná, ale objektivně existující jazyková divergence Moravy a Čech se projevila i tím, že herci moravského původu vystupující v českých filmech byli dabováni rodilými Čechy, protože mají pro české posluchače (ve spisovném projevu!) nepřijatelnou výslovnost. Odklon od spisovného jazyka a agresívní prosazování autentické (obecné) češtiny se v Čechách přijímá jako přirozená samozřejmost, zatímco na Moravě převážně vyvolává nespokojenost a působí cize (Svěrák 1971).

Záporné reakce Moravanů na tento proces jsou různé. Někteří sledují tento proces lhostejně, jiní navrhují, aby si Češi kodifikovali svoji obecnou češtinu a aby se na Moravě důsledně používala současná spisovná „čeština“ (MSIC 1994). Pod vlivem známé odlišnosti britské a americké angličtiny zazněl v tisku hlas (Řehák 1994) volající po moravské češtině. Národně nejuvědomělejší Moravané začínají v posledních letech nahlas hovořit o moravštině (Kuběna 1988), resp. o kodifikaci spisovné moravštiny.

Zatím jde o méně početné hlasy, což je způsobeno zdánlivou neuskutečnitelností, objektivně velkou náročností této úlohy i zřejmou obtížností šíření myšlenky kodifikace spisovného moravského jazyka v atmosféře nynějšího intenzívního potlačování všeho moravského. Přesto tento proud sílí a vyúsťuje až do soukromých petičních akcí adresovaných ústředním orgánům (Opálka, os. sdělení). Nejeden skeptičtější Moravan by kodifikaci spisovné moravštiny přijal, pokud by se podařila uskutečnit. Je zřejmé, že kodifikace spisovné moravštiny by přiblížila spisovný jazyk používaný na Moravě přirozenému domácímu jazykovému substrátu a cítění . Zároveň by poskytla možnost k podstatnému zjednodušení pravopisu. Kodifikace spisovné moravštiny by v konečném důsledku pravděpodobně urychlila i vývoj v samotných Čechách směrem ku kodifikaci tam přirozené obecné češtiny na spisovný jazyk.

Příčiny toho, proč přes poměrně nedávnou kodifikaci moderní spisovné češtiny jako jazyka všech obyvatel Čech, Moravy a moravského Slezska dochází k uvedeným jevům, a proč v dnešní době vůbec uvažujeme o kodifikaci nového spisovného jazyka, spočívají v několika skutečnostech:

1. Historicky, přes téměř tisícileté sousedství Čechů a Moravanů v různých formách vyšších státních útvarů a vzájemný poměr obou zemí kolísající od úplné nezávislosti, popř. nezávislosti v rámci vyššího celku přes volnou konfederaci a diarchii až po současný typicky koloniální vztah se soustavnými českými ingerencemi do moravských záležitostí, jde stále o dva různé národy. Jejich samostatnost byla v minulosti udržována nepřístupnými oblastmi Českomoravské vysočiny. Od středověku až do let 1945 – 1946 funkci bariéry mezi českým a moravským etnikem plnily rozsáhlé ostrovy německých kolonistů. Svou úlohu sehrála i úplná celní hranice, která oddělovala Moravu od Čech až do roku 1755. Naopak geografické podmínky po celou historii Moravy podporovaly gravitaci hospodářských styků do Dolního Rakouska a Uherska , resp. Slovenska, a přes politické rozdělení tak udržovaly styk státotvorného obyvatelstva jádra někdejší Velké Moravy.
2. Moravské dialekty mají mnohé znaky společné téměř se všemi ostatními slovanskými jazyky, avšak odlišné od autentické češtiny. Je to zvlášť absence typicky české přehlásky a na e a u na i v deklinaci podstatných jmen. (Příklad: čeština: muž, muže, muži, moravština: muž, muža, mužu, pozn. JČ). Tím je tvarosloví moravských dialektů oproti spisovné i obecné češtině přesnější. Je proto jen zdánlivě paradoxní, že se většina těchto tvarů sice rozchází s normou spisovné češtiny, ale shoduje se se spisovnou slovenštinou a dalšími slovanskými jazyky. Tato skutečnost je však při výuce spisovné češtiny na školách pečlivě skrývaná, případně, na základě izolovaného srovnání se starou češtinou, je vydávána za primitivní znak moravských dialektů.
3. Rozdílný jazykový substrát v Čechách a na Moravě a jiné tendence vývoje jsou zřejmé z rozšíření dialektů. V Čechách dospěl vývoj ke vzniku v podstatě jediného interdialektu se třemi neostře oddělenými pásmy a malými enklávami zbytků původních dialektů. Na Moravě je výrazná diverzifikace několika dále bohatě členěných oblastí (Lamprecht et al. 1976). Rozmanitost dialektů na Moravě je, mimo mnohé lexikální a gramatické shody, podobná situaci na Slovensku.
4. Jazyk na Moravě se označuje za český poměrně krátkou dobu. I mluvčí v moravském Slezsku původně označovali svůj jazyk za moravský (Bartoš 1886). V minulosti se na Moravě označoval jazyk domácího obyvatelstva i jako „jazyk přirozený na Moravě“, popř. v minulém století jako slovanský, nikoliv však český. Pozoruhodné je, že slovenští obrozenci (Pavel Jozef Šafárik, Ludovít Štúr) si všimli vysoké shody slovenských a moravských dialektů a naopak od jejich společné rozdílnosti od dožívajících dialektů v Čechách. Oba byli první, kdo ve shodě s blízkostí krystalizačních center Velké Moravy (jihovýchodní Morava, jihozápadní Slovensko) nahlas vystoupili s myšlenkou národní a jazykové jednoty Slováků a Moravanů. Později byl jejím zastáncem malíř Jožka Úprka. V jiných nápadných společenských souvislostech na tyto skutečnosti naráží i Kundera (1969) ve svém románu Žert.
5. Moderní spisovná čeština byla vytvořena do značné míry uměle. V devatenáctém století vedla otázka míry připuštění některých moravismů do spisovné normy k ostrým konfliktům mezi ortodoxními Čechy a osobnostmi tolerantnějšími vůči moravským odlišnostem. Nakonec o mnohém svědčí už samotná existence spisu „Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ iniciovaného 1846 J. Kollárem a namířeného proti slovenským i moravským snahám o vlastní spisovný jazyk. I později si sám Bartoš (1886) stěžoval, že výuka spisovné češtiny ve školách je necitlivá k moravským nářečím a jejich nositelům.

Pokusy o kodifikaci spisovného moravského jazyka nejsou historicky nové. V devatenáctém století se o ni pokoušeli v Olomouci František Dobromysl Trnka a Vincenc Pavel Žák (paradoxně původem Češi, Pernes, 1996). Výmluvným důkazem těchto snah je existence moravsko českého slovníku, vydaného v devatenáctém století v Olomouci. Na stejnou úroveň možno klást i kodifikaci spisovné laštiny básníkem Ondrou Lysohorským, který tak reagoval na evidentní nečeskost, ale i nepolskost lašského obyvatelstva. Je přitom příznačné, že spisovná laština, i když se zatím uplatnila jen v tvorbě O. Lysohorského jako jeden ze slovanských mikrojazyků, resp. jazyků jedné osoby (Duličenko, 1981), je pro české úřady jako výrazný počin nabourávající fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou obrozeneckou koncepci jednotného českého národa (Havlík 1993) hlavním důvodem faktického utajování této světoznámé osobnosti před domácí, hlavně moravskou a slezskou veřejností. Jako spisovný jazyk jedné osoby kvalifikoval Húsek (1971) literární použití slováckého dialektu Galuškem (1972) v jeho knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.

Kodifikace spisovného moravského jazyka pravděpodobně bude částí obyvatel Moravy přijímaná s rezervou vyvolanou přirozenou lidskou nechutí k opuštění vžitých stereotypů. U Čechů pak jistě vyvolá velmi silný odpor a bude i účelově zesměšňována. Je to jistě pokus, který přichází pozdě ve vztahu k potřebám národně cítících Moravanů, ale ani zdaleka to není pokus anachronický, či dokonce protichůdný k současným vývojovým tendencím v západní Evropě.

Právě tam se dnes s obdivuhodným úsilím a nadšením oživují dlouhodobě potlačované a zneuznávané jazyky. Věřím, že tak jako ve Španělsku je dnes běžná komunikace v katalánštině a galicijštině, jako se ve „francouzském“ městě Rennes běžně prodávají učebnice bretonštiny, a jako z téměř úplného zapomnění vycházejí jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané – národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví.

Šustek navrhuje 7. pád mn. č.: pánama, mužama, hrdinama, skloňování jednotného čísla mužského rodu: bez muža, mužovi, vidím muže, volám: mužu!

V ženském rodě: ulica, bez ulice, vidím ulicu, s ulicú nebo s ulicó.

U sloves, např: já su, oni sú, oni só, oni vijú (tj. vědí) nebo oni vijó, oni chcú, oni chcó.

Zbyšek Šustek, Sborník Slavica Tartuensia 1998

Literatura

Duličenko, 1981 – Duličenko A.D. Slavjanskie literapurnyje mikrojazyki. (Voprosy formirovania i razvitija). Talinn, Valgus, 1981.

Bartoš, 1886 – Bartoš, F. Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. – Brno, 1886

Galuška 1972 – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí – Praha, 1972

Havlík, 1993 – Havlík L. V. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. – Brno, 1993.

Húsek 1972 – Húsek, J (Doslov ke knize) – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí. Praha, 1972.

Chloupek 1974 – Chloupek, J. Knížka o češtině. Praha, Odeon 1974.

Kuběna 1988 – Kuběna, J. …vyznání Moravské (z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988) – Střední Evropa (brněnská verze) Brno, 2/88 (samizdat)

Kundera 1969 – Kundera M, Žert – Praha, 1969

Lamprecht et al. 1976 Lamprecht A et al. České nářeční texty. – Praha, 1976

MSIC 1994 – Od Moravské a slezské informační centrum. Podpora – lidskost – bratrství, 82 (8) 23. 2. 1994, Texas.

Mezihorák 1994 – Mezihorák F. Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko – Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1994

Pernes 1996 – Pernes J. Pod moravskou orlicí. – Brno, 1996

Řehák, 1994 – Řekák M. Moravská čeština. – Svobodné slovo, 3. 1. 1994

Follow

Follow

Jiří Kvapil, 1. února 2017

Mám chalupu v Jeseníkách, v jedné nevelké vesnici u Starého Města pod Sněžníkem. Jdu se projít k nedalekému Jezírku, což je dle přírodovědných studií lokalita evropského významu. Před ním na tabuli na sloupku namísto moravské orlice na mne z plechové tabule hledí český lev, a ne jeden, dokonce hned dva. Nechápu to a jsem z toho rozmrzelý. Když už tam není velký státní znak, jak u lokalit evropského významu vyžaduje zákon, proč český lev, a ne naše moravská orlice? Jsem tu přece na Moravě! Jdu k protějšímu svahu, k tzv. Cibulce, a bác, zase ten stejný lev a zase na mne zírá tím svým zarputilým kosým pohledem. Kde se vzal tady na Moravě, stala se snad Morava jeho novým teritoriem?

Udělám si výlet na Sněžník, a ejhle, nové zjištění! Řeka, která dala mé zemi jméno, už nepramení na Moravě, ale v ČECHÁCH, správu nad pramenem převzaly Pardubice. Změnila snad řeka i svůj název a jmenuje se teď ČECHY? Je to šokující, východočeské město na Labi má ve své správě pramen řeky na severní Moravě! To není náhoda, to je záměr. Vědomé ponížení Moravy!

Pustím si zprávy v televizi, abych zjistil, jaké mne čeká zítra počasí, a další šok! Zjišťuji, že Jeseníky už nejsou hory moravské, ale české. A na ČT se také dozvídám, že jesenická Karlova Studánka jsou nejvýše položené lázně v ČECHÁCH!!! Z takového tvrzení se mi už dělá přímo nevolno. A když už jsem u té televize, té české, té odporné „veřejnoprávní České televize“, dozvídám se, že nejhlubší propast v republice je rovněž v ČECHÁCH, totiž v Hranicích na Moravě. To už je přímo výsměch nám Moravanům! Ačkoliv i Moravská Třebová je dnes údajně v ČECHÁCH, stejně jako ta Česká Třebová. A zase v tom Pardubickém kraji! Obě Třebové jsou dnes v ČECHÁCH, ta česká i ta moravská! Ale zpět k té České televizi, ano, bohužel pouze české. Druhá nejstarší univerzita v ČECHÁCH není někde v Českých Budějovicích nebo snad v Plzni, ale jak jsem se z toho moudrého, i námi Moravany ze zákona povinně placeného veřejného sdělovacího prostředku dozvěděl, je v Olomouci. Tak to je mi novinka, už i historická Olomouc se svou starobylou univerzitou je v ČECHÁCH! A také nejvyšší budova České republiky nestojí v moravském metropolitním Brně, ale rovněž v ČECHÁCH.

Jdu si prohlédnout brněnské podzemí, a už to zase slyším. Mladík na pokladně, poskytující návštěvníkům vstupní informace, původem, jak jsem zjistil, odněkud z Chomutova, nás vítá v brněnské historické mincovně, podle jeho slov prý jedné z nejvýznamnějších V ČECHÁCH (!).

Opravdu to musíme my Moravané strpět, nelze se tomu nijak bránit? Vláda nebo přímo ministr pro lidská práva to nevnímají? Nebo snad tuto nestydatou čechizaci Moravy a hněv, jaký to u mnoha Moravanů vyvolává, v Praze přímo vítají? Na Moravském náměstí v Brně na mě z tabulky pod památným stromem už zase cení zuby lev, ten nenasytný predátor. V krvi se mi začíná zvedat hladina adrenalinu.

Jdu v Brně do Janáčkova divadla na slavnostní provedení Janáčkovy Glagolské mše. Jsem muzikolog, napíšu tedy kvalifikovaný článek a zadám ho ke zveřejnění redakci Deníku (svého času Moravský demokratický deník RT), jehož majitelem nejsou sice Češi, ale jak mi později s jistou obavou sdělila redaktorka, obsahově je kontrolován z Prahy. Když si po vytištění ten svůj text čtu, jen zírám. Všechny přívlastky týkající se Moravy jsou z něj odstraněny. Janáček, zakladatel Klubu moravských skladatelů (dosud existuje), jeho dlouholetý člen a předseda, není skladatelem moravským, ale … ne, ani slovanský ne, když už nesmí být moravský, … ale zase pouze český. Jaký paradox! Pořád všechno sklouzává do té České kotliny, i když to tam nepatří ani kulturně (např. ministr školství a osvěty akademik Zdeněk Nejedlý, opera pražského Národního divadlo v čele s Karlem Kovařovicem, pražské hudební časopisy i noviny se od Janáčka distancovali a nazývali ho primitivem a moravským separatistou) ani geograficky (Hukvaldy a Brno nejsou Čechy) ani historicky (Morava byla za Janáčka plnohodnotnou svébytnou zemí)!

Nu a památný Velehrad, k němuž vzhlížel Janáček s pokorou a nesmírnou úctou a jenž má k té Glagolské mši tematicky velmi blízko, ten už také není nejvýznamnějším moravským poutním místem, ale místem „setkávání lidí dobré vůle“, to je beránků, kteří jsou svolní ve všem se podřídit tomu, co nadiktuje Praha. Dobrá vůle je krásná lidská vlastnost, ale ze mne se už začíná pomalu vytrácet. Co tu vlastně v té naší krásné Moravě, v té zemi, v níž spočívají ostatky našich dědů, otců a matek, našich velkomoravských prapředků, co tu je dnes ještě moravského? Dokonce i kosti našich dávných moravských velmožů leží kdesi v kartonech Národního muzea v Praze. Opět v Praze, kde jinde než uprostřed té bobtnající České kotliny! A namísto nich jsou nám v jejich otevřených hrobech v zastřešeném chrámu v Mikulčicích lživě předkládány k nahlížení kosti bůhví koho a bůhví odkud. Navzdory tomu, že v Ústavě stojí, že vedle Čech existují v tomto státě také Morava se Slezskem, nám Moravanům tu pomalu nezbývá už nic, všechno přechází do Čech, všechno je počešťováno, všechno je české, i moravské národní písně už jsou české, všechno nám ty nenasytné Čechy berou.

Ale všechno přece jen ne. Stále nám zůstává naše moravské vlastenectví, naše moravské zemské a národnostní cítění. A to z nás nikdo nevydupe. I když i ze školních vysvědčení, z korespondence ministrů a ministerských úředníků, ba i z dopisů samotného prezidenta republiky na nás zírá zase jen ten český lev, Morava je v nás. V naší mysli a v našich srdcích. A zůstane tam tak dlouho, dokud se správa našich moravských věcí nevrátí do našich moravských rukou. Měli jsme tu už různé říše, různé totality a už se přes nás přelily různé pohromy, říše se rozpadly, jednotlivé totality zanikly a pohromy odezněly. Zaniknou a odezní i ty současné  . . .

_ _ _ _ _

Poznámka redakce: Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc., Moravan, vysokoškolský pedagog, byl poslancem Parlamentu České republiky právě v době, kdy se projednávala podoba a užití znaku České republiky. Zaznělo z více stran, že jen velký státní znak skutečně odpovídá jak ústavě, tak republice jako takové a že malý státní znak jen se lvem není vůbec zapotřebí. Byla to samozřejmě pravda, ale pravda, kterou naši „bratři“ Češi nechtějí slyšet. Ale neměli čím argumentovat, tak si alespoň něco vymysleli. Prý je nutné mít i malý státní znak jen se lvem, protože ten velký je tak složitý, že by se „prý“ nevešel na razítka. Pravda to nebyla, jsou státy s ještě složitějším státním znakem a na razítka se vejdou. Ať tak či tak, Češi si to prosadili. A nyní? Na těch razítkách by nám ten lev asi skutečně nevadil, i když ani tam nebyl nutný. Ale jak je vidíte i z článku doktora Kvapila, nezůstalo při tom. Věrolomné chování Čechů z Čech vůči Moravanům a obyvatelům Moravy obecně je, jak jsme se mnozí přesvědčili a přesvědčujeme stále, neměnným pravidlem !

Follow

Follow

Milan Trnka, 31. ledna 2017

Krátce po Vánocích mi zaslal dobrý přítel internetem sedmiminutovou videonahrávku desátého dílu Starých pověstí českých s názvem „O králi Svatoplukovi“. Celkem je těch dílů pravděpodobně osmnáct. Kdybych nevěděl, že zasilatel nahrávky je známý vtipálek, zřejmě by se mu podařilo zkazit mi dokonale novoroční svátky. O co ve zmíněném desátém dílu jde?

Děj je založen na tvrzení, že se naši předkové vždy radili při vážných rozhodnutích se svými pohanskými bůžky. Činil už tak praotec Čech když hledal cestu do Čech, činili tak i Přemyslovci Nezamysl, Mnata Vojen, Vnislav, Křesomysl i Neklan. Jenže v té době už sousedé v okolí našeho státu (na obrazovce se objeví obrysy současné České republiky) věřili v jediného Boha a Ježíše Krista. Proto český kníže Rostislav vyslal do byzantské říše posla, aby přivedl někoho, kdo seznámí Čechy s křesťanstvím. Nazpět kráčela skupina Cyrila a Metoděje. Přinesli písmo, už se nemuselo všechno pamatovat, protože se dalo hodně zapsat, ale pověsti vznikaly dál. Jako třeba ta o Svatoplukovi tenkrát na Velehradě: Svatopluk vjel do kostela na koni a Metoděj ho z kostela vyhodil. Celý naštvaný se pak Metoděj vydal za svým bratrem Cyrilem do Čech. Morava už slovo Boží poznala, teď toho bylo třeba v Čechách.(Za celých sedm minut nepadne ve videu slovo Morava, jen s jedinou výjimkou a to teď.) Svatopluk pak schytával jednu ránu osudu za druhou až se nakonec stal kajícím poustevníkem. Následuje poučení: chovejme se tak, abychom zkrátka byli všichni Češi jako hrom!

Natočeno podle knihy nakladatelství Librex „Obrázkové staré pověsti české podle A. Jiráska“. Ve společnosti QQ studio Ostrava s.r.o. v roce 2012 vyrobila Československá filmová společnost s.r.o. Scénář: Bohuslav Žárský a Vladimír Mráz, producent: Leoš Pohl.

Znova jsem si připomněl uvedené nehoráznosti v dílku Československé filmové společnosti při čtení odpovědi ombudsmana Českého rozhlasu, pana doktora Pokorného, jednomu z moravských aktivistů na dotaz, proč český rozhlas používá slovních spojení „české tradice“ nebo „česká kuchyně“, když je řeč o Moravě. Morava má také své nesporné tradice a kuchařské recepty. V žádném případě nechci s panem ombudsmanem polemizovat. Jádro jeho odpovědi uvedu jen proto, abych připomněl, jak se v současné České republice odůvodňuje používání přívlastku „české“ snad pro vše, co považujeme za naše – moravské:

„ ….. Adjektivum „český“….. vyjadřuje v zásadě vztah státoprávní, nikoli národnostní. V konkrétním případě se slovním spojením „česká kuchyně“ rozumí význam „typické jevy spjaté s přípravou a konzumací pokrmů v České republice“. Je to typologicky stejný jev, jako například název instituce Český rozhlas, Česká televize, České dráhy, nebo název jevu české baroko, česká hudba, čeští sportovci. V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …….. V jazykovém vyjádření je třeba brát zřetel k funkci sdělení, a ta zde není diferenciační (tedy v důsledku marginalizace moravské identity), nýbrž integrační (tedy souhrnné označení jevu s působností na území ztotožněném s názvem státu). ………“

Využíváním této zdánlivě logické poučky vznikají zajímavé hlavolamy. V odborných kruzích například existuje zcela běžně zažitý pojem „moravské baroko“. Pokud použiji v debatě výraz „české baroko“, jak má případný zahraniční účastník debaty rozpoznat,

zda jde skutečně o české baroko, nebo jde sice o baroko moravské, ale protože je Morava součástí České republiky, tak je to také české baroko. O nesmyslech, často vyslovovaných komentátory či moderátory pořadů ve sdělovacích prostředcích, jako například „východočeské město Hodonín“ nemluvě.

Zdůvodňování používání značky „české“ pro všechno, co se týká místopisu, dějin, kultury, sportu, ekonomiky a všech dalších společenských oborů na Moravě právě z toho důvodu, že Morava patří v současnosti do státu, nazvaného Česká republika, je typickou součástí teorie národního státu. Myšlenka národního státu je vštěpována občanům už hodně dlouho, a málokdo si dnes uvědomí, že ji vystihují výrazy jako „národní“ banka, „národní“ dopravce, „národní“ mužstvo, „národní“ symboly, atd. Existují státy, jejichž území obývají výhradně příslušníci jediného národa? Státy jsou přece většinou vícenárodnostními útvary. Myšlenka jednotného národního státu vytváří příležitosti k neustálým napětím a nepokojům mezi národy, které daný stát obývají. Neboť označení státu jako „národního“ odkazuje zcela samozřejmě na většinový národ v daném státě.

Dovolím si ocitovat několik úryvků z díla „Quaestio disputata de natione et statu civili“ od P. J. Woronieckiho (vyšlo 1926):

(Začátek citací.)

Kdyby bylo lépe, aby se stát skládal z jednoho národa, pak by snahy státní moci o postupné převedení všech poddaných k jedné národnosti byly zcela právoplatné. To by však otevřelo cestu pronásledování slabších národů národy silnějšími a k takzvanému odnárodňování. Pokud by teorie národního státu byla přijata, jednotlivé národy, žijící dosud vedle sebe a spolu v jednom státě, by měly právo domáhat se samosprávy, a to až k založení nezávislého státu. Měly by rovněž právo připojit k sobě ty části svého národa, které přebývají v jiných místech: to vše by usnadnilo cestu iredentismu, myšlence v nejvyšší míře ohrožující zachování pokoje mezi státy. Kromě toho, kdyby byla do života uvedena myšlenka národního státu, otevírá se tím cesta k neustálým konfliktům: vláda násilí nikdy neutichne a nikdy nenastane naprostý pokoj mezi národy. Nikdy nebude možné dosáhnout shody zejména v těch oblastech, kde žije více národů pospolu smíšených. ……..

……… Státu nelze upřít právo usilovat, pomocí mírných prostředků, o sjednocení obyčejů jemu poddaných občanů a vytvoření z nich jednoho národa, pokud jsou prostředky k tomu použité skutečně mírné. Takový proces není možné dokončit v krátké době, ale vyžaduje delší čas, někdy dokonce řady století, aby byl úspěšný. Jestliže se příliš urychluje, vystavují se tím velkému nebezpečí nejen mravy jednotlivců, ale i jednota státu. Když je totiž člověk nucen, aby změnil mravy, hrozí, že nakonec bude bez mravů: opouští rodné obyčeje, avšak není schopen přijmout nové a zůstává bez jakýchkoliv životních zásad. Doba, ve které národ začíná měnit své národní obyčeje a začíná se připodobňovat jinému národu, je velmi nebezpečná pro společnost celého státu. To samé lze pozorovat na pomezí dvou národů: lidé nevědí, k jakému mají patřit, zřídka vykazují pevné mravní zásady, a proto jsou v obou národech špatně hodnoceni. ……..

…….. Národu nelze odepřít právo na směřování k autonomii, a dokonce k plné nezávislosti, a to tím více, čím má starobylejší a hlouběji zakořeněnou národní kulturu. Každému totiž přísluší právo bránit vlastní mravní život. Jsou – li tedy národní obyčeje potírány a ničeny státem, národ má právo usilovat o to, aby se od takového státu osvobodil. Má to činit při dodržení nutné obrany a podle zásad rozumnosti, dbaje o to, aby neupadl do ještě větších neštěstí. V takovém případě se občané státu nemohou vyhýbat hlavním povinnostem vůči státu, k jejichž plnění jsou zavázáni, pokud tomuto státu podléhají.

( Konec citací.)

Stará pověst česká o Svatoplukovi podle Československé filmové společnosti je typickým příkladem používaných metod k čechizaci Moravy – nesmysly o původu Přemyslovců a vymyšlená jména údajných českých knížat jsou vydávány za dávný počátek českých dějin. A punc věrohodnosti se dodá pomocí zařazení skutečných postav ze starších dějin sousední země prostou záměnou přívlastku „moravský“ za přívlastek „český“. Výsledná slátanina je jednoduchá na pochopení i těm méně přemýšlivým žáčkům. Proto se líbí, má úspěch a podle známého výroku pana doktora Goebelse se po stém zopakování stává pravdou. Budovatelé národního státu mohou být spokojení. Tvůrci videoklipu zřejmě také, vždyť úkol splnili a svoji odměnu dostali. Mravní stránka činu je příliš netrápí. Zvykli si! Vždyť kolik rodilých Moravanů je schopno prohlašovat, že jsou „Češi rodu moravského“. Kolik už bylo ke slyšení výroků „Moravanem jsem ve své rodině, ale jakmile překročím práh domu, jsem Čechem!“. Kolik rodáků z Moravy odešlo do hlavního města České republiky za vyšším výdělkem, za kariérním postupem, za pohodlnějšími životními podmínkami. Nic proti tomu – ale kolik z nich začalo po čase vyznávat svoje češství a zavrhovat moravanství. A kolik dalších Moravanů se nechává slyšet, že bychom neměli odmítat název státu Česko nebo Čechia, protože se takový název už vžil a jeho odmítáním bychom bratry Čechy jenom dráždili!

To vše je doprovodným jevem vlivu čechizace. Je to ústup z mravních zásad, je to projev postupného smiřování se se zdánlivě nevyhnutelným začlenění Moravanů do českého národa, je to vítězství doktríny o České republice jako národním státu jednotného českého národa. Český stát o takové vítězství bojuje mírnými prostředky a postupnými kroky už celé století.

Jak se zachováme, Moravané?

***

Poznámka redakce: Člověk by měl chuť se zasmát absurdnostem a lžím ombudsmana Českého rozhlasu, doktora Pokorného: „V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …“. Jsou tak hloupé a tak bije do očí, že dělají z černého bílé a naopak. Zasmáli bychom se – jen kdyby to nebylo pro nás Moravany tak smutné …

V citaci Woronieckiho se píše o mírném způsobu odnárodňování. Jak dalece je ale mírný způsob odnárodňování Moravanů? Když je to často svázáno i s materiálními záležitostmi? Když bylo zneužito čechizace Moravy k ukradení a ovládnutí celé země sousední majoritou? Když probíhá dlouhodobá hospodářská exploatace Moravy, kdy například celé velké zavedené hospodářské celky, vybudované na Moravě jejím obyvatelstvem, byly uměle převedeny do Čech, jako například výroba menších osobních automobilů Tatra? A to je z celé té mnohaleté exploatace Moravy jen kapka v moři …

Při čtení citace Woronieckiho si uvědomíme nejen otázku národnostní, ale i palčivou otázku současné masivní imigrace z oblastí kulturně zcela nekompatibilních s kulturou naší.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 28. ledna 2017

V dnešní době se setkáváme s žurnalistikou, která se začíná podobat žurnalistice předlistopadové. Nikoli zaměřením, ale tím, jak je tendenční. Alespoň my starší, co jsme prožili velkou část svých životů v období „vlády jedné strany“, tu podobnost cítíme a vnímáme velmi silně.

A jako odpověď vznikla, i díky možnostem současného internetu, alternativní média. Nemají zdaleka zázemí jako mainstreamová média. Některé jejich pořady jsou na vysoké úrovni, jiné jsou slabší. Výběr materiálů ze kterých čerpají má někdy blízko ke konspiračním teoriím. Občané sami na tato média přispívají, často i velmi drobnými částkami a tak se tato média sice uživí, ale někdy jen tak tak. Snahu informovat pravdivě a vykrývat, doplňovat, případně uvádět na pravou míru to, co vysílají a tisknou tradiční média, někdy silně manipulativní, jim nelze upřít.

A právě tam jsem se setkala s pořadem Moravo, Moravěnko. Už bylo odvysíláno 7 dílů a já jsem si jich vyslechla zatím 5. Pořad se týká historie Moravy a je faktografický. Samá data kdo na Moravě vládl a co se událo.

Názorů či hodnocení moravské historie je tam málo. Ale i to málo nezapře skutečnost, že je pořad připravován „z české strany“, ale přímý úmysl překrucovat historii Moravy tam podle mého soudu není.

Že je pořad připravován „z české strany“ je patrné například z tvrzení autora pořadu, že Morava nemá vlastní kulturu, vyjma lidové. Prý to řekli autorovi pořadu „odborníci“. Je to mimo jiné argument, který často slyšíme z úst těch, kteří brání oficiálnímu uznání moravského národa. Ti nám navíc nechtějí přiznat ani specifičnost moravské lidové kultury a snaží se ji pojmenovávat stále častěji jako českou. I když i malé dítě pozná rozdíl mezi moravskou a českou lidovou písničkou. A rozdílů se najde mnohem víc.

Když pomineme lidovou kulturu, jak je to tedy s tou „umělou“ ? Ta je mnohem více závislá na prostředcích, které má k dispozici. A tady je Morava oproti Čechám a Praze velmi zkrácena. Morava vlastní kulturu vytvářet nemá a od toho se také odvíjejí jak co nejmenší prostředky, které jsou jí na kulturu přidělovány, tak systém různých pražských detašovaných pracovišť médií, které svobodnému rozvinutí moravské kultury brání skrytě i otevřeně. Umožňuje to především centralistický postkomunistický systém, který je i po Listopadu u nás uměle udržován při životě.

Za I. republiky i „umělá“ moravská kultura na Moravě kvetla. Umožňovalo to zemské zřízení, kdy Morava měla vlastní instituce i prostředky, i když její samostatnost byla oproti době před vznikem Československa omezena.

Vezmu jeden příklad. Za I. republiky nemohl v Praze prorazit velmi nadaný herec – Oldřich Nový. Proslavil se až v Brně a poté po něm sáhla i Praha. Dnes by něco takového nebylo možné. Na vtipu – kdy říká pražský herec brněnskému herci: „Víš co se o tobě říká v Praze?“ A když se brněnský herec zeptá: „Ne, co ?“ odpoví pražský herec: „Nic.“ – je víc pravdy, než bychom si přáli. Vše je řízeno z Prahy, rozhlasová i televizní studia na Moravě jsou jen detašovanými pracovišti pražských ústředí, podobné je to u většiny tisku a podle toho to také vypadá. A ostatní instituce, i ty kulturní, jsou na tom podobně.

Je tady viditelná snaha a vůle centra, aby Morava vlastní kulturu neměla a nerozvíjela. Dokonce to zaznělo i z oficiálním míst, v odpovědi na žádost, kde občané žijící na Moravě požadovali uznání moravské národnosti. To bylo z pražského centra odmítnuto ještě s pokynem nepostrádajícím nadřazenost, že máme moravskou kulturu rozvíjet jen jako „doplněk“ té české (!)

Tedy rozvoji samostatné moravské kultury, která tady vždy byla a dokonce byla prvním nositelem vzdělanosti ve slovanském světě, je bráněno jak to jen lze ! A na druhé straně je výsledků této „české snahy“, pokud možno zcela znemožnit samostatný rozvoj moravské kultury využíváno k tvrzení, že Morava vlastní specifickou kulturu nemá a proto, mmj., nelze oficiálně uznat moravský národ !

Je to jako když se vám objeví ve výpočtu v excelu chyba a počítač vám hlásí cyklický odkaz. Začarovaný kruh, který někdo začaroval pro vlastní prospěch a udržení moci, která mu přirozeným právem nenáleží.

Velká hudebnost a zpěvnost Moravanů byla také „odměněna“. Finanční podpora škol umění, o které byl prý na Moravě „příliš velký zájem“, byla pražským mocenských centrem Moravě snížena a počet škol a tím i žáků, rovněž.

Ale vraťme se k pořadu Moravo, Moravěnko, ve kterém také zaznělo, že „Jednota bratrská“, ve které byl Moravan Jan Amos Komenský biskupem, byla prý česká a jednolitá. Nejsem historik, ale přesto mně to nesedí. Vím z literatury, že když měl Jan Amos Komenský doprovázet skupinu věřících z Čech do Polska, musel na Moravě o to požádat. Církev byla zemsky rozdělená a protestantství na Moravě bylo spíš kalvinistické, zatímco v Čechách luteránské.

Co mně z toho vyplývá je, že je jen na nás, obyvatelích Moravy, zda prosadíme opět zemské (spolkové) uspořádání našeho státu a jestli prosadíme oficiální uznání moravského národa. Jedno bez druhého zřejmě nebude možné.

Jinak už zůstaneme občany II. kategorie v našem státě přesto, že rovnost je zaručena ústavou. Postkomunistický centralistický systém však tuto „rovnost“ Moravanům – v mnoha směrech – vůbec neumožňuje !

Follow

Follow

Petr Michek, 27. ledna 2017

V pátek dne 20. ledna 2017 proběhla ve Washingtonu inaugurace 45. prezidenta USA Donalda Trumpa – podnikatele, obchodníka i autora několika knih o tom, jak úspěšně podnikat. Narodil se 14. června 1946 v New Yorku v rodině úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Po otci má své kořeny v Německu, po matce ve Skotsku. Sám o sobě říká, že byl velmi nedisciplinované dítě, a tak byl poslán do vojenského učiliště, kde se naučil pořádku a disciplíně. Nakonec vystudoval ekonomii a začal pracovat v rodinném podniku, který převzal ve 25 letech a přivedl ho k nebývalému rozkvětu, i když mezitím čtyřikrát zbankrotoval. Přesto se mu vždy podařilo opět dostat nahoru.

Pro Českou republiku je tento muž zajímavý tím, že jeho první ženou byla Moravanka Ivana Zelníčková ze Zlína, se kterou má tři děti.

Ve své předvolební kampani připravil své protikandidátce Hillary Clintonové horké chvíle, i když většina amerických médií fandila právě jí. Vůbec si nebral servítky a politickou korektnost odhodil stranou a nazýval věci pravými jmény. Oponenti mu to vytýkali, příznivci jej za to zvolili 45. prezidentem USA.

Stejně tak i jeho inaugurační projev vzbudil rozsáhlé emoce. Přestože jeho projev byl zdvořilý, tak americká i světová média se předhánějí v kritice jeho slov. Vytýkají mu, že na první místo chce klást zájmy USA a jejích občanů, a proto jej nazývají sobcem, populistou, protekcionistou a izolacionistou.

Přestože USA již delší dobu čelí finanční krizi, státní dluh dosahuje bilionových rozměrů a cca 50 milionů Američanů přežívá na potravinových lístcích, tak naopak část finančních elit spoléhá na to, že nastíněné ekonomické kroky povedou k zabezpečení efektivního rozvoje hospodářství USA.

V Trumpově osobě se Amerika konečně dočkala člověka, který bez servítků zkritizoval dosavadní vnitřní i zahraniční politiku USA, která zemi dovedla na pokraj ekonomického bankrotu, který je odkládán jen díky „vývozu americké demokracie“ pomocí zbraní a rozdmýcháváním konfliktů po celém světě. Proto Trump odmítl válečnou rétoriku washingtonských „jestřábů“ a upřednostňuje diplomacii před vyhrožováním a mírové soužití před vojenskými konflikty. Jak naznačil, s Ruskou federací a jejím prezidentem Putinem, hodlá vést pozitivní dialog, který povede k prospěchu obou zemí.

Tím proti sobě popudil určité lidi z vládních a podnikatelských kruhů, zejména z vojensko-průmyslového komplexu, kteří mu dnes nemohou přijít na jméno, a proto získal sympatie obyčejných Američanů, kteří si třetí světovou válku, o které sní zbrojařské koncerny, nepřejí.

Ve své předvolební kampani Trump kritizoval také činnost a zastaralost NATO (North Atlantic Treaty Organization = Severoatlantická aliance) a vyzval evropské státy, aby se samy a větší mírou podílely na zajišťování obrany svých zemí. NATO od roku 1967 sídlí v Bruselu a vznikla v roce 1949 z Bruselského paktu, jehož členy tehdy byly USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko, a která zajišťuje svým členům kolektivní obranu proti případnému agresorovi. Mezi zakládající členy NATO byly rovněž přibrány Dánsko, Norsko, Island, Itálie, Portugalsko a Kanada. Zpočátku bylo NATO považováno za obrannou alianci proti Sovětskému svazu a Německu, ale když dne 6. května 1955 byla do NATO přijata i Německá spolková republika, bylo jasné, že toto uskupení je zaměřené pouze proti Sovětskému svazu.

V návaznosti na vstup Německa do NATO vznikla Varšavská smlouva, což byl vojenský pakt východoevropských zemí pod vedením Sovětského svazu, jejímiž členy byly Československo, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika, a tak bylo založeno na bipolární rozdělení Evropy a de facto celého světa. Následovala „studená válka“ a masivní jaderné zbrojení na obou stranách. Svět se tak několikrát ocitl na prahu třetí světové války. Naštěstí k ní nedošlo.

V roce 1990 souhlasili Rusové se sjednocením Německa pod podmínkou, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Německý ministr zahraničích věcí Hans-Dietrich Genscher v této záležitosti prohlásil dne 31. ledna 1990, že  k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde. Rovněž tak i americký ministr zahraničních věcí James Baker dne 9. února 1990 v Kremlu slíbil, že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže Sovětský svaz bude souhlasit s členstvím znovu sjednoceného Německa v NATO“. Tyto sliby nebyly dodrženy a prakticky většina zemí bývalého sovětského bloku jsou dnes členy NATO!!!

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna rovněž i Varšavská smlouva. Optimisté předpokládali, že bude rozpuštěno i NATO, což se bohužel nestalo. NATO se vzápětí z obranné aliance přetvořilo v celosvětovou zásahovou jednotku a dnes má 28 členských zemí. Uvnitř NATO existovaly ovšem i hlasy, které navrhovaly přijetí Ruské federace do NATO, bohužel nebyly vyslyšeny. Je to škoda pro Evropu a její bezpečnost i pro světový mír, neboť pokud by byla Ruská federace součástí NATO, neměly by USA v Evropě soupeře, ale spojence. Ruská federace by byla lepším členem NATO než Turecko, které v minulosti napadlo členský stát NATO – Řecko, které vyhrožuje Evropské unii, že uvolní imigrantskou vlnu, a o kterém je známo, že skrytě podporovalo Islámský stát.

V roce 1994 se Ruská federace připojila k programu Partnerství pro mír, což je program spolupráce členských zemí Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy, aby se tak mohly podílet na společných vojenských cvičeních a diskusích o „mírových operacích“.

V květnu roku 1997 byl podepsán Základní akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, což byl pokus o užší spolupráci jak na diplomatickém poli, tak i na vojenské úrovni. Dá se říci, že to byl pokus osvícených účastníků na obou stranách jednacího stolu o mír a stabilitu ve světě. Rovněž se zde jednalo o kontrole zbrojení, o společném potírání terorismu a obchodu s drogami. Bohužel tzv. „jestřábi“ ve vedení NATO další spolupráci znemožnili.

Později NATO zasahovala na straně USA v Afganistanu, Iráku i v Jugoslávii, kde byli bombardováni Srbové, zatímco muslimští Albánci měli od NATO podporu zbrojní, logistickou i finanční!!! Dnes mají USA v Kosovu vojenskou základnu Camp Bondsteel, ze které mohou  kontrolovat celou jihovýchodní Evropu až k zemím Středního východu těžících ropu.

V dubnu roku 2003 se v Bruselu uskutečnilo setkání politických špiček z Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, při kterém se jednalo o možnosti rozvinutí vlastní evropské obranné strategie  bez účasti NATO. Představitelé uvedených zemí byli pobouřeni skutečností, jak Američané zneužívají NATO pro své geostrategické zájmy, a jak jsou nuceni tyto zájmy USA financovat z vlastních rozpočtů.

V současnosti mají USA po celém světě několik stovek vojenských základen a v rámci vojenských cvičení přesouvají svá vojska do pobaltských republik a do Polska, aby tak zdůraznili odhodlání pomoci jim v případě ruského napadení, ale svým postupem k hranicím Ruské federace eskalují nedůvěru v mezinárodních vztazích, což vzbuzuje oprávněné obavy ze vzniku celosvětového konfliktu.

Dnešní činnost NATO je kritizována i od dalších zakládajících členů aliance. Tak například cituji Patricka Armstronga, bývalého politického poradce kanadského velvyslanectví v Moskvě, který řekl: „Hovořím zde jako občan země, jež rozhodujícím způsobem přispěla k založení NATO. Severoatlantická aliance je ve skutečnosti velkým ohrožením bezpečnosti Kanady i dalších členských zemí této organizace, ale představuje ohrožení také pro zbytek světa. Zatahuje nás neustále do válek, které se nakonec ukazují být mnohem méně ospravedlnitelné, než jak jsme byli předtím ujišťováni. NATO žije ve vlastním podivném světě fantazie. Připomíná mi Varšavskou smlouvu. Musí přece vědět, že každé slovo, které vysloví, je lež, ale stále v tom pokračují. Nevím přesně, co se tam odehrává. V dobách studené války jsem NATO podporoval, v současnosti však tato organizace není pouze destruktivní, nýbrž všechno drtí a ničí jako obrovský tank.“

Donald Trump jako ekonom si je dobře vědomý toho, že účast USA ve válečných konfliktech v Afganistanu a v Iráku (a také  v Sýrii, Libyi, atd.) znamenají  pro USA neustálé výdaje na zbrojení, což sice přináší ohromné zisky úzké vrstvě akcionářů vojensko-průmyslového komplexu, z kterých však americké obyvatelstvo moc nemá. Ukončení angažmá USA v těchto konfliktech může Americe získat prostředky na rozvoj domácí infrastruktury a ozdravění hospodářského klimatu. Lze jen doufat, že se to novému americkému prezidentovi podaří.

Američtí „jestřábi“ mají zase obavy ze sbližování Evropské unie a zejména Německa s Ruskou federací, a tak si rozhodování v NATO nenechají vzít. Proto tolik povyku proti Trumpově předvolební kritice NATO.

Rovněž zde pro USA hrozí „nebezpečí“ že Evropská unie uzavře s Ruskou federací smlouvu o hospodářské spolupráci a vzájemné bezpečnosti, což je „noční můrou“ pro všechny globalizační stratégy, kteří v utajení připravují mezinárodní dohody typu: TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), atd.

Doufejme, že Donalda Trumpa nepotká osud J.F. Kennedyho, a že jeho poradci budou zároveň i jeho anděly strážnými.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 25. ledna 2017

Dnes jsme svědky toho, že si Jana Amose Komenského přisvojují Češi, jakož i mnoho dalších moravských osobností. Bez ohledu na to, že se tito lidé hlásili k moravskému národu. V dnešní době, kdy je úmyslně ničena moravská identita to není řídkým jevem, ale oficiálně prosazovaným pravidlem.

Jak to tedy bylo doopravdy ? Výmluvná je část z textu historika PhDr. Jiřího Adámka:

Jaký byl vztah Jana Amose Komenského k Moravě? Z Komenského výroků zjišťujeme, že byl nadobyčej vřelý. Není pochyb, že se cítil Moravanem nejen teritoriálně, ale i národnostně jako příslušník moravského národa. To, že pro něj byl termín moravský národ běžný, dokládá i jeho mapa Moravy z roku 1627, kde se uvádí moravský národ a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž je vedle národa českého jmenován i národ moravský.

Z jeho pozůstalosti, z prohlášení zvaném dedikace jsou slova, která nad jiné výmluvně potvrzují niterný vztah k Moravě: „Milé matce mé vlasti, zemi Moravské, jeden z věrných synů jejich Jan Amos Nivnický, po otci zvaný Komenský.“

A jaký byl jeho vztah k Čechům? Zdá se, že podstatně chladnější, jak dokládají poznámky z pozůstalosti v nichž je obviňuje, že „od šlépěje předků ustoupili, v lhostejnost se vydavše, ani způsobené svobody dobře neužívali. Co kněží čeští byli se ukázalo, když vypuzení z hnízd svých do exilu přišli. Lidé totiž větším dílem ničemní, zahaleční, břichopasní, svárlivci, bitci. Do exilu až na malé výjimky nešli a i z těch se vraceli jako z pouště do Egypta.“ Zde zřejmě Komenský myslel návrat k plným hrncům, tak jak se o tom zmiňuje bible.

Rozdíly v náhledech prohlubovala i odlišná politika a taktika českých a moravských stavů (moravští stavové byli např. realističtější v hodnocení šancí protihabsburského odboje) i náboženské rozdíly. Proti českému luteránství stál moravský kalvinismus. Nelze pochybovat o tom, že toto všechno formovalo postoj Jana Amose Komenského jak politický, národnostní, tak náboženský.

***

Že byl přesvědčeným Moravanem a nikoli Čechem dokládá i přízvisko Moravus, o které J.A. Komenský někdy své jméno, nebo podpis, rozšířil. Nikde však nenajdeme, že by ke svému jménu připojil, že je Čech. Ve věci do kterého národa on sám patří, měl jasno.

Národní problematice, ale i závažným celoevropským problémům, se věnuje i spis Moravana Jana Amose Komenského

ŠTĚSTÍ NÁRODA

Toto své zamyšlení, dalo by se říci i návod, sepsal Komenský v průběhu třicetileté války a dokončil krátce po ní, jako součást jím rozvíjené myšlenky Všenápravy. Šlo o mírové uspořádání Evropy a popsání způsobu, jak k němu dojít.

Tady nelze nevzpomenout na mírové poselstvo krále Jiřího z Kunštátu, Čechy mnoho let po jeho smrti přejmenovaného na Jiřího z Poděbrad, snad aby jim to nepřipomínalo, že českým králem byl příslušník staré moravské šlechty. Poselstvo, které bylo za stejným účelem vysláno v květnu 1464 k evropským panovnickým dvorům.

Vede nás to k zamyšlení, proč právě Moravané byli šiřiteli myšlenky mírového uspořádání Evropy a zda to také nevypovídá mnohé o charakteru moravského národa.

Jan Amos Komenský se nemohl obrátit se svými myšlenkami na svou vlast Moravu, kde již probíhala rekatolizace. A tak svůj spis Štěstí národa posílá sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákoczimu do Uher. Nápravy chce dosáhnout prostřednictvím náboženské tolerance a výchovou. Ne nadarmo je v Evropě nazýván „učitelem národů“.

Nejde o spisek z poloviny 17. století , který by zavál čas, ani jen o doklad jak Komenský vnímal tehdejší Evropu, ale o dokument, který měl vliv na evropské dění.

Filosof Jan Patočka se tímto spisem Komenského zabýval v 50. letech a v komentáři k němu napsal, že podle Komenského stát není cílem, ale prostředkem k dobrému životu a jeho hlavní funkcí je sloužit něčemu jinému, než je vlastní prospěch.

Podle Komenského se stát může dostat do sporu s okolními státy a proto je potřeba zavést takovou mezinárodní organizaci, která bude vnášet mezi evropské státy harmonii a dohlížet na ně.

Ovšem některé silné státy, především ty, které v minulosti vedly expanzivní politiku, viděly v takové organizaci imperiální cíl – ovládat něco velkého. Španělé si to představovali jako katolický projekt, zatímco Francouzi v té době jako protestantský.

Jako ozvěna z této doby se nám může jevit charakter EU dnes, která nezapře francouzko – německý charakter vedení. Kdy Francie do nedávné doby určovala hlavní politický směr a Německo hospodářský.

V čem viděl Moravan Jan Amos Komenský předpoklad pro štěstí národa a jak národ charakterizoval ?

„Národ je velký počet lidí pocházející z téhož kmene, který bydlí na témž místě na zemi. Jakoby ve společném domě. Ten nazývají vlastí. Mluví týmž jazykem a jsou spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobro.“

• Národ je hojně rozmnožen
• Národ je obdařen dobrou zemí k obývání
• Národ nemá být smíšen s cizozemci
• Národ má být obklopen dobrými sousedy, kteří jej neohrožují, ale umí si vymoci mír
• Národ žije doma v míru a svornosti
• Národ, aby mohl žít doma v míru a svornosti musí mít dobré řády a zákony
• Národ musí mít nezávislého strážce zákonů, který je dobrým a moudrým úřadem, nikoli cizím, takže netísní své lidi otrockým jhem, ale zachovává je na svobodě
• Každý člen národa radostně a čile koná své povinnosti
• Kvete hospodářství i řemesla z nichž pochází nadbytek, moc a bohatství, takže každý pracovník jí svůj chléb a neubírá jej jiným
• Kde panuje veřejná bezpečnost
• Kde je dobrá výchova mládeže a ušlechtilé vzdělávání
• Kde je úcta k Bohu

Tento šťastný národ je proto předmětem obdivu jiných národů.

/Část údajů pro článek čerpána z pořadu ČRo Leonardo Plus a ze stránky O Moravě pro Moravany/

Follow

Follow

Petr Michek, 3. ledna 2017

V polovině listopadu roku 2016 předložila Evropská komise (EK) k projednání tzv. „zbraňovou směrnici“, která vyvolala emoce nejen mezi europoslanci, ale také mezi všemi evropskými myslivci, sběrateli zbraní, muzejníky, biatlonisty i politiky.

Podle původně předloženého návrhu zbraňové směrnice hrozilo, že muzea budou muset své sbírky palných zbraní znehodnotit, sportovci a zejména biatlonisté nebudou moci trénovat střelbu a myslivci nebudu smět použít speciální munici na černou zvěř – divočáky. To mne jako myslivce překvapilo a nakonec pořádně dopálilo.

Navrhovaná směrnice, pokud by byla schválena v původní verzi, tak by se dotkla cca padesáti tisíc držitelů poloautomatických zbraní v České republice, cca jednoho milionu zásobníků a statisíců historických zbraní v muzejních i soukromých sbírkách. Prakticky by se dotkla nějakým způsobem každého ze 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

K nekvalitnímu návrhu zbraňové směrnice, který údajně vzešel od zástupců Francie, jako reakce na teroristické činy v jejich vlasti, se v Evropském parlamentu sešlo cca 900 doplňků a pozměňovacích návrhů a před několika dny bylo oznámeno, že zástupci členských zemí EU dosáhli  dohody nad směrnicí zpřísňující pravidla pro nabývání a držení zbraní. Pouze jeden stát, Česká republika, dohodnutý text zbraňové směrnice odmítl.

Před přijetím navrhované zbraňové směrnice vážně varují bezpečnostní experti, neboť v době, kdy Evropa je ohrožována teroristickými činy, by bylo nesmyslné odebírat zbraně obyvatelům, aby se v případě potřeby nemohli bránit!!

Na jedné straně máme rozvrácenou Ukrajinu, odkud lze čekat tisíce imigrantů. Na druhé straně je Německo s více jak pěti miliony muslimských občanů, z nichž více jak milion dorazilo v letech 2015 – 2016 a o statisících z nich německé úřady dodnes nic neví. O tom, že imigrační vlny využili i islámští fundamentalisté svědčí i vánoční útok v Berlíně. A z destabilizované severní Afriky hrozí Evropě miliony ekonomických imigrantů.

Navrhovaná směrnice jde proti všem trendům budovaného systému vnitřní bezpečnosti České republiky, který je připravován v reakci na eskalaci teroristických činů v Evropě. Na jedné straně jsme vyzýváni, abychom posilovali naši obranyschopnost, je požadována větší součinnost občanů při zabezpečování obrany státu a na druhé straně směrnice požaduje, abychom občany de facto odzbrojili, což nemá logiku!

Naštěstí Ústava České republiky a ústavní zákony s ní spojené stojí nad směrnicemi EK. Ministerstvo vnitra ČR v návaznosti na současnou bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě navrhlo novelu ústavního zákona o bezpečnosti republiky, která je v současnosti v připomínkovém řízení. Jeden z článků novely ústavního zákona je doplněn o formulaci, která umožňuje  a dává občanům ČR právo vlastnit zbraň a podílet se na zajišťování vnitřní bezpečnosti a obrany republiky!

V tomto případě lze naši vládu jen pochválit, že uvažuje realisticky a stará se o bezpečnost občanů. Není nutné vždy servilně z Bruselu od EK přijímat každý nevydařený návrh. Naštěstí v tomto případě zvítězil „zdravý selský rozum“.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 21. prosince 2016

JSME MANIPULOVÁNI ?

Určitě. Ale není to jen politická hra. Manipulace je součástí vztahů v každé lidské skupině a začíná už v rodině.

Manipulace začíná výběrem faktů, které hrají ve prospěch toho co chceme vyzdvihnout, stejně jako faktů, které vrhají špatné světlo na to, co chceme potlačit. Zveličením či přímou lží účinek manipulace zesílíme.

Nemusíme manipulovat záměrně, vybrali jsme si směr, věříme že je dobrý a čím více nám na jeho prosazení záleží, tím víc „bijeme na jeho stranu“, aniž bychom si připustili, že vlastně nejsme schopni se podívat na věc objektivně.

A to je počátek vytváření nesmiřitelných skupin a často začarovaný kruh domluvit se na rozumných věcech a řešení problémů mezi sebou.

ČEMU VĚŘIT ?

Někdy naše tápání či pochybnosti co stojí za tím či oním, co si pro složitost nedokážeme rozumně vysvětlit vyústí v to, že začneme věřit nějaké konspirační teorii, která to dokáže přijatelným způsobem vysvětlit.

Je jedno, jestli člověk věří na Mimozemšťany, nebo Nekonečnou Ruskou Hrozbu, anebo Nenasytnou Touhu USA Ovládnout Svět. Ve skutečnosti je svět složitější a co se nám může zblízka jevit jako hranice mezi světlem a tmou když na to pohlížíme zblízka, je ve skutečnosti jen část barevné mozaiky všech barev a tónů zasazené do mnohem širšího rámce, kterou uvidíte právě jen z odstupu.

Proto nevěřím na konspirace a zákulisní plány skupiny iluminátů tahajících za nitky po celém světě. Jistě, každá velmoc má své zájmy, i každá mocná skupina. Ale ty jsou realizovány ve vzájemných vazbách a různé úspěchy nebo neúspěchy jsou většinou výsledkem shody okolností a logického dějinného dění.

CO OČEKÁVAT ?

V současné době můžeme čekat změnu postoje médií, která půjde pomalu, ale už je patrná. Jestliže za vším dříve stál „Putin“, nyní na rozdíl od „Putina“, jehož vlivu se nekriticky přisuzovalo vše co se nepovedlo, bude v ohnisku zájmu Trump. Tomu ale bude vyhrazeno méně absurdní a více věcné hodnocení jeho působení.

Bohužel, změnu postoje našich médií k moravským či moravskoslezským emancipačním snahám směrem k objektivitě čekat nemůžeme. Mocenská struktura se u nás nemění a naše média ji názorově kopírují, přestože zákony a ústava garantují svobodu projevu, média svobodná nejsou.

Mnohé, co bylo v období skutečné demokracie u nás, tedy za I. republiky skutečně moravské, je nyní v českých, většinou pražských „rukou“. „Detašované“ a tím „české“, někdy spíše „pražské“, máme na Moravě kde co.

A je mně vždycky moc líto, když se dám do řeči s někým od nás – z Moravy – a zjistím, že už i jeho myšlení a názory jsou česky, nebo spíše pražsky – „detašované“.

Follow

Follow

Petr Michek, 16. prosince 2016

Stručně řečeno, Antonio Guterres je budoucím generálním tajemníkem OSN, kterého do funkce jmenovalo valné shromáždění OSN dne 13. října 2016. Ve funkci vystřídá dosavadního generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, kterému funkční období skončí 31. prosince 2016.

Antonio Guterres se narodil 30. dubna 1949 v hlavním městě Portugalska v Lisabonu. Vystudoval na lisabonském polytechnickém institutu fyziku a elektrotechniku. V roce 1972 vstoupil do socialistické strany a v roce 1974, krátce po tzv. „karafiátové revoluci“, se stal jedním z čelných představitelů socialistické strany. Prošel řadou stranických i veřejných funkcí a v roce 1992 se stal předsedou portugalské sociální demokracie a vůdčí osobností opozice proti vládě Aníbala Cavaca Silvy. Ve stejném roce se stal místopředsedou Socialistické internacionály.

V roce 1995 pod jeho vedením vyhrála portugalská sociální demokracie volby a A. Guterres se stal předsedou vlády. V roce 1999 si zopakoval volební vítězství a opět byl potvrzen ve funkci premiéra.  V prvním období jeho vlády se Portugalsku ekonomicky dařilo, ale ve druhém období nastaly jak vnitropolitické, tak i ekonomické problémy, načež v roce 2002, po prohraných komunálních volbách, ze své funkce odstoupil.

V letech 1999 – 2005 byl zvolen předsedou Socialistické internacionály a v květnu roku 2005 byl jmenován Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky a tuto funkci vykonával až do roku 2010. Od 1. ledna 2017  bude A. Guterres působit ve funkci generálního tajemníka OSN příštích pět let.

Zatímco v minulosti výběr nového generálního tajemníka OSN probíhal v rámci diplomatických vyjednávání v zákulisí, tak tentokrát se kandidáti mohli představit při veřejném slyšení ve Valném shromáždění OSN, kde mohli představit své vize a priority. Prioritou nového generálního tajemníka OSN, jak zdůraznil ve svém nástupním projevu, bude především snaha ulevit od utrpení nejzranitelnějším obyvatelům světa, a to zejména uprchlíkům a obyvatelům oblastí zasažených konflikty a dále otázkám genderové rovnosti. Zajisté je to vize, která si zaslouží ocenění a pomoci při jejím uskutečňování. Ale nic není tak čisté a nezištné, jak se to tváří!

Budoucí generální tajemník OSN, ještě než se ujal své funkce, tak již ukázal svoji „druhou“ tvář. Na Lisabonském summitu „Evropská vize“ se v listopadu t. r. nediplomaticky obořil na evropské politiky, když při projednávání otázky migrace řekl, že začínají kolísat, a že někteří z nich by mohli být v pokušení podlehnout svým voličům, kteří bezhlavé přijímání převážně muslimských imigrantů odmítají.

Dále prohlásil: „Imigrace není problém, ale řešení!“ a „…..evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě….“. Překvapeným politikům potom řekl bez diplomatických servítků a natvrdo, že by se neměli ohlížet na volební cyklus a krátkodobé priority, ale měli by Evropu a svět směřovat k vyšším hodnotám. Dále dodal: „Proto není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí“!!!

Na uvedených citacích je vidět, že budoucí generální tajemník OSN nemá na srdci budoucnost a bezpečnost Evropy a jejich zemí, ale naopak se staví za globalismus a multikulturalismus, který jak je známo, doposud nic kladného nepřinesl a pouze přispívá k rozkladu evropské kultury.

Vzápětí A. Guterres na rovinu řekl co má v úmyslu dělat až dosedne na tajemnickou židli v OSN. Jednou z jeho priorit bude „….donutit Evropu, aby přijala více imigrantů“. Dále řekl: „….musíme Evropany přesvědčit, že migrace je nevyhnutelná a že jsou právě multietnické, multikulturální a multináboženské společnosti, které vytváří bohatství…“. Zúčastnění politici se po sobě nechápavě dívali.

A podobných „kontroverzních“ vyjádření je známo více. Jeden z velkých světových finančníků Petr Sutherland předloni, v počátcích  vpádu muslimských imigrantů do Evropy, řekl: Chci požádat vlády, aby spolupracovaly, aby pochopily, že suverenita je pouhou iluzí. Že pojem hranice je zastaralý. K tomu patří pochopit, že stará slova a vzpomínky na vlastní zemi je nutné pohřbít a že my všichni jsme jedno lidstvo“.

Vpád muslimských imigrantů do Evropy v loňském roce zesílil a lidé se ptali proč se nic proti tomu nedělá. Vrchol podobným prohlášením dal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který řekl: „….. je nutné narušit etnickou a kulturní homogenitu východoevropských států…..“

A jsme doma. Pravda proniká na světlo! Dřívější konspirační teorie se nám tu náhle odhalují jako oficiální politická linie nadnárodních „elit“. Vysocí politici OSN, vedení a ředitelé nadnárodních korporací a bank, mezinárodní finančníci, přední politici Evropské unie a USA, zkrátka většina těch, kteří se každoročně scházejí na  uzavřených zasedáních Bilderberského klubu, pomalu pracují na přeměně Evropy k obrazu svému. USA potřebuje slabou Evropu, které by vnutila své obchodní smlouvy o volném obchodu a za tím účelem potřebuje Evropu bez původního obyvatelstva, které chce postupně nahradit přistěhovalci.  Cílem je oslabit střední a východní Evropu a poté získat převahu nad Ruskou federací a rozdělit si její nerostné bohatství.

Ale to je cesta do pekel, která by vedla k celosvětové válce. Naštěstí státy sdružené ve Vyšegrádské skupině úzce spolupracují a diktát Bruselu a přidělované kvóty imigrantů důrazně odmítají. Důsledkem tlaku Bruselu je skutečnost, že stále častěji si lidé i politici kladou otázku: „K čemu nám je členství v Evropské unii, která se snaží z likvidovat naši kulturu a usiluje o islamizaci našich zemí?“. Pokud i nadále bude Evropu řídit nevolená Evropská komise, která je ve vleku USA a nadnárodních korporací a bankovních domů, tak dříve či později dojde k rozpadu Evropské unie. A Britové, jako vždy předvídaví, naznačili v „Brexitu“ ostatním zemím EU jednu z možných cest….

Follow