Follow

Všem čtenářům a všem autorům příspěvků Hlasu Moravy, členům organizací i jednotlivcům u Moravského Kulatého Stolu, aktivistům a příznivcům moravského hnutí, přejeme prožití Vánočních svátků plné pohody a mnoho dobrého v novém roce 2017.

Moravskému hnutí pak přejeme úspěch v úsilí dosáhnout obnovení tradičního samosprávného postavení naší moravské vlasti v Evropě.

Follow

Follow

Milan Trnka, 5. prosince 2016

Ing. Ivan Dřímal, narozený 6. října 1936 v Kroměříži, zemřel 15. listopadu 2016 v Brně.

Nejvyšší ukončené vzdělání: Vysoké učení technické v Brně, obor informatika a systémové inženýrství. S manželkou vychovali dvě děti.

• „ Nikdy jsem nepochyboval, že jsem Moravanem. Vyplývá to z tradice mého rodu, z odkazu mých předků, ze znalostí, které mám o naší rodině. A také z vlastního vnitřního přesvědčení.“
• „Chápu národ jako programové společenství lidí spojených vůlí po jednotě, hledajících společné kořeny v minulosti a usilujících o svoji společnou budoucnost.“
• „V odlišnosti Moravanů od Čechů nevidím žádnou tragedii, pokud si jí budou obě strany vědomy, a pokud své odlišnosti budou považovat za přednosti. Etnická pestrost v Evropě, které si jinde váží jako přednosti, může zabránit návratu k totalitě.“
• „Nevyhovuje mi označení „český stát“. Vnímám Českou republiku jako společný stát Čechů a Moravanů.“
• „Všichni Moravané musí být sebevědomí. Musí si uvědomit kontinuitu vývoje, musí pochopit, že byla zpřetržena násilím, a že struktury, které byly na základě tohoto násilného aktu vybudovány, přežívají dodnes. Že i současným politikům se hodí navazovat na dědictví, které tu zanechali komunisté.“
• „Ve volbách, obávám se, moravská myšlenka výrazného úspěchu nedosáhne. Centrální propagandě se totiž podařilo prezentovat moravské snahy jako fangličkaření, jako touhu po symbolech, touhu po zviditelnění jednotlivců. Záměrně zamlčují sociální a ekonomický aspekt moravských snah. Navíc hraje obrovskou roli zklamání z toho, že …….. moravská reprezentace neuměla vystupovat, nebyla věrná svému programu a dala se koupit. Tak došlo k rozbití nebo úpadku většiny moravských aktivit. My nyní jen obnovujeme sesutou stavbu.“
• „Není to v útlumu moravského povědomí, ale v tom, že i lidé moravsky cítící hledají důvěryhodné subjekty, které by uskutečňovaly jejich představy. A na rozdíl od prvních let po listopadu 1989 si nevybírají už jenom moravské strany.“

(Výroky I. Dřímala jsou citovány z knihy PhDr. J. Pernese „Pod moravskou orlicí“, vydání 1996.)

16. prosince 1990 byl na prvním sjezdu Moravské národní strany zvolen Ing. Ivan Dřímal předsedou strany.
17. října 1992 iniciovala MNS „Deklaraci práv lidu Moravy a Slezska“, rozeslanou parlamentům, vládám a mezinárodním institucím v zahraničí. Deklarace vyzývala zahraniční orgány, aby zvážily uznání České republiky dříve, než se obyvatelům Moravy a Slezska dostane postavení, které jim náleží.
18. března 1993 ve spolupráci Moravské národní strany, Moravskoslezského hnutí a SPR-RSČ ustanovena „Moravskoslezská vláda“.

Od roku 1993 do roku 1996 Byl I. Dřímal v soudním sporu s pražským divadelníkem Ladislavem Smoljakem, který se v březnu 1993 vyjádřil k „teroristické Dřímalově armádě“. Vrchní soud v Praze Dřímalovu žalobu zamítl s odůvodněním, že šlo o „uměleckou nadsázku“.

17. března 1994 s několika občanskými iniciativami a politickými stranami vydala MNS požadavek na řešení takového státoprávního uspořádání ČR, které by respektovalo postavení Moravy.

Koncem roku 1994 se I. Dřímal podílí na vzniku Spolku Moravanů na Slovensku (slovenská vláda uznává moravskou národnost).

V komunálních volbách 18. a 19. listopadu 1994 získal I. Dřímal pozici zastupitele v brněnském městském zastupitelstvu.

Od roku 1994 začaly vycházet v gesci MNS „Moravské noviny“.

V roce 1995 působí jako součást Moravské národní strany organizace věkově mladých členů „Moravská mládež“.

Od června 1995 se datují společná prohlášení Moravské národní strany a Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (registrované 1. června 1994) a současně snahy o sjednocení tehdejších celkem sedmi politických moravských subjektů do jedné organizace.

Od roku 1996 vydává Moravská národní strana periodikum „Moravská politika“.

Po senátních volbách v roce 1996 vydává MNS prostřednictvím Ivana Dřímala prohlášení: „…. Nepodaří-li se trend úpadku promoravských subjektů zastavit, bude to znamenat pokračování provincionalizace Moravy ve všech sférách společenského a ekonomického života a s tím související prohlubování ekonomického, sociálního a kulturního úpadku Moravy.“

15.3. 1997 bylo dojednáno sloučení Českomoravské unie středu, MNS a HSMS do jedné strany na společném sjezdu 5. dubna 1997. 3.4. 1997 oznámilo HSMS, že od smlouvy odstupuje, protože pro integraci není vhodná doba.

5. dubna 1997 proběhl slučovací sjezd ČMUS a MNS – vznikla Moravská demokratická strana. Předsedou zvolen Ivan Dřímal. Počet členů MoDS byl uváděn na pět tisíc.
6. října MoDS ve spolupráci s HSMS ostře protestují proti uzákonění „gottwaldovských“ krajů v ČR.

V komunálních volbách 13. až 14. listopadu 1998 je I. Dřímal zvolen za MoDS do zastupitelstva města Brna.

V dubnu 1999 přijímá MoDS obsáhlý „Politický program“, v němž odmítá krajské zřízení v České republice a žádá obnovení zemského zřízení nebo vytvoření spolkové republiky.

16. června založen v Brně Svaz Moravanů. 8. listopadu se delegace SM v doprovodu zástupců MoDS a HSMS zúčastnila Valné hromady Evropské svobodné aliance ( EFA), kde byl Svaz Moravanů přijat za člena – pozorovatele EFA. Přijetí však nesplňovalo podmínky.
17. března 2002 založeno v Brně občanské sdružení „Mladí Moravané“. Toto sdružení získalo statut člena – pozorovatele v organizaci mladých Evropské svobodné aliance (EFAy).

Sdružení začalo spolupracovat s Moravskou demokratickou stranou.

29. dubna 2002 byl I. Dřímal podmíněně odsouzen za trestný čin podvodu – údajně nechal natisknout letáky s vědomím, že na zaplacení nemá prostředky.
30. června 2002 podepisuje I. Dřímal tzv. „Moravskou dohodu“ se Spolkem Moravanů za účelem zastupování Moravy v EFA dle podmínek EFA..

V roce 2002 začíná MoDS vydávat občasník „Podlepotřebník“ a Mladí Moravané občasník „Moravské žihadlo“.

V létě 2003 jsou do vedoucích orgánů MoDS kooptováni významní členové Svazu Moravanů. Moravská demokratická strana se stává na Valné hromadě EFA řádným členem Evropské svobodné aliance, mandát SM zaniká.

Od konce roku 2003 se v Moravské demokratické straně projevuje sílící opozice proti I. Dřímalovi kvůli jeho metodám řízení strany.

Od jara 2004 sílí snahy o sjednocení dvou posledních pomoravských politických subjektů MoDs a HSMS – I. Dřímal s podmínkami sjednocení nesouhlasí.

V roce 2008 I. Dřímal na sjezdu Moravské demokratické strany vystupuje ze strany. (V prosinci 2009 se koná slučovací sjezd HSMS a MoDS, vzniká politická strana Moravané.)

Postupně zanechává aktivní politické činnosti. Byl zřejmě nejdéle sloužícím předsedou politické strany bez přerušení (1990 až 2008).

Jako každý na veřejnosti aktivní člověk měl Ing. Dřímal řadu příznivců a řadu odpůrců. Osobně jsem se měl možnost s ním a s několika dalšími aktivisty z dob existence Moravské národní a později moravské demokratické strany několik let setkávat na občasných přátelských posezeních. Pokoušel se i diktovat svoje vzpomínky a názory na dřívější i současné dění. V posledním období bylo zřejmé, že mu nemoc nedovoluje, především fyzicky, „držet krok“ s ostatními. Ale vždy dychtivě očekával zprávy a novinky z moravského hnutí i ze společenského života, zabýval se hodnocením vývoje a hodnotil svoje dřívější působení na politické scéně. A tady je třeba zdůraznit, že si postupně dokázal uvědomovat chyby a omyly, kterých se dopustil jako předseda strany, nebo jako zastupitel v městě Brně. Některé svoje činy stále pokládal za správné, u jiných připouštěl pochybení, některé označil jako špatná rozhodnutí. Uvědomoval si, kdo byl jeho přítelem, a kdo jen využíval okamžiků, kdy byl na výsluní pochybné politické slávy. Neumí si každý z nás připustit, byť s odstupem času, že něco udělal v životě špatně. Ivan Dřímal to dokázal. I to ho řadí mezi „velké“ muže.

Jeho přátelé jistě uctí památku I. Dřímala vhodným způsobem. A jeho odpůrce prosím, aby si uvědomili, že nikdo z nás není bez chyb.

/Redakce Hlasu Moravy: doplnění – Moravská národní strana krátce v roce 1994 vydávala Hlas Moravy, tištěný měsíčník, který do té doby vydával její člen PhDr. Petr Strážnický z Přerova. Ve věci odsouzení ing. Ivana Dřímala je nám známo, že dotisk letáků, na které MNS již neměla prostředky, objednal místopředseda strany ústně, aniž by o tom ing. Ivana Dřímala, jako předsedy strany, uvědomil./

Follow

Follow

Milan Trnka, Koordinátor MKS, 5. prosince 2016

Volné sdružení Moravský Kulatý Stůl je v současné době tvořeno třinácti promoravskými organizacemi a řadou spolupracujících jednotlivců. Zájem o přistoupení k MKS projevuje několik dalších zapsaných spolků.

Cílem činností Moravského Kulatého Stolu je napomáhání procesu obnovy Moravy, jako územního celku. V prvé řadě jde o umožnění výměny názorů a umožnění sjednocování postupů všem, kterým není lhostejné, jakým způsobem je v České republice zatlačována do zapomnění tisíciletá tradice evropské kulturně a historicky samosprávné země Moravy, jinými slovy jak zastavit čechizaci Moravy.

20. listopadu 2016 se uskutečnilo dvacáté zasedání zástupců organizací sdružených u Moravského Kulatého Stolu. Organizaci celodenního jednání převzali členové zapsaného Spolku moravských karavanistů v prostorách hotelu „U Coufalů“ v Lošticích. Program se týkal přehledu činnosti MKS za rok 2016, rozpravy o plnění usnesení organizací Kulatého Stolu předchozích zasedání, hlavním bodem pak bylo projednání dosavadních výsledků a dalšího vývoje v tvorbě organizačního řádu MKS. Bez něho, jak se účastníci dvacátého zasedání shodli, je další vývoj blokovaný. Zástupci organizací v rozpravě přijali časový a věcný harmonogram dalšího postupu prací na organizačním řádu, který vzniká s právní podporou. Je předpokládáno, že řád MKS by mohl být přijatý všemi účastníky Moravských Kulatých stolů na 21. zasedání, které se uskuteční 4. března 2017 v Brně.

Součástí programu 20. zasedání MKS v Lošticích byla i návštěva muzea výroby tvarůžků a návštěva řezbářské dílny mistra J. Beneše.

• Začátky výroby tvarůžků na Moravě spadají do 15. století. Z mnoha desítek výroben zůstala do dnešních dnů jen jediná – firma A.W. v Lošticích. V zemích EU získala firma ochrannou známku původu. Vyrábět se tedy tvarůžky smí jen na Hané. V České republice jsou označovány jako jediný původní tvarohový český sýr.

• Jaroslav Beneš je osobností města Loštice. Moravský umělec, držitel certifikátu za vytvoření prokazatelně nejmenšího, z lipového dřeva vyřezaného betlému se šesti postavami o rozměru 22 x 41 milimetrů. Betlém lze umístit do krabičky od sirek. Autor pohyblivého, takzvaného Loštického betlému, který zahrnuje i postavy slavných Moravanů: přemožitele kanálu La Manche plavce Venclovského, zpěváka Pavla Nováka, obra Drásala, hudebního skladatele Jaroslava Wykrenta , cestovatele Eskymo Welzla a dalších.

Follow

Follow

Milan Trnka, 5. prosince 2016.

V lednu letošního roku byla do České republiky přepravena v rámci projektu nadačního fondu Generace 21 sedmnáctičlenná rodina iráckých pravoslavných věřících, ohrožených islamismem. Hned v dubnu zmizela rodina Battových do Německa. V červnu se dožadovala udělení azylu v Německu u správního soudu v Drážďanech (spolková republika Sasko). Drážďanský soud však rozhodl o vrácení rodiny Battových zpět do České republiky. Z ní však hrozilo uprchlíkům vyhoštění a deportace zpět do Iráku. Pan Batto a jeho příbuzní využili poslední možné příležitosti, jak ve vytouženém Německu zůstat: požádali v červenci o náboženský azyl Jednotu bratrskou v saském městě Herrnhut. A jejich žádosti Moravští bratři vyhověli. Je nepsaným pravidlem, že ten, komu je poskytnutý církevní azyl, získá brzy i německý azyl. Tímto způsobem se mohla veřejnost v České republice ze sdělovacích prostředků dozvědět o existenci Herrnhutu, o existenci Moravských bratří.

Ve stém čísle Hlasu Moravy byl otištěn první příspěvek, zabývající se problematikou Moravských bratří. Navazujeme dalším příspěvkem, týkajícím se osobnosti Kristiana Davida, jednoho z prvních obyvatel Herrnhutu – Ochranova.

Vydání protireformačních dekretů během třicetileté války, a v následujících letech, v důsledku znamenalo pro příslušníky protestantských církví na Moravě nutnost výběru mezi dvěma možnostmi: rozhodnout se pro přestoupení ke katolické víře nebo volit odchod ze země. Pro svobodné vrstvy společnosti byla emigrace řešením. Pro poddané obyvatelstvo však ne – nesmělo se vystěhovat bez povolení vrchnosti. Poddaným bylo vystěhování kvůli víře přísně zakázáno pod nejrůznějšími tresty. Mnozí z protestantů tak zvolili přetvářku: nejnutnější úkony projevů katolické víry prováděli „na oko“ – jednou za čas zašli ke svaté zpovědi, v neděli se zúčastnili bohoslužby v kostele. Pro svoje potomky výběr neměli – školství bylo katolické. Uchovávání jiné víry bylo možné jen za cenu občasných tajných shromáždění.

Rekatolizace probíhala zpočátku vzhledem k nedostatku pracovních sil ve válkou zpustošené zemi nedůsledně – vládní směrnice nebyly zcela dodržovány. Postupem času však začala protireformační činnost zesilovat a zaznamenávat úspěch. Hra na schovávanou přestala být tolerována. Snahou vrchnosti bylo potlačit jinověrce pomocí ostrých výnosů. Jedním z nich byl výnos, vydaný majitelkou řady panství na severní Moravě kněžnou Eleonorou Barbarou z Liechtensteinu roku 1715. Přikazoval zachovávat pravou katolickou víru, zakazoval předčítání nebo naslouchání četby z nekatolických knih, ukládal povinnost navštěvovat katolické pobožnosti, atd.

17. února roku 1692 se v Ženklavě na Novojičínsku narodil v moravské katolické rodině Davidových syn Kristián. Otec hovořil moravským jazykem, matka německým. Kristián David se začal učit tesařskému řemeslu nejprve v rodné Ženklavě, jako učeň pak od 16 let v Holešově. Holešov a okolí obývalo v roce 1708 značné množství rodin, uchovávajících si protestantskou víru. Mladík, vychovaný v přísně katolické víře, se pro svoje přesvědčení brzy stal terčem posměšků svých spolupracovníků – protestantů. Navíc v Holešově existovala silná židovská náboženská obec se svou vírou.

Léta dospívání se tak pro Kristiána stala dobou porovnávání všech dostupných informací o víře židovské, katolické a protestantské. Po vyučení odchází na zkušenou postupně na Slovensko, do Uher, Sedmihradska a do německy hovořících zemí. V lužickém Zhořelci (Gőrlitz) se seznamuje s pietismem. Rozhoduje se pro život podle této nauky. To však nebylo v rakouském státě možné. Pokud se několikrát od roku 1718 vrátil Kristián David na rodnou Moravu, bylo to vždy v utajení. Vyhledával při tom především potomky vyznavačů učení Komenského Jednoty bratrské, žijící v okolí Fulneku a na dalších místech severní Moravy.

Co je pietismus? Reformní křesťanské hnutí, které vzniklo jako reakce na ortodoxní lutherské učení. Lutherská teologie se v průběhu let postupně zaměřila na čistotu dodržování nauky svého zakladatele a opomíjela praktický křesťanský život. Všechny životní situace, jejich řešení a skutky věřících začala poměřovat s textem spisů Martina Luthera. Zakladatel pietismu Filip Jakub Spener zdůrazňoval potřebu projevování lásky k bližnímu a potřebu vše takovému chování podřídit. Toto chápání Kristova učení bylo velmi blízké následovníkům Komenského, který požadoval neustálé pokorné hledání pravdy v každé nové životní situaci. Pietisté kladli důraz na prožívání víry v každodenním životě, měli blízko k askezi a smysl pro misijní činnost. Jejich kazatelé působili na více místech v německy hovořících obcích Saska a Slezska (nejblíže Moravě v Těšíně, kam docházeli občas utajeně na kázání i protestanti ze severu Moravy).

V roce 1722 se prostřednictvím bratrů pietistů Kristián David seznámil s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem. Hrabě, sám vychovaný v duchu pietismu, podobně jako David, vyhledával diskuse s katolíky i protestanty, pokoušel se najít sblížení lutheránů s pietisty. Nabídl Davidovi možnost přijmout na svém saském panství případné exulanty pro víru z Moravy. 8. června 1722 opouští první skupina exulantů z okolí Nového Jičína Moravu a 15. června přichází do Grosshennersdorfu, v jehož blízkosti jim na pokyn hraběte správce panství Heitze vykazuje v lesích blízko města Žitavy pod kopcem Hutberg místo, kde se mohou usadit. 17. června skácí Kristián David v lese první strom. Toto datum je považováno na příště za den obnovení Jednoty bratrské.

Správce panství Hertz o tom píše hraběti Zinzendorfovi: „ ….. Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla na kopci Hutberg vybudovat město, které by nejen stálo pod ochranou Páně (unter des Herrns Hut), ale i jehož obyvatelé by stáli na stráži Páně (auf des Herrns Hut). Z této slovní hříčky se nakonec stává pojmenování budované osady jako Herrnshut, později zkrácené na „Herrnhut“ – v naší mateřštině „Ochranov“.

Protože drtivá většina obyvatel Ochranova přišla z Moravy jako potomci věřících z Jednoty bratrské, nazývali se mezi sebou bratři a sestry. V blízkém Hennersdorfu a v Žitavě zase žili exulanti, kteří se stejnou tradicí přišli z Čech. I oni se mezi sebou nazývaly bratry a sestrami. Časem se ustálilo pro exulanty v Hennersdorfu označení „Čeští bratři“ a pro exulanty v Ochranově označení „Moravští bratři“.

Kristián David dál převáděl z Moravy do Saska skupinky exulantů pro víru. 2. května 1724 s ním odchází do Saska pětice mladých mužů, kteří vejdou do dějin Moravské církve jako „pět sloupů církve“ : Melchior Zeisberger (1701 až 1781), Jan Telčík (Teltschig) 1696 až 1764) a tři mladicí stejného jména David Nietschmann, rozlišovaní později přívlastky Tesař (1695 až 1772), Tkadlec (1703 až 1779) a Vyznavač (1696 až 1729).

Pověst Ochranova jako bezpečného místa pro jinověrce se rychle šířila.V Sasku již usedlí Moravané vysílali do vlasti mladé muže bez rodinných závazků jako převaděče. Někteří byli úspěšní, jiní doplatili na svou činnost i životem. Z Moravy utíkaly celé rodiny i s malými dětmi. Počet obyvatel Ochranova se zvyšoval, osada rychle rostla. Brzy však nastaly potíže s různými směry vyznání osadníků. Ocitli se tu vedle sebe lutheráni, evangelíci, anabaptisté, kalvinisté, pietisté, vyznavači různých sekt a také věřící se zcela nevyjasněnými zásadami, mezi nimi řada náboženských blouznivců. Po pěti letech existence Ochranova se situace stávala neúnosnou. Majitel panství hrabě Zinzendorf se rozhodl zakročit. 12. května 1727vydal pro svoje panství „Vrchnostenské příkazy a zákazy“. Obsahovaly nařízení, pomocí kterých mělo být docíleno organizačních základů správy obce. Přednostně měly být dodržovány saské zemské zákony. Byla ustavena dvanáctičlenná rada zástupců usedlíků, tak zvaná Rada starších. Jedním z členů Rady se stal i Kristián David.

Dalším dokumentem, který Zinzendorf připravil, byla tak zvaná „Úmluva“ nebo také „Statut“, která upravovala vztah mezi vrchností a církevním společenstvím Ochranova. Rada starších odmítla Statut podepsat. Důvodem byl fakt, že se Moravští bratři měli stát jakousi „platformou“ věřících uvnitř lutherské církve.

Abychom pochopili důvod Zinzendorfovy snahy, musíme si uvědomit, že rakouská vláda nemínila ponechat útěky poddaných z území rakouského státu jen tak bez povšimnutí. Dalo se očekávat, že požádá vládu saskou o navrácení uprchlíků. Saská vláda proto naléhala na Zinzendorfa, aby se snažil upravit vztah exulantů k lutherské víře – Jednota bratrská (případně Moravští bratři) nebyla v Sasku jako samostatná církev vedena.

Kristián David se snažil hraběti dokázat, že Jednota bratrská byla na Moravě samostatnou církví s vlastními biskupy. Hrabě sice pokládal tuto informaci za vymyšlenou, nechal si však přes léto roku 1727 přeložit do němčiny latinsky psanou Komenského knihu „Historia Fratrum Bohemorum“. Následně poslal Moravanům zprávu o pořízeném překladu. Avšak nejednalo se o úplný překlad Komenského díla. Právník Zinzendorf (vystudoval práva v Halle) vybral z díla jen tu část, která vyhovovala jeho požadavku na vytvoření platformy uvnitř lutherské církve. Zcela například zamlčel Řády Jednoty z let 1609 a 1616.Tyto řády totiž upravovaly postavení samostatných synod, kněží a biskupů Jednoty. Tímto způsobem se hraběti podařilo přesvědčit exulanty z Moravy, že si zachovají v Ochranově své tradice přes to, že navenek budou vystupovat jako jakási církev uvnitř lutherské církve. V Ochranově nastalo uklidnění, „Statut“ byl podepsán 13. srpna 1727. Tento den si Moravští bratři připomínají jako „Den sjednocení“.

Hrabě Zinzendorf nechal ještě koncem srpna 1727 podepsat Moravany za účasti notáře a zástupce Lutherské církve tzv. „Notarianinstrument“ – dokument, na jehož základě bylo uprchlíkům z Moravy oznamováno, že budou na území Saska nejen trpěni, ale jak ze strany vrchnosti, tak ze strany lutherské církve i podporováni, pokud ovšem budou setrvávat v pokojném a nesektářském způsobu zachovávání své víry.

Hned na jaře roku 1728 požádali lutheráni Radu starších, aby se herrnhutští přestali nazývat „moravskými bratry“. Zní to prý sektářsky a například ve Slezsku jsou kvůli tomu protestantští věřící pronásledováni, protože bratři jsou považováni za potomky dřívějších husitů. Kristián David byl ochoten slovní spojení „moravští bratři“ vypustit a používat jen název „evangelík“. 12. května 1728 o svém stanovisku informoval Radu starších. Je opravdu zajímavé přečíst si pasáž z dopisu rozzlobeného hraběte Zinzendorfa, kterým 13. srpna 1728 reaguje na Davidův postoj:

„ ….Taková zpráva, která se nezakládá na ničem jiném, než na hloupém a neopodstatněném žvanění, kterým se nedá nahnat strach ani malým dětem! Svědčí to buď o hanebné vrtkavosti, kterou bych Vám ani ve snu nepřipsal, nebo o hrubé neznalosti všeobecně známých věcí …… (ve Slezsku) netrpí pro to, že se jmenují moravští nebo čeští bratři ……Potomci rebelantských husitů se nemusí hledat v Herrnhutu, nýbrž v Hennersdorfu a v Žitavě mezi Čechy.“

Mezi Kristiánem Davidem a Mikulášem Zinzendorfem nastalo období několika let nedůvěry. Hrabě vinil Moravany z toho, že se chtěli vzdát označení „moravští“ ze strachu a zbabělosti. Dochovaná vzájemná korespondence mezi Zinzendorfem a ochranovskými, i mezi exulanty a okolními představiteli lutherské církve, dosvědčuje přechodné období neshod.

Rakouský císař a markrabě moravský Karel VI. (vládl1711 až 1740) pověřil v roce 1731 svého diplomata na saském královském dvoře v Drážďanech, hraběte Waldsteina, aby podal stížnost na Zinzendorfa za vylákání a následné přechovávání císařských poddaných z Moravy a žádal o jejich navrácení zpět původní vrchnosti. Saská vláda na základě předchozího Zinzendorfova opatření odmítla emigranty deportovat zpět na Moravu, současně se však zavázala k nepřijímání dalších uprchlíků jak z Moravy tak i z Čech. To byl další impuls k tomu, že se Moravané z Ochranova začali připravovat na odchod do celého světa.

Počátek bratrských misií se datuje rokem 1732. Mezi prvními misionáři se objevuje i Kristián David. Nejznámější jsou jeho misijní pobyty mezi obyvateli Grónska, kde pobýval v letech 1732 až 1735, 1747 a 1749. Navštívil také oblasti ve Švédsku,  v dnešních pobaltských republikách, v Británii, Holandsku, Švýcarsku a Německu. V roce 1749 pobývá v Americe, navštěvuje New York, Philadelphii, Betlehem, Nazareth a další. Ačkoliv neměl Kristián David žádné vzdělání, vypracoval se na žádaného a význačného kazatele.

Umírá 3. února 1751 v Herrnhutu. Roku 1890 mu byla v Ženklavě na jeho rodném domě odhalena pamětní deska s německým textem, která byla v roce 1947 nahrazena jinou deskou v češtině (s nesprávným datem narození): „Zde se narodil L.P.1690 Kristián David, exulant, zakladatel Ochranova, spoluobnovitel Jednoty bratří, svědek evangelia mezi pohany. Jeden jest Mistr Váš – Kristus, vy pak všickni bratři jste.“

Ve velkém sále zámku v Brně – Řečkovicích (dnes sídlo úřadu městské části) uspořádal Výbor pro národnostní menšiny při zastupitelstvu ÚMČ (ustavený před lety na žádost občanů, hlásících se k moravské národnosti) ve spolupráci s centrem Moravských bratří v Suchdole nad Odrou ve dnech 18. a ž 30. listopadu 2016 ilustrativní výstavu o Moravských bratrech. Výstava zahrnovala 17 panelů s fotografiemi, mapami a dalšími dokumenty v naší mateřštině a v němčině. Byla zaměřena na osobu Davida Zeisbergera, misionáře mezi indiány v Severní Americe. Výstava je putovní. Pokud zaznamenáte zájem o její uspořádání, kontaktujte prosím na internetové adrese mtrnkam@seznam.cz autora tohoto článku.

Follow

Follow

Ondřej Hýsek, 28. listopadu 2016

Dnes se mi dostal do rukou útlý spis „Jak se jmenuje naše vlast“, jehož autorkou je PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., a vydavatelem Středisko společenských činností Akademie věd ČR (2016), financují jej pak daňoví poplatníci, tedy i Moravané, Slezané a Češi. Na brožuře není nejpodstatnější to, že prosazuje ten „nejlepší“ a „nejrozumnější“ název pro ČR a předstírá exaktnost společenských věd, tím zásadním je, jak doložím níže, útok na moravskou identitu, který balancuje na hraně porušování základních lidských práv, resp. z mého pohledu je daleko za hranou. Podle mě se jedná o projev k ostatním entitám slepého českého nacionalismu, manipulativní práci a smutné svědectví o současném stavu myšlení u nás.

Text vychází z romanticko-nacionalistického postulátu o objektivní existenci národů a jejich definování především pomocí jazyka. Já naopak předpokládám, že Rakušan nemusí mluvit rakousky a Američan americky, že národ může být definován i na základě historie, území a kultury. Na rozdíl od autorky textu jsem přesvědčen o tom, že moderní národy jsou umělými konstrukty 19. století, nevěřím v jejich tisíciletou existenci a nepředkládám toto nikomu jako dogma. V mém myšlenkovém světě není Rakousko-Uhersko „žalářem národů“ a Československo státem jednoho či dvou národů – vím, že k moravské národnosti se v Československu hlásilo 1,3 mil. lidí, v ČR je to stále více než půl milionu občanů. Chápu, že vlastí někomu může být země Morava (či třeba Evropská unie), nikoliv jen stát ČR. Uvědomuji si, že slovní spojení „naše země“, tj. „země Koruny české“, nepředstavuje nominativ singuláru, ale plurálu (Čechy, Morava a Slezsko) – jako bychom v tom všem byli s autorkou textu každý z jiné planety. Jednotlivostí je však unitární a v našem případě extrémně centralizovaný STÁT (ČR, dříve ČSR), který se dle prvního řádku Preambule platné Ústavy ČR skládá ze ZEMÍ Čechy, Morava a Slezsko – byť prof. Gerloch, místopředseda Legislativní rady Vlády ČR, již usiluje o znásilnění naší konstituce prostřednictvím její nacionalizace ve jménu „odvěkého českého národa“ a práce akademičky Čižmárové mu může být vítaným „důkazem“ o správnosti takového počínání. Naprosto libovolné nakládání s odbornými výrazy je pro tento text typické, koherentní používání terminologie je pro autorku-lingvistku pouze nadbytečným balastem, kterým ze svých akademických výšin zřejmě pohrdá.

Autorka práce nejdříve nenápadně uvádí, že při tvorbě jména státu pouze „s lingvistikou nevystačíme“, že ne všechny státy jsou národními. Uvádí také, že ne všechny, ale většina států má jednoslovný název. Připouští, že Dominikánská republika, Jihoafrická republika, Velká Británie ad. mohou v klidu existovat bez jednoslovného názvu. Nepřímo uvádí, že víceslovné názvy často souvisí se složením států z více geografických a politických celků, ale pro případ Čech, Moravy a Slezska toto za argument nepovažuje, a tudíž nenavrhuje např. název České země (Czechlands) jako lepší pojmenování ČR než Česko/Čechie (Czechia). Uznává, že „Česko“ je název v minulosti řídce (několikrát) užívaný pro území osídlené Čechy – nepřímo tedy dokazuje, že jelikož se žádní Moravané za Čechy do poloviny 19. století nikdy nepovažovali, jedná se o označení pouze Čech, což také na jiném místě textu dokládá. V následující větě však mylně uvádí (a protiřečí si tak), že Česko přirozeně označuje území všech tří zemí, z nichž se skládá dnešní ČR. Argumentuje také, že prastará označení našich zemí Čechy, Morava a Slezsko propagoval zlý rakouský stát, který tak chtěl bránit českému separatismu – naznačuje, že nyní musíme naopak používat název Česko, abychom bránili případnému moravskému separatismu. Říci, že pojmy Česko a Czechia označují jen Čechy, dohledat asi tři doklady existence těchto názvů před 19. stoletím, a pak z toho vyvodit, že je to ideální společný název pro Čechy, Moravu a Slezsko, je velmi odvážné. Dokonce publikuje obrázek z Českého zemského sněmu (pro České království), kde je doloženo lat. slovo Czechia a je správně přeloženo jako Čechie; autorka si není vědoma nezávislého Moravského zemského sněmu (pro sousední Moravské markrabství), který spravoval území Moravy a se sousední Čechií neměl v letech 1749-1918 vůbec nic společného. Ovšem to jen tak na okraj – ať si každý říká ČR, jak chce, jen ať to proboha nevnucuje ostatním.

Nejzávažnější je však toto autorčino tvrzení: „Někteří Moravané si sice nepřipouštějí, že jsou Češi, ale podle státní příslušnosti i podle jazyka jsou.“ Tvrdím a jsem ochoten to hájit před všemi soudy světa, že nikdo nemá právo Moravana označovat za Čecha, byť je občanem České republiky a svůj jazyk může označovat za češtinu. Listina základních práv a svobod i Moravanům zaručuje „bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Tvrzením, že každý Moravan je ve skutečnosti Čechem, autorka útočí na identitu statisíců lidí hlásící se k moravské národnosti, tímto útočí Akademie věd ČR za naše peníze na naše lidská práva. Stejně absurdním tvrzením by bylo, že žádní Češi neexistují, jsou to Moravané, protože nejstarším státem na našem území byla Velká Morava, jejíž obyvatelé se od roku 822 prokazatelně označovali za Moravany (když zdůrazníme územní, nikoliv jazykovou definici národa) a Svatopluk přece dobyl i Čechy; v tomto duchu také můžeme diskutovat o tom, že čeština je vlastně moravštinou (jak byl jazyk na Moravě až do 19. století často nazýván) atd.

Dodávám ještě, že autorka rovněž při svých „analýzách“ zamlčuje jisté „drobnosti“ – při výkladu vzniku názvu Československo např. „opomněla“ zmínit návrh bratří Čapků na pojmenování nového státu starobylým jménem „Velká Morava“. U Palackého a Masaryka opomněla zdůraznit jejich uctivé vyjadřování se o svébytnosti Moravy, z níž oba vzešli. Uráží zesnulého moravského básníka Jana Skácela, že se „svezl“ na vlně estetické nevhodnosti pojmenování „Česko“, obouvá se i do Trefulky, Havla a dalších odpůrců Česka jako do emocionálně založených blouznivců (oproti těm správným, racionálním příznivcům „nutného“ Česka). Tvrdí, že stejně jako má „český národ“ právo na existenci, má na ni právo i jméno „Česko“, které mu bylo „dlouho upíráno“. O Moravě, Moravanech a jejich právu na existenci v této souvislosti cudně mlčí – a mně se přitom zdá, že každý den slyším slova Češi, český, Česko milionkrát, Morava, Moravané a moravský jsou médii uměle tlačeny do pozice archaismů.

Českému postbolševickému nacionalismu jako by nestačilo, že nás totalitní režimy nelegitimně připravily o tisíciletou zemi Moravu, její samosprávu, hranice. Jeho stoupenci nám zřejmě chtějí po vzoru Orwellova Velkého bratra vytlouci z hlav i poslední zbytky moravské identity. I to moravské víno bude brzy české, protože je přece ze státu Čechie, a tu divnou řeku na východě přejmenujeme na Čechu. A komu se to nelíbí, je autorkou stati označen za moravistu (nevysvětlila, zda termín tvoří dle vzoru bohemista, separatista nebo terorista), který obtěžuje slušné a racionální vědce nenávistnými maily. Ale nyní je podle autorky vyhráno, tatíček Zeman dostal do „povědomí národa“ slovo Czechia a Ministerstvo zahraničí jej zaregistrovalo u OSN, byť tuto iniciativu předem neavizovali svým voličům v programech, na jejichž základě byli do svých funkcí zvoleni, žádné referendum také neproběhlo (stejně jako o zrušení Moravského zemského sněmu, Moravskoslezské země, rozpadu Československa, zřízení krajů…). Tak se třeba vztekněte, vy kverulantští moravisté, Moravané a jiní ohrožovatelé velkého českého národa v národním státě Čechie, hypertrofované z České kotliny do Moravských úvalů. Autorka navíc v duchu demokratické diskuze považuje za chybu, že v debatě o označení státu dostávají prostor i kritici jejího výkladu dějin a státní sociálně-inženýrské slovotvorby – jsou podle ní povrchní a nekompetentní. A na závěr se autorka ptá: Komu ještě dnes prospívá ignorování Čechie? A komu tím prospějete, když jste proti Čechii, pro Moravu? Nemohla mne nenapadnout známá scénka z Pelíšků… Ne, Čechie/Česko/Czechia není mojí vlastí, nejedná se ani o vhodná pojmenování, ani o správné vnitřní uspořádání státu rozděleného do bolševických krajů, byť jsem občanem občanského státu ČR (stejně jako jsem byl občanem ČSFR a ČSSR a jsem občanem EU, aniž bych se přestěhoval z Moravy, své rodné země). Jsem Moravan, mojí vlastí je Morava, a pokud tato země nemá své místo v České republice, myslitelé z Akademie věd mne nepřesvědčí, že je chyba u mne. Nejsmutnější je, že nejaktivnějšími bojovníky za národ Čechie a proti Zemi moravské jsou často rodáci z Moravy – ale to je věcí psychologů; je mi smutno z toho, že jsme s autorkou publikace studovali, byť za jiného režimu, stejný obor na stejné univerzitě v hrdé moravské metropoli, pardon, v jednom z bezvýznamných krajských měst východní Čechie.

Mgr. Ondřej Hýsek, Ph.D. (moravista a bohemista)

/Redakce: Brožura se k nám dostala prostřednictvím Jana Studeníka a Antonína Ševčíka, následně jsme ji předali O. Hýskovi, který napsal vtipný, erudovaný článek. Děkujeme jmenovaným a zároveň Ondřeji Hýskovi za její zhodnocení./

Follow

Follow

Pavel Procházka, 26. listopadu 2016

V souvislosti s invazí afrických a asijských migrantů do Evropy se objevují spiklenecké teorie o jakémsi plánu na debilizaci a degeneraci evropských národů na úroveň třetího světa. Skutečné důvody migrační krize je však třeba hledat někde jinde. Afričané a Asiaté se chtějí do Evropy dostat především z důvodu vidiny získání dobré životní úrovně, a to pokud možno bez práce. Jelikož chápou, že je třeba zapůsobit na evropské veřejné mínění, tak se vydávají za ubohé uprchlíky před válkami. Opravdových obětí válek je však mezi nimi velmi málo. Skuteční uprchlíci před válkou jsou zpravidla rádi, když se dostanou mimo oblast probíhajících ozbrojených srážek. K tomu postačuje sousední bezpečná země nebo i ta část vlastního státu, ve které se nebojuje.

Příčin, proč mnoho obyvatel Afriky a Asie pokládá Evropu za ráj na zemi, je více. Rozhodujícím faktorem majícím vliv na rozhodování o emigraci do Evropy jsou kontakty pomocí mobilních telefonů a internetu s příbuznými a známými, kteří již v Evropě pobývají. Od nich se potencionální migranti dozvídají, že v Evropě lze pohodlně žít z dávek, mít zajištěnu bezplatnou zdravotní péči, že je možné bez následků lhát evropským úřadům, a že migrantům málokdy hrozí postih za násilné chování a jiné kriminální činy. Přičemž deportace nelegálních migrantů do zemí původu je téměř vyloučena. Názory Afričanů a Asiatů na život v Evropě rovněž významným způsobem utváří satelitní televizní vysílání. Stačí se podívat na fotografie z afrických a asijských měst a vesnic. Tamní obyvatelé většinou nemají přístup k základnímu vybavení, jako je kanalizace nebo nezávadná voda. Zato na skoro žádném obydlí nechybí anténa pro příjem satelitních programů, které oplývají filmy z holywoodské nebo evropské produkce. Ať už tyto filmy řeší jakékoliv zápletky, divák v nich nikoho nevidí dřít do úmoru na poli nebo jinak těžce pracovat. Postavy amerických a evropských filmů málokdy trpí hladem a nouzí. Není tedy divu, že mnoho Afričanů a Asiatů nedokáže takovým lákavým vidinám odolat. Ani doprava do Evropy není bůhvíjak složitá. Stačí se dostat na pobřeží Středozemního moře a další přesun zajistí v rámci „záchrany chudáčků uprchlíků před utonutím v moři“ orgány, mající naopak evropské hranice před nelegálními přechody chránit. Převaděčské organizace ani nemusí potenciálním migrantům nic slibovat.

Jiné spiklenecké teorie řeší, proč evropští představitelé nejsou ochotni proti invazi migrantů cokoliv podniknout, ač jsou dobře obeznámeni se skutečným stavem věcí. I v tomto případě je odpověď velmi jednoduchá. Evropské politiky neřídí jakési zákulisní síly, ale chorobná touha se u moci udržet co nejdéle. Tudíž se naprostá většina evropských představitelů neodváží udělat nic, co by mohlo ohrozit jejich další politickou existenci. Všichni vědí, že proti každému, kdo se na adresu imigrantů a jejich chování vyjádří kriticky, je okamžitě rozpoutána nenávistná mediální kampaň. V lepším případě pak už dotyčný nemá šanci získat podporu příslušné politické strany, potřebnou pro získání nebo udržení nějakého významnějšího politického postavení. V horším případě člověk kritizující migranty skončí bez zaměstnání nebo rovnou před soudem za „rasismus“ nebo za „urážku náboženského cítění skupiny obyvatelstva“. Evropští politikové zároveň berou v potaz, že v minulosti bylo již příliš mnoha imigrantům krátkozrace uděleno občanství evropských zemí a tím i volební právo. Pro koho tito voliči hlasovat budou a pro koho ne, je zcela zřejmé. Tváří v tvář migrantské krizi a z ní vyplývajících hrozbám většina evropských politiků zaujala bohužel postoj „po nás potopa“.

Follow

Follow

Petr Michek, 25. listopadu 2016

Ústava České republiky, přijatá Ústavním zákonem České národní rady dne 16. prosince 1992 začíná preambulí, kde se praví:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů……atd.

V Hlavě první,  v základních ustanoveních v článku 1 je uvedeno:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústava ČR je postavena na občanském, nikoli na národnostním principu. A tuto skutečnost z kritizoval ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy (UK) profesor Aleš Gerloch,  když v pátek dne 11. listopadu 2016 v prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina prohlásil, že do Ústavy ČR by se měl vrátit pojem národ jako základní pojem státnosti. Česká republika by podle něho měla být vlastí příslušníků českého národa a s ním spjatých národnostních menšin. Podle něho „Ústava opomíjí existenci českého národa, který zde existuje po staletí!“

Dále dodal: „Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek, a to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale naopak sepětí všech těchto principů“.

A potom navrhl, aby do základních ustanovení  Ústavy byl vložen další článek ve znění: „ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty“.

Jako důvod svého návrhu uvedl: „Jsme v období zásadních změn světa, které se budou dotýkat i naší ústavnosti i fungování státu. Jsou to procesy stejně významné jako v roce 1990, ne-li zásadnější. I ty státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi!“

Proti tomu vystoupil soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, který řekl: „Celá naše státnost je postavena na občanském principu, nikoli na národnostním“. Podpořil ho i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá že národní prvek ve státotvornosti je prvek naprosto překonaný. Je nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý!?! Zároveň poukázal na tendence nacionalismu, které se promítly do maďarské a polské politické situace, kde vidí velmi nebezpečné tendence pro celou Evropu. Dále Pavel Rychetský prohlásil: „Jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy“.

A tak se ptám, jsou snad tito dva pánové (Lichovník a Rychetský) pro, abychom se v rámci (Evropskou unií),  vytvářené multikulturní společnosti rozpustili a ztratili se v bezejmenném davu, který nezná svou historii, své kořeny a tradice? To máme dopředu kapitulovat před hordami muslimských ekonomických imigrantů, kteří sem přicházejí za vidinou vysokých sociálních dávek se snahou změnit Evropu k obrazu svému?

Copak oba pánové neznají historii střední Evropy? Copak jim nic neříkají pojmy jako vlastenectví, láska k vlasti, k rodné zemi, městu či obci? Přece bez národního uvědomění a obrození by zde dnes nebyly svrchované státy jako jsou Polsko, Maďarsko, Slovensko i Česká republika. Tak proč hned, když se hovoří o národu, dotyčného řečníka nálepkujeme názvem „nacionalista“, když pro jeho snahy můžeme použít pozitivní označení „národovec“, což je člověk, kterému osud jeho národa není lhostejný!

Troufám si říci, že vzhledem k hrozbám multikulturalismu a islamizace Evropy, pojem národ by se v Ústavě ČR měl objevit. Ale oproti profesoru Aleši Gerlochovi bych nepreferoval pouze český národ, protože podle posledního sčítání obyvatelstva v ČR zde mimo Čechů žije ve své vlastní zemi Moravě i více jak 630 000 Moravanů, kteří se hlásí k moravské národnosti. (Pozn. Ke slezské národnosti se naposledy přihlásilo pouze cca 5 000 občanů). A kam zařadíme těch 2 700 000 obyvatel, kteří neuvedli žádnou národnost? Ti už se odrodili nebo jim je osud vlasti lhostejný? Nebo se za svoji národnost a původ stydí?

A proto bych návrh profesora Aleše Gerlocha podpořil a následně i trochu rozšířil: „Česká (Českomoravská) republika je vlastí příslušníků dvou starobylých národů, českého a moravského a příslušníků národnostních menšin a entit, které zde s nimi spolužijí“.

A jak to podpořit? Řešení by bylo. Přestat v masmédiích vnucovat lidem pejorativní název Česko či Čechii pro Českou republiku, když je to název pouze pro českou kotlinu, neboť ČR se skládá ze tří historických zemí – Čech, Moravy a části Slezska, jehož podstatná část (Opavsko), byla do roku 1614 součástí Moravy!! Vždyť i na Hlučínsku lidé vědí, že se jejich předkové nazývali Moravci!

Náš stát by měl mít název – Republika Čechy a Morava nebo spíše Českomoravská republika. Měli bychom obnovit samosprávné zemské uspořádání státu, které je ekonomičtější než 14 nesystémových krajů a obnovit okresy, na které bychom přenesli státní správu. Vždyť kraje jako takové, dnes většinou slouží jen k přerozdělování dotací.

A do základních škol vraťme vlastivědu, kde se děti budou učit, tak jako naší předkové, pravdivou (nikoli upravenou) historii našeho státu – dějiny Čech i Moravy s částí Slezska a lásku k vlasti   – Českomoravské republice.

Moderní Čechové i Moravané, jako členové dvou kulturních národů, by měli být odpovědnými strážci duchovních, etických a humanitních tradic svých vlastních dějin!

Neboť – národy, které si neváží vlastních dějin, budou odsouzeny k tomu, aby si je znovu zopakovaly! A to bychom neměli dopustit!

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 18. listopadu 2016

Při čtení zprávy o chystaném turné Ondřeje Brzobohatého mně vytanul na mysli jeho otec, Radoslav Brzobohatý.

Vzpomněla jsem si, jak v 90. letech vystoupil v televizi. Řekl všem, že není Čech, ale Moravan a že podporuje obnovu zemského zřízení jako nutnost, pokud máme být už skutečně demokratickým státem.

Televize vzápětí odvysílala pořad na téma jestli je potřeba obnova zemského zřízení, kam si pozvala dvě z našich tehdy nejznámějších hereček, Bohdalovou a Galatíkovou. Tyto dvě herečky, z nichž Galatíková dokonce pochází z Moravy, tam unisono blahosklonným tónem mluvili divákům „do duše“, že jsme přece všichni Češi, že nevidí žádný důvod proč by mělo být obnovené zemské zřízení, že jsme všichni na jedné lodi a že je to proti „naší“ jednotě. Prostě politická propaganda, která tehdy vyhovovala centru a ke které se tyto herečky, jak už to u některých herců bývá, propůjčily.

Následně nemohl Radoslav Brzobohatý sehnat žádnou slušnou roli, ač o jeho hereckých kvalitách jistě nemohl nikdo pochybovat.

Čest jeho památce !

– – –

Chci tím mimo jiné říct, že v době, kdy nám ještě všichni slibovali obnovu zemského zřízení, už naše pražské mocenské centrum pracovalo propagandisticky proti tomu. Proti masovým i několikasettisícovým demonstracím na Moravě se ohrazovali s tím, že věc je de facto hotová a že se Moravané „vlamují do otevřených dveří“. Jak byly otevřené, jsme se měli dovědět brzy všichni.

Demonstrace – ukazující na silnou vůli a touhu obyvatel Moravy po navrácení jejích práv – vadily. Mohly znamenat škrt přes plány mocenského pražského centra, ve kterých místo na obnovu zemské samosprávy být nemělo a také nebylo. Dalším propagandistickým argumentem, který měl zastavit obrovské demonstrace na Moravě bylo, že „dnes už nemusíme nic řešit ‚na ulici‘, ale musíme zasednout k jednacím stolům“.

Je pravda, že Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko, tehdejší politická síla stojící v čele moravskoslezských a moravských iniciativ, prosazujících obnovu zemského zřízení, tuto politiku podrazu neodhalilo, na tuto výzvu slyšelo, a skutečně k jednacímu stolu s ostatními jejich předáci zasedli.

Doc. Boleslav Bárta se chystal jednoho takového setkání zúčastnit, ač pronikly až k němu zprávy, že se na tomto konkrétním zasedání něco ošklivého proti němu chystá. Ale doc. Bárta, vědom si své odpovědnosti za osud Moravy, se přesto tohoto jednání zúčastnil. Co se poté stalo, víme.

Úmyslně na tomto jednání posadili vedle něj jeho největšího odpůrce, který byl známý tím, že ho dokázal velmi sprostým způsobem bez ustání napadat. Následný infarkt Boleslava Bárty, který byl vážně nemocný na srdce, při tomto „jednání“ ukončil jeho život.

Přímé okolnosti jeho smrti nejsou dodnes zcela jasné a objevuje se tam několik podivných okolností. Například, že jeho rodina se několik hodin nebyla schopná dovědět, kde doc. Bárta je a co se s ním děje a jiné. Údajně přítomný osobní lékař Václava Havla odmítl Bártovi poskytnout lékařskou pomoc na místě.

Natočený průběh jednání nesměl být nikdy zveřejněn … (!)

NA OBNOVU ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ ČEKÁME DODNES !!!

Follow

Follow

Petr Michek, 3. listopadu 2016

Žádná z předcházejících návštěv tibetského Dalajlámy v České republice nevzbudila tolik pozornosti jako ta současná, když v pondělí dne 17. října 2016 dorazil do Prahy. V minulosti byl Dalajláma do České republiky zván prezidentem Václavem Havlem, ale tentokrát ho nikdo nepozval. Proto se s ním prezident České republiky Miloš Zeman a vláda odmítli setkat. Proč by také měli?

Naopak ministr kultury vlády České republiky za KDU-ČSL Daniel Herman (bývalý mluvčí České biskupské konference) jej přijal a novinářům sdělil: „Přijmu ho jako duchovního představitele jedné z církví“. Přitom tibetský budhismus není církví a jinými budhisty je považován za sektu!!!

Otevřeným dopisem ze dne 20. října 2016, adresovaným prezidentu a vládě České republiky, prezidentu a vládě Slovenské republiky, prezidentu a vládě Polska, prezidentům a vládám Ruska a Ukrajiny a masmédiím, se proti návštěvě Dalajlámy v České republice vyslovili představitelé Byzantského katolického patriarchátu v čele s patriarchou Eliášem. Bohužel jejich veřejný dopis naše masmédia nezaujal a tak jej nezveřejnila. Můžeme se pouze dohadovat, proč asi?

Zajímavou informací z uvedeného dopisu je skutečnost, že před návštěvou České republiky Dalajláma navštívil Polsko a Slovensko, kde při svém projevu uvedl: „…lidé se musejí naučit být empatičtí“ a ideologicky se tak zasadil za islamizaci křesťanských území, když se ohradil proti označování muslimů za teroristy. Zdá se tedy, že současná Dalajlámova návštěva středoevropských zemí měla ideologické pozadí, neboť byla načasována těsně před setkáním zemí Vyšegrádské čtyřky, které společně odmítají nátlak Bruselu, Německa i USA na přerozdělení muslimských uprchlíků na jejich území.

Autoři výše uvedeného dopisu se dále ptají, cituji: „Proč Dalajláma nekoná své misijní cesty v sousedním Pakistánu či v Saudské Arábii? Tam ať pravdivě poví, že se pokládá za vtěleného boha, tedy, že je na stejné úrovni jako Alláh, a tím je zároveň vyšší než Mohamed. Zřejmě by se ze své mírové misijní cesty už živý nevrátil!“

V další části dopisu se jeho autoři ptají: „Je Dalajlámova misie v ČR, SR a v Polsku k jejich morálnímu, duchovnímu i ekonomickému dobru anebo k jejich škodě? Je Dalajlámova misie v zájmu Bruselu a USA anebo je proti zájmům těchto globalistů NWO?“ Dále autoři dopisu dodávají: „Když Dalajláma opustil Tibet a usadil se v Indii, dostávala tibetská emigrantská komunita od americké CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak to ostatně bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstva zahraničí USA. Takže dodnes Amerika toto 14. převtělení božstva Avalokitešváry bohatě platí ke svým službám!

Prezident ČR a politici mají tolik zdravého rozumu, že se s Dalajlámou odmítli setkat, ale katoličtí lidovci ve vládě ukázali, že jsou zrádci nejen církve, ale i národa!“ Konec citátu.

V závěru dopisu jeho autoři uvádějí, cituji: „Dalajláma, jeho svatost“, 14. vtělení pohanského božstva, není symbolem empatie (porozumění), ani duchovní obnovy pro křesťanské národy. Je služebníkem náboženské a politické globalizace, která vede k autogenocidě křesťanství i evropských národů. Za tímto tvrzením jako pravověrní katoličtí biskupové si plně stojíme!“ Konec citátu.

Jako ohlas na prezidentovo odmítnutí přijmout Dalajlámu byla výzva k vyvěšování tibetských vlajek na vysokých školách a veřejných budovách, ale moc nezabrala. Naštěstí, ať je prezident Miloš Zeman napadán zleva či zprava, tak si zachovává zdravý rozum a nazývá věci správnými jmény. Připomeňme si jeho názor na tzv, „politickou korektnost“ ve vztahu k muslimským imigrantům.

„Existuje termín, kterému se říká politická korektnost a tento termín v několika západoevropských zemích vede například k tomu, že se sundávají kříže ve školách anebo se zakazuje konzumovat vepřové maso jenom proto, abychom neurazili muslimské přistěhovalce.

Já nesdílím politickou korektnost, která halí reálné problémy do zdvořilostních frází. Snažím se říkat věci na rovinu a snažím se říkat to, co pokládám za pravdu a snažím se také svoje názory zdůvodňovat argumenty. Ty argumenty, to nejsou jenom krutosti Islámského státu, to je například nepřizpůsobivost většiny islámských komunit v západní Evropě, kde se vytvářejí ghetta, odloučené lokality a některé části západoevropských měst jsou tzv. no go zóny, neboli místa, kam se neodváží ani policie.

Čili chceme-li mít totéž i v České republice, budiž, buďme politicky korektní. Nechceme-li to mít, říkejme věci na rovinu bez politické korektnosti!“

Izraelský akademik, bezpečnostní expert a politický poradce několika izraelských premiérů i amerického Kongresu Dan Schueftan řekl: „Politická korektnost je nepřítelem svobodné společnosti!“

„Tolerance by měla skončit tam, kde někdo pod záminkou tolerance chce zničit samotný princip tolerance!“

„Evropa páchá sebevraždu nezávisle na počtech imigrantů. Sebevražedná je její demografická politika. Evropané nemají rádi své děti, jinak by nemohli mít porodnost na úrovni 1,3 dítěte na rodinu. Za 30 let totiž jejich děti budou pracovat převážně na to, aby uživili důchodce, jichž bude 65 ze 100 obyvatel“.

„Není to jednoduché, říci jasně a nahlas, že kultura, jež uznává ženy za rovnocenné lidské bytosti, je nadřazena kultuře, která se k ženám chová jako k dobytku. A že ta druhá kultura není pouze jiná, nýbrž je podřadná vůči té první. Je těžké to říci, protože to je politicky nekorektní?“

„Arabští běženci, kteří se domáhají vstupu do Evropy, nechtějí být jedněmi z vás, nechtějí sdílet vaši kulturu, chtějí vaši kulturu změnit do té míry, že Evropa už nikdy nebude Evropou. Ti kdo dnes přicházejí na evropský kontinent, nemají pocit sounáležitosti se zdejším kulturním dědictvím a ani ho mít nechtějí. Přinášejí s sebou kulturu, která se s ním nutně dostane do konfliktu!“

Na závěr mi dovolte ocitovat názor člověka, kterého si vážím pro jeho otevřenost.

Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška řekl: „Nejde o migrační krizi, ale jde o nájezd muslimů!“

A bohužel má pravdu!

/redakce Hlasu Moravy uveřejnila článek kvůli uváděným skutečnostem nepublikovaným jinde, závěry autora sdílí jen z části a méně vyhraněně/

Follow

Follow

Milan Trnka, 28. října 2016

Na 20. října 2016, předvečer svátku Blahoslaveného Karla I. Habsbursko – Lotrinského, svátku připomínaného katolickou církví 21. října, připravilo Sdružení monarchistů z.s. Brno, ve spolupráci s římskokatolickým farním úřadem v Brně na Petrově a s Vojenským a špitálním řádem svatého Lazara Jeruzalémského, slavnostní Mši svatou k připomenutí a uctění památky tohoto posledního císaře rakouského, krále uherského a českého a markraběte moravského.

Mše svatá byla sloužena v diecézní katedrále svatého Petra a Pavla, celebroval katedrální farář P. ThLic. Tomáš Koumal, koncelebranty byli kněží z různých míst Moravy. Hudbou a zpěvem doprovázely obřad Dómský komorní sbor a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá. Z uniformovaných organizací se zúčastnili příslušníci Řádu rytířů svatého Lazara, Řádu rytířů Božího hrobu, Královského řádu moravských rytířů, příslušníci spolku císařsko-královského četnictva, Brněnští ostrostřelci a zástupkyně Kongregace sester Těšitelek. Průběh slavnostní Mše vysílalo přímým přenosem Rádio Proglas.

Císař rakouský a markrabě moravský Karel I. převzal vládu nad rakousko-uherským soustátím uprostřed světové války v roce 1917.

Jeho postoj k válečnému běsnění byl od počátku nástupu na trůn zcela zásadní: válka není řešením! Značnou část svých sil proto směřoval na ochranu válkou a bezprávím postižených vojáků i civilního obyvatelstva, na snahu nesmyslné vraždění ukončit. Pro poválečné řešení problematického rakousko – uherského dualismu navrhoval přeměnu říše na federativní stát.

To vše mu zajistilo pohrdání, výsměch a spoustu nechápajících nepřátel.

 Zemřel ve vyhnanství v roce 1922 ve věku pouhých 34 let !

V křesťanském pojetí se dějinné události nevysvětlují pouze ekonomickými vztahy, politikou, rozložením vojenských sil, nebo důsledky v sociálních rozdílech obyvatelstva. Berou se v úvahu i souvislosti mezi hříchem a pokáním. A to nejen jednotlivců ale i skupin obyvatel, kteří se svými postoji na hříchu či pokání podíleli. Z uvedeného pohledu je někdy porovnáván zánik Velké Moravy s rozbitím Rakouského mocnářství.

Jak známo, moravský král Svatopluk kvůli svým politickým ambicím přispěl k vyhnání žáků arcibiskupa – svatého Metoděje – z Moravy. Tento hřích přispěl po několika desetiletích k zániku Velkomoravské říše a k přenesení moravské koruny do sousedních Čech.

V roce 1918 střední Evropa odmítla mírové snahy svého zákonného panovníka. K jeho likvidaci byly použity stejné metody, které doprovází lidské konání od nepaměti až do dnešních dob. Císař sice nebyl zavražděn, ale byly mu poskytnuty k životu takové podmínky, které zapříčinily jeho onemocnění a předčasnou smrt.

Na území rozbitého rakouského mocnářství vznikly nové sekulární republiky. Výsledek? Jugoslávie, Československo i Rumunsko jsou zmítány národnostními rozpory, přichází německá okupace, rozpad států a druhá světová válka. Po jejím skončení pak totalitní režimy a nový rozpad Jugoslávie i Československa.

Jaké pokání mají konat národy za omyly svých vůdců? Když jejich činy i ti uvážlivější schvalovali přinejmenším mlčením, mnozí další ještě provolávali svým představitelům slávu!

V roce 2004 byl za své mírové snahy a pro příkladný křesťanský život prohlášen císař Karel I., papežem Janem Pavlem II., za blahoslaveného.

V prvé řadě bychom se měli  k památce císaře rakouského a markraběte moravského hlásit !

Přesto, že ve čtvrtek 20. října 2016 večer panovalo v Brně nepříjemné „dušičkové“ počasí, zaplnil se prostor katedrály početnými návštěvníky. Dík patří všem zástupcům

organizací, sdružených kolem Moravského Kulatého Stolu, za jejich účast. Samozřejmě členům Sdružení monarchistů Brno a členům Královského řádu svatých Rostislava a Kolumbána, dále Mladým Moravanům, účastníkům z Moravského národního kongresu a ze spolku Morava nejsou Čechy.

Samotná Mše svatá byla bezesporu nezapomenutelnou událostí jak pro věřící, tak i pro ty dosud „hledající“ a konec konců i pro všechny další účastníky, kteří o významu liturgických obřadů a o osobě císaře a markraběte Karla mnoho neví. Jako příklad je možno uvést výpravu čínských turistů, kteří nešetřili gesty obdivu. Perfektní výkon obou hudebních těles, krása a pestrost uniforem i řádových oděvů, vznešená architektura dómu, samotný průběh bohoslužby a v závěru chorál císařské hymny – to vše dohromady znamená zážitek pro každého návštěvníka.

Po ukončení obřadů Mše svaté se konalo uzavřené setkání organizátorů s představiteli katolických i evangelických církevních kruhů, rytířských řádů, společenských organizací a dalších pozvaných hostů. Zastoupení měl i Moravský Kulatý Stůl. Při malém občerstvení a při našem moravském víně si měli všichni co říci a dohodnout spolupráci v další činnosti.

Follow