Číslo 101
IMIGRANTI A EU
FollowMgr. Petr Michek, 26. září 2016
Evropa má řadu zkušeností s imigranty a jako taková je známá svou vstřícností a pomocí. V roce 1915 uskutečnili Turci genocidu Arménů a zabrali jejich území. Arméni se rozutekli nejen do západní Evropy, ale i do zemí středního východu, USA i Kanady.
Po roce 1918 utíkali z Ruska před bolševiky do střední a západní Evropy nejen Rusové a Ukrajinci, ale i Bělorusové a tehdejší Československo bylo vítanou destinací při jejich cestě na západ.
V roce 1938 a 1939 utíkali před sudetskými Němci z československého pohraničí a později z obsazeného zbytku Československa (přejmenovaného na Protektorát Čechy a Morava) nejen Židé, ale také Češi, Moravané a nacismus odmítající Němci.
V roce 1945 byli na základě dohody vítězných mocností v Postupimi z Československa odsunuti obyvatelé německé národnosti, kteří našli nové domovy v Rakousku, ve Spolkové republice Německo a také v Německé demokratické republice (tehdejším východním Německu), která byla pod okupační správou SSSR.
V padesátých letech Československo přijalo uprchlíky z Řecka. V roce 1956, po potlačení maďarského povstání, přijaly země západní Evropy tisíce maďarských uprchlíků. V roce 1968, po potlačení tzv. „Pražského jara“ vojsky Varšavské smlouvy, emigrovaly z Československa na západ i do USA a Kanady desítky tisíc obyvatel.
V devadesátých letech dvacátého století, při rozpadu Jugoslávie a následné občanské válce a zejména po napadení Srbska letadly NATO, zažila Evropa imigrantskou vlnu z bývalých zemí Jugoslávie. Ale vždy se podařilo uprchlíky integrovat a zapojit je do většinové společnosti, kde se většinou dobře uplatnili, neboť pocházeli z příbuzného civilizačního okruhu.
V letech 2005 – 2015 se do České republiky postupně přistěhovalo cca 540 tisíc imigrantů. Mezi přistěhovalci dominovali zejména Ukrajinci (149 tis.), Slováci (78 tis.), Vietnamci (47 tis.) a Rusové (44 tis.). Za stejné období 2005 – 2015 se z České republiky vystěhovalo cca 206 tisíc osob, z nichž více jak polovinu tvořili Ukrajinci a Slováci.
Ovšem během posledních dvou let zažívá Evropa doslova expanzi různých etnik z Asie a z Afriky, které se snaží přes Řecko, Itálii a Francii dostat do Německa, Švédska a dalších vyspělých západoevropských států. Většina z nich vyznává islám a domnívá se, že Evropané jsou povinni je přijmout a poskytnout jim štědré sociální dávky, byty a plné zaopatření. Že by se měli začít učit jazyk hostitelské země a zajímat se o práci, tak to je nezajímá. Pouze usilují, aby co nejdříve dostali azyl a v rámci scelování rodin si mohli do Evropy pozvat svou široce rozvětvenou rodinu. Že podle evropského práva je žena v Evropě postavena na roveň muži, a že zde neexistuje mnohoženství a neuplatňuje se zde „právo šaria“, je vůbec nezajímá!
Bývalé koloniální velmoci jako je např. Francie, Velká Británie a Holandsko mají na svém území, díky své koloniální politice, miliónové populace muslimů, z nichž první i druhá generace byly vděčny, že se mohly v Evropě usadit, založit rodiny a zde pracovat a žít. Ovšem třetí generace, pod vlivem zfanatizovaných imámů, se často radikalizuje a snaží se pomocí teroru změnit Evropu k obrazu svému.
Nešťastná expanzivní zahraniční politika USA, Velké Británie i Francie způsobila, že celé oblasti středního Východu a zejména státy severní Afriky byly rozvráceny pod vlajkou vývozu demokracie západního stylu. V pozadí vyvolaných válek je ovšem boj o naftová pole, která se v těchto státech nacházejí.
Irák a Libye, státy, kde v minulosti vládli autokratičtí diktátoři a rovněž tak Sýrie, jsou dnes rozvrácené země, zmítající se v občanské válce a utíkají z nich sta tisíce imigrantů, kteří směřují do Evropy. Vrcholem politické „naivity“ bylo pozvání pro imigranty od německé kancléřky A. Merkelové, které způsobilo, že během jednoho a půl roku přišlo do Německa cca 1,5 milionů imigrantů z Asie i z Afriky, kteří přišli za vidinou vysokých sociálních dávek a plného zabezpečení svých životních potřeb. Dnes jsou rozčarováni skutečností, že ani v Německu nepadají do úst „pečení holubi“! A samotní Němci to kancléřce vracejí v zemských volbách, kde její stranu odsouvají na okraj své přízně.
Konspirativní teorie říkají, že vše co se v těchto zemích děje, bylo učiněno ve prospěch USA a naopak pro oslabení Evropské unie, neboť ta je velkým hospodářským konkurentem USA, které se ji dnes snaží spoutat dohodou o volném obchodu (TTIP), jenž by měla USA přinést velké výhody. A problémy Evropy s imigranty by měly v zásadě odvést pozornost od TTIP.
A tak se nelze divit, že některé státy odmítají akceptovat diktát USA, Bruselu i bývalé „soudružky“ Merkelové na přerozdělování imigrantů po celé Evropě, o které si již dnes štěbetají vrabci po střechách, že byla aktivní agentkou východoněmecké STASI. Vždyť také studovala na Ukrajině v Doněcku! USA ji dlouhodobě odposlouchávaly, a tak panuje podezření, že na ní něco mají, a ona musí „skákat, jak strýček Sam píská“.
A do toho všeho zazněl rozhořčený hlas vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zaida Raada Husajna, který kritizoval představitele řady států, včetně prezidenta České republiky Miloše Zemana, že odmítají vstup uprchlíků na svá území, schvalují jejich zadržování v záchytných zařízeních či souhlasí s jejich vracením do sousedních zemí a jejich vystupování nazval populistickým, demagogickým a přirovnal je k praktikám propagandy Islámského státu!?!
Úplně opomenul, že suverénní státy se řídí vlastními zákony, a že jejich prioritou musí být ochrana vlastních hranic a vlastních obyvatel. Ostatně dnešní situace v Německu, ve Francii, v Holandsku či Švédsku, kde přehnali tzv. „politickou korektnost“ a opomněli hájit zájmy svého vlastního obyvatelstva, názorně ukazuje, kam může vést nesmírná vstřícnost k cizímu etniku, které odmítá dodržovat zákony hostitelské země, odmítá se integrovat do většinové společnosti a pouze požaduje vysoké sociální dávky a plné zaopatření.
Zajímavé ovšem je, že Zaíd Raad Husajn nekritizoval bohaté arabské země jako jsou Saudská Arábie či Katar nebo další státy z Perského zálivu, že odmítají na svá území přijmou své náboženské soukmenovce z Iráku či Sýrie.
Saudská Arábie, místo aby uprchlíkům nabídla dočasné ubytování v klimatizovaných stanech, které běžně používá pro poutníky, kteří putují do Mekky, tak Evropské unii nabídla finanční zajištění výstavby stovek mešit!!!
Jak je známo, mešity v evropských státech v mnoha případech sloužily a slouží jako logistická centra islamizace v daném státě. Například Francie již vypověděla desítky fanatických imánů, kteří od francouzského státu brali podporu, ale v mešitách hlásali „džihád“ proti nevěřícím a vyslovovali podporu Islámskému státu.
Státy střední Evropy, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Česká republika, sdružené v tzv. „Vyšehrádské čtyřce“, důrazně odmítly požadavky německé kancléřky A. Merkelové na přerozdělení imigrantů z Německa do dalších států EU. Nárůst zločinnosti ve Švédsku, Holandsku, Francii i Německu je dostatečným varováním pro další státy EU, aby odmítly přijmout převážně muslimské imigranty na svá území. Výstižně to vystihl prezident České republiky Miloš Zeman, když prohlásil: „Není pravdou, že každý muslim je terorista, ovšem pravdou je, že každý terorista byl doposud vždy muslim!“
V Maďarsku se 2. října 2016 uskuteční referendum o přerozdělování imigrantů mezi členské země EU na základě povinných (bruselských) kvót a lze očekávat, že je Maďaři naprostou většinou odmítnou. Tato iniciativa maďarského premiéra V. Orbána namíchla lucemburského ministra zahraničí Jeana Asselborna, který dne 13. září 2016 v německém listě Die Welt žádal vyloučení Maďarska z EU!?! Na jeho slova neprodleně reagoval maďarský ministr zahraničí Péter Szijártó, který odmítl hrubé zasahování Jeana Asselborna do vnitřních záležitostí Maďarka, když prohlásil, že Maďaři mají právo svobodně si rozhodnout, s kým chtějí žít, a o tom nebudou rozhodovat bruselští byrokraté ani lucemburský ministr zahraničí!
Nedávno naše masmédia „opomenula“ informovat občany o prohlášení rakouského kardinála a vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna, který u příležitosti 333. výročí bitvy u Vídně (roku 1683, zde byla poražena stotisícová turecká armáda) prohlásil, že muslimové se snaží vymýtit křesťanství a ovládnout Evropu! V Rakousku je dnes údajně již kolem 200 mešit, takže jeho slova jsou vysoce varovná!
Převážně křesťanská Evropa vždy potřebným imigrantům pomohla a také pomáhá, ale na úkor vlastních obyvatel již dále nemůže financovat miliony ekonomických migrantů, kteří se snaží využít jejího sociálního zabezpečení, aniž by cokoli do něj přinesli.
Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus moderní katastrální hranice na území města
Jiří Vaňáček, 24. září 2016
Část veřejnosti je obeznámena s faktem, že územím Jihlavy prochází historická zemská hranice Moravy a Čech, ale ne každý ví, kudy tato hranice prochází. S jejím průběhem je to poněkud složitější a tato hranice zde během historie doznala různých změn. V tomto článku se píše především o poslední zemské hranici Moravy a Čech, platné coby hranici vyšších územně správních celků až do konce roku 1948. Povědomí o přesném průběhu této hranice je však nevalné a to dokonce i mezi historiky, kteří si s oblibou ulehčují práci se zakreslením této hranice do současných map, kdy se snad ani nenamáhají nastudovat si dostatečně relevantní zdroje, jimiž jsou výlučně dobové katastrální mapy, vydané od 19. století do roku 1948. Dosud neexistuje snad žádná literatura nebo článek v novinách, či časopisech, které by tuto hranici popisovaly v souladu s těmito mapami. Zvláště rozšířeným nešvarem je, v lepším případě, prezentovat jako zemskou hranici čáru, která vznikne na území Jihlavy prostým obtažením současné hranice mezi katastrálními územími, která se i v dobách první republiky rozkládala podél této hranice, přičemž se volně inspirují zákresem zemské hranice na ne právě dostatečně podrobných mapách z 19. či 20. století. V horším případě se však i v renomovaných dílech objeví klidně mapy, které si průběh zemské hranice
v oblasti Jihlavy doslova vycucávají z prstu, což se stalo v případě mapových listů 24 a 26, tvořících součást osmého svazku Historického atlasu měst České republiky. V řadách široké veřejnosti se totiž obvykle nenajdou jedinci, kteří by měli dobové katastrální mapy nastudované a odvážili by se zpochybňovat přesnost děl, za nimiž stojí lidé s tituly. Tato neutěšená situace proto byla motivací k sepsání tohoto článku, který by měl vnést světlo do této problematiky.
Je nutno dodat, že po zrušení zemského zřízení k 1. lednu 1949 došlo na území Jihlavy ke změně katastrálního členění (počátkem 50. let sloučena katastrální území Jihlava-Brtnické Předměstí, Jihlava-Dřevěné Mlýny, Jihlava Vnitřní Město, Jihlava-Špitálské Předměstí a Jihlava-Předměstí Matky Boží), nebo průběhu katastrálních hranic a nelze proto tvrdit, že je možné rekonstruovat na území Jihlavy zemskou hranici Moravy a Čech čistě podle průběhu současných katastrálních hranic. O zemské hranici Moravy a Čech se dále traduje, že prochází korytem řeky Jihlavy, od níž se dále odkloní na sever, sledujíc linii, kterou vyznačovaly čtyři vysoké barokní hraniční kameny (známé i jako hraničníky, či pylony), nacházející se na různých místech současného správního území města.
Obrázek 1 – Hraniční kámen na křižovatce ulic Sokolovské a Jiřího z Poděbrad. Snímek pořídil autor článku.
Tyto hraniční kameny vytvořil známý sochař Viktor Václav Morávek z Polné (1715 až 1779) a jedná se o sloupy ve tvaru komolého jehlanu o výšce 4,88 m, mající na vrcholu kouli, na příslušných stranách znaky Moravy a Čech (orlici a lva) a dále latinské nápisy: „Hranice mezi Čechami a Moravou“, „Postaveno roku 1750“, „Tímto rozhodnutím určili v r. 1750 hranici mezi Čechami a Moravou“, „Za Marie Terezie mající vládu v království Českém“. Motivem jejich vztyčení se stala snaha po řešení vleklého sporu o průběhu moravsko-české zemské hranice v oblasti Jihlavy.
(zdroj: Kuča Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 5. (H -Kole), Libri, Praha 1997)
Nejblíže k řece lze nalézt hraniční kámen, umístěný na parcele č. 455/1 v k. ú. Jihlava, jež je k vidění z Polenské ulice. Chceme-li se k němu dostat blíž, stačí zazvonit u manželů Rohových, vlastnících přilehlý dům na adrese U Skály 1. Pan Zdeněk Roh je bývalý vojenský pilot, žijící v tomto domě už od svého narození roku 1939. Překročíme-li nedalekou železniční trať a budeme dále pokračovat ulicí Jiřího z Poděbrad směrem k ulici Sokolovské, dorazíme ke druhému hraničnímu kameni, jenž se nachází u křižovatky s výše zmíněnou Sokolovskou ulicí (obr. 1). Půjdeme-li Sokolovskou ulicí k severovýchodu a pak ulicí Pávovskou, spatříme poblíž autobusové zastávky „Kronospan“ třetí, bohužel již poškozený hraniční kámen. Poslední hraniční kámen nalezneme, pokud půjdeme Pávovskou ulicí ještě asi 410 metrů k severu, pak odbočíme do Heroltické a následně mineme domy východně od křižovatky s ulicí Průmyslovou. Nicméně pouze málo lidí ví, že tyto čtyři hraniční kameny nevyznačují poslední platnou hranici Moravy a Čech, která byla správní hranicí do konce roku 1948, ale pouze hranici, která byla v platnosti jen velice krátkou dobu, protože už na mapách stabilního katastru (k dispozici na adrese http://archivnimapy.cuzk.cz/ nebo v papírové podobě v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru v Praze) z roku 1835, je zakreslena na území Jihlavy již poslední platná hranice Moravy a Čech, sledující odlišnou linii!
Obrázek 2- Aplikace s indikačními skicami ze sbírky Moravského zemského archivu, zobrazující severní část bývalého katastrálního území Jihlava–Špitálské Předměstí. První a druhý hraniční kámen růžově zakroužkoval autor článku.
Kromě toho jsou na těchto mapách zakresleny i všechny čtyři hraniční kameny. Dle sdělení od Václava Štěpána z Jihlavy, platila linie vyznačená touto čtveřicí hraničních kamenů jen asi 10 let a údajně má tuto informaci od jihlavského historika Zdeňka Jaroše. Poslední platná hranice Moravy a Čech sice na části území Jihlavy probíhala korytem řeky Jihlavy, ale již málo se ví o regulacích jejího koryta, provedených ve 20. století mezi Pražským mostem a mostem, spojujícím ulici Humpoleckou s ulicí Na Dolech. Pokud se týče nejzápadnější části statutárního města Jihlavy, jímž je katastrální území Hosov, tak zde se poslední zemská hranice Moravy a Čech k němu vůbec nepřimyká, jelikož prochází středem koryta řeky, přičemž zde hranice Jihlavy prochází po pravém břehu řeky, zatímco celá šířka koryta řeky zde v současnosti náleží ke katastrálnímu území Dvorce u Jihlavy (které bylo původně celé v Čechách), a po prohlédnutí starších katastrálních map a map evidence nemovitostí je patrné, že zde v dobách reálného socialismu došlo k přesunu katastrální hranice ze středu koryta řeky na jeho pravý břeh. Protože je blízký Rantířov samostatnou obcí, opouští poté zemská hranice blízkost hranice statutárního města Jihlavy. K území statutárního města Jihlavy se poslední zemská hranice Moravy a Čech přiblíží u místa, kde se setkávají hranice katastrálních území Rantířov, Výskytná nad Jihlavou a Horní Kosov, přičemž Horní Kosov náleží k Jihlavě, aniž by se jeho katastrální území v současnosti přimykalo k poslední zemské hranici Moravy a Čech, neboť i jeho současná severozápadní hranice prochází po pravém břehu řeky Jihlavy, zatímco zemská hranice prochází podél ní středem koryta řeky dále k severovýchodu. Teprve od trojmezí katastrálních území Jihlava, Horní Kosov, Plandry, pokračuje dále poslední zemská hranice Moravy a Čech v souladu se současnou katastrální hranicí a to až k východnímu okraji mostu, spojujícího ulici Humpoleckou a ulicí Na Dolech. Dále na východ byly v minulosti provedeny regulace koryta řeky. Použijeme-li mapovou aplikaci na serveru http://kontaminace.cenia.cz/, získáme kromě jiného i možnost porovnat průběh současného koryta řeky s tím, jaký mělo na snímcích z roku 1953. Ze srovnání je patrné, že původní koryto vykazovalo značné odchylky od současného koryta na dvou místech. Jednak východně od mostu spojujícího ulici Humpoleckou s ulicí na Dolech, zahýbalo směrem ke Starým Horám, přičemž probíhalo skrz parcely několika budov, jež se zde nacházejí západně od Českého metrologického institutu (obr. 3).
Obrázek 3 – Budovy firem Mateza, Mazda a ADJCZ, jimiž prochází zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.
Druhou odchylkou, které si povšimneme, je meandr, jenž se nacházel jižně od budovy jihlavského Kauflandu a směřoval směrem na jih od současného koryta. Částečně průběh tohoto meandru respektuje stávající hranice mezi katastrálními územími Jihlava a Bedřichov u Jihlavy, přičemž zde rozděluje mezi oba katastry i několik budov a tenisových kurtů, z nichž některé patří společnosti Teniscentrum Jihlava, a. s..
Podíváme-li se na kopii výřezu dobové katastrální mapy, všimneme si ještě drobného narovnání řeky, provedeného mezi tímto meandrem a Pražským mostem. Sluší se dodat, že celý původní průběh koryta řeky mezi oběma mosty je k vidění i na mapě pozemkového katastru.
Je zajímavé, že některé parcely původního koryta dodnes (léto 2016) existují západně od výše zmíněného Českého metrologického institutu. Původní koryto, z doby před regulacemi řeky, je tedy oním korytem, kudy podle map stabilního katastru prochází poslední platná hranice Moravy a Čech, která se zde zřetelně liší od současných katastrálních hranic, jež ji u koryta řeky respektují pouze částečně. Poslední platná zemská hranice Moravy a Čech pak dále prochází korytem řeky k východu, přičemž mezi Moravu a Čechy rozděluje Pražský most (obr. 4).
Obrázek 4 – Pražský most v Jihlavě, pod jehož středním obloukem prochází historická zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.
Asi 69 metrů východně od něho pak zemská hranice ve shodě se současnou katastrální hranicí odbočí k severu, procházejíc kolem Památníku královské přísahy (obr. 5), přibližně středem asfaltové silnice (obr. 6) mířící k areálu Hasičského záchranného sboru kraje Vysočina.
Obrázek 5 – Památník královské přísahy. Snímek pořídil autor článku.
Obrázek 6 – Asfaltová silnice procházející kolem Památníku královské přísahy k areálu HZS Kraje Vysočina. Snímek pořídil autor článku.
To, že se tento památník nacházel v 19. století již na Moravě, dosvědčuje vedle dobových map Stabilního katastru i nápis na jeho spodní části, pojednávající o jeho opravě, kde nechybí zmínka
o moravském Zemském výboru, který převzal uhrazení nákladů na jeho obnovu, provedenou v září roku 1859 (Zdroj: Národní památkový ústav: Plány Pomníku královské přísahy z let 1855 a 1858. Dostupné z: http://www.npu.cz/download/1121687134/zpp05_03_261_264.pdf) Celý průběh zemské hranice od Starých Hor až k tomuto místu je v souladu s dobovými katastrálními mapami zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je autor tohoto článku) .
Poté, co zemská hranice dospěje (opět ve shodě se stávající katastrální hranicí) k plotu areálu Hasičského záchranného sboru, prochází pak jím mírně severozápadním směrem, přičemž rozděluje mezi obě země jednu z jeho budov. Zemská hranice i nadále pokračuje ve shodě se současnou hranicí katastrální až ke křižovatce s ulicí Sokolovskou, kde se od stávající katastrální hranice odchyluje a pokračuje dále k severovýchodu středem silnice v Sokolovské ulici, přičemž na křižovatce s ulicí Jiřího z Poděbrad se zemská hranice odchýlí od středu silnice a prochází pak dále opět ve shodě se stávající katastrální hranicí po jejím východním okraji, kudy dál pokračuje až ke sportovnímu hřišti, kde se přibližně naproti plotu, který odděluje pozemky patřící k domům Sokolovská 103 a 105 od stávající katastrální hranice odchýlí směrem k východu a vede pak areálem hřiště Sokolu Bedřichov směrem k severovýchodu. Je třeba dodat, že na křižovatce ulic Sokolovské a Jiřího z Poděbrad zemská hranice těsně míjí druhý hraniční kámen.
Poté co zemská hranice projde areálem výše zmíněného hřiště, zamíří k sousednímu tenisovému kurtu, jímž také projde severovýchodním směrem, přičemž jeho většinu ponechá na Moravě. Hranice pak dále dělí mezi obě země sousední fotbalové hřiště a pokračuje severovýchodním směrem do sousedního areálu, kde probíhá okrajovou východní částí budovy firmy Stavmat (obr. 7) na parcele č. 5147/15 v katastrálním území Jihlava, přičemž míří dále k severovýchodu a pak pokračuje středem ulice U Hlavního nádraží (obr. 8), kde opět vede v souladu se stávající hranicí.
Obrázek 7 – Budova firmy Stavmat. Snímek pořídil autor článku.
Obrázek 8 – Ulice U Hlavního nádraží. Středem vozovky vlevo od obytných domů prochází historická zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.
Na severním konci této ulice se opět od stávající katastrální hranice odchýlí, procházejíc mírně k severovýchodu areálem vlakového nádraží Jihlava, přičemž prochází budovami na parcelách č. 6193 a 6192. Zajímavostí je, že budova na parcele č. 6192 je zakreslena již na prvorepublikových mapách českého katastrálního území Bedřichov u Jihlavy a moravského katastrálního území Dřevěné Mlýny. Poté, co hranice mine roh sousední budovy na parcele č. 6191/6, k severovýchodu, procházejíc přes čtyři válcové technické objekty Kronosopanu (zprivatizované bývalé Jihlavské dřevařské závody) a parkoviště této firmy (obr. 9).
Obrázek 9 – Parkoviště firmy Kronospan. V pozadí jsou vidět čtyři válcové technické objekty firmy. Snímek pořídil autor článku.
V místě tohoto parkoviště je na katastrálních mapách Dřevěných Mlýnů zakreslen hraniční kámen, který byl později přemístěn k autobusové zastávce „Kronospan“. (Tento hraniční kámen je sice zakreslován na katastrálních mapách Dřevěných Mlýnů, ale v katastru českého Bedřichova (obr. 10), jehož katastrální území tehdy neslo název Bukovno. Pro vysvětlení je třeba dodat, že mapy stabilního katastru (a následně i mapy pozemkového katastru) byly zpravidla pořizovány pro každé katastrální území samostatně a to tak, že sousedící katastry byly pouze označeny svým názvem, ale jejich parcely, ani objekty na nich, se již zpravidla nezakreslovaly. Čtveřice jihlavských hraničních kamenů, ale byla natolik významná, že jednotlivé hraniční kameny byly zakreslovány i do map katastrálních území, k nimž nepatřily, pokud jejich poloha zasahovala do mapového listu příslušného katastrálního území.)
Obrázek 10 – Část historické mapy katastrálního území Dřevěné Mlýny, dostupné v aplikaci císařských povinných otisků map stabilního katastru. Vidíme zde původní polohu třetího hraničního kamene (je dodatečně zakroužkován), nacházejícího se nyní u autobusové zastávky „Kronospan“. Jak je z mapy patrné, nacházel se tehdy mimo katastr Dřevěných Mlýnů na území Čech. Zakroužkování hraničního kamene provedl autor článku.
Když hranice mine výše zmíněné parkoviště, stáčí se prudce k jihovýchodu přibližně v místě vjezdu do areálu společnosti Kronospan, vzápětí pak prochází budovou na parcele č. 5176/70 v katastrálním území Jihlava, poté se stočí více k jihu, procházejíc okrajovou západní částí budovy na parcele č. 5176/11 v témže katastru. Přibližně uprostřed této budovy se pak hranice stočí k východu, přičemž prochází sousední budovou okrajovou jižní částí parcely č. 5176/80. Asi 44 metrů západně od západní hranice parcely č. 5114/2 se hranice Moravy a Čech prudce stáčí k severu a následně k severozápadu až dospěje k budově na parcele č. 6241/7, kterou prochází, přičemž malá jihovýchodní část budovy patří k Moravě a zbytek k Čechám. V jižní části této budovy pak zemská hranice udělá v úhlu přibližně 90° obrat k severovýchodu, přičemž v severovýchodním rohu areálu společnosti Kronospan prochází budovami na parcelách č. 5250/4 a 5250/5. Když zemská hranice dospěje ke hranici parcely č. 6167/1 v katastrálním území Jihlava, odkud dále pokračuje po hranici mezi katastrálním územím Jihlava a Bedřichov až k silnici spojující Bedřichov s Herolticemi. Po této silnici potom zemská hranice v souladu se stávající katastrální hranicí pokračuje směrem k severozápadu, kde odbočí k severu (obr. 10) a k severozápadu, procházejíc po plotě mezi českou firmou Zvoza s.r.o. a moravskou firmou DEVILLE TPC Jihlava s.r.o. (obr. 11), pokračuje dále po hranici katastrálních území Jihlava a Bedřichov u Jihlavy až do Pávovské ulice, kde pak pravděpodobně dělí parcely 5301/3 a 5301/6, u jejíhož severozápadního rohu otočí k severovýchodu a v zápětí k východu a pokračuje chvíli v souladu se stávající katastrální hranicí, přičemž probíhá domem č. p. 5199 (obr. 12), později se od katastrální hranice nepatrně odchýlí, avšak pokračuje dále souběžně s ní (lze usuzovat, že minimálně část zemské hranice zde vede po linii, která tvořila hranici obou katastrálních území, tak jak byla zakreslena na katastrální mapě k. ú. Jihlava, nově vydané v 50. letech 20. století. Tato linie se trošku lišila od moderní hranice obou katastrálních území) a od nejzápadnějšího bodu parcely č. 5306/2 zase až po hranici obou katastrálních území až k parcele č. 5293/2 v katastrálním území Jihlava, kde se pak zemská hranice odchýlí k jihovýchodu, procházejíc po východní hranici parcely č. 6171/11 v katastrálním území Jihlava.
Obrázek 11 – Po plotě mezi firmami Zvoza s.r.o. (dům vlevo se sedlovou střechou) a DEVILLE TPC Jihlava s.r.o. (bílá budova vpravo s plochou střechou) prochází historická zemská hranice Moravy a Čech, jakož i stávající hranice katastrálních území Jihlava a Bedřichov u Jihlavy. Snímek pořídil autor článku.
Obrázek 12 – Dům č. p. 5199 v Pávovské ulici, jímž probíhá historická zemská hranice Moravy a Čech. Na území Čech se nachází jen levá garáž. Snímek pořídil autor článku.
Po této hranici parcely pokračuje k místu, které se nachází přibližně 47 metrů východně od severovýchodního rohu nedaleké budovy na parcele č. 5294/8 v katastrálním území Jihlava. V tomto bodě pak zemská hranice otočí prudce k severovýchodu a v místě, které je vzdáleno asi 52 metrů západně od stávající hranice mezi katastrálními územími Jihlava a Heroltice u Jihlavy, přičemž se na hranici parcel č. č. 5293/1 a 5292, prudce stáčí směrem k poslednímu hraničnímu kameni, který se nachází u silnice do Heroltic (obr. 13).
Obrázek 13 – Hraniční kámen u silnice z Bedřichova do Heroltic. Snímek pořídil autor článku.
Podle historické mapy pozemkového katastru katastrálního území Dřevěné Mlýny se zdá, že by tento hraniční kámen byl jediným jihlavským hraničním kamenem nacházejícím přesně v trase i poslední platné zemské hranice Moravy a Čech. Ovšem dle historické mapy pozemkového katastru katastrálního území Hruškové Dvory. (Viz http://archivnimapy.cuzk.cz/com/0916-1/0916-1-001_index.html)
Od tohoto místa se pak zemská hranice stáčí směrem k východu a následně k severovýchodu, procházejíc po jižním okraji parcely č. 450/4 v katastrálním území Hruškové Dvory se ukazuje, že ani tento nebude přesně na zemské hranici, jelikož ta ho zde velice těsně míjí, procházejíc středem původní silnice z Heroltic do Bedřichova. Okraj této parcely zde představuje bývalý okraj silnice z Bedřichova do Heroltic. Když zemská hranice Moravy a Čech dorazí k jihozápadnímu konci parcely č. 449/33, vede pak k severovýchodu po jejím jižním okraji a pak okrajovou jižní částí silnice k západnímu konci parcely č. 449/32, odkud pak vede po severozápadní hranici parcely č. 449/11 v katastrálním území Hruškové Dvory. Když dorazí k východní hranici této parcely, stočí se zemská hranice Moravy a Čech prudce k jihu a pokračuje dále po východních hranicích parcel č. 449/11, 449/15, 449/16 a 449/17 až k místu, kde se nachází nejjižnější bod parcely č. 449/20, kde se zemská hranice lomí prudce k jihovýchodu a pokračuje dále po jižní hranici parcely č. 449/26. Zajímavostí této parcely je, že její značná část náležela k jednomu rybníku v katastru českých Heroltic, jenž později zanikl. Až potud je průběh zemské hranice Moravy a Čech zrekonstruovaný na následující mapě, autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku. K jihovýchodu pokračuje zemská hranice Moravy a Čech po jihozápadní hranici parcel č. 449/30, 451/3 a 452/7. Poté se stočí k severu, přičemž vede po západní hranici parcel č. 452/9 a následně v sousedním katastrálním území Heroltice u Jihlavy po západní hranici parcel č. 311/1 a 308/2. Poté se stočí prudce k jihovýchodu, přičemž vede po severní hranici posledně jmenované parcely a následně po severní hranici sousední parcely č. 308/3. Poté se stočí prudce k jihozápadu a vede po východní hranici posledně jmenované parcely a dále po východní hranici parcel č. 310/2 a 311/4. Dále se zemská hranice vrací do katastru Hruškových Dvorů a vede podél jeho severní hranice, přičemž zde oproti ní tvoří malý oblouk. (Viz mapa na wikimedia commons – na této mapě je patrné, že se zemská hranice obloukovitě odchyluje od jižního břehu bezejmenného potoka. Patrné je to i na následující mapě, která představuje náčrt z šetření o změně katastrální hranice mezi Herolticemi a Hruškovými Dvory z roku 1982, kde je stará katastrální hranice přeškrtnuta) Poblíž silnice, spojující jihlavskou část Hruškové Dvory s taktéž jihlavskou Švábkou (pro zajímavost se sluší dodat, že dříve měla status místní části Heroltic) pak zemská hranice zamíří nepatrně do katastrálního území Heroltice u Jihlavy a následně překročí výše zmíněnou silnici. Po jejím překročení zamíří k severu, procházejíc souběžně se silnicí. Jižně od odbočky na jihlavské letiště pak zemská hranice zamíří na jihovýchod směrem k budovám letiště (Obr.14) které ponechává na Moravě. Úsek zemské hranice od silnice z Bedřichova do Heroltic je až k letišti zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).
Obrázek 14 – Jihlavské letiště. Snímek pořídil autor článku.
Nedaleko budov letiště se hranice láme k východu, směrem k nedalekému lesu, procházejíc severně od budov letiště přes přilehlé parkoviště. Když hranice překročí příjezdovou silnici k letišti, probíhá dál do lesa mezi pozemky zdejších chat, přičemž už zde tvoří nepatrný „hraniční příkop“. Pokračuje dále až k místu, kde se u průseku láme k severu, procházejíc po západním okraji průseku mělkým slabě rozeznatelným dalším hraničním příkopem, který se po chvíli láme k severozápadu, přičemž vstupuje do lesa, kde se tento příkop stává lépe rozeznatelným. Po chvíli je příkop přerušen, nicméně hranice pokračuje dál přímo k severozápadu, avšak po chvíli se láme směrem k severovýchodu a pokračuje dál dobře viditelným dalším příkopem (obr. 15 a 16).
Obrázek 15 – Hraniční příkop v lese severně od jihlavského letiště. Vlevo jsou Čechy, vpravo Morava. Val vedle příkopu je moravský. Snímek pořídil autor článku.
Obrázek 16 – Hraniční příkop v lese severně od jihlavského letiště. Vlevo je Morava, vpravo jsou Čechy. Pro upřesnění dodávám, že val je moravský. Snímek pořídil autor článku.
Poté, co překročí zemská hranice lesní cestu, pokračuje ještě chvíli k severovýchodu a poté se láme přibližně k severu, procházejíc západně od nedalekého rybníčku (obr. 17). Zemská hranice je zde v lesním terénu dobře patrná, protože vede na dobře patrném pomezí jehličnatého a listnatého lesa.
Obrázek 17 – Rybníček nacházející se v blízkosti zemské hranice Moravy a Čech, zachycený od severovýchodu. Snímek pořídil autor článku.
Když hranice mine rybníček, vede dál mírně k severovýchodu po východní hranici k. ú. Heroltice u Jihlavy. Poté co zemská hranice opustí okraj lesa, začne se po chvíli od východní hranice Heroltic místy mírně odchylovat, nicméně stále ji v podstatě sleduje až k nejjižnějšímu bodu parcely č. 299/2, po jejíž západní hranici pak pokračuje dále k severovýchodu, přičemž tuto heroltickou parcelu ponechává na Moravě. Když zemská hranice dospěje k místu, kde hranice mezi k. ú. Heroltice u Jihlavy a Měšín, míří k severozápadu, sleduje pak zemská hranice dál téměř celou moderní společnou hranici těchto dvou katastrálních území, přičemž nejprve asi 326 metrů severovýchodně od zástavby bývalé Heroltické místní části Švábka, překročí silnici spojující Jihlavu s Měšínem, poté pokračuje do polí, kde se láme nejdříve k severu a poté k severovýchodu, směrem k dálnici D1, kterou pak překročí přibližně 146 metrů severozápadně od mostu, po němž vede silnice z Měšína do Jihlavy (obr. 18). Zemská hranice pak odtud pokračuje chvíli mírně k severovýchodu až k místu, kde se poblíž několika těšínských budov láme k severozápadu. Úsek zemské hranice od letiště k výše zmíněnému místu u dálnice D1, je přehledně zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).
Obrázek 18 – Místo. v němž zemská hranice Moravy a Čech překračuje dálnici D1. V popředí vidíme kolík s červeně zabarveným vrškem, který se nachází u geodetického bodu, jímž byla označena hranice k. ú. Měšín a Heroltice u Jihlavy. Snímek pořídil autor článku.
Poté, co se zemská hranice nedaleko zástavby Měšína láme k severozápadu, prochází po chvíli po východním okraji lesních pozemků, náležejících do katastrálního území Heroltice u Jihlavy. I zde leze narazit na hraniční příkop. Poté zamíří beze změny směru do lesa, v němž se láme směrem k jihozápadu. Když opustí les, otočí k severozápadu, poté se klikatí podél současných katastrálních hranic, přičemž menší okrajové části moderního katastru Měšína (parcely č. 890, 891 a 893) ponechává v Čechách a pro změnu některé menší okrajové části katastrálního území Heroltice u Jihlavy zase patří na Moravu. Část zemské hranice zde prochází okrajovou částí lesa. Poté, co zemská hranice opustí les, prochází dál po současné hranici katastrálních území Heroltice u Jihlavy a Měšín až k trojmezí hranic katastrálních území Heroltice u Jihlavy, Měšín a Střítež u Jihlavy, kde zemská hranice definitivně opouští území Jihlavy, přičemž zamíří k severovýchodu. Výše popsaná část zemské hranice od zástavby Měšína až k tomuto místu, je přehledně zrekonstruovaná na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).
Na všech v článku zmíněných odchylkách zemské hranice od současné katastrální hranice je opět vidět příklad změny katastrálních hranic, provedených v dobách reálného socialismu, či počátkem 90. Let. Na závěr je třeba dodat, že pokud jsou v tomto článku zmíněna čísla parcel, jedná se o parcely a jejich čísla, existující v době napsání tohoto článku, tedy v srpnu 2016. Je možné, že v budoucnu dojde k dalším změnám katastrálních hranic, změnám hranic parcel, či k jejich přečíslování. Upřímným přáním autora článku je obeznámit širokou veřejnost s poznáním skutečného průběhu poslední zemské hranice Moravy a Čech, a pokud možno přispět ke správnému zakreslení této hranice do map v odborné literatuře.
VODA UŽ JE STRATEGICKÁ SUROVINA
Mgr. Petr Michek, 5. září 2016
Když jsme před lety slyšeli informaci, že voda se bude v budoucnosti prodávat v obchodech, tak jsme tomu ani nechtěli věřit. Na venkově měl každý svoji studnu a ve městech tekla voda z vodovodu. Za kubík vody jsme tehdy platili 60 haléřů a za stočné 20 haléřů. Tak proč ji kupovat? Za pár let bylo všechno jinak. Cena vodného a stočného se dnes v mnoha okresech blíží k hranici 90 Kč za kubík vody a v některých okresech ji už překročili.
V obchodních řetězcích v současnosti kupujeme vodu balenou a můžeme si dokonce vybrat, od které firmy si ji koupíme. Většina vesnic je již napojena na obecní vodovody, takže dnes i na venkově pijeme chlorovanou vodu z vodovodů. Přitom již víme, že příliš velké množství chloru ve vodě je zdraví škodlivé.
Voda vhodná pro kojence je dnes ve většině vodovodů vzácností neboť tyto překračují povolený obsah dusičnanů. Proto ji kupujeme balenou v obchodních řetězcích. Přitom není zcela jisté, zda umělé plastové láhve, v kterých se voda prodává, jsou pro zdraví dětí neškodné.
Po plošných melioracích polí a regulacích toků, které byly v Čechách, na Moravě i ve Slezsku v minulosti prováděny, dnes mizí voda z krajiny. Téměř na celém území České republiky máme deficit nasycenosti podzemních vod. Zmizely remízky a meze mezi poli a s nimi i drobná pernatá zvěř jako křepelky, koroptve a bažanti. Vidět dnes v poli běhat zajíce je téměř zázrak. Scelováním lánů jsme jim zničili přirozené prostředí pro jejich rozvoj.
Vysušili jsme mokřady, narovnali toky a zrušili většinu malých rybníčků a břehových porostů, které byly zdrojem a rezervoárem vody v krajině. Dnes se pokoušíme v rámci technických úprav krajiny dosáhnout zlepšení daného stavu, ale stojí to velké finanční náklady. A v rámci klimatických změn nám krajina vysýchá.
Proto vláda České republiky připravuje koncepci boje se suchem. Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU – ČSL) spolu s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO) připravují k posouzení materiál se značně dlouhým názvem: Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody“. Tento návrh opatření by měl posloužit pro zpracování dlouhodobé strategie pro zajištění dostatku vody pro potřeby obyvatelstva, zemědělství i průmyslu.
Předpokládá se, že v rámci klimatických změn se v roce 2030 v České republice zvedne průměrná roční teplota o jeden stupeň Celsia, následně se zvýší výpar, a také se změní i srážkové průměry v jednotlivých oblastech. Aby se voda v krajině udržela bude nutné budovat malé vodní nádrže, přistoupit k obnově bývalých rybníků, kterých je dnes v České republice o dvě třetiny méně, než v 18. století. Stávající rybníky potřebují odbahnění, aby se zvýšila jejich retenční kapacita. Tam, kde byly malé toky napřímeny bude nutné znovu vybudovat meandry a mokřady, aby se voda v krajině udržela. Na větších tocích lze vybudovat přehrady a zejména poldry, které by zachytily vodu při povodních a následně umožnily její vsáknutí do podzemí.
V České republice bylo vytipováno cca 65 lokalit, kde by se v budoucnosti mohla uskutečnit výstavba přehradních nádrží. V současnosti se prověřuje možnost výstavby cca 4 vodních nádrží. Jedná se o Pěčín v Královéhradeckém kraji, Senomaty a Šanov ve Středočeském kraji a Vlachovice ve Zlínském kraji. Rovněž se mluví o Nových Heřmínovech v Moravskoslezském kraji. Na základě škod způsobených povodněmi na Moravě a ve Slezsku, by bylo záhodno uvažovat o výstavbě několika poldrů v Pomoraví a alespoň dvou přehradních nádrží na Bečvě. Jinak budou povodně stále aktuální.
Holou, zemědělsky obdělávanou krajinu, je nutné oživit pásy větrolamů, které je na mnoha místech nutno znovu dosadit novými dřevinami a keři. Dlouhé svahy, kde hrozí půdní eroze, je nutno zpevnit remízky a novými mezemi a výsadbou keřů a ovocných stromů, jejichž plody by se staly potravou pro malou zvěř a ptactvo. Nedílnou součástí krajiny, než byly vykáceny, bývaly aleje různého stromoví podél polních cest. Obnovit by se měly alespoň po jedné straně cest, aby i těžké zemědělské stroje mohly zajíždět bezpečně na pole. Aby krajina byla opět schopná zadržet potřebné množství vody nejen pro zemědělce, bude nutné přesvědčit uživatele a majitele pozemků o důležitosti pozemkových úprav, nejen pro ně samotné, ale i pro jejich potomky a celou společnost.
V rámci přípravy strategie šetření s vodou připravil ministr životního prostředí Richard Brabec návrh na ztrojnásobení poplatků za čerpání podzemních vod do veřejných vodovodů, což vzbudilo všeobecný odpor. Je to špatný návrh, jehož realizace by v prvé řadě poškodila velkou část domácností, včetně rodin s dětmi a seniory, které jsou napojeny na veřejné vodovody. Přitom odběr vod z podzemních zdrojů v posledních letech trvale klesá a obyvatelé, kteří jsou napojeni na veřejné vodovodní sítě, vůbec nemohou ovlivnit, zda jejich domácnosti odebírají vodu z povrchových nebo z podzemních zdrojů. Trojnásobné zvýšení poplatků za odběr podzemních vod by si vodárenské společnosti promítly do vodného a stočného, které je dnes, oproti minulosti, příliš vysoké. Zejména to lze očekávat u zahraničních společností, které u nás ve vodárenství podnikají.
Když Česká republika vstoupila k datu 1. května 2004 do Evropské unie, obdrželo Ministerstvo životního prostředí od Evropské komise stanovisko, že tato nebude dotovat pro veřejný sektor nevýhodné privatizace vodáren. Přesto i po tomto datu, došlo k další privatizaci okresních vodáren.
Dokonce od roku 2006 Ministerstvo zemědělství zcela rezignovalo na svůj vliv ve vodárnách a dopustilo zrušení tzv. „zlaté akcie“, která sloužila k udržení majoritního podílu a vlivu ve vodárnách. Nakonec zástupci Ministerstva zemědělství ve správních radách vodáren, kteří zde měli zastupovat zájmy státu, v mnoha případech hlasovali pro jejich privatizaci.
V letech 1996 – 2006 v řadě měst a obcí souhlasila zastupitelstva, aby městské vodárny uzavřely se zahraničními koncerny „podivné“ smlouvy – Smlouvy o provozování vodovodů a kanalizací. Dnes na území České republiky ve vodárenství podnikají tyto zahraniční společnosti: Veolia (Francie), Suez (Francie), Energie AG (Rakousko), AQUALIA (Španělsko/Japonsko) a NGW (Německo).
Naštěstí pro Moravu a Moravské Slezsko zůstala většina městských a okresních vodárenských společností v rukou měst a obcí. Pouze zastupitelstva Zlína, Prostějova a Olomouce uzavřela dohody s francouzskou firmou Veolia. V Brně, v Šumperku a v Ostravě dali přednost smlouvě s francouzskou firmou Suez a okresy v okolí Ostravy uzavřely smlouvy se Španělsko/Japonskou firmou AQUALIA.
Důsledkem je, že města, která uzavřela smlouvy se zahraničními firmami (většinou na 30 let) dnes nemají právo požadovat evropské dotace na rozvoj infrastruktury. Městům a okresním vodárnám zůstala povinnost financovat infrastrukturu (obnovu vodních řádů a čistících technologií), zatímco právo na zisk z vodného a stočného přešlo na zahraniční koncerny, které nemusí své zisky investovat zpět v České republice a vyvádějí je do svých mateřských zemí.
Dnes je všem známo, že voda je strategickou surovinou, kterou je nutno chránit a Ministerstvo zemědělství místo aby zabránilo vyvedení zisků z vodného a stočného z okresních vodáren na konta zahraničních koncernů, tak jeho mnozí zástupci dovolili, aby se tak stalo. Proto jsem přesvědčen o skutečnosti, že uzavřené nevýhodné smlouvy se zahraničními koncerny je nutno s garancí státu vypovědět a správu vodáren opět předat městům a obcím. Vždyť jak už bylo řečeno, voda je dnes strategickou surovinou!
POVĚST O KRÁLI JEČMÍNKOVI
Milan Trnka, 1. září 2016
Pokud zadáte v počítači na Wikipedii heslo „Král Ječmínek“, dočkáte se, mimo jiné, následující informace: „Král Ječmínek je podle pověsti moravský král. Svůj domov měl v Chropyni a je ochráncem českých sladovníků.“
Velký ilustrovaný slovník naučný, svazek X (1931) uvádí: „Ječmínek – bájeslovná postava, moravský král. Nazván byl Ječmínkem proto, že jej matka, zapuzená ukrutným manželem, porodila v ječmenovém poli.“
Stručný obsah pověsti: V Chropyni žil bohatý a udatný rytíř, kterého si ostatní moravští páni zvolili za svého markraběte. Do té doby skromný rytíř se však změnil v pyšného, hrubého a hamižného panovníka. Jeho manželka mu změnu v chování vyčítala tak dlouho, až ji rozčilený markrabě nechal vyhnat z chropyňského zámku. Byla těhotná. Skryla se před rozzlobeným manželem v poli ječmene a porodila chlapce. Soucitní lidé ji vzali k sobě a novorozeně pojmenovali Ječmínkem. Po čase si markrabě uvědomil svoji chybu. Nechal manželku hledat, ale nenašel. Výčitky ho dohnaly k sebevraždě. Ječmínek vyrůstal v utajení, vstřebával moudrost, časem získal i nadpřirozené schopnosti a využíval je k pomoci utlačovaným. Lid věří, že Ječmínek se znova objeví ve chvíli, kdy jeho Morava, které je dědicem, bude ohrožena nejvíce.
Pověst byla několikrát v průběhu dlouhých staletí literárně zpracována. Téma je jistě velmi přitažlivé. Původně byla označována jako prastará křesťanská pověst, dokladující vítězství dobra a mírnosti nad pýchou a zlem. V dobách tzv. josefínských reforem ke konci 18. století byl s Ječmínkem ztotožňován habsburský panovník Josef II., kdy lid věřil v lepší sociální poměry na Moravě. V dobách socialismu byla pověst předkládána jako důkaz živé útěchy utiskovaných pracujících ve spravedlivější společenský řád. Pro naše předky se stal z Ječmínka „věčný král Moravy“, od něhož Moravané očekávají pomoc ve chvíli, kdy bude jejich zemi nejhůře.
Není spolehlivě známo kdy a kde pověst vznikla. Postavy královského otce a syna, které by odpovídaly obsahu pověsti, nejsou v průběhu moravské historie dohledány. Literární badatelé uvádí více možných reálných pramenů vzniku pověsti.
Podle jedné z verzí je pověst ohlasem z nejasného období, následujícího po uhersko – moravských válkách za Mojmíra II. Současná obecně přijímaná oficiální tvrzení, že Velká Morava byla Uhry vyvrácena ze svých kořenů, není zřejmě pravdivá. Morava už nemohla být sice považována za středověkou velmoc, neměla ústřední vládu, neměla společného panovníka. Je však zdokladováno, že na moravském území souběžně přežívala na Maďarech více nebo méně závislá území pod vládou místní moravské šlechty. Pověst o Ječmínkovi může být odezvou na existenci těchto drobných panství a na snahu moravské nobility sjednotit se pod jedním panovníkem.
Další verze vzniku pověsti je datována do období 15. století, kdy chropyňské panství získal šlechtický rod Ludaniců. Tento rod pocházel z Uher a byl spřízněn s rodem Arpádovců. Arpádovci byli první dynastií uherských panovníků, kteří vládli od počátků uherského státu v devátém století až do roku 1301. Prvním v řadě těchto panovníků byl Arpád (zemřel roku 907), který odvozoval svůj původ od vůdce hunských kmenů Attily. Prvním křesťanem v rodě se stal Arpádovec Gejza (972 až 997). A slovo „arpá“ v maďarštině znamená ječmen. Zakladatel dynastie Arpád se prý v ječmenovém poli své matce narodil.
V novější době zpracoval pověst o králi Ječmínkovi novinář, básník, spisovatel, vydavatel a sběratel pověstí Antonín Otáhal Plešovský (1864 – 1911), rodák z Plešovce u Kroměříže (pověst vydal roku 1890). Snad nejznámější verze pověsti však pochází z dílny Aloise Jiráska, který do svého díla „Staré pověsti české“, vydaného v roce 1894 převzal od A. Plešovského předmětnou moravskou pověst, kterou ovšem barvitě rozvedl a upravil tak, aby odpovídala čtenářským požadavkům jeho doby.
JAK JSME SE STALI KOLONIÍ
Mgr. Petr Michek, 23. srpna 2016
Pod názvem „Jak jsme se stali kolonií“ vydalo v roce 2015 nakladatelství Rybka Publishers knihu mladé renomované ekonomky Doc. Ing. Ilony Švihlíkové, která je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze, kde vystudovala obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. V roce 2010 byla vydána její první práce na téma „Globalizace a krize“ a v roce 2014 ji vyšla další kniha nesoucí název „Přelom – od Velké recese k Velké transformaci“. Ing. Švihlíková rovněž publikuje v masmédiích, např. v Britských listech, v Deníku Referendum a vystupuje v Českém rozhlasu i v televizních debatách. Patří mezi mladou generaci intelektuálů, kteří zdůrazňují sociální soudržnost společnosti. V současnosti působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických a společenských věd a ekonomie.
Ve své nové knize „Jak jsem se stali kolonií“ autorka popisuje dobu, kterou prošla Česká republika
od počátku sametové revoluce až po dnešek, analyzuje její průběh i současný neutěšený stav a podává návrhy jak danou situaci změnit ve prospěch České republiky. Kniha je napsána čtivým srozumitelným jazykem, takže je pochopitelná i pro ekonomického laika.
Na úvod knihy autorka hodnotí centrálně plánovanou ekonomiku a specifika československého státního socialismu a konstatuje, že Československo bylo na počátku transformace ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku ve velmi dobré ekonomické pozici. Bohužel tento náskok byl v mnoha případech nevyužit, nebo doslova promrhán.
Dále autorka konstatuje, že přestože centrálně plánované hospodářství selhávalo ve zvyšování úrovně svých obyvatel, tak kladlo důraz na potírání nerovností a sociální zajištění. Podpora rodin s dětmi byla v Československu na vysoké úrovni – od novomanželských půjček, mateřské dovolené až po vybudování rozsáhlé infrastruktury jeslí a školek. Pozitivem bylo sociální pojištění, bezplatné lékařské ošetření i léky, pobyty v lázních, celková péče o matky a děti, bezplatné školství, starobní důchody i důchody pro invalidní občany. Na konci osmdesátých let téměř dvě třetiny obyvatel Československa žily v domech a v bytech postavených pro roce 1948 a československé družstevní zemědělství zajišťovalo potravinovou soběstačnost státu.
V roce 1990 byl HDP (hrubý domácí produkt) v Československu na hlavu na úrovni 52 % průměru EHS (Evropského hospodářského společenství), což byl výsledek daleko lepší než v Polsku či v Maďarsku. Přesto jsme ho nedokázali využít a náskok udržet. Příčinu tohoto stavu autorka vidí v použití tzv. Washingtonského konsenzu, jehož prvky se staly vodítkem pro transformaci ekonomiky většiny zemí východního bloku, tedy i Československa.
Washingtonský konsenzus byl vypracován již v roce 1989 americkým ministerstvem financí, Mezinárodním měnovým fondem a skupinou Světové banky a vyzkoušen byl na některých latinskoamerických zemích, které se v osmdesátých letech dostaly do dluhové krize. Washingtonský konsenzus sestává z deseti navzájem propojených bodů, jejichž společným jmenovatelem je víra, že trh je ten nejlepší samoregulující mechanismus, a že role státu má být umenšená. Autorka konstatuje, že Washingtonský konsenzus je esencí neoliberálních politik současného kapitalismu a dnes patří mezi „téměř“ neslušná slova. Rovněž konstatuje, že rozpad východního bloku přišel pro Západ právě včas, neboť bez přehánění lze konstatovat, že představoval záchranu jak ideologickou, tak i ekonomickou, a tu především.
Cituji: „Pád a následná transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další expanze globálního kapitalismu znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným západním trhům velice vhod. Západní firmy se mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní, ale na Východě bylo nadšeně vítáno. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby v geograficky malých vzdálenostech. Kombinace levné pracovní síly, podhodnoceného kurzu, tlaku na vlády na nižší daně, investiční pobídky apod., se jako bumerang vrátila na západ ve formě „argumentu“ proti levicověji zaměřené hospodářské politice. Země východního bloku tak mimo jiné posloužily jako další argument pro „flexibilizaci“ pracovních sil na Západě“. Autorka rovněž konstatuje, že představa, že západní firmy (nám) chtěly „pomoci“, je stejně naivní jako směšná.
V další části knihy se autorka zabývá ekonomickou transformací v České republice a nepovedenou privatizací, která usnadnila nástup nadnárodních korporací. Konstatuje, že prosazení Washingtonského konsenzu spolu s požadavkem rychlého provedení reforem a odmítnutím tzv. „třetích cest“ (kapitalismus kolektivní – Japonsko, státní – Čína, specifický pro danou zemi – Jugoslávie, zaměstnanecké participace = převzetí zaměstnanci – Slovinsko) bylo motivováno politicky a nikoliv ekonomicky. Cílem bylo upevnění pozice reformátorů, většinou řízených ze zahraničí a zároveň ustavení nové „elity“, která bude transformační proces podporovat a oponovat jeho případným úpravám.
Cituji: „Kuponová privatizace, která pocházela z dílny ODS, kde hlavní roli hrála dvojice Klaus – Ježek proběhla ve dvou vlnách. Občané dostali možnost stát se tzv. DIKy (držiteli investičních kuponů). První vlny privatizace se zúčastnilo 77 % a ve druhé vlně 74 % obyvatelstva“. Následně se vyrojily investiční fondy, které během několika let vykoupily akcie od malých vlastníků a poté došlo ke koncentraci kapitálu mezi několik bank, pojišťovnu a asi čtrnáct investičních společností.
Dále autorka uvádí: „Vláda České republiky v čele s Václavem Klausem dostávala zpočátku od MMF výborné známky díky své politice rychlé privatizace, ovšem transformační proces v jejím podání vedl nakonec k tomu, že HDP na konci devadesátých let byl nižší než v roce 1989“. Stali jsme se zemí, kde se testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, navíc podpořeného masivními devalvacemi koruny. Postupně se Česká republika stala cílem přílivu zahraničního kapitálu a následným působením zahraničních korporací došlo a stále dochází k masivnímu odlivu zisků, což nás klade do role kolonie jako takové.
V další části své knihy autorka nastiňuje východiska, kterými by se ekonomika a diplomacie naší republiky měla ubírat. V prvé řadě je nutné, aby Česká republika hledala nové obchodní partnery, aby nebyla závislá na 2 – 3 zemích EU.
Na mezinárodním poli musíme prosazovat dodržování mezinárodního práva a mírového řešení případných konfliktů.
Rovněž doporučuje zapojení naší země do spolupráce se zeměmi uskupení BRICS, které začínají vytvářet vlastní instituce, neboť zjišťují, že kapitálové toky, ratingové agentury, organizace jako MMF, Světová banka a další instituce, rozhodně neslouží jejich potřebám.
Také doporučuje odmítnout zatahování našeho státu do válečných, ideových a podobných koalic, z nichž nebudeme mít žádný prospěch.
Motem naší diplomacie musí být politika přátelství všemi směry, rozvíjení kulturní diplomacie a prioritní prosazování vlastních zájmů.
To ovšem předpokládá , že politická elita nebude servilní k žádné velmoci či politickému uskupení.
Zásadně doporučuje definovat národní zájem a vypracovat vlastní vizi vývoje a rozvoje republiky, stanovit si jasné priority, včetně stanovení časového rámce, zdrojů a cílových oblasti.
Dále doporučuje vytvořit systém stabilizačních faktorů, které budou zabraňovat zhroucení systému a naopak budou zvyšovat jeho odolnost. Tuto funkci může plnit sociální stát a rozvoj lokální ekonomiky, včetně podpory zemědělskému sektoru, aby byla v co největší míře zajištěna potravinová soběstačnost státu. Rozvoj zemědělství je úzce spjat nejen s lokální ekonomikou, ale také s družstevním hnutím. Zde autorka jasně říká, že „proti koncentrovaným řetězcům musí stát soustředěná síla v podobě organizovaných prvovýrobců“. „Národní obchodní řetězec, jak o něm uvažuje prezident Miloš Zeman, je dobrou myšlenkou, a snad by bylo možné k tomuto účelu využít domácí řetězec COOP“.
Za tím účelem doporučuje vytvoření Suverénního státního (rezervního) fondu, kde by se shromažďovaly zisky ze státem vlastněných či ovládaných firem. Fond by zaručoval, že tyto prostředky „nezmizí“ (tak jako bývalý Důchodový fond), ale že budou určeny pro budoucí rozvoj státu. Dále doporučuje zavedení sektorové daně (např. daně z finančních transakcí, zdanění církví, především formou daně z převodu majetku, apod.).
Vzhledem k tomu, že finanční sektor je v rukou zahraničních subjektů, tak autorka doporučuje vytvořit legislativní prostor pro Etickou banku, či pro Bezúročnou banku.
V této souvislosti navrhuje vytvořit (po vzoru německých Landesbanken – zemských bank) krajské banky, což by vedlo k posílení role regionů (zde se nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, jako nejlevnějšího způsobu řízení veřejné správy), atd., atd.
Práci Doc. Ing. Ilony Švihlíkové „Jak jsme se stali kolonií“, lze jenom doporučit, neboť přináší přehlednou ekonomickou analýzu uběhlých dvaceti pěti let v České republice a zároveň nastiňuje celou řadu možných přístupů pro budoucnost, jak dosavadní situaci zlepšit, abychom přestali být kolonií.
VOLBY V USA
Pavel Procházka, 15. srpna 2016
Kampaň před letošními prezidentskými a kongresovými volbami v USA názorně předvádí neutěšený stav tamní vrcholné politiky. Americký politický establishment a mainstreamová média se již dlouhá léta snaží zabránit tomu, aby nejdůležitější místa ve státních úřadech zaujal někdo jiný, než průměrní lidé bez širšího rozhledu. Z hlediska politického establishmentu jsou žádoucí jen takoví uchazeči, kteří nenavrhují žádné zásadní změny a kteří zároveň nadšeně horují pro americkou světovládu. Nominace Donalda Trumpa na prezidentského kandidáta za republikánskou stranu tudíž u amerického politického establishmentu a mediálních propagandistů vyvolala vlnu nevole. Oficiálně je tažení proti Donaldu Trumpovi vedeno z důvodu jeho hulvátství a údajné nekompetentnosti. Pravdou samozřejmě zůstává, že Trump se vyjadřuje neomaleně a své názory příliš často formuluje nešťastným způsobem. Nicméně ale nevíme, co kdy Trump vlastně přesně řekl, a jak jeho výroky upravila média. Skutečným Trumpovým „zločinem“ je to, že otevřeně mluví o závažných vnitřních problémech Spojených států, které musí vidět každý trochu soudný člověk. O problémech, jejichž řešení často nebude v souladu se zásadami politické korektnosti. Ostatní prezidentští kandidáti se tváří, jako kdyby tyto problémy neexistovaly. Zvláště předvolební kampaň kandidátky demokratické strany Hillary Clintonové se skládá jen z omílání prázdných frází a spílání Rusku.
Pochopitelně nikde neexistuje záruka, že pokud se Donald Trump stane prezidentem, tak alespoň něco málo dokáže úspěšně vyřešit. Do amerického kongresu budou v letošních listopadových volbách s nejvyšší pravděpodobností zvoleni lidé, kteří se postaví proti všemu, co Donald Trump navrhne. Nebylo by to poprvé, kdyby amerického prezidenta nechtěli podporovat ani poslanci a senátoři z jeho vlastní strany. Jenže i kdyby se Trumpovi díky nepřátelskému chování Kongresu nepodařilo ničeho dosáhnout, bude se o nepříjemných záležitostech mluvit hodně nahlas. I to je pro představitele amerického politického establishmentu nepřijatelné, takže udělají vše pro to, aby se novou prezidentkou USA stala kandidátka demokratické strany Clintonová. S Clintonovou žádné potíže nebudou. Clintonová se místo prosazování potřebných zásadních změn v USA bude zaměřovat na tažení proti Rusku. Jenže potíže se nedají zametat pod koberec donekonečna. Na odtrženost od skutečného života současný americký politický establishment dříve či později dojede.
EVROPSKÁ UNIE A TTIP
Mgr. Petr Michek, 10. srpna 2016
Evropská unie a USA již delší dobu, de facto několik roků (jednání o TTIP bylo zahájeno v červenci roku 2013), více méně v utajení, připravují uzavření obchodní dohody o zóně volného obchodu, známé jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Cílem dohody je plně liberalizovat obchod a investice. Připravovaná zóna volného obchodu by měla být největší na světě a měla by obsáhnout cca 46 % světového HDP a třetinu světového obchodu. Očekávaný přínos pro ekonomiky EU je deklarován částkou 3,24 bil. korun. Ale věřte tomu!? Od smlouvy se očekává, že zároveň nastaví globální standardy. Utajená jednání ovšem vzbuzují podezření spotřebitelů, odborů i majitelů malých a středních firem, že pravým účelem smlouvy je posílení vlivu nadnárodních korporací a na druhé straně, že jde o omezení ochranářského vlivu národních vlád.
V loňském roce (18. dubna 2015) proti jejímu uzavření po celé Evropské unii protestovaly tisíce občanů, jejichž protesty byly rovněž směřovány proti obdobné dohodě s Kanadou, která je známá jako CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement), a také proti smlouvě o službách s USA zvané TiSA (Trade in Services Agreement).
Největší protesty a demonstrace se odehrály v Rakousku a v Německu, o čemž naše média povětšinou mlčela. O tom, že v Rakousku probíhá aktivita ke sběru podpisů za konání referenda o vystoupení země z Evropské unie jsme rovněž nebyli informováni. O dopadech finanční krize na Islandu a o jejím revolučním řešení, jsme rovněž dlouho nesměli nic vědět. Zdá se, že autocenzura šéfredaktorů zpravodajských médii dosáhla v České republice „normalizační“ kvality sedmdesátých let 20. století.
Z toho, co je doposud o přípravě obchodní dohody TTIP známo vyplývá, že USA se vůči EU vehementně snaží prosadit svůj názor, standardy, technologie i hygienické normy platné v USA, které jsou v celé řadě případů odlišné od norem platných v EU. USA vadí dosavadní princip ochrany evropského spotřebitele, a tak se jej snaží prostřednictvím jednání změnit.
Například – zatímco v Evropské unii musí výrobce chemických látek doložit, že jeho výrobek je bezpečný a zdravotně nezávadný (a potom ho může uvést na spotřebitelský trh), tak v USA je tomu naopak. Výrobek je uveden na trh, a pokud někdo dokáže, že je nebezpečný, tak je teprve stažen. Že tento postup nahrává průmyslové lobby, je nasnadě.
Co se týká oblasti bezpečnosti potravin, tak zde jde opět o střet dvou odlišných přístupů. V USA není povinnost informovat spotřebitele o jakosti potravin, ale v Evropské unii je tomu naopak. Zde si spotřebitel může ověřit kvalitu i množství konzervantů a přísad a sám se rozhoduje zda výrobek koupí či nekoupí. Naopak v USA, jako v jedné z mála zemí, spotřebitel na obalech potravin nezjistí, zda byly či nebyly vyrobeny z geneticky modifikovaných obilovin či surovin!!!
Snahou navrhovatelů obchodní dohody TTIP i vyjednavačů za EU je vytvoření zóny volného obchodu. Pokud víme, že ekonomiky USA a EU jsou orientované na export, tak si musíme rovněž uvědomit, že evropská ekonomika je otevřená a naopak ekonomika USA je protekcionistická, což znamená, že podporuje a chrání vše americké.
Případným uzavřením dohody o zóně volného obchodu mezi EU a USA bude vázána pouze federální vláda a nikoliv jednotlivé státy USA, což je pro EU vysoce nevýhodné a prakticky nepřijatelné. Navíc stále platí americký zákon Buy American Act (Kupuj americké) z roku 1933, který ukládá státním orgánům dávat přednost tuzemským výrobcům před zahraničními. Rovněž je známo, že americký Kongres tento zákon odmítl zrušit. Již tento fakt staví EU do role „mladšího bratra“, a proto je TTIP v současné podobě pro země EU nevýhodná a diskriminační. Rovněž panují obavy mezi evropskými firmami, zejména mezi středními a malými, že smlouva TTIP je vystaví obrovské konkurenci amerických a nadnárodních korporací, které usilují o snížení kvality spotřebních, ekologických, zdravotních a pracovních standardů, což by způsobilo zahlcení evropského trhu americkými výrobky.
Rizika přijetí TTIP jsou velká. Nelze vyloučit snahy představitelů korporací na utváření zákonů ve svůj prospěch. Smlouva má mezinárodním korporacím umožnit vedení žalob na jednotlivé národní státy, když si usmyslí, že zavedou opatření k ochraně životního prostředí či zdraví svých obyvatel. (Např. zavedou opatření k omezení kouření – viz již běžící žaloba koncernu Philip Morris proti Uruguayi, kde požadují dvě miliardy dolarů od státu za ušlý zisk!!!).
Ohroženo je zachování spotřebitelských norem majících vliv na zdraví lidí a na ochranu životního prostředí, s čímž souvisí i požadovaný zákaz dovozu geneticky upravených potravin (GM) do EU, což se představitelům USA nelíbí. Zde se kompromis bude hledat velmi těžko.
Pokud EU bude přijímat smlouvy a navrhovat směrnice, které neponesou prospěch jejím obyvatelům, tak dříve či později bude projekt sjednocené demokratické Evropy ztracen. Ostatně brexit a vůle většiny obyvatel Velké Británie po odchodu z EU je toho jen důsledkem. EU by měla změnit svoji politiku, kterou preferuje zájmy nadnárodních korporací, které ovládají prostřednictvím svých lobbistů bruselský úřednický aparát, a měla by se vrátit na začátek svého vzniku a znovu by měla definovat své základní kameny, to znamená dobrovolnost, spravedlnost a legitimitu, získanou souhlasem většiny občanů v jednotlivých zemích EU.
Česká republika by neměla bezhlavě přijímat výmysly a mnohdy absurdní nařízení Evropské komise a její představitelé by se měli raději držet zásady „důvěřuj, ale prověřuj“, neboť vše co přichází z Bruselu nemusí být vždy přínosem pro Českou republiku a její obyvatele (viz nařízení o zákazu klasických žárovek, zákaz používání názvu pomazánkové máslo apod.) Proto je nutné, aby naši občané a také poslanci Evropského parlamentu byli spolehlivě informováni o možných negativních důsledcích obchodní dohody TTIP na evropského spotřebitele a jako takovou ji odmítli přijmout a schválit.
A jedno doporučení na závěr. Ve svém vlastním zájmu by se ČR měla zapojit do projektu Asijské investiční a infrastrukturální banky (AIIB), (bez ohledu na to, co tomu budou říkat USA), což mimochodem udělala již řada západoevropských zemí, včetně Velké Británie, která souvisí s oživením Hedvábné stezky a měla by zintenzivnit spolupráci na rozvojovém programu se zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), které zahrnují 43 % současné světové populace a vytváří 23 % světového HDP. Z obchodu se zeměmi sdruženými v BRICS může Česká republika jen profitovat!
HISTORICKÁ HRANICE A DEMOKRACIE
Bohumila Jandourková, 3. srpna 2016
Historická hranici mezi Moravou a Čechami vadila diktaturám. Napřed té hitlerovské, která Čechy a Moravu napřed „okousala“ a poté je spolkla celé, hranice sice zůstala, ale už v „v cizím státě“. Stala se tak formální, protože kde platí práva Moravy už nevyznačovala. Komunistické diktatuře vadila zemská hranice jako taková a tak ji „museli“ rozbít. Vadila a vadí i současným polistopadovým mocným. Museli ji za každou cenu, přes všechny demokratické oprávněné požadavky Moravy (a našeho Slezska) neuznat, pošlapat, zničit v tom smyslu, že ji nerespektovali, a dodnes ve státoprávním členění státu nerespektují .
Máme si proto myslet, že dnes nemáme demokracii, ale diktaturu? Mnozí si to myslí. Neobnovení zemského zřízení přes všechny požadavky občanů, by tomu nasvědčovalo.
Občas někde zaslechnu, nebo si přečtu něčí názor, že nám vládnou političtí a ekonomičtí oligarchové. Jak by to bylo možné, když máme svobodné volby ?
A jsou skutečně svobodné ? Volební kampaně jsou ovládané penězi a už dávno nejde o soutěž programů a myšlenek, ale o politickou reklamu. Tento způsob ničí demokracii v mnoha státech a postupně ji nahrazuje oligarchií, i když se k tomu žádný stát oficiálně nepřizná a nehlásí. Strany vzniklé odspodu, z občanů, nemají na volby peníze a jen velmi těžko se prosazují na nižších úrovních, na té nejvyšší, kde by byly takové strany nejvíce potřeba, je to skoro nemožné. Nyní je dokonce nachystaná novela zákona o politických stranách, která má platit už od ledna 2017, která to ještě více těmto stranám ztíží a má jeden skrývaný, ale nad slunce jasnější účel – zabetonovat současné vládní strany u moci. Na dlouho. Nejlépe napořád.
Ale měli jsme přece jedny svobodné volby, do kterých peníze nemluvily. Po Listopadu – ty první. V nich také výrazně bodovalo moravskoslezské hnutí. Bodovalo právě proto, že tyto první volby byly skutečně svobodné …
Jsou věci, které se musejí změnit, má-li se zachovat svět jako dobré místo k životu. A začít s tím musíme nejdřív u nás doma !
Třeba právě na Moravě a v našem Slezsku !
CO NÁM VADÍ NA EU
Mgr. Petr Michek, 28. července 2016
Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření dne 1. července 2013 tvoří 28 evropských států s cca 507,7 miliony obyvatel, což je asi 7,3 % světové populace. EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, která je známější jako Maastrichtská smlouva, a která navázala na evropský integrační proces, který probíhal od padesátých let minulého století. EU tak nahradila Evropské společenství a stala se jeho nástupkyní.
Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy, a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle článku 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob, zboží, atd. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochranně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle EU dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Tolik z oficiálních dokumentů EU. Těmto vznešeným cílům se nedá nic vytknout.
A jak to bylo se vstupem České republiky do EU? Žádost o vstup České republiky do Evropské unie podala vláda České republiky dne 17. ledna 1996. Za Českou republiku žádost spolu s memorandem předal tehdejší premiér Václav Klaus dne 23. ledna 1996 v Římě. Poté dne 26. dubna 1996 převzal ministr zahraničí České republiky Josef Zieleniec dotazník Evropské komise pro zpracování posudku k žádosti. Dotazník byl následně vyplněn a odevzdán v prosinci 1996.
O oficiálním pozvání jedenácti kandidátských států (České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Malty, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska) rozhodli představitelé členských států Evropské unie na zasedání dne 13. prosince 1997 v Lucemburku.
V roce 1998 byla zahájena přístupová jednání s Českou republikou a dalšími žadateli o vstup do EU. Předvstupní vyjednávání byla ukončena 12. – 13. prosince 2002 na zasedání Evropské rady v dánské Kodani. Na jednání byly uzavřeny jednotlivé kapitoly a stanovena přechodná období pro přijetí evropské legislativy. Evropská rada rozhodla o přijetí České republiky a dalších devíti evropských států k 1. květnu 2004.
Smlouva o přistoupení byla podepsána dne 16. dubna 2003 v Aténách za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra vlády České republiky Vladimíra Špidly. Smlouva byla rovněž ratifikována národními parlamenty patnácti starých členských zemí. V nových členských státech, kromě Kypru, byla smlouva schválena referendy.
V České republice proběhlo referendum ve dnech 13. – 14. června 2003. Oprávnění hlasovat mělo 8 259 525 občanů. Pro schválení smlouvy o přistoupení do EU se vyslovilo 77,3 % hlasujících, což bylo 42,69 % ze všech oprávněných voličů. Volební účast byla pouze 55,21 % oprávněných voličů a celých 44,79 % voličů o referendum neprojevilo zájem!?! Pro vstup České republiky do EU tak bylo 3 446 758 (77,33 %) voličů a proti vstupu bylo 1 010 448 voličů (22,67%). Neplatných hlasů bylo 100 754.
Hlavními tahouny evropské integrace jsou Německo a Francie. A zejména Německo se ústy svých představitelů pasovalo do role evropských lídrů, kteří ostatním zemím chtějí diktovat a vnucovat své názory (např. kvóty na přerozdělování uprchlíků do jiných zemí).
V reakci na výsledky britského referenda o vystoupení Velké Británie z EU navrhl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker rychlejší integraci členských států Unie a jejich vstup do měnové unie – přijetí eura, což vyvolalo hlasitý odpor řady menších zemí, které v tom spatřují politiku postupného vytváření Spojených států evropských, což je ostatně cílem otců Evropské unie – členů uskupení Bilderberg.
Navíc nekompetentní vystupování Evropské komise, zejména jejího předsedy J. C. Juncknera, vzbuzují nejen úsměv, ale stále častěji vyvolávají emoce napříč kontinentem. Ať už se jedná o kvóty na přerozdělování imigrantů do dalších zemí Unie, kam stejně oni nechtějí, neboť jim byl ráj slíben v Německu, nebo chystaný návrh na zákaz používání fénů, varných konvic a topinkovačů, či návrh směrnice na plošný zákaz legálně držených zbraní, svědčí o odtrženosti členů Evropské komise od běžného života.
Že Evropská komise, mimochodem nevolený orgán, která je tvořena 28 komisaři delegovanými jednotlivými zeměmi, má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlížet na dodržování základních smluv EU, je všeobecně známo. Rovněž vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Také zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. De facto funguje jako evropská vláda, ale bohužel se tak vždy nechová. Její činy a nařízení dosti často připomínají řízený lobbing ve prospěch nadnárodních korporací, které jsou napojeny na bruselskou byrokracii.
Jak jinak si máme vysvětlit absurdní nařízení o zákazu klasických žárovek a jejich nahrazení takzvanými úspornými žárovkami, které, jak se ukázalo, jsou zdraví škodlivé, neboť obsahují jedovatou rtuť?
Nebo nově navržené nařízení o osivech, které by ve své podstatě umožnilo soustředit trh s osivy do rukou malého počtu osivářských průmyslových korporací, a které by v důsledku znamenalo zánik drobných farmářů a pěstitelů nejen obilovin, ale také zeleniny a léčivých bylin, včetně možnosti zahrádkaření. Zdá se, že pravým smyslem připravovaného nařízení je omezení potravinové suverenity jednotlivých států a regionů a vyvolání vzniku jejich závislosti na velkých osivářských firmách. Panuje podezření, že dalším důvodem je vznik monopolu na geneticky modifikovaná osiva (pšenice, žita, kukuřice, soji, rýže, apod.), která dnes mají ve své podstatě zakódovanou neplodnost pro své konzumenty. Že by opět jeden z plánů Bilderbergu na snížení světové populace, který chce prosadit prostřednictvím Evropské komise?
Bohužel dnešní politika Bruselu, zejména Evropské komise a tisíců bruselských byrokratů svědčí o skutečnosti, že rozhodnutí EU jsou řízena a de facto diktována mezinárodní finanční lobby, farmaceutickými koncerny, provozovateli genových technologií a mezinárodními obchodními řetězci, kterým pramálo záleží na vzletných prohlášeních a deklaracích uvedených ve Smlouvě o Evropské unii a ve smlouvě o fungování Evropské unie. Těm jde především v prvé řadě o zisk a jeho zvyšování za každou cenu, a to se nám nemůže líbit.
Z výše uvedeného důvodu došla trpělivost většině obyčejných občanů Velké Británie. Dne 23. června 2016 proběhlo státní referendum (tzv. Brexit) o členství v EU ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, kde 51, 89 % voličů hlasovalo pro vystoupení Velké Británie z EU. Na základě výše uvedeného se jim ani nelze divit. A to jsem se nezmínil ani o připravované smlouvě o volném obchodu mezi EU a USA (tzv. TTIP) či o požadavcích Rakušanů na vystoupení Rakouska z EU. To až příště.
/Redakce Hlasu Moravy má jiný názor na Bildengerg a pochybnosti o zakódované neplodnosti./