Číslo 100
STÉ ČÍSLO HLASU MORAVY
FollowMilan Trnka, 15. července 2016
Čtete sté číslo časopisu Hlas Moravy. Slušelo by se při této příležitosti sezvat všechny, kteří měli a mají zásluhu na vytváření každého nového čísla na slavnostní setkání a připít naším moravským vínem na zdar v pokračování jejich úsilí. V současné chaotické době na podobnou oslavu není čas, ani finanční prostředky. Tímto článečkem chceme alespoň stručně připomenout historii vydávání Hlasu Moravy a poděkovat všem, kteří se na jeho tvorbě podílí.
Je třeba připomenout, že pod názvem Hlas Moravy vycházel už po roce 1990 měsíčník, jehož vydávání zabezpečoval Dr. Petr Strážnický z Přerova. Na krátký čas pak převzala vydávání Hlasu tehdejší Moravská národní strana.
22.12.2007: vychází první číslo Hlasu Moravy z iniciativy tehdejšího vedení politické strany Moravané. Povinností redaktora, i většiny další práce s vydáváním časopisu související, se ujímá Jiří Jakub Mašek.
22.7.2014: redaktor Hlasu Moravy oznamuje v osmdesátém čísle ukončení vydávání měsíčníku s podporou politické strany Moravané.
22.10.2014: číslo 81. vychází po tříměsíční přestávce s uvedením podpory Moravského Kulatého Stolu.
16.3.2016: redaktor HM po útocích na svou osobu oznamuje v čísle 98. ukončení vydávání měsíčníku pod svým vedením.
Červen 2016: po tříměsíční přestávce vychází v nové úpravě s číslem 99. Hlas Moravy jako časopis moravských patriotů pod novou redakcí.
– Poděkování všem, kteří se nesmířili s lhostejností nebo se snahou znemožnit vydávání Hlasu Moravy. S pokorou podle svých možností zajišťují vznik každého nového čísla časopisu, připraveni i na podobné problémy, jakými si Hlas Moravy už prošel, ale s přesvědčením, že vydávání Hlasu Moravy dělají nejen s nejlepším vědomím, ale také ke skutečnému prospěchu obyvatel Moravy.
– Poděkování všem přispěvatelům, ať už se jedná o ty stálé nebo o ty příležitostné. Patří jim uznání, úcta a dík za jejich čas a snahu podělit se s ostatními o svoje postřehy, názory, vědomosti či náměty, jak u nás na Moravě dál.
– Poděkování všem příznivcům (o některých je to známo, o jiných se spíše náhodně občas dozvídáme), kteří HM rozšiřují internetem nebo dokonce na svých tiskárnách množí a rozšiřují mezi přátele či známé.
– Poděkování čtenářům za zájem o Hlas – zvláště však těm, kteří si najdou čas a zatelefonují, napíší nebo při osobním setkání pochválí (občas také nepochválí) a sdělí, co se jim na Hlasu líbí nebo nelíbí.
– Poděkování patří i těm, kteří z nejrůznějších důvodů s vydáváním Hlasu či s jeho obsahem nesouhlasí, ale nesnižují se k běhání po okolí nebo k psaní výzev s účelem přesvědčit spoluobčany, aby Hlas Moravy nečetli, protože uveřejňuje také názory vymykající se současnému povinnému názorovému koridoru.
Teď už jen abychom dokázali ohlídat svoje emoce, když nebudeme souhlasit s uveřejněným názorem, uhlídali překlepy a „šotky“ znehodnocující texty příspěvků, nebáli se vyjádřit svůj vlastní názor, zabránili včas otištění hulvátských a urážlivých vět vydávaných za svobodu projevu. A Hlas Moravy může vykročit k další stovce!
BREXIT
Pavel Procházka, 15. července 2016
V červnovém lidovém hlasování o členství Velké Británie v Evropské unii voliči poměrně jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas se setrváním své země v tomto slepenci. Nepomohla ani mohutná propagandistická kampaň o hrůzách, jaké prý nastanou v případě odchodu Velké Británie z Evropské unie. Vymývání mozků před lidovým hlasováním bylo ovšem slabým odvarem ve srovnání s hysterickým běsněním proti britským voličům v „mainstreamových“ médiích po oznámení výsledku. Lidem, kteří hlasovali proti britskému členství v Evropské unii bylo spíláno do přihlouplých vesnických balíků (kteří nechtějí pochopit, že euroúředníci v Bruselu rozumí britským problémům lépe, než oni sami), do nenávistných xenofobů (kteří v islamizaci Evropy nevidí multikulturní obohacení) a do naivků (kteří naletěli škůdcům a kazisvětům ze Strany nezávislosti Spojeného království). Zároveň propaganda do nebe velebila demonstranty požadující vypsání nového lidového hlasování s takovými pravidly, aby prakticky nebylo možno dosáhnout výsledku, který by znamenal odchod Velké Británie z Evropské unie. Média zároveň předváděla lidi okázale litující, že v referendu proti britskému členství v Evropské unii hlasovali.
Co však bude případný odchod Velké Británie z Evropské unie znamenat v praxi? Velká Británie si uvolní ruce při řešení domácích i zahraničních problémů. Pro běžné občany ve Velké Británii a v Evropě se toho moc nezmění. Hospodářské vazby mezi evropskými zeměmi a Velkou Británií příliš narušeny nebudou. To si velké nadnárodní společnosti pohlídají. Co se týče volného pohybu osob, má Velká Británie řadu výjimek už od dřívějška. Zřejmě ale dojde k omezení přistěhovalectví z východní Evropy. A možnost odtržení Skotska od Velké Británie? Skotsko se časem osamostatní bez ohledu na to, jestli Velká Británie v Evropské unii bude či ne. Skotský problém s členstvím Velké Británie v Evropské unii ve skutečnosti nesouvisí.
Rozhodnutí britských občanů o odchodu z Evropské unie samozřejmě do nepříčetnosti rozzuřilo budovatele jednotného evropského státu, v němž by dosavadní evropské státy měly postavení pouhých správních jednotek. Britští voliči nyní před očima celého světa ukázali, že podobné snahy mají mezi lidmi v Evropě jen omezenou podporu. Britské hlasování zároveň významně přispělo k uvědomění si, do jakého marasmu se celý projekt Evropské unie postupně dostal. Evropská unie dnes slouží především jako nástroj podpory velmocenských ambicí Německa a Francie, jimž mají ostatní evropské státy dělat stafáž. Přitom Německo i Francie pro získání postavení světové velmoci už delší dobu postrádají předpoklady. A to i tehdy, když si prostřednictvím Evropské unie vynutí podporu ostatních evropských zemí. Dnes již evropské země nemají potřebnou technologickou převahu nad ostatním světem. Mnohé asijské země jsou dnes v mnoha oborech dále. Není divu. Evropské vysoké školy místo odborníků s technickým a přírodovědným vzděláním opouštějí absolventi všelijakých pochybných a zbytečných studijních oborů. Vysoké školy a výzkumné ústavy ztrácejí spousty času papírováním dle bruselských směrnic a vlastním výzkumem se zabývají jen tak mimochodem. Většinu technologií musí Evropa dovážet z USA. Jediné, co v současné Evropě zažívá nevídaný rozkvět, je byrokracie. Velmocenské ambice Německa a Francie spolu se samoúčelností bruselského byrokratického molochu neochotného rozumně řešit výzvy současného světa ukázaly, že myšlenka jednotného evropského státu je jen slepou uličkou.
Evropská spolupráce musí být postavena na jiných základech. Pokud má Evropská unie nějakým způsobem přežít, musí dojít k zásadním a z hlediska „elit“ bolestivým změnám. Všechny reformy musí být samozřejmě prováděny s přihlédnutím k dosavadnímu mnohasetletému vývoji evropských států. Rovněž musí být se vší rozhodností bráněny zásady, které v minulosti umožnily vzestup evropské civilizace. Nelze se stavět tolerantně k těm, co žádnou toleranci neuznávají. Není ani možné přistupovat s nemístnou velkorysostí k někomu, kdo se vehementně dožaduje evropských sociálních výhod a přitom pohrdá zákony evropských zemí a nehodlá je dodržovat.
Z reakce současných vedoucích představitelů Evropské unie na výsledky lidového hlasování ve Velké Británii však jednoznačně vyplývá, že žádné reformy se konat nebudou. Bruselští eurokraté opět budou okázale řešit pseudoproblémy, zatímco skutečné a závažné průšvihy nebude možno ani pravdivě pojmenovat. V Bruselu udělají vše pro to, aby se lidé v evropských zemích nemohli k evropským záležitostem vyjadřovat jinak, než nadáváním v hospodách nebo na internetových diskuzích.
HLAS MORAVY
Bohumila Jandourková, 15. července 2016
Časopis Hlas Moravy vychází dlouhá léta.
Původně, v několika letech po roce 1990, vycházel Hlas Moravy každý měsíc, ve velkém novinovém formátu, rozšiřován běžnou prodejní sítí po celém území Moravy a našeho Slezska, s výjimkou Jihočeského kraje. V tomto českém kraji, který „spolkl“ kus západní Moravy, nebyla ve firmě rozšiřující tisk vůle se domluvit.
Tento časopis vydával Dr. Petr Strážnický z Přerova po dlouhou dobu téměř sám. Dařilo se mu zajišťovat do časopisu dostatek inzerátů, které časopis spolu s prodejem dokázaly uživit. I obsahově uměl časopis naplnit. Dělo se to především výběrem nejzajímavějších článků z tiskovin vycházejících na Moravě i v našem Slezsku. „Živých“ článků bylo málo, ale určitě stojí za zmínku.
Například archeolog doc. Zdeněk Klanica nám poskytl celý „seriál“ Počátky moravského etnosu i s ilustracemi k tématu.
Historik a numismatik, doc. Jiří Sejbal, někdejší ředitel Moravského zemského muzea, držitel medaile Kurtha Reglinga a mnoha dalších mezinárodních ocenění, zase článek i s ilustracemi týkající se Joštova dukátu, který má pro Moravu zvláštní význam. Potvrzuje vlastní měnu Moravy a tím dokládá velkou míru její samostatnosti v soustátí, jehož byla součástí.
Obě tyto práce o dost později vyšly v ročence Moravského národního kongresu a převzal je i web O Moravě pro Moravany.
Obsáhlý článek pro Hlas Moravy napsal i ing. Jiří Dukát, jeden z tehdejších nejuznávanějších odborníků na železniční dopravu u nás. V článku přinesl výpočty a důkazy jak jsou obyvatelé Moravy a Slezska výrazně šizeni i v této oblasti. Podraz spočíval v tom, že se počítala váha vagonů používaných v osobní dopravě. Ve váze bylo rozdělení spravedlivé. Ale v Čechách už jezdily mnohem modernější a také mnohem lehčí vagony osobní přepravy. Takže za stejně drahé lístky cestující na Moravě a v našem Slezsku byli ve vlacích namačkáni, zatímco v Čechách za stejné peníze lidé cestovali výrazně pohodlněji.
Podařilo se pro Hlas Moravy získat i rozhovor s tehdejším moravským (brněnským) olympijským vítězem ve střelbě v trapu, Petrem Hrdličkou.
Poté krátce časopis převzala a vydávala Moravská národní strana, která k tomu uzavřela dohodu s profesionálním novinářem. Ten vedl časopis po stránce profesní. Finanční stránka však byla řešena nedostatečně a časopis ukončil svou činnost.
(Nový) HLAS MORAVY
Po sloučení moravských politických subjektů do strany Moravané tato strana začala opět vydávat, tentokrát internetový časopis Hlas Moravy. Tento internetový časopis navazoval na původní Hlas Moravy pouze názvem a zaměřením. Myslím si, že šéfredaktor nového časopisu zpočátku ani nevěděl, že časopis takového jména už existoval. Název časopisu padl zřejmě jako návrh z pléna, líbil se byl přijat aniž by k tomu bylo podáváno nějaké vysvětlení. Ale nebyla jsem u toho, jen se domýšlím podle indicií.
Tento nový Hlas Moravy, časopis strany Moravané, mohl existovat jen díky nadšenci a všeumělovi (v tom nejlepším smyslu toho slova) Jiřímu Jakubu Maškovi. Mnozí jste se s ním setkali aniž o tom víte. Na Dni za Moravu v Brně ve volné chvíli zahrál svou skladbu pro moravskou flétnu. Tuto flétnu sám navrhl a postupně zdokonaloval. Mám doma jeden z vývojových „prototypů“, který mně věnoval. Časopis Hlas Moravy vedl dlouhá léta, sám vytvořil a zřejmě i financoval funkční webovou stránku a jako výtvarník navrhoval a občas měnil grafickou podobu časopisu, tedy především hlavičku. Články oproti někdejšímu Hlasu Moravy byly naopak téměř všechny „živé“. Přetiskované materiály v Hlasu Moravy byly výjimka. Fotografií a obrazových materiálů k jednotlivým článkům v Hlasu Moravy bylo minimum. K tomuto pojetí měl Jiří Jakub Mašek zřejmě své důvody. Osobně se domnívám, že jako člověk se širokým záběrem svých zájmů si pro tyto své ostatní zájmy chtěl uchovat dostatek času a hodnotu časopisu viděl především v obsahu textů.
Zcela volně z vlastní vůle začal přebírat články z Hlasu Moravy moravský patriot Antonín Ševčík a vytvořil tak facebookovou podobu Hlasu Moravy, články oživil vhodným obrazovým doplněním, prvkem, který významně zvyšuje zájem čtenářů.
Články z Hlasu Moravy jsme k našemu překvapení náhodně objevili i v internetovém médiu České noviny, i jinde.
Strana Moravané po změnách ve vedení o časopis ztratila zájem a ten byl posléze vydáván jen samotným J. Maškem s tím, že někteří aktivisté ze zastřešujícího orgánu Moravský kulatý stůl zajišťovali a zajišťují i dnes vytištění určitého počtu kusů časopisu v papírové podobě pro ty zájemce, kteří nemohou z různých důvodů internet využívat.
Pan šéfredaktor J. Mašek již Hlas Moravy nevede. Ale ten dál funguje v jeho duchu, s jeho tradičními přispěvateli, i když co se týče technických možností webu, primitivněji.
Technicky byly webové stránky pro Hlas Moravy „spíchnuty“ dvěma mladými muži, kteří byli ochotni v rámci svého časového vytížení udělat v té věci to základní a nejnutnější, co bylo pro vydávání časopisu na webových stránkách potřeba. Propracovanosti webových stránek J. Maška to zdaleka nedosahuje. Ale stačí to a stačit musí.
Osobně mě velmi mrzí, že už J. Mašek (který se přátelům podepisoval jako Jura Kuba), Hlas Moravy nevede. Stalo se tak poté, co obdržel dopis, který jeho práci velmi hrubě i když zároveň „uhlazeně“ napadal. Šlo o to, že Hlas Moravy neodpovídal politicky směru, jakým se názorově ubírá pisatel.
A tak se ve svém životě už po několikáté setkávám v moravském hnutí s tím, že člověk, který toho pro záchranu a obnovení zemského zřízení a dalšího mnoho udělal a dělal to léta, byl napadán, očerněn a někdy i vyštván z komunity moravských patriotů, kterou sám z velké části vybudoval. Kvůli lidem, kteří nedokážou svoje emoce, podezíravost, sebestřednost a soudnost udržet v rozumných mezích, se někdy zbytečně oslabujeme.
Ztrácíme často nejen tyto lidi, které někdo neadekvátně, často jen kvůli jinému názoru začal napadat. Ale někdy i další okruh těch, kteří to sledovali s nechutí a řekli si, že to nemají zapotřebí a odešli z našich řad také. Někteří se možná zařadí do jiných promoravských uskupení. Ale většina jich rezignuje a odejde z našeho kruhu zcela.
Je nás tolik a máme takovou sílu, abychom si mohli něco takového dovolit?
Když už nám není hanba, že se někteří z nás k takovým lidem zachovali nespravedlivě, a my ostatní jsme byli tak zaskočeni a překvapeni, že jsme nedokázali zareagovat odpovídajícím způsobem na jejich obranu, ač jsme tyto lidi léta znali a dali bychom za ně ruku do ohně. Nedokázali jsme v dané chvíli najít dostatek odvahy, abychom vstali a řekli, TAK TO NENÍ, tento člověk tady není hodnocen a posuzován objektivně, ale napadán někým, komu prostě jen není sympatický! A to je nepřijatelné !
ČESKÉ NENÍ NAŠE! MORAVANÉ, NEBEZPEČNÝ NÁROD?
Bohumila Jandourková, 12. července 2016
Určitě každý uzná, že mezi výrazem „české“ a výrazem „naše“ je rozdíl. Opravdu označují každý něco jiného.
Dříve byl často používaný výraz „naše“, například u spojení naše republika, naše děti, naše ženy, naše zemědělství, naše hospodářství, naše filmová tvorba, naše umění …. a mohli bychom jmenovat dál a dál. Našlo by se toho mnoho.
Nyní se stále více výraz „naše“ zaměňuje za výraz „český“ /nebo česká, české, čeští/.
Co může stát za tímto umělým posunem v jazyce? Začátek byl určitě chtěný a nikoli samovolný. Takové věci se samy od sebe nestávají. Souvisí to s tím, že mocenské centrum je v Praze, uprostřed Čech, kde jsou také soustředěna veškerá média, nebo alespoň jejich ústředí. A protože právě tam nejvíce nelibě nesou snahu Moravy o obnovení jejích práv, na které má bezesporu nárok, vyvstal tam u mnohých pocit, že těm „Moravákům musíme ukázat, že všechno je u nás české na věčné časy a nikdy jinak !“. A tak to média začala chrlit. Označení „české“ se oproti dřívějšku začalo nadužívat, ani to, že se objevovalo i vícekrát v jedné větě, nebylo a není žádnou vzácností !
Dál už se to potom začalo šířit samo. Co často slyšíte, zpravidla začnete časem také používat. A působí to celoplošně. I na obyvatele Moravy a našeho Slezska.
A tak máme na Moravě český česnek, české uzeniny … dokonce prý i české lidové umění (!!!). I když přece i malé dítě brzy rozezná jak moc je to moravské lidové umění odlišné od toho českého !
Stejné „provenience“ je i označování celé republiky jako Čechy. Označování měst a významných míst na Moravě také za „česká“ ap.
Začalo to jako českopražský šovinismus a nyní nás to zaplavuje jako mor. Braňme se tomu alespoň sami úporným vynecháváním tohoto nadbytečného slova, užíváním výrazu naše tam, kde se hodí a používáním výrazu český a odvozených jen tam, kam skutečně patří. A stejně tak používejme výraz moravský v případě, že do daného kontextu patří a hodí se nejlépe !
* * *
Na druhé straně máme usvědčující skutečnosti, které nad slunce jasněji ukazují, že se nejedná o přirozené a náhodné změny a směřování. Je to vynechávání označení Morava, moravský, moravská, moravské, moravští všude, kde to jen jde a někdy i tam, kde to opravdu nejde – a přece se to děje!
Nejpatrnější to bývá vždy o velkém moravském svátku sv. Cyrila a Metoděje. Ať už je to součástí mší v některých kostelích včetně té hlavní na Velehradě, nebo o tom referují občanská média. Tito svatí muži nepřišli se svou misí na Moravu, ale ke Slovanům, případně na území dnešních Čech a Slovenska (!). Nepřivítali je Moravané, ale předkové Čechů a Slováků … A také už se nejedná o moravské věrozvěsty, jak jsem se ještě já učila ve škole a dávno předtím i moje maminka, ale o slovanské věrozvěsty …
My, Moravané, ale musíme být nebezpečný národ, když dnešním mocným stojí za to přepisovat a oficiálně prezentovat zcela jinak události našich dějin, dokonce i těch, které se udály před více jak tisíci lety !
Sv. Konstantinu – Cyrilovi jsou připisována slova:
DOKUD NEBUDE MORAVA SVOBODNÁ, NAŠE MISE NESKONČILA !
Je to poselství dané nám přes propast věků. Morava má ve svých patronech – svatém Petru, svatých bratrech Cyrilu a Metoději – velké přímluvce. Nejsme bez pomoci, protože pevná víra je polovina vítězství !
BREXIT JAKO PŘÍKLAD
Mgr. Petr Michek, 8. července 2016
Málokdo z vedení Evropské unie očekával, že tzv. „brexit“ bude hlasováním britských občanů uveden v život. Někteří britští politici slaví, někteří i pláčou, a další začínají teprve nyní zjišťovat co svým hlasováním způsobili.
Konzervativní strana je rozpolcena, premiér D. Cameron ohlásil rezignaci na svou funkci, labouristé podali návrh na vyslovení nedůvěry svému předsedovi J. Corbynovi a proevropský Londýn vyzývá peticí londýnského primátora Sadika Khana , aby „vyhlásil nezávislost Londýna a jeho kandidaturu na členství v Evropské unii“.
Samotný Khan následně vydal prohlášení, ve kterém vedení státu žádá, aby při „brexitových“ rozhovorech měl Londýn své zástupce, podobně jako je budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko, protože za klíčové považuje zachování členství Velké Británie ve společném trhu.
Skotská premiérka Nicola Sturgeonová prohlásila, že hlasování o setrvání Velké Británie v Evropské unii jasně ukázalo, že občané Skotska (63 % hlasů pro setrvání v EU) spatřují budoucnost své země v členství v Evropské unii, a proto hlasitě zauvažovala o vypsání nového referenda o vystoupení Skotska ze svazku s Velkou Británií.
Podobné hlasy zazněly i v Severním Irsku, kde hlasovalo 56 % voličů pro setrvání v EU, a kde uvažují o právu na vypsání referenda o budoucnosti severní části irského ostrova. Panuje zde obava, že brexit oživí snahu místních katolíků o připojení Severního Irska k sousední Irské republice.
Po referendu o setrvání v Evropské unii volají také ve Francii (M. Le Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty), v Nizozemském království (Geet Wilders, vůdce nizozemské pravice), na Slovensku (M. Kotleba, předseda LSNS). Hlasy po referendu se prý jednotlivě objevují v Itálii, ve Švédsku a dokonce i v Texasu, kde šéf Texaského nacionalistického hnutí (TNM) Daniel Miller volá po „texitu“. Stoupenci samostatnosti Texasu poukazují na skutečnost, že Texas byl v letech 1836 – 1846 nezávislým státem a fakticky byl USA anektován.
V České republice premiér B. Sobotka varuje před hlasy volajícími po „czexitu“ – po vystoupení České republiky z EU. Patrně tak reagoval na slova předsedy Svobodných Petra Macha, který prohlásil:“ Bude mi ctí, když odteď povedu kampaň za czexit“.
Tomio Okamura vidí výsledek brexitu jako silný úder bruselské byrokracii a dvojici Merkelová, Junckner, kterým dává za vinu, že svojí politickou podporou muslimské kolonizaci Evropy, vyštvali Brity z Evropské unie.
Bývalý londýnský starosta Boris Johnson po zveřejnění výsledků britského referenda prohlásil: „Lidé se vyslovili pro demokracii v Británii i v Evropě. Spojené království nemá zájem, aby se stalo součástí systému federální vlády s centrem v Bruselu. Britové v hlasování rozhodli o tom, že převezmou kontrolu nad svou zemí zpět od EU, jejíž systém je příliš neprůhledný. Británie teď může nalézt své místo v Evropě, které přísluší páté nejsilnější ekonomice. Země má nyní skvělou možnost schvalovat zákony a rozhodovat o daních v souladu s vlastními potřebami“.
Druhou stranou referenda o vystoupení z EU je skutečnost, že britská libra dnes strmě padá, klesla
cena akcií i ropy a zlato dále podražilo. Své hlasy pro brexit dali především lidé z venkova, kterých se politika EU nejvíce dotkla. Odmítli tak politiku bruselského politického monstra, které svými mnohdy zbytečnými nařízeními, absurdními regulacemi a směrnicemi znepříjemňuje život občanů členských států. Nejvíce to je vidět u britských rybářů, kteří díky bruselským kvótám přišli o živobytí, zatímco jejich loviště zaujali rybáři z jiných zemí EU. Nikdo jim nevymluví, že to nebyl řízený lobing ve prospěch předem určených firem a států.
Podobně je to v řadě odvětví i u nás. Česká republika, která byla v minulosti soběstačná ve většině potravin, a které v mnoha případech i vyvážela, doplatila na bruselské kvóty. Kdysi jsme byli cukrovarnickou velmocí a cukr jsme vyváželi, dnes je tomu naopak. Ve velkém dovážíme vepřové i drůbeží maso, vejce i mléčné výrobky, zeleninu i brambory. Bruselem nařízené obchodní sankce vůči Ruské federaci po připojení Krymu poškozují export nejen České republiky, ale celé EU.
Po „sametové revoluci“ jsme očekávali, že vše špatné bude napraveno a dobré bude rozvíjeno a navážeme tak na prvorepublikovou ČSR, která ve své době byla centrem evropské demokracie a hospodářské stability.
Bohužel se toho nepodařilo dosáhnout. Místo abychom obnovili osvědčený model zemského uspořádání a řízení státu, tak jsme se opět vrátili ke komunisty zavedené krajské samosprávě. Dnešní kraje jsou svojí rozlohou, daňovou výtěžností i počtem obyvatel nevyvážené a svým počtem 14 samospráv představují příliš velký a drahý luxus pro tak malou zemi jakou je Česká republika.
V zemích našich sousedů – v Rakousku, Německu a Švýcarsku mají po staletí zavedený osvědčený systém spolkových samosprávných zemí. Zatímco u nás totalitní režim zemskou samosprávu zrušil k 31. 12. 1948, tak oni své zemské zřízení vypilovali k dokonalosti. Dnes na jednoho zaměstnance veřejného sektoru v Rakousku připadá 17,4 obyvatele, v Německu je to 17,8 obyvatele a ve Švýcarsku je to dokonce 25,3 obyvatel. Zatímco v České republice jeden zaměstnanec veřejného sektoru připadá pouze na 9,1 obyvatel, z čehož jasně vyplývá, že zemská samospráva je daleko efektivnější a levnější než uspořádání krajské!
Přitom už od roku 1968 a následně od roku 1989 obyvatelé Moravy a Moravského Slezska požadovali obnovení zemské samosprávy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Bohužel jejich hlasy zůstaly dodnes nevyslyšeny. Praha na požadavky Moravy a Slezska nechce slyšet. To raději bude zbytečně utrácet miliardy za krajskou samosprávu, než aby obnovila historické zemské uspořádání státu, které je v podstatě daleko ekonomičtější než stávající krajské.
Z Prahy je nám vnucován jednoslovný název České republiky – Česko a dnes již i Czechia, i když tyto názvy prezentují pouze západní polovinu České republiky. I když součástí Ústavy České republiky je i Listina základních práv a svobod, nejsou tato práva a svobody v ČR dodržována. Moravané dodnes nejsou uznáni Českou republikou jako národní společenství ani jako národnost. Přitom článek 3. odstavec 2. Listiny základních práv a svobod jasně říká: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování“.
V loňském roce podal Moravský národní kongres prostřednictvím ministra Jiřího Dienstbiera vládě ČR podnět na novelizaci zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, kde by Moravané byli spolu s Čechy uznání jako národ. Pan ministr prostřednictvím svého tajemníka poděkoval a nic se nestalo. Pouze autorům novely zákona popřál v jejich snažení mnoho úspěchů. Se stejnou novelou zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin se Moravský národní kongres počátkem letošního roku obrátil na 200 poslanců Poslanecké sněmovny a na 81 senátorů Senátu Parlamentu ČR. Z 281 oslovených politiků se ozval pouze jediný poslanec. Jinak je ticho po pěšině. I ti poslanci a senátoři, kteří slíbili při osobním jednání, že vypracovaný návrh novely zákona o národnostech podají, tak mlčí a nic pro Moravany neučinili. Raději pobírají tučné diety, voličům slíbí vše, ale pro uznání moravské národnosti neudělali nic. Tak k čemu jsou nám takoví poslanci a senátoři, když se stydí za svoji zem a národ.
Že vám to něco připomíná? Že Praha jedná podobně jako Brusel? To se potom nelze divit, když dnes už je slyšet, že za Rakousko-Uherska měla Morava se Slezskem větší samosprávu než dnes. A po „brexitu“ dnes na Moravě zaznívají požadavky po „morexitu“, ale od Prahy. A nelze se divit!!! Vždyť o emancipaci regionů, které se historicky dostaly do vlivu regionů sousedních píše i Jan Keller, europoslanec za ČSSD, ve svém článku „Napodobíme Brity? (viz Právo, 1. 7. 2016).
JAN HUS
Antonín Ševčík, 6. července 2016
Jan Hus byl katolický kněz, jenž volal po pravdě.
„MLUV PRAVDU, MILUJ PRAVDU, BRAŇ PRAVDU, AŽ DO SMRTI.“
Mnozí lidé dneška se odvolávají na jeho pravdu. Jenže co podle Jana Husa je nejvyšší pravda, pro kterou neváhal položit život a které se máme dle jeho slov držet. Jak sám řekl:
„JE TO KRISTUS, NÁŠ PÁN, JENŽ PŘIŠEL NA TUTO ZEM, ABY NÁS SPASIL.“
„LIDSKÁ PRAVDA JE PROMĚNLIVÁ, ALE BOŽÍ VĚČNÁ.“
Nacionalisté, nejen z řad Čechů, jeho pravdu překroutili, zneužili a zneužívají ke svému prospěchu.
Osobně si myslím, že Jan Hus byl sám hledající a toužící po pravdě, kterou se snažil nalézt. Je velká škoda, že neměl možnost sejít se osobně s lidmi, jež by v jeho době dokázali odpovědět na jeho otázky. Naopak se dostal do spárů těch co nechtěli naslouchat, a neměli ani zájem hledat pravdu.
Historie se nedá posuzovat dnešníma očima.
Rozumím těm, kteří byli ovlivněni a podpořili smrt Jana Husa. V té době náboženská tolerance neexistovala. Buď jsi náš, nebo jsi proti nám, ale to platí mezi lidmi stále.
Všeobecná církev tvořená různými denominacemi se poučila a dnes mistr Jan Hus věřící NEROZDĚLUJE.
Dnešní ateisté a šovinističtí nacionalisté volají po nenávisti a krvi !!!
Jak taková nenávist vypadá nám Husité v 15. století předvedli názorně. Spálená zem, bolest a utrpení. Stejně dnes jako tehdy pro tyto lidi Jan Hus slouží jen jako prostředek k jejich sobestřednému konání, jež nepřináší nic dobrého.
Jaké poučení z toho pro nás plyne ?
Bez naslouchání, respektu, hledání pravdy, vznikne požár jež přináší zkázu a smrt NE život v jednotě a pravdě.
HLEDEJME PRAVDU, HLEDEJME KRISTA, NASLOUCHEJME JEDEN DRUHÉMU. To je skutečný odkaz mistra Jana Husa.
A jako Moravan vzdávám čest tomuto českému učenci. Modlím se, aby Pán Bůh mu byl nadějí, útěchou a spásou, po které toužil.
VÍDEŇ 1683
Milan Trnka, 6. července 2016
V těchto dnech uplyne 333 let od pokusu Turků ovládnout vojensky střední Evropu dobytím Vídně.
Známky možného tureckého postupu z Balkánu se ukazovaly už několik let před tím. Zde je na místě připomenout osobu moravského učence a historika Tomáše Pešiny, který již roku 1663 za hrozícího vpádu Turků do Uher, vydal latinsky psaný spis „Ucalegon“, ve kterém důrazně připomínal křesťanským vládcům zemí, sousedících s Moravou, povinnost přispět na pomoc muslimy ohroženému Moravskému markrabství.
Neúnavná snaha o sjednocení jihoevropských a středoevropských vladařů do společného odporu proti tureckému nebezpečí vycházela také ze strany papeže Inocence XI. (1676 až 1689). Zasáhl diplomaticky ve Francii, která finančně i vojensky pomáhala proticísařským uherským povstalcům, spolčenými s tureckými okupanty. Roku 1679 francouzský král Ludvík XIV. odvolal od uherských povstaleckých oddílů francouzské důstojníky a zastavil materiální pomoc. Inocenc XI. také zprostředkoval mezi polským králem Janem III. a rakouským císařem Leopoldem smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení hlavních měst obou států – Krakova nebo Vídně. Na obranu Vídně zaslal papež bohatý peněžitý dar. Zprostředkoval také vojenskou pomoc Rakousku ze strany některých německých států. Snažil se o vytvoření společné koalice na obranu Evropy proti tureckému ohrožení (podařilo se ji uzavřít až v roce 1684).
Hlavní proud osmanské armády sultána Mohameda IV. pod vedením velkovezíra Kara Mustafy dorazil 12. července 1683 v počtu 230 000 mužů k hlavnímu městu Rakouské říše Vídni. Posádka města čítala 22 000 obránců. Dalších necelých 40000 mužů císařské rakouské armády operovalo pod vedením Karla Lotrinského na sever od Vídně v prostoru Moravského pole. Pro Moravu mělo postavení této armády zásadní význam. Moravská hranice byla alespoň z jihu spolehlivě chráněna. Naproti tomu hranice východní byla zabezpečena zcela nedostatečně. Průsmyky v horách sice chránily oddíly valašské domobrany (portáši), moravská vláda ale měla k dispozici na obranu východních hranic pouze tisícovku jezdců a zhruba dva tisíce pěších profesionálních vojáků, kteří rozhodně nestačili k zajištění alespoň obrany větších měst. Útočící Turci, podporovaní uherskými povstalci Emericha Tőkőlyho, velmi snadno pronikali během července a srpna hluboko na území Moravy.
Muslimům se podařilo uzavřít kruh téměř kolem celé Vídně. Strategickými chybami Kara Mustafy bylo ponechání přístupu obránců k veletoku Dunaje na severním okraji města a opomenutí obsadit průsmyky kopců ve Vídeňském lese nad Vídní.
14. srpna 1683 vyrazila z polského hlavního města Krakova na pomoc Vídni polská armáda v počtu 28 000 mužů, pod vedením krále Jana Sobieského. Postupovala na tehdejší poměry velmi rychle. Jízda dorazila 17. srpna do Těšína, 20. srpna do Hranic a 25. srpna už operovala u Mikulova. Pěšáci polské armády postupovali přes Moravský Beroun k Olomouci (26. srpna), v Brně se objevili 29. srpna a v Mikulově 31.srpna. Průměrná rychlost pohybu polských spojenců císaře tedy byla kolem 35 kilometrů denně!
Také z německých zemí dorazila na Moravské pole počátkem září vojenská pomoc v síle přes deset tisíc profesionálů. K pátému září byla na okraji Dunaje soustředěna spojenecká armáda polského krále, rakouského císaře a německých kurfiřtů o síle 85 000 mužů. 10. září 1683 překročila tato vojska Dunaj. Spolu s vyčerpanými a značně prořídlými obránci Vídně tak stálo zhruba 105 tisíc křesťanů proti 230000 muslimů. 12. září byla pod kopci Vídeňského lesa na okraji Vídně svedena desetihodinová bitva, po níž se Turci obrátili na zmatený ústup. Pronásledováni byli polskými a rakouskými oddíly. Saské vojsko nastoupilo zpáteční cestu do Německa. Vybralo si k tomu jižní a západní Moravu a podle dobových svědectví se naneštěstí chovalo více jako dobyvatelské, než spojenecké.
Odražením Turků od Vídně byla zahájena postupná rekonkvista Uher a Balkánu (v roce 1684 byla uzavřena tzv. „Svatá liga“ mezi Rakouskem, Benátkami, Polskem a papežem za účelem vypuzení muslimů z Evropy). Trvala dlouhých 23O let, při čemž původního cíle – vytlačit Turky z geografického území Evropy – nebylo díky politickým hrátkám představitelů Velké Británie na počátku 20. století umožněno.
Zdroj: Wikipedia
Bojů u Vídně se zúčastnily také stovky Moravanů. V roce 1683 vyslali moravští stavové do rakouského vojska 1305 kompletně vyzbrojených mužů, mnoho Moravanů sloužilo v týlových jednotkách, roční příspěvek Moravského markrabství na obranné potřeby v letech 1683 až 1688 činil 365 tisíc zlatých!
/Pro představu (jeden zlatý se dělil na 60 krejcarů): sekáč trávy si vydělal kolem 14 krejcarů denně, zedník 20 krejcarů denně a nádeník 12 krejcarů. Úředník na panském statku 90 zlatých ročně. Středně velká usedlost s chlévy a stodolou přišla na 250 zlatých. Kráva se dala koupit za 8 zlatých, beran za 2 zlaté, 12 vajec za 15 krejcarů a za 40 kilogramů žitné mouky se platilo od 1,2 do 1,6 zlatého./
MORAVŠTÍ BRATŘI
Milan Trnka, 4. července 2016
Existence Moravských bratří zůstává nezasvěcené veřejnosti na Moravě již dlouhá desetiletí utajena. S nadsázkou se dá říci, že v řadě zemí Afriky, Asie, Jižní i Severní Ameriky mají lidé o Moravských bratrech více znalostí, než současní obyvatelé jejich původní moravské vlasti. Navíc, v prostředí postupující čechizace Moravy, jsou původní názvy a významy, související s historií Moravských bratří mnohdy se značnou dávkou absurdity zaměňovány za názvy a významy české. Veřejnost tyto záměny většinou automaticky přejímá.
Moravští bratři – říká se jim také prostě Moravané – jsou duchovními i pokrevními potomky Jednoty bratrské, kteří pro svou víru emigrovali na počátku 18. století ze severní Moravy do Saska. Odtud pak odjížděli na misie do celého světa. Alespoň minimální zájem o jejich působení vzbudil přibližně hodinový polohraný film „David Zeisberger – apoštol indiánů“, natočený ve společnosti Vistafilm Praha (scénář a režie Lubomír Hlavsa) a odvysílaný v roce 2015 veřejnoprávní českou televizí. Typickým znakem čechizace je zařazení moravského misionáře Zeisbergera do české protestantské historie.
Tématu Moravských bratří – jejich zásadám, činnosti, misijním cestám, lidským osudům jednotlivců, jejich obětem a samotné víře – se věnuje historicko-vlastivědná společnost MORAVIAN. Ve spolupráci se členy této společnosti se pokusíme čtenářům Hlasu Moravy přinést v několika pokračováních alespoň nejdůležitější informace k uvedenému tématu. V tomto úvodním příspěvku nabízíme vysvětlení některých pojmů, které se budou v textu článků opakovat nejčastěji.
Jednota bratrská.
Vznik Jednoty bratrské spadá do období počátku 15. století. Souvisí s dlouhotrvajícími protikatolickými náladami v Čechách. Avšak ne všichni, kteří kritizovali dobový mravní úpadek představitelů římskokatolické církve, souhlasili s Husovými názory na nápravu. Pod vlivem myšlenek Petra Chelčického se vytváří skupina, která odmítá násilí a chce se řídit zásadami čestného života. Tito lidé přichází roku 1457 do okolí Žamberka ve východních Čechách a o deset let později zakládají „Jednotu bratrskou“. Původně odmítali nazývat Jednotu novou církví. Vyhlašují, že Církev Kristova je jen jedna, ale působí v různých společenských jednotkách (římské, podobojí, luterské, atd.). Od počátku jsou příslušníci Jednoty pronásledováni jak přívrženci římskokatolické strany, tak přívrženci strany protestantské. Po roce 1547 nechal císař Ferdinand I. její příslušníky stíhat. Řada z nich uprchla z Čech na Moravu a do Slezska.
Jednota bratrská působí dodnes ve světě pod latinským názvem „Unitas Fratrum“ nebo pod anglickým označením „Moravian Church“ (Moravská církev). Ve španělsky mluvících oblastech nese označení „Iglesia Morava“. Hlásí se k ní cca 750 000 členů v Evropě, v severní a jižní Americe, v Indii, Africe, v polárních oblastech a jinde. Na území současné České republiky sdružuje Jednota bratrská asi 3 600 příslušníků ve dvaceti sborech.
Suchdol nad Odrou
Od roku 1917 městys – městečko v Moravské bráně. Jedna z největších obcí okresu Nový Jičín. V současnosti 2 500 obyvatel. Uvažuje se o vzniku osady počátkem 13. století, a to osady hornické (těžba stříbra) na pohraničním území moravského markrabství. Starý Suchdol zanikl při vpádech Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. Nový Suchdol vystavěn lokátory pánů z Kravař před rokem 1337 pro nové osadníky z Durynska. Suchdol příslušel k rozlehlému fulneckému panství. Mezi lety 1440 a 1475 spadalo fulnecké panství do opavského knížectví. Nový majitel – Jan ze Žerotína zapsal panství do moravských
zemských desek a vrátil ho tak zpět k Moravě. Žerotínové přijímali na svá panství pronásledované členy Jednoty bratrské z Čech – tak vznikl i sbor Jednoty v Suchdole.
Roku 1540 zakupuje Fulnecko rod Cetryšů a vytváří ze tří vsí – Butovic, Kunvaldu a Suchdolu – samostatné (kunvaldské) panství.
Obnovené zemské zřízení.
V oblasti Fulneckého panství byl díky majitelům panství protestantského smýšlení odkaz Jednoty bratrské nerušeně uchováván až do období druhé čtvrtiny 18. století. Moravská ústava (obnovené zemské zřízení) z roku 1628 sice umožňovala obyvatelstvu příslušnost pouze ke katolické církvi a jiné křesťanské náboženství nepovolovala, ale z více důvodů probíhalo uplatňování ústavy v některých částech markrabství nedůsledně. (V samotném Suchdole zůstalo obyvatelstvo v podstatě až do vydání Tolerančního patentu roku 1781 evangelické.) Roku 1710 byla zřízena komise pro revizi Obnoveného zřízení na Moravě. Na řadě míst Moravy došlo buď ke změně majitelů panství nebo ke konverzi majitelů ke katolické církvi. Kunvaldské panství dědí roku 1723 Marie Eleonora Liechtensteinová, provdaná Harrachová. Rod Harrachů se zasazuje o důsledné provádění protireformačních opatření. Důsledkem jsou útěky poddaných z panství kunvaldského do protestantského zahraničí.
Hrabě Zinzendorf
Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu a Pottendorfu, narozen 26.5. 1700 v Drážďanech, zemřel v Herrnhutu 9. května 1760. Potomek šlechtického rodu z Dolních Rakous, jehož protestantští příslušníci zvolili emigraci z katolického Rakouska do Saska. Na školách v Halle a ve Wittenbergu vystudoval práva, procestoval Německé země, Francii a Holandsko. Manželka: Erdmuthe Dorothea von Zinzendorf.
Hrabě zastával myšlenku, že pravé křesťanství má být podporováno volným sdružením křesťanů bez spojení se státem, kteří se navrátí k původním hodnotám Kristova učení. Klérem protestantské luterské církve byl označen za „bestii z Apokalypsy“ a saskou vládou vypovězen v roce 1736 ze země. V roce 1749 saská vláda své rozhodnutí odvolala.
L. Zinzendorf nabídl několika uprchlíkům z Moravy azyl na svém panství a povolil výstavbu nové osady Herrnhutt pro příslušníky Jednoty bratrské.
Herrnhut – Ochranov
Mezi léty 1722 a 1723 přicházeli na panství Berthelsdorf hraběte Zinzendorfa utečenci z okolí Fulneku – německy hovořící potomci příslušníků Jednoty bratrské. Odchod do exilu jim nabízel Kristián David (1692 – 1751) – povoláním tesař, výmluvný kazatel, pocházející ze smíšené moravské rodiny německy a česky hovořících rodičů ze Ženklavy u Nového Jičína.
Hrabě Zinzendorf jim poskytl na okraji svého panství pozemky k výstavbě osady. Název osady je odvozen ze spojení slov „Hut des Heren“ = „ochrana Páně“. (Pro doplnění: například www.turistika.cz uvádí, že Ochranov je „město, založené českými bratrskými exulanty“.)
Dnešní město Herrnhut ve spolkové německé zemi Sasko v zemském okrese Zhořelec má kolem 2 800 obyvatel.
Misijní působení
Na příslušníky Jednoty bylo v Sasku pohlíženo jako na sektáře. Pobělohorská emigrace z Moravy a z Čech nebyla nábožensky jednotná, exulanti se hlásili k vyznání luterskému, kalvínskému či dalším a zpravidla rychle splynuli s příslušníky stejného vyznání. U členů Jednoty bratrské, kteří přišli do Herrnhutu z Moravy tomu tak nebylo. 13. 7. 1729 byla v Ochranově vydána tzv. herrnhutská statuta, upravující vztahy mezi Jednotou bratrskou a dalšími evangelickými náboženskými směry. Uvedený den je považován za den obnovy Jednoty bratrské. Na původní Jednotu bylo navázáno tím, že vnuk J.A. Komenského Daniel Arnošt Jablonský (protestantský biskup na polském území) ordinoval roku 1735 Suchdolana Davida Nietschmanna Tesaře prvním biskupem obnovené Jednoty. Roku 1749 byla obnovená Jednota uznána v Sasku samostatnou církví.
Církev prosazovala mimo jiné rodinný život před službou Bohu v klášterních společenstvích a evangelizaci (šíření Kristova učení) považovala za povinnost. Příslušníci církve tedy byli vysíláni z Ochranova na evangelizační cesty. A to nejen po Evropě, ale po celém světě: do dánských držav v Západní Indii, do Severní Ameriky, Egypta, Alžíru, Turecka, Etiopie, Jižní Afriky, na Jamajku, Jižní Ameriky, do Austrálie, Japonska, na Cejlon, do oblastí Himalájí. Na misiích byli vnímáni jako Moravští bratři, případně Moravané (internetové zdroje často uvádí, že „byl vnímán jejich český původ“).
Moravští bratři svým životem a svým učením ovlivnili kulturu mnoha koutů celého našeho světa. Na závěr úvodní části si dovolím ocitovat výrok pana hraběte Ludwiga von Zinzendorf:
Gens aeterna, diese Mähren! – Věčný národ, tihle Moravané !
NA MORAVĚ JSME DOMA
Jiří Albrecht, 30. června 2016
Ten zvláštní pocit přítomnosti domova si prožije každý vnímavý člověk, když nad první moravskou vesničkou Valtínov při cestě z Čech překročí zemskou hranici a zároveň rozvodí Labe – Dunaj, dále pak, ale teď již povodím řeky Moravy, pokračuje po klikatící se silnici k Markvarci a Lipolci. Vše je náhle jiné. Krajina, rozložení i podoba vesniček se svými kaplemi a kapličkami, dokonce i počasí. Nad Lipolcem už shlížíme do údolí Moravské Dyje se starobylým městem, které bývalo jedním z nejdůležitějších center západní Moravy. Stejnou cestou do Dačic projížděl i můj dobrý známý, bývalý pracovník NPÚ, který říkal, že všechnu tu proměnu tady vnímá stejně tak, jako když přejíždí hranici Skotska s Anglií. Už nežije, ale tato věta zůstala. A já vám nyní jednu takovou moravskou zvláštnost představím. Možná budete překvapení, ale jedná se o docela obyčejný „transformátor“. Zděná věžová stavba s polovalbovou střechou je typická pro obce západní Moravy. Mnoho z nich bylo zbouráno, přestavěno, jiné se však zachovaly, jsou velmi pěkně opraveny a udržovány. Stavěly je Západomoravské elektrárny Brno. Na připojeném snímku vidíme zděný věžový transformátor v Lipolci, který zmíněné elektrárny vybudovaly roku 1931. Stejný najdeme hned i v sousední vsi Hostkovice.
Těch nejenom architektonických zvláštností, které dotvářejí charakteristický vzhled moravské krajiny – našeho domova, je daleko více. Tak třeba zase příště. A třeba přidáte svůj postřeh i vy.
OSKORUŠA, MORAVSKÝ NÁRODNÍ STROM
Gustav M. Kališ, 29. června 2016
Oskoruša, oskeruše (česky Jeřáb oskeruše), (Sorbus domestica) je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V našich, moravských podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V České republice je tato dřevina vzácná a vyskytuje se ojediněle jako rarita v Českém středohoří a mnohem častěji, na jihovýchodě Moravy. Název oskoruše-oskeruše je „všeslovanský“ a je – jak uvádí většina národních evropských encyklopedií – nejasného, asi PRAEVROPSKÉHO PŮVODU 1).
Oskoruša se vyskytuje hlavně v jižní Evropě (Balkán, Itálie, část Španělska), ve Francii a středním Německu, kde je nejsevernější výskyt v Sasku-Anhaltsku. Na několika lokalitách lze najít oskoruši i v severní Africe a v Turecku. V České republice se oskoruše nachází především na jihovýchodě Moravy, na Slovácku, kde je rozšířena od Pálavských vrchů po Vizovickou vrchovinu. Původnost druhu je „nejasná“, snad jen na jižní Moravě může být ZČÁSTI PŮVODNÍ (!), většina výskytů je však pozůstatkem starých výsadeb. Oskoruše patří, bohužel, mezi ohrožené druhy dřevin – v republice není ani 800 vzrostlých stromů. V poslední době je sice snaha vysazovat tisíce mladých stromků, ale plodného věku (10 až 20 let) se dožije jen asi desetina, a stromů, které se dožijí 100 let, je ještě mnohem méně. Podobná situace existuje i v jiných místech Evropy – i když je areál oskoruše velký, nikde není souvislý porost, pohromadě lze nalézt jen skupinku několika stromů.
Vůbec největší oskoruše roste na naší Moravě (Adamcova), nacházející se pod kopcem Žerotín, asi 3 km jižně od Strážnice. S obvodem kmene 462 cm je považována za největší ve střední Evropě. Koruna je vysoká 11 a široká 18 metrů, stáří je odhadováno na 400 let. V sousedních Čechách se vyskytuje „oskoruša“ v obci Jenčice na Litoměřicku a co je opravdu velmi zajímavé, tato obec má ve své vlajce, kromě ratolesti oskoruše, i část šachování perizonia Moravského markrabství, což zřejmě dokazuje v erbu starobylou přináležitost 2) k Moravské státnosti!
Obr. 1. Znak českých Jenčic s vlajkou, jež upozorňuje na původ, svou přináležitost k zemským barvám i znaku Moravy, respektive Charvátie. (dnes Chorvatsko)
Pro zajímavost ještě dodejme, že dřevo oskoruše je nejtěžší v celé Evropě, je velmi pevné a má pěknou barvu i kresbu, proto se dříve používalo v truhlářství, řezbářství nebo k výrobě hudebních nástrojů, vinných lisů a mechanických nástrojů. Dále se užívalo jako materiál na ozdobné vykládání nábytku (intarzie). V současné době je oskorušové dřevo zpracováváno jen několika málo podniky v Evropě, což je dáno vzácností oskoruše. Každopádně oskorušové dřevo je velmi kvalitní a je možné, že v budoucnosti dojde k opětovnému rozšíření pěstování oskoruší a využívání jejich dřeva.
Pro nás má ovšem zásadní význam zjištění, že oskoruše je původním druhem teplých doubrav a dubohabřin NA JIŽNÍ MORAVĚ, obzvlášť potom na „Slovácku“, kde její výskyt plynule navazuje na sousední Slovensko a Rakousko. Výskyt v Českém středohoří od dob středověku (viz erb), kdy se sem rozšířila z Moravy SPOLEČNĚ S VINNOU RÉVOU je, jak jsem už zmínil výše, raritní. Lze pochopitelně najít spoustu názorů na to, jak se oskoruše dostala na moravské a posléze na „české“ území. Mezi lidové názory na její původ patří přinesení rostliny v době tureckých válek, kdy k nám měla být donesena z Balkánu, ale to je vysoce nepravděpodobné a typická arogance českého matení, zametání stop nepříjemných historických souvislostí. Dalším, mnohem sofistikovanějším, leč rovněž nepravděpodobným názorem je, že oskoruši do střední Evropy zavlekli už staří Římané, jejichž vojska ji údajně vysazovala na dobytém území, takže sloužila i jako obdoba hraničních kamenů (Limes Romanus 3). Což samozřejmě může být pravda, nikoli ale důvod rozšíření jejího fonetického, rozuměj moravského jména, po celé „slovanské“ Evropě.
Mám tu také informaci pod „čarou“, pro „fajnšmekry a mlsouny“: plody oskoruší po „uležení“ lze konzumovat bez jakékoliv další úpravy (jsou chuťově výborné!). Je rovněž možné z nich dělat kompoty, marmelády či je „jen“ usušit. Po umletí sušených oskoruší doporučuji prášek používat k ochucování jídel (má příchuť jako skořice). Dále se může použít ke konzervování jablečného moštu či jiných ovocných šťáv. Další z možností, pro nás rodilé Moravany je to možná srdeční zjištění, že oskoruša se hodí k výrobě likérů či velmi kvalitní, sic drahé, pálenky – oskorušovice. Mimochodem, nepochybuji, že naši předkové znali léčivé vlastnosti plodů oskoruše (nevylučuji, že to byl hlavní důvod výsadby) – dosud se lidové medikamenty užívají při střevních potížích (sušené ovoce se užívá jako statikum, zatímco syrové má naopak projímavé účinky), či na revma a při horečce. V případě smísení oskorušovice s bylinkami a medem je možné léčit i nachlazení a rýmu.
Poznámky:
1) Etymologii názvu Oskoruše se podrobně věnuji v knize Zakázané dějiny Maravy-Moravy, v rubrice Zajímavosti.
2) Při popisu panství Slavníkova bylo zjištěno, že Kosmas promítá například Litomyšl a Dudleby do 10. století, ačkoliv jejich vznik spadá až do 1. poloviny 11. století. Totéž můžeme pozorovat v listině pražského biskupství. Například Litoměřice od kořene MORAVSKOPANONSKÉHO »liut« mohly vzniknout až v době župana „Prkoše“, stejně tak až po roku 1000 mohli vzniknouti Trebované ve Slezsku. Zrovna tak neexistovali v Bohemii a tím méně v okolí Povislí, v 10. století Charváti. Obojí Charváti v Bohemii mezi Pšovany a Slezany jsou DOLNOMORAVŠTÍ KOLONISTÉ z 1. poloviny 11. století. V Dolnomoravském úvalu nutno hledati Charváty, do nichž se uchýlila po smrti sv. Václava kněžna Drahomíra, ukazuje sem už příslušnost ke kmeni Luticů, který je nepochybně totožný s dolnomoravským rodem »Liutů«. Drahomíra hledala záchranu ve svém rodném kraji a tu ji mohl poskytnout jen kníže moravský. Tohoto můžeme spatřovat v knížeti-kmotru, který byl při Václavových postřižinách. Biskupové s ním přítomní, a zvlášť jmenovaný Notar, jsou biskupové moravští … (František Borák, 1998, s. 147; Magna moravia, GMK, Opravník českých lží 1, článek 9 – Co nám prozrazuje etymologie názvu Litoměřice?, str. 50).
3) Stromy mohli a také zřejmě i vysázeli (viz také úvaha léčivých vlastností oskoruší) Maraveni-Moravané, aby Římanům připomínaly hranice, kam jejich moc nezasahovala.
Obr. 2. Detail plodů moravských oskoruší
***
RADA EVROPY OCENILA OSKORUŠI A TVAROŽNOU LHOTU
Tvarožná Lhota – Symbolickým stromem moravského Slovenska (které je české veřejnosti patrně známější pod nepříliš šťastným označením „Slovácko“) je oskoruše. Za její propagaci a rozšiřování získala v maďarské Budapešti Tvarožná Lhota mimořádné ocenění Rady Evropy za krajinu. Právě podpořit její ochranu je cílem udílení tohoto titulu. „Připravili jsme prezentační video a materiály v angličtině a čekali jsme na výsledek hodnocení,“ popsala starostka Tvarožné Lhoty Martina Bílová.
obr. 3. Oskoruše moravská, česky Jeřáb oskeruše
K poklesu výskytu oskoruší došlo v druhé polovině dvacátého století především kvůli změně hospodaření v lesích a rozoráním mezí a drobných políček, kde stromy rostly. Se záchranou vzácných dřevin na Hodonínsku začalo Občanské sdružení Inex za podpory obecního úřadu, s pomocí Mužského pěveckého sboru z Tvarožné Lhoty, Správy chráněných krajinných oblastí a Jihomoravského kraje v tomto století, a to prostřednictvím řady činností.
Mohutné stromy byly vyhlášeny za památné, vznikla oskorušová stezka a malé muzeum. Na jejich podporu se začaly pořádat dvě tematické akce – Slavnost oskoruší a Oskorušobraní. „Soutěž nám přinesla zajímavé kontakty, které využijeme k další spolupráci. Je dobré vědět, že naše práce má smysl,“ prohlásil zakladatel oskorušové tradice Vít Hrdoušek.
Podle článku KAROLÍNY ŠTUKAVCOVÉ (zdroj: http://brnensky.denik.cz/z-regionu/rada-evropy-ocenila-oskorusi-a-tvaroznou-lhotu-20160616.html), připravil a doplnil v Mariánských Lázních, Gustav M. Kališ
/Poznámka redakce: Autor nám poskytl článek se dvěma názvy, kromě výše zveřejněného byl další název článku Národní strom Moravy a Slovenska. Že je oskoruša moravský národní strom je názor autora. Na jihu Moravy se oškoruša říká i děvčeti do nepohody./