Follow

Jiří Novotný, 14. listopadu 2021

Sychravo a nevlídno se učinilo 13.11. v Bohdalicích na Ranči Manner, ale ani chladno a mrholení neodradilo zástupce celé řady moravských organizací od účasti na založení nové tradice – vysazení moravského národního stromu, Jaderničky moravské.

Zvolené výročí odkazuje na první státoprávní krok, na základě kterého byla od roku 1918 okupována Morava nově založeným Československem. Zatímco všechny předchozí deklarace a prohlášení o založení nového státu, byť jsou k nim vztaženy i státní svátky, byly pouhé revoluční výkřiky, přijetí prozatímní ústavy, jež definovala Československo jako republiku, bylo konkrétním popřením moravské státnosti.

Budeme si toto výročí připomínat každoročně. A jak poroste počet jaderniček označených moravským symbolem, jak porostou jejich koruny, tak poroste i naše společná věc.

Vysazení se zúčastnili představitelé Moravského kulatého stolu, strany Moravané, Moravského zemského hnutí, iniciativy Morava 1918, Koruny české, Moravského národního kongresu, Spolku monarchistů Brno a dalších. Jiné organizace akci

podpořily korespondenčně anebo, a to ještě lépe, vysazením dalších jaderniček v různých koutech Moravy.

Všude na Moravě vidíme násilné vnucování českých symbolů, jako české jsou označovány všemožné předměty a dokonce jevy kolem nás. Že je u nás ´všechno české a nikdy jinak´, nás denně ujišťují z médií. Lze tomu čelit jedině tak, že vztyčíme symboly moravské. Jaderničku do každé dědiny! Když bude vaše obec slavit výročí, na paměť rodáka vysazovat strom – ať je to jadernička!

Označením moravských národních stromů bude graficky jednotná cedulka s odkazem i na webovou stránku, která vysvětlí obsáhlou problematiku symboliky národních stromů, případně důležitost udržování národní symboliky vůbec.

Sluší se odpovědět na otázku v záhlaví. Podle toho s jakou vervou a s jakou širokou účastí a podporou se moravští patrioti pustili do založení nové moravské tradice – vysazování moravského národního stromu Jaderničky moravské – má tato nová tradice velkou šanci! Záleží jen na nás!

Follow

Follow

Datum a místo konání: 2. října 2021, Brno, Moravské zemské muzeum, Zelný trh č. 8

Účastníci: viz prezenční listina

Návrh Programu 32. sněmu:

– Zápis delegátů a hostů

1) Zahájení, úvod, organizační pokyny k jednání, doplnění a schválení programu

2) Zpráva předsedy sněmu MKS

3) Zpráva Rady MKS

4) Volby předsedy, místopředsedy a členů Rady MKS

5) Příspěvky delegátů jednotlivých organizací – rozprava

6) Určení termínu a místa jednání 33. sněmu MKS

– Ukončení jednání

Na 32. sněmu Moravského kulatého stolu přítomni delegáti z devíti členských organizací a delegát hostující organizace „Moravané Šumperska“, z.s.

Ad 1) Projednání, doplnění a schválení návrhu programu jednání:

Delegát Království Králického Sněžníku navrhuje doplnění programu o 2 body:

– Anketa o hlavní město Moravy.

– Pochod k prameni Moravy.

Delegáti sněmu po rozpravě rozhodli o zařazení navrhovaného do bodu programu „ Příspěvky delegátů“. Program byl hlasováním schválen.

Ad 2) Zpráva předsedy Sněmu MKS:

Vzhledem k opatřením vlády ČR v souvislosti s šířením nemoci Covid 19 bylo nutno dvakrát připravený 31. Sněm MKS odložit. Uskutečnil se v červnu 2021, nebylo však možno provést volbu nového předsednictva Sněmu a doplnění Rady MKS. Na návrh Rady MKS byly proto volby odloženy na dnešní 32. Sněm.

Dle informací z jednotlivých členských organizací členové ubývají, noví až na výjimky nepřicházejí, stávající jsou často bez zájmu o aktivnější činnost. Z některých organizací nepřichází žádné zprávy o činnosti. Před dnešním Sněmem byly kontaktovány s dotazem na současný stav:

– Morava nejsou Čechy (host MKS). Spolek je v přestavbě, v činnosti bude pokračovat.

– Moravané z Bošovic. Po úmrtí svého předsedy nereaguje spolek na komunikaci ze strany MKS.

– Mladí Moravané. Aktivity byly utlumeny, členové spolku budou volit nové vedení. V činnosti budou pokračovat a přihlašují se noví zájemci o členství.

Koordinace akcí pořádaných členskými organizacemi příliš nefunguje. I to je důsledek vládních opatření. Při uvolnění restrikcí se snaží spolky uskutečnit svoje akce co nejrychleji bez ohledu na termíny akcí jiných spolků. V jeden den se pak konají tři i čtyři promoravské akce současně.

Na minulém Sněmu také zaznělo, že některé organizace místo, aby se zapojily do vyhlášených společných akcí, upřednostňují pouze vlastní činnost (byla to reakce na bojkotování součinnosti organizací při Sčítání lidu). Kritici činnosti MKS zapomínají, že Moravský kulatý stůl bude takový, jaké budou členské organizace.

Mnohé organizace Moravského kulatého stolu se podílí na činnosti Iniciativy Morava 1918. Členové této iniciativy se snažili přesvědčit politickou stranu Moravané a Moravské zemské hnutí ke společné moravské kandidátce spolu s M 1918 pro listopadové volby. Moravané s vytvořením společné kandidátky souhlasili, Moravské zemské hnutí naopak nesouhlasilo. V důsledku nemožnosti vytvořit volební koalici iniciativa M 1918 upřednostnila jiné aktivity před plněním podmínek pro zaregistrování nové politické strany.

Ad 3) Zpráva Rady MKS:

O činnosti Rady MKS od posledního sněmu referoval její člen B. Brabec.

– Ve spolupráci s iniciativou Morava 1918 pomoc s přípravou na listopadové volby a s propagací zapisování moravské národnosti a moravského jazyka při Sčítání lidu 2021.

– Aktualizace webových stránek včetně časopisu Hlas Moravy.

– Aktualizace informací na soc. sítích (Facebook).

– Organizace akademických konferencí Morava 1918.

Ad 4) Volby předsedy, místopředsedy a členů Rady MKS:

Návrhy na předsedu Sněmu a místopředsedu Sněmu podalo jen pět členských organizací. Nominováni byli Jiří Novotný, Bohumil Brabec a Milan Trnka. Tři členské organizace svoje stanovisko nezaslaly vůbec. Ostatní členské organizace pouze oznámili, že si přejí zachovat současný stav.

Rada MKS v současné době pracuje ve složení:

Zdeněk Tichý – poslední 2 roky se z rodinných zdravotních důvodů téměř nezúčastňuje jednání, je však ochoten i nadále spolupracovat „korespondenčně“.

Bohumil Brabec (Sdružení monarchistů Brno)

Milan Smutný (Mladí Moravané)

Jiří Novotný (Moravská krajina) – není zatím schválen Sněmem MKS

Zdeněk Barša – není zatím schválen Sněmem MKS

(Poznámka: Členové rady nemusí být členy organizace či spolku.)

Rada v tomto složení pracuje bez problémů, formálně však není v pořádku, neboť všichni členové musí být schválení Sněmem MKS.

Jiří Novotný s nominací na předsedu nebo místopředsedu nesouhlasí, upřednostňuje i nadále pouze práci v Radě.

Volba předsedy a místopředsedy MKS:

Hlasování: B. Brabec – 3 hlasy, M. Trnka – 6 hlasů. Dle organizačního řádu Moravského kulatého stolu je předsedou zvolen kandidát s vyšším počtem hlasů. Druhý v pořadí se stává místopředsedou Sněmu.

Hlasování o složení Rady MKS: rada bude pracovat ve složení J. Novotný, M. Smutný, Z. Barša, Z. Tichý.

Ad 5) Příspěvky delegátů jednotlivých organizací a rozprava:

Mladí Moravané

MM budou do konce letošního roku volit nové vedení, následně se teprve začne rozvíjet další aktivita. Přislíbili, že MKS pak bude informován o činnosti. MKS deklaruje snahu Mladým Moravanům podle potřeb pomoci. Ke konci loňskému roku bylo v řadách Mladých Moravanů 13 členů. Probíhá nábor dalších členů.

Sdružení Monarchistů Brno

Činnost SMB byla silně paralyzována covidovou situací, neboť mezi hlavní činností Sdružení patří přednášky. Co se týče budoucí činnosti, jako hlavní akce je plánována tradiční Mše svatá k uctění památky našeho posledního císaře a markraběte moravského Karla I. a pořádání besed – plánováno je uspořádat minimálně 1 nebo 2 přednášky do konce roku. Sdružení Monarchistů Brno má v současné době problémy s hledáním stálého prostoru pro přednášky a besedy s občany. Sdružení Monarchistů Brno získává nové členy, kteří mají o aktivní činnost zájem. Pro spolek tedy neplatí informace ze zprávy předsedy Sněmu, že aktivních členů ubývá.

Moravská krajina

Nejedná se o spolek, ale o firmu, která funguje na bázi ekologického zemědělství. Poskytuje jisté finanční zázemí jak iniciativě Morava 1918, tak Moravskému kulatému stolu.

Království Kralického Sněžníku

Spolek nabývá na početní síle, ani pro něj neplatí informace o úbytku členů. Od minulého sněmu uskutečnil dvě vlastní akce, na další (Pochod k prameni Moravy) se KKS podílelo.

Velmi úspěšná byla akce osazení pamětní desky u Moravského zemského stromu. Pamětní deska byla instalována za aktivní účasti místních obyvatel.

KKS se redakčně podílí na vydávání časopisu „Devítka“.

Snahou KKS je od příštího roku obnovit „Setkání u Zemského stromu“ den před konáním Pochodu k prameni Moravy. Jedná se o pátek před 1. zářijovou sobotou. Moravský zemský strom (jilm) prosperuje, přestože byl zasazen v suchém tropickém počasí.

KKS předkládá návrh ankety pro volbu hlavního města Moravy – anketa bude zaslána vedení MKS, které zajistí rozeslání dalším organizacím.

Spolek moravských karavanistů

Delegát spolku (Jan Smital) podává žádost – návrh, aby za řádného člena Moravského kulatého stolu byl přijat Spolek Moravané Šumperska – pořadatelé pochodu k pramenu Moravy, z.s. Představil činnost SMŠ z pozice předsedy tohoto zapsaného spolku. Hlasováním (osm delegátů pro přijetí, navrhovatel se hlasování zdržel) byl Spolek Moravanů Šumperska za řádného člena MKS přijat.

Další informace se týkala spolupráce Moravských karavanistů, Království Králického Sněžníku a Spolku Moravanů Šumperska s vedením obce Staré Město pod Sněžníkem. Zmínil i negativní záležitosti z letošního ročníku Pochodu k prameni Moravy. Pořadatelství si začali poslední dobou nárokovat lidé z Moravské národní obce. „Vykrádají“ tak činnost jiného spolku. Byl předložen důkaz v podobě letáku, rozšiřovaného členy MNO před Pochodem. Litinová deska, která je vyrobena a měla být instalována před Pochodem u pramene Moravy, instalována zatím být nemohla, neboť lidé z MNO zapříčinili nesouhlas s umístěním desky ze strany Povodí Moravy. Deska je proto v současné době uložena v depozitáři Starého Města.

Kolem tohoto sdělení vznikla vášnivá rozprava. Delegát Království Králického Sněžníku podal návrh, aby za tento přístup byla MNO zbavena možnosti hostování u MKS.

Reakcí na tento návrh bylo stanovisko místopředsedy Sněmu MKS nejednat a nerozhodovat o právu organizace, za niž není žádný delegát přítomen.

Předseda MKS navrhuje, že vyvolá jednání s předsedou MNO a vyžádá jeho stanovisko k záležitosti. Delegáti 32. Sněmu MKS žádají deklarovat, že byli seznámeni s problémem, že s přístupem MNO nesouhlasí a protestují proti němu. Případné další projednání u MKS je možno uskutečnit jen za účasti zástupců MNO.

Hlasování o tom, zda předseda MKS má jednat s předsedou MNO: 8 hlasů pro, 1 proti.

Politická strana Moravané:

Hlavním cílem je oslovit co nejvíce lidí, výsledkem činnosti nového vedení strany je např. to, že začíná vzrůstat počet členů Moravané, vesměs se jedná o lidi na vrcholu produktivního věku, z čehož plyne příslib zesílení aktivní činnosti. Ani PSM nesouhlasí s informací předsedy Sněmu o úbytku aktivních organizovaných členů.

Upozornění na existenci webových stránek Moravského trola. Moravský trol a strana Moravané chtějí držet statut dvou spolupracujících subjektů.

Moravskoslezská akademie:

Činnost MSA je velmi bohatá. MSA sdružuje především lidi z řad vědy. Omezení spolkového života v důsledku nemoci Covid 19 brání pořádání pravidelných měsíčních setkávání členů, svoji činnost tedy realizují v odborných příspěvcích na různá témata.

Řád moravských rytířů:

23. října 2021 se ve Křtinách uskuteční kapitula řádu. Bylo zvoleno nové vedení Řádu, situace se po náhlém úmrtí mistra řádu stabilizuje.

Moravský národní kongres:

Ve spolku v současnosti probíhá reorganizace členské základny. Věkový průměr členů je vysoký, mnoho jich už nežije, někteří požádali pro vysoký věk o zrušení členství, mnoho je ale těch, kteří pouze změnili kontaktní údaje včetně bydliště, ale změny nenahlásili.

Činnost spolku je ovlivněna také vládními protocovidovými opatřeními. Na dobré úrovni je spolupráce se Spolkem monarchistů Brno a s iniciativou Morava 1918

Ostatní informace z rozpravy:

1. a) Redakční rada dvouměsíčníku Devítky žádá redakci Hlasu Moravy, aby dodržovala dohodnuté termíny předávání podkladů pro sazbu v nakladatelství. Opožděné předávání narušuje následně přípravu kompletace Devítky, prováděné u stejného nakladatelství. Tato nedobrá situace se již podle sdělení předsedy Sněmu řeší.
2. b) Kalendář akcí s cílem vzájemné koordinace mezi organizacemi se zatím nedaří úspěšně realizovat. Podle Rady MKS jsou na vině samy organizace, které nedodávají informace o svých připravovaných akcích. V síle Rady není vyhledávat tyto akce na internetových stránkách spolků či politických stran, nehledě na fakt, že některé spolky svoje internetové stránky ani neaktualizují.

Ad 6) Určení termínu a místa jednání 33. sněmu MKS:

Návrh (J. Novotný, C. Musil) směřovat termín dalšího Sněmu MKS na období po zveřejnění výsledku sčítání lidu. Je navrhováno opět spojit konání 33. Sněmu MKS s akademickou konferencí, která bude reflektovat výsledky sčítání lidu.

Předseda MKS děkuje za tento návrh, dle jeho mínění se sněm do konce roku nepodaří zorganizovat z důvodů omezení spolkové činnosti kvůli Covid 19, pravděpodobnější je až jarní termín.

Výsledek rozpravy: Další sněm bude svolán v 1. čtvrtletí 2022, místo a čas budou upřesněny, např. na základě termínu zveřejnění výsledků sčítání lidu.

Příští rok se na měsíc říjen plánuje pořádání mimořádné Mezinárodní akademické konference „Morava 1918 – co nás rozděluje a co nás spojuje“.

Všichni účastníci 32. Sněmu MKS obdrží kromě zápisu také aktualizované kontakty na zástupce členských i hostujících organizací u Moravského kulatého stolu.

V Brně, říjen 2021

Zapsala J. Bohdíková, doplnil M. Trnka

Follow

Follow

Moravská Krajina ve spolupráci s členskými organizacemi sdružení Moravský kulatý stůl vás tímto zvou k účasti na setkání u příležitosti vysazení moravského národního stromu v areálu ranče “MANNER” v Bohdalicích na Vyškovsku v sobotu dne 13.11.2021 ve 14.00 hodin.

Součástí akce bude seznámení přítomných s myšlenkou ustavení symbolu moravského národního stromu “Jaderničky moravské” a výzva k rozšíření zvyklosti vysazování této jabloně po celé naší Zemi moravské.

Těšíme se na naše přátelské setkání.

Jak se do areálu ranče dostanete:

Lipka 49.2232481N, 17.0256872E

Ranč 49.2229383N, 17.0392344E

– v případě suchého počasí budeme sázet u Lipky, v půli polní cesty Bohdalice-Manerov, kde je kaplička sv. Cyrila a Metoděje a památný strom – lípa včetně českého lvíčka. My tuto scené-rii doplníme o moravský strom a později přibude i typizovaná cedulka s textem o jaderničce a moravským znakem.

– v případě mokrého počasí budeme sázet v areálu Ranč Manner u Bohdalice (lze se navigo-vat na popisné číslo Bohdalice 303) u sochy z Velikonočního ostrova, vedle které rovněž stojí z jedné strany lípa (ale bez českého lvíčka) a u níž bude z druhé strany vysazena jadernička, opět později dozdobená typizovanou cedulkou.

Sraz je možný buď na místě výsadby, anebo na Ranči, odkud by se v případě sucha vyrazilo k Lipce a pak zase zpět.

Upozornění:

Vzhledem k těžko předvídatelným změnám v koronavirové situaci žádáme, aby každý účastník sledoval v této souvislosti aktuálně vyhlášená opatření a řídil se jimi.

Děkujeme!

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 5. listopadu 2021

Jak často se diskutuje mezi lidmi, kteří úkorně prožívají současnou nesvéprávnou situaci Moravy a nás Moravanů o tom, zda zachování soustátí Rakouska-Uherska by nám zaručilo budoucnost, kterou vlastně Morava a Moravané nemají! Oficiálně totiž není Morava ani Moravané. Zatím…! Zůstává na nás, abychom to změnili.

Že měla Morava v rakouském mocnářství nesrovnatelně lepší postavení než má dnes, kdy nemá žádné, je nesporné.

Následně přepsaný manifest jasně deklaruje dobrou vůli rakouského císaře Karla, kterého je třeba si i za tuto upřímnou snahu vážit – mimo jiné. Nicméně i při čtení jeho manifestu narážíme na složitost a úskalí, kterými by jím předpokládaná nová říše musela projít. Je tu i problém Uherska, které získalo až příliš velkou moc, kde Maďaři měli nadpráví nad ostatními národy Uherska. I v tom by byla nová říše nesourodá.

Navíc víme z tehdejší historie, jak byly přímo tyto Karlovy snahy některými významnými osobami mocnářství torpedovány a hrozilo, že bude natolik brán zřetel na národní zájmy – kde by se to těmto osobám hodilo – že nebudou respektovány do té doby platné hranice jednotlivých zemí, tedy ani Čech a Moravy a mohly tak být odtržena území osídlena například německy mluvícím obyvatelstvem. Takže otázka zůstává otázkou a Morava a Moravané budou vždy vzpomínat na odpovídající postavení, které měla Morava za trvání Rakouska-Uherska.

Ovšem to, že by setrvání v R-U možná nebylo tak skvělé, jak bychom to rádi viděli, nesnímá odpovědnost české strany, především politických špiček v roce 1918 a poté za to, jak zatlačily Moravu a její obyvatele po všech stránkách do pozadí, jak Moravu poškozovaly a stále poškozují, jak po stránce kulturní a politické, tak i hospodářské. A jak toto hlupství ve svém důsledku škodí celému státu, který se tak nerozvíjí rovnoměrně a optimálně, jako když by v plné šíři potenciál Moravy byl využíván a nikoli potlačován.

A nyní si přečtěme manifest císaře Karla, který vyhledal a ofotografoval Tomáš Skoumal, a který jsme pro vás z fotografie opsali.

– – –

Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo ráčilo nejmilostivěji vydat tento Nejvyšší manifest:

Mým věrným národům rakouským

Od té doby, co nastoupil Jsem na trůn, jest Mou nezdolnou snahou, vymoci Mým veškerým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájili vlast v této těžké době. Kruté oběti války museli zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes, s pomocí Boží, stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů je přitom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko má se státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s neodvislým státem polským. Městu Terstu s obvodem dostane se dle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která nijak nedotýká se celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešili se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo, připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívat nová říše, obrací je Můj hlas, aby spolupůsobily na tomto velkém díle, prostřednictvím národních rad, kteréž – utvořeny z říšských poslanců každého národa – mají uplatniti zájmy národů ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž takto naše vlast, upevněná svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby veliké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím všech Mých národů.

Vídeň, dne 16. října 1918.

Karel v.r.

Hussarek v.r.

Hei… v.r. (zde opisovaný manifest roztržen, jméno neúplné)

Toto se uvádí ve všeobecnou známost. 

V Brně, 17. října 1918

Follow

Follow

K dohledu nad plebiscitem byla v Paříži sestavena komise, do níž jmenovali za Francii jako předsedu hraběte de Manevilla, za Velkou Británii Celila Wiltona, za Itálii markýze Borsarelliho a dále japonského profesora Jamadu. Americký delegát se vzdal účasti na pokyn Kongresu, jenž měl výhrady k mírovým smlouvám ratifikovaným signatáři velmocí ve Versailles 28. června 1919. S komisí měl spolupracovat početný štáb expertů a zástupci obou států, ČSR a Polska, doktor Matouš a poslanec Zamorski.

V celém kraji mezitím kypí zloba a národnostní nenávist. Atentáty na osobnosti NV či NR jsou na denním pořádku; v ulicích měst se ozývají výstřely a výbuchy granátů rozmetávají příbytky odpůrců a nežádoucích agitátorů, v jejichž troskách zůstávají zranění, zmrzačení a mrtví. Odlesky požárů prosvětlují noci a majitelé hutí, dolů a továren si zajišťují ostrahu ohrožovaných objektů. Nesnášenlivost vře i přímo na pracovištích. Polští majitelé propouštějí Čechy, Němce a Šlonzáky, jinde zase čeští dělníci ženou polské kolegy za brány závodů. Zpod hornických fáraček vyčnívají řetězy, železné tyče a za opasky trčí řeznické nože. Vzácností nejsou ani střelné zbraně. Stěny a ohrady jsou polepeny letáky s vášnivými výzvami ve všech třech jazycích, vyzývající krajany k odhodlání vyslovit se pro mateřskou zemi. Docházejí hlášení o sabotážích na šachtách i na železnici. Doprava i distribuční síť jsou ochromeny.

Členové plebiscitní komise, lidé odchovaní západní kulturou, se napůl bázlivě, napůl s rozpaky seznamují s poměry, když koncem ledna 1920 přicestují s doprovodem do Těšína, aby se ujali nevděčného a nezáviděného úkolu. O vzájemných národnostních rozepřích byli sice zpraveni, ale jejich představa o skutečných poměrech přece jen tak daleko nesahala. Snad si její hrozivost neuvědomovali ani jejich představení v Paříži, když je posláním pověřovali. Již krátce po příjezdu začínají důvodně pochybovat, zda zvládnutí úkolu nebude nad jejich síly. Záhy se ukázalo, že i samotné národnostní složení komise se stalo předmětem nespokojenosti a nedůvěry Poláků. Jejich neutuchající podezření se obrátilo proti předsedovi komise de Manevillovi. Ztělesnil jim ve své osobě Francii, která vždy a ve všem v očích Poláků zastávala zájmy Československa. Nevraživou pozornost vyvolala i neúčast amerického delegáta, jenž měl původně zaujmout Manevillovi předsednické místo. V případě hlasování příslušely předsedovi dva hlasy a polští poslanci si kladli patetické otázky, jaké intriky ovlivnily složení komise. Komisi nezůstalo utajeno polské smýšlení, a jakmile se pochybnosti začaly přetřásat v tisku, nezbylo Manevillovi, než aby to sdělil NR. S přihlédnutím k podmínkám v Těšínském Slezsku i s představou, co nastane, až se hlasování uvede do pohybu, vyzval své nadřízené, aby se postarali o vyslání vojenských oddílů, jež by zajistily klid a pořádek v celé oblasti. Očekával, že jedině přítomnost dohodového vojska si vynutí u prchlivých občanů uznání a respekt.

Polští diplomaté mezitím předložili v Paříži návrh, aby se plebiscit rozšířil i na pohraniční území severního Slovenska, Oravu a Spiš, což by se týkalo asi dvou desítek menších obcí.

Předseda komise de Maneville se odhodlal po několika dnech rozpaků k ráznému kroku v místním tisku. Vydal provolání k obyvatelstvu v českém, polském a německém jazyce, aby v období plebiscitu zachovalo klid a rozvahu, avšak po několikaměsíčních vášních se výnos minul jakýmkoli účinkem. Maneville znovu důtklivě naléhal na Paříž, aby neotálela s vysláním vojska a nevystavovala se riziku vyvolání dalekosáhlého konfliktu, který by se snadno mohl rozšířit i mimo spornou oblast s těžko postihnutelnými důsledky.

Tentokrát přijal dohodový štáb v Paříži jeho hlášení se vší vážností. Již 2. února dorazilo do Těšína pět praporů francouzských a italských vojáků; vlády v Praze a Varšavě byly o tom vyrozuměny. Nemají námitek a vítají jejich příchod dokonce s úlevou, neboť je to zbavilo odpovědnosti za činy svých vlastenecky zanícených občanů. Československé a polské jednotky po výzvě komise, jejímž rozkazům jsou zahraniční vojáci podřízení, opouštějí těšínské pásmo a stahují se do vnitrozemí. Komise vyhlásila dosavadní demarkační linii za rozmezí pro správní sektory. Z polského Těšínska byla vytvořena tzv. východní prefektura, z českého západní. Obě mají vlastní správy, složené z příslušníků národa, který má na území většinu. Dále si už komise udržovala vlastní administrativní postup.

Z české prefektury byl vyjmut celý karvinský uhelný revír, nad nímž byl svěřen dozor dohodovým důstojníkům. K zajištění plynulé těžby byly šachty obsazeny početnými strážemi, které horníky podrobovaly prohlídkám i v průběhu pracovní doby. Kdo byl přistižen se zbraní, byl okamžitě uvržen do vazby a posléze postaven před vojenský soud. Udělované tresty byly vysoké. Za zavedených zpřísněných podmínek se tak alespoň na pracovištích se zvláštním významem podařilo zajistit přijatelný klid, pořádek i bezpečnost provozu. Byl to nanejvýš účinný zásah, přicházející v pravý čas. Na těžbě životně závisel jak československý, tak polský průmysl a z území ČSR docházely do Polska tzv. kompenzační dodávky dohodnutého limitu uhlí, které musela podle dekretu ČSR plnit. Za šovinistických nálad, kdy polští horníci hromadně vstupovali do divokých stávek a odmítali těžit pro nepřítele, tak ohrožovali i dodávky pro své krajany v Polsku. Těto živelná akce, stejně jako mnoho jiných, postrádala vnitřní logiku.

I přes poměrně důsledná opatření se komisi s pomocí vojska nedařilo udržet národnostní revoltu pod kontrolou. Denně získávali její členové očividné důkazy, že nálady obyvatelstva byly v Paříži podceňovány a že vzájemná nevraživost má hluboké historické kořeny.

8. února došlo na náměstí v Orlové k mohutnému srocení polských obyvatel, kteří se dožadovali připojení k Polsku. Několikatisícový dav provokativně procházel městem za zpěvu vlasteneckých písní a s transparenty, jejichž obsah urážel Čechy hanlivými výroky. Když několik podnapilých účastníků pochodu vytlouklo výlohy českých obchodů a okna usedlostí, nenechal na sebe incident dlouho čekat. Do volání „Ostravica, naša granica!“ a „Pryč s Čechy a jejich tyranií!“ vpadl husitský chorál a doposud nečinně přihlížející Češi se vrhli vstříc zástupům Poláků. Přímo před zraky hlídek dohodových vojáků se rozpoutala nesmlouvavá bitva, které se zúčastnily tisíce osob a během níž létalo kamení a tekla krev.

Vojáci zpočátku bezradně stáli, neboť neměli zdání, jak si počínat proti zběsilému davu, jenž si bez ohledu na jejich přítomnost navzájem vyřizoval účty. Pořádek zjednal teprve přivolaný prapor ze Slezské Ostravy. Desítky osob utrpěly vážná zranění, nejméně sto výtržníků bylo okamžitě zadrženo. V následující dny se podobné incidenty opakují v menším rozsahu v obou ostravských městech i v Karviné a Bohumíně. Komise byla v polském tisku ostouzena za použití síly proti pokojným demonstrantům, kteří se dožadovali svých práv, a rozdmýchaná kampaň proti Čechům rychle spěla k hysterii. Nejeden polský list se rozepisoval, že za současné situace by nebylo v Polsku populárnější války než proti Československu.

Po opakovaných výtržnostech vydala komise vyhlášku zakazující jakékoli shromažďování na veřejných prostranstvích. Ukázalo se, že tím jen přispěla k oscilaci napětí. Poláci svolali shromáždění na těšínské náměstí přímo pod okna komise a protestovali proti jejímu rozhodnutí. Řečníci plamennými slovy podněcovali dav proti Čechům a jejich přisluhovačům. Budova radnice se ocitla v ohrožení a pár desítek vojáků povolaných k ochraně pochybovalo, zda zabrání vpádu, pokud si lidé usmyslí vzít vrata útokem. Pohled z okna radnice na zcela zaplněné náměstí, připomínající vřící kotel, byl pro komisi skličující a její členové neměli daleko k beznaději. Už mnohokrát zatratili den, kdy se vypravili do téhle zlobou posedlé země. Její předseda Maneville ji skutečně za takovou pokládal, když sepisoval svá hlášení do Paříže. Italský markýz Borsarelli vyslovil nejen pochybnost nad tím, zda za tak vypjatých okolností bude komise s to splnit své poslání, ale jedním dechem vyjádřil doposud skrývané obavy, zda vůbec vyváznou se zdravou kůží.

Jeho francouzský kolega Maneville si oproti němu udržoval střízlivý nadhled nad situací a neztrácel ze zřetele vytčený úkol pokračovat v přípravách na plebiscit.

Navrhoval povolat zástupce obou rozvášněných stran a vysvětlit jim, že bez jejich vlivu na spoluobčany se činnost komise neobejde. Pokud to uznají a zasáhnou ve prospěch komise, bude se plebiscit konat ve stanoveném termínu. Jakmile se ovšem ukáže, že názory ulice pokládají za své, mohou ukončit svoji misi, vrátit se do Paříže a tam zdůvodnit pohnutky odchodu z Těšína.

Manevill nijak nepochyboval, že by v tom u představených nalezl plné pochopení.

Před další polemikou mezi členy komise posléze převládl přece jen Manevillův názor, což ostatně dokázalo další setrvání komise v Těšíně, navzdory nepříznivým projevům tamních obyvatel bez ohledu na jejich národnostní příslušnost.

Follow

Follow

Tomáš Skoumal, 4. listopadu 2021

V šumperské knihovně bude v úterý 16. listopadu tlachat nějaký Pražák o české šlechtě. V pozvánce na webových stránkách místní bibliotéky se už ani nepoužije formulace „české země“, aby se náhodou nevyskytlo slůvko Morava. Rovnou natvrdo – „česká země“, asi se tím myslí ono úspěšně prosazované Česko (tvořené neogottwaldovskými kraji).

Něco jako moravská šlechta již zřejmě v myslích „badatelů“ z hlavního města zcentralizovaného státu, jenž provádí s úspěchem etnocidu Moravanů, v pokrokovém 21. století nemá místo. Přihlížejícím to asi vadit nebude, vždyť jsou desítky let patřičně vychovávaní jako lvíčata.

https://www.knihovnaspk.cz/?action=kronika&subact=detail&id=957

Pramen: moravskynarod.cz

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 2. listopadu 2021

V letošním roce má vyjít kniha autorů Václava Cílka, Pavla Boliny, Jana Martínka a Pavla Šlézara se stejnojmenným názvem Jantarová stezka. Anotace nám říká:

Jantarová stezka je systém starých cest, který původně spojoval keltské a etruské oblasti severní Itálie, ale později vedl přes Aquileiu směrem ke Carnuntu nedaleko Bratislavy či kratší, podhorskou cestou do Vídně a odtud přes jižní Moravu k Brnu, kolem Býčí skály v Moravském krasu dál na Drahanskou vrchovinu a přes Jeseníky do Polska. Cesty končily u rozsáhlých dílen na jantar v dolním Povislí nedaleko Gdaňsku. Několik desítek tisíc detailních lidarových snímků Moravy poprvé umožnilo rekonstruovat průběh cesty podle terénních reliktů a archeologických objektů převážně ze starší a mladší doby železné. Kromě obecných kapitol o civilizačním významu starých tras se kniha zejména zabývá vedením Jantarové stezky v moravské krajině.

Co k tomu na počátku řekl nejen geolog, ale především renesanční člověk se širokým záběrem nejen zájmů, ale především znalostí, Václav Cílek: „Jantarová stezka je pro Moravu záležitost národní identity skoro jako Cyril a Metoděj. Historicky chápaná Morava je územím kolem stejnojmenné řeky Moravy. A je vlastně jedním velkým údolím spojujícím Rakousko a Polsko.“

U nás zaužívaný název prastarých dálkových obchodních tras „stezky“ může být pro laika matoucí a vzbuzovat dojem, že vlastně o nic tak důležitého nejde. Ve skutečnosti je to celý systém cest, jejichž vznik lze datovat do doby před třiceti tisíci lety. A zdaleka se po nich nedopravovala jen komodita zdůrazněná názvem. Navíc zboží šlo dvěma směry. Ze severu na jih u nás kožešiny, jantar, sůl, případně rudy či kovy a z jihu olivový olej, sklo, šperky, látky. Jiné zboží bylo žádáno v neolitu, kdy byl žádaný i pazourek, než později třeba v době římské. Těmito cestami se dostávaly dál i technické a léčitelské znalosti a kultura, náboženství. I pohádky tak oběhly celý svět. Původ jedné pohádky převyprávěné Boženou Němcovou je až v Indii. Ale šířili se jimi i nemoci, mohli po nich postupovat dobyvatelé a v nemalé míře se po nich dopravovali otroci získaní z bojových půtek i větších bitev.

Co vedlo k úmyslu napsat o Jantarové stezce knihu? Na počátku především to, že Pavel Bolina měl velký soubor prací k situaci starých obchodních cest na Moravě. Pracoval hlavně v terénu, což je blízké i spolupracujícímu Václavu Cílkovi. Naproti tomu Jan Martínek se věnoval velkému výzkumu obchodních cest na základě mnoha a mnoha velmi přesných lidarových laserskenů Moravy, takže postupně se vynořoval stále jasnější obraz hlavních větví historických obchodních cest na Moravě, především Jantarové stezky. Leckde pomohly i staré vojenské mapy. Protože autoři chtěli mít i celkový obraz Jantarové stezky, především jejích hlavních větví, průběžně udělali i méně podrobný, ale dostatečně vypovídající profil celého terénu od přístavu Aquileia u Jadranu až po Balt, přesněji po Gdaňsk.

Průzkum starých cest je dnes staronovou archeologickou oblastí. Zájem o tyto „Zlaté, 

Hedvábné, Jantarové a další“ stezky se datuje do 19. století. Ale archeologie sama se jimi začala zabývat nedávno. Oproti tradiční archeologii zde neodkrýváme vrstvu za vrstvou, což dává dobrou možnost nalezené datovat. Ale metody určení nálezů a nalezení cest samých, jsou jiné.

Jak zhruba vedla hlavní větev Jantarové stezky Moravou? Bylo to z Dolního Rakouska, tedy od Vídně k Mikulovu a Mušovu, kde ji ve své době využívali i Římané, potom přes západní okraj brněnské kotliny, tedy přes Líšeňské hradiště dál na Sever podél Býčí skály k Olomouci, pokračovala na Nízký Jeseník, až na Osoblažsku překročila hranice do Polska a směřovala na Gdaňsk. Je třeba říct, že na rovinatém území Polska se trasy Jantarové stezky dohledávají obtížně. Je to podobné jako u nás na Moravě na Hané, kde časem vzniklo úvozů – tedy zaříznutých cest do rovinaté krajiny i 100 vedle sebe. V místech, kde je méně možností vést optimálně cestu krajinou, jsou staré cesty snáze dohledatelné.

I dnes se dá říct, že Jantarová stezka nezanikla a je stále využívaná. Kdo jede po dálnici na Olomouc, ať si uvědomí u odbočky Lipník nad Bečvou, že jede přímo po prastaré Jantarové stezce, která mezi později vystavěnými hrady Drahotuší a Helfštýnem procházela Moravskou branou. Je tam poměrně dlouhý úsek dálnice o kterém můžeme prohlásit, že vede po dálkové obchodní cestě po které se vozilo zboží a chodili lidé už před třiceti tisíci lety.

Na jedné z větví Jantarové stezky, nad brodem přes Ostravici vznikla i Ostrava. Dnes je ve věži Slezskoostravského hradu Muzeum Jantarové stezky založené historikem Davidem Majerem. Dle něj byl na Jantarové stezce nejživější obchod v době římské. Římané měli extrémní zálibu v luxusu. A to nejen v luxusu, který proudil po hedvábné stezce, ale měli velký zájem i o jantar. Používalo se jej nejen pro výrobu šperků, ale i k náboženským účelům a při pohřebních obřadech. Byly mu přisuzovány i léčebné účinky proti neplodnosti a mnoha chorobám. Pro představu obchodu s jantarem je třeba říct, že se jednalo o tuny, někteří dokonce soudí, že o desítky tun. Dokladem je starý dochovaný depot, ve kterém množství jantaru vzbudilo u nálezců, a posléze archeologů, úžas.

Pramen: anotace knihy; ČRo+

Follow

Follow

Marek Pavka, 1. listopadu 2021

Kdysi jsem se na jednom významném moravském fóru zeptal, jestli má logiku chtít reformovat instituce státu, které považujeme za nefunkční, prostřednictvím institucí toho samého státu. Pokud totiž jeho instituce jsou nefunkční (a na tom se shodnou Moravané všech směrů), pak je nelze měnit prostřednictvím těch samých institucí, protože ty to neumožní. Pokud to umožní, znamená to, že jsou funkční a tedy není nutné je měnit. Na tu otázku mi nebylo zodpovězeno a pravděpodobně to není náhoda.

Již po celá desetiletí se totiž různými způsoby prezentují názory na to, jakou podobu má mít hlavní cíl moravského hnutí – tedy zda máme usilovat o zemské uspořádání, federaci, konfederaci či přímo samostatnost Moravy (a případně Slezska) – a na to, jakou strategii má moravské hnutí zvolit, aby tohoto cíle dosáhlo.

Čím více se spekuluje o jednotlivých aspektech těchto dvou otázek, tím méně se uvažuje o prostředí, v jakém se moravské hnutí pohybuje, a o tom, a jací jsou naši protivníci. Přitom je charakter našeho prostředí a protivníka pro strategii moravského hnutí rozhodující. Musíme je poznat, abychom věděli, co umožňují, a zda vůbec umožňují restituci Moravy. Jak píše ústavní právník Václav Pavlíček „povahu odporu vždy určuje agresor“.

Protihráči

Nejprve se podívejme na protihráče moravských politických subjektů. Stručně řečeno za ně můžeme považovat ty politické strany, které v českém parlamentu prosadily neostalinské krajské zřízení – tedy ODS, ODA, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM – a potom ty, které z pozice vládní koalice nedovolily jeho revizi – tedy TOP O9, VV, Strana zelených, STAN a nyní ANO. Pokusme se je porovnat s moravskými subjekty. Ze všeho nejvíc samozřejmě vyniknou jejich finanční možnosti. Tyto strany disponují předvolebními rozpočty v řádech desítek milionů korun (jejich neoficiální možnosti jsou samozřejmě ještě vyšší) – vše pochopitelně z daní obyčejných občanů. Moravské politické strany mají nanejvýš stovky tisíc korun, z peněz svých členů a příznivců. To už není asymetrie, ale nesouměřitelnost. Obdobné je to i u mediálního vlivu. Politikové parlamentních stran jsou v masových médiích každodenně, politikové moravských stran několikrát za rok a to ještě pouze v málo sledovaném „Politickém spektru“. A nelze to omluvit tím, že je to na základě jejich volebních výsledků. Když vznikala TOP 09, už o jejím ustavujícím sjezdu bylo rozsáhle referováno v hlavních zprávách veřejnoprávních i soukromých televizních stanic, aniž by tato strana měla za sebou jediné volby. Už tehdy také disponovala miliony oligarchy Bakaly.

Tím nejdůležitějším rozdílem je však samotná podstata českých a moravských politických stran. Ta je dána jejich vznikem. Výše zmíněné české politické strany vznikly seshora – rozhodnutími vládnoucích politiků (ODS, ODA), nebo jsou pokračováním předtím vládnoucích stran (KDU-ČSL, KSČM, ČSSD) či marketingovým projektem oligarchů (TOP 09, VV, ANO). I Strana zelených se do Poslanecké sněmovny dostala až a jedině po tom, co ji ovládl Martin Bursík, člen jedné z nejelitnějších pražských rodin, navíc navázaný na oligarchu Soukupa. Obdobně se STAN dostal do Poslanecké sněmovny až poté, co se spojil s TOP 09. Jinými slovy, tyto strany nevznikly rozhodnutím obyčejných občanů, nýbrž z vůle mocných. Nejedná se o organizace vytvořené občanskou společností, které by hájily její zájmy vůči těm nahoře – státu a velkým ekonomickým hráčům, nýbrž jde o nástroje těch nahoře, které mají zachovat jejich moc a zneškodnit občanskou společnost. V anglosaském světě se takovým politickým silám říká „establishment“, v postsovětském prostoru „strana moci“. Moravské politické subjekty naopak vznikly zdola, z iniciativy obyčejných občanů. Kontrast už ani nemůže být větší.

Evropské a východoevropské prostředí

Nyní se věnujme prostředí. To bych si dovolil rozdělit do tří okruhů.

Tím prvním, nejširším, je evropská civilizace. Její politické uspořádání prošlo pod hávem zdánlivé stability hlubokými systémovými proměnami. Reálná politická moc se přesunula z parlamentu jinam, do sfér, kde je vliv občana mnohem nižší než u legislativních těles. Zákonodárství je v současnosti vytvářeno nikoli poslanci – tedy volenými zástupci občan – nýbrž výkonnou mocí, byrokraty a lobbisty v neprůhledném mocenském konglomerátu, který je navíc zabezpečen mocí soudní. Parlamentní politické strany pak nejsou občanskými organizacemi, které občana chrání před lobbisty a státní byrokracií, ale naopak jsou převodovými pákami lobbistů a státní byrokracie. Zároveň se zužuje výběr témat, která jsou velkými médii připouštěna do politické diskuse – o těch pro občany často nejpalčivějších tématech se nemluví, jsou tabu, nepohodlné otázky nejsou kladeny a dokonce už i komunikace skrze sociální sítě je cenzurována. Proto se hovoří o takzvané postdemokracii a postpolitice. Něco takového se v Evropě nestalo poprvé, můžeme připomenout podobný vývoj v renesanční florentské republice, kde formálně zůstaly zachovány demokratické instituce, ale fakticky vládli oligarchové na čele s rodem Medicejských.

Druhým, užším okruhem je zóna zemí bývalého východního bloku. I ty jsou konfrontovány s výše uvedeným problémem, ale situace je ještě zostřena slabším postavením občanské společnosti a barbarštější politickou kulturou. Kvůli gigantické privatizaci zde oligarchové a parlamentní politikové jsou ještě propojenější než na Západě a role občana je tu tedy ještě menší než u postdemokratického Západu. Jinými slovy v tomto vývoji východoevropské země rychle „dohnaly a předehnaly“ Západ. Pro moravské hnutí je pak klíčová skutečnost, že ani v jediné zemi někdejšího východního bloku nedošlo po roce 1989 k federalizaci. Důvodů je samozřejmě víc, ale rozhodující pravděpodobně bude minimální vliv občanské společnosti a naopak zájem oligarchů a vládnoucích politiků na tom, aby jim regionální struktury nekomplikovaly privatizaci.

České prostředí – neutralita?

Tím se dostáváme k nejužšímu, českému okruhu prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje. Některé interpretace skutečnosti, že po roce 1989 nedošlo k obnovení moravské samosprávy tvrdí, že k zablokování restituce Moravy došlo shodou okolností – vlivem dělení federace, války v Jugoslávii nebo dokonce neschopností politiků z moravských stran. Něco takového naznačuje například Petr Pithart. Takováto hypotéza vychází z předpokladu, že prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje – tedy český (a československý) politický systém – je samo o sobě vůči moravským snahám neutrální a že emancipace Moravy byla po roce 1989 překažena pouze momentální konstelací sil uvnitř tohoto prostředí.

To ovšem vzbuzuje otázku, jak je možné, že Morava dopadla stejně pokaždé, kdy se v uplynulém století jednalo o jejím státoprávním postavení, tedy po roce 1918, 1948, 1968 a 1989? Nebo je to tak, jak kdysi řekl blogger Rostislav Svoboda, že po roce 1918 byly okolnosti vždy proti Moravě? A proč se tedy český politický systém pokouší zajistit onen „náhodný“ státoprávní výsledek masivním tlakem na likvidaci moravské identity, aby nikoho ani nenapadlo, že ono „náhodné“ státoprávní uspořádání má alternativy, ba dokonce současný český unitarismus promítá do minulosti účelovou manipulací s historií?

Není to až příliš mnoho náhod? Odpovědí může být ideologie českého nacionalismu. Jeho hlavním cílem v 19. století totiž nebyla samostatnost na Rakousku (to tehdy skoro nikoho nenapadlo), ani záchrana českého jazyka (ten se v habsburském soustátí rozvíjel velmi úspěšně), nýbrž podrobení Moravy pražským politickým centrem. Tak se Praha chtěla vyrovnat Vídni a Budapešti. Tím se vysvětluje, proč jedním z prvních kroků po roce 1918 byla likvidace moravské samosprávy. Jinými slovy, novodobý český (a československý) stát byl a je od prvního okamžiku vyhraněně protimoravský. Smyslem existence Česka je neexistence Moravy. A jelikož slovy Tomáše Masaryka, otce zakladatele, se „státy udržují těmi idejemi, na kterých vznikly“, nemůžeme očekávat změnu.

To ale znamená také další významnou, systémovou skutečnost – hlavní protivník moravského hnutí je současně také tvůrcem a udržovatelem prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje. Jinými slovy ve hře, do které se moravské hnutí pustilo, je náš protihráč zároveň také tvůrcem pravidel i rozhodčím. Můžeme za této situace očekávat, že toto prostředí umožní uskutečnění moravských požadavků?

Navíc nezapomínejme, že ústředním principem moderní české státnosti je maximalismus – snaha o naprostou kontrolu a dosažení všech cílů v plné podobě, aniž by se s někým dělili. Snad to vychází z plebejského základu českého národního obrození, kdy absence šlechtického prvku vedla také k absenci jedné ze základních šlechtických ctností – totiž velkorysosti. Češi tak dosáhli maximálních cílů v roce 1918, kdy vojensky anektovali i etnicky většinové maďarské, polské a rusínské oblasti, nehledě na ty slovenské. Stejně tak bylo v maximální podobě realizováno v roce 1945 vyhnání německy hovořícího obyvatelstva – na rozdíl od Maďarska a Polska, kde přitom válka byla mnohem krutější. Obdobně bylo – na rozdíl od Maďarska, Polska, Rumunska i NDR – po druhé světové válce a v 50. letech komunisty v maximální podobě prováděno zestátňování v průmyslu, službách i zemědělství. V 80. letech čeští komunisté jako jedni z posledních ve východní Evropě odmítali revizi a jejich režim se také rozložil jako jeden z úplně posledních. Z toho vyplývá, že česká vládnoucí garnitura neustoupí moravským požadavkům ani o centimetr. Není tedy možné dosáhnout restaurace Moravy postupně, tzv. drobečkovou politikou. Oni totiž chtějí všechno.

České prostředí – ústava a instituce

Tím to ale nekončí. Smyslem existence moderního českého státu je totiž kromě popření existence Moravy také eliminace vlivu obyčejného občana. V roce 1918 vznikl pučem, lidmi, kteří k tomu neměli demokratický mandát, bez referenda. Stejně nedemokraticky vzniká v roce 1969 Česká socialistická republika – přímý předchůdce současného českého státu. A stejným pučem byl i vznik samostatné České republiky v roce 1993. Ten byl prosazen vládní koalicí ODS, KDU-ČSL a ODA. V parlamentních volbách, které se konaly pouhého půl roku před vyhlášením samostatnosti, ani ODS, ani KDU-ČSL, ani ODA samostatnost ČR ve svých předvolebních programech neměly, https://www.kdu.cz/getattachment/8bf85d80-1c85-4925-9119-2e33c34d184b/program.aspx https://www.ods.cz/docs/programy/program_1992.pdf

Jinými slovy čeští politikové v roce 1992 obelhali voliče a samostatná Česká republika nemá demokratickou legitimitu. To je jen podtrženo skutečností, že se k této otázce nekonalo referendum.

Obdobně nedemokraticky nám česká věrchuška vnutila ten úplně nejdůležitější zákon vůbec – totiž ústavu. Už v roce 1920 byla československá ústava přijata v únoru, tedy před dubnovými parlamentními volbami, aby se k ní nemohli vyslovit občané. Schvalovalo ji Revoluční národní shromáždění, jehož členové neměli k přijetí ústavy demokratický mandát od voličů. Ve stejném duchu byla přijata ústava ČR v roce 1992. V Evropě se ústava přijímá třemi způsoby, které se mohou kombinovat. Buďto se vypíší nové parlamentní volby, v nichž se téma ústavy či ústavní změny výslovně předloží občanům. Nebo se zvolí takzvané ústavodárné shromáždění, jehož jedinou pracovní náplní je přijetí ústavy. Nebo se tato otázka předloží k referendu. Česká vládnoucí kasta nepoužila ani jednu z nich a v parlamentních volbách v červnu 1992 strany, které jen o půl roku později českou ústavu schválily, tedy ODS, ODA, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, o tom občanům nic neřekly. Občan byl tedy obelhán u vůbec nejdůležitějšího právního dokumentu státu.

Více k tomu https://a2larm.cz/2018/08/je-ustava-ceske-republiky-legitimni/

Stejně tomu bylo i při schvalování krajského zřízení. K tomu bylo přistoupeno v roce 1997, tehdy šlo o ODS, KDU-ČSL, ODA a ČSSD. Jen rok předtím, v červnu 1996, se konaly volby do Poslanecké sněmovny PČR, kde pouze ODA prozradila voličům, že chce prosadit krajské uspořádání. Ostatní 3 strany, které o rok později krajské zřízení schválily, voličům v roce 1996 lhaly. ODA později zcela zmizela z politické scény. Při troše cynismu můžeme tvrdit, že s ní zmizela i (už tak zanedbatelná) společenská poptávka po krajském uspořádání. http://casopisargument.cz/?p=31802

Ale ani toto není všechno. Do ústavy totiž byla na poslední chvíli, čtyři dny před jejím schválením, propašována „klauzule věčnosti“. Co to znamená? Jde o článek 9 (2) „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Na jeho základě může Ústavní soud zrušit jakékoli rozhodnutí kteréhokoli orgánu veřejné moci, i kdyby toto rozhodnutí požadovala drtivá většina občanů a voličů. Svou obecností nemá v Evropě obdoby a dává tak ÚS moc, jakou nemá žádný jiný orgán v Evropě. Český establishment se jím pojistil proti případnému volebnímu vítězství sil, které s nadvládou věrchušky nesouhlasí (a moravské hnutí k takovým silám patří). Předseda ÚS Rychetský se tím ani netají.http://casopisargument.cz/?p=27008

To všechno je ještě zvýrazněno odhodláním české „strany moci“ neumožnit zavedení prvků přímé demokracie, především celostátního tzv. obecného referenda. To je pro pražský mocenský kartel něco nepřijatelného a referendum je pro vládnoucí kastu stejné tabu jako obnovení státoprávního postavení Moravy a Slezska. A pokud někdo (např. Jiří Dienstbier ml.) přece jen umožnění celostátního referenda připustí, pak nemá mít závaznou, ale pouze doporučující povahu, nemůže rozhodovat o těch nejdůležitějších věcech a musí mu předcházet petice s více než 500 tisíci podpisy – přitom v historii Československa známe pouze 2 petice s takovým počtem signatářů. Přesně takové parametry má mimochodem krajské referendum, které – a to ne náhodou – se dosud neuskutečnilo ani jednou.

Nereformovatelnost systému dokládá také skutečnost, všichni ústavní činitelé skládají slib, podle něhož mají „zachovávat ústavu“. Jak ale mohou zachovávat něco, co obsahuje tak významné články s tak nejasným obsahem, jako je článek 9(2)? Není to trik, jak po nich vynucovat rezignaci na ústavní změnu?

Kompletní institucionální struktura ČR je tak postavena na lži – a volby jsou její součástí. Občan je nucen pohybovat se v rámci, k němuž se vůbec nemohl vyjádřit. Není divu, že zde dominují politické síly postavené seshora nad občanskými uskupeními. To není náhoda. Tento rámec není neutrální, vytvořily ho pouze vyvolení a pouze pro sebe. Občan v něm může jen prohrát (což se také kontinuálně děje a průzkumy veřejného mínění, podle nichž si 86 % obyvatel myslí, že nemůže ovlivnit politické rozhodování na celostátní úrovni, to potvrzují).

České prostředí – represe

Nesmíme zapomenout ani na represivní složky českého státu a na jejich „outsourcované“ klony.

Podle definice extremismu, kterou používá ministerstvo vnitra, je extremistou ten, „kdo útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy)“.

Jak může ministerstvo vnitra vědět, co tyto principy znamenají, když to v ústavě není definováno a když Ústavní soud takovouto definici učinit odmítl? Nebo se ministerstvu právě taková absence definice hodí, protože pak může za extrémistu označit kohokoli? Přitom „boj proti extremismu“ je prioritou tohoto ministerstva a slovy Ivana Langera „Extremismus nemůže být tolerovanou součástí demokratické společnosti“.

https://www.mvcr.cz/clanek/priorita-ministerstva-vnitra-boj-proti-extremismu.aspx

Opomenout nelze ani tajné služby, jejichž zneužitelnost vůči občanům je ilustrována skutečností, že jednají na základě pokynů premiérovy milenky. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tajne-sluzby-nagyova.A130615_110913_domaci_js

Aby toho nebylo málo, rozmohla se nám tu cenzura. Vaše maily mohou být čteny, a pokud jsou „politicky nepohodlné“, dokonce i mazány. https://www.piratskelisty.cz/clanek-1837-antispam-nebo-cenzura

Autoři jsou blokováni, jejich účty jsou mazány, manipuluje se s vyhledáváním.https://www.sosp.cz/cenzura-formy-omluvy/

Nejde o výhradně virtuální záležitost, pod tímto tlakem už dochází i k vyhazovům. https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/ctirad-musil-hranice-moravsky-troll-2021.html

Tlak na cenzuru má přitom podporu české politické věrchušky. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/dopis-do-usa-poslanci-tlak-na-socialni-site-dezintormace.A191129_102611_domaci_kop

Jestliže v tradiční evropské civilizaci se spory o to, co je pravda, vedly na vědecké či soudní rovině na základě důkladných diskusí celé roky i déle, nyní může o tom, co je pravda, rozhodnout devatenáctiletý „factchecker“ během několika minut. George Orwell by zíral.

Lex iniusta non est lex

Vraťme se ale k úvodní otázce, totiž zda lze změnit instituce českého státu prostřednictví těchto institucí.

Ten, kdo by se o to pokusil, musí přistoupit na naprostou nerovnost, ba přímo nesouměřitelnost mezi svým postavením a postavením tvůrců systému, tedy establishmentem.

Takovýto reformátor se totiž musí podrobit omezením, kterým samotní tvůrci systému podrobeni nebyli.

Po reformátorovi je establishmentem požadováno, aby nejdřív získal podporu občanů pro svůj záměr ve volbách do Poslanecké sněmovny. Establishment sám se však o tuto podporu neucházel, protože v těchto volbách občanům lhal.

Takový reformátor pro svůj cíl musí také získat podporu v senátních volbách, a to ve trojích senátních volbách, vždy po dvou letech za sebou. Tvůrci systému sami takovou podporu shánět nemuseli.

Po těch, kdo chtějí měnit institucionální strukturu ČR, její tvůrci také požadují, aby vyhověli tzv. klauzuli věčnosti, té nejsilnější v celé Evropě, kterou si Ústavní soud může vykládat zcela libovolně. Oni sami žádné klauzuli věčnosti podrobeni nebyli.

Ústavní systém ČR je tedy definicí nespravedlnosti a popírá rovnost, základní princip moderní evropské demokracie. Slovy slovenského ústavního právníka Radoslava Procházky „popírá rovnost v právech mezi lidmi v různém čase, když jedné ústavní generaci dává právo vytvořit něco, co další změnit nemohou, jen se tím musí řídit“. Jeho kolega Jakub Neumann se nerozpakuje mluvit o „tyranii předků“. V našem případě jde o tyranii několika vyvolených předků.

Tento stav je přímo výsměchem jak Aristotelově „rovnosti pravidel“, tak liberálnímu pojetí „rovnosti příležitostí“ či „rovnosti startovacích příležitostí“, tak socialistické „rovnosti výsledků“. Ne náhodou u nás vzniklo přísloví „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“. Ale konzervativci neradujte se. Svým revolučním a utopickým popřením kontinuity, tradic a elementární spravedlnosti Česko odporuje také konzervativnímu myšlení. Je to anomálie jak v historickém (Morava je státní jednotkou přinejmenším od konce 12. století), tak geografickém (Německo a Rakousko se drží tradičního zemského uspořádání, Maďarsko tradičních žup, i polská vojvodství mají jistou kontinuitu se stavem před rozdělením země) kontextu. Moderní česká státnost nemá oporu v žádném z proudů evropského politického myšlení a snad i proto se na postoji vůči Moravě členové českého vládnoucího kartelu shodnou, bez ohledu na barvu stranického trička.

K této ústavodárné nerovnosti si přičtěme finanční, mediální a represivní moc establishmentu. Ve volbách tak občanské organizace stojí vůči těm nahoře v mimořádně nevýhodném,

nesouměřitelném postavení, které je ještě posíleno postdemokratickým charakterem evropské politiky a specificky východoevropskými problémy.

Věřit, že to lze změnit prostřednictvím parlamentních voleb, je stejné jako věřit v Československu v roce 1983, že k demokratizaci a odstranění diktatury lze dospět kandidaturou do Národního shromáždění v rámci kandidátní listiny Národní fronty. Nebo to lze porovnat k pokusu ošetřit si poraněnou ruku tou samou poraněnou rukou. Nebo k pokusu upozornit na manipulaci médií prostřednictvím manipulujících médií.

Kdybychom žili ve spravedlivém státě, ten nám vrátí moravskou a slezskou státnost i bez voleb. Pokud žijeme v nespravedlivém státě, ten nám ji – se všemi svým mocenskými pákami – tak jako tak nevrátí, i kdybychom volby vyhráli.

Tato úvaha si klade za cíl navrhnout diagnózou, nikoli léčbu. To, jak dál postupovat, je na jinou diskusi. Připomenu jen, že odmítnutí tyranského systému není nic „extrémistického“, naopak je to v souladu s evropskou civilizací. Nespravedlivá pravidla a instituce, které nám byly nedemokraticky vnuceny, nemusíme uznat. Svatý Tomáš Akvinský, učitel církve, prohlásil už ve 13. století, že „lex iniusta non est lex“, tedy, že „nespravedlivý zákon není zákonem“. Ve stejné době vzniká Saské zrcadlo, nejvýznamnější zákoník střední Evropy, na který se například Spolkový soudní dvůr v Německu odvolával ještě v roce 1989. Podle tohoto kodexu má poddaný nikoli právo postavit se tyranii, nýbrž dokonce povinnost.

Můžeme se inspirovat také u hnutí Svoboda Terstu, které neuznává anexi Terstu Itálií a proto odmítá kandidovat do orgánů italské veřejné moci. Pokud to obrátíme, neznamená kandidatura ve volbách do orgánů českého státu to, že uznáváme jeho anexi Moravy a Slezska?

Úskočnost české politické logiky

Pro Moravu (a Slezsko) je podstatné také to, že prosazování našich požadavků skrze volby, našim protivníkům umožňuje dva zásadní argumentační triky. Tím prvním je přenesení viny z pachatele na oběť. Mohou tvrdit (a také to dělají), že Morava svou samosprávu nemá proto, že Moravané sami ji nechtějí. O tom, že ji česká věrchuška sama zrušila a znemožnila její obnovu, cudně mlčí. Tím druhým je přenesení toho, čemu se v justici říká důkazní břemeno, z ničitelů Moravy na její obránce. To my musíme neustále argumentovat a pracně vyhledávat a ověřovat fakta a souvislosti, proč je nutné Moravu obnovit, zatímco její nepřátelé nemusejí vůbec nic. Nebo jste někde slyšeli argumentovat českého politika ve prospěch krajského uspořádání – kromě schwarzenbergowského „nedá se s tím nic dělat“? Slyšeli jste, že by někdo z nich musel detailně argumentovat ve prospěch rozvrácení moravské a slezské samosprávy? My jsme pak odpovědní za výsledek dokazování – a za stav Moravy. Tím se naše mimořádně nevýhodné postavení ve volbách – a nejen v nich – ještě ztěžuje.

Úskočnost české politické logiky lze doložit i dalšími příklady.

Příznačný je časový aspekt, totiž otázka, kdy je podle „strany moci“ vhodná doba pro obnovu moravské státnosti. Odpověď nám mohou přinést dva předsedové ODS. Ten první tvrdil, že na „Moravu teď není čas, nejdřív se musí provést ekonomická reforma,“ zatímco ten nynější konstatuje, že „teď už je na změnu pozdě“.

Jestliže na počátku 90. let 20. století mocenský kartel tvrdil Moravanům, že nemohou chtít obnovu své země, protože nejsou národem, po sčítání lidu v roce 1991 nám bylo vyčítáno právě to, že jsme se pokusili jako národ deklarovat.

Jestliže název „Česká republika“ byl zvolen, „protože tu žijí Češi“, nyní jsou její obyvatelé považováni za Čechy, „protože žijí v České republice“.

Z železného kruhu české politické logiky není úniku.

Shrnutí

Pokusme se shrnout, proč nemůžeme – a ani bychom neměli – prosazovat obnovu Moravy volbami:

1. Protože obecně v postdemokracii nemohou občané prosadit své zájmy.
2. Protože ve východní Evropě není po roce 1989 jediný příklad, kde by se podařilo dotyčný stát prostřednictvím voleb (ani žádným jiným způsobem) federalizovat.
3. Protože tím akceptujeme naprosto mimořádnou nerovnost, ba přímo nesouměřitelnost tvůrců systému a těch ostatních. Establishment se o podporu centralizace, unitarismu a likvidace Moravy ve volbách neucházel. My se o podporu svých cílů ve volbách snažit máme?
4. Protože to dodává legitimitu nelegitimnímu státu a jeho politickému systému.
5. Protože to udržuje iluzi reformovatelnosti systému skrze volby, což je vzhledem ke klauzuli věčnosti fikce.
6. Protože to umožní přenos důkazního břemene z nepřátel Moravy na nás.
7. Protože to umožní přenesení viny za zničení moravské státnosti z pachatele na oběť.

Jinými slovy, je možné, že kandidatura moravských subjektů v parlamentních volbách postavení Moravy ještě zhoršuje – nikoli naší vinou, ale rafinovaným nastavením české „demokracie“. Pokud v ní existuje krajské referendum, pak nikoli proto, aby tu byla nějaká přímá demokracie, ale naopak proto, aby tu žádná nebyla. Pokud tu existují územně-správní celky, pak nikoli proto, aby tu byla decentralizace, ale naopak proto, aby tu žádná nebyla. Pokud tu jsou volby, pak nikoli proto, aby občan mohl prosadit své zájmy, ale naopak proto, aby je prosadit nemohl.

Jistě, dobrý občan by měl k volbám chodit a také sám kandidovat. Ale už Dante Alighieri řekl, že „v nespravedlivém státě musí být dobrý člověk nevyhnutelně špatným občanem“.

Autor je politolog Masarykovy univerzity v Brně

Follow

Follow

Marek Pavka, 1. listopadu 2021

ČR je zřejmě první stát v dějinách, kde si občan může svobodně zvolit svého lobbistu – totiž ve volbách do Senátu, kde se jednotliví kandidáti předhánějí ve slibech, jak budou lobbovat za „svůj region“. Funkce Senátu je podle ústavy samozřejmě jiná, ale koho to zajímá?

My jsme tento stav nezavinili, naopak jde o vizitku sta let moderní české státnosti. Přesto je s ním moravské hnutí konfrontováno. Byl to pravděpodobně Zdeněk Koudelka, kdo se v 90. letech jako první moravský aktivista rozhodl vstoupit do etablované české politické strany, kde hodlal lobbovat pro Moravu zevnitř establishmentu. Od té doby se někteří Moravané snaží lobbovat pro Moravu v českých politických stranách, jiní zase kandidují do zastupitelských orgánů českého státu nebo krajů s tím, že v nich budou lobbovat za Moravu.

Je možné tímto způsobem dosáhnout našeho hlavního cíle, tedy restituce Moravy jako státoprávní jednotky? Zkušenosti napovídají spíše tomu, že nikoli. Lobbisté totiž většinou prosazují své zájmy v rámci systému, nikoli změnu samotného systému (a tím obnova Moravy bezpochyby je). Je ale teoreticky možné, že někomu mocnému by se ze zcela zištných důvodů hodila revize krajského uspořádání. Odborně se tomu říká gerrymandering a původně jde o účelové překreslování hranic volebních okrsků se záměrem maximalizace volebního zisku. Tento zájem samozřejmě nemá nic společného s idejemi moravských aktivistů, ale za určitých okolností může vést ke shodnému cíli, tedy k restauraci Moravy.

A právě v této chvíli se vynořuje otázka lobbismu. Ten je z definice netransparentní, neveřejný a pro mnohé nemravný. Ale to má svůj důvod. Pokud by někdo chtěl Moravu „prolobbovat“, mohl by se setkat s výše uvedenou, hypoteticky příznivou situací, kdy by ale musel akceptovat, že někdo mocný chce Moravu obnovit z úplně jiného důvodu než my, totiž proto, aby zvýšil a zachoval svou moc.

Pak by dotyčný moravský nadšenec musel postupovat jako skutečný lobbista, totiž v zákulisí a netransparentně, jinak by to mohlo vyvolat příliš velký odpor, nejen v moravských kruzích.

Ale jsou i další, obecnější důvody, proč by se za Moravu nemělo lobbovat veřejně (jak bylo naznačeno výše, veřejný lobbying je protimluv). Takový lobbista totiž často musí jednat s nepřáteli, ba přímo katy Moravy z českých establishmentových stran. To v sobě – v případě veřejného postupu – skrývá tři úskalí.

1. Jakékoli veřejné spojování s osobami či politickými silami, které způsobily současný stav Moravy, je mimořádně demoralizující a pokořující. Finský spisovatel Miko Waltari tvrdí, že to poslední, co vám zůstane, i když vám vezmou všechno ostatní, je důstojnost. Tu vám vezmou jen tehdy, když si ji vzít necháte. Tito lidé, tyto politické síly jsou našimi nepřáteli a obávám se, že veřejným spojováním s nimi ztrácíme právě důstojnost.
2. I když se snížíte k něčemu tak nedůstojnému, když někomu takovému ustoupíte ve všem možném a budete se tvářit jako jeho přítel, nezaručí vám to, že se z jeho strany nedočkáte pohrdání a posměchu. Můžeme uvést předsedu Moravské národní strany a Moravské demokratické strany Ivana Dřímala. Ten v druhé polovině 90. let jako městský zastupitel podporoval české establishmentové strany, konkrétně koalici vedenou ODS, která vládla v Brně. Čeho se od nich dočkal? V jednom diskusním pořadu ČT se mu tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek nepokrytě vysmíval. Osobně si také vzpomínám na pohrdavý posměch, kterého se tehdy Ivan Dřímal dočkal od gangu studentů politologie okolo současného předsedy ODS. Přezíravý tón, jakým byly kladeny otázky předsedovi liberálního MZH Ondřeji Hýskovi v liberální – tedy teoreticky nakloněné – DVTV, napovídá, že ani dnes se u pražské věrchušky nedočkáme – i kdybychom jí stokrát nadbíhali – ničeho jiného než pohrdání.
3. Veřejné spojování s nepřáteli Moravy také zhoršuje vyjednávací pozici moravských subjektů v budoucnosti. Když totiž někdo uvidí, jak se moravští aktivisté paktují s aktivními a otevřenými ničiteli Moravy, proč by si neřekl: „Vidíte je, Moravany, můžete do nich kopat, posmívat se jim a všemožně jim škodit, stejně za vámi přilezou s prosíkem. Proč jim potom v čemkoli ustupovat, když se vám tak jako tak budou snažit vyhovět?“

Můžeme se tedy k Moravě prolobbovat? Podle mého názoru těžko, ale stále existuje teoretická šance. Nakolik je to reálné, se zeptejte například Zdeňka Koudelky. Ale pokud se rozhodnete za Moravu lobbovat, dělejte to, prosím, jako skuteční lobbisté.

Autor je politolog Masarykovy univerzity v Brně

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 30. října 2021

Nejstarší automobilka nejen na Moravě, ale možná na světě, kopřivnická Tatra, nastupuje na vývoj nákladních automobilů na jiný pohon, než jsou dnes nejpoužívanější spalovací motory. A co znamená to, že je „možná“ nejstarší na světě? Tak je nejstarší, nebo není? To už dnes nelze zjistit. Na označení „nejstarší“ aspirují ještě další dvě automobilky. Ale jak dnes určit, od kdy se tehdejší dílny vyrábějící první automobily už dají považovat za automobilky? Výroba v Kopřivnici započala už skutečně dávno a to výrobou kočárů a k automobilům přecházela postupně.

Na vývoji nových typů nákladních automobilů, které by měly spatřit světlo světa už v blízké budoucnosti, spolupracuje s Tatrovkou několik vědeckých pracovišť. Nejpokročilejší ve vývoji je nákladní auto s pohonem na vodíkové palivové články. První taková auta by měla být vyrobena už v roce 2023. Není to ovšem jednoduché. Problémem je prašnost. A Tatrovky tradičně pracují v nejrůznějších prostředích a terénech. Musí nastoupit filtrace vzduchu.

Tatrovky jsou především terénní nákladní vozy, už to samo odsouvá možnosti použití elektrického motoru do pozadí. Byl by problém s dobíjením. Některé konkurenční firmy, vyrábějící především silniční nákladní auta, však taková auta vyvíjejí a už i vyrábějí.

Kromě pohonu na vodíkové palivové články se na druhém místě v Tatře začalo i s vývojem pohonu motoru přímo na vodík.

Tatrovky se ovšem uplatňují i v obranném průmyslu, kde vodík není možnou volbou. Proto Tatra zároveň pracuje na vývoji hybridního pohonu.

Follow