Follow

Vážený pane Solaři,

děkuji Vám za kritickou připomínku. Dovoluji si k ní připojit několik svých poznámek. Jako šéfredaktor Týdeníku Rozhlas i redaktor mnoha knižních publikací jsem nejednou opravoval chybnou záměnu pojmu Čechy a Česko. Takovou záměnu je třeba jednoznačně odmítnout. Název Čechy je vyhrazen pouze pro jednu z historických zemí Koruny české, jež dnes spolu s Moravou a částí Slezska tvoří Českou republiku. K tomu připomínám, že již v roce 1993 Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády České republiky určil jako jednoslovné označení České republiky název Česko. Užití názvu Čechy v tomto významu je tedy nepřípustné.

Ovšem chápu, že v jazykovém vyjádření je třeba brát zřetel k funkci sdělení a ta u naprosté většiny českých mluvčích není záměrně diferenciační (tedy s cílem marginalizace moravské identity), nýbrž integrační (tedy souhrnné označení jevu s působností na území ztotožněném s názvem státu). Českému království nadřadil pojem Země Koruny české Karel IV. roku 1348. „České země“ jako ekvivalent pojmu Země Koruny české je pak pomocný historicko-geografický termín v zásadě totožný s termínem Země Koruny české, zejména v historických souvislostech. Jak dokládá rešerše, kterou jsem si provedl, tento pojem se běžně užívá v odborném i publicistickém stylu, aniž by byl významově příznakový. Tato významová neutralita umožňuje jeho užívání, protože je krátký a obecně srozumitelný. Nejde zde o rozšíření teritoria Čech na další území, ale o výraz vědomí jisté jednoty – jazykové a státoprávní.

Nicméně Váš podnět vznesu ve své zprávě pro Oddělení vzdělávání Českého rozhlasu.

S pozdravem

Převzato z facebookové stránky Utajovaná Morava, kde to zveřejnil Filip Solar (Solař ?)

Redakce Hlasu Moravy: Text kritické připomínky, která směřovala k Ombudsmanovi ČRo se nám nepodařilo získat. Z dopisu Ombudsmana se však dá předpokládat, že se týkala tak častého nesprávného označování celé republiky názvem Čechy. Možná i podobných nesprávných označení. I když je odpověď slušná, těžko z ní můžeme mít radost. Už víme, že i při uznání výtky zpravidla žádné pozorovatelné zlepšení nenastává. Také to, že byl přijat název Česko, v minulosti vždy označující pouze Čechy, za zkrácený název celého státu je akt, který má nepopiratelně i podprahově působit na počešťování obyvatel Moravy. Nemůže se nám líbit ani název České země, který v minulosti Moravský sněm hlasováním odmítl jako umělý Palackého novotvar. Protože Moravský sněm byl zákonodárný orgán Moravy, mělo by jeho rozhodnutí platit i dnes. Česká zem jsou pouze Čechy a Morava je Moravská zem. Je falešné odvolávat se na země Koruny české, které ztratily praktického významu už před staletími. Naopak je třeba zdůraznit existenci Moravského markrabství, které existovalo až do roku 1918, kdy vzniklo Československo.

Z druhého odstavce dopisu už mrazí. Tím, že Morava po vzniku Československa nedosáhla zákazu majorizace v záležitostech týkající se jen jí samotné bylo umožněno, aby nás „Praha“, mající za sebou početnější Čechy, omotala pavučinou nesprávných čechizujících názvů, díky kterým se můžeme čechizaci velmi obtížně bránit. I samotný název státu Česká republika je od počátku špatně! Slušná forma je málo, když podstata nemá se slušností nic společného!

Přesto je důležité se ozývat a bránit se a panu Solarovi (Solařovi?) patří uznání a poděkování.

Follow

Follow

Ano, Morava, tedy její lid, se u příležitosti Sčítání lidu opět ozvala na obranu svých zcizených práv. A to nepřehlédnutelným způsobem. A jako vždy, když Morava opět silněji projeví vůli po spravedlnosti, nechají se její nepřátelé slyšet. Není náhodou, že se naší době někdy říká „postpravdivá“. Alespoň následující článek z webu Nová republika to dokládá. Lži, manipulace, předstíraný rádoby vědecký a odborný názor sdělovaný povýšeneckým způsobem, nechybějí.

Přesto i to je dobrá zpráva. Jako lakmusový papírek ukazuje, že vůle Moravanů prosadit nápravu neopodstatněného ponížení naší vlasti Moravy snahou o její vymazání, sílí. A sílí i vůle prosadit oficiální uznání moravského národa, který stále žije bez ohledu na více než stoletou etnocidu na něm páchanou.

Následně uvedený šovinistický protimoravský článek vzbudil velkou odezvu. Už k němu bylo napsáno neuvěřitelných 171 komentářů.

Jeden z nich, odpověď vyvracející autorovy lži a manipulace, zveřejněný předsedou strany Moravané, MUDr. Ctiradem Musilem, přetiskujeme hned za následujícím článkem.

/redakce Hlasu Moravy/

MORAVSKÁ TEORIE JAKO ROZBÍJEČ REPUBLIKY

Jiří Jaroš Nickelli, 30. března 2021

V současnosti před sčítáním lidu jsme svědky plakátů a výzev typu „Nejsu Čech!“ – „Prihlašte moravskou národnost a moravský jazyk“ a podobně. Tvůrci těchto výzev snad nikdy řádně nestudovali dějiny vlastní země a vývoj vlastního jazyka. Proč? Protože jinak by nemohli veřejně publikovat takové pavědecké výzvy.

Je nepopíratelným faktem existence tzv. „Velké Moravy“. Archeologové, historikové pojímají vznik, vývoj a zánik této společenské entity v rozmezí pojmů „kmenový svaz až raně feudální státní útvar“. Je faktem že tzv. velká Morava byla jak kmenovým svazem slovanských kmenů označovaných v některých kronikách jako „Marharii, Moravané“, přičemž kmen Moravanů měl sjednotit kmeny další, jako Holasice, Slezany a též některé kmeny v Čechách, na Slovensku i v Pannonii. Archeologové i historikové raného feudalismu se shodují na státní formě knížetství pod vládou moravských Mojmírovců, kteří jsou historicky doloženi a mají též své mytologické zobrazení ve znojemské rotundě sv.Kateřiny. Ovšem nevíme nic o etnogenezi entity, která se nazývá dnes „moravský národ“! Nevíme rovněž nic o genezi slovanského jazyka, který bychom mohli nazývat „moravským jazykem nebo moravštinou“!

Vztahovat etnografické poměry pozdního středověku a novověku na území Moravy na etnogenezi moravského národa a jazyka je pavědecké míchání historických reálií s přáním vytvořit moderní moravský národ.
Dále je hluboce rozšířenou nepravdou, že Čechové „ukradli Moravanům stát a jazyk“. Tato pavědecká teorie je dnes některými vydávána za historickou pravdu. Čechové nic nikomu neukradli a neukradli Moravanům ani území ani jazyk.
Jak to tedy bylo? Fakta historie jsou nepopiratelná.

Za počátek je určován rok 907, některými badateli až rok 1055). Vpád Maďarů do Karpatské kotliny Velká Morava jako prestátní útvar nevydržela. Velká Morava zanikla v rozmezí let 907 – 1055 (nejčastěji bývá uváděn rok 907 – některými badateli rok 1055).

To nemohou popřít ani nejfanatičtější zastánci „kontinuity Moravy do dnešní doby“. Tím se ovšem nepraví, že by jednotlivá opevněná centra byla zničena naráz!
Některá hradiště přežívala a byla začleněna do vznikající infrastruktury raně feudálního českého státu, jenž se stal fyzickým i státoprávním nástupníkem Velké Moravy. Byl to proces trvající zhruba dvě století.

Nemáme žádné důkazy, že by se slovanské obyvatelstvo Moravy nějak masově bránilo začlenění do vznikajícího českého knížectví. Navíc tu byla etnická sounáležitost s českými kmeny. Že tyto různé kmeny hovořily svými dialekty, bylo přirozené a nikdo to nepopírá. Tyto dialekty pak vývojem spolu s vývojem nástupnické státnosti českého knížectví splývaly do pozdějšího středověkého českého jazyka s trvajícími nářečními typy.

Nemáme ovšem žádné důkazy o tom, že by se paralelně vyvíjely „jazyk český“ a „jazyk moravský“ jako zvláštní etnické jazyky! Tvůrci „moravského národa“ a „moravského jazyka“ svévolně míchají etnografické (národopisné) projevy s projevy etnickými (národními), a to je velký rozdíl!

Lidově velmi zjednodušeně podáno, je to asi tak, jako bychom chtěli mluvit o Hanácích, moravských Slovácích, Valaších, Horácích jako o „moravských národech“, což jak každý soudný člověk uzná, je holý nesmysl. Pouze umělci jako pan Polívka mohou vyhlašovat mytologická „Valašská království“ nebo, jako to bylo kdysi u básníka Bystřiny „Sůchovskou republiku“! Stejně tak by mohli Jihočeši vyhlásit „Doudlebské království“, Západočeši „Chodskou republiku“ apod. Moravští fundamentalisté tak dokonale míchají národopis s národní politikou!

Celý tento galimatyáš má bohužel své kořeny ve zrušení zemského uspořádání I. republiky.

V tomto naprosto pochybil režim roku 1948 a následné režimy původní zemské uspořádání I. ČSR z těch či oněch důvodů ignorovaly. Ke své škodě a ke škodě republiky! Tyto příčiny však neměly nikdy nic společného s popíráním etnografické specifičnosti Moravy a Slezska (na něž rovněž nelze zapomínat). V tomto smyslu poúnorový režim zrušil Zemi Moravskoslezskou! Několikrát realizované krajské uspořádání nikdy nevedlo k vyrovnání specifika Čech, Moravy a Slezska. Bylo a je neústrojné, nerespektující přirozené spádnice a potřeby regionů. A v tom je zakopán celý pes – nikoli v popírání neexistujícího „moravského národa“ a „moravského jazyka“.
Moravští národovci si neuvědomují – nebo nechtějí uvědomovat! – geopolitické hrozby, které jejich počínání nutně přináší pro celý stát! Protože velmi libě reagují na „moravský separatismus“ zahraniční nepřátelé republiky. Jestliže dokonce některé politické odštěpky moravského hnutí hledaly spojence v Dolních Rakousích nebo i u Lichtenštejnska (!), svědčí to jen o tom, jak se tito odštěpenci vzdálili původním záměrům o jakési „svébytnosti Moravy“. Nebo snad chtěli nechat pohltit Moravu Rakušany nebo Lichtenštejny???
Proto apeluji na rodilé Moravany – nepřihlašujte ve sčítání ani moravskou národnost, ani moravský jazyk – protože oba dva tyto fenomény neexistují. Český stát, česká národnost není a nebyla nikdy nějakým ukradením moravské identity! Nikdy nebyla výmyslem nějakých „obrozenců 19.století“, jak je dnes módní říkat od popíračů českého národa! Český stát a český národ projevující se v různých etnografických skupinách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se sjednocoval po tisíciletí. Proces vytvoření národa není žádný umělý projekt, ani politický mýtus, jak to hlásají někteří filosofové, nepřihlížející k historickému vývoji. Etnogenese jsou staleté, ba tisícileté procesy. Germáni Německa se sjednocovali nejméně dvě tisíciletí. Anglosasové, Keltové, a Normani rovněž. Francouzi a Italové jakbysmet.
Ani Češi a Slováci nevznikali nějakým manifestem obrozenců! Vznikali tisíciletým vývojem a nyní chtějí moravští národovci trhat tento proces ve jménu nové iredenty? Vždyť i ten kníže Svatopluk Velké Moravy jim nestojí na Moravě, ale v Bratislavě spolu s velkomoravskou basilikou… Moravané, vzpomeňte si na otce národa, Františka Palackého, jenž o sobě prohlásil: Jsem Čech rodu moravského! a na Jana Amose Komenského který volal ne k moravskému, ale k českému národu, ať se vláda jeho věcí do jeho rukou vrátí!

Autor je členem Společnosti Ludvíka Svobody, Brno

REAKCE – ODPOVĚĎ VYVRACEJÍCÍ NEPRAVDY A MANIPULACE ČLÁNKU

Ctirad Musil, 4. května 2021

Tento článek mě velice překvapil tím, jak až moc se může český šovinismus spojit s naprostou neznalostí vývoje státnosti i etnogeneze obyvatel střední Evropy. Pokud je dotyčný historikem, pak se ovšem nejedná o neznalost, ale zcela cílevědomou provokaci.

Vpád Maďarů Velká Morava nejen že vydržela, ale dokonce staré Maďary vstřebala do svých struktur. Archeologicky jsou Maďaři doloženi na Moravě nejpozději od 80. let 9. století, což vylučuje možnost, že by byli základní, nebo dokonce jedinou příčinou rozpadu tohoto mocenského subjektu. V roce 906 totiž na Moravě žila už třetí generace Maďarů. Nepřímé důkazy v podobě legend napovídají o jisté dohodě mezi Svatoplukem a Arpádem. Maďarský kníže Zoltán měl dokonce za manželku dceru velkomoravského knížete Mojmíra II. O těsné spolupráci s Maďary se zmiňuje i Widukindova kronika. Především chybí archeologické doklady zániku osad v době údajného „rozvrácení Moravy Maďary“. Skutečná příčina chaosu ve střední Evropě není spolehlivě známa, ale Maďaři zjevně nejsou jedinou příčinou. V té době mlčí historické prameny po celé střední Evropě včetně území dnešního Německa. Výjimkou je snad jen zmíněná Widukindova kronika. Co způsobilo v desátém století připojení Moravy k Polsku, tedy nevíme. Co ale víme je, že Češi při dobývání Moravy bojovali o její území s Poláky až do poloviny 11 století. Zdroj s názvem „Kronika a činy polských knížat a vládců“ od Galla Anonyma dokládá, že Češi a Poláci byli v desátém století úhlavními nepřáteli a Morava jim opakovaně sloužila za bojiště. Morava v tu dobu neměla žádný důvod považovat Čechy za sobě bližší, než třeba Poláky a doznívající vztah měla snad jen k rovněž Polskem vstřebanému území dnešního Slovenska, v tu dobu teprve budoucího Uherska. Od poloviny 11. století následovalo jedno a půl století, kdy byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví. To vzbuzuje dojem značné analogie s dnešními kraji rovněž cílenými na zánik moravské identity. Ve 12. století sílily snahy o obnovení svébytnosti Moravy. Bitva u Vysoké, nebo bitva u Loděnice jsou toho jednoznačným dokladem. Snaha Čechů o likvidaci Moravy byla tak extrémní, že to ohrožovalo i bezpečnost vyššího celku, tedy Svaté říše římské, což musel její císař Fridrich Barbarossa řešit. Nařídil Čechům respektovat moravskou nedělitelnost i samosprávu a Moravě zase nařídil podřízení českému knížeti, který měl být současně moravským markrabětem. Morava se tak stala opět svébytným státním celkem, který od té doby mnohokrát opustil a zase získal vazbu na český stát.

Na rozdíl od dnešních tvrzení nebyla Morava historicky nikdy součástí Čech a ani Českého království. Morava byla opakovaně součástí zemí koruny české, což je státoprávně zcela jiný pojem. Jedná se o federátní či spíše konfederátní postavení. Vztah Moravy a Čech byl tedy asi takový, jako je dnešní vztah Kanady a Anglie v rámci Commonwealthu, které spojuje pouze osoba Britského panovníka, dnes tedy královny. Morava se opakovaně stávala součástí i jiných soustátí a někdy dokonce na vlastní žádost. Tak se stalo koncem 15 století, kdy dala Morava přednost vládě uherského krále Matyáše Korvína před českým Poděbradem a nebo o více než století později na počátku 17 století, kdy diplomaticky zrušila vazbu na České království a stala se opět součástí zemí svatoštěpánské koruny, čili širší federace uherského soustátí. Po třicetileté válce se také Morava nikdy nestala součástí Českého království a v rámci Habsburských držav byla jedním z jejích definovaných státních celků. V době národního obrození se snažili Češi dosáhnout sjednocení slovanských národů při boji za národní emancipaci vedle dominujících Němců. Částečně by se to dalo pochopit, kdyby to nedělali cestou přesvědčování všech dostupných Slovanů, že jsou vlastně Češi, jen o tom neví. K češství přesvědčovali pražští profesoři a politici Slováky ještě ve 20. letech 20. století. Jak trapné! V 19. století probíhalo národní obrození prakticky u všech evropských národů a je hodně pomýlené si myslet, že se jednalo o českou specialitu. O svou identitu usilovaly dokonce i dominující národy, kdy i Němci teprve prosazovali svou němčinu proti celoevropsky uznané latině. Maďaři na tom se svou národní svobodou nebyli začátkem 19. století o nic lépe než Češi. Na rozdíl od trvale konfliktních Čechů v jejich Českém království se v Moravském markrabství podařilo dosáhnout národního vyrovnání s Němci v roce 1905 diplomatickou cestou.

Češi národního vyrovnání nedosáhli až do konce první světové války a po první světové válce se k Němcům chovali tak, že je doslova nacpali Hitlerovi do náruče. Český a německý šovinismus byly mezi světovými válkami svým vzájemným zrcadlovým obrazem. Ostatní národy na to jen s údivem zíraly. Svůj vztah k zemi ale neměli jen slovanští Češi a Moraváci, ale i německojazyční obyvatelé. Nesouhlas se spojením Čech a Moravy vyjadřovali tedy moravští politici bez ohledu na jazykovou příslušnost. Dokládá to mimo jiné i projev Leopolda Neuwalla na moravském sněmu k českým státoprávním požadavkům v roce 1848. Ten zesměšnil českou snahu zachránit Moravany před poněmčením tak, že budou počeštěni. Psychopatická snaha Čechů neustále se starat o věci po kterých jim nic není, je zřejmě vrozená, protože to vidíme dodnes na postoji Čechů v otázce Tibetu, bývalých zemí SSSR atd. V roce 1918 měla Morava svou jednoznačnou státní identitu o kterou byla při vstupu do Československa připravena. Češi se snažili počeštit všech asi 12 národností na nově vzniklém území Československa. Totální likvidace národní identity se jim podařila jen u Lužických Srbů, které podobně, jako sousední Poláci, zcela odnárodnili. Málokterý historik dnes už ví, že Liberec leží nikoliv v Čechách ale v historické Lužici. Počeštění vzdorující Němci byli odsunuti. Rusíni v době prvorepublikových hladomorů z části utekli do zahraničí, z části se přidali na stranu fašismu. Slováky Češi nutili do češství neúspěšně až do roku 1939, kdy se Slováci trhli úplně. Uznání slovenského národa přišlo až koncem 60. let, po federalizaci. Jak šlechetné! Moraváci byli za svůj relativní klid odměněni odnárodněním. V dějěpisu bylo zakázáno mluvit o Moravě. Děti se neměly nikdy dozvědět, co je Morava, jaká byla její historie i kdy ztratila svou samosprávu.

S Moravským jazykem je to podobné. O Moravském jazyce se psalo běžně v zápisech moravského zemského sněmu a najdeme jej i v „Morawských nowinách“ vydávaných od roku 1948. Jedná se o tiskový orgán Moravského markrabství a v případě zmínky o použitém jazyku se používá výraz „po moravsku“ a „po německu“. Dnešní urážky na adresu Moravanů jsou jen pokračováním českého šovinismu vybičovaného předchozí ztrátou méně poslušných Slováků a Rusínů včetně jejich Maďarské „menšiny“. Největšími šovinisty jsou pak zarputilí Češi na Moravě, kteří se vůči obyvatelstvu s Moravskou sebeidentifikací ohrazují způsobem podobným tomu, který známe od Němců z dob III. říše. Češi ze vzdálenějších oblastí to většinou nechápou. Plzeňáci, nebo Ústečáci ví o Moravě asi tolik, kolik toho ví obyvatel Hamburku o národnostním složení Vídně. Čili většinou nic. Pro západočechy je Morava strašně daleko a zajímají je víc kulturně bližší Pokemoni, sádroví trpajzlíci, halloween, Fanta, Coca-Cola, Harry Potter a jiné typicky „české“ produkty. Autor článku evidentně nezná ani první věty České ústavy, které Čechy, Moravu a Slezsko jasně uvádějí. Nezná státní znak České republiky, který na rozdíl od Českých národopisných oblastí obsahuje jasně definovaný znak Moravy i Slezska. Považovat Moravu a Slezsko za nějakou etnografickou kuriozitu typu Chodska je jednoznačně projev českého šovinismu.

Velice by mě ale zajímalo, co myslel autor tím, že prý na moravský separatismus libě reagují zahraniční nepřátelé republiky. Kteří nepřátelé a kde projevy této libosti můžu najít? Velice by mě to zajímalo. Má tím na mysli jím zmíněné Dolní Rakousy? Bojí se, že by Dolní Rakousy napadly Českou republiku? A co kdyby Českou republiku přepadl třeba okres Púchov? Hrůza jen pomyslet! Co by pak ubozí Čechové pod tlakem takové hrozby dělali?

Na závěr bych chtěl autorovi článku velmi poděkovat, protože každá šovinistická facka od přesvědčeného Čecha je pro Moraváky jen dalším argumentem potvrzujícím jejich pravou národní identitu!

Follow

Follow

Josef Válka

Dodnes je Evropa kontinentem nejen států, ale i „zemí“, a bude tomu tak i po jejím sjednocení. V dějinách Evropy se osvědčily země jako nejtrvanlivější a nejpevnější útvar politické a správní organizace. Jejich velkou dobou je středověk a raný novověk, kdy přejímaly řadu funkcí, vykonávaných dnes státem. Některé země se staly základem moderních států a národů, jiné byly do říší a států začleněny. Trvalé místo zemí v dějinách Evropy je zřejmě dáno jejich teritoriální vhodností pro střední stupeň společenské a politické organizace mezi dominiem a městem, a dynastickými středověkými říšemi a korunami. Klasickou oblastí „zemí“ je střední Evropa, kde se moderní říše a státy vyvíjely jako konglomeráty z jednoho centra ovládaných zemí, (Česká koruna, Habsburská monarchie, Německá říše, Osmanské impérium). Země vznikaly většinou jako přirozený přírodní celek, povodím řek nebo pohořími chráněný prostor, žijí svým vlastním životem a jejich obyvatelstvo si vytvoří své právo a instituce, jež přežívají všechny změny a katastrofy monarchií a říší. Ve středověkých a raně novověkých státech byl podrobný výčet panovníkových zemí s jejich tituly a znaky důkazem jeho moci a důstojnosti. Ve většině evropských zemí se během staletí jejich existence vytvářel v obyvatelstvu pevný zemský „my-pocit“ a zemský patriotismus, který trval až do vzniku moderních národů a nacionalismu a v mnoha zemích trvá dodnes. Země jsou realizací jedné z historických pluralit, jež dává evropské civilizaci a kultuře její jedinečný historický ráz a půvab.

Nám však nejde o udržování a oživování, respektive zneužívání zemského patriotismu v současné době, i když pokládáme zemské vědomí za cennou historickou a kulturní hodnotu. Země jsou ve střední Evropě ideálním prostorem pro historické bádání. Platí to stejně pro středověk i pro moderní dobu. Od stabilizace zemí jako politicko-administrativních útvarů, tj. vymezení jejich území, vytvoření zemských institucí a zemského práva a od vzniku písemné kultury, mají evropské země své archivy s nepřetržitou a narůstající písemnou agendou. Výrazem zemského vědomí a patriotismu je zemská historiografie od svých středověkých počátků do velkého rozmachu v době humanismu a baroka. Prostor země se zaplňuje historickými archivy měst, panství klášterů a krajů a vytváří zvládnutelnou základnu komplexního historického studia dějin země i obecných problémů. Ve dvacátém století prošla historie zemí „vědeckou revolucí“, tj. přechodem od tradiční, zčásti amatérské „vlastivědy“ v moderní „novou historii“. Pro tuto historiografii se stalo teritorium historické země jedním z východisek studia historické demografie, dějin společnosti, ekonomiky, a kultury. Historický prostor země není ovšem v moderní historii jediným cílem studia. Je prostorem uchopitelné konkretizace evropských demografických, ekonomicko-společenských a kulturních tendencí, procesů a situací.

Morava je přímo ideálním typem historické země. Nachází se v geografickém středu Evropy, evropském rozvodí, a je to země otevřená. Spojuje střed Evropy s evropským severovýchodem a jihovýchodem, zejména s dunajskou evropskou magistrálou. Od prehistorie je křižovatkou evropských etnik a kultur a od politické stabilizace země v 8.-9. století mostem, po kterém procházely nejen armády, ale i trasy všech středověkých a novověkých kulturních vln. Od 10. století, kdy ztroskotal pokus vytvořit raně středověkou říši, je Morava spojena politicky, etnicky, jazykově a kulturně s Čechami a je konstitutivní součástí českého státu a české nacionality. Od roku 1526 je zemí habsburské říše a jejího česko-rakouského jádra. Na rozdíl od Čech nemá výrazné politické a kulturní centrum, její jižní část je spojena s Vídní a Itálií, severní část se Slezskem a Polskem. V době vzniku moderních národů zde dlouho přežívá nacionálně neutrální zemské „moravanství“ slovanského a německého etnika. Ve druhé polovině l9. století se obyvatelstvo podle jazyka rozdělí na české a německé a prožívá pak katastrofy dvacátého století. Moderní historiografie znovu podrobila zkoumání celý komplex zemské historie a věnovala se také (v duchu velkého historika střední a východní Evropy prof. Josefa Macůrka) studiu politických, hospodářských a kulturních kontaktů s okolními zeměmi a věnovala se srovnávacímu studiu společenské struktury a politické kultury. Vzhledem k výsledku těchto studií (shrnutých v dosud nedokončené řadě tématických svazků Vlastivědy moravské) a možnostem, která nabízí poloha Moravy, její vědecké instituce a rozvoj mezinárodní vědecké spolupráce je náš projekt pokusem zkoumat zemský fenomén v dějinách střední Evropy v obecných historických souvislostech a na základě paradigmat současné vědy.

Historické země jsou dnes, nebo by měly být, kromě objektu bádání pevnou součástí historické paměti a společenské a lidské identity a kulturního dědictví. Nejen národního, ale také evropského. Historie může být v době globalizace a sjednocování Evropy nástrojem vykořenění, ale také zakotvenosti a stability. Může se stát součástí pokleslé masové kultury I osvícenosti. Zájem o minulost trvá a je jedním z velkých kulturních fenoménů současnosti. Historie zemí může z tohoto zájmu těžit a dávat mu rozumnou a racionální dimenzi. Tato historie je stále plodným polem historiografické práce a spolupráce. Chceme v této tradici pokračovat.

zdroj: https://www.phil.muni.cz/dsebrno/profil/?r=morava-esej

Poznámka redakce: I když máme mnozí jiný náhled, přesto považuji tento text za cenný. Předpokládám, že vznikl brzy po listopadových událostech roku 1989 a je tedy i obrazem doby. Ale konkrétní datum jsem nedohledala.

Follow

Follow

se uskuteční v Brně v sobotu 26. června 2021.

Místo konání: Brno, Moravské zemské muzeum, Zelný trh č. 8, malá zasedací místnost

v prvním poschodí.

Vážení přátelé,

na úvod několik poznámek:

1) Tuto pozvánku považujte za předběžnou. V souvislosti s vyhlašovanými pandemickými zdravotními opatřeními máme už zkušenosti s chaotickými změnami v nařízeních vlády ČR . Může nastat situace, ve které budeme nuceni opět uspořádání Sněmu odvolat. Tuto předběžnou pozvánku bude možno pokládat za definitivní, předpokládáme, cca deset dní před uvedeným termínem.

2) Zasedací místnost pro Sněm Kulatého stolu má kapacitu cca 20 lidí pohodlně usazených lidí. Vzhledem k průměrné účasti na předchozích Sněmech je to kapacita dostatečná. Přes to si dovoluji požádat zástupce všech organizací u MKS o sdělení záměru, kolik delegátů Vaše organizace předpokládá na 31. Sněm vyslat.

3) Ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v poznámce ad 1) není zřejmé, zda bude reálné odkázat delegáty Sněmu na možnost oběda v některé z restaurací v okolí Moravského muzea nebo přímo v jeho areálu. Nabízí se možnost zajištění studeného občerstvení za provizorních podmínek přímo v prostorách kolem zasedací místnosti. Máte-li zájem o tento způsob poobědvání, připojte prosím k počtu delegátů také poznámku „ano“ nebo „ne“. Děkuji!

4) Na jednání Sněmu bude po přibližně hodinové přestávce navazovat Konference Morava 1918. Kapacita přednáškového sálu je cca 100 posluchačů. Pozvánku na Konferenci posílám současně s pozvánkou na 31. Sněm.

5) Pro zájemce je možnost zakoupit si přímo v sále učebnici „Dějiny Moravy do roku 1860“ pro gymnázia, střední a základní školy (autor O. Hýsek) a „Sborník z druhé akademické konference Morava 1918“.

NÁVRH PROGRAMU 31. SNĚMU :

10:00 hod. – zápis delegátů a hostů

10.10 hod. – zahájení, úvod, organizační pokyny k jednání, doplnění a schválení programu

10:20 hod. – zpráva předsedy Sněmu MKS

10:35 hod. – zpráva Rady MKS

10:45 hod – rozprava

11:00 hod – volby předsedy, místopředsedy a členů Rady MKS.

11:30 hod – příspěvky delegátů jednotlivých organizací

12:10 hod. – rozprava

12:40 hod. – určení termínu a místa jednání 32. sněmu MKS

12:45 hod. – usnesení, předpokládané zakončení jednání

______________________________________________________________________

předseda Sněmu MKS M. Trnka. mtrnkam@seznam.cz , 723 750 745

Follow

Follow

Zprávy z Paříže vyvolaly v Československu hotové pozdvižení. Národní shromáždění urychleně zasedalo a prostřednictvím svého předsedy Františka Tomáška vybídlo prezidenta k co nejdůraznějšímu protestu. Je to už celkem zbytečné, neboť Masaryk se k zásadní výhradě rozhodl hned poté, kdy se seznámil s Benešovou zprávou. Zatím vybízí Beneše s Kramářem, aby návrh NR nepřijali. – Nejedná se o národnostní, ale o hospodářský problém – sděluje prezident poslancům, kteří toho dne v zasedací síni rozhořčeně hlučí – velmoci si musí uvědomit, že ochromují svým rozhodnutím celý náš průmysl včetně muničních závodů a zbrojovek, na jejichž bezvadném chodu jim záleží. To není zrovna uvážený krok za předpokladu, že bolševická expanze nepřestává hrozit z více stran. –

W. Wilson, jenž v květnových dnech opět pobývá v Paříži, kde se nechal v NR přechodně zastupovat Lansingem, si vyslechne Herberta Hoovera, poradce Kongresu v v hospodářských otázkách, v současnosti pověřeného řízením akce ARA (AmericanRelief Administration), což byla nevládní hospodářská organizace, zabývající se prodejem nadbytečných válečných zásob USA v zemích postižených válkou. Čistý výtěžek z prodeje byl věnován na obnovu hospodářské struktury a dobročinné účely. Hoover, pozdější prezident Unie, byl už obeznámen s poměry ve východní a střední Evropě. V posledních týdnech studoval situaci v průmyslovém Těšínsku a přilehlé oblasti Horního Slezska. Poznal nejen tamní specifické problémy, ale pochopil i význam uhelného revíru pro oba sousedící státy. Přimlouval se za myšlenku, aby karvinská pánev byla alespoň prozatímně vyjmuta z pravomoci Polska i ČSR a spravována až do úplného vyřešení sporu velmocemi Dohody. Pro svůj záměr získal podporu Britů, jmenovitě Lloyda George.

Paderewski na doporučení velmocí odcestoval 25. července do Prahy, aby vyjednával přímo s Masarykem, neboť po sérii předchozích nedorozumění ztratil důvěru k Benešovi.

V Praze mezitím došlo k posunu vnitropolitického spektra. Po červnových volbách získala přístup do parlamentu většina poslanců sociálnědemokratické strany a za premiéra vlády byl povolán Vlastimil Tusar. Kramář se počátkem července dozvěděl v Paříži o svém odvolání a nadále vystupoval už jen jako šéf národních demokratů. Před Tusarovou vládou se hromadí další problémy. Od prvním červnových dnů začaly boje na jižním Slovensku, kam pronikla armáda maďarských bolševiků a čs. jednotky utrpěly několik porážek. Oproti tomu se Poláci v Rusku vykazují úspěchy s Rudou armádou. Situace se začíná všeobecně vyvíjet v neprospěch republiky.

To vše Masaryk nespouští ze zřetele, když vystupuje v jednání s polským premiérem. Avšak nyní se zbytečně obává obvyklé polské arogance. Paderewski je podstatně jiný politik než jeho předchůdci v čele polské vlády. Je především intelektuál a veskrze citlivý umělec, realisticky posuzující možnosti v daném postavení. Argumentuje tím, že ani Polsko se neobejde bez koksovatelného karvinského uhlí, a slibuje plynulé dodávky do ČSR z revíru, pokud jej Dohoda přiřkne jeho zemi. Premiér přislíbil i výstavbu náhradní trati, paralelní s Košicko-bohumínskou dráhou. Svěřil se s obavami o osud Ruska a za větší nebezpečí než bolševismus pokládá republikánské zřízení, jež by bylo nejméně vhodnou formou vlády pro zvládnutí despoticky smýšlející aristokratické struktury v Rusku. Varuje před Kramářovým krátkozrakým rusofilstvím, které by v budoucnosti mohlo poškozovat rozvoj českopolských vztahů. Schůzka politiků vynesla přes vzájemnou zdrženlivost neočekávaný pokrok. Oba státy navzájem uznaly svoji existenci a dohodly se na navázání diplomatických styků na úrovni vyslanectví.

V Paříži mezitím pokračovalo jednání NR, která přiznala Polsku přístup k moři i přes odpor Německa. Foch spatřil v reakci Němců zlověstné znamení, urychleně povolal Beneše ke konzultacím a pokusil se od něho získat příslib podpory ČSR z jihu při předpokládaném konfliktu s Německem. Obává se, že s Polskem by nebylo možné počítat, neboť je zcela zavlečené do války se sovětským Ruskem. Beneš citlivě rozpoznal příznivou situaci a předložil vlivnému maršálovi návrh, aby svou autoritou velitele dohodových vojsk přiměl Polsko k uzavření smlouvy s ČSR o okamžitý vojenský zásah proti Německu v případě napadení některé ze signatářských stran, ale podmiňuje ji dalším závazkem o projednávání těšínského problému. Po dotazu do Prahy se Beneš dovídá, že s něčím takovým lze počítat nanejvýš symbolicky, protože od vypuknutí bojů na Slovensku není k dispozici k okamžitému nasazení ani jediný vojenský kontingent. V létě 1919 stíhají čs. oddíly nasazené do bojů na severním břehu Dunaje vleklé neúspěchy a to je výrazným podnětem pro ochabující polské naděje na znovuzískání celého Těšínska. Opět se v tisku spekuluje s podporou slovenského separatismu, neboť není v Polsku zájem, „aby se Češi roztahovali pod Karpaty“, jak zněl jeden z titulků. Poláci se od vypuknutí bojů na jihu Slovenska všemožně pokoušeli zkomplikovat postavení čs. jednotek, jak jen mohli. Transporty vlaků s válečným materiálem a vojenskými posilami do oblasti byly pod nejrůznějšími záminkami zadržovány v Těšíně, na trati v blízkosti Třince a Jablunkova se objevily překážky, nebo byly rozebrány části kolejí. To vše ostře kontrastovalo s pokračující benevolencí ČSR i nadále propouštět vojenské vlaky do Polska bez nejmenšího omezení. Mezi obyvateli, kteří mlčením vyslovují souhlas k postupu polských úřadů, se poznenáhlu rozmáhá nálada řešit problém okamžitě. Tisk tyto stále hlasitější tendence podporuje prohlašováním, že čs. armáda má nízkou bojovou hodnotu, což dokazuje na příkladech střetnutí s Maďary. Vyzval obyvatele polského původu, aby sami rozhodli o svém osudu a nečekali na podporu řadového vojska, které je vázáno boji s ruskými bolševiky.

A tak v důsledku šovinistické kampaně houstlo v Těšínském Slezsku napětí a brzy se přeneslo i do západní části, nacházející se pod českou správou. Na domech Poláků, na veřejných budovách i věžích kostelů vlají bílo-červené prapory, o překot se zakládají občanské milice a v nejednom případě se dělníci odebírají na pracoviště ozbrojeni, ať už do hutí, dolů, či továren. Po dočasném příměří opět hrozilo vážné nebezpečí přímé konfrontace.

Follow

Follow

Milan Trnka, 16. května 2021

Při listování Novým velkým ilustrovaným Slovníkem naučným, svazek VI., Praha 1930 jsem pod heslem “Mikuláš Drabík” četl tento text:

Narozen ve Strážnici 1588, umučen 16.7.1671 v Bratislavě, bratrský blouznivec. Po bitvě na Bílé hoře musel opustiti vlast a žil v Lednici na Slovensku, kde se živil obchodem. Roku 1638 měl vidění, že Bůh přivede od severu vojska k vysvobození vypověděných Čechů. Vidění toto se opakovalo a Drabík je sděloval Komenskému se žádostí, aby je uveřejnil. Komenský měl už roku 1654 rukopis hotov, ale vydal jej až za tři roky pod názvem “Lux in tenebris”, kde jsou také proroctví Kotterova a Poniatowské.. Bratrští kněží však vystoupili proti Drabíkovi a když jejich zakročení nepomáhala, byl Drabík postaven před bratislavský soud a pro velezradu umučen. Jesuité ho přinutili před smrtí, že svá proroctví odvolal. Napsal “Nahlédnutí do hrozné propasti soudů Božích“ (1662) a “Traktát o vyvolených”.

V roce 1619 se zapojila Morava v důsledku revolučního převratu po boku evangelické části českých stavů do jedné z nejničivějších válek v dějinách Evropy. Třicetiletá válka byla formálně ukončena Vestfálským mírem 24. října roku 1648, který byl na Moravě přivítán shodně katolíky i luterány (v Olomouci dokonce společným TeDeum v prostorách biskupství). Ve velké části naší vlasti však přetrvávala okupace švédskými vojsky až do června 1650, kdy teprve začaly švédské oddíly Moravu opouštět. Pro protestantské emigranty znamenalo ukončení bojů konec nadějí k návratu na Moravu nebo do Čech, pokud si chtěli zachovat svoje náboženské přesvědčení. Čím více ubývalo naděje skutečné, tím více se objevovala naděje iluzorní. A té podlehl i tak vzdělaný člověk, jakým byl Jan Amos Komenský. Proroctví Mikuláše Drabíka ho zlákala svým jednoznačně protihabsburským obsahem. Komenský těmto iluzím (které z velké části odmítali i stoupenci protestantů) uvěřil. Navíc se stal jejich horlivým propagátorem.

Co víme o příslušníku bratrské církve Mikuláši Drabíkovi (někdy uváděném jako Drábík)?

Narodil se ve Strážnici 5. prosince roku 1588. Jeho rodiče pocházeli z tehdejších Horních Uher. Studoval na bratrské škole ve svém rodišti a odtud se znal s Janem Komenským. V roce 1616 byli oba ordinováni a Drabík byl jmenován správcem Sboru jednoty bratrské ve Valašském Meziříčí. Této funkce byl po čase vzhledem ke své závislosti na alkoholu zproštěn a později suspendován i z kněžské služby. Živil se jako obchodník se suknem a vínem, nikoliv však ve své vlasti (to je na Moravě), ale na Slovensku (Horních Uhrách). Od února 1638 míval podle svého tvrzení vidění náboženského a politického obsahu. Podle těchto vidění měly být země pod habsburskou dynastií “osvobozeny” vojenským zásahem ze severu a z východu, v Evropě měl zvítězit protestantismus. Jeho vize pravděpodobně vznikaly na základě halucinací z nadměrného užívání alkoholu a odrážely spíše politické ambice protestantských mocenských kruhů. Drabík si svoje vidění pečlivě zapisoval.

Se svým spolužákem ze studií ve Strážnici J. A. Komenským se sešel osobně roku 1650 ve Skalici. Komenský měl už v té době pověst vynikajícího myslitele. Drabík jej, mimo jiné, přemluvil k přijetí pozvání do Blatného Potoka (viz níže) a požádal Komenského o publikování svých vidění. Jan Komenský publikoval knihu v nichž uvedl Drábíkova vidění v roce 1657 pod názvem “Lux e tenebris ”(Světlo z temnot”). Proroctví svého spolužáka interpretoval také v jiné své knize “Historia revelationum” (vydáno v Amsterodamu roku 1659). Obsah knihy však neměl příliš velký ohlas. Není divu: politická situace v Evropě se během několika desítek let zcela změnila. Hlásání otevřeného nepřátelství s Habsburky už nebylo příliš prozíravým jednáním. Výměna dopisů mezi Drábíkem a Komenským trvala až do roku 1670. Toho roku byl dvaaosmdesátiletý Drábík zatčen a po krátkém soudním procesu popraven v Bratislavě. Soudu předsedal Moravan hrabě Jan Rotál. Velice dobře znal obsah Komenského spisu “Světlo z temnot”. Komenský sám byl už v té době mrtev (zemřel 22. 11. 1670). Soud uznal Drábíka vinným z vlastizrady. Jeho údajná vidění byla totiž plná urážek habsburského panovnického dvora, katolické víry a propagace spolupráce protestantů s muslimy.

Badatelé se různí v popisu chování Mikuláše Drábíka při procesu. Podle jedněch se prý choval velmi vyzývavě, urážel soudce a posmíval se jim. Podle jiných prý požádal o setkání s příslušníky jezuitského řádu, zřekl se všech herezí, odvolal pravdivost svých vidění a dokonce konvertoval ke katolické církvi. Co je jisté z dokumentů: Drábík přiznal, že jeho vize byly ovlivněny nenávistí k císařství. Tím svoje proroctví znehodnotil.

Zůstává otázkou, proč tak hluboce věřící křesťan a uznávaný filozof, jakým Komenský byl, podlehl blábolům opilce. Ostatně Drábík nebyl jediný, který dokázal ovlivňovat výrazným způsobem politické názory Komenského.

První věštkyní, které Komenský uvěřil byla Kristina Poniatowská (1610 až 1644). Už jako šestnáctiletá se proslavila věšteckými schopnostmi: mívala sluchové a zrakové halucinace. Byla to dcera polského šlechtice a kněze Jednoty bratrské Juliana Poniatowského. Komenský se s ní setkal roku 1627 v Branné pod Krkonošemi. Za svého pobytu v polském Lešně ji jako exulant roku 1628 ubytoval ve svém domě. A pečlivě zaznamenal všech jejích 82 vidění, která vydával knižně ve stále nových vydáních. Všechna byla podobná těm pozdějším Drábíkovým. Poniatowská svého věštění brzy zanechala – vdala se roku 1632 v Lešně za bratrského kněze Daniela Strejce a starala se o pět dětí. Manželství bylo šťastné a záchvaty se po svatbě už neobjevily.

Dalším z Komenským obdivovaných vizionářů byl Kryštof Kotter – Slezan ze Šprotavy, původním povoláním jirchář (zpracovatel kůží). Dokázal během několika málo let prohýřit všechen svůj majetek. Že má věštecké schopnosti zjistil když už byl na mizině. Komenský se s ním seznámil při své cestě do Polska v roce 1625. Kotterova vidění zpracoval nejprve do knihy “Vidění a zjevení Kryštofa Kottera“, souseda a jircháře šprotavského, které měl od léta 1616 až do léta 1624 a knihu vydal v Lešně roku 1628. Vidění obsahovala především tvrzení, že “zimní král” Fridrich Falcký se vrátí na trůn Království Čech. Toto dílo předal Komenský osobně exkráli Fridrichu Falckému. Podle dobových svědectví Fridrich obsah knihy nijak nekomentoval. Nepřekvapuje, že Kotterovy vize se příliš nelišily od vizí Poniatowské a pozdějších vidění Drábíkových.

Na základě doporučení synody bratrské církve v Lešně přijal J. A. Komenský pozvání k pobytu v protestantském Sedmihradsku. Během pobytu měl reformovat sedmihradské školství. Cestoval do sídelního města vévodství Blatného Potoka na jaře roku 1650, navštívil své působiště ve Fulneku i ve Strážnici a také Uherský Brod. Dále pak cestoval přes Slovensko, kde došlo k setkání s M. Drábíkem.

Mladší bratr sedmihradského knížete Zikmund Rákóczi byl v představách evangelíků tou nejvhodnější osobností, která měla šanci postavit se do čela protihabsburského odboje. Také Švédové naznačovali, že by byli ochotni napomoci Zikmundovi v získání trůnu v Čechách. Jeho nastávající totiž byla nejmladší dcera Fridricha Falckého Jindřiška. Drábík prorokoval Zikmunda a Jindřišku jako královský pár v Čechách. Ke svatbě došlo v Blatném Potoku v červnu 1651 a oddávajícím byl Jan Amos Komenský. Několik měsíců po svatbě však novomanželka zemřela.

V Sedmihradsku působil současně také švédský emisar Skytta, který dojednával koalici Švédů, Turků a kozáků proti Habsburkům. Ten tituloval Komenského jako “nepřekonatelného Moravana”). Komenský se Skyttou dál přesvědčovali ovdovělého Zikmunda Rákócziho, aby se ujal vedení koalice. Zikmund však zemřel roku 1652 také. Vládnoucí kníže Jiří II. Rákóczi nebyl pro Drábíkova proroctví ani pro myšlenky švédského emisara nijak nadšený, situace začala být v Sedmihradsku pro nekatolíky nepříznivá. Navíc toho roku se vzdala trůnu švédská královna Kristýna a přestoupila ke katolictví. V polovině roku 1654 se Komenský vrátil do Lešna.

Dále snil o vzniku další protihabsburské koalice, tentokrát za účasti Švédů a Angličanů. Své naděje vkládal do anglického diktátora Oliwera Cromwella. Také k jeho okolí zasílal proroctví Poniatowské, Kottera a Drábíka. Nepochopil, že Anglie nastoupila cestu k budování koloniální světové říše a středoevropským poměrům věnuje jen vedlejší zájem.

Jan Amos Komenský je představován jako “učitel národů”. Jako pedagog a filozof měl v Evropě vybudovánu silnou pozici, byl a je bez námitek uznáván jak katolickou, tak protestantskou stranou. I v dosahu habsburské moci byly pedagogické spisy Komenského ceněny a bez problémů za jeho života vydávány. Jeho politická angažovanost však byla, mírně řečeno, zcela naivní. Nepochopil, že třicet let trvající válka není bojem mezi přívrženci různých náboženských směrů, ale dobře propočítávaným bojem o moc a zisk bez ohledu na lidské ztráty nebo víru. Je otázka, jak by světská spravedlnost postupovala v případě jeho návratu na Moravu. Pravděpodobně by nemusela řešit jeho konfesi. Důkazů o vlastizrádné činnosti bylo víc než dost. Každopádně všechny “politické” spisy Jana Ámose Komenského byly v okruhu habsburské moci systematicky ničeny.

Je také zajímavé, že Komenského díla, která je možno označit přívlastkem “politická”, nejsou veřejnosti příliš známá. Například Vlastivěda moravská – svazek Literární Morava z roku 2002 ani neuvádí “Lux e tenebris” mezi množstvím titulů Komenského díla.

Podklady:

Nový velký slovník naučný, Praha 1930

Vlastivěda moravská, nová řada, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně

Libor Bernát : “Konvertoval M. Drabík v roce 1671?” – Vlastivědný sborník moravský č. 3 / 2001

Internetové zdroje

Follow

Follow

26.6.2021 Moravské zemské muzeum, Zelný trh 8, Brno, od 13. hod.

Pořádají: iniciativa „MORAVA 1918“ a moravské organizace spolupracující ve volném sdružení „Moravský kulatý stůl“. ( www.morava1918.cz , www.moravskykulatystul.cz)

______________________________________________________________________

Od 12:45 hodin je umožněn přístup do velkého přednáškového sálu, zahájení ve 13:00 hodin.

Vážení přátelé, na úvod několik poznámek:

1) Tuto pozvánku považujte za předběžnou. V souvislosti s vyhlašovanými pandemickými zdravotními opatřeními máme už jisté zkušenosti s chaotickými změnami v nařízeních vlády ČR. Může nastat situace, ve které budeme nuceni opět uspořádání Konference odvolat. Tuto předběžnou pozvánku bude možno pokládat za definitivní, předpokládáme, cca deset dní před uvedeným termínem.

2) Pro zájemce je možnost zakoupit si přímo v sále učebnici „Dějiny Moravy do roku 1860“ pro gymnázia, střední a základní školy (autor O. Hýsek) a „Sborník z druhé akademické konference Morava 1918“.

3) Obsahem přednášek (již dvakrát odložené konference kvůli opatřením vlády České republiky s ohledem na zdravotnickou situaci) nebude původně plánované pokračování odborné problematiky moravských symbolů z programu II. ročníku. Vzhledem ke vzrůstajícímu zájmu o moravskou problematiku, který byl bezesporu podnícen kampaní na podporu zapisování moravské národnosti a moravského jazyka při Sčítání lidu 2021, rozhodl přípravný výbor věnovat obsah Konference představám politických a spolkových iniciativ o dalším postupu při prosazování moravské autonomie. Níže uvedený návrh programu nepovažujte za definitivní – pořadí a názvy příspěvků mohou doznat změn, stejně tak i jména přednášejících.

OBSAH KONFERENCE :

1. J. Novotný : Kooperace v moravských politických uskupeních.
2. C. Musil : Příspěvek za politickou stranu Moravané.
3. O. Hýsek : Příspěvek za Moravské zemské hnutí.
4. Zástupce připravované politické strany M 1918 : Příspěvek za Morava 1918.
5. J. Krábek : Vize pro prosperitu.
6. M. Trnka : Historie a budoucnost spolupráce u MKS.
7. M. Smutný : Nadační fond Moravského kulatého stolu.

Každý příspěvek v délce 20 až 25 minut. Ukončení konference je předpokládáno v 16:45 hodin. Z konference bude pořízen Sborník příspěvků. Během konference pořizujeme zvukový videozáznam. Vstup volný! Prosím, sledujte vývoj zdravotnických opatření v souvislosti s epidemickou situací a případné nařízení vlády ČR respektujte. Přednáškový sál má průměrnou kapacitu 100 míst.

Za přípravný výbor : Milan Trnka

P.S. K připravovanému třetímu ročníku Akademické konference „MORAVA 1918“ 26. června 2021:

Program konference je uzpůsoben vývoji v moravském hnutí, které, zdá se, zažilo nové podněty díky spolupráci velké části moravských aktivistů při propagaci přihlášení se k moravské národnosti a moravskému mateřskému jazyku. Iniciativa Morava 1918 zveřejnila na sociálních sítích oznámení, se kterým budou organizace Moravského kulatého stolu jistě souhlasit. Vždyť i MKS byl zakládán za účelem spolupráce moravských subjektů různého zaměření:

„Iniciativa Morava 1918 deklarovala, že je iniciativou konzervativní. Jako konzervativní takovou stranu buduje. Kromě konzervatizmu ovšem existují další relevantní ideologie, a to liberalizmus a socializmus. Každý člověk se řadí k některému z těchto směrů nebo jejich kombinaci v určitém poměru.

Zastáváme tezi, že pro všechny je místa pod sluncem dost. Je správné a žádoucí, aby jednotlivé moravské strany konzistentně hájily programy založené na těchto okruzích. A je správné, aby takto vyhraněné strany kooperovaly při vzájemném respektu – pro společný zájem, jímž je emancipace Moravy.

V tomto duchu jsme oslovili Moravské zemské hnutí a stranu Moravané. Přejeme si, aby byla obnovena komunikace napříč politickým spektrem moravského hnutí. Přejeme si diskusi o společném postupu při koordinaci akcí a při přípravě účasti ve volbách.“

Follow

Follow

Milan Trnka, 14. května 2021

V dubnu 1991 sílil tlak mnohých, někdy samozvaných “mocných”, kteří zneužili svého politického vlivu a funkcí ve státní správě (ať už si tyto funkce zajistili hbitou změnou svého politického přesvědčení po listopadu 1989 nebo funkce získali nově za různá vytvářená uskupení v polistopadových volbách) na zachování totalitních praktik, zajišťujících jim všemožné výhody. Svoje jednání odůvodňovali odpovědností k občanům, nezbytností zachovávat pořádek aby se zabránilo “nedozírným následkům”, nutností dokončit politické a hospodářské přeměny a teprve potom se ve stabilizovaném režimu zabývat “podružnými” názory a žádostmi různých skupin obyvatel.

Většina sdělovacích prostředků projevovala oddanou podporu těmto “čelným osobnostem společnosti”. Osvědčené metody z předchozích totalitních období znova našly uplatnění.

Jedna z těchto metod využívá neinformovanosti obyvatel k tomu, aby je přesvědčila, že ti, kteří požadují nějaké změny nejsou zdaleka ve většině, protože je tu mnohonásobně větší počet těch, kteří se k těmto změnám neprojevují. Termín “mlčící většina” se začal hojně vyskytovat v komentářích o údajně absurdních požadavcích několika křiklounů na náměstích, kteří chtějí obnovovat jakousi zemskou samosprávu nebo dokonce argumentují nějakým jiným než českým národem. Drtivá mlčící většina přece nesouhlasí s takovými názory, nepřipustí žádné změny a jednoznačně podporuje linii nastolenou novým režimem. Staré pořekadlo, že “kdo mlčí, souhlasí” bylo změněno na “kdo mlčí – nesouhlasí”.

V souvislosti s požadavky Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko na přeměnu České a Slovenské federativní republiky na trojfederaci, případně na autonomii Moravy a Slezska v rámci České republiky se objevil termín “mlčící Moravané”, kteří prohlašovali, že žádní Moravané neexistují, a že ti, kteří mlčí nechtějí žádat o právo rozhodovat o vlastní zemi ekonomicky i politicky, ale jsou spokojeni s centralistickým řízením tzv. “českých zemí”. Signatáři těchto mlčících Moravanů dostávali neomezený prostor pro vnucování svých tvrzení v televizních vysíláních i v celostátním tisku. Intenzita protimoravských výpadů nabývala až hysterické podoby. Tak například “Hanácké noviny” ze 3. dubna 1991 psaly o Boleslavu Bártovi a jeho spolupracovnících, že se zabývají myšlenkou vyhlásit “Moravskou sovětskou socialistickou republiku”. Noviny varovaly před „zlověstnou rudou moravskou orlicí“, která roztahuje nad Olomoucí svá křídla. 29. dubna 1991 olomoucký městský rozhlas vyzýval obyvatele města, aby podepisovali prohlášení “Mlčících Moravanů” žádajících odsouzení politiky HSD – SMS, kterou se Hnutí snaží zabránit tvorbě nové celorepublikové ústavy dle návrhů z Prahy.

Občanské fórum, vystupující rozhodně proti požadavkům na obnovení samosprávy Moravy se během jara 1991 rozpadlo na Občanské hnutí, Občanskou demokratickou stranu, Občanskou demokratickou alianci a Levý střed. Televizní zpravodajství se předháněla ujišťováním, jak těmto politickým stranám nevadí rozdílné názory na politickou práci pro blaho republiky a jejích občanů. O pravdivosti těchto tvrzení svědčí nejlépe písemný výrok tehdejšího poslance České národní rady pana Biňovce z 20. dubna 1991 po skončení jednání o vhodnosti zemského zřízení: “ ….. po jednání ve svých klubech se sešli poslanci, zvolení za Občanské fórum a dohodli se jako za starých dobrých časů.” Protože pan poslanec byl znám jako přední odpůrce obnovení zemského zřízení, lze se lehce dovtípit na čem se poslanci z různým politických uskupení bývalého OF dohodli. A dá se i dovtípit, které “staré dobré časy” měl zřejmě na mysli.

Dozvuky rozpadu Občanského fóra na více politických stran se objevily také v praxi premiéra České republika Petra Pitharta. 2. května 1991 navštívil pan premiér Šumperk. Starostou města Šumperka byl v té době pan Ctirad Medlík, člen HSD – SMS. A voliče ze severní Moravy zastupoval v České národní radě pan Ing. Ladislav Krčma, občan města Šumperka a rovněž člen HSD – SMS. Ani pan starosta, ani pan poslanec nebyli pozváni na jednání s panem premiérem za jeho pobytu v Šumperku. Za to obdržel pozvánku na jednání jiný poslanec ČNR pan Němčík z města Jeseníku, člen ODS. Přehlížení obecních zastupitelů zvolených za Hnutí za samosprávu Moravy a Slezska mělo zřejmě patřit k politické vyspělosti představitelů “českého” státu.

3. května 1991 se uskutečnilo první stání před Okresním soudem ve Zlíně v záležitosti sporu mezi poslanci Federálního shromáždění Boleslavem Bártou a Stanislavem Devátým. Předmětem sporu bylo nařčení docenta Bárty panem Devátým z října roku 1990, že Boleslav Bárta byl agentem komunistické Státní bezpečnosti. Stojí za to, seznámit se alespoň s některými vybranými otázkami a odpověďmi.

Právní zástupkyně B. Bárty, paní JUDR. E. Poláčková požádala Stanislava Devátého o sdělení původu podkladu, který pro své tvrzení má.

Odpověď pana Devátého: “Informaci jsem získal od novináře, kterému jsem se zaručil, že jeho jméno nebudu zveřejňovat. Nemohu tedy uvést, o koho se jedná,”

Otázka: “Ověřil jste si tuto informaci, než jste ji zveřejnil v Lidových novinách?”.

Odpověď : “Nikoli. Informaci jsem neověřoval, neboť jsem k tomu neměl pravomoc. Považoval jsem ji za hodnověrnou, protože jsem tomu člověku věřil. Nebyl jsem informován, odkud tento člověk informaci získal.”

Otázka : “Nezdá se Vám podivné, že jste tuto informaci získal jen o Boleslavu Bártovi?”

Odpověď: “ Na tuto otázku nebudu odpovídat.”

Otázka : “Musel jste si přece být vědom, že veřejnost přijme tuto informaci jako fakt.”

Místo pana Stanislava Devátého odpověděl jeho právní zástupce JUDr. J. Machourek. Vznesl protest proti otázce, protože otázka již sama obsahuje odpověď.

Další otázka: “Napadlo Vás, že získaná informace nemusí být pravdivá?”

Odpověď : “Předmětem tohoto řízení je novinový článek v Lidových novinách, nikoli údaj o pravosti informace.”

Není divu, že jednání se dostalo brzy do slepé uličky a bylo oznámeno pokračování v dalším stání. Ovšem termín druhého stání oznámen nebyl.

Zemská rada Hnutí za samosprávnou demokracii zveřejnila 12. května 1991 v Olomouci žádost, kterou se obrátila na prezidenta ČSFR Václava Havla a další účastníky porady, která se uskutečnila na zámku v Lánech dne 10. května. V žádosti je uvedeno, aby listina tvořící východisko k novému pojetí federativního uspořádání československého státu (“Státní smlouva”) byla podepsána také zástupci Moravy a Slezska. Měli by to být poslanci z České národní rady, zvolení ve volbách na Moravě. Jména signatářů měly vzejít z volby mezi samotnými moravskými a slezskými poslanci, nikoliv direktivním rozhodnutím České národní rady. Dále je požadováno, aby pan prezident Havel zval ke všem jednáním o budoucím státoprávním uspořádání Československa, která svolává, také zástupce HSD – SMS.

Na 8. června 1991 byl připravován do Brna II. Sjezd HSD – SMS. Jeho přípravě věnoval docent Bárta mnoho času. Zachoval se koncept úvodního slova pana předsedy k účastníkům Sjezdu. Některé pasáže jakoby naznačovaly osudovost nejbližších dnů:

“Za málo více než rok naší existence bylo proti Hnutí nevybíravě použito snad všech nekrvavých, ale neméně poškozujících metod likvidace politického protivníka, z něhož především bývalé Občanské fórum vykonstruovalo svého nepřítele číslo jedna. Fantazijní falešný obraz našeho Hnutí jako rozbíječe československého státu, jako bandy moravskoslezských šovinistů a separatistů prolezlé komunisty, která chce obnovit feudální poměry, byl a dosud je rozšiřován ve sdělovacích prostředcích, které v absolutní převaze slouží zájmům bývalého OF i po jeho současné metamorfóze.”

“Toto politicky zrůdně umělecké dílo bylo a je čile doplňováno dalšími technikami boje o moc a o duši občana.”

“Ty nejagresivnější skupiny bývalého OF potřebují naše Hnutí co nejvíce oslabené, pokud možno zlikvidované.”

“Střezme se dnes i v budoucnu ideové a akční nejednoty, byť by se nám podbízela pod sebelíbivějšími hesly.”

Na tomto místě je vhodné připomenout slova tajemníka HSD – SMS Aleše Kladivy, která pronesl 22. 3. 1991 ve Federálním shromáždění: “(Boleslav Bárta) měl a má své nepřátele pro vždy nekompromisní a přímé postoje a neschopnost ohýbat hřbet. To platí i pro dnešní dobu, kdy stojí v čele Hnutí za samosprávnou demokracii. V podzimním období jsem nechtě vyslechl zde v parlamentě krátkou úvahu: “Když zlikvidujeme Bártu, zlikvidujeme snahy o moravskou samosprávu.”

Při vystoupeních poslance Bárty ve Federálním shromáždění vstávali poslanci za Občanské fórum (a později za ODA a ODS) z lavic a opouštěli parlamentní jednací sál. O to větší radost měl Boleslav Bárta z pozvání prezidenta republiky k účasti na setkání předsednictev Národních rad Slovenské a České republiky s představiteli politických stran v republice. Setkání bylo organizováno na budmerickém zámku blízko Bratislavy a na programu bylo řešení ústav jednotlivých republik a ústavy federální. Existují neověřitelné informace, že předseda Hnutí byl před svou účastí varován.

31. května 1991 odvysílal ve večerních hodinách Československý rozhlas zprávu: “Během vrcholného setkání představitelů našeho politického života v Budmericích na Slovensku zemřel ve věku 62 let předseda HSD – SMS, poslanec Federálního shromáždění, docent doktor Boleslav Bárta, CSc.”

O něco později vystoupil v Československé televizi prezident republiky V. Havel : “Jsem zplnomocněn účastníky dnešní schůzky oznámit především to, že v půl druhé bez jakýchkoli předběžných známek nemoci nebo nevolnosti ke konci svého poklidného diskusního vystoupení dostal srdeční nevolnost pan poslanec Bárta a krátce před třetí hodinou zemřel. Byla mu okamžitě poskytnuta lékařská péče několika přítomnými lékaři, kteří udělali vše, co bylo v jejich silách.”

Týdeník Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko “Moravskoslezská orlice” přinesl v čísle 21/91 ze 4. června 1991 informaci redakce, že bezprostředně po odvysílání zprávy o úmrtí předsedy Hnutí telefonicky kontaktovali redaktoři správní aparát budmerického zámku ve snaze získat bližší vysvětlení. Bylo jim sděleno, že k převozu B. Bárty byla přivolána helikoptéra. Ta však přistála v Budmericích až půl hodiny po odjezdu sanitky, která převezla umírajícího do nemocnice v Kramárech. Předseda Hnutí údajně zemřel až ve jmenované nemocnici.

Rodina zemřelého nebyla o úmrtí informována jinak, než poslechem rozhlasových a televizních zpráv. Oficiální oznámení po urgencích v pražské prezidentské kanceláři a u federálního ministra vnitra pana J. Langoše získala až kolem třinácté hodiny dne 1. června. Oficiální lékařská zpráva o příčině smrti pana docenta Bárty nebyla k dispozici ještě ani 4. června.

Ze vzpomínek blízkého spolupracovníka pana Ing. Zdeňka Tichého: „Rozloučili jsme se v pátek ráno na Měnínské (sídlo Hnutí v Brně) v obvyklé atmosféře. Slávek odjel na jednání o ústavách do Budmeric, zatím co já jsem měl před sebou spoustu menších předsjezdových úkolů. Setkat jsme se měli v neděli ráno na brněnské předsjezdové konferenci. Slávek odjížděl do Budmeric na jednání s prezidentem o ústavách s radostí a s nadějí, že se mu podaří dosáhnout obratu v oficiálním pohledu na počet ústav, a představit náš návrh Ústavy Země moravskoslezské. To páteční ráno jsme se viděli naposledy.“

Smuteční obřad se konal 11. června 1991 v Janáčkově divadle v Brně a zúčastnilo se ho kolem tří tisícovek lidí. Z pověření předsedy Federálního shromáždění pana Alexandra Dubčeka se dostavilo několik řadových poslanců FS, žádný z vyšších představitelů Federálního shromáždění, žádný předseda nebo místopředseda Sněmovny, žádný vyšší představitel České národní rady nebo vlády kromě ministra vlády České republiky Jaroslava Šabaty. Prostor rozloučení s Boleslavem Bártou snímalo po dobu necelých tří hodin několik televizních kamer, ale v Deníku československé televize žádná zpráva odvysílaná nebyla. Pravda a láska vítězila na celé čáře. Lékařská zpráva sice nepotvrdila cizí zavinění, dodnes je ale úmrtí Boleslava Bárty mnohými pamětníky prezentováno jako politická vražda s vědomím tehdejšího prezidenta V. Havla, jako důsledek nelidské štvanice na režimu nepohodlného člověka. Paní Bronislava Zelinková z Bruntálu tuto skutečnost vyjádřila položením trnové koruny na rakev.

A ještě dovětek ze vzpomínek dalšího blízkého spolupracovníka Boleslava Bárty pana Ing. Josefa Pecla: „…..Připomíná mě to dobu, kdy jsme s rozpaky stáli nad rakví člověka, který snad mohl ještě žít. Neuměli jsme si tehdy mnohé vysvětlit. Nevěřili jsme, že u nás je možné doslova všechno! Byli jsme příliš naivní? V Budmericích, kde se jednalo o státoprávním uspořádání byl přítomen i Václav Havel, tehdejší prezident ČSFR. Ze skutečnosti vím, že stačí přítomnost ministra, aby musela být přítomna úplná zdravotní péče. Nebyl-li při Bártově srdeční slabosti kyslík, nebyli-li lékaři, chyběl-li vrtulník k přepravě, nevěděla-li rodina zesnulého celých osm hodin po skonu kde se tělo zesnulého vlastně nachází, nutně se každému soudnému člověku vybaví nepříjemné asociace.“

Od smrti pana docenta Boleslava Bárty uplyne 31. května 2021 již třicet let. Jeho odkaz žije. Žít musí i naše vědomosti o jeho myšlenkách, o jeho práci pro naši Moravu. Nezapomínejme!

Follow

Follow

Oldřich Firtl, 12. května 2021

Když se podíváme na formuláře k letošnímu sčítání lidu, je tam „chytře“ nad kolonkou národnost (nepovinný údaj), otázka na mateřský jazyk (povinný údaj), kde je předtištěn jazyk český a další, nikoliv však jazyk moravský. Většina lidí víceméně automaticky označí jazyk český a pak opět víceméně automaticky napíše národnost česká, pokud se rozhodne národnost uvést. To je samozřejmě záměr, který vede k odnárodňování a je vůči Moravanům krajně nespravedlivý.

Jediná cesta jak bojovat proti takovým „fintám“ je masivní vzdělávací kampaň, která otevře Moravanům oči a navede je k tomu, aby se už příště, tedy ve sčítání lidu v roce 2031 téměř všichni přihlásili k moravské národnosti, bez ohledu na možné budoucí finty.

Poznámka redakce: Tvrzení, že se jedná o záměr je oprávněné. Víme, jak svého času česká strana intervenovala na Slovensku, aby v jejich sčítacích formulářích nebyla moravská národnost uvedena. Slováci „neposlechli“ a moravskou národnost na formulářích uváděli i nadále. Na rozdíl od nás na Moravě se už nemusejí nechat dirigovat „Prahou“.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 10. května 2021

Máte zahradu, sad, pastvinu nebo louku, kde byste rádi vysadili nenáročný, ale svým způsobem úžasný strom, jabloň – Jaderničku moravskou? Ovšem ne na pastvinu pro koníčky. Tam se žádná jabloň nehodí. Jablka koňům chutnají a mohou jim právě proto velmi ublížit pro vysoký obsah cukru. Do malých zahrádek ani k silnicím se pro bujný růst také nehodí a zatím se nenašel žádný šlechtitelský ústav, který by se šlechtěním této odrůdy pro malé zahrady věnoval. V minulosti byla u nás Jadernička velmi rozšířená a i dnes ji ve starších sadech nacházíme často.

Odrůda vznikla jako nahodilý semenáč v karpatské části Moravy. První písemná zmínka o ní je z roku 1764. Tato jabloň má ráda otevřenou krajinu, vazkou vlhkou půdu. V nižších polohách může trpět strupovitostí. Výborně snáší mrazy. Z Moravy se rozšířila nejprve do Slezska, ale šířila se dál všemi směry, čemu odpovídají i její názvy v němčině a jeden dokonce ve francouzštině. I u nás má téměř deset různých názvů. V němčině je to například Märischer Gulderling a ve francouzštině Pépin de Moravie.

Ještě více než názvů má tato podzimní až zimní odrůda místních variant a různých tvarů plodů od kuželovitých po vejčité až válcovité. Všechny varianty si zachovávají původní vlastnosti a platí to i o semenáčcích. Jablka jsou žlutá s téměř bílou dužinou, na straně sluníčka i s načervenalým líčkem, střední až menší velikosti.

Čemu tato odrůda vděčí za svou oblibu? Je to především chuť plodů. Jablka jsou šťavnatá, sladce navinulá, příjemně kořenitá, zkrátka velmi dobrá. Ale to není jejich jediná přednost. Má vyrovnaný poměr cukrů a kyselin a vysokou cukernatost. Hodí se k zavařování bez cukru i na výrobu přesnídávek a pyré. Její mošt lze použít jako alternativu k cukernému roztoku při zavařování jakéhokoli dalšího ovoce. Zajímavostí je, že mnoha lidem, kterým jablka jiných odrůd působí zažívací problémy, Jaderničku moravskou konzumují bez problémů.

Její jablka se pro velikost stromu sklízela i setřásáním. Ranky i otlaky dobře zasychaly a korkovatěly. Plody nebývaly uskladněné ve sklepích, ale na půdách v seně, kde nezmrzly. Vydržely až do dubna, ale jen do prosince si uchovávaly plnou chuť. Poté začaly ztrácet sťavnatost.

Pokud vás Jadernička zaujala natolik, že byste si ji chtěli zasadit, vím zatím o jediné ovocnářské školce a to v Bojkovicích, kde si ji můžete koupit. Ale nezasílá se.

Pramen: z dostupných zdrojů na internetu

Follow