Follow

Vážení čtenáři Hlasu Moravy, upozorňujeme vás na pořad slovenského Sľobodného vysielača, do kterého byl jako host pozván Ing. Milan Trnka, kterého, jak jsem přesvědčena, většina čtenářů Hlasu Moravy zná. Je možné, že k tomuto pořadu přibudou časem další, které by mohly mít k problematice emancipace Moravy ještě o něco blíž než zmíněný pořad, který si můžete prostřednictvím youtube poslechnout. Adresa pořadu: https://www.youtube.com/watch?v=b_DVpzw1XZ4&list=PL3ksLlvEHPwFJVp_yiv3YoXi1easrV5U8

Follow

Follow

Moravský kulatý stůl pořádá v sobotu 19. října od 14 hodin v Moravském zemském muzeu v Brně na Zelném trhu II. ročník akademické konference Morava 1918. Téma bylo zvoleno proto, že právě k roku 1918 se poutají začátky snah o státoprávní likvidaci Moravy a zesílily snahy o potlačení moravské identity. Užší téma se bude týkat moravských symbolů. Jste srdečně zvaní !

Poznámka redakce: Moravská identita byla narušena už agresivním českým národním obrozením, které od 19. století z území Českého království pronikalo, jako cizí prvek,  i na území Moravského markrabství.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 2. října 2019

Milí čtenáři Hlasu Moravy, jsme rádi, že se k nám dostávají vaše ohlasy na obsah našeho časopisu. Většinou se týkají kritiky toho, že obsah se příliš zabývá historickými tématy a článků reflektujících aktuální dění je málo.

Přitom se toho „na moravském poli“ děje často dost. Pokud chcete oživit Hlas Moravy, je to ve vašich rukou. Pište! Napište třeba krátkou reportáž z akce, které jste se zúčastnili, nebo cokoli jiného, co má k Moravě vztah. I obecné záležitosti, které vás zaujaly, mají v Hlasu Moravy své místo. Posílejte i pozvánky na akce, které pořádáte. Pokud máte pocit, že „neumíte psát“, přesto to zkuste. Často je hodnota článku v jeho upřímnosti, kterou ostatní čtenáři ocení. A redakce je tady i od toho, aby články upravila. Ovšem tak, aby zásahy byly minimální a rozhodně neměnily ideu příspěvku.

Redakce Hlasu Moravy

(adresa mailu pro zasílání příspěvků: mdzb@seznam.cz)

Follow

Follow

NA MORAVĚ UMÍME A UMĚLI JSME MNOHÉ, HRDOST NA MORAVU A JEJÍ LID JE NA MÍSTĚ

Bohumila Jandourková, 1.10.2019

Mnozí lidé, například v Čechách, pokud nejsou odborníky v technických oborech si myslí, že Morava je především zemědělská. Proč tomu tak je vyplývá nejspíš opět z názvu našeho státu. Ať už z názvu současného, nebo z názvu Československo. Nejedná se o nějaké „slovíčkaření“, nebo nimrání se v nepodstatných věcech, jak jsou moravští patrioti často napadáni na sociálních sítích. Podprahové působení nesprávně zvolených názvů, ale i nesprávně používaných symbolů, tedy například malého státního znaku, kde by logicky měl být použit znak velký, je faktem.

A tak made in Czechoslovakia na označení výrobků z Moravy v minulosti, stejně jako made in Czech republic nyní, dokonale překrývá, že se jedná o něco, co bylo vyrobeno na Moravě. I dnes, stejně jako v minulosti, pokud se něco ve vědě či v ekonomice u nás na Moravě natolik podaří, že média cítí potřebu to pochválit, přídavné jméno „český“ téměř nikdy nechybí.

A přece byla Morava, a stále je, bohatá svými nadanými lidmi. Nenajdeme snad obor, kde by na Moravě nebylo nějaké pracoviště či továrna, které by ve vývoji nevyprodukovaly něco zajímavého a někdy i převratného. Stejně jako lidé z Moravy, jako byl například Otto Wichterle. I v transplantační technice byla v určitou dobu Morava, tedy brněnské lékařské pracoviště v našem státě na 1. místě.

Nemohu tady neprojevit lítost nad někdejším příkazem shora, na základě kterého se musela výroba malých a středních automobilů z moravské Tatry přesunout do Čech. Osobní vozy Tatra přece byly fenomén. Kolik automobilek ve světě se mohlo tehdy chlubit tolika novými technickými prvky jako právě Tatrovky, které nade vši pochybnost v mnohém předstihly svou dobu. Výroba osobních automobilů v Čechách nabrala jiný směr a unikátnost u nás vyráběných osobních vozů byla z velké části už jen v vpomínkou. Tatra se ovšem znovu dostala na výsluní, když se um jejích technických a vývojových pracovníků zaměřil na nákladní automobily. A právem. V mnoha ohledech byla v některých inovativních řešeních zase první. Smutná byla ovšem historie výroby vládních a reprezentačních vozů Tatra. Ne, že by nesplňovaly vysoké nároky na techniku i design. Ale nikdy pro jejich výrobu nebyla uvedena v život odpovídající tovární linka a tak mnohé se stále dělalo tzv. „na koleně“. Vysoká míra lidské práce tak neúměrně prodražovala výrobu. Jak mně řekl jeden podnikatel, který jako moravský patriot měl v úmyslu si tento vůz koupit. Ale bylo to nad jeho možnosti. Ránu dostaly tyto vozy nakonec od našich polistopadových politiků. Vůbec nehleděli na to, že tyto vozy jsou ukázkou schopností našich lidí a mleli něco o tom, že ve vozech, ve kterých se vozili komunističtí pohlaváři oni jezdit nebudou. Jak jinak je tomu v jiných státech, kde pýcha a hrdost na vlastní výrobky je u politiků na prvním místě. A tak se potřebná linka nedobudovala a výroba těchto reprezentačních vozů skončila. Ale byly krásné. Ať už v typické černé barvě, či v méně typické bílé.

Jméno moravské továrny Zetor v Brně, a tam vyráběnývch traktorů, u nás vyvolává vzpomínku na jednotná zemědělská družstva a na státní statky. Tyto představy ale v žádném případě neodpovídají skutečnosti! Vtipný název článku (internet – autobible.cz) „Zetor budoval socialismus u nás, ale také kapitalismus v USA“ je blíž pravdě, ale ani on zcela nevystihuje co všechno a pro jaké státy Zetor v minulosti vyráběl. Toto bylo ve zmíněném článku heslovitě uvedeno:

Zetor v letech 1946 až 2015 dodal přes 1 300 000 traktorů

Dnes má vlastní vývoj, vlastní motory a vyváží do desítek zemí po celém světě

Zetor zavedl mnoho technických a technologických prvenství

Už za socialismu vozil Zetor velkou část produkce na Západ

Značka přežila i bouřlivé období po roce 1989 a privatizaci

Slova o přežití značky přes bouřlivé období jen slabě vypovídají čím vším si musel Zetor projít. Na sklonku roku 2017 se psalo, že „Firma Zetor získala obří zakázku za půl miliardy eur. Podařilo se ji dojednat u příležitosti podnikatelské mise prezidenta Miloše Zemana v Rusku. Moravská (brněnská) firma tam dodá šest tisíc sad traktorů modelové řady Forterra. Nevím zda se zakázka realizovala a tak vlastně Zetor zachránila. Všechno nebylo růžové. Při neustálých turbulencích zda firma padne či přežije se do výrobních prostorů investovalo minimálně a tak zaměstnanci v neklimatizovných výrobních prostorech v horkých dnech zažívali peklo. Zda je to dnes už vyřešeno, nevím. Ještě bych se ráda vrátila ke zmíněné aktivitě prezidenta Miloše Zemana, která a jí podobné, jsou mnoha lidem solí v očích. Ale měli bychom soudit spravedlivě a bez ideologických brýlí. Tady byla odvedena dobrá práce, ať už výsledek dopadl tak či tak.

A ještě pár slov z historie Zetoru a o šíři výrobního programu Zetoru v minulosti, který je překvapivý v tom, do čeho všeho si Zetor troufnul vstoupit – a úspěšně. Následuje text prevzatý ze zmíněného článku:

„Historie Zetoru se začala psát už v roce 1945, kdy byl v listopadu představen první prototyp zemědělského traktoru. Prototyp od Františka Musila, sestrojený pro Zbrojovku Brno, v soutěži porazil jediný konkurenční traktor od Škody Plzeň. Na základech prototypu vznikl první sériový typ Zetor 25A, kterého se od roku 1946 do roku 1962 vyrobilo více než 158 000 kusů. Skoro 100 000 vyrobených Zetorů 25 mířilo na export.

První Zetory byly přesně to, co trh potřeboval. Levný, jednoduchý a lehký traktor zastoupil práci, kterou doposud odváděla především hospodářská zvířata. Jméno Zetor vzniklo složením písmene „zet“ a koncových písmen slova traktor. Dodnes není jasné, jestli Z znamená Zbrojovka nebo Zemědělský.“

Zetor si troufnul vyvinout i traktor pro práci na rýžových polích. Ten se vozil až do Japonska. Je zajímavé vidět tento traktor, jehož zadní „kola“ rozhodně nesplňují naše představy o jakýchkoli „kolech“ traktorů. Stejně jako je v tomto případě zajímavé vidět Zetor, jak jede rýžovým polem, které vypadá jako vodní hladina.Tento obrázek si můžete prohlédnout v článku na adrese https://autobible.euro.cz/retro-nedeli-zetor-budoval-socialismus-u-nas-take-kapitalismus-usa/?fbclid=IwAR2k2kMsvXRXmO1HjpP7HKJVcnxPd83Xgzjd3x-8swIEsw2ItncxRwgJMTk .

Chtěla jsem svým příspěvkem především vyzdvihnout neprávem opomíjenou Moravu a její úžasné lidi. Zda se mně to podařilo, ponechávám na laskavém čtenáři.

Follow

Follow

Jaroslav Verián Vrána

BABOČKA OSIKOVÁ

Malý chlapec bos, sám sobě podoben,

do kopce pospíchá k lesu po letní bouři.

Na věži v Korytné poledne zvoní.

Anděl Páně zas zvěstuje poselství babičce Rusmanové.

Pod nůší modlí se klestí.

A slovo tělem učiněno jest – letos jak loni –

„Ty také v kamení klekni“

pomyslí v letu hoch a k Hlubočku míří

uzlíček s obědem z hájovny otci v pěsti.

Cesty půl má již na Dolinové.

Motýli žlutí a bělásci ruší tu květů chmýří

s králem svým otakárkem fenyklovým.

Do ráje snů svých chlapec vstoupil.

Lovecké boudy blízko …

Dnes po letech co vím

o zlatém dětství vypovím

zjevení krásy za Korytnou – – –

Když chlapci běličku či raka chytnou

drží je pevně, aby neunikli.

Já míval také na to štěstí.

Tenkrát však u boudy lesní

jakoby bleskem zasažen

hleděl jsem do bláta cesty s uzlíčkem v pěsti.

Babočka osiková ametyst křídel svých v koleji rozprostřela.

Nasytíš se pohledu? Jak šťastná chvíle.

Bojíš se hnout a náhle v hlavě, uších hučí

aniž ticho ruší střela.

Babočka vlétla ve stín lesa

v hlavě však hučí dál, šum mučí

a nepřestane nikdy již.

Zajatec krásy.

Zkušenost tuto v žití nesa

jak na babočku hledím na ni

a stále prázdno mám v své dlani …

– – –

Poznámka redakce: Jaroslav Verián Vrána (Valerián Vrána) byl

moravský katolický básník. Jeho dcera herečka Gabriela Vránová,

ač žila v Praze, Moravě zachovala lásku a úctu a vždy se k ní hlásila.

Follow

Follow

Štěpán Kameník

Nechci tu dokazovat, že Moravani jsou samostatný národ. Ani nechci fušovat generalissimu Stalinovi do definice a vymezení národa. Chtěl bych jenom dokázat, že Moravani nejsou totožní s Čechy a že tedy i moravská kultura je a musí být jiná než kultura Čechů z „království“. Dokázat? To by možná šlo obsáhlou prací s vědeckým aparátem, i když… v duchovních vědách dokázat znamená spíš přesvědčit.

Co je Morava? Odpověď je zdánlivě velmi jednoduchá, ve skutečnosti ale složitější. Je to území, které bylo určitým státním útvarem (zemí) beze změny po mnoho staletí jako Markrabství moravské. Až v roce 1949 a hlavně 1960 se pocítila potřeba hranice proti Čechám zrušit, respektive změnit tak, že z nich nezůstal kámen na kameni a že třeba Moravská Třebová je dnes v Čechách. A určitě patří k Moravě (kam jinam?) moravská část Slezska. V tom Slezsku, které rakouské říši po válkách s Pruskem zbylo, žil kromě Poláků a Němců i určitý počet – oněch pověstných 70 000 – Slezanů, mluvících moravsky nebo lašsky. Cítili se příbuzní Moravanům, vždyť hranice s Moravou na Ostravsku byla stejně umělá… Ovšem Slezsko na západ od Opavy bylo čistě německé a kolonizovali jsme je podivuhodnou směsí národů a národností až po roce 1945. Pokud tedy dál budu psát Morava, budu tím rozumět historickou Moravu i s „moravským“ Slezskem.

Chceme-li ohraničit Moravu, zejména proti Čechám, musíme věnovat pozornost několika hlediskům, které jsem si pro přehlednost rozdělil:

1. Geografie a geologie
2. Dějiny
3. Tradice
4. Antropologie
5. Lidové umění a řeč
6. Umělá kultura

Geografie a geologie

Podívá-li se na geologickou mapu i naprostý laik, nemůže si nevšimnout, že šikmo přes Moravu probíhá důležité Nejdříve ze všeho bychom se měli podívat na mapu, nejlépe fyzicko-geografickou, na které jsou hory hnědě a nížiny zeleně. Čechy, jak je na první pohled patrné, jsouj kotlem, na všech stranách dokonale ohraničeným horami. A jenom proto, že voda někudy odtékat musí, proráží je na severozápadě Labe. Morava už není tak dokonale ohraničená, je otevřená dost široce na severu i jihu a jenom hranice proti Čechám a Slovensku jsou přirozené a zřetelné. Ještě jasnější obraz získáme, zaměříme-li se na hydrologii, na hranice povodí a úmoří. Snadno zjistíme, že hranice Čech a Moravy jsou prakticky totožné s hlavním evropským rozvodím. A hranice historických Čech, Moravy a Slezska je vlastně rozvodnicí tří moří. Spád terénu pak ovlivňuje do značné míry i spád národů.

Podívá-li se na geologickou mapu i naprostý laik, nemůže si nevšimnout, že šikmo přes Moravu probíhá důležité geologické rozhraní. Skutečně tu probíhá hranice nebo snad lépe řečeno šev dvou „Evrop“: Mezoevropy a Neoevropy. Mezoevropa (Český masív) byla zkonsolidovaná už v prvohorách, zatímco Neoevropa (Karpaty) se tvořila – propadáním, sedimentací, vrásněním a metamorfózou – až v druhohorách a třetihorách. Šev mezi těmito dvěma světy probíhá zhruba od Znojma k Ostravě, je dosti široký a v geologicky nedávné době byl zalit velkým jezerem. Tento pruh země má stále tendenci se propadat a rozšiřovat – Český masív a Karpaty se tedy od sebe vzdalují.

Západní Morava se geologicky přimyká k Čechám a východní ke Slovensku a Karpatům, zatímco uprostřed je pruh „země nikoho“. Opravdu je západní Morava i řečí, folklórem a mentalitou lidí příbuzná Čechám a východní Slovákům. Dolsko, Hanou a Lašsko, které leží uprostřed, můžeme těžko někam přiřadit, právě na tom švu je asi ta „pravá“ Morava (me zme me).

Není to ovšem náhoda, že na geologickém švu probíhá i důležitá hranice jazyková a národopisná. Geologické složení a stavba nejsou jenom na to, aby se malovaly na mapách. Ovlivňují spoustu dalších věcí a konec konců život lidí a národů. Nejnápadněji ovlivňují morfologii – rozdělení hor a nížin, říční síť, tím ovšem také dostupnost a dopravu – ale také kvalitu půdy a přes půdu rostliny, které na ní rostou nebo se dají pěstovat, bezprostředně například kvalitu cihel, krytiny a stavebního kamene, převládající druh topiva, možnost těžby rud a rozvoj průmyslu, taky ale to, jestli voda v řekách skáče přes kameny nebo se líně kroutí v bahně – a přes toto všechno musela geologická stavba po staletí formovat národy a etnické skupiny. Pochopitelně ovlivňuje i zdatnost a zdravotní stav obyvatelstva – vzpomeňme například endemický výskyt strumy a kretenismu při nedostatku jódu ve vodě…

Kromě morfologie, hydrologie a geologie pochopitelně i podnebí formuje národy. Pro naše téma však podnebí není tak důležité, protože v Čechách a na Moravě (podobně jako i v okolních zemích) je hodně podobné a závislé hlavně na nadmořské výšce.

Dějiny

Ponechme stranou pravěk, Římany, jantarovou stezku, stěhování národů a začněme Velkou Moravou. Tehdy více než před 1000 lety měla Morava naposledy vlastní samostatný stát i když si významné prvky státnosti v rámci větších soustátí i nadále podržela. Od té doby vždycky někomu patřila, byla dávána do zástavy a za odměnu jako trafika, bojovalo se o ni a nejčastěji měla osudy spjaté s osudy Českého království. Ale je třeba vidět i rozdíly. Čechy byly ve svém kotli vždycky více méně izolované a dost chráněné a Češi se stýkali a prostupovali vždycky jenom s Němci. Zatím Morava, více otevřená a v podstatě průchozí, se chtěj nechtěj musela stýkat a potýkat nejen s Němci, ale i s Poláky, Maďary, Tatary a Turky. Všechny tyto národy se se slovanskými Moravany mísily a národ se tím měnil. Kromě toho zde proběhla silná valašská (rumunská) kolonizace a pronikali sem od východu znovu a znovu Cikáni a Židé. Na sklonku Rakousko-Uherska bylo na Moravě 72% Čechoslovanů (podstatně více než v Čechách), kromě toho Němci, mnoho Židů a poměrně dost Poláků. Významní byli hlavně Židé. Nejen že jich bylo na Moravě relativně víc než v Čechách, ale na Moravě byli ponejvíce venkovskými krčmáři, obchodníky, ale i lichváři.

Také u náboženských dějin se musíme zastavit. Od dob svatých Cyrila a Metoděje je Morava křesťanská, v podstatě katolická. Co si zachovala do dneška z byzantské a pravoslavné tradice, je těžko posoudit, ale asi nic. Protestantismus nebyl na Moravě nikdy tak silný jako v Čechách. To je dáno už geografickou polohou, ale možná i tím, že se náboženská víra na Moravě bere spíš jako něco daného, o čem není třeba příliš hloubat. I dnes jsou kostely na Moravě plnější než v Čechách a chodí se do nich nejen z protestu, ale ještě i z tradice.

Tradice

K dějinám patří také tradice jako to, co je z nich dosud živé, totiž čím ten národ žije. Pro Moravu je daleko nejvýznamnější tradice Velké Moravy a cyrilometodějské mise. Velká Morava byl jediný vlastní samostatný moravský stát a v té době byla Morava i v centru evropského dění. Je jistě něco charakteristického a i pro dnešek poučného v tom, že mise Cyrila a Metoděje a činnost jejich následovníků měla ráz zprostředkování mezi Byzancí a Římem, to je mezi Západem a Východem…

O Velké Moravě a věrozvěstech asi každý něco ví a kdekoho zajímá Velehrad, Králův stůl, Mikulčice, nebo hrob svatého Metoděje. Jinak je však živých moravských tradic pozoruhodně málo. Svatý Hostýn s údajnou porážkou Tatarů, stejně jako král Ječmínek už nejsou tak živou tradicí, jako tomu bylo dříve. Co tedy zbývá? Jan Blahoslav, Bible kralická, Komenský. Karla staršího ze Žerotína zná jenom hrstka intelektuálů… Rozhodně však nemůžeme pominout 300 Moravanů, kteří vytrvali v prohrané bitvě na Bílé hoře. To je mravní příklad z těch, které potřebuje k uvědomělému bytí v pravdě a sebeúctě každý národ a které nám citelně chybějí. A dál? Ondráš a Juráš jsou například proti Jánošíkovi velmi nevýrazní a už napůl zapomenutí. Snad ještě Palacký a Masaryk jenom jako rodáci. Možná arcibiskup Antonín Cyril Stojan, ale o tom víme příliš málo, skoro nic.

Přijímali jsme však dost ochotně české a československé tradice. Skoro v každé vesnici je svatý Jan Nepomucký a taky skoro všude za první republiky a ještě po válce „pálili Husa“. Zpíváme sice Kde domov můj (nic jiného nám nezbývá), ale cítíme přitom, že země česká není náš domov a kdysi se proto zpívávalo i „zem moravská, domov můj“. Moravskou hymnu bychom nejspíš potřebovali, ale kde ji vzít? Vzpomínám si, s jakým nadšením jsme jako děti zpívávali Moravo, Moravo a jak v kostele hřměla cyrilometodějská hymna Bože, cos ráčil se svým povznášejícím refrénem: „Dědictví otců zachovej nám Pane!“

Antropologie

Antropologie nás učí, že ve střední Evropě je zastoupeno 6 malých ras, které jsou tu více nebo méně pomíchané a zastoupené v různých procentech u jednotlivých národů. Toto procentní zastoupení ras mnoho vypovídá o příbuznosti nebo odlišnosti národů a není to jenom nějaké zdání, ale je to do značné míry exaktní údaj, založený na měřitelných hodnotách a jejich statistickém zpracování. Nemám po ruce tyto údaje pro Čechy, Moravu a Slezsko, ale jistě jsou v literatuře dostupné a mohou být nesmírně zajímavé.

Podstatně méně exaktní je „psychologická antropologie“. Míním tím soubory duševních vlastností, jaké se připisují jednotlivým národům a etnickým skupinám. Každý v podstatě zná charakteristiku povahy typického Hanáka nebo Moravského Slováka, jak se běžně tradují. Také charakteristika Moravanů oproti Čechům je celkem známá. Moravani vycházejí ze srovnání příznivěji (vcelku, v jednotlivostech samozřejmě i hůř). Nakolik je to pravda, je těžké rozhodnout, avšak něco na tom bude, protože podobně nás hodnotí i Slováci, kteří by měli být neutrální. Velkou otázkou ovšem zůstává, zda po této stránce Moravany (Horáky, Hanáky, Ostraváky a třeba Slováky z moravskoslovenských Kopanic) opravdu něco spojuje.

Lidové umění a řeč

Zvláštní spisovný jazyk pro Moravu by byl jistě zbytečný, čeština nám úplně stačí. Ale spisovný jazyk vlastně není tak důležitý, protože píše se zřídka. Důležitější pro život je řeč, kterou se mluví, to jest hovorová řeč a nářečí. Na Moravě jsou nářečí dosud živá a životaschopná, což mi každý Moravan jistě potvrdí. I mně se například stává, že jsem-li celý den třeba na Ostravsku nebo na Slovácku, začnu samovolně mluvit (a i myslet!) aspoň částečně v jejich nářečí, jejich přízvukem a intonací… Velmi zajímavé ale bude, jak dalece přežijí nářečí v příštích desetiletích, kdy převládnou generace odchované televizí, pop music a zglajchšaltováním všeho bytí. Úplný zánik nářečí by však znamenal pro Moravu velkou kulturní ztrátu.

Folklór, který je v Čechách prakticky mrtvý, na Moravě a na Slovensku dosud žije. A nezdá se, že by měl zaniknout, i když tendence ke stírání krajových a individuálních rozdílů ve prospěch jakési nivelizace není příznivá. Vezměme si jako příklad lidovou hudbu, přesněji řečeno lidové pěsničky. Co je to moravský hudební folklór? Dá se to říct? Když se nad tím zamyslíme, musíme užasnout. Nikde než v lidové hudbě a písni není patrný ten úžasný rozkmit mezi západní a východní Moravou, který je rozkmitem mezi Západem a Východem. Opravdu, co má společného skoro český Horák na nejasném rozvodí Vysočiny s bohyní z Bílých Karpat, které je jedno, jestli žije na Moravě nebo na Slovensku. Nejspíš nic, kromě moravského povědomí. Na západě je hudba učesaná, ovlivněná menuety ze zámků a dechovkou, něco navíc, co se někdy spustí, ale hned zase vypne, zatímco na východě je hudba a píseň neodvozená, svébytná a srostlá s životem, ze kterého vznikla a který ovlivňuje. A uprostřed, na geologickém „švu“ je Dolsko, Haná a Lašsko, kde Západ a Východ splývají.

A to všechno je Morava.

Když se mluví a píše o rozdílech mezi českou a moravskou hudbou, míní se tím zpravidla rozdíl mezi českou a východomoravskou hudbou. Je dobře známo, jak se liší v tóninách, ve vedení vícehlasu, v rytmu, v míře improvizace, v hlasových polohách, zastoupení nástrojů i v přednesu. Méně je už známo, jak se liší písně ve slovech. Rozdíly v textech jsou také zásadní povahy, a to mezi Čechami a Moravou vůbec. Na Moravě je text daleko důležitější složkou písní a (což s tím souvisí) je daleko propracovanější, definitivnější a umělečtější – slovem je to daleko silnější poezie. Dále v moravské písni chybí téměř úplně jakási cyničnost, jalovost, povrchnost až sprostota mnohých českých textů – jejich nedostatek umělecké cudnosti.

Místo dokazování si uveďme jenom několik citací moravských pěsniček:

„Zatoč se synečku na vraném koníčku. Já se nezatočím, až mi dáš voničku.

Voničku mu dala, vršek ulámala: Možeš dobře vědět, že je láska malá.

Voda huči, vinek plyně, už je po kraju, chceš-li ho mět, ma děvečko, ja ho dostanu.

Voda huči, vinek tyně do sameho dna, ja něnis je, ma děvečko, vinečka hodna.

Dost sem se nachodíl po uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy.

Neviděl, neviděl, ale vidět budu. Teprv ju malířé malovati budú.“

Je vůbec něco úžasného, že jsme přežili 17. století s tisíci vpády, vražděním, pálením a znásilňováním, skoro úplnou ztrátou šlechty a vzdělanců. Zbyli jenom ti chudáci, plebs. A tento plebs si sám, na vlastní pěst vytvořil skoro z ničeho, jenom sám ze sebe, takovou kulturu a umění, které by nám, kdyby to dovedl plně chápat, musel závidět celý svět.

Umělá kultura

Má Morava vlastní kulturu a umění? Liší se moravské umění, konkrétně literatura, od českého umění a literatury? A když ano, tak v čem? Náměty na práci pro získání hodnosti kandidáta nebo doktora věd. Nicméně každý, kdo se o tyto věci zajímá, musí vidět, že je moravská literatura, moravská hudba a moravské malířství.

Kdo jsou tedy nejtypičtější a nejvýraznější reprezentanti moravského umění? Především Bezruč a Janáček. Pravda, Janáček se jednou bránil, že není moravský skladatel, nýbrž český, ale tím se jenom bránil nařčení z provincialismu. Zejména u těchto dvou umělců všelidského významu jsou jazyk, melodika a rytmus naprosto moravské, takže je Čech nemůže ani autenticky reprodukovat. A dál: Křížkovský, Deml, Úprci, Mrštíci, Mikulášek… Naproti tomu Březina žil a tvořil na Moravě, byl přitom Čech – protože to všechno bylo na Vysočině, aklimatizoval se poměrně snadno – a nebyl pak vlastně ani Čech, ani Moravan, ale svým dílem oba národy spojoval. Z jiné strany zase Durych, i když prožil mnoho let života na Moravě, zůstal moravanstvím nedotčený. Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Gabriela Preissová se na Moravě úplně aklimatizovala, zatímco takoví Halas a Nezval se v Praze Moravě odrodili a v ministerstvech a jiných úřadech zapomněli psát i poezii.

Vytknout všechny znaky moravanství v umění nehodlám, to bychom se ostatně dostali (podobně jako u „národní povahy“) na tenký led. Všimnu si jen jednoho, asi nejvýraznějšího: stálé přítomnosti folklóru, ba až jakési symbiózy a prolínání umění s folklórem. Na Moravě samozřejmě. V Čechách to není ani dobře možné, protože tam není na co navazovat a co rozvíjet. Na Moravě můžeme snadno vypozorovat ať už vědomou nebo podvědomou potřebu konfrontace a vyrovávání se s folklórem. U Janáčka je to exemplární a bylo o tom napsáno už dost. Mrštíci citují pěsničky, zvyky, obyčeje a průpovídky, celé dílo bratří Úprků je nezamýšlenou dokumentací lidového umění a obyčejů. Mnozí byli dokonce aktivními nositeli a „uživateli“ folklóru: Joža Uprka byl ve své době jeden z nejlepších tanečníků (verbířů) na Slovácku, Antoš Frolka byl zpěvák a muzikant, Otakar Horký byl aktivním muzikantem a tak podobně. Naproti tomu je absurdní představa, že by Vladimír Holan chodil v koženkách a hrál s baráčníky na heligon.

Možná, že se zájmem o folklór a život lidu souvisí i větší důraz na dokumentárnost, na skutečnost, na pravdu. Vzpomeňme třeba Janáčkových nápěvků mluvy, celého díla Jakuba Demla, který jedinečně dokumentuje jeho Tasov, Roku na Vsi bratří Mrštíků. I Bezruč ve Slezských písních zbásňoval výhradně skutečné události (dovídal se o nich často z novin). A ještě jednu charakteristickou vlastnost Moravanů musíme uvést: zbojnictví. Aby se tomu ovšem dobře rozumělo – zbojník není lupič nebo nějaký takový, který se dnes vyskytuje v Černé kronice. Zbojník má potřebu spravedlnosti a cti a je za ně ochotný i bojovat. Kdybych měl uvádět příklady, zase bych se musel opakovat.

Dokázali jsme si, aspoň doufám, že Morava a moravanství nejsou prázdné pojmy. Že díky své poloze a historii je Morava místem, kde se spojuje a navzájem sváří evropský Západ
s Východem. A jaký obsah dáme moravanství a moravské kultuře, to záleží na nás, tady na Moravě a dnes.

(Článek je z roku 1987)

Poznámky redakce:

– K textu autora: „Rozhodně však nemůžeme pominout 300 Moravanů, kteří vytrvali v prohrané bitvě na Bílé hoře. To je mravní příklad z těch, které potřebuje k uvědomělému bytí v pravdě a sebeúctě každý národ a které nám citelně chybějí …“ Mravních příkladů je u Moravanů víc, ale málokdo o nich ví. Chci uvést jeden příklad. Když se v Českém rozhlasu před časem v pořadu Jak to vidí rozebíral atentát na Heidricha, zeptala se moderátorka vojenského historika Stehlíka, zda je to náhoda, že se akce účastnili především Moravané. A on, ač Pražan, odpověděl podle pravdy tak, jak se sluší na historika, který si váží sám sebe a má za to jistě i naši úctu. Řekl, že to nebyla žádná náhoda, že v odboji za II. světové války byla velká převaha dobrovolníků právě z Moravy. Poté se začali s moderátorkou dohadovat proč tomu asi tak bylo. Došli i na vyšší religiozitu jako možný prvek, ale nakonec se ničeho nedobrali. Osobně si myslím, že je to právě v té otevřenosti Moravy, která byla právě proto tolikrát nucena bojovat o holé přežití. Prostě je to v nás. Když je zem ohrožena, máme v sobě za staletí vybudovavou odpovědnost, že je třeba jít a hájit ji za každou cenu.

– Tradice „pálení Husa“ zmíněná v článku zřejmě vymizela, ale původně byla rozšířená, zmíňují se o ní v současnosti stránky některých obcí, například Hlízovský spolek: „Z kroniky obce a od pamětníka jsme se dozvěděli, že tradicí v Hlízově bylo od vzniku Československé republiky setkání občanů na Vrších, kde byla vytvořena hranice ze dřeva, které organizátoři získali tak, že obešli všechny domy ve vesnici a každý přidal dřevo, které měl nazbyt. Jak samotná slavnost probíhala, není v pamětní knize zapsáno.“ Snahu obce tuto tradici obnovit dokládají stránky zmíněné obce: „Vážení občané, srdečně Vás zveme ve středu 4. července od 19 hodin na louku za mlýnem v Malém Hlízově na setkání, které pořádáme v předvečer státních svátků. Po 100 letech obnovujeme v obci společnou vzpomínku na mistra Jana Husa.

Follow

Follow

Zdeněk Koudelka, 28.9.2019

Chceme méně regulací a bojovat proti politickým neziskovkám a nátlakovým skupinám, které se snaží do našeho právního řádu dostat své zájmy, prohlašuje právník Zdeněk Koudelka, který na ustavujícím sněmu hnutí Trikolóra v Brně představil legislativní část programu.

Chceme snížení počtu regulací. Při přijímání nových regulací by byla zásada, aby se zavedením nových předpisů bylo zrušeno nějaké existující omezení nebo zákaz. A to nejen dané zákony, ale i mezinárodními smlouvami i za cenu, že by se od některých mezinárodních smluv, které nedůvodně vedou k omezení lidí, odstoupilo. Možná by to některá ministerstva vedlo k omezení požadavků na nové zákony.

Moc vychází podle Ústavy z lidu. To není prázdné heslo, ale skutečný princip demokracie. Budeme bojovat proti vlivu politických neziskovek a jiných nátlakových skupin, které pod jakobínskými hesly o obecném blahu prosazují do právního řádu své zájmy. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je nadřazena státním úředníkům. Co se bude na ministerstvu dělat a jaké právní předpisy se budou tvořit, rozhoduje vláda vzešlá z demokratických voleb, protože je jmenována voleným prezidentem a odpovědná volené Poslanecké sněmovně. Ministr se nesmí stát loutkou ministerských úředníků, kteří nesledují zájem státu jako celku, ale jen svého resortu. Nechceme vládu byrokratů, jak ji ukázal britský seriál Jistě, pane ministře.

Demokracie není samozřejmost. V naší době se objevuje faktické popírání výsledků Listopadu 1989. Sem patří i volání po nezávislé policii a státním zastupitelství. Nezávislá policie a prokuratura u nás byla v době stalinských procesů, kdy se lidé báli, kdo je odposlouchává a zda zítra nebudou zatčeni. Nezávislá policie byla v jihoamerických diktaturách. V demokracii je normální, že represivní a mocenské složky státu jsou pod kontrolou demokraticky volených civilních orgánů. Policejní plukovníci a ambiciózní státní zástupci nemohou rozhodovat, kdo bude v této zemi vládnout. To přísluší voličům. Státní zástupci musí být odpovědni za zneužívání moci.

Zaznamenal jsem na sociálních sítích námitky na váš programový projev, aby se právě toto nezvrtlo na totalitní diktaturu politiků. Že by tyto procedury byly nahrazeny příliš osobním vlivem lidí s mandátem. Jak chcete toto riziko řešit?

Volené orgány mají časově omezený mandát a voliči zpravidla každé čtyři roky mohou posoudit, zda to, co dělají, dělají dobře. A pokud ne, pak zvolí jinou reprezentaci. Navíc parlament jedná veřejně, i to je kontrola jeho rozhodnutí. Proto odmítáme neodpovědnost státního zastupitelství, ale chceme plné naplnění jeho ústavního zakotvení v rámci výkonné moci.

Kromě legislativní části byla taktéž představována ekonomická část programu, v níž pan Mach prezentoval jako hlavní postulát heslo, že „bohatství vzniká ze svobody“, z něhož se potom vše odvíjí.

Svoboda je dlouhodobě statkem s vysokou hodnotou, po které lidé v Evropě touží a bez níž si těžko představí svůj život.

Když ráno procházel průvod ulicemi Brna, tak jsem si všiml, že jste tam šel s vlajkou s moravskou orlicí. Znamená pro vás v hnutí Trikolóra moravská orlice v otázce regionální samosprávy cosi jakožto symbol?

Jsem Moravan a považuji za přirozené, že se na Moravě při slavnostní politické akci nosí moravská vlajka. Souhlasím s Václavem Klausem mladším, že současné krajské zřízení není dobré. Konečně Trikolóra má tři barvy, které jsou i na moravském znaku – bílou, červenou a modrou. Hnutí, které se hlásí k tradicím a respektuje dějiny vlastní země, uznává i to, že současný stát vznikl z Čech, Moravy a Slezska a že české, moravské a slezské cítění je pro řadu lidí důležité a citově významné.

Převzato z internetového média Parlamentní Listy

Poznámka redakce Hlasu Moravy: V hnutí Trikolóra je Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka zastáncem zemského (spolkového) státoprávního uspořádání. V tomtéž hnutí jsou však i osobnosti, které vůbec nepřipouštějí existenci moravského národa a naopak staví výlučně na češství a české národní jednotě. Zda tito lidé budou schopni akceptovat alespoň návrat k zemskému uspořádání je velká otázka. Ale není to moc pravděpodobné. Nicméně v dalších záležitostech je zřejmě hnutí Trikolóra pro naši politickou scénu přínosem.

Follow

Follow

Arnošt Juránek, 18. září 2019

Před časem odvysílala Česká televize zajímavý dokument s názvem „Moravští Chorvaté – zrazený národ“, v němž mimo jiné vzpomínal na dobu minulou pan Michal Koch, který pocházel z Vojtíškova, kam bylo několik chorvatských rodin z jižní Moravy, z rozhodnutí Okresního národního výboru v Mikulově, tzv. vnitřně odsunuto.

O bezdůvodném zatčení svého tatínka a odsunu rodiny do Vojtíškova, pan Koch v dokumentu vypráví: „V Podlesí, tam nám zastavili těch dvanáct vagónů, a když maminka viděla ty kopce a  ty hory, začala brečet a úplně se zbláznila z  teho.“ Sám se slzami v očích a dojetím v hlase dodává: „Říkala – Děcka, kde to jsme? Kde to jsme? Byla z teho vyvalená. Mně je z teho smutno taky ještě, když si vzpomínám na tu máti, jak to s nama neměla lehké. To víte. Až pak, za půl roku, se ten tata vrátil, protože mu nic nedokázali.“

Ale i začátky hospodaření na horských políčkách po odsunutých Němcích nebyly lehké. Pan Michal Koch vypráví: „Začali jsme normálně, tak jak na jižní Moravě, aj tam jsme začali těma kravkama vorat. Jenomže tam to bylo těžký, tam bylo hodně kamenů a všechno možné a jedno s druhým. Myslím, ale během roku, jsme koupili koně. Jenže přišel třiapadesátej rok a založili JZD. No takže nám pole vzali.“

Film o moravských Chorvatech, kteří do Vojtíškova přišli z jihu Moravy, je zajímavou výpovědí o tomto těžce a nespravedlivě stíhaném národě. Až 18 rodin se tu na severu, z přinucení úřadů nového lidově-demokratického státu, snažilo založit nové domovy. V mysli mi vytanula příjmení jako Jurdič, Koch, Vranešic, Mikulič…, která jsem znal ze svého dětství, prožitého ve Vojtíškově. Kdo může za vyhnání Chorvatů z jižní Moravy, víme. Ale kde se vzali tam? Odkdy jsou Chorvaté spojeni s historií naší země?

O tom píše paní Lenka Kopřivová na internetových stránkách Moravských Chorvatů. S jejím laskavým svolením vám chceme o historii a kultuře tohoto národa, ve dvou částech, na těchto stránkách vyprávět.

Příchod Chorvatů na Moravu

Jak se vůbec stalo, že kdysi dávno, před mnoha sty lety, Charváti na jižní Moravu přišli a usadili se zde?

Život tady nebyl v prvních desetiletích 16. století nijak jednoduchý. V důsledku husitských tažení, válek o dědictví uherské a také různých nemocí a epidemií zde zaniklo mnoho osad a celý kraj byl velice řídce osídlen. Jižní Morava nevzkvétala. Aby k nějakému hospodářskému vzestupu vůbec mohlo dojít, bylo zapotřebí nejprve vyřešit problém nedostatku obyvatelstva. Ten velmi trápil zejména zdejší šlechtu – vždyť hodnota panství byla dána tím, kolik práceschopných poddaných na něm žilo. Jenže kde nové poddané získat, když se problém nízkého počtu obyvatel týkal takřka celé střední Evropy?

Pojďme se mírně geograficky posunout, a to do Chorvatska. Ani zde situace nebyla snadná, právě naopak. Stát byl vnitřně velmi slabý, a tak se nedokázal bránit postupujícím mocenským tlakům Osmanské říše. Nejpozději po porážce u Moháče již bylo jasné, že slabé Chorvatsko není schopno se tureckému postupu samo ubránit a že je třeba hledat pomoc v zahraničí. Roku 1526 byl za uherského krále zvolen Ferdinand Habsburský, který se o rok později stal také králem chorvatským. Při svém zvolení udělil Ferdinand chorvatským stavům slib, že bude bránit Chorvatsko před tureckými útoky a že přijdou-li zdejší magnáti o své pozemky v důsledku tureckého vpádu, dostanou za ně náhradu v jiné části Uher. Protože se situace nezlepšovala, skutečně došlo k tomu, že některé chorvatské rody se přestěhovaly do klidnějších částí monarchie a vzaly s sebou své poddané. To ale není jediný způsob, jak se Charváti do střední Evropy dostali. Docházelo také k tomu, že si je jiní šlechtici na své pozemky prostě přivedli. Tak tomu pravděpodobně bylo také v případě Lichtenštejnů, kteří stojí u počátků charvátského osídlení Moravy.

První chorvatští osídlenci přišli na Moravu zřejmě již kolem roku 1530 na pozvání Jiřího Hartmanna I. z Lichtenštejna. Usadili se ve zpustlých obcích Frélichov na Drnholecku, Charvátská Nová Ves a Poštorná na Valticku. Také nedaleká Lednice se stala domovem několika charvátských rodin, nevíme však, kdy přesně sem přišly. První doklad o přítomnosti Charvátů v Pasohlávkách je z roku 1564. V 70. letech 16.  století se Hartmann II. z Lichtenštejna rozhodl usadit Charváty také v Novém Přerově, Dobrém Poli, Kulenfurtu (dnešní Brod nad Dyjí) a v Hlohovci. Ze stejné doby pochází i záznamy o Charvátech v Hrušovanech nad Jevišovkou. V pramenech pojednávajících o znovuobnovení Hovoran z roku 1590 vidíme, že i velká část zdejších osadníků byli Charváti. S charvátskými jmény se dále setkáme i v Dubňanech, v Moravské Nové Vsi, ve Staré Břeclavi, v Kosticích, v Lanžhotě, Tvrdonicích a některých dalších obcích. Je pravděpodobné, že Charváti, kteří přišli v první polovině 16. století (zejména tedy obyvatelé Frélichova, Poštorné a Charvátské Nové Vsi), putovali přímo z Chorvatska, zatímco ti, kteří přicházeli v 70. letech (usedlí v Novém Přerově, Dobrém Poli a Hlohovci), přicházeli ze svých prozatímních domovů v Rakousku, resp. v Uhrách.

V obcích, kde Charváti žili v početní menšině, postupně splynuli s okolním obyvatelstvem. Pokud se někde usadily pouze jednotlivé rodiny, bývaly do matrik zapisovány pod jménem „Charvát“. Původní příjmení Charvátů, jež k  nám v 16. století přišli, se tedy dochovala pouze u těch, kteří žili pospolu alespoň zpočátku. Těmto se také podařilo déle si uchovat charvátskou identitu a s ní i znalost jazyka – v obcích na Valticku, které byly obklopeny slovanským živlem, se chorvatsky mluvilo několik staletí (v  Charvátské Nové Vsi a v Poštorné do konce 18. století, v Hlohovci do počátku 20. století). Ve vesnicích ležících v německojazyčném prostředí Mikulovska (ve Frélichově – dnes Jevišovka, v Novém Přerově a v Dobrém Poli) si Charváti udrželi svou identitu až do nuceného vystěhování v roce 1948.

Mezi Čechy a Němci

Jak je možné, že si Charváti po staletí zachovali svůj jazyk, kroje, tradice a zvyky, a také vědomí toho, že jsou Charváti? Touto otázkou se zabývali snad všichni badatelé, kteří si komunity od devatenáctého století všímali. Pojďme si shrnout ty pravděpodobně nejdůležitější faktory:

Jedna z rozhodujících okolností vedoucích k tomu, jestli se všichni ti Křižaniči, Kuzmiči, Stavariči, Radkoviči, Grbavčiči, Jankoviči a další měli i za několik dalších století považovat za Charváty nebo ne, souvisela s tím, kde se po svém příchodu na Moravu usadili. V obcích, v nichž žilo pouze několik málo charvátských rodin v jinak většinově českém nebo německém prostředí, Charváti přirozeným procesem postupně splynuli se svým okolím. O kořenech kdesi na Balkáně tak nadále svědčilo pouze původně chorvatské jméno, resp. označení Charvát (Krobot), pod kterým byli zapisováni v matrikách, resp. jak je nazývali jejich sousedé.

K předávání identity mohlo mezi Charváty docházet pouze tam, kde bylo jejich osídlení kompaktní. Na Moravě se utvořila dvě silná jádra charvátského osídlení: jedno se nacházelo v blízkosti Břeclavi (Charvátská Nová Ves, Poštorná, Hlohovec), jedno nedaleko Mikulova (Frélichov, nyní Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole). Zatímco Charváti na Břeclavsku žili v sousedství slovanského obyvatelstva, na Mikulovsku byli jejich sousedy takřka výlučně Němci. Tak se tedy stalo, že Charváti na Břeclavsku se svým okolím postupně splynuli, na Mikulovsku se hranice mezi oběma etniky držela déle a zřetelněji. Svět, v němž se Charváti na Moravě pohybovali, byl po dlouhá staletí ovlivněn pravidly poddanského systému. Protože například nebylo možné jednoduše dělit grunty, tyto setrvávaly v rukou charvátských sedláckých rodin. Příslušnost k Charvátům, zdatným a zámožným zemědělcům, se pojila s jistou sociální prestiží. Charvátští sedláci představovali nejvýznamnější sociální skupinu obce a zásadním způsobem určovali její charakter. Lidé, kteří do Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole nově přicházeli (a těch nebylo příliš mnoho, protože v 17. ani v 18. století se poddaní moc nestěhovali), následně rozšiřovali spíše nižší sociální vrstvy. Velice často se v případě Charvátů také mluví o endogamních sňatcích (tj. že se vdávaly a ženili navzájem, pouze uvnitř své komunity). Ačkoliv převažovaly, nebyly výlučné. Přiženit (přivdat) se k Charvátům nebylo sice (až do 19. století) běžné, nebylo to ale ani tak výjimečné, jak se často uvádí. Charvátské komunity nově příchozí časem integrovaly, pocharvátštily: děti z těchto rodin se stýkaly se svými charvátskými vrstevníky, tak se naučily jejich jazyku, později svou příslušnost ke komunitě ještě zpečetily sňatkem a samy sebe již pokládaly za Charváty. Velké sepětí mezi moravskými Charváty však bylo také důsledkem toho, jakou důležitost a význam Charváti příbuzenským vztahům přikládali (často to vyjadřovali rčením: „My, Charváti, jsme byli všichni jedna rodina.“). Minimálně do počátku 20. století vnímali konzervativní charvátští venkované sami sebe jako malou, přehlednou, hospodářsky úspěšnou komunitu, která měla svá pravidla, pevně držela při sobě a nepociťovala žádnou potřebu na této situaci cokoliv měnit. Toto sebevědomí se také do jisté míry odráží v tom, jak byli Charváti vnímáni svými sousedy: „(Charvát) nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Charváti silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou ztepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu.“ V 19. století však dochází k jistým posunům: evropské národy se začínají probouzet a jejich národní hnutí (zejména to německé a české) klepou také na brány našich charvátských obcí. Charváti, chtě nechtě, musí hledat cesty, jak na ně reagovat. Jak již bylo uvedeno, až do roku 1945 bylo Mikulovsko většinově německé. Charváti sice mezi sebou mluvili chorvatsky, pro domluvu s okolním světem však běžně používali němčinu. Roku 1805 bylo rozhodnuto, že se Charváti budou učit ve škole v němčině. Toto rozhodnutí nemělo žádné ideologické pozadí a bylo čistě pragmatické. Na počátku 19. století byla němčina považována za jazyk vzdělanců a jakýkoliv (kariérní) postup byl bez její znalosti v rakouské monarchii nemožný. Také jako prostředek pro komunikaci s vnějším světem ji Charváti používali již od pradávna. Je ovšem pravda, že toto opatření z dlouhodobého hlediska její pozice upevnilo. Škola přinesla Charvátům vědomí, jak své potřeby v písemné formě správně zachytit, a to bez gramatických chyb. Naproti tomu moravská chorvatština i nadále zůstávala jazykem předávaným pouze ústně. Znalost její písemné formy byla šířena v rodinách za pomoci chorvatských zpěvníků a modlitebních knih.

Ani v následujících letech nebyla situace jednoduchá. Do hry se totiž navíc přidal „český faktor“, tedy představitelé české inteligence, kteří se začali o osudy „slovanských ostrůvků ve velkém německém moři“ obávat. Kromě badatelů, kteří čas od času charvátské osady navštívili a zamysleli se nad tím, jak dlouho ještě mohou Charváti německému prostředí čelit, je důležité na tomto místě zmínit české kněze působící v charvátských osadách. Právě oni se totiž poměrně výrazně snažili německý vliv vyvažovat. Důležitou osobou byl zejména dobropolský kněz P. Alois Malec.

Snaha najít si svou pozici mezi českými a německými sousedy je pro existenci charvátských komunit na Moravě charakteristická. Ve 20. století měla mít své tragické vyústění. O tom ale až příště.

/autor článek připravil s využitím stati Lenky Kopřivové/

Follow

Follow

Věra Hejtmánková, 12. září 2019

Na počátku velké turecké války to bylo jednou z klíčových událostí válek mezi Osmanskou říší a Habsburky. Letos tedy uplynulo od této dvoudenní bitvy u Vídně již 336 let.

Moravané a Češi v této bitvě také bojovali. Význam pomoci Moravy a Moravanů spočíval ještě v něčem jiném. Moravané totiž hlavně dokázali zařídit bleskový průchod Sobieského vojska moravským územím, které se tak díky připraveným zásobám a táborům mohlo soustředit na cestu a nadcházející boj. 

Největší zásluhu na vítězství měl tehdejší vojevůdce, polský král Jan III. Sobieski. S asi 70 tisíci muži porazil armádu, která čítala přibližně 150 tisíc bojovníků. Jeho vedení bitvy bylo na rozdíl od tureckého moderní, strategie překvapivá a velmi účinná. Obsadil se svou armádou tak strmý kopec, že protivníka ani nenapadlo očekávat útok odtamtud.

Rakousko a město Vídeň uvažovaly o postavení důstojného památníku této, pro celou Evropu historicky důležité události. Současná situace v EU i v Rakousku samém, po přílivu migrantů, především nelegálních, kteří mají většinově muslimské vyznání, tento záměr komplikuje.

Nabízí se otázka, jestli současné politické směřování EU není zrada na našich předcích a na obětech této války. Vítězství v ní, kdy se Evropa jen bránila uchvatitelům, ve svém důsledku zachránilo křesťanské směřování tehdejší Evropy pro budoucnost.

Ale nelze uvažovat jen o zradě na našich předcích, ale především o zradě mnohých dnešních politiků v EU na vlastním, původním obyvatelstvu jejich zemí!

Follow

Follow

Milan Trnka, 7. září 2019

Dne 31. srpna 2018 zasadili členové spolku Království Kralického Sněžníku na pozemku v katastru obce Malá Morava při silniční křižovatce na Zlatý Potok moravský zemský strom.

Už před staletími se stalo zvykem vysazovat při nejrůznějších příležitostech stromy na připomenutí kde čeho: konce starého režimu, začátku režimu jiného, na bratrství, připomenutí významné návštěvy. Jsou to památníky, které také mnohdy připomínají událost, na kterou bychom časem raději zapomněli.

Vysazení zemského stromu na Malé Moravě bylo uskutečněno s jinou myšlenkou: zasaďme strom, který nám bude připomínat naše vlastní kořeny, místa kde jsme se narodili, odkud pocházíme, symbol naší příslušnosti k určitému kraji, k určité zemi. Naší rodnou zemí je Morava. Země s téměř tisíc pět set let starou historií a tradicí, země, která měla přestat existovat už po roce 1918 a nemá existovat ani v představách současných vládců České republiky. Zemský strom bude připomínkou, že tak, jako strom zapustí kořeny do půdy, tak Morava měla, má a bude mít své kořeny v Evropě. Tak Moravané měli, mají a budou mít své kořeny ve své moravské zemi.

V pátek 6. září 2019 odpoledne zorganizoval spolek Království Králického Sněžníku druhý ročník setkání u zemského stromu na Malé Moravě.

Dostavili se zástupci několika organizací spolupracujících u Moravského kulatého stolu. I když zazpívali moravskou hymnu „Moravo, Moravo“ a hymnu slovanskou, žádné okázalé ceremonie se neplánovaly a také nekonaly. Šlo o setkání přátel se stejnými cíly a s podobnými názory, o sdílení zkušeností z rozšiřování těchto názorů, o družné rozhovory mezi lidmi, kteří pochopili, že pro úspěšné prosazování myšlenek na obnovení moravské samosprávy je spolupráce nezbytná

V podvečer 6. září 2019 se ve Starém Městě pod Sněžníkem, v sále Kulturního domu, konalo 29. zasedání Sněmu Moravského kulatého stolu.

Zajištění průběhu jednání Sněmu se ujal opět spolek Království Králického Sněžníku ve spolupráci s vedením města, významnou měrou se podíleli také členové politické strany Moravané. Účast delegátů členských i hostujících organizací, které Moravský kulatý stůl sdružuje, byla nad očekávání početná.

V úvodu jednání představil Staré Město pod Sněžníkem starosta obce, s organizačními záležitostmi 30. ročníku Pochodu k prameni Moravy, který se konal následujícího dne – v sobotu 7. září. Starosta seznámil zástupce pořadatelského spolku „Moravané Šumperska“ se souběžně pořádaným 10. ročníkem Mezinárodního výstupu na Králický Sněžník, společně se zástupkyní organizačního výboru.

Při vlastním jednání 29. Sněmu MKS byla projednána přítomnými delegáty řada záležitostí, týkající se chodu a spolupráce členských organizací, z jednání také vzešlo několik usnesení. V prvé řadě je to opakování výzvy k součinnosti všech promoravských spolků při přípravě na Sčítání lidu v roce 2021.

Při sčítání lidu v roce 2021 se naskýtá všem Moravanům příležitost dokázat, že zachování úcty k našim předkům, zachování historie a tradic, ani budoucnost naší vlasti Moravy pro nás nejsou záležitosti lhostejné. Přihlasme se tedy k příslušnosti k zemi Moravské, ať ji vnímáme občansky nebo národnostně tím, že do kolonky „národnost“ na sčítacím archu dopíšeme slovo „moravská“. K zajištění vysvětlení a alespoň částečného rozšíření povědomí o důležitosti tohoto aktu je, podle názoru účastníků Sněmu Moravského kulatého stolu, nutnost spojit síly všech organizací a jednotlivců, kteří se nedokáží smířit se současnou situací v České republice, kdy je vytrvale oficiálními místy existence Moravanů a země Moravy popírána.

Členské i hostující organizace Moravského kulatého stolu jsou vyzývány k zajištění dostatečného počtu účastníků besed a přednášek a vhodného prostoru k uskutečnění těchto besed na různých místech Moravy a Slezska. Témata z různých oblastí společenského rozvoje na Moravě jsou připraveni přednášet odborníci z řad historiků, právníků a vysokoškolských pracovníků.

Sněm vzal na vědomí informaci o konání druhého ročníku akademické konference „Morava 1918“ s podtitulem „Symboly země“, která se pod záštitou Moravského kulatého stolu uskuteční v sobotu 19. října od 14 hodin v prostorách Moravského zemského muzea na Zelném rynku v Brně. Všichni zájemci jsou srdečně zváni.

Třicáté jednání Sněmu MKS se uskuteční na přelomu listopadu a prosince tohoto roku v Brně.

Follow