Follow

text z facebookové stránky historika pana Jiřího Kacetla. To, co uvádí jako odůvodnění výpovědi, mně přijde jako záminka. Jiří Kacetl kromě své práce v muzeu, které je skutečně oddán, je i zastupitelem města Znojma a jako člen Moravského zemského hnutí kandidoval i do parlamentu EU. Šlápl někomu na palec v zastupitelstvu? Čestní lidé mohou někomu vadit v jejich záměrech. Nebo vadí jeho usilování o práva Moravy v rámci Moravského zemského hnutí? Ani to není mimo hru. Víme přece, že mnohé osobnosti podporující spravedlivé moravské emancipační snahy, pokud jsou odborně pracovně aktivní, to dělají více méně neveřejně. Bojí se o své uplatnění a z více případů víme, že právem. Historik Jiří Kacetl se do této aktivity zapojil zcela veřejně. Nedemokratická politika našeho státu ve věci zemských práv je zarážejícím, ale skutečným faktem – bohužel. Může jít i o něco zcela jiného, ale zkušenost mně říká, že samo o sobě to není!

Mnou uvedené možné příčiny jsou jen můj osobní názor a dojem z celé záležitosti, který jsem si učinila na základě svých osobních zkušeností. To zdůrazňuji především, protože nechci žádným způsobem mařit úsilí historika Jiřího Kacetla o spravedlivé narovnání v níže uvedené záležitosti.

Za redakci Bohumila Jandourková

– – –

VÝPOVĚĎ ?
Jiří Kacetl, 30. května 2019

Po 4,5 letech vyčerpávající práce na projektu Znojmo a Velká válka: Před 100 lety (2014-2018), který žel stále čeká na finální redakci a knižní vydání (cca 1600 stran rukopisu bez obrazových příloh), po mnoha úspěšných výstavách – Císařská silnice Vídeň Znojmo Praha 2014 (partnerství s dolnorakouským Holabrunem), Prokop Diviš 2015, velká výstava „Karel IV. a jihozápadní Morava“ 2016, přeshraniční „U nich i u nás“ 2017 (opět ve spolupráci s Holabrunem), po čtyřech válečných výstavách 2014, 2015, 2017 a zejména velké finále 2018, po husté přednáškové činnosti pro veřejnost ve Znojmě i v okolí (v průměru 1000 diváků / posluchačů ročně, výběr okolo 20 vlastních přednáškových témat) a nyní po čtyřměsíční vyčerpávající práci na naprosto unikátní výstavě „Znaim / Znojmo 1809“ včetně doprovodné publikace a po mnoha dalších mimořádných úkolech (studie využití znojemského hradu, dějiny staré nemocnice atd.) přišla dnes od ředitelky muzea místo poděkování (a proč ne klidně i věcné kritiky) naprosto studená sprcha! Protože mám kvůli mým údajně „přehnaným“ vědeckým a výstavním aktivitám dvouleté zpoždění při ordinérní katalogizaci sbírkových předmětů, dostávám šestiměsíční podmíněnou výpověď z muzea! Ano, čtěte dobře. Žijeme na Zemi mezi lidmi, nebo na Marsu mezi Marťany? Za dobrotu na žebrotu, říká se. Držte mi palce, přátelé. Já muzeum k životu nepotřebuju, s dvěma světovými jazyky v rukávu uživím svoji nejdražší rodinu i jinak, ale co vím jistě je, že muzeum potřebuje historika, který Znojmo miluje z hloubi srdce a který o Znojmě a jihozápadní Moravě něco kloudného ví, který to dokáže srozumitelně předat veřejnosti a který má vizi v tomto směru město dále posunout…

Všichni jsme nahraditelní, jistě, ale ptám se, proč se to děje. Kde se bere ona byrokratická tupost a krátkozrakost? Že by skrytý zákulisní tlak kvůli mým politickým názorům? Nevzdám se lehce. Prošel jsem si po sto letech zákopy první světové války, vím, co zkusili naši pradědové… Já tu nyní budu bojovat se zkostnatělou hydrou zvanou byrokracie – nadvládou kancelářskych mozků. S pomocí Boží a na přímluvu sv. Jiří tu hydru porazím. Čisté svědomí a dobré skutky budou mojí zbraní. A pokud to nevyjde, budu bojovat i zvenčí.

Follow

Follow

Lubomír Kubík, 29. května 2019

Téměř do druhé poloviny 15. století, tedy do doby, kdy se počínala vláda Jiřího z Kunštátu (sezením na Poděbradech) a panovníků z dynastie Jaggelonců, ještě existovalo souvislé slovanské osídlení od severních hranic Čech a Moravy až k Baltickému moři a od východního povodí Odry na západ od Labe a v některých místech i na západním břehu, zejména v okolí měst Magdeburk a Stendal, desítky kilometrů do vnitrozemí. Pro představivost zahrnovalo ve svém celku někdejší území NDR s výjimkou nyní spolkových zemí Durynska a západní části /okolí města Chemnitz/ tzv. Horního Saska.

Na přelomu 15. a 16. století zásluhou Lutherovy reformace, uskutečněné v průběhu 16. století v severní Evropě, došlo k rychlému úpadku tradičních forem v životě slovanských usedlíků, zvlášť na venkově, neboť na rozvoji a zakládání měst v pojetí, jak se vyvinula v průběhu následujících staletí, neměl původní slovanský živel výraznější podíl. Vytrácel se především jazyk, který se v tehdejší podobě nezachoval a byl nahrazen němčinou. Každá další generace ve stále větším zastoupení si navykla používat hovorově i písemně /gramotné vyšší vrstvy/ němčinu a tak se slovanská řeč postupně omezovala na nejužší rodinný kruh, až v 17. století nadobro vymizela. Již postupný rozvoj gramotnosti odsoudil slovanský jazyk k zániku, neboť jeho písemná forma neexistovala.

Protože četné slovanské kmeny nevytvořily větší národní celky aspoň v rané podobě a takřka bez výjimky nebyly přístupny přijetí křesťanství ve vrcholném rozvoji v středoevropské a východoevropské oblasti v průběhu 8. a 9. století, tehdy orientovanému k západnímu latinskému pojetí a naopak vytrvale setrvávaly u svých náboženských kultů, staly se předmětem nátlaku vyspělejší kultury, usazené a nadále se rozvíjející na západním břehu Labe, kde se utvořily již první státní celky s pevnou centralistickou správou knížat a vévodů a kde v 8. století a začátkem 9. století vybudoval Karel Veliký Franskou říši. Od těch dob byl dějinný osud severozápadních Slovanů zpečetěn i když ke skutečnému zániku původní slovanské kultury, a k úplnému převládnutí germánské, vedlo ještě několik století.

Příčinami vymizení z etnické mapy Evropy se zabývali četní středoevropští historikové, zejména v Čechách a na Moravě v průběhu 19. století, kdy kulturní a zvlášť jazykovědná oblast doznala nebývalého rozvoje a všeslovanské myšlenky se vyhraňovaly ve vlastenecké podobě. V přímé konfrontaci s neustávající germanizací ve všech oblastech společenského dění se srovnával osud zaniklých sousedů mezi Odrou a Labem s vlastním údělem. Oživování minulosti sledovalo především účel v posilování národního sebevědomí a pocitu politické emancipace alespoň v omezeném regionálním smyslu a mělo trvale připomínat, že vynaložené úsilí předchozích generací od připomínaného Jiřího z Kunštátu, posledního původem domácího krále ze starého moravského šlechtického rodu až po současnost, nebylo nadarmo a že středoevropské slovanské národy nejen přežily, ale dosáhly i kulturního povznesení a hospodářského vzestupu srovnatelného s germánskou i latinskou románskou oblastí. Nadto Češi a Moravané jako jediní ze skladby všech slovanských národů uskutečnili jazykovou reformu /Dobrovský, Jungmann/, a v průběhu 19. století tak vznikl moderní jazyk, používaný až po současnost.

Byl to vcelku jednoznačný a všem srozumitelný poukaz na skutečnost, že všeobecný vzestup se nedá již žádným vnějším vlivem zastavit a že ve vzdálené perspektivě bude dosaženo i státní samostatnosti, ať už v jakékoli podobě.

Pokud pohnutky připomínat si osudy zaniklého Slovanstva mělo v 19. století a počátkem 20. století víceméně vlastenecký motiv, pak jeho další fáze jako přirozený důsledek ustavení národní státnosti v roce 1918, kdy se uskutečnil sen generací, s sebou přinášel již zcela věcný rozbor všech okolností bez předchozích protigermánských emocí. Vysvětlení byla nasnadě: velkoněmecká rozpínavost byla poražena a zkrocena, nebyl tedy žádný zjevný důvod je oživovat. Proto se úvahy historiků a badatelů výhradně zaměřily k příčinám změny etnické mapy mezi Odrou a Labem v neprospěch Slovanů, a to ve srovnání s Čechy, Moravany i Poláky, představiteli západního Slovanstva, kteří odolali germánskému politickému i hospodářskému nátlaku v kritickém období dynastií Karlovců a Ottonů v 8. až 12. století.

Názory se v podstatě ustálily na dvou stěžejních a rozhodujících bodech. Tím prvním byl zarputilý odpor severozápadních Slovanů k přijetí křesťanství, a to v časech, kdy kmenové struktury v sousedních zemích, v Čechách, na Moravě a v Polsku již v předkřesťanském údobí nabývaly kompaktní podoby raného formujícího se národa, jeho sjednocujícím prvkem a základem byl nejpočetnější a tedy i nejsilnější kmen s výhodným strategickým osídlením, jenž kolem sebe soustředil ostatní. /Na Moravě Mojmírovci, v Čechách Přemyslovci, v Polsku Piastovci. Krátce poté, kdy se ustavily první vládnoucí dynastie, došlo k dobrovolnému přijetí křesťanství jako jediného státního náboženství se vstřícnou ochotou panovníků podporovat a šířit Kristovo učení./ Přemyslovci a Piastovci přijali latinské křesťanství, zatímco Mojmírovci pro Moravu zvolili byzantské. /Samo přijetí křesťanství ovšem neskýtalo žádné záruky před rozpínavostí mocnějších sousedů. Přesto aspoň v počáteční fázi mocenské expanze prvních Karlovců odváděl jejich pozornost od české kotliny mnohem dostupnější a otevřenější prostor za labským východním břehem, kde tamní podmínky jako kmenová nevraživost i roztříštěnost a nízká hospodářská úroveň, slibovaly snadnější úspěch za o poznání menšího nasazení sil i prostředků. Posléze ani náboženský rozměr, podněcovaný duchovenstvem, v tom případě latinským, nebyl zanedbatelný. A to byl druhý významný bod, který objasňoval zánik Slovanů. Severozápadní Slované se tak již na sklonku 9. století ocitli v jakémsi křesťanském obklíčení.

Na západě od Labe sídlili Sasové, o něco jižněji Durynkové, na severu Dánové, na jihu za pásmem hor Češi a Moravané, na východě za Odrou Poláci. Pojem národ v pozdějším smyslu, jak jej zejména vyprodukovalo 19. století, ještě neexistoval. Zcela zásadním postojem však bylo vyznání víry. Člověk, ať už na jakémkoli společenském stupni, byl buď vyznavačem Kristova učení, anebo pohan. Být pohanem bylo pro tehdejšího křesťana cosi ponižujícího, méněcenného. Teprve víra utvářela plnohodnotnou lidskou bytost. Pohana bylo možno obrátit na víru a pokud vzdoroval, nebylo hříchem ho zbavit života, či vzít do otroctví. Tak zněla prostá soudobá filozofie. Znamenalo to jak pro Germány, tak i pro křesťanské Slovany, jejich panovníky, výzvu vypořádat se mečem se svými zpozdilými a zatvrzelými příbuznými.

Jaké slovanské kmeny či kmenové svazky zaujímaly prostor mezi Odrou a Labem od východu na západ, od Baltského moře na severu po pásmo hor při české a moravské hranici na jihu? Bylo jich podle dochovaných dobových záznamů několik desítek. Nejspolehlivějším zdrojem poznatků je tak zvaná Helmholdova kronika, obsahující soubor záznamů kněze Helmholda z někdejší již zaniklé obce Bošov, nacházející se poblíž přistavu Lubecku při východním břehu Labe na okraji nynější spolkové země Holstein. Kniha pochází z 12. století /psána v letech 1164-1172/ a existovala ve třech opisech: v universitní knihovně v Kodani, v zemském muzeu Vídeňského Nového Města a třetí v knihovně Lubecku, kde však vzácný spis byl zničen při spojeneckém náletu na město 29.3.1942. Podstatné výňatky z kroniky byly přeloženy do češtiny a v roce 1924 a vydány knižně v nakladatelství Šolc a Šimáček v Praze. Podle Helmholda od dob slovanského osídlení v oblasti od 7. století, kdy jak známo došlo k velkému stěhování národů, se utvořily a ustálily až v 9. století dva početné kmenové svazy, které zaujímaly sever dnešního Německa mezi holštýnskou šíjí a ústím Odry. Na území spolkového státu Meklenburska sídlili Obodrici /včetně ostrova Rujany/, kde jim byly podřízeny četné menší kmeny, zatímco na východ, na území západních Pomořan a spolkové země Brandenburg včetně Berlína, sídlili Lutici, jinak zvaní Veleti. Svým osídlením proniklo hluboko do dolního Slezska. Podél toku Labe a to po obou březích směrem k jihu se usadily blíže neurčitelném počtu méně početnější kmeny, z nichž se dochovaly zmínky o Gliňanech, Břežanech, Stodoranech, Moračanech a jejich výčet uzavírají Lužičané, též Lužičtí Srbové, dodnes přežívající, řádově v desítkách tisíc na východním břehu Labe, zasahující k severní hranici Čech. Jako jediní ze severozápadních Slovanů se udrželi ve formě knížecích zemí ve svazku Koruny České až do 17. století, než byly země připojeny kurfiřtem Janem Jiřím I. k Sasku. V té době však byla skladba obyvatel značně promísena germánským živlem, který podobně jako Čechy i Moravu kolonizoval za podpory českých panovníků, kteří usilovali povznést hospodářskou úroveň v oblasti hornictví, zpracování rud a dalších řemesel k výrobě zbraní.

Jak už bylo uvedeno, pokusy o pronikání do prostoru na východ od Labe se slovanským osídlením započaly s expanzivní politikou Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století, kdy završil předchozí úsilí ovládnutí Saska a Oldenburska při Severním moři /západní oblast Německa mezi hranicí Holandska a Labem – nezaměňovat s kurfiřtským Saskem se sídelním městem Drážďany!/ Třicet let trvalo Karlu Velikému, než si vzpurné Sasy podrobil, obrátil na křesťanskou víru a uspořádal zemi jak ve světské tak i církevní správě a vytvořil vévodství, kde panovník spadal pod jeho léno. Po polovině století po stabilizaci poměrů vévoda Jindřich poprvé vtiskl rozšiřování území na východní labský břeh kolonizační dobyvačný ráz a ve jménu šíření Kristova učení vyhlásil slovanským svazům pod Obodrici nepřátelství. Počáteční vyjednávání o přijetí křesťanství a tím i podrobení se mocenskému vlivu se minulo úspěchem a ke slovu přišly zbraně. Podle Helmholdovy kroniky existovala u Obodriců i Luticů vládnoucí struktura na úrovni kmenových náčelníků s poradními sbory stařešinů, což byla obvyklá skladba všeobecně známá u Slovanů i jinde v předkřesťanské době. Státního uspořádání v pozdějším smyslu však nedosáhlo. U kmenových svazů jednotliví náčelníci volili ze svého středu „mezi sebou prvního“, jenž v přibližném ekvivalentu požíval postavení knížete či krále a jako takového jej i kronikář nazývá i když přirozeně s despektem. Jeho postavení bylo oproti panovníkům v zavedených, dědičných a křesťanských dynastiích jistě omezenější a zejména méně jisté, s pochybnou oporou v nižších vrstvách kmenových náčelníků a pohanských kněží a mělo jen neustálenou míru zjevných kompetencí.

Slabá centralizace moci a nízká organizační schopnost odolávat vnějšímu nátlaku předurčila severozápadní Slovany k záhubě a to tím spíš, že se ocitli v nepřátelském obklíčení bez nejmenší naděje získat si spojence. Záhy se totiž ukázalo, že ani Polsko pod Piastovci, ani Čechy s Moravou /od 10. století pod Přemyslovci/, nejsou ochotni strpět v bezprostředním sousedství pohanský ostrov. Zbrojní výpravy s následující kolonizací Jindřicha Ptáčníka a jeho následovníků Otty I. a Hermanna Billunga se odbývaly za štědré podpory českých a polských knížat. Zdlouhavý, zato cílevědomě a důkladně vedený kolonizační proces se vlekl po několik staletí, až byl završena na sklonku 12. století vpádem dánského krále Waldemara r. 1168 do nejdéle odolávajícího území Obodritů, ostrova Rujany s proslulou svatyní boha severozápadních Slovanů Svantovíta. Na zvlášť intenzivně vedené kolonizaci v průběhu 12. století se podílelo více panovníků a v době dánského vpádu vedl útok na středním toku Labe vzdálený nástupce Jindřicha Ptáčníka markrabě Albrecht zvaný Medvěd /1142-1170/ jenž si podrobil kmeny Stodoranů a Břežanů a do jejich oblastí povolal kolonisty z Flander a Frizska /severní Nizozemí/. Dalším iniciátorem byl saský vévoda Jindřich Velšský zvaný Lev /1129-1195/. Dlužno připomenout ještě krále Lothara II /1125-1137/, jenž jako král Svaté říše Římské německého národa z popudu papeže vyhlásil polabským Slovanům dokonce křížovou výpravu a získal si za spojence českého knížete Soběslava I. Vítězní spojenci se však záhy po skončení křížové výpravy nepohodli /patrně o válečné zisky/ a Lothar vpadl do Čech. Soběslav se však nezalekl a někdejšímu spojenci uštědřil v bitvě u Chlumce drtivou porážku a ještě jej zajal /1126/.

Stojí za připomenutí, že první český kníže Vratislav II., jenž obdržel r. 1086 královský titul /nedědičný/ od císaře Jindřicha IV., a od té doby vystupoval jako král Vratislav I., si jej mimo jiných výsad vysloužil jako ocenění svého příspěvku při vytrvalém úsilí šířit křesťanství a také za kolonizaci v území severozápadních Slovanů. Celé území Lužice za stejnojmennou hradbou hor se stalo od těch dob trvalou součástí Koruny České až do již vzpomínaného roku 1635. Lužice byla rozdělena na Horní a Dolní, obě země získaly statut knížectví a novopečený nositel královské hodnosti Vratislav byl navíc osvobozen od ročních poplatků císaři, jimiž byli zatěžováni jeho knížecí předchůdci.

Tím bylo na přelomu 12. a 13. století završeno politické ovládnutí prostoru mezi Labem a Odrou. Původní slovanský živel se v průběhu následujících staletí zcela asimiloval, zgermanizoval a přijal latinskou civilizaci i kulturu včetně písma, /které nikdy v původní podobě neexistovalo/ a někdejší jejich přítomnost připomínají jen místopisné názvy obcí a měst v poněmčeném znění /Leipzig, Prerow, Bautzen, Podstam, Rostock, Zittau aj./. Posledním zástupcem slovanského osídlení jsou Lužičtí Srbové či Lužičané, rozptýleně obývající prostor na východ od Labe při severní hranici Čech. K národnosti se hlásí 40 000 až 50 000 občanů Německé spolkové republiky a jejich kulturní centrum se nachází v Bautzen /slovansky Budyšín/, asi 30 km od hranic ČR.

Zcela samostatnou kapitolu v historii severozápadních Slovanů sehrál Řád německých rytířů, čili „duchovenstvo ve zbrani“, mniši, kteří po křížové výpravě ve Svaté zemi se po návratu na pozvání polského knížete Vladislava III. Usadili počátkem 13. století na dolním toku Visly, v Chelmsku, v zemi, věnovanou jim jako odměnu za vyhubení tamních pohanských kmenů Jatvěgů a Prusů, zvlášť bojovných a nezkrotných a odolávajících jakýmkoli pokusům obrátit je na Kristovu víru. /Mise sv. Bruna a sv. Vojtěcha v 10. století s tragickým výsledkem, kdy mučednická smrt jim vynesla svatořečení/. Prusové a Jatvěgové sice nebyli Slované, ale spoluvytvářeli s nimi souvislé osídlení při pobřeží od ústí Odry až po nynější Gdaňsk. V průběhu 13. století podlehli vytrvalému nátlaku polských panovníků a řádových rytířů.

Follow

Follow

Lubomír Kubík, 29. května 2019

I. Léta 1607 – 1619

Málo známou epizodou ze středoevropské historie jsou události kolem sporu uvnitř vládnoucí habsburské dynastie na přelomu 16. a 17. století, jmenovitě mezi císařem Rudolfem II. a jeho ctižádostivým bratrem arciknížetem Matyášem, jenž si činil nárok na vladařskou korunu už od samého počátku Rudolfovy vlády a kdy v důsledku propukajícího konfliktu se nenadále naskytla Moravě vyhlídka stát se královstvím v rámci habsburské monarchie.

Arcikníže Matyáš jako tehdejší správce Horních a Dolních Rakous, dynasticky dědičných zemí a později i Uher, či spíše toho, co z nich zůstalo, neboť převážná většina někdejší svatoštěpánské koruny se nacházela pod okupací Turků, nepřestával intrikovat proti staršímu bratrovi a hledal spojenectví i účelové svazky mezi jeho četnými odpůrci a zapřisáhlými nepřáteli. Tato historie je vcelku známá a mnohokrát dějepisci i žánrovými publicisty zpracována. Je však užitečné si připomenout právě ten významný moment, kdy při zvažování možností a východisek i diplomatických řešení jak nejschůdnější cestou dosáhnout trůnu, byl Matyáš ochoten použít prostředků a mimo jiného učinit i dalekosáhlé ústupky zemi, na jejíž přízni mu zvlášť záleželo.

Do zvlášť vyhroceného sporu se urození bratři dostali na sklonku roku 1607, kdy Matyáš již ztratil trpělivost při zákulisním jednání a otevřeně vyzval šlechtu k ozbrojenému odporu a vypovězení poslušnosti císaři v zemích jím spravovaných, Horních a Dolních Rakousích a v Uhrách a kdy se zemskými stavy uzavřel spojenectví proti Rudolfovi s úmyslem jej sesadit. V té době měl však Rudolf nadále spolehlivou oporu v zemích Koruny české a tak Matyášovým nejbližším záměrem bylo získat na svoji stranu některé z těchto zemí. Nejbližší, strategicky nejvyýhodnější a vedle Čech i nejlidnatější byla právě Morava. Matyáš si při svých záměrech počínal obratně, dobře znal tamní poměry a tradičně napjaté vztahy mezi stavy obou zemí. Byl obeznámen i z dlouholetých osobních kontaktů s názory mluvčího moravských zemských stavů Karla staršího ze Žerotína, jenž jako protestant zaujímal odmítavé stanovisko vůči striktně katolicky smýšlejícímu císaři Rudolfovi. Jak se však ukazovalo, náboženské předsudky v oblasti konfese nebyly nijak na překážku Matyášovým záměrům. Moravští stavové, ochotní vyjednávat s Matyášem o podmínkách případného spojenectví, svolali sněm do Brna a odmítli nadále uznávat za zemského hejtmana Ladislava Berku z Dubé, věrného přívržence císaře. Když hejtman sněm zakázal a pohrozil ozbrojeným zásahem, přeložili sněm do blízkých Ivančic, kde učinili taková opatření, jež hejtmana od násilných akcí odradila. Moravští stavové se usnesli na rozhodnutí podpořit Matyáše v jeho vystoupení proti Rudolfovi. Je samozřejmé, že Matyáš si nezískal jejich spontánní přízeň jen pouhým dobrým slovem, ale musel jako protihodnotu nabádnout pánům výhodné podmínky, ba dokonce zajít tak daleko, aby splnil jejich odvěké tajné tužby, přechovávané po generace jejich předky. Povýšení Moravy na království však mohl Matyáš uskutečnit jen jako císař a po příslibu spojenectví moravských stavů k ozbrojenému tažení proti neoblíbenému podivínskému císaři Rudolfovi se miska pomyslných vah poprvé převážila na Matyášovu stranu a vyhlídka na trůn se stala o poznání reálnější.

Nevyjasněný v mocenském sporu zatím zůstával postoj dalších zemí Koruny, jmenovitě obou Lužic a Slezska, avšak tyto okrajové země v hospodářském i strategickém smyslu už neměly stěžejní význam, jakým se mohla vykázat Morava. Matyáš v té době disponoval značným vojenským potenciálem. Jenom on sám v habsburských dědičných zemích s přispěním tamních stavů sestavil dvacetitisícovou armádu a dalších osmáct tisíc ozbrojenců mu poskytli uherští stavové. Nyní mu do jeho hlavního stanu ve Znojmě posílali moravští páni další početné oddíly složené ze zemské hotovosti, zatímco zemský hejtman v Brně, pan Berka z Dubé zůstal prakticky bez podpory. Právě ze Znojma vydal Matyáš svůj proslulý manifest či spíše provolání k českým stavům, kde je vybízel k podpoře stavovské konfederace a ke svržení neschopného Rudolfa. Vyjednávání císařova zmocněnce kardinála Ditrichštejna nepřineslo žádný plodný výsledek. Matyáš vyzval české stavy ke společnému sněmu do Čáslavi a na jaře roku 1608 opustilo vojsko Znojmo, aby se vydalo na pochod do Čech. 26. května téhož roku vystoupil Karel starší ze Žerotína s ostrým výpadem proti císaři. Podle dochovaných záznamů hovořil přední moravský šlechtic více jak hodinu a obsahem jeho řeči byla kritika pražského císařského dvora a čelních představitelů zemských českých stavů, spjatých v úzkém názorovém svazku s císařem. Přes emotivní zanícený projev se Žerotín citlivě vyhnul choulostivým náboženským otázkám a nijak se ani nezmínil, že příznivci Rudolfa z řad českých stavů jsou vesměs katolického vyznání. Žerotín končil řeč otevřenou výzvou k českým pánům, aby bez dalšího otálení zbavili Rudolfa trůnu a provolali Matyáše za českého krále. Matyášův příslib, že v případě (a o tom nikdo z moravských pánů nepochyboval) se dřív či později stane císařem Svaté říše římské, a pak prohlásí Moravu královstvím, však nebyl nahlas vysloven. Přes veškerý vnější nátlak ovšem česká šlechta v čele se Zdeňkem z Lobkovic zůstala věrná císaři a byla odhodlána bránit Rudolfa, ve znění tehdejší úsloví, až do hrdel a statků. Českým pánům, dlužno poznamenat, nešlo už ani tak o osobu císaře Rudolfa, jako daleko víc o udržení si prestiže ve svazku zemi Koruny a tím i v celém soustátí habsburské monarchie jako nejvýznamnější a nejlidnatější země, která se nadto mohla honosit výsadami sídelní císařské metropole. Jak ale uvádějí někteří domácí historikové /Pekař, Janáček/, postoj českých stavů za tehdejší konstelace sil, kdy byli takřka osamoceni uprostřed Evropy, zůstává doposud neobjasněna.

Odmítnutí českých stavů připojit se k povstání bylo pobídkou pro Matyáše, aby přitáhl až k hradbám císařského města do obce Libeň, kde rozložil tábor a kdy se rozhodoval využívat spíš psychického nátlaku na protivníka než vyvolat ozbrojený konflikt. Matyáš totiž spekuloval, že bezvýchodná situace záhy přiměje Rudolfa a jeho spojence k povolnosti a to zvlášť, kdy se jim nepodařilo povolat do zbraně ani čtvrtinu hotovosti, než měl on sám. Brzy se ukázalo, že jeho úvahy se ubíraly správným směrem. Už 25. června byl v Libeňském zámku podepsán mír, kdy Matyáš oficiálně získal Uherskou korunu, rakouské dědičné země a Moravu, zatímco Rudolfovi zůstaly pouze Čechy s nejistým setrváním Slezska a obou Lužic v chřadnoucím svazku Koruny.

Nadešlo období, kdy moravští stavové prokázali pronikavý důvtip, když učinili opatření pro případ, že by Rudolf přece jen přežil svého mladšího bratra. Za žádných okolností se napříště nechtěli vrátit do svazku Koruny v podřízeném postavení pouhého markrabství a trvali na povýšení země na království nebo aspoň vévodství za předpokladu, že Matyáš nebude zvolen kurfiřty císařem. Jako vévoda měl být povolán některý arcikníže z vládnoucí dynastie. Už 26. června dorazila do vojenského ležení v Libni delegace uherské šlechty, aby Matyášovi předala svatoštěpánské korunovační insignie. Matyáš se po úspěšném nekrvavém tažení vrátil do Vídně, kdy byl slavnostně uvítán. Události poté dostaly rychlý spád. Tělesně a zejména duševně zemdlelý Rudolf se 12. dubna 1611 vzdal trůnu a Matyáš byl 23. května téhož roku korunován českým králem v chrámu sv. Víta. Jenomže i za okolností, kdy už se všeobecně zdálo, že Rudolf byl učiněn neškodným a jeho postavení na trůnu říšského císaře zůstává víceméně symbolické měl ještě dost sil a chladného rozumu k tomu, aby udržoval styky s německými kurfiřty, jimž více vyhovovala jeho tradiční netečnost, kdy nezasahoval do jejich lokálních mocenských sfér a jimž Matyáš jako nástupce připadal v mnoha ohledech nepřijatelný, je ovlivnil natolik, aby bránili zvolení Matyáše za říšského císaře. Sjezd říšských knížat svolaný na podzim téhož roku do Norimberka volbu odložil. Přes zdánlivou Rudolfovu iniciativu se však Matyášovým příznivcům i jemu samotnému zdálo, že mnohem víc nepřátelské zavilosti proti novému králi a potenciálnímu císaři pochází z úzkého okruhu Rudolfových rádců a předních českých pánů než od císaře, jenž se po Matyášově nástupu na trůn stáhl do ústraní. Domněnka se změnila v jistotu 20. ledna 1612, kdy císař Rudolf zemřel. Matyáš po smrti svého bratra trvale přesídlil do Vídně.

Slib daný moravským stavům nesplnil patrně spíš v důsledku trvalých vnitřních rozporů, které zmítaly celou monarchií po dobu jeho vlády, než neochotou dostát svým závazkům. Vnitřní sváry měly náboženskou povahu a byly první vzdálenou předzvěstí konfliktu, který se naplno rozhořel krátce po jeho smrti a přerostl v celoevropskou válku, která kvůli svému trvání dostala příznačný název – třicetiletá. Další nepříznivou okolností byl Matyášův zdravotní stav. Sužovaly ho vleklé bolestivé choroby, kožní vyrážky, žaludeční vředy, což byla běžná onemocnění i pro urozené, v důsledku složení a přípravy tehdejší stravy převážně masité na otevřeném ohni a patrně k tomu přispěl i syfilis, aby mu 20. března 1619 přivodily v 62 letech předčasnou smrt.

Povýšit Moravu na království či aspoň vévodství měl příležitost od června 1612, kdy po předchozím otálení a norimberském odkladu byl zvolen za říšského císaře jako Matyáš I. /Jako král český vystupoval jako Matyáš II.M/

II. Léta 1740 – 1748

Císař Karel VI. Byl posledním Habsburkem v mužské linii na trůně podunajské monarchie a po jeho smrti začíná bouřlivé období pod označením válka o rakouské dědictví, neboť sousední státy neuznaly nárok ženských potomků císaře na habsburský trůn. V pozadí výhrad však jednoznačně stály ryze kořistnické zájmy jak pod jednotící záminkou rozchvátit mnohonárodní stát.

Je známo, že císař za svého života všemožně usiloval zajistit nástupnictví pro svoji nejstarší dceru Marii Terezii cestou složitých diplomatických vyjednávání, avšak především nejzavilejší nepřátelé Habsburků, k nimž po staletí patřili francouzští Bourbonové, zaujímali přesně opačné stanovisko a důsledně mařili každý pokus. Tak už v roce 1714 podněcoval král Ludvík XIV. Příslušníky bavorského vládnoucího rodu Wittelsbachů, aby v případě smrti rakouského císaře, jenž neměl mužského potomka, obsadili Čechy, čehož mohli dosáhnout bez velkých válečných výdajů a obětí, jak bylo známo, tamní obyvatelstvo bylo v důsledku předchozích událostí v průběhu 17. století značně protihabsbursky naladěno. Takřka současně vyzval saského kurfiřta, aby nemeškal a anektoval Moravu a Slezsko, kde převládaly stejné nálady proti Vídni. Krize kolem nástupnictví začíná kolem roku 1740. Tehdy bavorský kurfiřt Karel Albrecht, jenž měl od roku 1722 za manželku mladší dceru císaře Josefa I. Marii Amálii, vznesl požadavek na dědictví Svatováclavské koruny, tedy na území Čech. Přestože měl záruky ze strany francouzského panovníka a jeho pomoci v případě vojenské akce, k ozbrojenému konfliktu se neodvažoval a setrvával u diplomatických vyjednávání. Dlužno poznamenat, že právě Francie měla prvořadý zájem na likvidaci habsburské monarchie jako nepohodlného mocenského rivala ve střední Evropě a na zřízení nástupnických států či na posílení již existujících malých a nepříliš významných království a kurfiřství či pouze vévodství, jež měla pod stálou kontrolou. Jednalo se zejména o Bavorsko, Sasko, Prusko, Hessensko a Lotrinsko.

Zatímco Karel Albrecht otálel, objevil se na scéně zcela neočekávaně mnohem pohotovější zájemce připravený jednat – pruský král Fridrich II., jenž usedl na trůn po svém otci teprve před několika měsíci. Když Marie Terezie nepřistoupila na striktní požadavek vydat Slezsko, udeřil na válečný buben a vpadl do země. Fridrich byl předem dobře obeznámen s poměry v sousední bohaté zemí a tak se mohl spolehnout, že podstupované váleční riziko je nevelké a že tamní převážně protestantské obyvatelstvo jej přivítá jako osvoboditele. Jak se záhy ukázalo, nijak se v odhadu nemýlil. Válka trvala od prosince 1740 do dubna následujícího roku, kdy po sérii vítězných bitev obsadil celou zemi s výjimkou Těšínska, Opavska a Krnovska. Obsadil i Kladské hrabství.

Teprve inspirován snadnými pruskými úspěchy a územními zisky osmělil se i Karel Albrecht a s podporou francouzských oddílů obsadil jak Čechy, tak i Horní Rakousy. O své nároky se přihlásilo i Sasko a byla mu přislíbena Morava. Došlo tak k poněkud kuriózní situaci, kdy dědický podíl neměl sousedit s územím, s nímž předpokládal vytvořit do budoucna společný stát. Mezi Saskem a Moravou se na jihu rozkládaly Čechy a na severu Slezsko, které právě změnilo majitele. Kromě toho byla obě území přibližně stejně velká a lidnatá. Saský kurfiřt Fridrich August III., syn proslulého Fridricha Augusta II., zvaného Silný, jenž svého času byl i polským králem, se nacházel v poněkud komplikovaném postavení. Toužil dosáhnout proslulosti svého slovutného otce a vystihl, že k tomu nadchází vhodná příležitost, ale zároveň věděl, že dané podmínky nejsou právě citlivě vyvážené. Aby si vzdálenou Moravu, tehdy v postavení markrabství získal, musel postupovat nanejvýš obezřetně, aby v tamních stavech, s nimiž musel nezbytně vyjednávat, nevzbudil podezření či přímo odpor. Postrádal výhodu svého pruského jmenovce, aby mohl vsadit na náboženskou kartu a do země vstoupit jako osvoboditel nejširších vrstev obyvatel zpod katolického reformačního útlaku, který trval od předchozího století, protože na rozdíl od Slezska nebyla Morava co do vyznání jednotným celkem. Navíc obyvatelstvo bylo většinou slovanské, takže musel vyloučit i nacionální zřetel. Co tedy zbývalo? Přitom si uvědomoval, že musí nabídnout něco, s čím v celém společenském spektru získá jednomyslný souhlas a čím si Moravu jednou provždy získá. Za inspiraci posloužil samotný zvěčnělý slavný otec, který se obratně vyznal v diplomatické tlačenici. Což nebyl nositelem dvou královských korun, saské i polské? Tak kurfiřt připadl na myšlenku povýšit markrabství na království, respektive k tomu získat souhlas velmocí, císaře a papeže a vládnout současně ve dvou státech. Z jeho hlediska to přinášelo do budoucna výhody, jaké by ocenili i spojenci. Moravu by zprostil závislosti na české koruně a odňal jí do budoucna veškeré nároky. Nijak přitom nepochyboval, že moravští stavové, vždy poněkud ve stínu svých českých kolegů z království, oproti nim povznesených na původ z korunní země, by myšlenku bez rozpaků a jistě i s nadšením přijali. Není historicky doloženo, zda jednání mezi oběma stranami se v tom smyslu uskutečnila, na jaké úrovni a do jaké fáze dospěla, ale s ohledem na aktuálnost samu se to zdá být nanejvýš pravděpodobné.

Doloženou skutečností však zůstává, že za vedoucí iniciativy Francie byla dojednána koalice států plně zaangažovaných v dědické záležitosti. Sestávala z Bavorska, Saska a Španělska, Pruský král Fridrich II., ač přizván, se účasti vzdal s prohlášením, že své dosažené územní nároky pokládá za uspokojené. Výsledkem vojensko diplomatické akce se dospělo k následujícímu řešení: Bavorsku z rakouského dědictví připadly Čechy, Horní Rakousy a Tyroly, Fridrichovi II. potvrzeno Slezsko včetně Kladského hrabství a Sasku již zmíněná Morava a k tomu část Horního Slezska až ke kladské Nise, o kterou Prusko neprojevilo zájem. Francie si žádala veškeré rakouské državy v Itálii a k tomu Rakouské Nizozemí, což představovalo území soudobé Belgie. Kurfiřt Karel Albrecht měl být zvolen římským králem a německým císařem. Francouzský dvůr si byl vědom, že v jeho osobě by získal snadno ovladatelného spojence.

Už 7. prosince 1741 se nechal Karel Albrecht v Praze vyhlásit za českého krále. Korunovace se zatím nemohla uskutečnit, neboť korunovační insignie se nacházely ve Vídni, ale už 8. ledna 1742 mohl přijmout hold českých stavů. 12. února téhož roku byl za podpory Francie korunován ve Frankfurtu nad Mohanem za římského krále.

Ovšem mezitím se zdánlivě beznadějná situace pro monarchii začala až překvapivě vyvíjet příznivě. V Prešpurku, kam se vídeňský císařský dvůr přechodně uchýlil, získala Marie Terezie podporu uherských stavů. Jimi složená početná armáda, převážně jízdní a dobře vyzbrojená – anály uvádějí až šedesát tisíc jezdců bez pomocných oddílů – postupně vytlačila za pomoci lidového povstání bavorská vojska z Horního Rakouska a Tyrol, pronikla do Bavorska a dokonce obsadila i sídelní Mnichov. Poděšený Karel Albrecht byl nucen uprchnout a hledat pomoc u Francouzů. Podobně se vedlo bavorské okupační armádě i v samotných Čechách. Francouzská posádka v prosinci 1742 vyklidila bez boje Prahu a když opustila i západní Čechy, nic nebránilo vítězné Marii Terezii přijet 12. května 1742 do Prahy i se svatováclavskou korunou, aby se jí nechala korunovat za českou královnu.

V zorném úhlu překotných událostí spatřoval saský kurfiřt Fridrich August III. své vyhlídky na získání Moravy a tedy i další uvažované koruny značně nepříznivě. Na rozdíl od Bavorů a Prusů neposlal své vojenské oddíly do země a setrval pouze u vyjednávání. V jak pokročilém stavu se počátkem roku 1743 nacházely nelze nijak doložit a tak zůstává pouze u čirých spekulací.

Je však docela pravděpodobné, že by v případě, kdyby Marie Terezie u uherských stavů v kritickém okamžiku neuspěla, či kdyby ochotní stavové neprokázali tak mimořádnou vojenskou zdatnost, pak lze konstatovat, že by se politické poměry ve střední Evropě zcela jistě vyvíjely jinak a pokud by Fridrich August III. dovedl svůj úmysl do konce, pak měla Morava v poměrně krátkém historickém údobí po přibližně půldruhém století znovu příležitost povýšit svůj statut na království a tím se stát rovnocenným partnerem Čech, Uher, Polska, Saska, Pruska a od 19. století i Bavorska, tedy států s královským dvorem, nacházejících se ve středoevropském prostoru.

Boje o tzv. rakouské dědictví definitivně skončily 18. října 1748, kdy byl v Cáchách podepsán mír. Podunajská monarchie tedy svou nejtvrdší zkoušku od svého vzniku šťastně přestála, i když za cenu jistých územních ztrát. Prusku už natrvalo zůstalo Slezsko s Kladskem, až na drobná příhraniční území s Moravou, dále zaznamenala územní ztráty v severní Itálii ve prospěch španělských Bourbonů. Také Francií kontrolované Savojsko obdrželo část Rakušany držené Lombardie.

A tak z dědičných zemí Koruny české, jmenovitě Slezska, zůstalo jen pouhých pět procent někdejšího území a Morava přišla o další dějinnou příležitost pozvednout svůj statut a aspoň zčásti získat svou zašlou slávu zaniklou v 10. století. Podobná příležitost se v budoucnu už neměla opakovat.

Follow

Follow

Dačičtí Moravané z Moravského zemského hnutí

Už nám sebrali vše a stále to nestačí. Z moravského Dačicka dělají postupně a úspěšně liduprázdnou pustinu, a to dokonce bez tradic a historie. Vzpomeňte na zdejší obyvatele, co chtěli v osmašedesátém, ale i na to, co důrazně žádali po devětaosmdesátém. Rozhodně netoužili po okresu Jindřichův Hradec a Jihočeském kraji! A brakuje se dál! Nestačilo to? Zvykli jsme si a budeme k tomu mlčet, přesně tak, jak je od nás žádáno? A nebo se už konečně všichni na moravském Dačicku a přilehlých regionech důrazně, ale skutečně důrazně ozveme?!

Tisková zpráva: zrušením FÚ neplní stát povinnost vůči občanům

DAČICE 27. května – Stát připravuje další rušení svých úřadů ve venkovských regionech, tentokrát jsou na řadě finanční úřady. Jedním z postižených regionů má být i Dačicko.

 Rušení Finančního úřadu v Dačicích reálně znamená, že se 40.000 obyvatel našeho mikroregionu vzdaluje výkon státní správy. Stát se zbavuje svých povinností a náklady přenáší na občana. Ale právě občané jsou těmi, kteří si stát platí ze svých daní, aby poskytoval užitečné, nezbytné služby. Jak se ukazuje, tak je to dnes stát, který ve svých povinnostech selhává.

 Je to zpráva pro lidi mimo metropole s centralizací úředníků o to horší, když si přečtou jednoduchou zprávu České tiskové kanceláře (ČTK): „Výdaje na platy zaměstnanců státu by měly letos vzrůst proti loňsku o 23,3 miliardy na 209,7 miliardy korun. Počet plánovaných míst se má zvýšit o 16.305 na 469.737 míst. Počítá s tím návrh státního rozpočtu“.

 Z úst členů vlády pravidelně slýcháme, že „našli peníze“ na to či ono. Díky ČTK tak víme, že našli dalších třiadvacet miliard na další státní zaměstnance. Ti evidentně, v případě záměru zrušit u nás Finanční úřad, dělají práci někde jinde a pro někoho jiného. V tomto případě to určitě není pro lidi, kteří se u nás na miliardy státních peněz skládají.

 Je pro nás naprosto nepřijatelné, aby řada občanů Mikroregionu Dačicko byla nucena dojíždět po křivolakých příhraničních silničkách až 60 kilometrů do Jindřichova Hradce. Z těchto důvodů předal předseda Mikroregionu Dačicko s podporou Mikroregionů Telčsko a Jemnicko krajskému řediteli finančního úřadu otevřený dopis.

Ing. Karel Macků

předseda Mikroregionu Dačicko

Follow

Follow

Jiří Jakub Mašek, 27. května 2019

Chtěl jsem vám vyprávět o tom, jak naši předkové, kvůli slabosti a nerozhodnosti, přišli před sto lety o svoji zem, Moravské markrabství. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to čelit snahám českých nacionalistů o počeštění Moravanů. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to usilovat o renesanci moravského národa. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to usilovat o nové ustavení moravské země, která bude plnohodnotným geopolitickým celkem ve střední Evropě. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to usilovat o vládnutí této zemi. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to, aby se občané podíleli na řízení společnosti. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to usilovat o vybudování společenského systému na základě přímé demokracie. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, proč stojí za to usilovat o udržení a rozvinutí moravské kultury. Chtěl jsem vám vyprávět o tom, že Morava, která by neměla existovat, tu pořád je, je v našich srdcích.

A vy se ptáte, jestli zařídím abyste měli víc peněz. No nic, pusťte si českou televizi s českým seriálem a dejte si koblihu.

Follow

Follow

Petr Brázdilík, 27. května 2019

Zúčastnil jsem se Pravoslavné cyrilometodějské pouti na mikulčickém hradišti. Jako jediný z moravských patriotů jsem tam byl s moravskou zemskou vlajkou.

Počasí nám přálo, účast kněžích a věřících z několika států byla hojná. Po mši jsem se s jedním z knězů krátce bavil. Potkal jsem tam také pána z Bohuňovic, pocházejícího z Újezdu u Uničova, který se ptal, jakou to mám za vlajku. Vysvětlil jsem mu, že moravskou. U sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje se na totéž ptala skupina lidí z Hodonína. Vlajku jsem jim půjčil a vyfotil je jejich telefonem. Stejný dotaz byl od manželů z Legnice (Legnice, po našem Lehnice, je město v jihozápadním Polsku, v Dolnoslezském vojvodství, na řece Kačava/Kaczava, kde ve 13. století došlo ke slavné bitvě). S těmi jsem se pustil do delší debaty o Moravě. Lidé v Polsku mají hodně zkreslené představy o svých sousedech. Tito se navíc hlásili k rusínské národnosti. S pánem z Legnice nás patrioty (jak se vyjádřil) vyfotila jeho žena. Zašli jsme po mši společně svlažit hrdla. Seděli jsme se dvěma poutníky z Bratislavy a s jedním odněkud z Moravy. Zajímavé bylo konstatování jednoho ze Slováků, že u nich mladí lidé přestávají rozumět česky. Ta hranice srozumitelnosti je u dvacetiletých. Byl jsem se podívat na stavbu lávky přes řeku Moravu propojující Mikulčice a Kopčany. V září by se měla podle plánu otevírat. Na moravské straně byla položena menší konstrukce, na slovenském břehu se pracovalo na velké ocelové konstrukci. Stavba cyklostezky lužním lesem se teprve chystá. K Moravě jsem poté zašel i v Hodoníně, k tamnímu jezu. Je na něm přístaviště s možností výletních plaveb, které se domlouvají v přilehlé hospodě U jezu. Je příjemné si posedět na nábřeží naší posvátné řeky, jejíž šířka je v těch místech o dost větší než u nás na Hané.

/redakčně upraveno/

Follow

Follow

Marek Pavka, 25. května 2019

Česká ústava je evropský unikát. Máme ji, aniž bychom na ní jako občané jakkoli spolupracovali. 

K tématům současného politického života v ČR patří ústava. Mnozí kritici Andreje Babiše a Miloše Zemana poukazují na možnost její změny. Podle Pavla Šafra hodlá Babiš změnit ústavní pořádek „směrem k diktatuře“. Miroslav Kalousek mluví o „nízké míře úcty k ústavě“ a „nebezpečné koncentraci moci, která kašle na ústavu“. Bohumil Doležal píše o „permanentním ústavním puči“. Podle Jiřího Přibáně je zvolení Miloše Zemana „koncem ústavního státu“. Pavel Rychetský mluví o „útocích na ústavu“. V Reflexu se píše o tom, že Babiš by ústavu „rád rovnou od základu přepsal“. Studenti ze středních a vysokých škol pak stávkovali za „obranu ústavních hodnot“.

Souhlasili však s českou ústavou z roku 1992 občané? Mohli se k ní vůbec vyjádřit? Je tato ústava legitimní?

Jak se obvykle schvaluje ústava?

V Evropě se před schvalováním ústavy postupuje třemi způsoby, jež se někdy mohou kombinovat. Vypíšou se nové parlamentní volby, v nichž se téma nové ústavy či ústavní změny explicitně předloží občanům. Takto se postupuje v Nizozemí, Norsku, Řecku, Belgii a Finsku. Nebo se zvolí ústavodárné shromáždění, jehož jedinou pracovní náplní je přijetí ústavy – v těchto volbách se tedy řeší pouze ústavní problematika. Takto se postupuje na Islandu, v Lotyšsku, Rusku, Portugalsku, Itálii, Bulharsku, Francii, v Bádensku-Württembersku, Bavorsku, Hesensku a Sársku.

Třetí možnost je, že se k této otázce vypíše referendum. Připomeňme, že novou ústavu si občané schválili v letech 1801 a 1805 v Nizozemí, v roce 1933 a 1992 v Estonsku, v roce 1946 v Hesensku a Bavorsku, v roce 1947 v Porýní-Falci, v roce 1950 v Severním Porýní-Vestfálsku, v roce 1961 a 1982 v Turecku, v roce 1978 ve Španělsku, v roce 1979 v Baskicku, v letech 1979 a 2006 v Katalánsku, v roce 1980 a 2007 v Andalusii, v roce 1981 v Galicii, v roce 1991 a v roce 2003 v Rumunsku, v roce 1992 v Litvě a Braniborsku, v roce 1993 v Andorře a v Rusku, v roce 1994 v Meklenbursku-Pomořansku a Durynsku, v roce 1995 v Arménii, Ázerbájdžánu a Berlíně, v roce 1997 v Polsku, v roce 1998 v Albánii, v roce 1999 ve Švýcarsku, v roce 2003 v Lichtenštejnsku a v Gruzii a v roce 2006 v Srbsku.

Ve Švýcarsku (na spolkové i kantonální úrovni), Itálii, Lotyšsku, Bělorusku (tam byla ústava sepsána a schválena před nástupem Alexandra Lukašenka k moci), na Islandu, ve Slovinsku, ve všech rakouských zemích a všech německých zemích mohou sami občané v petici navrhovat změnu ústavy, která pak prochází referendem. Lidovou ústavodárnou iniciativu zná i Vojvodina. V Rakousku (na spolkové úrovni a v Salcbursku a Vorarlbersku na úrovni zemské), Bavorsku, Hesensku, Irsku, Dánsku a San Marinu musí být změna ústavy schválena referendem, ústavní referendum zná i Švédsko, Francie, Lucembursko, Ukrajina, Aragon, Estremadura, Německo (na spolkové úrovni), Chorvatsko, Černá Hora, Makedonie, Malta a Moldavsko, o ústavě se může rozhodovat v referendu i na Slovensku. Specialitou rakouských a španělských regionálních ústav je potom ústavodárná iniciativa radnic, jde o regiony Murcia, Madrid, Asturie, Valencia a La Rioja a země Burgenland, Štýrsko, Dolní Rakousko, Vorarlbersko a Tyrolsko. Na Kanárských ostrovech musí být některé ústavní změny konzultovány se zastupitelstvy jednotlivých ostrovů, tzv. los cabildos insulares.

Nejméně legitimní ústava v Evropě

Ani jeden z uvedených postupů nebyl použit ani umožněn v České republice. Občané se tak k nové české ústavě vůbec nemohli vyjádřit. Pokud ponecháme stranou Velkou Británii, kde psaná ústava neexistuje, a Vatikán, jsou v Evropě občané takto odstaveni od přijímání ústavy pouze v Bosně a Hercegovině a Kosovu (což jsou fakticky mezinárodní protektoráty), v Maďarsku (kde však tvůrci ústavy provedli alespoň tzv. lidovou konzultaci – rozeslali občanům dotazníky, v nichž se mohli vyjádřit k tvorbě ústavy) a v Monaku (kde však byla ústava přijata v důsledku tlaku zdola, tzv. monacké revoluce).

Přijetí ústavy České republiky v roce 1992 se tak naprosto vymyká – použijme onen konjunkturální pojem – ústavním zvyklostem známým z Evropy. Nebyly nové volby ani volba ústavodárného shromáždění, ani ústavní referendum a občan nedostal ani možnost v takovém referendu rozhodovat. Ústava České republiky je tedy vůbec nejméně legitimní ústavou v celé Evropě.

Dostali občané alespoň příležitost vyjádřit se k nové ústavě v parlamentních volbách v červnu 1992? Prozradily v nich politické strany, že už o půl roku později chtějí schválit novou ústavu, a seznámily s ní občany? Podívejme se na předvolební programy stran, které novou ústavu schválily v České národní radě, tedy ODS, KDU-ČSL, ČSSD a také KSČM (předvolební programy dalších stran, které v prosinci 1992 pro ústavu hlasovaly, ODA a ČSS, na internetu nejsou). Připomeňme, že tehdy se zároveň volilo do obou komor Federálního shromáždění a do České národní rady, ale politické strany měly každá jeden předvolební program pro volby do všech tří orgánů.

ČSSD tvrdila, že „za naléhavé považujeme především přijetí nových ústav s jasnými funkčními limity pravomocí na jednotlivé články státu“. Z následných devatenácti řádků věnovaných tomuto tématu je jedenáct zaměřeno na federaci. Na zbývajících osmi řádcích se konstatuje, že je „nezbytné dobudování nezávislého systému soudnictví, účinně kontrolovat politiku ve vztahu k zachování lidských práv. (…) Národní rady a vlády považujeme za vrcholné orgány republik. Měly by disponovat co nejširšími pravomocemi v oblasti legislativy i exekutivy podle principu, že jim má náležet vše, co není svěřeno federaci (…). Za logickou součást demokracie považujeme plné respektování práv národnostních menšin a další posilování samosprávy míst, měst, regionů a zemí. Budeme usilovat o to, aby tato samospráva byla dostatečně vybavena nejen právně, ale i materiálně. Tomu musí odpovídat příslušný daňový systém.“ To je ze strany ČSSD k ústavě, kterou jen o půl roku později pomáhala schválit, vše.

ODS ve svém volebním programu z roku 1992 má část věnovanou státoprávnímu uspořádání, ale ta se celá týká pouze federace. O ústavě České republiky, kterou ODS s dalšími stranami schválila jen o půl roku později, nikde ani slovo.

KDU-ČSL ze svého jedenačtyřicetistránkového programu věnovala státoprávnímu uspořádání jednu stranu, pro zajímavost ji zde uvedu celou.

„Cílový názor KDU-ČSL: Spolková republika Československo

* základem jsou jednotlivé spolkové země

* minimálně tři subjekty

Variantní návrh spolkových zemí:

a) Čechy, Praha, Morava a Slezsko, Slovensko

b) Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko

c) Čechy, Praha, Morava, Slezsko, Slovensko

d) Středočeská, Jihočeská, Západočeská, Severočeská, Východočeská, Hornomoravská, Dolnomoravská

Vycházíme z toho, že obec je základním článkem samosprávy i státní správy.

Kompetence obcí je dána příslušným zákonem zemského sněmu a vychází ze základní samosprávné a správní funkce obcí.“

To je ze strany KDU-ČSL vše, o nové ústavě ČR, kterou pak lidovci schválili, opět ani slovo. (Připomeňme ještě, že na svůj předvolební slib o podpoře zemského uspořádání zapomněli hned po volbách, aby se mohli dostat do vládní koalice s ODS a ODA).

Ústavu schválili i někteří poslanci KSČM. Ta se ve svém předvolebním programu věnovala stejně jako ODS pouze otázce federace (na šesti řádcích).

Mohou si politici dovolit všechno?

Ve volbách v červnu 1992 tedy bylo ze strany ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM ústavní téma odbyto pár nic neříkajícími frázemi, banalitami nebo přímo mlčením. Již o půl roku později tyto strany schválily novou ústavu ČR, aniž by vypsaly nové parlamentní volby, aniž by se konaly volby do ústavodárného shromáždění a aniž by bylo umožněno ústavní referendum. Český politický establishment se tedy k ústavě prolhal.

Občan se k ní vůbec nemohl vyjádřit způsoby, které jsou v Evropě normální, a byla schválena poslanci, kteří k tomu neměli mandát, protože o ní voličům nic neřekli v parlamentních volbách pouhého půlroku předtím. Proto lze říct, že tato ústava je zcela nelegitimní.

Otázkou je, jaké jsou důsledky. Připomeňme jen, že ústava je nejdůležitější legislativní normou každého státu a je základem jeho politického systému. Nefunguje pak způsob přijetí Ústavy České republiky jako signál pro občany i politiky? Neříká se tím občanům, že do těch nejdůležitějších věcí státu nemají co mluvit? Neříká se tím politikům, že si mohou dovolit všechno? Nepůsobí přijetí ústavy v roce 1992 jako precedens? Protože pokud lze takto obejít občany u té nejdůležitější legislativní normy státu, jak je to potom u těch méně důležitých politických aktů?

George Orwell kdysi napsal, že pokud se politikům jedenkrát dovolí udělat ničemnost, už pak budou ničemnosti dělat stále. Netkví právě v přijetí české ústavy jeden z důvodů, proč se podle průzkumů Sociologického ústavu AV přibližně 88 procent obyvatel domnívá, že občan nemá žádný vliv na politické rozhodování na celostátní úrovni?

A především, je za těchto okolností politický systém České republiky legitimní ?

Autor je překladatel, historik a politolog.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 20. května 2019

Často jsme ve svých článcích a příspěvcích psali, že Morava oficiálně neexistuje, že ji zrušili komunisti v době diktatury, když po svém puči v roce 1948 přišli k moci. Ale není to pravda. My, moravští patrioti, jsme ve velké většině řadoví občané, laici. A mýlili jsme se. To, co komunisti zrušili, byla správa země jejími obyvateli a všechny instituce, které Moravu reprezentovaly a zastupovaly.

Ale země, ze kterých se naše republika skládá, tedy Čechy, Morava a Slezsko oficiálně existují! Právě Preambule Ústavy ČR je toho důkazem a jejich legislativním zakotvením. To, že v současné právní úpravě nemají tyto země vlastní správní orgány, je věc druhá, nicméně to lze změnit.

A to není všechno. Z povahy recepčního zákona 1918, nebo 1992 při rozdělení federace, mnohé zákony o Moravě, které existovaly dříve a které od té doby nikdo nezrušil, stále platí. Například zemské symboly či hranice zemí.

Nositeli historické země jsou její obyvatelé, legislativně pak dlouhá tradice zemského (státního) práva a vědomí společných kulturně-historických hodnot. Morava je velké dědictví předků.

Nezapomínejme, že Republika Československá, při svém překotném zrodu nezrušila ani institut zemí Koruny české. To je docela přehlížený státoprávní oříšek. To je další důležitý podklad, také dokládající oficiální existenci země Moravy …!

Follow

Follow

Jaroslava Grobcová

Probuďme se Moravané,
vzbuďte se synové matičky Moravy,
ozvučte písněmi zem pradávné slávy.
Navraťe jí lásku, až ji vsákne, vcítí,
celičká rozkvete, provoní se kvítím.

Probuďte se dcery z moravských hor, břehů,
k srdci přiviňte zem, ať ucítí něhu.
Vždycky svojím dětem štědrou matkou byla,
bohatstvím svých plodů štědře obdařila.

Synové a dcery té moravské země,
dnes na její zkázu nepatřete němě.
Dávejte své zemí vše, co je jí třeba,
ona bude vracet život, sílu, chleba.

Moravo, Moravo, naše země drahá,
kéž tobě zas budou navrácena práva.
Od Beskyd, Dunaje, Sněžníku, Hané,
milovat a ctít tě budou Moravané !

Follow

Follow

Vzájemný spor, který se pozvolna rozhoříval, byť zatím jen ve vášních, neunikl pozornosti západních diplomatů a vojenských přidělenců, kteří prodlévali v Polsku či v ČSR, a vyvolával v nich rozpaky, zrovna tak jako u jejich představených v mateřských zemích, které o poměrech v té části Evropy zpravovali.

Neustálý spor mezi nástupnickými státy, do nichž Dohoda vkládala největší naděje, že se stanou spolehlivou oporou demokracie ve střední Evropě a vytvoří obrannou hráz proti Rusku, které tonulo v chaosu revoluce a kde hrozilo nebezpečí, že se změní v diktaturu, značně pošramotil její plány. Mimo jiné to vyplývalo z nepochopení slovanské mentality a neznalosti tradičních předsudků, které mezi oběma národy přetrvávaly.

V té době vstupuje na scénu další národní živel, přítomný v oblasti – Němci. Celý vývoj sporu mezi Slovany sledují s rostoucími obavami. Nejpříznivější vyhlídkou by pro ně bylo připojení k Německu, ale s tím nemohou počítat. Osud Horního Slezska je víc jak nejistý a dá se s jistotou předpokládat, že jej velmoci přiznají Polsku. Stát se integrální součástí Polska je pro ně ta horší z obou nabízejících se alternativ, neboť pohlížejí na záležitost očima hospodářů a také občanů, kteří oceňují spořádanost a právo. Rozvrácené Polsko postrádá takové jistoty. V málo přehledné situaci se pokoušejí rozvinout vlastní iniciativu na uspořádání poměrů a snaží se zapůsobit na velmoci.

Navrhují vytvoření neutrálního státu, jenž by zahrnoval veškeré území osdlená všemi třemi národnostmi, vedle Těšínska i Ostravsko a Horní Slezsko. Tento průmyslový stát by obsahoval celý hutní a uhelný rajón a byl by pod přímou správou velmocí. Návrh byl v Paříži předložen ke zkoumání komisí pro česko-polské vztahy, kterou ustavily velmoci Dohody.

Již 5. prosince zřídila RN zemskou vládu pro polské pásmo Slezska, které zahrnovalo také Těšínsko. Polská vláda schválila rozhodnutí o měsíc později, 15. ledna 1919. To se ovšem neobešlo bez odezvy na druhé straně hranic. Československo zavedlo tzv. Úřad spojené správy se sídlem ve Slezské Ostravě. Bylo zjevné, že na akci jedné strany odpoví druhá stejně důrazným tahem. 17. prosince obsadilo Polsko demarkační čáru vojskem, složeným převážně z rezervistů, z obavy před zásahem Československa. V Praze vzrůstaly obavy z polského vpádu, k němuž by mohlo dojít ještě před příchodem francouzských oddílů, kterých se soustavně dožadoval Kramář.

Období Vánoc, kdy se do vlasti vrátil již netrpělivě očekávaný T. G. Masaryk, bylo spojeno s oslavami a poněkud rozptýlilo hromadící se napětí, ale hned po Novém roce znovu narůstalo. Kramář odeslal naléhavé pokyny Benešovi do Paříže, aby neprodleně zakročil u spojenecké komise. Ta pověřila britského majora Crossfielda posláním vypravit se do sporné oblasti, prozkoumat tamní situaci a podat ucelenou zprávu.

Crossfieldovi stačil týdenní pobyt v Těšíně, aby pochopil vážnost situace a uznal nezbytnost urychleně povolat spojenecká vojska, má-li se předejít rozsáhlým národnostním konfliktům, která by svou přítomností přiměla k respektu rozvášněné obyvatele mezi Ostravicí a Vislou. Těšínskem vskutku otřásaly rozsáhlé demonstrace, pořádané oběma stranami, jež se dožadovaly připojení k mateřské zemi. Neklid se přenášel i mezi dělníky a horníky přímo na pracoviště, do hutí a dolů. Bitky mezi znepřátelenými národnostmi byly na denním pořádku a lednový sníh býval často zbrocen krví. Crossfield podal první informace italskému generálovi Piccionemu, jenž byl nejvyšším vojenským přidělencem Dohody v ČSR a se svou misí sídlil v Kroměříži. Generál měl až doposud jen mlhavé představy o tom, co se děje na česko-polském pomezí, i když nepříliš vzdáleném od jeho prozatímního sídla. Crossfield vážně pochyboval o tom, zda za zhoršujících se poměrů na Těšínsku budou i nadále zajištěny uhelné dodávky pro spojenecká vojska, nasazená v Rusku proti bolševikům, pokud se vývoji ponechá volný průběh a Dohoda připustí, aby dva nástupnické státy se krátce po svém ustavení dostaly do ozbrojeného střetnutí. Znamenalo by to fiasko i pro samotnou mírovou konferenci, která měla začít už za několik dnů. K setkání obou důstojníků došlo v Kroměříži.

Crossfield ve svém zevrubném výkladu, k němuž získal poznatky v ohrožené oblasti, poukázal na nebezpečí, že by ze vzájemných sporů mohl záhy vzejít otevřený dlouhodobý konflikt, znemožňující průjezd zbrojních a zásobovacích vlaků přes Polsko do Ruska, kde protibolševický odpor dodávky naléhavě potřeboval. Přízrak bolševismu, chápajícího se moci v největší a nejlidnatější zemi Evropy, obcházel mezi představiteli Dohody už od Leninem zosnovaného převratu. Rovněž dohodová vojska na Balkáně by se stěží obešla bez stálého přísunu uhlí pro lokomotivy transportů a obrněných vlaků. Základním předpokladem pro příznivý vývoj poměrů v Rusku i na Balkáně, na němž se oba posléze shodli, bylo udržení klidu v pohraniční oblasti mezi ČSR a Polskem.

Generál Piccione tak záhy seznal, že na dlouhé úvahy není příhodná doba a že v zájmu věci je nezbytné okamžitě jednat. Zmocnil britského majora zvláštním úkolem seznámit se svými zkušenostmi přímo velení Dohody v Paříži a vystavil mu cestovní rozkaz. Tím zároveň předčasně zrušil jeho průzkumnou misi na Těšínsku, neboť pokládal jím předloženou zprávu za natolik srozumitelnou a varující, aby se přistoupilo k radikálnímu řešení.

Follow