Follow

První nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení českých praporů a historických emblémů na veřejných budovách a dolech ve Fryštátu, Orlové a Karviné, obcích – podle jejich názoru – s českou menšinou. Tamní RN reagovaly prohlášením o připojení Těšínska k polskému státu a výzvou k obyvatelstvu, aby všemožně podporovalo orgány polské státní moci, tedy i formou otevřeného boje. Avšak jak se ukázalo, zůstalo je u symbolického vzdorného gesta, neboť k faktickému uchopení moci neměli polští představitelé dostatečné prostředky a pouhé písemné výzvy k občanům byly neúčinné. Polské vojenské oddíly, až na nečetné výjimky se pod vedením polských důstojníků nevytvořily. Proto už následující dny RN s mnohem větším pochopením pro realitu vyzvala občany ke klidu a rozvaze. Nabádala vyčkat rozhodnutí vlád z Varšavy a Prahy, které se měly už vbrzku ustavit a vytyčit hranice mezi oběma státy. Zástupci RN z Těšína, která si osvojovala právo rozhodovat v celé oblasti Těšínska jako svrchovaný mocenský orgán, vypravila své zástupce k dosavadnímu rakouskému zemskému prezidentu pro Slezsko do Opavy s výzvou vydat příkaz všem podřízeným okresním hejtmanstvím, aby se napříště podřídili jejím rozhodnutím. Zemský prezident však takový návrh odmítl s poukazem na situaci, která výmluvně napovídala, že kontrolu v celé oblasti mají již české NV za podpory loajálního vojska a četnictva. Výjimku zatím tvořil jen samotný Těšín, kde místní posádce velel smíšený česko-polský důstojnický sbor, jenž se po kasárenském převratu 30. října chopil moci nad tamní posádkou, když zbavil velení německé oficíry, kteří se odzbrojení celkem bez námitek podvolili a pak se odebrali do svých domovů. Ale i tam bylo zjevné, že příměří, vynucené okolnostmi, je pouze dočasné a že následky událostí brzy postaví obě národnosti do ostré konfrontace.

V Praze byl v prvních dnech ustavení státnosti přisuzován vývoji poměrů v nynějším Českém Slezsku malý význam. Mnohdy obtížné zakládání orgánů státní moci ve jménu obou států nevyvolávalo žádné znepokojení, neboť představitelé pražského NV si nebyli jisti, zda se exiloví předáci v čele s T.G. Masarykem nedohodli s polským odbojem o rozhraničení oblasti Slezska. 3. listopadu dokonce vybídli ZNV, aby se pokusil o domluvu s Poláky a aby společně prozatímně spravovali území Těšínska až do konečného rozhodnutí vlád. Vláda ve Varšavě byla ustavena už v prvních listopadových dnech a bez otálení zplnomocnila RN v Těšíně jako její výkonný orgán.

O den dříve, 2. listopadu, vyzval ZNV zástupce RN k vyjednávání o společném postupu ve správě Těšínska. Představitelé obou výborů se téhož dne sešli na radnici v Orlové. Jednání bylo zdlouhavé a nejpalčivější projednávanou otázkou byla forma správy početných dolů v karvinské oblasti a nárok na úsek Košicko-bohumínské dráhy, která pro ČSR nabyla zvláštního významu, neboť umožňovala nejvýhodnější spojení českých zemí a především průmyslového Ostravska se Slovenskem, ale i polská strana si byla dobře vědoma hospodářské důležitosti uhelného revíru.

Rozprava se vlekla řadu hodin, ale k uspokojivému výsledku nevedla. Chyběla k tomu dobrá vůle a vzájemnou opatrnost nedopustit se chyby násobil pocit odpovědnosti před národy. Nicméně zástupci výborů se rozešli s příslibem, že se k obnovenému jednání sejdou na stejném místě do tří dnů. K tomu došlo 5. listopadu a tentokrát byla jednání o poznání plodnější a přinesla první výsledek trvalejšího rázu.

Strany se dohodly na prozatímním rozhraničení těšínské oblasti demarkační čárou na dvě sféry vlivu, a to na západní pod správou ZNV a na východní pod stprávou RN. Hranici měla tvořit trať Košicko-bohumínské dráhy, která měla zůstat pod společným dohledem. Z uhelného revíru, jenž byl středobodem zájmu, připadlo ČSR šestadvacet dolů a Polsku deset. Důležitým bodem úmluvy bylo ustanovení, že ostravský uhelný inspektorát bude i nadále kontrolovat těžbu jak z českých, tak i z polských dolů a nebude kompletně rozdělen, jak se toho někteří zástupci dožadovali. Úmluva sestavená 5. listopadu nesla všechny znaky provizoria. Mnohé body byly nepřesné s možným dvojím výkladem a v následujících měsících se staly častými předměty sporů a nedorozumění, kdy jim byl na obou stranách přikládán zcela protichůdný význam. RN se postarala, aby neprodleně seznámila vládu ve Varšavě s obsahem dojednaného protokolu a obratem obdržela souhlas s jejím zněním.

Dlužno poznamenat, že dokument nijak zvlášť nezkoumala, neboť dění v Těšínsku nebyl – podobně jako v Praze – přisuzován zvláštní význam a stál v té době v pozadí jejího zájmu. Pozornost vládních činitelů byla upřena k východní Haliči, kde se nově formovaná polská armáda dostala do konfliktu s ukrajinskými nacionalisty, kteří v čele s atamanem Pljurou usilovali o zřízení ukrajinského státu ze západní katolické části země s hlavním městem Lvovem. Na toto území si činilo nárok i Polsko s problematickým odvoláním na hranice z konce 18. století.

S mnohem větší pozorností se setkalo ujednání z 5. listopadu v Praze. Už o dva dny dříve vyvolal nelibost NV výnos RN o svrchovanosti Polska nad Těšínskem a přiměl Karla Kramáře jako představitele nejvyšší mocenské instituce k protestu ve Varšavě u regentské rady, jež předcházela ustavení tamní vlády. Kramář ve své zprávě kladl důraz na historickou příslušnost Těšínska k českému státu a na jeho nedělitelnost. Předseda NV v souběžné depeši vytkl ZNV překročení kompetence v tak závažné věci, jakým bylo vyjednávání v otázce územní celistvosti. První ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš podobný protest formuloval o několik dnů později svému rezortnímu kolegovi Glabińskému a doporučoval vyčkat na vyřešení problému na mírové konferenci, která se měla sejít počátkem roku 1919 v Paříži.

Avšak nóta se minula účinkem, neboť první polská vláda podala demisi doslova několik hodin po veřejném ohlášení o svém ustavení. Beneš přesto doufal, že ještě před zahájením konference se mu podaří přimět Francii, aby obsadila území Těšínska svým vojskem a zabránila tak hrozícímu ozbrojenému střetnutí, které už z mnoha očividných příznaků předvídal. Se stejným druhem obav se svěřovali jak Kramář, tak i Švehla, jenž měl v první vládě zastávat úřad ministra vnitra.

Dnem 12. listopadu skončila činnost NV a téhož dne večer se již koná první zasedání československé vlády, jejímž premiérem se stává Karel Kramář. Jedním ze stěžejních bodů, kterým se vláda zaobírá je právě čerstvá otázka Těšínska a Kramář se horlivě stará, aby pro České Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda.

K tomu dochází již 18. listopadu v Opavě a za její členy jsou povoláni někteří zástupci tamního ZNV. Pro posílení bezpečnosti bv oblasti jsou vyslány vojenské oddíly a ministr vnitra Antonín Švehla vyrozumí novou zemskou vládu, aby urychleně zorganizovala akceschopný četnický a policejní sbor. Kramář ani ostatní ministři se neskrývají s obavami, že klid v pohraničí je jenom zdánlivý, přechodný jev a že spor na ostří nože je přede dveřmi.

Follow

Follow

Stanislav Blažek, 1. února 2019

Dobrý den, vážení přátelé,

dovoluji si vám přeposlat svoji zprávu, kterou postupně zasílám poslankyním a poslancům Parlamentu České republiky. Upozorňuji především členy Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu na nedostatky výuky našich dětí. Za cenné podněty děkuji místopředsedkyni MNO, paní Lence Holaňové a za dokumentační materiál pak děkuji učiteli a kolegovi z našeho spolku PhDr. Tomáši Skoumalovi. Bylo by dobré, kdyby se k této naší iniciativě připojili další moravští patrioti. Stačí napsat jen pár řádků a projevit tak svůj občanský postoj k absenci výuky o naší zemi Moravě, její historii atd.

Předem děkuji za vaši aktivitu a pochopení vážnosti současné neuspokojivé situace. Děti ani dospělí nemohou být hrdí na svou zem Moravu, když o ní nic nevědí !

S pozdravem a přáním všeho dobrého Stanislav Blažek
 
Vážené poslankyně, vážení poslanci Parlamentu České republiky, členky a členové Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu,

obracím se na vás jako občan České republiky a obyvatel země Moravy. Jistě se shodneme, že škola se vedle rodinné výchovy nejvíce podílí na formování a osobním rozvoji dítěte či mladého člověka. Proto je důležité, aby byly našim dětem během školní výuky předkládány jen pravdivé a nezkreslené informace. Je však smutná pravda, že ne vždy tomu tak je! Sám jsem se mohl přesvědčit o skutečnosti, že především v hodinách prvouky, občanské výchovy a dějepisu jsou naše děti zahrnovány různými nepravdami a polopravdami a to především v souvislosti s výukou o Moravě a Slezsku. Často se setkáváme se špatnou úrovní učebnic a pracovních sešitů. Mnoho učitelů pak chyby z těchto učebnic bez přemýšlení, slepě a stále dokola opakuje. Je smutné, že při výuce dějin se neustále opakuje, co se dělo v Čechách, ale téměř vůbec se nezmiňuje, co se ve stejném dějinném období událo na Moravě a ve Slezsku. Pro názornost uvedu několik příkladů na dokreslení současného stavu kvality učebnic a výuky.

Vlastivěda 4, Hlavní události nejstarších českých dějin, učebnice pro 4. ročník základní školy, s. 25. ISBN 978-80-7289-903-6

Smrtí Václava III. rod Přemyslovců vymřel po meči a český stát potřeboval panovníka. Žádný z uchazečů o český trůn nezískal podporu české šlechty… Česká šlechta si po dlouhých sporech vybrala za krále vévodu Jana Lucemburského… Nerozuměl dobře ani českému jazyku, ani české zemi. Doma mnoho nepobýval, ale podařilo se mu pro Čechy získat další nová území… České království za Janovy nepřítomnosti hodně upadalo, propukaly další nepokoje, česká šlechta se stále víc snažila… Karel IV… Na přání české šlechty odjel sedmnáctiletý Karel do Čech, aby obnovil pořádek a vážnost krále – svého otce Jana Lucemburského. Ten v Čechách pobýval jen málo a od bohaté české šlechty si často půjčoval…

Vlastivěda 4. Hlavní události nejstarších českých dějin, učebnice pro 4. ročník základní školy, s. 38 – 39. ISBN 978-80-7289-903-6

Ladislav Pohrobek se měl stát v dospělosti českým a uherským králem. Zatím však v české zemi nastal rozvrat… Namísto mladičkého krále se stává správcem země příznivec husitského hnutí, šlechtic Jiří z Poděbrad. Čechy opět zažívají rozkvět… Mír v Čechách neměl dlouhého trvání. Proti husitskému králi, jak králi Jiřímu čeští páni říkali, vojensky povstala katolická šlechta… Který panovnický rod se po smrti Jiřího z Poděbrad chopil vlády v Čechách? Kdy skončila vláda Jagelonců v Čechách a který rod po nich nastupuje na český trůn?

Jak je z těchto učebních textů patrné, výklad je téměř výhradně zaměřen na zemskou historii Čech (výjimkou je období Velké Moravy). Zcela jsou zde přehlíženy a opomenuty dějinné události týkající se Moravy a Slezska (Markrabství moravského, Vévodství slezského, Země moravskoslezské). Moravské osobnosti, jako jsou například Jošt Lucemburský, Ctibor Tovačovský z Cimburka, Jan Amos Komenský, Karel starší ze Žerotína, Jan Blahoslav, Leoš Janáček, Johann Gregor Mendel nebo malíř Alfons Mucha atd. jsou ve výuce naší nejmladší generace buď úplně zamlčeny, nebo často chybně prezentovány výhradně jako osobnosti české! Dalším příkladem neprofesionality je pracovní sešit Prvouky pro 3. třídy základních škol od vydavatelství Taktik. Je zde uvedena mapa České republiky a okolních států. Je sice potěšitelné, že jsou zde barevně vyznačeny také naše tradiční a do roku 1948 samosprávné země Čechy, Morava a Slezsko, ale hned při prvním pohledu je zřejmé, že velmi nepřesně. Morava je zde okradena o celou západní část svého území! Obrázek této nepovedené mapky zasílám v příloze. Pro porovnání přikládám ještě dvě historické mapy, ze kterých je patrný skutečný průběh česko – moravské historické zemské hranice.

Vážení poslanci,

žádám vás o zamyšlení se nad touto neuspokojivou situací. Věřím ve vaši úctu k pravdě a dobrou vůli k řešení mnou nastíněných nedostatků. Budu netrpělivě čekat na vaši odpověď a případné návrhy na způsob řešení těchto podnětů. Děkuji za pochopení.

S úctou a pozdravem Stanislav Blažek

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 23. ledna 2019

Měli jste idealistický pohled na 1. republiku? Ano, leccos dokázala. Třeba to, že Čechoslováci byli uznávaní v Evropě jako velmi šikovní a chytří lidé. A nejen v Evropě. To nám dnes, po hloupé devastaci hospodářství a jeho výprodeji do cizích rukou po Listopadu, chybí. V montovně těžko dokážete jak jste chytří, technicky nadaní, jaký je váš osobní potenciál. Ale jako každý režim měla i 1. republika oblasti politického života, které nás svou nedemokratičností, nespravedlností a kořistnictvím ještě dnes, i téměř po stu letech zarážejí. Je to její chování k dalším územně správním celkům mimo Čechy. A protože jsem Moravanka a píšu především pro obyvatele Moravy, i když nejen, zaměřuji se na Moravu.

Pan Zbyšek Šustek poskytl webu Moravský národ zprávu večerního vydání Národních listů z 2. dubna 1919:

ZEMSKÉ VÝBORY NA MORAVĚ A VE SLEZSKU BUDOU ROZPUŠTĚNY.

Ústavní výbor konal dnes dopoledne schůzi za předsednictví členů N. S. dra. Meisnera a prof. Hnídka. Člen N. S. dr. Franta podával zprávu o změně moravského a slezského zemského zřízení. Debaty zúčastnili se zástupcové jednotlivých stran Moravy a Slezska, kteří přibráni byli jako experti. Bylo usneseno, aby zemské výbory na Moravě a ve Slezsku byly rozpuštěny a aby vláda jmenovala zemské správní komise. Osnovu zákona vypracoval dr. Franta. Na to opětně jednáno o osnově zákona stran státních tajemníků. Stanovisko vlády k této osnově vyložil ministr sociální péče dr. Winter. Ježto nebylo možno dícíliti dohody, bylo jednání odročeno. Příští schůze ve středu 9. dubna.

Článek „Rozpuštění zemských výborů 1919“, jakož i mnoho dalších materiálů z tehdejšího dění vypovídá o tom, jak velmi brzy po vzniku Československa začal útok na práva Moravy, se kterými jako korunní země Rakouska-Uherska do společného soustátí s Čechami, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí vstupovala. Jak se něco takového mohlo stát? Počátek hledejme v nacionálních pohybech 19. století, které postupně zachvátilo mnoho evropských států. Z přirozených zemských národů se pod novou ideologií, jejíž myšlenku původní autor přednesl jako zcela nevinný osobní názor, staly postupem strany znesvářené až na život a na smrt. Vzrostl potenciál zloby a nenávisti, který lze dobře využít i v uchvatitelské válce. Byl to dnes již překonaný názor, že jazyk je určujícím prvkem národa. Přes to, že tento pohled je již dávno dobově mrtvou reálií, proti emancipačním snahám Moravanů je mocenským pražským centrem zneužíván dodnes. Podle pravidla „Kdo drží v rukou moc, vlastní i pravdu“.

Původní zemské národy téměř jazykové půtky neznaly. Zemské, tedy státní celky, ze kterých se skládalo císařství, měly své hranice, svůj zemský život, tedy svou kulturu a společnou obranu proti nepříteli. To vše stmelovalo obyvatelstvo jako jedno společenství – národ. U nás na Moravě se mluvilo moravsky, což bylo nejblíže českému jazyku, ale dobře jsme si rozuměli i se Slováky a Poláky. Druhou nejužívanější řečí byla němčina, kterou mluvili lidé i v nám nejen kulturně, ale i de facto blízkém Rakousku a také v německých zemích. Zemskou národnost můžeme dokladovat například u Johanna Gregora Mendela: „Jsem Moravan německé řeči“ (pramen: přednáška doc. Jiřího Bílého). J.G. Mendel se ovšem narodil v Hynčicích ve Slezsku. Slezané však nikdy nevytvořili národní společenství i když umělé snahy o to byly. Nebyly k tomu podmínky. Slezsko bylo tvořeno původně více menšími celky, navíc i nesourodými. Velká část našeho Slezska byla původním moravským územím, které přešlo ke Slezsku politicky i s moravským obyvatelstvem. Ve městech, kde převládla německy mluvící komunita, byli i původní Moravané poněmčeni (Opava).

Právě v 19. století se rozhořel v Čechách a především Praze národnostní boj mezi německy a česky mluvícím obyvatelstvem. Ten měl na české straně původně kulturní podobu ve snaze povznést český jazyk a následně českou kulturu. Ale později dostal podobu otevřeného nepřátelství, kdy nechyběly ani půtky mezi oběma jazykovými skupinami obyvatelstva. Na Moravě tento radikální prvek zpočátku chyběl. Ale mnozí Moravané, kteří byli v Čechách na práci, či na studiích, posléze tento prvek přenesli i na Moravu. A tato radikální skupina tlačila na moravské osobnosti, aby se i Moravané prohlásili za Čechy. Tlak k témuž byl i ze strany českých obrozenců. Prý je to nutné pro záchranu společného slovanského jazyka. Tedy češtiny a moravštiny. Obrozenci na obavy moravských osobností, zda to nemůže v budoucnu směřovat ke ztrátám moravské samostatnosti a práv, tyto obavy bagatelizovali jako bezdůvodné. A také po dlouhou dobu, v monarchii, která zaručovala práva Moravy, bezdůvodné byly. Po vzniku Československa však nastala jiná situace. To, že Moravané jsou „taky Čechy“ bylo mocenským pražským centrem stále více zneužíváno k umlčování Moravy, když se snažila umenšování svých práv bránit.

Nicméně Moravané se dál cítili být především Moravany a byli tak i chápáni z české strany. I když jsme měli již i na Moravě úředně českou národnost. Pokud se podíváme na mediální scénu, nacházíme v dobovém tisku ještě v 50. letech 20. století, že jsou zvlášť uváděni Češi, Moravané i Slováci. To vše se začalo lámat později. Snad někdy v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a tento proces pokračuje dodnes. Pokud má Morava uhájit svá práva, vidím jako jedinou možnost návrat jejích obyvatel od umělého češství opět k přirozenému moravanství. To musí být náš cíl, protože každý jiný prostředek k uhájení našich práv se dosud ukázal jako nedostatečný. Neprosazuji žádné nepřátelství k Čechům. Jednak by to bylo hloupé, jednak Moravané nemají a neměli nic takového ve své přirozené povaze. Ale je důležité, abychom opět stáli s Čechy, třeba v jednom státě, ale jako rovný s rovným. Jinak naše rodná zem a vlast Morava zůstane dál opomíjeným a nedostatečně se rozvíjejícím územím, skrytou českou (pražskou) kolonií a my, co na Moravě žijeme, druhořadými, neprávem chudšími občany společného státu.

Tedy právě nyní stojíme před velkým zlomem, kdy může moravský národ skutečně zahynout díky pokračující české asimilaci, anebo se může opět zařadit mezi vyspělé evropské národy, jak to odpovídá jeho minulosti, charakteru i potenciálu. Blíží se další sčítání lidu. NEZAPOMÍNEJME NA TO! Národ může zahynout, když si přestane uvědomovat, že je obětí odnárodňování – etnocidy, a přestane se bránit! Vše ostatní je v životě národa jen epizodou na jeho cestě dějinami …!

Follow

Follow

Jaromír Břeň, 2. ledna 2019

Moravská nářečí mám moc rád. Je to neuvěřitelně krásné, pestré a jadrné jazykové bohatství. Například u nás, v okruhu jenom deseti kilometrů, se mluví neuvěřitelným množstvím variant. V každé dědině jinak:

Vrabci lítajú, létajú, lícú, lécú, leťá, lícó, lécó, lítajó …

Měli bychom si uvědomit, že i to je naše moravské kulturní bohatství a dědictví. Bohužel je v ohrožení – moravština slábne. Další generace už ji možná nebude znát. Jsem rozhodnutý udělat všecko pro to, abychom si na Moravě naši jazykovou osobitost udrželi a když se ke mně přidají další – tak se to podaří !

facebook, zamoravu.eu /redakčně upraveno/

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 2. ledna 2019

Traduje se, že poté, co se Klement Gottwald po skončení 2. světové války roku 1945 vrátil jako československý ministerský předseda ze Sovětského svazu do své vlasti, měl ve svých poznámkách zapsán pokyn J. V. Stalina: „Morava – ne!“ Svévolné rozhodnutí J. V. Stalina se stalo skutečností dne 1. 1. 1949. Komunistická vláda Klementa Gottwalda zákonem č. 280/1948 Sb. dosavadní zemské uspořádání Československé republiky zrušila a nahradila je uspořádáním krajským. Země Moravsko-slezská tak na následujících 70 roků přestala formálně existovat.

Slované do střední Evropy přišli postupně v průběhu 6. a začátkem 7. století n. l. Jejich pravlastí byla (snad) oblast vymezená řekami Vislou, Dněprem a pohořím Karpat. Do Evropy tehdy Slované ustupovali před bojovnými kmeny Avarů. Původní keltské a germánské obyvatelstvo střední Evropy Slované buď vytlačili jinam nebo s tímto obyvatelstvem splynuli.

Prvním písemně doloženým slovanským státem byla Sámova říše. Byla účelově vytvořena jako mocná obrana proti postupujícím Avarům. Po smrti panovníka Sáma (+ roku 658 nebo 659 n. l.) jeho říše zanikla a slovanské obyvatelstvo se dostalo pod nadvládu Avarů. Z avarského područí je vysvobodila až vojska franckého krále Karla Velikého roku 796. Na definitivní porážce Avarů se podíleli také slovanští bojovníci.

Přichází doba raného středověku. Zatímco území Čech není sjednoceno a je spravováno místními kmenovými náčelníky, na Moravě se prosazuje vláda knížete Mojmíra I. (+ snad roku 846). Zdá se, že na jeho jmenování do čela země měl rozhodující vliv panovník sousední francké říše. Právo zasahovat do našich poměrů bylo zřejmě dáno osvobozením Slovanů z moci Avarů roku 796. Je totiž známo, že francký král Karel Veliký rozšířil hranice Francké říše až do těsného sousedství s moravským prostorem. Důkazem toho je skutečnost, že v letech 805 a 806 uskutečnil vojenskou výpravu proti slovanským kmenům žijícím v Čechách jenom proto, že mu odmítaly platit tribut. Vypuzení panujícího pohanského knížete Pribiny z Nitranska roku 833 křesťanským knížetem Mojmírem I. je začátkem územní expanze slovanského státu později zvaného Velká Morava.

Největšího rozmachu a územní velikosti dosáhla Velkomoravská říše za panování Svatopluka I. Velikého (+ roku 894). Byla to na svoji dobu moderní křesťanská velmoc, bohatnoucí na mezinárodním obchodu. Obchodní cesty přes velkou Moravu vedly z italských Benátek a z italského Janova k Baltickému moři a zpět. Čilé obchodování probíhalo také mezi zeměmi ležícími na západ od Velké Moravy a zeměmi od ní na východ.

Bohatství a vojenská síla Velké Moravy poklesly poté, co se do Evropy hromadně přistěhovali Uhři, předkové dnešních Maďarů. Obchodní cesty na řece Dunaji byly tehdy násilně přerušeny, obchod začal výrazně upadat a Velká Morava po roce 906 zcela zanikla. Ta území, která neobsadili a neovládli Uhři, se stala kořistí nejdříve Poláků, později Čechů. Menší díl kořisti z Velké Moravy si vzal také náš jižní soused, dnešní republika Rakousko. Všechny následnické i sousední země však vždy a bez donucení respektovali území kolem mocenského centra někdejší Velké Moravy. Toto území pak bylo nazýváno historickou Moravou.

Připomeňme si, co ve své Kronice napsal kronikář a kněz Přibík Pulkava z Radenína (+ roku 1380): „Království moravské … zčásti zpustošili Uhři (dnešní Maďaři), zčásti východní Němci neboli Austrijci a zčásti Poláci, kteří si je (všichni) násilím rozdělili na díly. A tak Království moravské bylo úplně vyhlazeno, zpustošeno, rozdupáno a roztrháno, město Velehrad do základů rozbořeno. A potom král, království a arcibiskupství Moravy úplně poklesly a přestaly být. Léta Páně 1086 Jindřich, císař Římanů třetí, když chtěl v Mohuči držet slavnostní dvůr, svolal na určitý den všechny jednotlivé církevní a světské hodnostáře Impéria, aby jednal o naléhavých záležitostech, týkajících se Římského impéria…

Když se takto shromáždili a radili o různých naléhavých záležitostech, byla mezi jinými dána na pořad naléhavá věc: jak upadlo a zašlo někdejší Království Moravy, kterému v dobách někdejšího panování posledního krále Svatopluka podléhaly Čechy, Polsko, Rus i větší počet jiných vévodství, národů a zemí. (Jak upadlo a zašlo) království, jež bývalo nejpřednějším členem Impéria, svým vztahem jemu podřízené. Jak od konce vlády zmíněného krále Svatopluka, totiž 192 roků od smrti krále Svatopluka a od pozdějšího zpustošení Království Moravy, Impérium a jeho vládci pociťovali tuto ztrátu. A jak by bylo též důstojné a na prospěch Impéria, kdyby se všichni s největším úsilím postarali o opětovné vytvoření takového nejjasnějšího vladařství…

Nakonec byl po mnoho dnů hlouběji promýšlen a probírán tak důležitý (výše zmíněný) záměr jak ze strany císaře, tak ze strany knížat Impéria. Nebylo cesty a nebylo rady, jak by se dala taková záležitost chvályhodně uzavřít a dovršit bez pomoci slavného Vratislava, vévody z Čech, muže naprosto váženého a proslulého bohatstvím, rozlohou území i množstvím poddaného lidu. Muže, který plnoprávně držel nejen Čechy, ale též Moravu, Polsko a mnoho jiných provincií a zemí, jež kdysi náležely ke Království moravskému.

A proto byl Vratislav, vévoda Čech, který byl tehdy v Mohuči přítomen, císařem, církevními hodnostáři, světskými knížaty Impéria a voliteli císaře zavolán do zasedání … a povýšen do hodnosti krále. Tamtéž bylo stanoveno císařským ediktem, že k odčinění znatelných škod, které Impérium v průběhu tolika let utrpělo tím, že bylo bez krále Moravy a bez onoho království, byly Čechy povýšeny na království. To aby Vratislav a jeho nástupci v královládě, vždy králové Čech, měli svrchovanost a plnou vládu nad Moravou co markrabstvím. A bylo jim podřízeno též Polsko, Rus a jiná vévodství a také všechny země, které kdysi náležely Království moravskému…“

Markrabství moravské pak existovalo a bylo respektováno až do konce 1. světové války, do pádu a zániku Rakouska-Uherska. Po roce 1918, kdy na našem území vznikla 1. Československá republika, bylo její území spravováno na zemském principu. Republika se skládala se země České, země Moravsko-slezské, země Slovenské a země zvané Podkarpatská Rus. Jak je nám všem známo posledně jmenovaná země, totiž Podkarpatská Rus, byla po skončení 2. světové války připojena k Sovětskému svazu. Zbytek republiky byl až do převzetí moci komunisty spravován obdobně jako za 1. čsl. republiky. Tedy na principu zemského uspořádání státu. Teprve od 1. 1. 1949 byla Československá republika rozparcelována na kraje a zemské uspořádání zrušeno. Tradiční názvy zemí v ní oficiálně přestaly existovat.

Nápravu nedokázala sjednat ani tzv. sametová revoluce, která vypukla koncem roku 1989. Je sice pravdou, že podle dokumentu nazvaného „Usnesení Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky ze dne 9. 5. 1990 o obnovení moravsko-slezské samosprávy“ (US01/90) měla být země moravsko-slezská obnovena, ale do dnešního dne se tak nestalo. Občanům žijícím v hlavním městě republiky velice vyhovuje a lichotí, když představitelé jednotlivých krajů jsou v důležitých a finančně nákladných záležitostech zcela závislí na rozhodnutí centrálních pražských úřadů. Je přitom skutečností, že si obyvatelé všech obcí ležících mimo město Prahu trvale a důvodně stěžují na nespravedlnost, se kterou jsou rozdělovány do centra státu odváděné finance. Centralistické řízení státu je po krátký čas nezbytné jenom ve výjimečných situacích: v časech vážného ohrožení státu zvenčí a především po dobu trvání války. A někdy také během velkých živelných a jiných katastrof. V časech míru a prosperity je však centralistické řízení státu brzdou, neboť umenšuje anebo zcela likviduje iniciativy pocházející „zdola“, tj. od lidí nacházejících se mimo centrum státní moci.

Není snad důvod se nad způsobem řízení České republiky zamyslit a co nejdříve sjednat nápravu? Vždyť i sousední země, jako Spolková republika Německo a náš jižní soused, spolková republika Rakousko, jsou řízeny na principu zemského uspořádání státu! Řízení státu rozděleného na země je pružnější a výrazně levnější! Především proto, že není tak složité a vyžaduje méně úředníků. Jak se můžete sami přesvědčit, lidé v takto řízených státech mají lepší náladu – jsou spokojenější než lidé u nás doma!

/Prameny: L.E.Havlík, Kronika o Velké Moravě; internet/

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 22. prosince 2018

Nedaleko od vsi Jamolice, cca 7 km SZ směrem od města Moravský Krumlov, jižně od ohybu řeky Jihlavy, se zvedá strmý zalesněný kopec se dvěma temeny. Na nich kdysi stával rozsáhlý a mocný hrad. Sestával ze dvou částí spojených mostem. Hrad byl založen ve 13. století řádem templářů, proto byl podle nich nazýván Templštejnem.

O těch lidech, kteří hrad založili a o jeho prvních pánech víme velmi málo. Mocný templářský řád, který byl založen proto, aby ve Svaté zemi chránil poutníky putující do Jeruzaléma a zpět, měl u nás na Moravě jenom 2 komendy, v Čejkovicích a Jamolicích. O jamolických templářích se nám zachovalo jen několik jmen. Je to především rytíř Kuno, který v bitvě s Tatary zachránil život panu Bohuslavovi z Bukova. Za tento čin jamolická komenda dostala od vděčného pána Bohuslava z Bukova věnem ves Olší u Doubravníka. Dále se prameny zmiňují o 3 bratřích: Abelovi, Vicemilovi a Jimramovi z Dobřenska. Také o jakémsi Bertoldovi. Snad to byl onen Bertold z Pirkštejna, který se objevuje jako první soukromý držitel hradu po zrušení řádu templářů papežem roku 1312.

Krátká byla sláva hradu Templštejna. Poměrně brzy byl opuštěn a zub času jej zničil tak, že z něho dnes zbývá jen několik rozvalených zdí. Ještě roku 1448 byl obydlen. Potom o něm mizí všechny písemné zprávy. Neví se vůbec nic o tom, kdy a jak zpustl. Mezi lidem o hradě Templštejně koluje mnoho pověstí. Připomeňme si jednu z nich!

Když brněnští dominikáni stavěli svůj kostel, konali na něj sbírky po celé Moravě. Lidé ochotně dávali, co kdo měl. Rolníci darovali jeden či dva pytle žita nebo pšenice, bohatí obchodníci sáhli do truhličky a darovali dukátek, někdy i dva, tři dukáty. Chudší sehnali nějaký ten grošík a nejchudší dávali alespoň po několika haléřích. Štědře byly otevřeny dlaně všech zbožných lidí. Řeholníci se vraceli pokaždé brzy do Brna s těžce obtíženou fůrou a s vrchovatě naplněnými váčky peněz u pasu.

Jednou v zimě – bylo to kolem Vánoc – vypravil klášter bratry Celestýna a Anastáze s kočím Kubou na Znojemsko. Zakrátko se vraceli s hojnou nadílkou. Pospíchali. Den byl krátký, drkotání po špatných cestách nebylo vůbec příjemné. Hleděli proto, aby byli co nejdříve doma. Už se jim stýskalo po útulném teplém refektáři. Schylovalo se na noc, rádi by dorazili alespoň do Moravského Krumlova. Kočí Kuba pobízel koně a ujížděl, co mohl nejrychleji. Také jemu se stýskalo po domově. Ale co to? Už jistě jedou nejméně 2 hodiny, už se stmívá a nikde ani vesničky, ba ani samoty. To jistě sjeli z cesty a přejeli nějaký ten bludný kořínek.

A opravdu. Najednou zahlédli v dáli světýlko. Kuba zamířil s vozem tím směrem a pobídl koně. Čím více se ke světlu blížili, tím jasnější bylo a náhle spatřili světel několik. Než se nadáli, stanuli před velikánskou budovou s bohatě osvětlenými okny. Vtom se otevřela brána a z ní vyšel chlapec v bílém plášti s velkým červeným křížem vyšitým na prsou. Ukázal jim, že mají vjet do rozlehlého nádvoří. Tam se k nim seběhli pacholci, vypřáhli a odstrojili jejich koně, dali koně do stáje a vůz zatáhli do prostorné kolny. Než se překvapení řeholníci vzpamatovali, zavedl je vlídný chlapec do krásné komnaty, kde je uvítalo příjemné teplo a odestlané postele.

Sotva si trochu odpočinuli, už tu byl jejich průvodce znovu a uvedl je do veliké jídelny, kde byla připravena skvostná večeře. Řeholníkům až oči přecházely z prudkého světla stovek hořících svící a z lesku zlata, stříbra a drahých skleněných pohárů. Při pohledu na vonná kouřící jídla se jim v ústech sbíhaly sliny tak, že sotva stačili polykat. Kolem stolu bylo plno bílých postav s velkými červenými kříži vyšitými na prsou, v čele stolu seděl sám vznešený velmistr templářů. Všichni vlídně řeholníkům kynou, kráčí jim vstříc, ruce jim podávají, na tváře je líbají a ve zdvořilostech se předhánějí.

Po krátké modlitbě usedli ke stolu. Pane Bože! Je to jenom sen nebo skutečnost? Takové rajské pokrmy dosud nikdy v životě nejedli. A což teprve vína! Toť sama rosa nebes! Když bylo po večeři, měli oba řeholníci dušičky jako v bavlnce. Ani nevěděli, jak se dostali do svých komnat a na měkká lože. Jen to si pamatovali, jak srdečně se s nimi jejich hostitelé loučili. A také ještě to, že jim velmistr poslal po sluhovi těžkou truhlici s dárkem pro jejich klášter s příkazem, aby ji otevřeli až v Brně. Po sladkém spánku se probudili ještě za ranního šera a hned se vydali na cestu.

Také kočí Kuba se měl v noci dobře. Pacholci ho zavedli do čeledníku, nakrmili, napojili a ještě si s ním zahráli kostky. Najedl se a napil co hrdlo ráčilo a ještě kapsu grošíků vyhrál. Chtěl se jimi pochlubit a zacinkat jimi. Tu máš! Z kapsy vylovil jenom samé drobné smetí. Marš s tím do příkopu! Jaké to bylo čertovské mámení? „Aby i ta truhlice byla naplněna nějakým neřádem!“ hrozí se fráter Celestýn. „To už jinačí nebude!“ odpovídá mu bratr Anastáz. „Už se těším, jak náš převor natáhne nos až uvidí ten dárek.“ Oba vybuchli smíchem a truhlici nechali ležet na voze.

Vtom hlásí Kuba, že sjeli z cesty. Jsou u hluboké strže, dále jet nemohou. Ještě dobře, že v noci napadlo trochu sněhu. Mohou se vrátit po své vlastní stopě tak daleko, až zase najdou správnou cestu. Jedou chvíli, jedou pozorně, ale najednou jejich stopa ve sněhu končí. Ale kde je palác, ve kterém přenocovali? Rozhlížejí se kolem, nikde nic! Jen nahoře, na skalnatém vrchu, ční rozvaliny hradu Templštejna. „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Pokřižovali se, pomodlili, aby se ochránili před ďábla mámením a vyjeli s obavami kupředu. Ale sláva Bohu! Brzy před sebou zahlédli ves Jamolice a odtud už to šlo vesele dál. Minuli Moravský Krumlov, Dolní Kounice, Rajhrad a v čase modlení nešpor šťastně dojeli do Brna.

Hned se hlásili u převora, aby vydali počet ze své sbírky. Předložili mu seznam všech milodarů, také mu pověděli o svém posledním noclehu a darované truhlici. Těšili se na zklamání převorovo až uvidí, co je v ní ukryto. Ale smích jim překvapením ztuhnul na rtech. Když otevřeli víko truhlice, zaleskly se v ní krásné nové dukáty. Místo převora natahovali nosy oni.

V klášteře byla z obsahu truhličky, kterou Celestýn, Anastáz a Kuba přivezli, veliká radost. Konvent se rozhodl za ty peníze na novém kostele postavit 2 věže. Což se také stalo.

/Na motivy Pověstí hradů moravských a slezských Karla Kallába./

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 18. prosince 2018

Před 125 roky přišel na tento svět František Dvorník. Narodil se v moravské obci Chomýž, v okrese Kroměříž, dne 14. 8. 1893. V rodné vsi Chomýž po velmi plodném a mimořádně úspěšném životě dne 4. 11. 1975 také zemřel. Dožil se 82 roků. Byl to moravský kněz, talentovaný historik a nejvýznamnější Československý byzantolog světového věhlasu. Po celý svůj život byl vzorným knězem a nadšeným, obětavým bojovníkem za sjednocení východních a západních křesťanů. Dokonale ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu, latinu a starou řečtinu. Z řady dalších jazyků, se kterými úspěšně pracoval a tvořil, jmenujme alespoň staroslověnštinu a ruštinu.

Po absolvování Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži studoval na katolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Po ukončení studia byl v roce 1916 vysvěcen na kněze. Jako kněz působil krátce v Bílovci a ve Vítkově. Potom pokračoval ve studiích v Praze, odkud odešel do Paříže. Tam na Faculté des lettres de Paris studoval několik oborů současně. V roce 1926 získal na pařížské Sorbonně doktorát filosofie. Po návratu do Československa se v roce 1927 habilitoval a už v roce 1928 se stal řádným profesorem církevních dějin na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl jedním ze zakladatelů Slovanského ústavu v Praze, spoluzaložil vědeckou revui (časopis) Byzantinoslavica. Za intenzivní a velmi plodnou spolupráci s církevními a civilními představiteli spřátelené, jím tak velice milované Francie mu byl roku 1930 udělen řád rytíře francouzské Čestné legie.

Přestože mu pedagogické povinnosti a bohatá veřejná činnost zabíraly mnoho času, pokračoval ve své vědecké práci. Po dokončení knihy nazvané Les Slaves Byzance et Rome au IXe siècle (Slované, Byzanc a Řím v 9. století), kterou v Paříži vydala roku 1926 Librairie Honoré Champion, připravil a vydal další dvě svoje převratná díla. Povězme si k nim něco bližšího!

A) Během přípravy předchozí knihy nemohl pominout práci nazvanou Životy Konstantina a Metoděje, sepsanou neznámým autorem ve staroslověnštině. V odborné literatuře tehdy nechyběly byť jenom ojedinělé hlasy, že jde pouze o hagiografické legendy. Věrohodnost některých údajů v tomto prameni byla zpochybňována. Prof. ThDr. PhDr. František Dvorník se proto rozhodl vypovídací hodnotu Životů jako historického pramenu obhájit, přičemž k tomuto úkolu přistoupil způsobem v cyrilo-metodějském bádání až do té doby nepoužitým. Porovnával postupně všechny údaje v Životech Konstantina a Metoděje s relevantními soudobými byzantskými prameny všeho druhu (historickými, hagiografickými, právními i jinými), aby tak dokázal, že tyto údaje plně odpovídají tehdejší skutečnosti. A že pokud nejsou jednoznačně průkazné, lze je přijmout jako alespoň maximálně pravděpodobné. Ve své práci tak vytvořil velkolepý, barvitý a přitom výstižný obraz společenského, církevního a duchovního prostředí, z něhož byzantská misie na Moravu přišla. Kniha, shrnující autorovy poznatky, byla vydána pod názvem Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance (Prague 1933, Commission byzantologique de l’Institut slave de Prague, 443 s.). Vyšla jako doprovodný svazek časopisu Byzantinoslavica.

B) Konstantina-Cyrila a jeho bratra Metoděje poslal na Moravu konstantinopolský patriarcha Fotios. Jeho spory s papežem Mikulášem I. vedly posléze k první vážné roztržce mezi byzantskou církví a římským stolcem. Ta vešla do dějin pod názvem Fotiovo schisma. Bylo jen přirozené, že František Dvorník, hluboce angažovaný v tehdejším unionistickém hnutí, zaměřil svoji pozornost na zkoumání příčin, které vedly k rozštěpení někdejší křesťanské jednoty. Roku 1930 přispěl do sborníku vydaného na počest jeho velkého učitele Charlese Diehla studií, v níž ukázal, že jedním z hlavních důvodů roztržky mezi konstantinopolským patriarchátem a římským stolcem v 9. století byl jejich spor o jurisdikci nad oblastí někdejšího Illyrika, a především o svrchovanost nad tehdy christianizovaným Bulharskem. Roku 1933 pak uveřejnil v mezinárodním časopisu Byzantion studii, v níž polemizoval s obecně přijímanou tezí, že Fotios byl po usmíření s římským stolcem exkomunikován podruhé. Naopak dokazoval, že tvrzení o druhém Fotiovu schismatu je pouze legenda, vytvořená až některými teology v 11. století. Ta pak byla po staletí tvrdošíjně udržována a záměrně rozvíjena jako doklad toho, že rozkol mezi východní a západní částí křesťanské církve vznikl a pokračoval už od 9. století. K tomu viz Dvorníkovu knihu The Photian Schism, History and Legend, Cambridge 1948, Cambridge University Press, 503 s. Česky vyšla pod názvem Fotiovo schizma, historie a legenda, Olomouc 2008, Refugium Velehrad-Roma, 575s.

Zprávy o mnichovském diktátu a obsazení Sudet zastihly Prof. Dvorníka ve Velké Británii. Na návrat do vlasti nepomýšlel, chtěl najít uplatnění a své existenční zajištění v milované Francii. Díky pomoci svého učitele a celoživotního přítele Charlese Diehla mu bylo pro akademický rok 1939/1940 nabídnuto Schlumbergovo stipendium, zahrnující konání přednášek v Collège de France. Současně byl také pozván, aby přednášel raně křesťanské a byzantské dějiny v École des Hautes Études. Začátkem září roku 1939 vyhlásila Francie Německu válku. Dříve než skončil akademický rok 1939/1940 bylo jasné, že Francie bude poražena. Pouhý týden před tím, než Němci vstoupili do Paříže, se Prof. Dvorníkovi podařilo dostat na jednu z posledních lodí, které z Francie odpluly do Velké Británie.

Ani poté, co 2. světová válka skončila, se Prof. Dvorník do Československa vrátit nechtěl. Bylo mu jasné, že pro své politické postoje není u mnoha lidí ve vládnoucích kruzích oblíben. Především však nedůvěřoval dalšímu vývoji v osvobozeném Československu. V listopadu 1946 mu londýnská univerzita udělila čestný doktorát, v červenci 1947 ho Britská akademie věd zvolila svým dopisujícím členem. Také prestižní Royal Historical Society ho nominovala na čestné členství. Přesto Prof. Dvorník neměl žádné pevné, trvalé postavení. Byl zván k různým příležitostným přednáškám a jako pozvaný host se účastnil několika odborných konferencí. Byla mu přislíbena profesura na proslulé London School of Slavonic Studies. K jejímu okamžitému zřízení však chyběly finanční prostředky.

V této nejisté životní situaci mu jako spásné řešení přišlo pozvání do Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies ve Washingtonu D. C., USA. Do této svým způsobem jedinečné instituce Prof. Dvorník přicestoval v lednu roku 1948. Začalo tak třetí, americké období Dvorníkovy vědecké dráhy.

Původně byl pozván na 1 rok jako „hostující profesor“. Na jaře roku 1948 v Cambridge University Press konečně vyšla kniha o Fotiově schismatu, která ve vědeckých kruzích okamžitě vzbudila značný ohlas. Záhy nato dostal Prof. Dvorník z Londýna oficiální sdělení, že jeho profesura v London School of Slavonic Studies byla potvrzena a že by tam mohl na podzim roku 1948 nastoupit jako řádný profesor. To vše nepochybně přispělo k tomu, že mu jednoroční pozvání k americkému hostování bylo prodlouženo a že byl v červenci roku 1949 jmenován řádným členem fakulty Dumbarton Oaks. Současně byl jmenován řádným profesorem Harvardovy univerzity. Bylo to poprvé, jak Prof. Dvorník s oblibou připomínal, kdy byl katolický kněz jmenován řádným profesorem této výrazně protestantské univerzity.

Prof. František Dvorník se pravidelně účastnil sympozií pořádaných každý rok na jaře v Dumbarton Oaks. Vždy vystoupil s přednáškou k danému hlavnímu tématu. Roku 1952 uspořádal sympozium na téma Byzanc a Slované, na němž sám přednesl hned 3 přednášky. Byl potom pozván, aby jednu z nich přednesl v květnu 1952 v London School of Slavonic Studies, o 1 měsíc později i v Institut des études slaves v Paříži. Bohatá byla i jeho přednášková činnost na různých amerických univerzitách. V podzimním semestru 1951 měl na Harvardově univerzitě přednášky o nejstarších dějinách Slovanů. Ty pak později (roku 1956) vydal knižně pod názvem The Slavs – Their Early History and Civilization. O 4 roky později, v akademickém roce 1956/1957, tam přednesl celoroční cyklus přednášek o dějinách Slovanů od 13. do 19. století. Obsah těchto přednášek pak zpracoval do příručky encyklopedického charakteru nazvané The Slavs in European History and Culture. Tato příručka se pak užívala jako učebnice na řadě amerických univerzit. Byla přeložena i do francouzštiny a italštiny a po roce 1990 také do ruštiny.

Byl často zván k přednáškám na řadu i dalších amerických univerzit a množství témat, jimiž se zabýval, je vskutku úctyhodné. Mnoho pozornosti věnoval otázkám christianizace a organizace církevních poměrů na staré Rusi. Jednou byl dokonce požádán, aby jako uznávaný expert v tomto oboru přednášel pro vyšší úředníky na ministerstvu zahraničních věcí Spojených států amerických. Stejně jako v Evropě se také v USA Prof. Dvorníkovi dostalo uznání za jeho vědeckou práci udělením vysokých akademických poct. V červnu roku 1952 ho Americká akademie svobodných umění a věd, se sídlem v Bostonu, zvolila svým členem. Záhy nato byl za svůj přínos ke studiu středověkých dějin zvolen dopisujícím členem Americké medievistické akademie. V květnu roku 1953 mu pak Kolej sv. Prokopa v Lisle (stát Illinois) udělila čestný doktorát humanitních věd.

Soukromá římsko-katolická univerzitní instituce zvaná Kolej sv. Prokopa v Lisle má od roku 1995 status Benediktinská univerzita. Byla zřízena ve stejnojmenném benediktinském opatství a byla založena českými a moravskými emigranty na předměstí Chicaga v roce 1887 s cílem věnovat se osvětové a misijní práci mezi českými, moravskými a slovenskými emigranty. Od března roku 1937 stál v jeho čele opat Prokop Neužil (* 3. 11. 1861, + 2. 12. 1946). Ten byl prodchnut unionistickými snahami a věřil, že by tyto myšlenky mohly najít ohlas i mezi pravoslavnými emigranty z oblastí ovládaných Sověty. Už ve 40tých letech 20. století bylo v jeho opatství uspořádáno několik unionistických sjezdů. Po komunistickém převratu v Československu tam pak vznikl plán pokračovat v pořádání Velehradských kongresů, které byly ve staré vlasti po roce 1948 zakázány (poslední se konal v létě roku 1948).

Prof. Dvorník krátce po svém příjezdu do USA navázal s opatstvím sv. Prokopa v Lisle spojení a nadále s ním už trvale spolupracoval. Podílel se na realizaci snah o obnovení Velehradských kongresů na americké půdě. Na všech třech Velehradských kongresech, které se v letech 1956 až 1959 v Lisle uskutečnily, vždy vystoupil se základním projevem.

Na rok 1963 připadlo 1100. výročí příchodu cyrilo-metodějské misie na Moravu. Tak významnou historickou událost nebylo možné pominout či obejít ani v socialistickém Československu. Vládnoucí kruhy se však snažily alespoň zamlžit jeho náboženský význam tím, že se pozornost veřejnosti snažily soustředit na výsledky cca 17–18 roků trvajících archeologických vykopávek na jižní a střední Moravě (Mikulčice u Břeclavi, Staré město u Uherského Hradiště, aj.). S názvem Velká Morava byla uspořádána velkolepá výstava těchto nálezů, představená na podzim roku 1963 v Brně, o rok později na Pražském hradě v Praze. U příležitosti zahájení výstavy byla uspořádána i velká vědecká konference s mezinárodní účastí.

Začínalo už období pomalého politického tání předcházející Pražskému jaru 1968, a tak Prof. Dvorník, do té doby persona non grata, mohl být pozván jako čestný host. Bylo to po 25 letech poprvé, co se mu dostalo příležitosti znovu navštívit svou vlast a svoji rodinu. On sám pak společně s Romanem Jakobsonem uspořádal na jaře roku 1964 v Dumbarton Oaks sympozium věnované kulturnímu dílu sv. Cyrila a Metoděje. V této souvislosti se mu dostalo vícero vybídnutí, aby napsal novou knihu, věnovanou cyrilo-metodějské problematice. Výsledkem byla monografie nazvaná Byzantine Missions among the Slavs – Cyril and Methodius. Kniha vyšla na podzim roku 1970 v Rutgers University Press v USA, ale současně také v českém překladu, nazvaném Byzantské misie u Slovanů, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1970. To bylo do značné míry umožněno tím, že se Prof. Dvorník velkoryse vzdal nároku na autorský honorář. Prof. Dvorník pak mohl každoročně přijíždět do Československa a trávit letní měsíce s žijícími členy své rodiny v rodné Chomýži v domě, který tam nechal ve 30. letech 20. století postavit. Udržoval přitom pravidelný kontakt se členy redakce časopisu Byzantinoslavica, který cca před 30 roky pomáhal založit. Do tohoto časopisu pak znovu, po 25ti letech, pravidelně přispíval svými studiemi a recenzemi.

Svou přízeň staré vlasti projevil i velkorysým darem. Časopisu Byzantinoslavica odkázal svou cennou knihovnu, kterou v době jeho exilu dokázala jeho oddaná sestra Marie ukrýt a ochránit před nebezpečím konfiskace. Nejprve před nacisty, později před komunisty. Roku 1966 odešel Prof. František Dvorník formálně do důchodu, nicméně i jako emeritus zůstával nadále členem fakulty v Dumbarton Oaks. Nadále měl k dispozici svoji pracovnu a i vzdor svému vysokému věku nepřestal pracovat – v říjnu roku 1973 tam s 2měsíčním zpožděním oslavil svoje osmdesátiny.

Tehdy dokončil svoji knihu, na níž začal pracovat z podnětu gen. W. Donovana po svém příjezdu do USA. Knihu nazval Origins of Intelligence Services – The Ancient Near East, Persia, Greece, Rome, Byzantium, the Arab Muslim Empires, the Mongol Empire, China, Muscovy. Vydána byla v New Yorku roku 1974. (Česky tato kniha vyšla pod názvem Počátky zpravodajských služeb – starověký Blízký východ, Persie, Řecko, Řím, byzantská říše, arabsko-muslimské říše, mongolská říše, Čína, Moskevské knížectví. Vydalo ji nakladatelství Prostor, Praha 2001, má 401 s.). Tato kniha se zabývá prapůvodem organizací, které bychom dnes nazvali zpravodajskými službami starověkých říší. Prof. Dvorník v ní shromáždil velké množství informací, díky nimž zrekonstruoval počátky zpravodajství ve starověkých říších. Systematický výklad doplnil řadou konkrétních příkladů fungování pošty a předávání informací prostřednictvím systému agentů a osob plnících diplomatické poslání z papežského pověření. Autor si také všímá způsobů, jakými byly předávány informace z politických center do provincií. Ukazuje, jaký význam pro starověké vládce mělo rychlé získání přesných informací k tomu, aby byly odvráceny politické pohromy a aby byly úspěšně vedeny války.

Jeho hlavním pracovním záměrem však bylo navázat na své dílo o raně křesťanské politické filozofii a ukázat, jak se tyto ideje dále rozvíjely a v pozdějších stoletích proměňovaly. Jak se vyvíjely vztahy mezi mocí duchovní a světskou a proč byl tak rozdílný na Západě a na Východě. Kde v těchto vztazích docházelo v různých historických situacích k zásadním chybám a jak dopadly pokusy je napravit. Když v létě roku 1975 přijel Prof. Dvorník jako obvykle na letní prázdniny do Československa, přivezl téměř hotový rukopis této zamýšlené monografie s sebou. Nazval ji The Conflict between sacerdotium and imperium in the Middle Ages – East and West. Přijel však ve velmi špatném zdravotním stavu, trpěl srdečními potížemi. Při pokusu o vloupání do jeho bytu o několik měsíců dříve utrpěl vážný šok, snad i slabší mozkovou příhodu (mrtvici). Odmítal však prosby své rodiny, aby zůstal už natrvalo doma. Byl plně zaujat jedinou myšlenkou: že se musí ještě jednou vrátit do Dumbarton Oaks, aby tam dokončil svoji knihu. Chybělo mu už jenom napsat poslední kapitolu, doplnit poznámky a provést poslední revizi textu. Sliboval, že se potom vrátí domů na rodnou Moravu nadobro, aby zde v klidu dožil svoje dny. Během léta 1975 se však jeho zdravotní stav i přes výtečnou lékařskou péči, které se mu dostalo, výrazně zhoršoval.

Svou poslední knihu, k níž se tak upínal, už dokončit nedokázal. Přesto však Pán Bůh, kterému kněz František Dvorník po celý svůj život oddaně sloužil, byl k němu milostivý. Dopřál mu, aby své poslední dny strávil ve svém vlastním domě v rodné vsi, v kruhu rodiny, která o něj až do posledních chvil s láskou pečovala. Zesnul klidně dne 4. listopadu 1975. Jeho pohřbu se zúčastnilo téměř 100 kněží nejen ze širokého okolí, ale i ze vzdálené Prahy. Pohřben je v rodinné hrobce v obci Bílavsko, ležící jižně od nedaleké Bystřice pod Hostýnem. Tedy na hřbitově při kostelíku, ve kterém roku 1916 jako nově vysvěcený kněz sloužil svou první mši svatou.

V roce 1992 obdržel Prof. ThDr. PhDr. František Dvorník z rozhodnutí prezidenta Československé republiky Václava Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka III. Třídy.

/zpracováno s využitím dostupných pramenů/

Follow

Follow

Milan Trnka, 13. prosince 2018

Téměř po celý rok 2018 se v České republice připomínalo sté výročí trvání Republiky Československé. Fakt, že tato republika už neexistuje byl mnohdy zastírán použitím jiného názvu – stoletým výročím české samostatnosti. Nechyběly formulace typu „Masaryk založil Českou republiku“. Výstižně popsal tuto skutečnost novinář Jan Novák (časopis Ekonom) ve svém článku „Tak tedy něco k tomu výročí“: „Oslavy sto let české samostatnosti nabyly dimenzí bezmála někdejších oslav Vítězného února – včetně urputného opakování historických …. no dejme tomu nepřesností – jen vylepšených Alzákem pod portrétem tatíčka Masaryka.“
Při jiné příležitosti pak píše: „….jak je dobře,že ….. neumí česky. Jinak by totiž někoho tam venku mohlo napadnout, že tu řádí nějaká nemoc napadající centrální nervovou soustavu. A že by bylo dobré to oplotit, dokud se nezjistí, jak je nakažlivá.“
Že mnoho událostí souvisejících s vyhlášením Republiky Československé bylo (především na Moravě) odlišných od oficiálního výkladu, se pokusilo vysvětlit několik historiků, právníků a aktivistů, oslovených Moravským kulatým stolem.
Ve středu 3. října 2018 byla pod patronací Moravského kulatého stolu – volného sdružení spolupracujících moravských organizací a aktivistů – uspořádána akademická konference pod názvem „MORAVA 1918“. Konference byla obecnou součástí vzpomínkových akcí při příležitosti stého výročí vzniku Republiky Československé v říjnu roku 1918. Konala se v sále Dietrichsteinského paláce (Moravského zemského muzea) na Zelném rynku v Brně v čase od 14 do 20 hodin. Přednášek na vybraná témata se ujalo celkem sedm lektorů, kteří následně po svém vystoupení, pokud to stanovený čas dovoloval, zodpověděli dotazy přítomných posluchačů. Text těchto přednášek bude součástí Sborníku ke konferenci, který vydá nakladatelství Key Publishing s.r.o., Ostrava.
Hlas Moravy z toho důvodu předkládá čtenářům alespoň stručný nástin konference:

Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D.: Vznik Republiky Československé na Moravě

„Zakladatelé československého státu se dušovali, že práva Moravy a Moravanů zůstanou v novém státě zachována“.
Přednáška obsahovala nejprve stručný povšechný přehled událostí před a po 28. říjnu 1918, aby se pak soustředila na průběh těchto událostí na Moravě samotné. Skutečnost totiž byla před sto lety podstatně odlišná než jak ji už tehdy líčil soudobý tisk a než je předkládána veřejnosti v dnešních dnech. Snahy Moravanů o zachování existence v listopadu 1918 ustanoveného moravského národního výboru narazily na rozhodný odpor ze strany zakladatelů státu – veškeré náznaky samosprávy měly být umlčeny hned v zárodku. Obecné nadšení ze vzniku nového státu se na Moravě nekonalo.

ThDr. Václav Pavlosek: Úvahy tvůrců ČSR i postavení církví v novém státě

„Nejen „Pryč od Vídně“, ale i „Pryč od Říma“. Rozkol v katolické církvi byl po vzniku Československa bolestný.
Ve vytvořené republice vzniká Jednota československých kněží, církev ztrácí na nátlak státu biskupy šlechtického původu, od katolické církve odchází téměř milion věřících. Vytrácí se tradiční společenské hodnoty, zhoršující se morální stav společnosti vrcholí nástupem komunistů k moci v roce 1948. Přednášející seznámil posluchače s řadou jmen významných církevních osobností, dnes neprávem zapomínaných, a s význačnými postavami katolického prostředí – například s jediným ministrem zastupujícím Moravu v první československé vládě JUDr. Mořicem Hrubanem.

Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.: Vývoj samosprávy na Moravě

„V Československu neexistovala žádná samospráva – nepovažujeme-li za samosprávu to, co bylo nařízeno z Prahy.“
Myšlenka samosprávy vznikla v roce 1848. Naplnění odstupňované samosprávy v posloupnosti obec – okres – země nebylo po vzniku Československa na Moravě realizováno. Okresy nevznikly vůbec. Starostové obcí byly sice voleni občany, ale jejich volbu musela schvalovat státní správa. Zemské zastupitelstvo bylo voleno občany jen ze dvou třetin. Zbývající třetina zastupitelů byla jmenována (stejně jako zemský prezident) státem. „Samospráva“ tedy byla vytvářena rozhodováním státních úřadů.

Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc.: Československo: proč republika a proč ne monarchie

„První republika byla řízenou demokracií.“
V široké veřejnosti zůstávala náklonnost k monarchistickému zřízení i po vyhlášení republiky. Tuto skutečnost vystihl i autokratický prezident Masaryk napodobováním zvyklostí habsburských panovníků. Lektor uvedl vývoj v chápání podoby nového státu u jednotlivých osobností, které pracovaly na vytvoření Československa, a příčiny názorových veletočů, na jejichž základě se z přesvědčených zastánců monarchistického zřízení stali v průběhu několika málo měsíců rozhodní republikáni.

JUDr. Michal Hoskovec: Vznik ČSR optikou pozitivního práva

„Zánik samostatnosti Moravy proběhl při vyhlášení Československa ve zřejmém rozporu s tehdy platným právem.“
Lidé kolem T.G. Masaryka se snažili o rozbití rakouského státu s odůvodněním, že jako mnohonárodnostní není přijatelný, aby vytvořili jiný mnohonárodnostní stát, který už přijatelný být měl. Podle pozitivního práva se dopouštěli vůči monarchii vlastizrady, aby následným převzetím rakouských zákonů do zákonů republikových stejnou činnost označili vlastizradou. Sliby dané Moravanům při vzniku Československa byla jen prázdná slova, o jejichž splnění nikdy nebylo uvažováno.

JUDr. Milan Staněk: Právní kontinuita po vzniku ČSR a Organizační zákon

„ Za celých 100 let od vzniku Československa zažila Morava jakousi důstojnou roli jen po dobu 15 let. Je to důvod k oslavám?“
Recepční norma – župní zákon – organizační zákon. Nový stát jako příležitost prosadit moc ambiciózních jednotlivců. Uveden postup tvůrců Československa, kteří nepovažovali jiné slovanské národnosti v novém státě za nic jiného než za Čechy, nanejvýš hovořící odlišným nářečím. Promyšlené blokování jakékoliv zmínky o Moravanech a o samosprávě Moravy našlo svůj začátek v českém nacionalismu Československé republiky po roce 1918 a vrcholí v současné České republice. Morava je dnes v kómatu.

Jiří Novotný: Etnicita a zneužívání národnostní otázky v Československu

„ Morava doplatila na svou neschopnost vzepřít se českému a německému nacionalismu.“
Přednášející se pokusil vysvětlit postupný zánik moravského vlastenectví vzepětím českého a německého národního obrození v počátcích 19. století, taktiku českých obrozenců při získávání Moravanů pro myšlenku jednotného češství. Na výrocích T.G. Masaryka nebo E. Beneše bylo dokumentováno naplnění čechizace při vzniku první Československé republiky i v době jejího krátkého trvání. Důsledky popírání moravské národnosti a odlišností ve vývoji Moravy a Čech v současné České republice byly v závěru přednášky shrnuty v několika nejkřiklavějších příkladech.

Ohlasy na konferenci nejlépe vystihuje výrok jednoho z posluchačů: „To by chtělo pokračování! Něco takového v televizi nikdy neuslyším. Vůbec nic jsem o těch událostech nevěděl!“

Organizátoři z Moravského kulatého stolu ještě během závěrečné neformální besedy, která se konala s účastníky konference při malém pohoštění v prostorách Moravského zemského muzea, začali uvažovat o svolávání diskusních setkání s veřejností za účasti odborníků na otázku samosprávy a dějinného vývoje na Moravě. A to v pravidelných intervalech a na různých místech naší moravské Země.

Follow

Follow

Monika Hrdličková, 8. prosince 2018

7. prosince 2018 se uskutečnilo v Brně zasedání zemského sněmu Mladých Moravanů (MM). Svolání sněmu uvedeného zapsaného spolku bylo nanejvýš důležité pro jeho další existenci – členská základna se dožadovala vysvětlení, proč došlo během roku 2018 k utlumení činnosti, proč nejsou funkční webové stránky spolku, proč zůstaly rozpracované a nedokončené záměry, plánované a schválené počátkem roku, atd. Rozprava o příčinách a následcích selhání vedení Mladých Moravanů byla náplní první poloviny zasedání sněmu MM. Na její závěr rozhodli delegáti sněmu o odvolání dosavadního předsednictva, o okamžitém provedení volby nového vedení a o úpravě stanov spolku dle novely občanského zákoníku.

V druhé části zasedání byla zvolena novou předsedkyní Mladých Moravanů podnikatelka Monika Hrdličková z Vyškova, místopředsedkyní pak Tereza Kolářová z Brna. Další program jednání byl věnován rozpravě k další činnosti spolku v nejbližším období. Vzhledem k závažnosti stavu, v jakém se spolek nachází, rozhodli delegáti o svolání dalšího zemského sněmu už na jaro roku 2019 s tím, že na něm budou zvoleni zbývající členové předsednictva. Do té doby zajistí nově zvolená předsedkyně obnovení webových a facebookových stránek Mladých Moravanů, zajistí vyvolání jednání se sdružením Moravský kulatý stůl (MKS), spolkem Moravský národní kongres (MNK) a politickou stranou Moravané (PSM).

Mladí Moravané jsou kolektivním členem neformálního sdružení Moravský kulatý stůl a ze strany účastníků tohoto sdružení je očekávána vyšší aktivita mladých lidí při spolupráci v mnoha oblastech činnosti moravského hnutí. Toto očekávání potvrdil jeden z pozvaných hostů zemského sněmu Mladých Moravanů – předseda Sněmu MKS Ing. Milan Trnka.

Dalším host zasedání – kancléř Moravského národního kongresu Ing. František Hanáček – připomněl dřívější slibně se rozvíjející spolupráci MM s MNK a vyzval Mladé Moravany k jejímu obnovení.

S politickou stranou Moravané sbližovala spolek Mladých Moravanů v minulosti společná účast v orgánech celoevropského politického uskupení Evropská svobodná aliance (EFA). Strana je kolektivním členem „dospělé“ EFA, Mladí Moravané zase členem její „mladé“ složky EFAy. Zakládající předseda MM Jiří Novotný dokonce zastával funkci jednoho z místopředsedů celoevropské EFAy. Záměrem nového vedení Mladých Moravanů je obnovení přerušené součinnosti s touto organizací. Právě okolnosti tohoto přerušení se na zasedání sněmu Mladých Moravanů staly předmětem ostré výměny názorů. Obavy z plnění spolupráce mezi MM a PSM vedly k rozhodnutí účastníků sněmu pověřit předsedkyni MM jednáním se zástupci strany Moravané za účelem vyjasnění dřívějších událostí a představy o dalším společném postupu.

Zemský sněm Mladých Moravanů také potvrdil, že spolek se nebude vyhýbat ani spolupráci s jinými iniciativami. Přednost mají ty, které se podílejí na práci v moravském hnutí. Není tajemstvím, že téměř všechny promoravské organizace řeší ve svých řadách v současnosti generační problémy a potýkají se s nedostatkem aktivních členů mladšího věku. Zde se otevírá Mladým Moravanům možnost angažovat se v činnosti takové organizace, která je jim podle jejich osobních představ a zájmů nejbližší.

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 7. prosince 2018

Revoluční rok 1848 probíhal na Moravě a ve Slezsku jinak než v Čechách a ve zbývajících zemích císařského Rakouska. Revolucionáře si moravská a slezská veřejnost představovala jako povstalecké Maďary nebo jako pangermánské Němce. Cítila k nim spíše odpor než sympatie. Naopak velké naděje v ní vzbuzoval příslib císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1835–1848), že zruší poddanství a robotu. (Jako uherský a český král to byl Ferdinand V.). To moravského rolníka zajímalo mnohem více než nějaké politické svobody pro nevelký počet intelektuálů. Jakousi zvláštní výjimku tvořila radikální menšina německých měšťanů žijících na Moravě a ve Slezsku. Ti se hlásili k velkoněmecké myšlence sjednocení všech Němců. Za této situace, kdy zbytkem rakouské monarchie zmítaly nepokoje, byla nálada na Moravě a ve Slezsku až natolik dobrá, že se tam mohly bezpečně uchýlit centrální mocenské orgány z Vídně.

Pod dojmem sílícího revolučního napětí v celé Evropě, a také v Rakousku, se začali osmělovat i političtí představitelé Čech. V březnu roku 1848 vypracovali pražští politici tzv. Svatováclavskou petici, kterou chtěli přimět císaře Ferdinanda k zásadní změně rakouské politiky vůči zemím Koruny české. Mimo jiné požadovali opětovné správní spojení Čech, Moravy a moravského zbytku Slezska do jednoho celku. Představovali si to tehdy přibližně tak, jak se jim to podařilo o 100 let později, kdy bylo ke dni 1. 1. 1949 zemské zřízení 3. Československé republiky zrušeno. Císařské Rakousko v minulých staletích dávalo přednost zemskému zřízení, na zemském principu jsou organizovány i dnešní území Rakouska a Německa. Přináší to řadu výhod.

Také na Moravě začaly v roce 1848 „tát ledy“. Na rozdíl od Čech, kde se Zemský sněm roku 1848 vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro reformy. Moravští stavové se nejprve obrátili na vídeňskou vládu s žádostí o povolení svolat Moravský sněm. Po udělení souhlasu pak ve dnech 30. a 31. 3. 1848 začala v Brně první jednání (nečekaně) posledního Zemského sněmu moravských stavů. Účastníci prvních zasedání sněmu dne 27. 4. 1848 odsouhlasili nový volební zákon, podle něhož vedle zástupců vyšší šlechty, nižší šlechty, církve a zástupců královských měst měli na sněmu zasedat také zástupci rolníků. Pro velké zastoupení rolnictva byl tento zemský sněm později nazýván také „Selským sněmem“. Úkolem prvních zasedání Zemského sněmu moravských stavů bylo připravit prostor pro činnost rozšířeného ústavodárného Zemského sněmu.

Podle dne 27. 4. 1848 odsouhlaseného volebního zákona se zvolení zástupci Moravy sešli dne 31. 5. 1848 ve Stavovském zemském domě v Brně. Zemský sněm pak pod dojmem revolučních myšlenek roku 1848 už dne 9. 6. 1848 – jako první sněm v monarchii – rozhodl, že se dnem 1. 7. 1848 na území Moravského markrabství ruší poddanství, robota a desátky. V celém Rakousku k tomuto zrušení došlo teprve až dne 7. 9. 1848! Připomeňme si, že císař Josef II. vydal už roku 1781 tři výnosy: zrušení nevolnictví, zrušení cenzury a toleranční patent. Zároveň vybraní poslanci vypracovali návrh nové moravské ústavy. Na svou dobu hodně radikální byl § 9 moravské ústavy, kterým se šlechtě žijící v moravské zemi ruší všechny výsady a přednosti. Tato ústava však nikdy nevešla v platnost. Současně se Zemský sněm moravských stavů roku 1848 rozhodně postavil proti českým snahám o vytvoření jednoho společného správního celku zemí Koruny české. Nesouhlasil s takovou myšlenkou zejména proto, že by tak zanikla moravská a slezská samospráva.

Vůdčí osobností tohoto obranného postoje byl známý a uznávaný říšský poslanec JUDr. Alois Pražák. Ten jednání pražských politiků pojmenoval jako rozpínavé české národovectví, jako agresivní český nacionalismus. Proti snahám českých politiků vystupoval zejména s obavami a s přáním, aby nebyla pošlapána starobylá práva Markrabství moravského. Jakoby tušil a už tehdy předvídal, že Češi o 100 roků později, ke dni 1. 1. 1949, zruší zemské řízení Československé republiky a nahradí je nepřirozeným, provozně dražším rozdělením republiky na kraje. A to v roce 1848 ještě nemohl vědět, že od 1. 1. 1949 všechny děti na Moravě a ve Slezsku ve věku 15ti roků budou svými učiteli a učitelkami ve škole vybízeny, aby si do žádosti o vydání občanského průkazu psali národnost českou. Den 1. 1. 1949 byl začátkem konce národního povědomí Moravanů a Slezanů, a také (nedej Bože) definitivní konec samostatnosti Moravy a Slezska.

JUDr. Alois Pražák měl to velké štěstí, že se těchto našich dnů nedožil. Ztráta samostatnosti, svébytnosti a formální existence Moravskoslezské země by ho velice bolela. A kdyby se z našich současných hromadných sdělovacích prostředků a z denního tisku „dověděl“, že na území České republiky žije už jenom většinový národ Čechů vedle menšiny Rómů, Slováků, Ukrajinců, Rusů, Vietnamců, Poláků a Maďarů, pak by ho to přivedlo k předčasné smrti. Moravané snad už vymřeli? Ne, jenom se počeštili! Potvrdil to na nedávné veřejné schůzi příznivců strany TOP 09 v Brně-Medlánkách její čestný předseda kníže Karel Schwarzenberk slovy: „Ano, počešťování Moravanů je mimořádně úspěšné!“

Abychom byli spravedliví: Někdy kolem roku 2015 se bývalý předseda poslanecké sněmovny ČR Milan Uhde, trvale žijící v Brně, za země Moravu a Slezsko přimluvil. Bylo mu z části vyhověno. Přibližně od toho roku 2015 hlasatelé a hlasatelky předpovědi počasí už méně často mluví o tom, jaké bude počasí v Čechách a „na východě republiky“. Exotická slova „Morava“ a „Slezsko“ také někdy použijí. Od té doby názvy těch zemí, zdá se, už nejsou slovy tak zapovězenými, a jakoby snad i neslušnými, jako před tím! Toť vše! I nadále slyšíme o českých sportovcích narozených v Olomouci, o českých kaprech přivezených na trh z Pohořelic u Brna, o českých jahodách, hrášku, třešních, meruňkách aj. poživatinách vypěstovaných a dodaných moravskými pěstiteli, atd. Stále v nás starších lidech funguje autocenzura, která nás během 42 roků totality naučila bát se a pozorně rozlišovat, co ještě říci mohu a co už ne. A co naši mladí lidé? Ti dnes většinou mají docela jiné než národnostní zájmy…

Rytíř Barrata a kníže Lichtenštejn podali účastníkům Zemského sněmu moravských stavů roku 1848 zprávu, že na jejich statky ležící poblíž zemské hranice s Čechami pronikají čeští provokatéři. Venkovanům prý tvrdí, že je moravští stavové chtějí zradit Němcům, a že jenom když se budou držet Čech, bude jim zachován císař Ferdinand. Na moravském venkově se rolníci, mj. také pod vlivem zpráv z Vídně, skutečně bouřili. Bylo to však ze zcela jiných důvodů, než si přáli Češi. Moravané s velkými nadějemi naslouchali zprávám o odvolání říšského kancléře Richarda Klemense knížete von Metternicha, o nové ústavě, o obnovení svobody tisku a také o zřízení domobrany. Kromě zrušení poddanství a roboty žádali plné zrovnoprávnění domácího slovanského jazyka s němčinou. Protesty našich slovanských obyvatel provázely dubnové volby našich Němců do německého parlamentu, který měl zasedat ve Frankfurtu nad Mohanem. Zatímco naši Němci velkoněmeckou myšlenku sjednocení všech etnických Němců vítali s nadšením, v okrscích, kde co do počtu převažovali Slované, docházelo k nepokojům. V řadě míst se tyto volby vůbec neuskutečnily (Boskovice, Kyjov, Břeclav, Kunštát, Bučovice, aj.).

V říjnu roku 1848 vypuklo ve Vídni nové povstání sympatizující s revolucionáři v Uhersku, a také s velkoněmeckými idejemi. Brzy nato vypukly v Brně nepokoje vedené brněnskými Němci. Ti se dožadovali zbraní, se kterými chtěli vyrazit na pomoc povstalcům ve Vídni. Brněnské povstalce rozehnala Národní garda a Zemský sněm, jako vrcholný reprezentant Moravy, se postavil na stranu vlády a habsburské dynastie. Poté, co se dne 6. 10. 1848 stal obětí vídeňských nepokojů dokonce i ministr války Theodor hrabě Baillet de Latour, opustil císařský dvůr dne 7. 10. 1848 hlavní město monarchie a směřoval na Moravu. Bezpečnost panovníka zajišťovala celá vojenská brigáda včetně dělostřelecké baterie. Dne 11. 10. 1848 průvod překročil zemskou hranici u města Znojma a pokračoval směrem na Židlochovice. Tam císaře očekávala moravská honorace v čele s vice-prezidentem moravskoslezského gubernia Leopoldem hrabětem Lažanským z Bukové (* 1808, + 1860) – následujícího roku 1849 byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Dále zemský vojenský velitel pro Moravu gen. Reuss, brněnský biskup Antonín Arnošt Schaffgotsche, zástupci města Brna, Národní garda a množství měšťanů a venkovského lidu z okolí. Panovník byl uvítán s nelíčeným nadšením. Moravští rolníci zároveň požadovali ujištění, že se již nevrátí poddanství ani robota, což jim císař a král Ferdinand potvrdil. V obci Sokolnice se ke konvoji připojil zástup zdejších rolníků na koních a oddíl slavkovské Národní gardy. Do Olomouce, cíle své cesty, panovník dojel dne 14. 10. 1848. Na uvítanou mu zvonily kostelní zvony, duněly dělostřelecké salvy a již daleko před branami města se kolem jeho cesty vinuly davy Hanáků. Byli oblečeni do hanáckých krojů a přibyli buď pěšky, nebo na slavnostně okrášlených koních, anebo ve slavnostně vyzdobených selských vozech.

Slovanští Moravané, podobně jako původem Slezan František Palacký v Praze, viděli tehdy ve vládnoucí dynastii oporu vůči sílícím pangermánským snahám našich Němců. Ti otevřeně hlásali připojení Rakouska k Velkému Německu. Zásadní význam mělo i nedávné zrušení poddanství a roboty, které rolníci spojovali s osobou panovníka. A tak zatímco vojska polního maršálka gen. Alfréda Windischgrätze bojovala o město Vídeň, do Olomouce každý den přicházely deputace z okolních hanáckých vesnic, aby vzdaly hold císaři. Pod vlivem vídeňských událostí byl ústavodárný Říšský sněm přeložen z Vídně do Kroměříže. Jednání bylo slavnostně zahájeno dne 22. 11. 1848, místopředsedou sněmu byl na důkaz úcty k hostitelské zemi zvolen brněnský poslanec Kajetán Mayer. Výsledky tohoto říšského sněmu byly však skromné. Většinu času zabraly neproduktivní hádky znesvářených politických táborů.

Po vítězství nad vzbouřenci v Praze, Vídni a v Itálii se konzervativní kruhy u dvora odhodlaly provést změny v čele státu. Nejprve byla sestavena nová vláda pod vedením Felixe knížete Schwarzenberka. Nabídku stát se ministrem pro vyučování dostal i říšský poslanec František Palacký, ale ten ji odmítl. Poté došla řada na výměnu panovníka. Císař Ferdinand I. Dobrotivý se měl vzdát trůnu a také jeho bratr arcivévoda František Karel se měl vzdát trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka Josefa. Korunovace byla naplánována na 2. 12. 1848. V 8 hodin ráno se v korunovačním sále olomouckého zámku shromáždili členové císařské rodiny, celá rakouská vláda a zejména pak polní maršálek gen. Alfréd kníže Windischgrätz. Také gen. Josip gróf Jelačič Bužimski, který byl v následně v letech 1848–1859 chorvatským bánem. Když všichni usedli na svá místa, rozevřely se dveře a do sálu vešel císař Ferdinand I. Dobrotivý s chotí v doprovodu Felixe knížete Schwarzenberka. Ten přečetl prohlášení císaře a jeho bratra o rezignaci na trůn a oznámil, že novým panovníkem se stal František Josef I. (*1830, +1916).

Změna na trůnu byla připravována v tajnosti a byla naprostým překvapením. Ve městě Olomouci okamžitě propuklo nadšení. Celá Olomouc byla slavnostně vyzdobena. Císař František Josef I. se obyvatelům města představil ve večerních hodinách. Tehdy projížděl ulicemi oblečen do uniformy plukovníka jízdy a ozdoben Řádem zlatého rouna. Nadšení lidé mu provolávali slávu. Již dne 6. 12. 1848 jednal císař se zástupci Zemského sněmu moravských stavů, kteří ho ujistili o věrnosti a oddanosti obyvatel své země. František Josef jim poděkoval a pak v moravském jazyku pravil: „Slíbil jsem všem svým národnostem volné jejich vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu umět vyplnit. Ať pak národové mojí velké říše mluví jakýmkoliv jazykem věřím, že se všichni ke své vlasti přiznají a osvědčí se coby její praví synové“.

Nástup Františka Josefa na trůn pak de facto znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí monarchie. Monarchie se na více než jedno desetiletí vrátila k absolutismu. Zemský sněm moravských stavů byl rozpuštěn, zemi spravoval pouze zemský výbor. Teprve až Říjnovým diplomem z roku 1860 byla císařem Františkem Josefem I. obnovena ústavnost a jeho zemím byla vrácena jejich stará práva…

/dodatek autora: sestaveno z dostupných materiálů z literatury a internetu/

Follow