Follow

Milan Trnka, 19. srpna 2018

Jedním z nesmyslů, předkládaných u nás vytrvale jak dětem školou povinným, tak ostatní veřejnosti je tvrzení, že takzvaná třicetiletá válka, jejíž počátek roku 1618 je letos připomínán mezi mnoha jinými kulatými „osmičkovými“ výročími, byla konfliktem náboženským, vedeným snahou o vyřešení sporů mezi katolicismem a nově vzniklými protestantskými vyznáními. Složitě hlasatelé těchto nepřesných informací vysvětlují, proč tedy bojovaly spojené armády protestantských Švédů a katolické Francie proti spojeným armádám katolického Rakouska a protestantského Saska.
Nově vznikající náboženské směry v patnáctém a šestnáctém století, označované jako reformační (antitrinitáři, pikharti, luteráni, kalvinisté a další), které byly neslučitelné se stávajícím katolickým učením (a navíc neslučitelné mezi sebou), se staly vhodnými záminkami pro zakrytí politických a mocenských cílů řady vlivných skupin a jednotlivců. Těm však ani v nejmenším nešlo o čistotu víry, ale jen a jen o vlastní prospěch. Třicetiletá válka nebyla válkou náboženskou, ale bojem o politickou nadvládu na evropském kontinentě.
16. srpna uplynulo 410 let od narození Jeana Louise Raduita de Souches (1608 až 1682). Jeho rodištěm je francouzské město La Rochelle, přístav, který ve své době proslul jako základna hugenotů – odnože protestantského kalvinismu. Jean Louis se rozhodl pro vojenskou kariéru a od svých dvaceti let působil na různých bojištích Evropy: ve Francii, Německu a Polsku ve švédské armádě. Roku 1642 se seznámil s bratrem císaře Ferdinanda III. Habsburského Leopoldem Vilémem, vrchním velitelem rakouských armád. Získal postavení velitele pluku dragounů a působil v císařských službách v Polsku, Pomořanech a také na Moravě, kde se zúčastnil pokusů osvobodit Olomouc, obsazenou Švédy. V Čechách byl účastníkem bitvy u Jankova. Svou statečností a rozhodností zapůsobil na své nadřízené, kteří ho doporučili za velitele Brna, ohroženého postupem švédské armády na Vídeň. Funkce se ujal 14. března 1642.
Nevíme přesně, kdy došlo ke konverzi Raduita de Souches z protestantství na katolictví. Doklady chybí, i když ve své době to musela být velká událost v jeho životě – přestup na katolickou víru vyžadoval řadu povinností pro uchazeče, mimo jiné muselo dojít ke křtu podle katolického ritu. Raduit de Souches se po té stává zapřisáhlým, horlivým katolíkem.
Brno bylo obléháno 112 dnů, od 3. května do 23. srpna roku 1645. Obránci měli zpočátku k dispozici 1 476 bojeschopných mužů, z toho profesionálních vojáků bylo 426. Ostatní patřili mezi domobranu, značnou část tvořili studenti. Naproti tomu obléhatelé disponovali dobře vyzbrojenou armádou kolem 28 000 mužů. Kromě vrchního velitele obránců Brna Raduita de Souches se rozhodující měrou na organizování obrany podílel velitel hradu Špilberka Georges Ogilvy, národností Skot, rovněž profesionál, který přestoupil do císařských služeb z tábora protivníků a kněz – jezuita Martin Středa, původem z Horního Slezska. Vítězná obrana znamenala pro Raduita de Souches císařskou odměnu 30.000 zlatých a udělení nižšího šlechtického titulu svobodného pána. Ještě roku 1645 byl povýšen do hodnosti polního vachmistra a následující rok do hodnosti generálmajora.
Následně se Raduit se Souches zúčastnil osvobozování moravských měst od švédských okupantů, zejména Olomouce a Jihlavy. Po uzavření míru v roce 1648 byl jmenován maršálem a vrchním velitelem císařských vojsk na Moravě. V této hodnosti byl převelen do Uher, kde se podílel na obraně Evropy proti muslimskému vpádu (Nitra, Štúrovo, Levice, Leopoldov). O rok později kupuje panství Jevišovice u Znojma za částku 92 119 zlatých.
Roku 1663 je Raduit de Souches povýšen císařem do hraběcího stavu, roku 1668 je jmenován velitelem městské stráže hlavního města Vídně, roku 1674 je účastníkem údajně nejkrvavější bitvy sedmnáctého století u Seneffe na území Belgie. Po návratu z Belgie se vzdává vojenských hodností a usazuje se na svém statku v Jevišovicích. Samotné město Jevišovice i okolí v něm získávají štědrého mecenáše při výstavbě církevních objektů, světských budov a krajinných úprav. Připomenout je třeba poutní areál v Hlubokých Mašůvkách a zástavbu Jevišovic.
Ženatý byl maršál Raduit dvakrát. Jeho první ženou byla Anna Alžběta z Hofkirchenu, rodem ze Saska. Zemřela roku 1663. Z manželství vzešly dva synové a dvě dcery. Druhou ženou pak byla hraběnka Anna Salome Aspermont – Reckheim, která byla v době sňatku roku 1677 o čtyřicet let mladší a také manžela o čtyřicet let přežila. Z tohoto manželství měl maršál jednoho syna. Prostřednictvím pravnučky přešlo panství Jevišovice na rod Ugartů, původem z Baskicka.
Raduit de Souches umírá, už slepý, na zámku v Jevišovicích 12. srpna 1682. Pohřben je spolu se svou první manželkou v brněnském chrámu svatého Jakuba.

Follow

Follow

Jiří Kvapil, 12. srpna 2018

V neděli 12.srpna letošního roku uplynulo devadesát let od chvíle, kdy v ostravském sanatoriu zemřel Leoš Janáček, největší tvůrčí osobnost, jakou se dnes může moravská hudební kultura pochlubit. Dožil se na svou dobu poměrně vysokého věku – 74 let a zanechal za sebou rozsáhlé, doma i ve světě vysoce ceněné dílo, vokální i instrumentální. K nejvíce ceněným skladbám dnes patří zejména moravská národní opera Její pastorkyňa, duchovní kantáta Glagolská mše na původní cyrilometodějský text, orchestrální skladby Taras Bulba a Sinfonietta, mužské sbory na slova Petra Bezruče a cyklus klavírních skladeb Po zarostlém chodníčku.

Janáčkův osobní život nebyl příliš šťastný. Ve svých jedenácti letech musel opustit rodné Hukvaldy a odejít do augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně. Krátce nato mu zemřel otec a zabezpečení jeho další existence se se ujal strýc Jan, působící v té době jako farář ve Vnorovách u Veselí na Moravě. V sedmadvaceti letech se oženil, jeho manželkou se stala ještě ne šestnáctiletá Zdenka, dcera ředitele učitelského ústavu v Brně. Zdálo se, že manželství by mohlo být šťastné, ale jak plynul čas, povahová odlišnost obou manželů se stávala stále zřejmější, až vyústila v krizi. Přesto spolu žili do konce Janáčkova života. Narodily se jim dvě děti nejprve Olga, po šesti letech pak Vladimír. Tady se musel Janáček vyrovnat se svým největším životním neštěstím. Nejprve zemřel ve věku dva a půl roku jeho, jak začínalo být zřejmé, hudebně nadaný syn a v nejkrásnějším období života, ve svých dvacíti letech, opustila své rodiče i milovaná Olga.

S nemenšími nesnázemi, s jakými se vyrovnával v osobním životě, se musel potýkat i při své tvůrčí práci. Na rodné Moravě mu počátkem ledna 1904 otevřela dveře k všeobecnému uznání premiéra opery z domácího moravského prostředí Její pastorkyňa. V Čechách, a zvláště v Praze, však trvale narážel nejen na nepochopení, ale přímo na četná nepřátelství. Jeho největším hudebním kritikem, který pak svými názory silně ovlivňoval obecné mínění Pražanů o Janáčkových tvůrčích schopnostech, byl profesor Karlovy univerzity a pozdější ministr Gottwaldovy komunistické vlády Zdeněk Nejedlý. A nemenším Janáčkovým příkrým oponentem, odmítajícím uznat jeho genialitu, byl šéf opery Národního divadla v Praze Karel Kovařovic. Nejedlý označoval Janáčka za velkého hudebního diletanta a ještě v době, kdy byl uznáván už i ve světě, označuje jeho nápěvkovou tvůrčí metodu jako hudební primitivismus. Janáčkovu uměleckou osobitost definuje takto: „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivismu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne. Janáček je největším diletantem v hudebním myšlení ze všech našich hudebníků, jakého jsme kdy měli“ A dále mu vytýká „nechuť k myšlení a neschopnost hlubšího citu“. Konkrétně např. Pastorkyni posoudil jako „drama bez hlubších citových tónů, v němž to, co se děje v nitru postav, je nám lhostejné nebo nejasné“. A dílo pro něj zůstává již natrvalo „osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“.

V souladu s tímto postojem hodnotí pak Janáčka i Kovařovic (*Praha 1862), když jeho tvorbu označuje jako „podivnou směs snahy po docela nové novosti“ a výplod krajního primitivismu“. I když v Brně byla Janáčkova Pastorkyňa přijata s obrovským nadšením, Kovařovicem bylo dílo znovu a znovu vraceno jako „zcela nevhodné k provedení“. Jako hlavní argument opakovaně uváděl, že musí přednostně nastudovat a uvést na scénu opery jiných, lepších mistrů, například Divou Báru operetního skladatele Rudolfa Piskáčka nebo Novákovu „operu“ Bouře, což však vůbec není opera, ale kantáta.

Co vedlo tyto dvě osobnosti pražského hudebního života k tak příkrému odsudku? Janáček sám se domníval, že jedním z hlavních důvodů je to, že svou tvorbu zaměřuje na rodnou Moravu. K této domněnce ho vedly výroky Nejedlého (, který ho vytrvale označoval za moravského separatistu. Např. v knize Česká moderní zpěvohra po Smetanovi označuje Janáčka jako člověka, který „má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické“! Nutno v této souvislosti připomenout, že oba tito kritikové nepocházeli z Moravy, ale z Čech, a zvláště u Nejedlého, jak se potom ukázalo v přelomovém roce 1948, byli kulturně i politicky zakotveni v České kotlině.

Ještě ale možno připustit jeden zavrženíhodný důvod,V lednu 1887 byla v Brně uvedena Kovařovicova nepříliš vydařená opera Ženichové a Janáček si ji v brněnských Hudebních listech dovolil poměrně nepříznivě zkritizovat. Jak napsal ve svém Kantoru Halfarovi Petr Bezruč, jsou hříchy v katechizmu, co se nikdy neodpustí. Dnes však ani mnozí muzikologové nevědí, že dotyčná opera vznikla.

A Nejedlý? U toho zřejmě zbytněla solidarita s Bedřichem Smetanou, oba rodáci z Litomyšle, a česká národnostní ješitnost. I v tomto případě sehrála zřejmou svou roli Janáčkova kritika. Ani zde nešlo o maličkost, Janáček se opovážil kriticky posoudit „veledílo“ Bedřicha Smetany, operu Libuše. Stojí za to tuto kritiku, jak ji později v Brněnské Hlídce připomenul s komentářem sám Janáček. zde ocitovat: „Toho neblahého 3.ledna 1909 jsem se ocitl na Smetanově Libuši. A nebyl jsem spokojen! Nesdílel jsem všeobecné nadšení, vždyť tu bylo tak málo plného života! U mohyly jsem neslyšel tón ponurého pralesa, byl to spíš lepenkový obraz než skutečná příroda! A což postavy, Lubor, Krasava, Šťáhlav, Chrudoš, Radmila? Jejich hlasy a zpěvy se dmuly jednostejně a překypovaly jen svými vnitřními vášněmi, aniž by se zároveň chvěly ponurostí mýtického dějiště. Byly to spíš loutky smýkané na provázku než dramaticky jednající postavy. Zvláště Krasava mi připadla divadelně strojená, jakoby byla automatem z Hoffmannových povídek. Nezaujal mne ani nedramatický Přemyslův zpěv Ó vy lípy a přímo mne pobouřilo kvarteto ženců. Cožpak takhle stylizovaně by se mohli někdy ženci veselit? Vždyť to je karikatura skutečnosti. Proč si Smetana neposlechl třeba výkřiky mužů na náplavce v Podskalí při nakládání ledu? Načrtl jsem si pár jejich nápěvků a podložil je akordy. Bylo to hned cosi jiného než Smetanův nerealistický sbor ženců. Své názory jsem si nenechal pro sebe a oheň byl na střeše… A já tak měl rázem v Nejedlém krutého odpůrce nadosmrti.

Nutno však dodat, že ne všichni lidé žijící na západ od Moravy, Janáčka kritizovali a zesměšňovali. Jedním z těch, kdo si ho naopak nesmírně vážili, byl Karel Čapek. O Janáčkovi napsal: „Je o šestatřicet let starší než já, a hle jak svěže, bystře, neúnavně hovoří! Vždyť tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“. Souhlasil, aby Janáček převedl činoherní formu hry Věc Makropulos do operního zpracování, a když se potom jednoho z představení zúčastnil, skromně poznamenal: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke která jsem měl tu čest dát tak trochu podnět.“

A ještě na závěr: v pondělí 13. srpna 2018 byla v Jablonném v Podještědí z podnětu dr. Libuše Ďurďové, členky Morvskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění sloužena za Leoše Janáčka mše svatá.

Follow

Follow

Petr Michek, 2. srpna 2018

Dne 28. března 2018 uveřejnila analytička Lenka Zlámalová na serveru Echo24.cz článek pod názvem „Z Česka se stal krmelec Evropy“. Cituje tu názory francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který na základě veřejně dostupných údajů z Eurostatu došel k jednoznačnému závěru, že společná Evropa je dobrá jen pro některé a jiným, například České republice, přímo škodí!
Pikkety to vysvětluje tím, že si zde bohatší západoevropské země, zejména Německo, udělaly z východoevropských zemí de facto kolonie, odkud odvážejí bohatství, které významnou měrou přispívá k jejich vysoké životní úrovni. A tato skutečnost naopak přispívá k udržování nízkých platů v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Thomas Piketty srovnal veřejně dostupné údaje a statistiky jednotlivých středoevropských zemí, ze kterých zjistil, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku, do západoevropských zemí a kolik naopak na dotacích z Evropské unie přišlo do středoevropských zemí a dospěl k závěru, že největším poraženým je z celé střední Evropy Česká republika. Ekonom Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo popsal slovy, že jsme „největším krmelcem Evropy“.
Důsledkem je, že se u nás západní investoři chovají jako novodobí koloniální páni. Vytěží levnou pracovní sílu a zisky si odvezou domů. Podle oficiálních statistik Eurostatu odešlo, bylo vyvezeno, z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách 7,6 % HDP, což znamená, že z České republiky bylo vyvezeno 2 biliony a 252 miliard korun! Naopak z evropských dotací a fondů jsme za tu dobu obdrželi pouze 1,9 % HDP, což v číslech znamená, že jsme obdrželi pouze 563 miliard korun. Takže jsme dosáhli rekordního mínusu 1689 miliard korun za posledních sedm let. Roční mínus dosahuje výše 241 miliard korun. V poměru k výkonu naší ekonomiky jsme získali zpět nejméně z celé střední Evropy, ale na ziscích se odtud vyvezlo nejvíce. Pokud by se vyvezené finance rozdělily na platech mezi cca pět milionů pracujících v ČR, tak by průměrný plat mohl být o čtyři tisíce větší, což je sice lákavé, ale neuskutečnitelné, neboť investoři pracují pro zisk. Jedinou možností, jak tuto nerovnost zmírnit, je zavedení sektorové daně, která by, podle bývalého středočeského hejtmana a exposlance MUDr. Davida Ratha, jenž kandiduje za Českou suverenitu v letošních senátních volbách, mohla dosáhnout výše až 70 miliard ročně, což by výrazně podpořilo státní rozpočet.
Pravicoví politici většinou sektorovou daň odmítají a uvádějí tisíce námitek, proč sektorovou daň nezavádět. Přitom sektorové daně nejsou neobvyklé a sektorovou daň mají zavedenu v různých oblastech již Francie, Španělsko, Rakousko, Slovensko i Maďarsko a úspěšně se tak brání vývozu kapitálu ze svých zemí. Minulá vláda, pod vedením Bohuslava Sobotky, zvažovala zavedení sektorové daně v některých odvětvích, ale koaliční partneři ANO a KDU-ČSL byli proti.
Sektorová daň bývá zaváděna v odvětvích, která mají abnormálně velké zisky, např. v bankovnictví, pojišťovnictví, energetice, telekomunikacích či automobilovém průmyslu. Zisky bank jsou v České republice v porovnání s evropským průměrem více než dvojnásobné. Bohužel všechny jsou v cizích rukách a jejich zisky plynou do mateřských společností v cizině. Proto nelze zavírat oči nad skutečnostmi, že v posledních letech odtekla z bank působících v České republice více než polovina zisků do zahraničí. Přitom je známo, že u nás chybí daň z přidané hodnoty finančních služeb v jakékoliv formě. A to je nutné napravit. Vždyť ve většině států Evropské unie je již sektorová daň na finanční sektor uvalena. Tak proč máme být výjimkou a nadále zůstávat v roli podřízené kolonie či banánové republiky, která financuje své zahraniční vlastníky.
Skutečnost je taková, že všechny banky v České republice byly privatizovány zahraničními společnostmi. Ani v jedné bance nemá stát významný podíl a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Stát tak nemůže ani garantovat úspory našich občanů, protože prodal i Českou spořitelnu!
Nám zde dnes schází velká domácí banka, s vlastním kapitálem, která by podporovala rozvoj podnikatelské sféry na našem území.
Za tímto účelem je potřeba vytvořit legislativní prostor pro vznik Etické či Bezúročné banky, která by rozvoj malého a středního podnikání podpořila. Rovněž lze vytvořit, podle vzoru německých Landesbanken – zemských bank, zemské nebo krajské banky, což by vedlo k posílení rozvoje regionů (krajů, nebo ještě lépe historických zemí). Zde se přímo nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, což, jak je známo z Rakouska či Německa, je nejlevnější způsob řízení veřejné správy.
V devadesátých létech byl příchod zahraničního kapitálu do České republiky vítán se slávou. Zahraniční partneři byli zahrnováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a veškerou podporu. Důsledkem této politiky je skutečnost, že ze 150 velkých firem v České republice je reálně cca 70% v rukou zahraničního, převážně německého, kapitálu! Cizím majitelům tedy patří 70 % největších firem, které tak ovlivňují cca polovinu naší ekonomiky. Ale platy našich zaměstnanců nedosahují ani 60 % výše platů německých dělníků, přičemž produktivitu práce máme mnohdy lepší! Tomu se říká neokolonialismus.
Česká republika přitom není schopna provést zdanění vytvořených zisků, zabránit vyvádění financí v rozporu s českými daňovými předpisy mimo území České republiky a nedaří se to ani u peněz, které pocházejí z trestné činnosti.
Proto jsem pro zavedení sektorové daně v uvedených odvětvích a její důsledný výběr Finančním úřadem. Když daně musí platit naši podnikatelé, tak by je také měli platit i zahraniční majitelé a část zisků by měli znovu investovat v ČR. Měly by zde platit stejná práva, ale i stejné povinnosti pro všechny podnikající subjekty.

Follow

Follow

Petr Michek, 10. července 2018

Ministr vnitra německé vlády Horst Seehofer se v minulých týdnech dostal do konfliktu s kancléřkou Angelou Merkelovou ve věci přijímaní dalších imigrantů do Spolkové republiky Německo a dokonce prohlásil, že s ní už nemůže dál spolupracovat. Jablkem jejich sporu je rozhodnutí, zda běžence rovnou vracet na německých hranicích do té země Evropské unie, kde byli při vstupu do Evropy registrováni, což by bylo v souladu s evropským právem a nebo je dál přijímat bez kontrol v Německu a obcházet tak unijní předpisy.

Sám H. Seehofer musí mít Merkelové plné zuby, neboť nedávno mu potopila jeho klíčový plán o 63 bodech na řešení migrace. Nejprve neustále opakovala my to zvládneme, a když migraci nezvládla, tak se snažila vnutit ostatním zemím EU povinné kvóty na přijímání migrantů, které Německo přijalo. Migranti většinou nepracují, někteří se registrují na více místech pod různými jmény a vždy inkasují sociální podporu. Tak kde je ta německá důslednost a preciznost?

Místo, aby se Německo podílelo s Itálií, Francií a Španělskem na ochraně vnějších hranic EU, snížilo lukrativní sociální dávky, které běžencům poskytuje a dodržovalo platné unijní předpisy, tak se snaží tuto zátěž, která vznikla právě pozváním imigrantů A. Merkelovou, přenést na ostatní státy EU, jmenovitě na Polsko, Slovensko, Maďarsko a Českou republiku, které svorně tento diktát, a de facto skrytou islamizaci svého území odmítají.

Obliba Merkelové klesá také díky narůstající kriminalitě, kterou imigranti, nekontrolovatelně vpuštěni do Německa, na jeho území páchají. Blíží se krach migrační politiky, kterou Merkelová prosazuje a ta vede zápas o svou politickou budoucnost. Proto hledá podporu pro svou politiku i u potomků sudetských Němců.

Při svém vystoupení dne 20. června 2018 v Berlíně k poválečnému odsunu Němců ze střední a východní Evropy řekla, „…rozpoutání nejkrvavější války v dějinách, ba ani všechny zločiny nacistů, nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění“.

Takovou nehoráznost si za uplynulých 73 let nedovolil žádný německý kancléř. Všichni si byli vědomi toho, co Německo svým sousedům způsobilo, a také věděli, že odsun se konal na základě rozhodnutí čtyř vítězných velmocí, které válku s nacistickým Německem vyhrály.

Jenže Merkelová v touze po hlasech potomků sudetských Němců není sama. Například státní tajemník německého spolkového ministerstva vnitra Stephan Mayer, jinak významný funkcionář ve Svazu vyhnanců a člen Sudetoněmecké rady v minulosti (v roce 2015) na sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Augsburku, problematiku tzv. „Benešových dekretů, správně dekretů prezidenta republiky“, znovu otevřel. Doslova řekl: „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety, za což sklidil potlesk několika stovek přítomných. Vyjádřil také stanovisko, že dekrety odporují mezinárodnímu právu, v čemž se naprosto mýlí.

Dnešní německý spolkový ministr vnitra a bývalý předseda bavorské zemské vlády Horst Seehofer tehdy v Augspurku prohlásil: „70 let od války znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se z nich psanci. Byli vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby….Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: Vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii, zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností“.

A na tyto srazy potomků sudetských Němců jezdí naši politici (např. Herman či Bělobrádek) a k těmto vysloveným lžím mlčí!!!
Nikdo z nich nepřipomenul, že na podzim roku 1938 byli z českého, moravského i slezského pohraničí vyhnáni naši obyvatelé. Nikdo z nich nezmínil, že „díky“ nacistickým válečným zločinům přišla naše republika o cca 360 000 svých obyvatel, nemluvě o miliardových škodách, které druhá světová válka, kterou rozpoutali právě Němci, přinesla. Nikdo z nich se nezmínil, že Německo nám dodnes dluží válečné reparace !
Je známou skutečností, že představitelé sudetských Němců už dlouhodobě usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Je to součást jejich dlouhodobého plánu, který má sloužit k znovuzískání jejich majetků, které rozhodnutím Postupinské konference byly dány Československu jako malá náhrada za utrpěné válečné škody.

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, DrSc., výslovně uvádí. „Dekrety prezidenta republiky…vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům a po válce postavily základy obnovy demokratrického státu…Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku… Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratrické Evropě nemyslitelné“.

Škoda, že naši čelní představitelé v minulosti k těmto požadavkům sudetských Němců mlčeli. Ministerstvo zahraničí naší republiky by mělo u německé vlády protestovat, proti takovému zkreslování historie a odmítnout pokusy sudetských Němců o rozdmýchávání nenávisti. V rámci dobrých sousedských vztahů a společné budoucnosti v EU, by samotní Němci měli tyto excesy odmítnout!

Follow

Follow

Před více než 117 lety zemřel velký Moravan, který má být a který také téměř byl zapomenut. Přestože se největší měrou zasloužil například o nebývalý pozitivní posun v životě nejen moravského lidu – o zrušení roboty.

Usiloval i o zrovnoprávnění našeho slovanského jazyka, češtiny a moravštiny s němčinou a částečně se mu to i povedlo. Muž, bez kterého by Brno nebylo tak výstavné. Upřímně řečeno, nevoněl dost prvorepublikové reprezentaci i poúnorovým komunistickým vládcům a nehodí se do krámu ani naší polistopadové nomenklatuře, která si ponechala a v něčem ještě posílila komunistický centralismus. Nehodil a nehodí se, protože prosazoval pro Moravu spravedlnost a právo, kdykoli jí to bylo upíráno, nebo kde jí přirozeně patřilo.

Svobodný pán JUDr. Alois baron Pražák se narodil 21. února 1820 jako syn hradišťského měšťana Augustina Pražáka v domě č. 89 na Mariánském náměstí. Dnes je to dům č. 71.

Tento uherskohradišťský rodák si již od studií, kdy se začal aktivně stýkat s moravskými vlastenci, uvědomoval svůj slovanský původ a především své moravanství. Není bez zajímavosti, že s moravštinou se v dětství setkával pouze prostřednictvím moravsky hovořícího služebnictva. Na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, kde započal svá studia, vyučovalo se sice německy, ale vlivem k češství a k moravanství hlásících se některých spolužáků si začal osvojovat svou příslušnost ke slovanskému národu. Na brněnské filosofii se u něj díky vlivu Matouše Klácela a Řehoře Volného objevily první známky vlasteneckého cítění, které se dále rozvíjelo při právnických studiích v Olomouci.

Když byl v roce 1848 spolu se svým otcem, uherskohradišťským měšťanem Augustinem Pražákem, zvolen za královské město Uherské Hradiště poslancem do moravského stavovského sněmu, rád tuto poctu přijal. Právě na půdě sněmu Markrabství moravského se velmi horlivě začal zasazovat o práva markrabství. Proti politickému a organizačnímu splynutí Moravy s Čechami vystoupil s takovou razancí, že dokázal rozhodující měrou ovlivnit i názor ostatních poslanců, kdy pouze 6 poslanců hlasovalo proti. JUDr. Alois Pražák se tak vyslovil za požadavek autonomie Moravského markrabství, které bylo vždy nezávislé na Čechách a spojení s Čechy by dle Pražáka znamenalo porušení jednak moravské ústavy, jednak samostatnosti země. Důsledkem Pražákovy promoravské orientace byla neúčast na Slovanském sněmu v Praze v červnu 1848. Naopak, ve stejné dny se zúčastnil zasedání moravského zemského sněmu, na němž tento uherskohradišťský rodák prosadil zrušení roboty. Tím se stal tak známým, že byl zvolen za Moravany do rakouského říšského sněmu, přeloženého v listopadu 1848 do Kroměříže.

Roku 1849 stál Pražák u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje, z níž později vznikla Matice moravská. Roku 1861 založil Moravskou národní stranu. Se skupinkou přátel, zejména s Janem Helceletem, P.Ignácem Wurmem a Františkem Antonínem Mathonem, vytvořil volební výbor, který vydal předvolební prohlášení. Jeho zveřejnění umožnil redaktor Jan Ohéral, který je otiskl v Moravských novinách, jediném slovanském politickém listu na Moravě. Straně nepřinesly volby do zemského sněmu významný úspěch, v březnu 1861 se však na Moravě zrodila moderní česká politická reprezentace, která nadále usilovala o co největší zastoupení v zemském sněmu a o uznání jazykové i národní samosprávy Moravy.

Po politických neúspěších při jednáních s vídeňskou vládou v roce 1863 setrvali čeští představitelé v pasivní rezistenci. Moravané však pod vedením Pražáka v roce 1874 vstoupili do říšské rady a Alois Pražák se v roce 1879 stal ministrem bez portfeje. Když se Češi konečně probudili z letargie a obeslali říšskou radu, stal se Alois Pražák v Taafeho vládě ministrem spravedlnosti. Z titulu své vládní funkce se významně podílel na přípravě tzv. Stremayerových jazykových nařízení, jež měla být prvním krokem ke zrovnoprávnění slovanského jazyka s němčinou na Moravě i v Čechách. To se mu částečně povedlo alespoň v justici, kdy v tzv. vnějším styku se vedle němčiny používaly i čeština a moravština. Pražák byl i jednou z vůdčích postav punktačních jednání roku 1890. Když tato jednání nakonec zkrachovala, dvaasedmdesátiletý Pražák odešel z vlády i z aktivní politiky. I po odchodu do soukromí prosazoval neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení Moravy i Čech v rakousko-uherské monarchii. V té době byl již povýšen do šlechtického stavu a byl členem panské sněmovny až do své smrti 30. ledna 1901.

Bylo vyhověno jeho přání být pohřben v rodinné hrobce v Mařaticích, kde je hrobka rodiny Pražáků dominantou mařaťského hřbitova. Tvůrcem náhrobku je s vysokou pravděpodobností varnsdorfský rodák, žák a později také člen Vídeňské akademie, sochař Vincenc Pilz, který vytvořil mnoho alegorických a mytologických soch a podobizen, a který také vystavoval na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Náhrobek, který silně narušil zub času a kterému hrozilo zhroucení, byl nákladem města v roce 2010 opraven kameníkem Petrem Hubáčkem z Nedachlebic.

JUDr. Alois Pražák se přátelil s řadou osobností. Mezi nejznámější patří např. K.H.Borovský, F.Palacký či F.L.Rieger. Výrazně ovlivnil výstavbu Brna, které by bez něho vypadalo asi poněkud jinak. Podílel se na budování Okružní třídy po zbourání městských hradeb, jejíž součástí je dnešní Husova, dříve Eliščina ulice. Bez něho by nestál Besední dům, či dnešní Moravská galerie. Ta sídlí právě v Pražákově paláci, který, stejně jako Besední dům, projektoval významný zastánce ideálu řecké renesance, architekt Theofil Hansen. Palác obývala rodina Pražáků až do jeho znárodnění, či spíše uloupení komunistickým režimem. Pražák rovněž inicioval a organizačně zajišťoval vybudování brněnské městské nemocnice U svaté Anny, jejíž projekt zadal rovněž Hansenovi.

Proto se nelze divit, že JUDr. Alois baron Pražák je čestným občanem Brna, Pardubic, Blanska a samozřejmě Uherského Hradiště. Městské zastupitelstvo Uherského Hradiště mu udělilo čestné občanství dne 25. 9. 1890.

Alois Pražák, jak bylo zmíněno, je pochován na městském hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Věnujte alespoň na dálku krátkou pietní vzpomínku této velké uherskohradišťské a zejména moravské osobnosti. A záleží-li vám na rodné zemi a vlasti Moravě, snažte se podle svých schopností a možností konat pro obnovení práv Moravy co půjde – tak, jak se o to snažil i Alois Pražák.

Zdroj: Přednáška Muzejního spolku v Uherském Hradišti u příležitosti výročí narození A. Pražáka

Follow

Follow

Poslední říjnové dny roku 1918 procházeli obyvatelé Čech, Moravy a Slezska i Slovenska neobyčejným vzrušením. Všude kolem bylo z očividných příznaků patrné, že rakousko-uherská monarchie, hospodářsky i politicky zcela vyčerpaná z předchozího víc jak čtyřletého válčení, prodělává poslední okamžiky své několikasetleté existence. Cosi výjimečného viselo ve vzduchu, něco, co přichází jen jednou za celé generace. Nikdo nepochyboval, že znovuoživení české státnosti je po třistaleté odmlce na dosah ruky. Proto vyhlášení republiky Národním výborem 28. října 1918 bylo přijato s těžko představitelným nadšením, méně už s překvapením a v průběhu dne se rozneslo po všech historických českých zemích.

Také do Těšínského Slezska se zpráva dostala téhož dne navečer telegramem z Prahy s výzvou českému obyvatelstvu, aby ve městech a obcích zakládalo národní výbory jako orgán lidové samosprávy a odstraňovalo veškeré instituce c. a k. monarchie. Další výzvy se týkaly českých důstojníků, aby přebírali velení v dosavadních rakouských jednotkách a z českých vojínů organizovali oddíly věrné vyhlášené republice. Totéž se týkalo i velitelů četnických stanic a náčelníků policejních komisařství.

Už následující den 29. října vzniká prozatímní Národní výbor pro Slezsko a ustavují se okresní národní výbory ve městech Fryštátu, Orlové, Těšíně a Slezské Ostravě. 31. října se utváří společný orgán pod názvem Zemský národní výbor pro Slezsko jako vykonavatel moci svrchovaného Národního výboru v Praze. Ve svém samostatném provolání seznamuje obyvatelstvo s ustavením republiky, vyzývá ke klidu a k tvořivé práci pro nový stát.

U českých důstojníků se výzva z Prahy setkala s ohlasem. Již 1. listopadu za účinné podpory Zemského národního výboru (dále jen ZNV) mnozí z nich přebírají velení nad ostravskou posádkou a internují své představené a kolegy německého původu, kteří zůstávají loajální staré monarchii. Vítanou posilou jsou jim čeští vojáci, vracející se přes území Polska ze zhroucené východní fronty. Vojáci českých oddílů zdobí čepice uniforem trikolorou a pod velením svých krajanů důstojníků se ujímají ostrahy dolů, hutí a jiných průmyslových objektů, zatímco jiní obsazují četnické stanice, aby společně s českými četníky dbali o veřejný pořádek.

Stejnou činnost však vyvíjejí i na druhé straně, na území Polska, které se také vrací na scénu evropských států po více jak stodvacetileté nepřítomnosti. Polský národ má za sebou mnohem strastiplnější a složitější vývoj jak český, i když jeho historický zánik netrval ani polovinu doby, po kterou žili pod habsburským žezlem Češi. Polsko bylo po postupném trojím dělení, které se odbylo v druhé polovině 18. století, rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko a nezachovalo si celistvou územní podobu. Ani v jednom z uvedených států nezískali Poláci taková práva a výsady jako Češi za Habsburků. Jejich další národnostní vývoj a touha po právu na sebeurčení probíhaly odděleně a měly rozdílné koncepce. Proto i jejich odboj v průběhu světové války byl nevýznamný, s mlhavou představou o budoucím uspořádání. Nejkonkrétnější cíle polského exilu se daly vyjádřit v podobě státu, vydržovaného dobrou vůlí mocných sousedů, kteří je kdysi o svobodu připravili, a jenž by obsahoval jen menší část území s obyvateli polského původu, než mívala jejich vlast v posledním roce své existence 1795.

Ještě v období války spekulovaly ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko o zřízení vazalského státu na území Haliče, Horního Slezska a Pomořanska a z části tzv. Velkopolska, získaného válečnými úspěchy na Rusku. Z opačného hlediska tak uvažovala až do revoluce v roce 1917 vláda v Petrohradě, když měla na mysli Velkopolsko a východní Halič, kterou přechodně obsadila. Není bez zajímavosti, že na území ruského Polska, v posledních válečných měsících obsazeného vojskem císařského Německa, vznikaly legie pod velením pozdějšího polského státníka generála Józefa Pilsudského, které bojovaly po boku Rakušanů a Němců s povzbudivou vyhlídkou, že po porážce se samostatné Polsko stane skutečností. Bezpochyby v tom sehrával významnou roli odvěký polský antagonismus vůči Rusům a Ukrajincům, který měl hlubší kořeny než odpor proti Němcům. Proto také na rozdíl od českých historických zemí nemělo Polsko na podzim roku 1918 žádné hranice a veškeré odkazy na stav z roku 1722, kdy došlo k jeho prvnímu dělení, se ukázaly stejně nereálné až absurdní jako argument poukazující na rok 1795, kdy stát zanikl.

Podobně jako v českých zemích vznikají i na polském území prozatímní orgány lidové samosprávy, tzv. Rady Narodowe (dále jen RN), a jejich vrcholný orgán se ustavuje ve Varšavě dokonce dříve než v Praze, už 19. října, den po památném vyhlášení prezidenta USA o právu na sebeurčení utlačovaných národů v Evropě. RN postupovaly podle jednoduché zásady: zakládaly se všude, kde byla patrná přítomnost polsky hovořícího i smýšlejícího obyvatelstva, bez ohledu na dosavadní politické rozhraničení a ve stejném duchu se v první dny po převratu postupovalo i ve struktuře soudnictví, školství, správy železnic i spojů.

Zatímco Češi se důsledně řídili historickou daností, prosazovali Poláci zcela jednoznačně
stanovisko etnografické. Na mínění německé nebo šlonzácké menšiny se ani z jedné strany nebraly žádné ohledy. Němci nadto patřili k poraženému národu, jemuž nezbývalo, než trpně vyčkávat, jak velmoci, resp. nástupnické státy rozhodnou o jejich osudu. Zakládání výborů samospráv na obou stranách vytvářelo předpoklad k brzkému střetnutí zájmů, a jak se ukázalo, došlo k němu již na rozhraní října a listopadu v celé oblasti Těšínska.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 26. června 2018

„Proč ta láska k Moravě ?“ ptá se katolický kněz Zbigniew Czendlik v nedělním pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“. Ptá se svého hosta, Slováka Juraje Flamika. Stavaře a ekologa, s celou rodinou trvale žijícího v bývalé moravské metropoli – Brně.

„Jednak jsem v podobném prostředí na Slovensku vyrostl. Ale doopravdy to začalo mou profesí, protože já, jako stavař, jsem se věnoval obnově památek. A když jsem se dostal na Moravu a do té moravské krajiny a viděl jsem v jak zuboženém stavu jsou ty lidové památky, tak to byl jeden z momentů, kdy jsem si řekl – je potřeba něco pro to udělat! Konkrétně šlo o vinařské a vinohradnické stavby, kterým obvykle říkáme vinné sklípky a vinné sklepy.

Tak jsme v roce 97 vymysleli a zahájili takový projekt – Moravské vinařské stezky.

A to je o tom, rozšiřovat tu individuální, šetrnou formu turistiky. Aby se lidé dostali k malým vinařům, aby pochopili v čem je to kulturní dědictví, v čem jsou ty tradice. No a to samozřejmě vyžaduje rozvoj služeb. Takže po vybudování sítě cyklistických stezek přišel projekt Turisté vítáni, který byl na zvýšení kvality služeb zaměřen. Potom to byly Sklepní uličky a Festival otevřených sklepů …

Tak jsem se bezděčně dostal i do Guinessovy knihy rekordů. Jako člověk, který se zná a potykal si se všemi moravskými vinaři. Ale samozřejmě se znám díky svému působení i se všemi starosty v oblasti.“

Poté se jak host, tak moderátor shodli na tom, jak zkreslený je často pohled zvenčí na život ve vinorodé oblasti Moravy a na vinaře samotné a jejich rodiny. Málokdo, kdo tam nežije, si umí představit kolik práce představuje výroba vína. Od péče o révu až po hotové víno. A že ani v zimě v tomto směru není klid a oddech.

Moderátor a katolický kněz, Zbigniew Czendlik, se napůl v žertu a napůl vážně zmínil o cestě se svými ovečkami na jih Moravy, kde navštívili i vinný sklípek. A popisoval to jako zázrak, kdy není potřeba jezdit do Lurd či Fatimy. Protože i ve sklípku se při dobrém víně a moravských národních písničkách „odhazovaly francouzské hole“…

Od „moravských zázraků“ přešel moderátor na oblast, která mu, jako katolickému knězi, je blízká. Zeptal se hosta, Juraje Flamika, na Moravskou svatojakubskou cestu.

Jde o historickou síť dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii.

Host odpověděl, že tato „Moravská svatojakulbská cesta už existuje. Na tento velmi starý spirituální turistický /poutní/ projekt, který byl živý ve Španělsku, Portugalsku a Francii se dnes již napojila téměř celá Evropa. Rakousko, Německo, Polsko.

A právě Moravská svatojakubská cesta, vedoucí napříč Moravou, spojuje Polskou svatojakubskou cestu s tou Rakouskou.

Věřím, že se na Moravě dočkáme i jiných „zázraků“, než o kterých se hovořilo v pořadu. Obnovy zemského /spolkového/ zřízení, tolik potřebného pro oživení hospodářství celého státu, i uznání přirozené moravské národnosti, včetně všech práv moravskému národu přináležejících.

Volně zpracováno z části pořadu, která byla zaměřena na Moravu, http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3982114 a doplněno komentářem.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 21. června 2018

Už jsme vícekrát psali o tom, že se Morava – Moravské markrabství, vyvíjela samostatně, odděleně od sousedních Čech – Českého království. Jak také jinak, když obě země – státy, byly na sobě nezávislé, byť byly společně členy větších soustátí? Koruny české, zastřešené pouze panovníkem, později Rakouské monarchie? Když ještě v 17. století mezi Čechami a Moravou byla hlídaná hranice, na které se vybíralo i clo?

Obě země měly samostatnou církevní provincii, vlastní sněm, vlastní zemské patrony, vlastní legendy kdo přijde v době největšího nebezpečí zemi zachránit. V Čechách to byl sv. Václav se svým vojskem, na Moravě král Ječmínek. I jazykové výrazy a nářečí sledovaly zemskou hranici. Až na jednu výjimku, kdy se jednalo o panství, které leželo přímo na hranici a zasahovalo jak do Čech tak na Moravu. I moravské národní kroje a písně jsou odlišné od těch českých. A velmi. Moravané sami sebe považovali za samostatný moravský národ. Mnozí obyvatelé Moravy se Moravany cítí i dnes. Nikoli Čechy. Je na tom něco divného, když se moravské společenství kulturně samostatně vyvíjelo více než tisíc let? A teprve v polovině 19. století, po „výbuchu“ nacionalismu v Evropě, který následně leckde přerostl do šovinismu, začal umělý tlak zvenčí, ze strany českých obrozenců, na „počeštění“ Moravanů?

Je tedy s podivem, že i moravská kuchyně byla jiná než česká? Dodnes to lze v receptech vysledovat. Je rozdíl například i mezi tím, jestli vaříme „české“ či „moravské“ zelí.

Rozdíl najdeme i u pečiva. Na Moravě máme koláče, jejichž název je odvozen od kulatého tvaru. V Čechách máme buchty, kde název je odvozen od puchření či bubření – nabývání na objemu. Obojí pečivo je přece z kynutého těsta.

A proč jsou moravské koláče „dvojctihodné“? Toto označení má svůj původ v tom, že naše, moravské koláče mají dvojí sladkou náplň. Jednu uvnitř, zpravidla tvarohovou, ale není to pravidlem. A druhou na povrchu, uprostřed koláče, to byla zpravidla povidla. Ale kombinoval se i mák, ořechy vlašské i lískové a jiné, často ovocné náplně. Do koláčů se dříve dávalo husí sádlo, kterého bývalo dost a dodávalo koláčům vláčnost.

Na Moravě bývalo zvykem podávat poměrně dost sladkých jídel. Kaší i nákypů. Moravská pranostika říká, že „chlapi nesmějí padat z gatí“. Že musejí být statní, práce bývala těžká a muži museli mít sílu. Ale ani po hlavním jídle, které nebylo sladké, nechybělo na závěr něco sladkého.

Třeba právě moravský koláč.

Follow

Follow

Jindřich Žaludek, 9. dubna 2018

Významná hora Klášťov

Stejně tak je pojmenovaná kapitola knihy dr. Jaroslavy Grobcové Magické země Morava a Slezsko, K pramenům života na straně 154.

Hora Klášťov je opravdu významná.

Možná zklamu vyznavače romantického pohanského kultu, ale význam Klášťova spočívá úplně v něčem jiném, než zmiňuje tato kapitola. Jeho význam spočívá nikoliv v tom, že by byl kultovním místem, ale v tom, že Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm a také tím, že kromě nálezů z doby halštatské se na terase pod vrcholovou partií nalezly jedinečné archeologické objevy z doby starých Moravanů, které jsou zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Tyto nálezy svědčí o původním předpokladu nejvýznamnějšího moravského archeologa období konce 19. a první poloviny 20. století a zkušeného terénního praktika Inocence Ladislava Červinky, že se jedná o útočištné hradiště, nikoliv nějaké kultovní místo. Způsob uložení souborů železných předmětů svědčí o tom, že to nebyly obětiny, jak popustil uzdu fantazii archeolog dr. Jiří Kohoutek, ale uschované předměty, které byly zřejmě ukryty do země v době nebezpečí a měly být opět nalezeny. Byly totiž přikryty plochým předmětem, jako např. žernovem, plochým kamenem nebo např. plochou mísou slezského tvaru. Železo bylo totiž cenný strategický materiál a železné sekerovité hřivny byly dokonce používány jako směnné platidlo.

Dr. Jiřího Kohoutka jsem znal osobně a jeho přátelská povaha a nadšení pro archeologii celým svým srdcem způsobily, že občas zabrousil do oblasti hypotéz. Jeho hypotéza se pak bohužel rozšířila i mezi vyznavače starých pohanských tradic, kteří tuto hypotézu brali nikoliv jako domněnku či předpoklad, jehož závěr není možno považovat za dokázaný, ale nekriticky ihned jako hotovou věc. Většina archeologů však bere archeologické nálezy podstatně střízlivěji. Občas se názory dr. Jiřího Kohoutka dostaly i do propagační literatury, bohužel i s některými nepřesnostmi, ať už ojediněle jeho vlastními nebo převážnou většinou zkomolenými až samotnými autory propagační literatury. Protože mám k dispozici závěrečnou zprávu Ústavu památkové archeologické péče a bakalářskou diplomovou práci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ústavu archeologie a muzeologie, jsem rovněž v občasném kontaktu s lidmi, kteří spolupracují při zaměřování polohy nálezu depotů, troufám si vyjádřit se k obsahu kapitoly a přinejmenším poopravit některé mýty. Dr. Jiří Kohoutek nedokazuje přítomnost slovanského osídlení před třemi tisíci lety, jak je psáno v kapitole, ale dokazuje osídlení Lužické kultury popelnicových polí, slezsko-platěnické fáze. V té době absolutně nelze hovořit o nějakých Slovanech, jak se domnívají někteří horliví nadšenci z oblasti vyznavačů romantického pohanství čerpajících z teorií např. z Antonína Horáka (ten navíc hovořil o možných protoslovanech či praslovanech, nikoliv o Slovanech), s kterým jsem spolupracoval, když napsal knihu O Slovanech úplně jinak. I zde musím konstatovat, že než o luštění písma šlo spíše o hádání, neboť pan Horák dovedl přečíst údajně praslovanským jazykem i to, co bylo spolehlivě přečteno jako písmo napsané úplně jiným jazykem. Pan Horák byl totiž asistentem režiséra vědeckofantastických filmů Karla Zemana. To by mohlo vysvětlovat mnohé.

Že jde o první nalezené kultovní místo, je pouhá domněnka snad vyvolaná množstvím železných předmětů, snad snahou o propagaci a popularizaci této pozoruhodné lokality. Převážná většina nálezů je totiž podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století. Při vší úctě ke kolegovi však řada archeologů zdaleka nesdílí optimismus dr. Jiřího Kohoutka, co se železných depotů coby možných obětin týká, přiklání k názoru, že lokalita sloužila ke skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Nelze totiž pokládat vše, co je v zemi, za obětiny. Žádné kultiště, jako např. v lokalitě Šléza v Polsku nebo na Pohansku u Břeclavi zde nalezeno nebylo. Naši pohanští předkové obětovali část úrody, část úlovku, část pokrmu nebo nějakého kusu domácího ptactva formou úlitby. Určitě se nezbavovali formou obětování všeho nebo v takovém množství životně důležitých nástrojů a výrobních prostředků, na nichž záviselo jejich přežití. Prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny. Nedaleko Klášťova směrem na severozápad v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Horou čarodějů nenazvala Klášťov církev (str. 156), ale archeolog Kohoutek spolu s muzejníky u příležitosti výstavy prezentující archeologické nálezy na Klášťově ve snaze zatraktivnit výstavu. Zde je nutno upozornit, že název byl s otazníkem. Nebyla to církev, která opředla horu Klášťov pověstmi, nebyla to církev, která nazvala skalisko Čertovým kamenem. Pověsti mají lidový původ, takřka stejnými pověstmi je zaplaveno celé Valašsko, stejné pověsti se dokonce vyskytují i na Slovácku, nevyhnul se jim logicky ani Klášťov. Stejně tak název Čertův kámen je v okolí registrován v několika desítkách. Jedná se tedy o naprosto běžný název skalních suků, který pochází z pověstí, kterými Valaši i Moravští Slováci vysvětlovali svým dětem poměrně bizarní umístění skalních suků na vrcholech nebo hůře přístupných místech tím, že je tam upustil čert, když nestačil postavit kamennou hráz do kuropění. Tak jako názvy lokality, podobají se i pověsti k nim jako vejce vejci. Stejné pověsti i stejné názvy byly tedy aplikovány na všechny podobné lokality. V tomto ohledu se tedy Klášťov nikterak neliší. V této části Valašska je totiž pověstmi opředeno téměř vše, není důvod se domnívat, že zrovna pověsti o Klášťově jsou indiciemi pro nějaké kultiště.

Další nepřesnost je na str. 157. Klášťov není obklopen půlkruhem pohřebních mohyl, jak poněkud přeháněl dr. Kohoutek, ale skutečnost je taková, že několik slovanských pohřebních mohyl se vyskytuje zhruba na přímce dlouhé asi 10 km: Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská niva, tedy nikoliv v půlkruhu, jsou navíc všechny jedním směrem ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova, tedy dost daleko na to, aby bylo pravděpodobné, že by Klášťov mohl být kultištěm. Nejedná se tedy v žádném případě o půlkruh kolem Klášťova. Daleko pravděpodobnější lokality spojené s kultem slovanských pohanských bohů jsou těmto mohylám blízké lokality u Luhačovic na Obětové hoře a odborníky předpokládaný pohanský háj v oblasti trati Hradská niva – Nové kopanice severně od Bojkovic, kde ještě v 19. století rostlo asi 300 prastarých dubů ohromné velikosti. Poslední dub zasažen bleskem v roce 1922 měl po obvodu 8,5 metru a průměr 2,6 metru. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodní stezky spojující Pomoraví s Povážím. O tom ostatně svědčí i názvy obcí Rudimov a Rudice.

Na straně 155 je velmi zjednodušená informace o Velké čínské zdi. První Velká zeď byla postavena za vlády prvního císaře Čchin-Š´-chuang-ti, zakladatele dynastie Čchin, po které dostala Čína jméno. Šlo v podstatě o propojení již existujících úseků opevnění postavených v době, kdy spolu vedly válku menší státy v 5. až – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než současná zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Obranné zdi stavěly na severní hranici v určité míře i další dynastie. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla z pálených cihel a kamenů přebudována do impozantní podoby. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zdolat, ale měla usnadnit přesun bránících jednotek mezi opěrnými body a znesnadnit kočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů dovnitř říše. Určitě nebyla postavena směrem dovnitř a už vůbec není stará 7 a půl tisíce let.

Rovněž umístění kříže na Klášťově nemá původ v tom, že by církev chtěla zneuctít kámen, který mimochodem není posvátný, podobných hrubozrných pískovcových skalních suků jsou v okolí tisíce, ale pohnutek je hned několik. Pokud totiž lze v krajině registrovat kříže, jsou to památky na mrtvé hajné, pytláky, dřevorubce, svážeče dřeva, závodčí, turisty, oběti vrahů a další. Kříž byl umístěn obcí Vysoké Pole, Muzeem lidové kultury a tradic Vlachovska za spoluúčasti luhačovické farnosti dávno před tím, než se rozšířil mýtus o možných pohanských rituálech, nejen jako symbol nejvyššího vrchu Vizovických vrchů, jak je poměrně běžné v Rakousku, Bavorsku, Slovensku, Polsku, méně už Švýcarsku, ale hlavně jako připomenutí dřívějšího archeologického nálezu železného torza kříže z doby pozdního novověku (přestože se nejedná o žádný vzácný nález) a jeho náhrada, dále připomínka (jako všude jinde zvykem) několika tragédií, které se odehrály v blízkém okolí obklopujícím Klášťov ze všech stran, ať už jako památka vyvražděných obyvatel nedalekých Vařákových pasek, Ploštiny, ale zejména čtyř obětí a několika desítek zraněných Valachů při poddanské rebelii z 15. srpna 1767 proti zrušení svobodného hospodaření Valachů v okolí Klášťova vrchnostmi vizovického panství. Klášťov je na rozdíl od neprobádaných okolních lokalit na hřebeni Vizovických vrchů, jako hradiště Kopce a hradiště Krajčice poblíž Lidečka, hradiště Rýsov a nedaleké hradiště Oberský vrch poblíž Provodova a Březůvek jediná lokalita časově spojená také s již křesťanským obdobím Moravy. Ve střední části str. 157 je psáno, že na Klášťově byly odkryty valy starodávného osídlení. Valy odkryty nebyly, ty jsou zřetelné a výrazné ještě z doby halštatské a doby velkomoravské, byla pouze prokopána sonda jako řez valem o délce 12 metrů a šířce 2 metrů. Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, tedy nic, co by svědčilo o tom, že by lokalita sloužila jako obydlený prostor. I to nasvědčuje tomu, že se jednalo o útočištné hradiště. Na konci strany 157 je informace, že na kameni se občas objeví nápis „Tady sídlí slovanský bůh Perun“, což má údajně znamenat, že mnozí z návštěvníků vědí více o významu tohoto místa. Asi sotva. Jedná se spíše o jednoho vandala který ničí cizí majetek a čmárá po konstrukci kříže nesmysly a o Klášťově neví nic. Nápis totiž nebyl na kameni, ale na konstrukci kříže a zněl: „Tady vládne Perun“. O tomto vandalovi nelze uvažovat jako o ctiteli moravské historie, ale jako o fanatikovi akceptujícím pouze jedinou její část a zavrhujícím vše ostatní. Dějiny Moravy totiž šly nějakou cestou. Pokud Slované usoudili, že jim Sámo prokázal užitečnost v boji proti Avarům, zvolili si ho za krále. Volba určitě nebyla špatná, protože stejnou užitečnost prokázal i v boji proti Frankům. Pokud Pribina poznal, že jako pohan nemá šanci cokoliv znamenat a nikdo pro něj nehne prstem, usoudil, že není jiné cesty, než přijmout křesťanství. Jestli král Moravanů Rostislav na tomto příkladu viděl, že bez křesťanství se neobejde a viděl, jak Frankové zneužívali křesťanství k politickým zájmům a pod záminkou šíření křesťanství si podmaňovali okolní národy, usoudil, že pokud nemá podlehnout politickému tlaku těchto západních nepřátel, musí mít vlastní nezávislou církevní organizaci. Proto není na místě vyčítat mu, že se obrátil po neúspěchu v Římě na byzantského císaře, stejně jako není na místě vyčítat učeným slovanským věrozvěstům, kdy Konstantin Filozof dokonce patřil k největším učencům světa té doby, že nám přinesli písemnictví a tím pádem i vzdělanost. Nelze přece litovat toho, že Moravané neustrnuli ve vývoji a přešli tak jako ostatní tehdy známý svět ke křesťanství. Je to stejné, jako litovat toho, že jsme nezůstali v jeskyních a ekologicky neopracovávali pazourky. Prostě taková byla doba a kdo se nepřizpůsobil, dopadl jako vyhubení polabští Slované nebo skomírající Lužičtí Srbové. Přechod od pohanství ke křesťanství nebo jiným náboženstvím byl tedy celosvětový proces a nikterak neubírá nic na dávné kultuře Slovanů. Nerozumím tedy tomu, proč připomínku pozdějších dějinných událostí někdo chápe jako zavrhování dřívějších slovanských dějin. Je to stejně nesmyslné, jako kdybych tvrdil, že připomínkou Markrabství moravského zavrhuji dějiny Velké Moravy nebo Sámovy říše.

Byzantským učencům, kteří plnili pouze přání moravského krále (všichni tři moravským lidem uctívaní ještě za jejich života), tedy nelze vyčítat pozdější pozdně středověké a raně novověké „přehmaty“ církve, jako např. pronásledování jinověrců a upalování právě učenců. Dnes těmto Řekům vděčíme také zejména za to, že Moravané přežili jako národ dodnes a v tomto státě se nepřipomíná pouze český sv. Václav. A na nás je, aby se připomínal i moravský král sv. Rostislav, ve světě nejproslulejší Moravan Jan Amos Komenský, nejvýraznější postava moravské politiky druhé poloviny 19. století baron JUDr. Alois Pražák i dávné slovanské pohanské tradice, které naštěstí přežívají v podvědomí i v určité podobě do dnešní doby vědy, kdy víme, že obětování Perunovi asi žádný podstatný vliv na hromobití mít nebude.

Poznámku ke kapitole je možno uzavřít konstatováním, že jako místo kultu pohanských božstev Klášťov nikterak nepotvrdila a neprokázala nějakou souvislost depotů s lidovými pověstmi ani bakalářská diplomová práce věnovaná památce dr. Jiřího Kohoutka s názvem Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti. Popularizační informace je tedy nutné brát s jistou rezervou a nebrat je doslova. Pokud tedy zastánci starých slovanských pohanských tradic je hledají na Klášťově, jsou zřejmě na špatné adrese. Podle všeho je to slepá ulička, cesta by měla vést spíše na již zmíněné lokality Obětová (kde se obětovalo) a Hradskou nivu s mohylami severně od Bojkovic, bezprostředně sousedící s tratěmi zvanými Malý háj (možná bývalý pohanský háj) a Nad Hájem.

Po zjištění poměrně velkého množství nepřesností v jedné kapitole mne zajímalo, jak to asi vypadá jinde. A tak jsem namátkou pozpátku zběžně zalistoval i v jiných kapitolách. Tak např. na straně 142 je silně přehnaný údaj o rozloze hradu Starý Světlov asi 2,5 hektaru. Tento hrad nemá ani s předhradím rozlohu větší, než 0,5 hektaru. Na str. 143 je zmínka o starším hradu Světlov, Engelsberk, který měl stát na místě zříceniny Světlov před rokem 1360. To určitě ne, neboť Engelsberk je jedním z několika názvů jiného hradu Sehradice či Sehrad, někdy také Tetov, nikoliv hradu Starý Světlov. Zřícenina hradu Engelsberk leží 3 km vzdušnou čarou východoseverovýchodně od Starého Světlova. Oba hrady byly stavěny přibližně ve stejnou dobu. Založení hradu Světlov je kladeno do druhé poloviny 13. století. Nejstarší zmínka o hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, další z r. 1350, další z r. 1360.

Na str. 117 je zmínka o Spielbergu, takzvané hoře herečné. Původ jména Špilberk však nejspíš neplyne z „hracího kopce“, jak se domnívali obrozenci, ale znamená spíše zahrocený kopec podle německého Spille nebo také Spigelberg jako vyvýšené strážní místo.

Na str. 101 je psáno, že hradisko sv. Klimenta by mělo existovat už v mladší době bronzové. Hradisko existovalo v první polovině 9. století, určitě ne v době bronzové. Z doby bronzové jsou stopy nanejvýš navštívení, není vyloučeno ani dočasné osídlení, nešlo však o hradisko. Na konci strany 99 údajně Cyril postavil kapli na mnohem starších základech kaple dřívější. Žádné dřívější základy kaple, než z druhé poloviny 9. století nebyly nalezeny, naopak tato prvotní kaple z 2. poloviny 9. století stála na místě kněžiště pozdějšího kostela. A určitě ji nestavěl Cyril, ten se ostatně tak ještě nejmenoval. Ale doba stavby kaple na již existujícím hradišti odpovídá době jejich působení na Moravě.

Na straně 100 jsou zmíněny 4 lokality možného Veligradu, přičemž dnes je Veligrad lokalizován nade vši pochybnost. Figuruje tam dokonce Náklo, výmysl pana Galatíka, a kdovíproč Staré Brno. Již v roce 1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad. V 60. letech 20. století věděla o lokalizaci Veligradu každá staroměstská kostelní babka. Od r. 1988, kdy byl ve Starém Městě ukončen systematický archeologický průzkum, již o lokalizaci Veligradu není pochyb. Veligrad ležel na soutoku Moravy, Olšavy a Salašky a jmenoval se tak až do roku 1315. Protože v těsném sousedství bylo založeno roku 1257 královské město a pevnost Nové město, o rok později zvané Nový Veligrad, ještě před tím v r. 1205 na opačné straně cisterciácký klášter Veligrad, a to už byly tři Velehrady těsně vedle sebe, od roku 1321 se původní Veligrad začal psát jako Staré Město (Urbs Antiqua, Antiqua civitas) a Nový Veligrad jako Hradiště, později Hradiště nad Moravou a od 17. stol. Uherské Hradiště. Název Velehrad má dodnes pouze obec nově vzniklá na počátku 14. stol. u kláštera Veligrad. Nevím, co by dělal Veligrad v Brně nebo dokonce na Nákle. U Brna byl pouze Rajhrad, nikolv Velehrad. Ona jediná zmínka lokalizovaná k Brnu (ovšem jižně od Modřic a v blízkosti soutoku Svratky a Litavy) patří Rajhradu, nikoliv Velehradu, jedná se zřejmě o chybu přepisu nebo zkomolení.

Na str. 102 je skalní útvar Kazatelna spojen se Sámem. No to čtu skutečně poprvé.

Na str. 91 mezi názvy Chřibů je uveden název Grenzen místo správného Greczne.

Na straně 22 jsou titulováni Sámo a Svatopluk jako knížata, přičemž se v případě Sáma ve skutečnosti jednalo o zvoleného krále, v případě Svatopluka dokonce o dynastického krále řádně stvrzeného papežem. Byli to králové se všemi atributy a velkomoravští králové tak byli titulováni v mnoha soudobých letopisech, Svatopluk v arabských pramenech dokonce jako císař. Slované totiž měli pro krále výraz „knědz“ či „kňaz“, což může být onou příčinou poněkud zavádějícího titulování kníže. Ostatně titulování moravských vládců rozebral historik Lubomír Emil Havlík v knize Kronika o Velké Moravě na str. 316: V čele moravského státu, který měl formu monarchie, stál suverénní panovník, označovaný v domácím prostředí knědz moravskyj. Tento termín měl ještě v 9. století na Moravě stejný význam jako germ. chuning, lat. rex, tj. král. Tentýž autor v knize Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů na str. 99 uvádí, že knědz bývá někdy překládán neodpovídajícím označením kníže, neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arabsky malik) je k.ná.z.

V pořadu televize Noe Poklady pod vlastním prahem: Cyril a Metoděj (14. 7. 2009) se historik plk. František Valdštýn vyslovuje, že Slované neměli pro krále jiný termín, než knědz.

Latinsko-český slovník překládá slovo rex jako král, případně vladař, vládce, ředitel. dux – kníže, popř. vévoda, vůdce, vojevůdce, regulus – malý král, regnum – královské sídlo, nejvyšší moc, vláda, řízení.

Na stejné straně je zmínka o údajném vypreparování údajného slovanského písma a zlikvidování bukvic (správně mělo být bukev, bukvice má být název pro písmo) Cyrilem a Metodějem. Ti nic nepreparovali, ale písmo vytvořili již v Byzanci, když po příchodu moravského poselstva žádajícího o biskupa a učitele zjistili, že Moravané písmo nemají, jen nějaké „črty“ nepoužitelné pro literární tvorbu a písemnictví. Vytvořili tedy písmo hlaholici vycházející částečně ze znaků řeckých, pro hlásky, kterým neodpovídalo žádné řecké písmeno, vytvořili znak nový. Toto geniální písmo umožňovalo Slovanům psát stylem „piš jak slyšíš“. Ona údajná bukvice není nic jiného, než pozdější písmo pro Slovany vytvořené až na samém konci 9. století bulharským biskupem, údajně jedním z žáků Metoděje. Tato cyrilice jednoznačně vychází z řecké alfabety, není určitě písmem původně slovanským. Naopak z cyrilice vznikly národní azbuky východních a jihovýchodních slovanských národů a dokonce i několika neslovanských.

Na str. 18 se píše o tom, že Sámo byl podle Palackého Slovan, Protomoravan. Opět ničím nepodložená hypotéza národních obrozenců. Dále je tam zjednodušená zmínka o údajném tvrzení, že teprve věrozvěstové přinesli písmo a kulturu. Kulturu nepřinesli, ta tu byla, protože všude je nějaká kultura, ta se akorát mohla vyvíjet v nových podmínkách. Písmo přinesli, což není ani tak důležité, mohli přece používat písmo latinku, kterou vlastně používali již franští kněží, když překládali základní liturgické formule do slovanského jazyka. Konstantinova genialita spočívala v tom, že každé hlásce i polohlásce přiřadil vlastní znak, a když nebyl obsažen v hlaholském písmu, které přinesl, tak jej prostě vymyslel na místě. Co je důležitější, než vlastní písmo, je zavedené písemnictví, čímž byl položen základ pro rozvoj vzdělanosti. Je to právě ta vzdělanost, kterou národy potřebují, aby se mohly vyvíjet a konkurovat jiným národům.
Na téže straně se píše o údajné málo věrohodné pověsti, že Cyril zakopal na hoře sv. Klimenta fragment ostatků sv. Klimenta a že nemá žádný vztah k národní památce – hradišti z dob knížete Svatopluka. K čemu jinému by měla mít vztah? Hradiště se takovým účelům svou polohou přímo nabízelo. Nejednalo se o nějakou pověst, ale o hluboce zakořeněnou slovanskou lidovou tradici vzpomínanou dokonce v darovací listině z r. 1358.

Na straně 16 se správně píše, že šperky se vyráběly již před příchodem věrozvěstů, není ovšem pravdou, že písemnictví a řemeslná zručnost šperkařů spolu souvisí. Na špercích tzv. veligradského typu je zřetelný avarský a byzantsko-orientální vliv, který však byl doveden k dokonalosti až za posledních Mojmírovců na Moravě, kde byly objeveny klenotnické dílny.

Na straně 15 se píše o údajné protoslovanské vyspělé civilizaci až 3 tisíce let staré, údajně nedávno vykopané na Klášťově. Opět je nutné konstatovat, že etnicitu halštatské kultury nelze spolehlivě určit, bývá spojována spíše s Kelty, a pokud se týká našich předků, tak jejich vlna přišla na naše území nejdříve v 6. století a pokud tu tedy část původních obyvatel zůstala, tato vlna výrazně přečíslila dosavadní řídké osídlení. Ostatně převážná většina nálezů z Klášťova náleží do první poloviny 9. století.

Na straně 13 je nepřesná zmínka o náhodném kupci Sámovi. Určitě nebyl náhodný, nejspíš pravidelně obchodoval se Slovany, předpokládá se, že mimo jiné i se zbraněmi, na něž bylo ze strany Franské říše pro Slovany uvaleno embargo.

Na straně 12 je mylný údaj, že na Moravě neexistovali otroci. Otroci totiž byli nezanedbatelným vývozním artiklem, přestože se zpravidla jednalo o zajatce nepřátelských nájezdníků. O množství otroků u Slovanů informují i arabské prameny a dokládají to nalezené okovy.

Na straně 11 kromě chybného 2. pádu jména Kosmas (správně má být Kosmy, nikoliv Kosmase, obdobně na str. 98 2. pád od názvu Chersones je Chersonu, nikoliv Chersonesu) je mylně uvedeno, že Čechy, Morava a Slezsko jsou národ. Jedná se o země, nikoliv národy. Národy jsou český, moravský, popřípadě slezský, pokud se ovšem posledně jmenovaný národem cítí, nemohu mluvit za ně, příslušníci národa jsou Češi, Moravané, popřípadě Slezané.

S obavami jsem zalistoval od této kapitoly dopředu ke kapitole o Hostýně. Na str. 185 uprostřed je věta: “Z praslovanského hradiště zbyly zde jen rozkopané valy.“ Valy nejsou rozkopané, jsou v podstatě celistvé, pochopitelně mimo dvou původních bran a poměrně neporušené po celém obvodu 1900 metrů s výjimkou tří menších prokopů, přestože v jejich tělese je postaveno několik staveb. Hradiště nebylo praslovanské. Valy z doby kultury popelnicových polí zpevnili Keltové, nejstarší doložitelné etnikum. Hradiště bylo využíváno i v době velkomoravské a v době mongolských nájezdů. Dál už jsem raději nelistoval.

Po zjištění, že obsah knihy se pohybuje v oblasti mýtů jsem na rozpacích, jakou asi účinnost bude mít pouhé konstatování, že jsme Moravané, když až na úvod téměř celý obsah knihy je zaměřen ne ani tak promoravsky, jako spíš propohansky, nebo spíše proti všemu, co není pohanské. Jako kdyby dějiny Moravy stály na pohanství a ostatní běh dějin byl něčím zavrženíhodným. Je to totiž podobný styl i když opačně orientovaný, jaký je jinak v textu kritizován, jen více idealizující pohanství a svádějící vše špatné na křesťanskou církev. Jako ateistu mne nikdo nemůže nařknout z nějaké propagace církve, ale opravdu nevím o tom, že by dnes církev pronásledovala pohany nebo kácela sochu na beskydském hřebenu poblíž Pusteven, proč tedy ta přemrštěná kritika. Tu by zasloužil spíš onen vandal, jehož chování připomíná řádění Talibanu a který dělá ostudu zastáncům starých slovanských tradic. Mělo by přece jít o ukázku, jak žili naši pohanští předkové, nikoliv o fanatismus a nenávist vůči dalšímu běhu dějin, na kterém ostatně již nic nezměníme.

Nikde v textu jsem nezaregistroval ani slovo o způsobech pohanských Slovanů, které zrovna k chlubení nejsou. Ibn Rusta popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti pohanských Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Pohřební rituály zase popsal Nestor. Ruský Nestorův letopis praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupu při cestách.“ Jejich podrobnější podobu si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů. Do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé milodary, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby patřící nebožtíkovi. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Při obřadech také hodně tančilo a popíjela medovina, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.

Nesmíme zapomínat, že jen díky křesťanství mohla existovat vlastní moravská mojmírovská dynastie a jen díky vlastní moravské církevní organizaci byli schopni Rostislav a Svatopluk hájit nezávislost Moravy na rozpínavé Franské říši. Byli to tedy právě Mojmírovci, zejména zmínění králové Rostislav a Svatopluk, za jejichž vlády se zformoval národ moravský jako jeden velký politický a etnický celek odlišovaný výrazně od jiných sousedních Slovanů.

Oč větší vliv na národní sebeuvědomění a oč větší účinnost pro šíření vlastenectví mělo pro mne seznámení se s fakty historického charakteru ve stylu historika prof. Lubomíra E. Havlíka (např. Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků) nebo dr. Pavla Balcárka (státoprávní dějiny Moravy), kde si každý čtenář zcela sám ve světle nezpochybnitelných faktů a na základě dobových dokumentů utváří svůj vztah k vlasti a našim předkům a uvědomí si své kořeny. Teprve po přečtení těchto i jiných publikací z oblasti literatury faktu jsem si jasně uvědomil kdo jsem a kdo byli moji předkové.

Paní Grobcovou znám jako Moravanku celým srdcem a zájemkyni o prastaré pohanské tradice. Přestože chápu, že i různé legendy a mýty také do značné míry vzbuzují zájem o historii, přesto se raději držím těch prokazatelných faktů. Na některých lidových tradicích také samozřejmě můžeme dohledat racionální jádro, je však dobré rozlišovat mezi možným a tak trochu přikrášleným, nebo dokonce přitaženým za vlasy a kdy už jde o falšování historie. To posledně uvedené dělali dva pánové Galatík a Červený. Jsem přesvědčen, že oproti např. české historii rané doby hradištní je moravská historie pestřejší právě o prokázaná fakta a nemá zapotřebí se tolik doplňovat starými vybájenými pověstmi podobnými těm, co mají v sousedních Čechách, tedy o Bruncvíkovi, Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, a podobně.

Informovat o dávných tradicích Slovanů je sice záslužné a potřebné, to už ovšem neplatí pro zavrhování všeho nepohanského. Správný Moravan by měl mít kladný vztah k celé moravské historii, nikoliv k pouze jedné její části. Naši předkové totiž žili nejen v období předvelkomoravském, ale i po něm.

Follow