Číslo 108 Archivy - Hlas Moravy | Hlas Moravy

Číslo 108



1155. VÝROČÍ PŘÍCHODU CYRILA A METODĚJE NA VELKOU MORAVU – připomenutí úlohy a významu moravského krále Rostislava

ŽIVOT A UTRPENÍ ROSTISLAVA, KRÁLE MORAVANŮ
Lubomír E. Havlík

Rostislav, král moravský, podnícen Bohem, držel radu se svými knížaty a s Moravany i vyslal k císaři Michaelovi (posly) hovořící: „Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by v našem jazyce vyložil pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily.

Tož, pošli nám, vladaři, takového biskupa a učitele, neboť od vás vždy vychází do všech zemí dobrý zákon.“

Moravská legenda
Život Konstantina Filozofa, kap. XIV.

* * *

ROSTISLAV, KRÁL MORAVANŮ,

náleží mezi ty osvícené evropské panovníky, kteří do posledního dechu hájili samostatnost svého království a povznesli svůj národ a stát na evropskou kulturní úroveň. Království Moravanů nabylo svými vztahy k římskému papežství a východnímu Římskému impériu mezinárodního významu. Za svou úspěšnou činnost na poli válečném i diplomatickém zaplatil však král Moravanů nakonec hlubokým ponížením, morálním i fyzickým utrpením a posléze svým životem. Utrpení za šíření křesťanství v domácím jazyce a písmu a za hájení vlastního lidu mu sice přineslo gloriolu mučednictví, avšak úpadkem moravské státnosti se mu už nemohlo dostat oficiálního uznání. Po obsazení Moravy byli nositelé ideje moravské státnosti odstraněni a s novou vládní mocí počal na Moravu pronikat i její státní kult a její ideologie.

A tak je dnes král Rostislav, symbol moravského křesťanství a státnosti 9. století, na jejichž oltář položil svůj život, ponecháván mimo okruh těch, kteří si svým utrpením plně zasloužili obecného uznání in urbe et orbe /doma i ve světě/.

Na Moravě, Rostislavově hlavním hradě a městě, L.P. 1993
Lubomír E. Havlík

* * *

O životní osudy moravského krále Rostislava, o osvětlení jeho významu v dějinách Moravy a křesťanství slovanských národů projevuje dlouholetý zájem jak světské tak i církevní dějepisectví, a to ještě větší, než tomu je u jeho nástupce krále Svatopluka I. Velikého.

Souviselo to nepochybně s několika okolnostmi. Důvodem tu byla v prvé řadě skutečnost, že se opřel východofranským pokusům o nastolení svrchovanosti nad královstvím Moravanů, které dnes obecně a nepřesně nazýváme jako Velká Morava. S tím souvisela v rámci římské křesťanské oikumeny i nová zahraničně politická orientace Rostislavova království, která měla být nápomocná k úsilí o zachování samostatnosti moravského státu. Selhal však první pokus o navázání přímých styků s Římem, které měly jednak posílit postavení království Moravanů v římském křesťanském světě, jednak rozšířit a upevnit křesťanství v zemi a vymanit Moravu z působení franko-bavorských duchovních, kteří na Moravě pracovali ku prospěchu franské univerzalistické ideologie, včetně franských představ o hierarchii světské vlády, kteří jim nebyli příznivě nakloněni, nýbrž proti nim kuli pikle, jak uvádí Život Metoděje, arcibiskupa moravského (X. kap.). Rostislavovi však bylo potřeba duchovních, kteří by při šíření křesťanství respektovali úsilí Moravanů o samostatnost jejich království, křesťanství šířili srozumitelným jazykem a upravili křesťanské normy právního života na Moravě. Vše se mělo dít po ustanovení zvláštního biskupa pro Moravu, zřízení samostatné moravské církevní organizace. Když Rostislav se svou žádostí neuspěl u nejvyšší duchovní hlavy křesťanského světa, u papeže v Římě, nemohl samozřejmě očekávat, že by mu v těchto záležitostech vyšla vstříc bavorská církev. Mohl se obrátit jen k nejvyšší světské hlavě křesťanství na východě, k východnímu (byzantskému) císaři v Konstantinopoli. Jak však uvádí zmíněný Život Metodějův (V. kap.), Rostislav dospěl ke svému rozhodnutí osvícen božím vnuknutímBogomъ
ustimъ
. Heroický Rostislavův boj za samostatnost království Moravanů, zásluhy o šíření křesťanství, jeho iniciativa při kladení základů slovanské knižní vzdělanosti na Moravě a její potomní rozšíření ve slovanských zemích, posléze tragický a vpravdě mučednický konec moravského krále, poskytovaly a dávají i dnes mnohé důvody k zamyšlení nad jeho činy, nad jeho místem a významem v dějinách Moravy, stejně jako v dějinách střední Evropy a evropské knižní vzdělanosti slovanských národů.

Zdroj: Ročenka Moravského národního kongresu, Brno 1995, úvodní část rozsáhlejší práce L.E. Havlíka



ALOIS MUSIL – MÚSA AR RUEILI, SYN MORAVSKÉ ZEMĚ, SE NARODIL PŘED 150 LETY

Bohumila Jandourková, 30. června 2018

Kdo se poprvé setká s životním příběhem tohoto Moravana, bývá udiven, překvapen a nakonec se neubrání velkému obdivu.

Jaký to musel být člověk, když se ve svém životě podujal tolika úloh a všech úspěšně. Zřejmě se na něj nemůžeme dívat zvlášť jako na katolického kněze, papežského preláta, člena Nejvyšší muslimské rady, ani jako na cestovatele, arabistu a orientalistu, botanika, archeologa, tvůrce map, dokonce špióna, generálmajora, náčelníka arabského kmene, učence vzešlého z olomoucké univerzity, autora spisů pro vědecký svět, ale i dobrodružných knih pro mládež, ani jako na zpovědníka císařovny Zity.

Byl během svého života postupně tím vším a mnohým současně. Měl pro to potřebné osobnostní předpoklady a navíc to byl zcela jistě dobrý člověk. Pokorný, obětavý, pracovitý, odvážný, schopný, jazykově nebývale nadaný, s darem improvizovat, který navíc rozuměl lidem všude na světě a oni jemu. Jen v Praze nebyl prorokem …

Jeho heslo „ŠETŘI ČAS, ŠETŘI SÍLY, ŠETŘI PENÍZE“ mám na zdi nad svým pracovním stolem. Je dobré si někdy připomenout co Alois Musil považoval za důležitý prostředek k dosažení jednotlivých cílů.

Akademie věd České republiky použila pro něj označení, zřejmě jako motto výstavy: „Syn pouště Alois Musil“.

Ale on nebyl žádným synem pouště, i když v určitých obdobích svého života dokázal žít tak, jako by byl. BYL SYNEM MORAVSKÉ ZEMĚ, součásti rakouské monarchie a později Republiky československé.

Alois Musil se přece 30. června 1868 narodil na Moravě, v hanácké obci Rychtářov u Vyškova, jako nejstarší syn v selské rodině. V Olomouci studoval v katolickém semináři a ve třiadvaceti letech tu byl vysvěcen na kněze. Brzy však odešel na Blízký východ, protože tam před tisíci lety vznikla všechna tři velká, monoteistická náboženství. Alois Musil byl tehdy zaujat Starým zákonem. Přihlásil se do Biblické školy v Jeruzalémě hned po jejím vzniku, kde získal stipendium. Pobyl tam krátce a ve studiích pokračoval v libanonském Bejrútu odkud se vydával i na cesty do pouště. Jak později spočítal, cestováním na velbloudu urazil celkem kolem 21 tisíc kilometrů.

Procestoval Petrejsou Arábii, Pustou Arábii, Damašek, poušť mezi Palestinou a Babylonem, Palmýru a Mezopotámii a většinu území zmapoval. Mapy se naučil kreslit sám. Do té doby Arábie prakticky zmapovaná nebyla. Jeho mapy byly velmi precizní. Tyto mapy se užívaly ještě po celé 20. století. Kromě kartografie se na svých cestách zabýval i etnografií, studoval i místní jazyky a botaniku. Je po něm pojmenováno několik rostlin a to i kvetoucích. Byl výjimečně nadaný a kromě klasických světových jazyků ovládl postupně i pětatřicet arabských nářečí. To mu pomohlo i v tom, že se spřátelil s beduínskými kmeny, kde ho nazývali šejch Músa. Podařilo se mu získat i důvěru náčelníka kmene Beni Sachr, emíra Núri, který byl velmi drsným bojovníkem. Předtím, než se sešel s Musilem, zavraždil své dva bratry a dalších minimálně sto válečníků. Tedy žádný beránek. Musil poté mohl cestovat pod jeho ochranou. Není bez zajímavosti, že náčelník dalšího kmene Ruala psal na Musila dokonce oslavné básně. O svých cestách mezi beduínskými kmeny přednášel Alois Musil o desítky let později i v Československém rozhlase a zachovala se jedna nahrávka z roku 1936.

„Dlel jsem v táboře Talála, velkého náčelníka Beni Sachr, a chystal se na cestu. Měl mne doprovázet náčelníkův bratr a jeho příbuzný. Jeli jsme k západu zvlněnou rovinou, spoře porostlou vytrvalými bylinami. Pásla se na nich stáda ušlechtilých velbloudic. Po mnohých velbloudech hopkali havrani. Proč je pastýři nezaženou? – Proč by je zaháněli? Jsou rádi, když si jejich zvířat všimnou. Vybírají velbloudům cizopasníky.“

Beduíni mu vyprávěli o tajemném zámečku – vlastně pouštním paláci, který je opředen mnoha pověstmi, v němž sídlí duchové a k němuž není radno se přibližovat. Musila to velice zajímalo a v roce 1898 tedy podnikl výpravu ke zříceninám v Kuseir Amra na východě Jordánska. Byl úplně šokovaný z toho, co tam spatřil. Tam totiž byli zpodobněni lidé a zvířada, což vlastně islámská tradice sunna zakazovala.

Výprava do Kuseir Amra byla nebezpečná, území leželo na hranici dvou nepřátelských kmenů. Nájezdníci Musila připravili o veškerou dokumentaci jeho objevů. Po návratu do Evropy byl proto nařčen z podvodu. Tato podezření se mu podařilo vyvrátit až po druhé návštěvě v Amře v roce 1900. Přivezl odtud průkazný materiál, fotografie a výkresy, materiál, který z něj udělal slavného objevitele.

Jde vlastně o dobře zachovanou vojenská pevnost a současně rezidenci chálífů dynastie Umayyad, pocházející z počátku 8. století. Nejvýznamnější součástí jsou turecké lázně (hammam), jejichž zdi jsou bohatě zdobeny figurálními motivy, které odráží světské umění té doby. Historie Jordánska se rozvinula tak, že západní oblasti země byly ovlivněny mnoha lidmi a kulturami – egyptské, židovské, řecké, římské, byzantské a západoevropské. Jen tím si lze vysvětlit, proč se tato památka vymyká jinak dodržované muslimské tradici nezobrazování osob a zvířat.

Byl to v podstatě největší objev ve své době a dokonce knihovník Karbáček, který na Musila nejvíce útočil, mu pak pomáhal při tvorbě jeho zásadní monografie Kuseir Amra.

Tato kniha nejen popisuje samotnou památku, je navíc i sbírkou beduínské poezie a písní a znaznamenává zvyky kmene Beni Sachr. Své zážitky i poznatky z cest zachytil Musil ve svých zhruba padesáti dalších knihách. Byly to jak vědecké studie a monografie, tak dobrodružné knihy pro děti, kde se snažil po vzoru Karla Maye popularizovat Blízký východ.

Americká geografická společnost mu udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona.

ThDr. Alois Musil byl v roce 1902 jmenován mimořádným a v roce 1904 řádným profesorem Bohoslovecké faktulty univerzity v Olomouci. V roce 1909 potom řádným profesorem Teologické fakulty vídeňské univerzity. Od roku 1920 přednášel na Karlově univerzitě a založil Orientální ústav.

V Praze Moravan, Prof. ThDr. Alois Musil, dr.hc, bohužel od počátku narážel na malost a závist, takže po svých objevech byl víceméně nucen přesídlit do Vídně, kde také publikoval. Později se vrátil. Ve světě byl a je velmi uznávaný a ctěný. U nás je to dodnes téměř neznámý člověk, kterého si možná někteří pamatují z dětských knih, ale málokdo tuší, že byl tak významným objevitelem a vědcem. 

V článku jsem se dotkla především jedné oblasti jeho života. Té, která je pro nás spojena s představami o dobrodružství. Přesto si myslím, že Alois Musil dobrodruhem nebyl. Ve středu jeho zájmu byli lidé a počátky křesťanské víry na Blízkém východě. Také vědomí povinnosti pomáhat domovině. Což byla v užším smyslu Morava, ale v širším, před vznikem Československa, rakouská monarchie. Neměla jsem v úmyslu zachytit celý jeho život v celé šíři. Na článek v časopisu by to bylo příliš. Ale jistě nelze podceňovat jeho působení na univerzitách a v různých, často velmi významných celosvětových společnostech.

Alois Musil, jedna největších moravských osobností, zemřel 12. dubna 1944.



KAUZA DRESY

24. června 2018

Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž vznikly“. V době, kdy denně sledujeme, jak postupně erodují základní pilíře, na nichž v posledních desetiletích stála Česká republika, není vhodné si lehkomyslně zahrávat se státními symboly. Nechci zde rozebírat, zda je v pořádku, aby na dresech byl anglický nápis, nebo kritizovat, že absencí moravské a slezské orlice byl opět porušen zákon o státních symbolech. To by bylo příliš jednoduché.

Tvůrci nových dresů budou podobně jako při nedávném pokusu o změnu státní hymny tvrdit, že jde o posun k lepšímu a že tím začíná nová éra… jen prázdné fráze. Předně je třeba říci, že se je o novou éru nikdo neprosil. Pokud potřebuje hokejová reprezentace změnu, tak by měla přijít na hřišti a ne na dresech. V čem je nové logo lepší než dosud používané znaky historických zemí, jejichž kvalita je prověřena staletími? Povšimněte si, že podoba těch nejznámějších a nejcennějších světových značek se v čase nijak výrazně nemění. Lidé mají rádi tradici a podvědomě dávají přednost věcem, k nimž se váže zajímavý příběh. Současné dresy hokejových reprezentantů vyvolávají vzpomínku například na slavné Nagano 1998 či na zlatý hattrick z mistrovství světa z let 1999-2001.

Nově představené logo za sebou nemá nic. Připomíná spíše logo řadového ligového klubu a pokud v lidech vyvolává nějaké emoce, tak zatím veskrze negativní. Neobsahuje nic, co by jej na první pohled spojovalo s Českou republikou, takže si musí pomáhat nápisem „Czech republic“. Na internetu již kolují obrázky, které naznačují, že se jeho tvůrci možná až příliš inspirovali logem automobilky Scania.

Celá aféra má však ještě jednu rovinu. Nelze si nevšimnout, že v prvních letech po rozpadu Československa používali reprezentanti na svých dresech velký státní znak. Později začali někteří používat pouze malý státní znak s českým lvem na červeném poli a i ten je dnes nahrazován více či méně zdařilým logem lva, který bohužel vystihuje spíše zbytnělé ego svého tvůrce, než státní příslušnost sportovců. Jinými slovy za účelem zjednodušení byly obětovány znaky Moravy a Slezska a pro dosažení efektu je potlačována vizuální podstata státního znaku. Je otázkou, zda se to zvíře, jenž budou mít hokejisté na hrudi, dá ještě nazvat českým lvem… Možná by stálo za to, aby se funkcionáři ohlédli zpět a vzpomněli si, že nereprezentují sami sebe, nýbrž občany České republiky. Mohlo by se totiž stát, že i ten osamělý český lev bude příště v zájmu pokroku nahrazen třeba tygrem. Kočka jako kočka, ne?



HODNOTA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem.

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země v monarchii i v zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom všem lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích mluvčích, jakož i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Věra Hejtmánková, Brno, signatářka Deklarace moravského národa



19. PROSINCE 2016, NA POSVÁTNÉ PŮDĚ MORAVSKÉHO VELEHRADU, BYLA VYHLÁŠENA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Stalo se tak v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti a v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je všem národům zajištěno právo na sebeurčení.

Deklaraci vyhlásila Moravská národní iniciativa:

Jsme občané moravské národnosti, kteří usilují o legislativní uznání své národnosti v České republice, obdobně jako je moravská národnost uznávána na Slovensku a kteří usilují o obnovu po staletí existující Moravské země jako součásti České republiky.

Mluvčí Moravské národní iniciativy:

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD.
advokat@zdenekkoudelka.cz

Ing. Pavel Dohnal
p.dohnal@email.cz

Veškeré další informace lze najít na internetu po zadání moravskynarod.cz. A to včetně celého textu Deklarace moravského národa, kterou je možno stáhnout.

Iniciativa od svého založení a vyhlášení deklarace vyvinula velké úsilí a učinila mnoho kroků k dosažení svých cílů a stále v tom pokračuje. O tom všem najdete informace na uvedené adrese, kde jsou nejen tyto informace, ale každý den jsou tam zveřejňovány texty se vztahem k naší moravské vlasti a k moravskému národu.



26. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 23. května 2018

Dne 12. května 2018 se uskutečnil v Brně – Žebětíně v pořadí 26. Sněm Moravského kulatého stolu. Zúčastnili se zástupci osmi členských organizací a delegáti čtyř hostujících organizací. Kromě jiného se členské organizace dohodli na následujícím:

1. Schválili po rozpravě novelizovaný Organizační řád Moravského kulatého stolu. Novelizace se převážně týkala změn v nevyhovujícím způsobu ustavování Rady MKS.

2. V návaznosti na přijatou novelizaci zvolili Radu MKS ve složení : B. Brabec (Sdružení monarchistů Brno), Z. Tichý (Společnost pro Moravu a Slezsko), F. Hanáček (Moravský národní kongres) a V. Homolka (Mladí Moravané).

3. Za řádného člena MKS byl přijat spolek Moravská krajina, s.r.o. Moravský kulatý stůl sdružuje v současnosti dvanáct organizací: Politickou stranu Moravané, Moravský národní kongres, Sdružení monarchistů Brno, Moravskoslezskou akademii pro vědu a umění, Království Králického Sněžníku, Spolek moravských karavanistů, Společnost pro Moravu a Slezsko, Královský řád moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbána, Moravany z Bošovic, Moravský historický klub, Mladé Moravany a Moravskou krajinu.

4. Hostujícími organizacemi jsou v současnosti: Morava nejsou Čechy, Kruh rodů Moravy a Slezska, Moravské zemské hnutí a Moravská národní obec.

5. Rozhodli o spolupráci s Moravskou národní iniciativou ve věci zpracování návrhu úpravy zákona o státních symbolech České republiky.

6. Pověřili Radu MKS navázáním kontaktů s Českým statistickým úřadem za účelem připomínkování tiskopisů, chystaných ke Sčítání lidu 2021.

7. Vzali na vědomí stav přípravy na setkání s monitorovací komisí Rady Evropy.

8. Seznámili se se stavem přípravy na Akademickou konferenci „Morava 1918“, kterou Moravský kulatý stůl uspořádá 3. října 2018 v Brně v Dietrichsteinském paláci.

9. V souvislosti s návrhem spolku Moravské srdce, aby Moravané byli zastoupeni delegací MKS na Všeslovanském sjezdu 6. června v Praze projednali možnosti účasti.

10. Rozhodli o kontaktování dalších organizací na Moravě a ve Slezsku za účelem spolupráce.

Na projednání byla řada dalších záležitostí. Během jednání převládlo přesvědčení, že přijatá novelizace Organizačního řádu umožní další rozvoj činnosti Moravského kulatého stolu jako celku i rozvoj činnosti jeho jednotlivých členů.

27. Sněm MKS se uskuteční v listopadu 2018.



EVOPSKOU KOMISI JE NUTNÉ ZRUŠIT A EVROPSKOU UNII ZÁSADNĚ REFORMOVAT !

Petr Michek, 18. května 2018

Má-li myšlenka Evropské unie přežít, tak je více jak nutné v prvé řadě zrušit Evropskou komisi jako zbytečný byrokratický orgán a celý systém zásadně reformovat. Mimochodem Evropská komise zaměstnává 24 tisíc lidí a celkové vedení Evropské unie se všemi svými úřady a komisemi zaměstnává kolem šedesáti tisíc zaměstnanců ! Proto pracuje s ročním rozpočtem 10 miliard eur, což je dnes přibližně 260 000 000 000 Kč, které zaplatí daňoví poplatníci z jednotlivých zemí EU.

Evropská komise se sídlem v Bruselu není nikým volena, ale podle smluv Evropské unie má monopol na vytváření právních předpisů pro všechny státy Evropské unie. Tak kde je ta proklamovaná demokracie?

Evropská komise se skládá z komisařů, jeden pro každý členský stát EU, což jsou většinou bývalí vysocí politici, kteří bývají ve své původní zemi tzv. „politicky mrtví“ (u nás to byl bývalý premiér za ČSSD Vladimír Špidla) a nebo jsou na tento post jmenováni za odměnu (v současnosti Věra Jourová, dříve ČSSD, dnes ANO).

Lidé z Evropské komise jsou nazýváni „novou evropskou šlechtou“, neboť jejich platy jsou neskutečně vysoké. Komentátor Richard Sulík uvedl výši platů vedoucích funkcionářů Evropské unie. Tak například bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz (německý sociální demokrat, povoláním knihkupec) měl měsíční plat 29 000 eur (cca 754 000 Kč). Stejnou sumu pobírá i předseda Evropské komise Jean-Cloud Junckner (bývalý premiér Lucemburska). Komisaři Evropské komise berou měsíčně 24 000 eur, generální ředitelé mají 22 000 eur, ředitelé 18 000 eur, vedoucí oddělení inkasují 13 000 eur, osobní asistenti pobírají 12 000 eur, atd. Poslanci Evropského parlamentu pobírají cca 25 000 eur, z čehož si hradí asistenty i kanceláře. A jejich následné důchody se pohybují kolem 9 000 eur ! Pořád jsou to neskutečně vysoké platy. Ale za co? Za jakou činnost?

Evropská komise je nechvalně známá vymýšlením různých předpisů, nařízení a zákazů – lidově řečeno „ptákovin“, které mají chránit obyvatele EU před vším možným. Jednou je to zákaz mentolových cigaret, jindy zákaz klasických žárovek. Následně zakázali pracovat více jak 48 hodin týdně, potom vydali normu o velikosti jablek nebo o zakřivení okurek a následoval příkaz podporovat výstavbu neefektivních fotovoltaických elektráren, atd.

Pokud budou v čele Evropské komise i Evropského parlamentu stát nekompetentní lidé, kteří nepoužívají zdravého rozumu a nemají zájem na budoucím rozvoji Evropy, jako je J.C. Junckner nebo M. Schulz, tak EU bude směřovat k zániku, neboť většina zemí zvolí po vzoru Velké Británie odchod, aby ochránila své občany před nucenou islamizací svých států, kterou uvedení politici vehementně prosazují ! Podle nich migrační problém nebude otázkou pro otevřenou diskusi, ale bude to norma nadiktovaná Evropskou komisí, která každému státu stanoví přijmout povinné množství muslimských ekonomických přistěhovalců. A chtějí to prosadit v rámci dohody tzv. Dublin IV., kterou je nutno odmítnout! Kdo bude tento diktát odmítat bude žalován Evropskou komisí u Evropského soudu, tak jako je již dnes žalována Česká republika, Polsko a Maďarsko za to, že z bezpečnostních důvodů odmítají na svá území přijmout muslimské imigranty.

Přitom je známo rozhodnutí Evropského soudního dvora, na základě kterého není možné žádat o vízum z humanitárních důvodů a odvolávat se na mezinárodní nebo evropská práva. Jedinou možností je udělení víza na základě vnitrostátního práva. Z uvedeného vyplývá, že každý stát má právo odmítnou migranty a ti nemají automatické právo na azyl, ani nemají právo na volný vstup do jakékoli evropské země.

Je to důležitý rozsudek, neboť vítači imigrantů, kteří argumentovali univerzálními povinnostmi, tak přišli o jeden z nejdůležitějších argumentů. Už více nemohou argumentovat v masmédiích i na veřejnosti, že evropské právo neumožňuje odmítnout žádost o vízum z humanitárních důvodů, a že následkem toho musíme každého žadatele vpustit na naše území a umožnit mu podat žádost o azyl. To padlo!

Benjamin Kuras, rodák ze Zlína, upozorňuje na skutečnost, že migrace muslimů do Evropy je plánovaná akce, která byla domluvena již v minulosti. V rámci projektu „Euro-Mediterranean Partnership“ (také „barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) má být do Evropy postupně dopraveno cca 56 milionů severoafrických muslimů, v tzv. „společném řízení migračních toků“, nastolených Lisabonskou smlouvou, kteří by měli, pokud budou všichni pracovat a platit daně, nahradit demografický úbytek obyvatelstva v Evropě mezi roky 2010 – 2050. Druhým uváděným důvodem jejich příchodu do Evropy je prý záměr, aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců ?! Skutečnost je ovšem jiná. Migrace, místo aby se stala přínosem, tak se stala ekonomickou zátěží, neboť většina příchozích jsou nevzdělaní ekonomičtí imigranti, kteří nechtějí pracovat a požadují vysoké sociální dávky a zaopatření !

Stanoviska našich politiků k migraci jsou různá, od naivních představ, až po realistické uvažování. Například poslanec Evropského parlamentu za ČSSD Miroslav Poche, který je údajně navrhován novým ministrem zahraničí v Babišově vládě, v roce 2015 na téma migrace uvedl: „Neotáčejme se k uprchlíkům zády, měli bychom je v České republice přijmout a poskytnout jim prostor pro nový život“. Jako by neviděl či nechtěl vidět co se děje v Bruselu, Paříži či Londýně!

Naopak prezident republiky Miloš Zeman na téma migrace několikrát vystoupil. Cituji: „Chcete-li slyšet nevyřčenou pravdu, islámská migrace není integrovatelná a není asimilovatelná do evropské kultury“. „Podle mého názoru větší díl viny leží na současném vedení Evropské unie, které je naprosto neschopné, byrokratické, způsobuje odcizení evropských občanů od evropských institucí. Nepotřebujeme cenzuru, nepotřebujeme ideovou policii, nepotřebujeme nový úřad pro tisk a informace, pokud máme i nadále žít ve svobodné a demokratické společnosti.“

„Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny“. Se vším co bylo Milošem Zemanem řečeno na téma migrace, lze pouze souhlasit !



NEZAPOMÍNEJME NA NAŠE HRDINY

Petr Michek, 8. května 2018

Dne 27. května 2018 uplyne 76 let od provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který v Praze – Libni, v rámci operace Anthropoid, provedli příslušníci československé exilové armády ve Velké Británii, Slovák rotmistr Jozef Gabčík a Moravan rotmistr Jan Kubiš.

Heydrich do úřadu zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava nastoupil v září 1941. Jeho úkol spočíval v potlačení sílícího domácího protinacistického odboje. Po svém příchodu okamžitě vyhlásil stanné právo a nechal popravit řadu uvězněných účastníků odboje – vůdce vojenské odbojové organizace Obrana národa, činovníky Sokola a též komunisty. Za spolupráci s odbojem a s exilovou vládou v Londýně byl také zatčen protektorátní předseda vlády Alois Eliáš. Spousta lidí, které Němci podezírali z účasti na odboji, byla masově zatýkána a bez milosti popravována. První stanné právo bylo odvoláno až 19. ledna 1942, kdy byla jmenována nová protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím. Důvodem k atentátu na Heydricha bylo rozhodnutí československé exilové vlády v Londýně, která tak hodlala pomstít popravy předních členů vojenské ilegální organizace Obrana národa, které byly uskutečněny po jeho příchodu do Prahy.

O likvidaci Reinharda Heydricha bylo ve Velké Británii rozhodnuto 3. října 1941 a k provedení operace Anthropoid byli vybráni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda, ale ten se při cvičném seskoku zranil a z operace byl vyřazen. Na jeho místo nastoupil rotmistr Jan Kubiš a společně s Gabčíkem a dalšími československými vojáky zahájili výcvik ve Skotsku.

Jozef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie, která je dnes součástí slovenských Rajeckých Teplic. Po absolvování základní školní docházky v Rajeckých Teplicích odešel do Čech, kde se v Kovářově u Písku v letech 1927 – 1932 vyučil kovářem a zámečníkem a zde také absolvoval dva roky pokračovací školy. Následně 1. října 1932 nastoupil u 14. pěšího pluku v Košicích, kde absolvoval i poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti desátníka. Po skončení vojenské prezenční služby v roce 1934 pokračoval u armády jako délesloužící poddůstojník a byl povýšen na četaře. V roce 1937 odešel z armády do civilu a nastoupil jako civilní zaměstnanec do vojenské továrny na výrobu bojových plynů v Žilině. Po pracovním úrazu, kdy se nadýchal bojových plynů, byl přeložen do vojenského skladu v Trenčíně. Německá armáda měla později sklad převzít pod svoji kontrolu, a tak Gabčík zde provedl sabotáž na přepravních zásobnících. Před zatčením odešel 6. června 1939 do Polska. V Krakově vstoupil do československé vojenské skupiny a zde se také setkal s Janem Kubišem. Společně potom odpluli lodí do Francie, kde podepsali závazek k Cizinecké legii a nastoupili službu u 1. pluku v Sidi bel Abbes. Dne 26. září 1939 se v Agde přihlásil do vznikající československé zahraniční armády ve Francii a zúčastnil se bojů o Francii. Po pádu Francie byl 12. července 1940 evakuován do Velké Británie, kde požádal o přeřazení k letectvu a absolvoval všechny potřebné kurzy útočného boje ve Skotsku a byl jmenován velitelem výsadku Anthropoid.

Jan Kubiš se narodil 24. června 1913 v moravských Dolních Vilémovicích u Třebíče. Jelikož mu brzy zemřela matka, tak vyrůstal u příbuzných Mitisků v Ptáčově, kde pobýval do svých 14 let. Po absolvování školní docházky pracoval jako čeledín v Rudíkově a později jako topič v cihelně. Dne 1. října 1935 na základě povolávacího rozkazu byl povolán k výkonu základní vojenské služby a nastoupil k 31. pěšímu pluku „Arco“ do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy zde dosáhl hodnosti desátníka a byl převelen do Znojma. Jako délesloužící byl později převelen k 34. pěšímu pluku v Opavě a službu vykonával u strážního praporu v Jakartovicích. Zde byl povýšen do hodnosti četaře. Po demobilizaci byl 19. října 1938 z armády propuštěn a vrátil se do Dolních Vilémovic, kde znovu pracoval jako topič v cihelně. Dne 16. června 1939 ilegálně přešel státní hranice do Polska, kde se v Krakově přihlásil do vznikající československé vojenské jednotky a pobýval v táboře v Malých Bronovicích. Dne 28. července 1939 byl s ostatními bývalými československými vojáky přepraven na lodi Chrobry do francouzského Alžíru a zde 2. srpna vstoupil do francouzské Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. světové války se v Agde přihlásil do vznikající československé zahraniční armády ve Francii a byl zařazen k 2. pěšímu pluku, v jehož řadách se zúčastnil bojů na Loiře, za což obdržel francouzský válečný kříž. Po porážce Francie byl 13. července 1940 evakuován do Velké Británie. Zde byl zařazen k 1. pěšímu praporu československé smíšené brigády. V únoru 1941 absolvoval kurz pro rotmistry pěchoty a v březnu 1941 byl povýšen do hodnosti rotmistra. V prosinci 1940 se přihlásil do výcviku pro speciální úkoly a absolvoval všechny potřebné kurzy. Na základě žádosti rotmistra J. Gabčíka byl zařazen do výsadku Anthropoid, kde nahradil zraněného rotmistra Karla Svobodu. Dne 29. prosince 1941 byl Jan Kubiš společně s Jozefem Gabčíkem vysazen nad středními Čechami u obce Nehvizdy místo u plánovaných Ejpovic u Plzně. Přesunuli se na záchytné adresy na Plzeňsku a později do Prahy, kde naplánovali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili 27. května 1942 v Praze – Libni.

Reinhard Heydrich měl být zastřelen Jozefem Gabčíkem ze samopalu, ale zbraň se zasekla. Proto Jan Kubiš použil protitankový granát, který Heydricha vážně zranil. Ten později, dne 4. června 1942, zemřel na otravu krve, která vznikla následkem zranění. V den atentátu Němci vyhlásili druhé stanné právo, které trvalo až do 3. července 1942 a rozpoutali nebývalé represe proti civilnímu obyvatelstvu. Německá okupační správa nechala popravit několik tisíc obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, o kterých se domnívala, že pracují v odboji nebo mohli pomáhat parašutistům nebo že atentát schvalovali. Odvetou za atentát byla dne 10. 6. 1942 vypálena a srovnána se zemí středočeská obec Lidice. Němci se domnívali, že někdo z lidických obyvatel pomáhal atentátníkům. Dne 24. června 1942 byla na Chrudimsku vypálena osada Ležáky za to, že v obci byla ukrývána vysílačka Libuše výsadku Silver A.

Parašutisté z různých výsadků, tedy Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, našli úkryt v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Tam měli získat dočasný úkryt, než budou přepraveni z Prahy na venkov. Po zradě jejich bývalého druha Karla Čurdy byli objeveni a kostel dne 18. června 1942 obklíčen. Poté sedm československých vojáků svedlo nerovný boj s německou přesilou. Když jim docházela munice, použili proti sobě poslední náboj, aby je nepřítel nedostal do rukou živé. Položili své životy za vlast v boji s německými okupanty a splnili tak svou vojenskou přísahu bránit vlast. Na jejich hrdinství nelze zapomenout. Čest jejich památce.



MORAVSKÉ HYMNY

Jan Sehnal, 22. dubna 2018

Zakázal někdo hrát moravské hymny? NEZAKÁZAL. Proč se tedy na Moravě vedle české nehrají automaticky? Proč se stále čeká, že nám bude někdo něco nařizovat, nebo povolovat? Proč se na Moravě automaticky nepřidá k české některá moravská hymna?

Za vlády komunistů nikomu nevadila vedle celé československé hymny ani hymna SSSR, Píseň práce a ještě Internacionála …

V Čechách ať si dál hrají jen tu svoji Kde domov můj a na Moravě si k tomu můžeme automaticky přidat jednu či druhou moravskou hymnu, případně hrát obě. Při zemských akcích mohou zaznít samostatně. Kdo kromě nějakého olympijského výboru požaduje délku hymny? Tam, kde to nikdo nepožaduje, není potřeba dělat úpravy a klidně se zahrají naráz a celé. Místo řečnění politiků na demonstracích a při slavnostních a sportovních příležitostech doma na Moravě, si raději poslechnu celé hymny, českou i moravskou (moravské) v jednom tahu. Když mnozí dokázali přežít celou československou, pak hymnu SSSR, Píseň práce a ještě Internacionálu, určitě přežijí naráz státní hymnu i hymny moravské.

Problém je jen v tom, že se nehrají…

TAK SE NEDOHADUJTE A KONEČNĚ UŽ HRAJTE !

* * *

převzato z facebooku, redakčně upraveno



2. STRUČNÁ GENEZE TĚŠÍNSKA /druhá část četby na pokračování z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Pro pochopení problému, o němž bude řeč, je užitečné připomenout si historii Těšínska v celém složitém vývoji aspoň výmluvnými daty. Až do počátku 10. století tvořilo severní hranici Velkomoravské říše a po jejím rozpadu se dostalo pod vliv Přemyslovců. Od 11. do 12. století náleželo polskému rodu Piastovců. Samotné knížectví vzniká roku 1163 jako knížecí úděl a město Těšín je založeno v roce 1292. Vznikají další města, Fryštát, Bílsko, Orlová. Hranice nabývají trvalejší podoby vůči ostatním zemím. Moravu dělila od Slezska řeka Ostravice až k severním hranicím Horních Uher, pozdějšího Slovenska. Toto rozhraničení nedoznalo změn až do roku 1920.
Od 13. století se oblast stále výrazněji orientuje k státu českých Přemyslovců. První údělná knížata Opolska, Bytomska, Ratibořicka a Těšínska (Měšek I.) se dokonce vymanila z vlivu polské koruny a zavázala se manským poměrem českému králi Václavu II., a to jak brannou mocí, tak svými statky. V úmluvě z roku 1291 nechyběl pasus, zavazující knížata k osobní účasti se zbrojným lidem na válkách, které vypoví český kníže nebo mu budou vypovězeny. Naproti tomu vzal český král knížata pod ochranu před vnějšími nepřáteli, sliboval podíl na kořisti při výbojích a v případě zajetí knížat se měl postarat o jejich vykoupení.
V roce 1335 se polský král Kazimír zříká nároků na Slezsko ve prospěch české koruny, a to i za své nástupce. Smlouva byla stvrzena v roce 1339 v sídelním městě polských králů Krakově. Smlouva definitivně vyvazovala knížectví těšínské ze svazku Polska. Nový stav potvrdil Karel IV. na generálním sněmu stavů v Praze 7. dubna 1348 a znovu 9. října 1355. Tím se český král stal i nejvyšším knížetem slezským. Slezsko včetně Těšínska bylo Karlem IV. Prohlášeno za neoddělitelné příslušenství Koruny české.
V období husitských válek proniká do Slezska výraznější český živel a tvoří víc jak polovinu obyvatel. Poměry se mění až po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1478, kdy vedlejší země Koruny české připadají uherskému králi Matyáši Korvínovi, avšak po jeho smrti se území Těšínska vrací roku 1490 opět k Českému království.
Po vládě Jagellonců připadá knížectví v 16. století spolu s Českými zeměmi Habsburkům, kteří si Slezsko podrželi až do roku 1740, kdy podstatnou část země pozbyla Marie Terezie ve válce s Pruskem. Ze Slezska zůstala Habsburkům jen malá část zahrnující Opavsko, Krnovsko a Těšínsko a v této podobě přechází zánikem monarchie v říjnu 1918 jako součást do nově se tvořícího československého státu pod názvem České Slezsko. Československá vláda jej považovala za součást novodobého státu vedle Čech, Moravy a Slovenska.
Avšak Poláci rovněž vznesli nárok na Těšínsko a vytyčovali hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Svým osídlením nebyl kraj mezi Vislou a Ostravicí jednotným etnickým celkem. Až do poloviny 19. století tu byly zastoupeny dvě národnosti, česká a německá. Teprve růstem industrializace a rozvojem těžby uhlí se na Těšínsku začínají usazovat Poláci ze sousedního Slezska a Haliče, přilákáni pracovní příležitostí v dolech a hutních provozech. Z části slezských germanofilských Poláků se utváří umělé etnikum, tzv. Slezané, polsky Słazaci či česky Šlonzáci, hovořící směsí polštiny a němčiny. Cítěním tíhli k Němcům a od počátků své existence usilovali o národnostní uznání.