Číslo 106 Archivy - Hlas Moravy | Hlas Moravy

Číslo 106



MORAVSKÉMU KRASU OPĚT VÉVODÍ ČESKÝ LEV II.

Jana Hesounová, 25. listopadu 2017

Dne 17. listopadu t. r. byl na stránkách Brněnského deníku k přečtení článek Zničené cedule s českým lvem nahradily nové, řádění vandala prozatím ustalo (viz též Moravský národ ze dne 19.11. t. r. „V Moravském krasu …“) Autor článku v něm brněnské veřejnosti oznamuje, že dvacet tabulek, na nichž neznámý pachatel či pachatelka, jehož moravské vlastenectví překročilo hranice zákona, přelepil tzv. malý státní znak moravskou orlicí či jinak poškodil. Dvacet tabulek bylo znovu instalováno a Moravskému krasu, chloubě Moravy, opět vévodí český lev! Zástupce vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Moravský kras Antonín Tůma, který deníku informaci poskytl, v článku zdůrazňuje, že „byl šokován“ reakcemi vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří zastávají názor, že český lev na Moravu nepatří. A dodává, že tito lidé zmíněný vandalský čin, tedy přelepování českého lva moravskou orlicí, případně jiný způsob odstraňování českého lva podle jeho názoru v podstatě schvalují. On sám tedy má zřejmě za to, že český lev do prostoru chráněné krajinné oblasti Moravský kras a na Moravu obecně naopak patří.

Lidi, kteří se dopouštějí trestného činu přelepování znaku země české moravskou orlicí, nazývá Tůma vandaly. Je to brutální pojmenování, z něhož opět čpí, jak jsme toho dennodenně svědky, snaha všechno moravské v tomto státě odsouvat do zapomnění a připomínat, akcentovat a velebit jen to, co je české. Zapomíná přitom na to, že tzv. „vandalové“ jsou lidé, kteří ničí lucerny na ulicích, převracejí a zapalují kontejnery s odpadky, nesmyslně sprejují čerstvě nabílené domovní fasády, lidé, kteří mají obecně sklon k poškozování věcí. Jako vandalismus se označuje svévolné ničení veřejného i soukromého majetku či podobných statků, které nepřinášejí pachateli žádné materiální obohacení a pro které pachatel zpravidla nemá žádný motiv. Pro označení „vandalové“ je podle výkladového slovníku podstatné, že takové počínání je bezdůvodné“, a že k němu často dochází pod vlivem alkoholu nebo drog“. To ale není tento případ! Autor článku a po něm i dr. Tůma použili expresivní slovo křiklavě negativního významu zřejmě proto, aby byla zdůrazněna kriminální podstata skutku a zlehčena pohnutka, která dotyčné Moravany k přelepování českého lva moravskou orlicí vede.

Český lev je ve smyslu velkého státního znaku symbolem pouze jedné historické země z těch zemí, které dnes dle Ústavy tvoří Českou republiku, symbolem pouze západní části našeho státu v čele s Prahou. Východní část, Moravu, první státní útvar v celé rozlehlé oblasti obývané v minulosti Slovany, symbolizuje ve velkém státním znaku červenobílá orlice se žlutou třícípou královskou korunkou na hlavě, žlutou zbrojí a žlutým jazykem. Nikoliv lev. Nelze se tedy divit, že mnoha lidem na Moravě, kteří se cítí být Moravany, ať už v zemském nebo přímo v národnostním slova smyslu, vadí (631 tisíc občanů našeho státu se při posledním sčítání lidu přihlásilo k národnosti moravské!), pokrývají-li území jejich mateřské země symboly historické země jiné, byť blízké, se kterou tvoří společný stát.

Navíc Zákon č.114/1992 Sb. Stanoví: K označení národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek se užívá velkého státního znaku České republiky. Na označení přírodních rezervací a přírodních památek se užívá malého státního znaku České republiky.“ Malý státní znak, český lev, se tedy užívá k označení přírodních rezervací a přírodních památek menšího významu, než jakým je chráněná krajinná oblast Moravský kras (vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí 4. 7. 1956).

V této věci Správa Chráněné krajinné oblasti (!) Moravský kras nemá zřejmě zcela jasno. V prostoru mezi Křtinami a Babicemi u turistické stezky podél okraje lesa se v celém úseku takřka pravidelně střídají tabule s malým i velkým státním znakem, každých cca dvě stě/tři sta metrů se mění nápisy na tabulkách: Chráněná krajinná oblast, Národní přírodní rezervace, Přírodní rezervace. Proč by v tak významné lokalitě, jakou je Moravský kras, „největší a nejlépe vyvinutá krasová oblast s nejširším spektrem krasových jevů v celé České republice“, nemohly být používány tabulky výhradně s velkým státním znakem? Tak je tomu např. na Stránské skále v Brně, ačkoliv se v tomto případě jedná o lokalitu rozsahem poměrně malou a s významem nesrovnatelně menším, než jaký přísluší Moravskému krasu. Odpadly by výhrady Moravanů, kterým vadí český lev na moravském území, a nedocházelo by ani k poškozování či odstraňování cedulí vyznačujících významnou přírodní lokalitu.

/převzato ze stránky www.moravskynarod.cz/



20 LET SAMETU

Antonín Růžička

Kroutím hlavou, jak se dívám zpátky,
kroutím hlavou nad státními svátky.
V říjnu, ač osobně to chápu,
slavíme vznik zrušeného státu.

Když v listopadě
všichni mluví o svobodě,
tak se drbu za ušima,
a na duši je mi zima.

Prý svobodně se dýše
však Moravě hůř než za Milouše.

Vlastně v tom nejsou žádné taje.
Tenkrát my měli 2 moravské kraje.
Na koho tu vzíti hůl,
že dnes máme 4 a půl.

Takže, nechme na hlavě,
je čas k bilanci – či k oslavě?

 /autor měl v úmyslu báseň recitovat na studentském pochodu 17.11.2009, proto „20 LET…“/                                                                                                                                                                                                                     

 



ŠPANĚLSKO MÁ OPĚT POLITICKÉ VĚZNĚ

Petr Michek, 17. listopadu 2017

Evropa již třetí měsíc skloňuje ve všech pádech Katalánsko, které žádá na centrální španělské vládě nezávislost.

Katalánsko je jedním ze 17 samosprávných společenství ve Španělském království. Rozlohu má 32 114 km², což činí pouhých 6,3 % z celého území Španělska. Počet obyvatel má 7 512 381 osob, což je 15,95 % obyvatel celého království. Jelikož Katalánsko vytváří cca 20 % celého HDP ve Španělsku a zpět dostává ani ne polovinu, tak dnes již žádá nezávislost na Španělsku. V minulosti představitelé Katalánska žádali cca 18 krát o řešení tohoto stavu, ale vždy byli vládou v Madridu odmítnuti!!

Z historie je známo, že dominantní postavení ve Španělsku měla Kastilie. V roce 1640 Katalánsko spolu s Portugalskem povstalo proti španělské nadvládě a byla vyhlášena Katalánská republika. I přes francouzskou vojenskou pomoc bylo katalánské povstání v roce 1652 potlačeno, zatímco Portugalci si vydobyli nezávislost. Přesto si Katalánsko jako součást Aragonské koruny udrželo rozsáhlou autonomii a své tradice. Definitivní konec autonomie přišel až s nástupem Bourbonů na španělský trůn v roce 1707 během války o španělské dědictví, ve které Aragonie podporovala dosud vládnoucí Habsburky proti Bourbonům. Tehdy přijaté tzv. Dekrety de Nueva Planta vytvořily ze Španělska centralizovaný stát.

Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie a menšími správními celky (okresy) je 41 comarek. Ve 30. letech během Španělské republiky získalo Katalánsko autonomii, ale po vítězství generála Francisca Franka ve španělské občanské válce byla autonomie zrušena a jakékoliv projevy katalánské identity byly zakázány. Katalánština byla potlačována a oficiálně zakázána. Dokonce došlo k nuceným Přesunům obyvatelstva, aby byla narušena katalánská pospolitost. Teprve v roce 1978 po skončení Frankovy diktatury byla Katalánsku a také dalším 16 regionům poskytnuta autonomie. Takže Katalánci mají na co navazovat.

Nejvyšším právním dokumentem v Katalánsku, hned za ústavou Španělska, je Katalánský autonomní statut, který vlastně představuje ústavu autonomního společenství. Poprvé byl přijat v roce 1979 a následně jednou pozměněn do své současné podoby, kterou schválili občané Katalánska ve všeobecném referendu v roce 2006, kdy při účasti 49,41 % oprávněných voličů pro nový autonomní statut hlasovalo 73,90 % z nich, proti bylo 20,76 %, prázdné lístky odevzdalo 5,34 % a neplatné lístky odevzdalo 0,9 % voličů. Z uvedeného vyplývá, že počet stoupenců katalánské autonomie není 50 a více procent, což je patrně vlivem nucených přesunů obyvatelstva za vlády Fr. Franka.

Přesto, že Katalánsko má dnes svoji autonomii s regionálním parlamentem o 135 křeslech a s regionální vládou včetně zemských symbolů (znaku, praporu a hymny), tak přílišné daňové zatížení nesou jako koloniální podřízenost a symbol útlaku centrální vládou v Madridu.

Jejich snahu po řešení daňové nerovnováhy vláda v Madridu doposud bagatelizovala a jak bylo uvedeno vždy odmítala. Proto dne 9. listopadu 2014 uspořádala katalánská vláda nezávazné referendum o nezávislosti, ve kterém se cca 80 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost. Ovšem účast při referendu byla pouze 41,6 % oprávněných voličů, z čehož vyplývá, že cca 58 % obyvatel Katalánska nemělo potřebu se referenda o nezávislosti zúčastnit. Z uvedených údajů lze usuzovat, že rodilí Katalánci jsou ve své vlasti dnes menšinou. Svědčí o tom i výzkumy, které uvádějí, že katalánsky sice rozumí 93,8 % obyvatel, avšak jen 56,3 % z nich dovedou v katalánštině i psát. Naproti tomu kastilsky (španělsky) rozumí 99 % obyvatel a písemně se v kastilštině dovede vyjadřovat 88,8 % obyvatel. Tato skutečnost má být pozůstatkem frankistických represí proti jazykům a kulturám menšin. Proto se katalánská vláda snaží svou politikou a podporou znalost katalánštiny zvyšovat.

Dne 6. září 2017 katalánský parlament schválil nový zákon, kterým vyhlásil nové referendum o nezávislosti Katalánska. Španělská vláda, místo aby se zamyslela proč tak Katalánci činí, tak prostřednictvím ústavního soudu Španělska prohlásila zákon o referendu za neplatný. De facto tak popřela demokratické rozhodnutí katalánského parlamentu. Jak je vidět, ve Španělsku existuje dvojí demokracie. Přes aktivní odpor ústřední španělské vlády se referendum o samostatnosti Katalánska přesto uskutečnilo 1. října 2017.

Španělské policejní jednotky v ten den obsadily mnoho volebních místností, aby zabránily lidem hlasovat a v mnoha případech odnesly volební urny i s odevzdanými hlasy. Demonstranti, kteří se jim v tom snažili zabránit, byli zbiti a zatýkáni. Cca 900 z nich bylo zraněno, z toho 4 velmi těžce. Brutální zákrok španělské policie byl následně odsouzen v mnoha státech Evropy. A španělský král Filip VI., místo aby vyzval k jednání, tak jenom opakoval prohlášení centrální vlády a znemožnil se v očích i umírněných Katalánců.

Přes zásah španělské policie, podle údajů katalánské regionální vlády, přišlo hlasovat 2,26 milionu Katalánců z 5,3 milionu oprávněných voličů, z nichž se pro nezávislost své země na Španělsku vyslovilo 90,09 % hlasujících. Volební účast se přitom pohybovala kolem 43 %. S odvoláním na tyto výsledky, po delším váhání, vyhlásil katalánský parlament dne 27. října 2017 jednostrannou nezávislost Katalánska na Španělsku a schválil vyhlášení nezávislé Katalánské republiky. Odezvou bylo, že španělský parlament schválil omezení autonomie a převzetí kontroly nad Katalánskem. Následovalo zatčení katalánských předáků, ministrů regionální vlády a vyhlášení nových voleb v Katalánsku na prosinec letošního roku. A tak má dnes Španělsko opět politické vězně!!! A státy Evropské unie mlčí s odůvodněním, že je to vnitřní záležitost Španělska. Přitom, když stejný požadavek vyslovili albánští muslimové v Kosovu, tak NATO neváhalo pro jejich podporu bombardovat Bělehrad!!! Tomu se říká vrchol pokrytectví nebo také „špinavá politika“.

Přitom podle článku 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přijatého na zasedání OSN v New Yorku 19. prosince 1966, se vymezuje právo všech národů na sebeurčení!!! K tomuto paktu doposud přistoupilo 168 států, mezi nimi i Španělsko. A přesto brání jeho naplnění. A tak se můžeme ptát, co bude Madrid dělat, když v prosincových volbách v Katalánsku opět zvítězí politická seskupení, která mají v programu nezávislost Katalánska.

Doufejme, že zvítězí zdravý rozum a začnou jednání, za jakých podmínek by Katalánci zůstali součástí Španělského království. Nabízí se zde možnost federalizace státu s nabídkou velkých daňových výhod pro Katalánsko, aby se necítilo v roli vykořisťované kolonie. Snad se ve Španělsku najdou politici, kteří dokáží jednat pragmaticky.



JEŠTĚ K VÝZVĚ OBČANŮM MORAVY A ČÁSTI SLEZSKA

Milan Trnka, 4. listopadu 2017

V současné době je možno pozorovat jevy, které dokazují, že občané řady historických území v Evropě se snaží o obnovu staleté samosprávy své země, snaží se o obnovení takové společnosti, která by umožnila, aby si domácí obyvatelstvo rozhodovalo o vlastních záležitostech samo, bez diktátu takzvaných národních států a nadnárodních uskupení. Bude mezi taková historická území patřit i naše Morava?

Po vítězství v demokratických volbách v roce 1948 v tehdejším Československu začala Komunistická strana realizovat rozbití tisícileté samosprávy Moravy. Sami komunisté otevřeně přiznávali, že jejich snaha je vedena obtížnou kontrolovatelností této země. Namísto zemského zřízení tak bylo uzákoněno ve vnitrostátním uspořádání republiky s působností od 1.1.1949 uspořádání krajské. Toto uspořádání naprosto nebralo v úvahu přirozenou spádovost a tradice jednotlivých oblastí v Čechách a na Moravě, ignorovalo i tisíciletou podobu zemské hranice mezi oběma zeměmi.

Sama Komunistická strana později revidovala rozhodnutí svých činitelů vytvořit na území tehdejšího Československa devatenáct krajů (známých též jako „gottwaldovské kraje“), z toho pět na Moravě. A to pro jejich problematickou funkčnost. V roce 1960 byla nařízena reforma krajského zřízení a počet krajů byl snížen na deset – z toho na historickém území Moravy a Slezska zůstaly dva: Severomoravský a Jihomoravský.

Česká republika obnovila na území Moravy, Slezska a Čech v rámci své vnitrostátní správy právě ony gottwaldovské kraje z let 1948 až 1960. Faktickým převzetím krajského zřízení z období totalitního režimu se tak přihlásila ke snaze pokračovat v totalitním způsobu řízení centralizovaného státu. Současné krajské zřízení v ČR téměř kopíruje hranice krajů po roce 1948, samozřejmě s tvrzením, že na rozdíl od totalitního režimu nikoliv kvůli snadnému dohledu a kontrole, ale kvůli umožnění rovnoprávného a spravedlivého zapojení všech oblastí republiky do demokratického vývoje státu. Při tom už samotné dělení většího celku na malé oblasti, nerespektující přirozený vývoj, je typickým znamením pro direktivní nedemokratické řízení z jednoho centra, které nutně vede k nerovnoměrnosti vývoje v různých oblastech státu. Že je následně takové prostředí živnou půdou pro klientelismus, korupci, zneužívání moci, atd. zákonitým doprovodným jevem, poznáváme všichni. Dokonce je nám podsouváno, že v dnešním světě, pohrdajícím morálními zásadami našich předků, je to jev, se kterým se máme naučit žít, kterému se máme přizpůsobit.

Obyvatelé Moravy a Slezska doplácí na centralistické vnitrostátní zřízení České republiky i v oblasti ekonomiky: Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele v historickém území Čech je na úrovni 91 % evropského průměru (na tomto vysokém čísle se samozřejmě podílí především Praha), hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele někdejší země Moravskoslezské činí 72 % evropského průměru (údaj z roku 2014). V ekonomické struktuře českého státu nalezneme podstatné rozdíly i v oblasti příjmů občanů na Moravě, v Čechách a v Praze samotné nebo v oblasti investiční.

Morava se jako celek nemůže „demokraticky“ podílet na případných opatřeních ke zlepšení uvedené situace, protože rozparcelování jejího území na kraje téměř znemožňuje jednotné vystupování země. Protože Morava nemá žádnou formu samostatnosti, neexistuje ani spolehlivý zdroj, ze kterého by bylo možno čerpat nezpochybnitelná ekonomická data přímo. Stručně to vyjádřil předseda Hnutí starostů a nezávislých (STAN) pan Gazdík „Nikdo to nespočítá, žádná analýza neexistuje“. Rozpaky vzbuzuje jeho prohlášení v tom, že málokdo rozpozná, zda si takový stav pochvaluje, nebo jde o nesouhlasný povzdech. Jen z podkladů

z jednotlivých krajů vyplývají dílčí závěry – i ty jsou pro dokreslení ekonomické situace obyvatelstva na Moravě a v Čechách alarmující. Čistá reálná mzda je například v Olomouckém kraji téměř poloviční, než u obyvatel Prahy. (Údaje z roku 2001 uvádí u Prahy výši 20.695 korun, u Olomouckého kraje něco málo nad 12:000 korun.) Ještě v roce 2001 rostla průměrná mzda pouze v Praze a v krajích Středočeském, Libereckém, Jihočeském, Královéhradeckém a Pardubickém. V ostatních krajích stagnovala, v kraji Vysočina a Olomouckém kraji dokonce klesala. Na Moravě a ve Slezsku je vyšší nezaměstnanost než v Čechách, větší počet zaniklých průmyslových provozů, situace v kvalitě infrastruktury je zřejmá každému, kdo potřebuje cestovat mezi jihem a severem Moravy ať už železnicí nebo po silnici. Dopravní riziko je podle statistiky nejhorší ve Zlínském kraji.

Faktická ekonomická nerovnováha mezi moravskou a českou částí republiky, záměrně dlouhodobě budovaná centrem pak vede k takovým vyjádřením, které se „povedlo“ deníku Týden vydaném v říjnu 2017: „Ztráta Prahy by byla pro Moravu daleko bolestnější než ztráta východních regionů pro Čechy. ….. Z nově vzniklého „Moravalandu“ by se nejspíše stala země, která má hospodářsky daleko blíže k Rumunsku než na Západ.“

Krajské zřízení také napomáhá snahám centra o vytváření dojmu, že Česká republika je unitárním státem, tedy republikou, obývanou pouze Čechy. Touto iluzí je následně obhajována skutečnost, že děti se ve školách učí pouze české dějiny a ne moravské, že se moravská kultura vydává za českou a že osobnosti z Moravy jsou vydávány za „velké Čechy“. Z dějinných souvislostí vyplývá jednoznačně, že neshody mezi Moravany a Čechy vznikají tehdy, když se česká strana snaží o asimilaci Moravanů do českého národa a území Moravy se snaží vydávat za jednu ze součástí české kotliny. Reprezentace českého státu, státní úřady a instituce i oslavované „osobnosti“ veřejného života jakékoli požadavky na návrat k osvědčenému zemskému uspořádání státu před rokem 1918 (nebo alespoň 1948), vznášené z Moravy, označují okamžitě za nacionalismus, separatismus, radikalismus, snahu o rozbití našeho milovaného státu, straší občany přízrakem Balkánu, atd.

Blíží se sté výročí vzniku Republiky Československé v roce 1918. Není na škodu si zde připomenout slova předsedy Slovenské ligy v New Yorku pana A. Mamateyho z prosince roku 1914 (Slovenská liga sdružovala krajany z tehdejších Horních Uher ve Spojených státech amerických): „…. Činitelé slovenského hnutí v USA jsou toho názoru, že kdybychom dostali slovenskou samosprávu, bylo by nám i v Uhersku dobře, neboť od Maďarů by nám hrozilo méně nebezpečí než od bratrů Čechů. Maďaři by nás neasimilovali ….. kdežto Češi by nás asimilovali a časem bychom jazykově zmizeli, plynouce do českého národa.“ Slovensko je dnes samostatným státem. Platnost prorockých slov představitele Slovenské ligy pro Moravany doložil ani ne po sto letech ministr České republiky, který má na starosti práva menšin pan JUDr. Chvojka (ČSSD) se odmítne zabývat požadavky Moravanů na oficiální uznání národnosti moravské v ČR poukazováním na fakt, že obyvatelé Moravy mluví česky. Mluví stejným jazykem jako Češi, v této řeči se mohou vzdělávat, rozvíjet svou kulturu a uplatňovat svá práva. Je to pozoruhodné – Moravané mají „svou“ kulturu (tedy zřejmě odlišnou od české), mohou uplatňovat „svá“ práva (zřejmě se míní právo držet hubu), ale neexistují! Za života pana Mamateyho byl samostatný jazyk pokládám za jeden z ukazatelů existence samostatného národa (a moravský jazyk byl jako takový uznáván). Za dob existence německé Třetí říše a Sovětského svazu byl jazyk povýšen na nejdůležitější znak příslušnosti k určitému národu. V dnešních časech je však jazyk jen jeden z mnoha podružných ukazatelů. Tato skutečnost ale zastáncům centralismu a teorie jednotného českého národa v České republice záměrně uniká.

Zde je na místě připomenout vyjádření Doc. JUDr. Jiřího Bílého, Ph.D. z katedry teorie práva a právních dějin Právnické fakulty VP v Olomouci: „…. Vlivem centralismu došlo ve dvacátém století k omezení zemské samosprávy a v roce 1949 k jejímu úplnému zničení. Ztráta moravské samosprávy, respektive historické státnosti Moravy, vedla k úpadku moravské společnosti. Je to pozoruhodný jev, neboť při pádu států i regionů máme zřejmý ohlas. Ale Morava jako by umírala tiše, bez zájmu sousedů i často vlastního obyvatelstva zaslepeného dobovými ideologiemi. ……“.

I z tohoto důvodu jsou někteří údajně promoravští aktivisté ochotni argumentovat při obhajobě své (ne)činnosti : „ale proč zdůrazňovat odlišnost Moravy od Čech, vždyť občané si už zvykli“, nebo „zdůrazňováním moravanství bychom občany jen dráždili“, či poraženeckým konstatováním „nedá se nic dělat.“

Příslušníci zapsaného spolku Moravský národní kongres, člena neformálního sdružení Moravský kulatý stůl, vyvíjí již delší dobu snahu o rozpravu k uvedeným záležitostem s ústavními činiteli České republiky, s odbornými institucemi i s představiteli politických stran. Bez úspěchu. Pokud vůbec obdrží odpověď na zaslaný písemný materiál, pak jsou obsahem zdvořilé odpovědi neustále opakované fráze o rovnoprávnosti všech obyvatel, společné řeči, demokracii a lidských právech. Výjimečně se objeví slib, že zaslaný materiál bude postoupen k projednání (jakoby měl být naplňován výrok zesnulé herečky Heleny Růžičkové „Moraváci jsou na sliby zvyklí“).

Za těchto okolností se před časem Moravský národní kongres s informacemi o stavu země Morava a jejich obyvatel obrátil na orgány Evropské unie. Odpověď nepřišla okamžitě. Avšak 30. května letošního roku byl z Rady Evropy jménem prezidentky Výboru místních a regionálních samospráv doručen dopis s oznámením, že materiály zaslané Moravským národním kongresem Výbor projednal. Příští rok přijedou do České republiky zpravodajové monitorovací sekce Výboru. Je proto vhodné připravit co nejvíce dokumentace k uvedené problematice. Už nyní je nashromážděno relativně dost podkladů. Práce se ujali aktivisté z Moravského národního kongresu, z Mladých Moravanů a řada jednotlivců spolupracujících s Moravským kulatým stolem. Nikdo z nich si nedělá iluze, že návštěva monitorovací komise z EU položí základ k zásadní změně kritického postavení Moravy a Moravanů. Avšak při své práci vychází z přesvědčení, že je třeba informovat o jiné skutečnosti, než jak ji popisují oficiální zdroje České republiky i zahraničí.

Proto si dovolují členové Moravského národního kongresu a spolupracujícího spolku Mladí Moravané požádat všechny občany (nejen na Moravě) o poskytnutí dalších dokumentů k problematice znevýhodňování Moravy a Moravanů v České republice. Předcházející Hlas Moravy č. 105 výzvu ke spolupráci všem občanům Moravy a Slezska z 19. července 2017 zveřejnil. Shromáždilo se relativně dost dokumentů. Je však předpokládáno, že jak v soukromých archivech tak v archivech organizací je dostatek dalších materiálů. Vzhledem k závažnosti problematiky si dovolujeme znova požádat občany, aby kopie svých dokumentů, týkajících se porušování občanského principu a demokracie při řešení nedůstojného postavení Moravy a Moravanů v současné ČR poskytli. Kontaktní internetová adresa je: samosprava@moravskykulatystul.cz .



26. 10. 2017 – MŠE SVATÁ ZA KARLA I.

Milan Trnka, 2. listopadu 2017

Ve čtvrtek 26. října 2017 se uskutečnila v diecézní katedrále svatých Petra a Pavla v Brně mše svatá k uctění památky posledního rakouského císaře a markraběte moravského, blahoslaveného Karla I. Rakouského. Na organizaci spolupracovalo Sdružení monarchistů Brno (člen Moravského kulatého stolu) s římskokatolickým farním úřadem v Brně na Petrově a s Vojenským a špitálním řádem svatého Lazara Jeruzalémského.

Svátek Blahoslaveného Karla I. Rakouského připomíná katolická církev vždy v den výročí jeho svatby se Zitou Bourbonsko – Parmskou (21. října 1911). V letošním roce také uplynulo 130 let od jeho narození (17. srpna 1887).

Mši svatou celebroval katedrální farář P. ThLic. Tomáš Koumal. Hudbou a zpěvem doprovázel obřad Dómský komorní sbor pod vedením sbormistryně Dagmar Kolářové a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá sbormistra Jana Špačka. Z uniformovaných organizací se zúčastnili vedle příslušníků Řádu rytířů svatého Lazara také členové Spolku císařsko-královského četnictva a Brněnští ostrostřelci. Průběh mše vysílalo přímým přenosem Rádio Proglas.

Během bohoslužby slova bylo připomenuto, že jak z prvního čtení (z knihy Moudrosti), tak z druhého čtení (z listu svatého apoštola Pavla Efezanům) i ze samotného evangelia (podle Matouše) vyplynulo zřejmé zdůraznění Karlova chápání výkonu svěřené moci po převzetí trůnu v roce 1916, uprostřed světové války. Od Boha mají původ všechny rody, všichni lidé, všechno stvoření. I panovník se musí za své jednání zodpovídat nejvyšší moci. S ohledem na tuto pravdu věnoval Karel I. jako hluboce věřící člověk veškerou svou energii na ochranu životů obyčejných vojáků, na ochranu lidí postižených bezprávím, na ukončení válečných hrůz.

Mše byla zakončena zpěvem rakouské císařské hymny. Po té využilo velké množství věřících možnost uctít blahoslaveného Karla I. pokloněním se před vystavenou relikvií. Příjemné teplé počasí spíše lákalo k procházkám nebo k dokončení podzimních prací na zahrádkách, přes to byla chrámová loď velmi slušně zaplněna jak věřícími, tak hledajícími nebo zvědavci.

Zaslouží si vůbec poslední rakouský císař a náš moravský markrabě po tolika letech projev úcty? „Vždyť se mu nepodařilo uskutečnit nic pořádného!“ řekne si mnohý z dnešních občanů.

– Převzal vládu nad Rakouskem – Uherskem uprostřed první světové války. A jeho říše

skončila mezi poraženými.

– Zakázal svým generálům používání bojových plynů. Označili ho za zbabělce.

– Zakázal svým vojákům zabíjení zajatců. Nazvali ho slabochem.

– Při rozhodování o vojenských operacích se řídil křesťanskými zásadami. Generálové jen kroutili hlavami.

– Dělal vše pro to, aby zmírnil utrpení civilního obyvatelstva během bojů. Sklidil výsměch.

– Odmítl využití armády na potlačení separatistických nálad v různých částech říše. Bylo to chápáno jako neschopnost.

– Nařídil amnestovat a propustit politické vězně. Ti se obratem připojili k jeho nepřátelům.

– V diplomatických kruzích usiloval o ukončení války. Nazvali ho zrádcem.

– Zřídil státem garantované zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění. Vzpomene si na to dnes někdo?

– Zavedl opatření, které dnes nazýváme kolektivní smlouvou mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. To neměl nic jiného na práci?

– S odborníky připravil návrh na přeměnu říše ve federativní svazek autonomních států. Politici odmítli o něčem takovém jednat.

– V zájmu zachování státu se vzdal výkonu státní moci. Musel odejít do exilu.

A je možno pokračovat. Prohrál ve všem, o co se snažil. Papežem Janem Pavlem II. byl beatifikován roku 2004 za příkladný křesťanský život a vytrvalé mírové snahy.

V České republice budou příští rok probíhat oslavy stého výročí vzniku Republiky Československé. Budeme oslavovat něco, co se podařilo roku 1992 opět rozbít. Připomeňme si zlomek událostí, které byly odezvou na snahy Karla I. Rakouského ukončit nesmyslné vraždění ve Velké válce.

Tyto odezvy se objevují na konci roku 2017 ve veřejných vystoupeních mnoha předních státníků na celém světě. Koncem roku 2017 odmítl císař Karel I. německé požadavky na přesun rakouských divizí na západní válečnou frontu. Jednalo se o 350 000 mužů. 7. prosince vyhlásily Spojené státy americké válku Rakousku – Uhersku, ale prezident Wilson zároveň prohlásil, že není přáním ani cílem USA „rakousko – uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit.“ Také britský premiér Lloyd George 5. ledna 2018 uvedl, že „…dělení Rakouska – Uherska není naším válečným cílem – domníváme se, že je nemožné doufat v odstranění příčin neklidu v této části Evropy dokud se nedostane autonomie na ryze demokratických základech těm rakousko – uherským mocnostem, které si to přejí.“ A požadoval podpořit císaře Karla vstřícným politickým prohlášením na jeho mírové snahy. Také jiní státníci považovali za samozřejmé, že požadavky jednotlivých národů v rámci Rakouska – Uherska na autonomii budou řešeny pouze ústavní cestou.

Tajná jednání diplomatů Karla I. pokračovala ještě v únoru a březnu roku 2018. Vyjednavači Velké Británie, Spojených států amerických a Francie o separátním míru s Rakouskem – Uherskem jednali prostřednictvím španělského krále.

Mezi spolupracovníky T.G. Masaryka vyvolal vstřícný postoj světových mocností vůči mírovým návrhům Karla I. „hořkou zášť“, jak napsal 25. ledna 1918 Wilsonův důvěrník v Ženevě profesor D. Herron. Postoj těchto lidí vyvolal prý mezi zasvěcenými diplomaty „hluboké zklamání“. Českoslovenští socialisté zveřejnili prohlášení, ve kterém se zdůrazňovalo, že „o národní samostatnosti musí rozhodnouti samy národy podle svých zájmů. Československé požadavky nelze pokládati za vnitřní otázky Rakouska – Uherska.“ Ve Velké Británii noviny Herold protestovaly proti „tomuto šílenství, neboť Rakousko – Uhersko pracuje především pro mír.“ Propagátoři vytvoření samostatného Československa byly označeni za „zahraniční sinnfeinisty“ (heslo „sinnfein“ v irštině značí „my sami“. Bylo to heslo irské radikální Nacionalistické strany).

Stručně řečeno: zatím co se císař Karel a část jeho diplomatického sboru snažila o co nejrychlejší ukončení války a následným jednáním o federativním uspořádání stávajícího státu, skupina aktivistů z Masarykova okolí prosazovala opačný postup – pokračování války až do vítězného konce a diktováním dalšího vývoje z vůle vítěze.



KATALÁNSKÁ KRIZE

Pavel Procházka, 1. listopadu 2017

Lidové hlasováním o nezávislosti, které proběhlo v Katalánsku 1. října, se stalo výrazem nespokojenosti Katalánců s chováním španělských držitelů moci v Madridu k jejich zemi. Madridská vláda nejenže dlouhodobě vyvádí z Katalánska značné finanční prostředky, ale v posledních letech začala svévolně přijímat zákony omezující katalánskou samosprávu. Když nyní předseda španělské vlády Mariano Rajoy a soudci madridského ústavního soudu povykují o nezákonnosti lidového hlasování o nezávislosti Katalánska, jedná se o čiré pokrytectví. Zákony o omezování katalánské samosprávy španělská vláda také přijímá bez souhlasu samotných Katalánců a proti jejich vůli.

Reakce Madridu na lidové hlasování se ovšem neomezila jenom na pokřik o dodržování zákonů. Madridská vláda se rozhodla s požadavky Katalánců vypořádat bez ohledu na použité prostředky. Španělská policie ve snaze lidovému hlasování zabránit zatýkala katalánské představitele, obsazovala volební místnosti a za použití násilí zasahovala proti voličům. Zároveň v Madridu dali najevo, že s Katalánci ani nadále nehodlají jednat. Pravděpodobně tím bylo dosaženo bodu, od něhož již není návratu, a většina Katalánců nyní dospěla k přesvědčení, že budoucnost jejich země je mimo španělský stát. Možná teď byla ztracena poslední šance na kompromisní řešení katalánské krize, kterou je přechod Španělska od státu s autonomními oblastmi na stát se spolkovým uspořádáním.

 



STÍŽNOST NA VYJADŘOVÁNÍ SLOVENSKÉHO VELVYSLANCE V ČESKÉ REPUBLICE

Jiří Kvapil, 31. října 2017

J.E. p. Peter Weiss, vylvyslanec Slovenské republiky v České republice

 

Vážený pane velvyslanče,

domnívám se, že zastupuje-li někdo v České republice kterýkoliv cizí stát, měl by vědět, jaký je správný název našeho státu a patrně by měl také znát i základní údaje z jeho historie. Dovolte tedy, abych Vás poučil: Česká republika má ve velkém státním znaku vedle českého lva i moravskou orlici a slezskou orlici a Ústava České republiky začíná slovy „My, občané České republiky v Čechách na Moravě a ve Slezsku… “  Pokud člověk v postavení velvyslance cizího, a v tomto případě dokonce sousedního spřáteleného státu tato fakta nezná a při veřejných vystoupeních namísto občanů celé České republiky oslovuje občany pouze jedné jeho části, v tomto případě Čech, zatímco občany Moravy a Slezska ignoruje, je to od něj velmi nezdvořilé a nesvědčí to ani o vědomostech, jimiž by měl pro solidní výkon své funkce disponovat. 

Pokud byste nevěděl, pane velvyslanče, co mám na mysli, reaguji tímto na Vaše vystoupení na Slavnostním shromáždění na Vítkově v Praze v sobotu 28. října t.r., jak bylo odvysíláno Českou televizí.



ISLÁMSKÁ EXPANZE DO KŘESŤANSKÉ EVROPY SKONČILA 11.9.1697 V BITVĚ U SENTY

Luděk Šubert,18. října 2017

Úvodem

V těchto dnech si připomínáme 320. výročí bitvy u Senty (Zenty) 11.9.1697. A proč? Protože je třeba mít stále na paměti, že snahy islámu tlačit se do křesťanské Evropy ani po staletích neustávají, jen se změnila jejich forma (už nejde o přímou vojenskou invazi), národnostní zdroje, politicko-sociální povaha i intenzita. Naši předkové však k tomuto problému přistupovali mnohem pragmatičtěji. Na vlastní kůži cítili finanční zátěž i míru potoků krve a potu, přímo úměrnou míře zanedbávání prevence a příčin porážek od dobytí Cařihradu v květnu 1453, přes Moháč 1526 až po zlom u Vídně 1683.

1. Příčiny a důsledky strategických porážek Turků po roce 1683

Tím, že ke dni 12.9.1683 nedobyli Turci Vídeň, se začíná měnit strategický poměr sil ve prospěch křesťanů, přestože nejkatoličtější francouzský král Ludvík XIV. v kontinentálním mocenském střetu s habsburským císařem Leopoldem I. se nestyděl kalkulovat s tzv.“tureckou kartou“, čehož Istanbul plně využil. Obnovení bojové činnosti  na uhersko-balkánské frontě spadá do 50. let 17. stol. Turci si nedokázali plně uvědomit, že „Třicetiletá válka 1618-1648“ sice křesťany obou stran neuvěřitelně materiálně i duchovně vyčerpala, ale na straně druhé je obohatila o zákonitou revoluci ve vojenství. Z nesourodé masy profesionálních žoldnéřů se vytvořily masy profesionálních stálých armád, s promyšlenou obrannou i útočnou strategií, tomu odpovídající taktikou, fortifikačním uměním, výzbrojí a výstrojí.  Dělostřelectvo se z militantního řemeslného cechu změnilo v třetí hlavní druh vojska a v poli takticky doplňovalo činnost sestav jezdectva a hlavně pěchoty. V poslední čtvrtině 17. století již byla pěchota plně vyzbrojená křesadlovými puškami a počet pík v pěším pluku se měnil ve prospěch bodáků, na pušky nasazovaných. Lineární taktické sestavy umožňovaly vytvářet širokou frontu, s možností nepřetržité dělostřelecké i pěchotní palby a organizovaného pohybu velkých vojskových těles. Turci sice rovněž zvýšili procentuální vybavení pěchoty i jezdectva palnými zbraněmi, ale před organizovanou průběžnou taktikou upřednostňovali tlak početní převahy. Vyjít z této zastaralé slepé uličky vojenského umění jim v průběhu 1. půlky 17.století střety s Persií, Araby, či Kurdy rozhodně nepomohly.

Vzájemná konfrontace těchto odlišných koncepcí prohlubovala krizi oné osmanské, zatímco vývoj koncepce evropské byl urychlován. U Vídně poraženým Turkům se nedařilo obnovení soustředění rozprášených vojsk a v říjnu 1683 utrpěli Turci další těžké porážky v 2. a 3.bitvě u Parkanu (Štúrova) a museli vyklidit jih Slovenska a sever Maďarska, čímž byly zvráceny dílčí turecké úspěchy z 60. let. Ještě před Vídní ztratili i Nové Zámky a Ostřihom. Na přelomu 80. a 90. let 17. století přece jen na císařsko-královské síly dolehla určitá vyčerpanost. Přispěly k tomu i větší či menší soustavné uhersko-sedmihradské rebelie, nicméně podstatná část dnešního Maďarska už byla od Turků vyčištěna.

2. Zvláštnosti bitvy u Senty a příčiny enormních ztrát Osmanů v jejím průběhu

V 1. polovině roku 1697 Turci sultána Mustafy II. opět shromáždili obrovskou, téměř 200.000 armádu a vyrazili do Uher, aby dobyli zpět v předchozích letech ztracená území. Proti nim operovala zhruba 50.000 císařská armáda pod velením generalissima, prince Evžena Savojského (1663-1736). Princ Evžen se rozhodl komunikačně  roztažené mase Turků přehradit cestu u Dunaje, nedaleko Petrovaradína. Sultán však změnil svůj strategicko-operační plán a místo postupu na sever k Budínu, vyrazil proti proudu Tisy k severovýchodu, s cílem dobýt a ovládnout nechráněné Sedmihradsko. Mustafa nepočítal s tím, že se mu princ Evžen pověsí brzy na paty a naprosto zanedbal vojskové zpravodajství a průzkum. Z úplné nedbalosti ho však vinit nelze, protože jižně od města Senta (Zenta) vybudoval poměrně rozsáhlé, improvizované polní opevnění, chránící na západě jednotlivé přepravy.

Jako první se na levý, tedy východní břeh Tisy přepravila masa několika desítek tisíc pravidelné i nepravidelné kavalerie, včetně elitních těžkých suribašiů i lehčích a mobilnějších spahiů. Kolem poledne se začalo přepravovat dělostřelectvo, a to jak lehčí polní, tak kvalitní těžší, obléhací. Pěchota, chráněná improvizovaným valem sledovala přesuny a tomu co se děje za jejími zády nevěnovala pozornost. Toho princ Evžen dokonale využil a přikázal útok linií pěchoty, podporovaný polním dělostřelectvem. Jezdectvo krylo křídla a provádělo průzkum bojem směrem k městu a řece. Křesťanská palba nemilosrdně kosila sevřené a stále více zmatkující masy osmanské pěchoty. Chaotický ústup k říčním brodům se postupně měnil v panický útěk, kdy mnoho pěšáků bylo ušlapáno a utopilo se (zhruba 10.000). Zmatené turecké velení poslalo zpět přes řeku jezdectvo, které zmatek ještě zvýšilo a samo utrpělo vážné ztráty. K večeru byla strašlivá turecká porážka dokonána. Na západním břehu leželo pobito 20.000 tureckých vojáků, převážně pěšáků i elitních janičárů. Císařských padlo údajně jen 2.100 mužů což je velmi efektivní poměr ztrát. V boji padl velkovezír Elmas Muhammad a několik vezírů (ministrů). Císařští ukořistili řadu polních děl, sultánův stan, pokladnici, celý tábor, sultánův harém, státní pečeť a mnoho zbraní i munice. Rozvrácená poražená armáda se rozprchla a princ Evžen určil k monitorování pohybů zbytků nepřátel hlavní část své armády. Se zhruba třetinou se vydal rychlým pochodem do Bosny a překvapivým útokem dobyl Sarajevo. Na velkém taktickém vítězství s operačně-strategickými důsledky se podepsaly výše zmiňované rozdíly v dobovém způsobu válčení.

3. Důsledky bitvy a možná historická poučení z vývoje křesťansko-islámských vztahů po Sentě a Závěr

V průběhu roku 1698 bylo od Turků vyčištěno celé dnešní Maďarsko, Turci vytlačeni dále na Balkán a osvobozeno bylo  tehdejší Chorvatsko (dnes jeho severní část, mimo pobřeží) a Slovinsko. Benátská dóžecí republika získala řecký Peloponéz a Poláci jih Ukrajiny. Sultán a Velká Porta (kabinet) byli nuceni s císařem Leopoldem I. (vládl 1658-1705) uzavřít roku 1699 tzv. Karlovacký mír. Z kdysi mocné euroasijské velmoci se stával stále slabší stát, postupně ztrácející také vliv na Blízkém Východě a v Severní Africe. Od 19.století už bylo Turecko jen oblíbenou kartou v mocenských hrách hlavních evropských mocností. Princ Evžen získal pověst nejvýznamnějšího křesťanského turkobijce, což potvrdil ještě porážkami Turků v bitvách u Petrovaradínu 1716 a Bělehradu 1717.

Závěrem

Lze konstatovat, že nám před očima leží přes 300 let historických dokladů o tom, že s Turky i ostatními muslimy lze jednat i u kulatého stolu. Zejména se daří, pokud je z blízkého okna vidět nějaký tankodrom, vojenské letiště, válečný přístav, či dokonce raketová základna. Vím, o čem mluvím, protože podklady k tomu jsem letos na jaře získal na výstavě IDET, zde v Brně. Turci tu jasně dokazovali značnou pokročilost svých vojenských technologií, byli po Slovácích největším vystavovatelem a jak se lze dočíst v různém vojenském odborném tisku, snaží se být vojensko-technologicky a tím i operačně plně nezávislí, bez ohledu na své členství v NATO. I ve středověku jejich vojenská moc narůstala postupně a za jejich armádami vždy táhly masy jejich kolonistů, jinak by dobyté země tak dlouho neudrželi …

/zpracoval: Dr.Luděk Šubert, Sdružení monarchistů Brno/

Použitá literatura:

Bělina P.: „Slavní vojevůdci.“ Fragment Praha 1993, str.29.

„Bitva u Zenty.“  Wikipedia. Internet.

Kolektiv autorů: „Války a válečníci.“ Aventinum Praha 1995, str.163.

Šubert L.: „Vývoj vojenství do roku 1914.“ Vyškov 1993, s. 142.



SMUTNÁ ZPRÁVA

Bohumila Jandourková, 30. září 2017

Autor článků v Hlasu Moravy, tedy náš přispěvatel pan Vladimír Merta, zemřel. Nemohu o něm mnoho napsat. Znala jsem pana Vladimíra jen z mailů, které se vyznačovaly laskavostí a pochopením. Podělím se tedy s Vámi alespoň o to málo, co se mně podařilo o panu Mertovi zjistit.

Vladimír Merta se narodil v roce 1938. Ale na svůj věk nevypadal a mnozí jej považovali za mladšího člověka a mmj. i proto je zpráva o jeho úmrtí překvapila. Který den zemřel, nevím. Redakci se dostala tato zpráva v pátek, 29. 9. 2017 po 10. hodině večerní. Pohřeb byl následující úterý 3. října před polednem, v Ústí nad Orlicí.

Pan Vladimír Merta žil v Letohradu. Byl levicově zaměřen a zároveň byl rodu věrným Moravanem. V okruhu svých přátel získával sympatizanty pro obnovu moravské autonomie. Byl dlouholetým členem Moravského národního kongresu a zároveň regionálním vlastivědným badatelem. Jeho poslední prací, kterou připravil pro 7. Moravský historický sborník – Ročenku Moravského národního kongresu 2011–2017, která právě vyšla, byla práce První Slované.



ZAPOMENTUTÉ 29. ZÁŘÍ 1938

Petr Michek, 29. září 2017

V minulých dnech, aniž by to některá masmédia připomenula, uplynulo 79 let od přijetí tzv. „mnichovského diktátu“ vůči Československu – Mnichovské dohody čtyř velmocí, na základě které muselo Československo předat nacistickému Německu třetinu svého území osídleného převážně německou menšinou.

Na základě iniciativy britské a francouzské diplomacie a z podnětu italského vůdce B. Mussoliniho byla tehdy do Mnichova svolána konference evropských velmocí: Německa (A. Hitler), Velké Británie (N. Chamberlain), Francie (E. Daladier) a Itálie (B. Mussolini) k projednání německých územních požadavků vůči Československu. Po půlnoci 30. září podepsali přítomní dohodu, která plně akceptovala německé požadavky, přičemž zástupci Československa k jednání nebyli přizváni. Druhý den na Pražském hradě přijala vláda Československé republiky, v přítomnosti prezidenta E. Beneše, mnichovský diktát a prezident Beneš poté dne 5. října abdikoval na funkci prezidenta a 22. října 1938 odletěl do Anglie.

O necelého půl roku později (15. března 1939) obsadila německá vojska zbytek republiky a již den předtím slovenský sněm v Bratislavě vyhlásil nezávislý a samostatný stát. Dne 16. března 1939 vydal v Praze Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č.75 / 1939 Sb.) a Československo zmizelo z mapy Evropy.

Druhá světová válka poté vypukla 1. září 1939, když německá vojska napadla Polsko. Německým terorem, bombardováním českých a moravských měst spojeneckým letectvem a na válečných frontách zahynulo cca více jak 300 000 československých občanů.

Na základě závěrů spojenecké konference (SSSR, USA a Velké Británie) v Postupimi (17. 7. – 2. 8. 1945) bylo na základě podnětu Velké Británie rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva z Polska a Československa do Rakouska a Německa.

V roce 1947 prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš prohlásil:

„Vážení spoluobčané, v nedávné době jsem podepsal významné dokumenty pro naší Československou republiku, tj. dekrety prezidenta ČSR. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nebudou opakovat tragické události let 1938 – 1939. Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými pozdějšími požadavky na znovu osídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu, na základě mých dekretů, z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní č e š t í v l a s t e n c i, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat, a že budou nakloněni otázce jejich návratu“.

Proto nezapomínejme na všechny občany, kteří položili životy za obranu naší vlasti a připomínejme si jejich památku a historické souvislosti, aby se již podobné tragické události nemohly vrátit.