Číslo 106



SLYŠELA JSEM NĚCO PODIVNÉHO, CO MĚ DONUTILO PŘEMÝŠLET O NÁS A NAŠÍ BUDOUCNOSTI …

Bohumila Jandourková, 19. srpna 2017

 

Britský ekonom se vyjádřil, že Československo bylo „impérium“. Neměl na mysli velikost státu, nebo snad že bychom měli kolonie. Nejednalo se o blázna.

Tak jsem si promítla svůj vlastní život za minulého režimu. Svá zaměstnání. Jsem jen středoškolačka, v KSČ jsem nikdy nebyla a žádný „post“ ani vysoký plat jsem nikdy neměla.

Ale většina institucí, či přímo některých oddělení, kde jsem pracovala, měly obdivuhodné výsledky. Většinou se jednalo o výzkumné ústavy a ve dvou případech o kulturu.

Promítla jsem si i naše tehdejší továrny, co všechno vyráběly. V jaké kvalitě. Co všechno vyvážely. Čeho byly schopny například při výstavbě celých obrovských technologických celků v mnoha státech světa. Geologický průzkum v mnoha státech světa. V jednom případě prý Československo postavilo v cizině celé městečko a nemám na mysli Baťu, ale Československo za minulého režimu. Jistě to bylo i tím, že jsme měli na čem historicky stavět. Na našem hospodářském rozvoji za Rakouska-Uherska a za I. republiky – samozřejmě.

UVĚDOMILA JSEM SI, CO MĚL TEN BRITSKÝ EKONOM NA MYSLI, KDYŽ ŘEKL, ŽE JSME BYLI „IMPÉRIUM“.

Svoboda byla omezena. To je pravda. V 50. letech se děly hrozné věci. To je také pravda. A našlo by se toho víc. Však to nakonec slyšíme v našich sdělovacích prostředcích. O tom nelze diskutovat.

Ale o čem diskutovat lze, je potřeba využít současné svobody k obnovení a nového vybudování prosperujícího hospodářství. Žádné revoluce. Žádné změny systému. Jen dobré využití toho, co nám systém umožňuje. Kombinace všech možných prvků, které by v tom či jiném případě byly optimální. Vždyť byly a jsou země „na západě“, které to dokázaly a připravily tak vlastním občanům slušný a poklidný život po mnoho let.

JEN K TOMU MUSÍME VĚDOMĚ SMĚŘOVAT BEZ OHLEDU NA MĚNÍCÍ SE POLITICKÉ SÍLY. Nadané lidi stále máme. Jen jejich potenciál nedokážeme využít. K jejich i naší škodě. Nelze se vracet. Technologické výzvy jsou dnes jiné, než byly před pár desetiletími. Toho jsme si všichni vědomi. Přizpůsobit tomu naše školství. Musíme k věci přistoupit bez předsudků. Přestat nálepkováním lidi, co chtějí mluvit pravdu, necenzurovat! Naopak otevřít možnost promluvit v médiích všem odborníkům, ze všech názorových proudů. Vědomě a cíleně čelit vzniku nesmiřitelných názorových skupin a hledat shodu.  

Bez nalezení a nacházení pravdy formou slušné diskuze nemůžeme najít optimální řešení NIČEHO !



PŮL ROKU PREZIDENTA USA DONALDA TRUMPA

Pavel Procházka, 18. srpna 2017

 

První půlrok výkonu úřadu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa přinesl mnoha jeho stoupencům velké rozčarování. Trump od převzetí úřadu 20. ledna prakticky jen přešlapuje na místě a zatím nedokázal uskutečnit prakticky nic z programu, se kterým šel do voleb. Do určité míry si za to může sám svým poněkud chaotickým přístupem k řešení vládních záležitostí. Největším Trumpovým problémem je ale odpor amerického politického establishmentu, který stále není ochoten se s Trumpovým vítězstvím ve volbách smířit. Trumpa dokonce odmítají podporovat i pohlaváři jeho vlastní republikánské strany. Příčinou je skutečnost, že vedení obou hlavních politických stran v USA je v současné době v rukou neokonzervativců, což jsou jestřábové posedlí sny o americké světovládě a prahnoucí touhou srazit na kolena nenáviděné Rusko. Jejich kýženou kandidátkou na prezidentský úřad byla neblahá Hillary Clintonová. Osoba schopná rozpoutat ozbrojený konflikt s Ruskem, který by zákonitě vyústil v globální jadernou apokalypsu. Trumpovo vítězství ve volbách udělalo americkým jestřábům čáru přes rozpočet. Americký politický establishment se proto Trumpovi mstí propagandistickou kampaní, mající vyvolat dojem, že Trump zvítězil díky ruskému zasahování do amerických voleb. Což působí velice pikantně vzhledem ke skutečnosti, že jsou to právě USA, které neomaleně zasahují do voleb v jiných zemích, a v případě vítězství nežádoucích politických sil neváhají v těchto státech s pomocí místních kolaborantů organizovat prozápadní převraty.

Propagandistickou kampaní a soustavným zamítáním Trumpem navržených zákonů v Kongresu se establishmentu podařilo Trumpovu vládu dokonale ochromit. Představitelé amerických politických „elit“ tím celému světu názorně předvádějí, do jaké míry již ztratili kontakt s realitou. Tito lidé sice chtějí, aby Spojené státy byly jedinou supervelmocí na Zemi, ale nechápou, že světovládu nelze donekonečna provozovat za vypůjčené peníze. Minulé vlády USA nedokázaly řešit astronomické zadlužení americké federace jinak, než novými půjčkami a tiskem nekrytých peněz. Americký politický establishment rovněž nezajímají další neřešené problémy – dramatický sociální propad střední třídy, která je ve většině zemí hlavní oporou státní moci, daňové úniky velkých korporací, chátrání infrastruktury, přesun výroby do zahraničí a s tím spojená ztráta pracovních míst. Atmosféru vztahů mezi lidmi v USA velmi otravuje politická korektnost přivedená do naprosté absurdity. Jsou zvýhodňovány určité skupiny obyvatelstva, aniž by to společnosti přinášelo nějaký užitek. Donald Trump si na rozdíl od americké politické „elity“ tyto závažné problémy uvědomuje, byť ani zdaleka nevidí celý jejich rozsah. Ale chce je alespoň částečně řešit. Jeho návrhy sice nelze považovat za bůhvíjaké výtvory, nicméně jsou pořád lepší, než nečinné přihlížení. Zatím to však vypadá, že se politické „elity“ postarají o to, aby se Trumpovi nepodařilo prosadit vůbec nic a jeho prezidentování se změnilo ve čtyři promarněné roky. Za čtyři roky přešlapování na místě ovšem USA zapadnou ještě hlouběji do celkového marasmu, který může v konečném důsledku vést ke ztrátě toho, co je americkým jestřábům tak drahé – postavení nejmocnějšího státu světa. V horším případě se problémy začnou řešit samy – nezvládnutelným násilím a rozvratem celého společenství. Počínání současného amerického politického establishmentu začíná připomínat počínání vládnoucích skupin v jiných kdysi mocných zemích před tím, než tyto říše zmizely v propadlišti dějin. Americké politické „elitě“ nejspíš ani nedochází, s jakou škodolibostí potíže vládní moci v USA pozorují v zemích, kde mají americké dominace ve světě plné zuby.

 



PROČ TA ČECHIZACE MORAVY ?

Petr Michek, 4. srpna 2017

 

Poslední červencovou neděli se již po dvacátépáté uskutečnily (novodobé) Slavnosti bratrství setkávání Čechů a Slováků na Velké Javořině, nejvyšším to vrchu na moravsko-slovenském pomezí v Bílých Karpatech, kde se sešlo několik tisíc účastníků, jak ze slovenské, tak i z moravské strany.

Slavnosti se konaly pod záštitou dvou hejtmanů moravských krajů, Jiřího Čunka (Zlínský kraj) a JUDr. Bohumila Šimka (Jihomoravský kraj), kteří pozdravili účastníky slavností. Na Slavnostech bratrství vystoupila celá řada lidových tanečních i pěveckých souborů z Moravy i ze Slovenska a měla zde vystoupit i skupina Javory z Brna, ale kvůli náhlé operaci zpěváka a kytaristy Petra Ulrycha se museli omluvit. Proto pořadatelé zajistili účast Ivana Mládka z Prahy, který pozvání přijal. Po dlouhé době tak měli i Češi na slavnostech Čechů a Slováků své umělecké zastoupení.

Setkávání Moravanů a Slováků na Velké Javořině má svou dlouholetou tradici. Poprvé se zde Moravané se Slováky z Nitry sešli v srpnu roku 1845, aby společně oslavili vydání prvního čísla Slovenských národních novin. Podruhé se zde sešli moravští a slovenští studenti v roce 1847, aby vyjádřili své nadšení z nové kulturně politické přílohy Slovenských národních novin, která nesla název „Orol Tatránski“. V roce 1848, pod vedením J. M. Hurbana na Velké Javorině skládali přísahu slovenští dobrovolníci, kteří se následně zúčastnili revolučních bojů.

V srpnu roku 1860 byly obnoveny společné oslavy moravsko – slovenského bratrství. V roce 1862 se konal pod vedením slovenských vlastenců spontánní výlet na Velkou Javořinu, kterého se zúčastnili i zástupci Moravanů a lidé z obou stran zemské hranice. Následně rakousko-uherské úřady zakázaly pořádání setkání na Velké Javořině pod hrozbou trestů. Proto se v dalších létech výlety – setkání, konaly ve Filipovském údolí, na kopanicích „U Sabotů“ a ve „Slovácké búdě“ v Luhačovicích.

V roce 1922 vydali P. Blaho a F. Úprka výzvu k obnově slavnostních výletů na Javorinu které nazvali „Sněm drobných pracovníků“. V roce 1923, v rámci výletu na Velkou Javořinu byl položen základní kámen Holubyho chaty, která byla o rok později slavnostně otevřena. V roce 1933, 25. července, se uskutečnilo poslední setkání Moravanů a Slováků na Velké Javořině, které zorganizovala Štefánikova společnost.

Po druhé světové válce, dne 1. září 1945, se na Velké Javořině konal 1. národní sjezd československé vzájemnosti, kterého se zúčastnilo cca 25.000 lidí z obou stran moravsko – slovenské hranice. O dva roky později, v roce 1947, se zde sešlo již cca 30.000 lidí. Pozdější setkávání Moravanů a Slováků byla v padesátých letech přenesena do Starého Hrozenkova a nesla název Kopaničářské slavnosti, které se konají doposud. Tyto lidové slavnosti moravsko – slovenského pomezí jsou zaměřeny na tradiční kopaničářský folklor a jsou hojně navštěvované lidmi z obou stran moravsko – slovenské hranice.

Po tzv. „sametové revoluci“, dne 7. června 1990, byla obnovena tradice společných setkávání Moravanů a Slováků na Velké Javořině a dokonce zde byl umístěn Památník česko – moravsko – slovenské vzájemnosti, jehož autorem je akademický sochař Otmar Oliva. V té době obyvatelé Moravy a Moravského Slezska požadovali obnovení zemského uspořádání státu a v České národní radě i v obou komorách Federálního shromáždění měli své zástupce a hlasitě se hlásili o svá práva na samosprávu své země, která byla zrušena totalitním režimem od 1.1.1949.

Poté v roce 1992, těsně před rozpadem Československa, byla obnovena tradice setkávání lidí z obou stran moravsko – slovenské hranice, ale již pod názvem „Slavnosti bratrství Čechů a Slováků“, ale již bez Moravanů v názvu. Přitom Čechy (Česko) dělí od Slovenska právě Morava. Tato skutečnost svědčí o národní nesnášenlivosti části české politické reprezentace a je projevem viditelné snahy o asimilaci a začlenění Moravanů a Moravy do tzv. Česka.

Dnes se píše, že Slavnost setkávání vznikla jako symbol nesouhlasu s rozdělením republiky, a také jako vyjádření vzájemné sounáležitosti, ale v červnu roku 1992 ještě nikdo nevěřil, mimo zainteresovaných politiků, že se Československo rozpadne. Ve stejném roce byla na Velké Javořině založena i tradice česko -slovenských Silvestrů. V minulosti se slavností bratrství Čechů a Slováků na Velké Javořině zúčastňovali i čelní politici České republiky a Slovenska. Například v roce 2012 slovenský premiér Robert Fico při zahájení pozdravil Čechy, Moravany a Slováky, za což byl odměněn spontánním potleskem, protože ukázal, že zná dějinné souvislosti, kdežto tehdejší premiér české vlády Petr Nečas, i když se narodil na Moravě, tak hovořil pouze o Českém národu, což byl trapas a sklidil jen „vlažný“ potlesk.

Podobně to bylo, když se hrály státní hymny. Při české zpívalo pouze pár desítek lidí, zato při slovenské hymně zpívali všichni účastníci setkání. Po doznění hymen mi jeden soused řekl: „Nezdá se vám komické zpívat na Moravě, že země česká domov můj? Vždyť z nás tím dělají blbce! Kdyby zpívali např. …rodná země, domov můj, tak bych to bral. Ale proč ve vlastní zemi máme opěvovat zemi sousedů? To si toho anachronismu ještě nikdo nevšiml? Proč nemůžeme zpívat svou vlastní zemskou hymnu píseň Moravo, Moravo? To by asi někteří Češi neunesli!“

Tehdy jsem si uvědomil v jakých paradoxech žijeme. Po „sametu“ jsme doufali, že vše, co bylo pro Moravu symbolem tradice a samosprávy bude obnoveno, ale zatím jsme dospěli k tomu, že politici z Moravy se stydí za svůj původ, za svoji zemi, kde se narodili a o všem se rozhoduje pouze v Praze. A to není dobře! Přesto si myslím, že zdravý rozum převáží a jednou se budeme moci zúčastnit Slavnosti bratrství Čechů, Moravanů a Slováků!

Morava a Moravské Slezsko svoji zemskou samosprávu nemají dodnes. I když Ústava ČR zaručuje právo na národnost, tak moravská národnost není státem uznávaná. Vše se řídí pouze „českými normami“, tak jak to vidí politici v Praze. Že bychom převzali zkušenosti se zemským uspořádáním z Rakouska či Německa, nehrozí. Přitom veřejná správa založená na krajském uspořádání nás stojí každoročně zbytečně vydané miliardy. Rakušané i Němci zvládají správu svých států s polovičními náklady oproti nám! Často slýchám od svých přátel v Praze: „Dáme vám zemskou samosprávu a vy se odtrhnete!“ Tak jsem jim odpověděl: „Co myslíte? Proč se od Rakouska neodtrhnou  Korutany, či Horní Rakousy? Protože zemská samospráva je pro ně již po staletí zárukou stability a rozvoje!“.

Dnes na Moravě máme jen Českou televizi, Český rozhlas, Českou spořitelnu, České dráhy a pořád je nám vnucován názor, že žijeme v „Česku“, což je tak akorát název pro Českou kotlinu. Potom se nelze divit, že často slyšíme, že Morava a Slezsko, nejsou žádné Česko!!! Proč tedy nebyl po rozdělení Československa přijat nový název pro náš stát Českomoravská republika (ČMR)? Mělo by to přece logiku.

A tak si říkám, proč někomu v masmédiích vadí název Morava, či přídavná jména moravský, moravská? Potom se novináři snaží tento problém obejít a v novinách se objeví informace, že např. Hodonín leží ve východním Česku, což už zavání šovinismem a násilnou čechizací. A to bychom měli důrazně odmítnout.

A jedna perlička na závěr. Nedávno jsem zapnul rádio a ozvalo se: „Posloucháte český rozhlas Brno, rozhlas pro celou Moravu!?! A tak mě napadlo, co by říkali Pražáci, kdyby se jim z rádia¨ozvalo: Posloucháte moravský rozhlas Praha, rozhlas pro celé Čechy!



VELKÁ JAVOŘINA 2017

javorina-1

Milan Smutný, Milan Trnka, 31. července 2017

V neděli 30.7. 2017 se na hřebenu Velké Javořiny na moravsko-slovenském pomezí uskutečnil již 25. ročník novodobých Slavností bratrství občanů z obou stran hranice mezi Slovenskou a Českou republikou.

Slavnosti v současné podobě navazují na Setkávání Moravanů a Slováků, které byly každoročně svolávány od čtyřicátých let 19. století na hranicích tehdejší rakouské korunní země Moravy s Horními Uhrami v rakousko-uherském soustátí. Moravané a Slováci se na Velké Javořině scházeli i v době existence Republiky Československé a v prvních letech po ukončení druhé světové války. Katolická církev v té době usilovala o vybudování kaple Panny Marie – ochránkyně Moravy na hřebenu Javořiny. Poslední Mše svatá pod širým nebem se tu konala na Slavnostech bratrství Moravanů a Slováků v roce 1947.

Úřady nového režimu po roce 1948 přerušili tradici setkávání obyvatel moravské a slovenské strany Karpat. Až v roce 1990 bylo konání Slavností obnoveno. Jenomže čechizace už pokročila v té době natolik, že v názvu nezbylo pro Moravany místo.

Průběh akce je po léta téměř neměnný. Úvodní část Slavností se za přítomnosti představitelů vnitrostátní správy České republiky a Slovenské republiky uskuteční u pomníku česko – moravsko – slovenské vzájemnosti, postaveném v roce 1990. Oficiální zahájení a následně kulturní program pak probíhá v areálu, zbudovaném nedaleko Holubyho chaty na slovenské straně Javořiny.

Výzvy k účasti na Slavnostech a zpracování informačního skládacího letáku se základními údaji o zemi Moravě, její historii, symbolech, o spolku Mladí Moravané a o sdružení Moravský kulatý stůl, se ujali členové spolku Mladí Moravané ve spolupráci s členy Moravského národního kongresu. Na Javořinu dorazilo několik příznivců moravského hnutí s moravskými vlajkami. Často vedli debaty s jinými účastníky Slavností – někteří z nich aktivity Moravanů odsuzovali, jiní naopak vyjadřovali podporu. Povzbuzujících reakcí bylo mnoho. Smutným zjištěním ale bylo, že zaznívaly většinou od Slováků. Z té moravské části bylo velmi často slyšet i věty typu „přestaňte už s tou Moravou otravovat, vždyť jsme všichni Češi“. Následně se autor takového podivuhodného výroku představil třeba jako rodák z Uherského Hradiště. Od takových lidí jsme se dozvídali, že „Čechy sousedí se Slovenskem“ nebo že „ještě za třicetileté války patřila Morava se Slezskem, Rakouskem a Lužicí do čtyř set let trvajícího státu s názvem Bohemia“. Napadlo nás, jak by asi vypadal výsledek referenda o samosprávě Moravy, kdyby se přece jen podařilo referendum v České republice uzákonit.

Při oficiálním zahájení volení zástupci Zlínského a Jihomoravského kraje ve svých projevech Moravu ani slovem nevzpomněli. Na rozdíl od svých slovenských kolegů (zejména primátorky města Stará Turá ing. Halinárové), kteří alespoň občas slůvka Morava nebo Moravané použili.

I jedna ze dvou moderátorek uvedla Slavnosti jako Slavnosti Čechů, Moravanů a Slováků. Můžete hádat, zda to byla ta, která hovořila česky nebo ta, která mluvila slovensky. Snad už celých dlouhých pětadvacet let se jednotlivci nebo zástupci promoravských organizací pokouší osobními setkáními s organizátory, s parlamentními činiteli nebo zasíláním písemných žádostí s připomínáním historie Slavností dosáhnout rozpravy o změně názvu Javořinských akcí na Slavnosti bratrství Čechů, Moravanů a Slováků. Odpovědi jsou plné pochopení a současně odmítání takové změny s poukazem na názorové nejednotnosti při kolektivním rozhodování zodpovědných. Případně zůstane písemná interpelace bez odpovědi. Zodpovědní činitelé si mohou přehlížení požadavků Moravanů dovolit. Vždyť Moravané nebyli a nejsou schopni po dobu 25 let účinně šířit mezi občany svoje argumenty. Organizátoři Slavností bratrství Čechů a Slováků se tak mohou spolehnout na ty „Moravany“,

kteří ochotně sdělují ostatním, že jsou Moravany jen ve svém domově. Mimo svůj byt nebo dům jsme přece všichni Češi z Čech.

Letošnímu ročníku javořinských slavností mimořádně přálo počasí – mírný vítr tlumil účinky slunečních paprsků na téměř jasné obloze. Nezbývá, než si do příštího ročníku přát podobné počasí, hojnější účast zástupců moravských organizací a doufat, že funkcionáři vnitrostátní správy ČR budou následovat své slovenské kolegy a přivítají na moravsko-slovenském pomezí i účastníky z Moravy. Vždyť především ti jsou na Javořině doma!

FOTO:



MORAVSKÉ A SLEZSKÉ SIRKÁRNY

Milan Trnka, 28. července 2017

 

Hlas Moravy uveřejnil v 86. čísle článek o vynálezci červeného fosforu A. Schrőtterovi. Zopakuji nejzákladnější informace: Antonín Schrőtter (1802 až 1875) byl Moravan, rodák z Olomouce. Vystudoval ve Vídni, roku 1830 se stal profesorem chemie a fyziky na gymnaziu ve Štýrském Hradci. Roku 1843 přesídlil do Vídně, když byl jmenován profesorem technické chemie a roku 1854 i profesorem obecné chemie na Vysoké polytechnické škole. Od roku 1847 byl řádným členem rakouské Akademie věd a od roku 1851 jejím generálním sekretářem. Všech funkcí se vzdal v roce 1868. Za svůj objev červeného fosforu byl císařem Františkem Josefem povýšen 17. dubna 1857 do šlechtického stavu s právem používat titul „Ritter von Kristelli“.

V roce 1845 se Antonínu Schrőtterovi podařilo pálením bílého fosforu získat fosfor červený (také se uvádí název fosfor amorfní). Bílý fosfor je látkou jedovatou, hořlavou, samovznícení nastává již při padesáti stupních Celsia. Červený fosfor naproti tomu jedovatý není a jeho výroba se provádí při teplotách vyšších, než 250° C. O jaký převratný vynález se jednalo si uvědomíme, když si připomeneme dobu, ve které se staly nenahraditelnou denní potřebou zápalky.

Jedovatý bílý fosfor způsobuje takzvanou fosforovou nekrózu. Nevětrané prostory výroben, nedostatečné osvětlení, stísněný prostor, žádná nařízení či pravidla o zachovávání čistoty na pracovišti, pracovní doba zpravidla dvanáctihodinová, nedostatečné stravování a podobně, šíření této nemoci napomáhalo. Popis průběhu fosforové nekrózy by byla hororová záležitost jen pro otrlé čtenáře. V podstatě ji lze nazvat trouchnivěním kostí. V našem Rakousku ji poprvé diagnostikoval vídeňský lékař MUDr. Loringer v roce 1845, ale odborné lékařské studie s popisem této nemoci se začaly objevovat téměř současně v celé Evropě. I po zveřejnění těchto lékařských zpráv se zaměstnavatelé nesnažili zamezit příčinám choroby ve svých provozovnách. Sirkárny zvyšovaly výrobu zápalek a zároveň zvyšovaly i počty lidských trosek. O osud jejich zaměstnanců byly podle zákona povinny postarat se domovské obce. Právě teprve na nátlak obcí, kterým zůstávali nevyléčitelně nemocní na starosti, musely začít jednat vlády států…

Prvním evropským státem, který s okamžitou platností zakázal výrobu sirek z bílého fosforu na svém území byl Hannover. Jeho zemská vláda přijala toto opatření již v roce 1835. Roku 1884 vstoupil v platnost na území celého Německa zákon, který jednak zakázal dětskou práci v sirkárnách, jednak nařizoval v řadě paragrafů zavedení různých opatření ve výrobě zápalek. Ještě v druhé polovině devatenáctého století nebylo například ničím zvláštním zaměstnávání pětiletých dětí a to ve směnách od šesti hodin ráno do dvacáté hodiny večer po šest dnů v týdnu!

V Rakousku, a tedy i v korunní zemi Moravě, byl obdobný zákon zaveden od roku 1885. Výrobcům zápalek se nařizovala například instalace kotlů s pojistnými ventily, byly stanoveny rozměry výrobních prostor včetně odsávání, uzákoněna povinnost dvakrát do roka líčit stěny výroben vápnem, na každého dělníka muselo připadat deset metrů krychlových prostoru, byly zavedeny povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, majitel továrny musel zajistit zaměstnancům ochranné obleky, umožnit kontrolní prohlídky provozu úředním kontrolám, atd.

I když vynález Antonína Schrőttera umožnil výrobu zápalek z nejedovatého červeného fosforu, řada výrobců zápalek ve výrobě s použitím fosforu bílého pokračovala. Důvodem byla možnost zapálit takovou sirku škrknutím prakticky o cokoliv. Teprve takzvaná Bavorská konvence z roku 1907 výrobu zápalek z bílého fosforu zakázala definitivně a do roku 1909

se k ní připojily všechny evropské státy. Používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalného zboží, bylo v tehdejším rakouském mocnářství zakázáno zákonem č. 119/1909. Řada drobných výrobců sirek nebyla schopna změnit výrobu při použití červeného fosforu a byla nucena svoji výrobu ukončit.

Následující přehled sirkáren na moravském území si nedělá nárok na úplnost nebo naprostou bezchybnost údajů. Historie sirkařství pomalu upadá do zapomnění a dohledávání podobných údajů je poměrně obtížné. Zatím zjištěné informace jsou řazeny abecedně dle názvu obcí.

***

BERNARTICE : 1893 až 1920 výroba bezpečnostních zápalek, výrobce Julius Huch. Výroba byla do Bernartic převedena z Pruského Slezska, dnešního Paczkówa . Zaměstnáno až 60 dělníků.

BRNO : 1851 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobce: Wilhelm Suda, tichým společníkem lékárník Franz Eder. Po ukončení výroby skladové a obchodní prostory firmy „Brněnské továrny na zápalky“.

DŘEVĚNÉ MLÝNY : 1857 až 1862, výrobce fosforových sirek Alois Helbr. Sirkárna vyhořela.1863 až 1880 výrobce fosforových sirek Franz Gottfried Czap. 1880 až 1900 výrobu převzal Karel Reynoch, Czapův zeť.

HALENKOV : 1852 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobci bři Josef a Jákob Kohnové.

HODOŇOVICE : 1903 uváděna domácí výroba fosforových sirek Marie Huschkeové. Není doloženo, možná se jednalo jen o výrobu dřevěného drátu.

HORNÍ FOŘT : 1890 až 1892 výroba fosforových sirek, výrobce Anna Schneiderová. 1892 až 1895 nájemci bratři Zangiové, kteří výrobu fosforových sirek provozovali v Reichenau v Pruském Slezsku (dnes Zloty Stok v Polsku. 1895 je uváděn jako nájemce Conrad Gődel.

LIPNÍK NAD BEČVOU : 1909 až 1992 výroba bezpečnostních zápalek. Akciová společnost byla založena roku 1907, stavební povolení ke stavbě nové továrny získáno 1909 s dovětkem, že se jedná o poslední koncesi k výrobě sirek na Moravě. Roku 1912 odprodej do a.s. Helios Vídeň, později Solo. Praha, od 1945 národní podnik Solo Sušice, závod Lipník, 1990 až 1992 majitelem Moragro Slušovice, po té výroba zápalek zrušena, v objektu se pouze kompletovaly do roku 2007 zásilky zápalek z Polska do kartonových krabiček.

LOŠTICE : 1838 až 1921 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. V průběhutohoto období je dohledatelných celkem pět výrobců sirek (Jan Lederer, Antonín Komínek, Antonín Staršovic, Jan Kalous a Jiří Svozil), kterým bylo nařízeno výrobu postupně ukončit, když nedokázali splnit požadované hygienické a bezpečnostní podmínky výroby. 1879 až 1905 Jan Svozil, syn Jiřího Svozila vykoupil ostatní výrobce a roku 1900 postavil novou továrnu. Začínal s osmi dělníky – roku 1912 u něj pracovalo 160 zaměstnanců. Toho roku odkoupila provoz a.s. Helios Vídeň a 1921 a.s. Solo Praha, která nařídila ukončení výroby.

LITOVEL : 1869 až 1900 výroba fosforových sirek. Zakladatelem František Cerha (Zerha),Pozdější vlastník Josef Cerha (příbuzenský poměr neznámý).

MOHELNICE : 1891 až 1913. Majitelé společníci Julius Naschla a Mamert Niederle. Od roku 1909 utvořili s Bedřichem Hőchnerem akciovou společnost se sídlem v Brně, roku 1912 převzala podnik a.s. Helios Vídeň a následující rok továrnu uzavřela.

MORAVSKÝ BEROUN : 1850 až 1868 výroba fosforových zápalek, výrobce : Franz Stelz.

NOVÝ JIČÍN : Od ? až 1873 výroba fosforových zápalek. Výrobce Theodor Morgenstern.

NOVÁ VES u Mitrovic : K roku 1880 je uváděna výroba fosforových sirek Ferdinanda a Theresie Malcherových, původně zaměstnanců novojičínské továrny T. Morgensterna.

ODRY : ? až 1880 výroba fosforových zápalek, výrobce Alois Peikert, bývalý zaměstnanec novojičínské továrny T. Morgensterna.

OSOBLAHA : 1855 až 1890 výroba fosforových sirek. Majitel F.A. Springer označovalsvoji továrnu jako „První slezskou sirkárnu“.

OPAVA : 1867 až 1927 výroba fosforových a později bezpečnostních zápalek. Výrobcem Josef Pollak se společníky Jácobem a Josefem Kohnovými. K roku 1870 je uváděno 92 zaměstnanců. Roku 1872 inspektoři nařídili úřední uzavření továrny z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek. Výroba pokračovala po roce 1875 pod vedením rodiny Kohnů. V roce 1912 odkoupila továrnu Hélios Vídeň, a.s. Od 1921 novým majitelem Solo Praha, a.s, která uzavřela provoz roku 1927 a propustila celkem 260 dělníků.

POSTŘELMOV : 1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300 dělníků, v moderně vybaveném provozu. 1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.

PROSTĚJOV : 1884 až 1913 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. Zakladatel Marcus Reis. Zaměstnával 70 dělníků. Od roku 1895 řídili továrnu synové Móritz a Hugo Reisovi. Časté návštěvy živnostenských inspektorů zjišťovaly závažné nedostatky ve výrobě.

RUDA NAD MORAVOU : 1852 až 1859 výroba fosforových zápalek. Majitel neznámý.

SLAVONICE : 1858 až 1865 vyráběl fosforové sirky Josef Langthaller. Po svém zvolení starostou města Slavonice podnik odprodal. 1866 až 1876 výrobce Josef Brunnauer. 1876 až 1892 nový majitel sirkárny Václav Reimer. Vyráběl zpočátku fosforové, později bezpečnostní zápalky. 1884 až 1918 Johann Reimer, syn předešlého. Zaměstnával 16 dělníků.

TŘEŠŤ : 1848 až 1903 výroba fosforových zápalek. Výrobu zahájil Samuel de Mayo, 1865 převzal firmu syn Karel de Mayo a roku 1873 Matylda de Mayo. Ta pronajala podnik r. 1876 Moritzi Meissnerovi a roku 1878 prodala Jakubu Oplatovi. Roku 1887 odkoupil továrnu bývalý nájemce M. Meissner a výrobu ukončil 1903.

1876 až 1924 další továrna na sirky v Třešti. Majitel Moritz Meissner. Roku 1906 prodal podnik a.s. Solo Vídeň. V té době pracovalo v továrně 220 dělníků. 1923 převzala podnik a.s. Solo Praha a následujícího roku jej uzavřela.

1877 až 1903 třetí továrna na fosforové sirky v Třešti. Postavil ji Jakub Oplat. Roku 1887 ji odprodal M. Meissnerovi, výroba zde ukončena 1903.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ : 1865 až 1923 výroba fosforových, později bezpečnostních sirek.Jákob a Josef Kohnovi začali s manufakturní výrobou a od roku 1868 s tovární výrobou v Krásně (součást Meziříčí od roku 1924). Roku 1876 padesát zaměstnanců. Od roku 1912 součást a.s. Helios Vídeň, později Solo Praha.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ : 1845 až 1848 výroba fosforových sirek, výrobce Michal Bender,vyučený natěrač, zaměstnával čtyři dělnice.

1847 až 1859 výroba fosforových sirek, výrobce Josef Škoda,mlynář. Společník Michal Bender.

VELKÝ ÚJEZD : 1855 až 1876 domáčtí výrobci fosforových zápalek, drobní zemědělcia podomní prodejci Novák, Švarc a Šubrt.

1902 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Novou továrnu s moderním¨vybavením postavil Ignác Hausher, roku 1908 ji odkoupila kupecká akciová sirkárna v Lipníku, r. 1913 převzala Hélios Vídeň, a.s. a téhož roku výrobu ukončila.

VRBNO POD PRADĚDEM : 1900 až 1903 výroba fosforových sirek. Bližší údaje nejsou známy.

VSETÍN : 1857 až 1890 výroba fosforových zápalek. Výrobu započal Karel Hansellise společníky Jákobem a Josefem Kohnovými, kteří roku 1861 převzali továrnu do svého majetku. Karel Hanselli je vynálezcem stroje na výrobu sirek, patentovaného 1851.

ZLÍN : 1848 (1850 ?) až 1855, výrobce: baron Claudius Wilhelm de Bretton. Velmi kvalitní výrobky.

ZNOJMO : 1841 až 1865 výroba fosforových sirek, obnovená 1880 až 1881. Výrobce: Antonín Steiner (také Staiter nebo Streiter).

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU : 1852 až 1885 výroba fosforových sirek. Výrobce: Rafael Hőchner.1885 až 1912 výroba bezpečnostních zápalek , výrobce Friedrich Hőchner, syn předešlého. Bedřich Hőchner byl současně i majitelem továren na sirky v České Svratce(okres Chrudim v Čechách) 1902 až 1909 a v Mohelnici (1902 až 1912). Od roku 1909 byl společníkem firmy „Továrny na zápalky Hőchner & Niederle & Haschka, a.s.“ se sídlem v Brně. Inspektoři označovali Hőchnerovy provozy za vzorné podniky.

***

Po vyhlášení Republiky Československé roku 1918 vznikají spojené akciové československé sirkárny Solo. Z moravských a slezských továren sdružovala Solo následující provozy :

Krásno u Valašského Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Loštice, Opava, Postřelmov a Třešť. Pouze výroba v Lipníku zůstala zachovaná. Sirkárna v Třešti byla uzavřena roku 1923, ostatní provozovny již roku 1921.

V druhé polovině 19. století se v sirkárnách pracovalo šest dnů v týdnu, v průměru dvanáct hodin denně. Platy dělníků se lišily podle lokality, výše zakázek a odbytových možností výrobce. Průměr byl 30 krejcarů za den. V roce 1865 se prodávalo kilo chleba za 10 krejcarů, kilo vepřového masa za 45 krejcarů.

Živnostenskými inspektory byla na Moravě nejhůře hodnocena sirkárna Markuse Reise v Prostějově. V roce 1890 tu byla pracovní doba 16 hodin denně. Muži pobírali denní plat v rozmezí 50 až 60 krejcarů, ženy 40 až 50 krejcarů, chlapci 30 až 35 krejcarů a děvčata 25 až 30 krejcarů za den.

Zaměstnanost dětí byla do roku 1875 vysoká. Nepodařilo se mi zjistit přesnější údaje z Moravského markrabství, k dispozici jsou však bohatší informace ze sirkáren v Českém království. Mzdy dětí mezi deseti a dvanácti lety byly nejnižší v Českých Budějovicích (v průměru 15 krejcarů za den), nejvyšší v Sušici (30 krejcarů za den) při stejně dlouhé pracovní době. Z údajů o počtu dělníků v Pollakově továrně v Č. Budějovicích vyplývá, že zaměstnával v roce 1848 celkem 253 dělníků, z toho bylo 150 dětí. Po opatřeních rakouské vlády v roce 1875, která mimo jiné řešila zákonem vysokou zaměstnanost nezletilých, uvádí továrna 211 dělníků, z toho „jen“ 25 dětí.