Follow

Uprostřed nejprudších bouří, které dotvářely zvlášť dramatickou předehru pro postoj polských usedlíků, se odebrala do Varšavy přímo k Pilsudskému delegace poslanců za Těšínsko, rozmnožená o členy RN, aby společně pohnuli „komendanta“ k rozhodnému vystoupení proti Československu. Generála ujistili všestrannou podporou obyvatelstva a seznámili ho s vysokou úrovní a schopností okamžitého nasazení občanských gard, které podle jejich mínění by v boji obstály stejně spolehlivě jako pravidelné vojenské oddíly.

Pilsudski vyslechl delegaci se zdrženlivou nevolí. Jen ohledy na její vlastenecký entuziasmus a předpokládanou neznalost toho, co se mezitím odehrálo v zákulisí diplomacie mu zabránily, aby je jednoduše nevyhodil a nepokládal její příchod za nestoudnost, ne-li vyslovenou drzost.

Od počátku roku došlo k výrazným změnám a posunům na šachovnici východní Evropy a generál byl přesvědčen, že po několika úspěšných tazích může tím závěrečným rozhodnout celou partii pro Polsko, a tedy i ve svůj prospěch.

Už na sklonku roku 1919 získal prostřednictvím pražského konzula Malczewského ujištění od samotného Masaryka, že ČSR se spokojuje hranicí s Rumunskem a po připojení Podkarpatské Rusi ztrácí zájem na společné hranici s Ruskem. Zároveň ho vybídl ke společné schůzce, při níž by vedle hospodářských a politických otázek projednali i těšínský problém. Na nabídku zatím neodpověděl, a pokud tak vůbec učiní, pak navrhne setkání až závěrem roku, kdy podle vlastního očekávání bude v daleko výhodnějším postavení než nyní.

Nejednalo se mu přitom o Těšín, neboť mu ani zdaleka nepřisuzoval takový význam, jak by poslanci od něho očekávali. Situace na východě ho nutila urychleně jednat. Zamýšlel jediným rozhodným úderem vrhnout bolševické armády až za Minsk, přinutit je k uzavření příměří a z výhodné výchozí pozice pak žádat konferenci v Paříži o definitivní vytyčení východních hranic. Nepochyboval, že se mu podaří velmocenské politiky přesvědčit, že další otálení postrádá smysl, pokud v Moskvě bude existovat nesnášenlivý bolševický režim. Pozbyl už důvěru v plány úspěšné intervence ve prospěch republikánů či monarchistů, neboť byli až příliš oslabeni vzájemnými spory i válečnými střety a za současného stavu se už nedalo očekávat, že by se zmohli na účinný odpor. Pilsudski spoléhal, že jedině rychlý a nesmlouvavě vedený postup mu vynese úspěch. Musí se o něj pokusit dřív, než se postavení rudých v Kremlu zcela stabilizuje.

V tom smyslu odbyl zklamané delegáty. Poukázal na současnou nezbytnost vypořádat se s ruským bolševismem, ohrožujícím nejen existenci Polska, ale i celé Evropy. Přirovnával jej k zhoubné nákaze, napadající oslabený organismus. Nijak se neskrýval s názorem, že záležitost v Těšínsku pokládá oproti tomu, co se odbývá na východě, za zcela lokální, a tedy podružnou. V ustálení hranice na východě spatřoval dějinný úkol, výjimečnou příležitost, jaká se dostavuje jednou za staletí, jak si s plnou podporou vlivných spojenců uspořádat hranice podle svých představ. Pateticky vyzdvihl budoucí význam Polska v kontextu evropských národů, jeho mezinárodní uznání a respekt, který mu vynese triumf nad bolševickým nebezpečím.

Deprimovaní delegáti trpně vyslechli jeho zanícený projev, který neúprosně pohřbíval jejich naděje. Jediný poslanec Richard Kunicki, lékař z Fryštátu, přece jen nalezl odvahu, aby se ozval s výhradami k tomu, co musel vyslechnout. Připomenul náčelníkovi státu, že Češi nic neslevili ze své připravenosti zmocnit se Těšínska silou a připojit jej ke svému státu, jak už jednou dokázali. Neváhal srovnat jejich metody s bolševickými a vyslovil přesvědčení, že v krátké budoucnosti budou představovat pro Polsko stejné nebezpečí jako režim v Moskvě, pokud se rudí udrží u moci. Pilsudski nechtěl připustit, aby se jeho příznivci vrátili do svého okupací ohroženého kraje zklamaní a roztrpčení. Navzdory generálovým povzbuzujícím slovům opouštěli poslanci přijímací salón s rozpaky a rozmrzením. Většina z nich se setkala s Pilsudským poprvé a až doposud měli o vůdci státu lepší mínění. Představoval pro ně nejvyšší dosažitelnou autoritu, jež zásluhou válečných let přerostla takřka v živoucí legendu. Nyní pod dojmem setkání jeho velkolepý portrét značně vybledl a odnášeli si rozporuplné pocity. Richard Kunicki od počátku řešení těšínského problému nabyl přesvědčení, že náčelníka osud jejich kraje nijak zvlášť nezajímá a že svou pozornost jednoznačně upírá na východ, kde si slibuje velké územní zisky, a také na přístup k moři, kde se vedle Gdaňska pokoušel vydobýt i kus Pomořanska. Poslanec spravedlivě uznával, že tyto oblasti jsou pro budoucnost vlasti nepoměrně význačnější než malý kousek země ve Slezsku, přestože svým přínosem pro průmysl nabýval neobyčejně na ceně, což generál dostatečně nevzal do úvahy, i když se mu to nejednou pokoušel připomenout. A posléze – byl tu ještě jeden, neméně významný aspekt, a to otázka prestiže vůči Čechům, na niž byli ve Slezsku zvlášť citliví. Mrzelo ho proto dvojnásob, že si to Pilsudski neuvědomil.

Follow