V BLUDNÉM KRUHU (sedmnáctá část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

 

V průběhu dubna 1919 se začalo měnit politické klima ve východní Evropě a odezvy nejnovějších událostí v Rusku ovlivnily jednání v Paříži. Monarchisté a republikáni se po sérii drtivých úderů bolševických armád dávají na překotný ústup na celé linii od Petrohradu až po západní Ukrajinu a jejich odpor se rozpadl do několika bezvýznamných, navzájem izolovaných seskupení. Ve Varšavě si uvědomili dosah nebezpečí, které až doposud nebylo bezprostřední. Uvědomili si to i spojenci Dohody. Průjezd transportů s municí a se zbraněmi, jejichž počet vzrůstá, musí být z ČSR plynule zajištěn, neboť nejdůležitější trať na východ vede právě přes Bohumín a Petrovice do Polska. Pilsudski vyhlásil mobilizaci a stáhl do Běloruska početné síly. Rozhodl se nevyčkat akce bolševiků a sám je předejít preventivním úderem. Se svým štábem vypracoval rozsáhlý plán útoku, jenž měl za cíl zcela paralyzovat armády rudých v západním Rusku. Dohoda spoléhala na to, že generálova armáda vbrzku napraví to, v čem selhala málo koordinovaná a názorově rozrůzněná protibolševická opozice.

Avšak svízelům zdaleka nebyl konec. V Maďarsku vypukla proletářská revoluce, jejímž přímým důsledkem byl vznik tzv. republiky rad po vzoru sovětského Ruska. Bolševický režim v dalším evropském státě byl na světě a nebylo divu, že za takových choulostivých okolností nabylo Polsko pro Dohodu na významu. Také za oceánem rychle dospěli k přesvědčení, že s poťouchlou těšínskou záležitostí se musí urychleně skoncovat. Lansing přicestoval do Paříže a byl okamžitě vyhledán Benešem, jehož Masaryk nepřestával pobízet k činnosti.

Do státního tajemníka USA vkládá čs. prezident velké naděje. Důvěrně se s ním poznal už v průběhu války za svého pobytu ve Spojených státech a nyní spoléhá, že poměrům východních slovanských národů porozuměl natolik, aby v otázce česko-polských vztahů mohl vyslovit zásadní stanovisko. Nepochyboval, že vyslanec zaoceánské velmoci, zastupující dočasně Wilsona v RN bude požívat na konferenci patřičný respekt a vedle tradičního příznivce Clémenceaua tu bude další osobnost nakloněná československým zájmům. Beneš mimo neustále zdůrazňovaných argumentů o uhelném revíru a průjezdní trati doporučuje odškodnit Polsko Horním Slezskem přesně v duchu Masarykových instrukcí. Lansing navrhuje jak osobně Benešovi, tak telegraficky Masarykovi pokračovat v jednání s Paderewským, jehož jménem NR zve do Paříže a nabízí se za prostředníka mezi ním a Benešem. Paderewski nabídku přijal a 6. dubna je už v Paříži, právě ve dnech, kdy polská armáda zahájila v Bělorusku mohutnou ofenzívu proti Sovětům, kteří se ještě nestačili zotavit po mnohaměsíčních bojích s republikány a monarchisty. Beneš se krátce nato sešel s Paderewským a předložil mu Masarykův kompromisní návrh, který by měl uspokojit obě strany.

Ten v zásadě spočíval v tom, že by Polsko formálně uznalo nárok ČSR na celé Těšínské Slezsko a teprve poté při dalším jednání by byla Polsku postoupena část nejvíce osídlená obyvateli polského původu s přihlédnutím k tomu, že pro ČSR se zachová jak karvinský uhelný revír, tak i Košicko-bohumínská dráha.

Jednání brzy ztroskotalo na neochotě polské strany přijmout navržené podmínky. Beneš ukončil poslední schůzku s Paderewkým právě v den, kdy Masaryk v Praze přijal generála Smutse. Britský generál a zanedlouho prezident Jihoafrické republiky se vracel z Budapešti, kde zkoumal tamní situaci a přinášel znepokojivé zprávy o poměrech. Ani pro Masaryka nebylo tajemstvím, že režim Bély Kuhna, ustavený po vzoru leninské doktríny, se pokusí šířit myšlenky komunismu a proletářské revoluce po Evropě na bodácích a že je nevyhnutelné počítat se střetnutím na jihu Slovenska, kde Maďaři už od počátku roku horlivě podporovali iredentistické hnutí. Stejně jako Smuts je přesvědčen, že spor o Těšín musí skončit dřív, než se vyhrotí situace v další oblasti státu. Smuts se o česko-polský problém živě zajímal a přimlouval se za Masarykův návrh, aby se Gdaňsk stal polským územím, a země tak získala vytoužený přístup k moři. Bylo by to bezpochyby vítanou kompenzací za Těšínsko a Masaryk se Smutsem doufali, že to polská strana v případě uskutečnění optimálně ocení. K intervenci Polska proti bolševickým silám v Rusku zůstával Masaryk i nadále skeptický. Po zkušenostech legií dospěl k přesvědčení, že vládu sovětů nelze zdolávat vojensky, neboť se těší značné podpoře zbídačelého lidu, ale bylo by užitečnější vyčkat ekonomického krachu, jenž se v časovém horizontu nevyhnutelně dostaví. Jak lze odvodit ze současnosti (míněna 90. léta 20. století), Masaryk se v účinnosti prostředků nemýlil, ale stěží by očekával, že k tomu dojde až po tři čtvrtě století.

Mezitím Beneš obnovil jednání s Paderewským a podstoupil řadu jednání, aniž dosáhl znatelného pokroku. K poslední schůzce se oba politici dostavili 18. dubna. Beneš byl již unaven. Jednání se vytrvale točila kolem dvou rozporných stanovisek, z nichž ani jedna strana nehodlala slevit, poněvadž v nich spatřovala životní zájmy své vlasti. Poláci i nadále trvali na etnografickém rozdělení, zatímco delegáti Československa na historickoprávním respektování hranic. Postavení Polska se stávalo stále choulostivějším, a ani před ČSR nestály žádné příznivé vyhlídky, neboť vedle sporu o Těšínsko hrozil na obzoru konflikt se zbolševizovaným Maďarskem o jih Slovenska. Bylo pozoruhodné i to, že Polsko nemělo doposud garantovanou žádnou hranici se sousedy a tato tíživá starost v polském postoji se poznenáhlu začínala projevovat výrazněji.

Aby se věc pohnula z místa, navrhl polský premiér jako zcela nové řešení uspořádání plebiscitu na celém území Těšínska. Beneš si uvědomil nebezpečí plynoucí z plebiscitu v oblasti s nadpolovičním polským osídlením, ale na rozmýšlení mu nezbýval čas. 23. dubna povolává NR Beneše i Paderewského a vyžaduje zprávu o výsledku vzájemného vyjednávání. Po výpovědích obou se NR neskrývá s roztrpčením, že se nedospělo k dohodě. Beneš vystihl, že přízeň NR je nyní na straně Poláků v důsledku jejich úspěšné kampaně proti bolševické armádě, která od počátku měsíce neuspořádaně ustupuje před jejich náporem. NR se proto přiklání k polskému návrhu o etnografickém rozdělení a hned přichází se svým návrhem. Zamýšlí přiznat Polsku Bohumín a Karvinou i s tratí až k Třinci. Také tamní železárny mají ležet na polském území. Československu se doporučuje vybudovat s polským přispěním náhradní trať z Frýdku do Těšína. K tomu řešení se přihlásil i Lansing a 8. května informoval Beneše, že stanovisko NR může pokládat za definitivní. Beneš je zdrcen. ČSR z podílu připadne 26 uhelných dolů, Polsku 10. Ostravsko-karvinský revír bude rozdělen, stejně jako Košicko-bohumínská dráha. Z celého sledu možných východisek dochází k nejhorší variantě, snad s výjimkou té, kdyby velmoci přijaly do důsledku polskou žádost o etnografický zřetel a zvolily za hranici řeku Ostravici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *