BÍLÁ HORA 1620 A MORAVA

Luděk Šubert, 7. listopadu 2020

Úvodem

Před šesti lety, v roce 2014, byla obdobná situace. Tento náš stát byl médii a skupinou politických i jiných „elit“ nucen si jako celek připomenout 580. výročí jiné „národní tragédie“ – a to porážky husitských radikálů v bitvě u Lipan v květnu 1434. Nyní se situace opakuje v tom, že onou „národní tragédií“ je pro změnu bitva na Bílé hoře v listopadu 1620, která uzavřela historickou etapu především české protihabsburské rebelie, zvané 2. stavovské povstání. To 1. bylo v roce 1547 a skončilo stejně rychle, jak začalo.

Bez ohledu na to, co k tomuto výročí akcentují oficiální média si zkusme připomenout některá fakta, směřující k oné Bílé hoře a k vývoji po ní.

Není čas ani prostor se tím zabývat podrobněji, když jsou k tomu k dispozici celé knihy více či méně objektivních autorů. Proto předkládám pouze to, co jako autor předkládaného zamyšlení považuji za stěžejní.

1. Vznik a vývoj povstání do 8. listopadu 1620

České husitství, ale i evropská luteránská, kalvínská, anglikánská a jiná reformace v 15. a 16. století polarizovala evropskou, tedy i naši domácí společnost nejen ve smyslu náboženském, ale i ve smyslu politickém, ekonomickém, právním, morálním a kdoví jakém ještě. Stejně jako naše šlechta a města po roce 1415, tak i v 16. století tyto složky v části západní, střední a severní Evropy především využily možnosti zvýšit svou moc i hmotnou movitost na úkor římsko-katolické církve a jejích stoupenců. Na rozdíl od husitských rebelů, kteří zůstali osamoceni, byla renesanční reformace mnohem internacionálnější a tedy i úspěšnější.

Zejména v Čechách a na Moravě mimo evropské luterány a kalvinisty působili ještě novoutrakvisté a Jednota bratrská. Na rozdíl od zbytku Evropy si nešli vzájemně po krku tak intenzivně a proto mohli docílit i některých dílčích politických úspěchů. Bylo to dáno i tím, že ve společenském spektru Království českého a jeho korunních zemí představovali reformisté v Čechách odhadem až 85%, na Moravě cca 75% obyvatel z celkových 4 milionů. Obě strany, katolíci i reformisté, uznávali zásadu „koho panství, toho víra“. Od počátku 17. století však narůstal vzájemný protitlak. Katolíci se sdružili do tzv. „španělské strany“ kolem velvyslance, hraběte Oňateho. Do religiózních rozdílů začaly stále důrazněji pronikat i rozdíly politicko-koncepční. Většina reformovaných lpěla na starých a civilizačním vývojem překonaných stavovských zásadách. Směrem nahoru, tedy k panovníkovi a jeho správnímu systému se dotyční chovali jako důsledná opozice s prvky tzv. „stavovské anarchie“, ale směrem dolů, tedy k vlastním poddaným stále výrazněji prosazovali centralistické prvky. Tento rozpor slov a činů stavovskou opozici oslaboval. Naproti tomu většina katolických pánů rychle pochopila, že nejen náboženská, ale i správní, tedy centralistická jednota s panovníkem skýtá nesporné společensko-politické výhody. Proto už v 1. dekádě 17. století řada reformovaných šlechticů konvertovala ke katolictví. Patří sem například Karel Starší, kníže Liechtenstein, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, či Albrecht z Valdštejna. Příkladem k císaři loajálního protestanta je pan Karel Starší ze Žerotína a naopak katolík, který vyznával stavovské tradice je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Orientovat se v té spleti názorů a postojů není dnes zrovna jednoduché, ale bez toho lze jen těžko pochopit ducha dané doby.

Výrazným politickým úspěchem českých stavů (pánů, rytířů a měšťanů) je Majestát císaře a krále Rudolfa II. z roku 1609. Češi si v něm prosadili náboženské svobody a rovnost vyznání. Moravské stavy, tedy páni, rytíři a měšťané k tomu připojeni nebyli a ani o to neusilovali. Ti Rudolfa vesměs považovali za slabocha a stranili jeho mladšímu bratrovi, arciknížeti Matyášovi. Do jara roku 1618 tlak reformních předáků citelně narůstal, protože si uvědomovali svou početní převahu.. Od roku 1612, po Rudolfově smrti panující císař a král Matyáš přenesl sídlo do Vídně a místo něj v Praze vládla skupina místodržících, z řad radikálních i umírněných katolíků. To se ješitných českých stavů dotklo. Nicméně v tom viděli příležitost vykládat si Majestát po svém a bez dohod s katolickou stranou začali stavět i nepovolené vlastní kostely, dokonce přímo na katolické půdě.

Posledním aktem politické shody katolíků s nekatolíky bylo zvolení arciknížete Ferdinanda Štýrského českým králem, jakožto dědice bezdětného císaře a krále Matyáše, na sněmu 5. 3. 1617.

Konflikt postupně interně v Čechách narůstal. Katolíci se rozhodli zbořit protestantské kostely postavené na své půdě, a to v Hrobech na Teplicku a Broumově na východě Čech. To stavovská opozice považovala za vyhlášení války, ovšem nikoli od císaře, ale od místodržících, jmenovitě hlavně Nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Na základě porady hlavních předáků stavů v paláci Smiřických na Menším městě 22. 5. 1618, se tito následný den vydali na Hrad. Cestou se k nim přidávali další lidé, včetně i dnes nechvalné pražské lůzy. Lobkovic byl ve Vídni a tak zejména Matyáš hrabě Thurn a Václav Roupovec z Roupova prosadili vyhození Slavaty a Martinice i protestujícího písaře Fabricia z oken dvorské kanceláře. Z výše 17 metrů spadli na svah navíc s odpadky, tak přežili a poté se ukryli v Lobkovickém paláci.

Paní Polyxena Pernštejnská z Lobkovic, vdova po Vilémovi z Rožmberka, je odmítla vydat. První násilný krok s cílem usmrtit protivníky tedy učinili stavovští rebelové. Martinic byl vyhozen nejen pro své názory, ale i proto, že držel výnosný post karlštejnského purkrabí, který císař odebral arogantnímu Thurnovi. Od června obě strany, jak císařská, tak stavovská, usilovně zbrojily, protože politická dohoda nebyla možná, takže zbývala jen vojenská konfrontace. Zatímco Slezsko české rebely podpořilo, Morava díky moudrému Karlovi Staršímu ze Žerotína nikoli. Stát byl řízen 30 členným direktoriem na čele s Roupovcem a začalo to, co bývá obvyklé. Katolíci byli zbavováni funkcí a vyháněni do exilu, vězněni a některým byl zabavován i majetek.

Změna v postoji Moravy nastala až po smrti císaře Matyáše 20. 3. 1619. To se i na Moravě dostali k moci radikálové, 10. 5. 1619 i zde vzniklo direktorium o 12 pánech, 12 rytířích a 6 měšťanech. Nejradikálnějším předákem byl Ladislav Velen ze Žerotína, Karlův nepříliš inteligentní příbuzný. Moravského příkladu následovali i horno a dolno rakouští stavové a zajali císaře v Hofburgu. Na Vídeň zaútočilo i české vojsko vedené Thurnem.

Stavům ale začaly docházet finance. Nizozemí poslalo jen málo a ne všichni bohatí stavovští žvanilové byli tak čestní, jako pan Albrecht Jan Smiřický, který dal k dispozici nemalou část svého obrovského majetku.

Naopak Habsburkové začali dostávat finance ze Španělska, mající původ v amerických koloniích. Ani volba kalvinisty a falckého kurfiřta Fridricha českým králem v 2. polovině roku 1619 žádnou výraznou změnu nepřinesla. Otec královny Alžběty, anglicko-skotský král Jakub I. měl hluboko do kapsy a britští žoldáci pak později bojovali spíše na císařské straně. Také vojenská situace se počínala obracet proti stavům. Dne 5. 8. u Dolních Věstonic a 16. 8. 1619 u Mikulova sice Moravané vedeni Velenem a baronem Fridrichem z Tiefenbachu porazili císařského generála Dampierra, ale v březnu 1619 Hohenlohe a Mansfeld podlehli Buquoyovi u Záblatí v Jižních Čechách. Mansfeldovi se však podařilo udržet Plzeň. Operační přetahovaná bez výraznějších střetů pokračovala až do podzimu 1620. Obě nepřátelská vojska táhla souběžně z Jižních do Západních Čech a pak přes Rakovník k Praze.

2. Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620

Stavovská armáda, asi 21.000 mužů a 10 děl, zaujala výhodnou pozici na návrší, jižně od Královské obory, čelem k severozápadu. Nizozemské lineární šikování lépe umožňovalo palbu z mušket i manévry píkovníků. O velení se dělili kníže Kristián z Anhaltu a hrabata Hohenlohe a Thurn.

Třísledovou sestavu uzavírala sedmihradská jízda. Falcká garda trčela izolovaně v oboře, část vojska se nevrátila z Prahy.

Katolická armáda se členila na dva sbory, každý také o 3 sledech, čelem k východu. Vpravo byli císařští pod velením hraběte Buquoye s 17.000 muži a 4 děly. Vlevo ligisté, pod velením hraběte Tillyho s 11.000 muži a 6 děly. Vrchním velitelem byl bavorský vévoda Maxmilián. Katolické šikování bylo konzervativní, pěchota vytvářela hluboké španělské tercie, v útoku omezující využití části mušketýrů k palbě. Pro daný případ to však bylo přijatelné, protože katolíci váhali s útokem do kopce. Stručně řečeno, došlo zhruba ke třem útokům a protiútokům během hodiny. Stavové při tom ztratili kolem 2000 vojáků, katolíci asi polovinu z toho. Ustupující střed stavů strhl k útěku část 2. sledu a celý 3. sled. Tím bylo rozhodnuto. Nic nemohl změnit ani odpor pluku Rakušanů, naverbovaných za peníze moravských stavů, kterým velel hrabě Jindřich Šlik, pozdější císařský polní maršál. Král odmítl Prahu bránit a 9. 11. 1620 ji opustil. Vydal se i s částí vojska směrem na východ.

Příčinou porážky stavů byla celá řada vzájemných příčin a souvislostí. Když to vezmeme od těch strategických, tak to byla především špatná volba spojenců. Britové a Nizozemci se nehodlali příliš angažovat ani přímo vojensky, ani finančně či diplomaticky. Sedmihraďané (Uhři) byli všestranně nespolehliví spojenci. Direktorium nebylo schopno zajistit pravidelný přísun peněz k materiálnímu zajištění činnosti vojsk a k výplatě žoldu. To prohlubovalo nekázeň a dezerci vojáků. Z operačně-taktického hlediska nebyly ujasněny vzájemné velitelské kompetence mezi Anhaltem, Hohenlohem a Thurnem, což vedlo k průběžným zmatkům a neschopnosti využít jak výhodnějšího postavení s převýšením tak i modernějšího nizozemského taktického šikování. Mansfelda se nepodařilo přimět, aby z Plzně přitáhl na pomoc. Spojencům průběžně zajišťoval zásobování Valdštejn se svými kyrysníky na Žatecku, Lounsku a v okolí Slaného. Nikdo ze stavovských generálů se ani nepokusil převzít zodpovědnost za zorganizování obrany Prahy. Prohraná bitva ještě nemusí znamenat prohranou válku, ale výše uvedený výčet ukazuje, že Bílá hora patří k výjimkám. Takže je nezvratně paradoxní, že stavovskou porážku nezpůsobila ani tak vyšší schopnost katolických vítězů, jako spíš téměř totální neschopnost poražených stavů. A Bůh přává schopnějším…

 

Závěrem

České stavovské povstání 1618-1621 v podstatě ukončila pražská exekuce 21. 6. 1621 a déle trvající perzekuce vůči poraženým. Nikdo z účastníků nepočítal před Bílou horou s tím, že by mohlo jít o prolog ke kontinentálnímu konfliktu trvajícímu plných 30 let, který Evropu zdevastoval tak, že ještě nacisté v roce 1945 na ni sváděli příčiny svých porážek za 2. světové války. Je fakt, že zejména Češi a Čechy za svou rebelii zaplatili vysokou cenu. Z hlediska tehdejších dobových zvyklostí však dopadli ještě „ohleduplně“.

Morava přirozeně dopadla líp v souladu se svým dílem viny.

Dnes se roní slzy nad oběťmi rebelů a je spíláno katolickým vítězům. Zcela se však pomíjí fakt, jak si počínali stavové v obdobích, kdy měli dílčí úspěchy. Naprosto stejně, ne-li hůř. Jen vzpomeňme příklad holešovského faráře Jana Sarkandra. Toho si protestanti podali tak, že mu pomohli oprávněně vstoupit mezi katolické svaté. Bohužel jsme se ani ve 20. a 21. století z těchto událostí a jejich hodnocení nepoučili a opět se nachází kdosi, kdo nás tlačí k tomu, abychom nad kontroverzním odsunem Němců v roce 1945 brečeli víc než nad odsunem Čechů a Moravanů z pohraničí v roce 1938 a 1939…

 

Použitá literatura:

Hýsek Ondřej + kolektiv: „Morava-Dějiny země uprostřed Evropy.“ Gymnázium INTEGRA BRNO, 2012

Šubert Luděk : „Vývoj vojenství do roku 1914. – Část 1“ VVŠPV Vyškov 1993

Uhlíř Dušan: „Černý den na Bílé hoře 8. listopad 1620.“ Ave Brno 1998

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *