PŘÍJEZD SPOJENECKÉ KOMISE /14. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/

Komise ustavená NR s posláním prověřit poměry na Těšínsku a uvést do vzájemného souladu obě znepřátelené strany, dorazila z Paříže 11. února. Jejím předsedou byl francouzský konzul Grénard, členy britský major Coulson a američtí právníci Coolidge a Dubuis. Komisi týž den přijal Masaryk a seznámil se s jejími úmysly.

Grénard ho ubezpečil, že se ve své práci bude důsledně řídit zněním pařížského protokolu a zeujme ve věci zcela nestranné stanovisko. Následujícího dne odcestovala komise do Těšína, kde se postupně setkala se Šnejdárkem, Latinikem, s civilními zástupci české a polské správy a také s mluvčím místních Němců, Josefem Každoněm.

Již 21. února předal předseda komise do Paříže první poznatky, jež byly oproti původnímu očekávání dost překvapivé. Na členy komise zvlášť zapůsobilo setkání s významným průmyslovým magnátem hrabětem Larischem. Němcem židovského původu, jehož jméno mělo v hutním podnikání mezinárodní věhlas. Jeho výpověď měla pro komisi zvláštní význam proto, že konflikt neviděl v emotivním rozpoložení zaujatého politika či zaslepeného šovinisty, ale hodnotil jej střízlivým pohledem národohospodáře. Zcela jasně rozvedl důsledky, k nimž by vedlo případné rozdělení hutní a montánní oblasti, a co by znamenalo pro ČSR odebrání uhelného revíru. Důrazně se postavil za zájmy Československa a poukázal na tradiční nespolehlivost Poláků dostát spojeneckým závazkům, jak jmenovitě ukazovaly události na západní Ukrajině, kde Pilsudski sledoval výlučně zištné zájmy a potýkal se s bezvýznamnými ukrajinskými nacionalisty, místo aby účinně podpořil monarchistické a republikánské síly v boji proti Leninovým bolševikům, kteří den ode dne přebírali iniciativu na všech frontách. To už pro komisi nebylo nic nového. Pilsudski neměl zájem pomoci Děnikinovi, neboť ruský generál odmítal polské výboje na východě a plně se stavěl za Miljukovo prohlášení Prozatímní vlády, že rusko-polské hranice určí ruský parlament až po definitivním vyřízení bolševismu.

Se zajímavým stanoviskem vystoupili i etničtí Němci. Znovu rozvinuli myšlenku o vytvoření jakéhosi neutrálního kondominia z oblastí Těšínska, Ostravska a Horního Slezska, které by spadaly pod pravomoci Dohody. Samotný Larisch a s ním rodiny Guttmannů a Rothschildů tuto možnost jako druhou alternativu podporovali. Jako mnohem výhodnější jim ovšem připadalo připojení území s majetkem k ČSR.

Komise tak záhy seznala, že výkon pařížského protokolu v plném původním znění nebude možné prakticky uvést v život a že situace se pronikavě liší od představ, jaké si udržovali jejich představení v Paříži. Obě strany, česká i polská, se u komise důrazně dožadovaly uznání svých požadavků a zavedení pořádků, které by nutně omezovaly práva jednoho z národů.

Tak plukovník Latinik, zmocněný jednáním za polskou stranu za účasti členů NR, požadoval neprodleně stažení čs. jednotek za linii z 5. listopadu 1918, zatímco Šnejdárek spolu se zemským prezidentem pro Slezsko, doktorem Šrámkem, byl k tomu ochoten pouze za předpokladu, že území až po Vislu, získané vojenským tažením, obsadí vojsko dohodové, ne polské, jak na tom trval Latinik. Možnou vyhlídku aspoň předběžného vyjednávání za dohledu komise naznačila polská vláda, která 17. února žádala NR, aby čs. jednotky ustoupily až za Ostravici, která měla být přirozenou etnografickou hranicí mezi oběma národy. To ovšem stačilo, aby v Praze s politováním zjistili, že ani s Paderewského vládou není možné vyjednávání s příznivější vyhlídkou na urovnání poměrů, že je bezpochyby zcela pod vlivem radikálního Sejmu, a nejspíš i Pilsudského.

Komise mezitím informovala NR o poměrech na Těšínsku. Zpráva vyzněla vcelku příznive pro ČSR, neboť Grénard výslovně zdůraznil, že v pásmu obsazeném čs. jednotkami je klid, pořádek, zásobování plynulé a nejsou patrny známky nepokojů ani mezi horníky všech tří národností, a že mnozí Poláci, což bylo pro komisi zvlášť objevné a pozoruhodné, si přejí připojení území k ČSR, která skýtá větší záruky sociálních a hmotných jistot. Za výpomoc v terénu probíhal návrat polských zajatců i výměna internovaných civilistů, vypravovaly se uhelné vlaky do Polska v rámci kompenzačních dodávek a byl zaváděn pořádek do distribuční sítě. To vše však patřilo jen k dílčím a podružnějším úkolům komise. Ten stěžejní, urovnání vztahů mezi ČSR a Polskem, se před nimi i nadále tyčil jako zcela neřešitelný problém a také jím skutečně byl, pokud obě strany, jichž se týkal, nevedla dobrá vůle k dohodě. Předseda komise Grénard, jenž usiloval být za všech okolností objektivní, si to uvědomil dřív, než se v oblasti začala rozmáhat netrpělivost nad zdlouhavým postupem. Navíc zpozoroval i další znepokojový úkaz, který se bezprostředně týkal jeho týmu: major Coulson i oba Američané se již neskrývali svými sympatiemi k Čechům a dávali to okázale najevo. Neskrblili ani kritikou Polska, jež o poznání zesílila, když komise obdržela memorandum varšanské vlády, která vyjadřovala nespokojenost s průtahy kolem uskutečňování pařížského protokolu. Jak se ukázalo, k memorandu zavdal přímý podnět Roman Drnowski, jenž si Paderewskému po návrahu z Paříže postěžoval na protěžování Československa Noulensovou komisí i NR, jmenovitě Clémenceauem. Latinik mezitím po několikerém jednání s komisí nabyl dojmu, že česká strana nemíní pařížský protokol vůbec plnit a že působení komise pokládá za zcela formální záležitost, kterou je možné protahovat do nekonečna. Tlumočil vládě i postoj průmyslových magnátů, což Paderewského obzvlášť sklíčilo.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *