UPLYNULO 600 LET OD KORUNOVACE ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO KRÁLEM ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

Jiří Kachlík, 9. září 2020

O císaři „Svaté říše římské národa německého“, králi římském, uherském, českém a lombardském, vévodovi slezském, markraběti moravském, braniborském a lužickém, Zikmundovi Lucemburském jsme se učili ve škole. Mohlo by se zdát, že vzpomínek na tohoto panovníka bylo už dost, kdyby… Ano, kdyby o něm v našich rodičích a prarodičích, v nás samotných, v našich dětech a vnoučatech nezůstávaly nespravedlivé ostny pomluv, polopravd a nepravd. Šířili je čeští národní buditelé, stoupenci a pokračovatelé církevního reformátora M. Jana Husa, většina učitelů 1. československé republiky jakož i totalitní Československé socialistické republiky. Účel obvinění Zikmunda Lucemburského byl a je stále stejný: pomocí jednoduchých odsudků, polopravd a nepravd nasměrovat mínění prostých lidí potřebným, v daném čase žádaným směrem.

Současní historici považují Zikmunda Lucemburského za jednoho z největších evropských panovníků své doby. Tento syn Čechy milovaného císaře a krále Karla IV. (* 1316, + 1378) Zikmund, měl totiž na dějiny Evropy zásadní vliv. Kombinací diplomacie, taktizování a četných, i když ne vždy úspěšných vojenských tažení udržel pod svojí kontrolou velkou část křesťanské Evropy. Zlikvidoval papežské schizma, prosadil reformu katolické církve a udržel tehdy velmi nebezpečnou Osmanskou říši v patřičných mezích. Je tedy hned několik důvodů pro to, abychom mohli tvrdit, že v pořadí 13. český král Zikmund Lucemburský byl nejschopnějším králem pozdního středověku v Evropě.

Zikmundovi Lucemburskému je vyčítáno, že se nechal českým králem korunovat už 28. 7. 1420, ale že v Českém království potom fakticky nevládl, a věnoval se svým mocenským zájmům v Uhrách a v Německu. Ostatně Maďaři považují jeho vládu v Uhrách v letech 1387–1437 za jedno z nejvýznamnějších období svých dějin. Dokázal totiž z nesourodého slepence zemí a národů, patřících pod Svatoštěpánskou korunu, vykřesat fungující a prosperující stát. A navíc udržel Osmany v uctivé vzdálenosti.

Kromě Uher byl Zikmund úspěšný i západním směrem od Českého království. Díky své silné pozici ve „Svaté říši římské národa německého“ byl zvolen nejprve římským králem (roku 1410), poté římským císařem (roku 1433). Jako král a císař Svaté říše římské uspěl se svým snem vybudovat mohutné podunajské soustátí, které se pak dokázalo postavit mocné, toho času expandující Osmanské říši. Nebyl člověkem laciných vítězství, na svůj úspěch si uměl počkat.

Zikmund Lucemburský nebyl jenom diplomat, ale také válečník. Sice rád navštěvoval rytířské turnaje, ale sám se jich aktivně neúčastnil. Nezapomněl na vážné, celoživotní následky zranění jeho otce Karla IV. v rytířském turnaji v měsíci říjnu roku 1350. Během svého dlouhého života (v Uhrách vládl cca 50 roků) Zikmund Lucemburský zorganizoval mnoho válečných tažení a vybojoval četné bitvy. A přesto, že řadu z nich prohrál, ze strategického hlediska ze všech válečných bitev vyšel nakonec jako vítěz. Tak tomu bylo i v boji s Osmanskou říší, k němuž došlo dne 25. 9. 1396 u pevnosti Malá Nikopol. Její zbytky leží dnes v severním Bulharsku, na samé hranici s Rumunskem. Hranici mezi oběma státy tvoří řeka Dunaj..

Zikmund Lucemburský tehdy zorganizoval křižácké vojsko, tvořené především Francouzi, Uhry, Chorvaty, Němci, Burgunďany, Bulhary, Benátčany, aj. V Osmanském (Ottomanském) vojsku, kromě Osmanů, bojovali také nedávno podrobení Srbové. Osmanskému vojsku velel sultán Bajezid I. (psáno též Bayezid I.) Neúspěch křižáků u Nikopole roku 1396 je právem přičítán nejednotné taktice velitelů spojeného evropského vojska, zejména jednotkám přišedším z Francie. Vina za katastrofickou prohru je přičítána zbrklosti francouzských rytířů, kteří provedli předčasný, unáhlený výpad proti nepříteli.

Osmané Zikmundovu křížovou výpravu u Nikopole na hlavu porazili. Pouze malá část křižáků, včetně osoby Zikmunda Lucemburského, se zachránila útěkem. Většina křižáků padla na bojišti, část se ocitla v osmanském zajetí. Tam byli všichni křižáčtí zajatci na rozkaz osmanského sultána popraveni. Osmané naštěstí svého vítězství nedokázali využít a se Zikmundem Lucemburským uzavřeli mír. Znamenalo to konec nadějím na záchranu skomírající Byzantské říše i dalších balkánských národů a křesťanských států. Ty už potom nedokázaly vzdorovat vzrůstající osmanské moci…

Také dvě z velkých úvodních bitev husitských válek, totiž bitva na Vítkově (dnes součást Prahy-Žižkova), která se udála dne 14. 7. 1420, a bitva pod pražským Vyšehradem, k níž došlo dne 1. 11. 1420, skončily porážkou Zikmundových vojsk. A stejná situace se opakovala i ve dnech 21. až 22. 12. 1421 na bojišti mezi městem Kutná Hora a úpatím vrchu Kaňk. Tento střet husitských vojsk s vojsky krále Zikmunda pokračoval po oslavách svátku Božího narození a svátku Nového roku. Dne 6. 1. 1422 došlo k válečnému střetu těchže vojsk v okolí vesnice Nebovidy. Zikmundova vojska byla poražena jak u Kutné Hory, tak u Nebovid. Přes tyto vojenské neúspěchy si Zikmund v Českém království udržel markrabství Moravské. I nadále měl početné příznivce mezi příslušníky moravské i české šlechty. Na druhou stranu byl Zikmund úspěšný v boji s Benátčany, na kterých vybojoval Dalmácii a Moldávii.

Byl to Zikmund Lucemburský, kdo se postaral o likvidaci papežského schizmatu, při němž měla katolická církev 3 papeže současně. Především kvůli tomuto schizmatu svolal do Kostnice (do města Konstanz na západním břehu Bodamského jezera) církevní koncil. Z koncilu vzešel roku 1417 nový a jediný papež Martin V. Touto volbou papeže bylo církevní schizma ukončeno. Papež Martin V. pak katolickou církev vedl až do své smrti roku 1431.

My si Kostnický koncil většinou spojujeme s upálením M. Jana Husa dne 6. 7. 1415. Zikmundovi Lucemburskému klademe za vinu, že k Husovu upálení došlo i přesto, že M. Jan Hus dostal od císaře a krále Zikmunda průvodní dopis. Opět Zikmundovi křivdíme. Průvodní dopis od panovníka zaručoval každému jeho držiteli bezúhonný průchod panovníkovým územím na cestě tam a zpět. Ale nic víc! Dnešním přibližným ekvivalentem středověkého průvodního dopisu, podepsaného panovníkem dané země, je cestovní pas, passport. Ten nám ani dnes nezaručuje dobrý výsledek a šťastný návrat z jednání, která na nás v cizině čekají.

Podle českého historika Petra Čorneje udělal M. Jan Hus osudovou chybu, když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek koncilu. Zikmund přibližně v tomtéž čase spěchal do města Cáchy, kde byl dne 8. 11. 1414 korunován na krále „Svaté říše římské národa německého“. Jednání koncilu o Husově herezi proto v Kostnici začalo dříve, než se Zikmund vrátil ze své korunovace v Cáchách. Podle názoru Petra Čorneje čeští protivníci M. Jana Husa dokázali této pro Husa nepříznivé konstelace na kostnickém sněmu dokonale využít.

Samotný Zikmund Lucemburský požadoval od katolické církve značné ústupky. V první řadě chtěl, aby byla podřízena světské, tedy jeho moci. V letech 1403–1404 dokonce zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a osobně obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských.

V Českém království roku 1421 odmítl Zikmunda Lucemburského přijmout za svého panovníka Český zemský sněm. A i kdyby se to nestalo, v tom čase už probíhající husitské války by Zikmundovi bránily ujmout se plně svých vladařských povinností v Praze. Situace se změnila teprve po bitvě u Lipan roku 1434. Zikmund se pak královské vlády v Českém království ujal roku 1436. Na český trůn tehdy usedl už nejen teoreticky, ale i fakticky. Bylo to však jenom na (necelé) 2 roky. Na cestě do své milované Pešti (dnes část hlavního města Maďarské republiky Budapešti) zemřel dne 9. 12. 1437 ve městě Znojmě. Příčinou jeho smrti byla velmi pravděpodobně mozková příhoda (mrtvice).

Článek byl napsán s využitím práce Miroslava Honsů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *