13. PRAŽSKÉ A TĚŠÍNSKÉ INTERMEZZO /13. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/

Právě v den, kdy se NR zabývá aktuálním problémem Těšínska, místo aby určila budoucí osud německým koloniím, jak původně měla v programu, obdržel prezident Masaryk od Beneše zprávu, v níž varoval před dalekosáhlými nepříznivými důsledky za akci na Těšínsku, a to i ze strany Francie, neboť se proslýchalo, že pražský vyslanec nepodal pařížské vládě informace, jež by odpovídaly duchu původního ujednání z poloviny ledna. Masaryk pozval Clément-Simona na Hrad, aby vyslechl vysvětlení.

Velvyslanec uvedl, že ve svém referátu o situaci, jak ji předložil premiér i prezident, nic nezměnil, ale poukázal na změnu v přijetí události u francouzské veřejnosti, která ovlivnila i postoj politických činitelů. Nadále souhlasil s postupem čs. vlády, s nímž byl předem srozuměn. Ujistil prezidenta, že Clémenceau zůstává i nadále příznivcem Československa, avšak vyslovil politování, že po kampani tisku je převážná část Francouzů víc nakloněna polským argumentům. Jako prozatímní řešení navrhoval obsazení celého sporného území dohodovým vojskem.

Masaryk se poprvé v přítomnosti cizího diplomata svěřil s názorem, že za nejvýhodnější rozuzlení problému pokládá rozdělení oblasti, a to za podmínek, že by ČSR získala právo na západní část území včetně uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy s ochranným pětikilometrovým koridorem při východní hranici, zatímco Polsko by obdrželo východní část včetněTěšína. Aniž to ještě tušil, zasazoval se o status quo, který tolik znepokojoval Beneše ve znění pařížského protokolu. Vyslanec přišlíbil, že návrh předloží ministerskému předsedovi Clémenceauovi, právě předsedajícímu NR. Clément-Simon odcestoval do Paříže, aby o návrhu zpravil NR, avšak protokol byl již podepsán a Clémenceau rozhodně odmítl na jeho znění cokoli měnit.

Masaryk vyzval v depeši Kramáře s Benešem, aby po uzavření příměří čs. a polskou vládou z 31. ledna vstoupili v přímá jednání s polskými politiky Paderewským a Drnovským, předložili kompromisní návrh, a zbavili tak NR zátěže zaobírat se těšínským problémem. O pár dnů později se seznámil s protokolem a shledal, že sama NR souběžně s ním dospěla ke stejnému řešení.

Na Visle v bílské oblasti bylo mezitím uzavřeno chatrné příměří, přerušované občas přes řeku vedenou kanonádou. Latinik na Šnejdárkovu výzvu přistoupil na příměří až poté, když se dostavili zástupci britské a francouzské vojenské mise, působící v Polsku. Bylo sjednáno do 28. února s tím, že jednotky zůstanou na místech dosažených v okamžiku zastavení bojů. V té době vešel ve známost pařížský protokol a na nové demarkační čáře dohlíželi na klid zbraní dohodoví důstojníci, které měla vystřídat zvláštní komise, již v Paříži ustavila NR a vybavila ji rozsáhlými pravomocemi k uspořádání poměrů v neklidném pohraničí. Její příjezd se očekával v průběhu týdne, jak informoval sekretář NR.

Sedm dní trvající konflikt byl u konce a na obou stranách probíhala bilance lidských i materiálních ztrát. Šnejdárek hlásil v první únorové dny Švehlovi a Klofáčovi sled pochmurných čísel. Na jeho straně si akce vyžádala 53 padlých, 187 raněných a 7 pohřešovaných mužů. Do zajetí postupně vzal 539 polských vojáků i ozbrojených civilistů, z nichž mnohé na Klofáčův pokyn krátce po uzavření příměří propustil. Jednalo se vesměs o zraněné, nemocné a psychicky vyčerpané. Také Latinik připravil pro své nadřízené v Krakově zprávu podobného znění, která pak byla postoupena do Varšavy. Padlo 92 mužů, zranění a omrzliny utrpělo 855 a jako dovětek připojil trpké konstatování o osmi stech dezertérech, kterí se na místa bojů z krakovského kontingentu vůbec nedostavili. O tom, že by byl zajal nějakého československého vojáka se nezmínil. Snad se mu žádného nepodařilo dopadnout, neboť jeho jednotky byly soustavně v defenzívě a vyklízely jednu pozici za druhou.

Zatímco polští zajatci byli internováni převážně v Ostravě a přilehlých městech a brzy poté v průběhu února propuštěni, zadržovali Poláci několik set občanů české národnosti, zajatých jako rukojmí, v narychlo zřízeném táboře Dabiu u Krakova. Z 551 internovaných osob (z toho 11 žen) zemřelo 39 v důsledku strádání, což výmluvně poukazuje na podmínky internace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *