VELEHRADSKÁ HYMNA „BOŽE, COS RÁČIL“

Jiří Kachlík, 8. července 2020

Duchovní píseň „Bože, cos ráčil“ je považována za velehradskou hymnu. To proto, že se v ní připomíná příchod slovanských věrozvěstů sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje roku 863 do Velehradu, centra Velké Moravy. Přitom je dnes jisté, že hlavní město Velké Moravy nestálo v dnešní obci Velehrad, ve které byla mnohem později postavena velehradská bazilika a v níž se konají velehradské poutě. Možnosti jsou dvě. Buď hlavní město stálo ve 4 km vzdáleném Starém Městě, jež administrativně patří k Uherskému Hradišti. Staré Město je dnes známé svými bohatými a významnými nálezy z časů Velké Moravy. Nebo stálo v rozsáhlém areálu archeologických vykopávek nedaleko dnešní obce Mikulčice, v okresu Břeclav. Také je možné, že panovník původně sídlil ve svém sídle u Mikulčic a později se přestěhoval do pevnosti stojící na místě dnešního Starého Města. Podle názoru dnešních historiků se hlavní město Velké Moravy roku 863 ještě nejmenovalo Velehrad, ale Morava. Tedy stejně jako řeka Morava a dnešní země Morava. Poznatky a názory dnešních historiků se hodně liší od vědomostí a názorů historiků žijících v době, ve které žil autor slov písně „Bože, cos ráčil“.

Píseň je oblíbenou duchovní písní mezi věřícími lidmi především na Moravě. Její text napsal roku 1893 Vladimír Šťastný na nápěv polské duchovní písně „Boże, coś Polskę“. Nemusíme být proto překvapeni skutečností, že právě tato píseň doprovázela mši svatou, kterou dne 22. 4. 1990 před velehradskou bazilikou ve Velehradu sloužil papež sv. Jan Pavel II. Svým původem byl, jak všichni víme, Polák. Otcové jezuité, kteří velehradskou baziliku spravují a kteří program návštěvy Svatého Otce připravovali, dozajista věděli, že naše píseň „Bože, cos ráčil“ má polský nápěv. Právem očekávali, že Svatý Otec bude mít při jejím poslechu radost. A radost opravdu měl!

Zpěv několika do jednoho celku spojených pěveckých sborů a zpěv cca 350 tisíc přítomných poutníků doprovázela početná skupina muzikantů. Ti, jak je na velehradských poutích zvykem, hráli na dechové hudební nástroje. Přítomnost Svatého Otce a zpěv tak velkého počtu věřících za doprovodu hlasité dechové muziky zapůsobily na účastníky bohoslužby mimořádně velkým dojmem. Mnozí z přítomných dojetím slzeli, někteří plakali radostí…

Měli bychom si připomenout, že se československý komunistický režim papežově návštěvě socialistického Československa urputně bránil. Důvodně se obával, že by se pracně udržovaný klid ve společnosti občanů Československé socialistické republiky mohl narušit. Za žádnou cenu nemohl ani nechtěl povolit návštěvu Svatého Otce Jana Pavla II. v Československu. Na tomto odmítavém stanovisku čsl. komunisté trvali až do konce své vlády, prakticky až do konce roku 1989.

Památná a nezapomenutelná je proto velehradská pouť, uskutečněná cca 4,5 roku před pádem totality v ČSSR. Konala se dne 5. 7. 1985. Ten rok si Češi a hlavně Moravané připomínali, že od smrti prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje uplynulo 1100 roků. Snad také proto počet účastníků pouti na Velehradě dosáhl počtu odhadem 100–250 tisíc lidí.

Toho dne nebylo snadné se na Velehrad dostat. Policisté a milicionáři připravili spoustu zákazů vjezdu a omezili vstup do obce Velehrad ve velkém kruhu kolem ní. Pomocí smyšlených a nepravdivých záminek dělali všechno možné, aby poutníky a poutnice od jejich cesty na Velehrad odradili, vrátili je domů nebo aby jim cestu alespoň hodně znepříjemnili. Obvykle poklidná pouť na Velehradě přerostla toho roku 1985 v jednu z největších demonstrací odporu proti komunistickému režimu v Československu za celé období útlaku zvaného „normalizace“.

Účastníci poutě tehdy na prostranství před bazilikou od řečnického pultu vypískali ministra kultury Milana Klusáka poté, co se několikrát pokusil dát tomuto shromáždění „ten správný politický rozměr“. Poutní setkání křesťanů na Velehradě nazval „mírovou slavností našeho pracujícího lidu“. Slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje ve svém projevu nazval „prvními našimi komunisty“, přičemž u jejich jmen vždycky a důsledně vynechával přívlastek „svatý“. Jedinou, ale velmi slabou omluvou pro něho byla skutečnost, že svůj projev četl z papíru. Tehdy jsme všichni byli trvale sledováni a kontrolováni, soudruh ministr také!

Po hlasitém odmítnutí „stranou a vládou“ předem schváleného řečnického projevu ministra Klusáka účastníci poutě na Velehradě roku 1985 skandovali svůj požadavek na náboženskou svobodu a hlasitě, velmi důrazně žádali povolení návštěvy Svatého Otce Jana Pavla II. v Československu. V průběhu velehradské poutě roku 1985 věřící zazpívali píseň „Bože, cos ráčil“ celou, tedy včetně totalitním režimem zakázané poslední, 7. sloky:

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá

a peklo seje koukol nových zmatků

nebudem dbáti odvěkého vraha

nedáme sobě bráti věčných statků.

Víře vždy věrní budou Moravané:

Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Ode dne, kdy papež sv. Jan Pavel II. navštívil moravský Velehrad, letošního 22. dubna 2020 uplynulo 30 roků. Rádi a vděčně na setkání s ním vzpomínáme…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *