VOLBY V ČERVNU 1990

Milan Trnka, 9. května 2020

 

Navazujeme volně na texty uveřejněné v předchozích dvou číslech Hlasu Moravy – v čísle 116 pod názvem „Brněnské Rondo 1990“ a v čísle 117 „Kroměříž 1.4.1990“.

Na dny 8. a 9. června roku 1990 byly vypsány volby do Federálního shromáždění a do obou národních rad (České národní rady a Slovenské národní rady) společného státu, který krátce před tím uzákonil nový název republiky na Českou a Slovenskou federativní republiku (ČSFR). Jen pro připomenutí: Zákonodárné orgány ČSFR měly strukturu, stanovenou zákonem o federativním uspořádání Československé socialistické republiky z 1. ledna 1969, na jehož základě vzniklo Federální shromáždění ČSSR (později Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky). Federální shromáždění zaniklo rozbitím Československa k 31. prosinci roku 1992.

Federální shromáždění tvořily dvě komory: Sněmovna lidu, ve které počet poslanců ze Slovenské a z České republiky odpovídal poměrnému počtu obyvatel v republikách, a Sněmovnu národů, ve které byl počet poslanců rovný pro obě republiky. Souběžně s Federálním shromážděním existovaly také dva samostatné parlamenty republik, tvořících ČSSR případně ČFSR – Slovenská národná rada a Česká národní rada.

Ve volbách roku 1990 tedy Moravané a Slezané volili zástupce do tří orgánů: České národní rady, Sněmovny lidu ČSSR a Sněmovny národů ČSSR. (Jen pro srovnání: za Rakouského císařství volila Morava zástupce také do tří státotvorných orgánů: do Poslanecké sněmovny Říšské rady, do Panské sněmovny Říšské rady a do zemského sněmu Markrabství Moravského, případně ve Slezsku do Slezského zemského sněmu.)

Federálního shromáždění ČSFR vydalo dne 9. května 1990 usnesení, kterým uzavřelo rozpravu o možnosti obnovit samosprávu v republice. Toto usnesení uvádí, že: „Federální shromáždění považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového státoprávního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví.“

Citované usnesení nebylo naplněno do dnešních dnů. Nepočítáme-li ovšem názory řady čelných představitelů vládních orgánů České republiky během řady let existence de facto obnoveného krajského uspořádání z dob totalitního režimu po roce 1948, kteří tvrdili a tvrdí, že právě uzákoněním krajského vnitrostátního uspořádání ČR usnesení bývalého Federálního shromáždění naplněno bylo. Porovnáme-li z hlediska územního členění krajský systém na Moravě a v Čechách zavedený po roce 1949 byrokraticko centralistickým systémem totalitní moci s dnešním vnitrostátním uspořádáním demokratické České republiky, zjišťujeme, že prakticky nedošlo k žádné změně. Takzvané „Gottwaldovy kraje“ se téměř shodují s dnešními, nerespektují ani přirozenou spádovost, natož historickou hranici mezi Moravou a Čechami. O nějaké samosprávě se také příliš hovořit nedá. Nový režim jenom „opsal“ noty pro centralistické ovládání státu od předchozího režimu totalitního, jehož nespravedlnost při tom slíbil napravit.

V předvolebním období roku 1990 bylo ovšem prohlášení Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky přijato na Moravě a ve Slezsku s nadšením. A převážná část obyvatel těchto historických zemí upřímně věřila, že dochází k obratu, že bezpráví z 1.1.1949 bude skutečně napraveno. I toto přesvědčení umožnilo Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) aby v předvolební kampani získávalo voliče. Po čtyřiceti letech totalitního režimu bylo nutno jim vysvětlovat, co samospráva vůbec znamená, že tu na Moravě existovala stovky let, měla řadu předností před centralisticky řízeným státem a co ekonomicky i kulturně pro obyvatelstvo znamenala.

Vznikala řada občanských spolků, které navazovaly na původní sdružení z dob existence samosprávné korunní země Morava v rámci rakouského mocnářství i na činnost v relativně

samosprávné Zemi moravskoslezské z období republiky Československé až do roku 1948. V předvolební kampani se dařilo HSD-SMS obnovovat zemské i národní uvědomění Moravanů a Slezanů. Svou roli hrály i kandidátky tehdy nejmocnějšího politického uskupení Občanského fóra, které na čelná místa kandidátek do Federálního shromáždění a České národní rady postavilo na Moravě a ve Slezsku pražské osobnosti a „osobnosti“. V předvolební kampani se v Hnutí angažovala celá řada schopných lidí, kteří sestavovali materiály, dokladující ekonomickou a kulturní diskriminaci Moravy v letech vlády předchozího režimu. K tomu je třeba přičíst obrovskou aktivitu mnohých představitelů a příznivců HSD-SMS, kteří objížděli obce s nabídkou besed a shromáždění s občany, na kterých postoje a cíle Hnutí vysvětlovali. K moravské identitě se přihlásila také katolická církev, což pro území, na kterém si křesťanská víra udržela pozice i přes útlak katolíků za totality, mělo obrovský dopad. V neposlední řadě přivedlo Hnutí samosprávné demokracie mnoho voličů i od velmi silné Československé strany lidové po té, co její předseda Josef Bartončík byl činiteli Občanského fóra nařčen ze spolupráce se Státní bezpečností.

Předvolební průzkumy nedávali HSD-SMS naději na výraznější úspěch. Proto výsledek voleb 8. a 9. června 1990 vyvolal značné překvapení. Nutno připomenout, že každý volič byl oprávněn odevzdat při volbách tři hlasovací lístky, do každé volené komory zvlášť. Vedení Hnutí přijalo při té příležitosti důležité usnesení, že v předvolební agitaci bude používat heslo „Alespoň jeden hlas pro Moravu“ (jistě mnozí z Vás na toto heslo pamatujete) – a nápad se vyplatil.

Do České národní rady získalo Hnutí 22 mandátů za 723 609 obdržených hlasů, což představovalo 10,33 % na celém území Moravy, Slezska a Čech. Do Sněmovny národů Federálního shromáždění představoval zisk pro HSD–SMS sedm mandátů za 658 477 hlasů, neboli 9,10 % v rámci celé České a Slovenské federativní republiky a ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění devět mandátů za dosažený počet absolutního počtu 572 015 hlasů (7,89 %).

Připomeňme si jména zvolených zástupců HSD-SMS (seřazeny podle abecedy):

Česká národní rada :

V rámci tehdejšího Jihomoravského kraje: Antonín Andrle, Pavel Balcárek, Miroslav Havlíček, František Homola, Jan Kryčer, Jiří Macháček, Zdeněk Malík, Gerta Mazalová, Kamil Procházka, Oto Průša, Vlastimil Švec a Břetislav Zatloukal.

V rámci tehdejšího Severomoravského kraje: Josef Bezděk, Petr Dudešek, Luděk Fendrych, Karel Foniok, František Kačenka, Jan Kadlec, Jaromír Kapusta, Zbyšek Stodůlka, Zdeněk Šperka a Vladimír Zeman.

Sněmovna národů FS:

V Jihomoravském kraji: Soňa Matochová, František Pernica, Bohumil Tichý a Vladimír Váňa.

V Severomoravském kraji: Alena Ovčačíková, Václav Tomis a Pavel Zapletal.

Sněmovna lidu FS:

Z Jihomoravského kraje Boleslav Bárta, Rudolf Cejnek, Aleš Kladivo, Miloš Krejcar, Eva Nováková a Bohuslav Peka.

Ze Severomoravského kraje Pavel Konečný, Zdeněk Vysloužil a Ladislav Žáček.

V České republice se zástupce Hnutí za samosprávnou demokracii – SMS Bohumil Tichý stal ministrem kontroly České republiky a Hnutí tak bylo členem vlády, ve které zasedali také zvolení představitelé Křesťanské demokratické unie a Občanského fóra. Vliv Moravanů na politické dění byl však velmi omezený. Občanské fórum, jako nejsilnější uskupení ve vládě s velkou podporou veřejnosti, neskrývalo odpor vůči Moravě a Moravanům a k decentralizaci samotné. V řadách Občanského fóra působila řada bývalých zkušených veřejných činitelů z předchozího režimu, s jejichž zkušenostmi v politické hře nemohli dosud amatérští představitelé HSD-SMS soupeřit na úrovni. Mluvilo se o nich jako o „silných, ale neúspěšných“. Převážná část sdělovacích prostředků se také zapojila do mediální masáže občanů naznačující ohrožení Československé federace v samotné jeho existenci v důsledku působení moravského hnutí. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – HSD-SMS se začalo zabývat vyvolanými vnitřními spory. Ale to předbíháme. Pro dokreslení situace alespoň jeden příklad ze soudobého tisku.

Nezávislý československý deník Lidové noviny z 18. června 1990 otiskl na první straně názor pana Jiřího P. Kříže „Co s národníky?“ Vyjímám některé pasáže:

Zatímco s dílem vlastním jsme v posledních týdnech příliš nepohnuli ……. jiní nelenili. I zazelenalo se jim. Naposledy Společnosti pro Moravu a Slezsko, jejíž světlonoši se s programem, který si na první pohled v ničem nezadá s žalmem devadesátým, opus dvacet, usadí ve všech parlamentech, co jich náš středoevropský trpaslík má – a ještě chystají vlastní.

Dobře jsem se díval na překvapené komentátory volebních odhadů a výsledků. V televizních besedách si zkušení parlamentní zpravodajové a ostřílené diskutérky z Aktualit počínali před docentem Bártou, toho času nejvýše hnutým Moravanem, nesměle, bojácně a zaraženě. Do politiky totiž s Moravany vstupuje nacionální prvek, který se v obou moravských úvalech vyhraňuje a přiostřuje, aniž o tom matička stolice pražská chtěla vědět.

Koncem ledna jsem upozornil na ……… moravské křiklounství prohlašující obyvatele mezi Jihlavou a Zlínem za moravský národ, volající po vzkříšení moravského jazyka …… Kdo žije na Moravě, věděl od začátku, že od základních bodů laciného programu utvrzujícího Moravany v křivdách, jež na něm spáchal praotec Čech a jeho potomci, je jenom krůček k opravdovému nacionalismu.

…………………

Po pravdě řečeno, úsměv mi tentokrát pomalu tuhne na rtech. Také Mussolini v Itálii byl světu pro smích a frajtra Hitlera ještě ve dvaatřicátém nebraly hlavy více i méně pomazané v Anglii a Francii na vědomí. Evropa se pak nestačila divit. Nacionalismus je nakažlivý především jednoduchostí, přímočarostí, lákavostí idejí rovnoprávnosti, od kterých je už jenom kousek k nadřazenosti. Sedají mu na lep samozřejmě lidé velmi průměrní, neboť právě i politikové průměrní dokážou takové programy lapidárně formulovat. Shrnuto – nacionalismus odmítá odpovědnost za stav společnosti, předkládá podobně jako komunismus pouze obecné a mlhavé cíle o ráji na zemi, za jehož neuskutečnění odpovídají jiní. ………..

Pro moravské hnutí i slovenské národníky je příznačné, že poukazují na emancipační snahy národů evropského východu, kde to vře a jiskří, neboť národy tam byly skutečně utlačovány až na pokraj ztráty vlastní identity. U nás to bylo a je přece jenom jiné. Jako Moravákovi mi klacky pod nohy házeli vždycky jenom Moravané. ………..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *