EPIDEMIE

Milan Trnka, 30. dubna 2020

Omezený pohyb mimo naše domovy a další opatření, která změnila v souvislosti s epidemií Coronaviru naše každodenní zaběhané návyky, jsou pro nás jistě málo vítané. Nemusí však přinášet pouze nepříjemnosti. Nabízí se možnosti využití nečekaného množství volného času, kterého máme jinak téměř po celý rok nedostatek: ledacos ve svém domově opravit, provést úklid mezi nepotřebnými věcmi, věnovat více chvil svým dětem nebo vnoučatům, otevřít knihu a přečíst si něco zajímavého a poučného. A nastávají také okamžiky, kdy se můžeme soustředit na přemýšlení, zda naše dosavadní náhledy na samotný smysl života a jeho prožití přece jen nepotřebují nějakou změnu. I kdyby nic jiného, alespoň jeden pozitivní dopad totiž epidemie má: uvědomujeme si, že je třeba něco změnit. Vždyť se jedná ne o naše, ale o celosvětové selhání.

Tak jako vždy, když se kolem nás děje něco mimořádného, vynořují se nejrůznější konspirační teorie o vzniku nezvyklé situace i řada seriozních úvah. Každý z nás bude pravděpodobně věřit něčemu jinému podle svých životních zkušeností nebo podle úrovně poznání.

Stáváme se stále více vyznavači pohodlného, co nejsnadnějšího života plného zábavy a bezstarostnosti. Někteří mají k takovému životnímu stylu cestu snadnou, jiní to „štěstí“ nemají, ale touží po něm. Zamořili jsme přírodu různými jedy, hormony, antibiotiky, hromadami odpadků. Nařizujeme přírodě, jak se ona má chovat, jak se má ona přizpůsobit našim požadavkům. Je vymýšlena spousta nových podivuhodných lidských práv, v jejich jméně se pak potlačuje řada jiných přirozených lidských práv. Zisk a finanční bohatství se staly idolem, honbou za ním často nevnímáme bídu a utrpení druhých lidí, mnohým už nic neříkají pojmy jako morálka, slušnost, pravdomluvnost, zodpovědnost, spravedlnost. Pro nové generace jsou to už více či méně jen slova. Jako celek se chováme jako neomylní a všemocní páni světa, kteří o jeho vzniku, zákonitostech a schopnostech ví úplně všechno a nic je nedokáže překvapit. Ani to hrozící katastrofální sucho ne.

Jaký div, že se příroda brání? Jaký div, že se vládcům jejich sebevědomé plánování dalších zisků a hromadění dalšího bohatství vymklo z rukou? Najednou stojí lidstvo před situací, která je pro něj, mírně řečeno, překvapivá a nesnadno řešitelná. A není to v dějinách jeho existence poprvé. Jistě, mnozí začnou rozvíjet teorie kdo takovou situaci zavinil, kdo ve své funkci selhal, koho na kterém postu vyměnit, zatratit, zesměšnit, obvinit, potrestat. Přesně v souladu s pyšným omylem, že my přece víme a známe všechno. Mnohé ale strach z neznámé nemoci přivede k přemýšlení, zda přece jen něco není jinak, než nás učili ve škole, vtloukali nám do hlavy v televizi, o čem nás přesvědčovali takzvaně úspěšné osobnosti. Vědomí bezmocnosti nás může přivádět k pokoře, k poznání, že žádný člověk se nemůže chovat jako pán vesmíru, že musí ctít po celý svůj život jistá morální pravidla a že mu nahromaděné majetky budou ve chvíli odchodu z tohoto světa naprosto k ničemu. A i toto je „přínos“ nezbytných opatření zdravotních, sociálních a ekonomických nejen v České republice, ale v celém světě.

Úkolem nás všech bude po odeznění epidemie rozhlédnout se kolem, zda nebylo situace, spojené s epidemií, zneužito. Každá mimořádná situace, ať je její příčina jakákoliv, vyvolává u mocných tohoto světa pokušení prosadit něco, co by jim za běžných okolností trvalo nesrovnatelně déle a s velkými obtížemi. Hladomory, přírodní katastrofy, válečné události ale i nezvyklé a dodnes lidsky nevysvětlitelné úkazy vedou proto minimálně k vytváření nových zákonů, někdy i ke vzniku nových států, k sociálním změnám v jednotlivých oblastech světa, atd. Takových hrozeb je i v České republice několik. Není předmětem tohoto příspěvku se jimi zabývat. Pouze jako příklad použiji událost, kterou má drtivá většina z nás ještě v paměti – politické změny v Československu po roce 1989. Letos je tomu 30 let, kdy se v důsledku politických změn v Evropě rozhodovalo i o podobě státního zřízení v tehdejším Československu. To bylo nakonec rozbito na dva samostatné státy. Vzpomínáte, na požadavky nás Moravanů, aby byla uznána moravská národnost a vnitrostátní uspořádání republiky se vrátilo od komunistického krajského centrálního řízení k staletí osvědčenému zemskému principu? Požadavky byly odmítnuty s tvrzením, že situace je mimořádná, že důležitější je přechod z totalitního systému na systém demokratický a otázka Moravy je proto podružná. Výsledek: hlasitě vykřikujeme něco o demokracii a nápravě křivd z minulého režimu, vnitrostátní uspořádání však máme téměř shodné s tím totalitním. Je to jen malý příklad, který vnáší obavy z možných důsledků současné pandemie na dění nejen v naší moravské a slezské zemi. Vím – existují hrozby, které mohou ovlivnit náš budoucí život daleko víc. Přesto neodmítám sdílet obavy těch moravských aktivistů, kteří upozorňují na nebezpečí zneužití zdravotní situace k vytvoření takových opatření, která by na dlouhou dobu zamezila možnost prosazovat obnovení samosprávy naší moravské země.

Proto i fakt, že z různých míst Moravy přicházejí návrhy a náměty na zlepšení práce Moravského kulatého stolu považuji za jeden z přínosů současného výjimečného období. Tím nechci zlehčovat pro mnohé spoluobčany nastalé vážné těžkosti současné situace. Aktivisté z členských organizací Moravského kulatého stolu (ale i nově se ozývající moravští patrioti) využívají nastalého dostatku času mimo jiné ke sdělování svých úvah nejen o příčinách nejednotnosti Moravanů, ale i o možnostech, jak tento neblahý stav změnit. Některé úvahy mohou být naivní, jiné však rozhodně za uskutečnění stojí. Rada Moravského kulatého stolu se i v současných omezených podmínkách možností jednání těmito náměty zabývá. Při těchto příležitostech se vždy znova a znova vracím ke knize docenta Jiřího Pernese „Pod moravskou orlicí“. Najdete v ní řadu dokladovaných úvah o moravanství, které v lidech po dlouhá léta v tichosti zůstává a je připraveno se v příhodném okamžiku hlasitě projevit.

Na závěr by se jistě slušelo napsat něco povzbudivého. Různých prohlášení od různých veličin v podnikání, ve sportu, v kultuře, v politice nebo ve zdravotnictví jsme slyšeli mnoho a netřeba je opakovat. Snad jen, že je nutné, až se zdravotní situace vrátí do normálu, nevklouznout zpět do zaběhaných kolejí. Třeba už jenom obvyklým naříkáním a lamentováním, pátráním kdo během epidemie nezvládl situaci ve své funkci a za koho je třeba ho vyměnit (protože kdybych já byl na jeho místě, budu tu funkci vykonávat desetkrát lépe). Snad nás všechny současná situace přivede k poučení, že každý z nás má příležitost najít ve svém životě několik věcí, které se dají dělat lépe. Prospěje to nejen nám samotným, ale i našim blízkým v rodinách, sousedům i těm neznámým lidem po celém světě. Život plyne dál, dál plynou i různé události příjemné i méně příjemné se životem spojené.

(Příspěvek byl původně v mírně odlišném znění otištěn v dubnovém čísle časopisu „Devítka“.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *