9. HODINY NAPĚTÍ /9. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Praktickým provedením ozbrojeného zásahu bylo pověřeno ministerstvo národní obrany, které podléhalo Václavu Klofáčovi. Ministr ještě týž den vydal přísně tajný rozkaz k vyčlenění jednotek pro akci Těšínsko. Jednalo se o dva pluky, složené z italských a francouzských legionářů, které krátce předtím přibyly do vlasti a jejichž příslušníci pod velením italských a francouzských důstojníků prodělali válečné operace na bojištích světové války.

Avšak Klofáčem ústně vydaný rozkaz neměl dlouhého trvání. Již po několika hodinách, kdy se ministr vrátil z mimořádného zasedání vlády za prezidentovy účasti a osobně rozhodl o složení oddílů, zařinčel v jeho pracovně telefon a z Hradu se ohlásil Masaryk.

Rozkaz byl okamžitě zrušen v plném rozsahu. Důvod se zmatený ministr dověděl hned poté.

Prezident právě obdržel zpožděnou depeši z Varšavy, která oznamovala ustavení nové vlády 16. ledna, v jejímž čele stanul intelektuál Ignác Paderewski, muž reálných názorů, s nímž se Masaryk mnohokrát v exilu sešel.

Tak se stalo, že v nenadále změněné situaci se ocitli prezident s premiérem v značných rozpacích. Z řady otázek vystupovala do popředí nejvýrazněji jediná: zaujme nová vláda vlivem Paderewského příznivější postoj ve věci Těšínska? Čas neúprosně ubíhal a nepopřával žádnou příležitost k dlouhému rozmýšlení. Do 20. ledna nepřišel z Varšavy ani náznak toho, že by se tamní vláda zabývala situací na česko-polské hranici, natož aby se ve vztazích něco začalo měnit. Ve chvílích napjatého vyčkávání došlo neobyčejně povzbuzující vyrozumění od Beneše z Paříže. Francie podpoří Československo vysláním samostatného vojenského kontingentu. Bylo to splnění takřka toužebného přání pražských politiků. Vedle morální podpory se velmoc zasadí o historické nároky i demonstrativním skutkem. Nyní už nemělo smysl otálet a na Masarykův rozkaz se přípravy opět daly do pohybu. Po krátké poradě byl definitivní termín akce stanoven na 23. ledna s původními dispozicemi.

K velení nad vybranými oddíly s tak náročným úkolem bylo nezbytné vybrat rozhodného a zkušeného velitele. Okruh výběru byl poměrně omezený, neboť zkušené důstojnické kádry se necházely vesměs v zahraničních armádách Dohody. Na doporučení přednosty prezidentovy vojenské kanceláře plukovníka Otakara Husáka, požívajícího důvěry Masaryka a Klofáče (Husák se stal o necelé dva roky později ministrem obrany), padla volba na podplukovníka Josefa Šnejdárka, dlouholetého příslušníka francouzské cizinecké legie a v době války důstojníka československých jednotech ve francouzské armádě. Prodělal tažení ve Francii a Itálii a ve vlasti byl teprve několik týdnů. S podrobnostmi akce ho seznámil ministr obrany.

Původně Klofáč zamýšlel svěřit velení francouzskému podplukovníkovi Gillainovi, ale Francouz rozhodně odmítl s poukazem na okolnost, že jeho vlast není ve válečném stavu s Polskem. Klofáč to po konzultaci s plukovníkem Husákem i se samotným náčelníkem štábu generálem Mauriciem Pellém uznal a nenaléhal. Ve dnech od 18. do 22. ledna se oddíly přesunuly z okolí Prahy na severní Moravu, některé do kasáren v Moravské Ostravě, jiné zaujaly stanoviště v blízkých obcích. Šnejdárek měl k dispozici celkem deset pěších praporů, jednu jízdní eskadronu a necelé tři dělostřelecké baterie, dohromady něco přes tři tisíce mužů. Podle spolehlivých zpráv rozvědky neměli Poláci na druhé straně demarkační linie z 5. listopadu 1918 víc než nějakách dvanáct až patnáct rot, jednu dělostřeleckou baterii a asi dvě jízdní čety, rozhodně ne víc než tisíc mužů.

Přesun československých jednotek proběhl po železnici hladce. Šnejdárka po příjezdu do Moravské Ostravy znepokojovalo pomyšlení, zda Polákům neunikl pohyb jeho oddílů v průmyslových obcích poblíž hranice. Do zahájení akce zbývalo jen několik málo hodin.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *