KYTIČKA

Bohumila Jandourková, 3. října 2019

 

Ženy dostanou během života mnoho květin. Některé ovšem více než jiné, protože to souvisí třeba s jejich povoláním učitelky, či herečky.

Ale i ostatní ženy dostávají čas od času květiny. A málokdy si pamatují kdy jaké květiny či květinu od koho dostaly a při jaké příležitosti.

Mně utkvěla v hlavě vzpomínka ne jednu kytičku. Byla sobota nebo neděle, děti byly ještě malé a manžel je vzal ven na procházku, že se podívají do ivanovického lesa po hříbkách. U nás se vždycky chodí „na hříbky“, i když třeba hledáme na podzim václavky. Chodit „na houby“ se nějak nikdy nevžilo. V ivanovickém lese jste nejčastěji narazili na klouzky.

Manžel přišel kolem oběda domů i s dětmi a řekl: „No, nic neroste, tak jsem ti natrhal aspoň pár kvítek.“ A podával mně malou kytičku polních květin. Podívala jsem se na ni a rozzářily se mně oči. Byla tak krásně poskládaná! Byla kompaktní, jedna květina vedle druhé, vlastně kulovitý tvar, ale uprostřed vyvýšený, takže trochu i jako kužel. Za dlouhou dobu se takové kytice ujaly i ve floristice, ale tehdy to ještě zdaleka nebylo. Tehdy vládla vzdušná, geometricky definovaná „ikebana“. Vzdychla jsem jak je kytička krásná, poděkovala jsem a šla se pochlubit starší sestře, která u nás v domě tehdy také bydlela.

Ta se na kytičku podívala a pohrdlivě řekla: „Ty s tím naděláš, obyčejný kvítka!“

Manžel v poměrně mladém věku umřel, nevěděl, že má nemocné srdce. Děti vyrostly. Ale tu kytičku mám dodnes před očima, třeba když si na procházce všimnu co je kolem krásného lučního kvítí …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *