MORAVAN JANÁČEK

Jiří Kvapil, 19. července 2019

 

Argumenty, proč je třeba považovat Leoše Janáčka jednoznačně za skladatele moravského, … a nikoliv českého, jak se můžeme dočíst v České wikipedii  nebo také v učebních textech pro žáky základních škol v České republice.

Narozen na Moravě (Hukvaldy 3.7.1854), zemřel na Moravě (Ostrava 12.8.1928), na Moravě prožil celý svůj život. Nikdy nezatoužil žít jinde než na Moravě. Patrně by byl ochoten přemístit se do Varšavy, v jeho době pod ruskou správou, kde se jednalo o jeho jmenování ředitelem tamní konzervatoře. Nikdy však nenaznačoval, že by toužil žít v Praze.

Zakládající osobnost Klubu moravských skladatelů (založen 17.9.1922 k propagaci soudobé moravské hudby). První předseda tohoto klubu (1922/25), jeho členem až do smrti. Těžko si představit, že zakladatel Klubu moravských hudebních skladatelů se vnitřně necítí Moravanem, ale Čechem.

Melodika i harmonizace Janáčkových skladeb vychází z moravské lidové hudby. Užívá, jak je obvyklé v lidových písních zejména na Slovácku, tzv. staré církevní tóniny (dórská, frygická a další), a to na rozdíl od lidové hudby české, která nic podobného nezná a patrně i pod německým vlivem užívá téměř výhradně tóniny durové a mollové. Janáčkova tvorba je tematicky zaměřena především na prostředí moravské. Sem také suverénně patří jeho nejvýznamnější skladby (opera Její pastorkyňa, Glagolská mše na původní staroslověnský text, Sinfonietta, hudební obraz moravské metropole, mužské sbory na slova Petra Bezruče, II. smyčcový kvartet Listy důvěrné a mnohé další). Často se inspiruje také prostředím ruským (opery Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, skvělá orchestrální rapsódie Taras Bulba, I. kvartet z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty). Teprve potom  můžeme v Janáčkově tvorbě najít díla, která mají vztah k zemi České (dnes téměř neznámá opera Šárka, opera Výlety páně Broučkovy, opera Věc Makropulos). O Janáčkově hlubokém moravském zemském cítění vypovídá i skladba Otčenáš, původně Moravský Otčenáš. Od názvu upustil pod vlivem připomínek svých přátel, že se jedná o duchovní text natolik obecného rázu, že opatřit jeho název přívlastkem moravský není vhodné. Skvělý dirigent, skladatel a hudební spisovatel Jaroslav Vogel k názvu této skladby poznamenal, že název s přívlastkem moravský je „vysvětlitelný leda tím, že jej složil moravsky velmi silně cítící Moravan.“

Za moravského, nikoliv českého hudebního skladatele považovala a označovala Janáčka i jedna z nejvýznamnějších osobností české kultury, spisovatel Karel Čapek, kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. O Janáčkovi se vyjádřil: “Tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“.  Moravský hudební skladatel, nikoliv český!

Výše již zmíněný Jaroslav Vogel ve své janáčkovské monografii (Leoš Janáček, Život a díĺo) o Janáčkově opeře Její  pastor-kyňa píše: “Konečně zazněla na Moravě skutečná moravská národní opera!“.

Lidové noviny po premiéře Její pastorkyně 21.1.1904 napsaly: „Konečně se našel někdo, kdo promluvil k nám první po moravsku“.

Akademik Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy univerzity, muzikolog a literární historik, Janáčka jako skladatele zlovolně označoval za hudebního primitiva, každopádně ho však považoval za hudebního skladatele moravského, nikoliv českého. Tvrdošíjně ho nazýval dokonce „moravským separatistou“.

Josef Klvaňa, moravský přírodovědec a etnograf blahopřál 4.července 1914 Janáčkovi k šedesátinám slovy: „Nebesa dejtež Vám zdraví do sta let, abyste nám ještě hodně mnoho vzácných perel ze své duše – naší moravské – věnovati mohl.“

České zemské a národní divadlo v Praze v dopise k Janáčkovým sedmdesátinám: „Ve Vás se slily živné zdroje celé mystické Moravy, ve Vás našla naše sesterská země velký hudební výraz“.

Ing. C. O. Skalický, poslanec Národního shromáždění, Janáčkovi k sedmdesátinám „Dovedete nadchnout svou individualitou, svým nezkrotným a neklidným duchem, který se žene stále kupředu, právě tak jako popudit svou teorií…. Jste stále mlád, svěží a nový, a proto patříte nám mladým … My Moravané máme Vás, když Češi chtějí být hrdí na svého Smetanu“.

Pražský deník Venkov, v prosbě o zaslání příspěvku u příležitosti skladatelových sedmdesátin Janáčkovi píše: Což několik slov o povaze Vašeho díla, o jeho spjatosti
s moravskou půdou?

Lidové noviny, Ota Zítek, autor gratulace  k Janáčkovým sedmdesátinám, 3.7.1924: „Přišlo Vaše dílo, na němž nepracovaly žádné ruce kromě přírody, dílo, jehož míza prýštila z kořenů země. Z kořenů Moravy.“

Arne Novák, děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, při Janáčkově promoci čestným doktorem. 28.ledna 1925: „Skladatele Janáčka jsem poznal blíže v Brně, když jsem šel po roce 1918 bratřím Moravanům pomoci uvádět Národní divadlo do lepšího života … a přispět jejich snaze, aby moravskému komponistovi pomohli vytisknout zvláštní knihu nápěvků.“

Jaroslav Vogel, Proslov na upomínkové slavnosti na Hukvaldech, srpen 1938: „Smetana vidí svou pýchu v tom, že jest jen a jen Čechem. Janáček … už svým moravským původem bližší společným slovanským prakořenům, sestupuje v Glagolské mši až k jejich duchovním prazřídlům. Cesta Smetanova vede od smavého jitra do teskného soumraku, cesta Janáčkova z hluboké noci do zářivého poledne. Janáček není pokračovatelem, ale „moravským protějškem oper Smetanových“.

A na závěr ještě jednou Jaroslav Vogel, dokonalý znalec Janáčkova života a díla: v Janáčkově osobnosti vypozoroval „vzdor vůči všem nadřazeným rasám, časem i české nebo aspoň pražské!“ (monografie Leoš Janáček, Život a dílo, Praha 1963, str. 11). Autorem tohoto psaného a knižně publikovaného, jistě tedy dobře promyšleného výroku není nějaký zaujatý moravský patriot, ale jedna z nejvýznamnějších novodobých hudebních osobností z Čech (*Plzeň 1894, +Praha 1970). Jestliže Janáček pociťoval vůči nadřazené české rase nevoli a vzdor, těžko mohl být sám jejím příslušníkem.

Janáček byl hudební skladatel moravský, nedovolme, aby nám ho kdokoliv uzurpoval. Braňme svou národní identitu!

 

Převzato z webu moravskynarod.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *