OSUDNÁ BITVA

Lubomír Kubík, 9. srpna 2019

Pouze jediný panovník na Balkáně rozpoznal nebezpečí, které hrozí křesťanstvu, když se v průběhu roku 1354 přepravily první vojenské oddíly osmanských Turků přes dardanelský průliv z Malé Asie do Evropy. Byl jím srbský král Štěpán Dušan, zvaný Silný. Své přízvisko si nezasloužil náhodou. Za téměř čtvrtstoletí vlády srbskou říši náležitě rozšířil. Sahala od Dunaje a Sávy až hluboko do nitra klasického Řecka, do Théssálie do bezprostřední blízkosti Soluně. Úspěšně vedenými válkami proti sousedním Uhrám, Bulharsku a Byzantské říši získal na prestiži. Byl to uznávaný a moudrý panovník, který se zasloužil o řadu světských i církevních reforem. Inspiraci k budování životaschopného křesťanského státu získával u svého současníka císaře Karla IV. Stačí připomenout proslulý Zákoník rozdělující stavovsky společnost v právech a povinnostech i zdařilý pokus vymanit srbskou pravoslavnou církev ze závislosti na Cařihradském patriarchátu. V roce 1355 shromáždil takřka stotisícovou armádu a za souhlasu papeže vytáhl proti sídelnímu městu byzantských císařů Cařihradu. Avšak odvážnou výpravu nedokončil. V průběhu tažení albánským pohořím neočekávaně roku 1355 zemřel. Říše se rozpadla na několik částí, ovládaných podle významu místními velmoži.

Turci se mezitím bez vážného odporu usazovali na evropské půdě. V průběhu necelého desetiletí obsadili Thrákii s Drinopolem a Bulharům zmítaným dynastickými spory, odňali jižní část země. To bylo pro váhavé Srby i Bulhary vážným varováním a pobídkou k rozhodné akci. Spojená vojska srbského panovníka Vukašína a bulharských vládnoucích bratří Sracimíra a Šišmana vytáhla proti Turkům v síle šedesáti tisíců bojovníků a rozložila tábor na břehu řeky Marice poblíž Drinopole. Turci byli ve střehu a příchod srbsko-bulharské armády očekávali. K táboru v noci přitáhl se sedmi tisíci jezdci paša Hadži Ilbeki. Zkušený vojevůdce vsadil na překvapivý útok, kterým by vyvolal zmatek. Početnému stádu skotu nařídil připevnit na rohy pochodně a ohněm rozdivočelá zvířada vehnali jezdci do slovanského ležení. Účinek byl zdrcující. Zburcovaní srbští a bulharští vojáci, pokud se ve tmě nepobili navzájem, nebo nebyli rozdupáni zběsilými zvířaty, skončili pod tureckými šavlemi, nebo se při útěku utopili v řece. Zahynul i srbský král Vukašín. Zbytek armády se stáhl do Srbska.

Po nešťastné bitvě na Marici se chopil vlády v Srbsku další z vlivných velmožů Lazar Grbljanovič. Nepřestával se zabývat myšlenkou jak by odčinil porážku na Marici a osmanského vetřelce vypudil z Balkánu. Lazar se ukázal jako schopný diplomat. Trpělivým dlouholetým vyjednáváním se sousedními státy se mu podařilo stmelit křesťanskou koalici proti Turkům v průběhu osmnácti let.

Bdělým Turkům však vleklé válečné přípravy na evropské půdě nadlouho nemohly uniknout. Prozíravý sultán Murad I. si počátkem roku 1389 podmanil slabý, údělně rozdělený bulharský stát, odřízl jej od spojenců a vpadl do jižního Srbska. Muradův rychlý postup vnesl mezi spojence úžas, ale nepřipravil je o odvahu rozhodně jednat. Lazar v krátké době shromáždil vojsko ze Srbů, Bulharů a Albánců a vyrazil Muradovi vstříc. Vojska se setkala na tzv. Kosově poli, pahorkaté krajině uprostřed dnešní autonomní republiky Kosovo. Král Lazar měl sto tisíc mužů, Turci třikrát tolik. Početní stav bojovníků je bezpochyby historicky nadsazen, avšak vzájemný poměr sil o trojnásobné převaze Turků svědčí.

V předvečer bitvy, 14. června 1389 uspořádal král Lazar pro své velmože hostinu, při níž mezi nimi došlo k názorové roztržce. Vuk Brankovič obvinil dalšího šlechtice Miloše Obiliče, požívajícího královy přízně, z přípravy zrady. Do hloubi duše uražený a roztrpčený Miloš Obilič vyřešil otázku své cti nanejvýš kurážně. Ještě v noci se opovážil přeběhnout do tureckého ležení a nechal se uvést k samotnému Muradovi jako zběh s důležitou zprávou o záměrech nepřítele. S podobnými případy byly zkušenosti v každé armádě, u Turků nevyjímaje.

Sultán svolil, aby Obiliče uvedli. Velmož předstoupil v hluboké úkloně, vtom však vytáhl ze záhybu šatů ukrytou dýku a než se ohromená sultánova stráž vzpamatovala, skolil Murada ranou do hrdla. Byl namístě rozsekán šavlemi rozzuřených Turků. Velení se ujal starší Muradův syn Bajezid, zvaný Blesk. Smrt sultána byla utajena a za úsvitu 15. června 1389 vtrhla vojska do pole.

Navzdory turecké přesile se bitva pro křesťany vyvíjela příznivě. Jízda těžkooděnců odvážným útokem rozrazila čelo turecké armády hluboko do jejích řad. Co však naplat, že muži v brnění si počínali udatně, když bojová spolupráce v křesťanském vojsku začala brzy váznout a čím dál víc se projevovala početní převaha nepřítele. Jezdci byli z koňů strháváni háky pěšáků a na zemi dobíjeni. V řadách Srbů se šířili poplašné zprávy o zradě a když dokonce proskočila zvěst o smrti krále Lazara, daly se některé oddíly na bezhlavý útěk. Mezi prvními byl Vuk Brankovič, jenž obvinil nešťastného Obiliče. Také bosenský kníže stahoval své vojsko. Ukázalo se, že zpráva o Lazarově smrti byla nepravdivá. Pod králem byl skolen kůň, král však nezraněn se vzchopil a vzdoroval Turkům až do okamžiku, kdy byl vysílený obklíčen a zajat. Po bitvě byl s mnohými velmoži, kteří vytrvali až do konce, přivlečen k Muradově mrtvole a tam vlastním mečem sťat.

Bitva na Kosově poli měla dalekosáhlý význam pro další vývoj nejen na Balkáně, ale i v celé Evropě. Tureckému náporu už nestál v cestě žádný stát, který by jej zastavil, nebo aspoň na čas zpomalil postup. Srbsko a Bulharsko byly do základů otřeseny, rozděleny mezi vazalská knížata, sloužící osmanským zájmům. Do roku 1453 padl Cařihrad a zanikla tím i Byzanc. Již v průběhu 15. století obsadili Turci velkou část Uher, Rumunska a dostali se až k Vídni. S výjimkou nevelkých a málo významných oblastí v Albánii a Černé Hoře se ocitl v jejich područí celý Balkán, odkud bezprostředně ohrožovali střední i východní Evropu a křesťanstvo prodělávalo po staletí krušné dějinné okamžiky. Teprve koncem osmnáctého století se začínala situace měnit a mocná turecká říše vstoupila do údobí rozkladu.

– – –

Poznámky redakce: Od 1. bitvy na Kosovském poli, o které článek pojednává, uplynulo letos 630 let. Od 2. bitvy uplyne v říjnu 571 let.

Město Konstantinopol, Konstantinopolis, česky Cařihrad, v roce 1930 oficiálně přejmenováno na Istanbul.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *