8. MASARYKOVO STANOVISKO /8. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Vyhlášení voleb v Polsku na lednový termín vyslalo výstražný signál i do Prahy. Masaryk s Kramářem si dobře uvědomovali, co by mohlo znamenat, pokud do šestadvacátého ledna nevyvodí rozhodné závěry. Bylo zcela jisté, že po tomto datu by byla jakákoli akce ve prospěch udržení Těšínska nemožná a neobstála by před světovým míněním.

Proto již 15. ledna povolává Masaryk premiéra Kramáře k naléhavé poradě a nechává se zevrubně zpravit o dění na Těšínsku od říjnových dnů. Až doposud se cele věnoval jiným naléhavým záležitostem a nepokládal poměry na československo-polském pomezí za příliš důležité. Ve vlasti je teprve od 20. prosince 1918 a informací z ohrožené oblasti má poskrovnu.

Kramář je oproti němu politikem dokonale zasvěceným do domácích událostí. Má za sebou víc jak čtyřleté zkušenosti v českém odboji, vysloužil si zatčení, byl postaven před soud a rakouská justice ho odsoudila k smrti. Od vydání katovi ho takřka v poslední chvíli i s jeho druhem Rašínem zachránilo úmrtí stařičkého mocnáře a následná amnestie, vyhlášená posledním císařem Karlem. Ale ani ve svobodné vlasti se její první premiér neměl těšit dlouhé pohodě. Už počátkem ledna se ho pokusil zastřelit anarchista Šťastný. Kramáře však ani tentokrát neopustila přízeň osudu, i když atentátník mířil s chladnokrevnou jistotou. Premiéra zachránila náprsní kožená taška a k ní přiložený silný poznámkový zápisník, v němž kulka uvízla. Ke schůzce s prezidentem, která se konala o týden později, se dostavil ještě značně otřesen. Avšak Karel Kramář byl tvrdý odříkavý muž, jenž si navykl osobní nesnáze zlehčovat. Zasvětil prezidenta do vývoje problému, jehož příznaky byly patrné již v posledních týdnech monarchie. Závěrem si premiér neodpustil vlastní názor, v němž vyslovil obavu, že vyhlášení voleb v Polsku je pouhým matoucím zastíracím manévrem nevypočitatelného Pilsudského, vyvolávající dojem, že se mu jedná především o získání času. Jakmile by Poláci pro sebe vytvořili příznivější podmínky na východě, rychle by se pokusili vyřešit i těšínskou záležitost.

Prezidenta zajímalo, zda je premiér přesvědčen o úmyslech druhé strany rozhodnout spor vojenskými prostředky. Sám o tom sotva pochyboval, natolik znal pověst Pilsudského ještě z průběhu válečných let. Nikdy by se byl však nenadál, že ho nevyzpytatelná souhra okolností a náhod vynese do čela polského státu. Byla to snad nejméně příznivá konstelace, která mohla nastat s přihlédnutím na budoucí vztahy k Československu. Kramář ho v přesvědčení podpořil a poukázal na počínání polských vojsk na Ukrajině.

Poté se Masaryk pohroužil do sebe, jak to dělával pokaždé, kdykoli se chystal vyslovit něco zvlášť závažného. Druhové z exilu to již dobře znali, zatímco Kramář si teprve zvykal a stěží ovládal netrpělivost, když mlčení trvalo neúnosně dlouho.

Masaryk měl zkušenosti s Poláky už z průběhu války. Jednal s nimi v Londýně a pokračoval v Rusku, kam se později uchýlily všechny tři exilové složky, k ruské tam přibyla i rakouská a německá.

Zpočátku s nimi vycházel uspokojivě a v Americe se dokonce sblížil s mluvčím všech stran, Romanem Drnowským, jenž jako první z Poláků navrhl společnou poválečnou federaci s Čechy. Myšlenka se zanedlouho zamlouvala i samotnému Wilsonovi. Masaryk se však k návrhu postavil zdrženlivě, neboť už tehdy předvídal nesmírné sjednocovací potíže kdysi násilně rozdělených částí Polska, až k tomu po sto dvacetli letech dojde. Drnowski přesto naléhal na nějakou formu těsné spolupráce, ať už v hospodářské unii či ve vojenském svazku. Tehdy zavedl řeč i na Slezsko. Uvedl, že Polsko bude nárokovat celé historické území, a Masaryk postřehl, že sporný bod, přes veškeré ujišťování o náklonnosti, přece jen vystrčil růžky. Se vší shovívavostí upozornil Drnowského, že není zrovna moudré domáhat se etnografického rozdělení, když totéž by v neprospěch Polska mohli nárokovat Němci na západě a Ukrajinci s Rusy na východě. Současně vybídl polského politika vypracovat návrh budoucího hraničního uspořádání, aby se problém vyřešil pokud možno ještě před koncem války. Drnowski slíbil předběžný návrh vyhotovit, ale ze slibu sešlo, nejspíš zásluhou kolegů, kteří s ním nesdíleli přesvědčení, že by se mělo vyjednávat o hranicích před ustavením státnosti.

– Kolik bojeschopných jednotek máme k dispozici? – ozval se posléze prezident – Mám na mysli pochopitelně ty, které můžem postrádat na jižním Slovensku. –

To byla svízelná otázka, neboť veškeré československé jednotky, nasazené v silách Dohody a začleněné do armád jednotlivých států se teprve chystaly k návratu do vlasti a potrvá měsíce, než se dostanou domů. Vyhlídka na návrat legií z Ruska byla dokonce vzdálena v nedohlednu. Vše, co bylo doma k dispozici, se znovu chápalo zbraní a odebíralo na jižní Slovensko, kde rostlo napětí ve sporu s Maďarskem o jižní hranici, kterou v Budapešti odmítali uznat. Nyní, jak to vypadalo, přibylo další konfliktní ohnisko před vzplanutím. Nedalo se předvídat, jaký kontingent by stačil k ovládnutí oblasti až po Vislu a k jejímu uhájení a jak by Poláci odpověděli, když bylo známo, že jsou vázáni frontou na východě a vyčkáváním před Gdaňskem.

Kramář otevřeně přiznal, že možnost nasazení pravidelných jednotek by byla velmi problematická, už s ohledem na nedostatek kádrů s bojovými zkušenostmi, a dokonce se neskrýval s obavami, že bez podpory dohodového vojska by mohla být zamýšlená akce spojená s vysokým rizikem nezdaru. Přesto Masaryk premiéra vyzval, aby s případným vojenským zásahem seznámil kabinet a informoval o tom francouzského vyslance Clément-Simona a snažil se prostřednictvím jeho vlády získat souhlas s obsazením hranice po Vislu, včetně okresu Bílsko, který ležel na protějším východním břehu. Nabádal ho, aby použil všech známých argumentů o nepostradatelnosti uhelného revíru pro československý průmysl a spojovací dráhy z Ostravska na Slovensko.

Už po dvou dnech tlumočil vyslanec stanovisko francouzské vlády Kramářovi. Z obsahu se dalo vyrozumět jakési zdrženlivé pochopení pro zájmy Československa, což si premiér vyložil jako souhlas s vojenským zásahem.

Pod dojmem nejčerstvějších zpráv svolal Masaryk 17. ledna vládní kabinet k mimořádnému zasedání. Navrhl okamžitý vojenský zákrok, který odůvodnil hrozícím nebezpečím z prodlení, a jako nejzazší termín doporučil 23. leden, tři dny před vyhlášením voleb v Polsku. Seznámil ministy i s postojem Francie.

Vláda po několikahodinové rozpravě přijala prezidentův návrh s podmínkou, že vláda ve Varšavě bude nejméně osmačtyřicet hodin předem uvědoměna o ozbrojeném zásahu a že nebude vyčkáno její odezvy. Nejvyšší orgány republiky se tedy rozhodly pro vojenské řešení problému, nyní zbývalo vytvořit nezbytné podmínky pro úspěšný zdar akce.

Někteří ministři i přes to, že byli o radikálním postupu v otázce Těšínska zpraveni už o několik dnů dříve premiérem, a prezident je tedy nepostavil před hotovou věc, se neubránili pocitu tísně a rozcházeli se v pochmutné náladě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *