RESTAURAČNÍ POKUSY JCKV KARLA I. V UHRÁCH

Marek Horák, 21. března 2019

V roce 1921 podnikl exilový císař a král Karel I. dva pokusy o návrat na uherský trůn. Oba skončily neúspěchem, druhý pak přímo vedl k jeho internaci na Madeiře, kde našel předčasnou smrt. Dodnes jsou tyto pokusy často prezentovány jako doklad Karlovy politické naivity. Lze je ale chápat i jinak – jako doklad toho, že Karlovo jednání není možné hodnotit moderní utilitaristickou optikou a měřítky úspěchu a neúspěchu. Jeho „úspěch“ spočíval v tom, že naplnil své závazky a povinnosti panovníka z Boží vůle bez ohledu na vnější překážky a osobní oběti.

Před zahájením prvního pokusu varoval císaře Karla jeho tajemník Werkmann: „Vidím hroznou budoucnost, když Vaše Veličenstvo opustí Prangins. Nikdy více nebude svatoštěpánská koruna zdobit hlavu Vašeho Veličenstva a Vaše Veličenstvo zemře ve vyhnanství“. Karlova odpověď zněla: „Když se vrátím jednou do Uher, tak to jistě nebude z radosti z panování. Nosil jsem jen trnové koruny a je to také trnová koruna, kterou mně mají Uhry vrátit. Ale (…) korunovační přísaha mi vždy říkala, že král a národ jsou spojeni ve zdaru i v zániku – a Uhry stojí před zánikem, protože tam nejsem. Jistěže si nemyslím, že jsem nadčlověk, který by byl schopen rázem přinést Maďarsku mír, moc a pytel zlata. Ale mohu ukončit spor o krále, který pustoší zemi. Nemohu jej ukončit svým odstoupením, protože se to příčí přísaze a mému názoru o povinnosti panovníka. Neopustím prapor Uher jako nějaký zběh. (…) To nemůžete ode mne žádat ani jako od člověka, ani jako od vojáka. Tak musím dříve, nebo později přijít.“

Pád habsburské říše v Uhrách na podzim 1918

Pro pochopení vývoje v Uhrách v období po I. sv. válce je vhodné vrátit se na její konec. Karlův federalizační manifest zaznamenal bouřlivý ohlas i v Zalitavsku, přestože na ně se paradoxně nevztahoval. Uherský ministerský předseda Wekerle v reakci na tento dokument dne 17. 10. 1918 prohlásil, že znamená konec dualismu a zůstává jen personální unie. Opozice vedená M. Károlyim se dožadovala ukončení spojenectví s Německem a vyhlášení míru. Uherský sněm rozhodl o odvolání uherských jednotek z fronty a jejich návratu k ochraně vlastního území.

Dne 22. 10. odjel císař Karel i s rodinou do Uher, oficiálně pod záminkou slavnostního otevření univerzity v Debrecínu. Již v té době dokonce i císařovi příznivci tento krok kritizovali – situace si žádala císařovo plné zapojení ve Vídni, den předtím bylo vyhlášeno Německé Rakousko, 22. 10. pak prohlášeno republikou, téhož dne se Karel setkal s Václavem Klofáčem, zástupcem Československého národního výboru mířícím do Ženevy k jednání s ČSNR o vyhlášení samostatného státu.

Císaři bylo ale jasné, že celou říši již zachránit nelze – nejpozději po Wilsonově odmítnutí federalizačního manifestu dne 19. 10. Jeho cílem bylo zajistit a udržet svoji autoritu alespoň v jedné části říše – aby posloužila jednak jako jádro budoucí restaurace, jednak jako bezpečné útočiště pro císařskou rodinu. Uhry se k tomuto účelu jevily jako nejvhodnější. Uherská koruna byla jediná, kterou Karel za své krátké vlády stihl přijmout – a pro obyvatelstvo Uher, navzdory napjatému vztahu k habsburské dynastii, byla monarchistická symbolika velmi důležitá. Rovněž válečná bída na toto převážně zemědělské území nedoléhala tolik jako na průmyslové oblasti. Ještě v srpnu 1918 při návštěvě Prešporku vítalo císaře všeobecné jásání obyvatelstva – zatímco ve Vídni či v Čechách hrozilo, že po něm budou házet kameny.

Již příjezd císařské rodiny do Debrecínu však neproběhl nejšťastněji. Na nádraží čekala kapela převážně českého 75. pěšího pluku, kterou ani nenapadlo, že by měla zahrát něco jiného než

císařskou hymnu. Maďaři, kteří při takovéto příležitosti očekávali královskou hymnu uherskou, to vzali jako těžkou urážku.

Karel s rodinou se usadil na zámku Gödölö. V následujících dnech jej čekala téměř nepřerušená série mnoha komplikovaných jednání. 23. 10. podal Sándor Wekerle demisi a císař se snažil najít mezi uherskými politiky nového předsedu vlády – neúspěšně. Jediný, kdo jevil zájem, byl levicový radikál Mihály Károlyi, o kterého naopak nestál Karel. Paralelně musel sledovat jednání o nové říšské vládě, která ve Vídni vedl jím pověřený nový premiér Heinrich Lammasch. I on měl se získáním ministrů potíže – snažil se přesvědčit ke vstupu do vlády zástupce Čechů a Jihoslovanů, ale bez úspěchu. 25. 10. císař novou říšskou vládu z Gödölö jmenoval, 26. 10. ve spolupráci s novým ministrem zahraničí Andrássym vypověděl spojeneckou smlouvu s Německem a odsouhlasil text Andrássyho nóty prezidentu Wilsonovi. Téhož dne se pak se Zitou vrátili do Vídně, děti však nechali v Gödölö.

Jel s nimi i Károlyi, který stále doufal ve jmenování předsedou vlády. Je možné, že jeho přítomnost zachránila císařskému páru život – existují svědectví, podle kterých byl na vlak připraven bombový atentát, ale kvůli Károlyimu byl odvolán. Ve Vídni však Karel jmenoval svým zástupcem v Uhrách arcivévodu Josefa Augusta a ten za předsedu vlády vybral Andrease Hadika. Tomu ovšem nebyl dopřán čas, aby vládu sestavil.

Zklamaný Károlyi se vrátil do Budapešti, na nádraží jej čekal dav rozhodnutý učinit jej premiérem „když ne z vůle císaře, tedy z vůle národa“. 28. 10. vypuklo v Budapešti povstání (tzv. astrová revoluce), 29. 10. vyhlásila Národní rada generální stávku, 30. 10. povstalci ovládli Budapešť a zavraždili bývalého premiéra Tiszu. Velitel budapešťské posádky Géza Lukačič žádal císaře o svolení k zásahu. Jako ještě několikrát v následujících dnech, Karel odmítl. Arcivévoda Josef ustoupil tlaku ulice a jmenoval Károlyiho předsedou vlády.

Pět dětí císařského páru bylo rázem odříznuto v Gödölö. V koloně automobilů s přemalovanými znaky se je podařilo velkou oklikou přes Slovensko převézt do Vídně. Poslední auto bylo naložené kanystry s benzínem. Řídil je Zitin bratr René, který byl připraven je v případě pronásledování zapálit a zahradit tak cestu. Naštěstí k tomu nedošlo a po 480 km dlouhé cestě dorazila kolona v pořádku do Vídně.

Poválečný vývoj v Maďarsku

13. 11. byl císař donucen podepsat dokument, jímž se (obdobně jako 11. 11. v Německém Rakousku) vzdal výkonu vlády v Uhrách, nikoli však trůnu. Ironií je, že delegaci vedl uherský primas, ostřihomský arcibiskup kardinál Ján Černoch (János Csernoch), který o dva roky dříve Karla v Budapešti korunoval. Nová Károlyiho vláda vyhlásila 16. 11. (První) Maďarskou republiku, Károlyi se stal jejím prezidentem. 20. 11. byla založena Komunistická strana Maďarska a okamžitě si získala masovou podporu.

Poválečná mírová jednání se pro Maďarsko nevyvíjela příznivě, vítězné i nově vzniklé státy si činily nároky na velké části uherského území (celkem získaly 71,5 % původní rozlohy). Rozhodovalo „právo vítěze“; národnostní princip byl aplikován velmi volně – názorným příkladem je Bratislava (resp. Prešporok), která připadla Československu přesto, že Slováků tu žilo jen 20 % a byli až na třetím místě za Maďary a Němci. Kromě vlastního narušení územní integrity tyto kroky hrozily pro Maďarsko hospodářským kolapsem a přetížením uprchlíky ze zabíraných území.

Neúspěšné Károlyiho snahy tomuto vývoji zabránit vedly k rychlému poklesu jeho popularity. 20. 3. 1919 předaly státy Dohody v Budapešti tzv. Vixovu nótu nařizující maďarské armádě stáhnout se ze základen na zabraných územích. Předseda vlády Dénes Berinkey podal demisi, Károlyi předal vládu sociálním demokratům; ti se ovšem spojili s komunisty, kteří slibovali podporu SSSR ve věci obnovení původních uherských hranic. 21. 3. vyhlásil komunistický vůdce Béla Kun Maďarskou republiku rad.

Nový režim zavedl řadu opatření, jejichž výsledkem byl rudý teror. Postavila se proti němu opozice se sídlem v Segedíně podporovaná Francií a vedená hrdinou světové války kontradmirálem Miklósem Horthym. Existovalo i exilové centrum ve Vídni. Do války s Maďarskem vstoupilo Rumunsko (16. 4.) a RČS (27. 4.). Proti RČS dosáhla maďarská armáda přechodných úspěchů, obsadila oblast jižního Slovenska, kde byla v období 20. 6. – 7. 7. vyhlášena Slovenská republika rad. Československým jednotkám se však podařilo revoluční vojsko ze Slovenska vytlačit. Proti Rumunsku se sliboval zapojit SSSR, k tomu však pro porážku Rudé armády na Ukrajině nedošlo a rumunská armáda zahájila invazi do Maďarska. Počátkem srpna vstoupila do Budapešti. Maďarská republika rad padla. Kun přes Vídeň uprchl do Ruska. Angažoval se v občanské válce i v pokusech o komunistický převrat v Německu. V roce 1938 byl v rámci Stalinových čistek popraven jako trockista, přestože byl Stalinovým stoupencem.

V Maďarsku propukl boj o moc. Krátce (od 7. 8. do 23. 8. 1919) byl jako zemský správce nastolen arcivévoda Josef August, po nátlaku dohodových mocností však musel odstoupit ve prospěch prozatímní vlády. Období rudého teroru bylo nahrazeno bílým terorem, který byl ještě krvavější. Vedoucí postavení si vydobyl Miklós Horthy. Po stažení rumunských intervenčních sil zformoval pravicovou koalici, která dne 29. 2. 1920 vyhlásila vznik maďarského království. V otázce obsazení trůnu však panovala nejednotnost – existovaly varianty návratu císaře Karla, korunovace jeho syna Otty, jiného příslušníka habsbursko-lotrinského rodu (ve hře byl Josef František, syn Josefa Augusta, nebo Albrecht, syn Bedřicha Těšínského) či nastolení nové dynastie. Vládu měl zatím držet Horthy z pozice regenta. S trochou ironie lze konstatovat, že z Maďarska se stalo království bez krále, kde vládl admirál bez loďstva v zemi bez moře.

Dne 4. 6. 1920 uzavřely vítězné mocnosti Trianonskou smlouvu, kterou byly potvrzeny nové maďarské hranice. Dále smlouva stanovovala, že Maďarsko se již nikdy nesmí spojit s Rakouskem, a výrazně omezovala velikost i výzbroj maďarské armády a budování strategických staveb, jako jsou železnice. Pod patronátem Francie pak ve střední Evropě začal vznikat systém dvojstranných bezpečnostních smluv namířených proti maďarským revizionistickým snahám, z něhož později vzešla Malá dohoda.

Aktivity JCKV Karla I. v letech 1919 – 1921

Po pádu monarchie se císař s rodinou a zbytkem svého dvora nejprve uchýlil na zámek Eckartsau na Moravském poli. Nebyli zde však v bezpečí, navíc nová rakouská vláda stupňovala tlak na jeho abdikaci, nebo odchod ze země. Dne 24. 3. 1919 byl nucen opustit Rakousko a odejít do exilu ve Švýcarsku. Zde se usadil nejprve na zámku Wartegg, patřícím Zitině rodině, později ve vile Prangins.

V dubnu 1919 jej navštívila delegace zástupců čtyř následnických států – Rakouska, RČS, Jugoslávie a Polska – s nabídkou navrácení části zkonfiskovaného habsburského majetku v hodnotě 194 milionů švýcarských franků výměnou za abdikaci. Císař odmítl: „…otázku mohu řešit jen v dorozumění se svými národy. Jestliže mě zavolají, vrátím se. Habsburská koruna se v žádném případě nemůže stát předmětem handlování.“

Ve švýcarském exilu císař dále vedl rozsáhlé politické a diplomatické aktivity. Všemi silami brojil proti chystanému připojení Rakouska k Německu. Rozvíjel plán tzv. Podunajské konfederace – volného svazku následnických států nejprve na hospodářské bázi, později i na úrovni strategické a politické, se zastřešující rolí panovníka. Ve svých zápiscích z této doby velmi precizně rozebral rizikové faktory samostatné existence následnických států a pravděpodobné cesty jejich dalšího vývoje.

Po obnovení monarchie v Maďarsku Karel ihned navázal kontakt s Horthym. Ten jej ujišťoval o své bezpodmínečné věrnosti; k možnosti, že by král přijel do Maďarska a ujal se výkonu vlády, se ovšem

stavěl vyhýbavě a tvrdil, že zatím na to není vhodný čas. Mezitím si začal upevňovat svoji pozici a osobovat si některé pravomoci, které přísluší pouze panovníkovi.

Po uzavření Trianonské smlouvy padly dosavadní Horthyho argumenty, že návrat krále by zhoršil pozici Maďarska při mírových jednáních. V létě roku 1920 se na císaře Karla obrátil bývalý francouzský předseda vlády Aristide Briand a vyjádřil mu svoji podporu pro jeho návrat na uherský trůn. Karel s ním pak vedl řadu jednání prostřednictvím svého švagra Sixta a také plukovníka Edwarda Lisle Strutta. Jednalo se o mimořádně aktivního, schopného a odvážného důstojníka, cestovatele a horolezce, kterého poslal britský král k ochraně císařské rodiny ještě v době, kdy sídlili v Eckartsau. Strutt se s Karlem a Zitou velmi spřátelil a podporoval je pak soukromě dalece nad rámec svých povinností – a dlužno říci, že i nad rámec britských zákonů.

V lednu 1921 se Briand opět stal předsedou vlády a znovu Karla ujišťoval o své podpoře uherské restaurace, sliboval mu zajištění uznání ze strany Francie, hospodářskou podporu a zabránění intervenci států Malé dohody. Lze jen spekulovat, jaké měl Briand důvody – stabilizace maďarské politické situace by zřejmě ukončila obavy z nového komunistického převratu, který by otevřel dveře pronikání vlivu SSSR do střední Evropy, a zároveň by zastavila příliv uprchlíků před bílým terorem do Francie, kde často mezi obyvatelstvem šířili bolševické ideje. Otázka však je, zda by toto vše stálo Francii za to, znepřátelit si své dosud hýčkané malodohodové spojence. Veškerá jednání probíhala tajně a ústně, žádná písemná záruka poskytnuta nebyla. Oficiálně vítězné mocnosti restauraci odmítaly. Přesto Briand Karla žádal, aby jednal urychleně – nejpozději v týdnu od 15. do 21. 3. Objevily se totiž zprávy, že Itálie jedná o sňatku arcivévody Josefa Františka s princeznou Jolandou Savojskou. Po jeho následném nastolení na trůn by tak došlo k posílení italského vlivu v Maďarsku a k narušení francouzské hegemonie nad střední Evropou.

První restaurační pokus (24. 3. – 5. 4. 1921)

Císař Karel se do Maďarska musel dostat v naprostém utajení, proto se rozhodl cestovat sám. Plukovník Strutt zkoumal možnost pěšího přechodu hranic do Rakouska, tamní cesty ale byly v zimě schůdné jen pro zkušeného horolezce, kterým Karel nebyl. Proto dne 24. 3. večer přešel pěšky hranici do Francie, připraveným autem odjel do Štrasburku, odtud pokračoval vlakem do Vídně. Cestoval jako španělský diplomat Sánchez na pas vydaný španělským konzulátem v Paříži. Do Vídně dorazil následujícího dne, na Velký pátek, ve 22,50 večer; při cestě taxíkem se dopustil chyby, když řidiči jako spropitné dal padesát franků – vzhledem k inflaci v poválečném Rakousku to byla obrovská částka. Taxikář upozornil policii, ta ale věci nevěnovala pozornost.

Karel se setkal se svým přítelem a někdejším pobočníkem hrabětem Tamásem Erdödym. Toho císařova návštěva překvapila, přesto souhlasil, že bude do Uher doprovázet, ačkoli dříve jej od pokusu o návrat odrazoval. Následující den pak společně vyrazili autem k maďarské hranici. Tu překročili v Sinnersdorfu. Tentokrát císař cestoval na britský pas jako William Coda, pracovník Červeného kříže. Auto s rakouskou poznávací značkou by bylo příliš nápadné, proto se s ním řidič vrátil a Karel s Erdödym pokračovali na koňském povoze do Szombathely, kam dorazili okolo 21. hodiny. Navštívili zde biskupa Jánose Mikese. Ten byl jejich příchodem překvapen, zpočátku dokonce císaře ani nepoznal. Poté, co pochopil, oč jde, se však dal Karlovi zcela k dispozici. Shodou okolností byl u něj právě na návštěvě ministr školství a náboženství József Vass – i on vyjádřil panovníkovi plnou podporu. Do biskupského paláce byl záhy povolán i předseda vlády Pál Teleki, který také náhodou trávil velikonoční svátky na lovu na nedalekém zámku hraběte Sigraye. Dostavil se, ale na rozdíl od Mikese a Vasse nebyl Karlovou iniciativou nijak nadšen. Dále dorazil plukovník Anton Lehár (bratr skladatele France), vojenský velitel západního Maďarska se sídlem v Szombathely. Také on ihned předal císaři velení všech svých jednotek.

Plukovník Lehár se obával nepokojů a občanské války, ke kterým by mohlo vést panovníkovo vystoupení na veřejnost, a radil Karlovi, aby převzal moc přímo z rukou Horthyho, čímž by jeho postavení bylo nezpochybnitelné. Přestože by bylo přirozené, aby regent přijel za svým králem, ne naopak, chtěl Karel jednat bez velkého rozruchu a vypravit se jen s malým doprovodem do Budapešti. Následujícího dne (27. 3.) ráno tedy vyrazil na cestu. Jel autem v uniformě zapůjčené Lehárem a dodatečně opatřené distinkcemi polního maršála, beze zbraně, v doprovodu vládního komisaře pro západní Maďarsko Antala Sigraye a dvou Lehárových důstojníků. O hodinu a půl dříve před ním jel premiér Teleki, který měl Horthyho na panovníkovu návštěvu připravit. Když však Karel dorazil do Budapešti, zjistil, že jej nikdo neočekává – Teleki se cestou rozhodl zůstat mimo hru.

Následovalo dvouapůlhodinové jednání císaře Karla s Horthym. Ten sice otevřeně svoji loajalitu k panovníkovi nepopřel, odmítal mu ale předat moc s tím, že by to vyvolalo vojenskou intervenci sousedních států, které by maďarská armáda nedokázala čelit (což byla do jisté míry pravda). Odvolával se na svoji odpovědnost vůči národu a na přísahu, kterou mu složil; Karel mu naopak oponoval, že skutečnou odpovědnost vůči národu má on a Horthy tím, že splní svoji povinnost a předá svému králi moc, bude odpovědnosti zproštěn.

Karlovi se přeci jen podařilo Horthyho trochu znejistět, když mu zmínil vyjádření podpory ze strany Francie. Regent chtěl pochopitelně vědět, kdo konkrétně za tímto příslibem stojí; císař mu nakonec pod podmínkou přísného utajení sdělil jméno Aristide Brianda. Horthy poté přišel s návrhem, aby tedy panovník v čele Lehárových vojsk vyrazil dobýt Vídeň; on že mu zatím z Budapešti bude krýt záda. Karel, který viděl, že jednání k ničemu nevede, a nemohl si být jistý, zda jej Horthy nenechá zatknout, se nakonec rozhodl odejít. Vyzval ještě Horthyho, aby ze ním do tří týdnů přijel do Szombathely. Regent na závěr předvedl vrchol svého pokrytectví, když císaře požádal, aby mu udělil Řád Marie Terezie. Rezignovaný a znechucený panovník mu vyhověl. Poté opustil palác zadním vchodem.

Životopisec posledních Habsburků Gordon Brook-Shepherd rozvíjel úvahy o tom, že Karel měl od Horthyho vyrazit přímo na velitelství budapešťské vojenské posádky, nechat si předat velení a regenta zatknout. Proti tomu lze namítnout, že když císař neuspěl u svého „věrného“ admirála, těžko mohl předvídat, jak by se zachoval jemu neznámý důstojník. Navíc je s odstupem dlouhého času snadné posuzovat, co a jak se mělo udělat, a podcenit přitom prostý lidský faktor únavy. Karel měl za sebou několik dní náročné cesty, noc beze spánku a drtivé zklamání z Horthyho přístupu. Není divu, že v dané chvíli chtěl jednoduše z Budapešti, kde se cítil být přímo ohrožen, co nejrychleji zmizet pryč.

Zpáteční cesta do Szombathely byla krušná, automobil měl dvakrát poruchu, do cíle dorazil až o půl šesté ráno, císař Karel během studené noci silně prochladl. Druhého dne onemocněl a musel ulehnout s horečkou. Zatím došel plukovníku Lehárovi telegram od Horthyho s rozkazem, aby Karla ihned dopravil za hranice. Lehár neuposlechl. Následně byl zbaven velení a nahrazen generálem Pálem Hegedüsem. Horthy se také hned druhého dne, přes slib diskrétnosti, který Karlovi dal, dotázal francouzského vysokého komisaře v Budapešti Foucheta na Briandův příslib podpory panovnické restauraci. Fouchet pochopitelně celou věc popřel. Když pak i od dalších velvyslanců dohodových mocností a následnických států přišlo odsouzení Karlova pokusu, Horthy již neváhal a začal všemi prostředky tlačit na císařův odchod ze země.

Karel, ač nemocen, se ještě snažil vést politická jednání, neměl však v rukou žádné použitelné karty. Doufal ještě v povstání jemu věrných důstojníků, k tomu ale nedošlo. Dne 3. 4. souhlasil s návratem do Švýcarska, 5. 4. pak opustil Szombathely. Zpráva o jeho pobytu se mezitím již rozkřikla, cestu k nádraží lemovaly davy, ozývalo se provolávání slávy králi a výkřiky „Na shledanou!“, zněla uherská královská hymna. Jeden starší sedlák překřičel ostatní žalujícím tónem: „Podívejte se, jak našemu

ubohému králi zbělaly vlasy!“ Další zástupy čekaly panovníka na dalších nádražích, kterými vlak projížděl. Přesto však musel opustit území Maďarska a vlak s ozbrojenou eskortou jej přes Rakousko dopravil zpět do Švýcarska.

Druhý restaurační pokus (20. 10. – 31. 10. 1921)

Švýcarské úřady nesly Karlův pokus o návrat na uherský trůn nelibě. Císařská rodina musela opustit Prangins a přesídlila do zámku Hertenstein. Hrozilo úplné zrušení povolení k pobytu ve Švýcarsku, bylo nutné zahájit jednání o azylu v jiné zemi. Zároveň však císař Karel začal konat přípravy k novému pokusu o návrat na uherský trůn, tentokrát počítajícímu s Horthyho odporem.

O své podpoře jej opět ujistil Briand. Také papež Benedikt XV., který byl situací v Maďarsku znepokojen, poslal za Karlem tajně dva posly, aby jej přesvědčili k dalšímu návratu.

Stejně tak návrat svého krále připravovali legitimisté v Maďarsku, na které dopadly Horthyho postihy. Většina věrných důstojníků byla zbavena velení, počítat se dalo jen s plukem majora Gyuly Ostenburga-Moravka, který dosud Horthy potřeboval kvůli sporu s Rakouskem o území Burgenlandu. Dále byli do legitimistické konspirace zahrnuti hrabata Sigray a Windischgrätz, předseda parlamentu István Rakovszky, ministr zahraničí Gustav Gratz, bývalý ministr vnitra Eduard Benicky a v neposlední řadě plukovník Anton Lehár. S tím byl Karel již od svého odjezdu ze země domluven na tajném signálu k návratu – zanechal mu v Szombathely svoji uniformu s utrženým límcem, heslo pak mělo znít „límec je přišit“.

13. 10. 1921 byl podepsán Benátský protokol, který měl ukončit maďarsko-rakouský spor o Burgenland, 23. 10. měl být Ostenburgův pluk stažen ze západního Maďarska do Budapešti. Bylo nutné jednat rychle.

Tentokrát měla císaře doprovázet i Zita, přestože byla těhotná – stejně jako Karel, i ona však cítila, že návrat je její povinností jako korunované uherské královny. Císařský pár se měl do Maďarska dopravit letadlem. Stroj (Junkers F13) i piloty zajistil mladý úředník maďarského ministerstva zahraničí Aladár von Boroviczény, jehož manželka Agnes byla Zitinou dvorní dámou. 20. 10. pod záminkou oslavy desátého výročí jejich sňatku, které připadalo na následující den, Karel se Zitou opustili Hertenstein. Zanechali tam sedm dětí, které netušily, na jakou cestu se jejich rodiče vydávají. Na letišti v Dübendorfu nastoupili do připraveného letadla – jednalo se o historicky první případ, kdy některý panovník letěl letadlem.

Po čtyřhodinovém letu, komplikovaném technickými problémy i silným větrem, minulo letadlo Vídeň a přeletělo maďarskou hranici. Ohně, které měly označovat místo přistání, však nehořely. Podezřelý telegram se sdělením „límec bude přišit 20. října“ byl zadržen – ne kvůli odhalení jeho pravého významu, ale v rámci tehdy náhodou probíhající razie proti pašerákům. V 16,24 letadlo přistálo na narychlo vyhlédnutém poli; po upřesnění místa přistání pak ještě jednou vzlétlo ke krátkému několikakilometrovému přeletu na pozemek hraběte Józsefa Csirákyho u vesnice Dénesfa.

Zde se ukázalo, že zpráva o příletu císařského páru nedorazila. Z plánovaného rychlého a překvapivého tažení na Budapešť tak sešlo. Vlaky, původně připravené k převozu Ostenburgových vojáků do Budapešti, musely být několik dní předtím dány k dispozici pro svážení sklizně cukrové řepy. Bylo nutné narychlo sehnat nové. Plukovník Lehár se tohoto nesnadného úkolu ihned ujal se vší vervou.

Karel se Zitou se brzy ráno dne 21. 10. přesunuli do kasáren 48. pěšího pluku v Šoproni. Ihned se sem začali sjíždět jejich legitimističtí spojenci. Z nich Karel sestavil prozatímní vládu: s Istvánem Rakovszkým jako předsedou, Gyulou Andrássym jako ministrem zahraničí, Gustavem Gratzem jako

ministrem financí a Eduardem Benickým jako ministrem vnitra. Svému králi a královně složilo hold 1500 mužů Ostenburgova pluku, začali přicházet i zástupci obyvatelstva, aby panovnický pár přivítali.

Za těchto okolností nebylo pochopitelně možné panovníkův příchod utajit. Ihned se o něm dozvěděl jak Horthy, tak diplomaté Malé i Velké dohody. Následujícího dne, 22. 10. brzo ráno ale již měl Lehár připraveny vlaky a Karel se Zitou, se svou vládou a s vojskem vyrazili na Budapešť. Celkem se jednalo o čtyři vlaky, až 3000 vojáků a dvě baterie děl.

Cesta, která měla podle původního plánu proběhnout rychle, tajně a překvapivě, se změnila v triumfální jízdu. Na královskou stranu přešly vojenské posádky v Šoproni i Szombathely pod vedením generála Hegedüse (kterého sem po Karlově prvním pokusu dosadil Horthy, aby nahradil Lehára). Hold svému králi složily jednotky v Tatě, Potisi a Biczke. Velitel posádky v Rábu (Györu) generál Lörinczy stihl telefonicky podat zprávu Horthyho ministerskému předsedovi Bethlenovi a na oplátku od něj dostal rozkaz, aby vlaky v Rábu zadržel. Splnit jej ale nemohl – i rábská posádka přešla ke Karlovi a přivítala jej s královskými poctami. Generál Lörinczy byl zajat. Podobná situace se opakovala v Komárně – i tady dal velitel posádky rozkaz k obraně; královské jednotky večer 22. 10. zaútočily, ale nemusely ani jednou vystřelit. Celá posádka i s několika dělostřeleckými bateriemi se dala k dispozici panovníkovi. Na některých místech za Komárnem se sice podařilo horthistům poškodit koleje, ty však technické jednotky rychle opravily. Jinde železničáři rozkaz k vytrhání kolejí neuposlechli.

Mezitím se ale strhla vlna mezinárodních protestů. Zástupci Dohody se obrátili na Horthyho vládu s nótou, podle které má Karel neprodleně opustit Maďarsko a Dohoda odmítala zodpovědnost za intervenci sousedních států; tato nóta byla v Rábu předána i Karlovi. Protest vznesli i zástupci malodohodových států, RČS a Jugoslávie vyhlásily mobilizaci.

Situaci legitimistů komplikoval časový faktor – tažení na Budapešť bylo zahájeno pozdě a nabíralo další zpoždění s každou další delegací vítající svého panovníka a s každou další vojenskou posádkou, která se přidala na jeho stranu. Nicméně v neděli 23. 10. okolo 6. ráno vlaky dorazily do Biatorbágy na předměstí Budapešti. Zde byly opět vytrhány koleje. Kolona zastavila a byla sloužena polní mše. Obyvatelé obce přišli svého krále a královnu pozdravit s jásotem a voláním slávy, s vlajkami a květinami. Poté jeden vlak vyjel vpřed, ale poprvé se dostal do palby. Byl vydán rozkaz k vyložení děl a jejich přípravě do palebných pozic. Ostenburg vedl oddíl vojáků směrem ke Kelenföldu, jihozápadní čtvrti Budapešti. Rovněž byli ostřelováni z okolních kopců a museli se stáhnout k Törökbálintu. Přesto se zde Ostenburgovi dobrovolně vzdala další dělostřelecká jednotka.

Anton Lehár jako Karlův vojenský velitel předpokládal, že i budapešťská posádka se přidá na královskou stranu. Nevěděl však, že její legitimisticky smýšlející velitel se před několika dny těžce zranil při pádu z koně a nahradil jej horthistický generál Than. Přesto nebylo jisté, zda by vojáci uposlechli jeho rozkazů a nepřešli ke Karlovi jako předtím posádky v Rábu a Komárně; dokonce Karel dostal zprávu, že pokud se dostane až do Kelenföldu, budapešťská posádka se k němu přidá.

Tím, kdo střílel na královské vlaky a na Ostenburgův oddíl, však zatím nebylo pravidelné vojsko, nýbrž dobrovolnická jednotka narychlo zorganizovaná nacionalistickým politikem Juliem Gömbösem ze 300 studentů, kterým bylo sděleno, že na Budapešť táhne československá armáda.

Císař Karel disponoval dostatečnou vojenskou silou na to, aby tuto chabou obranu snadno prorazil. Nevěděl však, jaká je v Budapešti situace a proti jaké síle vlastně stojí; a v prvé řadě nechtěl své vojsko zbytečně vést do bratrovražedného boje. Po poradě se svými veliteli se rozhodl vyčkat. Lehár, který byl přesvědčen, že Budapešť padne bez boje, vnímal i tento drobný neúspěch jako svoje osobní selhání a předal vrchní velení generálu Hegedüsovi jako vyšší šarži (přestože i jeho Karel povýšil na

generála) a původně svému nadřízenému. Hegedüs zakázal použití dělostřelectva a sám se rozjel do Budapešti s tím, že získá tamní posádku na královskou stranu. Ve skutečnosti se však sešel s předsedou Horthyho vlády Bethlenem. U něj se setkal také s britským vyslancem Thomasem B. Hohlerem. Ten mu vyložil mezinárodní situaci a přesvědčil jej, že Karlův pokus nemá šanci na úspěch.

Hegedüs se okolo 14. hodiny vrátil do Biatorbágy a řekl Karlovi, že Budapešť je těžce opevněná a je třeba jednat o příměří. Karel se chtěl o situaci přesvědčit sám a vypravil se obhlédnout frontu. Cestoval na lokomotivě, doprovázela jej skupina jeho ministrů i vojenských velitelů a i Zita, která trvala na tom, že její místo je vedle panovníka. Karel chtěl pokračovat v útoku a dostat se do Budapešti v noci; jeho velitelé mu to ale rozmluvili. Uváděli, že vojáci jsou unavení, počáteční nadšení a euforie je už opouštěly. Bylo potřeba jim dopřát čas na odpočinek a přísun čerstvých posil ze západního Maďarska. Delegace se sešla s důstojníky Horthyho strany a vyjednala příměří do 8 hodin ráno následujícího dne (24. 10.). Demarkační linii domluvil Hegedüs – ovšem takovým způsobem, že se Karlovy jednotky ocitly prakticky v obklíčení.

Horthyho oddíly pod vedením generálporučíka Pála Nagye navíc nedodržely termín příměří a zaútočily. Generál Hegedüs dovršil svůj veletoč sdělením, že se vzdává velení, protože se dozvěděl, že na opačné straně bojují jeho dva synové. Po krátkém boji známém jako bitva u Budaörsi bylo Karlovo vojsko přemoženo, řada vojáků byla zajata. Císař Karel se rozhodl vyhlásit kapitulaci poté, co v sousedním vagónu vybuchl dělostřelecký granát. Ztráty na Horthyho straně činily 19 mrtvých a 62 zraněných; počet padlých na královské straně není znám, oběti byly pohřbeny v neoznačených hrobech. Přestože ještě před několika hodinami se zdálo, že triumfální tažení na Budapešť nic nedokáže zadržet, přestože Horthy již propadal panice, celá akce nakonec skončila velmi rychle.

Dlužno poznamenat, že Pál Hegedüs se za svou zradu Horthyho vděku nedočkal. Byl postaven před vojenský soud, odsouzen ke ztrátě hodnosti a odstaven z vojenské služby na dobu dvaceti let. Zemřel v ústraní v roce 1944.

Co se týče ostatních Karlových přívrženců, jejich tresty byly jen mírné. Pouze Anton Lehár uprchl přes Československo do Německa, kde nějakou dobu žil. Po nástupu Hitlera odešel do Rakouska, kde strávil zbytek života. Gyula Ostenburg byl zajat, záhy však obdržel amnestii. V roce 1923 mu maďarské úřady potvrdily platnost vyznamenání Řádem Marie Terezie, které mu udělil Karel. K vojenské službě se nicméně nevrátil, živil se jako obchodník s vínem. Politici účastnící se restauračního pokusu – Antal Sigray, István Rakovszky, Gustav Gratz, Gyula Andrássy a Eduard Benicky – zůstali ještě několik dní s Karlem a Zitou; po jejich odchodu ze země byli na nějaký čas uvězněni a vyšetřováni, po několika týdnech však byli propuštěni.

Karel se Zitou se po porážce ocitli v problematické situaci. Možnost vrátit se se zbytkem legitimistických sil do západního Maďarska a tam klást odpor zamítli – jediná šance na úspěch restauračního pokusu byla v rychlém obsazení Budapešti, a i to by byl jen začátek boje o vnitropolitické i zahraniční uznání. Ze Šoproně či Szombathely by se takový boj vést nedal. Zatím se je nikdo nepokusil zatknout, ale zde, před branami Budapešti, a bez ochrany, to byla jen otázka času.

Ochranu a útočiště jim nabídl hrabě Ferenc Esterházy na zámku Tata. Vypravil pro ně deset slavnostních ekvipáží s kočími v uherských krojích a do zámku je nechal uvést s plnými královskými poctami – posledními, kterých se Karlovi v životě dostalo. Panovnický pár po předchozích hektických dnech a po zklamání z porážky netoužil po ničem jiném než po klidném odpočinku. Ten však byl narušen incidentem, který se odehrál v noci.

Za tmy vniklo na zámek ozbrojené komando příslušníků některé z protiroyalistických skupin. Rozdělili se a začali prohledávat budovu. Část z nich se dostala do ložnice, kde nocoval hrabě Andrássy.

Posvítili mu do obličeje, a když se vzbudil, řekli: „Ach, to je Andrássy. Jen spěte klidně dál, my hledáme jen Karla a Ostenburga“ a odešli. Andrássy za nimi vyběhl právě včas, aby viděl, jak byli zajati a svázáni přibíhajícím osazenstvem zámku, spolu s několika dalšími, kteří pronikli do důstojnického křídla. Mezitím hluk vzbudil i hraběte Esterházyho, který vyběhl z ložnice v noční košili a podařilo se mu zastoupit dalším útočníkům cestu na schodišti vedoucím k pokojům, kde spali Karel a Zita. Proti němu stáli tři muži ozbrojení pistolemi a ručními granáty. Hrabě Esterházy je všechny holýma rukama srazil ze schodů dolů, kde byli rovněž odzbrojeni a zajati. Ráno byli předáni četníkům a vzápětí propuštěni.

Zámek byl střežen jednotkou provládních vojáků pod velením plukovníka Tihaméra Siménfalvyho. Tomu následující den, 25. 10., přišel rozkaz k zatčení Karlových politických spolupracovníků. Císař Karel se proti tomu ohradil s tím, že potom má tedy plukovník zatknout i jej, a nabídl mu svůj bajonet. Siménfalvy jej odmítl přijmout, nechtěl vstoupit do dějin jako ten, kdo zatkl svého krále. Telefonicky žádal o pokyny z Budapešti, ty ale stále zůstávaly neutrální – panovník má být střežen, ale ne zatčen.

Zatím probíhala jednání států Velké i Malé dohody, co s panovnickým párem počít. Jisté bylo, že nemohou zůstat v Maďarsku, nemohou se vrátit do Švýcarska a nemohou se ani uchýlit do žádného z nástupnických států. Zatím byli alespoň donuceni opustit Tatu – opět pod smyšlenou záminkou vpádu československého vojska a hrozícího zajetí císaře. Karel se Zitou tedy byli převezeni do kláštera Tihány u Balatonu. I tady byli přísně střeženi, údajně kvůli jejich vlastnímu bezpečí.

28. 10. zde císaře Karla navštívil uherský primas kardinál Černoch. Snažil se jej přesvědčit k odchodu ze země a ke slibu, že se vrátí jen tehdy, povolá-li jej parlament. To Karel slíbit odmítl s tím, že jeho panovnický post není závislý na vůli parlamentu. Dosáhl naopak toho, že mu kardinál slíbil, že nebude nikdy korunovat jiného krále.

Vojska Malé dohody byla stále připravena u maďarských hranic. 29. 10. podali zástupci malodohodových států požadavek, aby byla z maďarského následnictví vyloučena celá habsburská rodina; jinak do týdne hrozili vpádem. 4. 11. bylo toto ultimátum Horthyho vládou přijato.

Zatím dospěla k rozhodnutí i jednání o tom, jakým způsobem bude panovnický pár dopraven ze země. 31. 10. opustili Tihány, 1. 11. v 6 hodin ráno byli převezeni do Baji na Dunaji. Tam je plukovník Siménfalvy předal dohodovým důstojníkům. Karel ještě proti své expatriaci podal písemný protest. Pak byli špalírem vojáků dovedeni na palubu britského dělového člunu Glowworm. Tísnivý okamžik jim projasnil jeden mladý důstojník – když jej ve špalíru míjeli, tiše zašeptal „Na shledanou!“. Dále pak na palubu lodi přispěchal papežský nuncius, aby jim předal papežovo požehnání. Po jeho odchodu člun vyplul.

Cesta k Černému moři trvala několik dní, střídavě lodí po Dunaji, automobilem a vlakem. 4. 11., shodou okolností na Karlovy jmeniny, musel Glowworm na celý den zakotvit. Bylo nutné sehnat srbského lodivoda – z chorvatských lodivodů nebyl žádný ochoten za jakoukoliv cenu vyprovázet svého krále do exilu. I dále cestou přes Jugoslávii a Rumunsko, na územích, která dříve patřila k uherské části monarchie, krále a královnu zdravily davy lidí, mnozí z nich poklekali a plakali; někde muselo dav rozehnat vojsko, aby mohl vlak odjet. 7. 11. dosáhli pobřeží Černého moře, kde se v přístavu Sulina nalodili spolu s je doprovázejícími hrabětem a hraběnkou Hunyádovými na britský křižník Cardiff. Nikdo, ani kapitán Maitland, který se ke svým nedobrovolným hostům choval se vší úctou, v té chvíli nevěděl, kam má císaře a císařovnu zavést. Cíl své cesty se dozvěděli až v Gibraltaru – byl jím Funchal na Madeiře.

Závěr

Vývoj uherských restauračních pokusů si přímo říká o ahistorické úvahy „co by bylo, kdyby…?“. Pravdou je, že k obsazení Budapešti a svržení Horthyho chybělo velmi málo. Otázka však zní, co by následovalo. Podpora návratu korunovaného krále Karla na jeho trůn byla v maďarské společnosti silná, ale určitě ne všeobecná. Po úspěšné restauraci by se musel vyrovnávat se silnou opozicí zejména z řad komunistů a nacionalistů. Hlavním problémem by ale byl odpor v zahraničí. Zde by vše záleželo na postoji Francie – zda by premiér Briand dodržel slovo a Karlovu restauraci podpořil. I pokud bychom ale předpokládali jeho dobrou vůli, je pravděpodobné, že pod tlakem vnitřní opozice a zejména států Malé dohody by musel couvnout.

Pokud se císař Karel ve svých úvahách dopustil nějaké skutečně zásadní chyby, pak to bylo právě podcenění zahraniční situace. Zde si dovolím vlastní spekulaci – Karel mohl těžko vidět aktuální události z odstupu sta let, který máme k dispozici my. Události podzimu 1918 pro něj nebyly zhroucením starého světa a jeho definitivním nahrazením novým řádem, ale přechodným vítězstvím anarchie, jakých už bylo v dějinách více a vždy dříve či později skončily vlastním vyčerpáním a opětovným nastolením vlády práva. Byl přesvědčen, že vítězné velmoci, zejména Francie a Anglie, musí mít zájem na ukončení bezvládí a bezpráví ve střední Evropě a nakonec se postaví na jeho stranu. Stejně tak byl přesvědčen, že obyvatelé nástupnických států vystřízliví z revolučního opojení a pochopí potřebu obnovení nějaké formy podunajské federace. Vývoj prvních poválečných let, kdy se nástupnické státy zmítaly v politických, ekonomických, sociálních i nacionálních problémech a vzájemných konfliktech, se mu zdál dávat za pravdu.

A právě s odstupem sta let a vědomím toho, k čemu nové uspořádání střední Evropy vedlo, mu můžeme dát za pravdu i nyní. Jen to přechodné vítězství anarchie a rozvratu zatím stále ještě trvá.

Zdroje

Albrecht Rakouský. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Albrecht_Rakousk%C3%BD

BALÁZS, Bakó. Count János Mikes, Bishop of zhe Dioscese of Szombathely [online]. Budapest, 2013 [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/profile/Balazs_Bako/publication/263221059_Count_Janos_Mikes_the_bushop_of_the_diocese_of_Savaria_theses_of_doctoral_dissertation/links/02e7e53a2e50f5e425000000/Count-Janos-Mikes-the-bushop-of-the-diocese-of-Savaria-theses-of-doctoral-dissertation.pdf?origin=publication_detail. Theses of Doctoral Dissertation. Eötvös Loránd University,Faculty of Humanities, Doctoral School in History.

Battle of Budaörs. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Buda%C3%B6rs

Béla Kun. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A9la_Kun

BROOK-SHEPHERD, Gordon. Uncrowned Emperor: The Life and Times of Otto von Habsburg. New York: Hambledon and London, 2003. ISBN 18-528-5439-1.

irst Hungarian Republic. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/First_Hungarian_Republic

GALANDAUER, Jan. Karel I., poslední český král. Praha: Paseka, 1998. ISBN 80-718-5176-0.

GRIESSER-PEČAROVÁ, Tamara. Zita: Poslední císařovna. Praha: Mladá fronta, 1994. Osudy (Mladá fronta). ISBN: 80 204 0481-3.

Hegedűs Pál (vezérőrnagy). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://hu.wikipedia.org/wiki/Heged%C5%B1s_P%C3%A1l_(vez%C3%A9r%C5%91rnagy)

CHARLES, Erich a Erich FEIGL. Kaiser Karl: persönliche Aufzeichnungen, Zeugnisse und Dokumente. Wien: Amalthea, c1984. ISBN 38-500-2179-3.

Josef August Rakouský. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_August_Rakousk%C3%BD

Josef František Habsbursko-Lotrinský. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Franti%C5%A1ek_Habsbursko-Lotrinsk%C3%BD

Karl Franz Josef von Habsburg-Lothringen [online]. 2/2002, rev. 4/2005 [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: http://www.oocities.org/veldes1/karl.html

Királypuccsok, 1921 [online]. [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: http://lexikon.katolikus.hu/K/királypuccsok.html

Maďarská republika rad. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A1_republika_rad Manifest císaře Karla I. (16. října 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/manifest-cisare-karla-i-16-rijna-1918/

NOVÁK, Milan. Náš arcivévoda císař a král Karel I. Rakouský: V městě Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi. 3., dopl. vyd. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2014. ISBN 978-80-87864-06-7.

Ostenburg-Moravek Gyula. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://hu.wikipedia.org/wiki/Ostenburg-Moravek_Gyula

PEJŘIMOVSKÝ, Josef. Císař v exilu a jeho národy [online]. 2005 [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: mariaterez.sweb.cz

PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3.

SZONTAGH, Viktor. Die Thronbesteigungsversuche von Karl (IV.) Habsburg, König von Ungarn im Jahr 1921 [online]. Wien, 2002 [cit. 2019-02-21]. Dostupné z: https://www.univie.ac.at/rechtsgeschichte/seminararbeiten

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *