TĚŠÍNSKÝ KONFLIKT

Lubomír Kubík, 11. listopadu 2018

Redakce: Přestože Kniha Těšínský konflikt téhož autora vychází v Hlasu Moravy na pokračování, rozhodl se autor, vzhledem k lednovému výročí zahájení bojů o Těšínsko, zveřejnit i materiál, kde jsou tyto dějinné události zpracované v krátkém souhrnu.

11. listopadu 1918 padly poslední výstřely první světové války. Sněmování vítězných mocností Dohody, svolané do Versailles u Paříže hned počátkem roku 1919 rozhodlo po zdlouhavých a nejednou bouřlivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy a existenci nástupnických států, jejichž úsilí o samostatnost bylo patrné už v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách, či v domácím odboji. Nástupnické státy se záhy po svém ustavení domáhaly vedle historických práv o národní integritě i vymezení hranic v té podobě, v jaké se nacházely ve vzdálené perspektivě dějin, kdy zanikly původní státní útvary. Versailleské dohody nemohly nastolit ideální podmínky, které by ve všech případech vyhovovaly novým státům a předem navozovaly předpoklad k navzájem dobrým sousedským vztahům. Tak s pocity křivdy pookřávaly staré resentimenty: územní spory a nevyjasněné kompetence, mnohdy zasahující i několik zemí najednou. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu na Karelské šíji až po Makedonii. Výčet ohnisek napětí by nebyl úplný, kdyby se nevzpomenul spor mezi ČSR a Polskem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.

Po vyhlášení samostatnosti 28. 10. 2018 přešla část tzv. Rakouského Slezska, někdejší to součásti zemí Koruny české, sestávající z Opavska, Krnovska a Těšínska, do nově vytvořené Československé republiky. Zatímco československá vláda se odvolávala na „historické právo“ a pokládala za státní hranici Vislu, vzneslo Polsko nárok na stejné území z pojetí etnického principu a vytyčilo hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Zakládání výborů místních samospráv jak českým, tak polským obyvatelstvem ve městech a obcích s vesměs smíšeným osídlením, vytvářelo přímý předpoklad k brzkému střetnutí zájmů.

Zděšení z praporů

Už první nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení československých praporů a emblémů na veřejných budovách a dolech v Orlové, Karviné, Fryštátu a Těšíně i jiných městech, podle jejich názoru s českou „menšinou“. Poláci záhy odpovídali stejným způsobem. V oblasti pozvolna narůstalo napětí, ale k otevřeným sporům prozatím nedocházelo. Obrat ve vývoji poměrů nastal 12. listopadu 1918, kdy v Praze ukončil činnost Národní výbor, a v týž den se konalo první zasedání československé vlády za předsednictví Karla Kramáře, na jehož podnět se 18. listopadu ustavila v Opavě zemská vláda pro České Slezsko. Přibližně ve stejné dny započal v Paříži ministr zahraničí Edvard Beneš přípravné rozhovory se zástupci velmocí. Kramář Beneše důtklivě upozorňoval na závažnost těšínského problému, který nesnese odkladu a kde hrozilo nebezpečí ztráty významné hutní a uhelné oblasti za předpokladu, že se Polsko rozhodne řešit svůj nárok vojenskými prostředky. Premiér Kramář dále uváděl, že průmysl mladé republiky by se stěží obešel bez výnosů slezských dolů. Záležitost byla svízelnější o to, že ČSR neměla zatím bojeschopné vojsko, způsobilé rychlého nasazení, neboť početné svazky se doposud nacházely v zahraničí, zejména ve Francii, Itálii a v Rusku, odkud teprve nastupovaly strastiplnou cestu do vlasti. Jedinou schůdnou možnost, jak zajistit klid, spatřovali oba politici v obsazení sporného území vojskem Dohody. Mezi 11. a 14. listiopadem stanul v čele polského státu generál Jozef Pisudski, jenž pověřil poslance Stanislava Grabského, pozdějšího premiéra vyjednáváním s čs. ministrem zahraničí Benešem o sporné otázce. Z postoje Pilsudského bylo zjevné, že ani Polsko prozatím nejevilo zájem vyhrotit věc do krajnosti, poněvadž jeho armáda byla vázána boji na východě s ukrajinskými separatisty.

Bezvýsledná jednání

Následovala série zdlouhavých a bezvýsledných bilaterálních vyjednávání v Praze, Krakově, Paříži i v samotném Těšíně na nejrůznějších úrovních. Po návratu do vlasti 21. 12. 2018 se do záležitosti vložil i prezident Masaryk, jenž podporoval nárok na celé Těšínsko a všemožně rozvíjel úsilí řešit problém diplomatickou cestou. K zostření vztahů však přispělo nenadálé polské rozhodnutí na sklonku roku obsadit vojensky východní část Těšínska až po řeku Olši včetně Těšína a 15. ledna 1919 dokonce zřídit zemskou vládu ve Slezsku s právem spravovat Těšínsko až po Ostravici. Pro československou vládu to znamenalo zřejmou provokaci. V té době, na přelomu roku 1918/19, otřásaly nejen Těšínskem, ale i přilehlým Ostravskem rozsáhlé a časté demonstrace, pořádané oběma národnostmi, z nichž každá se dožadovala připojení k mateřské zemi. Také v Praze pochopili, že nadešel čas urychleně jednat. 15. 1. 1919 povolal prezident Masaryk premiéra Kramáře, ministra vnitra Švehlu a ministra obrany Klofáče k poradě o Těšínsku. Kramář se vyslovil s přesvědčením, že spor nevyhnutelně skončí ozbrojeným střetnutím a že na zásah velmocí nelze spoléhat. Nabádal k neprodleným přípravám na polský vpád, v čemž nalezl pochopení u Švehly i Klofáče. Masaryk zpočátku váhal. Situace byla krajně nepříznivá, komplikovaná dalším rozrůstajícím se ohniskem sporu na jižním Slovensku s Maďarskem. Posléze Masaryk premiérův návrh preventivního zásahu podpořil s výzvou, aby se záměrem seznámil vládní kabinet a prostřednictvím francouzského vyslance Clément-Simona se snažil získat souhlas francouzské vlády s obsazením hranice po Vislu včetně okresu Bílsko, který se rozkládal na východním břehu. 17. ledna tlumočil Clément-Simone souhlas francouzské vlády, což zavdalo podnět k mimořádnému zasedání vládního kabinetu, z něhož vyšlo jednoznačné stanovisko: vojensky obsadit Těšínsko a akci započít 23. 1. 1919 s tím, že Varšava bude o záměru vyrozuměna 48 hodin předem. Pro akci byly vybrány dva pluky legionářů, jež krátce po Vánocích dorazily do vlasti z Itálie a Francie a měly za sebou několikaleté válečné zkušenosti. Velení bylo svěřeno osvědčenému podplukovníkovi Šnejdárkovi, jenž přímo podléhal Švehlovi a Klofáčovi. Ve dnech 19. a 21. ledna se vojsko přesunulo do Moravské Ostravy s tím, že francouzský pluk zahájí bojové operace v prostoru Ostravska, zatímco italský od slovenských hranic postupem na Třinec a Jablunkov.

Povel k útoku

Šnejdárek vydal povel k útoku 23. 1. 1919 v 10 hodin, když se ještě několik hodin předtím bezúspěšně pokoušel přimět polské vedení v Těšíně k vyklizení oblasti. Na straně ČSR se účastnilo akce na 3 000 mužů, stejný počet byl i na straně Poláků. Hned z počátku vyvstal patrný rozdíl v kvalitě nasazených kádrů. Zatímco v řadách Čechů a Slováků se nacházeli vesměs zkušení válečníci, pohybovali se na polské straně narychlo zmobilizovaní nováčci a dobrovolníci z řad civilistů s nedostatečnou výzbrojí. Již v časných odpoledních hodinách postoupily čs. Oddíly do ulic Bohumína, Fryštátu a Horní Suché. Poláci kladli houževnatý odpor a bojovalo se takřka o každý dům. 24. ledna krátce po půlnoci byla dobyta Karviná a čelo útočících jednotek se stočilo na jihovýchod k Těšínu, kam od Třince mířil druhý, „italský“ pěší pluk, jenž si udržoval bojovou iniciativu. 27. ledna vyklidili Poláci Těšín bez boje. Stalo se tak na přání jejich krajanů z městského zastupitelstva, kteří projevili obavy, že město bude zničeno dělostřeleckým bombardováním. Od Těšína bylo k Visle dvacet kilometrů. O den později došlo ke spojení předsunutých oddílů obou pluků a Bílska na řece Visle bylo dosaženo 31. ledna. Hned navečer obdržel velitel Šnejdárek rozkaz od Švehly a Klofáče k okamžitému zastavení bojů. Důvodem byla alarmující zpráva od Beneše z Paříže, z níž vycházelo najevo, s jak nepříznivým ohlasem se u mírové konference setkal ozbrojený zásah na československo-polské hranici. Ukázalo se, že ač Francie zachovala zdrženlivost k postupu čs. Vlády, nebyly ochotny tolerovat ozbrojenou akci Spojené státy, Velká Británie, Itálie a Japonsko. Na přímý popud velmocí bylo poslední lednový den roku 1919 vyhlášeno oboustranné příměří, na jehož dodržování měli nadále dohlížet narychlo povolaní dohodoví důstojníci. Čs. Jednotky v průběhu února vyklidily východní Těšínsko. Konflikt si na straně ČSR vyžádal 53 padlých, 187 zraněných a do zajetí se dostalo 539 polských vojáků a ozbrojených civilistů. Všichni byli krátce po uzavřeném příměří propuštěni. Na polské straně padlo 92 mužů, 855 jich bylo zraněno. Zajat nebyl žádný československý voják.

Velmoci ukončily spor

Devítidenní pohraniční válka těšínský konflikt nevyřešila a vytvořila předpoklad k dlouhým vyjednáváním až do léta 1920, kdy se zjara konal plabiscit za mezinárodního dozoru, plný potyček mezi znesvářenými obyvateli obou národností. Tehdy se předmětem nevraživoti stali i usedlí Němci, když se v převážné většině vyslovili pro připojení oblasti k ČSR. K jejich rozhodnutí nejspíš přispěly hospodářské pohnutky, neboť pokládali ČSR za stabilnější stát. Velmoci, jakmile zajistily klid v pohraničí francouzským a italským vojskem, ukončily spor výnosem z 28. července 1920 o rozdělení oblasti na řece Olši na západní a východní část včetně správního města Těšína mezi oba státy a rozhodly tak o stavu, který přetrval dodnes. Kompromisní řešení v zásadě uspokojilo obě strany – ČSR měla zajištěnu převážnou část uhelného revíru včetně průjezdní trati z Ostravska na Slovensko a Polsku zůstala území s převážně polským osídlením. Československu připadlo 1.272 km2 s 297 000 obyvateli, z čehož bylo 70 000 Poláků a 23 000 Němců. Polsko získalo 1 013 km2 se 137 000 obyvateli, z toho pouze 3 000 Čechů a 40.000 Němců. Na Slovensku v oblasti Spiše připadlo Polsku devět obcí a na Oravě 16 obcí s 25 000 obyvateli převážně polského původu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *