3. POMÍJIVÉ DNY MÍRU VE SLEZSKU /3. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Poslední říjnové dny roku 1918 procházeli obyvatelé Čech, Moravy a Slezska i Slovenska neobyčejným vzrušením. Všude kolem bylo z očividných příznaků patrné, že rakousko-uherská monarchie, hospodářsky i politicky zcela vyčerpaná z předchozího víc jak čtyřletého válčení, prodělává poslední okamžiky své několikasetleté existence. Cosi výjimečného viselo ve vzduchu, něco, co přichází jen jednou za celé generace. Nikdo nepochyboval, že znovuoživení české státnosti je po třistaleté odmlce na dosah ruky. Proto vyhlášení republiky Národním výborem 28. října 1918 bylo přijato s těžko představitelným nadšením, méně už s překvapením a v průběhu dne se rozneslo po všech historických českých zemích.

Také do Těšínského Slezska se zpráva dostala téhož dne navečer telegramem z Prahy s výzvou českému obyvatelstvu, aby ve městech a obcích zakládalo národní výbory jako orgán lidové samosprávy a odstraňovalo veškeré instituce c. a k. monarchie. Další výzvy se týkaly českých důstojníků, aby přebírali velení v dosavadních rakouských jednotkách a z českých vojínů organitzovali oddíly věrné vyhlášené republice. Totéž se týkalo i velitelů četnických stanic a náčelníků policejních komisařství.

Už následující den 29. října vzniká prozatímní Národní výbor pro Slezsko a ustavují se okresní národní výbory ve městech Fryštátu, Orlové, Těšíně a Slezské Ostravě. 31. října se utváří společný orgán pod názvem Zemský národní výbor pro Slezsko jako vykonavatel moci svrchovaného Národního výboru v Praze. Ve svém samostatném provolání seznamuje obyvatelstvo s ustavením republiky, vyzývá ke klidu a k tvořivé práci pro nový stát.

U českých důstojníků se výzva z Prahy setkala s ohlasem. Již 1. listopadu za účinné podpory Zemského národního výboru (dále jen ZNV) mnozí z nich přebírají velení nad ostravskou posádkou a internují své představené a kolegy německého původu, kteří zůstávají loajální staré monarchii. Vítanou posilou jsou jim čeští vojáci, vracející se přes území Polska ze zhroucené východní fronty. Vojáci českých oddílů zdobí čepice uniforem trikolorou a pod velením svých krajanů důstojníků se ujímají ostrahy dolů, hutí a jiných průmyslových objektů, zatímco jiní obsazují četnické stanice, aby společně s českými četníky dbali o veřejný pořádek.

Stejnou činnost však vyvíjejí i na druhé straně, na území Polska, které se také vrací na scénu evropských států po více jak stodvacetileté nepřítomnosti. Polský národ má za sebou mnohem strastiplnější a složitější vývoj jak český, i když jeho historický zánik netrval ani polovinu doby, po kterou žili pod habsburským žezlem Češi. Polsko bylo po postupném trojím dělení, které se odbylo v druhé polovině 18. století, rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko a nezachovalo si celistvou územní podobu. Ani v jednom z uvedených států nezískali Poláci taková práva a výsady jako Češi za Habsburků. Jejich další národnostní vývoj a touha po právu na sebeurčení probíhaly odděleně a měly rozdílné koncepce. Proto i jejich odboj v průběhu světové války byl nevýznamný, s mlhavou představou o budoucím uspořádání. Nejkonkrétnější cíle polského exilu se daly vyjádřit v podobě státu, vydržovaného dobrou vůlí mocných sousedů, kteří je kdysi o svobodu připravili, a jenž by obsahoval jen menší část území s obyvateli polského původu, než mívala jejich vlast v posledním roce své existence 1795.

Ještě v období války spekulovaly ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko o zřízení vazalského státu na území Haliče, Horního Slezska a Pomořanska a z části tzv. Velkopolska, získaného válečnými úspěchy na Rusku. Z opačného hlediska tak uvažovala až do revoluce v roce 1917 vláda v Petrohradě, když měla na mysli Velkopolsko a východní Halič, kterou přechodně obsadila. Není bez zajímavosti, že na území ruského Polska, v posledních válečných měsících obsazeného vojskem císařského Německa, vznikaly legie pod velením pozdějšího polského státníka generála Józefa Pilsudského, které bojovaly po boku Rakušanů a Němců s povzbudivou vyhlídkou, že po porážce se samostatné Polsko stane skutečností. Bezpochyby v tom sehrával významnou roli odvěký polský antagonismus vůči Rusům a Ukrajincům, který měl hlubší kořeny než odpor proti Němcům. Proto také na rozdíl od českých historických zemí nemělo Polsko na podzim roku 1918 žádné hranice a veškeré odkazy na stav z roku 1722, kdy došlo k jeho prvnímu dělení, se ukázaly stejně nereálné až absurdní jako argument poukazující na rok 1795, kdy stát zanikl.

Podobně jako v českých zemích vznikají i na polském území prozatímní orgány lidové samosprávy, tzv. Rady Narodowe (dále jen RN), a jejich vrcholný orgán se ustavuje ve Varšavě dokonce dříve než v Praze, už 19. října, den po památném vyhlášení prezidenta USA o právu na sebeurčení utlačovaných národů v Evropě. RN postupovaly podle jednoduché zásady: zakládaly se všude, kde byla patrná přítomnost polsky hovořícího i smýšlejícího obyvatelstva, bez ohledu na dosavadní politické rozhraničení a ve stejném duchu se v první dny po převratu postupovalo i ve struktuře soudnictví, školství, správy železnic i spojů.

Zatímco Češi se důsledně řídili historickou daností, prosazovali Poláci zcela jednoznačně
stanovisko etnografické. Na mínění německé nebo šlonzácké menšiny se ani z jedné strany nebraly žádné ohledy. Němci nadto patřili k poraženému národu, jemuž nezbývalo, než trpně vyčkávat, jak velmoci, resp. nástupnické státy rozhodnou o jejich osudu. Zakládání výborů samospráv na obou stranách vytvářelo předpoklad k brzkému střetnutí zájmů, a jak se ukázalo, došlo k němu již na rozhraní října a listopadu v celé oblasti Těšínska.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *