MARŠÁL RADECKÝ

Luděk Šubert, 5. ledna 2018

Pietní vzpomínka na našeho skutečného vojenského velikána.

Právě jsme, snad správnou nohou, vkročili do jubilejního roku 2018. Jedni budou, spolu s mocenskými médii a pod jejich taktovkou, vzpomínat stého výročí, dle mého soudu kontroverzního masarykovského republikánského puče a svržení naší skutečné legitimní vlády. Jiní, a bude nás zatím po hříchu méně, si bez okázalé pompy, ale důstojně, uctíme památku těch, kteří byli násilím donuceni odejít z legitimního výsluní. Akce vyvrcholí v 2. pololetí roku.

Ale už dnes si můžeme vzpomenout 160. výročí smrti osobnosti, která byla zářným příkladem vojenské profesionality, aristokratické cti a ryzího občanského vlastenectví.

Mám tím na mysli polního maršála, Josefa Václava Radeckého, hraběte z Radče.

Narodil se 2.11.1766 na zámku v Třebnici a zemřel 5.1.1858 v lombardském Miláně, jako tamní c.k. guvernér. Dne 19.1. 1858 uctila jeho památku Vídeň. Prošel tradiční kariérní anabází šlechtického důstojníka, od ženijního poručíka, přes jezdeckého generála až k polnímu maršálovi. Patří k elitní skupině těch rakouských vojevůdců, kteří si povyšování ve funkcích a tím i hodnostech poctivě vysloužili svými schopnostmi, bez protekcí, zato s řadou různých překážek, vytvářených mnohdy méně schopnými nadřízenými, nebo druhy ve zbrani. Příležitost vyniknout mu dal nejprve generalisimus Ernest Gideon Laudon v závěrečných válkách s islámským tureckým nepřítelem, později pak arcivévoda Karel a maršál Karel kníže Schwarzenberg ve válkách s Napoleonem I. Po jejich skončení schopní operační velitelé jen těžko hledali uplatnění, v období relativního klidu po Vídeňském kongresu a Napoleonově porážce v roce 1815.

Generál Radecký našel uplatnění i na naší krásné Moravě, když v letech 1829 – 1831 velel posádce největší zemské pevnosti – Olomouci. Jednotlivá ramena řeky Moravy i levostranný přítok říčky Bystřice vytvářely celá předchozí staletí sice podmínky odolné strategické pevnosti, ovšem za cenu obtížných životních  podmínek pro posádku i obyvatelstvo města. Blátivý terén v okolí dnešní Komenského ulice pod dómským návrším a směrem ke klášteru Hradisko nechal vysušit a později v daném prostoru byla postavena dnešní Žižkova kasárna. Generál se rovněž zasadil o výsadbu stromů uvnitř města, což citelně zlepšilo životní prostředí. Maršál bydlel v Edelmannově paláci na Horním náměstí.

V revolučních letech 1848 – 1849 velel císařským vojskům v severoitalské Lombardii, od roku 1836 již v hodnosti polního maršála. Vedle Uher to bylo druhé hlavní strategické bojiště pro habsburskou monarchii. Zatím co v Uhrách museli našim vojskům pomoci porazit uherské vzbouřence Rusové, v Itálii si Radecký vystačil sám. Nejprve proti sardinské armádě udržel strategickou iniciativu v bitvě u Novary (23.3.1848), 25.5.1848 uhájil Veronu a počátkem června 1848 porazil nepřítele u Custozy. Sardinský král Karel Albert byl nucen abdikovat a sjednocení Itálie se oddálilo. Radecký se stal v témže roce čestným ruským polním maršálem a také císařským generálním guvernérem Království lomabradsko-benátského. Tuto funkci, se sídlem v Miláně, si podržel až do své smrti. I když italští vlastenci rakouskou nadvládu v podstatě nenáviděli, Radeckého si vážili, protože se k nim choval bez nadutosti vzpupného vítěze a snažil se jejich problémy řešit s nezbytnou dávkou porozumění, opřeného o reálnou  vojenskou a politickou moc imperia.

Do Olomouce se krátce vrátil ještě v roce 1850, kdy jako velitel dvou operačních sborů a pevnostní posádky, spolu se svou osobní autoritou, provedl před diplomaty Pruska a Ruska účinnou demonstraci momentální rakouské vojenské síly. Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. pak přešla chuť, dosáhnout hegemonie v Německém spolku a osobně podepsal 29.11.1850 tzv. Olomouckou punktaci (smlouvu) , zaručující Rakousku vůdčí post ve zmíněném spolku. Rakousko o tento prestižní post příšlo až po prohrané válce s Pruskem roku 1866.

Radecký se vrátil do Itálie. I když se mu nepodařilo své moderní výcvikové i organizační metody prosadit v celé c.k. armádě, Vídeň mu ponechala alespoň volnou ruku v Itálii. Zde pod jeho velením rakouská vojska, tvořená i českými, moravskými a slezskými vojáky cvičila reálnou taktiku, včetně

rychlých přesunů, přechodů z pochodových do bojových sestav, součinnost pěchoty s jezdectvem, dělostřelectvem, pevnostními, technickými i logistickými útvary a jednotkami. Povyšování mužstva, šikovatelů i důstojníků bylo prováděno na zásadě služebních výsledků, takže dost výrazně  byla

posílena v nižším velitelském sboru měšťansko-selská a intelektuální sociální vrstva a její příslušníci v omezené míře pronikali i do vyšších velitelských stupňů, v rozsahu širším než dřív.

Během letošního roku budeme muset počítat s tím, že mocenské struktury státu, s vydatnou pomocí finančních dotací a masmédií budou vyzvedávat do nebetyčných výšin generalitu s legionářským původem. Což o to, řada z nich se dobově zapsala do naší historie jak ve smyslu vojenském a politickém, tak i ideovém. Avšak ani ti nejschopnější z nich se nemohou pochlubit tím, že by ve své historické etapě působnosti dokázali samostatně řešit strategické úlohy v rozsahu a důsledcích, v jakém to řešil Radecký. Tento vojenský génius nikdy tímto režimem nebude vyzvednut na srovnatelný piedestal vojenských tradic jako oni, protože na rozdíl od nich je vnímán za arciexponenta opovrhované a poplivávané habsbursko-lotrinské monarchie. A tak objektivní zhodnocení historického významu maršála Radeckého, pietní vzpomínka na něj a snad i úspěšné završení snah o obnovení jeho pomníků v Praze i dalších našich městech zůstane na nás, realistických monarchistech a míře diskutabilní blahovůle masarykovských mocenských dědiců…

Salut a čest Vaší čestné a nesmrtelné památce, vysoce urozený pane maršále a hrabě Radecký !

/Dr.L.Šubert, Sdružení monarchistů Brno/

Poznámka redakce: Příspěvek jsme otiskli rádi, také proto, že maršál Radecký se vždy choval velmi dobře k vojákům, uměl je nadchnout i ocenit a byl vždy lidský.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *