MORAVSKÉ A SLEZSKÉ SIRKÁRNY

Milan Trnka, 28. září 2017

 

Hlas Moravy uveřejnil v 86. čísle článek o vynálezci červeného fosforu A. Schrőtterovi. Zopakuji nejzákladnější informace: Antonín Schrőtter (1802 až 1875) byl Moravan, rodák z Olomouce. Vystudoval ve Vídni, roku 1830 se stal profesorem chemie a fyziky na gymnaziu ve Štýrském Hradci. Roku 1843 přesídlil do Vídně, když byl jmenován profesorem technické chemie a roku 1854 i profesorem obecné chemie na Vysoké polytechnické škole. Od roku 1847 byl řádným členem rakouské Akademie věd a od roku 1851 jejím generálním sekretářem. Všech funkcí se vzdal v roce 1868. Za svůj objev červeného fosforu byl císařem Františkem Josefem povýšen 17. dubna 1857 do šlechtického stavu s právem používat titul „Ritter von Kristelli“.

V roce 1845 se Antonínu Schrőtterovi podařilo pálením bílého fosforu získat fosfor červený (také se uvádí název fosfor amorfní). Bílý fosfor je látkou jedovatou, hořlavou, samovznícení nastává již při padesáti stupních Celsia. Červený fosfor naproti tomu jedovatý není a jeho výroba se provádí při teplotách vyšších, než 250° C. O jaký převratný vynález se jednalo si uvědomíme, když si připomeneme dobu, ve které se staly nenahraditelnou denní potřebou zápalky.

Jedovatý bílý fosfor způsobuje takzvanou fosforovou nekrózu. Nevětrané prostory výroben, nedostatečné osvětlení, stísněný prostor, žádná nařízení či pravidla o zachovávání čistoty na pracovišti, pracovní doba zpravidla dvanáctihodinová, nedostatečné stravování a podobně, šíření této nemoci napomáhalo. Popis průběhu fosforové nekrózy by byla hororová záležitost jen pro otrlé čtenáře. V podstatě ji lze nazvat trouchnivěním kostí. V našem Rakousku ji poprvé diagnostikoval vídeňský lékař MUDr. Loringer v roce 1845, ale odborné lékařské studie s popisem této nemoci se začaly objevovat téměř současně v celé Evropě. I po zveřejnění těchto lékařských zpráv se zaměstnavatelé nesnažili zamezit příčinám choroby ve svých provozovnách. Sirkárny zvyšovaly výrobu zápalek a zároveň zvyšovaly i počty lidských trosek. O osud jejich zaměstnanců byly podle zákona povinny postarat se domovské obce. Právě teprve na nátlak obcí, kterým zůstávali nevyléčitelně nemocní na starosti, musely začít jednat vlády států…

Prvním evropským státem, který s okamžitou platností zakázal výrobu sirek z bílého fosforu na svém území byl Hannover. Jeho zemská vláda přijala toto opatření již v roce 1835. Roku 1884 vstoupil v platnost na území celého Německa zákon, který jednak zakázal dětskou práci v sirkárnách, jednak nařizoval v řadě paragrafů zavedení různých opatření ve výrobě zápalek. Ještě v druhé polovině devatenáctého století nebylo například ničím zvláštním zaměstnávání pětiletých dětí a to ve směnách od šesti hodin ráno do dvacáté hodiny večer po šest dnů v týdnu!

V Rakousku, a tedy i v korunní zemi Moravě, byl obdobný zákon zaveden od roku 1885. Výrobcům zápalek se nařizovala například instalace kotlů s pojistnými ventily, byly stanoveny rozměry výrobních prostor včetně odsávání, uzákoněna povinnost dvakrát do roka líčit stěny výroben vápnem, na každého dělníka muselo připadat deset metrů krychlových prostoru, byly zavedeny povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, majitel továrny musel zajistit zaměstnancům ochranné obleky, umožnit kontrolní prohlídky provozu úředním kontrolám, atd.

I když vynález Antonína Schrőttera umožnil výrobu zápalek z nejedovatého červeného fosforu, řada výrobců zápalek ve výrobě s použitím fosforu bílého pokračovala. Důvodem byla možnost zapálit takovou sirku škrknutím prakticky o cokoliv. Teprve takzvaná Bavorská konvence z roku 1907 výrobu zápalek z bílého fosforu zakázala definitivně a do roku 1909

se k ní připojily všechny evropské státy. Používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalného zboží, bylo v tehdejším rakouském mocnářství zakázáno zákonem č. 119/1909. Řada drobných výrobců sirek nebyla schopna změnit výrobu při použití červeného fosforu a byla nucena svoji výrobu ukončit.

Následující přehled sirkáren na moravském území si nedělá nárok na úplnost nebo naprostou bezchybnost údajů. Historie sirkařství pomalu upadá do zapomnění a dohledávání podobných údajů je poměrně obtížné. Zatím zjištěné informace jsou řazeny abecedně dle názvu obcí.

***

BERNARTICE : 1893 až 1920 výroba bezpečnostních zápalek, výrobce Julius Huch. Výroba byla do Bernartic převedena z Pruského Slezska, dnešního Paczkówa . Zaměstnáno až 60 dělníků.

BRNO : 1851 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobce: Wilhelm Suda, tichým společníkem lékárník Franz Eder. Po ukončení výroby skladové a obchodní prostory firmy „Brněnské továrny na zápalky“.

DŘEVĚNÉ MLÝNY : 1857 až 1862, výrobce fosforových sirek Alois Helbr. Sirkárna vyhořela.1863 až 1880 výrobce fosforových sirek Franz Gottfried Czap. 1880 až 1900 výrobu převzal Karel Reynoch, Czapův zeť.

HALENKOV : 1852 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobci bři Josef a Jákob Kohnové.

HODOŇOVICE : 1903 uváděna domácí výroba fosforových sirek Marie Huschkeové. Není doloženo, možná se jednalo jen o výrobu dřevěného drátu.

HORNÍ FOŘT : 1890 až 1892 výroba fosforových sirek, výrobce Anna Schneiderová. 1892 až 1895 nájemci bratři Zangiové, kteří výrobu fosforových sirek provozovali v Reichenau v Pruském Slezsku (dnes Zloty Stok v Polsku. 1895 je uváděn jako nájemce Conrad Gődel.

LIPNÍK NAD BEČVOU : 1909 až 1992 výroba bezpečnostních zápalek. Akciová společnost byla založena roku 1907, stavební povolení ke stavbě nové továrny získáno 1909 s dovětkem, že se jedná o poslední koncesi k výrobě sirek na Moravě. Roku 1912 odprodej do a.s. Helios Vídeň, později Solo. Praha, od 1945 národní podnik Solo Sušice, závod Lipník, 1990 až 1992 majitelem Moragro Slušovice, po té výroba zápalek zrušena, v objektu se pouze kompletovaly do roku 2007 zásilky zápalek z Polska do kartonových krabiček.

LOŠTICE : 1838 až 1921 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. V průběhutohoto období je dohledatelných celkem pět výrobců sirek (Jan Lederer, Antonín Komínek, Antonín Staršovic, Jan Kalous a Jiří Svozil), kterým bylo nařízeno výrobu postupně ukončit, když nedokázali splnit požadované hygienické a bezpečnostní podmínky výroby. 1879 až 1905 Jan Svozil, syn Jiřího Svozila vykoupil ostatní výrobce a roku 1900 postavil novou továrnu. Začínal s osmi dělníky – roku 1912 u něj pracovalo 160 zaměstnanců. Toho roku odkoupila provoz a.s. Helios Vídeň a 1921 a.s. Solo Praha, která nařídila ukončení výroby.

LITOVEL : 1869 až 1900 výroba fosforových sirek. Zakladatelem František Cerha (Zerha),Pozdější vlastník Josef Cerha (příbuzenský poměr neznámý).

MOHELNICE : 1891 až 1913. Majitelé společníci Julius Naschla a Mamert Niederle. Od roku 1909 utvořili s Bedřichem Hőchnerem akciovou společnost se sídlem v Brně, roku 1912 převzala podnik a.s. Helios Vídeň a následující rok továrnu uzavřela.

MORAVSKÝ BEROUN : 1850 až 1868 výroba fosforových zápalek, výrobce : Franz Stelz.

NOVÝ JIČÍN : Od ? až 1873 výroba fosforových zápalek. Výrobce Theodor Morgenstern.

NOVÁ VES u Mitrovic : K roku 1880 je uváděna výroba fosforových sirek Ferdinanda a Theresie Malcherových, původně zaměstnanců novojičínské továrny T. Morgensterna.

ODRY : ? až 1880 výroba fosforových zápalek, výrobce Alois Peikert, bývalý zaměstnanec novojičínské továrny T. Morgensterna.

OSOBLAHA : 1855 až 1890 výroba fosforových sirek. Majitel F.A. Springer označovalsvoji továrnu jako „První slezskou sirkárnu“.

OPAVA : 1867 až 1927 výroba fosforových a později bezpečnostních zápalek. Výrobcem Josef Pollak se společníky Jácobem a Josefem Kohnovými. K roku 1870 je uváděno 92 zaměstnanců. Roku 1872 inspektoři nařídili úřední uzavření továrny z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek. Výroba pokračovala po roce 1875 pod vedením rodiny Kohnů. V roce 1912 odkoupila továrnu Hélios Vídeň, a.s. Od 1921 novým majitelem Solo Praha, a.s, která uzavřela provoz roku 1927 a propustila celkem 260 dělníků.

POSTŘELMOV : 1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300 dělníků, v moderně vybaveném provozu. 1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.

PROSTĚJOV : 1884 až 1913 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. Zakladatel Marcus Reis. Zaměstnával 70 dělníků. Od roku 1895 řídili továrnu synové Móritz a Hugo Reisovi. Časté návštěvy živnostenských inspektorů zjišťovaly závažné nedostatky ve výrobě.

RUDA NAD MORAVOU : 1852 až 1859 výroba fosforových zápalek. Majitel neznámý.

SLAVONICE : 1858 až 1865 vyráběl fosforové sirky Josef Langthaller. Po svém zvolení starostou města Slavonice podnik odprodal. 1866 až 1876 výrobce Josef Brunnauer. 1876 až 1892 nový majitel sirkárny Václav Reimer. Vyráběl zpočátku fosforové, později bezpečnostní zápalky. 1884 až 1918 Johann Reimer, syn předešlého. Zaměstnával 16 dělníků.

TŘEŠŤ : 1848 až 1903 výroba fosforových zápalek. Výrobu zahájil Samuel de Mayo, 1865 převzal firmu syn Karel de Mayo a roku 1873 Matylda de Mayo. Ta pronajala podnik r. 1876 Moritzi Meissnerovi a roku 1878 prodala Jakubu Oplatovi. Roku 1887 odkoupil továrnu bývalý nájemce M. Meissner a výrobu ukončil 1903.

1876 až 1924 další továrna na sirky v Třešti. Majitel Moritz Meissner. Roku 1906 prodal podnik a.s. Solo Vídeň. V té době pracovalo v továrně 220 dělníků. 1923 převzala podnik a.s. Solo Praha a následujícího roku jej uzavřela.

1877 až 1903 třetí továrna na fosforové sirky v Třešti. Postavil ji Jakub Oplat. Roku 1887 ji odprodal M. Meissnerovi, výroba zde ukončena 1903.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ : 1865 až 1923 výroba fosforových, později bezpečnostních sirek.Jákob a Josef Kohnovi začali s manufakturní výrobou a od roku 1868 s tovární výrobou v Krásně (součást Meziříčí od roku 1924). Roku 1876 padesát zaměstnanců. Od roku 1912 součást a.s. Helios Vídeň, později Solo Praha.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ : 1845 až 1848 výroba fosforových sirek, výrobce Michal Bender,vyučený natěrač, zaměstnával čtyři dělnice.

1847 až 1859 výroba fosforových sirek, výrobce Josef Škoda,mlynář. Společník Michal Bender.

VELKÝ ÚJEZD : 1855 až 1876 domáčtí výrobci fosforových zápalek, drobní zemědělcia podomní prodejci Novák, Švarc a Šubrt.

1902 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Novou továrnu s moderním¨vybavením postavil Ignác Hausher, roku 1908 ji odkoupila kupecká akciová sirkárna v Lipníku, r. 1913 převzala Hélios Vídeň, a.s. a téhož roku výrobu ukončila.

VRBNO POD PRADĚDEM : 1900 až 1903 výroba fosforových sirek. Bližší údaje nejsou známy.

VSETÍN : 1857 až 1890 výroba fosforových zápalek. Výrobu započal Karel Hansellise společníky Jákobem a Josefem Kohnovými, kteří roku 1861 převzali továrnu do svého majetku. Karel Hanselli je vynálezcem stroje na výrobu sirek, patentovaného 1851.

ZLÍN : 1848 (1850 ?) až 1855, výrobce: baron Claudius Wilhelm de Bretton. Velmi kvalitní výrobky.

ZNOJMO : 1841 až 1865 výroba fosforových sirek, obnovená 1880 až 1881. Výrobce: Antonín Steiner (také Staiter nebo Streiter).

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU : 1852 až 1885 výroba fosforových sirek. Výrobce: Rafael Hőchner.1885 až 1912 výroba bezpečnostních zápalek , výrobce Friedrich Hőchner, syn předešlého. Bedřich Hőchner byl současně i majitelem továren na sirky v České Svratce(okres Chrudim v Čechách) 1902 až 1909 a v Mohelnici (1902 až 1912). Od roku 1909 byl společníkem firmy „Továrny na zápalky Hőchner & Niederle & Haschka, a.s.“ se sídlem v Brně. Inspektoři označovali Hőchnerovy provozy za vzorné podniky.

***

Po vyhlášení Republiky Československé roku 1918 vznikají spojené akciové československé sirkárny Solo. Z moravských a slezských továren sdružovala Solo následující provozy :

Krásno u Valašského Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Loštice, Opava, Postřelmov a Třešť. Pouze výroba v Lipníku zůstala zachovaná. Sirkárna v Třešti byla uzavřena roku 1923, ostatní provozovny již roku 1921.

V druhé polovině 19. století se v sirkárnách pracovalo šest dnů v týdnu, v průměru dvanáct hodin denně. Platy dělníků se lišily podle lokality, výše zakázek a odbytových možností výrobce. Průměr byl 30 krejcarů za den. V roce 1865 se prodávalo kilo chleba za 10 krejcarů, kilo vepřového masa za 45 krejcarů.

Živnostenskými inspektory byla na Moravě nejhůře hodnocena sirkárna Markuse Reise v Prostějově. V roce 1890 tu byla pracovní doba 16 hodin denně. Muži pobírali denní plat v rozmezí 50 až 60 krejcarů, ženy 40 až 50 krejcarů, chlapci 30 až 35 krejcarů a děvčata 25 až 30 krejcarů za den.

Zaměstnanost dětí byla do roku 1875 vysoká. Nepodařilo se mi zjistit přesnější údaje z Moravského markrabství, k dispozici jsou však bohatší informace ze sirkáren v Českém království. Mzdy dětí mezi deseti a dvanácti lety byly nejnižší v Českých Budějovicích (v průměru 15 krejcarů za den), nejvyšší v Sušici (30 krejcarů za den) při stejně dlouhé pracovní době. Z údajů o počtu dělníků v Pollakově továrně v Č. Budějovicích vyplývá, že zaměstnával v roce 1848 celkem 253 dělníků, z toho bylo 150 dětí. Po opatřeních rakouské vlády v roce 1875, která mimo jiné řešila zákonem vysokou zaměstnanost nezletilých, uvádí továrna 211 dělníků, z toho „jen“ 25 dětí.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *