CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE ZAVAZUJE

Petr Michek, 17. června 2017

Mezi národní tradice každého státu patří slavení státních svátků, které připomínají významné dějinné události. Jedním ze státních svátků České republiky je i státní svátek – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, které si připomínáme od roku 1880 vždy 5. července. Tehdy římský papež Lev XIII. svým okružním listem „Grande munus – Vznešený úkol“ ze dne 30. září 1880, vyzdvihl jejich zásluhy a určil 5. červenec jako den uctívání jejich památky. Ale jejich památka se v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v Chorvatsku a v dalšíích zemích uctívala od nepaměti.

Bratři Konstantin Filosof (Cyril – Kyrillos – Crha), (*827 v Soluni, +14. února 869 v Římě) a Michal (Metoděj – Methodios – Strachota), (* 813 v Soluni, + 6. dubna 885 na Moravě), pocházeli ze Soluně, kde vyrostli a dostali základní vzdělání. Jejich otec zde byl v první polovině 9. století vysokým úředníkem byzantského císařství a díky svému postavení mohl umožnit svým synům studium na řeckých školách. Vzhledem k jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich rodiče (nebo jen matka) byli slovanského původu.

Konstantin vynikal už od dětství bystrým úsudkem. Při studiu na cařihradském císařském dvoře oslňoval své učitele svou pamětí a schopností učit se cizí jazyky. Po studiu byl jmenován učitelem na cařihradské císařské škole a byl obdařen titulem Filosof. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde se osvědčil zejména v disputacích. Jeho starší bratr Michal, byl nejprve byzantským státním úředníkem, poté odešel do kláštera (monastýru), stal se mnichem a přijal zde jméno Metoděj. Následně získal hodnost diakona.

V roce 860 byli bratři Konstantin a Metoděj vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům, kteří v té době žili na východ od Azovského moře a řeky Donu. Při této cestě se jim podařilo nalézt a z moře vyzvednout ostatky papeže Klimenta I. (90? – 99?). U Chazarů poté vedli rozhovory a jednání nejen s Chazary, ale také s Židy a se Saracény. Výsledkem jejich pobytu bylo, že chazarský vládce přijal křesťanství za oficiální náboženství.

Patrně na počátku roku 862 požádal moravský vládce (kníže a král) Rostislav římského papeže Mikuláše I. (858 – 867) o vyslání biskupa a učitelů na Moravu, ale jeho žádost byla odmítnuta. Proto se ještě téhož roku obrátil se stejnou žádostí na byzantského císaře Michala III. (842 – 867). Ten společně s cařihradským patriarchou Fotiem vybrali bratry Konstantina a Metoděje a vyslali je jako misionáře na Moravu. Ještě než se vydali na cestu, tak Konstantin sestavil písmena pro slovanský jazyk (hlaholici), přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu a společně s Metodějem přeložili všechny obřadní knihy. Na jaře roku 863 dorazila jejich družina na Moravu. Podle zachované tradice měli na Moravu dorazit 11. května 863 (podle pravoslavného kalendáře), podle dnešního občanského kalendáře přišli 24. května.

Na Moravě začali šířit křesťanství slovanským, lidu srozumitelným jazykem – staroslověnštinou, který prosadili jako bohoslužebný jazyk, což bylo „trnem v oku“ latinským kněžím. Z moravského lidu si vybrali vhodné učedníky, kteří se stali kandidáty pro duchovní stav a vzdělávali je jak ve staroslověnštině, tak i v latině, aby Moravané měli, co nejdříve, své vlastní kněze. Podnikali cesty po Moravě i po okolních zemích, křtili, stavěli kaple a kostelíky, hlásali slovo Kristovo. V roce 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni, vydali se s nimi do Cařihradu, aby tam byli vysvěceni (rukopoloženi) na kněze. Po zemi cestovali do Benátek, odkud chtěli dále pokračovat lodí. V Benátkách se museli zdržet, neboť v Cařihradě proběhl státní převrat. V těch dnech dostali pozvání římského papeže Mikuláše I., který si přál je poznat. Ovšem než dorazili do Říma, Mikuláš I. zemřel. Jeho nástupcem se stal papež Hadrián II. (867 – 872). Ten potřeboval pomoc nového byzantského císaře Basila I. (867 – 876) proti Mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím, a tak schválil dílo byzantské misie, včetně slovanské bohoslužby. Mezitím Konstantin těžce onemocněl, a proto požádal představeného řeckého monastýru v Římě, v němž oba bydleli i se svými žáky, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti bylo vyhověno a Konstantin přijal jméno Kyrillos (Cyril). Dne 14. února 869 Konstantin – Cyril v Římě zemřel. V době jeho nemoci byl Metoděj i někteří jejich žáci vysvěceni na kněze. Na podzim roku 869, byl Metoděj papežem Hadriánem II. jmenován (rukopoložen) moravsko – panonským arcibiskupem a následně byl poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián schvaloval slovanskou bohoslužbu s jednou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky.

Při cestě na Moravu se Metoděj dověděl, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka zajat, sesazen z trůnu, zavlečen do ciziny a oslepen. A také on sám byl na popud německých biskupů (solnohradského, frizinského a pasovského) zajat a bez ohledu na papežský list odsouzen a vsazen do vězení. Totéž se stalo i jeho žákům a propuštěni byli až za dva roky, a to přímo na samý rozkaz papežského stolce.

Po návratu na Moravu pokračoval Metoděj ve své práci. Křtil a vychovával nové duchovní, kterých již bylo na dvě stovky. Do tohoto období připadá, podle Kristiánovy legendy, též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska na Vislansko. Na základě popudu latinských kněží byl Metoděj předvolán do Říma, aby zde obhajoval svou pastorační činnost. Nástupce Rostislava, kníže Svatopluk I. ovšem do Říma poslal i kněze latinského ritu Vichinga s žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa, což se také stalo a obdržel biskupský stolec v Nitře. Metodějovi se přesto podařilo přesvědčit papeže Jana VIII. (872 – 882) o významu svého učení, a ten, stejně jako jeho předchůdce, schválil slovanskou bohoslužbu. Potom Metoděj odcestoval do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. (867 – 886) a patriarchou Fotiem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří jej doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha Fotius v roce 866 poslal prvního biskupa, Michala.

Po návratu na Moravu se Metoděj věnoval i překladu těch částí Písma svatého do slovanského jazyka, které dosud přeloženy nebyly. Když dílo dokončil, jmenoval svým nástupcem Moravana, biskupa Gorazda I. Naposledy se Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli v dubnu roku 855. Tři dny nato „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let a pochován byl „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky“.

Několik měsíců po Metodějově zesnutí papež Štěpán V. (885 – 891) poslal moravskému králi Svatoplukovi I. list, v němž stanovil pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve, a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. Někteří odešli do Čech, někteří odešli na Balkán a další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci (černí kněží – černokněžníci) a konali bohoslužby lidu, který je sám vyhledával. Cyrilometodějská církev a její tradice se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská. Přesto vliv a odkaz sv. Cyrila a Metoděje nezanikl.

Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav. Ve 13. století se jej dovolával vyšehradský probošt a kancléř českého království, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, když pro krále Přemysla Otakara II. žádal udělení císařské koruny. Vždy tak bylo činěno s odkazem na křest knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na Moravě. Jejich vliv se zachoval nejen v Sázavském klášteře, ale znovu ožil v době panování českého krále a císaře Karla IV. v pražském klášteře Na Slovanech.

Český král a císař Karel IV., byl nejen obnovitelem svatováclavské úcty, ale také jedním z tvůrců cyrilometodějské tradice. Obě tradice propojil pomocí staroboleslavského paladia, mariánského medailonu, který je podle legendy křestním darem sv. Metoděje sv. Ludmile. Krátce po založení pražského arcibiskupství roku 1344, nechal Karel IV., spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, vyhlásit věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje patrony českého království a zřídil jim oltář v katedrále na Pražském hradě. Slavení jejich svátku stanovil na 9. březen. (Pozn. Podle Dukljanské kroniky dne 9. března 894 měl zemřít moravský král Svatopluk I. Veliký).

Od nepaměti jsou svatí bratři ze Soluně, slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, spolu se sv. Petrem, považováni za patrony Moravy a v naší vlasti zanechali hlubokou brázdu zbožnosti. Řada kostelů, kostelíků a rotund je připomíná svým zasvěcením a další svatyně jsou zasvěceny sv. Klimentovi, jehož ostatky objevili a přinesli na Velkou Moravu. Hlavní osobou, která se zasloužila o pozvání soluňských bratrů Konstantina a Metoděje na Moravu je bezesporu moravský panovník Rostislav, kterého pravoslavná církev svatořečila v roce 1994 (28. října v Prešově a 30. října 1994 v Brně).

První slovanský papež, národností Polák, Jan Pavel II. (1978 – 2005), občanským jménem Karol Wojtyla, ve svém Apoštolském listu Egregiae virtutis viri, dne 31. prosince 1980 prohlásil soluňské bratry Cyrila a Metoděje, společně se svatým Benediktem, za „nebeské spolu-patrony Evropy u Boha“.

V letošním roce si tak 5. července připomeneme již 1154. výročí příchodu bratrů ze Soluně sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Jejich duchovní a kulturní odkaz patří všem slovanským národům, zejména Čechům, Bělorusům, Bulharům, Moravanům, Slovákům, Srbům, Rusům i Ukrajincům, ale také Chorvatům, Makedoncům, Polákům aj.). Slovanské písemnictví, u jehož počátku stáli, a které založili, umožnilo vstoupit našim slovanským předkům do křesťanské Evropy. Kulturní dědictví Cyrilometodějské misie, zejména zavedení slovanského jazyka do literatury a církevní praxe, převzaté jižními a později i východními Slovany, jim umožnilo přijímat díla byzantského písemnictví a kultury a při zachování politické samostatnosti začlenit se mezi trvalé členy byzantsko-evropského kulturního okruhu. Více jak tisíciletá tradice jejich uctívání nás zavazuje připomínat si jejich odkaz i dnes.

***

Poznámka redakce:

Pan Vladimír Merta byl tak laskav, že redakci Hlasu Moravy upozornil na  zřejmý překlep ve jméně v textu článku Petra Michka ve větě: „Ve 12. století se k němu přihlásil český král Vladislav.“  Zřejmě se však má správně jednat o prvního českého krále Vratislava. Ten je svého druhu původcem české královské hodnosti, jak pečlivě a konkrétně nechal zaznamenat Karel IV. v Kronice Přibíka Pulkavy.  Tomu měla být na říšském sněmu v Mohuči r. 1086 nabídnuta hodnost moravského království, ale tento výjimečný muž tehdejší evropské politiky chápal, že z Čech Moravskou říši obnovit nelze a požádal proto o udělení hodnosti alespoň českého krále.

Vratislav má nejen nepomíjitelné zásluhy o Moravu, Olomoucké biskupství i Sázavský klášter, glagolskou liturgii (pochopitelně i o Čechy a také o německou Říši),  právě proto jsme považovali za důležité uvést věc na pravou míru.

O Vladislavovi nelze nic promoravského shledat. Nakonec i péče Karla IV. o Vratislavovu a Moravskou památku založením kláštera Na Slovanech a uvedením jeho podílu v Přibíkově Kronice zavazuje i nás, abychom si vážili Vratislavových  moravských zásluh. Neměl to proti tehdejším radikálním českým šovinistům lehké. Patřili k nim i oba jeho bratři, Spytihněv a Jaromír… /poznámka čerpala z upozornění Vladimíra Merty/

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *