HLAS MORAVY

Vladimír Merta, 24. května 2017

Když Charles Mackerras, proslavený hudební teoretik, dirigent a odborný propagátor mnoha slavných skladatelů vážné hudby připravoval provedení Janáčkovy Glagolské mše zprvu evidoval, podle dobrých britských zvyklostí pro vědeckou práci, jakákoliv fakta a postřehy, jež se mu podařilo k dílu shromáždit. Tak se i stalo, že krátce zaváhal nad samotným Janáčkovým názvem díla: Glagolská mše.

Znal označení glagolské abecedy – glagolice a v užití téhož výrazu i k pojmenován mše viděl nesoulad. Nebyl žádným pozorovatelem z rychlíku, po válce dva roky v Praze studoval u Václava Talicha. Zvukomalebné slovo je vytvořeno prostým a zřejmě prastarým způsobem – zdvojením stejné slabiky, z nichž v jeho případě ta druhá je značně transformována. Bylo užíváno i ve významu hlas, řeč, způsob řeči, …z místnosti zazníval hlahol několika hlasů. Adjektivum hlaholný vyjadřuje i hlasitý ap.

Užít je pro označení abecedy sv. Cyrila, nebo pro benediktýnské mnichy pěstující slovanský církevní obřad – známých v Chorvatsku jako glagolaši, je tedy v dějinách slova jevem novým, spjatým teprve s křesťanskými poměry a bylo by mu rovnocenné použít je i na označení původní bohoslužebné řeči. Jestliže nenazýváme východní obřad mší azbukovou, ale pravoslavnou a západní není latinková, ale latinská, bylo by zcela v souladu, aby mše Moravské církve nesla název glagolská, – ovšem za předpokladu, že bohoslužebný jazyk takového jména existuje, byl znám.

Pan Mackerras se mimořádně zasloužil o teoretické zpracování Janáčkovy skladebné metody, takže učinil z Britských ostrovů pevnou základnu světového šíření jeho děl. Pro svou originalitu až ojedinělost – a také pro domácí nepochopení a nepřízeň, projevující se podpásovým osočováním z moravského separatismu, to měl novátorský skladatel a jeho dílo notně zapotřebí. Co má ale moravské vlastenectví, separatismus, nebo naopak ne separatismus společného s hudební tvorbou? Asi tolik, jako rozvod vysokého napětí s vodovodním řadem, že? Přesněji řečeno je nepatřičným vnášením subjektivních politických názorů do umění, neodborným uplatňováním moci.

Když tedy hledáme širší chápání významu slova glagolská i na samu moravskou bohoslužebnou řeč, můžeme se nadít v obsáhlých písemných cyrilometodějských památkách snad desítek takového použití – leč, nenajdeme jediné! Stále se dozvídáme o slověnštině, slovanštině, avšak svatí Cyril, či Metoděj, ani mnich Chrabr, ani Naum, ani další autoři oné doby slůvko glagol nepoužili. Dokonce sv. Cyril, jenž složil snad bezprecedentně nejbojovnější myslitelnou skladbu doporučující Evangelia pod jiným názvem – Proglas, i když snad zde mohl použít i Glagol. Překládá se poněkud slavnostněji jako Předzpěv, což je pochopitelné, jedná se o hymnickou Předmluvu k Evangeliím Písma.

Je ale možné, že neuvádím správné údaje, soudím totiž jen z českých překladů staroslověnských textů. (Kdyby se sir Mackerras pozastavil nad moderním neadekvátním utvořením termínu staroslověnský, nezbývalo by, než mu za upozornění na chybku poděkovat. Není to přece nějaká stará řeč, ale současná všem tehdejším, moravštině, chorvatštině, bulharštině a dalším. Že je slověnská by bylo také třeba teprve dokázat, což ani není možné, neboť skutečně slověnskou lze nazývat jen řeč Korutanských Slovinců a částečně také obyvatel Velikého Novgorodu. Ona staroslověnština známá v okolí Soluně je ale zřejmě jen nejzápadnějším dialektem bulharštiny.) Zřejmé protežování názvu slovanská, slověnská je patrně jen odrazem skutečnosti, že označení slovanský se tehdy přestávalo vázat výhradně na slovinský a používalo se již jako označení obecné.

Ke skladbám v hlaholici, ani v azbuce nemám snadný přístup, natož aby byly v digitalizované formě vhodné k vyhledávání a třídění. Proto si povšimneme alespoň jediné prosté mnemotechnické pomůcky, kterou je neměnně vybavena hlaholice i každá z cca 7 slovanských azbuk. Podobné tabulky s abecedou shledáme samozřejmě i u dalších jazyků zachycujících např. grafické tvary velkých a malých písmen, pořadí v abecedě ap., ale tyto slovanské mají i něco navíc. Každé písmeno je doprovázeno nějakým slovem začínajícím na ono písmeno. Čili jakoby pomůcka pro hláskování, jež tak často vyžadují anglicky mluvící. (Proto anglické abecední tabulky se od hlaholské a azbukových liší uváděním skutečné výslovnosti písmene oproti psanému textu.)

Jak jistě všichni nejednou zkusili, není pro hláskování třeba naprosto žádné mnemotechnické pomůcky, odhláskujeme snadno a spatra e-mailovou adresu, jméno, či adresu webu a často i za použití libovolných jiných slov, vhodných máme velký výběr. K čemu tedy hlaholice a všechny azbuky ona slova u jednotlivých písmen vůbec uvádí? Částečně je tomu proto, že i číslice se zapisovaly písmeny, bylo potřebné znát zvláště u velmi velikých číslic jejich hodnoty a pořadí v abecedě. Druhý důvod je skrytý. Slova, jež jsme pracovně nazvali mnemotechnická vytváří na abecední tabulce báseň, hymnus nebývalé tematické síly, takže se blíží i náboženskému vyjádření evangelisty Jana:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic.

Víme, že verš byl u Cyrila – Constantina Filosofa oblíbeným citátem Písma a prý po objevení písmen hlaholice právě jím započal slovanský překlad Bible. Že ještě celou hlaholici (ona jím zvolená mnemotechnická tabulková slova) použije pro takto ojediněle vyjádřený oslavný hymnus na Slovo a jeho tvůrčí, božské vlastnosti je výjimečná kompozice, nemající jinde obdoby… (Poněkud snad připomíná cisiojany, veršované kalendáře a vzpomeňme, že písmena abecedy se dají vyjádřit i specielním prstokladem). A skutečně byla neměnnosti zdánlivě všedních, téměř libovolných slůvek věnována pozornost v hlaholici i ve všech azbukách a tak čtvrtým písmenem je v nich vždy hledané –g- a jeho doprovodným slůvkem námi žádaný glagol. (V ruštině ovšem glagol neznačí řeč, oznámení, ale jeden z větných členů – sloveso, čili smysl veršů je v azbuce ztracen.

A = az (ja), B = buky (znaky, pismena), V = vědi (znajuč), G = glagolju (kažu, govorim), D = dobrě (dobro), E = jestj (jest), Ž = živěti (žíti), … Akrofonija znači, že počatok slova jest to pismeno, ktoromu jest slovo imenem. Potom počatok pěsnji možeme novoslověnski prěložiti kako: „Ja znajuč znaky govorim: dobro jest žiti …“, viz http://slovane.org/ze-sveta/128-glagolica-krk/, česky se o témže tématu dozvíme více na webu http://metelice.info/date/2017/02/, v článcích Hlaholice a Cyrilice.

Slovo glagolice v pojmenování určité řeči jsme tedy neshledali, avšak zdá se, že by k takovému pojmenování, přejmenování užito mohlo být. Dokonce je snad (nebo některé jiné) cestou budoucností v pojmenování našeho státu. Snad všechny slovanské národy a státy jsou pojmenovány podle řeči v nich převažující, ale není tomu tak na západ od nás. Tam státy nesou jména etnik nejčastěji dávno zaniklých – Frankové, Belgové, Italikové atp. což se jeví jako metoda čistě demokratická, ovšem pro nás hlavně nezvyklá a nepoužívaná. Když se dnes někteří zamýšlejí nad výstižným a přijatelným jménem republiky, táhne je to automaticky k různým čechomorslezům, nebo naopak k neodbornému a násilnickému rozšiřování jména český. To trvá od počátku vzniku novodobého samostatného státu, nešťastného Československa, jehož pojmenování tak děsilo K. Čapka a jehož osud a dělení přesně kopíroval spisovatelovu předpověď.

To Bavorákům k identitě stačí jejich Bavorsko, aniž by své jméno toužili zakomponovat do názvu celého Německa, stejně jako všem ostatním spolkovým zemím vyhovují jejich zemská pojmenování. Že právě u nás se buduje unitární stát, v prostoru, kde zemské uspořádání v Evropě koření je tristní, zvláště když ani po stu letech nejsou patrné ani náznaky korekcí, konečně pokročilejšího zpracování látky.

Nic z naznačovaného nemůžeme ale vytknout Karlu IV., Otci vlasti. Tomu jeho rozhled umožňoval nejen chápat, ale i znát, že české království se na říšský jednací stůl dostalo jako Moravské království a na české bylo pozměněno teprve s přihlédnutím k reáliím a střízlivému názoru knížete Vratislava, jenž se choval geniálně na zahraničních bojištích, stejně i v evropské a domácí politice a dobře věděl, že na obnovu Moravského Impéria nepostačí české knížectví, ale ani Franská říše sama.

I tak se ale Karel rozhodl, že udělá v kulturní návaznosti a historii svého nabytého rodového dominia, co je možné a ještě jako moravský markrabí si u papeže vymohl založení kláštera známého později jako Na Slovanech, či Emauzy a působení v něm chorvatských a srbských benediktýnských mnichů glagolášů. (Papež stanovil podmínku, že slovanského liturgického jazyka bude v Říši pouze tento jediný institut). Při vysvěcení klášterního kostela byli přítomni říšští biskupové a dva kurfiřti z pěti, přičemž Karel IV. byl, jakožto český král třetím kurfiřtem s hlasem rozhodujícím. Bohoslužba byla pojata velkolepě, kdo ví, jestli dnes by církevní představitelé neměli výhrady… Byla totiž sloužena na pasáže evangelií sv. Lukáše a Marka o prvním zjevení Krista apoštolům v Emausích po jeho zmrtvýchvstání. Tím se jaksi srovnával návrat slovanské liturgie do Prahy se vzkříšením samotného Krista a nevím, jestli by se dnes našel biskup s podobnou odvahou, představivostí a uvažováním.

Mniši si přinesli glagolici, tzv. hranatou verzi užívanou v Chorvatsku a byla jí zde napsána Bible, dnes známá jako Vyšebrodská.

Pallasová E.: Texty ke studiu jazyka staroslověnského, Brno 2000, příloha č. 17

Ještě si můžeme připomenout jednoho, možná i trochu překvapivého příznivce glagolského písma a staroslověnštiny. Je jím Karel Marx. V revolučních letech kolem 1848 se pochopitelně zapojil do měšťanské revoluce, která přinášela nové rozdělení moci ve státě. Tradiční stavovská administrativa státu značně ustupovala nově konsolidovanému měšťanstvu a přinášelo to změny i do forem nacionalismu. Všichni evropští aktéři těchto změn byli tehdy tak trochu nacionalisté, šovinisté a byli jimi i Marx a Engels. Považovali totiž revoluční změny za vlastní svému národu, že se jedná o celoevropské hnutí rozpoznávali pomalu a se žárlivostí. (Někteří to ostatně nerozpoznávají dodnes…)

Pravděpodobně to byl kontrast Frankfurtského a Slovanského sněmu, který Marxe přiměl k docela dehonestujícím poznámkám na adresu Čechů. Byl zcela zaskočen zjištěním, že o svá práva se hlásí všechny národy, nejen Němci. Nicméně, jako pracovitý člověk se snažil pochopit zdroj netušené české iniciativy a dostal se tak až ke studiu staroslověnštiny. …die männer sind ein arbeitsames und gottesfürchtiges Volk. To už nicméně mluvil o Moravanech a chtěl říci asi, že jejich muži jsou pracovití a bohabojní lidé. S Engelsem tehdy měli již několik let rozpracováno převzetí myšlenky vědeckého materialismu do své nauky, ale je vidět, že rozpor mezi materialismem a náboženským náhledem nespatřoval nijak dramaticky.

Engels byl Marxovým věrným názorovým souputníkem a kritický pohled na slovanské národy pochopitelně jen podpořil slovanský postoj v dalším vývoji revolučního dění. Jsou reakčními elementy! Přesto, jako si Marx našel zajímavé téma v glagolici i Engels dokázal své odsudky vhodně mírnit. Na kterémsi setkání přijal českou delegaci v češtině – není známo, zda jen v oslovení, nebo i při jednání.

(Možná, že podobné rozdíly v německých a na druhé straně slovanských postojích vidíme i dnes při hodnocení otázky imigrantů a uprchlíků. Zkrátka příliš německé romantiky a idealismu je třeba korigovat realitou.)

Zájem o studium glagolice prý Marxovi vydržel do konce života, škoda, že se asi nedozvíme, co konkrétního jej na specielní látce přitahovalo…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *