KODIFIKACE SPISOVNÉHO MORAVSKÉHO JAZYKA

Zbyšek Šustek, 1998

 

Současnou jazykovou situaci na Moravě a v Čechách charakterizuje nápadný paradox. Dominantní obyvatelstvo sice hovoří podle oficiálních názorů různými dialekty a jazykovými vrstvami jednotného, t.j. českého jazyka s dlouhodobě ustálenou spisovnou formou spojující v tvarosloví typicky české prvky s některými moravismy, ale i nejvzdělanější vrstvy českého národa se v posledních letech spontánně přiklánějí ve veřejném mluveném i písemném projevu k nespisovným tvarům, společným pro značně unifikované interdialekty na území Čech. (Tj. skoro všude v Čechách se mluví stejně, obecnou češtinou, pozn. JČ) Naopak na Moravě se v soukromých hovorech převážně používá některý z početných a stále živých moravských dialektů, ovlivněný případně spisovnými tvary, kdežto ve veřejném projevu mluvčí více méně dodržují spisovnou normu.

Stále více se ukazuje, že spisovnou češtinu jako národní jazyk Čechů sami Češi de facto odmítají a vědomě se hlásí k (zatím) nespisovné nižší vrstvě jazyka oficiálně nazývané „obecná čeština“, která však de facto je vlastní, tedy autentickou „českou“ češtinou. V posledních desetiletích tato autentická čeština představuje s výjimkou zpravodajských relací ve sdělovacích prostředcích a některých velmi oficiálních projevů vlastně jediný, de facto neoficiálně kodifikovaný literární jazyk, šířený s úplnou samozřejmostí nejen z pražského rozhlasu, televize, divadelních scén a filmu, ale v posledních letech i v psaném projevu.

Mluvčí, kteří si osvojili spisovnou češtinu anebo Moravany, kteří si zachovali vlastní jazykové povědomí, tato situace znepokojuje a nejednou i uráží . Pokles oficiální jazykové kultury překvapuje mluvčí, kteří dlouho pobývali v zahraničí a přes svoji odloučenost paradoxně mají (z pohledu spisovné češtiny!) vyšší jazykovou kulturu než převážná část domácího českého, nebo počeštěného obyvatelstva (např. spisovatel Milan Kundera původem Moravan). Situace zachází tak daleko, že i literatura věnovaná jazykové kultuře (Chloupek, 1974) otevřeně přiznává, že spisovně hovoří převážně jen Moravané přicházející do Čech, aby tím zakryli společensky nižší prestiž svých (moravských) dialektů. Oficiálně skrývaná, ale objektivně existující jazyková divergence Moravy a Čech se projevila i tím, že herci moravského původu vystupující v českých filmech byli dabováni rodilými Čechy, protože mají pro české posluchače (ve spisovném projevu!) nepřijatelnou výslovnost. Odklon od spisovného jazyka a agresívní prosazování autentické (obecné) češtiny se v Čechách přijímá jako přirozená samozřejmost, zatímco na Moravě převážně vyvolává nespokojenost a působí cize (Svěrák 1971).

Záporné reakce Moravanů na tento proces jsou různé. Někteří sledují tento proces lhostejně, jiní navrhují, aby si Češi kodifikovali svoji obecnou češtinu a aby se na Moravě důsledně používala současná spisovná „čeština“ (MSIC 1994). Pod vlivem známé odlišnosti britské a americké angličtiny zazněl v tisku hlas (Řehák 1994) volající po moravské češtině. Národně nejuvědomělejší Moravané začínají v posledních letech nahlas hovořit o moravštině (Kuběna 1988), resp. o kodifikaci spisovné moravštiny.

Zatím jde o méně početné hlasy, což je způsobeno zdánlivou neuskutečnitelností, objektivně velkou náročností této úlohy i zřejmou obtížností šíření myšlenky kodifikace spisovného moravského jazyka v atmosféře nynějšího intenzívního potlačování všeho moravského. Přesto tento proud sílí a vyúsťuje až do soukromých petičních akcí adresovaných ústředním orgánům (Opálka, os. sdělení). Nejeden skeptičtější Moravan by kodifikaci spisovné moravštiny přijal, pokud by se podařila uskutečnit. Je zřejmé, že kodifikace spisovné moravštiny by přiblížila spisovný jazyk používaný na Moravě přirozenému domácímu jazykovému substrátu a cítění . Zároveň by poskytla možnost k podstatnému zjednodušení pravopisu. Kodifikace spisovné moravštiny by v konečném důsledku pravděpodobně urychlila i vývoj v samotných Čechách směrem ku kodifikaci tam přirozené obecné češtiny na spisovný jazyk.

Příčiny toho, proč přes poměrně nedávnou kodifikaci moderní spisovné češtiny jako jazyka všech obyvatel Čech, Moravy a moravského Slezska dochází k uvedeným jevům, a proč v dnešní době vůbec uvažujeme o kodifikaci nového spisovného jazyka, spočívají v několika skutečnostech:

  1. Historicky, přes téměř tisícileté sousedství Čechů a Moravanů v různých formách vyšších státních útvarů a vzájemný poměr obou zemí kolísající od úplné nezávislosti, popř. nezávislosti v rámci vyššího celku přes volnou konfederaci a diarchii až po současný typicky koloniální vztah se soustavnými českými ingerencemi do moravských záležitostí, jde stále o dva různé národy. Jejich samostatnost byla v minulosti udržována nepřístupnými oblastmi Českomoravské vysočiny. Od středověku až do let 1945 – 1946 funkci bariéry mezi českým a moravským etnikem plnily rozsáhlé ostrovy německých kolonistů. Svou úlohu sehrála i úplná celní hranice, která oddělovala Moravu od Čech až do roku 1755. Naopak geografické podmínky po celou historii Moravy podporovaly gravitaci hospodářských styků do Dolního Rakouska a Uherska , resp. Slovenska, a přes politické rozdělení tak udržovaly styk státotvorného obyvatelstva jádra někdejší Velké Moravy.
  2. Moravské dialekty mají mnohé znaky společné téměř se všemi ostatními slovanskými jazyky, avšak odlišné od autentické češtiny. Je to zvlášť absence typicky české přehlásky a na e a u na i v deklinaci podstatných jmen. (Příklad: čeština: muž, muže, muži, moravština: muž, muža, mužu, pozn. JČ). Tím je tvarosloví moravských dialektů oproti spisovné i obecné češtině přesnější. Je proto jen zdánlivě paradoxní, že se většina těchto tvarů sice rozchází s normou spisovné češtiny, ale shoduje se se spisovnou slovenštinou a dalšími slovanskými jazyky. Tato skutečnost je však při výuce spisovné češtiny na školách pečlivě skrývaná, případně, na základě izolovaného srovnání se starou češtinou, je vydávána za primitivní znak moravských dialektů.
  3. Rozdílný jazykový substrát v Čechách a na Moravě a jiné tendence vývoje jsou zřejmé z rozšíření dialektů. V Čechách dospěl vývoj ke vzniku v podstatě jediného interdialektu se třemi neostře oddělenými pásmy a malými enklávami zbytků původních dialektů. Na Moravě je výrazná diverzifikace několika dále bohatě členěných oblastí (Lamprecht et al. 1976). Rozmanitost dialektů na Moravě je, mimo mnohé lexikální a gramatické shody, podobná situaci na Slovensku.
  4. Jazyk na Moravě se označuje za český poměrně krátkou dobu. I mluvčí v moravském Slezsku původně označovali svůj jazyk za moravský (Bartoš 1886). V minulosti se na Moravě označoval jazyk domácího obyvatelstva i jako „jazyk přirozený na Moravě“, popř. v minulém století jako slovanský, nikoliv však český. Pozoruhodné je, že slovenští obrozenci (Pavel Jozef Šafárik, Ludovít Štúr) si všimli vysoké shody slovenských a moravských dialektů a naopak od jejich společné rozdílnosti od dožívajících dialektů v Čechách. Oba byli první, kdo ve shodě s blízkostí krystalizačních center Velké Moravy (jihovýchodní Morava, jihozápadní Slovensko) nahlas vystoupili s myšlenkou národní a jazykové jednoty Slováků a Moravanů. Později byl jejím zastáncem malíř Jožka Úprka. V jiných nápadných společenských souvislostech na tyto skutečnosti naráží i Kundera (1969) ve svém románu Žert.
  5. Moderní spisovná čeština byla vytvořena do značné míry uměle. V devatenáctém století vedla otázka míry připuštění některých moravismů do spisovné normy k ostrým konfliktům mezi ortodoxními Čechy a osobnostmi tolerantnějšími vůči moravským odlišnostem. Nakonec o mnohém svědčí už samotná existence spisu „Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ iniciovaného 1846 J. Kollárem a namířeného proti slovenským i moravským snahám o vlastní spisovný jazyk. I později si sám Bartoš (1886) stěžoval, že výuka spisovné češtiny ve školách je necitlivá k moravským nářečím a jejich nositelům.

Pokusy o kodifikaci spisovného moravského jazyka nejsou historicky nové. V devatenáctém století se o ni pokoušeli v Olomouci František Dobromysl Trnka a Vincenc Pavel Žák (paradoxně původem Češi, Pernes, 1996). Výmluvným důkazem těchto snah je existence moravsko českého slovníku, vydaného v devatenáctém století v Olomouci. Na stejnou úroveň možno klást i kodifikaci spisovné laštiny básníkem Ondrou Lysohorským, který tak reagoval na evidentní nečeskost, ale i nepolskost lašského obyvatelstva. Je přitom příznačné, že spisovná laština, i když se zatím uplatnila jen v tvorbě O. Lysohorského jako jeden ze slovanských mikrojazyků, resp. jazyků jedné osoby (Duličenko, 1981), je pro české úřady jako výrazný počin nabourávající fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou obrozeneckou koncepci jednotného českého národa (Havlík 1993) hlavním důvodem faktického utajování této světoznámé osobnosti před domácí, hlavně moravskou a slezskou veřejností. Jako spisovný jazyk jedné osoby kvalifikoval Húsek (1971) literární použití slováckého dialektu Galuškem (1972) v jeho knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.

Kodifikace spisovného moravského jazyka pravděpodobně bude částí obyvatel Moravy přijímaná s rezervou vyvolanou přirozenou lidskou nechutí k opuštění vžitých stereotypů. U Čechů pak jistě vyvolá velmi silný odpor a bude i účelově zesměšňována. Je to jistě pokus, který přichází pozdě ve vztahu k potřebám národně cítících Moravanů, ale ani zdaleka to není pokus anachronický, či dokonce protichůdný k současným vývojovým tendencím v západní Evropě.

Právě tam se dnes s obdivuhodným úsilím a nadšením oživují dlouhodobě potlačované a zneuznávané jazyky. Věřím, že tak jako ve Španělsku je dnes běžná komunikace v katalánštině a galicijštině, jako se ve „francouzském“ městě Rennes běžně prodávají učebnice bretonštiny, a jako z téměř úplného zapomnění vycházejí jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané – národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví.

Šustek navrhuje 7. pád mn. č.: pánama, mužama, hrdinama, skloňování jednotného čísla mužského rodu: bez muža, mužovi, vidím muže, volám: mužu!

V ženském rodě: ulica, bez ulice, vidím ulicu, s ulicú nebo s ulicó.

U sloves, např: já su, oni sú, oni só, oni vijú (tj. vědí) nebo oni vijó, oni chcú, oni chcó.

 

Zbyšek Šustek, Sborník Slavica Tartuensia 1998

 

Literatura

Duličenko, 1981 – Duličenko A.D. Slavjanskie literapurnyje mikrojazyki. (Voprosy formirovania i razvitija). Talinn, Valgus, 1981.

Bartoš, 1886 – Bartoš, F. Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. – Brno, 1886

Galuška 1972 – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí – Praha, 1972

Havlík, 1993 – Havlík L. V. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. – Brno, 1993.

Húsek 1972 – Húsek, J (Doslov ke knize) – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí. Praha, 1972.

Chloupek 1974 – Chloupek, J. Knížka o češtině. Praha, Odeon 1974.

Kuběna 1988 – Kuběna, J. …vyznání Moravské (z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988) – Střední Evropa (brněnská verze) Brno, 2/88 (samizdat)

Kundera 1969 – Kundera M, Žert – Praha, 1969

Lamprecht et al. 1976 Lamprecht A et al. České nářeční texty. – Praha, 1976

MSIC 1994 – Od Moravské a slezské informační centrum. Podpora – lidskost – bratrství, 82 (8) 23. 2. 1994, Texas.

Mezihorák 1994 – Mezihorák F. Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko – Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1994

Pernes 1996 – Pernes J. Pod moravskou orlicí. – Brno, 1996

Řehák, 1994 – Řekák M. Moravská čeština. – Svobodné slovo, 3. 1. 1994

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *