CUI BONO ?

Jiří Kvapil, 1. února 2017

 

Mám chalupu v Jeseníkách, v jedné nevelké vesnici u Starého Města pod Sněžníkem. Jdu se projít k nedalekému Jezírku, což je dle přírodovědných studií lokalita evropského významu. Před ním na tabuli na sloupku namísto moravské orlice na mne z plechové tabule hledí český lev, a ne jeden, dokonce hned dva. Nechápu to a jsem z toho rozmrzelý. Když už tam není velký státní znak, jak u lokalit evropského významu vyžaduje zákon, proč český lev, a ne naše moravská orlice? Jsem tu přece na Moravě! Jdu k protějšímu svahu, k tzv. Cibulce, a bác, zase ten stejný lev a zase na mne zírá tím svým zarputilým kosým pohledem. Kde se vzal tady na Moravě, stala se snad Morava jeho novým teritoriem?

Udělám si výlet na Sněžník, a ejhle, nové zjištění! Řeka, která dala mé zemi jméno, už nepramení na Moravě, ale v ČECHÁCH, správu nad pramenem převzaly Pardubice. Změnila snad řeka i svůj název a jmenuje se teď ČECHY? Je to šokující, východočeské město na Labi má ve své správě pramen řeky na severní Moravě! To není náhoda, to je záměr. Vědomé ponížení Moravy!

Pustím si zprávy v televizi, abych zjistil, jaké mne čeká zítra počasí, a další šok! Zjišťuji, že Jeseníky už nejsou hory moravské, ale české. A na ČT se také dozvídám, že jesenická Karlova Studánka jsou nejvýše položené lázně v ČECHÁCH!!! Z takového tvrzení se mi už dělá přímo nevolno. A když už jsem u té televize, té české, té odporné „veřejnoprávní České televize“, dozvídám se, že nejhlubší propast v republice je rovněž v ČECHÁCH, totiž v Hranicích na Moravě. To už je přímo výsměch nám Moravanům! Ačkoliv i Moravská Třebová je dnes údajně v ČECHÁCH, stejně jako ta Česká Třebová. A zase v tom Pardubickém kraji! Obě Třebové jsou dnes v ČECHÁCH, ta česká i ta moravská! Ale zpět k té České televizi, ano, bohužel pouze české. Druhá nejstarší univerzita v ČECHÁCH není někde v Českých Budějovicích nebo snad v Plzni, ale jak jsem se z toho moudrého, i námi Moravany ze zákona povinně placeného veřejného sdělovacího prostředku dozvěděl, je v Olomouci. Tak to je mi novinka, už i historická Olomouc se svou starobylou univerzitou je v ČECHÁCH! A také nejvyšší budova České republiky nestojí v moravském metropolitním Brně, ale rovněž v ČECHÁCH.

Jdu si prohlédnout brněnské podzemí, a už to zase slyším. Mladík na pokladně, poskytující návštěvníkům vstupní informace, původem, jak jsem zjistil, odněkud z Chomutova, nás vítá v brněnské historické mincovně, podle jeho slov prý jedné z nejvýznamnějších V ČECHÁCH (!).

Opravdu to musíme my Moravané strpět, nelze se tomu nijak bránit? Vláda nebo přímo ministr pro lidská práva to nevnímají? Nebo snad tuto nestydatou čechizaci Moravy a hněv, jaký to u mnoha Moravanů vyvolává, v Praze přímo vítají? Na Moravském náměstí v Brně na mě z tabulky pod památným stromem už zase cení zuby lev, ten nenasytný predátor. V krvi se mi začíná zvedat hladina adrenalinu.

Jdu v Brně do Janáčkova divadla na slavnostní provedení Janáčkovy Glagolské mše. Jsem muzikolog, napíšu tedy kvalifikovaný článek a zadám ho ke zveřejnění redakci Deníku (svého času Moravský demokratický deník RT), jehož majitelem nejsou sice Češi, ale jak mi později s jistou obavou sdělila redaktorka, obsahově je kontrolován z Prahy. Když si po vytištění ten svůj text čtu, jen zírám. Všechny přívlastky týkající se Moravy jsou z něj odstraněny. Janáček, zakladatel Klubu moravských skladatelů (dosud existuje), jeho dlouholetý člen a předseda, není skladatelem moravským, ale … ne, ani slovanský ne, když už nesmí být moravský, … ale zase pouze český. Jaký paradox! Pořád všechno sklouzává do té České kotliny, i když to tam nepatří ani kulturně (např. ministr školství a osvěty akademik Zdeněk Nejedlý, opera pražského Národního divadlo v čele s Karlem Kovařovicem, pražské hudební časopisy i noviny se od Janáčka distancovali a nazývali ho primitivem a moravským separatistou) ani geograficky (Hukvaldy a Brno nejsou Čechy) ani historicky (Morava byla za Janáčka plnohodnotnou svébytnou zemí)!

Nu a památný Velehrad, k němuž vzhlížel Janáček s pokorou a nesmírnou úctou a jenž má k té Glagolské mši tematicky velmi blízko, ten už také není nejvýznamnějším moravským poutním místem, ale místem „setkávání lidí dobré vůle“, to je beránků, kteří jsou svolní ve všem se podřídit tomu, co nadiktuje Praha. Dobrá vůle je krásná lidská vlastnost, ale ze mne se už začíná pomalu vytrácet. Co tu vlastně v té naší krásné Moravě, v té zemi, v níž spočívají ostatky našich dědů, otců a matek, našich velkomoravských prapředků, co tu je dnes ještě moravského? Dokonce i kosti našich dávných moravských velmožů leží kdesi v kartonech Národního muzea v Praze. Opět v Praze, kde jinde než uprostřed té bobtnající České kotliny! A namísto nich jsou nám v jejich otevřených hrobech v zastřešeném chrámu v Mikulčicích lživě předkládány k nahlížení kosti bůhví koho a bůhví odkud. Navzdory tomu, že v Ústavě stojí, že vedle Čech existují v tomto státě také Morava se Slezskem, nám Moravanům tu pomalu nezbývá už nic, všechno přechází do Čech, všechno je počešťováno, všechno je české, i moravské národní písně už jsou české, všechno nám ty nenasytné Čechy berou.

Ale všechno přece jen ne. Stále nám zůstává naše moravské vlastenectví, naše moravské zemské a národnostní cítění. A to z nás nikdo nevydupe. I když i ze školních vysvědčení, z korespondence ministrů a ministerských úředníků, ba i z dopisů samotného prezidenta republiky na nás zírá zase jen ten český lev, Morava je v nás. V naší mysli a v našich srdcích. A zůstane tam tak dlouho, dokud se správa našich moravských věcí nevrátí do našich moravských rukou. Měli jsme tu už různé říše, různé totality a už se přes nás přelily různé pohromy, říše se rozpadly, jednotlivé totality zanikly a pohromy odezněly. Zaniknou a odezní i ty současné  . . .

_ _ _ _ _

Poznámka redakce: Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc., Moravan, vysokoškolský pedagog, byl poslancem Parlamentu České republiky právě v době, kdy se projednávala podoba a užití znaku České republiky. Zaznělo z více stran, že jen velký státní znak skutečně odpovídá jak ústavě, tak republice jako takové a že malý státní znak jen se lvem není vůbec zapotřebí. Byla to samozřejmě pravda, ale pravda, kterou naši „bratři“ Češi nechtějí slyšet. Ale neměli čím argumentovat, tak si alespoň něco vymysleli. Prý je nutné mít i malý státní znak jen se lvem, protože ten velký je tak složitý, že by se „prý“ nevešel na razítka. Pravda to nebyla, jsou státy s ještě složitějším státním znakem a na razítka se vejdou. Ať tak či tak, Češi si to prosadili. A nyní? Na těch razítkách by nám ten lev asi skutečně nevadil, i když ani tam nebyl nutný. Ale jak je vidíte i z článku doktora Kvapila, nezůstalo při tom. Věrolomné chování Čechů z Čech vůči Moravanům a obyvatelům Moravy obecně je, jak jsme se mnozí přesvědčili a přesvědčujeme stále, neměnným pravidlem !

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *