ÚVAHY O NÁRODNÍM STÁTĚ

Milan Trnka, 31. ledna 2017

 

Krátce po Vánocích mi zaslal dobrý přítel internetem sedmiminutovou videonahrávku desátého dílu Starých pověstí českých s názvem „O králi Svatoplukovi“. Celkem je těch dílů pravděpodobně osmnáct. Kdybych nevěděl, že zasilatel nahrávky je známý vtipálek, zřejmě by se mu podařilo zkazit mi dokonale novoroční svátky. O co ve zmíněném desátém dílu jde?

Děj je založen na tvrzení, že se naši předkové vždy radili při vážných rozhodnutích se svými pohanskými bůžky. Činil už tak praotec Čech když hledal cestu do Čech, činili tak i Přemyslovci Nezamysl, Mnata Vojen, Vnislav, Křesomysl i Neklan. Jenže v té době už sousedé v okolí našeho státu (na obrazovce se objeví obrysy současné České republiky) věřili v jediného Boha a Ježíše Krista. Proto český kníže Rostislav vyslal do byzantské říše posla, aby přivedl někoho, kdo seznámí Čechy s křesťanstvím. Nazpět kráčela skupina Cyrila a Metoděje. Přinesli písmo, už se nemuselo všechno pamatovat, protože se dalo hodně zapsat, ale pověsti vznikaly dál. Jako třeba ta o Svatoplukovi tenkrát na Velehradě: Svatopluk vjel do kostela na koni a Metoděj ho z kostela vyhodil. Celý naštvaný se pak Metoděj vydal za svým bratrem Cyrilem do Čech. Morava už slovo Boží poznala, teď toho bylo třeba v Čechách.(Za celých sedm minut nepadne ve videu slovo Morava, jen s jedinou výjimkou a to teď.) Svatopluk pak schytával jednu ránu osudu za druhou až se nakonec stal kajícím poustevníkem. Následuje poučení: chovejme se tak, abychom zkrátka byli všichni Češi jako hrom!

Natočeno podle knihy nakladatelství Librex „Obrázkové staré pověsti české podle A. Jiráska“. Ve společnosti QQ studio Ostrava s.r.o. v roce 2012 vyrobila Československá filmová společnost s.r.o. Scénář: Bohuslav Žárský a Vladimír Mráz, producent: Leoš Pohl.

Znova jsem si připomněl uvedené nehoráznosti v dílku Československé filmové společnosti při čtení odpovědi ombudsmana Českého rozhlasu, pana doktora Pokorného, jednomu z moravských aktivistů na dotaz, proč český rozhlas používá slovních spojení „české tradice“ nebo „česká kuchyně“, když je řeč o Moravě. Morava má také své nesporné tradice a kuchařské recepty. V žádném případě nechci s panem ombudsmanem polemizovat. Jádro jeho odpovědi uvedu jen proto, abych připomněl, jak se v současné České republice odůvodňuje používání přívlastku „české“ snad pro vše, co považujeme za naše – moravské:

„ ….. Adjektivum „český“….. vyjadřuje v zásadě vztah státoprávní, nikoli národnostní. V konkrétním případě se slovním spojením „česká kuchyně“ rozumí význam „typické jevy spjaté s přípravou a konzumací pokrmů v České republice“. Je to typologicky stejný jev, jako například název instituce Český rozhlas, Česká televize, České dráhy, nebo název jevu české baroko, česká hudba, čeští sportovci. V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …….. V jazykovém vyjádření je třeba brát zřetel k funkci sdělení, a ta zde není diferenciační (tedy v důsledku marginalizace moravské identity), nýbrž integrační (tedy souhrnné označení jevu s působností na území ztotožněném s názvem státu). ………“

Využíváním této zdánlivě logické poučky vznikají zajímavé hlavolamy. V odborných kruzích například existuje zcela běžně zažitý pojem „moravské baroko“. Pokud použiji v debatě výraz „české baroko“, jak má případný zahraniční účastník debaty rozpoznat,

zda jde skutečně o české baroko, nebo jde sice o baroko moravské, ale protože je Morava součástí České republiky, tak je to také české baroko. O nesmyslech, často vyslovovaných komentátory či moderátory pořadů ve sdělovacích prostředcích, jako například „východočeské město Hodonín“ nemluvě.

Zdůvodňování používání značky „české“ pro všechno, co se týká místopisu, dějin, kultury, sportu, ekonomiky a všech dalších společenských oborů na Moravě právě z toho důvodu, že Morava patří v současnosti do státu, nazvaného Česká republika, je typickou součástí teorie národního státu. Myšlenka národního státu je vštěpována občanům už hodně dlouho, a málokdo si dnes uvědomí, že ji vystihují výrazy jako „národní“ banka, „národní“ dopravce, „národní“ mužstvo, „národní“ symboly, atd. Existují státy, jejichž území obývají výhradně příslušníci jediného národa? Státy jsou přece většinou vícenárodnostními útvary. Myšlenka jednotného národního státu vytváří příležitosti k neustálým napětím a nepokojům mezi národy, které daný stát obývají. Neboť označení státu jako „národního“ odkazuje zcela samozřejmě na většinový národ v daném státě.

Dovolím si ocitovat několik úryvků z díla „Quaestio disputata de natione et statu civili“ od P. J. Woronieckiho (vyšlo 1926):

(Začátek citací.)

Kdyby bylo lépe, aby se stát skládal z jednoho národa, pak by snahy státní moci o postupné převedení všech poddaných k jedné národnosti byly zcela právoplatné. To by však otevřelo cestu pronásledování slabších národů národy silnějšími a k takzvanému odnárodňování. Pokud by teorie národního státu byla přijata, jednotlivé národy, žijící dosud vedle sebe a spolu v jednom státě, by měly právo domáhat se samosprávy, a to až k založení nezávislého státu. Měly by rovněž právo připojit k sobě ty části svého národa, které přebývají v jiných místech: to vše by usnadnilo cestu iredentismu, myšlence v nejvyšší míře ohrožující zachování pokoje mezi státy. Kromě toho, kdyby byla do života uvedena myšlenka národního státu, otevírá se tím cesta k neustálým konfliktům: vláda násilí nikdy neutichne a nikdy nenastane naprostý pokoj mezi národy. Nikdy nebude možné dosáhnout shody zejména v těch oblastech, kde žije více národů pospolu smíšených. ……..

……… Státu nelze upřít právo usilovat, pomocí mírných prostředků, o sjednocení obyčejů jemu poddaných občanů a vytvoření z nich jednoho národa, pokud jsou prostředky k tomu použité skutečně mírné. Takový proces není možné dokončit v krátké době, ale vyžaduje delší čas, někdy dokonce řady století, aby byl úspěšný. Jestliže se příliš urychluje, vystavují se tím velkému nebezpečí nejen mravy jednotlivců, ale i jednota státu. Když je totiž člověk nucen, aby změnil mravy, hrozí, že nakonec bude bez mravů: opouští rodné obyčeje, avšak není schopen přijmout nové a zůstává bez jakýchkoliv životních zásad. Doba, ve které národ začíná měnit své národní obyčeje a začíná se připodobňovat jinému národu, je velmi nebezpečná pro společnost celého státu. To samé lze pozorovat na pomezí dvou národů: lidé nevědí, k jakému mají patřit, zřídka vykazují pevné mravní zásady, a proto jsou v obou národech špatně hodnoceni. ……..

…….. Národu nelze odepřít právo na směřování k autonomii, a dokonce k plné nezávislosti, a to tím více, čím má starobylejší a hlouběji zakořeněnou národní kulturu. Každému totiž přísluší právo bránit vlastní mravní život. Jsou – li tedy národní obyčeje potírány a ničeny státem, národ má právo usilovat o to, aby se od takového státu osvobodil. Má to činit při dodržení nutné obrany a podle zásad rozumnosti, dbaje o to, aby neupadl do ještě větších neštěstí. V takovém případě se občané státu nemohou vyhýbat hlavním povinnostem vůči státu, k jejichž plnění jsou zavázáni, pokud tomuto státu podléhají.

( Konec citací.)

Stará pověst česká o Svatoplukovi podle Československé filmové společnosti je typickým příkladem používaných metod k čechizaci Moravy – nesmysly o původu Přemyslovců a vymyšlená jména údajných českých knížat jsou vydávány za dávný počátek českých dějin. A punc věrohodnosti se dodá pomocí zařazení skutečných postav ze starších dějin sousední země prostou záměnou přívlastku „moravský“ za přívlastek „český“. Výsledná slátanina je jednoduchá na pochopení i těm méně přemýšlivým žáčkům. Proto se líbí, má úspěch a podle známého výroku pana doktora Goebelse se po stém zopakování stává pravdou. Budovatelé národního státu mohou být spokojení. Tvůrci videoklipu zřejmě také, vždyť úkol splnili a svoji odměnu dostali. Mravní stránka činu je příliš netrápí. Zvykli si! Vždyť kolik rodilých Moravanů je schopno prohlašovat, že jsou „Češi rodu moravského“. Kolik už bylo ke slyšení výroků „Moravanem jsem ve své rodině, ale jakmile překročím práh domu, jsem Čechem!“. Kolik rodáků z Moravy odešlo do hlavního města České republiky za vyšším výdělkem, za kariérním postupem, za pohodlnějšími životními podmínkami. Nic proti tomu – ale kolik z nich začalo po čase vyznávat svoje češství a zavrhovat moravanství. A kolik dalších Moravanů se nechává slyšet, že bychom neměli odmítat název státu Česko nebo Čechia, protože se takový název už vžil a jeho odmítáním bychom bratry Čechy jenom dráždili!

To vše je doprovodným jevem vlivu čechizace. Je to ústup z mravních zásad, je to projev postupného smiřování se se zdánlivě nevyhnutelným začlenění Moravanů do českého národa, je to vítězství doktríny o České republice jako národním státu jednotného českého národa. Český stát o takové vítězství bojuje mírnými prostředky a postupnými kroky už celé století.

Jak se zachováme, Moravané?

 

***

Poznámka redakce: Člověk by měl chuť se zasmát absurdnostem a lžím ombudsmana Českého rozhlasu, doktora Pokorného: „V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …“. Jsou tak hloupé a tak bije do očí, že dělají z černého bílé a naopak. Zasmáli bychom se – jen kdyby to nebylo pro nás Moravany tak smutné …

V citaci Woronieckiho se píše o mírném způsobu odnárodňování. Jak dalece je ale mírný způsob odnárodňování Moravanů? Když je to často svázáno i s materiálními záležitostmi? Když bylo zneužito čechizace Moravy k ukradení a ovládnutí celé země sousední majoritou? Když probíhá dlouhodobá hospodářská exploatace Moravy, kdy například celé velké zavedené hospodářské celky, vybudované na Moravě jejím obyvatelstvem, byly uměle převedeny do Čech, jako například výroba menších osobních automobilů Tatra? A to je z celé té mnohaleté exploatace Moravy jen kapka v moři …

Při čtení citace Woronieckiho si uvědomíme nejen otázku národnostní, ale i palčivou otázku současné masivní imigrace z oblastí kulturně zcela nekompatibilních s kulturou naší.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *