KDY KONEČNĚ ZRUŠÍME KRAJE ?

 Petr Michek, 25. října 2016

 

Nedávné volby do zastupitelstev krajů již tradičně mnoho voličů nepřilákaly a účast ve volbách v žádném kraji nepřekročila 40% oprávněných voličů. Nejvíce jich přišlo volit ve Zlínském kraji (38,50%) a nejméně v Ústeckém kraji (28,98%). Z uvedeného vyplývá, že většinu obyvatel volby do krajů nezajímají a tak neměli potřebu jít k volbám.

Z předvolební kampaně zmizela krajská témata a převažovala ta s celostátním či mezinárodním dopadem. Zato se objevila celá řada úvah, zdali jsou kraje potřebné či zbytečné. Ministr financí České republiky Andrej Babiš na rovinu řekl, že kdyby měl tu pravomoc, tak by kraje zrušil, neboť jsou semeništěm korupce!

Pozornost vzbudil speciál České televize věnovaný krajským volbám, do kterého byli pozváni lídři kandidátek ze všech krajů, ale v jejich vystoupeních nejčastěji zazněla slova – dotační tituly, jakoby kraje sloužily pouze k přerozdělování státních a evropských dotací. O samostatné politice krajů vůči občanům řeč nebyla, neboť ti ve své většině kraje nepotřebují, což dali najevo svou účastí – neúčastí ve volbách. Proto je dnes z mnoha stran slyšet: „Zrušme kraje. Jsou drahé a kromě politiků a žadatelů o dotace je nikdo nepotřebuje!“ Na nové kraje si lidé prakticky nezvykli, vnímají je jako novotvary a postrádají oprávněný zemský patriotismus, na který jsou občané v sousedním Dolním Rakousku, Tyrolsku nebo Bavorsku patřičně hrdí!

Vraťme se nyní kousek do minulosti a podívejme se co vše předcházelo dnešnímu stavu ve veřejné správě (státní správě i samosprávě) v České republice.

Po vzniku první Československé republiky v roce 1918 došlo ke zrušení zemského uspořádání a byly zavedeny tzv. „župy“, které se ujaly pouze na Slovensku. Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách jich mělo vzniknout 15, ale pro odpor široké veřejnosti se neujaly. Proto bylo v roce 1928 přistoupeno k opětovnému zřízení samosprávných zemí – Země české, Země moravskoslezské, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Nově vzniklé zemské sněmy – parlamenty, dostaly tehdy do vínku 33% podíl na vybraných daních, s kterými mohly hospodařit. V roce 1948, kdy bylo zemské uspořádání v ČSR zrušeno, tak země měly k dispozici už jen 13 % podíl a dnešní kraje hospodaří jen s 8 % podílem z rozpočtového určení daní.

Dnešní počet 14 krajů (s Prahou) je prakticky totožný s kraji, které vznikly v roce 1949. Tehdy byly zrušeny Zemské národní výbory a vzniklo 19 krajů a 364 Okresních národních výborů. Reforma územní samosprávy v ČSR v roce 1960 snížila počet krajů na 10 plus Praha. V Čechách vzniklo 5 krajů plus Praha, na Moravě a ve Slezsku 2 kraje a na Slovensku vznikly 3 kraje. Počet okresů se v Československu snížil na 108, z toho 14 okresů bylo v Jihomoravském kraji a 10 okresů vzniklo v Severomoravském kraji.

Po tzv. „sametové revoluci“ byly v roce 1990 zrušeny Krajské národní výbory a výkon státní správy  byl plně přenesen na okresy, kterých v České republice bylo k 1. 1. 1996 (byl zřízen okres Jeseník) celkem 76. Původní kraje nezanikly a jako územní jednotky existují dodnes. Česká republika tak má dvě soustavy krajů.

Po nějaké době došlo opět ke změně názoru na územní uspořádání státu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (krajů) a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, který stanovil názvy nových krajů a jejich vymezení výčtem okresů. Nové kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000  a samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly i první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. I s Prahou tak vzniklo 14 menších krajů, nevyvážených jak rozlohou, počtem obyvatel, tak i daňovou výtěžností. Následky tohoto rozhodnutí neseme dodnes.

Kraje jsou příliš drahým experimentem. V roce 2015 podle údajů ministerstva financí spotřebovaly téměř 9 miliard korun, přičemž na platy krajských zaměstnanců bylo potřeba cca 3,4 miliardy korun. Za roky 2011 – 2015 nás kraje stály cca 44 miliard korun.

Chceme-li být dobrými hospodáři ve svém státě, tak bychom se měli vrátit k osvědčenému zemskému uspořádání státu. Vzorem nám mohou být naši sousedi Rakousko a Německo, kde zemský princip správy státu je doveden téměř k dokonalosti. Jeden úředník veřejné správy zde připadá na 18 – 19 obyvatel. Zatímco Česká republika se chystá přijmout příští rok do státní správy  dalších cca 7500 nových úředníků!

Ideálním řešením by byl návrat k zemskému uspořádání našeho státu a k původním historickým zemským hranicím, které byly vedeny většinou po rozvodích. Nikdo zatím nezdůvodnil, proč Moravská Třebová, z které je to cca 60 km do Olomouce patří pod Pardubický kraj, když do Pardubic je to z ní cca 90 km !!! Kde je logika věci? Variant zemského uspořádání může být několik,  přitom všechny budou úspornější než náklady na 14 dosavadních krajů a na tzv. „regiony soudržnosti“, které byly vytvořeny z několika krajů, aby byly splněny podmínky pro čerpání dotací z Evropské unie.

Varianta A. Tři země – Země česká, Země Moravskoslezská a Metropolitní region Praha (včetně dnešního Středočeského kraje, který je spádovou oblastí Prahy).

Varianta B. Čtyři země – Země česká, Země moravská, Země moravskoslezská a Metropolitní region Praha (viz. výše).

Varianta C. Pět zemí – Země Pražská, Země západočeská, Země východočeská, Země moravská a Země moravskoslezská se sídly v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Ostravě a v Brně.

Zrušení krajů se věnovali i ve 40. čísle Týdeníku Ekonom, který vyšel dne 6. 10. 2016. Redaktor se zde dotazoval stávajících i bývalých politiků na jejich názory ohledně smyslu krajů. Zajímavý názor zde zazněl od stávajícího senátora za ODS a primátora Teplic Jaroslava Kubery, který řekl: „Kraje nikdy neměly vzniknout, jsou největší chybou po roce 1989!“ „Jako primátor Teplic opravdu Ústecký kraj k ničemu nepotřebuji“, dodává a volá po obnovení zrušených okresů. „Kraje ve svém celku představují tak silné mocenské centrum, že se jich obává i vláda“, tvrdí senátor. Navrhuje odebrat státní správu z pověřených obcí, které jsou jí zavaleny a obnovit 76 okresů, které  se podle něj v minulosti osvědčily.

Bývalý premiér české vlády Petr Pithart konstatuje, že jeho vláda uvažovala o obnově zemského uspořádání České republiky, ale pravicové strany (ODS, ODA a KDU-ČSL) v rámci pragocentrismu tomu zabránily, aby náhodou obyvatelé Moravy a Slezska nechtěli následovat Slovensko !?! Petr Pithart je přesvědčen, že podobné obavy nebyly na místě. Omylem je podle Petra Pitharta i sloučení samosprávy a státní správy, což tenkráte souviselo se zrušením okresů a zavedením sítě pověřených obcí.

Na závěr mi dovolte citaci z Chrudimských novin, kde Jan Halama ve svém příspěvku – K čemu kraje?, říká:  „Je jasné, že reforma krajů z roku 2000 je nepovedený paskvil, na který jsme všichni doplatili. Místo aby stát za peníze z Bruselu stavěl dálnice, opravoval silnice, budoval vysokorychlostní železnici, plavební kanály, obchvaty měst, nová vlaková nádraží a další infrastrukturu, tak ponechal politiky v krajích s nástroji ROP a za dotace z Bruselu stavět cyklostezky, parkoviště, penziony, akvaparky, rozhledny, muzea, památníky a podobné nesmysly“.

Řešení se nabízí samo – zrušit kraje a regiony soudržnosti a obnovit samosprávné země s vlastními zemskými sněmy. Pověřeným obcím odebrat agendu státní správy a přenést ji na obnovené okresy, které se v naprosté většině osvědčily. Nově zřízeným samosprávným zemím zvýšit rozhodovací kompetence, umožnit daňovou samostatnost a regionální rozvoj ve všech oblastech, včetně možnosti čerpání dotací přímo z Bruselu, tak jako je tomu ve spolkových zemích v Německu.

A úspory by se brzy dostavily. Otázkou je, kdo z dnešních vrcholných politiků se k tomuto kroku odváží a začne jej prosazovat. Pro začátek by stačilo zadat vypracování srovnávací studie, zda jsou úspornější kraje či navrhované země.

 

/redakce Hlasu Moravy: Variantu C uváděnou v článku považujeme za skrytou variantu krajského zřízení, kde je pro označení kraje použito slovo země. O skutečné „země“, historicky země-státy, které měly vždy určitou míru státní suverenity, byť rozdílnou v různých dobách a v různých soustátích v rámci kterých existovaly, se v žádném případě nejedná ! Považujeme tuto variantu za další pokus o technokratické řešení /sociální inženýrství/, které vnáší nepřirozené prvky do přirozeně vzniklých funkčních systémů v lidských společenstvích a způsobily mnoho zla./

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *