NA OSOBNOST MORAVY 2021 BYL NOMINOVÁN JIŘÍ PERNES

Vážené Moravanky, vážení Moravané,

pro nás členy organizačního týmu ze spolku Moravská národní obec je velkou ctí, že naši nabídku k nominaci v anketě Osobnost Moravy 2021 přijal významný a uznávaný moravský historik, vysokoškolský pedagog, politik, rodák ze západomoravského města Svitavy, pan doc. PhDr. JIŘÍ PERNES, Ph.D.

Mezi lety 1966 až 1972 vystudoval obor český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě tehdejší University Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Zde také absolvoval postgraduální studium muzeologie. Díky tomu získal akademický titul Dr. (dnes Ph.D.). Jiří Pernes se v roce 2008 habilitoval na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Stal se tak docentem historie se zaměřením především na československé dějiny.

Již od roku 1977 pracoval postupně v několika muzeích. Například v muzeu ve Slavkově u Brna, kde dokonce vykonával funkci ředitele. Mezi lety 1990 až 1992 byl ředitelem jedné z nejprestižnějších muzejních institucí u nás, a to Moravského zemského muzea v Brně. V roce 1994 zahájil své působení v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. A v letech 2003 až 2017 byl doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. vedoucím brněnské pobočky. Současně působil coby externí pedagog na Masarykově univerzitě a mimo jiné také na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

V letech 2008 až 2010 zastával doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru roku 2010 byl dokonce na krátkou dobu zvolen ředitelem této instituce. Za nejasných okolností však byl už 13. května toho roku z funkce ředitele odvolán.

Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. se jako historik odborně zaměřuje na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Středem jeho zájmu je například pozdní období existence habsburské monarchie a osobnosti z řad této vládnoucí dynastie. Z oblasti soudobých dějin je to především Československo 50. a 60. let a s tím spojené dějiny jeho politických elit. Předmětem jeho zájmu se staly také dějiny československého exilu po roce 1948. Jiří Pernes byl častým hostem či odborným poradcem při tvorbě dokumentárních pořadů. Známým se stal také díky velkému množství přehledových a popularizačních prací a v neposlední řadě také díky své publikační a spisovatelské činnosti.

Vážení příznivci, mnoho z nás moravských patriotů má na čestném místě své knihovničky některou z publikací pana docenta Jiřího Pernese. Rád bych zmínil především dvě, které se nejvíce vztahují přímo k moravanství, Moravě a jejímu historickému vývoji. Tou první je kniha Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství (Brno 1996), která dle mého názoru přímo ovlivnila myšlení mnoha z nás Moravanů při utváření své vlastní identity. Druhou je publikace Moravští zemští prezidenti vydanou Moravským zemským muzeem v roce 2016. Autor Jiří Pernes zde čtenářům předkládá čtivou formou nejen soupis těchto zemských prezidentů a předsedů Zemského výboru Země moravskoslezské, ale také jejich životní dráhy a osudy.

Pan doc. PhDr. Jiří Pernes se hrdě hlásí ke své moravské národnosti a svou dlouholetou činností se vždy zasazoval za emancipaci Moravy jako svébytné a plně samosprávné země. Nejen pro tuto skutečnost si pan docent naši nominaci plně zaslouží. Přátelé, věřím, že mnoho z vás tohoto významného Moravana podpoří také v samotné hlasovací anketě, která bude otevřena už 27. června od 12:00 hodin. Děkujeme.

Za koordinační tým iniciativy „Osobnost Moravy“ Stanislav Blažek.



MORAVSKÁ UNIVERZITA V USA

O vysoké škole Moravian College jsme už v Hlasu Moravy psali. Upozornil nás na ni Moravan žijící trvale v USA, Petr Jančík.

Vysokou školu založili v roce 1742 moravští bratří, jinak také moravská církev. Tato šestá nejstarší vysoká škola v USA, přijímající každoročně přes 1700 studentů, se rozrostla natolik, že mohla požádat o udělení statusu university. Ten obdržela s platností od letošního 1. července.

Pramen: Zprávy z Moravy (článek v tomto časopise je obsáhlý, ale ZzM si nepřejí přebírání, proto Hlas Moravy z článku zveřejnil jen základní informace)



MONGOLOVÉ A BLAHOŘEČENÍ KNÍŽETE JINDŘICHA II.

Milan Trnka, 8. července 2021

Katolický tisk oznámil zahájení procesu blahořečení (beatifikační proces) knížete Jindřicha II. Pobožného. Stalo se tak v neděli 6. června 2021 v polské Lehnici. Událost se dotýká naší Moravy nejméně ze dvou důvodů: Jindřich II. byl synem svaté Hedviky Slezské, patronky Slezska. Na území moravského Slezska je zřízena římskokatolickou církví ostravsko – opavská diecéze. Druhým důvodem je připomenutí působení mongolských nájezdníků na Moravě v letech 1241 a 1242.

Beatifikační proces byl veřejně vyhlášen při nedělní Mši svaté v bazilice v Legnickém Poli, tedy na místě, kde se 9. dubna roku 1241 odehrála bitva mezi Slezany a Mongoly, která skončila katastrofální porážkou křesťanských vojsk.

Kníže Jindřich II. se narodil v roce 1196 jako syn Jindřicha I. Bradatého z rodu Piastovců a Hedviky Slezské. Po otcově smrti se stal roku 1238 panovníkem ve Vratislavském a Krakovském knížectví, před tímto rokem však už vládl samostatně ve Velkopolském knížectví. Podobně jako jeho otec usiloval o sjednocení rozdrobených území v dnešním Polsku do jednoho celku. Na rozdíl od svého otce však měl více diplomatického nadání a získal respekt i podporu ke svému úsilí u ostatních knížat.

Přízvisko “Pobožný” získal podporou chudiny, podporou tzv. žebravých řádů (minorité, dominikáni), zakládáním klášterů a špitálů. Na tuto činnost měla jistě velký vliv jeho matka, ale rovněž manželka Anna Přemyslovna (dcera Přemysla Otakara I., krále Čech a markrabího Moravy), se kterou byl ženat pravděpodobně od roku 1216.

Na přelomu dvanáctého a třináctého století se z východoasijských stepí dala do pohybu na tehdejší dobu nevídaně početná síla kočovných Mongolů (u nás známých spíše pod názvem Tataři). Z původních sídel v prostoru bajkalského jezera rozšířili Mongolové svoje panství pod vedením vládce Džingischána do Číny a do jižního Ruska. Předpokládá se, že impulsem k tomu bylo dlohotrvající sucho, které kočovníky donutilo hledat nové pastviny. Roku 1224 byla poražena spojená vojska ruských knížat na řece Kalce a na jihovýchodní Rusi vytvořen mongolský státní útvar pod názvem “Zlatá horda”. Roku 1240 obsadili Mongolové Kijev a postupovali dále na západ. Tady už nešlo o hledání pastvin. Jejich postup Evropou se změnil v bezohledné a pustošivé kořistění a ničení.

Mongolové postupovali rychle. Jejich výhodou byla lehká jízda, vysoká morálka bojovníků a velmi dobrý výcvik. Literatura uvádí velmi rozdílné údaje o síle mongolských sil – ty nejextrémnější uvádějí půlmilionovou armádu. Skutečnost byla jiná – velitel Mongolů Batú měl k dispozici pravděpodobně asi 70 tisíc mužů. Záminku k útoku směrem na západ našli Mongolové v události z dob obsazování Ruska. Tehdy rovněž kočovný národ Kumánů požádal o ochranu uherského krále Bélu IV. s příslibem, že celý jejich národ bude konvertovat ke křesťanství. A Béla IV. vyhověl. Batú vyzval uherského krále k vypovězení spojenectví s Kumány. A král to v prosinci roku 1240 odmítl.

Do Uher postupovalo během zimy a jara padesátitisícové vojsko Mongolů. Z Uher mělo postupovat dál na západ na Moravu a na jih do Rakous. Dvacet tisíc bojovníků pak směřovalo do Polska. 3. března 1241 padl Krakov. Před tím porazili Mongolové postupně tři narychlo zformované dílčí armády křesťanů. Vojenská situace v Evropě byla stejná jako za předchozího muslimského vpádu na Iberský poloostrov nebo později na Byzanc a do střední Evropy. Vládcové ve střední a západní Evropě se soustředili na občanskou válku v Německu, na boje mezi přívrženci papeže a císaře Svaté říše římské, na válečné konflikty mezi sebou. Osud východní Evropy jim příliš na srdci neležel.

Jindřich II. však považoval obranu svých zemí za obranu celého křesťanství. Na zajištění obrany neměl příliš času. Po pádu Krakova měl k dispozici maximálně 8 000 mužů, převážně bojovníků z Malopolska, Horního a Dolního Slezska, rytířských řádů johanitů, templářů a řádu křížových německých rytířů, posil z Bavorska. Zmiňovaní jsou také vojenské oddíly z Moravy a horníci ze Zlatých Hor. Zhruba dva tisíce bojovníků patřily ke kvalitní těžké rytířské jízdě, zbytek tvořila pěchota. Proti těmto osmi tisícům křesťanů stálo 9. dubna 1241 u města Lehnice mongolské vojsko o síle jednoho tumenu, což představovalo deset tisíc mužů. Jejich složení bylo: těžká i lehká jízda a lučišníci. Zhruba dva dny rychlého pochodu k Lehnici zbývalo armádě Jindřichova švagra – krále Čech Václava I., aby posílila Jindřichovy síly.

Mongolové měli velmi vyvinutou výzvědnou službu – velitel Batú byl o blížících se posilách protivníka dobře informován a napadl křesťany dříve, než mohlo dojít k jejich spojení. Úvahy, že se Jindřich II. dopustil taktické chyby a sám Tatary napadl nejsou na místě. Mongolové použili při střetu osvědčenou taktiku: jejich těžká jízda předstírala v začátku bitvy ústup a vylákala těžkou jízdu křesťanů od pěchoty. Svou lehkou jízdou pak na těžkooděnce zaútočili Tataři do nechráněného boku. Současně se do té doby na oko prchající vlastní těžká jízda obrátila čelem k rytířům. Šípy Mongolů nemířily na rytíře samotné, ale na jejich koně. Opěšalé rytíře pak bylo snadné bez většího odporu dobíjet. Bitva skončila pro křesťany naprostou katastrofou. Na bojišti bojovali do posledního muže pouze templáři. Ostatní bojovníci se dali na zmatený útěk. Padl nejen Jindřich Pobožný ale výkvět celé slezské aristokracie. Knížeti Jindřichovi byla uříznuta hlava a putovala následně jako válečná trofej do Uher.

Po vítězné lehnické bitvě se obrátila mongolská armáda na Moravu. Čechy byly totiž poměrně dobře chráněny na cestách přes Kladsko horskými záseky. Slezsko a Morava však zůstaly nechráněné. Mongolská armáda po bitvě s Uhry krále Bély potřebovala posily k dalšímu postupu. Průchod Tatarů Moravou trval zhruba čtrnáct dnů. Zpustošeny byly oblasti v nížinách – opevněná města, hrady a horské oblasti Mongolové ve spěchu minuli. Popis jejich průchodu Moravou máme zaznamenán analistou z Kolína nad Rýnem.

11. dubna 1241 porazili Mongolové na řece Slané uherskou armádu a soustředili se na další postup směrem k Jaderskému moři (kam se skutečně probili a zpustošili řadu přístavních měst). Z východu postupovaly na západ jejich další posily. Situace začala být pro Evropu kritická. Západní Evropu zachvátil strach. Kočovný národ, nevytvářející žádné trvalejší hodnoty, zaměřený čistě na kořistnictví, by srazil Evropu s její kulturou, hospodářstvím a civilizací o stovku let zpět. To si konečně začali uvědomovat i představitelé západoevropských mocností. Společnou obranu křesťanství začal organizovat francouzský král Ludvík IX., německá knížata začala shromažďovat prostředky na podporu křížové výpravy proti Mongolům.

11. prosince 1241 umírá velký chán Ogodaj, Džingischánův syn. Do Karakorumu v Mongolsku je svoláno velké shromáždění princů z Džingischánovy krve, kteří měli zvolit nového velkého chána. Batú, jako jeden z princů, nemohl na shromáždění chybět (za velkého chána byl ostatně zvolen jeho syn). Vojenské akce ve východní a střední Evropě se zastavily. Po čase se Mongolové sami začali stahovat na východ.

Český král Václav I. byl částí historiků obviněn z podílu na zpustošení Moravy nájezdníky, protože se nepokusil po bitvě u Lehnice Moravu bránit. Jinými historiky byl však označen za zachránce křesťanské Evropy, protože ubránil Čechy a postavil se Mongolům útočícím z Uher na Vídeň.

Zdroje:

doo.cz

Jan Škvrňák, Bitva u Lehnice

Vlastivěda moravská



19. KRAKOVSKÉ PORADY (Devatenáctá část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

 

Vedle ruské otázky se stává narovnání vztahů mezi ČSR a Polskem pro NR takřka prvořadou záležitostí, jejíž význam den ode dne roste. Žádný z delegátů, zúčastněných na konferenci, nepochybuje, že hrozící expanze bolševismu, která se projevila už i v Maďarsku, by mohla být přímo odvislá od pokračujících rozporů mezi oběma slovanskými nástupnickými státy. Proto s pochopitelným spěchem pobízí NR obě strany k dalšímu jednání.

Na závěr července byla svolána do Krakova porada na úrovni národních výborů, respektive Rady Narodowé, k nimž vyslala ministerstva zahraničí své pověřené zástupce. Beneš zmocnil vyjednáváním Bohuslava Štěpánka a Karla Lochera, za polskou stranu se jednání zúčastnili náměstek ministra zahraničí Skrzynski a poslanec ze slezské oblasti Dazcynski. Českoslovenští zástupci byli vybaveni Benešovými instrukcemi uzavřít kompromisní řešení a v krajním případě se smířit s vyhlídkou, že Těšínsko zůstane natrvalo rozdělené. Rozhodně však neslevit ze dvou základních pořadavků na průjezdní dráhu a na karvinský uhelný revír.

Otázka uhelné pánve se stala na rozdíl od předchozích vyjednávání znovu o poznání svízelnější. Z výsledků pařížské konference bylo stále patrnější, že podstatná část Horního Slezska zůstane i nadále součástí Německa, v čemž se zjevně odrážela snaha kompenzovat německou nelibost nad přiznáním přístupu k moři pro Polsko. Podle předběžných zpráv mělo Polsko obdržet jen nepatrnou část na uhlí bohaté oblasti, jejíž výtěžnost nebude s to uspokojit poptávku domácího hospodářství. Delegát Dazcynski proto použil týchž argumentů, jaké vznášeli českoslovenští zmocněnci, a z jeho výroků jednoznačně vyplynulo, že i pro Polsko nabyla karvinská pánev na významu tak, že se stala takřka životně důležitou a bylo zřejmé, že Poláci ve sporu neustoupí ani o jediný důl. Jejich mluvčí se neustále vraceli k otázce nedávno navrženého plebiscitu, který by se uspořádal na celém Těšínsku, a na základě jeho výsledků by se posléze rozhodlo o rozdělení mezi oba státy.

O té možnosti se v Praze už mnoho diskutovalo a dospělo se k přesvědčení, že by to byl výhodný trumf v polských rukou, jak ve vší tichosti sprovodit problém ze světa. S přihlédnutím k náladám, jaké se tam rozmáhaly, se dalo stěží pochybovat, že by se většina obyvatel nevyslovila pro připojení k Polsku. Zastrašování Čechů, Němců i Šlonzáků, jakož i nacionalistické štvaní bylo na denním programu. Bojovně laděné komentáře v místním tisku horlivě podporovaly i varšavské listy. Poslanci Sejmu se stávali ideovými mluvčími práv Poláků ve Slezsku a za takové se sami nejednou označovali. Čelní politikové se náruživě zapojovali do halasné kampaně.

Štěpánek s Locherem proto přistoupili k minimalizačnímu návrhu v souladu s Benešovou instrukcí, k návratu k úmluvě z 5. listopadu 1918 o hranici na řece Olši, která by podle jejich úvahy mohla být přijatelná pro obě strany. Avšak Poláci tentokrát nechtěli slevit ze svého požadavku na část karvinského revíru. Dokonce nárokovali plnou polovinu z celkového počtu šestatřiceti dolů, a tak způsobili, že další jednání uvízla na mrtvém bodě.

V následujících dnech byli vyrozuměni polští zástupci u mírové konference v Paříži o vytrvalé neochotě Československa uzavřít byť jen trochu přijatelný kompromis, a návrh na uspořádání plebiscitu se tak rázem dostal až k NR.

Také Beneš byl přinucen se rychle vypořádat s novou situací, která vyvstala po neúspěšných jednáních v Krakově. Po poradě s Kramářem se shodli v názoru, že v případě nevyhnutelnosti, narazí-li na neústupnost Dohody, si nechají plebiscit vnutit. Beneš nebyl tak pesimistický při posuzování dalších vyhlídek oproti jiným československým představitelům, neboť byl předem seznámen se skrytou touhou obyvatel Těšínska a nedal se přesvědčit vnějším dojmem. Šovinismus v mnohých projevech pokládal za okázalá gesta lidí, kteří jsou zastrašeni pseudo vlasteneckou demagogií, ale ve skutečnosti spoléhají na hospodářské výhody, které by jim vyneslo připojení k ČSR. Své důvody opřel o výzkum postoje etnických Němců a Židů, kteří tam ve skladbě obyvatelstva představovali ne zrovna pominutelnou menšinu. Za stávající situace to mohl pokládat za nanejvýš významný aspekt. Počátkem srpna povolává NR znovu Beneše a Paderewského, vyslovuje nespokojenost s průtahy a vyčítá jim vzájemnou neochotu případ smírně vyřešit. Clémenceau propouští premiéra a ministra s tím, že NR po konzultaci s dalšími znalci poměrů rozhodne v nejbližších dnech o osudu sporného území. Není zcela jisté, zda už 7. srpna, kdy Beneš s Paderewským stanuli před NR, neprobíhal mezi velmocenskými zástupci názorový rozkol, pokud se týkalo rozdělení Těšínska, který mohl mít původ už v návrhu Polska uspořádat plebiscit. Skutečností zůstává, že trpělivost velmocí byla rozmíškou nástupnických států krutě zkoušená a jejich představitelé hleděli se co nejdříve s problémem vypořádat, neboť bylo načase přistoupit k formování východoevropské koalice, namířené proti hrozbě bolševické anarchie, otřásající stále více Ruskem a infiltrující se do okolních zemí. Bylo očividné, že oba čerstvě znepřátelené státy, ČSR a Polsko, by v této zamýšlené koalici měly mít stěžejní význam. Nebylo proto divu, že nejschůdnější řešení spatřovali státníci USA, Velké Británie a Itálie v plebiscitu, čímž vlastně nepřímo vyjádřili podporu polské myšlence. Jediná Francie nadále podporovala prostřednictvím předsedy NR Clémenceaua zájmy ČSR a přiznávala mu nárok na historické hranice.

Clémenceau stejně jako Masaryk nevěřil na vnitřní stabilitu a vojenskou spolehlivost Polska a obával se bolševické revoluce i v samotné Varšavě. Analogii poměrů si odvodil od Maďarska, které až do počátku roku pokládal za spolehlivější než Polsko. Byl přesvědčen, že rozsáhlý a výkonný průmysl v Čechách a na Moravě, dostatečně zásobovaný uhlím, vytvoří ty nejlepší předpoklady pro plnou zaměstnanost, a tím eliminuje jakékoli podmínky pro nespokojenost mezi dělnictvem a nejširšími vrstvami obyvatelstva vůbec. S vyloučením sociálního napětí považoval Československo za naprosto spolehlivého partnera. Mínění zakládal na poznatcích, získaných jak prostřednictvím Grénardovy komise, tak i zmocněnců známých francouzských firem, kteří vytrvale sondovali podmínky pro výhodné kapitálové investice v hutní a montánní oblasti Slezska.

Těšínský případ se znovu octl na pořadu jednání NR v srpnu a pro rozdílná stanoviska mezi delegáty se nedospělo k dohodě ještě počátkem září. Avšak prozíravý Beneš očekává, že většina, stojící proti Clémanceauovi, dřív či později návrh na plebiscit prosadí, proto se na tu variantu snaží připravit vládu i domácí veřejnost.



MORAVSKÁ VLAJKA 2021

Bohumila Jandourková 6. července 2021

 

Iniciativa Moravské národní obce „Za vyvěšování moravské vlajky“, už tradiční, letos opět bodovala. Tedy opět postoupila dál a opět korunovala své úsilí navýšením počtu místních úřadů na Moravě, které  vyvěšují moravskou vlajky alespoň na svátek moravských věrozvěstů. Tato iniciativa není ovšem uzavřena územně ani časově a není zaměřena jen na místní úřady. Ty jsou ovšem základ. Na tento velký svátek Moravy jsou vyvěšovány moravské vlajky i mimo Moravu a to nejen v nejbližším Slezsku, ale i v Čechách a dokonce mnohé i v cizině a to i vzdálené. A zdaleka ji nevyvěšují jen obecní úřady, ale i některé organizace, nebo farnosti či jednotlivci. Tím časovým „neuzavřením“ jsem měla na mysli, že jsou i obecní úřady a to tentokrát především na Moravě, které mají moravskou vlajku vyvěšenou celoročně. Potom jsou i takové, které ji vyvěšují při příležitosti j jiných moravských svátků a významných dnů.

Letos vyvěsilo moravskou vlajku na největší moravský svátek, tedy na Den moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863) 5.7.2021, 1.582 obecních úřadů. Jsou to úřady od velkých měst po nejmenší obce, které si ještě troufly na vlastní správu. Když uvážíme, že na Moravě je celkem asi 1.900 úřadů místní samosprávy, zbývá pouhých 318 nezapojených obcí. A trend? Ten je nepřehlédnutelně ve prospěch iniciativy a počet do ní nezapojených obcí bude už příští rok bude opět výrazně nižší!

/číselné údaje převzaty z moravskypatriot.eu/



ČESKÁ STÁTNOST MÁ KOŘENY V TÉ VELKOMORAVSKÉ

Vážené dámy a pánové, milí přátelé,

dnes je oficiálně svátek Cyrila a Metoděje. Má připomínat příchod obou učenců na Velkou Moravu. Nám určitě nebude vadit, že nepřišli v červenci, ale na jaře, zřejmě někdy počátkem března. Také nevadí, že Cyril nebyl Cyril, ale Konstantin, a že Češi a Moravané říkali do poloviny 19. století Konstantinovi Crha a Metodějovi Strachota. To důležité je, co symbolizují. Symbolizují slovanskou emancipaci a boj se západní Evropou o naši národní kulturní a politickou suverenitu.

Druhý velkomoravský kníže Rostislav potřeboval získat protiváhu vůči Východofranské říši, která se snažila ovládnout Velkou Moravu. Po roce 850 se kníže Rostislav začal stavět na odpor východofranskému králi Ludvíku Němci, krom jiného vyhnal z Moravy východofranské (latinské) kněze a poskytoval azyl Ludvíkovým odpůrcům.

V roce 855 se Ludvík Němec pokusil zlomit Rostislavovu projevovanou nezávislost vojensky a vpadl na Velkou Moravu. Jeho vojska došly až k Rostislavově hlavní pevnosti, kde Moravané franská vojska porazili a Rostislav pronásledoval východofranské vojáky až za hraniční řeku Dunaj a vyplenil východofranské území na druhém břehu. Žádost byzantskému císaři o příchod učitelů a šiřitelů křesťanství se měla stát dalším krokem na cestě k emancipaci Velkomoravské říše, neboť měla vést k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem.

Jak vidno, naši dva věrozvěsti nepřinášeli křesťanskou víru. Tu zde už dávno šířili kněží dokonce až z Irska, ale měli pomoci dosáhnout pro Velkou Moravu naprostou svrchovanost. Moudrý kníže Rostislav věděl, jak je důležité mít pod kontrolou šíření hlavní státní ideologie, či přesněji, jak důležité je, aby mu v zemi nešířili svoji ideologii lidé placení Západem. Pokud vám boj o svrchovanost a propaganda připomene dnešek, nemýlíte se. Ano, přes tisíc let se nemění prostředky boje ani jeho cíl. Ovládnout slovanská území.

Některá moravská města na den Cyrila a Metoděje vyvěšují moravskou vlajku. To je pěkný zvyk a má význam, protože příchod věrozvěstů posílil velkomoravskou svrchovanost, a když na Moravě vyvěšujeme i vlajky české, přimlouval bych se, aby i v Čechách na ten velkomoravský svátek vyvěsili také vlajku moravskou. Koneckonců česká státnost má kořeny v té velkomoravské a oba věrozvěsti pracovali pro oba národy, přesněji pro povznesení a prospěch všech Slovanů.

Zdroj: https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Okamura-SPD-Prostredky-boje-ani-jeho-cil-se-pres-tisic-let-nemeni-669675



III. ROČNÍK KONFERENCE MORAVA 1918

Milan Trnka, 4. července 2021

 

V sobotu 26. června 2021 se v odpoledních hodinách uskutečnil několikrát odložený termín třetího ročníku akademické konference „MORAVA 1918“. Konferenci pořádá Moravský kulatý stůl ve spolupráci s iniciativou Morava 1918. Dějištěm konference byl tradičně Dietrichsteinský palác v Brně, známý spíše pod názvem Moravské zemské muzeum.

Pořadatelé upustili od původního záměru pokračovat v akademických přednáškách na téma moravských symbolů. Vzhledem k poměrně masivní kampani před Sčítáním lidu 2021, kterou zahájila iniciativa Morava 1918 a ke které se postupně přidaly téměř všechny moravské občanské i politické iniciativy, a vzhledem k blížícím se parlamentním volbám v říjnu 2021, bylo rozhodnuto poskytnout prostor především moravským politickým uskupením k představení náhledů na spolupráci všech Moravanů jak ve zmíněných volbách, tak v budoucnu. Tomuto rozhodnutí předcházelo setkání delegací Politické strany Moravané (PSM), Moravského zemského hnutí (MZH) a přípravného výboru nové strany Morava 1918 v dubnu letošního roku, tak Výzva PSM ke spolupráci při parlamentních volbách.

Konference tak byla rozdělena na dva bloky – první byl vyhrazen politickým uskupením k představení stranických cílů a programů, druhý občanským iniciativám, které svou prací chtějí přispět ke spolupráci všech moravských iniciativ. Pořadatelé se omlouvají za poněkud málo důrazné vysvětlení popsaného záměru třetího ročníku konference. Někteří účastníci se totiž domnívali, že po konferenci bude slavnostně vyhlášena jednotná kandidátka všech tří politických stran do podzimních voleb.

V prvním bloku vystoupili postupně Jiří Novotný (iniciativa Morava 1918) s přednáškou „Kooperace v moravských politických uskupeních“, Ctirad Musil (předseda Politické strany Moravané) s příspěvkem „Obnovení moravské státnosti je možné jen s respektem k potřebám Moravanů“, dále Ondřej Hýsek s přednáškou „Moravské zemské hnutí – ideje a cíle“ a Milan Trnka (iniciativa Morava 1918) na téma „Moravský konzervatismus“.

V druhém bloku představil práci Moravského kulatého stolu Bohumil Brabec („Spolupráce u Moravského kulatého stolu“), Jaroslav Krábek (Moravská národní obec) s přednáškou „Vize pro prosperitu“ a Ondřej Mlejnek (Společnost pro Moravu a Slezsko) s příspěvkem „Společnost pro Moravu a Slezsko – historie, současnost a plány do budoucna“.

Plánovaná závěrečná přednáška zástupce Moravského národního kongresu pro omluvenou nepřítomnost lektora odpadla.

Každý příspěvek měl mít délku 20 až 25 minut. Jen výjimečně byla tato doba přednášejícími dodržena, některé z přednášek se protáhly na dvojnásobnou dobu. Pořadatelé ale projev lektorů nepřerušovali. Vždyť tolik zajímavých informací nelze nevyposlechnout. A to bez ohledu, zda s jejich obsahem souhlasíme nebo nesouhlasíme. A tak se čas, původně vymezený pro přednášky na čtyři hodiny protáhl na téměř šest hodin.

Součástí konference pak bylo malé občerstvení pro přednášející , pořadatele i pro ty z účastníků, kteří měli chuť a potřebu diskutovat.

Moravský kulatý stůl ve spolupráci s iniciativou Morava 1918 plánuje IV. ročník konference na začátek října letošního roku. Po zkušenostech s mnohdy zmatečnými opatřeními vlády České republiky ve zdravotnické oblasti však není možné zaručit, že se v pořadí čtvrtá konference uskuteční. Doufejme, že i za cenu nezbytných opatření ano!



31. SNĚM MORAVSKÉHO  KULATÉHO  STOLU

Milan Trnka, 4. června 2021
      V sobotu 26. června 2021 se uskutečnil v dopoledních hodinách 31. Sněm Moravského kulatého stolu. Předchozí 30. Sněm se konal v Žebětíně dne 7. prosince 2019. Během osmnácti měsíců se Rada Moravského kulatého stolu pokoušela uspořádat Sněm celkem třikrát (na jaře 2020, na podzim 2020 a na jaře 2021). Všechny předem avizované termíny musely být odvolány. Šíření nákazy s různými mutacemi coronavirového onemocnění vyústilo v rozhodnutí vládních orgánů České republiky, která lze hodnotit jako zdravotně – politická. A tato rozhodnutí konání jednání delegátů Sněmu MKS neumožňovala.
      31 Sněm MKS byl svolán do malé zasedací místnosti v Moravském zemském muzeu v Brně. Tato místnost by vzala argumenty všem vtipálkům, kteří na adresu Moravského kulatého stolu v minulosti prohlašovali, že se delegáti stejně setkávají u stolu hranatého, ne kulatého. Většinu prostoru místnosti totiž opravdu zabírá rozměrný kulatý stůl s přibližně dvaceti místy. Ale uštěpačná poznámka kritiků existence a činnosti MKS má něco do sebe: někdy by opravdu bylo potřeba vyřešit názorové neshody členských organizací MKS raději prostředky hranatými než prostředky zakulacovanými.
     31. Sněmu se zúčastnili delegáti sedmi řádných členů z jedenácti a delegát jedné z hostujících organizací ze čtyř (dvě organizace se řádně omluvili). Tedy žádná sláva. Ale taková je skutečnost – období zdravotnické krize omezilo v mnohých spolcích činnost na nezbytné minimum a návrh programu 31. Sněmu při tom vybízel k prezentování současné činnosti a plánů do budoucna. Co tedy na Sněmu předložit?
     Mezi účastníky byli také dva zástupci organizace „Moravská koncepční skupina“, kteří přijeli představit činnost této organizace a účastnili se i následné třetí Konference „MORAVA 1918“, která navazovala na zasedání MKS v odpoledních hodinách.
     Zasedání 31. Sněmu MKS bylo plánováno na dobu dvou a půl až tří hodin. Hlavním bodem měla být volba nového předsedy a místopředsedy Sněmu a členů Rady MKS. Právě na návrh Rady byl tento bod z programu vypuštěn – důvody byly dva: jednak nebyl navržen dostatečný počet kandidátů na uvedené posty, jednak  účast neodpovídala důstojným volbám. Uvedené volby se tedy uskuteční na 32. Sněmu MKS, který by měl proběhnout na podzim letošního roku, pokud to opatření vlády ČR ve zdravotní situaci umožní. I přes vypuštění uvedeného bodu programu trvalo zasedání Sněmu MKS právě tři hodiny.
     Nejdůležitějším bodem jednání Sněmu tedy bylo představení záměrů spolků a politických uskupení do dalšího období. Plány do budoucna představili postupně zástupci spolků Království Králického Sněžníku (zprostředkovaně také Moravanů ze Šumperska), Moravský národní kongres, Moravská krajina, Královský řád moravských rytířů, Sdružení monarchistů Brno, politické strany Moravané, Moravské národní obce a iniciativy M 1918, slovo dostali i hosté z Moravské koncepční skupiny.
     Pro nejbližší týdny čekají Radu Moravského kulatého stolu nelehké dva úkoly: především prověřit, zda spolky, které bez omluvy na 31. Sněm nevyslaly svého zástupce hodlají pokračovat ve spolkové činnosti a tedy v účasti u Kulatého stolu a zajistit všechny náležitosti dle Organizačního řádu MKS pro spolky – nové zájemce o spolupráci s MKS – tak, aby na podzimním 32. Sněmu MKS mohly představit svou činnost a ucházet se o přijetí za řádné členy nebo alespoň hosty Moravského kulatého stolu.


VERNISÁŽ OBRAZŮ ZITY HUDZINSCHI 19. 6. 2021

Milan Trnka, 1. července 2021

Po osmnácti měsících nuceného omezení veřejné činnosti spolkových aktivit se při přechodném částečném uvolnění politicko – zdravotních opatření na Moravě a v Čechách daří uskutečňovat některé odložené nebo i nově organizované akce v činnosti občanských iniciativ.

Sdružení monarchistů Brno, z.s. svolalo na sobotu 19. června 2021 do Veselí nad Moravou společné zasedání své Řídící rady a Výkonného výboru. Čas i místo zasedání bylo zvoleno záměrně v souvislosti vernisáže obrazů výtvarnice Zity Hudzinschi (čti Hudčinski). Rodinní příslušníci umělkyně jsou příznivci a někteří také aktivními členy spolku Sdružení monarchistů Brno.

Paní Zita Hudzinschi je moravská malířka, narozená na Moravě v roce 1956, ač by její jméno po manželovi rumunské národnosti mohlo mýlit. Je absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1976). Článek o vernisáži je kromě informace o vernisáži a tvorbě malířky samé i informací ze současného života členů organizací u Moravského kulatého stolu, kteří se vernisáže zúčastnili. Byli to lidé ze Sdružení monarchistů Brno, Moravského národního kongresu, iniciativy Morava 1918 a přátelé z Koruny české. Samozřejmě kromě dalších hostů.

Malířka používá ve své malířské tvorbě techniky akrylových a olejových barev na překližce nebo plátně. V kresbách potom tužky, křídy, pastely a jiné. Náměty jsou různorodé: krajiny reálné i snové, zátiší a portréty.

Seznámení se s tvorbou umělkyně nebylo jediným zážitkem vernisáže. Výstava obrazů byla totiž umístěna do ovocného sadu, obrazy instalovány na stojanech pod korunami švestek s možností posezení v jejich stínu. To bylo při bezmračné modré obloze ve třicetistupňovém vedru vítanou příležitostí k soustředění a zároveň odpočinutí mimo jiné také u sklenky našeho výborného moravského vína. A aby zážitek byl úplný s využitím všech smyslů, vyhrávaly a zpívaly skupiny hudců s občasnými přestávkami známé i méně známé moravské písničky.

Hosté přicházeli, pohovořili s autorkou vystavovaných děl, poseděli, zazpívali si, popovídali s ostatními a zase odcházeli. Střídali je další návštěvníci a to od čtrnácté hodiny až do setmění. Několik připojených fotografií dokumentuje příjemně prožité zážitky. Organizátorům děkujeme a paní malířce přejeme ještě hodně tvůrčích úspěchů.

Spolek Sdružení monarchistů Brno zahájil účastí svých členů na vernisáži ve Veselí nad Moravou obnovení řady tradičních projektů (například tzv. Tématické středy s odbornými přednáškami pro veřejnost) a také nedávno připravených projektů své činnosti (jako jsou například historicko – vlastivědná putování po polozapomenutých koutech Moravy). Nezbývá, než doufat, že se alespoň část z nich podaří vzhledem k nevyzpytatelné zdravotní situaci ve světě v letošním podzimním období uskutečnit.



KRAJE NEBO ZEMĚ?

Milan Trnka, 1. července 2021

Následující příspěvek byl původně napsán pro dvouměsíčník “DEVÍTKA”, který vychází pro potřeby obce Malá Morava, zahrnující devět místních částí. Otištěn byl v čísle 2/2021 v dubnu letošního roku.

V sobotu 26. června se uskutečnila v Moravském zemském muzeu v Brně dlouho odkládaná třetí konference “MORAVA 1918”, na které zazněla mimo jiné přednáška předsedy Moravské národní obce Ing. J. Krábka, ve které představil obsah brožury “Vize pro budoucnost”. Uvedený titul se zabývá problematikou uměle vytvořené soustavy krajů v České republice, kopírující totalitní zřízení po roce 1948. Po dohodě s vydavateli dvouměsíčníku “Devítka” přetiskuje Hlas Moravy původní text příspěvku doplněný jen několika dalšími údaji.

V souvislosti s výzvami moravských iniciativ k zapisování moravské národnosti a jazyka při Sčítání lidu 2021 se objevilo také několik dotazů na problematiku územněsprávního uspořádání státu. Především na ekonomické výhody stovky let uplatňovaného zemského zřízení na území Moravy oproti neúspěšnému krajskému zřízení z dob komunistické totality, ke kterému se však současná Česká republika vrátila. Odpověď není snadná. Hranice takzvaných “Gottwaldových” krajů se neztotožňují na pomezí mezi Moravou a Čechami s historickou zemskou hranicí (ta byla naposledy respektována v dobách existence Země Moravskoslezské za meziválečné existence Československé republiky, a do roku 1948). Hranice krajů zahrnují částečně historické území země Moravy, částečně historické území země Čechy. Jakákoliv srovnávání tak nutně přináší nutnost přepočítávání údajů a následně mnoho nepřesností. Příslušná státní administrativa pochopitelně vykazuje výsledky hospodaření v oblastech určených krajskými, ne zemskými hranicemi.

Územněsprávní členění státu je významné pro všechny občany daného státu. Umožňuje větší nebo menší míru centralizace státní moci a tím i centralizaci či decentralizaci společenského produktu – to je míru přístupu k financím. Česká republika je silně centralizovaným státem. Současné rozlohou a počtem obyvatelstva malé kraje jsou typickým úkazem centralizovaného řízení státu. Právě soustředění státní moci v rukách jedné politické síly vedlo komunisty ke zrušení zemského uspořádání Československé republiky a k jeho náhradě malými krajskými útvary. Česká republika toto uspořádání převzala. To stejné, co bylo na předchozím režimu špatného, se stalo najednou tím nejlepším. Nejen centrum státu – Praha, ale i jednotlivé oblasti státu se nemohou vyvíjet rovnoměrně. Celorepublikový společenský produkt je přerozdělován do těchto oblastí podle potřeb centra, ne podle skutečných potřeb obyvatel.

Podle údajů EUROSTATU byl v roce 2014 hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele historického území Moravy na úrovni 72 % evropského průměru a na jednoho obyvatele historického území Čech 91 % evropského průměru. Zjevně tedy Morava ekonomicky na krajské vnitrostátní zřízení doplácí. A co je horšího: tím, že Morava nemůže být díky hranicím krajů jednotná, nemůže ani řešit svoje společné záležitosti, nemůže jednotně řešit nápravu v nerovnoměrném vývoji s Čechami, nemůže se ani vyvíjet jednotně v kultuře, atd.

Právní experti jsou schopni vysvětlit fakt, že krajské zřízení v České republice je dokonce protiústavní. Preambule Ústavy ČR totiž uvádí mimo jiné: “My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku …. věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti …..”

Článek 99 Ústavy ČR zase uvádí ustanovení: “Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.”

Článek 100 Ústavy pak tvrdí: “Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.”

Jak lze těmto ustanovením rozumět?

Jestliže preambule přiznává, že občané republiky mohou být z Čech, z Moravy nebo ze Slezska a současně hovoří o věrnosti České republiky tradicím dávné státnosti, lze vyvodit, že tyto tradice se týkají Čech, Moravy a Slezska – tedy zemí, které na území současné republiky existovaly do roku 1918, případně až do roku 1948. Ano – vnitrostátní uspořádání těchto zemí vykazovalo v různých dobách různé podoby. A často bylo toto uspořádání nazýváno krajským. Určovala si je ale sama Země podle svých potřeb. Nebyly diktovány z mocenského centra jiné země.

Jestliže znění článku 99 Ústavy České republiky je řazeno před znění článku 100, pak výklad může být následující: Základními samosprávnými celky jsou obce. Vyššími samosprávnými celky jsou kraje. Ale kraje jsou ustaveny Parlamentem České republiky. To znamená, že Parlament určil hranice těchto celků. Občané, kteří se v takovém celku ocitli (bez jakéhokoli možnosti tyto hranice ovlivnit) nemají možnost splnit ustavení článku 100 Ústavy – totiž své právo společenství občanů na samosprávu.

Nejprve nám někdo řekne: “Já jsem Vám určil, jak bude Váš celek vypadat.” A následně Vás začne přesvědčovat: “Vy, které jsem určil za obyvatele mnou ustanoveného celku máte teď právo si sami spravovat své záležitosti.” Nemá to být všechno naopak? Neexistují zcela přirozená územní společenství občanů dříve, než někdo vymyslí hranice do kterých budou patřit? Zřejmě ano! Vždyť v Usnesení Federálního shromáždění bývalé České a Slovenské Federativní Republiky číslo US 01/90 z května roku 1990 o obnovení moravskoslezské samosprávy je uvedeno: “……považujeme zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání (to je vytvoření krajů totalitním režimem) za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokratickocentralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy ……..”

Krajské zřízení tedy nejenže neodpovídá dobrým tradicím dávné státnosti podle preambule Ústavy. Článek 99 Ústavy České republiky stanoví, že vnitrostátním uspořádáním státu budou kraje. Preambule hovoří o Čechách, Moravě a Slezsku, ale Česká republika obnovuje totalitní kraje, která se územním dělením mezi jmenovanými zeměmi vůbec neřídí!

Přenechme tuto problematiku právníkům a vraťme se k ekonomickým dopadům rozdílů mezi zemským a krajským zřízením.

Česká republika je členem Evropské unie. Orgány Evropské unie na základě řady odborných posouzení stanovily postupy při sledování rovnoměrnosti hospodářského vývoje v přibližně stejně velkých oblastech členských států. Účelem je při poklesu hospodářské úrovně pod průměr EU, poskytovat slabším oblastem finanční dotace. Systém má zkratku NUTS odvozenou z francouzského názvu. Připomeňme, že Česká republika má v současnosti kolem 10,5 milionu obyvatel. Velikostní stupně systému jsou rozčleněny do pěti: od NUTS 1 po NUTS 5.

NUTS 1 představuje velké celky v Evropské unii, v průměru o 4,2 milionu obyvatel. Každého hned napadne, že Česká republika se svými cca 4,5 miliony občanů na Moravě a 6 miliony v Čechách by při zemském státním uspořádání toto kriterium lehce naplnila.

NUTS 2 zahrnuje sledování celků v průměru 1,8 milionu obyvatel. Právě tato skupina je adresátem dotací z Evropské unie. Pro Českou republiku představuje naplnění kriteria vnitrostátní dělení na pět nebo šest oblastí. Gottwaldových krajů ale ustavila zákonodárná moc na dvakrát tolik.

NUTS 3 rozeznává územní celky v průměru kolem 400 000 obyvatel, NUTS 4 celky v průměru o počtu 40 000 obyvatel. NUTS 5 pak představuje velké obce nebo shluk několika menších obcí, počet obyvatel není uváděn.

Totalitní systém krajského zřízení v České republice odpovídá i přes značnou rozdílnost velikosti krajů nejvíce kriteriím EU podle NUTS 3. Požadavkem Evropské unie bylo vytvoření takové úrovně územního členění republiky, které by se blížilo NUTS 2. Na takové úrovni pak může ČR čerpat nemalé částky z rozvojových fondů EU. Tak vznikly v České republice takzvané regiony soudržnosti. Největší kraje Moravskoslezský a Středočeský zůstaly beze změny, k nim přibyla jako samostatný region Praha, ostatní kraje byly pospojovány po dvou nebo po třech. Moravské historické území se tedy nachází v regionu soudržnosti “Moravskosleszko”, tvořeném krajem Moravskoslezským, v regionu “Střední Morava” ze spojených krajů Zlínského a Olomouckého, dále “Jihovýchod” (kraje Vysočina a Jihomoravský) a případně Severovýchod (Liberecký kraj spolu s krajem Královéhradeckým a Pardubickým). V těchto slepencích se počet obyvatel pohybuje od přibližně 1,125 milionu do 1,680 milionu obyvatel. Že realizace tohoto originálního řešení přinesla další nárůst administrativy, počtu státních úředníků s relativně vysokými platy včetně doprovodné všudypřítomné korupce je logické.

Počty státních úředníků v České republice jsou alarmující. Krátce jediný příklad: jeden z nejbohatších evropských států Švýcarsko (není členem Evropské unie) čítá 8,5 milionu obyvatel. Vnitrostátní členění je federální. Průměrná mzda je ve Švýcarsku v přepočtu 140 000 korun a počet státních zaměstnanců je 46 000. Česká republika (člen EU) čítá 10,5 milionu obyvatel, vnitrostátní členění je silně centrální, průměrná mzda je uváděna ve výši 35 000 korun. Počet státních zaměstnanců: 482 000!

Ani tato čísla s námi nehnou? (Údaje z Fondík.cz, březen 2021.)

A jak je to s náklady na provoz krajského zřízení? Od roku 2001 do roku 2019 byla vykázána na provozní náklady krajů částka přes 138 miliard korun českých. Z toho na platech krajských úředníků to bylo 44 miliard! Počty úředníků a náklady na provoz krajů rychlým tempem narůstají. Česká televize umožnila 23. března 2021 zhlédnout oznámení poslance za stranu “Svoboda a přímá demokracie” pana Jana Hrnčíře o připravenosti předložit parlamentu návrh na změnu vnitrostátního uspořádání České republiky opětovným zrušením totalitního krajského zřízení a návratu k osvědčenému zemskému zřízení. Pan poslanec uvedl, že úspora by činila pět miliard korun ročně. Neznáme samozřejmě detaily návrhu. Nevíme, jak dalece souvisí uvedená částka pět miliard ročně třeba právě s počtem státních úředníků, nevíme, zda návrh počítá s respektováním tisícileté historické zemské hranice mezi Moravou a Čechami. Protože však pan Hrnčíř není v posledních měsících jediný státní činitel, který informuje o snaze změnit uspořádání ČR k lepšímu, dává jeho iniciativa všem občanům naději, že snad zvítězí rozum a tradice nad zálibou mocných kreslit do map hranice vymyšlených regionů, respektujících ne tradice, ale požadavky zcela jiné.

Vážený čtenáři! Byl jsem požádán, abych uvedl ve svém příspěvku konkrétní čísla, porovnávající ekonomické výhody a nevýhody krajského zřízení ve srovnání se zemským. Omlouvám se! Nejsem odborníkem v dané problematice. Vyhledávat a srovnávat množství dílčích údajů z jednotlivých krajů s údaji z některé varianty možného obnoveného zemského zřízení je opravdu nad moje možnosti. Spíše bych uvítal, kdyby se lidé znalí těchto záležitostí dohodli na vypracování odborné studie, která by zahrnovala třeba období po prosinec 2020. Moravský kulatý stůl ve spolupráci s iniciativou Morava 1918 má už tento požadavek zařazený do nejbližší činnosti.