PROHLÁŠENÍ MORAVSKÉHO NÁRODNÍHO KONGRESU K OSLAVÁM 100. VÝROČÍ VZNIKU ČESKOSLOVENSKA

28. října uplyne 100 let od právně problematického vzniku Republiky Československé.

Samospráva korunních zemí, jejich hospodářská vyspělost a na svou dobu značný rozsah demokracie v Rakouském císařství nezavdával důvod k jeho rozbití. Ani sami „mužové října 1918“ zpočátku neuvažovali o vzniku samostatného státu; o republice už vůbec ne. Dovedli však využít chaosu první světové války.

Vznik Republiky Československé podstatně urychlil čechizaci Moravy, započatou v době tzv. národního obrození vzepětím českého a německého nacionalismu v počátcích 19. století.

Za uplynulých sto let od vyhlášení RČS se Moravě a jejím obyvatelům dostalo jisté odměřené dávky samosprávy jen po dobu něco málo přes deset let v řízené demokracii „první republiky“. Soustavné znásilňování moravské historie, tradic a samosprávy pokračuje i za současné České republiky.

Z pohledu těchto skutečností se Moravanům jeví rozsah a způsob oslavování vzniku státního útvaru, který po dobu své 75 let trvající existence prošel několik územními změnami, častými úpravami názvu, dvojí okupací, protektorátním a totalitním zřízením a nakonec demontáží v roce 1992, jako nepřiměřený.

V Brně, 22. října 2018



K VÝROČÍ NAROZENÍ A ÚMRTÍ MARŠÁLA de SOUCHES

Milan Trnka, 19. srpna 2018

Jedním z nesmyslů, předkládaných u nás vytrvale jak dětem školou povinným, tak ostatní veřejnosti je tvrzení, že takzvaná třicetiletá válka, jejíž počátek roku 1618 je letos připomínán mezi mnoha jinými kulatými „osmičkovými“ výročími, byla konfliktem náboženským, vedeným snahou o vyřešení sporů mezi katolicismem a nově vzniklými protestantskými vyznáními. Složitě hlasatelé těchto nepřesných informací vysvětlují, proč tedy bojovaly spojené armády protestantských Švédů a katolické Francie proti spojeným armádám katolického Rakouska a protestantského Saska.
Nově vznikající náboženské směry v patnáctém a šestnáctém století, označované jako reformační (antitrinitáři, pikharti, luteráni, kalvinisté a další), které byly neslučitelné se stávajícím katolickým učením (a navíc neslučitelné mezi sebou), se staly vhodnými záminkami pro zakrytí politických a mocenských cílů řady vlivných skupin a jednotlivců. Těm však ani v nejmenším nešlo o čistotu víry, ale jen a jen o vlastní prospěch. Třicetiletá válka nebyla válkou náboženskou, ale bojem o politickou nadvládu na evropském kontinentě.
16. srpna uplynulo 410 let od narození Jeana Louise Raduita de Souches (1608 až 1682). Jeho rodištěm je francouzské město La Rochelle, přístav, který ve své době proslul jako základna hugenotů – odnože protestantského kalvinismu. Jean Louis se rozhodl pro vojenskou kariéru a od svých dvaceti let působil na různých bojištích Evropy: ve Francii, Německu a Polsku ve švédské armádě. Roku 1642 se seznámil s bratrem císaře Ferdinanda III. Habsburského Leopoldem Vilémem, vrchním velitelem rakouských armád. Získal postavení velitele pluku dragounů a působil v císařských službách v Polsku, Pomořanech a také na Moravě, kde se zúčastnil pokusů osvobodit Olomouc, obsazenou Švédy. V Čechách byl účastníkem bitvy u Jankova. Svou statečností a rozhodností zapůsobil na své nadřízené, kteří ho doporučili za velitele Brna, ohroženého postupem švédské armády na Vídeň. Funkce se ujal 14. března 1642.
Nevíme přesně, kdy došlo ke konverzi Raduita de Souches z protestantství na katolictví. Doklady chybí, i když ve své době to musela být velká událost v jeho životě – přestup na katolickou víru vyžadoval řadu povinností pro uchazeče, mimo jiné muselo dojít ke křtu podle katolického ritu. Raduit de Souches se po té stává zapřisáhlým, horlivým katolíkem.
Brno bylo obléháno 112 dnů, od 3. května do 23. srpna roku 1645. Obránci měli zpočátku k dispozici 1 476 bojeschopných mužů, z toho profesionálních vojáků bylo 426. Ostatní patřili mezi domobranu, značnou část tvořili studenti. Naproti tomu obléhatelé disponovali dobře vyzbrojenou armádou kolem 28 000 mužů. Kromě vrchního velitele obránců Brna Raduita de Souches se rozhodující měrou na organizování obrany podílel velitel hradu Špilberka Georges Ogilvy, národností Skot, rovněž profesionál, který přestoupil do císařských služeb z tábora protivníků a kněz – jezuita Martin Středa, původem z Horního Slezska. Vítězná obrana znamenala pro Raduita de Souches císařskou odměnu 30.000 zlatých a udělení nižšího šlechtického titulu svobodného pána. Ještě roku 1645 byl povýšen do hodnosti polního vachmistra a následující rok do hodnosti generálmajora.
Následně se Raduit se Souches zúčastnil osvobozování moravských měst od švédských okupantů, zejména Olomouce a Jihlavy. Po uzavření míru v roce 1648 byl jmenován maršálem a vrchním velitelem císařských vojsk na Moravě. V této hodnosti byl převelen do Uher, kde se podílel na obraně Evropy proti muslimskému vpádu (Nitra, Štúrovo, Levice, Leopoldov). O rok později kupuje panství Jevišovice u Znojma za částku 92 119 zlatých.
Roku 1663 je Raduit de Souches povýšen císařem do hraběcího stavu, roku 1668 je jmenován velitelem městské stráže hlavního města Vídně, roku 1674 je účastníkem údajně nejkrvavější bitvy sedmnáctého století u Seneffe na území Belgie. Po návratu z Belgie se vzdává vojenských hodností a usazuje se na svém statku v Jevišovicích. Samotné město Jevišovice i okolí v něm získávají štědrého mecenáše při výstavbě církevních objektů, světských budov a krajinných úprav. Připomenout je třeba poutní areál v Hlubokých Mašůvkách a zástavbu Jevišovic.
Ženatý byl maršál Raduit dvakrát. Jeho první ženou byla Anna Alžběta z Hofkirchenu, rodem ze Saska. Zemřela roku 1663. Z manželství vzešly dva synové a dvě dcery. Druhou ženou pak byla hraběnka Anna Salome Aspermont – Reckheim, která byla v době sňatku roku 1677 o čtyřicet let mladší a také manžela o čtyřicet let přežila. Z tohoto manželství měl maršál jednoho syna. Prostřednictvím pravnučky přešlo panství Jevišovice na rod Ugartů, původem z Baskicka.
Raduit de Souches umírá, už slepý, na zámku v Jevišovicích 12. srpna 1682. Pohřben je spolu se svou první manželkou v brněnském chrámu svatého Jakuba.



PO CHODNÍČKU, KTERÝ NEZARŮSTÁ – k 90. výročí smrti moravského hudebního skladatele Leoše Janáčka

Jiří Kvapil, 12. srpna 2018

V neděli 12.srpna letošního roku uplynulo devadesát let od chvíle, kdy v ostravském sanatoriu zemřel Leoš Janáček, největší tvůrčí osobnost, jakou se dnes může moravská hudební kultura pochlubit. Dožil se na svou dobu poměrně vysokého věku – 74 let a zanechal za sebou rozsáhlé, doma i ve světě vysoce ceněné dílo, vokální i instrumentální. K nejvíce ceněným skladbám dnes patří zejména moravská národní opera Její pastorkyňa, duchovní kantáta Glagolská mše na původní cyrilometodějský text, orchestrální skladby Taras Bulba a Sinfonietta, mužské sbory na slova Petra Bezruče a cyklus klavírních skladeb Po zarostlém chodníčku.

Janáčkův osobní život nebyl příliš šťastný. Ve svých jedenácti letech musel opustit rodné Hukvaldy a odejít do augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně. Krátce nato mu zemřel otec a zabezpečení jeho další existence se se ujal strýc Jan, působící v té době jako farář ve Vnorovách u Veselí na Moravě. V sedmadvaceti letech se oženil, jeho manželkou se stala ještě ne šestnáctiletá Zdenka, dcera ředitele učitelského ústavu v Brně. Zdálo se, že manželství by mohlo být šťastné, ale jak plynul čas, povahová odlišnost obou manželů se stávala stále zřejmější, až vyústila v krizi. Přesto spolu žili do konce Janáčkova života. Narodily se jim dvě děti nejprve Olga, po šesti letech pak Vladimír. Tady se musel Janáček vyrovnat se svým největším životním neštěstím. Nejprve zemřel ve věku dva a půl roku jeho, jak začínalo být zřejmé, hudebně nadaný syn a v nejkrásnějším období života, ve svých dvacíti letech, opustila své rodiče i milovaná Olga.

S nemenšími nesnázemi, s jakými se vyrovnával v osobním životě, se musel potýkat i při své tvůrčí práci. Na rodné Moravě mu počátkem ledna 1904 otevřela dveře k všeobecnému uznání premiéra opery z domácího moravského prostředí Její pastorkyňa. V Čechách, a zvláště v Praze, však trvale narážel nejen na nepochopení, ale přímo na četná nepřátelství. Jeho největším hudebním kritikem, který pak svými názory silně ovlivňoval obecné mínění Pražanů o Janáčkových tvůrčích schopnostech, byl profesor Karlovy univerzity a pozdější ministr Gottwaldovy komunistické vlády Zdeněk Nejedlý. A nemenším Janáčkovým příkrým oponentem, odmítajícím uznat jeho genialitu, byl šéf opery Národního divadla v Praze Karel Kovařovic. Nejedlý označoval Janáčka za velkého hudebního diletanta a ještě v době, kdy byl uznáván už i ve světě, označuje jeho nápěvkovou tvůrčí metodu jako hudební primitivismus. Janáčkovu uměleckou osobitost definuje takto: „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivismu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne. Janáček je největším diletantem v hudebním myšlení ze všech našich hudebníků, jakého jsme kdy měli“ A dále mu vytýká „nechuť k myšlení a neschopnost hlubšího citu“. Konkrétně např. Pastorkyni posoudil jako „drama bez hlubších citových tónů, v němž to, co se děje v nitru postav, je nám lhostejné nebo nejasné“. A dílo pro něj zůstává již natrvalo „osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“.

V souladu s tímto postojem hodnotí pak Janáčka i Kovařovic (*Praha 1862), když jeho tvorbu označuje jako „podivnou směs snahy po docela nové novosti“ a výplod krajního primitivismu“. I když v Brně byla Janáčkova Pastorkyňa přijata s obrovským nadšením, Kovařovicem bylo dílo znovu a znovu vraceno jako „zcela nevhodné k provedení“. Jako hlavní argument opakovaně uváděl, že musí přednostně nastudovat a uvést na scénu opery jiných, lepších mistrů, například Divou Báru operetního skladatele Rudolfa Piskáčka nebo Novákovu „operu“ Bouře, což však vůbec není opera, ale kantáta.

Co vedlo tyto dvě osobnosti pražského hudebního života k tak příkrému odsudku? Janáček sám se domníval, že jedním z hlavních důvodů je to, že svou tvorbu zaměřuje na rodnou Moravu. K této domněnce ho vedly výroky Nejedlého (, který ho vytrvale označoval za moravského separatistu. Např. v knize Česká moderní zpěvohra po Smetanovi označuje Janáčka jako člověka, který „má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické“! Nutno v této souvislosti připomenout, že oba tito kritikové nepocházeli z Moravy, ale z Čech, a zvláště u Nejedlého, jak se potom ukázalo v přelomovém roce 1948, byli kulturně i politicky zakotveni v České kotlině.

Ještě ale možno připustit jeden zavrženíhodný důvod,V lednu 1887 byla v Brně uvedena Kovařovicova nepříliš vydařená opera Ženichové a Janáček si ji v brněnských Hudebních listech dovolil poměrně nepříznivě zkritizovat. Jak napsal ve svém Kantoru Halfarovi Petr Bezruč, jsou hříchy v katechizmu, co se nikdy neodpustí. Dnes však ani mnozí muzikologové nevědí, že dotyčná opera vznikla.

A Nejedlý? U toho zřejmě zbytněla solidarita s Bedřichem Smetanou, oba rodáci z Litomyšle, a česká národnostní ješitnost. I v tomto případě sehrála zřejmou svou roli Janáčkova kritika. Ani zde nešlo o maličkost, Janáček se opovážil kriticky posoudit „veledílo“ Bedřicha Smetany, operu Libuše. Stojí za to tuto kritiku, jak ji později v Brněnské Hlídce připomenul s komentářem sám Janáček. zde ocitovat: „Toho neblahého 3.ledna 1909 jsem se ocitl na Smetanově Libuši. A nebyl jsem spokojen! Nesdílel jsem všeobecné nadšení, vždyť tu bylo tak málo plného života! U mohyly jsem neslyšel tón ponurého pralesa, byl to spíš lepenkový obraz než skutečná příroda! A což postavy, Lubor, Krasava, Šťáhlav, Chrudoš, Radmila? Jejich hlasy a zpěvy se dmuly jednostejně a překypovaly jen svými vnitřními vášněmi, aniž by se zároveň chvěly ponurostí mýtického dějiště. Byly to spíš loutky smýkané na provázku než dramaticky jednající postavy. Zvláště Krasava mi připadla divadelně strojená, jakoby byla automatem z Hoffmannových povídek. Nezaujal mne ani nedramatický Přemyslův zpěv Ó vy lípy a přímo mne pobouřilo kvarteto ženců. Cožpak takhle stylizovaně by se mohli někdy ženci veselit? Vždyť to je karikatura skutečnosti. Proč si Smetana neposlechl třeba výkřiky mužů na náplavce v Podskalí při nakládání ledu? Načrtl jsem si pár jejich nápěvků a podložil je akordy. Bylo to hned cosi jiného než Smetanův nerealistický sbor ženců. Své názory jsem si nenechal pro sebe a oheň byl na střeše… A já tak měl rázem v Nejedlém krutého odpůrce nadosmrti.

Nutno však dodat, že ne všichni lidé žijící na západ od Moravy, Janáčka kritizovali a zesměšňovali. Jedním z těch, kdo si ho naopak nesmírně vážili, byl Karel Čapek. O Janáčkovi napsal: „Je o šestatřicet let starší než já, a hle jak svěže, bystře, neúnavně hovoří! Vždyť tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“. Souhlasil, aby Janáček převedl činoherní formu hry Věc Makropulos do operního zpracování, a když se potom jednoho z představení zúčastnil, skromně poznamenal: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke která jsem měl tu čest dát tak trochu podnět.“

A ještě na závěr: v pondělí 13. srpna 2018 byla v Jablonném v Podještědí z podnětu dr. Libuše Ďurďové, členky Morvskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění sloužena za Leoše Janáčka mše svatá.



JE TŘEBA V ČR ZAVÉST SEKTOROVOU DAŇ ?

Petr Michek, 2. srpna 2018

Dne 28. března 2018 uveřejnila analytička Lenka Zlámalová na serveru Echo24.cz článek pod názvem „Z Česka se stal krmelec Evropy“. Cituje tu názory francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který na základě veřejně dostupných údajů z Eurostatu došel k jednoznačnému závěru, že společná Evropa je dobrá jen pro některé a jiným, například České republice, přímo škodí!
Pikkety to vysvětluje tím, že si zde bohatší západoevropské země, zejména Německo, udělaly z východoevropských zemí de facto kolonie, odkud odvážejí bohatství, které významnou měrou přispívá k jejich vysoké životní úrovni. A tato skutečnost naopak přispívá k udržování nízkých platů v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Thomas Piketty srovnal veřejně dostupné údaje a statistiky jednotlivých středoevropských zemí, ze kterých zjistil, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku, do západoevropských zemí a kolik naopak na dotacích z Evropské unie přišlo do středoevropských zemí a dospěl k závěru, že největším poraženým je z celé střední Evropy Česká republika. Ekonom Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo popsal slovy, že jsme „největším krmelcem Evropy“.
Důsledkem je, že se u nás západní investoři chovají jako novodobí koloniální páni. Vytěží levnou pracovní sílu a zisky si odvezou domů. Podle oficiálních statistik Eurostatu odešlo, bylo vyvezeno, z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách 7,6 % HDP, což znamená, že z České republiky bylo vyvezeno 2 biliony a 252 miliard korun! Naopak z evropských dotací a fondů jsme za tu dobu obdrželi pouze 1,9 % HDP, což v číslech znamená, že jsme obdrželi pouze 563 miliard korun. Takže jsme dosáhli rekordního mínusu 1689 miliard korun za posledních sedm let. Roční mínus dosahuje výše 241 miliard korun. V poměru k výkonu naší ekonomiky jsme získali zpět nejméně z celé střední Evropy, ale na ziscích se odtud vyvezlo nejvíce. Pokud by se vyvezené finance rozdělily na platech mezi cca pět milionů pracujících v ČR, tak by průměrný plat mohl být o čtyři tisíce větší, což je sice lákavé, ale neuskutečnitelné, neboť investoři pracují pro zisk. Jedinou možností, jak tuto nerovnost zmírnit, je zavedení sektorové daně, která by, podle bývalého středočeského hejtmana a exposlance MUDr. Davida Ratha, jenž kandiduje za Českou suverenitu v letošních senátních volbách, mohla dosáhnout výše až 70 miliard ročně, což by výrazně podpořilo státní rozpočet.
Pravicoví politici většinou sektorovou daň odmítají a uvádějí tisíce námitek, proč sektorovou daň nezavádět. Přitom sektorové daně nejsou neobvyklé a sektorovou daň mají zavedenu v různých oblastech již Francie, Španělsko, Rakousko, Slovensko i Maďarsko a úspěšně se tak brání vývozu kapitálu ze svých zemí. Minulá vláda, pod vedením Bohuslava Sobotky, zvažovala zavedení sektorové daně v některých odvětvích, ale koaliční partneři ANO a KDU-ČSL byli proti.
Sektorová daň bývá zaváděna v odvětvích, která mají abnormálně velké zisky, např. v bankovnictví, pojišťovnictví, energetice, telekomunikacích či automobilovém průmyslu. Zisky bank jsou v České republice v porovnání s evropským průměrem více než dvojnásobné. Bohužel všechny jsou v cizích rukách a jejich zisky plynou do mateřských společností v cizině. Proto nelze zavírat oči nad skutečnostmi, že v posledních letech odtekla z bank působících v České republice více než polovina zisků do zahraničí. Přitom je známo, že u nás chybí daň z přidané hodnoty finančních služeb v jakékoliv formě. A to je nutné napravit. Vždyť ve většině států Evropské unie je již sektorová daň na finanční sektor uvalena. Tak proč máme být výjimkou a nadále zůstávat v roli podřízené kolonie či banánové republiky, která financuje své zahraniční vlastníky.
Skutečnost je taková, že všechny banky v České republice byly privatizovány zahraničními společnostmi. Ani v jedné bance nemá stát významný podíl a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Stát tak nemůže ani garantovat úspory našich občanů, protože prodal i Českou spořitelnu!
Nám zde dnes schází velká domácí banka, s vlastním kapitálem, která by podporovala rozvoj podnikatelské sféry na našem území.
Za tímto účelem je potřeba vytvořit legislativní prostor pro vznik Etické či Bezúročné banky, která by rozvoj malého a středního podnikání podpořila. Rovněž lze vytvořit, podle vzoru německých Landesbanken – zemských bank, zemské nebo krajské banky, což by vedlo k posílení rozvoje regionů (krajů, nebo ještě lépe historických zemí). Zde se přímo nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, což, jak je známo z Rakouska či Německa, je nejlevnější způsob řízení veřejné správy.
V devadesátých létech byl příchod zahraničního kapitálu do České republiky vítán se slávou. Zahraniční partneři byli zahrnováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a veškerou podporu. Důsledkem této politiky je skutečnost, že ze 150 velkých firem v České republice je reálně cca 70% v rukou zahraničního, převážně německého, kapitálu! Cizím majitelům tedy patří 70 % největších firem, které tak ovlivňují cca polovinu naší ekonomiky. Ale platy našich zaměstnanců nedosahují ani 60 % výše platů německých dělníků, přičemž produktivitu práce máme mnohdy lepší! Tomu se říká neokolonialismus.
Česká republika přitom není schopna provést zdanění vytvořených zisků, zabránit vyvádění financí v rozporu s českými daňovými předpisy mimo území České republiky a nedaří se to ani u peněz, které pocházejí z trestné činnosti.
Proto jsem pro zavedení sektorové daně v uvedených odvětvích a její důsledný výběr Finančním úřadem. Když daně musí platit naši podnikatelé, tak by je také měli platit i zahraniční majitelé a část zisků by měli znovu investovat v ČR. Měly by zde platit stejná práva, ale i stejné povinnosti pro všechny podnikající subjekty.



MERKELOVÉ TEČE DO BOT

Petr Michek, 10. července 2018

Ministr vnitra německé vlády Horst Seehofer se v minulých týdnech dostal do konfliktu s kancléřkou Angelou Merkelovou ve věci přijímaní dalších imigrantů do Spolkové republiky Německo a dokonce prohlásil, že s ní už nemůže dál spolupracovat. Jablkem jejich sporu je rozhodnutí, zda běžence rovnou vracet na německých hranicích do té země Evropské unie, kde byli při vstupu do Evropy registrováni, což by bylo v souladu s evropským právem a nebo je dál přijímat bez kontrol v Německu a obcházet tak unijní předpisy.

Sám H. Seehofer musí mít Merkelové plné zuby, neboť nedávno mu potopila jeho klíčový plán o 63 bodech na řešení migrace. Nejprve neustále opakovala my to zvládneme, a když migraci nezvládla, tak se snažila vnutit ostatním zemím EU povinné kvóty na přijímání migrantů, které Německo přijalo. Migranti většinou nepracují, někteří se registrují na více místech pod různými jmény a vždy inkasují sociální podporu. Tak kde je ta německá důslednost a preciznost?

Místo, aby se Německo podílelo s Itálií, Francií a Španělskem na ochraně vnějších hranic EU, snížilo lukrativní sociální dávky, které běžencům poskytuje a dodržovalo platné unijní předpisy, tak se snaží tuto zátěž, která vznikla právě pozváním imigrantů A. Merkelovou, přenést na ostatní státy EU, jmenovitě na Polsko, Slovensko, Maďarsko a Českou republiku, které svorně tento diktát, a de facto skrytou islamizaci svého území odmítají.

Obliba Merkelové klesá také díky narůstající kriminalitě, kterou imigranti, nekontrolovatelně vpuštěni do Německa, na jeho území páchají. Blíží se krach migrační politiky, kterou Merkelová prosazuje a ta vede zápas o svou politickou budoucnost. Proto hledá podporu pro svou politiku i u potomků sudetských Němců.

Při svém vystoupení dne 20. června 2018 v Berlíně k poválečnému odsunu Němců ze střední a východní Evropy řekla, „…rozpoutání nejkrvavější války v dějinách, ba ani všechny zločiny nacistů, nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění“.

Takovou nehoráznost si za uplynulých 73 let nedovolil žádný německý kancléř. Všichni si byli vědomi toho, co Německo svým sousedům způsobilo, a také věděli, že odsun se konal na základě rozhodnutí čtyř vítězných velmocí, které válku s nacistickým Německem vyhrály.

Jenže Merkelová v touze po hlasech potomků sudetských Němců není sama. Například státní tajemník německého spolkového ministerstva vnitra Stephan Mayer, jinak významný funkcionář ve Svazu vyhnanců a člen Sudetoněmecké rady v minulosti (v roce 2015) na sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Augsburku, problematiku tzv. „Benešových dekretů, správně dekretů prezidenta republiky“, znovu otevřel. Doslova řekl: „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety, za což sklidil potlesk několika stovek přítomných. Vyjádřil také stanovisko, že dekrety odporují mezinárodnímu právu, v čemž se naprosto mýlí.

Dnešní německý spolkový ministr vnitra a bývalý předseda bavorské zemské vlády Horst Seehofer tehdy v Augspurku prohlásil: „70 let od války znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se z nich psanci. Byli vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby….Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: Vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii, zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností“.

A na tyto srazy potomků sudetských Němců jezdí naši politici (např. Herman či Bělobrádek) a k těmto vysloveným lžím mlčí!!!
Nikdo z nich nepřipomenul, že na podzim roku 1938 byli z českého, moravského i slezského pohraničí vyhnáni naši obyvatelé. Nikdo z nich nezmínil, že „díky“ nacistickým válečným zločinům přišla naše republika o cca 360 000 svých obyvatel, nemluvě o miliardových škodách, které druhá světová válka, kterou rozpoutali právě Němci, přinesla. Nikdo z nich se nezmínil, že Německo nám dodnes dluží válečné reparace !
Je známou skutečností, že představitelé sudetských Němců už dlouhodobě usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Je to součást jejich dlouhodobého plánu, který má sloužit k znovuzískání jejich majetků, které rozhodnutím Postupinské konference byly dány Československu jako malá náhrada za utrpěné válečné škody.

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, DrSc., výslovně uvádí. „Dekrety prezidenta republiky…vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům a po válce postavily základy obnovy demokratrického státu…Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku… Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratrické Evropě nemyslitelné“.

Škoda, že naši čelní představitelé v minulosti k těmto požadavkům sudetských Němců mlčeli. Ministerstvo zahraničí naší republiky by mělo u německé vlády protestovat, proti takovému zkreslování historie a odmítnout pokusy sudetských Němců o rozdmýchávání nenávisti. V rámci dobrých sousedských vztahů a společné budoucnosti v EU, by samotní Němci měli tyto excesy odmítnout!



REAKCE NA MORAVSKOU POLEMIKU O PRAVÉM VÝZNAMU KLÁŠŤOVA

Jaroslava Grobcová, 10. července 2018

Náhodně jsem objevila článek pana Žaludka a jeho kritické připomínky k mé knize „Magická země Morava a Slezsko. „Úvodem chci sdělit, že nejsem profesí historik a ani se za něho nevydávám, i když několik státních zkoušek z historie jsem také absolvovala. Mými obory jsou filosofie a psychologie, které jsem nejen vystudovala, ale které celý můj život obohacují. Proto mé knihy lze zařadit spíše do oblasti populárně historické. Píši pro moravský a slezský lid o před-církevních dějinách Moravy, které se záměrně ve škole už po několik generací neučí, stejně jako pro generaci pana Žaludka. Znám dobře dílo Antonína Horáka i Jiřího Kohoutka, kterých si velmi cením a neodvážila bych se je tak kriticky hodnotit jako pan Žaludek, zřejmě také zase jen jeho nepotvrzenými hypotézami. Navíc i přesto, že je vydává za své přátele. Znala jsem velmi dobře i akademika Poulíka, pro kterého jsem v Ostravě organizovala přednášky. Znám ale také na rozdíl od pana Žaludka kupříkladu i knihy Josefa Heřmana – Agapita Gallaše, Jiřího Středovského, Josefa Růžičku a další, kteří všichni píší a v různých stoletích o posvátných místech našich předků, stejně jako nejrůznější místní historikové, kteří si vlivem stop v rodové paměti zachovali znalosti o těchto místech. A obrazy malířů z nejtragičtější historie našeho národa. Nedávám přednost žádnému z období moravské historie, jen si vyhrazuji, podle svého uvážení (konečně jako každý) vybrat tu část, která mne nejvíce zaujme a navíc není téměř vůbec vzpomínána. A ve školách se ještě ani nyní o ní děti neučí. Znám dílo Františka Palackého, znám Slovanské starožitnosti, dílo Josefa Šafaříka, Lubomíra Niederleho, Jana Kollára, ale i cizojazyčnou historickou literaturu z dějin Moravy a mnoho dalších a z církevní historie nejen výroky cizích církevních kronikářů. Seznamuji se také se slovanskými Védami. Bohudík měla jsem v dřívější době mnohem ucelenější a ne tolik zamlčované školní informace o Moravě, než měl pan Žaludek. Každý jdeme svou vlastní cestou poznání a škoda, že pan Žaludek, místo aby své bohaté vědomosti sepsal a vydal knihu pro Moravany, se zaměřuje převážně na hledání chyb v dílech těch, kteří poznávají i jiné, než jen jemu známé prameny, které převážně odmítá myšlenkovými produkcemi svého mozku. Já, jak jsem mu již dříve sdělila, nemíním si s ním povídat o své tvorbě, ale ráda si přečtu jeho osobní dílo. Kritikou mé knihy a svými nepotvrzenými myšlenkovými hypotézami napadá nejen mne, ale mnoho dalších pro Moravu zapálených vlastenců, kteří se svými díly vydali všanc a o které se opírám. Ti by měli právě od Moravanů očekávat spíše podporu a pochopení.

* * *

Redakce: Námi zveřejněný článek Jindřicha Žaludka se nám nejevil jako nepřátelský vůči autorce. Nicméně byl kritický a vyvolal z její strany odezvu, kterou rádi zveřejňujeme, protože je to v takovém případě obvyklé a zároveň to je obyčejná lidská slušnost. Sdělujeme, že tímto považujeme téma za ukončené. Jsme časopis a nikoli diskuzní fórum. Čtenáři si svobodně vytvoří vlastní názor. Není na redakci, aby komukoli stranila a jakkoli se názorově vyjadřovala. Uráželi bychom tak inteligenci našich čtenářů. Text nám přišel s občasnými tučnými otazníky na konci či začátku řádku místo písmene, které by tam organicky patřilo. Doplnili jsme jej tedy jak jsme nejlépe uměli, pokud tam přece bude chyba v nějakém písmenku, omlouváme se.



ALOIS PRAŽÁK, MORAVAN, KTERÝ MÁ BÝT ZAPOMENUT

Před více než 117 lety zemřel velký Moravan, který má být a který také téměř byl zapomenut. Přestože se největší měrou zasloužil například o nebývalý pozitivní posun v životě nejen moravského lidu – o zrušení roboty.

Usiloval i o zrovnoprávnění našeho slovanského jazyka, češtiny a moravštiny s němčinou a částečně se mu to i povedlo. Muž, bez kterého by Brno nebylo tak výstavné. Upřímně řečeno, nevoněl dost prvorepublikové reprezentaci i poúnorovým komunistickým vládcům a nehodí se do krámu ani naší polistopadové nomenklatuře, která si ponechala a v něčem ještě posílila komunistický centralismus. Nehodil a nehodí se, protože prosazoval pro Moravu spravedlnost a právo, kdykoli jí to bylo upíráno, nebo kde jí přirozeně patřilo.

Svobodný pán JUDr. Alois baron Pražák se narodil 21. února 1820 jako syn hradišťského měšťana Augustina Pražáka v domě č. 89 na Mariánském náměstí. Dnes je to dům č. 71.

Tento uherskohradišťský rodák si již od studií, kdy se začal aktivně stýkat s moravskými vlastenci, uvědomoval svůj slovanský původ a především své moravanství. Není bez zajímavosti, že s moravštinou se v dětství setkával pouze prostřednictvím moravsky hovořícího služebnictva. Na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, kde započal svá studia, vyučovalo se sice německy, ale vlivem k češství a k moravanství hlásících se některých spolužáků si začal osvojovat svou příslušnost ke slovanskému národu. Na brněnské filosofii se u něj díky vlivu Matouše Klácela a Řehoře Volného objevily první známky vlasteneckého cítění, které se dále rozvíjelo při právnických studiích v Olomouci.

Když byl v roce 1848 spolu se svým otcem, uherskohradišťským měšťanem Augustinem Pražákem, zvolen za královské město Uherské Hradiště poslancem do moravského stavovského sněmu, rád tuto poctu přijal. Právě na půdě sněmu Markrabství moravského se velmi horlivě začal zasazovat o práva markrabství. Proti politickému a organizačnímu splynutí Moravy s Čechami vystoupil s takovou razancí, že dokázal rozhodující měrou ovlivnit i názor ostatních poslanců, kdy pouze 6 poslanců hlasovalo proti. JUDr. Alois Pražák se tak vyslovil za požadavek autonomie Moravského markrabství, které bylo vždy nezávislé na Čechách a spojení s Čechy by dle Pražáka znamenalo porušení jednak moravské ústavy, jednak samostatnosti země. Důsledkem Pražákovy promoravské orientace byla neúčast na Slovanském sněmu v Praze v červnu 1848. Naopak, ve stejné dny se zúčastnil zasedání moravského zemského sněmu, na němž tento uherskohradišťský rodák prosadil zrušení roboty. Tím se stal tak známým, že byl zvolen za Moravany do rakouského říšského sněmu, přeloženého v listopadu 1848 do Kroměříže.

Roku 1849 stál Pražák u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje, z níž později vznikla Matice moravská. Roku 1861 založil Moravskou národní stranu. Se skupinkou přátel, zejména s Janem Helceletem, P.Ignácem Wurmem a Františkem Antonínem Mathonem, vytvořil volební výbor, který vydal předvolební prohlášení. Jeho zveřejnění umožnil redaktor Jan Ohéral, který je otiskl v Moravských novinách, jediném slovanském politickém listu na Moravě. Straně nepřinesly volby do zemského sněmu významný úspěch, v březnu 1861 se však na Moravě zrodila moderní česká politická reprezentace, která nadále usilovala o co největší zastoupení v zemském sněmu a o uznání jazykové i národní samosprávy Moravy.

Po politických neúspěších při jednáních s vídeňskou vládou v roce 1863 setrvali čeští představitelé v pasivní rezistenci. Moravané však pod vedením Pražáka v roce 1874 vstoupili do říšské rady a Alois Pražák se v roce 1879 stal ministrem bez portfeje. Když se Češi konečně probudili z letargie a obeslali říšskou radu, stal se Alois Pražák v Taafeho vládě ministrem spravedlnosti. Z titulu své vládní funkce se významně podílel na přípravě tzv. Stremayerových jazykových nařízení, jež měla být prvním krokem ke zrovnoprávnění slovanského jazyka s němčinou na Moravě i v Čechách. To se mu částečně povedlo alespoň v justici, kdy v tzv. vnějším styku se vedle němčiny používaly i čeština a moravština. Pražák byl i jednou z vůdčích postav punktačních jednání roku 1890. Když tato jednání nakonec zkrachovala, dvaasedmdesátiletý Pražák odešel z vlády i z aktivní politiky. I po odchodu do soukromí prosazoval neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení Moravy i Čech v rakousko-uherské monarchii. V té době byl již povýšen do šlechtického stavu a byl členem panské sněmovny až do své smrti 30. ledna 1901.

Bylo vyhověno jeho přání být pohřben v rodinné hrobce v Mařaticích, kde je hrobka rodiny Pražáků dominantou mařaťského hřbitova. Tvůrcem náhrobku je s vysokou pravděpodobností varnsdorfský rodák, žák a později také člen Vídeňské akademie, sochař Vincenc Pilz, který vytvořil mnoho alegorických a mytologických soch a podobizen, a který také vystavoval na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Náhrobek, který silně narušil zub času a kterému hrozilo zhroucení, byl nákladem města v roce 2010 opraven kameníkem Petrem Hubáčkem z Nedachlebic.

JUDr. Alois Pražák se přátelil s řadou osobností. Mezi nejznámější patří např. K.H.Borovský, F.Palacký či F.L.Rieger. Výrazně ovlivnil výstavbu Brna, které by bez něho vypadalo asi poněkud jinak. Podílel se na budování Okružní třídy po zbourání městských hradeb, jejíž součástí je dnešní Husova, dříve Eliščina ulice. Bez něho by nestál Besední dům, či dnešní Moravská galerie. Ta sídlí právě v Pražákově paláci, který, stejně jako Besední dům, projektoval významný zastánce ideálu řecké renesance, architekt Theofil Hansen. Palác obývala rodina Pražáků až do jeho znárodnění, či spíše uloupení komunistickým režimem. Pražák rovněž inicioval a organizačně zajišťoval vybudování brněnské městské nemocnice U svaté Anny, jejíž projekt zadal rovněž Hansenovi.

Proto se nelze divit, že JUDr. Alois baron Pražák je čestným občanem Brna, Pardubic, Blanska a samozřejmě Uherského Hradiště. Městské zastupitelstvo Uherského Hradiště mu udělilo čestné občanství dne 25. 9. 1890.

Alois Pražák, jak bylo zmíněno, je pochován na městském hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Věnujte alespoň na dálku krátkou pietní vzpomínku této velké uherskohradišťské a zejména moravské osobnosti. A záleží-li vám na rodné zemi a vlasti Moravě, snažte se podle svých schopností a možností konat pro obnovení práv Moravy co půjde – tak, jak se o to snažil i Alois Pražák.

Zdroj: Přednáška Muzejního spolku v Uherském Hradišti u příležitosti výročí narození A. Pražáka



1155. VÝROČÍ PŘÍCHODU CYRILA A METODĚJE NA VELKOU MORAVU – připomenutí úlohy a významu moravského krále Rostislava

ŽIVOT A UTRPENÍ ROSTISLAVA, KRÁLE MORAVANŮ
Lubomír E. Havlík

Rostislav, král moravský, podnícen Bohem, držel radu se svými knížaty a s Moravany i vyslal k císaři Michaelovi (posly) hovořící: „Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by v našem jazyce vyložil pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily.

Tož, pošli nám, vladaři, takového biskupa a učitele, neboť od vás vždy vychází do všech zemí dobrý zákon.“

Moravská legenda
Život Konstantina Filozofa, kap. XIV.

* * *

ROSTISLAV, KRÁL MORAVANŮ,

náleží mezi ty osvícené evropské panovníky, kteří do posledního dechu hájili samostatnost svého království a povznesli svůj národ a stát na evropskou kulturní úroveň. Království Moravanů nabylo svými vztahy k římskému papežství a východnímu Římskému impériu mezinárodního významu. Za svou úspěšnou činnost na poli válečném i diplomatickém zaplatil však král Moravanů nakonec hlubokým ponížením, morálním i fyzickým utrpením a posléze svým životem. Utrpení za šíření křesťanství v domácím jazyce a písmu a za hájení vlastního lidu mu sice přineslo gloriolu mučednictví, avšak úpadkem moravské státnosti se mu už nemohlo dostat oficiálního uznání. Po obsazení Moravy byli nositelé ideje moravské státnosti odstraněni a s novou vládní mocí počal na Moravu pronikat i její státní kult a její ideologie.

A tak je dnes král Rostislav, symbol moravského křesťanství a státnosti 9. století, na jejichž oltář položil svůj život, ponecháván mimo okruh těch, kteří si svým utrpením plně zasloužili obecného uznání in urbe et orbe /doma i ve světě/.

Na Moravě, Rostislavově hlavním hradě a městě, L.P. 1993
Lubomír E. Havlík

* * *

O životní osudy moravského krále Rostislava, o osvětlení jeho významu v dějinách Moravy a křesťanství slovanských národů projevuje dlouholetý zájem jak světské tak i církevní dějepisectví, a to ještě větší, než tomu je u jeho nástupce krále Svatopluka I. Velikého.

Souviselo to nepochybně s několika okolnostmi. Důvodem tu byla v prvé řadě skutečnost, že se opřel východofranským pokusům o nastolení svrchovanosti nad královstvím Moravanů, které dnes obecně a nepřesně nazýváme jako Velká Morava. S tím souvisela v rámci římské křesťanské oikumeny i nová zahraničně politická orientace Rostislavova království, která měla být nápomocná k úsilí o zachování samostatnosti moravského státu. Selhal však první pokus o navázání přímých styků s Římem, které měly jednak posílit postavení království Moravanů v římském křesťanském světě, jednak rozšířit a upevnit křesťanství v zemi a vymanit Moravu z působení franko-bavorských duchovních, kteří na Moravě pracovali ku prospěchu franské univerzalistické ideologie, včetně franských představ o hierarchii světské vlády, kteří jim nebyli příznivě nakloněni, nýbrž proti nim kuli pikle, jak uvádí Život Metoděje, arcibiskupa moravského (X. kap.). Rostislavovi však bylo potřeba duchovních, kteří by při šíření křesťanství respektovali úsilí Moravanů o samostatnost jejich království, křesťanství šířili srozumitelným jazykem a upravili křesťanské normy právního života na Moravě. Vše se mělo dít po ustanovení zvláštního biskupa pro Moravu, zřízení samostatné moravské církevní organizace. Když Rostislav se svou žádostí neuspěl u nejvyšší duchovní hlavy křesťanského světa, u papeže v Římě, nemohl samozřejmě očekávat, že by mu v těchto záležitostech vyšla vstříc bavorská církev. Mohl se obrátit jen k nejvyšší světské hlavě křesťanství na východě, k východnímu (byzantskému) císaři v Konstantinopoli. Jak však uvádí zmíněný Život Metodějův (V. kap.), Rostislav dospěl ke svému rozhodnutí osvícen božím vnuknutímBogomъ
ustimъ
. Heroický Rostislavův boj za samostatnost království Moravanů, zásluhy o šíření křesťanství, jeho iniciativa při kladení základů slovanské knižní vzdělanosti na Moravě a její potomní rozšíření ve slovanských zemích, posléze tragický a vpravdě mučednický konec moravského krále, poskytovaly a dávají i dnes mnohé důvody k zamyšlení nad jeho činy, nad jeho místem a významem v dějinách Moravy, stejně jako v dějinách střední Evropy a evropské knižní vzdělanosti slovanských národů.

Zdroj: Ročenka Moravského národního kongresu, Brno 1995, úvodní část rozsáhlejší práce L.E. Havlíka



ALOIS MUSIL – MÚSA AR RUEILI, SYN MORAVSKÉ ZEMĚ, SE NARODIL PŘED 150 LETY

Bohumila Jandourková, 30. června 2018

Kdo se poprvé setká s životním příběhem tohoto Moravana, bývá udiven, překvapen a nakonec se neubrání velkému obdivu.

Jaký to musel být člověk, když se ve svém životě podujal tolika úloh a všech úspěšně. Zřejmě se na něj nemůžeme dívat zvlášť jako na katolického kněze, papežského preláta, člena Nejvyšší muslimské rady, ani jako na cestovatele, arabistu a orientalistu, botanika, archeologa, tvůrce map, dokonce špióna, generálmajora, náčelníka arabského kmene, učence vzešlého z olomoucké univerzity, autora spisů pro vědecký svět, ale i dobrodružných knih pro mládež, ani jako na zpovědníka císařovny Zity.

Byl během svého života postupně tím vším a mnohým současně. Měl pro to potřebné osobnostní předpoklady a navíc to byl zcela jistě dobrý člověk. Pokorný, obětavý, pracovitý, odvážný, schopný, jazykově nebývale nadaný, s darem improvizovat, který navíc rozuměl lidem všude na světě a oni jemu. Jen v Praze nebyl prorokem …

Jeho heslo „ŠETŘI ČAS, ŠETŘI SÍLY, ŠETŘI PENÍZE“ mám na zdi nad svým pracovním stolem. Je dobré si někdy připomenout co Alois Musil považoval za důležitý prostředek k dosažení jednotlivých cílů.

Akademie věd České republiky použila pro něj označení, zřejmě jako motto výstavy: „Syn pouště Alois Musil“.

Ale on nebyl žádným synem pouště, i když v určitých obdobích svého života dokázal žít tak, jako by byl. BYL SYNEM MORAVSKÉ ZEMĚ, součásti rakouské monarchie a později Republiky československé.

Alois Musil se přece 30. června 1868 narodil na Moravě, v hanácké obci Rychtářov u Vyškova, jako nejstarší syn v selské rodině. V Olomouci studoval v katolickém semináři a ve třiadvaceti letech tu byl vysvěcen na kněze. Brzy však odešel na Blízký východ, protože tam před tisíci lety vznikla všechna tři velká, monoteistická náboženství. Alois Musil byl tehdy zaujat Starým zákonem. Přihlásil se do Biblické školy v Jeruzalémě hned po jejím vzniku, kde získal stipendium. Pobyl tam krátce a ve studiích pokračoval v libanonském Bejrútu odkud se vydával i na cesty do pouště. Jak později spočítal, cestováním na velbloudu urazil celkem kolem 21 tisíc kilometrů.

Procestoval Petrejsou Arábii, Pustou Arábii, Damašek, poušť mezi Palestinou a Babylonem, Palmýru a Mezopotámii a většinu území zmapoval. Mapy se naučil kreslit sám. Do té doby Arábie prakticky zmapovaná nebyla. Jeho mapy byly velmi precizní. Tyto mapy se užívaly ještě po celé 20. století. Kromě kartografie se na svých cestách zabýval i etnografií, studoval i místní jazyky a botaniku. Je po něm pojmenováno několik rostlin a to i kvetoucích. Byl výjimečně nadaný a kromě klasických světových jazyků ovládl postupně i pětatřicet arabských nářečí. To mu pomohlo i v tom, že se spřátelil s beduínskými kmeny, kde ho nazývali šejch Músa. Podařilo se mu získat i důvěru náčelníka kmene Beni Sachr, emíra Núri, který byl velmi drsným bojovníkem. Předtím, než se sešel s Musilem, zavraždil své dva bratry a dalších minimálně sto válečníků. Tedy žádný beránek. Musil poté mohl cestovat pod jeho ochranou. Není bez zajímavosti, že náčelník dalšího kmene Ruala psal na Musila dokonce oslavné básně. O svých cestách mezi beduínskými kmeny přednášel Alois Musil o desítky let později i v Československém rozhlase a zachovala se jedna nahrávka z roku 1936.

„Dlel jsem v táboře Talála, velkého náčelníka Beni Sachr, a chystal se na cestu. Měl mne doprovázet náčelníkův bratr a jeho příbuzný. Jeli jsme k západu zvlněnou rovinou, spoře porostlou vytrvalými bylinami. Pásla se na nich stáda ušlechtilých velbloudic. Po mnohých velbloudech hopkali havrani. Proč je pastýři nezaženou? – Proč by je zaháněli? Jsou rádi, když si jejich zvířat všimnou. Vybírají velbloudům cizopasníky.“

Beduíni mu vyprávěli o tajemném zámečku – vlastně pouštním paláci, který je opředen mnoha pověstmi, v němž sídlí duchové a k němuž není radno se přibližovat. Musila to velice zajímalo a v roce 1898 tedy podnikl výpravu ke zříceninám v Kuseir Amra na východě Jordánska. Byl úplně šokovaný z toho, co tam spatřil. Tam totiž byli zpodobněni lidé a zvířada, což vlastně islámská tradice sunna zakazovala.

Výprava do Kuseir Amra byla nebezpečná, území leželo na hranici dvou nepřátelských kmenů. Nájezdníci Musila připravili o veškerou dokumentaci jeho objevů. Po návratu do Evropy byl proto nařčen z podvodu. Tato podezření se mu podařilo vyvrátit až po druhé návštěvě v Amře v roce 1900. Přivezl odtud průkazný materiál, fotografie a výkresy, materiál, který z něj udělal slavného objevitele.

Jde vlastně o dobře zachovanou vojenská pevnost a současně rezidenci chálífů dynastie Umayyad, pocházející z počátku 8. století. Nejvýznamnější součástí jsou turecké lázně (hammam), jejichž zdi jsou bohatě zdobeny figurálními motivy, které odráží světské umění té doby. Historie Jordánska se rozvinula tak, že západní oblasti země byly ovlivněny mnoha lidmi a kulturami – egyptské, židovské, řecké, římské, byzantské a západoevropské. Jen tím si lze vysvětlit, proč se tato památka vymyká jinak dodržované muslimské tradici nezobrazování osob a zvířat.

Byl to v podstatě největší objev ve své době a dokonce knihovník Karbáček, který na Musila nejvíce útočil, mu pak pomáhal při tvorbě jeho zásadní monografie Kuseir Amra.

Tato kniha nejen popisuje samotnou památku, je navíc i sbírkou beduínské poezie a písní a znaznamenává zvyky kmene Beni Sachr. Své zážitky i poznatky z cest zachytil Musil ve svých zhruba padesáti dalších knihách. Byly to jak vědecké studie a monografie, tak dobrodružné knihy pro děti, kde se snažil po vzoru Karla Maye popularizovat Blízký východ.

Americká geografická společnost mu udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona.

ThDr. Alois Musil byl v roce 1902 jmenován mimořádným a v roce 1904 řádným profesorem Bohoslovecké faktulty univerzity v Olomouci. V roce 1909 potom řádným profesorem Teologické fakulty vídeňské univerzity. Od roku 1920 přednášel na Karlově univerzitě a založil Orientální ústav.

V Praze Moravan, Prof. ThDr. Alois Musil, dr.hc, bohužel od počátku narážel na malost a závist, takže po svých objevech byl víceméně nucen přesídlit do Vídně, kde také publikoval. Později se vrátil. Ve světě byl a je velmi uznávaný a ctěný. U nás je to dodnes téměř neznámý člověk, kterého si možná někteří pamatují z dětských knih, ale málokdo tuší, že byl tak významným objevitelem a vědcem. 

V článku jsem se dotkla především jedné oblasti jeho života. Té, která je pro nás spojena s představami o dobrodružství. Přesto si myslím, že Alois Musil dobrodruhem nebyl. Ve středu jeho zájmu byli lidé a počátky křesťanské víry na Blízkém východě. Také vědomí povinnosti pomáhat domovině. Což byla v užším smyslu Morava, ale v širším, před vznikem Československa, rakouská monarchie. Neměla jsem v úmyslu zachytit celý jeho život v celé šíři. Na článek v časopisu by to bylo příliš. Ale jistě nelze podceňovat jeho působení na univerzitách a v různých, často velmi významných celosvětových společnostech.

Alois Musil, jedna největších moravských osobností, zemřel 12. dubna 1944.



3. POMÍJIVÉ DNY MÍRU VE SLEZSKU /3. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Poslední říjnové dny roku 1918 procházeli obyvatelé Čech, Moravy a Slezska i Slovenska neobyčejným vzrušením. Všude kolem bylo z očividných příznaků patrné, že rakousko-uherská monarchie, hospodářsky i politicky zcela vyčerpaná z předchozího víc jak čtyřletého válčení, prodělává poslední okamžiky své několikasetleté existence. Cosi výjimečného viselo ve vzduchu, něco, co přichází jen jednou za celé generace. Nikdo nepochyboval, že znovuoživení české státnosti je po třistaleté odmlce na dosah ruky. Proto vyhlášení republiky Národním výborem 28. října 1918 bylo přijato s těžko představitelným nadšením, méně už s překvapením a v průběhu dne se rozneslo po všech historických českých zemích.

Také do Těšínského Slezska se zpráva dostala téhož dne navečer telegramem z Prahy s výzvou českému obyvatelstvu, aby ve městech a obcích zakládalo národní výbory jako orgán lidové samosprávy a odstraňovalo veškeré instituce c. a k. monarchie. Další výzvy se týkaly českých důstojníků, aby přebírali velení v dosavadních rakouských jednotkách a z českých vojínů organizovali oddíly věrné vyhlášené republice. Totéž se týkalo i velitelů četnických stanic a náčelníků policejních komisařství.

Už následující den 29. října vzniká prozatímní Národní výbor pro Slezsko a ustavují se okresní národní výbory ve městech Fryštátu, Orlové, Těšíně a Slezské Ostravě. 31. října se utváří společný orgán pod názvem Zemský národní výbor pro Slezsko jako vykonavatel moci svrchovaného Národního výboru v Praze. Ve svém samostatném provolání seznamuje obyvatelstvo s ustavením republiky, vyzývá ke klidu a k tvořivé práci pro nový stát.

U českých důstojníků se výzva z Prahy setkala s ohlasem. Již 1. listopadu za účinné podpory Zemského národního výboru (dále jen ZNV) mnozí z nich přebírají velení nad ostravskou posádkou a internují své představené a kolegy německého původu, kteří zůstávají loajální staré monarchii. Vítanou posilou jsou jim čeští vojáci, vracející se přes území Polska ze zhroucené východní fronty. Vojáci českých oddílů zdobí čepice uniforem trikolorou a pod velením svých krajanů důstojníků se ujímají ostrahy dolů, hutí a jiných průmyslových objektů, zatímco jiní obsazují četnické stanice, aby společně s českými četníky dbali o veřejný pořádek.

Stejnou činnost však vyvíjejí i na druhé straně, na území Polska, které se také vrací na scénu evropských států po více jak stodvacetileté nepřítomnosti. Polský národ má za sebou mnohem strastiplnější a složitější vývoj jak český, i když jeho historický zánik netrval ani polovinu doby, po kterou žili pod habsburským žezlem Češi. Polsko bylo po postupném trojím dělení, které se odbylo v druhé polovině 18. století, rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko a nezachovalo si celistvou územní podobu. Ani v jednom z uvedených států nezískali Poláci taková práva a výsady jako Češi za Habsburků. Jejich další národnostní vývoj a touha po právu na sebeurčení probíhaly odděleně a měly rozdílné koncepce. Proto i jejich odboj v průběhu světové války byl nevýznamný, s mlhavou představou o budoucím uspořádání. Nejkonkrétnější cíle polského exilu se daly vyjádřit v podobě státu, vydržovaného dobrou vůlí mocných sousedů, kteří je kdysi o svobodu připravili, a jenž by obsahoval jen menší část území s obyvateli polského původu, než mívala jejich vlast v posledním roce své existence 1795.

Ještě v období války spekulovaly ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko o zřízení vazalského státu na území Haliče, Horního Slezska a Pomořanska a z části tzv. Velkopolska, získaného válečnými úspěchy na Rusku. Z opačného hlediska tak uvažovala až do revoluce v roce 1917 vláda v Petrohradě, když měla na mysli Velkopolsko a východní Halič, kterou přechodně obsadila. Není bez zajímavosti, že na území ruského Polska, v posledních válečných měsících obsazeného vojskem císařského Německa, vznikaly legie pod velením pozdějšího polského státníka generála Józefa Pilsudského, které bojovaly po boku Rakušanů a Němců s povzbudivou vyhlídkou, že po porážce se samostatné Polsko stane skutečností. Bezpochyby v tom sehrával významnou roli odvěký polský antagonismus vůči Rusům a Ukrajincům, který měl hlubší kořeny než odpor proti Němcům. Proto také na rozdíl od českých historických zemí nemělo Polsko na podzim roku 1918 žádné hranice a veškeré odkazy na stav z roku 1722, kdy došlo k jeho prvnímu dělení, se ukázaly stejně nereálné až absurdní jako argument poukazující na rok 1795, kdy stát zanikl.

Podobně jako v českých zemích vznikají i na polském území prozatímní orgány lidové samosprávy, tzv. Rady Narodowe (dále jen RN), a jejich vrcholný orgán se ustavuje ve Varšavě dokonce dříve než v Praze, už 19. října, den po památném vyhlášení prezidenta USA o právu na sebeurčení utlačovaných národů v Evropě. RN postupovaly podle jednoduché zásady: zakládaly se všude, kde byla patrná přítomnost polsky hovořícího i smýšlejícího obyvatelstva, bez ohledu na dosavadní politické rozhraničení a ve stejném duchu se v první dny po převratu postupovalo i ve struktuře soudnictví, školství, správy železnic i spojů.

Zatímco Češi se důsledně řídili historickou daností, prosazovali Poláci zcela jednoznačně
stanovisko etnografické. Na mínění německé nebo šlonzácké menšiny se ani z jedné strany nebraly žádné ohledy. Němci nadto patřili k poraženému národu, jemuž nezbývalo, než trpně vyčkávat, jak velmoci, resp. nástupnické státy rozhodnou o jejich osudu. Zakládání výborů samospráv na obou stranách vytvářelo předpoklad k brzkému střetnutí zájmů, a jak se ukázalo, došlo k němu již na rozhraní října a listopadu v celé oblasti Těšínska.