PETR PITHART K MORAVSKÉ OTÁZCE

Úvod redakce Zprávy z Moravy:

Na neděli 17. listopadu 2019 připadá třicáté výročí událostí, které vedly k pádu vlády jedné strany. Komunistický režim se zhroutil, nastala doba polistopadová. Takzvaná „Sametová revoluce“, jak jsou někdy převratné události konce roku 1989 nazývány, nastolila nové podmínky – euforické první svobodné volby i těžkou ekonomickou transformaci; velké naděje i velká zklamání. A jak je na tom Morava po těchto třech dekádách? Kam dospěla, je vyhovující její současné postavení a jaká je její budoucnost? Ptali jsme se moravských osobností i odpovědných politiků. Na naše otázky odpovídal Petr Pithart. Celý rozhovor jsme publikovali ve zvláštním článku.

Petr Pithart motto „Propásli jsme příležitost vrátit se k normálnímu řešení. Morava je oběť pragocentrismu.“

Redakcí portálu Zprávy z Moravy zkrácený rozhovor s Petrem Pithartem:

Já jsem se narodil na Kladně. Žil jsem tam do čtyř let, ale museli jsme utéct na venkov, protože táta byl v koncentráku. Já k tomu městu nemám vůbec žádný vztah. Mám vztah k Luhačovicům, odkud je moje máma a kde jsem trávil prázdniny ještě před školou a pak i po škole. Byl jsem tam mnohokrát po Listopadu, často i oficiálně. Otvíral jsem tam některé lázeňské rekonstrukce. I v lázních jsem byl několikrát jako pacient. Miluju to tam. Kdybych měl říct odkud jsem, tak řeknu sice z Kladna, úředně to je pravda, ale pocitově ne. Jako doma se cítím na Moravě, byť jsem tam nestrávil dohromady příliš dlouhou dobu” vysvětluje svůj vztah k Moravě Petr Pithart, první premiér České republiky (v rámci federace) a bývalý předseda Senátu.

Tématu Moravy a jejího postavení se často věnoval ve svých knihách. V době převratných událostí roku 1989 byl přesvědčen, že dojde k obnovení zemského zřízení. Když přišel Listopad a já jsem se náhle přes noc stal předsedou vlády, tak jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že se vrátíme k tomu jedinému, osvědčenému způsobu uspořádání státu v podobě zemského zřízení – že obnovíme země s tisíciletou historickou legitimitou. Před třiceti lety jsme propásli velkou příležitost vrátit se k normálnímu, středoevropskému řešení. Nechybělo mnoho.” vzpomíná…

Morava je oběť rozpadu Československa a centralismu

Česká vláda zrušila v dubnu 1990 kraje. Věděli jsme, že musíme místo toho postavit něco jiného, protože mezi obcí a republikou nebylo nic. Vůbec jsem netušil, že to bude trvat až do roku 1998. Nakonec jsme se dohrabali k tomuto krajskému zřízení, které je snad ještě horší, než to z roku 1960. My jsme tehdy byli jako česká vláda zajedno, že se vracíme k zemskému zřízení zrušenému 1. ledna 1949,” hodnotí Pithart vývoj jednání o územně-správním členění České republiky.

Dostali jsme se k tomu až v březnu 1992. A to už opravdu byl ve vzduchu cítit možný rozpad státu, který jsem si já bytostně nepřál a dělal jsem, co jsem mohl, abych mu zabránil. Tenkrát – a to snad ani nikdo oficiálně neřekl, protože to bylo opravdu stupidní – se začalo říkat, že by to bylo riskantní. Slováci se trhají, my zavedeme zemské zřízení a trhne se i Morava – a my Češi tu zůstaneme sami pro sebe. Já jsem věděl, že je to nesmyl, že takové tendence nikdy ani v dějinách nebyly. To byl ten důvod, proč se vůbec otázka zemského zřízení neprojednala, ačkoli to bylo reálně připraveno. Prostě to nezařadili na program,“vysvětluje proč nedošlo k vyřešení otázky územně-správního členění na začátku devadesátých let.

K obnově zemského zřízení nakonec nedošlo. Ústava České republiky z roku 1992 měla ještě v původním znění uvedeno ‚Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje‘. To znamená, že se s variantou zemí ještě stále počítalo. Zemanova vláda, po rozhodnutí o zavedení krajů na konci roku 1997, to potom vůbec nevzala v potaz jako reálnou možnost. Český centralismus, pragocentralismus se dostal do sedla. Tu otázku tehdy už ani nikdo pořádně nevznesl,” připomíná Pithart.

Počáteční úspěch moravského hnutí nebyl tak překvapivý

V prvních svobodných volbách přišel zdánlivě překvapivý úspěch Hnutí za samosprávnou demokracii (HSD-SMS), které požadovalo obnovení zemské samosprávy pro Moravu Slezsko. Petr Pithart k tomu připojuje svou vzpomínku. “Kandidoval jsem za území bývalého Jihomoravského kraje, sám jsem si to tak vybral. Byl to tehdy zdánlivě nečekaný úspěch moravského hnutí. Já jsem tam vedl kampaň a vím, že ta moravská otázka byla pro mnohé lidi klíčová.”

Ale pro Čechy a natvrdlé Pražáky to prostě bylo mimo. My jsme se stejně chovali i ke Slovákům. Pragocentrismus, to je prostě neštěstí této země. Výsledkem je, že jsme přibouchli všechny dveře a dnes pomáháme rozpadu Evropské unie s Maďary a Poláky. Říkám tomu ‚pýcha osamělosti‘,“ dodává vzápětí.

Moravské poslance na druhou stranu kritizuje za přílišný radikalismus. “V ČNR mělo moravské hnutí 23 poslanců. Ona s nimi nebyla moc řeč. V době, kdy vláda prosazovala zemské zřízení, pracovala na tom a nakonec měla hotovo a odevzdala to předsednictvu, oni tam občas dělali manifestace, přímo virvály. Předsednictvo si odložení projednávání zdůvodnilo i tímto zbytečným radikalismem moravských poslanců.”

Současný systém krajů je výsledkem licitace

Hovoří také o tom, jak se konkrétně utvářel současný systém krajů Tenkrát na konci devadesátých let se vědělo, že už se musí k něčemu dospět. Chyběla nám stále vyšší územní samospráva, byli jsme anomálie. Politici tehdy nebyli schopni přijít s jednoznačným návrhem. Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí. Ta otázka, jak bude vypadat státní správa a samospráva, byla přitom důležitější než všelijaké jiné,” komentuje Petr Pithart jednání o vyšších územních samosprávných celcích.

A ještě se hlasovalo o tom, jestli to bude model smíšený nebo oddělený. Vláda nevěděla, co chce. Tak si poslanci řekli o sloučený model, což je podle mého názoru jedna z hromady polistopadových chyb, která začíná nedodržením slibu o obnovení zemí. Připomínám, že jak federální shromáždění, tak Česká národní rada přijala slavnostní usnesení, že se samozřejmě vracíme k zemskému zřízení. Tím to začalo a skončilo spečením státní správy a samosprávy,” doplňuje kriticky.

Zavedených 14 krajů bylo tak malých, že se musely spojovat, aby vyhovovaly evropským standardům. “Druhý den telefonovali z Bruselu a říkali‚ co to tam děláte? Vždyť vy nedostanete ani korunu! My takové jednotky pod milion obyvatel nemáme. My to na té mapě ani pod lupou nevidíme.‘ Tak se kvůli NUTS musely zřídit spojené kraje a vznikly další umělé celky, akorát příhodné, aby se rozkradly evropské peníze. Což se reálně dělo, třeba v rámci Severozápadu,”vzpomíná Petr Pithart.

Pragocentrismus poškozuje i Čechy, nejen Moravu

O problému uvažuje v širších souvislostech. Ten malér pragocentrismu se netýká jenom Moravy, vlastně se týká i Čech. Čechy jsou jiné, nikdy se nečlenily do výrazných regionů, snad je to dáno horopisem. Jsou prostě spádové do Prahy. V Evropě snad nenajdete hlavní město, které by se za celou dobu existence státního útvaru nepohnulo. Jedině Praha. Je to možná určité fatum. Nebo spíš zaslepenost.”

Já jsem pro všechny možné decentralizace. To je přímo můj politický pud. Myslím si, že je to zdravé. Proto mě to tak mrzí. Nejenom proto, že jsem s Moravou tak cítil – také jsem za ni kandidoval. Češi snad vůbec netuší, že existuje něco jako pražský centralismus. Poškozuje to i Čechy, nejen Moravu,” vyjadřuje Petr Pithart své pocity.

Jedná se o obecný problém

Potíž spočívá i v samotné moravské politické reprezentaci. Morava neměla štěstí na reprezentaci. Neobjevil se nikdo, kdo by ji byl schopen celou táhnout za sebou a už vůbec ne někdo, kdo by mohl oslovit i tu natvrdlou českou část. Dnes nevím, jak na tom Morava je, co se týče lidí schopných vyzdvihnout politicky moravskou otázku.

Obtížnost politicky uchopit téma Moravy je možná dána i její členitostí, různorodostí. Možná by se na to koneckonců nemuselo jít přes Moravu. Toto krajské zřízení je prostě špatně. Je to obecný problém,” doplňuje Petr Pithart.

 

REAKCE NA ROZHOVOR S PETREM PITHARTEM

Jiří Zvoníček, 14. ledna 2020, Luhačovice

 

Na zpravodajském serveru Zprávy z Moravy byl uveřejněm rozhovor s Petrem Pithartem. O Moravě, zemském zřízení a pragocentrismu. https://zpravyzmoravy.cz/velky-rozhovor-s-petrem-pithartem-o-morave-zemskem-zrizeni-a-pragocentrismu/

V reakci na tento rozhovor zveřejňujeme jiný pohled moravského pamětníka na zmiňované události:

Petr Pithart se nespravedlivě naváží do poslanců a vedoucích představitelů HSD-SMS z doby před 30 lety. Tito poslanci a představitelé však vyjadřovali skutečné potřeby a zájmy svých voličů. Všechny politické strany, snad vyjma komunistů, v té době zastoupené v ČNR, měly samosprávu Moravy a Slezska alespoň jednou větou zmíněnou ve svém volebním programu. Proč tedy, včetně OF Petra Pitharta, neusilovaly o jeho naplnění?

Pro ty z vás, kteří máte buď krátkou paměť, nebo jste o nějaký ten rok mladší, tu mám malé osvěžení: Petr Pithart byl skutečně zastáncem zemského zřízení, avšak pouze do osudného (či spíše ostudného) hlasování o jeho zákonu – kteréhož byl sám navrhovatelem (!); v tomto hlasování totiž Petr Pithart zvedl ruku proti vlastnímu návrhu zákona! Teď zřejmě nemá čisté svědomí a snaží se z toho nějak vymluvit. Lživými nařčeními a alibi motivujícími útoky se však žádná duše nespasí. Tím spíš neočistí u pamětníků, které možná Petr Pithart nerad slyší. Na celém jižním Valašsku, Luhačovicku a Zlínsku jsem skutečně důvěrně znal nespočet členů našeho HSD-SMS, ale o žádném z nich nevím, že by byl kdy členem KSČ. Byli mezi námi socialisté, ale drtivá většina členů nebyla v minulosti politicky organizována. Dále, vinit po 40 letech nesvobody strávené pod českým područím někoho z přílišného zapálení a radikalismu je od člověka, pro jehož nespokojenost byla tzv. “sametová revoluce” “jen domluveným předáním moci”, skutečně kontroverzní. A házet špínu a vinit z nezdaru a tělesné slabosti člověka, který, uštván k smrti lživými obviněními z pražských disidentských kruhů, žil sám za Husákova režimu opravdu těžce (vyhozen kvůli osmašedesátém z univerzity, pracujíc v několika sklepních ambulancích a pečujíc přitom o svou nemocnou maminku), ve skutečném podzemí (!), je … prostý lidský hyenismus. Na závěr si dovolím připomenout dva již možná zapomenuté výroky Petra Pitharta: “Do parlamentu by měli chodit v krojích!” (naši poslanci HSD-SMS; pozn.). “Pro Moravu jsem udělal víc, než Hnutí za samosprávnou demokracii!” ..Kde je to vidět, pane Pitharte?

P.S. Všichni, kdo jsme kdy žili a žijeme pro Moravu (“Život za Moravu; Aféry jak pro koho-Jan Bauer”), vzdejme úctu největšímu bojovníkovi z nás, panu docentovi Boleslavu Bártovi, a straňme se lidí typu Petra Pitharta – lidí slizkých, křivých a nečestných, lidí, kteří obrací naruby nejen svůj kabát, ale i historii, a to kdykoli se jim to hodí a zalíbí.

S pozdravem Moravě sláva!

P.S. Pokud se, členové a sympatizanti Moravského zemského hnutí domníváte, že politikou podlézání a lámání hřbetů něčeho dosáhnete, jste na velkém omylu. Historie dějinných zvratů nejen u nás dokazuje, že opak je pravdou.

 

Dovětek redakce Hlasu Moravy:

Nesoudíme tak přísně, jako Jiří Zvoníček. Pro jeho rozhořčení však pochopení máme. Tolik úsilí tak obrovského počtu občanů z Moravy v 90. letech a de facto nulový výsledek! A k tomu nikoli tak masivní, ale především dlouhodobé úsilí o spravedlivé postavní Moravy, vytrvalé, stoleté – od vzniku Československa, kdy neopodstatněné uměnšování práv Moravy započalo – dosud!

Původní složení a vedení Společnosti pro Moravu a Slezsko z roku 1968 již v roce 1989 neexistovalo. Zbylo z něj jen několik málo lidí. Noví členové se už mnohdy navzájem dobře neznali a tak se na kandidátky v prvních polistopadových volbách z tohoto, i z časového důvodu, nepodařilo vybrat vždy ty nejlepší. To však nebylo to hlavní, co vedlo k neúspěchu ve věci obnovení zemského zřízení. Byla to nevůle těch, kteří se dostali k moci a byli jí opojeni. Zpočátku svou nevůli obnovit zemské zřízení projevovali jen skrytě (vždyť jediné rozumné a spravedlivé řešení bylo zjevně to, co navrhovalo HSD-SMS), později už i otevřeně. Komunisté jim v roce 1948 svým rozhodnutím přihráli moc nad Moravou a Slezskem a ta jim „v Praze“ tak zachutnala, že se jí nechtěli vzdát, byť jim po právu nepatřila a nepatří !

Hlas Petra Pitharta by na postavení Moravy ve výsledku zřejmě nic nezměnil a tak se rozhodl hlasovat tak, jako hlasovala skupina, která mu byla bližší i v jiných záležitostech. Zřejmě mu šlo o to, aby mohl dál ovlivňovat směřování státu podle svých představ. Setrvání na podpoře moravských požadavků by mu tento záměr zcela jistě znemožnilo. Při posuzování jeho charakteru je dobré brát v potaz i to, že rozhodně nepatřil k lidem, kteří se obohacovali v dobách podivné až zločinné privatizace.

Co se týče poznámky post scriptum, je třeba připomenout, že celá naše společnost je názorově rozdělena na silně prozápadní a prounijní skupinu a na skupinu, která je ke stávajícímu režimu, k činnosti EU i politice USA kritičtější. Tuto skupinu rádi někteří lidé označují jako provýchodní, což se nezakládá na pravdě. I když na určité malé procentro z této skupiny by to označení sedělo. I tito lidé uznávají západní hodnoty, ale mají oprávněný pocit, že se současná politika se svým přehnaným liberalismem původním západním hodnotám zpronevěřuje. Například ve věci svobody slova a prosazování kontraproduktivní politické korektnosti a také nedemokratickým přihráváním velkým korporacím na úkor běžných občanů.

Je tedy s podivem, že se toto rozdělení celé společnosti projevilo i v moravských hnutích?

Jiří Zvoníček má právo na na svůj názor i otevřenost. I v moravských hnutích budou lidé radiálnější a umírněnější. Jako všude jinde. Jeho názor je dle našeho mínění reakcí na celý článek, nikoliv na námi zveřejněný, zkrácený. Není problém se s celým rozsáhlým rozhovorem seznámit: https://zpravyzmoravy.cz/velky-rozhovor-s-petrem-pithartem-o-morave-zemskem-zrizeni-a-pragocentrismu/



SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC A RYCHMBURKA A JEHO BÁSEŇ NOVÁ RADA

Bohumila Jandourková, 14. ledna 2020

 

Zvláštní jméno, řeknete si. Jméno, které dnes vzbuzuje nepěkné reminiscence, ale v jeho době tomu tak nebylo. Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka se narodil asi v roce 1350 jako český šlechtic ze starého rodu pánů z Pardubic. Byl synovcem prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V domě tohoto strýce prožil mládí, kde ho inspirovala bohatá Arnoštova knihovna. Studoval na Karlově vysokém učení, stal se bakalářem a později studoval i v cizině. Byl dvakrát (s přetržkou) nejvyšším zemským písařem v Čechách a od r. 1396 i nejvyšším místopísařem českých zemských desek. (Pro České království samozřejmě. Morava měla vlastní moravské zemské desky vedené ve dvou řadách – olomoucké a opavské.)

Smil Flaška byl spisovatel a básník, také satirik a sběratel lidových moudrostí. Jeho dílo Nová rada patří k pokladům staré literatury psaným v domácím jazyce. Jde o veršovanou skladbu, alegorii na poměry panující na konci 14. století na dvoře krále Václava IV. Báseň má 2116 osmislabičných veršů. Jeden rukopis uvádí datum vzniku1394, druhý 1395. Jde o rady zvířat, která sezval král – lev na sněm, aby mu poradila, jak vládnout. Nejpřednější místo na sněmu mají ptáci v čele s orlem – symbolem Moravy. Orel také stojí nahoře proti lvu na titulní straně jednoho vydání rukopisu. Literárním dílem Smila se později inspiroval pán z Pernštejna.

Smil Flaška se stal obětí názorových a majetkových sporů s králem Václavem IV., který jejich rodu odejmoul část panství Pardubice s hradem a městem jako odúmrť. Smil Flaška se svým otcem Vilémem se o Pardubice soudili, ale prohráli. Rodinný spor ho také přivedl do řad panské Jednoty, která stála v opozici proti králi. Od roku 1402 byl Smil hejtmanem (vojenským velitelem) v Čáslavi. V této funkci padl 13. srpna 1403 v šarvátce s královským vojskem u hradu Lichnice.

Je obtížné z názoru určité části odborné literární veřejnosti, která vidí ve Smilově Orlu symbol Moravy, usuzovat na nějaký vřelejší vztah autora básně k Moravě. Ale nelze jej ani vyloučit. Nám může být Smil Flaška z Pardubic sympatický i proto, že stejně jako my dnes na Moravě, čelil tehdy přesile moci a nevzdal se !

I když to nijak nesouvisí, je zajímavé, že Pardubický kraj se v době nedávno minulé (o nynějším stavu nemám žádné zprávy), tedy po ustavení krajů choval k moravským patriotům, kteří se v tomto kraji politicky uskupili a dokonce tam kandidovali za politickou stranu Moravané, velmi vstřícně. Jakoby je tamější lidé chápali a vážili si i toho, že mají v kraji kus Moravy, když už to „ti páni v Praze“ tak rozhodli…! Bylo tam celá léta výrazně lepší pochopení pro přirozený vztah Moravanů k Moravě, než tomu bylo a zřejmě i je v Jihočeském kraji, ke kterému „ti páni v Praze“ také přifařili „pěkný kus“ Moravy. Dokonce větší, než si dovolil sám Gottwald a „jeho strana“ v 50. letech !



MORAVEC PETR BEZRUČ

Jiří Kvapil, 11. ledna 2020

 

Báseň Dombrová, v níž Bezruč pohněvaně protestuje proti jejímu přejmenování na Doubravu, o němž „páni z Čech“ v Praze rozhodli proti vůli obyvatel dědiny, začíná slovy „Jsme Moravci.“ A jsme z Dombrové, ne z Doubravy! A pokračuje pohněvaným veršem „Co páni z Čech nám křtíte dědiny? Ta vaše Doubrava je snad někde při Praze, na břehu Vltavy!“ V básni Lazy se přívlastek Moravec váže ke jménu Křistek. Jako Moravan je bitý (v básni uveden jako bitý Moravec), je sociálně i národnostně utlačován, ale ve svých postojích zůstává pevný (v básni jmenován jako pevný Moravec). Opakovaně je tu zdůrazňováno jeho uvědomělé moravanství. Když se moravské školy v obci zmocní Poláci a srazí z ní moravskou vlajku, tento věrný Moravecse rozhodne, že v dědině postaví školu novou – „moravskou, murovanou“!

I v jiných básních se setkáváme při vymezování moravské národnosti s vlastním jménem Moravec. Obyvatelé Moravy jsou pro Bezruče zkrátka Moravci a lidé z Čech jsou Češi. Bezruč ve Slezských písních zdůrazňuje svoji moravskou zemskou a národnostní příslušnost nejen výrazem Moravec, ale i celkovým vyzněním a smyslem svých básní. Např. v básni Polská Ostrava čteme verš „jsem polská Ostrava, však lidu moravského“. A v následující textu znovu a dokonce velkými písmeny, „JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO“. V dalších verších téže básně nacházíme výraz „přibylec lhostejný“, jímž jsou zřetelně míněni páni z Čech (viz výše báseň Dombrová). Tento „ přibylec nadutý jazyk moravského národa psuje, švarné Lucině sází háček na hlavu“ a dělá z ní Lučinu, z Karviné dělá Karvín a „gminu Dombrovou křtí na Doubravu“ (viz opět báseň Dombrová). V závěrečné sloce pak apelativně volá: „Moravský národe, nedej mi jména bráti!“

V básni Kalina II. přidává Praze přívlastek „falešná“ a Čech je v básni pro těšínského chlopa, pro Oravana a pro spišského gazdu též falešný. Petr Bezruč je uváděn jako slezský bard, ale ve svých básních připomíná častěji Moravu, chlopy z Moravy, moravskou národnost. Trpí tím, že mnoho obcí, i obec, kde před lety žil, kde vyrostl, bylo poněmčeno či popolštěno. Z básně Den Palackého cituji: „zřím moravskou školu, již poněmčili, zřím moravský kostel, jejž popolštili. Moje moravská vesnička dodýchala. Slezsko je ve sbírce, jak je patrné z jejího názvu, samozřejmě také zastoupeno. V básni Praga caput regni „Kdos huláká do slezské noci: Jest Praha vaše záštita! Nás však česká pýcha nenasytí a při Vltavě pomníky. Z Čech v pomoc prapor vlastenecký? Marš – ten si nechte pro sebe!“ A Prahu zde dokonce označuje jako Marinu nad Vltavou.

Když připomínám výše uvedené citáty z Bezručových Slezských písní, divím se, že při dnešní pražské meinstrímové (mainstream) politice se jméno tohoto básníka, tak zřetelně zdůrazňujícího svůj slezský původ a svůj hluboký citový vztak k Moravě, vyskytuje v jedné z učebnic pro základní školy. Ten, kdo to připustil, patrně Bezručovu dotyčnou sbírku nikdy nečetl.



LEV SEŽRAL ORLICE ?

Ondřej Hýsek, 11. ledna 2020

 

Reakce Moravského zemského hnutí na záměr sjednotit loga ministerstev České republiky tak, aby všechna obsahovala symbol českého lva. O záměru informuji v tomto článku.

Před třiceti lety Václav Havel v Brně slíbil, že „v novém státním znaku bude Morava důstojně zastoupena“. Stalo se tak sice až po rozpadu Československa a moravská orlice přišla o svoji heraldicky vyšší zlato-červenou barevnost, ale aspoň něco.

Pokud chce nyní vláda pro ministerstva a úřady s působností nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku používat pouze českého lva, činí tak buď z neznalosti symboliky jednotlivých zemí, nebo se spíše jedná o další projev českého nacionalismu. Vláda, která je placena i z moravských i slezských daní, se tak chová necitlivě k těm občanům ČR, kteří nežijí v Čechách, nebo nejsou stoupenci českého nacionalismu.

Autor je předseda Moravského zemského hnutí

 

Portál Zprávy z Moravy k témuž:

 

Český lev nereprezentuje celou ČR, chybějí symboly Moravy a Slezska. Předseda lidovců přislíbil interpelaci.

V poslední době došlo k několika případům změny symboliky celostátních organizací, kdy byl zvolen jako jednotící symbol český lev. Nedávno se v médiích objevila zpráva, že českého lva by měla mít ve svém logu všechna ministerstva. Proti těmto změnám se zvedla vlna odporu. Kritikům vadí chybějící symboly Moravy a Slezska, český lev jako symbol Čech nemůže reprezentovat celý stát. Odkazují se přitom i na ústavu. Předseda lidovců přislíbil interpelaci ministrů.

Český lev na logu všech ministerstev

V médiích se objevila zpráva, že chystá sjednocení vzhledu log všech ministerstev České republiky. Má se přitom jednat o inspiraci dalšími státy, jejichž centrální instituce pracují s jednotným symbolem reprezentujícím stát. Vyřeší se tak i problém grafické roztříštěnosti. Grafickou unifikaci zřejmě dostane na starost nedávno vzniklý “národní marketingový tým”, píší Lidové noviny. Zvažuje se mimo jiné grafický návrh použitý pro ministerstvo zahraničí.

Symbol Čech, nikoliv celého státu

K podobným úpravám, kdy starší symbolika ustoupila českému lvu, přistoupilo několik celostátních organizací, např. Fotbalová asociace České republiky (FAČR; dříve Českomoravský fotbalový svaz), z dresů státní hokejové reprezentace zmizel velký státní znak na úkor stylizovaného lva.

Podle kritiků je přitom český lev pouze symbolem Čech, nereprezentuje celý stát skládající se i z Moravy a Slezska. Mizející symboly těchto zemí, které jsou ukotveny i v preambuli ústavy ČR (začínající slovy “My, občané České republiky, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku”), přiměly odpůrce k podávání stížností k odpovědným osobám, naposledy právě v souvislosti z uveřejněným záměrem jednotných log ministerstev.

Vymazávání Moravy a Slezska z veřejného prostoru

Autorem jedné ze stížností je i Stanislav Blažek z Dlouhé Loučky na Hané. Jako člověk, který celý život žije na Moravě a má upřímný vztah ke své zemi, nechápe současnou aktivitu státních institucí jinak, než jako snahu o vymazání zemských symbolů Moravy a Slezska z veřejného prostoru. V této souvislosti odkazuje na podobnou činnost komunistického režimu.

Kritizuje i podobu a užívání malého státního znaku, který zobrazuje tradiční symbol Čech. Navrhuje, aby se na Moravě a ve Slezsku používaly jako malé státní znaky moravská a slezská orlice. Rozšíření osamoceného českého lva mimo Čechy podle něj navozuje představu, že Morava i Slezsko jsou pouze nějakým druhořadým a podřízeným územím nebo dokonce jakousi nesvéprávnou kolonií,” píše Blažek.

Malý státní znak podle mého soudu nemá v dnešní malé republice opodstatnění. Na všechno, opravdu na všechno, včetně razítek, lze uplatnit státní znak velký, to znamená se znaky Čech, Moravy a Slezska. Rozdělení na malý a velký státní znak je dědictvím Rakousko-Uherska, kdy přece jen počet korunních zemí byl veliký a bylo třeba najít úspornější heraldické řešení. Znaky dnešních tří historických zemí se však na i na to malé razítko či do hlavičky úředního dopisu pražského ministerstva vejdou. Kdo tvrdí opak, manipuluje skutečností, patrně s cílem vymazat historický vývoj zemí Koruny české z hlav občanů,” kritizuje záměr historik Jiří Kacetl ze Znojma.

Předseda lidovců přislíbil interpelaci

Na kritickou výzvu ve vztahu k záměru sjednotit loga ministerstev českým lvem zareagoval stávající předseda KDU-ČSL Marek Výborný, který slíbil, že připraví interpelaci pro příští schůzi poslanecké sněmovny. Bude žádat odpovědi příslušných ministrů.

Autor: pjk

 

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

Při původním projednávání státního znaku byl malý znak většinou poslanců zavržen jako nepotřebný. Poté se ozvala nepočetná skupina poslanců z Čech, která jej začala prosazovat s tím, že velký znak by se nevešel na úřední razítka. Malý znak byl „vzat na milost“. Námitka se poté ukázala nepravdivá. Mnohé státy mají složitější státní znak a na razítka se jim vejde. Téměř vzápětí byl malý znak prosazován nejen pro použití na razítkách, jak je patrné z normy upravující používání malého a velkého státního znaku. A nyní začíná být masivně politicky protlačován na úkor velkého státního znaku, aniž by k tomu byl vážný důvod. Je to další projev snahy vymazat Moravu a naše Slezsko z povědomí občanů. Jde o další z mnoha projevů českého protimoravského šovinismu, přímo podporovaného politickou mocí ČR !



10. POKUS O LEST /10. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

V polském pásmu Těšínského Slezska bylo svěřeno velení nad tamními vojenskými oddíly neméně zkušenému válečnému veteránovi plukovníku Latinikovi. Zakusil bojový křest v Pilsudského legiích na východě proti Rusům a měl za sebou nejednu zdařilou akci. Soustřeďování čs. vojska na Ostravsku vzbudilo jeho ostražitost a byl o jeho podezřelých přesunech nedaleko linie informován již 21. ledna, kdy první jednotky dorazily do Ostravy. Neprodleně o tom podal hlášení krakovskému vojenskému okruhu, jemuž podléhal a žádal o pokyny, jak si počínat v případě, kdyby čs. vojsko překročilo linii z 5. listopadu. Místo instrukcí se mu však od krakovského nadřízeného dostalo uchlácholení, aby zachoval klid, rozvahu a zbytečně nepodléhal panice při sebemenším pohybu nepřítele.

Pohlížejte na Čechy střízlivým odhadem, plukovníku“ nabádal ho krakovský velitel okruhu „známe je přece dobře. Chtějí s námi sehrát okázalou komedii, aby nás udržovali v nejistotě. Mám zaručené zprávy, že většinu vojska mají doposud v zahraničí a že to, co jim zbývá doma, urychleně posílají na hranice Slovenska, kde se čeká válka s Maďarskem.“

K bezstarostným výrokům ho nepochybně vedly dobré důvody. Za poslední týdny docházely velitelství okruhu poplašné zvěsti o chystané invazi z území jižního souseda, které se při bližším zkoumání ukázaly jako plané a bezpředmětné, takže už zanedlouho nevyvolávaly žádnou pozornost.

Latinika však lehkovážnost nadřízených ještě víc zneklidnila. Nařídil svým oddílům nejvyšší pohotovost a sám ze svého štábu v těšínském zámku nejednou v průběhu dne vyjížděl k linii na řece Olši, aby ze stanovišť předsunutých hlídek obhlížel dění na druhé straně.

Před pátravým dalekohledem polského velitele se v zasněžené krajině zdánlivě nedělo nic, co by vyvolávalo znepokojení, ale Latinik se nedal ošálit. Podle hlášení zvědů probíhaly za horizontem, který měl v dohledu, poslední přípravy k útoku.

Šnejdárek nařídil již 21. ledna podle předem připraveného seznamu zajištění těch osob polské národnosti, které se buď angažovaly v RN či jinak veřejně vykazovaly sympatie Polsku. Zadržené nechal dopravit do internace ve vnitrozemí, většinou do Frýdku a Kroměříže. Někteří z Poláků však byli předem varováni a podařilo se jim – často za dramatických okolností – uniknout do polského pásma, kde podávali svědectví o chystaném ozbrojeném zásahu. Latinik některé z nich osobně přijal a vyslechl, a tak nabyl přesvědčení, že se v odhadu průběhu událostí v následujících hodinách nemýlí.

Ale ani na opakovanou poplachovou výzvu krakovské velitelství nereagovalo jinak než v předchozích dnech. Dlužno poznamenat, že ani okružní velitel nebyl vybaven z Varšavy pokyny, jak si v případě útoku počínat. Znamenalo to tedy, že polská strana si vůbec nepřipouštěla možnost, že by si ČSR vynutila svůj historický nárok silou? Následující dění v posledních lednových dnech devatenáctého roku aspoň zčásti vysvětli nesnadno zodpověditelnou otázku.

Časně ráno 23. ledna připadl podplukovník Šnejdárek na myšlenku, že by si zdar akce mohl zajistit bez jediného výstřelu pouhým odvážným diplomatických tahem, který by mohl při troše obratnosti vyjít.

V jeho oddílech zastávali velitelská místa praporů i čet dohodoví důstojníci, Italové a Francouzi, v menším počtu Britové a Američané. Šnejdárek spekuloval s tím, že jejich přítomnost by u Poláků mohla snadno vzbudit zdání, že v případě obsazení celého Těšínska se jedná o koordinovanou akci Dohody a Československa a že jakýkoli odpor proti velmocenským zájmům je předem marný a mohl by přinést jen nepříjemné komplikace. Šnejdárek se dokázal vcítit do postavení i uvažování polského velitele, pověřeného střežením pásma, jenž by po rafinovaném psychologickém nátlaku, vypočítaném na efekt, mohl dobrovolně vyklidit celé území.

Šnejdárek se svým záměrem seznámil vybrané velitele svých oddílů a ti s ním bez výhrad souhlasili. Bylo celkem pochopitelné, že úspěch při vyjednávání by se jim zamlouval mnohem víc než vyhlídka zdlouhavých a krvavých bojů, které si vyžádají životy vojáků i civilistů, o materiálních škodách ani nemluvě. Šnejdárek si počínal chladnokrevně a s rozvahou.

Z důstojníků sestavil jakousi vyjednávací delegaci a přednostně dbal, aby v ní byly zastoupeny svým příslušníkem všechny dohodové státy. Vybral francouzského majora Madyuta, britského majora Crossfielda (týž, jenž působil z pověření česko-polské komise v prosinci na Těšínsku), italského podplukovníka Nossedu a posléze i kapitána US Army českého původu Emanuela Vosku, důvěrníka Masaryka v dobách jeho exilu a poradce v amerických záležitostech, v civilu podnikatele a majitele mramorových lomů.

Během jízdy z Moravské Ostravy do Těšína přibrali několik novinářů, aby setkání s polským velitelem dodali publicity. V Těšíně vyvolal jejich příjezd značný ohlas. Zpočátku přijali vyjednavače členové RN, ale s těmi Šnejdárek odmítl vyjednávat a dožadoval se rozhovoru s vojenským velitelem. Pár hodin pak vyčkávali na jeho příjezd v těšínském zámku, neboť opatrný Latinik byl právě v terénu u svých jednotek.

V Latinikovi nevyvolala barevná kolekce dohodových uniforem žádný silný dojem, jak by byl Šnejdárek předpokládal, natož pak předložené ultimátum.

Šnejdárek nekompromisně požadoval od polských oddílů vyklizení celého území Těšínska až po Vislu a v případě neuposlechnutí či průtahů pohrozil zahájením bojových operací, a to nejen československými jednotkami, ale i za přispění dohodových vojsk. Doporučoval odmítavému polskému veliteli poslechnout, aby tak předešel zbytečným obětem, a vystavil ultimátum na čtyřiadvacet hodin.

Latinik však přes naléhání zůstal neoblomný. Navíc v něm poměrně nízké hodnosti přítomných důstojníků vzbuzovaly podezření, že v tak závažné věci, jako je zamýšlená okupace cizího území, nemohou vystupovat jménem velmocí, jak se ho o tom snažil přesvědčit československý podplukovník. Byl služebně dostatečně protřelý, aby v tom vytušil už pouhou intuicí rafinovanou lest, ale chyběly zatím přesvědčivé důkazy, aby mohl své podezření vyslovit nahlas.

Polský plukovník znovu rezolutně odmítl vyhovět Šnejdárkovým požadavkům a poukázal na svou nekompetentnost rozhodovat v tak závažné záležitosti. Odkázal přítomné na stanovisko velitelství okruhu v Krakově nebo přímo na ministerstvo obrany ve Varšavě.

Šnejdárek se však nenechal zviklat, neboť s otálením a všemožnými vytáčkami předem počítal. Poukázal na tíživý časový faktor a na nebezpeční z prodlení a žádal Latinika o stanovisko do dvou hodin po odjezdu do Moravské Ostravy. Už poněkoláté pohrozil, že v případě ignorování odpovědi se vystavuje přímé konfrontaci s dohodovými oddíly.

Neméně obratný Latinik ho zaskočil výzvou, aby předložil dokumenty, zmocňující jej vyjednávat jménem Dohody. I pro ten případ měl Šnejdárek připraveno vysvětlení.

Poukázal na zvláštní okolnosti, kdy při podobných akcích se žádné písemné dokumenty nevystavují z důvodů utajení a rozkazy se přijímají pouze ústně.

I on vyzval polského velitele, aby se spojil s jeho nadřízenými, adresně s ministerstvem národní obrany v Praze. Použil tím poslední možnost jak ovlivnit Latinikovo rozhodnutí, ale Polák mu opět odpověděl v předchozím smyslu.

Šnejdárek záhy shledal, že s polským velitelem nepohne a že situace by se pro ně mohla stát už zanedlouho nanejvýš svízelnou, pokud s ním vydrží déle polemizovat. Dalším prodléváním na nepřátelském území by mohl nejen zkomplikovat své postavení, ale rovnou zhatit celý plán, na jehož úspěch spoléhají nadřízení v Praze.

Latiník zachmuřeně přihlížel, jak dohodoví důstojníci j se Šnejdárkem se strohými pozdravy opouštějí zámek, nastupují do automobilů a vydávají se k mostu přes Olši. Stále zápasil s neodolatelným pokušením zadržet tu nanejvýš podezřelou delegaci a poodhalit skutečné pozadí jejího poslání. Avšak pomyšlení na možnou nepříznivou reakci nadřízených z Krakova ho od takového zákroku odrazovalo.

Posléze se po několika mučivých minutách přece jenom rozhodl. Nemůže koneckonců nic zkazit, když v nanejvýš napjaté době zadrží cizí důstojníky, kteří sem vpadli s rozhodným požadavkem ultimáta. Jízdní četa vyrazila k mostu s rozkazem dopravit delegaci zpátky na zámek, ale k přechodu se dostala až chvíli poté, kdy automobily zdolávaly objezd kolem nádraží, jež se nacházelo pod společnou kontrolou.

Naskýtá se otázka: Jak by asi ovlivnilo vývoj budoucích událostí zadržení a interneování takřka celého velícího štábu československých jednotek, pověřených prezidentem a vládou k obsazení Těšínska? Je dost pravděpodobné, že by akce hned úvodem utrpěla pořádné fiasko, mimo jiné také proto, že se velitelé dopustili vyjednávacího úskoku na vlastní pěst.

Šnejdárkova skupina mezitím pokračovala v přesunu do Moravské Ostravy, aniž v nejmenším tušila, že jen o vlas unikla zatčení. Nálada byla pochmutná a důstojníky v polootevřených vozech, zachumlané do plášťů, v tu chvíli mnohem víc než lednový mráz roztřásla představa nadcházejících bojů, o nichž si myslili, že je po víc jak čtyřech letech strávaných v zákopech na evropských frontách mají už za sebou. Věčně potměšilá přítomnost smrti jim opět zírala do tváří, posílena vědomím, že její nevypočitetelná poťouchlost by je mohla překvapit právě zde, v tomto nehostinném kraji, v době míru, když se jim až doposud milosrdně vyhýbala.

Latinik mezitím nezahálel a nic neponechal náhodě. O celém případu telegraficky uvědomil jak liknavé vedení okruhu v Krakově, tak premiéra Paderewského i Pilsudského kancelář ve Varšavě.

Tentokrát nezůstalo jeho hlášení bez odezvy. Od vojenského okruhu i od samotného Pilsudského obdržel rozkaz zaujmout bojová postavení a na případný útok odpovědět všemi prostředky. Krakovský velitel ho zároveň ubezpečil, že neprodleně vypraví posily do okrožené oblasti a Latinik je může očekávat už v průběhu příštího dne. Neopomenul však poznamenat, že oddíly jsou složeny z nezkušených odvedenců, které teprve čekal řádný výcvik před odesláním na východní frontu. Ze zkušených vojáků nemůže poskytnout jedinou četu, všichni jsou nasazeni v západní Ukrajině a v Bělorusku.

Hlavní síly jsou od vás vzdáleny stovky kilomentrů – obdržel málo povzbudivou zprávu od krakovského generála – a je naprosto nemyslitelné, abychom je přesouvali přes celou Halič a vystavili oslabení frontovou pozici. Pokusíme se pro vás udělat něco tady v Krakově, ale to si vyžádá několik dnů. Nováčci vám zatím postačí. Latinik si uvědomoval, co to bude znamenat. Podle zpráv o složení sil nepřítele, které získal z Moravské Ostravy, stane tváří v tvář dobře vyzbrojeným a boji prošlým jednotkám, které mají značnou početní převahu.

Rada Narodowa v Těšíně i v blízkém okolí mu v tu nanejvýš kritickou chvíli vyšla vstříc a z vlastní iniciativy vyhlásila mobilizaci dobrovolníků k obraně území. Latinik nařídil nově příchozím vydat zbraně z vojenských skladů. Mnozí se dostavili s vlastními zbraněmi a narychlo se organizovali v jakési občanské milice, jejichž velení přebírali polští důstojíci, praporčíci a mnohdy i zkušenější řadoví vojáci.

Ještě v průběhu dne se podařilo získat několik set dobrovoníků, kteří postupně zaujímali strategická místa obrany jak v Těšíně, Skočově, Istebnici a Bílsku, tak i podél průjezdní Košicko-bohumínské dráhy, v Bohumíně a Karviné. Přípravy k obraně probíhaly v nervózním, úzkostlivém chvatu, neboť po vypršení čtyřiadvacetihodinové lhůty, stanovené Šnejdárkem, se útok z druhé strany očekával každým okamžikem.



ZAJÍMAVOSTI – NEJEN O WINSTONU CHURCHILOVI A JEHO SVATEBNÍ CESTĚ NA MORAVU

Bohumila Jandourková, 5. ledna 2020

 

Winston Churchil byl na Moravě prokazatelně nejméně třikrát. Pokaždé byl hostem na Hradě Veveří, který se nachází v bezprostřední blízkosti Brna v krásných lesích. Jednu návštěvu a pobyt na hradě spojil i se svatební cestou, při které ovšem navštívili novomanželé i jiná místa v Evropě. Hrad se původně vypínal nad řekou Svratkou, dnes se vypíná nad užší částí přehradního jezera. Přehrada byla vybudována za 1. republiky. Nejbližší menší město je Veverská Bítýška. Bítýška se dříve jmenoval i menší vodní tok, který byl později přejmenován na Bílý potok. V lokalitě poblíž Bílého potoka se nachází i známá Šmelcovna.

Winston Churchil býval na hradě hostem posledního majitele hradu, Mořice Arnolda de Forest, (9. ledna 1879, Paříž – 6. října 1968, Biarritz). Tento majitel byl automobilovým závodníkem a britským poslancem za Liberální stranu. Patřilo mu panství Veveří i s hradem Veveří a Rosice. Jako odpůrce pozemkové reformy se o svůj majetek s Republikou Československou soudil, ale posléze přistoupil na vyrovnání. Později se stal lichtenštejnským diplomatem.

Hrad Veveří se dostal v nedávné době znovu do obecného povědomí i díky kapli Matky Boží na Veveří, stojící v blízkosti hradu. Kaple tvoří v krajině malebný prvek. Visel v ní v letech 1350 až 1938 středověký deskový obraz nazvaný později Madona z Veveří. Namaloval jej dnes již neznámý malíř okolo roku 1350, snad na objednávku markraběte Jana Jindřicha Lucemburského.

Charakter malby naznačuje možnost, že by obraz mohl pocházet i z dílny mistra vyšebrodského oltáře. Malba byla určena pro tuto kapli – původně farní chrám později zaniklé vesnice, tvořící předhradí. Patří mezi kultovní mariánské obrazy zobrazující citový vztah matky a dítěte. Dvojitá koruna inspirovaná francouzskými motivy povyšuje Pannu Marii na královnu nebes. Po soudním sporu s Národní galerií v Praze se obraz vrátil opět na Moravu, kde se stal součástí stálé expozice Diecézního muzea v Brně.

K hradu Veveří se váže pověst o dosud nevyzvednutém pokladu. Mezi kaplí a hradem by podle ústní tradice měla být podzemní chodba, která by mohla s pokladem souviset. Průzkumy však žádnou chodbu neprokázaly. Nicméně je tady svědectví rodáka z Veverské Bítýšky, který jako menší chlapec s kamarády tuto chodbu našel. Podle jeho vzpomínek byl z bezpečnostních důvodů vchod do chodby z kaple zazděn a chodba snad i zasypána. V době, kdy se o tyto vzpomínky pamětník podělil, zbyl z party chlapců, kteří vchod do chodby a chodbu samu našli, jediný. Lokalizovat místo údajně zazděného vchodu do podzemní chodby již nedokázal. Co bylo na vyprávění tohoto starého rodáka z Bítýšky pravda? Šlo o člověka podle mínění lidí z Bítýšky zcela důvěryhodného. A tak se nám vynořuje zlidovělá říkanka vážící se k hradu. „Na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží !“

Na konci II. světové války byly v okolí hradu tvrdé a kruté boje až do jejího konce. Podobné to bylo i jinde na Moravě. Třeba úplně poslední tanková bitva II. světové války se odehrála na Hané. I boj o Brno byl velkou bitvou mimořádného vojenského a politického významu. Je tedy něco divného, když most i se svou asfaltovou silnicí a zábradlím pod hradem Veveří ještě dlouhá desetiletí bizarně vedl v ostrém šikmém úhlu přímo do vody? A že na protější stráni byly vidět stromy s usekanými korunami, kde pahýly ještě ani po deseti letech nestačily obrůst? Masivní palba přejela les na vršku kopce jako monstrózní sekačka…

Že přehradu samotnou fyzicky nachystali Němci k vyhození do vzduchu snad ví každý Brňák. Nebo alespoň ti starší. Byl skoro zázrak, že se lidem z odboje i několika statečným občanům, kteří předtím ani v odboji nebyli, podařilo katastrofě zabránit. Když jsem byla dítě, přišel k nám do školy účastník této akce a celé škole to v tělocvičně vyprávěl. Z vykuchaných „min“ byly na památku udělány kovové plovoucí bóje spojené řetězem vyznačující prostor před přehradní zdí kam už nesmí plout lodě a kam se nesmí ani plavat. Z koruny hráze můžete vidět betonovou nosnou konstrukci, která měla sloužit k přemostění údolí pod přehradou a nést část tzv. Hitlerovy dálnice. Může připomenout mladé generaci, že II. světová válka a protektorát Böhmen und Mähren“, jakkoli se jim to může zdát vzdálené, nebyly žádným science-fiction, ani vymyšleným souborem námětů pro akční válečné filmy.

Z jiného soudku jsou vzpomínky dalších rodáků žijících v Bítýšce. Svědků hloupé akce z počátku minulého režimu, kdy většina z mobiliáře hradu, po odvezení jen toho necennějšího, byla vyházena na stráň, kde déšť, slunce a vítr zničily všechno, co si lidé neodnesli domů. A odnesli jen nepatrnou část. Snad jen nějaké polstrované židle.

O hradu Veveří a okolí by se toho dalo napsat ještě mnoho. Historie samotného hradu byla pohnutá, spíše smutná, než radostná. Stejně jako osudy některých z těch, kteří v něm prožili významnou etapu svého života…

 



BRNĚNSKÉ RONDO PŘED TŘICETI LETY

Milan Trnka, 5. ledna 2020

 

Je mezi námi ještě stále dost pamětníků na shromáždění, svolané Moravským občanským hnutím do brněnské haly Rondo 10. února roku 1990.

Moravské občanské hnutí bylo ustaveno skupinou moravských katolických aktivistů kolem právníka Miroslava Richtera, kteří utvořili kulturně – společenský spolek „Gorazdovo bratrstvo“, prezentující se na veřejnosti jako pěvecký spolek „Proglas“. Na přelomu listopadu a prosince 1989 se MOH stalo první organizovanou promoravskou společností. Nabídlo spolupráci tehdy vznikajícímu Občanskému fóru, to však spolupráci rázně odmítlo s poukazem na nepřijatelnost názorů ve věci obnovení zemské samosprávy v polistopadovém Československu.

Ve víceúčelové hale, postavené podle návrhu architekta Ivana Rullera v letech 1972 až 1982 s kapacitou 7 200 diváků, se sešlo kolem šesti tisíc účastníků shromáždění. V době, kdy byly svolávány velké protestní akce s účastí mnoha tisícovek lidí, se zdálo takové množství srovnatelně zanedbatelné, a média toho okamžitě zneužila. Nikdo se nenamáhal porovnávat, za jakých okolností a z jakých příčin vznikaly spontánní demonstrace na konci roku 1989 a jaké možnosti měli organizátoři stávek a protestů ve srovnání s možnostmi těch svolavatelů shromáždění, kteří chtěli informovat veřejnost o promoravských aktivitách. Téměř čtyřhodinový program shromáždění natáčela rakouská televize.

Do haly Rondo byla pozvána celá řada tehdejších skutečných osobností i lidí, které „revoluční“ vlna vynesla jako „osobnosti“ do viditelných pozic ve vládních strukturách tehdy ještě Československé socialistické republiky. Mnozí pozvaní se omluvili, někteří zaslali písemnou zdravici, jiní pozvání přijali a pronesli alespoň krátký projev či zdravici. Z nich připomenu alespoň moravské aktivní vlastence Doc. Lubomíra Havlíka, Doc. Boleslava Bártu, Doc. Jiřího Bílého, Ing. Miloše Skočovského, Ing. Josefa Pecla, zástupce vládních orgánů Slovenské socialistické republiky (Doc. Ladislav Košťa, ministr spravedlnosti), vládních orgánů České socialistické republiky (Doc. Antonín Baudyš, první místopředseda vlády, Ing. Ludvík Motyčka, ministr výstavby), sportovce (fotbalista Karel Jarůšek), prorektory vysokých škol (Dr. František Mezihorák – UP Olomouc, prof. Vilibald Bezdíček – VUT Brno). Před halou vyhrávala vojenská Posádková hudba Brno, uvnitř haly pak cimbálová kapela. Na zahájení zasedání byla zpívána moravská hymna „Moravo, Moravo“ od Ludvíka Ditricha.

Možná stojí po třiceti letech od shromáždění v Rondu za připomenutí alespoň několik málo částí z některých přednesených příspěvků a také úryvky z komentářů v některých tehdy vydávaných novinách.

Úvodní projev měl mluvčí Moravského občanského hnutí JUDr. Miroslav Richter:

„ … Křivda, spáchaná na jednotlivci je vždy strašná. Křivda, spáchaná na národě, je však o to strašnější. Křivda, spáchaná na nás Moravanech byla spáchána vědomě a promyšleně. Jestliže chceme začít budovat novou společnost, nové vztahy, obnovit důvěru k sobě navzájem, obnovit principy humanity, pravdy a lásky, a chceme-li tento obnovený svět budovat s těmi, kteří zde žili před tím, než jsme se takto mohli rozhodnout, a kteří tady žijí i dnes, pak musíme začít s rehabilitací a nápravou křivd. Ve vztahu k Moravě a jejím obyvatelům ví každý průměrně vzdělaný člověk, že je to nezbytné obnovení svobodného rovnoprávného postavení , které naše země i lidé, kteří v ní žijí, vždy měli. … Zemi, ze které se dvacet let jen bere, se říká kolonie. Když se to děje čtyřicet let, říká se jí Morava. A tak naše Morava vešla i neslavně do úsloví. A to je to, co nechceme. …“

Z pozdravného projevu prof. Dr. Ing. V. Bezdíčka, CSc:

„ … dovolte jen malou vzpomínku na to, co se mně stalo kdysi v USA. Byl jsem na nějaké konferenci a tam musel vždycky některý zástupce toho kterého národního výboru proslovit řeč. A protože těch řečí už bylo mnoho, tak když přišla řada na mě, tak jsem řekl jen: „Nejkrásnější řeč je krátká řeč. Ať žije Morava!“

Z poselství arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského Msgre.ThDr. Františka Vaňáka (poselství četla moderátorka Pavla Váňová):

„Milí přátelé, dovolte mi, abych Vás, kteří jste se dnes shromáždili s poctivým a krásným úmyslem probudit a obrodit náš národní společenský život, pozdravil. Chci vyjádřit přesvědčení, že my, Moravané, jsme stále tím národem, který nese pečeť vyspělé kultury, vzdělanosti, pracovitosti a tvůrčí síly, ale také pečeť schopnosti být svorníkem vzájemného sblížení s ostatními národy, branou porozumění, potřebného všem. …Také nyní, kdy hledáme cestu jak dál, chci Vaši pozornost obrátit k historii, k počátkům našeho bytí, příkladům svatých Cyrila, Metoděje, Gorazda a druhů, knížete Rastislava, ale také k příkladu národního buditele Františka Sušila a pokračovatele v díle našich soluňských bratří, mého předchůdce, Antonína Cyrila Stojana. …“

Z projevu Doc. Ing. A. Baudyše, CSc., prvního místopředsedy vlády ČSR:

„ … budou volby, prosím, aby všichni jsme se sjednotili k tomu, aby již v těchto volbách zvítězily skutečně ty demokratické síly, které těch minulých 40 let cítili všechno to špatné, a myslím, že otázka Moravy, když se sjednotíte, bude takto spravedlivě vyřešena. … Otázka postavení Moravy, prosím, je otázka ústavní, základní. A do té doby, račte mi prominout, je mi to velmi líto, ale musím vám to sdělit, do doby, než budou volby, není tady síly, která by s rozmyslem, rozumně a inteligentně dala dohromady ústavu legislativně takovou, abychom s ní byli všichni spokojeni, ale do toho, abyste měli Moravu takovou, jakou si zaslouží, do toho Vám přeji, aby všechno to dobré tedy dobře dopadlo, ale prosím Vás volby. Děkuji Vám.“

Několik citací z dobového tisku dokumentuje v lepším případě neznalost novinářů o moravské problematice, v horším případě záměrnou snahu zkreslovat skutečnost a vytvořit obraz Moravy a Moravanů jako území rozvracečů, snažících se narušovat vymoženosti získané svobody. Jen málokteré noviny otiskly příznivější informace.

ROVNOST:

„ …Úryvek v podobě dvou slok z moravské hymny snad nejlépe charakterizuje atmosféru sobotního podvečera v brněnské hale Rondo. … se tu sešlo téměř šest tisíc návštěvníků. … Rondem se rozezvučel jednohlas upřímného lokálního patriotismu, volajícího po všestranném zrovnoprávnění Moravy a Slezska. Z monolitního průběhu vybočila jen slova vicepremiéra, který se přimlouval za odsunutí moravské otázky na pozdější dobu. Jak povzbudivě a hřejivě oproti tomu působily zdravice hostí ze Slovenska! …“

SVOBODNÉ SLOVO:

„ Moravští extrémisté chtějí vrazit klín mezi dva bratrské národy Čechů a Slováků. Právě dnes, kdy potřebujeme klid k přípravě svobodných voleb se snaží, stejně jako komunisté, rozbít naši křehkou jednotu. Vypadá to, jako by se zúčastnili sametové revoluce jen proto, aby pro sebe ze společného urvali co nejvíc. I takový obraz o Moravanech si může člověk utvořit při četbě některých článků v dnešním tisku. …“

RUDÉ PRÁVO:

„ … Jednou z důležitých akcí na podporu moravských iniciativ, usilujících o samostatnost svého území, bylo shromáždění v brněnské hale Rondo ………požadují pro Moravu autonomii, rovnoprávnost, právo občanů zvolit si národní příslušnost podle vlastního přesvědčení, navrácení Dačicka, Slavonicka, Moravskotřebovska, Svitavska a Jevíčska a mnohé jiné postuláty.“

MLADÁ FRONTA:

„ … Z více než pěti miliónů Moravanů v republice se jich v sobotu do brněnské haly Rondo dostavily asi tři tisíce … O co jde Moravanům? Nestačí jim jejich slivovice, víno, uzené a kroje? S touto představou totiž většinou operuje západní část republiky, přijdou-li podobné otázky na přetřes … Horké hlavy chtějí všechno hned, i změnu ústavy ještě do voleb, takže v hale Rondo se občas vedle potlesku ozývá i pískot a výkřiky Hanba! Touha po samostatnosti nezachvátila celou Moravu. Někteří by bojovali, ale s jinými lidmi v čele, další se otvírají světu a moravanství je zbytečně svazuje …“

LIDOVÁ DEMOKRACIE:

„ … Na sobotní diskusi o Moravě ve sportovní hale Rondo v Brně, zřejmě nepřišlo takové množství účastníků, s jakým pořadatelé počítali. Svědčí o tom mimo jiné slova jednoho z nich: „Morava a Brno zklamaly, sesedněte se, aby vás mohly televizní kamery zabrat, a celá republika viděla, že je tady plno.“ … “

PRÁCE:

„ … První velkou akcí byl sobotní mítink za účasti několika set občanů v největší brněnské hale Rondo. Na mítinku se hovořilo o tom, že k ozdravění celospolečenského života bude nezbytné dát Moravě i její slezské části, vzhledem k sedmisetleté tradici, nejen samosprávu, ale též územní sebeurčení a samozřejmě i potřebnou ekonomickou nezávislost, určit v tomto směru vztah k federaci, přihlížet k nezbytnému oživení historických tradic, moravských i slezských znaků a symbolů a postupně restaurovat kulturní vztahy a život v tradičních moravských regionech a centrech. … “

Snad na dokreslení, jaké názory se v údobí dva měsíce po listopadu 1989 zveřejňovaly v médiích, citace částí ironického článku v Lidových novinách ze 17.února 1990 od Marty Železné pod názvem „Vraťte mi mého císaře!“. Zjevně je tento článek reakcí na vyhlašované požadavky Moravanů. Samozřejmě, že ne nutně jen na ty z Ronda:

„Po létech mlčení mluvíme jeden přes druhého. Po létech nadvlády jediného názoru, navíc nám vnitřně cizího, cítíme nutkání vyslovovat se nahlas ke všemu, a tak se tu rojí názorů tisíce. …

Závažnější je, že každý chce mít také svůj vlastní stát. Čekám, kdy se ozvou Chodové a budou požadovat, aby jejich výsostný erb svobodného lidu, podřízeného jen panovníkovi, byl pojat do státního znaku. Možná by se našly zbytky Lužických Srbů, Rusínů a Zakarpatských Ukrajinců. V tom případě se přimlouvám, aby uprostřed našeho znaku – určitě by se to nějak směstnalo – byl medvěd: jednak přirozeně vévodí objemem a silou všem orlicím, lvům i kopečkům, jednak by se to líbilo dětem.

Divím se, že se dosud nepřihlásil nějaký historik a nevyrukoval s tím, že bychom měli navázat raději na Sámovu říši než na Velkou Moravu, protože existovala dřív, a pokud jde o určení jejích hranic, jejího hlavního města i reálné odezvy jejích kulturních východisek v tradici následujících staletí, na tom nebyla o nic hůře. Já vím, zvěrozvěstové, jak jsme v obecné škole říkali, protože věrozvěstové jsme nevěděli, co je. Zvěrozvěstové asi za Sáma nebyli. A protože učení Konstantina a Metoděje přečkalo, jak víme, v národním povědomí nejen rozkol synů Svatoplukových, ale i všecka další protivenství, takže se na Moravě dodnes hovoří staroslověnsky a píše hlaholicí, nemá chudák Sámo šanci.

Inu, není nad kulturní kořeny. Zajímalo by mě, kolik opravdických Moraváků, schopných doložit příslušnost ke svému národu dál než o jedno koleno zpět, na Moravě žije, když všichni Moraváci, které znám, bydlí v Praze? Věřte si, nebo ne, ale s každého člověka, s nímž se seznámím, se posléze vyklube Moravák. Takže kdo se to tam hrdlí státoprávně? Vsadím se, že Češi, co se tam nastěhovali.To by jim bylo podobné. Nebo čí je to dílo? Modrého Edwarda, odvětil Velký detektiv. Páté kolony, které nejde pod fousy, že jsme proti očekávání zdvihli hlavy, a chce mezi nás vnést zmatek a svár.

Tuhle jsem zase kdesi četla názor kanadského krajana Vincenta Ďuroviče, který mimo jiné navrhuje, abychom se jmenovali Česko – Slovensko. S nároky moravských vlastenců se nepárá. Navíc nedbá sémantiky. Co je to Česko? Pejorativní slovo, jímž jsme po léta vyjadřovali nejhlubší pohrdání vůči marasmu v naší vlasti. Tak tedy Čechy, pane Ďuroviči, tudíž Čechy – Morava – Slovensko. Tak je to správné, demokratické a vystihující (nepočítám-li Chody). A do znaku všechny symboly, jež se kdy kmitly dějinami naší státnosti. Kromě srpu a kladiva? To si vyprošujeme a na tom se shodujeme, protože víme, že v jednotě je síla … „

Byl začátek roku 1990.

Takzvaná „sametová revoluce“ přinesla pro Moravu velké naděje, které skončily velkým zklamáním. Už ohlasy na moravské myšlenky v prvních měsících po listopadu 1989 měly být pro Moravany varováním – za Moravu je třeba se bít. Nečekat, že uvolnění poměrů znamená současně zmoudření těch, kteří drží v rukou moc. „Zprávy z Moravy“ (http://zpravyzmoravy.cz) přinesly 15.11.2019 rozhovor s bývalým předsedou vlády České republiky (v rámci Československé federativní republiky) docentem Petrem Pithartem. Ten, mimo jiné, říká:

„Pro Čechy a natvrdlé Pražáky byla Morava prostě mimo. My jsme se stejně chovali i ke Slovákům. Pragocentrismus, to je prostě neštěstí této země. … Morava neměla štěstí na reprezentaci. Neobjevil se nikdo, kdo by ji byl schopen táhnout a už vůbec ne někdo, kdo by mohl oslovit i tu natvrdlou českou část. Dnes nevím, jak na tom Morava je, co se týče lidí schopných vyzdvihnout politicky moravskou otázku.“

Zbývá jen dodat, že pokud se někdo takový objevil (doc. Boleslav Bárta), bylo třeba ho umlčet!

Je začátek roku 2020.



ZPRÁVY Z MORAVY

V polovině loňského roku se na internetu objevil nový portál „Zprávy z Moravy“. V jejich úvodu jsme se dočetli:

O nás

V současnosti jsme zřejmě jediné médium zaměřující se na celou Moravu.

Naším cílem je propagovat a podporovat moravskou kulturu, sport, vědu, politiku, vzdělávací instituce i podnikatelský sektor.

Chceme na jednom místě poskytnout obyvatelům Moravy co nejkomplexnější zpravodajský servis, tipy na zajímavé akce, a také přispět k hlubšímu poznání Moravy, její historie, kultury i přírodních krás.

 

/redakce HM/



LEDNOVÁ MŠE

Miluše A. Šajnohová

 

Kvetou

ledové květy

v tabulkách okének

ladovských zim

 

Zář nočních hvězd

tulí se k nim

prochladlé nebe

vdechuje dým

 

Kráčí tři králové

Moravskou bránou

v závějích

novoročních


 

Jdou tichem lesa

k pomníku Hlaholice

kam vítr přilétá

rozjímat na půlnoční

Leden 2020



VRACÍME MORAVU DO ŠKOL !

VRACÍME MORAVU DO ŠKOL – Podnět k řešení neuspokojivé situace ve výuce na základních školách. Ano, to je další z aktivit Moravské národní obce, za níž stojí především její člen Stanislav Blažek.

Většině našich čtenářů je známo, že Moravská národní obec je nejpočetnější promoravské uskupení. Je nepolitického charakteru. Že její aktivity jsou významné, ať už se jedná o dlouhodobou akci Vyvěšování moravských vlajek či pořádání Dne za Moravu v Brně a Moravského dne v Olomouci. Také akce Osobnost Moravy se již stala tradicí. Není to samozřejmě vše, v čem se Moravská národní obec angažuje. Jako ve většině spolků i politických uskupení, mnohé stojí na aktivních jedincích. V případě Moravské národní obce je to především její předseda Ing. Jaroslav Krábek a nemalou zásluhu na úspěších Moravské národní obce má i místopředsedkyně, paní Lenka Holaňová. Nepřehlédnutelně aktivních členů by se našlo víc. Pokud se jim podaří kolem sebe shromáždit více nadšenců, kteří jim pomáhají, je to dobrá konstelace, ale ne vždy se to daří.

Pokud se jedná o aktivitu Vracíme Moravu do škol, na stránce MNO se v závěru prosince 2019 objevilo už 6. pokračování, z nichž každé informovalo o krocích podniknutých v této důležité sféře života naší společnosti – výuce dětí na školách. O úsilí vrátit do učebnic pro děti objektivní, nezkreslené informace o všech třech zemských celcích, ze kterých se naše republika skládá, ale především o Moravě, protože na Moravě žijeme. Čechy a Slezsko mají beze sporu zase své patrioty, kterým na dobrém a objektivním vzdělání dětí, i co se zemské problematiky týče, záleží.

/autenticky na: http://zamoravu.eu/