BYLA PRVNÍ AUTOMOBILKA SVĚTA NA MORAVĚ ?

 

6. 12. 1822 se v Kopřivnici narodil Ignác Šustala. Vyučil se sedlářem a kolářem a v Kopřivnici založil firmu vyrábějící kočáry a vozy všeho druhu. Jeho výrobky brzy uspěly nejen v habsburské monarchii, ale i v Německu, Rusku a zámoří. Jen v roce 1870 vyrobil na 1200 kočárů. V 80. letech začal úspěšně produkovat železniční vagony. Už se nedožil nejslavnější – automobilové éry svého podniku – později Tatra. Někteří ji považují za první automobilku světa.

Zdroj: Naša Morava facebook

 

Poznámka redakce: Oficiálně je tato automobilka, později pojmenovaná Tatra, považována za 3. nejstarší automobilku světa. Ale kdo ví. Vždyť svět mylně považuje třeba za vynálezce bleskosvodu Benjamina Franklina, jehož první bleskosvody však nebyly uzemněné. Tedy to v pravém smyslu bleskosvody nebyly. Prvenství má prokazatelně Prokop Diviš, ten sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě a vztyčil ho 15. června 1754 u nás na Moravě – na zahradě v Příměticích u Znojma.



PROHLÁŠENÍ ORGANIZACÍ MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU, KONANÉHO DNE 7.12.2019

 

9. května 1990 označilo tehdejší Federální shromáždění Československé republiky a 18.5. 1990 tehdejší Česká národní rada zrušení Země moravskoslezské za nespravedlivý akt v rozporu s principy demokracie a samosprávy, za akt, vzešlý z totalitní byrokratickocentralistické praxe.

3. prosince 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon o vzniku vyšších samosprávných celků s účinností od 1. ledna 2000. Byly ustaveny kraje s minimálními pravomocemi ve stejném počtu a v téměř shodných hranicích jako po roce 1948, tedy v době totalitního uplatňování byrokratickocentralistických metod.

Občané, sdružení v iniciativách, požadujících návrat k tisícileté samosprávě Moravy, Slezska i Čech v rámci České republiky, si proto připomínají každé výročí uvedeného rozhodnutí jako doklad nenaplnění obsahu preambule Ústavy České republiky, přijaté 16.12.1992.



ZPRÁVA O KONÁNÍ 30. SNĚMU MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU 7.12.2019

Milan Trnka, 8. prosince 2019

 

V sobotu 7.12.2019 se v Brně – Žebětíně uskutečnil třicátý sněm Moravského kulatého stolu. Zájem o účast předčil očekávání. K velké lítosti předsednictva a Rady Moravského kulatého stolu bylo nezbytné s omluvou přesvědčit některé členské organizace, aby na zasedání delegovali nižší počet svých členů, než původně zamýšleli. I tak byly pronajaté prostory zaplněné. A to se ještě i v průběhu konání sněmu telefonicky omluvila z účasti řada pozvaných.

Zvýšený zájem na jednu stranu potěší, na druhou zavazuje. Příští – v pořadí 31. zasedání MKS proto bude svoláváno do prostornějšího prostředí.

Co se podařilo v průběhu jednání dohodnout lze vyčíst z následujícího dokumentu – usnesení 30. Sněmu. Výzva ke spolupráci při přípravě na Sčítání lidu 2021, možnost účasti na poutním zájezdu do Španělska a obecně jakákoli upřímně myšlená spolupráce s kteroukoliv iniciativou u Moravského kulatého stolu je vítána.



USNESENÍ 30. SNĚMU MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU, KONANÉHO V ŽEBĚTÍNĚ 7. PROSINCE 2019

 

1) Sněm bere na vědomí zprávu o plnění usnesení z 29. Sněmu MKS 6.9. 2019.

2) Sněm bere na vědomí informace z činnosti jednotlivých organizací, zúčastněných na jednání 30. Sněmu, případně o chystaných akcích na další období.

3) Sněm se na žádost KKS, z.s. vyjádřil k použití symbolů naší země v „moravském pasu“, zpracovávaného na základě usnesení 29. Sněmu MKS. Doporučení, přijatá pro sdružené iniciativy v MKS na dřívějších zasedáních (zlatočervená bikolora, zlatočervené šachování orlice a hymna „Moravo, Moravo“) zůstávají v platnosti.

4) Účastníci sněmu pověřují Radu MKS předložením návrhu ankety, která bude obsahovat v otázkách jak problematiku symbolů Moravy, tak problematiku Sčítání lidu. Termín: 31. Sněm MKS.

5) Sněm MKS schvaluje základní návrh na plakát – leták ke Sčítání lidu v roce 2021, předložený MNK, z.s.(J. Jankůj). Konečná podoba bude schvalována na 31. Sněmu.

6) Sněm MKS žádá všechny členské i hostující organizace o návrhy směřující k možnostem finančního zajištění propagace směřující k dosažení co největšího počtu zápisu moravské národnosti.

7) Návrhy dosud přijaté z části iniciativ přebírá Rada MKS k dalšímu rozpracování. O realizaci návrhů bude jednáno na 31. Sněmu MKS. Sněm žádá další členské, případně hostující organizace MKS, které se zatím k záměru zpracování opatření na zajištění zapisování moravské národnosti na sčítací archy nepřipojili, aby oznámili, zda se chtějí nebo nechtějí na společné práci podílet.

8) K 20. výročí obnovení krajského zřízení v totalitní podobě v České republice schválil 30. Sněm MKS text prohlášení MKS včetně přílohy. Rozeslání prohlášení médiím, zastupitelům a institucím) zajistí MNK, z.s. (J. Pecl).

9) Účastníci Sněmu berou na vědomí informace hosta jednání ze Všeslovanského sněmu (Z. Opatřil), týkající se velkomoravské osobnosti sv. Orosie – Dobroslavy. Organizace MKS jsou tímto vyzvány k podpoře účasti svých členů na zamýšleném poutním zájezdu do Aragonie při příležitosti umučení katolické světice v červnu roku 2020 a k podpoře záměru iniciovat svatořečení Dobroslavy také u pravoslavné církve.

10) Sněm MKS rozhodl o konání 31. Sněmu v sobotním termínu na konci února – začátku března 2020 v Brně. Upřesnění data bude zasláno nejpozději do 15. ledna 2020 včetně návrhu programu jednání.

Zapsal: B. Brabec. Ověřil: M. Smutný



AKADEMICKÁ KONFERENCE MORAVA 1918 – SYMBOLY ZEMĚ 

Milan Trnka, 4. prosince 2019

 

V loňském roce 3. října zorganizoval Moravský kulatý stůl akademickou konferenci s názvem Morava 1918. Přednášky a příspěvky do sborníku z konference se týkaly událostí, které vedly 28. října 1918 k vyhlášení Republiky Československé a předznamenaly úsilí postupného rozkladu moravské samosprávy ze strany vládnoucí moci. Sborník je k dispozici na internetovém obchodu ostravského vydavatelství Key Publishing s.r.o., prodejní kód P1903, www. keypublishing.cz.

V závěru sborníku je zveřejněn úmysl uspořádat II. ročník konference pod shodným názvem. Rok 1918 byl pro Moravu a moravský národ skutečně zlomový. Během sta let se ze samosprávné země stala“východní část našeho (t.j. českého) území“, moravský národ není uznáván, moravské tradice, kultura, historie, atd. jsou označovány za české. Jestliže je Morava nadále naší vlastí, je třeba připomínat jejím obyvatelům symboly, charakterizující tuto zemi nejen vlajkou nebo znakem, ale i symboly neustavenými, jako je posvátná hora, národní strom, zvyky, gastronomie, umění, atd. II. ročník konference tedy dostal titul „symboly Země“

Uskutečnil se v sobotu 19.10.2019 opět v brněnském Moravském zemském muzeu, pořádaný členskými organizacemi Moravského kulatého stolu s finanční podporou společnosti Moravská krajina, s.r.o. Obsahem šesti odborných přednášek byly symboly naší země Moravy. ThDr. V. Pavlosek podal přehled osobností – duchovních pilířů, působících od dob Velké Moravy do novověku. Doc. Z. Koudelka promluvil o pěstování vína a patronech vinařů na Moravě i v sousedních Čechách. Doc. J. Bílý seznámil posluchače s pokusy včlenění moravské orlice do znaku Československé socialistické republiky. PhDr. J. Kvapil objasnil vznik, záměr a význam Glagolské mše L. Janáčka. RSDr. L. Šubert zpracoval přehled střídání kultur a vojenských střetů na Moravě s vlivem na celoevropské dění. J. Novotný v závěrečné přednášce informoval o možnosti realizace lokální moravské měny.

I z druhého ročníku akademické konference Morava 1918 – symboly Země bude vydán Sborník přednášek a příspěvků.

Pořadatelé oznámili pravděpodobné datum III. ročníku konference – po dohodě s Moravským zemským muzeem by to měla být sobota 24. října 2020. Akce tak má šanci stát se tradiční.

Závěrečné posezení u malého občerstvení vyústilo, kromě sdělování připomínek k organizaci akce a námětů k dalšímu ročníku, i k rozpravě zástupců různých organizací, zúčastňujících se jednání kolem Kulatého stolu o nezbytnosti společných postupů všech moravských patriotů. Organizace a uskutečňování konference je ke stmelení promoravských sil jednou z vhodných příležitostí.



K VÝROČÍ PRVNÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

Milan Trnka, 29. listopadu 2019

 

Letos v červenci uplynulo 920 let od události, jejíž výročí bylo v minulosti velmi připomínáno jako součást křesťanských evropských tradic.V současnosti však zcela upadlo do zapomnění. Dne 15. července 1099 osvobodili rytíři první křížové výpravy Jeruzalém z nadvlády muslimských uchvatitelů.

Jeruzaléma se zmocnila vojska druhého Mohamedova nástupce – chálífy Umara I. roku 638. Pro původní převážně křesťanské a také židovské obyvatelstvo se střídala období s přijatelnými poměry soužití s muslimy a obdobími těžkého útlaku. Umar I. zaručil obyvatelům Jeruzaléma písemně absolutní bezpečnost – ochranu víry, ochranu rodin, vlastnictví i kostelů. Křesťané museli pouze platit každoroční daň – tzv. „náboženskou“. Zhruba po tři staletí bylo soužití původního obyvatelstva s novými muslimskými přistěhovalci pokojné. Situace se zhoršila za chálify al-Hákima na přelomu tisíciletí a zejména po roce 1071, kdy porazila vojska seldžuckých Turků byzantskou armádu a vyznavači islámu byla následně obsazena převážná část Anatolie (dnes je užíván název Malá Asie). Jak k místnímu obyvatelstvu, tak k poutníkům, putujícím k Božímu hrobu a dalším posvátným křesťanským místům ve Svaté zemi, se chovali noví vládcové s nebývalou brutalitou a dosáhli po krátké době v podstatě znemožnění poutí. Z garancí, poskytnutých chálifou Umarem nezbylo vůbec nic. Jen během deseti let (mezi rokem 1000 a 1010) bylo v Anatolii vypleněno, rozbořeno nebo na muslimské svatyně přeměněno kolem třiceti tisíc křesťanských kostelů. Zároveň muslimové představovali stále sílící nebezpečí pro samotnou existenci Východořímské (byzantské) říše.

Na počátku roku 1095 se proto rozhodl byzantský císař Alexios I. požádat o spolupráci křesťanský Západ. Zaslal k rukám papeže obsáhlý popis brutálních skutků, které jsou mohamedány páchány na křesťanském obyvatelstvu a požádal o vojenskou pomoc.

Žádost byzantského císaře obdržel tehdejší papež blahoslavený Urban II. (hlavou církve v letech 1088 až 1099) začátkem měsíce března 1095. Svolal do francouzského Clermontu synodu, na které 27. listopadu pronesl k Francouzům řeč, ve které seznámil posluchače s žádostí východořímského panovníka, vyzval ke svornosti a k osvobození Božího hrobu. Přidal i řadu praktických pokynů – mimo jiné navrhl, aby se účastníci výpravy označili křížem. Odtud název „křížová“ výprava. Jeho výzva měla nečekaný výsledek především mezi prostým lidem, nejen ve Francii, ale i v Německu a Itálii.Už na jaře roku 1096 se několika proudy vydaly přes Balkán bez jakékoli organizační přípravy výpravy špatně vyzbrojených zástupů, které většinou skončily rozptýlením účastníků ještě před hranicí Byzantské říše. Při tom sám papež stanovil počátek výpravy k Božímu hrobu na 15. srpen 1096.

Urban II. stanovil duchovním vůdcem křížové výpravy (papežským legátem) biskupa Adhémara z Monteilu. Muže, který před lety vykonal pouť do Jeruzaléma a měl tedy jisté znalosti o situaci na muslimy obsazeném území Svaté země. Na cestu měly vyrazit odděleně čtyři armády. Každá svou cestou, každá pod velitelem, který byl rovnoprávný velitelům ostatních armád. Spojit se měly v hlavním městě byzantské říše Cařihradu.

Jako první se dala v srpnu 1096 do pohybu armáda složená z Francouzů původem ze severní Francie. Její cesta vedla přes celou Itálii do přístavu Bari, kde se nalodila a měla se po moři dopravit do Cařihradu. Výsledek byl žalostný – v bouři se část lodí potopila, některé přistály na jaderském pobřeží a jen část armády se po souši dostala k Cařihradu.

Druhý proud křížových bojovníků se zformoval v Lotrinsku a vydal se na cestu rovněž v srpnu 1096 – postupoval však po souši přes německé země a Uhry na Balkán.

V říjnu roku 1096 nastoupila cestu třetí část křížové armády – rytíři z jižní Itálie (Normané). Stejně jako jejich spolubojovníci ze severní Francie se nalodili v jihoitalských přístavech a přepravili se přes Jaderské moře do tehdejšího Épiru na řecké pevnině – odtud postupovali po souši k Cařihradu byzantskými državami.

Jako poslední se vydala na cestu výprava francouzů z jižní Francie, podporovaná i kastilskou šlechtou. Tato armáda postupovala rovněž po souši přes severní Itálii, Srbsko a Makedonii.

Během zimních měsíců na přelomu roků 1096 a 1097 se všechny čtyři armády setkalo před Cařihradem (Konstantinopolí). Sešli se zde příslušníci mnoha zemí: Vlámové, Španělé (Kastilci), Bretonci, obyvatelé různých německých oblastí, Italové, Siciliáni, atd. Převažovali však Francouzi. Odtud označování křížových bojovníků na Blízkém východě názvem „Frankové“. Celkový počet bojovníků odhadují historikové na 4 500 jízdních, kolem 30 000 pěších a na těžko určitelné množství doprovodu – většinou neozbrojených poutníků.

Je pochopitelné, že císař Alexios byl tímto velkým počtem cizinců v Cařihradě a okolí znepokojen. Žádal proto od rytířů složení lenní přísahy byzantskému panovníku, což nakonec po delších tahanicích křižáci splnili. Teprve po složení přísahy začaly lodě byzantského námořnictva převážet bojovníky přes Bospor na pevninu Anatolie. Spolu s nimi postupovala k jihovýchodu také byzantská armáda. Názory na způsob vedení války byly pochopitelně různé. Občasné rozpory mezi veliteli obou armád a také mezi bojovníky jsou dnes účelově vydávány za důkaz snah křižáků o nadřazenost západních křesťanů nad křesťany východními.

Je na místě také zmínit pomoc Arménů. Arméni obývalo na území dnešního Turecka oblast Kilíkie (pod pohořím Antitaurus), takzvanou „Malou Arménii“. Považovali křižáky za své osvoboditele a podíleli se po celou dlouhou dobu jejich postupu k Jeruzalému na zajišťování zásobování, především potravinami. Nebyli sami – po moři poskytoval pomoc také Kypr a z pevniny Sýrie.

Na několik listů by vyšlo popisování tažení první křížové výpravy od počátku roku 1097 až do 7. června 1099, kdy křižáci uviděli Jeruzalém. Po třech letech od počátku tažení měli za sebou dlouhou cestu ze svých domovů do Cařihradu, pochod přes Anatolii s řadou bitev s ustupujícími tureckými vojsky a obléhacích boků o opevněná města, dvě vyčerpávající zimy v pouštních krajinách, hlad, žízeň, neznámé nemoci. Část účastníků křížové výpravy zůstala posádkou v místech, důležitých pro zabezpečení přísunu potravin, posil a dalšího týlového zabezpečení. K Jeruzalému přitáhlo jen 1250 rytířů a dalších asi 12 tisíc ozbrojených bojovníků spolu s dalšími – neozbrojenými poutníky. V tomto počtu jsou zahrnuty i posily z Evropy – zejména italských Janovanů a rytířů z Anglie. Křižáci začali město okamžitě obléhat.

Jeruzalém nebyl už v té době pod nadvládou tureckých Seldžuků ale obsadili ho egyptští Fátimovci. Politika měla svoje místo i mezi vyznavači islámu – Fátimovci nabídli vůdcům křížové výpravy rozdělení moci: Křesťanskou se stane Sýrie a Palestina zůstane muslimská.

Nabídka byla odmítnuta – křižáci zdůrazňovali, že se nemíní spojovat se šíity proti sunnitům, nehodlají se spojovat s jedněmi nevěřícími proti druhým nevěřícím, nerozeznávají mezi Araby, Turky nebo Egypťany. Jejich úkolem je osvobodit Jeruzalém a další pro křesťany posvátná místa a zajistit možnost návštěvy těchto míst pro všechny věřící křesťanské víry. Dnes by takový pevný postoj zřejmě vzbudil posměch.

9. července večer byl zahájen generální útok na Jeruzalém. Rozhodující nápor pak započal ve středu 13. července a trval nepřetržitě do pátku 15. července. Známe jméno prvního křížového rytíře, který do města v poledních hodinách pronikl: Lethold. Boj trval až do večerních hodin – většina muslimských obránců byla pobita, část vzata do zajetí, část

(v čele s místodržícím Jeruzaléma Ifticharem al-Daula) si vyjednala čestný odchod. Boje skončily až 12. srpna, kdy svedli rytíři poslední vítěznou bitvu první křížové výpravy o Jeruzalém s egyptskou armádou, která k městu dorazila.

22. července 1099 byl zřízen stát Království Jeruzalémské, vláda byla svěřena dolnolotrinskému vévodovi Godefroyovi z Bouillonu, který odmítl královskou korunu s tím, že se nehodí, aby nosil korunu tam, kde Kristus nosil korunu trnovou a přijal jen titul „ochránce Božího hrobu“. Zemřel rok poté. Jeruzalém zůstal v držení křesťanů pouze 88 let.

Papež Urban II. se o osvobození Jeruzaléma nedozvěděl – zemřel 29. července 1099.

Tak, jako o historii Moravy jsou v České republice šířeny propagandou v lepším případě polopravdy (v tom horším případě se o Moravě raději mlčí), tak je propagátory „multikulturní“ ideologie odmítáno téměř vše, co vytvářelo celá staletí Evropu jako světadíl, jehož kultura se vyvíjela na mravních zásadách křesťanství. Setkáváme se tak ve stále větší míře i s odsuzující primitivní kritikou první křížové výpravy do Svaté země.

Podle ideologů „nové Evropy“ má být na první křížové tažení pohlíženo jako na počátek evropského kolonialismu, za projev loupeživého tažení nesnášenlivých, kulturně zaostalých agresivních barbarů proti pokojnému, kulturně vyspělému a pokojnému islámu. Prosazované „korektní“ hodnocení dějin vnucuje veřejnosti myšlenku, že za křižáky je třeba se stydět a za jejich činy se omlouvat.

Dovoluji si předložit k úvaze několik protiargumentů na výběr nesmyslů o první křížové výpravě šířených:

Byla napadena muslimská území.

Roku 395 došlo k definitivnímu rozdělení Římské říše na část západní a na část východní. Hranice mezi oběma částmi probíhala na západě Balkánského poloostrova, jehož většina tak patřila k Východořímské říši. K ní patřila celá Malá Asie, ostrovy v Egejském moři, Kréta, Kypr, Syrie, Palestina, Egypt a také enklávy kolem Černého moře. Pro Východořímskou říši se vžil název „Byzantská“. Jižní hranice říše probíhala zhruba za dnešními hranicemi Syrie a Jordánska s Irákem a se Saudskou Arábií . Jeruzalém se tak nacházel ve vzdálenosti přibližně 250 kilometrů od této hranice. Křesťanství bylo na celém území Byzance v různých podobách ještě na začátku sedmého století naprosto převažujícím náboženstvím.

Mohamedovo učení se začalo prosazovat po roce 622. V roce 638 byl Jeruzalém obsazen vojsky Mohamedova nástupce Umara I. v důsledku učení o džihádu – svaté válce (ne ve smyslu vnitřního boje věřícího se zlem, ale ve smyslu nutnosti šíření islámu po celém světě jakýmikoli prostředky). Můžeme snad nazývat území Palestiny za muslimské po vzoru nechvalně známého výroku Adolfa Hitlera „kam šlápne noha německého vojáka, tam navždy zůstane“?

Křížová výprava byla válkou útočnou.

Mohamed zemřel roku 632. Do konce sedmého století ovládal islám Palestinu, Sýrii, Egypt a severní Afriku. Tato území byla v té době křesťanská. A to rozhodně ne proto, že by křesťané získali uvedené země válečným úsilím. V roce 711 překročili muslimové Gibraltar a do roku 732 obsadili Portugalsko a značnou část Španělska. Iberský poloostrov byli donuceni opustit až koncem 15. století. Před rokem 1095 stála muslimská vojska necelých sto kilometrů od Bosporu. Jak by se asi Evropa dokázala hájit, kdyby byla vystavena útoku muslimů z jihu, západu i východu? Byl nejvyšší čas zahájit protiakci. Zhoršení situace

křesťanů v muslimech dobytých zemích jasně ukazovalo, co by Evropu čekalo. Křížová výprava tak byla nezbytným projevem obrany, nikoliv útoku.

Motivem šlechticů pro účast na křížové výpravě byla touha po snadno získaném majetku prostřednictvím loupeživé války. Pokud nebyly prvorozenými, nemohli v Evropě získat majetek a moc.

V různých archivech jsou k dispozici závěti rytířů, které sepisovali ještě před zahájením výpravy. V těchto dokumentech je možno vyčíst, že všechen svůj majetek opouští a vydávají se na cestu následování Krista, bez záměru dosáhnout světské slávy nebo majetku. Mentalita věřícího člověka v té době nepřipouštěla pochybnosti, že podíl na osvobození Božího hrobu je správnou věcí, cestou k získání posmrtného věčného života, ke které není majetku, moci a slávy potřeba.

I mnozí vůdcové první křížové výpravy (Robert Normandský, Bohemund Tarentský, Raimund IV. Toulouský, Gottfried z Bouillonu, Robert Flanderský) byly prvorozenými syny a následníky trůnů, mohli mít svoje jisté. V osvobozeném Jeruzalémě měl být za krále korunován Gottfried z Bouillonu. Odmítl korunu s tím, že Ježíš nosil v Jeruzalémě korunu z trní. Místo titulu krále pak používal titul „ochránce Svatého hrobu“.

Křesťanští bojovníci se dopouštěli hrůzných zvěrstev na pokojném muslimském obyvatelstvu.

Vidění bezpráví a projevů násilí člověka současnosti nelze porovnávat s hodnocením chování vítězů ve starověkých a středověkých konfliktech. Středověká praxe zacházení s poraženými nebyla ničím přívětivým. Na druhé straně si přiznejme, že ani válečné konflikty v současném světě (a rozhodně jich není málo) se zrovna nevyznačují kdo ví jakou ohleduplností vítězů. Před mnohými metodami zacházení s odpůrci režimů by zřejmě zbledli i ti, které nazýváme barbary.A to si namlouváme, že žijeme ve vyspělé společnosti.

Jistě – při tažení bojovníků první křížové výpravy došlo k mnoha násilnostem na místním obyvatelstvu. Taková byla skutečnost na všech územích, sužovaných válečným konfliktem. Svatá země a Jeruzalém nebyly výjimkou a nelze je vydávat za příklad něčeho v té době neobvyklého a nepřijatelného. Naopak! Mnohé postupy křížových rytířů byly v té době pod vlivem křesťanských ideálů velkým pokrokem ve vnímání chování člověka k člověku, byť šlo o nepřítele.

Kdyby křižáci opravdu chtěli osvobodit Boží hrob, táhli by k Jeruzalému nejkratší cestou.

Účastníci první křížové výpravy opravdu nepostupovali k Jeruzalému pouze nejkratší cestou – to je podle pobřeží Středozemního moře. Každý, kdo se jen trochu zajímá o strategii vojenských operací ví, jak velkou roli hraje při bojích zajištění zásobování bojovníků (a v té době také koní, oslů) potravinami, zbraněmi, oblečením, apod. Přísun byl sice možný po moři, vzhledem k tehdejším možnostem lodní přepravy byl nutný i po souši. K tomu musely být vytvořeny podmínky – to je získání a zajištění území, ze kterých bylo možno vybavení a potraviny pro armádu získat. Vzhledem k podnebí Malé Asie to nebyla jednoduchá záležitost. Příkladem může být zabezpečení cesty přes pohoří Taurus, přes které pramenila podpora křížové výpravy z Arménie. Arméni z Kilíkie , křesťané z Libanonu (maronité) a Kypřané byli nejdůležitějšími spojenci bojovníků první křížové výpravy.

Dále tu byly závazky křižáků vůči Byzantské říši – např. mezi 6. květnem a 19. červnem 1097 dobývali křižáci spolu s byzantskými sbory Niceu, od října 1097 do června 1098 Antiochii (druhé největší město Byzantské říše po Cařihradu).

Je třeba se také zmínit o úsilí rytířů osvobodit nejen Boží hrob v Jeruzalémě, ale i jiná, pro křesťany posvátná místa.

Při dobytí Jeruzaléma vraždili vítězní křižáci kohokoliv bez rozdílu vyznání, nejen muslimy, ale i židy a křesťany.

Jak je tedy možné, že zajatí muslimští obránci Jeruzaléma včetně svého velitele Iftichár al- Daula si vyjednali čestný odchod z dobytého města?

Kolik asi zůstalo v Jeruzalémě křesťanů, když místodržící města Iftichár al-Daula nechal před příchodem křížových bojovníků vyhnat z města všechny křesťany, protože se obával „páté kolony“?

Proč archiv synagogy v egyptské Kahíře mluví o velkém stěhování židů do Egypta z Jeruzaléma po jeho dobytí křížovými rytíři?

Po dobytí Jeruzaléma ležely následkem masakru v ulicích vrstvy zabitých. Jejich počet šel do sto tisíc. Krev zabitých sahala až po kotníky.

Jeruzalém měl v roce 1098 deset tisíc obyvatel, včetně židů a křesťanů. Křesťané byli donuceni ještě před obléháním města křižáky odejít. Město opouštěli i samotní muslimští obyvatelé i se svými majetky. Z okolí města byl odehnán všechen dobytek a studny otráveny.Je známo, že útok na Jeruzalém byl uspíšen, protože křižáci měli zprávy o postupu muslimských posil k Jeruzalému. Jaký byl počet muslimských ozbrojených obránců města se mi nepodařilo zjistit. Jak bylo uvedeno, k Jeruzalému přitáhlo 7. června 1099 něco kolem třinácti a půl tisíce křesťanských ozbrojenců. Generální útok byl zahájen 9. července, 15. července bylo město dobyto. Z těchto údajů lze odvodit, že muslimských obránců nemohlo být více, než dvacet tisíc.

Čísla jsou nadsazená ze strany muslimů pro zdůraznění barbarství křesťanů, ze strany křesťanských současníků válečných událostí pro zdůraznění statečnosti rytířů, kteří vítězně bojovali s mnohanásobnou přesilou.

V dobyté Svaté zemi nastolili křižáci teror, hrůzovládu a útlak muslimského obyvatelstva.

Jeruzalém byl dobyt roku 979 kalífy z fátimovské dynastie (odvozovali svůj původ od Mohamedovy dcery Fátímy a pocházeli z dnešního Maroka). Jen za kálifa Abú Alí al-Hákim (zemřel roku 1021) bylo během deseti let vypáleno nebo jinak zničeno 30 tisíc křesťanských kostelů, kálif nechal srovnat se zemí i Chrám Božího hrobu. Roku 1056 bylo z Jeruzaléma vypovězeno křesťanské obyvatelstvo, pokud nepřijalo statut dhimmí (de facto postavení otroka). Poutě křesťanů do posvátných míst křesťanů byly buď zakázány nebo znemožňovány.

Jako protiklad poměrů za vlády křižáků je často uváděno svědectví Ibn Jubayra, cestovatele a zeměpisce. Křižáci nezakazovali poutě muslimů do míst, uctívaných muslimy. Ibn Jubayr putoval, jako každý muslim, do Mekky a cestou musel projít územím pod vládou křesťanů. Ve svých spisech uvádí: „Míjeli jsme zemědělské statky, kde se muslimům žije pod Franky velmi dobře. Alláh nechť nás ochrání před takovým pokušením! Mnozí muslimové jsou totiž v pokušení se zde usadit! Neboť žijící pod vládou svých souvěrců mají stále důvod si stěžovat na nespravedlnost, kdežto tito nemohou jinak, než chválit vládu Franků, na jejichž spravedlnost se mohou vždy spolehnout“.

Činnost účastníků křížové výpravy do Svaté země vyústila v průběhu několika desetiletí v založení a rozvoji několika rytířských řádů. Roku 1119 bylo například založeno bratrstvo rytířů z Francie, které se stalo velmi rychle jedním z nejlépe organizovaných ve Svaté zemi i v Evropě. Pod názvem „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“ zná tento řád dnes již málokdo, ale jako „Templáře“ snad každý. Vojenská síla bratrstva, na úrovni udržovaná síť komend s prosperujícím hospodářským zázemím po celé Evropě a pečlivý výběr uchazečů o členství byly příčinou vybudování jednoho z nejdůležitějších uskupení, zasahujících do utváření evropské politiky nejen na Blízkém východě. Tato skutečnost následně vedla k šíření dohadů a nesmyslů už v souvislosti s působením rytířů ve Svaté zemi. Později pak k vykontruovanému procesu s řádem a jeho zrušení v prvním desetiletí 14. století (strůjci politických procesů ve století dvacátém se mohli z tohoto pečlivě připraveného divadla čemu přiučit). Období tzv. osvícenectví (a romantismus v umění) pak představilo templáře ve zcela jiném světle a ve zcela jiných rolích, zakrývajících jejich skutečné zásluhy a ideály při působení ve Svaté zemi a později v různých částech Evropy.

Ale to už je další kapitola dějin – dějin pozdějších křížových výprav.



MORAVAN JANÁČEK

Jiří Kvapil, 29. listopadu 2019

 

Argumenty, proč je třeba považovat Leoše Janáčka jednoznačně za skladatele moravského, … a nikoliv českého, jak se můžeme dočíst v České wikipedii  nebo také v učebních textech pro žáky základních škol v České republice.

Narozen na Moravě (Hukvaldy 3.7.1854), zemřel na Moravě (Ostrava 12.8.1928), na Moravě prožil celý svůj život. Nikdy nezatoužil žít jinde než na Moravě. Patrně by byl ochoten přemístit se do Varšavy, v jeho době pod ruskou správou, kde se jednalo o jeho jmenování ředitelem tamní konzervatoře. Nikdy však nenaznačoval, že by toužil žít v Praze.

Zakládající osobnost Klubu moravských skladatelů (založen 17.9.1922 k propagaci soudobé moravské hudby). První předseda tohoto klubu (1922/25), jeho členem až do smrti. Těžko si představit, že zakladatel Klubu moravských hudebních skladatelů se vnitřně necítí Moravanem, ale Čechem.

Melodika i harmonizace Janáčkových skladeb vychází z moravské lidové hudby. Užívá, jak je obvyklé v lidových písních zejména na Slovácku, tzv. staré církevní tóniny (dórská, frygická a další), a to na rozdíl od lidové hudby české, která nic podobného nezná a patrně i pod německým vlivem užívá téměř výhradně tóniny durové a mollové. Janáčkova tvorba je tematicky zaměřena především na prostředí moravské. Sem také suverénně patří jeho nejvýznamnější skladby (opera Její pastorkyňa, Glagolská mše na původní staroslověnský text, Sinfonietta, hudební obraz moravské metropole, mužské sbory na slova Petra Bezruče, II. smyčcový kvartet Listy důvěrné a mnohé další). Často se inspiruje také prostředím ruským (opery Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, skvělá orchestrální rapsódie Taras Bulba, I. kvartet z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty). Teprve potom  můžeme v Janáčkově tvorbě najít díla, která mají vztah k zemi České (dnes téměř neznámá opera Šárka, opera Výlety páně Broučkovy, opera Věc Makropulos). O Janáčkově hlubokém moravském zemském cítění vypovídá i skladba Otčenáš, původně Moravský Otčenáš. Od názvu upustil pod vlivem připomínek svých přátel, že se jedná o duchovní text natolik obecného rázu, že opatřit jeho název přívlastkem moravský není vhodné. Skvělý dirigent, skladatel a hudební spisovatel Jaroslav Vogel k názvu této skladby poznamenal, že název s přívlastkem moravský je „vysvětlitelný leda tím, že jej složil moravsky velmi silně cítící Moravan.“

Za moravského, nikoliv českého hudebního skladatele považovala a označovala Janáčka i jedna z nejvýznamnějších osobností české kultury, spisovatel Karel Čapek, kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. O Janáčkovi se vyjádřil: “Tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“.  Moravský hudební skladatel, nikoliv český!

Výše již zmíněný Jaroslav Vogel ve své janáčkovské monografii (Leoš Janáček, Život a díĺo) o Janáčkově opeře Její  pastor-kyňa píše: “Konečně zazněla na Moravě skutečná moravská národní opera!“.

Lidové noviny po premiéře Její pastorkyně 21.1.1904 napsaly: „Konečně se našel někdo, kdo promluvil k nám první po moravsku“.

Akademik Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy univerzity, muzikolog a literární historik, Janáčka jako skladatele zlovolně označoval za hudebního primitiva, každopádně ho však považoval za hudebního skladatele moravského, nikoliv českého. Tvrdošíjně ho nazýval dokonce „moravským separatistou“.

Josef Klvaňa, moravský přírodovědec a etnograf blahopřál 4.července 1914 Janáčkovi k šedesátinám slovy: „Nebesa dejtež Vám zdraví do sta let, abyste nám ještě hodně mnoho vzácných perel ze své duše – naší moravské – věnovati mohl.“

České zemské a národní divadlo v Praze v dopise k Janáčkovým sedmdesátinám: „Ve Vás se slily živné zdroje celé mystické Moravy, ve Vás našla naše sesterská země velký hudební výraz“.

Ing. C. O. Skalický, poslanec Národního shromáždění, Janáčkovi k sedmdesátinám „Dovedete nadchnout svou individualitou, svým nezkrotným a neklidným duchem, který se žene stále kupředu, právě tak jako popudit svou teorií…. Jste stále mlád, svěží a nový, a proto patříte nám mladým … My Moravané máme Vás, když Češi chtějí být hrdí na svého Smetanu“.

Pražský deník Venkov, v prosbě o zaslání příspěvku u příležitosti skladatelových sedmdesátin Janáčkovi píše: Což několik slov o povaze Vašeho díla, o jeho spjatosti
s moravskou půdou?

Lidové noviny, Ota Zítek, autor gratulace  k Janáčkovým sedmdesátinám, 3.7.1924: „Přišlo Vaše dílo, na němž nepracovaly žádné ruce kromě přírody, dílo, jehož míza prýštila z kořenů země. Z kořenů Moravy.“

Arne Novák, děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, při Janáčkově promoci čestným doktorem. 28.ledna 1925: „Skladatele Janáčka jsem poznal blíže v Brně, když jsem šel po roce 1918 bratřím Moravanům pomoci uvádět Národní divadlo do lepšího života … a přispět jejich snaze, aby moravskému komponistovi pomohli vytisknout zvláštní knihu nápěvků.“

Jaroslav Vogel, Proslov na upomínkové slavnosti na Hukvaldech, srpen 1938: „Smetana vidí svou pýchu v tom, že jest jen a jen Čechem. Janáček … už svým moravským původem bližší společným slovanským prakořenům, sestupuje v Glagolské mši až k jejich duchovním prazřídlům. Cesta Smetanova vede od smavého jitra do teskného soumraku, cesta Janáčkova z hluboké noci do zářivého poledne. Janáček není pokračovatelem, ale „moravským protějškem oper Smetanových“.

A na závěr ještě jednou Jaroslav Vogel, dokonalý znalec Janáčkova života a díla: v Janáčkově osobnosti vypozoroval „vzdor vůči všem nadřazeným rasám, časem i české nebo aspoň pražské!“ (monografie Leoš Janáček, Život a dílo, Praha 1963, str. 11). Autorem tohoto psaného a knižně publikovaného, jistě tedy dobře promyšleného výroku není nějaký zaujatý moravský patriot, ale jedna z nejvýznamnějších novodobých hudebních osobností z Čech (*Plzeň 1894, +Praha 1970). Jestliže Janáček pociťoval vůči nadřazené české rase nevoli a vzdor, těžko mohl být sám jejím příslušníkem.

Janáček byl hudební skladatel moravský, nedovolme, aby nám ho kdokoliv uzurpoval. Braňme svou národní identitu!

 

Převzato z webu moravskynarod.cz



PAMATUJE DUB V NÁMĚŠTI MORAVSKÉ KRÁLE ?

Bohumila Jandourková, 15. listopadu 2019

Pamatuje dub v Náměšti nad Oslavou ještě naše poslední moravské krále? Dub v Náměšti nad Oslavou je považován za největší a pravděpodobně i nejstarší živý dub na Moravě, ale i za nejstarší strom Moravy vůbec. Na rozdíl od většiny ostatních starých stromů u nás, se kterými bývá porovnáván, nebyl vysazen, ale je pozůstatkem původních dubin, které zdejší krajinu pokrývaly. Ke stromu se vztahuje pověst o Janu Žižkovi.

Jeho věk je odhadován na 900 až 1100 let. Jeho obvod je úctyhodných 1010 cm.

I když za strom Moravy je často považován krásný strom oskoruša (česky jeřáb oskeruše), strom, který za „svůj“ považuje i Moravské Slovácko, naše pozornost právem patří i nejstaršímu stromu na Moravě, dubu v Náměšti nad Oslavou.

Můžeme se ještě zastavit u symboliky moravské oskoruše. Oskoruša se na Moravě říká i statečnému děvčeti, které dokáže překonat i velké životní obtíže, případně toho v životě hodně dokázalo. Protože taková dívka je „odolná a silná“ jako oskoruša, která také mnoho vydrží.

Je v této symbolice i naděje a proroctví pro budoucí osud Moravy? Moravy, která opět rozkvete a ozdraví, i když dnes je stále v moci prokletí nenapraveného komunistického zločinu, kterým totalitní komunistická moc po státním puči v roce 1948 zrušila tisícileté zemské zřízení ?



K 20. VÝROČÍ MORAVSKÉHO RESENTIMENTU

Zdeněk Albrecht, 13. listopadu 2019

Celý civilizovaný svět si 9. listopadu připomenul 30. výročí stržení Berlínské zdi. Za necelý rok po této události 3. října 1990 dochází k procesu znovusjednocení Německa. Bývalá socialistická část (NDR) se připojuje ke Spolkové republice (SRN). NDR stejně jako Československo měla své okresy a kraje (Bezirk, Kreis) vystavěné podle direktiv svých ideologických modelů. Aktem znovusjednocení byla tato správní regionalizace okamžitě zrušena a nahrazena obnovou 5 spolkových zemí (Neue Bundesländer) a sjednoceného Berlína ve svých historicky respektovaných hranicích. To vše bez jakýchkoliv diskusí, polemik a s veškerou německou poctivostí.

U nás po listopadových událostech roku 1989 postupně docházelo také k nápravám křivd z doby totalitního systému v duchu práva a spravedlnosti. Navráceny byly majetky jednotlivcům, spolkům, organizacím, církvím a s pozitivním očekáváním byla znovuobnovena jejich činnost. Společnost se mohla svobodně nadechnout. Vypadalo to, že konečně i „správa věcí veřejných se může lidem navrátit“. Nenavrátila. Tuhý centralismus nastolený komunisty zrušením zemských samospráv k 1. lednu 1949 přetrvává dodnes. Zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z 3. prosince 1997 s účinností k 1. lednu 2000, byly Čechy, Morava a Slezsko rozcupány do 14 nesourodých a dosud ničím a nikým nepodložených celků. Malé nefunkční kraje vznikly v hlavách mocných v představě svého „jedině správného rozhodování“ ze židlí svých kanceláří. Přeci se nebudou o moc dělit. Kolik v tom bylo tehdy politických čachrů, osobních i skupinových vyhrůžek a ponižování, a kolik po boji o moravskou kartu (jak hanlivé označení) bylo posléze rozdáno trafik a dobrých bydel včetně hejtmanství. O tom všem vědí mnozí bdělí pozorovatelé. Vše v duchu zásady „čím menší kraj, tím méně kompetencí a tím více vlastní moci“. K tomu ještě s přídavkem hloupé zlomyslnosti bez respektování dávné tradice zemské hranice. Jak se asi cítí moravští Dačičané či Svitavané? A co Pelhřimovští s odvěkými vazbami na jižní Čechy? Mezitím se jezdí do centra ze všech koutů republiky (obcí, měst a krajů) „škemrat“ o dotace na všechno. Prostředky z rozpočtového určení daní postačí snad jen na údržbu a platy. Chtějí-li někde investovat, musí do centra. Tam vědí všechno nejlépe, znají vaše potřeby a jsou přeci soudní. A ruce si mnou všichni ti lobbisté, kamarádíčci a dotační „specialisté“. Bez nich nedosáhnete ani na prostředky z téměř bezedných kohezních fondů EU (pak nadávejme na Brusel). I ty jsou alokovány přes různé partičky. A jak se žije CzechInvestu, když před lety byl zrušen MoraviaInvest? Jak se zvedla prestiž FAČR, když se zbavila názvu ČMFS? Podobných příkladů je bezpočet. A velký státní znak na hrudi sportovců vystřídal malý s českým lvíčkem zcela v duchu normalizačních praktik: „občane, mysli si co chceš, ale my to tak chceme“.

Lidské štěstí a spokojenost není jen o nadité portmonce nebo žití v bezbřehé svobodě a konformitě jedině správných názorů. Život má i rozměr prostorový. Morava je zemí, která vlastně není. Zní to jako z pohádky, ale s postupujícím zčešťováním společnosti je tomu vpravdě tak. Učebnice Moravu definují jako region ve východní části České republiky. Jak moudré, ale o regionech máme asi jinou představu. A co takhle, že Morava stejně byla vždy součástí Českého království. Jak lichá představa, vždyť nikdy nebyla. A nebo ve veřejně právní televizi vám nějaký redaktor v jakési upoutávce každodenně opakuje „… Jedna země, čtrnáct krajů …“ Kouzlo nechtěného nebo záměr vštěpovat obecenstvu své zeměpisné a politické představy? Mediální prostor vůbec trpí zvláštním druhem cenzury vůči polemikám a diskusím o postavení Moravy v rámci ČR. Že byste na TV zpravodajství viděli třeba záběry z „Pochodu za Moravu“ v ulicích Brna či Olomouce nebo zmínku o konferenci s názvem „Morava 1918“? Ani náhodou. Protože mají své chlebodárce v centru, a ti by jim to spočítali na výplatní pásce nebo třeba vyhazovem. Jakákoliv připomínka v duchu potřeb a práv Moravy je považována za tabuizované téma. Každý dobrý Čech (slušnost mi velí nepoužít zdrobnělinu) zmlkne nebo si odsedne. Známý je i fenomén úbytku obyvatel na českém a moravském „ venkově“. Je zajímavé, že přibližně roční dvacetitisícový deficit je úměrný stejnému přírůstku obyvatel Prahy a míst na centrálních úřadech. Je také ekonomicky spočítatelné, že projektem zemské samosprávy dle údajů z Monitoru informačního portálu MF by se ušetřilo 18 až 22 mld. Kč. ročně. Proč takto šetřit? To je totiž přesně finančně vyjádřená aktuální cena za postupný výmaz Moravy z mapy Evropy.

Morava je krásná a sebevědomá země s lidmi otevřeného srdce a dělných rukou, i když v posledních 70 letech nějak nevměstnaná do svých přirozených kloubů a všelijak lámaná v soukolí vnitřních i vnějších mocenských pudů. Zanedlouho 1. ledna roku 2020 tomu bude 20 let od realizace poslední zemské nesvéprávnosti a posledního pokoření tisícileté tradice vlastní správy věcí veřejných, předávané z pokolení na pokolení. Moravané a Slezané, nedejme se. Vždyť neseme v sobě stále živou pochodeň naděje. Proto považuji tento den za Den resentimentu, tedy za Den ponížení Moravy a Slezska.



MORAVA, SLOVENSKO A MACHOMETÁNI

Morava i Slovensko si v paměti svých národů stále uchovávají vzpomínku na turecké vpády. Turci byli při svých vpádech krutí a nelítostní. A mohamedánství cizí, nepochopitelné, nepřátelské …

Tato historie se dodnes odráží v národních písních jak moravského, tak slovenského národa. I když obraz – ostré hrany tehdejšího utrpení staletí už ohladila i v těch písních.

SOBOTĚNKA IDE

Sobotěnka ide, čo po něj, čo po něj,

cesta zarúbaná k frajerce mojej.

Nie tak zarúbaná, ako je zaťatá,

už je moja milá od Turka zajatá.

Od Turka zajatá, od velkého pána.

Prečo ju zajali? Veď je ona švarná …

/redakce/