MŠE SVATÁ ZA SVATOPLUKA I. VELIKÉHO

Milan Trnka, 17. března 2019

V sobotu 9. března 2019 se uskutečnila v bazilice Nanebevzetí Panny Marie při opatství řádu augustiniánů na Starém Brně mše svatá, sloužená na úmysl uctění památky panovníka Velké Moravy Svatopluka I. Velikého. Svatopluk zemřel 9. března roku 894. Svými současníky i v pozdějších historických pramenech je uváděn jako král. Msi celebroval otec P. Jan Emil Biernat.

Zapsané spolky, které úzce spolupracují v rámci Moravského kulatého stolu – Královský řád moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbána, Moravský národní kongres a Sdružení monarchistů Brno, k tomuto datu zorganizovali účast na této tradiční Mši, původně na uvedený úmysl svolávané do Křtin u Brna, nyní poprvé do baziliky na Starém Brně.

V překrásné promluvě bylo otcem Biernatem připomenuto, že na vývoji dějin Evropy se křesťanství podílelo a stále podílí nezanedbatelnou měrou. I Svatopluk I. Veliký, jako panovník rozsáhlé a ve své době vlivné středoevropské říše a současník patronů Evropy svatých Cyrila a Metoděje, přispěl k tomuto vývoji bezesporu značným dílem. Na osobnost Svatopluka i přes některé nedostatky v jeho víře a skutcích není možno zapomínat. Zrovna tak, jako nesmí být opomíjena úloha Moravy v dějinách, ani její současná oprávněnost existence na mapě Moravy. Bylo také vysloveno poděkování za snahu moravských aktivistů připomínat moravanství a odkaz předešlých generací, připomínat že Morava byla jednou z prvních slovanských křesťanských zemí. Zazněla i výzva ke svornosti moravských spolků. Uctěna byla i ochránkyně města Brna Panna Maria, jejíž obraz je součástí hlavního oltáře. Vzpomenuty byly i nedožité devadesáté první narozeniny otce augustiniána, lazariána a Moravana P. Jana Budila.

Po ukončení mše svaté zazněla moravská hymna „Moravo, Moravo“.

Zástupci organizujících moravských společenských organizací věří, že uvedená akce bude pokračujícím tradičním setkáváním moravských patriotů na církevní půdě.

Stručnou informaci o této iniciativě Moravského kulatého stolu doplňuji alespoň několika údaji z historie baziliky a z historie související.

O ELIŠCE REJČCE :

Narodila se 1. září 1288 v Poznani jako dcera velkopolského knížete ( později krále) Přemysla II. Piastovce a švédské princezny Rychenzy (Ryksy).V květnu 1303 jako patnáctiletá se stala manželkou ovdovělého českého a polského krále Václava II., který měl z předchozího manželství několik dětí. Jeho nejstarší dcera Eliška Přemyslovna byla jen o čtyři roky mladší než macecha.. Při svatbě přijala Rychenza na přání Václava II. jméno Elizabheta (Eliška). Václav II. zemřel o dva roky později (1305), z krátkého manželství se narodila šest dní před smrtí otce dcera Anežka – jediné dítě Elišky Rejčky.

4. srpna 1306 vymírá rod Přemyslovců po meči (poslední mužský potomek – moravský markrabě Václav III. je zavražděn v Olomouci). Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský na společném sněmu Moravanů a Čechů ve Znojmě uděluje zvlášť české království a zvlášť moravské markrabství jako dvě nezávislá říšská léna svému synu Rudolfovi. 16. října 1306 je zvolen Rudolf Habsburský českými stavy za českého krále a den jeho volby je současně i dnem jeho sňatku s královnou vdovou Eliškou Rejčkou. Korunovace se ale nový král nedožil – umírá v červenci 1307. Eliška je v devatenácti letech polskou a českou královnou a dvojnásobnou vdovou.

Habsburkové se v roce 1311 vzdávají Moravy ve prospěch Lucemburků. Nový český král Jan se žení s Eliškou Přemyslovnou. Spory královny vdovy s novou královnou přerůstají do vzájemné nenávisti. Eliška Rejčka byla v Čechách bohatě majetkově zajištěna oběma svými manžely. Nyní prodává nebo směňuje svůj majetek s králem Janem Lucemburským za majetek na Moravě a odchází z Čech spolu se svým přítelem, českým velmožem Jindřichem z Lipé, který je králem jmenován na Moravě zemským místodržícím (hejtmanem). Usazují se v Brně, kde vytváří honosný dvůr, podle současníků skvělejší, než královský dvůr v Praze. Jejich soužití je však nelegitimní. 23. května 1323 vydává Eliška zakládací listinu nového cisterciáckého kláštera na Starém Brně včetně nového kostela, klášter hmotně zabezpečuje svým majetkem. S majetkovými dary se k ní přidává jak její přítel moravský hejtman Jindřich , tak český král Jan. Jindřich z Lipé umírá v roce 1329.

Po smrti svého přítele královna vdova Eliška Rejčka zcela mění svůj život. Uchyluje se do kláštera, který sama založila a nechala vystavět, věnuje se pokání a službě Bohu. V roce její smrti (19. října) 1335 pobývá v klášteře 140 jeptišek! Eliška je pochována u oltáře svatého Kříže v dnešní bazilice. Místo hrobu je označeno v dlažbě před oltářem písmenem „E“.

O STARÉM BRNĚ :

Královna vdova Elizabheta Ryksa (Eliška Rejčka) nebudovala nový klášter a kostel na nějakém bezvýznamném místě. Za jejího příchodu do Brna, bylo Staré Brno městečkem, ležícím sice mimo hradby Brna, plnící však velmi důležitou úlohu trhové obce v místě brodu přes řeku Svratku pod brněnským hradem. Na počátku 14. století tu například stálo několik kostelů.

Před několika desítkami let se omílala nepravda, že česká a moravská města mimo Prahu vznikala nejdříve až ve 12. století. Na základě nejnovějších bádání se připouští, že zárodky moravských měst je možno posunout do desátého století. Konkrétně v případě Brna však dovolují výsledky náhodných nálezů ( velkomoravské hroby v ulici Radnické a Starobrněnské, řada velkomoravských hrobů v Maloměřicích, Židenicích, Černých Polích, Heršpicích a také na Starém Brně) a příležitostných archeologických výzkumů posunout vytváření velkých sídlištních aglomerací do ještě dávnějšího období. Břehy řek Svitavy a Svratky, případně říčky Podávky, tvořili přirozenou sídelní osu – v rámci dnešního rozsahu tzv. Velkého Brna existují doklady o existenci celkem 11 sídlišť datovaných do 6. až 11. století. K soustavnému archeologickému průzkumu však nedošlo. Samozřejmě – sídlištní aglomerace za moravského státu nelze srovnávat a posuzovat z hledisek městského osídlení v době Elišky Rejčky.

Morava hraničila ještě přímo s Římskou říší a opevněný limes zasahoval hluboko do moravského vnitrozemí. Územím Moravy také procházelo několik hlavních a několik bočních obchodních tras. Jedna z těchto dálkových mezinárodních cest vedla z Podunají přes Mušov proti toku Svitavy a Svratky na Černou Horu a Svitavy do Horního Polabí. Na území dnešního Brna vstupovala brodem přes Svratku právě v místě Starého Brna. Připojovaly se zde k ní také další dvě významné obchodní stezky : ve směru od Prahy tzv. Haberská a další ve směru od Znojma.
Poloha u brodu přes řeku Svratku tedy zaručovala obyvatelům pod budoucím markraběcím hradem Špilberkem jistou prosperitu. Téměř nejsou zveřejňovány názory některých odborníků, že nálezy základů staveb v místech dnešních ulic Vojtovy a Vídeňské, ulice Václavské a Mendlova náměstí, lze datovat do období existence mojmírovského moravského státu. Při případném zveřejnění nálezu je však uvedeno datování do přelomu 10. a 11. století. V místě brodu přes Svratku stávalo (snad na přírodním ostrově mezi bočními rameny řeky) opevnění, prezentované jako přemyslovský hrad s dovětkem, že „pravděpodobně na místě staršího slovanského opevnění“.

Na přelomu 10. a 11. století byl na místě dnešního starobrněnského kláštera postaven kostel Panny Marie a to na místě starší rotundy, objevené roku 1977. Kolem rotundy byla odkryta část pohřebiště z desátého století. Zmíněný kostel Panny Marie byl několikrát rozšiřován. Právě v sousedství tohoto kostela zakoupila královna – vdova Eliška pozemky pro výstavbu nového kláštera a nového kostela Panny Marie. Původní kostel byl po výstavbě nového klášterního chrámu – dnešní baziliky – zasvěcen svaté Anně. Roku 1800 byl zbořen.

O CHRÁMU NANEBEVZETÍ PANNY MARIE :

Starobrněnský chrám je přibližně orientovaná podélná stavba s kamenným soklem a cihlovými zdmi, ponechanými na vnější straně v režném (neomítnutém) stavu. Architektonické články (opěrné pilíře, římsy, okenní kružby, chrliče, portály, atd.) jsou vytesány z kamene. Půdorys chrámu je křížový se čtyřbokými kaplemi. Nad křížením podélné a příčné lodi se zvedá ze střechy zvonice. Stavba je opatřena odstupňovanými opěrnými pilíři. Vysoká okna téměř eliminují plochu stěny.

Chrám byl vybudován ve druhé čtvrtině 14. století. Stavebně sloh vykazuje technikou kombinací režného cihlového zdiva a kamenných článků jednoznačně slezskou předlohu. Stavba byla dokončena pravděpodobně již roku 1333.

Chrám byl poškozen vypálením v roce 1428 a opakovaně v roce 1467, poškozen byl i za švédského obléhání města Brna, destrukce však nejsou po opravách patrné. Podstatné zásahy do původní architektury přinesly až zásahy v letech 1886 – 1889 (přístavby po stranách chrámu, portál, nový štít).

Roku 1978 povýšil papež Jan Pavel II. kostel na Basiliku minor.

O STŘÍBRNÉM OLTÁŘI :

Tzv. „Stříbrný oltář“ byl zhotoven v letech 1735 až 1736 zlatníkem Johannem Georgem Herkommerem z Augsburku podle smlouvy z roku 1734. Modely sochařské výzdoby zlatníkovi dodal brněnský sochař J. Schauberger, který byl pověřován augustiniány podobnými zakázkami. Oltář je zhotoven z tepaného měděného plechu, který je částečně zlacený, převážně krytý stříbrem.

Uprostřed oltáře je umístěn deskový obraz Madony s dítětem – tzv. „Černá Madona“. Obraz byl odborníky datován do druhé poloviny třináctého století. Na dvou deskách z lipového dřeva a jedné desce z topolu je olejo-pryskyřičná malba, zdobená původně 24 kusy drahokamů. Z kamenů se do dnešních dnů zachovaly jen dva topasy. Jedná se o ceněnou byzantskou ikonu, kterou údajně daroval moravskému markraběti Janu Jindřichovi jeho bratr Karel IV. – římskoněmecký císař. Obraz byl umístěn v chrámu původního augustiniánského kláštera na dnešním Moravském náměstí. Ikona je označována za Ochránkyni města Brna a celé naší země Moravy. Při obležení Švédy v roce 1645 byl obraz vynášen mezi obránce města na hradby. „Palladium města Brna“ bylo v roce 1737 poctěno slavnostní korunovací Marie a Ježíše. Ve zlatých korunách byly opět umístěny drahé kameny.

Původní klášter augustiniánů v Brně stál na Moravském náměstí. Zcela nově byl vystavěn v roce 1752 jako opatství. O třicet let později využil novostavby císař Josef II., který potřeboval pro svoje státní úředníky rozsáhlé prostory. Během zestátňování církevního majetku zrušil chátrající klášter cisterciaček na Starém Brně, augustiniány vykázal z Moravského náměstí na Staré Brno a z jejich nedávno nově vystavěných budov opatství zřídil úřady místodržitelství pro Moravu. Nařízení k tomuto aktu nese adtum 15. března 1783. Augustiniáni si sebou mohli vzít jen klášterní knihovnu a stříbrný oltář s Palladiem města Brna.



400. VÝROČÍ VZNIKU A 370. VÝROČÍ UKONČENÍ TŘICETILETÉ VÁLKY aneb jiráskovská dogmata versus objektivní historická realita

Luděk Šubert, 17. března 2019

Úvodem

V květnu loňského roku si naše veřejnost připomenula 400.výročí vzniku Třicetileté války a v listopadu 370.výročí jejího ukončení. Oba časové mezníky patří mezi „osmičková mysteria“ a dala se tedy očekávat značná medializace. Že šlo o výrazné protihabsburské i protikatolické přístupy bylo předem zřejmé. Černá clona a tupý úhel náhledu jsou dány nepřetržitým masírováním veřejného vědomí od roku 1918, v podstatě po dnešek. Objektivizovaným přístupům moc sluchu dopřáváno není, zejména v masmédiích. Pokusme se o zachování realistického a objektivního přístupu k hodnocení tohoto nejvýš složitého historického období.

Ad 1) Příčiny vzniku II. stavovského povstání, jeho průběh a proč se stalo 1. periodou Třicetileté války.

Jirásek a daným dobám poplatní historikové i učitelé dějepisu často zužují celý problém na vyhrocení sporu mezi katolíky a reformovanými. Ano, tento faktor zde byl, ale jen jako prvotní zjevná barva dvou předmětů, majících své další osobité charakteristické rysy, umocněné vnějšími vlivy. České korunní země, jako součást habsburské říše měly svá specifika a utrakvistickou reformní dvousetletou tradici. Religiozita rozdělovala nejen duchovenstvo, ale i panstvo, rytíře, měšťany a poddané. Panující vrstvy se dožadovaly podílu na světské moci, zákonitě na úkor opačných konfesí. Augsburský mír z roku 1555 přišel se zásadou: cuius regio, eius religio – koho vláda, toho víra. Tuto zásadu v našich korunních zemích nebylo možné uplatnit, protože moc drželi habsburští katoličtí panovníci, přičemž v Čechách se k reformním církvím (hlavně luteránům) hlásilo 90% obyvatel, na Moravě pak 80% především k Jednotě bratrské. Další rozpor byl politicko-ekonomicko-sociální a spočíval v tom, že císař Rudolf II.(vládl 1576-1612) a zvláště pak jeho následovníci Matyáš (1612-1619), Ferdinand II. (1619-1637) a Ferdinand III.(1637-1657), uplatňovali centralistický způsob vlády, prostřednictvím státní, byrokratické správy, což omezovalo práva všech tří světských stavů – panského, rytířského a městského. Zejména šlechta si neuvědomovala, že týž systém prakticky aplikuje na svých panstvích, vůči poddaným. Bystřejší část aristokracie se brzy propracovala k logice uvedeného principu a začala ho v praxi uplatňovat souběžně s panovníkem. Aby to šlo snáz, tak s ním srovnala krok i nábožensky a už počátkem 17. století řada příslušníků reformovaných rodů konvertovala ke katolictví, čímž si otevřela cestu k postupu ve společenské a mocenské hierarchii. Patří sem například Karel kníže Lichtenstejn, Albrecht z Valdštejna, Vilém Slavata a řada dalších.

První a druhé desetiletí 17. století pro Moravu znamenalo hledání a nalezení svého místa v rámci království. Císař a král Rudolf II. se o Moravu příliš nezajímal, české stavy ho dostatečně zaměstnávaly svými specifickými požadavky a zájmy. Morava měla své vlastní zájmy, protože musela čelit gradaci centralistických, přesněji pragocentrických tendencí v činnosti České dvorské kanceláře. Na Moravě, či ve vztahu k ní se tou dobou vyprofilovaly dvě výrazné osobnosti, velmi odlišné a přesto osobně přátelské. Olomouckým biskupem a kardinálem se roku 1599 stal František kníže Dietrichstein (1570-1636) a hlavou reformované šlechty Karel Starší ze Žerotína (1564-1636). Ten zjevně pochopil smysl centralizačního úsilí Habsburků a byl jim politicky loajální. Oběma byl bližší, nejen geograficky, mladší Rudolfův bratr Matyáš a jeho konfederační snahy o sepětí Rakous, Uher a Českého království, včetně Moravy. Matyáš s Rakušany a Moravany roku 1608 vytáhl tento trend podpořit do Prahy i vojensky. Češi se nejen nepřidali, ale podepřeli Rudolfa a tím si zajistili roku 1609 jeho Majestát o náboženských svobodách, ale pouze pro ně. Náboženské poměry na Moravě byly velmi tolerantní, i díky tomu, že zde měla radikální katolická tzv. Španělská strana mnohem menší vliv a Dietrichstein i Žerotín dokázali krotit vášně diplomaticky. Morava proto na jaře 1618 neměla žádný bezprostřední důvod podpořit českou rebelii a zůstala neutrální.

Napětí mezi katolíky a reformovanými však postupně narůstalo, a to nejen v našich korunních zemích. Vytvořilo se hned několik ohnisek možného válečného konfliktu.

1) Dědictví po 26. 3. 1609 zesnulém vévodovi Janu Vilémovi z Jülichu, Bergu a Kléve. Dědické tahanice trvaly do 14. 11. 1614, kdy je ukončila tzv. Xantenská smlouva. První dvě části připadly katolickému falckraběti Neuburgovi, Kléve protestantskému braniborskému kurfiřtovi Janu Zikmundovi z Hohenzollernu.

2) GRADIŠKA – pevnost chránící říšský jadranský přístav Terst. Zde měli základnu i chorvatští piráti uskoci (utečenci před Turky). Škodili zejména benátské lodní dopravě a tak Benátčané pevnost oblehli. Plukovník ve službách Ferdinanda Štýrského, Albrecht z Valdštejna, obleženým dopravil zásoby a hrozil konflikt mezi císařem a Benátkami.

3) VALTELLINA – malý alpský státek, jehož znepřátelené strany hledaly pomoc u zahraničních náboženských souvěrců. Až v září 1620, po bitvě u Tirana, zvítězili katolíci.

4) LIVONSKO – zájmové území katolického Polska a protestantského Švédska. Dlouhodobé vedlejší válčiště od roku 1598 přinejmenším do roku 1632.

5) SEDMIHRADSKO. – Knížectví na rozmezí Polska, Ukrajiny, Rumunska a Uher. Kalvinistické vévodství pod patronátem Turků. Vévoda Bethlen Gábor (*1580-1629) soupeřil s Habsburky o uherský trůn.

Češi měli vcelku reálný pocit, že v roce 1612 nastoupivší císař Matyáš nedodržuje obsah článků Rudolfova Majestátu z r. 1609. Taky nemohli strávit, že Matyáš přenesl sídlo do Vídně. Z ní měl blíž do obou svých království-Českého i Uherského. Moravanům tato situace spíš vyhovovala, než vadila. Přestože to v Čechách stále politicky doutnalo, podpořili i Češi Matyášův návrh, aby se nástupným králem stal Ferdinand Štýrský, nesmlouvavý katolík. Dne 16. 5. 1618 byl v Bratislavě zvolen uherským králem. Stejnou dobou se situace v Praze výrazně zradikalizovala, a to díky tomu, že v Hrobech u Teplic katolíci zbourali protestantský kostel a v Broumově ve Východních Čechách opat místního kláštera zakázal v protestantském kostele bohoslužby. Čeští stavovští předáci z toho vinili místodržící, jmenovitě Zdeňka Popela z Lobkovic, Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. a Jaroslava Bořitu Smečanského z Martinic. Dne 22. 5. 1618 se největší radikálové sešli v paláci Albrechta Jana Smiřického na Menším městě. Byl tam i Jindřich Matyáš hrabě Thurn, Vilém Vchynský z Vchynic, Václav Vilém z Roupova, Linhart Colona z Felsu,Václav Budovec z Budova, Pavel Kaplíř ze Sulevic, Pavel z Říčan, Vilém z Lobkovic a pravděpodobně i měšťan Martin Fruwein z Podolí a Jáchym Ondřej hrabě Šlik. Usnesli se na radikálním řešení a hned 23. 5. 1618 vyrazili na hrad. Cestou se k nim přidávali další nespokojenci. V Dvorské kanceláři zastihli jen Adama z Valdštejna, Slavatu a Martinice. Zdeněk z Lobkovic přítomen nebyl. Po ostré výměně názorů byli svrženi Martinic se Slavatou do příkopu a za nimi slétl i písař Fabricius za nemístné protesty. Po 17 metrovém pádu spadli do hromady odpadků a smetí a utrpěli jen střední a lehká poranění. Ukryli se pak v Lobkovickém paláci. Paní Polyxena, manželka Zdeňka Popela, je dorazivším defenestrátorům nevydala. Ve Vídni to bylo 27.5. vnímáno jako otevřená vzpoura proti císaři. Stavové si zvolili 30 členné Direktorium, na čele s Václavem z Roupova a hned 2. 6. byl vydán Dekret o vyhnání jezuitů, věznění katolíků, jejich vyhánění a částečná konfiskace jejich majetku, a to za předchozí obecná příkoří. Z řady katolických kostelů se staly protestantské. Momentální vítěz diktoval podmínky.

Přikročilo se též k verbování vojska a jmenování jeho velení. Nominálním velitelem, nikoli operačním, se stal Thurn. Albrecht Jan Smiřický (1594-1618) sice stihl dát direktorům k dispozici část svého obrovitého majetku, ale nestihl zaujmout nějaký vysoký politický post a zemřel, pravděpodobně na tyfus. I Vídeň začala zbrojit a vrchním polním (tedy operačním) velitelem se stal generál- nejvyšší lajtnant, Karel Bonaventura hrabě Buquoy (1571-1621).

Císař Matyáš začal dostávat finanční pomoc od španělských Habsburků, konkrétně od krále Filipa III. (*1578-1621). Matyášův následník Ferdinand Štýrský odjel na Moravu a zde vyjednal neutralitu, umožňující však průchod císařských vojsk Moravou. To byl jeden z faktorů i výrazně nižších trestů pro Moravu po Bílé hoře. Stavové Horní a Dolní Lužice i Slezané Čechy podpořili i materiálně. Zahraničí zaujalo k české rebelii zvláštní vztah. Protestantská knížata i králové a katolická Francie z faktu oslabení císaře měli radost, ale nelíbil se jim fakt, že šlo o vzpouru proti Bohem ustanovenému panovníkovi.

Takže žádnou pomoc v podstatě zpočátku neposkytli. Saský luteránský kurfiřt Jan Jiří (1585-1656) povstání otevřeně odsoudil a později císaři vydal hraběte Jáchyma Šlika. V září se české i císařské vojsko setkalo u Kutné Hory, ale k bitvě nedošlo. Do listopadu 1618, než se vojska rozešla do zimních kvartýrů, se Thurnovi podařilo vytlačit císařské generály Buquoye a Dampierra z Čech a udělat menší nájezd do Rakous. Generál Arnošt, hrabě Mansfeld dobyl katolickou Plzeň.

Přes zimu obě strany masivně verbovaly. Stavové postavili armádu 30.000 pěších, 11.500 jezdců a 12.000 zemské hotovosti. Vídeň získala 600.000 španělských zlatých. Císař Matyáš náhle 20. 3. 1619 zemřel a situace se rázem změnila. Nový císař, Ferdinand II., nevyhovoval ani protestantům v obou Rakousích a na Moravě se prodrali k moci radikálové Ladislava Velena ze Žerotína. Převrat na počátku května odstavil Karla Staršího ze Žerotína, i místodržícího Ladislava Popela z Lobkovic a bylo rovněž ustaveno Direktorium 30 zástupců. Po 12 z řad pánů a rytířů, 6 měšťanů. Vzbouřili se však dva ze tří zemských plukovníků. Jiřího z Náchoda nakonec zradil vlastní jezdecký pluk a vrátil se do Brna. Valdštejn svůj pěší pluk převedl k Vídni i s pokladnou s 96.000 zlatých. Plně stavům věrný byl jen jezdecký pluk pana Petra Sedlnického z Choltic. Thurn v červnu oblehl vídeňský Hofburg, čehož se snažili využít rakouští stavové a přimět císaře k ústupkům. Panovníka osvobodil nájezd Dampierrových kyrysníků. Dne 10. 6. 1619 v bitvě u Záblatí porazili Buquoyovi císařští Mansfelda, který se na víc jak rok stáhl zpět do Plzně. Nedařilo se ani stavovskému generálovi hraběti z Hohenlohe a tak mu musel Thurn z Rakous přispěchat na pomoc. K 28. 8. 1619 obnovila vojenské aktivity Katolická Liga bavorského vévody Maxmiliána ( 1573-1651), založená 10. 6. 1609. Obdobně začala být aktivní i Protestantská Unie, založená 14. 5. 1608 a vedená kurfiřtem Falckým. Středoevropský interní konflikt začal zvolna eskalovat. Není bez zajímavosti, že 28. 8. 1619 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen císařem Ferdinand II. Štýrský, a to i hlasy protestantských kurfiřtů, včetně Fridricha Falckého (1596-1632), budoucího českého „zimního“ krále. Naproti tomu téměř souběžně (31.7) vytvořená protestantská konfederace v našich korunních zemích se nesetkala s žádným výraznějším zahraničním ohlasem. Ve dnech 26. a 27. 8. 1619 zvolen českým králem Fridrich Falcký.

Operační situace nyní už Královského českého vojska byla svízelná. Kníže Anhalt s hrabaty Thurnem a Hohenlohem příliš nespolupracoval a tak se o zdar roku museli postarat Moravané. V bitvě u Dolních Věstonic 5. 8. 1619 a v bitvě u Mikulova 16. 8. 1619 plukovníci Ladislav Velen a Fridrich z Tiefenbachu porazili císařské vojsko generála Dampierra. Až do těsně pobělohorské doby moravské pluky jednoznačně převyšovaly české partnery organizovaností, úrovní velení, pravidelností výplat i kázní. V listopadu se císařští museli stáhnout k Vídni. Disponovali v polních vojscích zhruba 25.800 muži proti více jak 30.000 nepřátel, především Sedmihraďanů Gabriela Bethlena., kteří ovládli Horní Uhry (Slovensko). Do zimních kvartýrů vojska přešla v dosažených prostorech.

Politickou a vojenskou ranou pro protestantskou koalici bylo, že Bethlen Gábor 16. 1. 1620 uzavřel s císařem příměří, zřejmě pod dojmem listopadové porážky Jiřího Rákocziho od Poláků u Humenného. Dobytí Písku a Prachatic v závěru roku 1619 Mansfeldem bylo jen slabou náplastí na pokles aktivit a morálky královské armády. Dezerce kvůli nezaplacenému žoldu šly do tisíců mužů, zejména v uherských plucích. Zatím co Liga dostala prostředky na zverbování dalších 21.000 pěších a 4.000 jezdců, sněm Unie se z Norimberka zmohl jen na prosby o pomoc do Nizozemí a Anglie. Císaři došel slib ze Španělska na dalších 30.000 vojáků. Převaha katolické koalice císaře, Ligy a Poláků začala být hrozivá. Na Krnovsko vpadli Kleskowského lisovčíci, což přimělo vévodu Jana
Jiřího Krnovského k návratu domů. Naproti tomu Benátky přestaly dočasně císaře ohrožovat a severoitalské státy ho podpořily.

Králi Fridrichovi poslal 500.000 zlatých král Kristián IV. a z Anglie dorazilo 2.400 mužů plukovníka Graye. Do září 1620 obě strany posilovaly a prováděly jen dílčí akce většinou mimo území Čech a Moravy. Francie zprostředkovala příměří mezi katolickou Ligou a protestantskou Unií, načež unionisté posílili obranu Porýní a ligisté mohli vtrhnout do Čech, co se 13. 9. 1620 i stalo. Nominálním velitelem byl vévoda Maxmilián, operačním pak generál Jan Tserklas, hrabě Tilly (1559-1632). Když Bavoři procházeli kolem Plzně, Mansfeld proti nim nepodnikl nic. Císařští i Ligisté, sledováni po východní straně královskými, přitáhli k Rakovníku, kde katolíci čekali na opožděný trén. V drobných šarvátkách byl do stehna a přirození středně vážně zraněn maršál císařských, hrabě Buquoy. Valdštejn zatím s několika kompaniemi pěchoty (po 300 mužích) a kornetami jízdy (po 200 mužích) zpacifikoval Žatec a Louny a získal obrovskou kořist jen na výpalném. K 7. 11. nejprve královští obsadili výhodnou pozici na návrší Bílé hory, čelem k jihozápadu. Do večera pak pod svahem zaujali pozice i katolíci, ale část armády dorazila až 8. 11. dopoledne.

Teprve kolem jedné hodiny odpolední stály oba protivníci sešikováni k bitvě. Protestantská armáda použila nizozemské šikování svých 21.000 mužů. Anhalt vytvořil 3 sledy, od obory Hvězda po svah nad Motolem. První a druhý sled měly střídavě rozestavené kompanie pěchoty s přibližně 300 muži a kornety jízdy s přibližně 200 muži. Třetí sled tvořilo několik tisíc uherských jezdců. Uvnitř obory bylo nereálně umístěno na 1.800 pěšáků, jezdců a gardistů pod velením vévody Viléma Výmarského. V Kostelci nad Černými lesy zbytečně otálelo 8.000 sedmihradských jezdců a ani hrabě Mansfeld s několika tisíci muži nemínil opustit Plzeň. Mnoho důstojníků a vojáků zůstávalo též v pražských krčmách. Vojsko nedostalo dlužný žold, přesahující 1 a půl milionu zlatých. Maxmiliánovi katoličtí spojenci měli 28.000 mužů ve španělských sestavách pěchotních tercií. Vzhledem k nevýhodnému postavení pod kopcem vytvořili Tillyho Bavoři čtyřsledovou sestavu. (17.000). První sled smíšený, druhý jezdecký, třetí smíšený a čtvrtý jezdecký, jako záloha bavorských rejtarů a Poláků. Buquoyovi císařští (11.000), zaujaly sestavu vpravo od ligistů, ve třech sledech pěších tercií, s jezdeckými kompaniemi na křídlech. Protestanti i katolíci měli po 10 středních polních dělech. Útok zahájil 1. sled císařských dvěma pěšími a dvěma jezdeckými pluky. Královské pluky útok odrazily, naznačily protiútok a začaly ustupovat, či dokonce utíkat. Velitelé pluků, sledů a křídel začali ztrácet přehled. Porážce po půlhodině střetu zabránil útok zhruba 10 kornet mladého Anhalta, které prolomily dokonce 1. sled císařských a byli odraženi protiútokem pěchoty a jízdy 2. sledu. Anhaltovi pomohly moravské kornety pána Melichara z Budče. Maxmilián z Lichtenštejna postřehl náznak útoku uherské jízdy a poslal proti nim záložní Poláky, kteří je zahnali na útěk a pronásledovali až k Vltavě. Tilly zaútočil na pravé křídlo protestantů až v době, kdy levé bylo rozprášeno. Výstup do svahu zaplatili ligisté značnými ztrátami, ale i zde začala část pluků utíkat, kromě moravského pluku hraběte Jindřicha Šlika, podpořených částí rozprášených regimentů.

Zhruba trojnásobnou přesilou byl odpor Moravanů zlomen a hlavně Valonské pluky začaly pobíjet útvar uvnitř obory. Kolem 15. hodiny bylo rozhodnuto.

Katolické ztráty byly vyčísleny na necelou tisícovku padlých, zraněných a nezvěstných. Královští přišli zhruba o dvojnásobek padlých, všechna děla a nemalý trén. Král Fridrich přerušil oběd s anglickými vyslanci, vyjel ke Strahovské bráně a tam se setkal s uprchlíky. Brzy mu Anhalt, Hohenlohe i Thurn potvrdili fakt porážky. Král s těhotnou královnou Alžbětou opustili hrad a přemístili se za Vltavu, na Staré město a přespali u primase Valentina Kirchmayera. Snahu o vojenskou obranu Prahy a ozbrojení měšťanstva král odmítl a 9. 11. 1620 opustil Horskou branou město. Přes Nymburk a Náchod přešel 11. 11. do Slezska. Zajatý mladý Anhalt byl později propuštěn, plukovník Jindřich Šlik konvertoval a stal se císařským generálem a polním maršálem.

Vítězové vstoupili na Malou stranu a Hradčany dopoledne, 9. 11. 1620. Vévoda Maxmilián dal Fridrichovi 8 hodin na to, aby se plnohodnotně zřekl trůnu.

Plzeň vydal Mansfeld 26. 3. 1621. Některá města a hrady se držely dál a dobýval je Tilly. Poslední se vzdal Zvíkov, 28. 7. 1622. Císařem stanovený komisař, Karel kníže Liechtenstein řídil vyšetřování stavovské rebelie, soudy, konfiskace a nakonec, 21. 6.
1621 i staroměstské popravy 27 vybraných viníků (3 páni, 8 rytířů a 16 měšťanů). Tento akt je považován za ukončení II. stavovského povstání i celé tzv. České války.

Ad 2) Periodizace třicetileté války a skutečné faktory tvorby koalic.

a) 2. fáze – Válka falcká 1621-1624. Poražený český král Fridrich Falcký dál zůstával falckým knížetem a kurfiřtem i hlavou protestantské Unie. Protože byl kalvín, tak nenašel podporu saského kurfiřta, luterána Jana Jiřího. S podporou Anglie a Nizozemí byl nyní nucen s ostatními porýnskými unionisty bránit domovské území před Španěly podporovanou katolickou Ligou. Proběhlo několik větších bitev, které protestanti prohráli. 8. 6. 1622 bitva u Wimpfenu a 20. 6. bitva u Höchstu skončily porážkou Arnošta Mansfelda a markraběte Báden-Durlacha. Dne 6. 8. 1623 v bitvě u Stadtlohnu Tilly porazil Kristiána Halberstadského. Důsledkem těchto porážek bylo, že císař Ferdinand II. zbavil falckraběte a vzdorokrále Fridricha titulu kurfiřta a přenesl ho na Maxmiliána Bavorského. Čechy v té době byly uchráněny vojenských operací, ale na Moravě, zhruba po linii řeky Moravy působila spojená vojska knížete Jana Jiřího Krnovského, Gabriela Bethlena a vzbouřených Valachů. Císařský generál Caraffa se neosvědčil a zvrat nastal až zásahem novopečeného generála Valdštejna, který nepřítele z Moravy vyhnal.

b) 3. fáze – Válka dánská 1625 – 1629. Obhajobu protestantských zájmů na sebe převzal dánský král Kristián IV. (*1577-1648). V prvním roce války měli Dánové a Unionisté pod velením Mansfelda úspěch v severním Německu a dost poničili i luteránské Sasko. Následující rok už nastoupili s novými silami Tilly a Valdštejn. Dne 11. 8. 1626 u Dessavského mostu Valdštejn rozdrtil Mansfelda, který před ním ustupoval Dolním a Horním Slezskem na Moravu a stačil obsadit některá města, např. Opavu. Při průchodu Moravskou bránou, vyvolal další povstání Valachů, vedených Václavem Bítovským z Bítova (asi 1580 – 27. 3. 1626). Valdštejn se dánskými posádkami nezdržoval a po odpočinku v Uherském Brodě vpadl za Mansfeldem na Slovensko. U Nových Zámků porazil Mansfelda i Sedmihraďany. Mansfeld při útěku do Benátek zemřel roku 1627 v Sarajevu. Valdštejn se přes Moravu vrátil do Slezska, přičemž území na pochodu čistil od Dánů a jejich spojenců. Valaši byli tvrdě potrestáni. V dubnu – srpnu 1628 Valdštejn neúspěšně obléhal hanzovní přístav Stralssund, zásobovaný po moři Švédy. Valdštejn lodě neměl, aby tomu zamezil. Částečně si napravil reputaci tím, že v bitvě u Wolgastu 22. 8. 1628 porazil Dány. Tilly je pro změnu porazil už dřív, 27. 8. 1626 u Lutteru. V roce 1629 Valdštejn vyjednal v Lübecku velmi pro císaře výhodný mír. Tyto vojenské úspěchy umožnili císaři Ferdinandovi tvrdě zakročit proti stavovskému systému tím, že zavedl Obnovené zřízení zemské 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. Ve Slezsku roku 1627 zajal Valdštejn Václava Bítovského z Bítova a na Litultovicích. Ten figuroval na císařském seznamu moravských arcirebelů a navíc se zapletl do sporu s Valdštejnem ještě před válkou, kvůli nekšovskému dědictví spřízněných Víckovských. Nejvíc si však zavařil předsednictvím při soudu a umučení holešovického faráře Jana Sarkandera. Byl krutě mučen a 27. 3. 1628 v Brně před portálem Staré radnice sťat.

c) 4. fáze – Válka švédská 1630-1635. Válečným operacím předcházel v červenci a srpnu 1630 konaný Říšský sněm v Řezně. Katoličtí i protestantští kurfiřti, s tichou podporou Francie a pod vedením Maxmiliána Bavorského, podmínili volbu císařova syna Ferdinanda (III.) římským králem snížením armády na polovinu a odvoláním Valdštejna z vrchního velení. A to v době, kdy se 6. 7. 1630 vylodil ve Stralsundu a Wolgastu švédský král Gustav II. Adolf (*1594-1632). Rychle ovládl Pomořany, Meklenbursko a Šlesvicko-Holštýnsko a postupoval k jihu. Saského kurfiřta Jana Jiřího přinutil ke spojenectví. V květnu 1631 Tilly dobyl a krutě poničil Magdeburg. Dne 7. 8. 1631 v bitvě u Werben Švéd porazil císařské. K 1. bitvě u Breitenfeldu došlo 17. 9. 1631 a král Gustav II. Adolf v ní spolu se Sasy těžce porazili Tillyho. Císaři nezbylo, než poníženě žádat Valdštejna o přijetí nového generalátu. Než se tak rozhodl, tak na sklonku roku Sasové generála Arnima, spolu s řadou emigrantů obsadili Prahu a většinu Čech. V bitvě u Nymburka 5. 12. 1631 exulant Pavel Kaplíř porazil císařského generála Tiefenbacha (bratr moravského protestanta). Valdštejn na Moravě zformoval novou silnou armádu a během jara Čechy od Sasů vyčistil. Dne 15. 4. 1632 v bitvě na řece Lechu porazil Gustav II. Adolf Tillyho, který v bitvě padl. Švédi před postupujícím Valdštejnem ustoupili k Norimberku, kde si blízko sebe obě armády vybudovaly ležení a soutěžily, kdo víc Bavorsko vydrancuje. Valdštejn se tak mstil Maxmiliánovi za Řezno. Ve dnech 1. – 4. 9. 1632 se Švédi neúspěšně pokoušeli Valdštejnův tábor dobýt a byli s velkými ztrátami nuceni odtáhnout na zimu do spojeneckého Saska. Nedaleko Lipska u Lützenu, došlo 16. 11. 1632 k jedné z nejkrvavějších bitev války. Skončila nerozhodně a švédský král v ní zahynul. Na straně císařských padl věhlasný generál Gottfried, hrabě Pappenheim. Následující rok se válka přenesla do Slezska a 10. 10. 1633, v bitvě u Stínavy, Valdštejn Švédy porazil a zajal generála Jindřicha Matyáše, hraběte Thurna. Místo, aby ho vydal císaři, tak ho propustil, což bylo dalším hříchem, které na generalissima trpělivě sbíral president Dvorské válečné rady, polní maršál Jindřich hrabě Šlik, hrdina z Bílé hory. V sobotu 25. 2. 1634 v Chebu byl Valdštejn zavražděn na příkaz císaře pro nepříliš přesvědčivě prokázanou vinu zrady (tzv. Plzeňský revers-přísaha věrnosti generálů a důstojníků Valdštejnovi). Spolu s ním byli pobiti 4 další vysocí důstojníci. Brzy na to 13.5.1634 v bitvě u Lehnice Švédi císařské porazili a císař na určitou dobu přišel o Slezsko. V bitvě u Nördlingenu 2. 9. 1634 císařský maršál hrabě Gallas porazil Švédy vedené vévodou Bernardem Výmarským a maršálem Hornem. Po smrti švédského krále vycítila katolická Francie příležitost, postavit se do čela protihabsburské koalice, víra-nevíra. Její domácí protestanti-hugenoti, byli dobytím La Rochelle zpacifikováni, anglický nepřítel, vévoda Buckingham zavražděn, takže jediným vnějším protivníkem byli španělští a rakouští Habsburci.

d) 5. fáze – Válka švédská a francouzská 1635-1648. Vstupem Francie do války se poměr sil výrazněji přiklonil na stranu nepřátel císaře Ferdinanda II. a jeho syna, římského krále Ferdinanda III. (*1608-1657). O schopnostech ministra, kardinála de Richellieu nikdo nepochyboval a také švédská královna Kristýna a její kancléř, Axel Oxenstierna se ukázali být schopnými státníky. Stoupat začala i hvězda maršála Johanna Banéra. Sasko a Braniborsko se přiklonili k císaři a ani Dánsko se ke Švédsku, coby konkurentovi, nechovalo přátelsky. Politická složitost se odrazila i na válčištích. Dne 16. 10. 1636 v bitvě u Wittstocku Banér porazil císařské a vytlačil je ze Severního Německa až do Čech. Císařský velitel Hatzfeld a Sasové ho protiútokem zase z Čech vyhnali a s pomocí Braniborů pak až dál na sever. Na jaře roku 1639 pro změnu posílený Banér zahnal Puchhemovy Sasy do Čech. Operace probíhaly většinou podél toku Labe. Čechy bránily dva sbory, po 5.000 a 6.500 mužích. Ve Slezsku a Severních Čechách o sobě dal poprvé vědět generál Linhart Torstenson (1603-1651). Dne 14. 6. 1642 byla po 4 dnech obležení dobyta hlavní moravská pevnost Olomouc. Její velitel, plukovník Ottavio Miniatti. byl za to ve Vídni uvězněn a roku 1644 sťat. Torstenson pak v bitvě u Svídnice 31. 6. 1642 porazil císařské a přesunul se do Saska. Zde 2. 11. 1642 ve 2. bitvě u Breitenfeldu uštědřil těžkou porážku arcivévodovi Leopoldu Vilémovi. Francouzská vojska v té době operovala na francouzsko-nizozemském pomezí. Dne 19. 5. 1643 v bitvě u Rocroi Francouzi s 22.000 vojáky a při ztrátě 4000 mužů, vedeni Ludvíkem princem de Condé (1621-1686) uštědřili těžkou porážku 27.000 Španělům, vedeným generálem de Braganza (1597-1651). O pár dní později, 26. 5. 1643 v bitvě u Honnecourtu jim to Španělé oplatili. Torstenson 26. 6. 1643 dobyl Kroměříž. Rok 1644 byl relativně klidný a už od roku 1641 začali politici jednat o možném míru, protože Evropa už byla válkou vyčerpaná a morálně i psychicky vyhořelá. Hned v předjaří následujícího roku opět vtrhl Torstenson do Čech. Dne 6. 3. 1645 v bitvě u Jankova Torstenson těžce porazil císařské maršála Hatzfelda (1593-1658) a generála Götze (byl bit jako Kec u Jankova) a přiotevřel si bránu na Vídeň. Nemohl si však nechat v zádech Brno a tak ho od 3. 5. do 23. 8. 1645 neúspěšně obléhal s téměř 30.000 armádou. Obraně úspěšně velel jeho bývalý podřízený, francouzský hugenot Louis Raduit de Souches. To znemožnilo Švédům ohrozit Vídeň a císař Ferdinand III dokázal být Brnu vděčný. Plukovník de
Souches konvertoval ke katolíkům a dotáhl to na maršála a uznávaného turkobijce. Rok 1646 byl opět klidnější. Dne 1. 8. 1647 v bitvě u Třebele generálové Holzapfl a de Werth porazili Wrangelovy Švédy. Následujícího roku byla 25. 7. – 29. 11. 1648 obležena Praha. Švédům se díky zradě plukovníka Otovalského podařilo ovládnout Menší město a Hradčany a vydrancovat rudolfínské sbírky. Staré i Nové Město se ubránily. Švédská posádka držela levobřežní města pražská až do roku 1649.

Ad 3) Vestfálský mír a epilog Třicetileté války.

Zhruba osm let trvající politická jednání probíhala vždy v zimě, kdy se neválčilo, ale licitovalo se s výsledky předchozího operačního období. Země koruny české neměly na jednání své dílčí zastoupení a jejich jménem jednali habsburští císařští diplomaté. Právě proto nebyly zohledněny jejich specifické zájmy a požadavky. Habsburská říše nebyla ve válce rozhodným vítězem, tudíž si nemohla klást žádné enormní nároky a navíc přišla o území Horní a Dolní Lužice, postoupené za spojenectví protestantskému Sasku. Slezsko zatím získala zpět. Na straně druhé byl císař natolik autoritativním účastníkem konfliktu, že si mohl dovolit zůstat být neoblomným v procesu centralizace své vlády a aktivní protireformace, což znamenalo pro exulanty, kteří nechtěli konvertovat trvalé vyhnanství, bez nároků na restituce. Zajímavá je otázka nového pojetí stavovských zájmů. Obnovená zřízení zemská sice stavovská práva výrazně oklestila a reformovala tak, aby v podmínkách státu nebyly svobody stavů takové, že by mohly přerůst v dočasné převzetí moci jako v Rakousích, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Uhrách v letech 1618-1621. Stav panský se nyní dělil na svobodné pány (barony), hrabata, knížata a vévody, stav nižší šlechty tvořili rytíři, zemané a šlechtici, ve stavu městském pak byli erbovní měšťané, tedy patriciát a měšťané. Každá z těchto stavovských skupin měla svá vymezená práva a tím i možnosti politického funkčního růstu ve státní, zemské či místní službě, což dávalo každému světskému stavu příslušnou váhu. Duchovenstvo pak mělo své specifické interní regule, organizaci a hierarchii. Švédové při jednání upřednostňovali Dolnosaský Osnabrück, Francouzi pak 50 kilometrů vzdálený katolický, vestfálský Münster. Mír vstoupil v platnost dnem 24. 10. 1648.

Příčinou porážky českých, moravských, slezských a potažmo i rakouských stavů bylo, že byli nejednotní i v pojetí sebe samých. Práva náboženská i světská stavěli nad povinnosti vůči zemi a panovníkovi, který měl být poslušen jejich zájmů téměř stejně, jako jejich poddaní. Tento přístup pak svedl do stavovských koalic a zemských orgánů (Direktorií) nejen katolíky a reformované, ale mezi reformovanými i vzájemně na sebe nevražící luterány, kalvinisty, Jednotu bratrskou a další. Nebyla ochota, s výjimkou Albrechta Jana Smiřického, hlouběji sáhnout do truhlic a váčků, ani když se krize vyhrotila. Nizozemští protestantští stavové a anglický král Jakub I. Stuart, tchán Fridricha Falckého, zůstali daleko za svými možnostmi poskytnout potřebnou pomoc. Válka ani zdaleka nebyla jen konfliktem středoevropským, ale měla i své poboční plamínky v podobě polsko-švédského konfliktu, polsko-tureckého konfliktu, vzájemného španělsko-anglicko-francouzsko-janovsko-benátsko-nizozemského námořního soupeření ve Středozemí a Atlantiku. Dánsko, Norsko a Švédsko, spolu s německou Hansou soupeřily o hegemonii v Pobaltí, Rusko válčilo s Polskem o Ukrajinu, ve Francii válčili katolíci s hugenoty a nakonec v Británii král Karel I. s parlamentem. Byla to doba složitá a měla i svá dílčí pozitiva. Evropské státy se vojensko technicky, vojensko-organizačně a vojensko-manažersky zdokonalily natolik, že Osmanská říše, která obnovila válečný stav s Říší a dalšími válkou vyčerpanými zeměmi začala jít od porážky k porážce, protože Evropa disponovala dostatkem vojenských profesionálů. Díky Turkům se z propuštěných žoldnéřů nemuseli stát loupežníci, ale stali se základem stálých státních a národních armád. Jedině centralizovaná správa jednotlivých států byla schopná v celkem uspokojivém tempu postupně překonávat materiální důsledky války a hrozivou mortalitu nezbytnou natalitou.

Jak je zřejmé tak třicetiletá válka ani zdaleka nebyla konfliktem černobílým, kdy v Jiráskově pojetí byli těmi černými katolíci a těmi bílými zbývající „dobří“.

Zkusme tuto pohnutou dobu vnímat objektivně a bez emocí. Jedině tak překonáme nánosy špíny, které se postupně hromadily.

Použitá literatura:
Čornej P.: „Panovníci Svaté říše římské“, PRÁH 1994
Hýsek O. a kolektiv: „MORAVA- Dějiny země uprostřed Evropy“, Gymnázium INTEGRA Brno, 2012
Šubert L.: „Vývoj vojenství do roku 1914 – 1.část“, Skripta VVŠ PV Vyškov 1993
Uhlíř D.: „Černý den na Bílé hoře 8. listopad 1620“, Ave Brno 1998
Wagner E.: „Třicetiletá válka 1618-1648“, Aventiunum Praha 2005

zpracoval a předkládá:
Dr. Luděk Šubert
Sdružení monarchistů Brno



VINOU „PRAHY“ CHŘADNE MORAVA …!

Jiří Kvapil, 16. února 2019

Znám řadu lidí, kteří ač jsou svou zemskou příslušností i národnostním cítěním Moravané, opouštějí svou rodnou obec či město, svou zem, a odcházejí do západní části naší republiky, do Čech, do Prahy. Obce i města na Moravě a stejně tak i ve Slezsku se očividně vylidňují, Čím to je, kde hledat vysvětlení? Přemýšlejme!

Zatímco za onoho haněného a českými politiky kolem Masaryka a Beneše odmítnutého Rakousko-Uherska a do jisté míry ještě i za tzv. první republiky byla Morava politicky a kulturně svébytná, a hlavně průmyslově a ekonomicky vyspělá, dnes pod tlakem české rozpínavosti politicky i kulturně, ale především ekonomicky chřadne a strádá.

Český statistický úřad tvrdí, že v následujících desetiletích opustí Moravu a Slezsko statisíce obyvatel a přestěhují se do Prahy a do středních Čech. A tentokrát má asi pravdu, vždyť vylidňování Moravy a Slezska probíhá v hrozivém rozsahu už dnes! Pokud se Morava a Slezsko nevzpamatují a nechají se i nadále odstrkovat, ujařmovat a ekonomicky vysávat, bude to postupně jen horší a horší. Praha je dnes v pozici predátora, který všechny slabší vysává a ponižuje. A jiná být nechce a snad ani neumí. Počet obyvatel všech moravských a slezských měst se dramaticky snižuje. Lidé se stěhují především právě do Prahy, protože tam je nadbytek pracovních příležitostí, práce je tam lépe placená a kariérní perspektiva nesrovnatelně lákavější než na rodné Moravě či ve Slezsku.

Jsou jen dvě města na Moravě, kde za uplynulých 14 let nedošlo k poklesu obyvatel. Je to Jihlava, „krajské“ město, povýšené na kraj uměle a se zločinným záměrem pomocí dotací, jak se dnes eufemicky říká tomuto přerozdělovacímu podvodu, rozbít Moravu. I tak, přes tuto centralistickou protekci, to za zmíněných 14 let dotáhla na přírůstek pouhých 624 obyvatel. A je to Brno. I tu je nárůst počtu obyvatel nevýrazný. Za zmíněné období se počet obyvatel někdejšího zemského hlavního města zvýšil, zde ale bez státní protekce, z 369.559 o necelých deset tisíc, a to na 379.527. Přitom můžeme ještě důvodně předpokládat, že k tomuto nevýraznému nárůstu došlo dílem i proto, že se tu usadili mnozí cizinci.

Mohli bychom se domnívat, že vedle Brna i ostatní větší města na Moravě a ve Slezsku, především ta tzv. krajská, stahují obyvatele menších měst a vesnic, aby se počet jejich obyvatel alespoň trochu zvýšil. Ale opak je pravdou. I v univerzitní a arcibiskupské Olomouci došlo v uvedeném mezidobí k poklesu, a to o 774 obyvatel. Ve Zlíně dokonce o 4.230. V Ostravě o 22.638, a to už je hrozivé!

A co hlavní město Praha? Za zmíněných 14 let se počet jejích obyvatel zvýšil o 128.932, to je o více než 11% …

Ve větších moravských a slezských městech to dnes vypadá následovně:
____________________________________________________________________
město ……………….. rok 2004 ………….. rok 2018 …………… úbytek obyvatel

Břeclav ……………….. 25.789 ……………. 24.797 …………………… -992
Frýdek-Místek ……….. 60.290 ……………. 56.334 ………………… -3.956
Karviná ……………….. 63.677 ……………. 53.522 ……………….. -10.155
Havířov ……………….. 84.914 ……………. 72.382 ……………….. -12.532
Olomouc ……………. 101.268 ………….. 100.494 …………………… -774
Opava ………………… 60.252 ……………. 57.019 …………………. -3.233
Ostrava ……………… 313.088 ………….. 290.450 ………………… -22.638
Přerov ………………… 47.311 ……………. 43.565 …………………. -3.746
Prostějov …………….. 47.374 …………….. 43.798 ………………… -3.576
Šumperk …………….. 28.768 …………….. 26.151 ………………… -2.617
Svitavy ……………….. 17.427 …………….. 16.937 …………………… -490
Uherské Hradiště …… 26.421 …………….. 25.215 …………………. -1.206
Vsetín ………………… 28.575 …………….. 26.109 …………………. -2.466
Třebíč ………………… 38.785 …………….. 36.050 …………………. -2.735
Zlín …………………… 79.177 …………….. 74.947 …………………. -4.230
Znojmo ………………. 35.280 …………….. 33.719 …………………. -1.561

Pro srovnání: Pardubice nárůst 1.594, Plzeň nárůst 6.756, Liberec nárůst 6.169, Mladá Boleslav nárůst 483, Kolín nárůst 1.665 atp. I v Čechách se ovšem najdou města, v nichž došlo k poklesu obyvatel. Ale nikdy tak dramaticky jako na Moravě či ve Slezsku. Nejvýrazněji Karlovy Vary, pokles 3.031 nebo Ústí nad Labem, pokles 1.065.

Je zřejmé, že na Moravě a ve Slezsku by nedošlo k tak masivnímu poklesu obyvatel, pokud by bylo zachováno/obnoveno zemské zřízení !



4. PLAMENY SE ROZHOŘÍVAJÍ /4. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

První nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení českých praporů a historických emblémů na veřejných budovách a dolech ve Fryštátu, Orlové a Karviné, obcích – podle jejich názoru – s českou menšinou. Tamní RN reagovaly prohlášením o připojení Těšínska k polskému státu a výzvou k obyvatelstvu, aby všemožně podporovalo orgány polské státní moci, tedy i formou otevřeného boje. Avšak jak se ukázalo, zůstalo je u symbolického vzdorného gesta, neboť k faktickému uchopení moci neměli polští představitelé dostatečné prostředky a pouhé písemné výzvy k občanům byly neúčinné. Polské vojenské oddíly, až na nečetné výjimky se pod vedením polských důstojníků nevytvořily. Proto už následující dny RN s mnohem větším pochopením pro realitu vyzvala občany ke klidu a rozvaze. Nabádala vyčkat rozhodnutí vlád z Varšavy a Prahy, které se měly už vbrzku ustavit a vytyčit hranice mezi oběma státy. Zástupci RN z Těšína, která si osvojovala právo rozhodovat v celé oblasti Těšínska jako svrchovaný mocenský orgán, vypravila své zástupce k dosavadnímu rakouskému zemskému prezidentu pro Slezsko do Opavy s výzvou vydat příkaz všem podřízeným okresním hejtmanstvím, aby se napříště podřídili jejím rozhodnutím. Zemský prezident však takový návrh odmítl s poukazem na situaci, která výmluvně napovídala, že kontrolu v celé oblasti mají již české NV za podpory loajálního vojska a četnictva. Výjimku zatím tvořil jen samotný Těšín, kde místní posádce velel smíšený česko-polský důstojnický sbor, jenž se po kasárenském převratu 30. října chopil moci nad tamní posádkou, když zbavil velení německé oficíry, kteří se odzbrojení celkem bez námitek podvolili a pak se odebrali do svých domovů. Ale i tam bylo zjevné, že příměří, vynucené okolnostmi, je pouze dočasné a že následky událostí brzy postaví obě národnosti do ostré konfrontace.

V Praze byl v prvních dnech ustavení státnosti přisuzován vývoji poměrů v nynějším Českém Slezsku malý význam. Mnohdy obtížné zakládání orgánů státní moci ve jménu obou států nevyvolávalo žádné znepokojení, neboť představitelé pražského NV si nebyli jisti, zda se exiloví předáci v čele s T.G. Masarykem nedohodli s polským odbojem o rozhraničení oblasti Slezska. 3. listopadu dokonce vybídli ZNV, aby se pokusil o domluvu s Poláky a aby společně prozatímně spravovali území Těšínska až do konečného rozhodnutí vlád. Vláda ve Varšavě byla ustavena už v prvních listopadových dnech a bez otálení zplnomocnila RN v Těšíně jako její výkonný orgán.

O den dříve, 2. listopadu, vyzval ZNV zástupce RN k vyjednávání o společném postupu ve správě Těšínska. Představitelé obou výborů se téhož dne sešli na radnici v Orlové. Jednání bylo zdlouhavé a nejpalčivější projednávanou otázkou byla forma správy početných dolů v karvinské oblasti a nárok na úsek Košicko-bohumínské dráhy, která pro ČSR nabyla zvláštního významu, neboť umožňovala nejvýhodnější spojení českých zemí a především průmyslového Ostravska se Slovenskem, ale i polská strana si byla dobře vědoma hospodářské důležitosti uhelného revíru.

Rozprava se vlekla řadu hodin, ale k uspokojivému výsledku nevedla. Chyběla k tomu dobrá vůle a vzájemnou opatrnost nedopustit se chyby násobil pocit odpovědnosti před národy. Nicméně zástupci výborů se rozešli s příslibem, že se k obnovenému jednání sejdou na stejném místě do tří dnů. K tomu došlo 5. listopadu a tentokrát byla jednání o poznání plodnější a přinesla první výsledek trvalejšího rázu.

Strany se dohodly na prozatímním rozhraničení těšínské oblasti demarkační čárou na dvě sféry vlivu, a to na západní pod správou ZNV a na východní pod stprávou RN. Hranici měla tvořit trať Košicko-bohumínské dráhy, která měla zůstat pod společným dohledem. Z uhelného revíru, jenž byl středobodem zájmu, připadlo ČSR šestadvacet dolů a Polsku deset. Důležitým bodem úmluvy bylo ustanovení, že ostravský uhelný inspektorát bude i nadále kontrolovat těžbu jak z českých, tak i z polských dolů a nebude kompletně rozdělen, jak se toho někteří zástupci dožadovali. Úmluva sestavená 5. listopadu nesla všechny znaky provizoria. Mnohé body byly nepřesné s možným dvojím výkladem a v následujících měsících se staly častými předměty sporů a nedorozumění, kdy jim byl na obou stranách přikládán zcela protichůdný význam. RN se postarala, aby neprodleně seznámila vládu ve Varšavě s obsahem dojednaného protokolu a obratem obdržela souhlas s jejím zněním.

Dlužno poznamenat, že dokument nijak zvlášť nezkoumala, neboť dění v Těšínsku nebyl – podobně jako v Praze – přisuzován zvláštní význam a stál v té době v pozadí jejího zájmu. Pozornost vládních činitelů byla upřena k východní Haliči, kde se nově formovaná polská armáda dostala do konfliktu s ukrajinskými nacionalisty, kteří v čele s atamanem Pljurou usilovali o zřízení ukrajinského státu ze západní katolické části země s hlavním městem Lvovem. Na toto území si činilo nárok i Polsko s problematickým odvoláním na hranice z konce 18. století.

S mnohem větší pozorností se setkalo ujednání z 5. listopadu v Praze. Už o dva dny dříve vyvolal nelibost NV výnos RN o svrchovanosti Polska nad Těšínskem a přiměl Karla Kramáře jako představitele nejvyšší mocenské instituce k protestu ve Varšavě u regentské rady, jež předcházela ustavení tamní vlády. Kramář ve své zprávě kladl důraz na historickou příslušnost Těšínska k českému státu a na jeho nedělitelnost. Předseda NV v souběžné depeši vytkl ZNV překročení kompetence v tak závažné věci, jakým bylo vyjednávání v otázce územní celistvosti. První ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš podobný protest formuloval o několik dnů později svému rezortnímu kolegovi Glabińskému a doporučoval vyčkat na vyřešení problému na mírové konferenci, která se měla sejít počátkem roku 1919 v Paříži.

Avšak nóta se minula účinkem, neboť první polská vláda podala demisi doslova několik hodin po veřejném ohlášení o svém ustavení. Beneš přesto doufal, že ještě před zahájením konference se mu podaří přimět Francii, aby obsadila území Těšínska svým vojskem a zabránila tak hrozícímu ozbrojenému střetnutí, které už z mnoha očividných příznaků předvídal. Se stejným druhem obav se svěřovali jak Kramář, tak i Švehla, jenž měl v první vládě zastávat úřad ministra vnitra.

Dnem 12. listopadu skončila činnost NV a téhož dne večer se již koná první zasedání československé vlády, jejímž premiérem se stává Karel Kramář. Jedním ze stěžejních bodů, kterým se vláda zaobírá je právě čerstvá otázka Těšínska a Kramář se horlivě stará, aby pro České Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda.

K tomu dochází již 18. listopadu v Opavě a za její členy jsou povoláni někteří zástupci tamního ZNV. Pro posílení bezpečnosti bv oblasti jsou vyslány vojenské oddíly a ministr vnitra Antonín Švehla vyrozumí novou zemskou vládu, aby urychleně zorganizovala akceschopný četnický a policejní sbor. Kramář ani ostatní ministři se neskrývají s obavami, že klid v pohraničí je jenom zdánlivý, přechodný jev a že spor na ostří nože je přede dveřmi.



OTEVŘENÝ DOPIS POSLANCŮM

Stanislav Blažek, 1. února 2019

Dobrý den, vážení přátelé,

dovoluji si vám přeposlat svoji zprávu, kterou postupně zasílám poslankyním a poslancům Parlamentu České republiky. Upozorňuji především členy Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu na nedostatky výuky našich dětí. Za cenné podněty děkuji místopředsedkyni MNO, paní Lence Holaňové a za dokumentační materiál pak děkuji učiteli a kolegovi z našeho spolku PhDr. Tomáši Skoumalovi. Bylo by dobré, kdyby se k této naší iniciativě připojili další moravští patrioti. Stačí napsat jen pár řádků a projevit tak svůj občanský postoj k absenci výuky o naší zemi Moravě, její historii atd.

Předem děkuji za vaši aktivitu a pochopení vážnosti současné neuspokojivé situace. Děti ani dospělí nemohou být hrdí na svou zem Moravu, když o ní nic nevědí !

S pozdravem a přáním všeho dobrého Stanislav Blažek
 
Vážené poslankyně, vážení poslanci Parlamentu České republiky, členky a členové Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu,

obracím se na vás jako občan České republiky a obyvatel země Moravy. Jistě se shodneme, že škola se vedle rodinné výchovy nejvíce podílí na formování a osobním rozvoji dítěte či mladého člověka. Proto je důležité, aby byly našim dětem během školní výuky předkládány jen pravdivé a nezkreslené informace. Je však smutná pravda, že ne vždy tomu tak je! Sám jsem se mohl přesvědčit o skutečnosti, že především v hodinách prvouky, občanské výchovy a dějepisu jsou naše děti zahrnovány různými nepravdami a polopravdami a to především v souvislosti s výukou o Moravě a Slezsku. Často se setkáváme se špatnou úrovní učebnic a pracovních sešitů. Mnoho učitelů pak chyby z těchto učebnic bez přemýšlení, slepě a stále dokola opakuje. Je smutné, že při výuce dějin se neustále opakuje, co se dělo v Čechách, ale téměř vůbec se nezmiňuje, co se ve stejném dějinném období událo na Moravě a ve Slezsku. Pro názornost uvedu několik příkladů na dokreslení současného stavu kvality učebnic a výuky.

Vlastivěda 4, Hlavní události nejstarších českých dějin, učebnice pro 4. ročník základní školy, s. 25. ISBN 978-80-7289-903-6

Smrtí Václava III. rod Přemyslovců vymřel po meči a český stát potřeboval panovníka. Žádný z uchazečů o český trůn nezískal podporu české šlechty… Česká šlechta si po dlouhých sporech vybrala za krále vévodu Jana Lucemburského… Nerozuměl dobře ani českému jazyku, ani české zemi. Doma mnoho nepobýval, ale podařilo se mu pro Čechy získat další nová území… České království za Janovy nepřítomnosti hodně upadalo, propukaly další nepokoje, česká šlechta se stále víc snažila… Karel IV… Na přání české šlechty odjel sedmnáctiletý Karel do Čech, aby obnovil pořádek a vážnost krále – svého otce Jana Lucemburského. Ten v Čechách pobýval jen málo a od bohaté české šlechty si často půjčoval…

Vlastivěda 4. Hlavní události nejstarších českých dějin, učebnice pro 4. ročník základní školy, s. 38 – 39. ISBN 978-80-7289-903-6

Ladislav Pohrobek se měl stát v dospělosti českým a uherským králem. Zatím však v české zemi nastal rozvrat… Namísto mladičkého krále se stává správcem země příznivec husitského hnutí, šlechtic Jiří z Poděbrad. Čechy opět zažívají rozkvět… Mír v Čechách neměl dlouhého trvání. Proti husitskému králi, jak králi Jiřímu čeští páni říkali, vojensky povstala katolická šlechta… Který panovnický rod se po smrti Jiřího z Poděbrad chopil vlády v Čechách? Kdy skončila vláda Jagelonců v Čechách a který rod po nich nastupuje na český trůn?

Jak je z těchto učebních textů patrné, výklad je téměř výhradně zaměřen na zemskou historii Čech (výjimkou je období Velké Moravy). Zcela jsou zde přehlíženy a opomenuty dějinné události týkající se Moravy a Slezska (Markrabství moravského, Vévodství slezského, Země moravskoslezské). Moravské osobnosti, jako jsou například Jošt Lucemburský, Ctibor Tovačovský z Cimburka, Jan Amos Komenský, Karel starší ze Žerotína, Jan Blahoslav, Leoš Janáček, Johann Gregor Mendel nebo malíř Alfons Mucha atd. jsou ve výuce naší nejmladší generace buď úplně zamlčeny, nebo často chybně prezentovány výhradně jako osobnosti české! Dalším příkladem neprofesionality je pracovní sešit Prvouky pro 3. třídy základních škol od vydavatelství Taktik. Je zde uvedena mapa České republiky a okolních států. Je sice potěšitelné, že jsou zde barevně vyznačeny také naše tradiční a do roku 1948 samosprávné země Čechy, Morava a Slezsko, ale hned při prvním pohledu je zřejmé, že velmi nepřesně. Morava je zde okradena o celou západní část svého území! Obrázek této nepovedené mapky zasílám v příloze. Pro porovnání přikládám ještě dvě historické mapy, ze kterých je patrný skutečný průběh česko – moravské historické zemské hranice.

Vážení poslanci,

žádám vás o zamyšlení se nad touto neuspokojivou situací. Věřím ve vaši úctu k pravdě a dobrou vůli k řešení mnou nastíněných nedostatků. Budu netrpělivě čekat na vaši odpověď a případné návrhy na způsob řešení těchto podnětů. Děkuji za pochopení.

S úctou a pozdravem Stanislav Blažek



JSTE MORAVANÉ, NEBO „TAKY ČEŠI“ ?

Bohumila Jandourková, 23. ledna 2019

Měli jste idealistický pohled na 1. republiku? Ano, leccos dokázala. Třeba to, že Čechoslováci byli uznávaní v Evropě jako velmi šikovní a chytří lidé. A nejen v Evropě. To nám dnes, po hloupé devastaci hospodářství a jeho výprodeji do cizích rukou po Listopadu, chybí. V montovně těžko dokážete jak jste chytří, technicky nadaní, jaký je váš osobní potenciál. Ale jako každý režim měla i 1. republika oblasti politického života, které nás svou nedemokratičností, nespravedlností a kořistnictvím ještě dnes, i téměř po stu letech zarážejí. Je to její chování k dalším územně správním celkům mimo Čechy. A protože jsem Moravanka a píšu především pro obyvatele Moravy, i když nejen, zaměřuji se na Moravu.

Pan Zbyšek Šustek poskytl webu Moravský národ zprávu večerního vydání Národních listů z 2. dubna 1919:

ZEMSKÉ VÝBORY NA MORAVĚ A VE SLEZSKU BUDOU ROZPUŠTĚNY.

Ústavní výbor konal dnes dopoledne schůzi za předsednictví členů N. S. dra. Meisnera a prof. Hnídka. Člen N. S. dr. Franta podával zprávu o změně moravského a slezského zemského zřízení. Debaty zúčastnili se zástupcové jednotlivých stran Moravy a Slezska, kteří přibráni byli jako experti. Bylo usneseno, aby zemské výbory na Moravě a ve Slezsku byly rozpuštěny a aby vláda jmenovala zemské správní komise. Osnovu zákona vypracoval dr. Franta. Na to opětně jednáno o osnově zákona stran státních tajemníků. Stanovisko vlády k této osnově vyložil ministr sociální péče dr. Winter. Ježto nebylo možno dícíliti dohody, bylo jednání odročeno. Příští schůze ve středu 9. dubna.

Článek „Rozpuštění zemských výborů 1919“, jakož i mnoho dalších materiálů z tehdejšího dění vypovídá o tom, jak velmi brzy po vzniku Československa začal útok na práva Moravy, se kterými jako korunní země Rakouska-Uherska do společného soustátí s Čechami, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí vstupovala. Jak se něco takového mohlo stát? Počátek hledejme v nacionálních pohybech 19. století, které postupně zachvátilo mnoho evropských států. Z přirozených zemských národů se pod novou ideologií, jejíž myšlenku původní autor přednesl jako zcela nevinný osobní názor, staly postupem strany znesvářené až na život a na smrt. Vzrostl potenciál zloby a nenávisti, který lze dobře využít i v uchvatitelské válce. Byl to dnes již překonaný názor, že jazyk je určujícím prvkem národa. Přes to, že tento pohled je již dávno dobově mrtvou reálií, proti emancipačním snahám Moravanů je mocenským pražským centrem zneužíván dodnes. Podle pravidla „Kdo drží v rukou moc, vlastní i pravdu“.

Původní zemské národy téměř jazykové půtky neznaly. Zemské, tedy státní celky, ze kterých se skládalo císařství, měly své hranice, svůj zemský život, tedy svou kulturu a společnou obranu proti nepříteli. To vše stmelovalo obyvatelstvo jako jedno společenství – národ. U nás na Moravě se mluvilo moravsky, což bylo nejblíže českému jazyku, ale dobře jsme si rozuměli i se Slováky a Poláky. Druhou nejužívanější řečí byla němčina, kterou mluvili lidé i v nám nejen kulturně, ale i de facto blízkém Rakousku a také v německých zemích. Zemskou národnost můžeme dokladovat například u Johanna Gregora Mendela: „Jsem Moravan německé řeči“ (pramen: přednáška doc. Jiřího Bílého). J.G. Mendel se ovšem narodil v Hynčicích ve Slezsku. Slezané však nikdy nevytvořili národní společenství i když umělé snahy o to byly. Nebyly k tomu podmínky. Slezsko bylo tvořeno původně více menšími celky, navíc i nesourodými. Velká část našeho Slezska byla původním moravským územím, které přešlo ke Slezsku politicky i s moravským obyvatelstvem. Ve městech, kde převládla německy mluvící komunita, byli i původní Moravané poněmčeni (Opava).

Právě v 19. století se rozhořel v Čechách a především Praze národnostní boj mezi německy a česky mluvícím obyvatelstvem. Ten měl na české straně původně kulturní podobu ve snaze povznést český jazyk a následně českou kulturu. Ale později dostal podobu otevřeného nepřátelství, kdy nechyběly ani půtky mezi oběma jazykovými skupinami obyvatelstva. Na Moravě tento radikální prvek zpočátku chyběl. Ale mnozí Moravané, kteří byli v Čechách na práci, či na studiích, posléze tento prvek přenesli i na Moravu. A tato radikální skupina tlačila na moravské osobnosti, aby se i Moravané prohlásili za Čechy. Tlak k témuž byl i ze strany českých obrozenců. Prý je to nutné pro záchranu společného slovanského jazyka. Tedy češtiny a moravštiny. Obrozenci na obavy moravských osobností, zda to nemůže v budoucnu směřovat ke ztrátám moravské samostatnosti a práv, tyto obavy bagatelizovali jako bezdůvodné. A také po dlouhou dobu, v monarchii, která zaručovala práva Moravy, bezdůvodné byly. Po vzniku Československa však nastala jiná situace. To, že Moravané jsou „taky Čechy“ bylo mocenským pražským centrem stále více zneužíváno k umlčování Moravy, když se snažila umenšování svých práv bránit.

Nicméně Moravané se dál cítili být především Moravany a byli tak i chápáni z české strany. I když jsme měli již i na Moravě úředně českou národnost. Pokud se podíváme na mediální scénu, nacházíme v dobovém tisku ještě v 50. letech 20. století, že jsou zvlášť uváděni Češi, Moravané i Slováci. To vše se začalo lámat později. Snad někdy v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a tento proces pokračuje dodnes. Pokud má Morava uhájit svá práva, vidím jako jedinou možnost návrat jejích obyvatel od umělého češství opět k přirozenému moravanství. To musí být náš cíl, protože každý jiný prostředek k uhájení našich práv se dosud ukázal jako nedostatečný. Neprosazuji žádné nepřátelství k Čechům. Jednak by to bylo hloupé, jednak Moravané nemají a neměli nic takového ve své přirozené povaze. Ale je důležité, abychom opět stáli s Čechy, třeba v jednom státě, ale jako rovný s rovným. Jinak naše rodná zem a vlast Morava zůstane dál opomíjeným a nedostatečně se rozvíjejícím územím, skrytou českou (pražskou) kolonií a my, co na Moravě žijeme, druhořadými, neprávem chudšími občany společného státu.

Tedy právě nyní stojíme před velkým zlomem, kdy může moravský národ skutečně zahynout díky pokračující české asimilaci, anebo se může opět zařadit mezi vyspělé evropské národy, jak to odpovídá jeho minulosti, charakteru i potenciálu. Blíží se další sčítání lidu. NEZAPOMÍNEJME NA TO! Národ může zahynout, když si přestane uvědomovat, že je obětí odnárodňování – etnocidy, a přestane se bránit! Vše ostatní je v životě národa jen epizodou na jeho cestě dějinami …!



BOHATSTVÍ MORAVŠTINY – VYZNÁNÍ

Jaromír Břeň, 2. ledna 2019

Moravská nářečí mám moc rád. Je to neuvěřitelně krásné, pestré a jadrné jazykové bohatství. Například u nás, v okruhu jenom deseti kilometrů, se mluví neuvěřitelným množstvím variant. V každé dědině jinak:

Vrabci lítajú, létajú, lícú, lécú, leťá, lícó, lécó, lítajó …

Měli bychom si uvědomit, že i to je naše moravské kulturní bohatství a dědictví. Bohužel je v ohrožení – moravština slábne. Další generace už ji možná nebude znát. Jsem rozhodnutý udělat všecko pro to, abychom si na Moravě naši jazykovou osobitost udrželi a když se ke mně přidají další – tak se to podaří !

facebook, zamoravu.eu /redakčně upraveno/



1. LEDEN 2019 – 70 LET OD ZRUŠENÍ ZEMSKÉHO USPOŘÁDÁNÍ ČSR !

Jiří Kachlík, 2. ledna 2019

Traduje se, že poté, co se Klement Gottwald po skončení 2. světové války roku 1945 vrátil jako československý ministerský předseda ze Sovětského svazu do své vlasti, měl ve svých poznámkách zapsán pokyn J. V. Stalina: „Morava – ne!“ Svévolné rozhodnutí J. V. Stalina se stalo skutečností dne 1. 1. 1949. Komunistická vláda Klementa Gottwalda zákonem č. 280/1948 Sb. dosavadní zemské uspořádání Československé republiky zrušila a nahradila je uspořádáním krajským. Země Moravsko-slezská tak na následujících 70 roků přestala formálně existovat.

Slované do střední Evropy přišli postupně v průběhu 6. a začátkem 7. století n. l. Jejich pravlastí byla (snad) oblast vymezená řekami Vislou, Dněprem a pohořím Karpat. Do Evropy tehdy Slované ustupovali před bojovnými kmeny Avarů. Původní keltské a germánské obyvatelstvo střední Evropy Slované buď vytlačili jinam nebo s tímto obyvatelstvem splynuli.

Prvním písemně doloženým slovanským státem byla Sámova říše. Byla účelově vytvořena jako mocná obrana proti postupujícím Avarům. Po smrti panovníka Sáma (+ roku 658 nebo 659 n. l.) jeho říše zanikla a slovanské obyvatelstvo se dostalo pod nadvládu Avarů. Z avarského područí je vysvobodila až vojska franckého krále Karla Velikého roku 796. Na definitivní porážce Avarů se podíleli také slovanští bojovníci.

Přichází doba raného středověku. Zatímco území Čech není sjednoceno a je spravováno místními kmenovými náčelníky, na Moravě se prosazuje vláda knížete Mojmíra I. (+ snad roku 846). Zdá se, že na jeho jmenování do čela země měl rozhodující vliv panovník sousední francké říše. Právo zasahovat do našich poměrů bylo zřejmě dáno osvobozením Slovanů z moci Avarů roku 796. Je totiž známo, že francký král Karel Veliký rozšířil hranice Francké říše až do těsného sousedství s moravským prostorem. Důkazem toho je skutečnost, že v letech 805 a 806 uskutečnil vojenskou výpravu proti slovanským kmenům žijícím v Čechách jenom proto, že mu odmítaly platit tribut. Vypuzení panujícího pohanského knížete Pribiny z Nitranska roku 833 křesťanským knížetem Mojmírem I. je začátkem územní expanze slovanského státu později zvaného Velká Morava.

Největšího rozmachu a územní velikosti dosáhla Velkomoravská říše za panování Svatopluka I. Velikého (+ roku 894). Byla to na svoji dobu moderní křesťanská velmoc, bohatnoucí na mezinárodním obchodu. Obchodní cesty přes velkou Moravu vedly z italských Benátek a z italského Janova k Baltickému moři a zpět. Čilé obchodování probíhalo také mezi zeměmi ležícími na západ od Velké Moravy a zeměmi od ní na východ.

Bohatství a vojenská síla Velké Moravy poklesly poté, co se do Evropy hromadně přistěhovali Uhři, předkové dnešních Maďarů. Obchodní cesty na řece Dunaji byly tehdy násilně přerušeny, obchod začal výrazně upadat a Velká Morava po roce 906 zcela zanikla. Ta území, která neobsadili a neovládli Uhři, se stala kořistí nejdříve Poláků, později Čechů. Menší díl kořisti z Velké Moravy si vzal také náš jižní soused, dnešní republika Rakousko. Všechny následnické i sousední země však vždy a bez donucení respektovali území kolem mocenského centra někdejší Velké Moravy. Toto území pak bylo nazýváno historickou Moravou.

Připomeňme si, co ve své Kronice napsal kronikář a kněz Přibík Pulkava z Radenína (+ roku 1380): „Království moravské … zčásti zpustošili Uhři (dnešní Maďaři), zčásti východní Němci neboli Austrijci a zčásti Poláci, kteří si je (všichni) násilím rozdělili na díly. A tak Království moravské bylo úplně vyhlazeno, zpustošeno, rozdupáno a roztrháno, město Velehrad do základů rozbořeno. A potom král, království a arcibiskupství Moravy úplně poklesly a přestaly být. Léta Páně 1086 Jindřich, císař Římanů třetí, když chtěl v Mohuči držet slavnostní dvůr, svolal na určitý den všechny jednotlivé církevní a světské hodnostáře Impéria, aby jednal o naléhavých záležitostech, týkajících se Římského impéria…

Když se takto shromáždili a radili o různých naléhavých záležitostech, byla mezi jinými dána na pořad naléhavá věc: jak upadlo a zašlo někdejší Království Moravy, kterému v dobách někdejšího panování posledního krále Svatopluka podléhaly Čechy, Polsko, Rus i větší počet jiných vévodství, národů a zemí. (Jak upadlo a zašlo) království, jež bývalo nejpřednějším členem Impéria, svým vztahem jemu podřízené. Jak od konce vlády zmíněného krále Svatopluka, totiž 192 roků od smrti krále Svatopluka a od pozdějšího zpustošení Království Moravy, Impérium a jeho vládci pociťovali tuto ztrátu. A jak by bylo též důstojné a na prospěch Impéria, kdyby se všichni s největším úsilím postarali o opětovné vytvoření takového nejjasnějšího vladařství…

Nakonec byl po mnoho dnů hlouběji promýšlen a probírán tak důležitý (výše zmíněný) záměr jak ze strany císaře, tak ze strany knížat Impéria. Nebylo cesty a nebylo rady, jak by se dala taková záležitost chvályhodně uzavřít a dovršit bez pomoci slavného Vratislava, vévody z Čech, muže naprosto váženého a proslulého bohatstvím, rozlohou území i množstvím poddaného lidu. Muže, který plnoprávně držel nejen Čechy, ale též Moravu, Polsko a mnoho jiných provincií a zemí, jež kdysi náležely ke Království moravskému.

A proto byl Vratislav, vévoda Čech, který byl tehdy v Mohuči přítomen, císařem, církevními hodnostáři, světskými knížaty Impéria a voliteli císaře zavolán do zasedání … a povýšen do hodnosti krále. Tamtéž bylo stanoveno císařským ediktem, že k odčinění znatelných škod, které Impérium v průběhu tolika let utrpělo tím, že bylo bez krále Moravy a bez onoho království, byly Čechy povýšeny na království. To aby Vratislav a jeho nástupci v královládě, vždy králové Čech, měli svrchovanost a plnou vládu nad Moravou co markrabstvím. A bylo jim podřízeno též Polsko, Rus a jiná vévodství a také všechny země, které kdysi náležely Království moravskému…“

Markrabství moravské pak existovalo a bylo respektováno až do konce 1. světové války, do pádu a zániku Rakouska-Uherska. Po roce 1918, kdy na našem území vznikla 1. Československá republika, bylo její území spravováno na zemském principu. Republika se skládala se země České, země Moravsko-slezské, země Slovenské a země zvané Podkarpatská Rus. Jak je nám všem známo posledně jmenovaná země, totiž Podkarpatská Rus, byla po skončení 2. světové války připojena k Sovětskému svazu. Zbytek republiky byl až do převzetí moci komunisty spravován obdobně jako za 1. čsl. republiky. Tedy na principu zemského uspořádání státu. Teprve od 1. 1. 1949 byla Československá republika rozparcelována na kraje a zemské uspořádání zrušeno. Tradiční názvy zemí v ní oficiálně přestaly existovat.

Nápravu nedokázala sjednat ani tzv. sametová revoluce, která vypukla koncem roku 1989. Je sice pravdou, že podle dokumentu nazvaného „Usnesení Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky ze dne 9. 5. 1990 o obnovení moravsko-slezské samosprávy“ (US01/90) měla být země moravsko-slezská obnovena, ale do dnešního dne se tak nestalo. Občanům žijícím v hlavním městě republiky velice vyhovuje a lichotí, když představitelé jednotlivých krajů jsou v důležitých a finančně nákladných záležitostech zcela závislí na rozhodnutí centrálních pražských úřadů. Je přitom skutečností, že si obyvatelé všech obcí ležících mimo město Prahu trvale a důvodně stěžují na nespravedlnost, se kterou jsou rozdělovány do centra státu odváděné finance. Centralistické řízení státu je po krátký čas nezbytné jenom ve výjimečných situacích: v časech vážného ohrožení státu zvenčí a především po dobu trvání války. A někdy také během velkých živelných a jiných katastrof. V časech míru a prosperity je však centralistické řízení státu brzdou, neboť umenšuje anebo zcela likviduje iniciativy pocházející „zdola“, tj. od lidí nacházejících se mimo centrum státní moci.

Není snad důvod se nad způsobem řízení České republiky zamyslit a co nejdříve sjednat nápravu? Vždyť i sousední země, jako Spolková republika Německo a náš jižní soused, spolková republika Rakousko, jsou řízeny na principu zemského uspořádání státu! Řízení státu rozděleného na země je pružnější a výrazně levnější! Především proto, že není tak složité a vyžaduje méně úředníků. Jak se můžete sami přesvědčit, lidé v takto řízených státech mají lepší náladu – jsou spokojenější než lidé u nás doma!

/Prameny: L.E.Havlík, Kronika o Velké Moravě; internet/



HOSTINA NA HRADĚ TEMPLŠTEJNĚ

Jiří Kachlík, 22. prosince 2018

Nedaleko od vsi Jamolice, cca 7 km SZ směrem od města Moravský Krumlov, jižně od ohybu řeky Jihlavy, se zvedá strmý zalesněný kopec se dvěma temeny. Na nich kdysi stával rozsáhlý a mocný hrad. Sestával ze dvou částí spojených mostem. Hrad byl založen ve 13. století řádem templářů, proto byl podle nich nazýván Templštejnem.

O těch lidech, kteří hrad založili a o jeho prvních pánech víme velmi málo. Mocný templářský řád, který byl založen proto, aby ve Svaté zemi chránil poutníky putující do Jeruzaléma a zpět, měl u nás na Moravě jenom 2 komendy, v Čejkovicích a Jamolicích. O jamolických templářích se nám zachovalo jen několik jmen. Je to především rytíř Kuno, který v bitvě s Tatary zachránil život panu Bohuslavovi z Bukova. Za tento čin jamolická komenda dostala od vděčného pána Bohuslava z Bukova věnem ves Olší u Doubravníka. Dále se prameny zmiňují o 3 bratřích: Abelovi, Vicemilovi a Jimramovi z Dobřenska. Také o jakémsi Bertoldovi. Snad to byl onen Bertold z Pirkštejna, který se objevuje jako první soukromý držitel hradu po zrušení řádu templářů papežem roku 1312.

Krátká byla sláva hradu Templštejna. Poměrně brzy byl opuštěn a zub času jej zničil tak, že z něho dnes zbývá jen několik rozvalených zdí. Ještě roku 1448 byl obydlen. Potom o něm mizí všechny písemné zprávy. Neví se vůbec nic o tom, kdy a jak zpustl. Mezi lidem o hradě Templštejně koluje mnoho pověstí. Připomeňme si jednu z nich!

Když brněnští dominikáni stavěli svůj kostel, konali na něj sbírky po celé Moravě. Lidé ochotně dávali, co kdo měl. Rolníci darovali jeden či dva pytle žita nebo pšenice, bohatí obchodníci sáhli do truhličky a darovali dukátek, někdy i dva, tři dukáty. Chudší sehnali nějaký ten grošík a nejchudší dávali alespoň po několika haléřích. Štědře byly otevřeny dlaně všech zbožných lidí. Řeholníci se vraceli pokaždé brzy do Brna s těžce obtíženou fůrou a s vrchovatě naplněnými váčky peněz u pasu.

Jednou v zimě – bylo to kolem Vánoc – vypravil klášter bratry Celestýna a Anastáze s kočím Kubou na Znojemsko. Zakrátko se vraceli s hojnou nadílkou. Pospíchali. Den byl krátký, drkotání po špatných cestách nebylo vůbec příjemné. Hleděli proto, aby byli co nejdříve doma. Už se jim stýskalo po útulném teplém refektáři. Schylovalo se na noc, rádi by dorazili alespoň do Moravského Krumlova. Kočí Kuba pobízel koně a ujížděl, co mohl nejrychleji. Také jemu se stýskalo po domově. Ale co to? Už jistě jedou nejméně 2 hodiny, už se stmívá a nikde ani vesničky, ba ani samoty. To jistě sjeli z cesty a přejeli nějaký ten bludný kořínek.

A opravdu. Najednou zahlédli v dáli světýlko. Kuba zamířil s vozem tím směrem a pobídl koně. Čím více se ke světlu blížili, tím jasnější bylo a náhle spatřili světel několik. Než se nadáli, stanuli před velikánskou budovou s bohatě osvětlenými okny. Vtom se otevřela brána a z ní vyšel chlapec v bílém plášti s velkým červeným křížem vyšitým na prsou. Ukázal jim, že mají vjet do rozlehlého nádvoří. Tam se k nim seběhli pacholci, vypřáhli a odstrojili jejich koně, dali koně do stáje a vůz zatáhli do prostorné kolny. Než se překvapení řeholníci vzpamatovali, zavedl je vlídný chlapec do krásné komnaty, kde je uvítalo příjemné teplo a odestlané postele.

Sotva si trochu odpočinuli, už tu byl jejich průvodce znovu a uvedl je do veliké jídelny, kde byla připravena skvostná večeře. Řeholníkům až oči přecházely z prudkého světla stovek hořících svící a z lesku zlata, stříbra a drahých skleněných pohárů. Při pohledu na vonná kouřící jídla se jim v ústech sbíhaly sliny tak, že sotva stačili polykat. Kolem stolu bylo plno bílých postav s velkými červenými kříži vyšitými na prsou, v čele stolu seděl sám vznešený velmistr templářů. Všichni vlídně řeholníkům kynou, kráčí jim vstříc, ruce jim podávají, na tváře je líbají a ve zdvořilostech se předhánějí.

Po krátké modlitbě usedli ke stolu. Pane Bože! Je to jenom sen nebo skutečnost? Takové rajské pokrmy dosud nikdy v životě nejedli. A což teprve vína! Toť sama rosa nebes! Když bylo po večeři, měli oba řeholníci dušičky jako v bavlnce. Ani nevěděli, jak se dostali do svých komnat a na měkká lože. Jen to si pamatovali, jak srdečně se s nimi jejich hostitelé loučili. A také ještě to, že jim velmistr poslal po sluhovi těžkou truhlici s dárkem pro jejich klášter s příkazem, aby ji otevřeli až v Brně. Po sladkém spánku se probudili ještě za ranního šera a hned se vydali na cestu.

Také kočí Kuba se měl v noci dobře. Pacholci ho zavedli do čeledníku, nakrmili, napojili a ještě si s ním zahráli kostky. Najedl se a napil co hrdlo ráčilo a ještě kapsu grošíků vyhrál. Chtěl se jimi pochlubit a zacinkat jimi. Tu máš! Z kapsy vylovil jenom samé drobné smetí. Marš s tím do příkopu! Jaké to bylo čertovské mámení? „Aby i ta truhlice byla naplněna nějakým neřádem!“ hrozí se fráter Celestýn. „To už jinačí nebude!“ odpovídá mu bratr Anastáz. „Už se těším, jak náš převor natáhne nos až uvidí ten dárek.“ Oba vybuchli smíchem a truhlici nechali ležet na voze.

Vtom hlásí Kuba, že sjeli z cesty. Jsou u hluboké strže, dále jet nemohou. Ještě dobře, že v noci napadlo trochu sněhu. Mohou se vrátit po své vlastní stopě tak daleko, až zase najdou správnou cestu. Jedou chvíli, jedou pozorně, ale najednou jejich stopa ve sněhu končí. Ale kde je palác, ve kterém přenocovali? Rozhlížejí se kolem, nikde nic! Jen nahoře, na skalnatém vrchu, ční rozvaliny hradu Templštejna. „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Pokřižovali se, pomodlili, aby se ochránili před ďábla mámením a vyjeli s obavami kupředu. Ale sláva Bohu! Brzy před sebou zahlédli ves Jamolice a odtud už to šlo vesele dál. Minuli Moravský Krumlov, Dolní Kounice, Rajhrad a v čase modlení nešpor šťastně dojeli do Brna.

Hned se hlásili u převora, aby vydali počet ze své sbírky. Předložili mu seznam všech milodarů, také mu pověděli o svém posledním noclehu a darované truhlici. Těšili se na zklamání převorovo až uvidí, co je v ní ukryto. Ale smích jim překvapením ztuhnul na rtech. Když otevřeli víko truhlice, zaleskly se v ní krásné nové dukáty. Místo převora natahovali nosy oni.

V klášteře byla z obsahu truhličky, kterou Celestýn, Anastáz a Kuba přivezli, veliká radost. Konvent se rozhodl za ty peníze na novém kostele postavit 2 věže. Což se také stalo.

/Na motivy Pověstí hradů moravských a slezských Karla Kallába./



Prof. FRANTIŠEK DVORNÍK – MISTR HISTORICKÉ SYNTÉZY

Jiří Kachlík, 18. prosince 2018

Před 125 roky přišel na tento svět František Dvorník. Narodil se v moravské obci Chomýž, v okrese Kroměříž, dne 14. 8. 1893. V rodné vsi Chomýž po velmi plodném a mimořádně úspěšném životě dne 4. 11. 1975 také zemřel. Dožil se 82 roků. Byl to moravský kněz, talentovaný historik a nejvýznamnější Československý byzantolog světového věhlasu. Po celý svůj život byl vzorným knězem a nadšeným, obětavým bojovníkem za sjednocení východních a západních křesťanů. Dokonale ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu, latinu a starou řečtinu. Z řady dalších jazyků, se kterými úspěšně pracoval a tvořil, jmenujme alespoň staroslověnštinu a ruštinu.

Po absolvování Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži studoval na katolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Po ukončení studia byl v roce 1916 vysvěcen na kněze. Jako kněz působil krátce v Bílovci a ve Vítkově. Potom pokračoval ve studiích v Praze, odkud odešel do Paříže. Tam na Faculté des lettres de Paris studoval několik oborů současně. V roce 1926 získal na pařížské Sorbonně doktorát filosofie. Po návratu do Československa se v roce 1927 habilitoval a už v roce 1928 se stal řádným profesorem církevních dějin na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl jedním ze zakladatelů Slovanského ústavu v Praze, spoluzaložil vědeckou revui (časopis) Byzantinoslavica. Za intenzivní a velmi plodnou spolupráci s církevními a civilními představiteli spřátelené, jím tak velice milované Francie mu byl roku 1930 udělen řád rytíře francouzské Čestné legie.

Přestože mu pedagogické povinnosti a bohatá veřejná činnost zabíraly mnoho času, pokračoval ve své vědecké práci. Po dokončení knihy nazvané Les Slaves Byzance et Rome au IXe siècle (Slované, Byzanc a Řím v 9. století), kterou v Paříži vydala roku 1926 Librairie Honoré Champion, připravil a vydal další dvě svoje převratná díla. Povězme si k nim něco bližšího!

A) Během přípravy předchozí knihy nemohl pominout práci nazvanou Životy Konstantina a Metoděje, sepsanou neznámým autorem ve staroslověnštině. V odborné literatuře tehdy nechyběly byť jenom ojedinělé hlasy, že jde pouze o hagiografické legendy. Věrohodnost některých údajů v tomto prameni byla zpochybňována. Prof. ThDr. PhDr. František Dvorník se proto rozhodl vypovídací hodnotu Životů jako historického pramenu obhájit, přičemž k tomuto úkolu přistoupil způsobem v cyrilo-metodějském bádání až do té doby nepoužitým. Porovnával postupně všechny údaje v Životech Konstantina a Metoděje s relevantními soudobými byzantskými prameny všeho druhu (historickými, hagiografickými, právními i jinými), aby tak dokázal, že tyto údaje plně odpovídají tehdejší skutečnosti. A že pokud nejsou jednoznačně průkazné, lze je přijmout jako alespoň maximálně pravděpodobné. Ve své práci tak vytvořil velkolepý, barvitý a přitom výstižný obraz společenského, církevního a duchovního prostředí, z něhož byzantská misie na Moravu přišla. Kniha, shrnující autorovy poznatky, byla vydána pod názvem Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance (Prague 1933, Commission byzantologique de l’Institut slave de Prague, 443 s.). Vyšla jako doprovodný svazek časopisu Byzantinoslavica.

B) Konstantina-Cyrila a jeho bratra Metoděje poslal na Moravu konstantinopolský patriarcha Fotios. Jeho spory s papežem Mikulášem I. vedly posléze k první vážné roztržce mezi byzantskou církví a římským stolcem. Ta vešla do dějin pod názvem Fotiovo schisma. Bylo jen přirozené, že František Dvorník, hluboce angažovaný v tehdejším unionistickém hnutí, zaměřil svoji pozornost na zkoumání příčin, které vedly k rozštěpení někdejší křesťanské jednoty. Roku 1930 přispěl do sborníku vydaného na počest jeho velkého učitele Charlese Diehla studií, v níž ukázal, že jedním z hlavních důvodů roztržky mezi konstantinopolským patriarchátem a římským stolcem v 9. století byl jejich spor o jurisdikci nad oblastí někdejšího Illyrika, a především o svrchovanost nad tehdy christianizovaným Bulharskem. Roku 1933 pak uveřejnil v mezinárodním časopisu Byzantion studii, v níž polemizoval s obecně přijímanou tezí, že Fotios byl po usmíření s římským stolcem exkomunikován podruhé. Naopak dokazoval, že tvrzení o druhém Fotiovu schismatu je pouze legenda, vytvořená až některými teology v 11. století. Ta pak byla po staletí tvrdošíjně udržována a záměrně rozvíjena jako doklad toho, že rozkol mezi východní a západní částí křesťanské církve vznikl a pokračoval už od 9. století. K tomu viz Dvorníkovu knihu The Photian Schism, History and Legend, Cambridge 1948, Cambridge University Press, 503 s. Česky vyšla pod názvem Fotiovo schizma, historie a legenda, Olomouc 2008, Refugium Velehrad-Roma, 575s.

Zprávy o mnichovském diktátu a obsazení Sudet zastihly Prof. Dvorníka ve Velké Británii. Na návrat do vlasti nepomýšlel, chtěl najít uplatnění a své existenční zajištění v milované Francii. Díky pomoci svého učitele a celoživotního přítele Charlese Diehla mu bylo pro akademický rok 1939/1940 nabídnuto Schlumbergovo stipendium, zahrnující konání přednášek v Collège de France. Současně byl také pozván, aby přednášel raně křesťanské a byzantské dějiny v École des Hautes Études. Začátkem září roku 1939 vyhlásila Francie Německu válku. Dříve než skončil akademický rok 1939/1940 bylo jasné, že Francie bude poražena. Pouhý týden před tím, než Němci vstoupili do Paříže, se Prof. Dvorníkovi podařilo dostat na jednu z posledních lodí, které z Francie odpluly do Velké Británie.

Ani poté, co 2. světová válka skončila, se Prof. Dvorník do Československa vrátit nechtěl. Bylo mu jasné, že pro své politické postoje není u mnoha lidí ve vládnoucích kruzích oblíben. Především však nedůvěřoval dalšímu vývoji v osvobozeném Československu. V listopadu 1946 mu londýnská univerzita udělila čestný doktorát, v červenci 1947 ho Britská akademie věd zvolila svým dopisujícím členem. Také prestižní Royal Historical Society ho nominovala na čestné členství. Přesto Prof. Dvorník neměl žádné pevné, trvalé postavení. Byl zván k různým příležitostným přednáškám a jako pozvaný host se účastnil několika odborných konferencí. Byla mu přislíbena profesura na proslulé London School of Slavonic Studies. K jejímu okamžitému zřízení však chyběly finanční prostředky.

V této nejisté životní situaci mu jako spásné řešení přišlo pozvání do Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies ve Washingtonu D. C., USA. Do této svým způsobem jedinečné instituce Prof. Dvorník přicestoval v lednu roku 1948. Začalo tak třetí, americké období Dvorníkovy vědecké dráhy.

Původně byl pozván na 1 rok jako „hostující profesor“. Na jaře roku 1948 v Cambridge University Press konečně vyšla kniha o Fotiově schismatu, která ve vědeckých kruzích okamžitě vzbudila značný ohlas. Záhy nato dostal Prof. Dvorník z Londýna oficiální sdělení, že jeho profesura v London School of Slavonic Studies byla potvrzena a že by tam mohl na podzim roku 1948 nastoupit jako řádný profesor. To vše nepochybně přispělo k tomu, že mu jednoroční pozvání k americkému hostování bylo prodlouženo a že byl v červenci roku 1949 jmenován řádným členem fakulty Dumbarton Oaks. Současně byl jmenován řádným profesorem Harvardovy univerzity. Bylo to poprvé, jak Prof. Dvorník s oblibou připomínal, kdy byl katolický kněz jmenován řádným profesorem této výrazně protestantské univerzity.

Prof. František Dvorník se pravidelně účastnil sympozií pořádaných každý rok na jaře v Dumbarton Oaks. Vždy vystoupil s přednáškou k danému hlavnímu tématu. Roku 1952 uspořádal sympozium na téma Byzanc a Slované, na němž sám přednesl hned 3 přednášky. Byl potom pozván, aby jednu z nich přednesl v květnu 1952 v London School of Slavonic Studies, o 1 měsíc později i v Institut des études slaves v Paříži. Bohatá byla i jeho přednášková činnost na různých amerických univerzitách. V podzimním semestru 1951 měl na Harvardově univerzitě přednášky o nejstarších dějinách Slovanů. Ty pak později (roku 1956) vydal knižně pod názvem The Slavs – Their Early History and Civilization. O 4 roky později, v akademickém roce 1956/1957, tam přednesl celoroční cyklus přednášek o dějinách Slovanů od 13. do 19. století. Obsah těchto přednášek pak zpracoval do příručky encyklopedického charakteru nazvané The Slavs in European History and Culture. Tato příručka se pak užívala jako učebnice na řadě amerických univerzit. Byla přeložena i do francouzštiny a italštiny a po roce 1990 také do ruštiny.

Byl často zván k přednáškám na řadu i dalších amerických univerzit a množství témat, jimiž se zabýval, je vskutku úctyhodné. Mnoho pozornosti věnoval otázkám christianizace a organizace církevních poměrů na staré Rusi. Jednou byl dokonce požádán, aby jako uznávaný expert v tomto oboru přednášel pro vyšší úředníky na ministerstvu zahraničních věcí Spojených států amerických. Stejně jako v Evropě se také v USA Prof. Dvorníkovi dostalo uznání za jeho vědeckou práci udělením vysokých akademických poct. V červnu roku 1952 ho Americká akademie svobodných umění a věd, se sídlem v Bostonu, zvolila svým členem. Záhy nato byl za svůj přínos ke studiu středověkých dějin zvolen dopisujícím členem Americké medievistické akademie. V květnu roku 1953 mu pak Kolej sv. Prokopa v Lisle (stát Illinois) udělila čestný doktorát humanitních věd.

Soukromá římsko-katolická univerzitní instituce zvaná Kolej sv. Prokopa v Lisle má od roku 1995 status Benediktinská univerzita. Byla zřízena ve stejnojmenném benediktinském opatství a byla založena českými a moravskými emigranty na předměstí Chicaga v roce 1887 s cílem věnovat se osvětové a misijní práci mezi českými, moravskými a slovenskými emigranty. Od března roku 1937 stál v jeho čele opat Prokop Neužil (* 3. 11. 1861, + 2. 12. 1946). Ten byl prodchnut unionistickými snahami a věřil, že by tyto myšlenky mohly najít ohlas i mezi pravoslavnými emigranty z oblastí ovládaných Sověty. Už ve 40tých letech 20. století bylo v jeho opatství uspořádáno několik unionistických sjezdů. Po komunistickém převratu v Československu tam pak vznikl plán pokračovat v pořádání Velehradských kongresů, které byly ve staré vlasti po roce 1948 zakázány (poslední se konal v létě roku 1948).

Prof. Dvorník krátce po svém příjezdu do USA navázal s opatstvím sv. Prokopa v Lisle spojení a nadále s ním už trvale spolupracoval. Podílel se na realizaci snah o obnovení Velehradských kongresů na americké půdě. Na všech třech Velehradských kongresech, které se v letech 1956 až 1959 v Lisle uskutečnily, vždy vystoupil se základním projevem.

Na rok 1963 připadlo 1100. výročí příchodu cyrilo-metodějské misie na Moravu. Tak významnou historickou událost nebylo možné pominout či obejít ani v socialistickém Československu. Vládnoucí kruhy se však snažily alespoň zamlžit jeho náboženský význam tím, že se pozornost veřejnosti snažily soustředit na výsledky cca 17–18 roků trvajících archeologických vykopávek na jižní a střední Moravě (Mikulčice u Břeclavi, Staré město u Uherského Hradiště, aj.). S názvem Velká Morava byla uspořádána velkolepá výstava těchto nálezů, představená na podzim roku 1963 v Brně, o rok později na Pražském hradě v Praze. U příležitosti zahájení výstavy byla uspořádána i velká vědecká konference s mezinárodní účastí.

Začínalo už období pomalého politického tání předcházející Pražskému jaru 1968, a tak Prof. Dvorník, do té doby persona non grata, mohl být pozván jako čestný host. Bylo to po 25 letech poprvé, co se mu dostalo příležitosti znovu navštívit svou vlast a svoji rodinu. On sám pak společně s Romanem Jakobsonem uspořádal na jaře roku 1964 v Dumbarton Oaks sympozium věnované kulturnímu dílu sv. Cyrila a Metoděje. V této souvislosti se mu dostalo vícero vybídnutí, aby napsal novou knihu, věnovanou cyrilo-metodějské problematice. Výsledkem byla monografie nazvaná Byzantine Missions among the Slavs – Cyril and Methodius. Kniha vyšla na podzim roku 1970 v Rutgers University Press v USA, ale současně také v českém překladu, nazvaném Byzantské misie u Slovanů, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1970. To bylo do značné míry umožněno tím, že se Prof. Dvorník velkoryse vzdal nároku na autorský honorář. Prof. Dvorník pak mohl každoročně přijíždět do Československa a trávit letní měsíce s žijícími členy své rodiny v rodné Chomýži v domě, který tam nechal ve 30. letech 20. století postavit. Udržoval přitom pravidelný kontakt se členy redakce časopisu Byzantinoslavica, který cca před 30 roky pomáhal založit. Do tohoto časopisu pak znovu, po 25ti letech, pravidelně přispíval svými studiemi a recenzemi.

Svou přízeň staré vlasti projevil i velkorysým darem. Časopisu Byzantinoslavica odkázal svou cennou knihovnu, kterou v době jeho exilu dokázala jeho oddaná sestra Marie ukrýt a ochránit před nebezpečím konfiskace. Nejprve před nacisty, později před komunisty. Roku 1966 odešel Prof. František Dvorník formálně do důchodu, nicméně i jako emeritus zůstával nadále členem fakulty v Dumbarton Oaks. Nadále měl k dispozici svoji pracovnu a i vzdor svému vysokému věku nepřestal pracovat – v říjnu roku 1973 tam s 2měsíčním zpožděním oslavil svoje osmdesátiny.

Tehdy dokončil svoji knihu, na níž začal pracovat z podnětu gen. W. Donovana po svém příjezdu do USA. Knihu nazval Origins of Intelligence Services – The Ancient Near East, Persia, Greece, Rome, Byzantium, the Arab Muslim Empires, the Mongol Empire, China, Muscovy. Vydána byla v New Yorku roku 1974. (Česky tato kniha vyšla pod názvem Počátky zpravodajských služeb – starověký Blízký východ, Persie, Řecko, Řím, byzantská říše, arabsko-muslimské říše, mongolská říše, Čína, Moskevské knížectví. Vydalo ji nakladatelství Prostor, Praha 2001, má 401 s.). Tato kniha se zabývá prapůvodem organizací, které bychom dnes nazvali zpravodajskými službami starověkých říší. Prof. Dvorník v ní shromáždil velké množství informací, díky nimž zrekonstruoval počátky zpravodajství ve starověkých říších. Systematický výklad doplnil řadou konkrétních příkladů fungování pošty a předávání informací prostřednictvím systému agentů a osob plnících diplomatické poslání z papežského pověření. Autor si také všímá způsobů, jakými byly předávány informace z politických center do provincií. Ukazuje, jaký význam pro starověké vládce mělo rychlé získání přesných informací k tomu, aby byly odvráceny politické pohromy a aby byly úspěšně vedeny války.

Jeho hlavním pracovním záměrem však bylo navázat na své dílo o raně křesťanské politické filozofii a ukázat, jak se tyto ideje dále rozvíjely a v pozdějších stoletích proměňovaly. Jak se vyvíjely vztahy mezi mocí duchovní a světskou a proč byl tak rozdílný na Západě a na Východě. Kde v těchto vztazích docházelo v různých historických situacích k zásadním chybám a jak dopadly pokusy je napravit. Když v létě roku 1975 přijel Prof. Dvorník jako obvykle na letní prázdniny do Československa, přivezl téměř hotový rukopis této zamýšlené monografie s sebou. Nazval ji The Conflict between sacerdotium and imperium in the Middle Ages – East and West. Přijel však ve velmi špatném zdravotním stavu, trpěl srdečními potížemi. Při pokusu o vloupání do jeho bytu o několik měsíců dříve utrpěl vážný šok, snad i slabší mozkovou příhodu (mrtvici). Odmítal však prosby své rodiny, aby zůstal už natrvalo doma. Byl plně zaujat jedinou myšlenkou: že se musí ještě jednou vrátit do Dumbarton Oaks, aby tam dokončil svoji knihu. Chybělo mu už jenom napsat poslední kapitolu, doplnit poznámky a provést poslední revizi textu. Sliboval, že se potom vrátí domů na rodnou Moravu nadobro, aby zde v klidu dožil svoje dny. Během léta 1975 se však jeho zdravotní stav i přes výtečnou lékařskou péči, které se mu dostalo, výrazně zhoršoval.

Svou poslední knihu, k níž se tak upínal, už dokončit nedokázal. Přesto však Pán Bůh, kterému kněz František Dvorník po celý svůj život oddaně sloužil, byl k němu milostivý. Dopřál mu, aby své poslední dny strávil ve svém vlastním domě v rodné vsi, v kruhu rodiny, která o něj až do posledních chvil s láskou pečovala. Zesnul klidně dne 4. listopadu 1975. Jeho pohřbu se zúčastnilo téměř 100 kněží nejen ze širokého okolí, ale i ze vzdálené Prahy. Pohřben je v rodinné hrobce v obci Bílavsko, ležící jižně od nedaleké Bystřice pod Hostýnem. Tedy na hřbitově při kostelíku, ve kterém roku 1916 jako nově vysvěcený kněz sloužil svou první mši svatou.

V roce 1992 obdržel Prof. ThDr. PhDr. František Dvorník z rozhodnutí prezidenta Československé republiky Václava Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka III. Třídy.

/zpracováno s využitím dostupných pramenů/