NEREFORMOVATELNÁ EVROPSKÁ UNIE ?

Petr Michek, 6. prosince 2017

Evropská unie je nereformovatelná, prohlásil Václav Klaus mladší v rozhovoru pro deník Právo (30. 11. 2017). Přitom oficiální stanovisko ODS zní, že EU je nutné reformovat !? Názor premiéra vlády ČR v demisi Bohuslava Sobotky je, že Česká republika by měla přijmout euro co nejdříve ! I za tento postoj svého premiéra zaplatila ČSSD odlivem hlasů v letošních parlamentních volbách. Většina obyvatel naší republiky (cca 85 %) si přijetí eura, a tím znehodnocení svých životních úspor, nepřeje.

Bývalý premiér za ODS Mirek Topolánek chce abychom zůstali v EU, ale razantně odmítá přijmout euro. V důsledku jeho přijetí, bychom ztratili poslední zbytky suverenity a byli bychom nuceni podílet se na splácení řeckých, italských i španělských dluhů, které jsou ve skutečnosti nesplatitelné. V rámci tzv. solidarity by naše finanční pomoc stejně neskončila v Řecku, ale na kontech německých a francouzských bank, které Řecku půjčily astronomické částky, a které v rámci globalizace Evropy (rozuměj kolonizace středo a východoevropských zemí), hodlají své půjčky získat zpět jakýmikoliv prostředky. A tím je i zavedení eura v daných zemích.

Sobotkova vláda zavedla na pokyn Evropské komise tzv. inklusi do našich škol, jejíž zavedení ve Velké Británii způsobilo úpadek britského veřejného školství, což byl i jeden z mnoha důvodů, proč většina obyvatel Spojeného království hlasovala pro brexit – odchod Velké Británie z EU. Na první pohled to vypadá, jako by si zástupci pravice a levice v ČR prohodili místa. Na jedné straně servilita a vstřícnost dosavadní vlády vůči Bruselu, a na druhé straně kritika EU z řad naší pravice. Že by to bylo pozdní prozření některých politiků nad důsledky různých nařízení, které jsou nám vnucovány z Bruselu?

V rámci zemí V4 (ČR, Maďarsko, Polsko a Slovensko) jsme se společným postupem úspěšně ubránili nuceným kvótám pro přijetí převážně ekonomických a muslimských migrantů na naše území. Přitom bohaté arabské státy jakými jsou Saudská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Dubaj, atd., do dnešního dne, z bezpečnostních důvodů, nepřijaly žádného spolubratra ve víře. Asi vědí proč.

A státy střední Evropy jsou Bruselem neustále atakovány, aby přijaly muslimské běžence na svá území. Co taková nezodpovědná migrační politika vůči vlastnímu obyvatelstvu přináší můžeme dnes vidět v Belgii, Itálii, Španělsku, Francii, Německu, Holandsku, Dánsku, Švédsku i ve Velké Británii. Tisíce mešit a modliteben, no-gou zóny ve většině velkých západoevropských měst, obrovský nárůst trestné činnosti, snížení bezpečnosti a astronomické nárůsty výdajů na sociální zabezpečení nově příchozích migrantů, kteří se nehodlají integrovat, učit se jazyk a hledat si práci. A ještě v rámci scelování rodin požadují, aby si do nové vlasti mohli přivést své mnohačetné rodiny. Ve skutečnosti je to dobřé organizovaná islamizace západní Evropy. A nyní by na řadě měly být i země střední a východní Evropy. V rámci zachování naší kultury, budoucnosti a přežití našich potomků, je nutné tomuto organizovanému zvěrstvu zabránit.

Jak se ukázalo, tak jedním z prostředků jsou volby, v nichž voliči dali najevo svůj názor na tzv. „demokratické strany“, a mnoho nescházelo, aby KDU-ČSL, TOP 09 i STAN zůstaly mimo Poslaneckou sněmovnu.

Vzhledem k výsledku voleb v České republice i povolebním vyjednáváním většina médií jaksi opomenula informovat naší veřejnost o skutečnosti, že již 19. října 2017 Výbor pro občanské svobody v Evropském parlamentu odsouhlasil návrh nového zákona o přerozdělování uprchlílů v Evropské unii, což má být pokus o reformu tzv. Dublinského protokolu. Jeho projednání v Evropském parlamentu se očekává do konce roku 2017.

V rámci návrhu tohoto zákona se říká, že všechny členské země EU jsou povinny přijímat uprchlíky podle přerozdělovacího mechanismu, který bude určen pro každou zemi zvlášť. Kritériem bude výše HDP dané země a počet obyvatel. Jednotlivé země budou muset podle tohoto zákona přijímat tisíce i desítky tisíc migrantů ročně na svá území a zajistit jim důstojné podmínky k životu (třeba i na úkor vlastních obyvatel, jak se to již dnes děje v Itálii).

A podle této novely zákona (Dublin 2.0) nebudou mít místní vlády možnost výběru, jaké uprchlíky dostanou. Vzhledem k tomu, že reformu migračního zákona podporují velké státy, tak se očekává jeho přijetí. Následovat bude výzva k Evropské komisi i k jednotlivým parlamentům členských zemí EU, aby zahájily jednání, která by vedla k implementaci tohoto zákona do jejich zákonodárství.

Tento neokolonialistický způsob nátlaku v řadě zemí povede k iniciaci procesů, které povedou k vystoupení jednotlivých zemí z Evropské unie.

To co Brusel prostřednictvím Evropské komise a Evropského parlamentu předvádí, v mnohém připomíná praxi Sovětského svazu vůči svým satelitům. A dobře víme, jak to s ním dopadlo.

Nová vláda České republiky by měla ve spolupráci se zeměmi V4 důrazně hájit národní zájmy našeho státu a tento bruselský diktát by měla prostřednictvím Poslanecké sněmovny důrazně odmítnout.

Budoucnost našich dětí musí mít větší prioritu, než zvrácené pokusy bruselských technokratů o islamizaci Evropy. Z výše uvedeného je vidět, že Evropská komise, z jejíhož popudu tyto návrhy vznikají, si nepřipouští možnost zániku evropské kultury, a naopak ji lze důvodně podezírat, že uskutečňuje dlouhodobé cíle, dané programem EUROMED, tzv. Barcelonským procesem, který předpokládá , že do roku 2050 bude přestěhováno 50 – 80 milionů muslimů do Evropy !



MORAVSKÉMU KRASU OPĚT VÉVODÍ ČESKÝ LEV II.

Jana Hesounová, 25. listopadu 2017

Dne 17. listopadu t. r. byl na stránkách Brněnského deníku k přečtení článek Zničené cedule s českým lvem nahradily nové, řádění vandala prozatím ustalo (viz též Moravský národ ze dne 19.11. t. r. „V Moravském krasu …“) Autor článku v něm brněnské veřejnosti oznamuje, že dvacet tabulek, na nichž neznámý pachatel či pachatelka, jehož moravské vlastenectví překročilo hranice zákona, přelepil tzv. malý státní znak moravskou orlicí či jinak poškodil. Dvacet tabulek bylo znovu instalováno a Moravskému krasu, chloubě Moravy, opět vévodí český lev! Zástupce vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Moravský kras Antonín Tůma, který deníku informaci poskytl, v článku zdůrazňuje, že „byl šokován“ reakcemi vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří zastávají názor, že český lev na Moravu nepatří. A dodává, že tito lidé zmíněný vandalský čin, tedy přelepování českého lva moravskou orlicí, případně jiný způsob odstraňování českého lva podle jeho názoru v podstatě schvalují. On sám tedy má zřejmě za to, že český lev do prostoru chráněné krajinné oblasti Moravský kras a na Moravu obecně naopak patří.

Lidi, kteří se dopouštějí trestného činu přelepování znaku země české moravskou orlicí, nazývá Tůma vandaly. Je to brutální pojmenování, z něhož opět čpí, jak jsme toho dennodenně svědky, snaha všechno moravské v tomto státě odsouvat do zapomnění a připomínat, akcentovat a velebit jen to, co je české. Zapomíná přitom na to, že tzv. „vandalové“ jsou lidé, kteří ničí lucerny na ulicích, převracejí a zapalují kontejnery s odpadky, nesmyslně sprejují čerstvě nabílené domovní fasády, lidé, kteří mají obecně sklon k poškozování věcí. Jako vandalismus se označuje svévolné ničení veřejného i soukromého majetku či podobných statků, které nepřinášejí pachateli žádné materiální obohacení a pro které pachatel zpravidla nemá žádný motiv. Pro označení „vandalové“ je podle výkladového slovníku podstatné, že takové počínání je bezdůvodné“, a že k němu často dochází pod vlivem alkoholu nebo drog“. To ale není tento případ! Autor článku a po něm i dr. Tůma použili expresivní slovo křiklavě negativního významu zřejmě proto, aby byla zdůrazněna kriminální podstata skutku a zlehčena pohnutka, která dotyčné Moravany k přelepování českého lva moravskou orlicí vede.

Český lev je ve smyslu velkého státního znaku symbolem pouze jedné historické země z těch zemí, které dnes dle Ústavy tvoří Českou republiku, symbolem pouze západní části našeho státu v čele s Prahou. Východní část, Moravu, první státní útvar v celé rozlehlé oblasti obývané v minulosti Slovany, symbolizuje ve velkém státním znaku červenobílá orlice se žlutou třícípou královskou korunkou na hlavě, žlutou zbrojí a žlutým jazykem. Nikoliv lev. Nelze se tedy divit, že mnoha lidem na Moravě, kteří se cítí být Moravany, ať už v zemském nebo přímo v národnostním slova smyslu, vadí (631 tisíc občanů našeho státu se při posledním sčítání lidu přihlásilo k národnosti moravské!), pokrývají-li území jejich mateřské země symboly historické země jiné, byť blízké, se kterou tvoří společný stát.

Navíc Zákon č.114/1992 Sb. Stanoví: K označení národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek se užívá velkého státního znaku České republiky. Na označení přírodních rezervací a přírodních památek se užívá malého státního znaku České republiky.“ Malý státní znak, český lev, se tedy užívá k označení přírodních rezervací a přírodních památek menšího významu, než jakým je chráněná krajinná oblast Moravský kras (vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí 4. 7. 1956).

V této věci Správa Chráněné krajinné oblasti (!) Moravský kras nemá zřejmě zcela jasno. V prostoru mezi Křtinami a Babicemi u turistické stezky podél okraje lesa se v celém úseku takřka pravidelně střídají tabule s malým i velkým státním znakem, každých cca dvě stě/tři sta metrů se mění nápisy na tabulkách: Chráněná krajinná oblast, Národní přírodní rezervace, Přírodní rezervace. Proč by v tak významné lokalitě, jakou je Moravský kras, „největší a nejlépe vyvinutá krasová oblast s nejširším spektrem krasových jevů v celé České republice“, nemohly být používány tabulky výhradně s velkým státním znakem? Tak je tomu např. na Stránské skále v Brně, ačkoliv se v tomto případě jedná o lokalitu rozsahem poměrně malou a s významem nesrovnatelně menším, než jaký přísluší Moravskému krasu. Odpadly by výhrady Moravanů, kterým vadí český lev na moravském území, a nedocházelo by ani k poškozování či odstraňování cedulí vyznačujících významnou přírodní lokalitu.

/převzato ze stránky www.moravskynarod.cz/



20 LET SAMETU

Antonín Růžička

Kroutím hlavou, jak se dívám zpátky,
kroutím hlavou nad státními svátky.
V říjnu, ač osobně to chápu,
slavíme vznik zrušeného státu.

Když v listopadě
všichni mluví o svobodě,
tak se drbu za ušima,
a na duši je mi zima.

Prý svobodně se dýše
však Moravě hůř než za Milouše.

Vlastně v tom nejsou žádné taje.
Tenkrát my měli 2 moravské kraje.
Na koho tu vzíti hůl,
že dnes máme 4 a půl.

Takže, nechme na hlavě,
je čas k bilanci – či k oslavě?

 /autor měl v úmyslu báseň recitovat na studentském pochodu 17.11.2009, proto „20 LET…“/                                                                                                                                                                                                                     

 



ŠPANĚLSKO MÁ OPĚT POLITICKÉ VĚZNĚ

Petr Michek, 17. listopadu 2017

Evropa již třetí měsíc skloňuje ve všech pádech Katalánsko, které žádá na centrální španělské vládě nezávislost.

Katalánsko je jedním ze 17 samosprávných společenství ve Španělském království. Rozlohu má 32 114 km², což činí pouhých 6,3 % z celého území Španělska. Počet obyvatel má 7 512 381 osob, což je 15,95 % obyvatel celého království. Jelikož Katalánsko vytváří cca 20 % celého HDP ve Španělsku a zpět dostává ani ne polovinu, tak dnes již žádá nezávislost na Španělsku. V minulosti představitelé Katalánska žádali cca 18 krát o řešení tohoto stavu, ale vždy byli vládou v Madridu odmítnuti!!

Z historie je známo, že dominantní postavení ve Španělsku měla Kastilie. V roce 1640 Katalánsko spolu s Portugalskem povstalo proti španělské nadvládě a byla vyhlášena Katalánská republika. I přes francouzskou vojenskou pomoc bylo katalánské povstání v roce 1652 potlačeno, zatímco Portugalci si vydobyli nezávislost. Přesto si Katalánsko jako součást Aragonské koruny udrželo rozsáhlou autonomii a své tradice. Definitivní konec autonomie přišel až s nástupem Bourbonů na španělský trůn v roce 1707 během války o španělské dědictví, ve které Aragonie podporovala dosud vládnoucí Habsburky proti Bourbonům. Tehdy přijaté tzv. Dekrety de Nueva Planta vytvořily ze Španělska centralizovaný stát.

Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie a menšími správními celky (okresy) je 41 comarek. Ve 30. letech během Španělské republiky získalo Katalánsko autonomii, ale po vítězství generála Francisca Franka ve španělské občanské válce byla autonomie zrušena a jakékoliv projevy katalánské identity byly zakázány. Katalánština byla potlačována a oficiálně zakázána. Dokonce došlo k nuceným Přesunům obyvatelstva, aby byla narušena katalánská pospolitost. Teprve v roce 1978 po skončení Frankovy diktatury byla Katalánsku a také dalším 16 regionům poskytnuta autonomie. Takže Katalánci mají na co navazovat.

Nejvyšším právním dokumentem v Katalánsku, hned za ústavou Španělska, je Katalánský autonomní statut, který vlastně představuje ústavu autonomního společenství. Poprvé byl přijat v roce 1979 a následně jednou pozměněn do své současné podoby, kterou schválili občané Katalánska ve všeobecném referendu v roce 2006, kdy při účasti 49,41 % oprávněných voličů pro nový autonomní statut hlasovalo 73,90 % z nich, proti bylo 20,76 %, prázdné lístky odevzdalo 5,34 % a neplatné lístky odevzdalo 0,9 % voličů. Z uvedeného vyplývá, že počet stoupenců katalánské autonomie není 50 a více procent, což je patrně vlivem nucených přesunů obyvatelstva za vlády Fr. Franka.

Přesto, že Katalánsko má dnes svoji autonomii s regionálním parlamentem o 135 křeslech a s regionální vládou včetně zemských symbolů (znaku, praporu a hymny), tak přílišné daňové zatížení nesou jako koloniální podřízenost a symbol útlaku centrální vládou v Madridu.

Jejich snahu po řešení daňové nerovnováhy vláda v Madridu doposud bagatelizovala a jak bylo uvedeno vždy odmítala. Proto dne 9. listopadu 2014 uspořádala katalánská vláda nezávazné referendum o nezávislosti, ve kterém se cca 80 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost. Ovšem účast při referendu byla pouze 41,6 % oprávněných voličů, z čehož vyplývá, že cca 58 % obyvatel Katalánska nemělo potřebu se referenda o nezávislosti zúčastnit. Z uvedených údajů lze usuzovat, že rodilí Katalánci jsou ve své vlasti dnes menšinou. Svědčí o tom i výzkumy, které uvádějí, že katalánsky sice rozumí 93,8 % obyvatel, avšak jen 56,3 % z nich dovedou v katalánštině i psát. Naproti tomu kastilsky (španělsky) rozumí 99 % obyvatel a písemně se v kastilštině dovede vyjadřovat 88,8 % obyvatel. Tato skutečnost má být pozůstatkem frankistických represí proti jazykům a kulturám menšin. Proto se katalánská vláda snaží svou politikou a podporou znalost katalánštiny zvyšovat.

Dne 6. září 2017 katalánský parlament schválil nový zákon, kterým vyhlásil nové referendum o nezávislosti Katalánska. Španělská vláda, místo aby se zamyslela proč tak Katalánci činí, tak prostřednictvím ústavního soudu Španělska prohlásila zákon o referendu za neplatný. De facto tak popřela demokratické rozhodnutí katalánského parlamentu. Jak je vidět, ve Španělsku existuje dvojí demokracie. Přes aktivní odpor ústřední španělské vlády se referendum o samostatnosti Katalánska přesto uskutečnilo 1. října 2017.

Španělské policejní jednotky v ten den obsadily mnoho volebních místností, aby zabránily lidem hlasovat a v mnoha případech odnesly volební urny i s odevzdanými hlasy. Demonstranti, kteří se jim v tom snažili zabránit, byli zbiti a zatýkáni. Cca 900 z nich bylo zraněno, z toho 4 velmi těžce. Brutální zákrok španělské policie byl následně odsouzen v mnoha státech Evropy. A španělský král Filip VI., místo aby vyzval k jednání, tak jenom opakoval prohlášení centrální vlády a znemožnil se v očích i umírněných Katalánců.

Přes zásah španělské policie, podle údajů katalánské regionální vlády, přišlo hlasovat 2,26 milionu Katalánců z 5,3 milionu oprávněných voličů, z nichž se pro nezávislost své země na Španělsku vyslovilo 90,09 % hlasujících. Volební účast se přitom pohybovala kolem 43 %. S odvoláním na tyto výsledky, po delším váhání, vyhlásil katalánský parlament dne 27. října 2017 jednostrannou nezávislost Katalánska na Španělsku a schválil vyhlášení nezávislé Katalánské republiky. Odezvou bylo, že španělský parlament schválil omezení autonomie a převzetí kontroly nad Katalánskem. Následovalo zatčení katalánských předáků, ministrů regionální vlády a vyhlášení nových voleb v Katalánsku na prosinec letošního roku. A tak má dnes Španělsko opět politické vězně!!! A státy Evropské unie mlčí s odůvodněním, že je to vnitřní záležitost Španělska. Přitom, když stejný požadavek vyslovili albánští muslimové v Kosovu, tak NATO neváhalo pro jejich podporu bombardovat Bělehrad!!! Tomu se říká vrchol pokrytectví nebo také „špinavá politika“.

Přitom podle článku 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přijatého na zasedání OSN v New Yorku 19. prosince 1966, se vymezuje právo všech národů na sebeurčení!!! K tomuto paktu doposud přistoupilo 168 států, mezi nimi i Španělsko. A přesto brání jeho naplnění. A tak se můžeme ptát, co bude Madrid dělat, když v prosincových volbách v Katalánsku opět zvítězí politická seskupení, která mají v programu nezávislost Katalánska.

Doufejme, že zvítězí zdravý rozum a začnou jednání, za jakých podmínek by Katalánci zůstali součástí Španělského království. Nabízí se zde možnost federalizace státu s nabídkou velkých daňových výhod pro Katalánsko, aby se necítilo v roli vykořisťované kolonie. Snad se ve Španělsku najdou politici, kteří dokáží jednat pragmaticky.



JEŠTĚ K VÝZVĚ OBČANŮM MORAVY A ČÁSTI SLEZSKA

Milan Trnka, 4. listopadu 2017

V současné době je možno pozorovat jevy, které dokazují, že občané řady historických území v Evropě se snaží o obnovu staleté samosprávy své země, snaží se o obnovení takové společnosti, která by umožnila, aby si domácí obyvatelstvo rozhodovalo o vlastních záležitostech samo, bez diktátu takzvaných národních států a nadnárodních uskupení. Bude mezi taková historická území patřit i naše Morava?

Po vítězství v demokratických volbách v roce 1948 v tehdejším Československu začala Komunistická strana realizovat rozbití tisícileté samosprávy Moravy. Sami komunisté otevřeně přiznávali, že jejich snaha je vedena obtížnou kontrolovatelností této země. Namísto zemského zřízení tak bylo uzákoněno ve vnitrostátním uspořádání republiky s působností od 1.1.1949 uspořádání krajské. Toto uspořádání naprosto nebralo v úvahu přirozenou spádovost a tradice jednotlivých oblastí v Čechách a na Moravě, ignorovalo i tisíciletou podobu zemské hranice mezi oběma zeměmi.

Sama Komunistická strana později revidovala rozhodnutí svých činitelů vytvořit na území tehdejšího Československa devatenáct krajů (známých též jako „gottwaldovské kraje“), z toho pět na Moravě. A to pro jejich problematickou funkčnost. V roce 1960 byla nařízena reforma krajského zřízení a počet krajů byl snížen na deset – z toho na historickém území Moravy a Slezska zůstaly dva: Severomoravský a Jihomoravský.

Česká republika obnovila na území Moravy, Slezska a Čech v rámci své vnitrostátní správy právě ony gottwaldovské kraje z let 1948 až 1960. Faktickým převzetím krajského zřízení z období totalitního režimu se tak přihlásila ke snaze pokračovat v totalitním způsobu řízení centralizovaného státu. Současné krajské zřízení v ČR téměř kopíruje hranice krajů po roce 1948, samozřejmě s tvrzením, že na rozdíl od totalitního režimu nikoliv kvůli snadnému dohledu a kontrole, ale kvůli umožnění rovnoprávného a spravedlivého zapojení všech oblastí republiky do demokratického vývoje státu. Při tom už samotné dělení většího celku na malé oblasti, nerespektující přirozený vývoj, je typickým znamením pro direktivní nedemokratické řízení z jednoho centra, které nutně vede k nerovnoměrnosti vývoje v různých oblastech státu. Že je následně takové prostředí živnou půdou pro klientelismus, korupci, zneužívání moci, atd. zákonitým doprovodným jevem, poznáváme všichni. Dokonce je nám podsouváno, že v dnešním světě, pohrdajícím morálními zásadami našich předků, je to jev, se kterým se máme naučit žít, kterému se máme přizpůsobit.

Obyvatelé Moravy a Slezska doplácí na centralistické vnitrostátní zřízení České republiky i v oblasti ekonomiky: Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele v historickém území Čech je na úrovni 91 % evropského průměru (na tomto vysokém čísle se samozřejmě podílí především Praha), hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele někdejší země Moravskoslezské činí 72 % evropského průměru (údaj z roku 2014). V ekonomické struktuře českého státu nalezneme podstatné rozdíly i v oblasti příjmů občanů na Moravě, v Čechách a v Praze samotné nebo v oblasti investiční.

Morava se jako celek nemůže „demokraticky“ podílet na případných opatřeních ke zlepšení uvedené situace, protože rozparcelování jejího území na kraje téměř znemožňuje jednotné vystupování země. Protože Morava nemá žádnou formu samostatnosti, neexistuje ani spolehlivý zdroj, ze kterého by bylo možno čerpat nezpochybnitelná ekonomická data přímo. Stručně to vyjádřil předseda Hnutí starostů a nezávislých (STAN) pan Gazdík „Nikdo to nespočítá, žádná analýza neexistuje“. Rozpaky vzbuzuje jeho prohlášení v tom, že málokdo rozpozná, zda si takový stav pochvaluje, nebo jde o nesouhlasný povzdech. Jen z podkladů

z jednotlivých krajů vyplývají dílčí závěry – i ty jsou pro dokreslení ekonomické situace obyvatelstva na Moravě a v Čechách alarmující. Čistá reálná mzda je například v Olomouckém kraji téměř poloviční, než u obyvatel Prahy. (Údaje z roku 2001 uvádí u Prahy výši 20.695 korun, u Olomouckého kraje něco málo nad 12:000 korun.) Ještě v roce 2001 rostla průměrná mzda pouze v Praze a v krajích Středočeském, Libereckém, Jihočeském, Královéhradeckém a Pardubickém. V ostatních krajích stagnovala, v kraji Vysočina a Olomouckém kraji dokonce klesala. Na Moravě a ve Slezsku je vyšší nezaměstnanost než v Čechách, větší počet zaniklých průmyslových provozů, situace v kvalitě infrastruktury je zřejmá každému, kdo potřebuje cestovat mezi jihem a severem Moravy ať už železnicí nebo po silnici. Dopravní riziko je podle statistiky nejhorší ve Zlínském kraji.

Faktická ekonomická nerovnováha mezi moravskou a českou částí republiky, záměrně dlouhodobě budovaná centrem pak vede k takovým vyjádřením, které se „povedlo“ deníku Týden vydaném v říjnu 2017: „Ztráta Prahy by byla pro Moravu daleko bolestnější než ztráta východních regionů pro Čechy. ….. Z nově vzniklého „Moravalandu“ by se nejspíše stala země, která má hospodářsky daleko blíže k Rumunsku než na Západ.“

Krajské zřízení také napomáhá snahám centra o vytváření dojmu, že Česká republika je unitárním státem, tedy republikou, obývanou pouze Čechy. Touto iluzí je následně obhajována skutečnost, že děti se ve školách učí pouze české dějiny a ne moravské, že se moravská kultura vydává za českou a že osobnosti z Moravy jsou vydávány za „velké Čechy“. Z dějinných souvislostí vyplývá jednoznačně, že neshody mezi Moravany a Čechy vznikají tehdy, když se česká strana snaží o asimilaci Moravanů do českého národa a území Moravy se snaží vydávat za jednu ze součástí české kotliny. Reprezentace českého státu, státní úřady a instituce i oslavované „osobnosti“ veřejného života jakékoli požadavky na návrat k osvědčenému zemskému uspořádání státu před rokem 1918 (nebo alespoň 1948), vznášené z Moravy, označují okamžitě za nacionalismus, separatismus, radikalismus, snahu o rozbití našeho milovaného státu, straší občany přízrakem Balkánu, atd.

Blíží se sté výročí vzniku Republiky Československé v roce 1918. Není na škodu si zde připomenout slova předsedy Slovenské ligy v New Yorku pana A. Mamateyho z prosince roku 1914 (Slovenská liga sdružovala krajany z tehdejších Horních Uher ve Spojených státech amerických): „…. Činitelé slovenského hnutí v USA jsou toho názoru, že kdybychom dostali slovenskou samosprávu, bylo by nám i v Uhersku dobře, neboť od Maďarů by nám hrozilo méně nebezpečí než od bratrů Čechů. Maďaři by nás neasimilovali ….. kdežto Češi by nás asimilovali a časem bychom jazykově zmizeli, plynouce do českého národa.“ Slovensko je dnes samostatným státem. Platnost prorockých slov představitele Slovenské ligy pro Moravany doložil ani ne po sto letech ministr České republiky, který má na starosti práva menšin pan JUDr. Chvojka (ČSSD) se odmítne zabývat požadavky Moravanů na oficiální uznání národnosti moravské v ČR poukazováním na fakt, že obyvatelé Moravy mluví česky. Mluví stejným jazykem jako Češi, v této řeči se mohou vzdělávat, rozvíjet svou kulturu a uplatňovat svá práva. Je to pozoruhodné – Moravané mají „svou“ kulturu (tedy zřejmě odlišnou od české), mohou uplatňovat „svá“ práva (zřejmě se míní právo držet hubu), ale neexistují! Za života pana Mamateyho byl samostatný jazyk pokládám za jeden z ukazatelů existence samostatného národa (a moravský jazyk byl jako takový uznáván). Za dob existence německé Třetí říše a Sovětského svazu byl jazyk povýšen na nejdůležitější znak příslušnosti k určitému národu. V dnešních časech je však jazyk jen jeden z mnoha podružných ukazatelů. Tato skutečnost ale zastáncům centralismu a teorie jednotného českého národa v České republice záměrně uniká.

Zde je na místě připomenout vyjádření Doc. JUDr. Jiřího Bílého, Ph.D. z katedry teorie práva a právních dějin Právnické fakulty VP v Olomouci: „…. Vlivem centralismu došlo ve dvacátém století k omezení zemské samosprávy a v roce 1949 k jejímu úplnému zničení. Ztráta moravské samosprávy, respektive historické státnosti Moravy, vedla k úpadku moravské společnosti. Je to pozoruhodný jev, neboť při pádu států i regionů máme zřejmý ohlas. Ale Morava jako by umírala tiše, bez zájmu sousedů i často vlastního obyvatelstva zaslepeného dobovými ideologiemi. ……“.

I z tohoto důvodu jsou někteří údajně promoravští aktivisté ochotni argumentovat při obhajobě své (ne)činnosti : „ale proč zdůrazňovat odlišnost Moravy od Čech, vždyť občané si už zvykli“, nebo „zdůrazňováním moravanství bychom občany jen dráždili“, či poraženeckým konstatováním „nedá se nic dělat.“

Příslušníci zapsaného spolku Moravský národní kongres, člena neformálního sdružení Moravský kulatý stůl, vyvíjí již delší dobu snahu o rozpravu k uvedeným záležitostem s ústavními činiteli České republiky, s odbornými institucemi i s představiteli politických stran. Bez úspěchu. Pokud vůbec obdrží odpověď na zaslaný písemný materiál, pak jsou obsahem zdvořilé odpovědi neustále opakované fráze o rovnoprávnosti všech obyvatel, společné řeči, demokracii a lidských právech. Výjimečně se objeví slib, že zaslaný materiál bude postoupen k projednání (jakoby měl být naplňován výrok zesnulé herečky Heleny Růžičkové „Moraváci jsou na sliby zvyklí“).

Za těchto okolností se před časem Moravský národní kongres s informacemi o stavu země Morava a jejich obyvatel obrátil na orgány Evropské unie. Odpověď nepřišla okamžitě. Avšak 30. května letošního roku byl z Rady Evropy jménem prezidentky Výboru místních a regionálních samospráv doručen dopis s oznámením, že materiály zaslané Moravským národním kongresem Výbor projednal. Příští rok přijedou do České republiky zpravodajové monitorovací sekce Výboru. Je proto vhodné připravit co nejvíce dokumentace k uvedené problematice. Už nyní je nashromážděno relativně dost podkladů. Práce se ujali aktivisté z Moravského národního kongresu, z Mladých Moravanů a řada jednotlivců spolupracujících s Moravským kulatým stolem. Nikdo z nich si nedělá iluze, že návštěva monitorovací komise z EU položí základ k zásadní změně kritického postavení Moravy a Moravanů. Avšak při své práci vychází z přesvědčení, že je třeba informovat o jiné skutečnosti, než jak ji popisují oficiální zdroje České republiky i zahraničí.

Proto si dovolují členové Moravského národního kongresu a spolupracujícího spolku Mladí Moravané požádat všechny občany (nejen na Moravě) o poskytnutí dalších dokumentů k problematice znevýhodňování Moravy a Moravanů v České republice. Předcházející Hlas Moravy č. 105 výzvu ke spolupráci všem občanům Moravy a Slezska z 19. července 2017 zveřejnil. Shromáždilo se relativně dost dokumentů. Je však předpokládáno, že jak v soukromých archivech tak v archivech organizací je dostatek dalších materiálů. Vzhledem k závažnosti problematiky si dovolujeme znova požádat občany, aby kopie svých dokumentů, týkajících se porušování občanského principu a demokracie při řešení nedůstojného postavení Moravy a Moravanů v současné ČR poskytli. Kontaktní internetová adresa je: samosprava@moravskykulatystul.cz .



26. 10. 2017 – MŠE SVATÁ ZA KARLA I.

Milan Trnka, 2. listopadu 2017

Ve čtvrtek 26. října 2017 se uskutečnila v diecézní katedrále svatých Petra a Pavla v Brně mše svatá k uctění památky posledního rakouského císaře a markraběte moravského, blahoslaveného Karla I. Rakouského. Na organizaci spolupracovalo Sdružení monarchistů Brno (člen Moravského kulatého stolu) s římskokatolickým farním úřadem v Brně na Petrově a s Vojenským a špitálním řádem svatého Lazara Jeruzalémského.

Svátek Blahoslaveného Karla I. Rakouského připomíná katolická církev vždy v den výročí jeho svatby se Zitou Bourbonsko – Parmskou (21. října 1911). V letošním roce také uplynulo 130 let od jeho narození (17. srpna 1887).

Mši svatou celebroval katedrální farář P. ThLic. Tomáš Koumal. Hudbou a zpěvem doprovázel obřad Dómský komorní sbor pod vedením sbormistryně Dagmar Kolářové a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá sbormistra Jana Špačka. Z uniformovaných organizací se zúčastnili vedle příslušníků Řádu rytířů svatého Lazara také členové Spolku císařsko-královského četnictva a Brněnští ostrostřelci. Průběh mše vysílalo přímým přenosem Rádio Proglas.

Během bohoslužby slova bylo připomenuto, že jak z prvního čtení (z knihy Moudrosti), tak z druhého čtení (z listu svatého apoštola Pavla Efezanům) i ze samotného evangelia (podle Matouše) vyplynulo zřejmé zdůraznění Karlova chápání výkonu svěřené moci po převzetí trůnu v roce 1916, uprostřed světové války. Od Boha mají původ všechny rody, všichni lidé, všechno stvoření. I panovník se musí za své jednání zodpovídat nejvyšší moci. S ohledem na tuto pravdu věnoval Karel I. jako hluboce věřící člověk veškerou svou energii na ochranu životů obyčejných vojáků, na ochranu lidí postižených bezprávím, na ukončení válečných hrůz.

Mše byla zakončena zpěvem rakouské císařské hymny. Po té využilo velké množství věřících možnost uctít blahoslaveného Karla I. pokloněním se před vystavenou relikvií. Příjemné teplé počasí spíše lákalo k procházkám nebo k dokončení podzimních prací na zahrádkách, přes to byla chrámová loď velmi slušně zaplněna jak věřícími, tak hledajícími nebo zvědavci.

Zaslouží si vůbec poslední rakouský císař a náš moravský markrabě po tolika letech projev úcty? „Vždyť se mu nepodařilo uskutečnit nic pořádného!“ řekne si mnohý z dnešních občanů.

– Převzal vládu nad Rakouskem – Uherskem uprostřed první světové války. A jeho říše

skončila mezi poraženými.

– Zakázal svým generálům používání bojových plynů. Označili ho za zbabělce.

– Zakázal svým vojákům zabíjení zajatců. Nazvali ho slabochem.

– Při rozhodování o vojenských operacích se řídil křesťanskými zásadami. Generálové jen kroutili hlavami.

– Dělal vše pro to, aby zmírnil utrpení civilního obyvatelstva během bojů. Sklidil výsměch.

– Odmítl využití armády na potlačení separatistických nálad v různých částech říše. Bylo to chápáno jako neschopnost.

– Nařídil amnestovat a propustit politické vězně. Ti se obratem připojili k jeho nepřátelům.

– V diplomatických kruzích usiloval o ukončení války. Nazvali ho zrádcem.

– Zřídil státem garantované zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění. Vzpomene si na to dnes někdo?

– Zavedl opatření, které dnes nazýváme kolektivní smlouvou mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. To neměl nic jiného na práci?

– S odborníky připravil návrh na přeměnu říše ve federativní svazek autonomních států. Politici odmítli o něčem takovém jednat.

– V zájmu zachování státu se vzdal výkonu státní moci. Musel odejít do exilu.

A je možno pokračovat. Prohrál ve všem, o co se snažil. Papežem Janem Pavlem II. byl beatifikován roku 2004 za příkladný křesťanský život a vytrvalé mírové snahy.

V České republice budou příští rok probíhat oslavy stého výročí vzniku Republiky Československé. Budeme oslavovat něco, co se podařilo roku 1992 opět rozbít. Připomeňme si zlomek událostí, které byly odezvou na snahy Karla I. Rakouského ukončit nesmyslné vraždění ve Velké válce.

Tyto odezvy se objevují na konci roku 2017 ve veřejných vystoupeních mnoha předních státníků na celém světě. Koncem roku 2017 odmítl císař Karel I. německé požadavky na přesun rakouských divizí na západní válečnou frontu. Jednalo se o 350 000 mužů. 7. prosince vyhlásily Spojené státy americké válku Rakousku – Uhersku, ale prezident Wilson zároveň prohlásil, že není přáním ani cílem USA „rakousko – uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit.“ Také britský premiér Lloyd George 5. ledna 2018 uvedl, že „…dělení Rakouska – Uherska není naším válečným cílem – domníváme se, že je nemožné doufat v odstranění příčin neklidu v této části Evropy dokud se nedostane autonomie na ryze demokratických základech těm rakousko – uherským mocnostem, které si to přejí.“ A požadoval podpořit císaře Karla vstřícným politickým prohlášením na jeho mírové snahy. Také jiní státníci považovali za samozřejmé, že požadavky jednotlivých národů v rámci Rakouska – Uherska na autonomii budou řešeny pouze ústavní cestou.

Tajná jednání diplomatů Karla I. pokračovala ještě v únoru a březnu roku 2018. Vyjednavači Velké Británie, Spojených států amerických a Francie o separátním míru s Rakouskem – Uherskem jednali prostřednictvím španělského krále.

Mezi spolupracovníky T.G. Masaryka vyvolal vstřícný postoj světových mocností vůči mírovým návrhům Karla I. „hořkou zášť“, jak napsal 25. ledna 1918 Wilsonův důvěrník v Ženevě profesor D. Herron. Postoj těchto lidí vyvolal prý mezi zasvěcenými diplomaty „hluboké zklamání“. Českoslovenští socialisté zveřejnili prohlášení, ve kterém se zdůrazňovalo, že „o národní samostatnosti musí rozhodnouti samy národy podle svých zájmů. Československé požadavky nelze pokládati za vnitřní otázky Rakouska – Uherska.“ Ve Velké Británii noviny Herold protestovaly proti „tomuto šílenství, neboť Rakousko – Uhersko pracuje především pro mír.“ Propagátoři vytvoření samostatného Československa byly označeni za „zahraniční sinnfeinisty“ (heslo „sinnfein“ v irštině značí „my sami“. Bylo to heslo irské radikální Nacionalistické strany).

Stručně řečeno: zatím co se císař Karel a část jeho diplomatického sboru snažila o co nejrychlejší ukončení války a následným jednáním o federativním uspořádání stávajícího státu, skupina aktivistů z Masarykova okolí prosazovala opačný postup – pokračování války až do vítězného konce a diktováním dalšího vývoje z vůle vítěze.



KATALÁNSKÁ KRIZE

Pavel Procházka, 1. listopadu 2017

Lidové hlasováním o nezávislosti, které proběhlo v Katalánsku 1. října, se stalo výrazem nespokojenosti Katalánců s chováním španělských držitelů moci v Madridu k jejich zemi. Madridská vláda nejenže dlouhodobě vyvádí z Katalánska značné finanční prostředky, ale v posledních letech začala svévolně přijímat zákony omezující katalánskou samosprávu. Když nyní předseda španělské vlády Mariano Rajoy a soudci madridského ústavního soudu povykují o nezákonnosti lidového hlasování o nezávislosti Katalánska, jedná se o čiré pokrytectví. Zákony o omezování katalánské samosprávy španělská vláda také přijímá bez souhlasu samotných Katalánců a proti jejich vůli.

Reakce Madridu na lidové hlasování se ovšem neomezila jenom na pokřik o dodržování zákonů. Madridská vláda se rozhodla s požadavky Katalánců vypořádat bez ohledu na použité prostředky. Španělská policie ve snaze lidovému hlasování zabránit zatýkala katalánské představitele, obsazovala volební místnosti a za použití násilí zasahovala proti voličům. Zároveň v Madridu dali najevo, že s Katalánci ani nadále nehodlají jednat. Pravděpodobně tím bylo dosaženo bodu, od něhož již není návratu, a většina Katalánců nyní dospěla k přesvědčení, že budoucnost jejich země je mimo španělský stát. Možná teď byla ztracena poslední šance na kompromisní řešení katalánské krize, kterou je přechod Španělska od státu s autonomními oblastmi na stát se spolkovým uspořádáním.

 



STÍŽNOST NA VYJADŘOVÁNÍ SLOVENSKÉHO VELVYSLANCE V ČESKÉ REPUBLICE

Jiří Kvapil, 31. října 2017

J.E. p. Peter Weiss, vylvyslanec Slovenské republiky v České republice

 

Vážený pane velvyslanče,

domnívám se, že zastupuje-li někdo v České republice kterýkoliv cizí stát, měl by vědět, jaký je správný název našeho státu a patrně by měl také znát i základní údaje z jeho historie. Dovolte tedy, abych Vás poučil: Česká republika má ve velkém státním znaku vedle českého lva i moravskou orlici a slezskou orlici a Ústava České republiky začíná slovy „My, občané České republiky v Čechách na Moravě a ve Slezsku… “  Pokud člověk v postavení velvyslance cizího, a v tomto případě dokonce sousedního spřáteleného státu tato fakta nezná a při veřejných vystoupeních namísto občanů celé České republiky oslovuje občany pouze jedné jeho části, v tomto případě Čech, zatímco občany Moravy a Slezska ignoruje, je to od něj velmi nezdvořilé a nesvědčí to ani o vědomostech, jimiž by měl pro solidní výkon své funkce disponovat. 

Pokud byste nevěděl, pane velvyslanče, co mám na mysli, reaguji tímto na Vaše vystoupení na Slavnostním shromáždění na Vítkově v Praze v sobotu 28. října t.r., jak bylo odvysíláno Českou televizí.



ISLÁMSKÁ EXPANZE DO KŘESŤANSKÉ EVROPY SKONČILA 11.9.1697 V BITVĚ U SENTY

Luděk Šubert,18. října 2017

Úvodem

V těchto dnech si připomínáme 320. výročí bitvy u Senty (Zenty) 11.9.1697. A proč? Protože je třeba mít stále na paměti, že snahy islámu tlačit se do křesťanské Evropy ani po staletích neustávají, jen se změnila jejich forma (už nejde o přímou vojenskou invazi), národnostní zdroje, politicko-sociální povaha i intenzita. Naši předkové však k tomuto problému přistupovali mnohem pragmatičtěji. Na vlastní kůži cítili finanční zátěž i míru potoků krve a potu, přímo úměrnou míře zanedbávání prevence a příčin porážek od dobytí Cařihradu v květnu 1453, přes Moháč 1526 až po zlom u Vídně 1683.

1. Příčiny a důsledky strategických porážek Turků po roce 1683

Tím, že ke dni 12.9.1683 nedobyli Turci Vídeň, se začíná měnit strategický poměr sil ve prospěch křesťanů, přestože nejkatoličtější francouzský král Ludvík XIV. v kontinentálním mocenském střetu s habsburským císařem Leopoldem I. se nestyděl kalkulovat s tzv.“tureckou kartou“, čehož Istanbul plně využil. Obnovení bojové činnosti  na uhersko-balkánské frontě spadá do 50. let 17. stol. Turci si nedokázali plně uvědomit, že „Třicetiletá válka 1618-1648“ sice křesťany obou stran neuvěřitelně materiálně i duchovně vyčerpala, ale na straně druhé je obohatila o zákonitou revoluci ve vojenství. Z nesourodé masy profesionálních žoldnéřů se vytvořily masy profesionálních stálých armád, s promyšlenou obrannou i útočnou strategií, tomu odpovídající taktikou, fortifikačním uměním, výzbrojí a výstrojí.  Dělostřelectvo se z militantního řemeslného cechu změnilo v třetí hlavní druh vojska a v poli takticky doplňovalo činnost sestav jezdectva a hlavně pěchoty. V poslední čtvrtině 17. století již byla pěchota plně vyzbrojená křesadlovými puškami a počet pík v pěším pluku se měnil ve prospěch bodáků, na pušky nasazovaných. Lineární taktické sestavy umožňovaly vytvářet širokou frontu, s možností nepřetržité dělostřelecké i pěchotní palby a organizovaného pohybu velkých vojskových těles. Turci sice rovněž zvýšili procentuální vybavení pěchoty i jezdectva palnými zbraněmi, ale před organizovanou průběžnou taktikou upřednostňovali tlak početní převahy. Vyjít z této zastaralé slepé uličky vojenského umění jim v průběhu 1. půlky 17.století střety s Persií, Araby, či Kurdy rozhodně nepomohly.

Vzájemná konfrontace těchto odlišných koncepcí prohlubovala krizi oné osmanské, zatímco vývoj koncepce evropské byl urychlován. U Vídně poraženým Turkům se nedařilo obnovení soustředění rozprášených vojsk a v říjnu 1683 utrpěli Turci další těžké porážky v 2. a 3.bitvě u Parkanu (Štúrova) a museli vyklidit jih Slovenska a sever Maďarska, čímž byly zvráceny dílčí turecké úspěchy z 60. let. Ještě před Vídní ztratili i Nové Zámky a Ostřihom. Na přelomu 80. a 90. let 17. století přece jen na císařsko-královské síly dolehla určitá vyčerpanost. Přispěly k tomu i větší či menší soustavné uhersko-sedmihradské rebelie, nicméně podstatná část dnešního Maďarska už byla od Turků vyčištěna.

2. Zvláštnosti bitvy u Senty a příčiny enormních ztrát Osmanů v jejím průběhu

V 1. polovině roku 1697 Turci sultána Mustafy II. opět shromáždili obrovskou, téměř 200.000 armádu a vyrazili do Uher, aby dobyli zpět v předchozích letech ztracená území. Proti nim operovala zhruba 50.000 císařská armáda pod velením generalissima, prince Evžena Savojského (1663-1736). Princ Evžen se rozhodl komunikačně  roztažené mase Turků přehradit cestu u Dunaje, nedaleko Petrovaradína. Sultán však změnil svůj strategicko-operační plán a místo postupu na sever k Budínu, vyrazil proti proudu Tisy k severovýchodu, s cílem dobýt a ovládnout nechráněné Sedmihradsko. Mustafa nepočítal s tím, že se mu princ Evžen pověsí brzy na paty a naprosto zanedbal vojskové zpravodajství a průzkum. Z úplné nedbalosti ho však vinit nelze, protože jižně od města Senta (Zenta) vybudoval poměrně rozsáhlé, improvizované polní opevnění, chránící na západě jednotlivé přepravy.

Jako první se na levý, tedy východní břeh Tisy přepravila masa několika desítek tisíc pravidelné i nepravidelné kavalerie, včetně elitních těžkých suribašiů i lehčích a mobilnějších spahiů. Kolem poledne se začalo přepravovat dělostřelectvo, a to jak lehčí polní, tak kvalitní těžší, obléhací. Pěchota, chráněná improvizovaným valem sledovala přesuny a tomu co se děje za jejími zády nevěnovala pozornost. Toho princ Evžen dokonale využil a přikázal útok linií pěchoty, podporovaný polním dělostřelectvem. Jezdectvo krylo křídla a provádělo průzkum bojem směrem k městu a řece. Křesťanská palba nemilosrdně kosila sevřené a stále více zmatkující masy osmanské pěchoty. Chaotický ústup k říčním brodům se postupně měnil v panický útěk, kdy mnoho pěšáků bylo ušlapáno a utopilo se (zhruba 10.000). Zmatené turecké velení poslalo zpět přes řeku jezdectvo, které zmatek ještě zvýšilo a samo utrpělo vážné ztráty. K večeru byla strašlivá turecká porážka dokonána. Na západním břehu leželo pobito 20.000 tureckých vojáků, převážně pěšáků i elitních janičárů. Císařských padlo údajně jen 2.100 mužů což je velmi efektivní poměr ztrát. V boji padl velkovezír Elmas Muhammad a několik vezírů (ministrů). Císařští ukořistili řadu polních děl, sultánův stan, pokladnici, celý tábor, sultánův harém, státní pečeť a mnoho zbraní i munice. Rozvrácená poražená armáda se rozprchla a princ Evžen určil k monitorování pohybů zbytků nepřátel hlavní část své armády. Se zhruba třetinou se vydal rychlým pochodem do Bosny a překvapivým útokem dobyl Sarajevo. Na velkém taktickém vítězství s operačně-strategickými důsledky se podepsaly výše zmiňované rozdíly v dobovém způsobu válčení.

3. Důsledky bitvy a možná historická poučení z vývoje křesťansko-islámských vztahů po Sentě a Závěr

V průběhu roku 1698 bylo od Turků vyčištěno celé dnešní Maďarsko, Turci vytlačeni dále na Balkán a osvobozeno bylo  tehdejší Chorvatsko (dnes jeho severní část, mimo pobřeží) a Slovinsko. Benátská dóžecí republika získala řecký Peloponéz a Poláci jih Ukrajiny. Sultán a Velká Porta (kabinet) byli nuceni s císařem Leopoldem I. (vládl 1658-1705) uzavřít roku 1699 tzv. Karlovacký mír. Z kdysi mocné euroasijské velmoci se stával stále slabší stát, postupně ztrácející také vliv na Blízkém Východě a v Severní Africe. Od 19.století už bylo Turecko jen oblíbenou kartou v mocenských hrách hlavních evropských mocností. Princ Evžen získal pověst nejvýznamnějšího křesťanského turkobijce, což potvrdil ještě porážkami Turků v bitvách u Petrovaradínu 1716 a Bělehradu 1717.

Závěrem

Lze konstatovat, že nám před očima leží přes 300 let historických dokladů o tom, že s Turky i ostatními muslimy lze jednat i u kulatého stolu. Zejména se daří, pokud je z blízkého okna vidět nějaký tankodrom, vojenské letiště, válečný přístav, či dokonce raketová základna. Vím, o čem mluvím, protože podklady k tomu jsem letos na jaře získal na výstavě IDET, zde v Brně. Turci tu jasně dokazovali značnou pokročilost svých vojenských technologií, byli po Slovácích největším vystavovatelem a jak se lze dočíst v různém vojenském odborném tisku, snaží se být vojensko-technologicky a tím i operačně plně nezávislí, bez ohledu na své členství v NATO. I ve středověku jejich vojenská moc narůstala postupně a za jejich armádami vždy táhly masy jejich kolonistů, jinak by dobyté země tak dlouho neudrželi …

/zpracoval: Dr.Luděk Šubert, Sdružení monarchistů Brno/

Použitá literatura:

Bělina P.: „Slavní vojevůdci.“ Fragment Praha 1993, str.29.

„Bitva u Zenty.“  Wikipedia. Internet.

Kolektiv autorů: „Války a válečníci.“ Aventinum Praha 1995, str.163.

Šubert L.: „Vývoj vojenství do roku 1914.“ Vyškov 1993, s. 142.



SMUTNÁ ZPRÁVA

Bohumila Jandourková, 30. září 2017

Autor článků v Hlasu Moravy, tedy náš přispěvatel pan Vladimír Merta, zemřel. Nemohu o něm mnoho napsat. Znala jsem pana Vladimíra jen z mailů, které se vyznačovaly laskavostí a pochopením. Podělím se tedy s Vámi alespoň o to málo, co se mně podařilo o panu Mertovi zjistit.

Vladimír Merta se narodil v roce 1938. Ale na svůj věk nevypadal a mnozí jej považovali za mladšího člověka a mmj. i proto je zpráva o jeho úmrtí překvapila. Který den zemřel, nevím. Redakci se dostala tato zpráva v pátek, 29. 9. 2017 po 10. hodině večerní. Pohřeb byl následující úterý 3. října před polednem, v Ústí nad Orlicí.

Pan Vladimír Merta žil v Letohradu. Byl levicově zaměřen a zároveň byl rodu věrným Moravanem. V okruhu svých přátel získával sympatizanty pro obnovu moravské autonomie. Byl dlouholetým členem Moravského národního kongresu a zároveň regionálním vlastivědným badatelem. Jeho poslední prací, kterou připravil pro 7. Moravský historický sborník – Ročenku Moravského národního kongresu 2011–2017, která právě vyšla, byla práce První Slované.



ZAPOMENTUTÉ 29. ZÁŘÍ 1938

Petr Michek, 29. září 2017

V minulých dnech, aniž by to některá masmédia připomenula, uplynulo 79 let od přijetí tzv. „mnichovského diktátu“ vůči Československu – Mnichovské dohody čtyř velmocí, na základě které muselo Československo předat nacistickému Německu třetinu svého území osídleného převážně německou menšinou.

Na základě iniciativy britské a francouzské diplomacie a z podnětu italského vůdce B. Mussoliniho byla tehdy do Mnichova svolána konference evropských velmocí: Německa (A. Hitler), Velké Británie (N. Chamberlain), Francie (E. Daladier) a Itálie (B. Mussolini) k projednání německých územních požadavků vůči Československu. Po půlnoci 30. září podepsali přítomní dohodu, která plně akceptovala německé požadavky, přičemž zástupci Československa k jednání nebyli přizváni. Druhý den na Pražském hradě přijala vláda Československé republiky, v přítomnosti prezidenta E. Beneše, mnichovský diktát a prezident Beneš poté dne 5. října abdikoval na funkci prezidenta a 22. října 1938 odletěl do Anglie.

O necelého půl roku později (15. března 1939) obsadila německá vojska zbytek republiky a již den předtím slovenský sněm v Bratislavě vyhlásil nezávislý a samostatný stát. Dne 16. března 1939 vydal v Praze Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č.75 / 1939 Sb.) a Československo zmizelo z mapy Evropy.

Druhá světová válka poté vypukla 1. září 1939, když německá vojska napadla Polsko. Německým terorem, bombardováním českých a moravských měst spojeneckým letectvem a na válečných frontách zahynulo cca více jak 300 000 československých občanů.

Na základě závěrů spojenecké konference (SSSR, USA a Velké Británie) v Postupimi (17. 7. – 2. 8. 1945) bylo na základě podnětu Velké Británie rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva z Polska a Československa do Rakouska a Německa.

V roce 1947 prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš prohlásil:

„Vážení spoluobčané, v nedávné době jsem podepsal významné dokumenty pro naší Československou republiku, tj. dekrety prezidenta ČSR. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nebudou opakovat tragické události let 1938 – 1939. Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými pozdějšími požadavky na znovu osídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu, na základě mých dekretů, z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní č e š t í v l a s t e n c i, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat, a že budou nakloněni otázce jejich návratu“.

Proto nezapomínejme na všechny občany, kteří položili životy za obranu naší vlasti a připomínejme si jejich památku a historické souvislosti, aby se již podobné tragické události nemohly vrátit.



MORAVSKÉ A SLEZSKÉ SIRKÁRNY

Milan Trnka, 28. září 2017

 

Hlas Moravy uveřejnil v 86. čísle článek o vynálezci červeného fosforu A. Schrőtterovi. Zopakuji nejzákladnější informace: Antonín Schrőtter (1802 až 1875) byl Moravan, rodák z Olomouce. Vystudoval ve Vídni, roku 1830 se stal profesorem chemie a fyziky na gymnaziu ve Štýrském Hradci. Roku 1843 přesídlil do Vídně, když byl jmenován profesorem technické chemie a roku 1854 i profesorem obecné chemie na Vysoké polytechnické škole. Od roku 1847 byl řádným členem rakouské Akademie věd a od roku 1851 jejím generálním sekretářem. Všech funkcí se vzdal v roce 1868. Za svůj objev červeného fosforu byl císařem Františkem Josefem povýšen 17. dubna 1857 do šlechtického stavu s právem používat titul „Ritter von Kristelli“.

V roce 1845 se Antonínu Schrőtterovi podařilo pálením bílého fosforu získat fosfor červený (také se uvádí název fosfor amorfní). Bílý fosfor je látkou jedovatou, hořlavou, samovznícení nastává již při padesáti stupních Celsia. Červený fosfor naproti tomu jedovatý není a jeho výroba se provádí při teplotách vyšších, než 250° C. O jaký převratný vynález se jednalo si uvědomíme, když si připomeneme dobu, ve které se staly nenahraditelnou denní potřebou zápalky.

Jedovatý bílý fosfor způsobuje takzvanou fosforovou nekrózu. Nevětrané prostory výroben, nedostatečné osvětlení, stísněný prostor, žádná nařízení či pravidla o zachovávání čistoty na pracovišti, pracovní doba zpravidla dvanáctihodinová, nedostatečné stravování a podobně, šíření této nemoci napomáhalo. Popis průběhu fosforové nekrózy by byla hororová záležitost jen pro otrlé čtenáře. V podstatě ji lze nazvat trouchnivěním kostí. V našem Rakousku ji poprvé diagnostikoval vídeňský lékař MUDr. Loringer v roce 1845, ale odborné lékařské studie s popisem této nemoci se začaly objevovat téměř současně v celé Evropě. I po zveřejnění těchto lékařských zpráv se zaměstnavatelé nesnažili zamezit příčinám choroby ve svých provozovnách. Sirkárny zvyšovaly výrobu zápalek a zároveň zvyšovaly i počty lidských trosek. O osud jejich zaměstnanců byly podle zákona povinny postarat se domovské obce. Právě teprve na nátlak obcí, kterým zůstávali nevyléčitelně nemocní na starosti, musely začít jednat vlády států…

Prvním evropským státem, který s okamžitou platností zakázal výrobu sirek z bílého fosforu na svém území byl Hannover. Jeho zemská vláda přijala toto opatření již v roce 1835. Roku 1884 vstoupil v platnost na území celého Německa zákon, který jednak zakázal dětskou práci v sirkárnách, jednak nařizoval v řadě paragrafů zavedení různých opatření ve výrobě zápalek. Ještě v druhé polovině devatenáctého století nebylo například ničím zvláštním zaměstnávání pětiletých dětí a to ve směnách od šesti hodin ráno do dvacáté hodiny večer po šest dnů v týdnu!

V Rakousku, a tedy i v korunní zemi Moravě, byl obdobný zákon zaveden od roku 1885. Výrobcům zápalek se nařizovala například instalace kotlů s pojistnými ventily, byly stanoveny rozměry výrobních prostor včetně odsávání, uzákoněna povinnost dvakrát do roka líčit stěny výroben vápnem, na každého dělníka muselo připadat deset metrů krychlových prostoru, byly zavedeny povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, majitel továrny musel zajistit zaměstnancům ochranné obleky, umožnit kontrolní prohlídky provozu úředním kontrolám, atd.

I když vynález Antonína Schrőttera umožnil výrobu zápalek z nejedovatého červeného fosforu, řada výrobců zápalek ve výrobě s použitím fosforu bílého pokračovala. Důvodem byla možnost zapálit takovou sirku škrknutím prakticky o cokoliv. Teprve takzvaná Bavorská konvence z roku 1907 výrobu zápalek z bílého fosforu zakázala definitivně a do roku 1909

se k ní připojily všechny evropské státy. Používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalného zboží, bylo v tehdejším rakouském mocnářství zakázáno zákonem č. 119/1909. Řada drobných výrobců sirek nebyla schopna změnit výrobu při použití červeného fosforu a byla nucena svoji výrobu ukončit.

Následující přehled sirkáren na moravském území si nedělá nárok na úplnost nebo naprostou bezchybnost údajů. Historie sirkařství pomalu upadá do zapomnění a dohledávání podobných údajů je poměrně obtížné. Zatím zjištěné informace jsou řazeny abecedně dle názvu obcí.

***

BERNARTICE : 1893 až 1920 výroba bezpečnostních zápalek, výrobce Julius Huch. Výroba byla do Bernartic převedena z Pruského Slezska, dnešního Paczkówa . Zaměstnáno až 60 dělníků.

BRNO : 1851 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobce: Wilhelm Suda, tichým společníkem lékárník Franz Eder. Po ukončení výroby skladové a obchodní prostory firmy „Brněnské továrny na zápalky“.

DŘEVĚNÉ MLÝNY : 1857 až 1862, výrobce fosforových sirek Alois Helbr. Sirkárna vyhořela.1863 až 1880 výrobce fosforových sirek Franz Gottfried Czap. 1880 až 1900 výrobu převzal Karel Reynoch, Czapův zeť.

HALENKOV : 1852 až 1857 výroba fosforových zápalek, výrobci bři Josef a Jákob Kohnové.

HODOŇOVICE : 1903 uváděna domácí výroba fosforových sirek Marie Huschkeové. Není doloženo, možná se jednalo jen o výrobu dřevěného drátu.

HORNÍ FOŘT : 1890 až 1892 výroba fosforových sirek, výrobce Anna Schneiderová. 1892 až 1895 nájemci bratři Zangiové, kteří výrobu fosforových sirek provozovali v Reichenau v Pruském Slezsku (dnes Zloty Stok v Polsku. 1895 je uváděn jako nájemce Conrad Gődel.

LIPNÍK NAD BEČVOU : 1909 až 1992 výroba bezpečnostních zápalek. Akciová společnost byla založena roku 1907, stavební povolení ke stavbě nové továrny získáno 1909 s dovětkem, že se jedná o poslední koncesi k výrobě sirek na Moravě. Roku 1912 odprodej do a.s. Helios Vídeň, později Solo. Praha, od 1945 národní podnik Solo Sušice, závod Lipník, 1990 až 1992 majitelem Moragro Slušovice, po té výroba zápalek zrušena, v objektu se pouze kompletovaly do roku 2007 zásilky zápalek z Polska do kartonových krabiček.

LOŠTICE : 1838 až 1921 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. V průběhutohoto období je dohledatelných celkem pět výrobců sirek (Jan Lederer, Antonín Komínek, Antonín Staršovic, Jan Kalous a Jiří Svozil), kterým bylo nařízeno výrobu postupně ukončit, když nedokázali splnit požadované hygienické a bezpečnostní podmínky výroby. 1879 až 1905 Jan Svozil, syn Jiřího Svozila vykoupil ostatní výrobce a roku 1900 postavil novou továrnu. Začínal s osmi dělníky – roku 1912 u něj pracovalo 160 zaměstnanců. Toho roku odkoupila provoz a.s. Helios Vídeň a 1921 a.s. Solo Praha, která nařídila ukončení výroby.

LITOVEL : 1869 až 1900 výroba fosforových sirek. Zakladatelem František Cerha (Zerha),Pozdější vlastník Josef Cerha (příbuzenský poměr neznámý).

MOHELNICE : 1891 až 1913. Majitelé společníci Julius Naschla a Mamert Niederle. Od roku 1909 utvořili s Bedřichem Hőchnerem akciovou společnost se sídlem v Brně, roku 1912 převzala podnik a.s. Helios Vídeň a následující rok továrnu uzavřela.

MORAVSKÝ BEROUN : 1850 až 1868 výroba fosforových zápalek, výrobce : Franz Stelz.

NOVÝ JIČÍN : Od ? až 1873 výroba fosforových zápalek. Výrobce Theodor Morgenstern.

NOVÁ VES u Mitrovic : K roku 1880 je uváděna výroba fosforových sirek Ferdinanda a Theresie Malcherových, původně zaměstnanců novojičínské továrny T. Morgensterna.

ODRY : ? až 1880 výroba fosforových zápalek, výrobce Alois Peikert, bývalý zaměstnanec novojičínské továrny T. Morgensterna.

OSOBLAHA : 1855 až 1890 výroba fosforových sirek. Majitel F.A. Springer označovalsvoji továrnu jako „První slezskou sirkárnu“.

OPAVA : 1867 až 1927 výroba fosforových a později bezpečnostních zápalek. Výrobcem Josef Pollak se společníky Jácobem a Josefem Kohnovými. K roku 1870 je uváděno 92 zaměstnanců. Roku 1872 inspektoři nařídili úřední uzavření továrny z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek. Výroba pokračovala po roce 1875 pod vedením rodiny Kohnů. V roce 1912 odkoupila továrnu Hélios Vídeň, a.s. Od 1921 novým majitelem Solo Praha, a.s, která uzavřela provoz roku 1927 a propustila celkem 260 dělníků.

POSTŘELMOV : 1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300 dělníků, v moderně vybaveném provozu. 1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.

PROSTĚJOV : 1884 až 1913 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. Zakladatel Marcus Reis. Zaměstnával 70 dělníků. Od roku 1895 řídili továrnu synové Móritz a Hugo Reisovi. Časté návštěvy živnostenských inspektorů zjišťovaly závažné nedostatky ve výrobě.

RUDA NAD MORAVOU : 1852 až 1859 výroba fosforových zápalek. Majitel neznámý.

SLAVONICE : 1858 až 1865 vyráběl fosforové sirky Josef Langthaller. Po svém zvolení starostou města Slavonice podnik odprodal. 1866 až 1876 výrobce Josef Brunnauer. 1876 až 1892 nový majitel sirkárny Václav Reimer. Vyráběl zpočátku fosforové, později bezpečnostní zápalky. 1884 až 1918 Johann Reimer, syn předešlého. Zaměstnával 16 dělníků.

TŘEŠŤ : 1848 až 1903 výroba fosforových zápalek. Výrobu zahájil Samuel de Mayo, 1865 převzal firmu syn Karel de Mayo a roku 1873 Matylda de Mayo. Ta pronajala podnik r. 1876 Moritzi Meissnerovi a roku 1878 prodala Jakubu Oplatovi. Roku 1887 odkoupil továrnu bývalý nájemce M. Meissner a výrobu ukončil 1903.

1876 až 1924 další továrna na sirky v Třešti. Majitel Moritz Meissner. Roku 1906 prodal podnik a.s. Solo Vídeň. V té době pracovalo v továrně 220 dělníků. 1923 převzala podnik a.s. Solo Praha a následujícího roku jej uzavřela.

1877 až 1903 třetí továrna na fosforové sirky v Třešti. Postavil ji Jakub Oplat. Roku 1887 ji odprodal M. Meissnerovi, výroba zde ukončena 1903.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ : 1865 až 1923 výroba fosforových, později bezpečnostních sirek.Jákob a Josef Kohnovi začali s manufakturní výrobou a od roku 1868 s tovární výrobou v Krásně (součást Meziříčí od roku 1924). Roku 1876 padesát zaměstnanců. Od roku 1912 součást a.s. Helios Vídeň, později Solo Praha.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ : 1845 až 1848 výroba fosforových sirek, výrobce Michal Bender,vyučený natěrač, zaměstnával čtyři dělnice.

1847 až 1859 výroba fosforových sirek, výrobce Josef Škoda,mlynář. Společník Michal Bender.

VELKÝ ÚJEZD : 1855 až 1876 domáčtí výrobci fosforových zápalek, drobní zemědělcia podomní prodejci Novák, Švarc a Šubrt.

1902 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Novou továrnu s moderním¨vybavením postavil Ignác Hausher, roku 1908 ji odkoupila kupecká akciová sirkárna v Lipníku, r. 1913 převzala Hélios Vídeň, a.s. a téhož roku výrobu ukončila.

VRBNO POD PRADĚDEM : 1900 až 1903 výroba fosforových sirek. Bližší údaje nejsou známy.

VSETÍN : 1857 až 1890 výroba fosforových zápalek. Výrobu započal Karel Hansellise společníky Jákobem a Josefem Kohnovými, kteří roku 1861 převzali továrnu do svého majetku. Karel Hanselli je vynálezcem stroje na výrobu sirek, patentovaného 1851.

ZLÍN : 1848 (1850 ?) až 1855, výrobce: baron Claudius Wilhelm de Bretton. Velmi kvalitní výrobky.

ZNOJMO : 1841 až 1865 výroba fosforových sirek, obnovená 1880 až 1881. Výrobce: Antonín Steiner (také Staiter nebo Streiter).

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU : 1852 až 1885 výroba fosforových sirek. Výrobce: Rafael Hőchner.1885 až 1912 výroba bezpečnostních zápalek , výrobce Friedrich Hőchner, syn předešlého. Bedřich Hőchner byl současně i majitelem továren na sirky v České Svratce(okres Chrudim v Čechách) 1902 až 1909 a v Mohelnici (1902 až 1912). Od roku 1909 byl společníkem firmy „Továrny na zápalky Hőchner & Niederle & Haschka, a.s.“ se sídlem v Brně. Inspektoři označovali Hőchnerovy provozy za vzorné podniky.

***

Po vyhlášení Republiky Československé roku 1918 vznikají spojené akciové československé sirkárny Solo. Z moravských a slezských továren sdružovala Solo následující provozy :

Krásno u Valašského Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Loštice, Opava, Postřelmov a Třešť. Pouze výroba v Lipníku zůstala zachovaná. Sirkárna v Třešti byla uzavřena roku 1923, ostatní provozovny již roku 1921.

V druhé polovině 19. století se v sirkárnách pracovalo šest dnů v týdnu, v průměru dvanáct hodin denně. Platy dělníků se lišily podle lokality, výše zakázek a odbytových možností výrobce. Průměr byl 30 krejcarů za den. V roce 1865 se prodávalo kilo chleba za 10 krejcarů, kilo vepřového masa za 45 krejcarů.

Živnostenskými inspektory byla na Moravě nejhůře hodnocena sirkárna Markuse Reise v Prostějově. V roce 1890 tu byla pracovní doba 16 hodin denně. Muži pobírali denní plat v rozmezí 50 až 60 krejcarů, ženy 40 až 50 krejcarů, chlapci 30 až 35 krejcarů a děvčata 25 až 30 krejcarů za den.

Zaměstnanost dětí byla do roku 1875 vysoká. Nepodařilo se mi zjistit přesnější údaje z Moravského markrabství, k dispozici jsou však bohatší informace ze sirkáren v Českém království. Mzdy dětí mezi deseti a dvanácti lety byly nejnižší v Českých Budějovicích (v průměru 15 krejcarů za den), nejvyšší v Sušici (30 krejcarů za den) při stejně dlouhé pracovní době. Z údajů o počtu dělníků v Pollakově továrně v Č. Budějovicích vyplývá, že zaměstnával v roce 1848 celkem 253 dělníků, z toho bylo 150 dětí. Po opatřeních rakouské vlády v roce 1875, která mimo jiné řešila zákonem vysokou zaměstnanost nezletilých, uvádí továrna 211 dělníků, z toho „jen“ 25 dětí.

 

 



SLYŠELA JSEM NĚCO PODIVNÉHO, CO MĚ DONUTILO PŘEMÝŠLET O NÁS A NAŠÍ BUDOUCNOSTI …

Bohumila Jandourková, 19. září 2017

 

Britský ekonom se vyjádřil, že Československo bylo „impérium“. Neměl na mysli velikost státu, nebo snad že bychom měli kolonie. Nejednalo se o blázna.

Tak jsem si promítla svůj vlastní život za minulého režimu. Svá zaměstnání. Jsem jen středoškolačka, v KSČ jsem nikdy nebyla a žádný „post“ ani vysoký plat jsem nikdy neměla.

Ale většina institucí, či přímo některých oddělení, kde jsem pracovala, měly obdivuhodné výsledky. Většinou se jednalo o výzkumné ústavy a ve dvou případech o kulturu.

Promítla jsem si i naše tehdejší továrny, co všechno vyráběly. V jaké kvalitě. Co všechno vyvážely. Čeho byly schopny například při výstavbě celých obrovských technologických celků v mnoha státech světa. Geologický průzkum v mnoha státech světa. V jednom případě prý Československo postavilo v cizině celé městečko a nemám na mysli Baťu, ale Československo za minulého režimu. Jistě to bylo i tím, že jsme měli na čem historicky stavět. Na našem hospodářském rozvoji za Rakouska-Uherska a za I. republiky – samozřejmě.

UVĚDOMILA JSEM SI, CO MĚL TEN BRITSKÝ EKONOM NA MYSLI, KDYŽ ŘEKL, ŽE JSME BYLI „IMPÉRIUM“.

Svoboda byla omezena. To je pravda. V 50. letech se děly hrozné věci. To je také pravda. A našlo by se toho víc. Však to nakonec slyšíme v našich sdělovacích prostředcích. O tom nelze diskutovat.

Ale o čem diskutovat lze, je potřeba využít současné svobody k obnovení a nového vybudování prosperujícího hospodářství. Žádné revoluce. Žádné změny systému. Jen dobré využití toho, co nám systém umožňuje. Kombinace všech možných prvků, které by v tom či jiném případě byly optimální. Vždyť byly a jsou země „na západě“, které to dokázaly a připravily tak vlastním občanům slušný a poklidný život po mnoho let.

JEN K TOMU MUSÍME VĚDOMĚ SMĚŘOVAT BEZ OHLEDU NA MĚNÍCÍ SE POLITICKÉ SÍLY. Nadané lidi stále máme. Jen jejich potenciál nedokážeme využít. K jejich i naší škodě. Nelze se vracet. Technologické výzvy jsou dnes jiné, než byly před pár desetiletími. Toho jsme si všichni vědomi. Přizpůsobit tomu naše školství. Musíme k věci přistoupit bez předsudků. Přestat nálepkováním lidi, co chtějí mluvit pravdu, necenzurovat! Naopak otevřít možnost promluvit v médiích všem odborníkům, ze všech názorových proudů. Vědomě a cíleně čelit vzniku nesmiřitelných názorových skupin a hledat shodu.  

Bez hledání a nacházení pravdy, formou slušné diskuze, nemůžeme najít optimální řešení NIČEHO !



K 28. ROČNÍKU POCHODU K PRAMENU MORAVY:

Milan Trnka, 6. září 2017

 

2. září 2017 se uskutečnil v pořadí již 28. ročník turistického pochodu „K pramenu Moravy“, poprvé ve své dlouhé historii pořádaný Moravany Šumperska ve spolupráci s Královstvím Králického Sněžníku a několika dalšími spolky. Akce probíhala souběžně s Mezinárodním výstupem na Králický Sněžník, jehož osmý ročník organizovalo Kulturní středisko Starého města pod Sněžníkem.

Během pochodu jsou účastníkům nabízeny upomínkové předměty s moravskou tematikou nebo se symboly Králického Sněžníku. Výtěžek z prodeje po uhrazení pořizovacích nákladů se letos rozhodli členové Království KS a sdružení Moravanů Šumperska věnovat potřebám školáků Základní školy a mateřské školy Staré město pod Sněžníkem. O předání peněžitého daru byl požádán předseda Sněmu Moravského kulatého stolu.

Setkání zástupkyně ředitele MŠ a ZŠ Staré město Mgr. M. Zálešákové s představeným Království Králického Sněžníku P. Mahelem, starostou města J. Kampem a zástupcem Moravského kulatého stolu Ing. M. Trnkou proběhlo ve středu 1. listopadu 2017. Z rozhovorů na půdě školy a následně na radnici města vyplynuly, mimo jiné, dva podstatné závěry:

1) I když moravské, případně slezské vědomí v obyvatelstvu Králicka stále ještě žije, postupně mizí. Protože ani děti ve školách, ani pedagogové obtížně získávají dostatek věrohodných informací o skutečné historii, ekonomických, kulturních a dalších otázkách Moravy. Což je obecný jev současnosti v celé České republice.

2) Je snahou připravit 29. ročník Pochodu k pramenu Moravy co nejlépe při spolupráci promoravských iniciativ a starostů obcí v oblasti Králického Sněžníku. O nápady jak nebyla při setkání nouze. Teď jen začít s realizací.



PŮL ROKU PREZIDENTA USA DONALDA TRUMPA

Pavel Procházka, 18. srpna 2017

 

První půlrok výkonu úřadu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa přinesl mnoha jeho stoupencům velké rozčarování. Trump od převzetí úřadu 20. ledna prakticky jen přešlapuje na místě a zatím nedokázal uskutečnit prakticky nic z programu, se kterým šel do voleb. Do určité míry si za to může sám svým poněkud chaotickým přístupem k řešení vládních záležitostí. Největším Trumpovým problémem je ale odpor amerického politického establishmentu, který stále není ochoten se s Trumpovým vítězstvím ve volbách smířit. Trumpa dokonce odmítají podporovat i pohlaváři jeho vlastní republikánské strany. Příčinou je skutečnost, že vedení obou hlavních politických stran v USA je v současné době v rukou neokonzervativců, což jsou jestřábové posedlí sny o americké světovládě a prahnoucí touhou srazit na kolena nenáviděné Rusko. Jejich kýženou kandidátkou na prezidentský úřad byla neblahá Hillary Clintonová. Osoba schopná rozpoutat ozbrojený konflikt s Ruskem, který by zákonitě vyústil v globální jadernou apokalypsu. Trumpovo vítězství ve volbách udělalo americkým jestřábům čáru přes rozpočet. Americký politický establishment se proto Trumpovi mstí propagandistickou kampaní, mající vyvolat dojem, že Trump zvítězil díky ruskému zasahování do amerických voleb. Což působí velice pikantně vzhledem ke skutečnosti, že jsou to právě USA, které neomaleně zasahují do voleb v jiných zemích, a v případě vítězství nežádoucích politických sil neváhají v těchto státech s pomocí místních kolaborantů organizovat prozápadní převraty.

Propagandistickou kampaní a soustavným zamítáním Trumpem navržených zákonů v Kongresu se establishmentu podařilo Trumpovu vládu dokonale ochromit. Představitelé amerických politických „elit“ tím celému světu názorně předvádějí, do jaké míry již ztratili kontakt s realitou. Tito lidé sice chtějí, aby Spojené státy byly jedinou supervelmocí na Zemi, ale nechápou, že světovládu nelze donekonečna provozovat za vypůjčené peníze. Minulé vlády USA nedokázaly řešit astronomické zadlužení americké federace jinak, než novými půjčkami a tiskem nekrytých peněz. Americký politický establishment rovněž nezajímají další neřešené problémy – dramatický sociální propad střední třídy, která je ve většině zemí hlavní oporou státní moci, daňové úniky velkých korporací, chátrání infrastruktury, přesun výroby do zahraničí a s tím spojená ztráta pracovních míst. Atmosféru vztahů mezi lidmi v USA velmi otravuje politická korektnost přivedená do naprosté absurdity. Jsou zvýhodňovány určité skupiny obyvatelstva, aniž by to společnosti přinášelo nějaký užitek. Donald Trump si na rozdíl od americké politické „elity“ tyto závažné problémy uvědomuje, byť ani zdaleka nevidí celý jejich rozsah. Ale chce je alespoň částečně řešit. Jeho návrhy sice nelze považovat za bůhvíjaké výtvory, nicméně jsou pořád lepší, než nečinné přihlížení. Zatím to však vypadá, že se politické „elity“ postarají o to, aby se Trumpovi nepodařilo prosadit vůbec nic a jeho prezidentování se změnilo ve čtyři promarněné roky. Za čtyři roky přešlapování na místě ovšem USA zapadnou ještě hlouběji do celkového marasmu, který může v konečném důsledku vést ke ztrátě toho, co je americkým jestřábům tak drahé – postavení nejmocnějšího státu světa. V horším případě se problémy začnou řešit samy – nezvládnutelným násilím a rozvratem celého společenství. Počínání současného amerického politického establishmentu začíná připomínat počínání vládnoucích skupin v jiných kdysi mocných zemích před tím, než tyto říše zmizely v propadlišti dějin. Americké politické „elitě“ nejspíš ani nedochází, s jakou škodolibostí potíže vládní moci v USA pozorují v zemích, kde mají americké dominace ve světě plné zuby.

 



VELKÁ JAVOŘINA 2017

Milan Smutný, Milan Trnka, 5. srpna 2017

 

V neděli 30.7. 2017 se na hřebenu Velké Javořiny na moravsko-slovenském pomezí opět uskutečnil – již 25. ročník novodobých Slavností bratrství občanů z obou stran hranice mezi Slovenskou a Českou republikou.

Slavnosti v současné podobě navazují na Setkávání Moravanů a Slováků, které byly každoročně svolávány od čtyřicátých let 19. století na hranicích tehdejší rakouské korunní země Moravy s Horními Uhrami v rakousko-uherském soustátí. Moravané a Slováci se na Velké Javořině scházeli i v době existence Republiky Československé a v prvních letech po ukončení druhé světové války. Katolická církev v té době usilovala o vybudování kaple Panny Marie – ochránkyně Moravy na hřebenu Javořiny. Poslední Mše svatá pod širým nebem se tu konala na Slavnostech bratrství Moravanů a Slováků v roce 1947.

Úřady nového režimu po roce 1948 přerušili tradici setkávání obyvatel moravské a slovenské strany Karpat. Až v roce 1990 bylo konání Slavností obnoveno. Jenomže čechizace už pokročila v té době natolik, že v názvu nezbylo pro Moravany místo.

Průběh akce je po léta téměř neměnný. Úvodní část Slavností se za přítomnosti představitelů vnitrostátní správy České republiky a Slovenské republiky uskuteční u pomníku česko – moravsko – slovenské vzájemnosti, postaveném v roce 1990. Oficiální zahájení a následně kulturní program pak probíhá v areálu, zbudovaném nedaleko Holubyho chaty na slovenské straně Javořiny.

Výzvy k účasti na Slavnostech a zpracování informačního skládacího letáku se základními údaji o zemi Moravě, její historii, symbolech, o spolku Mladí Moravané a o sdružení Moravský kulatý stůl, se ujali členové spolku Mladí Moravané ve spolupráci s členy Moravského národního kongresu. Na Javořinu dorazilo několik příznivců moravského hnutí s moravskými vlajkami. Často vedli debaty s jinými účastníky Slavností – někteří z nich aktivity Moravanů odsuzovali, jiní naopak vyjadřovali podporu. Povzbuzujících reakcí bylo mnoho. Smutným zjištěním ale bylo, že zaznívaly většinou od Slováků. Z té moravské části bylo velmi často slyšet i věty typu „přestaňte už s tou Moravou otravovat, vždyť jsme všichni Češi“. Následně se autor takového podivuhodného výroku představil třeba jako rodák z Uherského Hradiště. Od takových lidí jsme se dozvídali, že „Čechy sousedí se Slovenskem“ nebo že „ještě za třicetileté války patřila Morava se Slezskem, Rakouskem a Lužicí do čtyř set let trvajícího státu s názvem Bohemia“. Napadlo nás, jak by asi vypadal výsledek referenda o samosprávě Moravy, kdyby se přece jen podařilo referendum v České republice uzákonit.

Při oficiálním zahájení volení zástupci Zlínského a Jihomoravského kraje ve svých projevech Moravu ani slovem nevzpomněli. Na rozdíl od svých slovenských kolegů (zejména primátorky města Stará Turá ing. Halinárové), kteří alespoň občas slůvka Morava nebo Moravané použili.

I jedna ze dvou moderátorek uvedla Slavnosti jako Slavnosti Čechů, Moravanů a Slováků. Můžete hádat, zda to byla ta, která hovořila česky nebo ta, která mluvila slovensky. Snad už celých dlouhých pětadvacet let se jednotlivci nebo zástupci promoravských organizací pokouší osobními setkáními s organizátory, s parlamentními činiteli nebo zasíláním písemných žádostí s připomínáním historie Slavností dosáhnout rozpravy o změně názvu Javořinských akcí na Slavnosti bratrství Čechů, Moravanů a Slováků. Odpovědi jsou plné pochopení a současně odmítání takové změny s poukazem na názorové nejednotnosti při kolektivním rozhodování zodpovědných. Případně zůstane písemná interpelace bez odpovědi. Zodpovědní činitelé si mohou přehlížení požadavků Moravanů dovolit. Vždyť Moravané nebyli a nejsou schopni po dobu 25 let účinně šířit mezi občany svoje argumenty. Organizátoři Slavností bratrství Čechů a Slováků se tak mohou spolehnout na ty „Moravany“,

kteří ochotně sdělují ostatním, že jsou Moravany jen ve svém domově. Mimo svůj byt nebo dům jsme přece všichni Češi z Čech.

Letošnímu ročníku javořinských slavností mimořádně přálo počasí – mírný vítr tlumil účinky slunečních paprsků na téměř jasné obloze. Nezbývá, než si do příštího ročníku přát podobné počasí, hojnější účast zástupců moravských organizací a doufat, že funkcionáři vnitrostátní správy ČR budou následovat své slovenské kolegy a přivítají na moravsko-slovenském pomezí i účastníky z Moravy. Vždyť především ti jsou na Javořině doma!

FOTO:



PROČ TA ČECHIZACE MORAVY ?

Petr Michek, 4. srpna 2017

 

Poslední červencovou neděli se již po dvacátépáté uskutečnily (novodobé) Slavnosti bratrství setkávání Čechů a Slováků na Velké Javořině, nejvyšším to vrchu na moravsko-slovenském pomezí v Bílých Karpatech, kde se sešlo několik tisíc účastníků, jak ze slovenské, tak i z moravské strany.

Slavnosti se konaly pod záštitou dvou hejtmanů moravských krajů, Jiřího Čunka (Zlínský kraj) a JUDr. Bohumila Šimka (Jihomoravský kraj), kteří pozdravili účastníky slavností. Na Slavnostech bratrství vystoupila celá řada lidových tanečních i pěveckých souborů z Moravy i ze Slovenska a měla zde vystoupit i skupina Javory z Brna, ale kvůli náhlé operaci zpěváka a kytaristy Petra Ulrycha se museli omluvit. Proto pořadatelé zajistili účast Ivana Mládka z Prahy, který pozvání přijal. Po dlouhé době tak měli i Češi na slavnostech Čechů a Slováků své umělecké zastoupení.

Setkávání Moravanů a Slováků na Velké Javořině má svou dlouholetou tradici. Poprvé se zde Moravané se Slováky z Nitry sešli v srpnu roku 1845, aby společně oslavili vydání prvního čísla Slovenských národních novin. Podruhé se zde sešli moravští a slovenští studenti v roce 1847, aby vyjádřili své nadšení z nové kulturně politické přílohy Slovenských národních novin, která nesla název „Orol Tatránski“. V roce 1848, pod vedením J. M. Hurbana na Velké Javorině skládali přísahu slovenští dobrovolníci, kteří se následně zúčastnili revolučních bojů.

V srpnu roku 1860 byly obnoveny společné oslavy moravsko – slovenského bratrství. V roce 1862 se konal pod vedením slovenských vlastenců spontánní výlet na Velkou Javořinu, kterého se zúčastnili i zástupci Moravanů a lidé z obou stran zemské hranice. Následně rakousko-uherské úřady zakázaly pořádání setkání na Velké Javořině pod hrozbou trestů. Proto se v dalších létech výlety – setkání, konaly ve Filipovském údolí, na kopanicích „U Sabotů“ a ve „Slovácké búdě“ v Luhačovicích.

V roce 1922 vydali P. Blaho a F. Úprka výzvu k obnově slavnostních výletů na Javorinu které nazvali „Sněm drobných pracovníků“. V roce 1923, v rámci výletu na Velkou Javořinu byl položen základní kámen Holubyho chaty, která byla o rok později slavnostně otevřena. V roce 1933, 25. července, se uskutečnilo poslední setkání Moravanů a Slováků na Velké Javořině, které zorganizovala Štefánikova společnost.

Po druhé světové válce, dne 1. září 1945, se na Velké Javořině konal 1. národní sjezd československé vzájemnosti, kterého se zúčastnilo cca 25.000 lidí z obou stran moravsko – slovenské hranice. O dva roky později, v roce 1947, se zde sešlo již cca 30.000 lidí. Pozdější setkávání Moravanů a Slováků byla v padesátých letech přenesena do Starého Hrozenkova a nesla název Kopaničářské slavnosti, které se konají doposud. Tyto lidové slavnosti moravsko – slovenského pomezí jsou zaměřeny na tradiční kopaničářský folklor a jsou hojně navštěvované lidmi z obou stran moravsko – slovenské hranice.

Po tzv. „sametové revoluci“, dne 7. června 1990, byla obnovena tradice společných setkávání Moravanů a Slováků na Velké Javořině a dokonce zde byl umístěn Památník česko – moravsko – slovenské vzájemnosti, jehož autorem je akademický sochař Otmar Oliva. V té době obyvatelé Moravy a Moravského Slezska požadovali obnovení zemského uspořádání státu a v České národní radě i v obou komorách Federálního shromáždění měli své zástupce a hlasitě se hlásili o svá práva na samosprávu své země, která byla zrušena totalitním režimem od 1.1.1949.

Poté v roce 1992, těsně před rozpadem Československa, byla obnovena tradice setkávání lidí z obou stran moravsko – slovenské hranice, ale již pod názvem „Slavnosti bratrství Čechů a Slováků“, ale již bez Moravanů v názvu. Přitom Čechy (Česko) dělí od Slovenska právě Morava. Tato skutečnost svědčí o národní nesnášenlivosti části české politické reprezentace a je projevem viditelné snahy o asimilaci a začlenění Moravanů a Moravy do tzv. Česka.

Dnes se píše, že Slavnost setkávání vznikla jako symbol nesouhlasu s rozdělením republiky, a také jako vyjádření vzájemné sounáležitosti, ale v červnu roku 1992 ještě nikdo nevěřil, mimo zainteresovaných politiků, že se Československo rozpadne. Ve stejném roce byla na Velké Javořině založena i tradice česko -slovenských Silvestrů. V minulosti se slavností bratrství Čechů a Slováků na Velké Javořině zúčastňovali i čelní politici České republiky a Slovenska. Například v roce 2012 slovenský premiér Robert Fico při zahájení pozdravil Čechy, Moravany a Slováky, za což byl odměněn spontánním potleskem, protože ukázal, že zná dějinné souvislosti, kdežto tehdejší premiér české vlády Petr Nečas, i když se narodil na Moravě, tak hovořil pouze o Českém národu, což byl trapas a sklidil jen „vlažný“ potlesk.

Podobně to bylo, když se hrály státní hymny. Při české zpívalo pouze pár desítek lidí, zato při slovenské hymně zpívali všichni účastníci setkání. Po doznění hymen mi jeden soused řekl: „Nezdá se vám komické zpívat na Moravě, že země česká domov můj? Vždyť z nás tím dělají blbce! Kdyby zpívali např. …rodná země, domov můj, tak bych to bral. Ale proč ve vlastní zemi máme opěvovat zemi sousedů? To si toho anachronismu ještě nikdo nevšiml? Proč nemůžeme zpívat svou vlastní zemskou hymnu píseň Moravo, Moravo? To by asi někteří Češi neunesli!“

Tehdy jsem si uvědomil v jakých paradoxech žijeme. Po „sametu“ jsme doufali, že vše, co bylo pro Moravu symbolem tradice a samosprávy bude obnoveno, ale zatím jsme dospěli k tomu, že politici z Moravy se stydí za svůj původ, za svoji zemi, kde se narodili a o všem se rozhoduje pouze v Praze. A to není dobře! Přesto si myslím, že zdravý rozum převáží a jednou se budeme moci zúčastnit Slavnosti bratrství Čechů, Moravanů a Slováků!

Morava a Moravské Slezsko svoji zemskou samosprávu nemají dodnes. I když Ústava ČR zaručuje právo na národnost, tak moravská národnost není státem uznávaná. Vše se řídí pouze „českými normami“, tak jak to vidí politici v Praze. Že bychom převzali zkušenosti se zemským uspořádáním z Rakouska či Německa, nehrozí. Přitom veřejná správa založená na krajském uspořádání nás stojí každoročně zbytečně vydané miliardy. Rakušané i Němci zvládají správu svých států s polovičními náklady oproti nám! Často slýchám od svých přátel v Praze: „Dáme vám zemskou samosprávu a vy se odtrhnete!“ Tak jsem jim odpověděl: „Co myslíte? Proč se od Rakouska neodtrhnou  Korutany, či Horní Rakousy? Protože zemská samospráva je pro ně již po staletí zárukou stability a rozvoje!“.

Dnes na Moravě máme jen Českou televizi, Český rozhlas, Českou spořitelnu, České dráhy a pořád je nám vnucován názor, že žijeme v „Česku“, což je tak akorát název pro Českou kotlinu. Potom se nelze divit, že často slyšíme, že Morava a Slezsko, nejsou žádné Česko!!! Proč tedy nebyl po rozdělení Československa přijat nový název pro náš stát Českomoravská republika (ČMR)? Mělo by to přece logiku.

A tak si říkám, proč někomu v masmédiích vadí název Morava, či přídavná jména moravský, moravská? Potom se novináři snaží tento problém obejít a v novinách se objeví informace, že např. Hodonín leží ve východním Česku, což už zavání šovinismem a násilnou čechizací. A to bychom měli důrazně odmítnout.

A jedna perlička na závěr. Nedávno jsem zapnul rádio a ozvalo se: „Posloucháte český rozhlas Brno, rozhlas pro celou Moravu!?! A tak mě napadlo, co by říkali Pražáci, kdyby se jim z rádia¨ozvalo: Posloucháte moravský rozhlas Praha, rozhlas pro celé Čechy!



MILÉ MORAVANKY, VÁŽENÍ MORAVANÉ, OBČANÉ MORAVY A ČÁSTI SLEZSKA !

V Brně 19. července 2017

 

Možná jste informováni o tom, že Moravský Národní Kongres (MNK) pod záštitou Moravského Kulatého Stolu (MKS) jedná s Radou Evropy Strasbourg-Cedex. Jde o stížnost MNK týkající se toho, že v ČR není respektována Ústava ČR a že nejsou dodržována její ustanovení ani ustanovení Listiny základních práv a svobod člověka, že tvrdý totalitní centralismus ČR je zdrojem korupce, klientelismu a jiných nešvarů. Centralismus ČR likviduje občanský princip jako základ demokracie. Praha tvrdě prosazuje komunistický unitární stát místo reálného útvaru, neuznává tak Moravu jako evropskou historickou zemi a všemožně se snaží o likvidaci Moravanů jako národa.

Prezidentka Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex, paní Gudrun Mosler-Törnström, dopisem ze dne 30. května t.r. MNK oznámila, že stížnost MNK byla Výborem Rady Evropy projednána. Monitorovací komise Výboru pověřila své zpravodaje, aby v ČR prověřili dodržování zásad místní a regionální demokracie. Zpravodajové Monitorovací komise přijedou k provedení průzkumu do ČR v roce 2018.

Pro zpravodaje Monitorovací komise Výboru místních a regionálních samospráv Rady Evropy Strasbourg-Cedex je třeba připravit podklady, dokládající popírání občanského principu jako základu demokracie, diskriminaci a soustavnou snahu o likvidaci nás Moravanů jako národa i o všestranném vykořisťování naší vlasti Moravy.

Proto byla v rámci spolupráce Moravského Národního Kongresu, z.s. a Mladí Moravané, z.s. vytvořena pracovní skupina otevřená všem zájemcům o poctivou spolupráci.

Jsme přesvědčeni, že z promoravských hnutí a iniciativ odešlo mnoho návrhů, podnětů, připomínek a podobně, žádajících lepší postavení Moravanů i Moravy a domáhajících se občanských práv a návratu demokracie do ČR. Předpokládáme, že na žádnou Vaši iniciativu nebylo řádně odpovězeno.  Cestou informace pro zpravodaje Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex se Vám tak nabízí možnost pokusit se získat odpověď na Váš dokument.

Zpravodajcům Výboru Rady Evropy Strasbourg-Cedex bude dobré tyto dokumenty předložit, nejlépe předem, aby bylo zřejmé, že naše snahy nejsou jednorázové, že jde o soustavné a bohužel marné úsilí a že stejně soustavná je i ignorance Prahy vůči nám, občanům Moravy a části Slezska.

Žádáme Vás tedy, milé Moravanky a vážení Moravané a občané, abyste kopie Vašich dokumentů k porušování občanského principu i základů demokracie k nedůstojnému postavení Moravanů a Moravy  v dosavadní ČR poskytli pracovní skupině MNK a MM pro spolupráci s Radou Evropy Strasbourg-Cedex.

Moravia labora et flore !

za   M N K   Josef Pecl, za  M M  Milan Smutný                                                                                                                     

Kontaktní e-mail: samosprava@moravskykulatystul.cz

 

 



PROSPĚLO BY ČESKÉ REPUBLICE ZAVEDENÍ EURA ?

Petr Michek, 11. července 2017

 

Při vstupu České republiky do Evropské unie se naši představitelé zavázali přijmout euro. Naštěstí tehdy neurčili pevný termín. Prospělo by dnes zavedení eura našemu hospodářství? Podívejme se jaké jsou názory našich politiků a ekonomů na zavedení eura v České republice!

Miloš Zeman, prezident České republiky, zavedení eura dlouhodobě podporuje, ale uvítal by obsáhlou a odbornou debatu k možným negativním dopadům.

Bohuslav Sobotka, předseda vlády České republiky, vyjádřil názor, že nastal čas zrychlit proces přijímání eura, a že je nutno rozhodnout o datu jeho přijetí, ale termín přijetí eura bude muset rozhodnout až příští vláda. Zrychlení procesu přijímání eura by znamenalo, že Česká republika by vstoupila do mechanismu směnných kursů ERM II (upravuje kurzy národních měn vůči euru), který je předstupňěm pro zavedení jednotné evropské měny.

Jiří Rusnok, guvernér České národní banky řekl, že Česká republika je na přijetí eura připravena a přechod na jednotnou evropskou měnu by zvládla. Ovšem stále existuje výrazná propast mezi Českou republikou a eurozónou v oblasti cen a příjmů, kterou by bylo dobré před přijetím eura snížit!

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, řekl: „Euro přijměme, až to bude výhodnější!“ Česká republika by euro měla přijmout poté, až u nás výrazněji vzrostou mzdy, zpevní se kurz koruny a až bude dotvořen systém eurozóny.

Andrej Babiš, emeritní ministr financí ČR v rozhovoru pro agenturu Bloomberg řekl: „Česká republika v dohledné době společnou evropskou měnu nepřijme. Žádné euro. Nechci euro. Každý ví, že je to krachující podnik. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel!“

Vladimír Dlouhý, současný prezident Hospodářské komory ČR. „Tři čtvrtiny tuzemských firem (76 %) nejsou přesvědčeny, že otázka přijetí eura v ČR je natolik aktuální, aby příští vláda hned zkraje svého mandátu stanovila pevný budoucí termín pro jeho přijetí.“

Michal Pícl, ekonomický expert ČSSD řekl: „V našem programu chceme slíbit, že když bude sociální demokracie v další vládě, uděláme vše pro vstup do systému směnných kursů. Ovšem neznamená to, že by se zároveň pevně stanovil termín zavedení eura v České republice“.

Ivan Pilip, ekonomický poradce KDU-ČSL řekl, že nová vláda by měla rychle stanovit termín zavedení eura.

Jan Skopeček, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ODS a její ekonomický expert řekl: „Jednotná měnová politika nastavená Evropskou centrální bankou je optimální buď pro severní, nebo pro jižní část; nelze vytvářet měnovou politiku prospěšnou pro všechny. ODS bude usilovat o vypsání referenda o přijetí eura.“

Petr Robejšek, předseda politické strany Realisté řekl: „Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Společná měna měla vést ke sjednocení kontinentu. Dnes jej spíše rozkládá. Stejná měna pro nestejně vyvinuté ekonomiky si vynucuje trvalé přesypávání peněz ze severu na jih. Nepomáhá to a způsobuje to problémy. Občané na severu eurozóny již odmítají platit a občané na jihu odmítají spořit. Uspěchané rozhodnutí o měnovém sjednocení hospodářsky nesourodých zemí přineslo nebezpečí politického rozvratu. Za těchto okolností by bylo trestuhodné, aby Česká republika přijala euro a dobrovolně vstoupila na potápějící se loď. To znamená, že pro nás přijetí eura nepřipadá v úvahu.“

Tomio Okamura, předseda SPD prohlásil: „Já i naše hnutí SPD odmítáme přijetí eura v ČR – a v této souvislosti jednoznačně odmítáme plány předsedy vlády Bohuslava Sobotky, který chce naopak zrychlit proces přijímání eura. Je naprosto nepřijatelné, aby o takovém kroku bylo rozhodnuto bez celostátního referenda! Přijetí eura v České republice není pro občany přínosem. Způsobí jak destabilizaci ekonomiky, tak ztrátu další části naší suverenity a samozřejmě také okamžité zdražení všeho. Také nás čeká pokračování krize eurozóny a možná i její rozpad.“

Václav Klaus, bývalý prezident ČR pro týdeník Euro řekl: „Společná evropská měna nechránila eurozónu před nedávnou hlubokou krizí a ani její dopady nezmírnila. Naopak země s eurem dopadly v krizi hůře, než země s vlastní měnou. Navíc euro snížilo zásadním způsobem vnitřní ekonomickou disciplínu jednotlivých zemí a ani nepomáhá u řady zemí k rychlejšímu návratu ekonomické úrovně nad předkrizovou úroveň. Česká republika by proto neměla usilovat o rychlé přijetí eura a zároveň by si měla stanovit vlastní kritéria pro takový krok. Urychlené zavádění eura u nás v žádném případě nedoporučuji, a navíc to ani nechci. A jak ukazují průzkumy veřejného mínění, nechce to ani výrazná většina obyvatel České republiky.“

Marian Klásek, TOP 09. „Projekt zavedení eura vnímáme jako projekt politický, který nás povede do civilizovaného západního světa. Jsme ve střední Evropě a jednoznačně se ukázalo, že platí, že čím víc tu je západních hodnot, tím méně je tady vlivů východních.“

Jiří Dolejš, KSČM, v rozhovoru pro INFO.CZ uvedl: „KSČM chápe, že ke vstupu do eurozóny se ČR již zavázala referendem při vstupu ČR do EU v roce 2004. Kdy a jak je ale na nás. Termín, kdy bychom mohli o přijetí eura rozhodovat, souvisí nejen s připraveností země, ale i s řešením nestability evropské měnové unie.“

Z výše uvedeného vyplývá, že pro urychlené zavedení eura jsou z politických stran zejména ČSSD, KDU-ČSL, hnutí Starostové a nezávislí (STAN) a TOP 09. Proti rychlému zavedení eura jsou naopak ODS, ANO 2011 a SPD Tomia Okamury a také většina podnikatelů i občanů ČR.

Neuvážené a rychlé přijetí eura by České republice přineslo více nevýhod něž výhod. Přijetím eura by se ČR zbavila vlastní měny a měnové politiky, která pomáhá regulovat různé vlivy ekonomického cyklu. Podle údajů ministerstva financí je Česká republika v současnosti na cca 60 % cenové úrovně eurozóny (zemí platících eurem). Podle údajů Českého statistického úřadu a Eurostatu z konce loňského roku byla roční průměrná hrubá mzda v ČR v roce 2014 cca 345 tisíc korun, což je pouhých 37 % průměru Evropské unie!!! Z uvedeného vyplývá, že pokud se nepodaří České republice dostat platy zaměstnanců na srovnatelnou úroveň s Německem, tak je přijetí eura pro ČR nevýhodné a nepřijatelné. Přece si nebudeme vědomě škodit! Je známou skutečností, že mezi ekonomy, kteří se zabývají měnovou politikou eurozóny, převládá skepse k jejímu dalšímu vývoji. Pokud se neuskuteční zásadní reformy přebujelých unijních institucí, pokud nevznikne evropský fond pojištění vkladů a evropský rezervní fond pro mimořádné události, pokud nebudou zavedeny eurobondy – evropské dluhopisy a pokud nevznikne evropský fond solidarity určený na pomoc zaostávajícím členům EU, kteří přijali euro a nesou na svých bedrech všechna negativa z toho plynoucí (např. Řecko, Španělsko, Itálie), tak Evropské unii hrozí rozpad. Nechráněné evropské hranice, nezvládnutá migrační vlna, kdy v Africe údajně čekají statisíce až milióny migrantů na odjezd do Evropy, to mohou jenom urychlit. Proto není kam spěchat !

 

 



POLITIKÁŘI SI STĚŽOVALI

Pavel Procházka, 21. června 2017

 

Bruselský europarlament se na přelomu května a června letošního roku zabýval pozoruhodnou záležitostí – stížností na politické zneužívání sdělovacích prostředků v České republice. Stalo se tak na základě iniciativy některých politikářů blízkých pražské kavárně. Tedy přesně těch, kteří se již více než dvacet let starají o to, aby se v českých a moravských médiích neobjevovalo nic, co by nebylo v souladu s oficiální politickou linií. Asi nejmarkantnější příklad politického zneužívání sdělovacích prostředků představuje mediální pokrytí otázky postavení Moravy a Slezska. Je naprosto nemyslitelné, aby zástupcům promoravských iniciativ byl v médiích poskytnut sebemenší prostor, aby se v televizi objevil promoravský pořad, nebo aby noviny a časopisy otiskly promoravský článek. Jiným případem podřízenosti sdělovacích prostředků v Čechách a na Moravě držitelům moci je zahraniční zpravodajství. Občanům je systematicky předkládán pouze takový výklad událostí, který papouškuje bruselskou a washingtonskou propagandu. Jenže ve světě se mnoho věcí vyvíjí jinak, než „mainstream“ hlásá. Což se přes všechny manipulace a překrucování nedá úplně zatajit. Spousta lidí tudíž přestala „mainstreamovému“ zpravodajství věřit, a raději si vyhledává informace na internetu. Na internetu se ovšem často objevují všelijaké pochybné spekulace. Nicméně se lze dopídit i pravdivých informací, velmi nepohodlných pro držitele moci. Těm alternativní zpravodajství pochopitelně leží v žaludku a označují je za podvratnou ruskou propagandu. Proto začátkem letošního roku po vzoru některých evropských zemí zřídili úřad s názvem „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“, který má alternativní zpravodajství sledovat, šířit dezinformace a udávat represívním orgánům nositele nežádoucích názorů.

Stížnosti pragokavárníků v Bruselu na stav médií v Čechách a na Moravě tedy nejsou myšleny doopravdy. Důvodem celého humbuku je pouze předvolební boj proti Andreji Babišovi. Stěžovatelé samozřejmě dobře vědí, že co se týče úrovně zpravodajství, není mezi médii vlastněnými Andrejem Babišem a jinými „mainstreamovými“ médii žádný rozdíl. Pragokavárníkům pouze vadí využívání Babišových médií v předvolební kampani Babišovy politické strany ANO. Stížnost na Babišem vlastněná média v Bruselu je pomstou představitelů režimních politických stran za to, že jeho strana ANO suverénně vede předvolební preference, zatímco preference jejich politických stran stagnují nebo klesají. Výpady proti Babišovi, ať už se jedná o očerňování jím vlastněných médií, nebo o nedávnou komedii s odvoláváním Babiše z úřadu místopředsedy vlády má jediný cíl – vrátit voliče režimním stranám. Zatím se tažení proti Babišovi míjí účinkem – sympatie k Babišově politické straně mezi lidmi naopak rostou. Jenže Andrej Babiš skutečnou alternativou k režimním politickým stranám není. V případě vítězství ve volbách žádné zásadní změny v systému neprovede, a naopak bude mít tendenci vládnout způsobem, jako podobní oligarchové v jiných zemích.