31. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

se uskuteční v Brně v sobotu 24. října 2020, v Moravském zemském muzeu, Zelný trh č. 8, malá zasedací místnost v prvním poschodí.

NÁVRH PROGRAMU

10:55 hod. – zápis delegátů a hostů

11.10 hod. – zahájení, úvod, organizační pokyny k jednání, doplnění a schválení programu

11:20 hod. – zpráva předsedy Sněmu MKS

11:35 hod. – zpráva Rady MKS

11:45 hod – rozprava

12:00 hod – přijetí nových řádných členů Moravského kulatého stolu.

12:15 hod – volby předsedy, místopředsedy a členů Rady MKS.

12:45 hod – příspěvky delegátů jednotlivých organizací

13:10 hod. – rozprava

13:30 hod – sčítání lidu 2021

13:40 hod. – určení termínu a místa jednání 31. sněmu MKS

13:45 hod. – usnesení, předpokládané zakončení jednání

 

Možnost oběda v restauraci přímo v budově nebo v blízkém okolí Moravského zemského muzea.

 

Téhož dne, ve 14:30 hodin měl být ve velkém zasedacím sále Muzea zahájen třetí ročník Akademické konference „MORAVA 1918“. Ale vzhledem k současnému epidemiologickému stavu a příslušným opatřením, bude zřejmě třetí ročník konference odložen.

Ohroženo je i zasedání Moravského kulatého stolu, ale pokud by se z každé organizace zúčastnil jen jeden člen a s ohledem na to, že se i tak málokdy sejdou zástupci všech organizací, by se jeho zasedání v počtu 10 přítomných mohlo konat.

Pro zainteresované uvádíme zcela netradičně i spojení:

předseda Sněmu MKS ing. Milan Trnka, email: mtrnkam@seznam.cz , mobil 723 750 745



TO NECHTE BÝT

Jaromír Nohavica

 

Auto i dům, postel i vzduch mi můžete vzít,

přitáhnout uzdu otrávit pramen přestřihnout nit

obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,

to, co však v sobě mám, to nedostanete,

to nechte být, to nechte být, to nechte být.

 

Všechny ty krásy, co jsem kdy poznal, ty v sobě mám,

závratě lásky i přečtené knížky i lidi, jež znám,

obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,

to, co však v sobě mám, to nedostanete,

to vám nedám, to vám nedám, to vám nedám.

 

Šaty i chléb světlo i čest, berte si vše,

i kdybych žebrák byl, budu mít víc, než myslíte,

obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,

to, co však v sobě mám, to nedostanete,

to je jen mé, to je jen mé, to je jen mé !

 

 



DVĚ PETICE

Ta první je o problémech zanedbané železniční sítě na Moravě. O celkové situaci jsme už psali. Tehdy to byl obšírný článek Ing. Jiřího Dukáta, jednoho z největších odborníků na železnice u nás, Moravana srdcem. Nyní jde o dílčí, ale velmi důležitou část týkající se železničního spojení Znojemska. Zasazuje se o to známá osobnost na Znojemsku, historik Jiří Kacetl.

Za rychlé železniční spojení Znojemska s vnitrozemím

My, níže podepsaní občané České republiky, žádáme Ministerstvo dopravy ČR, Správu železnic a také krajské orgány v Brně a Jihlavě, aby zahájily všechny potřebné kroky k projektové přípravě a realizaci modernizace železničních tratí na Znojemsku. Veřejná doprava opřená o moderní železniční síť je základním předpokladem pro udržitelný rozvoj každého regionu. Již před deseti roky požadovalo 45 starostek a starostů ze Znojemska i dolnorakouského příhraničí ve společném memorandu obnovu již tehdy velmi zastaralé drážní sítě na Znojemsku a jejího propojení s Dolním Rakouskem mezi Hevlínem a Lavou nad Dyjí (Laa a.d.Thaya). Se zklamáním sledujeme, že jsme o deset let starší a žádná zásadní modernizační investice dráhy na Znojemsku neproběhla. Opravu a optimalizaci nutně vyžaduje tzv. Severozápadní dráha, tedy trať č. 241 ze Znojma do Okříšek a Jihlavy, která umožní pohodlnější spojení našeho regionu s hlavním městem Prahou, a zejména tzv. Státní dráha, to jest trať č. 246 ze Znojma do Hrušovan nad Jevišovkou a odtud do Brna či přes sousední Mikulovsko do Břeclavi. Zejména zde lze podle úvah projektantů dosáhnout zkrácení jízdních dob vlaků až o dvě třetiny oproti současnému stavu. Je alarmující, že poslední zásadní opravy tratí na Znojemsku (s výjimkou tratě ze Znojma přes Šatov do Vídně) proběhly v 80. letech minulého století. Sto tisíc obyvatel a daňových poplatníků z okresu Znojmo si tedy modernizaci dráhy zcela právem zaslouží. Předem děkujeme za projednání naší petice.

autor petice: Jiří Kacetl

petice.com/za_rychle_eleznini_spojeni_znojemska_s_vnitrozemim

 

Ta druhá petice může být pro mnohé překvapivá. Zastává se samotného historika Jiřího Kacetla, který má přijít o své zaměstnání. A to ač je velmi pracovitý a odborně zdatný a činný. Možná jste se i vy setkali s tím, proč právě takoví lidé se dostávají pod tlak nějaké zájmové vlivné skupiny a někteří z vás by rádi petici podepsali.

 

My, níže podepsaní občané, se obracíme na Jihomoravské muzeum ve Znojmě a také na jeho zřizovatele – Jihomoravský kraj – s následující peticí:

Nesouhlasíme s tím, aby byl PhDr. Jiří Kacetl, historik a kurátor Jihomoravského muzea ve Znojmě, propuštěn ze zaměstnání.

Nerozumíme důvodům, které ředitelka muzea Ing. Vladimíra Durajková ve výpovědi z 27. 8. 2020 uvádí, když vedena snahou „o vyšší efektivitu práce a finančních úspor“ označuje Jiřího Kacetla za nadbytečného a tvrdí, že již pro něj není v muzeu práce. Domníváme se, že je to právě naopak. Jiří Kacetl za 12 let své práce pro znojemské muzeum jasně dokázal, že nadbytečný v žádném ohledu není a že pracovních úkolů na poli regionální historie a na poli prezentace historických sbírek muzea pro něj bude ještě na dlouhé roky velmi mnoho.

Výčet prací Jiřího Kacetla za dobu působení v Jihomoravském muzeu ve Znojmě je úctyhodný:

téměř dvě desítky muzejních výstav,

stovka přednáškových témat a exkurzí,

více než dvě desítky populárně naučných publikací,

další dvě desítky článků v odborných časopisech,

speciální facebooková stránka věnovaná výročí první světové války, na které po dobu čtyř a půl let dennodenně seznamoval čtenáře z celé republiky se sto let starými událostmi,

pravidelná spolupráce na přeshraničních projektech s regionálními muzei v Hollabrunnu a v Retzu a s Dolnorakouským zemským archivem v St. Pölten, která přispěla ke zvýšení prestiže znojemského muzea u našich jižních sousedů.

Kulturní veřejnost ve Znojmě i v dalších obcích na okrese Jiřího Kacetla zná a oceňuje za jeho intenzívní osvětovou činnost. Bohaté, přesto dosud málo probádané dějiny města Znojma a jihozápadní Moravy umí Jiří Kacetl přibližovat velmi poutavým způsobem, o čemž svědčí plné přednáškové sály či zástupy zájemců při vycházkách a terénních exkurzích. Domníváme se, že na poli vědeckého výzkumu dějin našeho města a regionu nemá Jiří Kacetl náhradu.

Právě prezentace poznatků o novější i starší minulosti Znojemska a jeho památek je podle našeho názoru jedním ze základních poslání Jihomoravského muzea ve Znojmě v současnosti i v letech budoucích. Městu Znojmu například již dlouhé roky chybí velká trvalá expozice o historii města, o jejíž realizaci Jiří Kacetl vždy usiloval. Znojemské muzeum coby veřejná instituce placená z daní nás, občanů, nesmí na tyto základní cíle rezignovat, jinak by ztratila podstatu svého smyslu. Pokud jsou v muzeu nyní zaměstnány na plný úvazek tři desítky pracovníků a v posledních třech letech z rozhodnutí paní ředitelky čtyři nová pracovní místa ještě přibyla, požadujeme, aby pozice historika a kurátora Jiřího Kacetla byla zachována a jeho smysluplná a kvalitní práce ve veřejném zájmu dále pokračovala.

petice.com/za_historika_jiiho_kacetla_ve_znojemskem_muzeu



PŘÍJEZD SPOJENECKÉ KOMISE /14. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/

Komise ustavená NR s posláním prověřit poměry na Těšínsku a uvést do vzájemného souladu obě znepřátelené strany, dorazila z Paříže 11. února. Jejím předsedou byl francouzský konzul Grénard, členy britský major Coulson a američtí právníci Coolidge a Dubuis. Komisi týž den přijal Masaryk a seznámil se s jejími úmysly.

Grénard ho ubezpečil, že se ve své práci bude důsledně řídit zněním pařížského protokolu a zeujme ve věci zcela nestranné stanovisko. Následujícího dne odcestovala komise do Těšína, kde se postupně setkala se Šnejdárkem, Latinikem, s civilními zástupci české a polské správy a také s mluvčím místních Němců, Josefem Každoněm.

Již 21. února předal předseda komise do Paříže první poznatky, jež byly oproti původnímu očekávání dost překvapivé. Na členy komise zvlášť zapůsobilo setkání s významným průmyslovým magnátem hrabětem Larischem. Němcem židovského původu, jehož jméno mělo v hutním podnikání mezinárodní věhlas. Jeho výpověď měla pro komisi zvláštní význam proto, že konflikt neviděl v emotivním rozpoložení zaujatého politika či zaslepeného šovinisty, ale hodnotil jej střízlivým pohledem národohospodáře. Zcela jasně rozvedl důsledky, k nimž by vedlo případné rozdělení hutní a montánní oblasti, a co by znamenalo pro ČSR odebrání uhelného revíru. Důrazně se postavil za zájmy Československa a poukázal na tradiční nespolehlivost Poláků dostát spojeneckým závazkům, jak jmenovitě ukazovaly události na západní Ukrajině, kde Pilsudski sledoval výlučně zištné zájmy a potýkal se s bezvýznamnými ukrajinskými nacionalisty, místo aby účinně podpořil monarchistické a republikánské síly v boji proti Leninovým bolševikům, kteří den ode dne přebírali iniciativu na všech frontách. To už pro komisi nebylo nic nového. Pilsudski neměl zájem pomoci Děnikinovi, neboť ruský generál odmítal polské výboje na východě a plně se stavěl za Miljukovo prohlášení Prozatímní vlády, že rusko-polské hranice určí ruský parlament až po definitivním vyřízení bolševismu.

Se zajímavým stanoviskem vystoupili i etničtí Němci. Znovu rozvinuli myšlenku o vytvoření jakéhosi neutrálního kondominia z oblastí Těšínska, Ostravska a Horního Slezska, které by spadaly pod pravomoci Dohody. Samotný Larisch a s ním rodiny Guttmannů a Rothschildů tuto možnost jako druhou alternativu podporovali. Jako mnohem výhodnější jim ovšem připadalo připojení území s majetkem k ČSR.

Komise tak záhy seznala, že výkon pařížského protokolu v plném původním znění nebude možné prakticky uvést v život a že situace se pronikavě liší od představ, jaké si udržovali jejich představení v Paříži. Obě strany, česká i polská, se u komise důrazně dožadovaly uznání svých požadavků a zavedení pořádků, které by nutně omezovaly práva jednoho z národů.

Tak plukovník Latinik, zmocněný jednáním za polskou stranu za účasti členů NR, požadoval neprodleně stažení čs. jednotek za linii z 5. listopadu 1918, zatímco Šnejdárek spolu se zemským prezidentem pro Slezsko, doktorem Šrámkem, byl k tomu ochoten pouze za předpokladu, že území až po Vislu, získané vojenským tažením, obsadí vojsko dohodové, ne polské, jak na tom trval Latinik. Možnou vyhlídku aspoň předběžného vyjednávání za dohledu komise naznačila polská vláda, která 17. února žádala NR, aby čs. jednotky ustoupily až za Ostravici, která měla být přirozenou etnografickou hranicí mezi oběma národy. To ovšem stačilo, aby v Praze s politováním zjistili, že ani s Paderewského vládou není možné vyjednávání s příznivější vyhlídkou na urovnání poměrů, že je bezpochyby zcela pod vlivem radikálního Sejmu, a nejspíš i Pilsudského.

Komise mezitím informovala NR o poměrech na Těšínsku. Zpráva vyzněla vcelku příznive pro ČSR, neboť Grénard výslovně zdůraznil, že v pásmu obsazeném čs. jednotkami je klid, pořádek, zásobování plynulé a nejsou patrny známky nepokojů ani mezi horníky všech tří národností, a že mnozí Poláci, což bylo pro komisi zvlášť objevné a pozoruhodné, si přejí připojení území k ČSR, která skýtá větší záruky sociálních a hmotných jistot. Za výpomoc v terénu probíhal návrat polských zajatců i výměna internovaných civilistů, vypravovaly se uhelné vlaky do Polska v rámci kompenzačních dodávek a byl zaváděn pořádek do distribuční sítě. To vše však patřilo jen k dílčím a podružnějším úkolům komise. Ten stěžejní, urovnání vztahů mezi ČSR a Polskem, se před nimi i nadále tyčil jako zcela neřešitelný problém a také jím skutečně byl, pokud obě strany, jichž se týkal, nevedla dobrá vůle k dohodě. Předseda komise Grénard, jenž usiloval být za všech okolností objektivní, si to uvědomil dřív, než se v oblasti začala rozmáhat netrpělivost nad zdlouhavým postupem. Navíc zpozoroval i další znepokojový úkaz, který se bezprostředně týkal jeho týmu: major Coulson i oba Američané se již neskrývali svými sympatiemi k Čechům a dávali to okázale najevo. Neskrblili ani kritikou Polska, jež o poznání zesílila, když komise obdržela memorandum varšanské vlády, která vyjadřovala nespokojenost s průtahy kolem uskutečňování pařížského protokolu. Jak se ukázalo, k memorandu zavdal přímý podnět Roman Drnowski, jenž si Paderewskému po návrahu z Paříže postěžoval na protěžování Československa Noulensovou komisí i NR, jmenovitě Clémenceauem. Latinik mezitím po několikerém jednání s komisí nabyl dojmu, že česká strana nemíní pařížský protokol vůbec plnit a že působení komise pokládá za zcela formální záležitost, kterou je možné protahovat do nekonečna. Tlumočil vládě i postoj průmyslových magnátů, což Paderewského obzvlášť sklíčilo.

 



STÁTOPRÁVNÍ USPOŘÁDÁNÍ NA MORAVĚ PO ZÁNIKU VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠE

Jaroslav Nesiba, 22. září 2020

 

Kapitoly z moravské historie /2/ 11. a 12. století

Dějinné události na Moravě začátkem 11. století již můžeme sledovat mnohem důkladněji. Překročíme tak temné období nedostatku informací o událostech před rokem 1028, kdy po dobu 122 let nejsou o Moravě žádné důvěryhodné zprávy. Toho roku 1028 (uvádí se též rok 1021) získal od svého otce Oldřicha, pražského knížete přemyslovského rodu, jeho syn Břetislav. Velkými vladařskými turbulencemi byl Břetislav Oldřichem opět vlády zbaven. Nedlouho poté se opět vlády nad Moravou zmocnil, přičemž ovládal pravděpodobně zejména Olomoucko. Dalším údajem o vládnutí na Moravě je zmínka k roku 1048, kdy se připomíná doba, kdy vládl na Moravě nejstarší syn knížete Břetislava, Spytihněv II. U zmiňovaných vládcích Moravy se neuvádějí jejich tituly, pouze příslušnost k vládnoucí přemyslovské dynastii vládnoucí v západoslovanském státě.

Zásadní změnou prošel způsob vládnutí na Moravě odkazem knížete Břetislava (+ 1055) spolu se stařešinským právem k vládnutí v celém státě zřízením údělných knížectví na území celé moravské země. Centra těchto několika knížectví, podřízených ovšem pražským vladařům, byla v Olomouci, Brně, později ve Znojmě, krátkodobě i jinde. Zda toto dělení Moravy bylo k jejímu zemskému prospěchu je diskutabilní. Zejména tím byl uspokojen nárok na vládnutí mladším příslušníkům přemyslovského rodu. Pozoruhodné je, že k dělení země české v takovém rozsahu nedošlo. Vysvětlením může být také skutečnost, že díly země moravské dostačovaly úživností a prestiží jednotlivým členům přemyslovské dynastie. Může to však znamenat také možnost, že se mladší Přemyslovci museli tímto moravským dílem spokojit.

Systém údělných knížectví na Moravě přetrval do konce 12. století, kdy došlo k dalšímu státotvornému posunu ustavením moravského markrabství. Tento stav trval státoprávně až do roku 1918.

Z moravských údělných knížat vynikli v 11. století Vratislav II. na Olomoucku. Stal se roku 1061 po Spytihněvu II. pražským knížetem a od roku 1085 dokonce prvním českým králem. V Brně vynikl údělný kníže Konrád I., mimo jiné svým vojenským sporem s bratrem a králem Vratislavem II. Známý je případ zabití králova dvořana Zderada Vratislavovým synem Břetislavem II. při obléhání Brna roku 1091.

Po nenadálé smrti Vratislava II. v lednu 1092, při lovu pádem z koně, se údělný kníže Konrád I. Brněnský stal knížetem v Praze. Neuváděké se důvody jeho brzkého skonu v září téhož roku. Dějepisci Kosmas i Palacký věnují tomuto vládci v Brně a později v Praze minimální pozornost.

Druhým vládcem v Praze, původem z Moravy, byl v letech 1107 – 1109 rozporuplný Svatopluk, syn Oty Krásného Olomouckého, jehož vládnutí bylo ukončeno jeho násilnou smrtí.

Třetím a nejvýznamnějším vládcem našeho západoslovanského státu původem z Moravy byl Konrád III. Ota Znojemský. V době jeho vládnutí na konci 12. století zaniká na Moravě systém údělných knížectví. Tehdy nastupuje doba sjednocení Moravy jako svébytného markrabství, ovšem pod vrchní vládou velkého knížete, později krále, v Praze.

Malá četnost velkých knížat v Praze původem z Moravy byla způsobena častým nerespektováním stařešinského zákona a to uzurpací vlády v Praze členy přemyslovského rodu původem z Čech. Tak nebylo uznáno právo na vládnutí v Praze Oldřichu Brněnskému po zavraždění Břetislava II. roku 1100. Jeho pokus o získání vlády v Praze roku 1103 skončil nezdarem. Zneuznáno bylo také právo Oty II. Černého Olomouckého po smrti knížete Vladislava I. Česká historieografie toto přebíjí významem vítězství Čechů nad Němci u Chlumce roku 1126. Komplikovaná situace nastala za vlády Vladislava II. Údělný kníže Konrád II. Znojemský měl silnou oporu šlechty a to i české a Moravanů. Zda byla volba Vladislava II. velkým knížetem v souladu se stále platným stařešinským zákonem zůstává otázkou. Nároky Konráda II. přes jeho vítězství u Vysoké v roce 1142 a obléhání Prahy bylo zmařeno mohutnou vojenskou pomocí německého císaře Konráda III., kterou Vladislav II. urychleně přivolal. Tak bylo často řešeno kdo bude vládnout. Cizí pomoc byla často využívaná i zneužívaná.



DEN ZA MORAVU, REPORTÁŽ Z 15. ROČNÍKU

 

V sobotu se opět po roce, letos už po patnácté, sešli moravští vlastenci, patriotky a patrioti v zemské metropoli městě Brně na největší promoravské akci v kalendáři, kterou je kulturně-historická slavnost DEN ZA MORAVU. Také letos pod záštitou dvou významných osobností a to hejtmana Jihomoravského kraje, pana JUDr. Bohumila Šimka a primátorky statutárního města Brna, paní JUDr. Markéty Vaňkové.

Snahou nás pořadatelů ze spolku Moravská národní obec je poukázat na skutečnost, že také země Morava, ač byla proti zásadám demokracie, právního státu i slušnosti, zbavena svých odvěkých zemských práv a svobod, se může pyšnit jedinečnou a nezaměnitelnou kulturou, bohatou a slavnou historií a více než tisíciletými zemskými tradicemi. Zároveň ukazujeme veřejnosti, že Morava má za předpokladu své široké zemské samosprávy, díky svému potenciálu, také nadějnou budoucnost.

Úvodní, ta nejslavnostnější, část Dne za Moravu se stejně jako v předešlých letech odehrála v překrásném interiéru kostela sv. Tomáše. Počátky chrámu sahají do 14. století, kdy jej moravský markrabě Jan Jindřich založil společně s augustiniánským klášterem. Přáním Jana Jindřicha zároveň bylo umístit zde rodové pohřebiště moravských Lucemburků. A právě naše slavnost každoročně pamatuje na připomínku nejvýraznější osobnosti moravské větve tohoto významného rodu římského krále a moravského markraběte Jošta Lucemburského, zvaného též jako Moravský. Během pietního aktu představitelé Moravské národní obce, pan předseda Ing. Jaroslav Krábek, v doprovodu 1. místopředsedkyně, paní Lenky Holaňové a pana místopředsedy Ing. Vojtěcha Říhy položili v místě posledního odpočinku tohoto panovníka symbolicky květiny v moravských žluto-červených barvách. Vyslechli jsme také velmi zajímavý projev pana předsedy Ing. Jaroslava Krábka, který mimo jiné hovořil o úspěšných iniciativách a aktivitách Moravské národní obce. Dalším řečnickým vystoupením byla upřímná výpověď velkého moravského patriota, pana doktora Jaromíra Břeně, který mimo jiné mluvil o víře, Moravě a moravské identitě. Slavnostní ráz podtrhl mužácký soubor Hútek z Bánova, který zazpíval naši moravskou hymnu „Moravo, Moravo“ a také další slavnostní píseň „Jsem Moravan“.

Následoval slavnostní průvod historickým středem města se zastávkou u tzv. Staré radnice. Ozdobou průvodu byli již tradičně Moravští rytíři sv. Rostislava a Kolumbana a členové historického sdružení, které představuje granátnickou jednotku 1. Moravského pěšího pluku Kaiser. Bubeníci tohoto sdružení udávali pravidelný pochodový rytmus, a tak zhruba v 10:40 hodin barevný zástup krojovaných Moravanek a Moravanů, vlajkonošů a obyvatel Brna došel na Náměstí Svobody. Zde bylo připraveno ozvučené, zastřešené pódium a také posezení pro účastníky Dne za Moravu a Slavností vína, kterých byl náš program na náměstí součástí. Po úvodním představení našeho spolku paní moderátorkou Karolínou Antlovou nám své umění předvedly děti z národopisného souboru Líšňáček, které na pódiu zatančily několik tradičních tanců z moravské Hané.

K naší radosti přijaly naše pozvání a do Brna na tento moravský festival přijely moravské osobnosti nominované v loňské anketě Osobnost Moravy 2019. Rádi jsme této skutečnosti využili a předali těmto významným Moravankám a Moravanům ocenění za nominaci a vítězství v anketě. Po krátkém úvodu převzal z rukou pana předsedy Moravské národní obce Ing. Jaroslava Krábka unikátní skleněnou trofej za druhé místo v anketě, pan František Uher. Zároveň tento skvělý zpěvák, multiinstrumentalista, lidový vypravěč, moderátor a imitátor, obdržel v upomínku na svůj úspěch pamětní list a z rukou místopředsedkyně našeho spolku, paní Lenky Holaňové, také květiny. Vzápětí se tento slavný rodák z Lanžhota ujal mikrofonu a nejen prostřednictvím svých nádherných písní o Moravě, ale také díky svému temperamentu a vtipnému mluvenému slovu výrazně pozvedl náladu účastníků slavnosti. Po této skvělé kulturní tečce jsme na pódiu přivítali samotného vítěze a Osobnost Moravy 2019, pana Luďka Urbánka „Savanu“. Tento populární moderátor, muzikant a organizátor kulturních a charitativních akcí pro veřejnost převzal hlavní cenu, tedy překrásnou skleněnou trofej s moravskou orlicí, květiny a pamětní list. V několika větách pak tento moravský patriot poděkoval svým fanouškům za podporu při hlasování v anketě a k naší radosti také našemu spolku za organizaci této iniciativy a obdržené ocenění.

Květiny a pamětní listy dále z našich rukou obdržely další nominované osobnosti. Nejprve převzala ocenění v podobě květin a pamětního listu paní Milada Bláhová, která na slavnosti zastupovala svého v současné době nemocného manžela, pana Ing. Zdeňka Bláhu. Svoji inspiraci hledá tento umělec především právě v moravské metropoli. Těžištěm tvorby tohoto výtvarníka se stala malba a to zejména akvarel. Přejeme panu Bláhovi brzké uzdravení a mnoho inspirace pro další tvorbu. Až ze severomoravské obce Troubelice přijel do Brna na Den za Moravu v naší anketě nominovaný, pan Dalibor Balut. Tento cestovatel, který o svých cestách natáčí zajímavé filmy, taktéž převzal nezbytné květiny a pamětní list. Za spolek Moravská národní obec a organizátory ankety „Osobnost Moravy“ chci všem oceněným osobnostem poděkovat za jejich prospěšnou činnost, dále pak za souhlas s nominací v naší anketě a v neposlední řadě za účast a obohacení slavnosti Den za Moravu.

V závěru jsme si ještě vyslechli několik písní v podání sdružení Moravanek a Moravanů německého jazyka. Své zpěvácké umění nám ukázali členové souboru Hútek z Bánova a poslední slovo měl opět pan předseda Moravské národní obce Ing. Jaroslav Krábek, který zdůraznil některé historické skutečnosti. Například to, že za vlády římského krále a moravského markraběte Jošta Lucemburského se z Brna a Moravy krátce vládlo celé Evropě. Zmíněna byla také našim spolkem připravovaná učebnice dějin Moravy.

Přes všechny nesnáze, které nás letos při přípravách a organizaci Dne za Moravu provázely, mohu alespoň za sebe říct, že letošní slavnost byla pěkná a moje představy byly plně naplněny. Za tuto skutečnost si dovoluji vzdát hold všem lidem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k vysoké úrovni této zřejmě největší promoravské akce. Zvláštní uznání pak právem patří hlavnímu organizátoru 15. ročníku Dne za Moravu, významnému členu grémia Moravské národní obce, panu Janu Procházkovi, který se pro úspěch této organizačně náročné akce zcela obětoval. Děkujeme.

Za Moravu!

Stanislav Blažek
Moravská národní obec, z. s.



PROJEV MUDr. JAROMÍRA BŘENĚ NA DNI ZA MORAVU

V sobotu 19. září se konal 15. ročník Dne za Moravu. V úvodní slavnostní části, která probíhala v kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí, byl jedním ze vzácných hostí moravský patriot a propagátor moravské kultury a tradic pan MUDr. Jaromír Břeň ze Šardic. Zde přinášíme celý jeho projev s velice zajímavými myšlenkami. Není upravovaný a je z části po moravsku.

Dobrý den,

dámy a pánové dovolte, abych se nejdřív v krátkosti představil. Jmenuju se Jaromír Břeň a byl jsem organizátory požádán, abych promluvil na letošním Dni za Moravu. Su Moravan, ze Šardic u Kyjova a tam se spolu s řadou dalších skvělých lidí dlouhodobě snažíme udržovat moravské tradice i povědomí o moravanství. K projevům bývá zvykem zvát významné politiky, byznysmeny, umělce. Proto su rád, že je ke slovu přizvaný aj člověk obrazně řečené úplně zespoda, který nemá ani politické tituly, ani miliardy. Chápu to jako projev respektu k lidem, kteří se „tam dole“ celý život snaží dělat tu drobnou práci, která je pro úspěch a bytí jakékoli společnosti – aj té moravské – klíčová. Doufám, že význam této drobné práce si bude uvědomovat stále víc Moravanů.

Když se začne dnes mluvit o přihlášení se k moravanství, bohužel se skoro pravidelně vyrojí výroky, že promoravské myšlenky jsou rozvracením, separatizmem, zakomplexovaností apod. Když Masaryk řekl: „Je žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní“ byl rozvraceč? Byl Masaryk separatista? Když vyjmenujeme roky jako 1938, 1948. 1968, naposled 1992 rozdělení Československa – vidíme, že tady existující stát byl rozbíjený, rozvracený, nebo rozdělovaný tolikrát, až je to neuvěřitelné. A já se ptám, kolikrát na tom měli sebemenší podíl Moravané? Proti takovým hanlivým nálepkám je třeba se jasně ohradit. A poukázat na to, že příčinou českých národních katastrof, nikdy nebyla Morava a Moravané, ale charakter a výkony v Praze koncentrovaných elit.

Podotýkám a podtrhuju, že problém není v obyčejných lidech z Čech, ale opakuju – v charakteru českých elit, někdy spíše rádoby elit. Od časů národního obrození až po období po rok 1989 zažila Morava od těchto elit mnoho nesplněných slibů. Žádat plnění slibů, to není rozvracení ani separatizmus. Pokud české elity řeší nějakou důležitou otázku, mají odnepaměti sklon planě slibovat, chytračit, nebo přesvědčovat sebe i druhé o něčem, co by chtěli aby byla realita, namísto přiznání si reality jaká skutečně je. Příkladem toho je období první republiky, kdy byl uznáván jen národ československý, který má jakousi českou a slovenskou větev. Dnes víme, že tento přístup byl chybný. Stejně tak je chybné myslet si, že když byla Moravě a Moravanům odňata jejich dřívější tisíciletá práva, že už žádná Morava ani Moravané neexistují. Jiný příklad takového chybného přístupu je z r. 2017 z pera pana ministra Chvojky, tehdejšího ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Ten napsal, že není možné se hlásit k moravské národnosti, protože žádná neexistuje, protože – podle jakýchsi definičních kriterií natěsnaných do paragrafů – Moravané nemají etnický původ, jazyk, kulturu, ani tradice… Co k tomuto dodat? Moravané přes všecky takové ústrky pořád existují a hlásí se ke svojí rodné zemi.

Další příkladem smutné reality je krajský systém. Co se v krajském systému rozkradlo, to se nedá ani spočítat. Naproti tomu zemský systém tady fungoval dobře 1000 roků a v okolních státech jako Rakousko, Německo funguje dobře pořád. K dalším příkladům zacházení s tradičními územními celky patří nejrůznější prapodivné názvy. To když se v médiích o Moravě a Slezsku mluví jako o východě Česka, Česko-slovenském pohraničí, východní půlce státu, území na východě apod. Myslím, že poučný je pohled na historii např. Švýcarska. Jak to, že tento stát je tak soudržný a úspěšný, přestože je poskládaný z řady různých entit – německo-jazyčné, italsko-, francouzko-jazyčné a dalších. Není to také tím, že ve Švýcarsku platí zásada – svého nedat, ale druhému nebrat, takže jednotlivé švýcarské entity mohou svobodně rozvíjet vlastní identitu?

U nás se bohužel stalo skoro jakousi tradicí ironizovat vše moravské a vykreslovat Moravany jako komické figurky. Například tím, že se na moravské dialekty hledí s úsměškem, jako na známku buranství. Pak se ptám: Masaryk, Baťa, Zátopek… ti mluvili celý život po moravsky – a byli to snad komické figurky? Pamatuju si filmy, kde se někteří herci museli předabovávat, protože podle přízvuku bylo poznat, že jsou z Moravy. Moravský přízvuk byl cosi nepřípustného, středočeský přízvuk nevadil. Jak by se asi líbilo některému z pražských umělcú, kdyby mu při natáčení někdo z Brna nebo Ostravy řekl: „Mistře, hrajete dobře, ale ten váš přízvuk, je z něho poznat že jste z Čech. To je přece nepřípustné, to musí pryč…“

Je potřeba připomínat, že Moravané Čechy nikdy nezradili, ve všech krizích – kolik jich bylo, byli loajální. Netrhali Sudety, nevyhlašovali v krizi moravský štát, neorganizovali severoirské, baskické násilné scénaře. A jaká je odměna za loajalitu? Tisíciletá práva, která Morava měla ještě před zhruba 100 lety jí byla bez vlastního zavinění odňata, Morava byla nesmyslně rozbitá do paskvilu v podobě krajského zřízení, a dnes jsme ponižováni např. tím, že nám ministr vlády odepře možnost hlásit se po svém k moravanství s odůvodněním, že dnešní Moravané nemají takové věci, jako jsou osobitě moravské tradice, kultura a další.

Zajímavý je pohled na velké osobnosti spjaté s Moravou. Nenajdeme tu moc světově známých válečníkú a dobyvatelú. Namísto nich najdeme v moravské historii jména světového významu jako Komenský, Mendl, Cyril a Metoděj. Velké válečníky měly všechny civilizace. Kde je jim dnes konec? Ale kde by byla celá západní civilizace bez práce podobných lidí jako byli Cyril a Metoděj, Komenský, Mendl… ? Co všechny tyto významné lidi spojuje? Bezesporu je to křesťanství.

Proč teď vlastně jedním dechem mluvím o moravské otázce a zároveň o křesťanství? Protože si myslím, že Morava a Moravané celou svojí historií i současností snad alespoň trochu dokázali a dokazují – a doufám, že i nadále ukazovat budou, že křesťanské hodnoty mají v jejich životě a jednání místo. Vždyť v bibli stojí: “ Zlo neoplácejte zlem, urážky urážkami, ale naopak prokazujte dobro“. Morava zažila hodně zlých ran a urážek. A myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že neoplácela zlo zlem, ani urážky urážkami. Moravané určitě nerozpoutali tolik válek, kolik jich díky cizímu zavinění museli přetrpět, určitě tolikrát nevnucovali jiným svoji vůli, kolikrát byla cizí vůle vnucována jim. Jestliže se v Bibli píše, že toto je ta správná – sice trnitá – ale správná křesťanská cesta, pak doufám, že na ní vytrváme. Když mluvím o Bibli a křesťanství vzpomínám si na jedno takové přirovnání: „Kde byste si nechali operovat koleno – na ortopedické klinice, která má s operováním 5 měsícú zkušeností, na klinice která má s operováním 5 rokú zkušeností, nebo na klinice, která má 5000 let zkušeností“? S Biblí je to podobně. Řadu lidí ta kniha dnes nezajímá, ale měla by. Když ne jako pramen víry, tak jako pramen zkušeností. Věřící aj ateisti by si měli uvědomit, že v Bibli jsou mnohatisícileté zkušenosti nejen s vírou, ale s životem obecně, ať už jde o vztahy, výchovu dětí, prácu atd. Z Bible je také další hluboká pravda: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Proč to připomínám? Protože Morava a moravanství jsou dlouhodobě v ponížení. A já doufám, že se dočkáme jejich povýšení. A také doufám, že zvládneme se ctí jak to ponížení, tak dá-li Búh i budoucí povýšení. Moravanství je dnes stavem plným nejistoty, tápání a hledání. A to je možná dobře, že tápeme a hledáme. Protože v Bibli stojí jiná tisíciletími ověřená pravda a tá zní: hledejte a naleznete, kdo hledá, ten najde. Doufám, že dnešní slavnost i moje promluva v tomto chrámu bude příspěvkem k hledání cesty k důstojnějšímu spravedlivějšímu postavení Moravy a Moravanů. Po řadě roků, kdy naše identita zažívala úpadek, doufejme, dojde k její renesanci. Kéž je toto obrození neseno v duchu skutečných, nepředstíraných křesťanských hodnot – jako je nikdy nekončící hledání. Hledání víry, pravdy, spravedlnosti. Neoplácení zla zlem – což ale neznamená nechat si všechno líbit a neříct jasné ano, nebo jasné ne, když je to nezbytné. Kéž jsou nám namísto velkých válečníků dány radši další takové osobnosti, jako byl Cyril, Metoděj, Komenský, Mendl.

Svoje zamyšlení v tomto chrámu zakončím slovama sloky jedné moravské písničky, kde se zpívá:
Bože náš, Otče náš, Tebe prosit budem, aby nehynula naša moravská zem.

Děkuju vám za pozornost!



PŘED OSMDESÁTI LETY ZAHYNUL JOSEF FRANTIŠEK, LETECKÉ STÍHACÍ ESO 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Jiří Kachlík, 12. září 2020

 

V československém letectvu četař délesloužící, v polském letectvu sierżant, v britském letectvu sergeant Josef František se narodil dne 7. 10. 1914 v moravské obci Otaslavice. Ta se nachází na moravské Hané, cca 12 km J směrem od města Prostějov. Po vyučení nastoupil do „Školy leteckého dorostu“ v Prostějově. Po jejím ukončení se stal v roce 1936 pilotem na čsl. pozorovacích letounech typu Letov Š-328 u 5. letky 2. leteckého pluku v Olomouci. Po absolvování kurzu pro piloty stíhacích letadel létal na čsl. stíhačkách typu Avia B-534 u 4. stíhacího pluku, u jeho 40. letky, operující z letiště Kbely u Prahy.

Po okupaci Československa, ke které došlo dne 15. 3. 1939, uprchl do Polska. Tam se připojil k polskému vojenskému letectvu. Během německé invaze do Polska, zahájené dne 1. 9. 1939, plnil Josef František průzkumné a spojovací úkoly v neozbrojeném cvičném letadle RWD-8. Ve dnech 19. a 20. 9. 1939 napadal z něho německé vojenské kolony ručními granáty. Ve středu dne 20. 9. 1939 byl sestřelen, ale nouzově přistál. Tehdy byl obětavě zachráněn polskými piloty jiného letounu, kteří pod nepřátelskou palbou přistáli opodál. V pátek dne 22. 9. 1939 dostal za úkol stáhnout se spolu se zbývajícími piloty a letadly své jednotky do Rumunska. Jako mnoha jiným polským pilotům se mu pak podařilo uprchnout z rumunského internačního tábora. V měsíci říjnu roku 1939 se nakonec dostal až do Francie.

Ve Francii se Josef František rozhodl zůstat raději se zbývajícími Poláky namísto toho, aby se připojil k čsl. letectvu. Pravděpodobnou příčinou byl konflikt s jedním čsl. důstojníkem, který se ho pokoušel zavřít do vězení pro porušení subordinace. Není známo, jestli podnikal ve Francii stíhací lety, nebo jestli sestřelil nějaké nepřátelské letadlo. V té době zahraniční letci často bojovali pod pseudonymem, aby ochránili své rodiny v Němci obsazených zemích před pronásledováním německou nacistickou tajnou policií Gestapo. Podle dostupných dokumentů se ve Francii do frontového nasazení nedostal. Pravděpodobně působil v zázemí jako zalétávající pilot. Nicméně očitý svědek, přímý účastník a také letec Josef Balejka tvrdil, že Josef František sestřelil nad Belgií a Champagní během 3 týdnů 10 až 11 německých letounů. Bohužel, žádné oficiální francouzské ani polské dokumenty tuto informaci nepotvrdily.

Po pádu Francie se Josef František dostal do Spojeného království Velké Británie. Tam byl přiřazen k 303. polské stíhací peruti RAF, operující z letiště Northolt. Tam létal na stíhacích letounech Hawker Hurricane Mk.I. Jeho letka se poprvé dostala do akce v srpnu roku 1940 v závěrečné fázi bitvy o Velkou Británii. Prvním jistým vítězstvím Josefa Františka byla dne 2. 9. 1940 německá stíhačka typu Messerschmitt Bf 109 E.

Ve vzduchu se Josef František často svévolně vzdaloval od sestavy svojí perutě a vyhledával příležitost bojovat s nepřítelem „na vlastní pěst“. Touto metodou sice dosahoval vzdušných vítězství, ale současně snižoval bojeschopnost vlastní formace letadel. Velitelé peruti S/Ldr Kellett a Urbanowicz jej nakonec prohlásili za „hosta perutě“ a dovolili mu operovat samostatně. Krátce po vzletu se mohl volně oddělit od formace a operovat nad hrabstvím Kent, nebo nad kanálem La Manche. Tam napadal z náletu se vracející německá letadla. Poláci to nazývali „Metoda Frantiszka“, Britové „Lone wolf“. Během 28mi dnů v měsíci září roku 1940 dosáhl 17ti jistých sestřelů německých letadel a jednoho pravděpodobného sestřelu. Posledního, 17. jistého vítězství dosáhl dne 30. 9. 1940. Stal se tehdy nejlepším zahraničním (nebritským) pilotem RAF celé bitvy o Velkou Británii.

V úterý, dne 8. 10. 1940 v 9:40 h, při návratu z hlídkového letu, se Josef František se svým letounem Hurricane v Cuddington Way v Ewellu zřítil. Shodou okolností zemřel jeden den po svých 26. narozeninách. Důvody havárie se nepodařilo zjistit. Podle jedné teorie snad prováděl prvky letecké akrobacie blízko bydliště svého děvčete. Podle vzpomínek jeho přátel byly na něm v té době už velmi viditelné příznaky únavy z boje. Je možné, že příčinou havárie byla kombinace obou těchto faktorů. Pohřben byl na hřbitově polského letectva v Nortwoodu.

Pobočník velitele 303. polské peruti RAF, polský kapitán Witold Źyborski, o něm prohlásil: „Byl to pilot, jaký před ním neexistoval a jaký po něm už existovat nebude. Mnohokrát bojoval proti mnohem početnějšímu nepříteli. Přitom se sám pouštěl do souboje s přesilou nepřátel. Létal sám, nečekaně přepadal Němce. Byl výborným střelcem. Co stisk spouště jeho palubních kulometů, to jedno sestřelené německé letadlo. Létal s láskou ke své vlasti a s odvahou. Byl to největší hrdina letecké bitvy o Velkou Británii“.

Za svého života i posmrtně byl Josef František oceněn mnoha vyznamenáními. Mezi jinými řádem „Virtuti Militari“ („Vojenské cti“) 5. stupně. Dvakrát obdržel britskou „Distinguished Flying Medal“ („Záslužná letecká medaile“) se sponou (tedy druhé udělení) jako vůbec první cizinec.

In memoriam byl povýšen nejprve do polské hodnosti „pod porucznik“ (dne 16. 7. 1941). Po osvobození Československé republiky byl povýšen do hodnosti nadporučíka čsl. letectva (dne 1. 2. 1947). Dne 1. 6. 1991 byl pak posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka čsl. letectva.

V roce 1989 byl na jeho počest jeho jménem pojmenován aeroklub působící na vojenském letišti v Prostějově, kde bylo za 1. čsl. republiky vojenské letecké učiliště nazývané „Škola leteckého dorostu“.

V jeho rodné obci Otaslavicích je po Josefu Františkovi pojmenována základní škola pro místní děti. Bylo tam také otevřeno muzeum, věnované životu a zásluhám Josefa Františka.

Dne 28. 10. 2015 byl plk. Josefu Františkovi prezidentem republiky Milošem Zemanem udělen „Řád Bílého lva“ in memoriam.

 

Připraveno z dostupné litaratury.



VRANOV U BRNA SLAVÍ 780 LET OD PRVNÍHO ZÁZRAČNÉHO UZDRAVENÍ A ZALOŽENÍ POUTNÍHO KOSTELA

Jiří Kachlík, 11. září 2020

 

Obec Vranov u Brna leží cca 14 km severním směrem od středu města Brna a současně 1,5 km západním směrem od města Adamov. Nachází se v malebné krajině, která byla dříve nazývána Moravským Švýcarskem. Pěší cesta z brněnské městské části Soběšice vede dobře udržovaným smíšeným lesem, který až do konce 2. světové války patřil rodině knížat Lichtensteinů. Všechny přístupové cesty na Vranov u Brna jsou lemovány zděnými Božími mukami. Po sametové revoluci roku 1989 bylo sice nutné některé z nich obnovit, ale v současné době jsou už všechna Boží muka pravidelně opravována a okrašlována.

Podle zakladatelské legendy vzniklo poutní místo na Vranově u Brna díky uzdravení maršálka Viléma (ve skutečnosti Voka I.) z Rožmberka. Ten prý byl postižen slepotou, ale na přímluvu Panny Marie, Matky Boží, roku 1240 prohlédl. Ke cti Panny Marie na Vranově u Brna pak brzy poté nechal postavit první, dnes už neexistující dřevěný kostel.

Otázku skutečného jména zakladatele kostela na Vranově u Brna snadno vyřešíte, když nahlédnete do rodokmenu pánů z Rožmberka. V letech 1208–1262 žil pozdější nejvyšší královský maršálek Vok I. z Rožmberka. Maršálkem byl snad už od roku 1254, poprvé je ve funkci maršálka písemně doložen roku 1255. Svůj vysoký titul obdržel za příkladnou a věrnou službu českému králi Přemyslu Otakaru II. (vládl 1253–1278). Připomeňme si ještě, že jméno Vok je českou zkratkou zdrobnělého jména Vo(jte)k, původně Vojtěch. Obdobně Maďaři (Uhři) jméno jimi velmi váženého a oblíbeného sv. Vojtěcha-Adalberta pozměnili na zdrobnělé jméno celkem pěti uherských králů. Jmenovali se Béla.

O středověkém dění na Vranově u Brna nevíme téměř nic. Také už není známo, kdo kostelu věnoval sošku Panny Marie, kterou je dnes možné spatřit na hlavním oltáři kostela. Soška byla, podle dobrozdání odborníků, zhotovena na začátku 16. století a je francouzské provenience. Tato gotická plastika Panny Marie je jednou z nejvzácnějších památek toho druhu na Moravě. Je naprosto mimořádná svým provedením. Nejde totiž o klasickou Madonu s Ježíškem. Svatá Panna je znázorněna bez dítěte, jako dívka líbezné tváře oblečená v modrém šatě, v postoji pokorné modlitby s ne zcela sepjatýma rukama.

Záznamy z počátku 17. století připomínají, že se na Vranově u Brna uskutečnila řada dalších zázračných uzdravení. Reformační snahy Martina Luthera, šířící se Evropou v 16. století, sice putování poutníků na Vranov u Brna citelně oslabily, ale už na přelomu 16. a 17. století dochází ke změně k lepšímu. Vranov u Brna získal do svého vlastnictví kníže Maxmilián z Lichtensteina (* 1578, + 1643). Svým vyznáním byl původně nekatolík, ale na konci 16. století on i jeho manželka konvertovali ke katolické víře.

Po dlouhá léta byl aktivním vojákem, proto chtěl Panně Marii poděkovat za ochranu v četných nebezpečích. Zároveň chtěl přispět k posílení katolické víry svých poddaných. V letech 1617–1633 nechal proto vystavět nový, jednolodní barokní kostel, zasvěcený Narození Panny Marie (slaví se 8. září). Byla to jedna z prvních barokních staveb na Moravě. Kostel projektoval italský architekt Giovanni Maria Filippi, na stavbu kostela dohlížel stavitel Ondřej Erna. Pod chrámovou lodí byla současně s kostelem vybudována rozsáhlá krypta s pohřební kaplí a hrobkou příslušníků rodu Lichtensteinů.

Vstupní hala do krypty byla vybudována pod umělým náměstím, které se rozprostírá před hlavním vchodem do kostela. Vstup do haly zdobí 4 dórské sloupy s mohutným tympanonem (tj. ozdobnou plochou nad dórskými sloupy). Vstup střeží 2 sedící andělé, kteří ve svých rukou drží sklopené uhasínající pochodně na znamení konce lidského života. Vstupní halu hrobky krom toho zdobí po každé straně dvojice andělů, chránících urny se srdci zemřelých. Před vstupním schodištěm do krypty pod kostelem stojí po obou stranách monumentální sousoší nazvaná „Pozemské loučení“ a „Nebeské shledání“. Všechny sochy, stěny a strop vstupní haly působí na city návštěvníka hrobky svou jasně bílou (ve středověku smuteční) barvou. Autorem této sochařské výzdoby byl významný vídeňský umělec Josef Klieber.

Rostoucí počet poutníků si brzy vyžádal vznik kláštera. Duchovními správci vranovské mariánské svatyně se původně měli stát jezuité. Do vranovského kláštera, založeného roku 1633, se však kníže

Maxmilián z Lichtensteina a jeho choť rozhodli povolat příslušníky církevního řádu paulánů. Kromě tradičních slibů chudoby, poslušnosti a čistoty s sebou Nejmenší bratři sv. Františka z Pauly přinesli zvláštní slib trvalého postu a důraz na lásku a milosrdenství k bližnímu. Vyjadřoval to jejich znak a heslo „Charitas“ (česky: „Křesťanská láska k bližnímu“). Pauláni na Vranově u Brna působili přibližně 150 roků. Jejich působení na dlouhých 208 roků přerušil rakouský císař Josef II., když paulánský klášter na Vranově u Brna roku 1784 zrušil.

Počet řeholníků ve vranovském klášteru se měnil, měnily se i země, odkud přišli. V počátcích převažovali francouzští řeholníci, postupně narůstal počet paulánů z Bavorska a Rakouska. V průběhu 18. století už převažovali řeholníci pocházející z Moravy a z Čech. K poutnickému věhlasu Vranova u Brna v době baroka přispěla, kromě činorodosti paulánů, také událost na konci třicetileté války. Když švédská vojska roku 1645 pustošila zemi Moravu, hledali pauláni, stejně jako mnozí místní obyvatelé, útočiště na Novém hradě u Blanska. Nový hrad byl zradou domácího člověka dobyt a zpustošen, mnoho lidí bylo povražděno. Materiální zkázu tehdy přežila jenom dřevěná soška Panny Marie Vranovské a ze dřeva vyřezané tělo ukřižovaného Pána Ježíše Krista. Přitom kříž, na kterém viselo tělo Spasitele, celý shořel. Tělo Spasitele ze shořelého kříže je dnes umístěno na Vranově u Brna na oltáři v boční kapli sv. Rozálie.

Mimořádnou úctu k Panně Marii Vranovské chovali nejen bratři pauláni a poutníci, ale také lichtensteinská knížata. Kníže Jan Adam z Lichtensteina dokonce Panně Marii Vranovké daroval svůj řád Zlatého rouna. Brzy po úspěšném odražení několikanásobné švédské vojenské přesily vykonala děkovnou pouť na Vranov u Brna v srpnu roku 1645 početná delegace statečných obránců města Brna. Vedl ji představený brněnských jezuitů ctihodný páter Martin Středa. Ten obránce po celou dobu obléhání města Brna účinně a s velkým nasazením povzbuzoval. S ním přišli také studenti brněnské jezuitské koleje, kteří se obrany města Brna statečně účastnili jako samostatná jednotka.

Zvláštní místo na Vranově u Brna náleželo poutníkům z dolnorakouského města Poysdorf. Ti se k Panně Marii Vranovské utíkali v době ohrožení jejich města morem. Vyvrcholením barokních poutních slavností se stal rok 1740. Tehdy se připomínalo pětisté výročí od prvního zázraku na Vranově u Brna. Nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné byl tehdy mj. také světelný průvod věřících s hořícími svícemi v rukou. Ihned po setmění v měsíci září onoho roku 1740 prošel světelný průvod pomalým krokem obcí, aby pak skončil a uhasil svíce u vranovského kostela.

Světelné průvody se pak na Vranově u Brna staly tradicí. Byly ukončeny až po zákazu, který na konci 30tých let 20. století vydali němečtí nacisté a na konci 40tých let 20. století komunisté. Za komunistické totality byly hromadné pěší pouti na Vranov u Brna zakázány. Povoleny byly jen návštěvy jednotlivců a jejich rodinných příslušníků, a také na policii předem ohlášené zájezdy věřících, využívající státní autobusy. Že v každém poutním autobusu musel být minimálně 1 člověk spolupracující s tajnou policií (StB), bylo jednou z podmínek povolení zájezdu.

V průběhu 19. století byla přicházejícím poutníkům k dispozici světská duchovní správa. Od roku 1926 na Vranově u Brna působili znovu řeholníci. Tentokrát to byla Společnost Božského Spasitele – salvatoriáni. Posláním této Společnosti jsou misie, prostředkem k tomu jsou kázání a exercicie.

Vranov u Brna nepřestal přitahovat ani v pohnutých dobách nacistické a komunistické totality. Nové impulsy pro duchovní a kulturní rozvoj obce Vranov u Brna přinesl návrat paulánského řádu roku 1992. Podařilo se mu dostavět klášterní kvadraturu, jejíž zcela nová část, moderně vyprojektované a postavené Duchovní centrum, slouží jako duchovní a vzdělávací středisko pro všechny zájemce.

V roce 2006 zavítala na Vranov u Brna vzácná návštěva. Vranovské Divotvůrkyni a svým předkům v hrobce pod kostelem se přijel poklonit nejvyšší představitel suverénního státu „Fürstentum Liechtenstein“ kníže Hans Adam II. Následujícího roku 2007 navštívil Vranov u Brna i jeho syn a nástupce korunní princ Alois Filip se svojí rodinou. Hrobka Lichtensteinů byla tehdy ve velmi špatném stavu. Přestože je hrobka od roku 1945 majetkem České republiky, zaplatil stát Lichtensteinsko její zevrubnou opravu ze svých prostředků. Rekonstrukce vranovské hrobky proběhla v letech 2012–2015 a stála rodinu Lichtensteinů cca 54 milionů Kč.

Po skončení oprav přijel dne 4. 11. 2015 kníže Hans Adam II. se svojí manželkou Marií, kněžnou rozenou Kinskou, na návštěvu kostela a rodinné hrobky znovu. S provedením oprav hrobky byli oba spokojeni. Dodejme ještě, že v hrobce je dosud pohřbeno na 50 členů lichtensteinského rodu. Jako poslední v rodinné hrobce Lichtensteinů na Vranově u Brna spočinula princezna Marie Benedikta v lednu roku 1992. Přála si, aby byla pochována po boku svého otce, zde pohřbeného v roce 1938. Je světovým unikátem, že se členové panujícího rodu cizího státu nechávali pohřbívat mimo výsostné území své země. Další příslušníci rodu Lichtensteinů prý už do této hrobky pohřbíváni nebudou.

V boční kapli kostela, do které se vchází vlevo od hlavního oltáře kostela, je vystaven a celoročně přístupný betlém akademického sochaře Františka Bartoše z Hradce Králové (žil v letech 1911–1981). Je to betlém skříňového typu, vyřezaný z lipového dřeva v letech 1946–1950. Vedle ústřední scény, znázorňující Narození Ježíše Krista s klaněním pastýřů a tří králů, je ve skříni rozmístěno 8 menších scén ze života Ježíše Krista: Útěk do Egypta, Obětování malého Ježíška v chrámu, Ježíšovo dětství v rodině, Ježíšova diskuse s kněžími v chrámu, scéna „Nechte maličkých přijíti ke mně!“, Ježíšův křest z rukou Jana Křtitele, Ježíšovo ukřižování a Ježíšovo zmrtvýchvstání.

V roce 1957 elektromechanik Pavel Vošahlík upravil pohyb kolébání Ježíška v kolébce, střídavé rozsvěcování jednotlivých scén, osvětlení scény Narození Ježíše Krista a kukačku nad betlémem, která děkuje za vhozenou minci. V letech 1958–1967 byl pak betlém postupně vystavován v kostelech v Komárově u Žlutic, ve Vejprtech a v Mníšku pod Brdy. V roce 1970 daroval betlém vranovskému poutnímu kostelu arciděkan František Janů, který zde byl v letech 1933–1935 kaplanem. Je na Vranově u Brna také pochován. Ctihodné sestry sv. Františka z Ameriky darovaly do betléma sošku Ježíška, zhotoveného Josefem Saumem z Mnichova. Tento Ježíšek se po skončení cyklu rozsvěcování scén objeví ve skříňce nad betlémem a žehná všem přihlížejícím divákům. Poslední úpravu udělal Miroslav Plšek v roce 1977. Do skříně betléma nainstaloval přehrání některé z 52 vánočních koled.

Bratři pauláni se snaží dokončit Duchovní centrum, které už cca 20 roků slouží věřícím lidem k jejich duchovním obnovám. Duchovní centrum má svůj předem stanovený roční program. O letošních zářijových poutích se pro všechny zájemce připravuje několik zajímavých besed s Otci biskupy. Dne 13. 9. 2020 začne v 10:45 h beseda s brněnským sídelním biskupem Vojtěchem Cikrlem. Dne 20. 9. 2020 v tutéž hodinu začne beseda s plzeňským sídelním biskupem Tomášem Holubem.

Dne 27. 9. 2020 od 10:45 h to bude beseda s pomocným biskupem olomoucké arcidiecéze Josefem Nuzíkem. Dne 4. 10. 2020 se od 10:45 h uskuteční beseda s pomocným biskupem pražské arcidiecéze Zdeňkem Wasserbauerem.

Tak jako Matka Boží Maria putovala životem po stezkách, kterými Pán Bůh vodil svůj vyvolený lid, tak také poutníci po staletí putují do mariánského poutního kostela na Vranov u Brna. Putují tam, aby vyjádřili svou vděčnost Pánu Bohu za jeho ochranu, Matce Boží Panně Marii svoji vděčnost za její mateřskou péči a přímluvu u jejího syna Ježíše Krista. Přicházejí tam, aby vyprosili milost pro sebe a pro své drahé: víru, naději a lásku. A také zdraví duše i těla. Cestují tam, aby nalezli útěchu a novou sílu jít dál ve službě Pánu Bohu a svým bližním.

Mariánský poutní kostel na Vranově u Brna je, společně s hrobkou knížat Lichtensteinů a klášterem řádu paulánů, chráněnou kulturní památkou České republiky.

Připraveno z dostupných zdrojů.



UPLYNULO 600 LET OD KORUNOVACE ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO KRÁLEM ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

Jiří Kachlík, 9. září 2020

O císaři „Svaté říše římské národa německého“, králi římském, uherském, českém a lombardském, vévodovi slezském, markraběti moravském, braniborském a lužickém, Zikmundovi Lucemburském jsme se učili ve škole. Mohlo by se zdát, že vzpomínek na tohoto panovníka bylo už dost, kdyby… Ano, kdyby o něm v našich rodičích a prarodičích, v nás samotných, v našich dětech a vnoučatech nezůstávaly nespravedlivé ostny pomluv, polopravd a nepravd. Šířili je čeští národní buditelé, stoupenci a pokračovatelé církevního reformátora M. Jana Husa, většina učitelů 1. československé republiky jakož i totalitní Československé socialistické republiky. Účel obvinění Zikmunda Lucemburského byl a je stále stejný: pomocí jednoduchých odsudků, polopravd a nepravd nasměrovat mínění prostých lidí potřebným, v daném čase žádaným směrem.

Současní historici považují Zikmunda Lucemburského za jednoho z největších evropských panovníků své doby. Tento syn Čechy milovaného císaře a krále Karla IV. (* 1316, + 1378) Zikmund, měl totiž na dějiny Evropy zásadní vliv. Kombinací diplomacie, taktizování a četných, i když ne vždy úspěšných vojenských tažení udržel pod svojí kontrolou velkou část křesťanské Evropy. Zlikvidoval papežské schizma, prosadil reformu katolické církve a udržel tehdy velmi nebezpečnou Osmanskou říši v patřičných mezích. Je tedy hned několik důvodů pro to, abychom mohli tvrdit, že v pořadí 13. český král Zikmund Lucemburský byl nejschopnějším králem pozdního středověku v Evropě.

Zikmundovi Lucemburskému je vyčítáno, že se nechal českým králem korunovat už 28. 7. 1420, ale že v Českém království potom fakticky nevládl, a věnoval se svým mocenským zájmům v Uhrách a v Německu. Ostatně Maďaři považují jeho vládu v Uhrách v letech 1387–1437 za jedno z nejvýznamnějších období svých dějin. Dokázal totiž z nesourodého slepence zemí a národů, patřících pod Svatoštěpánskou korunu, vykřesat fungující a prosperující stát. A navíc udržel Osmany v uctivé vzdálenosti.

Kromě Uher byl Zikmund úspěšný i západním směrem od Českého království. Díky své silné pozici ve „Svaté říši římské národa německého“ byl zvolen nejprve římským králem (roku 1410), poté římským císařem (roku 1433). Jako král a císař Svaté říše římské uspěl se svým snem vybudovat mohutné podunajské soustátí, které se pak dokázalo postavit mocné, toho času expandující Osmanské říši. Nebyl člověkem laciných vítězství, na svůj úspěch si uměl počkat.

Zikmund Lucemburský nebyl jenom diplomat, ale také válečník. Sice rád navštěvoval rytířské turnaje, ale sám se jich aktivně neúčastnil. Nezapomněl na vážné, celoživotní následky zranění jeho otce Karla IV. v rytířském turnaji v měsíci říjnu roku 1350. Během svého dlouhého života (v Uhrách vládl cca 50 roků) Zikmund Lucemburský zorganizoval mnoho válečných tažení a vybojoval četné bitvy. A přesto, že řadu z nich prohrál, ze strategického hlediska ze všech válečných bitev vyšel nakonec jako vítěz. Tak tomu bylo i v boji s Osmanskou říší, k němuž došlo dne 25. 9. 1396 u pevnosti Malá Nikopol. Její zbytky leží dnes v severním Bulharsku, na samé hranici s Rumunskem. Hranici mezi oběma státy tvoří řeka Dunaj..

Zikmund Lucemburský tehdy zorganizoval křižácké vojsko, tvořené především Francouzi, Uhry, Chorvaty, Němci, Burgunďany, Bulhary, Benátčany, aj. V Osmanském (Ottomanském) vojsku, kromě Osmanů, bojovali také nedávno podrobení Srbové. Osmanskému vojsku velel sultán Bajezid I. (psáno též Bayezid I.) Neúspěch křižáků u Nikopole roku 1396 je právem přičítán nejednotné taktice velitelů spojeného evropského vojska, zejména jednotkám přišedším z Francie. Vina za katastrofickou prohru je přičítána zbrklosti francouzských rytířů, kteří provedli předčasný, unáhlený výpad proti nepříteli.

Osmané Zikmundovu křížovou výpravu u Nikopole na hlavu porazili. Pouze malá část křižáků, včetně osoby Zikmunda Lucemburského, se zachránila útěkem. Většina křižáků padla na bojišti, část se ocitla v osmanském zajetí. Tam byli všichni křižáčtí zajatci na rozkaz osmanského sultána popraveni. Osmané naštěstí svého vítězství nedokázali využít a se Zikmundem Lucemburským uzavřeli mír. Znamenalo to konec nadějím na záchranu skomírající Byzantské říše i dalších balkánských národů a křesťanských států. Ty už potom nedokázaly vzdorovat vzrůstající osmanské moci…

Také dvě z velkých úvodních bitev husitských válek, totiž bitva na Vítkově (dnes součást Prahy-Žižkova), která se udála dne 14. 7. 1420, a bitva pod pražským Vyšehradem, k níž došlo dne 1. 11. 1420, skončily porážkou Zikmundových vojsk. A stejná situace se opakovala i ve dnech 21. až 22. 12. 1421 na bojišti mezi městem Kutná Hora a úpatím vrchu Kaňk. Tento střet husitských vojsk s vojsky krále Zikmunda pokračoval po oslavách svátku Božího narození a svátku Nového roku. Dne 6. 1. 1422 došlo k válečnému střetu těchže vojsk v okolí vesnice Nebovidy. Zikmundova vojska byla poražena jak u Kutné Hory, tak u Nebovid. Přes tyto vojenské neúspěchy si Zikmund v Českém království udržel markrabství Moravské. I nadále měl početné příznivce mezi příslušníky moravské i české šlechty. Na druhou stranu byl Zikmund úspěšný v boji s Benátčany, na kterých vybojoval Dalmácii a Moldávii.

Byl to Zikmund Lucemburský, kdo se postaral o likvidaci papežského schizmatu, při němž měla katolická církev 3 papeže současně. Především kvůli tomuto schizmatu svolal do Kostnice (do města Konstanz na západním břehu Bodamského jezera) církevní koncil. Z koncilu vzešel roku 1417 nový a jediný papež Martin V. Touto volbou papeže bylo církevní schizma ukončeno. Papež Martin V. pak katolickou církev vedl až do své smrti roku 1431.

My si Kostnický koncil většinou spojujeme s upálením M. Jana Husa dne 6. 7. 1415. Zikmundovi Lucemburskému klademe za vinu, že k Husovu upálení došlo i přesto, že M. Jan Hus dostal od císaře a krále Zikmunda průvodní dopis. Opět Zikmundovi křivdíme. Průvodní dopis od panovníka zaručoval každému jeho držiteli bezúhonný průchod panovníkovým územím na cestě tam a zpět. Ale nic víc! Dnešním přibližným ekvivalentem středověkého průvodního dopisu, podepsaného panovníkem dané země, je cestovní pas, passport. Ten nám ani dnes nezaručuje dobrý výsledek a šťastný návrat z jednání, která na nás v cizině čekají.

Podle českého historika Petra Čorneje udělal M. Jan Hus osudovou chybu, když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek koncilu. Zikmund přibližně v tomtéž čase spěchal do města Cáchy, kde byl dne 8. 11. 1414 korunován na krále „Svaté říše římské národa německého“. Jednání koncilu o Husově herezi proto v Kostnici začalo dříve, než se Zikmund vrátil ze své korunovace v Cáchách. Podle názoru Petra Čorneje čeští protivníci M. Jana Husa dokázali této pro Husa nepříznivé konstelace na kostnickém sněmu dokonale využít.

Samotný Zikmund Lucemburský požadoval od katolické církve značné ústupky. V první řadě chtěl, aby byla podřízena světské, tedy jeho moci. V letech 1403–1404 dokonce zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a osobně obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských.

V Českém království roku 1421 odmítl Zikmunda Lucemburského přijmout za svého panovníka Český zemský sněm. A i kdyby se to nestalo, v tom čase už probíhající husitské války by Zikmundovi bránily ujmout se plně svých vladařských povinností v Praze. Situace se změnila teprve po bitvě u Lipan roku 1434. Zikmund se pak královské vlády v Českém království ujal roku 1436. Na český trůn tehdy usedl už nejen teoreticky, ale i fakticky. Bylo to však jenom na (necelé) 2 roky. Na cestě do své milované Pešti (dnes část hlavního města Maďarské republiky Budapešti) zemřel dne 9. 12. 1437 ve městě Znojmě. Příčinou jeho smrti byla velmi pravděpodobně mozková příhoda (mrtvice).

Článek byl napsán s využitím práce Miroslava Honsů.