PROHLÁŠENÍ STRANY MORAVANÉ K VÝROKU PŘEDSEDKYNĚ POSLANECKÉ SNĚMOVNY ADAMOVÉ

Výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markéty Pekarové Adamové na adresu maďarského premiéra Viktora Orbána hrubě poškozuje zahraniční politiku České republiky. Pekarová v lednu 2022 vyzvala Maďary, aby vyhnali premiéra Viktora Orbána. Pekarová tím podkopává vztahy uvnitř visegrádské čtyřky.

My Moravané jsme si plně vědomi pevných historických vazeb Moravy s Uherským královstvím. Spojení vojenských sil Svatopluka Velikého a maďarského knížete Arpáda uchránilo středoevropský prostor před pohlcením ze strany Franské říše. Dobytí Moravy Čechy v 11. století znamenalo pro Moravu pohromu. V 15. století moravští stavové žádali uherského krále Matyáše Korvína o připojení Moravy k širší federaci zemí svatoštěpánské koruny. Díky tomu se Morava vzpamatovala z následků husitských válek dříve, než Čechy. Morava díky Uhrám v 15. století poznala renesanci. V roce 1537 Moravský zemský sněm spolu s uherskými a rakouskými stavy navrhl vytvoření společného, středoevropského sněmu. Na počátku 17. století moravský zemský hejtman Karel starší ze Žerotína Moravu opět diplomaticky propojil s Uhrami, protože tehdejší česká politika ohrožovala bezpečnost celého evropského prostoru. Oprávněnost obav z české politiky ukázala následující třicetiletá válka, která byla důsledkem této politiky. Morální legitimitu přiklonění k Uhrám poskytovaly v té době i takové autority, jako byl Jan Amos Komenský, křtěný jako Szeges János. Jeho tehdejší politická činnost je i dnes po 400 letech v České republice předmětem cenzury.

My Moravané odsuzujeme výroky vrcholné představitelky české státní moci Markéty Pekarové Adamové na adresu maďarského premiéra Viktora Orbána. My Moravané vyjadřujeme plnou podporu maďarským občanům v nastávajících parlamentních volbách a přejeme jim, aby volili vedení své země bez nátlaku ze zahraničí. Nově zvolené vedení Maďarska musí hájit zájmy maďarského státu. Je to i v zájmu dalších středoevropských zemí, protože jen zdravé středoevropské prostředí nám dává záruku, že nebudeme muset poníženě sloužit cizím mocnostem. Zda suverénní Maďarsko povede Viktor Orbán, musí rozhodnout svobodně pouze voliči Maďarské republiky. Předsedkyně poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markéta Pekarová Adamová je typickou představitelkou české kolaborace s agresivními mocnostmi a její slovní útok na vrcholného představitele Maďarska je ostudou České republiky.



PODLE PŘEDBĚŽNÝCH VÝSLEDKŮ SČÍTÁNÍ 2021 SE K MORAVSKÉ NÁRODNOSTI PŘIHLÁSILO 539.342 OBČANŮ ČR

13. ledna 2022

Předběžné výsledky sčítání lidu jsou chudé a vyvstává z nich více otázek než odpovědí. Celkový počet deklarantů moravské národnosti je 539.342, přičemž 359.621 zvolilo tuto národnost jako jedinou a dalších 179.721 v kombinaci s českou. Doufali jsme v nárůst, ale jde o pokles oproti roku 2011, což je ve světle některých ukazatelů podivné. Příznačné je, že navzdory dlouholeté hysterické čechizaci dále poklesl počet deklarantů české národnosti – osob hlásících se výhradně k češství je již pouze 6 milionů z více než 10,5 mil. obyvatel státu. A stejně tak příznačné je, že i tento hubený výsledek umí ČSÚ „prodat“ pozitivně – jak čteme na webu sčítání: „K české národnosti se přihlásilo 83,8 % z těch, kteří otázku na národnost vyplnili, k moravské národnosti pak 5,0 % a k národnosti slezské 0,2 %.“ Kdo umí číst a počítat, může se i hluboce zamyslet nad interpretací a důvěryhodností předkládaných dat. Pro celé moravské hnutí jde každopádně o impuls k zamyšlení a analýze. Čemuž má napomoci konference věnovaná sčítání lidu, jejíž termín bude oznámen po dnešní poradě přípravného výboru Morava 1918. Velmi předběžný závěr zní: přes veškerou všudypřítomnou čechizaci, kterou předvádí tento stát už desítky let, jsme stále zde. Jestli někomu český šovinismus evidentně škodí, tak je to v prvé řadě samotné češství.

Jiří Novotný

x x x

Tématicky související pozvánka:

Vážení přátelé,

zveme Vás na mimořádnou (mimoročníkovou) akademickou konferenci “MORAVA 1918”. Tématem přednášek bude problematika Sčítání lidu 2021. Jak již dříve upozorňovali organizátoři konferencí z iniciativy M 1918 a Moravského kulatého stolu, čekalo se na zveřejnění výsledků Sčítání od Českého statistického úřadu. Teprve pak bylo možno jednat o termínu mimořádné Konference. Částečné výsledky byly oznámeny v dopoledních hodinách 13.1.2022. Na společném jednání zástupců iniciativy M 1918, MKS za spolupráce s pracovníkem Moravského zemského muzea v Brně byl dohodnut termín konání v pořadí páté Konference “MORAVA 1918” na sobotu 2. dubna 2022 v prostorách Moravského zemského muzea. Účast v přednáškovém sále je otevřená všem zájemcům a je bezplatná. Organizátoři budou však vyžadovat dodržování aktuálních zdravotních opatření.

Pozván bude zástupce ČSÚ, aby okomentoval hrubé výkyvy předchozích censů, jež zřejmě nemohou být způsobeny demografickými činiteli, nýbrž metodikou sběru dat a jejich zpracováním. Pozváni budou také zástupci parlamentních stran a to jak ze současné vládní koalice, tak z opozice. Důležité místo v programu budou mít i odborníci relevantních vědeckých disciplín. Samozřejmostí bude také poskytnutí prostoru pro vyjádření zástupců promoravských politických stran a občanských spolků.

Předem děkujeme za sdílení této pozvánky. Záměrem je seznámit s problematikou toho, co nás všechny zájmem spojuje, co nejširší veřejnost. Časový harmonogram a seznam přednášejících bude zveřejněn nejpozději dva týdny před konáním Konference.

Organizační výbor Akademických konferencí MORAVA 1918



POČET MORAVANŮ VE SČÍTÁNÍ 2021 BUDEME VĚDĚT VE ČTVRTEK

 

Ve čtvrtek 13. ledna 2022 představí Český statistický úřad první výsledky ze sčítání lidu, které se uskutečnilo v loňském roce. Od 10:00 hodin bude možné sledovat online přenos na webu Českých novin.

Předseda Českého statistického úřadu Marek Rojíček a ředitel odboru statistiky obyvatelstva ČSÚ Robert Šanda budou informovat o průběhu Sčítání lidu, domů a bytů 2021 a představí zjištěné výsledky. Podle našich informací z ČSÚ budou prezentovány také počty občanů, kteří se přihlásili k moravské národnosti.

/Autor příspěvku je mluvčí iniciativy Deklarace moravského národa/



MIROSLAV ZIKMUND – OBDIVOVATEL A PŘÍZNIVEC MORAVY

Vladimír Kříž, 8. ledna 2022

 

Už od dětství jsem rád četl, k tomu mne vychovávala především moje maminka. A nejraději jsem měl cestopisy, které jsem doslova hltal raději, než dobrodružné romány. Z knihovny jsem si často nosil cestopisy dvou našich už tehdy cestovatelských legend – Hanzelky a Zikmunda. Byly to tlusté a na mou kapsu tehdy drahé knihy s mnoha černobílými a tenkrát už i barevnými fotografiemi. Ale četly se báječně, protože páni autoři měli pro každého velmi srozumitelný reportážní styl. Ale hlavně se tam člověk dočítal o věcech, které byly za tehdejší ,, Železnou oponou“ pro obyčejného kluka prakticky pohádkou. Afrika snů a skutečností… A pak Jižní Amerika. A stříbrná Tatrovka, která je jako bájné sedmimílové boty vezla světem a kontinenty, do pouští a pralesů. To byl můj svět. A nikdy jsem si nemyslel, že bych se na ta místa, která navštěvovali moji oblíbení cestovatelé, mohl někdy podívat. Natož se s nimi sejít osobně. I když bohužel už jen s jedním z nich. Ale byl to jeden z mých snů, který se zajímavým způsobem vyplnil, byť až po letech. Ale přece jen.

Setkal jsem se s ním, když mi v kalifornském South Lake Tahoe vyprávěl můj přítel Eduard Ingriš o svém pobytu v Peru, kde se v Limě setkal s inženýry Hanzelkou a Zikmundem. Měl tam fotoateliér, kde jim vyvolával jejich snímky a také je provázel na ostrovy ptáků u pobřeží. A s panem Zikmundem pak zůstali přáteli na celý život. Zmínil jsem se o tom v jednom článku pro český časopis a Miroslav Zikmund na to reagoval. A k mému překvapení mi brzy nato přišel od mé cestovatelského legendy dopis, kde mi podrobně upřesňoval, jak to tehdy v Peru bylo. Takže jsem zjistil, že pan Zikmund má stále nejen vynikající paměť, ale že je velmi přesným a snad až puntičkářským člověkem, který vede po léta svůj archiv se záznamy tak, že je schopen vám říci, kde na cestách byli se svým parťákem Hanzelkou v určitý den a čemu se tam věnovali. Hodinu po hodině. To bylo hodné mého obdivu. Pak se mi v roce 1993 zničeho nic nějak přihodilo, že jsem byl jmenován čestným členem Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe. A že jsem najednou k mému překvapení přebíral členský diplom od předsedy pana Hladíka. A také gratulaci od Ing. Zikmunda. Najednou jsme se scházeli vždy jednou za rok na klubových setkáních, kde někdy pan Zikmund přednášel o svých cestách. A tak jsem si s ním povídal, nechal si podepisovat cestopisy. Pan Zikmund byl na svůj věk velmi mladý. A nikdy nikoho neodmítal, diskutoval velice živě s lidmi, reagoval na jejich podněty a podepisoval knížky. A docela rád si o tom povídal. Snad ho potěšilo, když jsem mu řekl, že při mých pozdějších cestách po latinské Americe byli se mnou, že jsem na ně vzpomínal nejvíc, když jsem stanul u slavných vodopádů a představoval jsem si oba cestovatele nad ,,velkými vodami Iguazů.“

Bylo pro mne poctou, když jsem s panem Zikmundem byl jmenován do komise, která posuzovala dětské kresby žáků školy s cestovatelskou tématikou. A byl jsem i překvapen, s jakou vážností a porozuměním k tomu přistupoval. A pak jsme večer poseděli u vína, kde zase posuzoval jeho chuť a vůni. Protože vlastně celý život – kromě těch cest – žil na Moravě, kterou měl rád. Až témř do smrti.

Ale opravdu asi nejraději jezdil na ta setkání cestovatelů do Prosiměřic. Tam, jak se mi jednou svěřil, poznává svět, jak vypadá v současnosti. Po mé přednášce o cestě po Guatemale a Hondurasu za mnou přišel a řekl mi,že ho překvapuje s jakým ohrožením života se tam dnes cestovalé setkávají. Chtěl znát podrobnosti těch mých zážitků. A ostatně i v jiných zemích, kam s Hanzelkou tehdy cestovali. V jejich době to byly zcela bezpečné země.

Byl pro mě mnou oblíbenou živoucí legendou. Ale jak oslovovat legendu, která si zase tolik nepotrpí na oficiality? A tak jsem mu říkal jen ,,pane inženýre“. I při společných procházkách po Znojmě, kde jsme spolu zkoumali starou rotundu. A při společných obědech i pivu a ve sklípku a posezení na zahradě pod vinicemi.

Jak má pan Zikmund rád ta cestovatelská setkání, dal najevo jednou po svém příjezdu do Prosiměřic, když prohlásil se smíchem, že ho na tento den pozval na Hrad prezident Havel,ale on se mu omluvil s tím, že jede na setkání cestovatelů na Moravě.

Dal přednost setkání v Prosiměřicích přesto, že si Havla velice vážil, což mi párkrát zdůraznil. A řekl i proč.

Při jednom z těch setkání jsem byl ubytován spolu s panem Zikmundem na jakémsi zámečku v nedaleké obci. Měl pokoj vedle mne. A já byl celkem brzy ráno překvapen boucháním na dveře, které mě vzbudilo. Otevřel jsem dveře, za kterými stál můj soused slovutný cestovatel, zjevně už připraven k odchodu. ,,Pane Kříži, vstávejte, nesmíme přece přijít pozdě na první dnešní přednášku.“Zahanbeně jsem cosi zamumlal na omluvu a šel se honem obléct. Tehdy jsem asi překonal svůj rekord, protože pan Zikmund byl spokojen. Dorazili jsme včas.

Do kalifornského San Franciska, kde jsem tehdy vždy nějakou dobu pracoval, mně přišel jednou k mému překvapení dopis. Bylo to nedlouho po smrti mého přítele Eduarda Ingriše. Jeho paní Nina vcelku nevěděla, jak naložit s jeho sbírkami, dokumenty a fotografiemi z mořeplaveb a cest po Peru. A uvažovala vážně o tom, že je prostě rozprodá americkým zájemcům, protože se chtěla odstěhovat do Brna. Což později udělala. Zmínil jsem se o tom na jednom ze setkání Ing. Zikmundovi. A teď tady byl dopis, ve kterém mne informoval o tom, že by chtěl v muzeu ve Zlíně spolu s dalšími cestovatelskými přáteli založit expozici o Ingrišových cestách a mořeplavbách na voru Kantuta. A požádal mě, jestli bych vše projednal s paní Ninou, aby mohl s přáteli přijet, uspořádat a dopravit archiv a vybranou část sbírek do muzea ve Zlíně. Paní Ingrišová s tím nakonec souhlasila a jen mi řekla, že by ráda uvítala, kdybych byl také přitom. Pomohl bych rád, ale v té době jsem se už chystal na odlet domů, kde v Jihlavě mou maminku čekala vážná operace. Ale znovu jsem se pak v Prosiměřicích sešel s Miroslavem Zikmundem, který mne informoval o tom, jak proběhl měsíční pobyt tří cestovatelů – Zikmunda, Náplavy a Horkého v kouzelné krajině South Lake Tahoe v pilné práci v Ingrišově archivu, balení atd. Podařilo se a já pak ve Zlínském muzeu viděl výsledky jejich snažení. A pana Zikmunda jsem si vážil o to víc, neboť jeho elán byl skutečně záviděníhodný. A za co jsem si ho také vážil – přestože po roce 90 mohl mít jistě všelijaké dobré a lákavé příležitosti v Praze, zůstal věrný ,, své Moravě“, kterou měl rád. A jejím lidem, mezi kterými rád žil.

A tak mě napadlo, proč s ním neudělat rozhovor pro časopis Český dialog a přiblížit ho trochu víc i našincům v zahraničí, pro které hlavně vychází ? Paní šéfredaktorka Eva Střížovská nadšeně souhlasila a tak jsem jednoho dne po jednání v Prosiměřickém klubu zasedl s Miroslavem Zikmundem u kávy a zapnul magnetofon. Cestovatelská legenda se pustila ochotně do odpovědí na mé dotazy, a to posezení se protáhlo na hodinu.

Vyprávěl o tom, jak hezky je všude přijímali krajané v cizině, pomáhali jim. ,, Vůbec žádné usedlé našince jsme tenkrát nenašli jen v někdejších italských koloniích Eritrei a Somálsku. Dnes už mladá generace možná ani neví že těm zemím vládla svého času Itálie. To platí i o jejich dalších koloniích. Italové si totiž zásadně do svých kolonií nepouštěli k trvalému pobytu nikoho jiného než Italy.“

Samozřejmě mi nedalo nezeptat se, což jsem jindy neudělal, proč nebo zda oba cestovatele nenapadlo,že by po komunistickém převratu neměli zůstat raději někde v cizině. A pan Zikmund mi i na tu trochu choulostivou otázku dal klidnou odpověď.

,, Komunistický puč v roku 1948 nás zastihl v Africe na hranicích mezi Ugandou a Kongem. Pokračovali jsme v cestě, protože jsme měli svůj plán a rozpočet – hodně úsporný. Žili jsme skromně, spali ve spacácích v savaně a za uspořené peníze kupovali filmy do aparátů a kamer. Samozřejmě,mohli jsme zůstat venku, hlavně pak později v Americe, ale měli jsme doma přátele, známé. A cítili jsme odpovědnost k lidem, kteří nám dali auto, vybavili nás, vyřídili cestu. A chtěli jsme lidem doma přibližovat alespoň tak cizí země, informovat. A vy sám z vlastní zkušenosti víte, jak jak je těžké rozhodnout se odejít. A také jsme se domnívali, že s určitou morální autoritou,kterou tady máme, musíme proti tomu režimu bojovat zevnitř. „

A jaké to tedy bylo potom, když už pro oba cestovatele bylo opravdu nejhůř, v letech po roce 1968….?

,,V těch letech do roku 1989 to bylo samozřejmě zlé. Například Eduard Ingriš mě k sobě do Ameriky mnohokrát zval, ale nikdy jsme se do jeho smrti už nesešli. V době totality jsem na rozdíl od Jiřího Hanzelky, kterému pas sebrali, já svůj pas měl, ale směl jsem jen do Maďarska. Jinam za hranice mě pustili až v roce 1989 – do Itálie na devizový příslib.“

Miroslav Zikmund si to tedy vynahrazoval později až do pozdního věku,bohužel už bez zesnulého ,,parťáka Hanzelky, který mu moc chyběl. Přestože mu ho ještě před pár lety při ,,retro cestě“ na Cejlon – Srí Lanku – nahradili pánové Náplava a Horký.

,,V roce 1995 jsem projel Skandinávii, kde jsem předtím nikdy nebyl. A pak Skotsko a Walles – chtěl jsem vidět Stonehenge. A moc zajímavá cesta do Austrálie… I tady všude si velký cestovatel psal podrobné zápisky, fotografoval. Když jsem se jednou chystal do Luhačovic, pozval mne k sobě na návštěvu do Zlína. Tehdy mi to nějak z časových důvodů nevyšlo a já si říkal, že to uskutečním,až pomine kovidová doba. Waldemar Matuška, který chtěl jednou navštívit Eduarda Ingriše a cestu odložil, to už také nestihl, protože skladatel Niagáry zemřel. A tehdy mi řekl, že nikdy bychom neměli odkládat návštěvu svých přátel . Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, přestože odešel v pěkných 102 letech, tak tedy pro – mne, vzhledem k jeho stálému elánu – opravdu nečekaně. Ale určitě, jak jsem ho znal, si tam ,,někde nahoře“ plánuje se svým kamarádem Hanzelkou další cesty na místa, kde ještě nebyli…



88. ZEMSKÝ SNĚM POLITICKÉ STRANY MORAVANÉ

V sobotu dne 15. ledna 2022 se uskuteční zasedání zemského sněmu strany Moravané. Hlas Moravy rád zveřejní v příštím číslo na čem se Moravané na sněmu usnesou, pokud mu bude toto usnesení ke zveřejnění poskytnuto.



SENZACE: OHROŽENÝ HNĚDÁSEK JE V ČECHÁCH

Klára Mrázová, 7. ledna 2022

 

Jaký je nejlepší dárek pro zoologa? Když nečekaně objeví kriticky ohroženého živočicha. Přesně to se stalo Zuzaně Blažkové, v Českém lese na Domažlicku totiž narazila na hnědáska podunajského. Podle genetiky jde o první potvrzený nález tohoto druhu motýla na území Čech.

Původně šlo o obyčejnou letní exkurzi, kdy se skupina nadšenců vydala pozorovat motýly do chráněné krajinné oblasti (CHKO) Český les. Na procházce z Černé Řeky do Jindřichovy Hory si vedoucí skupiny všimla neobvyklých hnědásků.

Nedalo mi to, protože měli netypické znaky. Vyfotila jsem je a snímky poslala kolegům,“ uvedla Blažková, jež pracuje v Agentuře pro ochranu přírody a krajiny ČR.

Dosud se předpokládalo, že tento druh je pouze v lesostepích jižní Moravy, na českém území nikoliv.“

Zuzana Blažková

Už v té chvíli se domnívala, že se jedná o kriticky ohrožený druh hnědáska podunajského. Ten se však na českém území dosud nevyskytoval, a tak byli někteří odborníci vůči jejímu objevu podezřívaví. „Vzniklo docela drama, protože se našli i nevěřící Tomášové,“ doplnila zooložka.

Proto se na místo vrátila a chytla dva exempláře, které poslala Zdeňku Faltýnkovi na Entomologický ústav Akademie věd. Nedávný výsledek genetické analýzy jí dal za pravdu. „Dosud se předpokládalo, že tento druh je pouze v lesostepích jižní Moravy, na českém území nikoliv. Nejenom pro mě je to senzace,“ zhodnotila Blažková.

Pramen: Právo

x x x

Proč Hlas Moravy přetiskl podstatnou část tohoto článku z Práva? Jestli je pro zoologa senzace najít v přírodě druh živočicha, o kterém se soudilo, že v těchto místech už vyhynul, je pro nás – moravské patrioty – zase radost zjistit, že alespoň někteří zoologové – po vzoru samotné přírody a se skutečnou znalostí zeměpisu rozlišují mezi územím moravským a českým. A že „zmatení jazyků“ podobně jako v Babylóně, u nás umě využívané pražským centristickým mocenským centrem k potlačování jakékoli zmínky o Moravě a čemkoli moravském, nelze z logiky věci samé používat a tím i zneužívat vždy a všude…

Že to vůbec zneužívat lze, má dvě hlavní příčiny. Jednou z nich je úmyslně špatně zvolený název našeho státu, který nezohledňuje jeho charakter – tedy že je tvořen především dvěma velkými zemskými celky, Čechami a Moravou.

Druhá příčina je starší. Jde o etnocidu, tedy odnárodňování Moravanů, které začalo probíhat už od poloviny 19. století a probíhá dosud. Je téměř zázrak, že se část Moravanů tomuto dlouhodobému mocenskému tlaku stále zarputile brání…! Tlaku, který chce všem obyvatelům Moravy vnutit přesvědčení, že nejsou Moravany, ale Čechy!

A to – spolu s dalším – jako je například znovuzrození Slovenska, nebo obnovení skotského parlamentu po 300 letech, dává i Moravě a nám, jejím dětem, velkou naději do budoucna!



22. PŘEDPOKLADY HRADU (22. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

V průběhu listopadu došlo k novému rozložení sil v Rusku. Roztříštěné zbytky monarchistických a republikánských armád vyklidily prostor západního Ruska, kde se Rudá armáda začínala střetávat s Poláky, a ustoupily na jižní Ukrajinu, kde se spojily s tamními nacionalisty. S moderní výzbrojí, kterou na Krymu a do Oděsy dopravily britské a francouzské lodě, se pod velením Děnikina a Wrangela chystaly k tažení do střední Rusi na Moskvu. V uralském rajonu se připravoval Kolčak, na západě se formovaly polské sbory. Všechny příznaky nasvědčovaly, že rozhodnutí o budoucím režimu a státním uspořádání v Rusku padne v nejbližším období, snad už k Novému roku.

K takovému rozhodnutí skutečně došlo. Už v lednu byl Děnikin poražen a pozůstatky jeho armády vrženy na Krym. Kolčak se stáhl za Ural, odkud pro něho nebylo návratu, a proti Polákům vystoupily nové oddíly bolševiků, stažené ze zhroucených front s bělogvardějci. Polsko bylo nuceno znovu mobilizovat, a vyčerpávalo se tak z posledních rezerv přes vytrvalou zbrojní pomoc Dohody.

Masaryk oproti mnohým západním politikům, kteří vkládali přehnané naděje v destabilizované Polsko, jmenovitě Pilsudského, i v monarchisty a republikány v Rusku, v jejichž čele stáli nezdravě ctižádostiví vojevůdci neschopní se sjednotit, takový vývoj už od podzimu předvídal a všemožně hleděl být připraven na čas, až k tomu skutečně dojde.

Znal Rusko příliš dobře, než aby ho něco v jeho vnitřním dění překvapilo. Když se až do Prahy dostaly zprávy o porážce protibolševického odporu, svolal k poradě Tusara, Klofáče i Beneše, jenž na krátkou dobu prodléval v Praze, aby se s nimi poradil o dalším postupu.

Tehdy už vešly ve známost názory Manevillovy komise z Těšínska, jakož i hlášení o napjatých poměrech, jež by bez přítomnosti dohodových vojsk bezpochyby už dávno vyústily v otevřený konflikt. Masaryk nejprve posoudil vývoj událostí na východě a uzavřel: – Nabízí se samovolná otázka, zda Poláci vydrží odolávat bolševické armádě, když se s ní dostali do střetnutí. Myslím si, že nemusíme být nadáni jasnozřivostí proroků, když odpovíme, že ne. Následuje další otázka: kdy k tomu dojde. Tady je odpověď o něco složitější, ale v průběhu jednoho roku určitě. A nyní zbývá poslední otázka: k jakým důsledkům to povede, pokud Rusové frontu prolomí a nic se jim nepostaví do cesty s výjimkou demoralizovaných Pilsudského legií? Známe situaci v Německu, výmluvné jsou i události loňského roku z Bavorska a Saska. Víme, co dokázali bolševici v Maďarsku. –

Tři přizvaní politici pozorně naslouchají. Je jim od počátku jasné, co má prezident na mysli. Vojenský potenciál republiky od konce předchozího roku výrazně vzrostl. Velká část vojska se vrátila nejen z Itálie, ale i z Francie, takže s výjimkou ruských legií se dá uvažovat o případném nasazení bojeschopnějších jednotek, než tomu bylo dřív. 24. prosince 1919 mohl Masaryk vydat rozkaz o sjednocení domácí a zahraniční armády. Premiér a ministři nepochybují, že v případě nezdaru Polska na východě nebudou velmoci nečinně přihlížet, jak se bolševická ruská armáda valí do Evropy, a začnou naléhat, aby Polsko některý z nástupnických států podpořil, nebo dokonce převzal zatím nedeklarovaný obranný závazek. Strategicky nejvýhodnější, hospodářsky nejstabilnější, a proto způsobilé, by k tomu bylo jedině Československo. Poměry s Maďarskem už byly uspořádány ve prospěch republiky a hranice vytyčena tak daleko k jihu, kde s ní nepočítal ani největší optimista. Dalo se předpokládat, že i s Těšínskem vyjdou velmoci Československu vstříc, pokud se budou jeho vojenských služeb dožadovat. Polsko se oproti němu zanedlouho může ocitnout v natolik svízelném postavení, že vládě ve Varšavě nezbude, než se přizpůsobit pokynům z Paříže. Nejzávažnějším činitelem, který měl vbrzku vše rozhodnout byl čas, a muži na Hradčanech byli rozhodnutí trpělivě vyčkávat jeho nesmlouvavý ortel.

Jako s posledním se prezident radil s Klofáčem. Nebyla to jen pouhá náhoda, že ho zdržel. Oba víc než kdokoli jiný v jejich postavení znají cenu lidského života, neboť právě do jejich rodin zasáhly válečné události zvlášť tragicky. Masarykův starší syn Herbert zemřel jako dobrovolník v lazaretu již v roce 1915, Klofáčův osmnáctiletý syn o rok později. Samotný Klofáč byl vystaven rakouské perzekuci, uvězněn za velezradu a odsouzen k smrti. Tak jako i řadu jiných českých politiků ho zachránila amnestie posledního Habsburka. Prezident i ministr obrany jsou rozhodnutí všemožně předejít dalšímu krvavému konfliktu, který by si vyžádal zbytečné oběti.

– Můžeme doufat, že jedině bolševici přivedou Poláky k rozumu – hodnotil Masaryk vývoj budoucích událostí – a přisednou s námi k jednacímu stolu dřív, než k tomu budou přinuceni Leninem. –

– Obávám se, že Pilsudski postrádá reálný odhad situace – poukázal Klofáč na choulostivý bod polské politiky – jinak by už vyvodil závěry z lednových událostí minulého roku a něco z jeho postoje by se nutně odrazilo v jednání polských zmocněnců v Paříži s Benešem. –

– Myslíte, že Pilsudski spoléhá ještě na něco jiného než na sebe? –

– Ano, myslím si to – přitakal ministr obrany – jako ostatně každý věřící katolík v Polsku. Spoléhá totiž na zázrak. –



DNES SI PŘIPOMÍNÁME ZMAŘENÍ NADĚJE NA OBNOVENÍ ZEMĚ MORAVSKOSLEZSKÉ ČERNÝM PÍSMEM



SILVESTROVSKÝ PŘÍSPĚVEK JAK ŽIVOT TROPÍ HLOUPOSTI…

Bohumila Jandourková, 31. prosince 2021

Domlouvali jsme se s kamarádem fotografem, že si uděláme výstavu v místní nové, prostorné hospůdce, která má i vhodný interiér.

Kamarád fotí léta a dobře. Takže říct, že je amatér lze, ale ve skutečnosti jsou snímky spíš profi. Fotografuje především přírodu naší krásné Moravy. Je to věc velké trpělivosti – vyčkat až se „herec“ ukáže. Jelen, srnec, vzácnější, či pestrobarevný pták, vážka, mladí zajíčci v pelíšku či ostražitý a bojácný sysel. Co fotka, to příběh. Kamarád má dar poutavě a zábavně vyprávět a tak dal pár příběhů k lepšímu. Nejvíc se hosté smáli tomu, co všechno technicky nachystal na bojácného sysla, aby ho nalákal statovat mu k focení a jak bylo téměř vše marné, dokonce i důmyslná „udice“ se syslí pochoutkou, zavěšená nad syslí dírou. Ale nakonec se přece pár fotografií podařilo – po tolika hodinách a po takovém snažení!

Já jsem přidal pár svých akvarelů z dovolené v Chorvatsku a starší pastely, se kterými jsem měl vždy velký úspěch. Dokonce mě nabízeli za ně i velké peníze, ale bylo to z mé tvorby to nejlepší, tak jsem si je nechal.

Vernisáž byla velkolepá. Kamarád fotograf nešetřil penězi, patří k těm, co šetřit nemusejí a tak jídlo i pití bylo v jeho režii.

Po vernisáži jsme si řekli, že by nebylo špatné přidat pár popisek. A protože mám s výstavami větší zkušenosti, vyhotovil jsem je a šel je tam přidat.

Vteřinové lepidlo mně vystříklo na ruce. Tak jsem si je otřel a poté jsem musel spěchat na WC.

Tam jsem s úlekem zjistil, že vteřinové lepidlo nelepí jen prsty – a ve zmatku přemýšlel: „Co budu dělat?“ S hrůzou jsem si představoval ty trapné situace, které mě nejspíš už za chvilku čekají.

Naštěstí se mně přece jen podařilo odlepit se – a moc se mně ulevilo…

– – –

Epizodu s lepidlem mně vyprávěl dobrý známý. Mí přátelé vědí, že podobné příběhy, byť ze života, obvykle nezveřejňuji. Ale na Silvestra? Proč ne. Na Silvestra se to hodí! A čtenáři si po přečtení možná budou při podobné práci dávat větší bacha …!



MISSA PASTORALIS IN C NEBOLI MORAVSKÁ MŠA VÁNOČNÍ

Jaroslav Vrtěl, 22. prosince 2021

 

Když psal Jakub Ryba svoji Českou mši vánoční, ta moravská již zněla 40 let v kostelích.

Dne 2. ledna roku 1718 se v Dřevohosticích u Přerova narodil do rodiny Johanna Schreiera a Elisabeth Tělepové syn Josef. Pokřtěný byl jako první z celkem pěti dětí, z nichž tři zemřely do několika let, dospělosti se dožil pouze syn Josef spolu s Elisabeth, jednou z dvojčat.

Dne 13. června 1740 si Josef Schreier, v té době již dřevohostický rektor, vzal v Bílovicích blízko Uherského Hradiště za ženu Annu, dceru zesnulého Mikuláše Bureše a taktéž rektora. Měli spolu dvanáct dětí, z nichž některé brzy po porodu, nebo o něco později, zemřely.

Josef Schreier zkomponoval mezi lety 1755-60 několik operet v hanáckém nářečí, mimo jiné i Missa pastoralis in C neboli Moravskou mši vánoční. Ta se rychle vžila a hrála se po celé Moravě, ale i za hranicemi markrabství. Po roce 1760 se záznamy z farní matriky o Josefu Schreierovi odmlčely a je pravděpodobné, že v té době přesídlil do Horních Uher. O řadu let později ale prameny zaznamenávají Josefův pobyt ve službách hraběte Rottala z Holešova. Kde přesně nakonec Josef zemřel, je stále záhadou.

Jeho vánoční mše byla složena kolem roku 1755, tedy o zhruba 40 let dříve než známá Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Ale i když tyto pastorální mše vznikly v různém čase a prostředí, jedno mají společné: obě jsou radostnou oslavou narození Ježíše Krista.

Pramen: facebook