KDO BYLA MARIE TEREZIE, KTERÁ BYLA I MORAVSKOU MARKRABĚNKOU ?

Bohumila Jandourková, 14. května 2017

Letos, 13. května, jsme si připomněli třísetleté výročí jejího narození. Možná mnoho pochopíme, když si projdeme obvyklý denní režim Marie Terezie v období, kdy vládla Rakouské monarchii.
 
Denně vstávala v půl páté. V 6 hodin se účastnila ranní bohoslužby. V 7 hodin posnídala s vlastní rodinou. Poté následovala tříhodinová rozprava s velvyslanci, kteří přijeli do Vídně. Následovala půlhodinová pauza. Po ní setkání s kancléřem, kterým byl v určitém období i Václav Antonín Kounic (pocházel z významného moravského šlechtického rodu, v době kdy nebyl kancléřem byl panovnicí pověřován jinými důležitými úkoly pro monarchii). Po poradě s kancléřem následoval společný oběd. Po obědě probíhalo pracovní setkání s týmem, který spoluvytvářel vnitřní či zahraniční politiku panovnice – tedy monarchie.
 
Mimo to se učila jazyky. Donce samotnou němčinu, neboť byla upozorněna na to, že její němčina je příliš knižní až archaická a její poddaní jí často nerozumějí. Velmi dobře mluvila francouzsky. Z dětství, kdy byla její výchova především náboženská, měla základy latiny. Učila se i italsky, protože k monarchii přináleželo Toskánsko. Snažila se vpravit i do základů maďarštiny.
 
Pravidelně se zúčastňovala večerní mše. Spát chodila brzy, již před devátou hodinou.
 
Její život byl vyplněn především soustředěnou prací.
 
Poslušně plnila křesťanská charitativní přikázání. Jednala v souladu s myšlenkou na blaho státu. Poskytovala peníze na to, co považovala za důležité. Penze potřebným, renty tělesně postiženým, stipendia středně majetným, odškodnění nevinně odsouzeným a bolestné opuštěným manželkám. Nejraději poskytovala výpomoc dětem.
 
Její osobní vydání bylo poměrně skromné. Finanční deputát činil 153 tisíc zl. ročně. Na začátku měsíce obdržela 8 tisíc a v polovině ještě 4 tisíce takříkajíc „kapesné“. Na garderobu bylo určeno 30 tisíc. K tomu ještě přistupovaly částky „k nejvyšším rukám“ na nezjistitelné účely.
 
Marie Terezie sama sebe považovala za vrcholného státního úředníka. Za hlavní cíl a smysl své práce považovala blaho svých poddaných a této myšlence chtěla sloužit.
 
Byla velmi bystrá a chytrá. Po zániku jezuitského řádu se jí naskytla možnost začít reformovat školství, které bylo v monarchii oproti některých evropským zemím zaostalejší.
Nejprve se snažila seznámit právě se školstvím v nejpokrokovějších zemích. Zpočátku upravila jen část. Významnější změny provedla od roku 1774, kdy zavedla povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Školy byly „triviální“, tedy stály na výuce čtení, psaní a počítání. K tomu v menší míře patřilo ještě stavitelství a základy latiny. Mnohé děti tím zároveň osvobodila z velké části od otrocké dětské práce v manufakturách, kde do té doby pracovaly i 11 hodin denně. Položila základy i odbornému školství, včetně vojenského.
 
K její představě vládnutí patřila i pokora a vědomí, že se jedná o službu k níž byla povolána. Je některými historiky považována za nejvýznamnější reformátorku Rakouské monarchie, významnější než její syn Josef. Úspěch jejích reforem zřejmě spočíval v tom, že byly předem dobře promyšleny a „nebořily“ stávající. Ale spíše byly postupnou „přestavbou“. Byla to jediná žena, která kdy vládla Moravě.
 
Její výchova nebyla směřována k následnému vládnutí. I proto měla zpočátku mnohé problémy. Některé části říše se také bouřily proto, že jim má vládnout žena. Situace se později uklidnila.
 
V tomto prací a povinnostmi naplněném životě porodila 16 dětí. 11 dívek a 5 chlapců. Dospělosti se jich dožilo 9. K jejímu životnímu štěstí patřilo, že se mohla vdát z lásky poté, co se díky nastalým událostem vyřešilo to, co svazku bránilo.
 
– – –
 
Mnozí Moravané pohlížejí s úctou k Marii Terezii a k Rakouské monarchii jako takové. Po celou dobu trvání monarchie byla ctěna práva Moravy tak, jak to předtím zpravidla činili i čeští králové, kteří stejně jako Marie Terezie spravovali Markrabství moravské z titulu markrabat.
 
Je až zarážející, že jakmile přešla moc v Československu po roce 1918 do českých rukou (Prahy), velmi brzy začala snaha o umenšování a rušení tisíciletých moravských práv.
 
To po komunistickém puči vyústilo až zrušením zemského zřízení, Morava ztratila veškerá práva, nakonec byly rozbity i její zemské hranice.
 
Tato situace, pro Moravu a její obyvatele tragická, trvá dosud. A v některých oblastech života společnosti na Moravě se ještě zhoršuje.
 
Nic na tom nemění fakt, že díky propagandě si rozsah naší tragédie mnozí obyvatelé Moravy neuvědomují a nepřipouštějí.
 
Otázka, jak nám to mohli udělat naši nejbližší, je zcela namístě. Jak to mohly udělat většinové Čechy – tedy připravit o svobodu a práva menšinovou Moravu – která téměř vždy věrně stála po jejich boku ?
 
/k údajům denního rozvrhu MT využit pořad Jak to vidí, ČRo2/

 



KDY NÁM NĚMECKO ZAPLATÍ VÁLEČNÉ REPARACE ?

Petr Michek, 12. května 2017

V minulých dnech jsme si připomenuli 72. výročí ukončení druhé světové války a osvobození našich zemí Rudou a Americkou armádou. Při této příležitosti jsem se zamyslel nad škodami, které tehdejšímu Československu vznikly v důsledku rozpoutání druhé světové války Německem.

O škodách, které naší republice způsobili Němci, se v minulosti jednalo i v Norimberku, konkrétně se jimi zabýval i Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba tehdy konstatovala, že z Československa bylo do Německa deportováno cca 750 000 československý občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR dne 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin, které odvezli do Německa. Rovněž se zmocnili velkého množství vozového parku (lokomotiv, vagónů, aut), vojenské výzbroje i veškeré munice, zásob strategických surovin a rovněž ukradli zlatý poklad republiky. Oloupili české a moravské banky a velké průmyslové podniky a podřídili je válečné výrobě. Občany hlásící se k židovskému náboženství uvěznili v koncentračních táborech a zabavili jim jejich majetky. Vinou německých agresorů přišlo následně po okupaci našich zemí o život cca 360 000 našich spoluobčanů!!!

Po skončení druhé světové války byly naše škody vyčísleny na cca 347 miliard předválečných korun. V prosinci roku 1945 probíhala v Paříži konference – jednání spojeneckých států o německých reparacích, kterých se také zúčastnilo Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy. Zde byla ČSR uložena povinnost, konfiskovat německý majetek na svých územích, jehož hodnotu nemusela odpočítávat od svého reparačního účtu. Tehdy naše požadavky vůči Německu byly vyčísleny částkou 360 miliard předválečných korun, což po přepočtu v současnosti dosahuje výše cca 3,5 bilionu Kč!!!

Zároveň bylo tehdy Německu uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích, válečné reparace. Následně, do roku 1948 bylo ČSR vyplaceno pouze cca 230 miliónů korun.

Zahájení tzv. „studené války“ a omezení diplomatických styků po skončení druhé světové války zabránilo pokračování realizace dalších plateb nám přiznaných válečných reparací. Až do roku 1973 jsme s NSR neudržovali diplomatické styky. Při navázání diplomatických styků byla nastolena i otázka československých reparačních nároků.

V souvislosti s podpisem dohody o navázání diplomatických styků v prosinci roku 1973 v Praze tehdejší kancléř NSR Willi Brandt přednesl k otázce reparací prohlášení. V něm sice československé nároky uznal, ale jejich vyplácení podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat aby Německo platilo reparace za situace, kdy nebyly naplněny dohody a sliby spojenců o obnovení sjednoceného Německa. Podobně pak v dalších letech vystupovaly i další vlády Německa.

V prosinci roku 1973 byla v Praze rovněž podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost 19. července 1974. Hlavním bodem této „Pražské smlouvy“ bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou!

Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat.

Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat. Následně němečtí politici začali „mlžit“ a tzv. se začali orientovat na budoucnost s odmítáním jednání, která by se zabývala minulostí.!?!

Dalším krokem ke zlepšení vzájemných vztahů bylo podepsání mírové bilaterální Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN v únoru 1992, kterou podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl. Bohužel, po dohodě obou stran, se smlouva nezabývala citlivým tématem – majetkovými otázkami!! Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo pak spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Ve čtvrtém oddílu deklarace obě strany prohlásily spáchané křivdy za problém minulosti a přiznali druhé straně mít právo na odlišný názor na události v minulosti. Tato pasáž, i když je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější, neboť německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již v minulosti učinily Francie a Itálie). Nicméně deklarace přiznala ČR právo, dohodu za neplatnou od počátku považovat!?! Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že „křivdy patří minulosti“. O výplatě válečných reparací nepadlo v deklaraci ani slůvko!!!

Přitom Německo je stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954, podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům, vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. Kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Od konce druhé světové války již uplynulo 72 let a Česká ani Slovenská republika neobdržely od Německa plné válečné reparace, keré dnes, jak bylo výše uvedeno, dosahují výše 3,5 biliónu Kč, což pro ČR představuje cca 2 134 000 000 Kč a pro SR cca 1 366 000 000 Kč, což je cca 506 150 000 euro.

Po sjednocení Německa zaslala naše vláda v devadesátých létech do Bonnu a do Berlína dvě officiální nóty s návrhem na zahájení jednání o majetkoprávních otázkách. Do dneška jsme od německé strany nedostali žádnou odpověď.

Naopak současná vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou v této věci neučinila žádné kroky a ministerstvo zahraničí na dotazy, kdy požádáme Německo o výplatu válečných reparací vyhýbavě odpovídá, že „seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne!?!“

Podobné problémy s Německem ohledně vyplaty válečných reparací mají i jiné státy. Např. Itálie, Slovinsko i Řecko, které nedávno několikrát žádalo o odškodnění svých občanů, poškozených zločiny německé armády, které němečtí vojáci spáchali na jejich území. V roce 2016 proběhla v řeckém parlamentu na téma válečných reparací debata a bylo konstatováno, že nárok Řecka vůči Německu trvá a v současnosti činí 287,7 miliardy euro. Stejně tak trvají i nároky České a Slovenské republiky na výplatu válečných reparací a Německo by v rámci dobrých sousedských vztahů mělo začít konat a ne tzv. „strkat hlavu do písku“.

Doufám, že po volbách do Poslanecké sněmovny, které nás letos čekají nastoupí vláda, která se nebude bát požádat Německo o splacení reparací, na které máme stále právo. Jejich postupná výplata by umožnila umořit náš státní dluh a ještě by zůstalo na výstavbu dálnic a zřízení a naplnění důchodového fondu, který prošustrovaly a nevrátily vlády vedené ODS!!!

– – –

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

Není žádným tajemstvím, že naše republika je tlačena Evropskou unií, aby přijímala i migranty, kteří přišli do Evropy z Blízkého a Středního východu a z Afriky. Naši občané se toho právem obávají. Jedna z odpovědí EU je, že v případě, že na přijímání těchto migrantů (ve větší míře, někteří již přijati byli) nepřistoupíme, budeme Evropskou unií velmi citelně finančně sankcionováni !

Jsem přesvědčena, že by naše republika mohla na tyto finanční sankce přistoupit s tím, že tyto prostředky budou hrazeny právě z „kapitoly“ dlužných válečných reparací Německa vůči nám. Německo je dlouhodobě ekonomicky silné, tedy nám válečné reparace, třeba postupně, platit mohlo a může.

Tady má naše vláda prostor to s plnou vážností a důrazností uplatnit v náš prospěch. A zároveň upozornit na to, že finanční postih, který nám chce EU „předepsat k úhradě“ by se stal „čerstvým dluhem“, zatímco válečné reparace jsou dávno splatné. Tedy i z časového hlediska je přirozené, že by se mělo začít čerpat z kapitoly splatných válečných reparací !

Je jisté, že přímé placení vysokých sankcí Evropské unii by mohlo naši republiku ekonomicky, sociálně a následně politicky destabilizovat. A to by jistě nemělo být zájmem jak Evropské unie, tak Německa !

 

 



PROČ PRAVICI VADÍ PŘÍMÁ DEMOKRACIE ?

Petr Michek, 25. dubna 2017

Ve středu dne 19. dubna 2017 se na Univerzitě Karlově v Praze uskutečnila tzv. „superdebata“, které se zúčastnili lídři všech parlamentních stran s výjimkou zástupce ČSSD, neboť avizovaný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se kvůli nemoci omluvil.

Politici diskutovali různá témata, např. povinnou vojenskou službu, kterou svorně odmítli a spíše byli pro rozšíření profesionální armády a posílení aktivních záloh. Se zajímavým názorem přišel předseda SPD Tomio Okamura, který prosazuje zavedení šestitýdenního branného výcviku, povinného pro muže a dobrovolného pro ženy.

Já osobně bych se přimlouval za zavedení švýcarského modelu obrany státu, který spočívá v propracovaném systému cvičení vojenských záloh, kdy většina obyvatel má svoji armádní zbraň doma, neboť Švýcarsko je historicky známo liberálním přístupem k držení palných zbraní. Mnozí naší turisté ve Švýcarsku narazili na houfy mladíků, kteří s útočnými puškami na ramenou jeli vlakem na cvičení.

Dlouho do 20. století bylo držení palných zbraní záležitostí kantonální legislativy a panovaly v něm velmi výrazné rozdíly. Zatímco některé kantony byly s povolováním civilního držení zbraní zdrženlivější, v jiných bylo vlastnictví zbraně téměř povinností a ještě v 19. století se v některých krajích nepovolovala např. svatba, pokud ženich na úřadě fyzicky nedoložil, že je ozbrojen a připraven bránit svůj domov.

Díky této historické skutečnosti, a pravidelnému cvičení vojenských záloh, jsou Švýcaři schopni mobilizovat svoje zálohy během velmi krátkého času 12 hodin a rozmístit své jednotky na určitá strategicky důležitá místa a do skalních pevností, což je nejen evropský, ale také i světový unikát.

V případě ohrožení Švýcarské konfederace je Švýcarsko schopno nasadit na obranu své země (dle údajů z roku 2005) více jak 1 375 000 dobře vycvičených vojáků!!!

V určitých termínech pořádá Švýcarsko vojenská cvičení, která se zaměřují k možným či předvídatelným událostem. NapřÍklad v roce 2015 pořádala Švýcarská konfederace vojenské cvičení CONEX, které bylo tématicky zaměřeno na možný rozpad Evropské unie, na masivní příliv zahraničních uprchlíků, včetně řešení hospodářských a bezpečnostních problémů s tím spojených.

Dalším tématem, kterým se zástupci politických stran na „superdebatě“ zabývali, bylo téma přímé demokracie, konkrétně přímé volby prezidenta v České republice.

Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura podotkl, že poslední zásah do Ústavy ČR – schválení zákona o přímé volbě hlavy státu, se nevyvedl!?! Miroslav Kalousek, předseda TOP 09 označil přímou volbu prezidenta za vychýlení z jedné pojistek demokracie a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek řekl: „Přímá volba, bez ohledu na to, kdo byl zvolen, nebyla nejšťastnější“.

Výše uvedená prohlášení tří čelných pravicových politiků jsou o to překvapivější, že aniž by specifikovali své výhrady proti přímé volbě prezidenta, tak ve svých projevech negativizují její výsledek. Což přeloženo znamená, že jim vadí, přímo občany zvolený, současný prezident České republiky Miloš Zeman.

A ještě pikantnější na tom je skutečnost, že s přímou volbou prezidenta republiky přišla sama pravice, když ve svém vládním prohlášení koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejných) se k zavedení přímé volby prezidenta zavázala ve svém programovém prohlášení ze dne 4. srpna 2010.

Přitom Ústava České republiky, která byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 v článku druhém, odstavci prvním říká: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“.

Následně po dlouhých diskusích zavedl přímou volbu prezidenta České republiky ústavní zákon č. 71/2012 Sb., schválený na přelomu let 2011 – 2012. Dodatečně byl v srpnu 2012 přijat prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, který stanovil podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. října 2012.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní většinou, tedy i hlasy pravicových poslanců, oba zákony přijala. Ale výsledek přímé volby prezidenta České republiky pravice nevítá. Raději by ve funkci prezidenta viděla, většinou spícího, Karla Schwarzenbergra, který nedávno objížděl Českou republiku a horoval pro masivní přijetí muslimských imigrantů!?! Rovněž je o něm známo, že se několikrát zúčastnil zasedání skupiny Bilderberg, která je považována za samozvanou, nikým nevolenou, světovládu!!

Takže v případě první přímé volby prezidenta České republiky to dopadlo dobře, neboť i když je Miloš Zeman občas osobitý a tzv. „svůj“, tak je to prezident, který hájí národní zájmy a odmítá islamizaci Evropy.

***

Redakce: Dle našeho názoru, je zde i další důvod, proč přímá demokracie vadí. Důvod je stejný, jako u odmítání zemského (spolkového) zřízení u nás. Moc, kterou mají současné vrcholné orgány v rukou, by se umenšila. Přešla by na nižší stupně, případně přímo lidu. To sice odpovídá modernímu pojetí demokracie, principu subsidiarity, kdy výkon moci přechází na nejnižší možný stupeň, který je ještě schopen jej adekvátně vykonávat. Pravda je taková, že i švýcarští politici si na „přímou demokracii“ stěžují. Ale švýcarský lid si ji nenechá vzít.



ZA DOBROTU ?

Vladimír Merta, 19. dubna 2017

 

A koho že to máme litovat? Inu, tentokráte velikého pána, samotného ministra vlády pro lidská práva – JUDr. Jana Chvojku. Sotva byl do vysoké funkce jmenován, již poslanec ODS JUDr. Pavel Blažek na něj směřoval interpelaci ve věci uznání Moravanů jako národnostní menšiny v ČR. Neponechal mu ani obvyklých 100 dnů hájení, což dobře udělal, neboť tradiční gentlemanská lhůta by téměř vyčerpala předpokládanou dobu Chvojkova zastávání ministerského úřadu do řádných voleb. Panu Blažkovi je třeba poděkovat, neboť jako jediný z politiků se odváží o Moravě mluvit …

Pan ministr si ostatně nijak nestěžoval. Vyzbrojen hlavičkovým tiskopisem ministerstva i textem První periodické zprávy o plnění zásad stanovených Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin, bez zbytečného váhání a v termínu vypracoval odpověď na interpelaci.

ČR svou periodickou zprávu předložila 1. dubna 1999 generálnímu tajemníkovi Rady Evropy a byla 6. dubna 2001 schválena (což je ovšem na zavření, nebo abychom nepředjímali rozhodnutí soudu, na žalobu tohoto vysokého orgánu EU).
Dále už jsou v odpovědi názory samotného ministra, z nichž je patrné, že problematika státního občanství na jedné a národnosti na druhé straně je u nás pole neorané, terminologicky přehlížené, neujasněné i nezažité. Tak se znovu objeví povrchní argument z doby osvícenců, že jazyk je určujícím markantem národa, což by asi značně rozladilo Američany, Kanaďany, Australce i Austrijce, Novozélanďany a což teprve Iry, jichž mluví irsky pouhá třetina, nehledě na Skoty a Velšany, kteří rovněž vesele spíkují Engliš… Asi by chtělo na ministerstvu otevřít alespoň občas okno do světa, aby tam nebyl vydýchaný vzduch.
Docela pokroucenými rozvitými větami se začne o jednom, aby se účelově skončilo u jiného. Obyvatelé na Moravě, hlásící se k české národnosti se rozhodně označí za nositele moravské identity – prý naprosto stejně jako ti, kteří se hlásí k národnosti moravské. Trochu takové unitaristické způsoby uvažování připomínají slovenské. Hrdě se hlásí k moravskému dědictví, ale první co udělají – změní si jméno. Asi aby se notářům při obšírném dědickém řízení nezkrátily žíly. Tam už jim to docvaklo a tak vytváří jakousi Slovenskou ríšu a praslovenský národ – který, bohužel, nikdy nebyl. Zkrátka, známá rétorská finta – nevíš-li kudy kam, vymysli si, obrať se do říše fantazie, kde je vše pohodlnější a věčné.

Moravané tak prý nejsou v postavení národnostní menšiny, neboť požívají neomezený přístup k naplňování svých individuálních občanských a lidských práv. A bum ho! Cožpak se národnostní menšině jedná prvořadě o práva individua? Ta jsou přece zaručena občanstvím ČR. Ne, jedná se o práva celku, čemuž se říká status, pane ministře a ten byl Moravanům vzat a nehodlá se vrátit. (Což je ale dobře, neboť pražské vládě nepříslušelo status Moravy rušit, tím méně jej zase zpět udělovat. Jen by se zmocnila pravomocí, které nikdy neměla a mít nemá. Od toho je jen a pouze Moravský sněm, který ovšem v žádném případě nemá pravomoc Moravu rušit – aby bylo všem případným spekulantským fifákům dopředu jasno.)

Dále používá jakýchsi rozdílů, zřejmých však asi jen panu Chvojkovi, mezi prý historickou zemskou a dnešní národnostní identitou současných Moravanů. (Prý moravistů, což je však termín jazykovědný podobně jako germanista, slavista, studující z filosofického hlediska jazyk, literaturu, dějiny. Jako odsuzující politickou nálepku jej, pane ministře, v zájmu odbornosti nepoužívejte, vždyť je naopak označením ctihodnosti.) Ona vaše historická zemská identita je identita národní. Moravanů, kteří měli své knížectví, Impérium, nebo středověké markrabství. Je to však stále stejný národ, byť jeho historické osudy jsou tak pestré – ostatně jako u mnoha jiných, ne-li všech národů. Samotný termín zemská identita asi vznikl až po Bílé Hoře, kdy se ve šlechtické obci a tudíž i v Moravském sněmu objevila řada držitelů panství německé, či jiné národnosti. Určitě se netýkal středověkých kolonistů v pohraničí, ti přístup ke stavovské státní správě neměli, jen k samosprávě měst a vsí.

Nemůžete jako státní úředník operovat pojmem: obyvatelé Moravy jako celek, dokonce jim pod touto adresou připisovat úmysl usilovat o postavení menšiny, nebo jim naopak takový úmysl upírat. Jednak obyvatelem historického území Moravy může být občan ČR, avšak příslušník některé uznané menšiny, jednak i úplný cizinec, nemající s ČR ani s Moravou příliš společného – vyjma místo pobytu. Vaše Morava jako celek totiž přece v ČR neexistuje.

Parafrázujme slova klasického historika: bylo by ještě možno uvádět mnohé, snad ani jedna věta není sémanticky zcela správná, ale uvedené k tomuto problému snad postačí …

Soustřeďte se raději na věcná data jako je výsledek sčítání lidu roku 2011 podle nějž se k moravské národnosti přihlásilo na 630 000 občanů ČR. Oni se nepřihlásili jako národnostní menšina, ale jako Moravané a uznat tuto skutečnost by v běžném světě bylo normální.

Člověk ale, aby pořád jen sledoval, ve kterých končinách sluneční soustavy, nebo i vesmíru se právě pohybujete a stručně, nebo obsáhle si vás přitáhl zpět k pozemskému jednacímu stolu. Dosti úsměvně třeba působí závěrečná výzva vaší odpovědi na interpelaci o potřebě pokračování diskuse na dané téma, neboť debata je podstatou demokracie … S kým to ale chcete diskutovat? Pavel Blažek je poslancem za ODS, strany, která rozhodně nemá v programu obnovení Moravských úřadů a institucí. Nechci přehánět a malovat čerta na zeď, ale také by v nejčernějším scénáři ODS mohla pana Blažka za mimostranickou iniciativu vyloučit ze svého klubu.
Jinak máte Moravu vyzmizíkovanou dokonce i u Rady Evropy, takže budete obcházet žírnou Hanou, valašské kotáry, malebné Slovácko a na Vysočině Horácko a hovořit s jednotlivci?
Pokud jsem příliš osobní, omlouvám se, ona to skutečně není docela vaše vina, ale vina úděsné zanedbanosti vlastní identity na české, moravské, slezské i lužické straně. Není místo mocnářství, světoobčanství, proletářského internacionalismu, čechoslovakismu, či evropanství už čas zametat též vlastní dvorek? Než do omrzení řešit světové události s velmocemi?

 



DRANG NACH OSTEN PO ČESKU …

Bohumila Jandourková, 8. dubna 2017

 

Etymologický vícesvazkový slovník ze 60. let minulého století, zachycující přirozený jazykový projev u nás ukázal, že jazyková hranice zcela kopíruje historickou hranici mezi Čechami a Moravou.

Ukázal tu historickou skutečnost, že na území dnešní České republiky, s výjimkou části našeho Slezska, se po staletí vyvíjela dvě samostatná zemská společenství a to český zemský národ a moravský zemský národ.

A dotvrzuje tak, že český národ na Moravě je umělým, nepřirozeným politickým konstruktem, který má počátek v dnes již zavržené nacionalistické doktríně 19. století, že co jazyk, to národ.

Jazykově si sice jako slovanské jazyky byly čeština a moravština blízké, ale nikoli stejné. Společný slovanský spisovný jazyk byl vytvořen především z vůle a potřeb tehdy se dobově prosazujících protestantských církví u nás.

Naše oficiální politika se snaží zakrývat tyto historické skutečnosti, s čímž oficiální politika státu začala už při vzniku Československa. Důvody byly a jsou i dnes jiné, než byly důvody pražských obrozenců v 19. století, kteří velmi silně usilovali o to, aby se Moravané přihlásili k českému národu. Tehdy se čeští-pražští obrozenci obávali poněmčení a zániku slovanského jazyka a snad i slovanské identity u nás.

Dnes jde především o udržení centralistické moci, tedy centralismu jako takového, který zavedli u nás komunisti v době jejich diktatury. Centralismus jako nedemokratický a cizorodý prvek v naší společnosti měl být, a bylo to také demokratickými silami po Listopadu slíbeno, zrušen. Další mocichtivé skupiny, které se u nás následně prodraly k moci, obnovení tradičního demokratického zemského zřízení u nás začaly zdržovat a propagandisticky diskreditovat.

V tomto směru – poté už oficiální a de facto protimoravská politika České republiky mazaně využila proti oprávněným moravským emancipačním snahám odchod Slovenska ze společného státu a začala o moravských patriotech šířit lež, že chtějí odtrhnout Moravu od Čech a Moravu osamostatnit. Tato propaganda velmi poškodila oprávněné snahy obyvatel Moravy, ale i našeho Slezska o obnovu zemského (spolkového) zřízení u nás.

Pravda je, že obyvatelé Moravy žádné dělení republiky na dva samostatné státy nechtěli a nechtějí. Vazby mezi Moravou a Čechami jsou velmi silné už z doby, kdy byly pouze sousedními zeměmi ve společném soustátí zemí Koruny české, později Rakouska-Uherska a ještě posílily od doby, kdy obě země byly od roku 1918 součástí společného československého státu.

Mezi řadovými občany těchto dvou území naší republiky žádná animozita není. A pokud se přece objeví, je to jen důsledek právě k Moravě mocensky nespravedlivé politiky státu.

Mnozí lidé na Moravě sledují s obavami ničení samotné moravské identity ve prospěch té české. Nejmarkantněji se to projevilo uzákoněním krajského zřízení podle vzoru komunistické diktatury, kdy ale ještě větší kusy moravské země byly vytrženy z moravských krajů a připojeny k těm českým. Na tradičně rozdělené vysočině, dříve nazývané Moravské, nyní již dlouhou dobu Českomoravské, byl dokonce vytvořen jakýsi obojetný novotvar – kraj Vysočina. Ničení moravské identity se projevuje ale i jinak a v mnoha směrech. Nebylo by to možné, kdyby to nebyla oficiální politikou státu, i když někdy jen jakoby trpěná s tichým souhlasem či zadostiučiněním nejvyšších míst.  Není se potom co divit ani reakci některých jednotlivců, kteří otevřeně říkají, že by bylo samostatné svobodné Moravě lépe …

Ale skutečně se jedná jen o jednotlivce a nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být v budoucnu jinak.

 



KOMU VADÍ USKUPENÍ V4 ?

Petr Michek, 4. dubna 2017

 

Maďarský Visegrád, kde roku 1335 jednali o uspořádání střední Evropy králové Čech, Polska a Uherska, se symbolicky stal místem vzniku tzv. Visegrádské trojky (tvořené Československem, Maďarskem a Polskem), která vznikla podepsáním dohody o spolupráci na společné cestě k evropské integraci dne 15. února 1991 v památném Visegrádu. Za tehdejší Československo deklaraci podepsali prezident Václav Havel a premiér Marián Čalfa, za Polsko prezident Lech Walesa a premiér Jan Krzysztof Bielecki a za hostitelské Maďarsko prezident Árpád Göncz a předseda vlády József Antall.

Po rozdělení Československa přistoupením Slovenské republiky vznikla Visegrádska 4 (V4). Země V4 začaly své zahraničně politické kroky intezivněji ladit až v roce 1998, kdy si uvědomily, že názory malých středoevropských států nejsou Evropskou unií vždy brány v potaz. Po vstupu zemí V4 do Evropské unie v roce 2004 se jejich spolupráce ještě zintenzivnila, neboť společná stanoviska a názory zemí V4 nešlo již v Bruselu či Berlíně přehlížet či bagatelizovat.

V roce 2000 země V4 založily Visegrádský fond se sídlem v Bratislavě, který podporuje projekty v kultuře, vědě, výzkumu, vzdělávání i turistice. Země sdružené ve V4 věnují velkou pozornost posilování energetické bezpečnosti Evropské unie, účinné klimatické politice, konkurenceschopnosti evropského průmyslu, problematice čerpání evropských fondů, a také věnují pozornost oblasti obrany a bezpečnosti svých zemí, koordinují svoje postoje při řešení živelné migrace a spolupracují a pomáhají balkánským zemím (Bulharsku a Makedonii) při zajištění bezpečnosti vnější hranice EU a zachování funkčnosti schengenského prostoru.

V poslední době na sebe země sdružené ve V4 upozornily společným stanoviskem, ve kterém kritizovaly dvojí standard (kvalitu) potravin, které jsou do jejich zemí dováženy ze západní části EU, kde požadovaly nápravu a urychlenou evropskou regulaci.

Po negativních zkušenostech s živelnou imigrační vlnou v letech 2015/2016 země sdružené ve V4 společně odmítají nést důsledky za špatnou politickou prozřetelnost zejména Německa a Francie a odmítají na svá území přijmout vnucované kvóty muslimských ekonomických imigrantů. Odmítají tak pokusy bruselských politiků o islamizaci střední Evropy.

V České republice doporučuje výstup ČR z V4 politický analytik Jiří Pehe, který převážně píše pro americké, české i německé noviny, který sám v roce 1981 emigroval z Československa a který obranu národních zájmů nazývá nacionalismem. Rovněž straší skutečností, že když se nepřizpůsobíme požadavkům západních politiků, staneme se zemí druhé kategorie!?! Pokud srovnáme výši platů za stejnou práci v Německu a u nás, tak zemí druhé kategorie jsme od samého počátku našeho vstupu do EU!!!

Země V4 rád kritizoval bývalý předseda Evropského parlamentu a nyní předseda německé sociální demokracie Martin Schulz, který prohlásil, že „migranti jsou pro nás cenní v tom, že přinášejí to, co Evropané ztratili: Víru v Evropu!“ K tomu dodejme, že migrační vlnu pohání i sliby řady „neziskových organizací“, nabízejících tučné sociální dávky pro imigranty, o jejichž výši se mnoha řadovým důchodcům ani nezdá.

Země V4 kritizovali v minulosti rakouští politici (Ch. Kern, H. P. Doskozil), ale po negativních zkušenostech s imigranty dnes Rakousko žádá o vyjmutí ze systému přerozdělování uprchlíků.

Evropský komisař pro vnitro a migraci Dimitris Avramopulos prohlásil, že EU má prostředky jak přimět členské státy k přerozdělení 160 tisíc migrantů. Jeho prohlášení v mnohém připomíná diktáty, jaké jsme v minulosti zažili v rámci RVHP či Varšavské smlouvy!!!

Z průzkumu britského Royal Institute of International Affairs (RIIA) vyplynulo, že v deseti unijních zemích (EU) občané požadují zákaz muslimského přistěhovalectví. V Polsku to požaduje 71 % dotázaných respondentů, v Rakousku 65 %, v Maďarsku a v Belgii 64 %, ve Francii 61 %, v Řecku 57 %, v Německu 53 % a v Itálii 51 %. V Británii tento požadavek vzneslo pouze 47 % respondentů a ve Španělsku to bylo 41 %.

Z výše uvedeného vyplývá, že unijní politici jsou s prosazováním povinných kvót imigrantů pro jednotlivé země „úplně mimo realitu“. Stále jim nedochází, že projekt multikulturalismu selhal a jediným jeho výsledkem (vysoce negativním) je vznik arabských a muslimských čtvrtí v západoevropských městech, které jsou převážně neřešitelným bezpečnostním i politickým problémem, neboť z těchto čtvrtí se rekrutují islámští radikálové a džihádisté (např. bruselská čtvrt Molenbeek).

Velká Británie prostřednictvím referenda jako obranu proti živelné migraci zvolila výstup z EU – brexit a hodlá tím dosáhnout absolutní kontroly svých hranic a své migrační politiky. Někteří unijní politici, jako reakci na brexit, ve své naivitě navrhují větší integraci EU, která by zahrnovala i společnou azylovou politiku, tedy (znovu prosazované a přitom odmítané) přerozdělování migrantů!?! Stále stejná písnička.

Ale aby se vedení EU konečně dohodlo na skutečné ochraně a obraně schengenských hranic, na okamžitém vracení uprchlíků do jejich výchozích zemí, tak o tom se mlčí!!! O zločinech, které páchají imigranti v jednotlivých zemích se v rámci „politické korektnosti“ rovněž mlčí.

Představitelé zakládajících zemí EU se chovají vůči bezpečnosti vlastních občanů jako kolaboranti s nepřítelem, aniž by si byli vědomi důsledků své politiky. Přitom mnozí vojenští analytici i představitelé rozvědek již delší dobu upozorňují na skutečnost, že Evropa čelí invazi statisíců mladých muslimů, kteří pokud již nejsou, tak mohou být zradikalizováni a na povel začnou vytvářet „Evropský kalifát“. Když na tuto hrozbu někdo upozorní, tak je označován za nacionalistu, rasistu, fašistu, atd.

Přitom z řady novinových zpráv a z hlášení výzvědných služeb se můžeme dovědět, že Evropě hrozí migrační vlna v síle několika milionů imigrantů!!! A vedení EU dělá, že se nic neděje!?! A v rámci vynucované solidarity požaduje vyvážení svých bezpečnostních problémů a rizik do zemí V4. A německá kancléřka A. Merkelová k tomu pouze dodá: „Zvládneme to!“

Aby to „zvládla“, tak daruje Turecku miliardy eur na zmírnění uprchlické krize, místo aby je dala Řecku a Itálii na ochranu schengenských hranic a provoz záchytných uprchlických táborů, umístěných ideálně na některých ostrovech, aby se tisíce ilegálních imigrantů netoulali po území států EU a nepáchali trestnou činnost.

Můžeme konstatovat, že země V4 vadí zejména těm politikům, kteří nám pod rouškou solidárnosti s uprchlíky vnucují své „zvrácené vize “ o budoucnosti Evropy, coby islámského kalifátu. Pokud si důsledky svého počínání neuvědomují, tak „Bůh ochraňuj Evropu!“

Nelze se potom divit, že země V4 nehodlají pasivně čekat, až jejich hranice „de facto“ napadnout tisíce běženců. Maďaři postavili na svých hranicích plot, který dnes zdvojují. A dobře udělali. Rakušané po špatných zkušenostech s islamisty zakazují nošení burek a nikábů na veřejnosti. Řekněme si, že konečně dostali rozum, a že pud sebezáchovy u nich ještě nezanikl.

Politici EU by se v rámci ochrany unijních záájmů měli důrazně zeptat bohatých arabských zemí (Kuvajtu, Dubaje, Bahrainu, Bruneje, Saudské Arábie, Kataru, Spojených emirátů, Iránu, atd.) proč doposud nepřijaly žádné muslimské uprchlíky a místo toho nabízejí výstavbu stovek mešit v Evropě, o nichž je známo, že jsou ve své většině logistickými centry džihádistů a radikálních muslimů.

Chce-li Evropa zůstat Evropou křesťanskou, tak je nutné prohlásit, že další imigranty již nepřijímá a příchozí důsledně vracet do míst jejich nalodění. Sociální dávky imigrantům a podporu stávajícím muslimským náboženským obcím (zejména v Německu), zredukovat na minimum. Rovněž je nutné dát na vědomí, že automatický nárok na azyl neexistuje. Každá země má právo rozhodnout o tom, koho přijme na své území a koho ne!!! V rámci omezení postupu islamizace v Evropě je nutné zakázat další výstavbu mešit a islámských center. Stejnou praxi proti šíření křesťanství již staletí prosazuje většina islámských zemí.

Jestliže se Evropané (Evropanky) musejí v arabských zemích podřizovat místním zvykům a zákonům, tak stejně tak by se měli podřídit místním zvykům a zákonům v Evropě usedlí i přicházející muslimové.

Je na čase zakázat (rozehnat) demonstrativní modlení muslimů na frekventovaných ulicích západoevropských měst. Kdyby tak jednali křesťané v muslimských zemích, skončili by ihned ve vězení.

Jednou z priorit středoevropských zemí musí být navýšení státních rozpočtů na posílení bezpečnosti jednotlivých zemí V4, navýšení stavů všech bezpečnostních i armádních složek, včetně záložních sborů!!!

Měli bychom aktivně usilovat o rozšíření sdružení zemí V4 o další země střední a jihovýchodní Evropy, pokud budou mít zájem o spolupráci. Jednalo by se zejména o Chorvatsko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Černou Hora a Makedonii a společně tak čelit pokusům o islamizaci Evropy. Potom snad aspoň střední a jihovýchodní Evropa zůstane Evropou, jakou ji známe.



PREZIDENT V OLOMOUCI ZTRATIL BOTU

 

Při poslední návštěvě Severomoravského kraje se stal onen zvláštní incident, který okamžitě vzbudil pozornost na sociálních sítích, ale také u novinářů všech médií. Při zdolávání schodiště ke vstupu do hejtmanství se na jeho posledním stupni prezidentovi uvolnila bota a někam se zakutálela… Několik zbývajících kroků ke vchodu do úřadu tak absolvoval v ponožce, než mu manželka a příslušníci ochranky botu opět nazuli a patřičně utáhli, jak se sám pohotově vyjádřil.

Vzpomněl si i na svou někdejší odbornost prognostika a bystře vše první okomentoval. Podotkl, že jeho ztracená bota zřejmě vyplní u novinářů veškerou plochu a na důležitá témata už nezbude prostor. A nemýlil se, zastánci prezidenta celou lapálii ze všech sil bagatelizovali, zatímco jeho političtí odpůrci z ní vyvozovali katastrofy až kosmických rozměrů. Tou nejmenší bylo vzdání se úřadu pro nemožnost jej vykonávat…

Úředníky kraje ovšem vzedmutá hladina názorů nemohla vykolejit z jejich loajálních rolí, jsou jen úředníky, žádného politika – ovšem s funkcí, úřadem – v Olomouci ani na celé Moravě a ve Slezsku nenajdeme. Ostatně, už při předcházející návštěvě kraje prezident Moravanům i Slezanům dostatečně vysvětlil, že potřebný tunel pod červenohorským sedlem je nepotřebný, dálniční spoj hlavních měst Moravy a Slezska bude dokončen každým desítiletím a nějaký přírodou předurčený dálniční spoj milionové polské Vratislavi s milionovou rakouskou Vídní, přes Kladsko a Moravské území, evropského významu není ani na stole a zřejmě se čeká, že jednou jej klopotně dokončí přes kotáry východočeši, nebo až Slováci. Inu, zájmy Moravy nikdo ani neformuluje, proč by je tedy mělo ústředí respektovat a dokonce plnit? Nakonec, centrum nestačí ani vytyčit zájmy ČR, tak ať se Morava zase laskavě zařadí do fronty za Chodsko, šťáhlavsko a problém neplatičů alimentů jako doposud.

Jestliže už byla událost probrána z hledisek prognostiky i politické angažovanosti obyvatel, existuje ještě jedno odborné hledisko, byť, pravda, příliš nevyhledávané a opomíjené. Je to hledisko náboženské a třeba nezaškodí trochu je uspokojené a plošné ateistické společnosti připomenout. Kdysi bývala věnována zvláštní pozornost částem lidského těla i věcem, jimiž je člověk dennodenně obklopen. Jednou z nich je i obuv a nese opravdu celý přehršel významů, známý dnes spíše na Blízkém východě, než v Evropě. Proto některým gestům, s nimiž se tu a tam setkáváme nedostatečně rozumíme. Když císař Constantius v Potisí porazil a „zcela vyhladil“ Sarmaty, přece jen poražené shromáždil, aby k nim z připravené tribuny laskavě promluvil. Vzniklo však mezi nimi jisté vření a za „pokřiku Marhá, Marhá, což je u nich znamení k boji“ jeden z nich proti němu hodil botu a vzali slavnostní tribunu útokem. Císaře z vřavy včas odvedla tělesná stráž… (Pokřik dnes můžeme nejčastěji slyšet ve formě Marg bar Ámrika nebo Israel a znamená jednoduše Smrt, Mor ho, Mar ho, jméno aktualního nepřítele se libovolně v kterémkoliv staletí, či desítiletí dosadí…)

Relativně nedávno jakýsi novinář hodil botu po presidentu Bushovi. Co tím oba časovětak navzájem vzdálení aktéři chtěli říci? Hození obuvi na lidi, či věci mohlo znamenat vzetí do otroctví, do vlastnictví. Ve Svaté zemi bylo možno se bez obuvi většinu roku obejít, ale někde byla rovnou zakázána. Do jeruzalémského chrámu se nesmělo vstupovat v obuvi a s holí.

Židovský velekněz měl předepsáno drahocenné obřadní roucho se 14 drahokamy, krumpované (vyšívané) hedvábím, kmentem i zlatem. Nenosil však žádné boty, sloužil ve Svatostánku bos. Dnes se stále Arabové na modlitebních koberečcích 5x denně modlí bosky, jak kdysi odkoukali od Židů. Obuv se sundávala i při vstupu do domu – takže naše papučová přezouvací kultura je poněkud jemnějšího ranku, než ležení v posteli v botách, jaké známe z amerických filmů. Těch významů a zvyklostí kolem obuvi je ještě mnohem více, bývali služebníci určení k nošení i poponášení obuvi svých pánů, k zavázání řemínků obuvi atd.

Jak ve světle těchto tradic vidět drobný malér v Olomouci? Inu, za lepších časů by prezident přicházel do Moravského sněmu, ne do nějakého krajského úřadu, lepšího okresu. Sotva lze také od představitele unitárního státu předpokládat, že přinášel nějakou iniciativu k opětnému ustavení původního statusu Moravy daného 1000 lety historie. Takže snad jsme viděli jemné upozornění Prozřetelnosti na nedostatečný poměr v přístupech republikánského ústředí k Moravě a Slezsku a bohužel, zůstane nerozeznáno i nepovšimnuto… Jsou pořád lidé, kteří, jak říká Písmo …mají oči a nevidí, mají uši a neslyší …

 

 

 



MYSLÍ TO FRANCOUZI VÁŽNĚ ?

Petr Michek, 15. března 2017

 

Ve Francii to začíná vřít. Probíhají primárky jak levicových, tak i pravicových kandidátů na prezidenta Francouzské republiky. Současný prezident Francois Hollande oznámil, že se již nebude podruhé ucházet o zvolení prezidentem. Má velmi nízké voličské preference, takže naznal, že nemá naději na zvolení. Bývalý pravicový prezident Nicolas Sarkozy, neprošel pravicovými primárkami.

Současný průzkum agentury Opinionway mezitím potvrdil rostoucí vyhlídky levicového liberála Emmanuela Macrona. V prvním kole by nyní pro něj hlasovalo 25 % voličů. Dotáhl by se tak na rozdíl jediného procenta na M. Le Penovou, zatímco dříve faforizovaný konzervativní expremiér Fillon, který musí vysvětlovat původ příjmů své rodiny, by skončil s 20 % na nepostupovém třetím místě. Volební experti odhadují, že ve finále by Macron zvítězil na M. Le Penovou v poměru 62 ku 38 procentům.

Mezi tím se ve Francii objevila petiční podpisová akce (zjevně recesistická), která požaduje, aby se příštím francouzským prezidentem stal Barack Hussein Obama, bývalý prezident USA. Do poloviny března t.r. chtějí organizátoři petiční akce získat milión podpisů, které by Obamu měly přimět aby kandidaturu přijal!?!

Jeho příznivci argumentují, že Obama má pro funkci francouzského prezidenta „nejlepší životopis na světě“. A vzhledem k očekávané masivní podpoře šéfky pravicové Národní fronty Marine Le Penové dodávají, že by zvolení cizince do čela státu bylo „lekcí demokracie pro celou planetu“!?!

Recesisté zřejmě nevědí, kdo je to Barack Hussein Obama. Nuže podívejme se na jeho životopis a  osmileté vládnutí v USA.

Barack H. Obama se narodil 4. srpna 1961 na Havaji v Honolulu americké bělošce Stanley Ann Dunhamové. Jeho otcem byl Barack Hussein Obama, který pocházel z Keni. Místo jeho narození bylo častokrát zpochybňováno, neboť člověk, který se nenarodil na území USA, nemůže kandidovat na funkci prezidenta USA. Zejména byla zpochybňována pravost jeho rodného listu a u části americké veřejnosti, zejména u republikánů panoval názor, že se Obama narodil v Keni. Obama rovněž tvrdil, že je křesťanem a bývalým členem Sjednocené církve Kristovy (po matce), ale určitými kruhy byl označován za skrytého muslima (po otci).

V letech 1981 – 1983 studoval politologii se zaměřením na mezinárodní vztahy v New Yorku na soukromé Columbia College of Columbia University a po studiích zde zůstal působit jako komunitní pracovník. V roce 1985 odešel pracovat do Chicaga, kde přijal nabídku práce jako terénní pracovník. V letech 1988 – 1991 studoval práva v Cambridge ve státě Massachusetts na Harvardově univerzitě.

V roce 1992 se oženil s afroamerickou právničkou Michelle Robinsonovou, se kterou má dvě dcery. Ve stejném roce vstoupil do Demokratické strany, za kterou od roku 1997 zasedal v Senátu státu Illinois a později v roce 2004 byl zvolen do Senátu Spojených států. V letech 1993 – 2004 přednášel ústavní právo na Chicagské univerzitě.

Dne 4. listopadu 2008 zvítězil Barack Obama v prezidentských volbách, když porazil republikánského kandidáta Johna McCaina. Stal se tak historicky prvním afroamerickým prezidentem Spojených států amerických a dne 20. ledna 2009 složil za přítomnosti téměř dvou milionů lidí ve Washingtonu, D.C. slavnostní přísahu a ujal se funkce jako 44. prezident USA.

V roce 2009 se stal nositelem Nobelovy ceny míru a časopis Time jej v letech 2008 a 2012 vyhlásil

osobností roku. Se souhlasem, ale i s kritikou se setkala jeho zdravotní reforma, nazývaná též Obamacare, která narazila na odpor republikánů i určité části demokratů a její zavedení se podařilo schválit ve Sněmovně reprezentantů až v roce 2010, především za cenu ústupků a kompromisů oproti původní verzi. Během jeho prvního volebního období se zvýšilo zadlužení USA o 20 % HDP.

Dne 6. listopadu 2012 se v USA konaly prezidentské volby, ve kterých Obama porazil svého konkurenta, republikánského kandidáta Mitta Romneyo a obhájil svůj úřad na další čtyři roky. Ve funkci prezidenta USA byl od 20. ledna 2009 – 20. ledna 2017.

Za celou dobu, po kterou byl Barack Obama prezidentem USA, se americký státní dluh zdvojnásobil na téměř 20 biliónů US dolarů a Obama byl kritizován za nadměrné utrácení. Za jeho éry bylo zavedeno masivní celosvětové sledování telefonů a elektronické komunikace amerických občanů, cizinců i světových politiků, včetně německé kancléřky Angely Merkelové. V listopadu 2014 vydal Obama exekutivní nařízení – prezidentský dekret, kterým legalizoval pobyt téměř 5 milionů ilegálních přistěhovalců v USA. Obešel tak Kongres, který ovládali republikáni a podle kritiků překročil své ústavní pravomoci a porušil americkou Ústavu. V roce 2016 Obamovo nařízení zablokoval Nejvyšší soud. Vše co prozatím zde bylo uvedeno je známo. Ale co známo není? O tom nás ve své další knize Poslední naděje civilizace informuje Benjamin Kuras.

Třetina Američanů a velká většina amerických muslimů se domnívá, že prezident Obama je muslim.

V září 2013 egyptský list Al-Wafd na první straně uveřejnil článek o tom, že Obama je členem Muslimského bratrstva a že Egypt má o tom důkazy (ty však uveřejněny nebyly). Hesly Muslimského bratrstva jsou: „Alláh je náš úkol. Prorok je náš vůdce. Korán je náš zákon. Džihád je naše cesta. Umírat ve věci Alláhově je naše nejvyšší naděje.“

Pro USA si Muslimské bratrstvo stanovilo zvláštní strategii: 1. Zakládání nenápadných, ale aktivních organizací „amerického islámu“. 2. Infiltrace politických institucí (např. demokratické strany). 3. Konfrontace a konflikt s vládnoucími elitami. 4. Přípravy na ozbrojený konflikt. 5. Uchopení moci a nastolení islámské vlády sjednocením všech islámských skupin. Jejich taktikou je tzv. kradmý – plíživý džihád, kdy požadují zákaz rouhání a urážek islámu, trestání karikaturistů, vymáhání ústupků a privilegií v práci (např. přestávek na modlitby), rozvracení náboženských institucí „mezináboženským dialogem“ zaměřeným na konverzi jinověrců k islámu, pronikání do vlivných pozic, atd.

V únoru 2015 oznámil admirál James Lyons, že za Obamova prezidentství Muslimské bratrstvo infiltrovalo všechny americké bezpečnostní agentury a že ředitel CIA John Brennan konvertoval k islámu. V minulosti se admirál Lyons proslavil konstatováním, že „islám je politická ideologie maskovaná náboženstvím“.

Egypt Obamovi vyčítá jeho zahraniční politiku, např., že nechal svrhnout prezidenta Mubaraka a umožnil tak propuštění vězněných členů Muslimského bratrstva, kteří následně vyhráli volby a zavedli v zemi islamistickou diktaturu, kterou po lidových protestech svrhla armáda. Dnes vedení Muslimského bratrstva našlo azyl u tureckého prezidenta Erdogana!!!

Barack Hussein Obama se narodil muslimskému otci a je tedy podle islámského práva muslim.

Už v prezidentské kampani nastínil Barack Obama svou politiku vůči islámskému extremismu takto: 1) Odstranit jeho ekonomické a sociální příčiny. 2) Přestat pomlouvat a obviňovat islám. 3) Mírnit povýšenost vůči islámu.

Obamův poloviční bratr George Hussein Onyango Obama sdělil svému okolí, že „i když se navenek musí chovat jinak vzhledem ke své pozici, Barack Obama je muslim!!!

V dubnu 2009 Obama řekl v tureckém parlamentu: “Spojené státy nejsou a nikdy nebudou ve válce s islámem.“ Už tehdy se skamarádil s Erdoganem, jehož později označil za svého nejlepšího přítele mezi světovými státníky, který proslul výroky: „…není žádný umírněný a radikální islám, je jen islám“, „integrace muslimů do západní společnosti je zločin proti lidství“.

V Iráku nechal Obama propustit z vězení teroristu Ibrahima Awwada al-Badrího, který se rok nato stal velitelem vznikajícího Islámského státu a v roce 2014 jeho chalífem pod jménem Abú Bakr al-Bagdádí. V roce 2015 Abú Bakr al Bagdádí prohlásil:“ Islám nebyl nikdy náboženstvím míru, islám je náboženstvím boje!!!“

Za Obamy muslimští pracovníci amerických institucí dostali bezpečnostní prověrky a přístup k tajným protiteroristickým programům. Vládní úřady dostaly zákaz negativních komunikací směrem k islámu.!?!

John Brennan, hlavní Obamův poradce na kontraterorismus a pozdější šéf CIA, který konvertoval k islámu, na jednom brífinku označil džihád za „jeden z legitimních principů islámu!?!

Výsledkem zahraniční politiky Obamova prezidentství je Střední východ v plamenech, masakry místních křesťanů, statisíce vyhnaných občanů ze svých zemí, počátek řízené imigrace do Evropy, nárůst mešit v USA na 3200, z nichž 80 % financuje Saúdská Arábie. Během posledních pěti let vydaly Spojené státy zelené karty k trvalému pobytu 680 000 muslimům a připravují se uvítat statisíce Syřanů a dalších muslimských imigrantů z Afriky.

Islamizace USA za prezidentování Baracka Husseina Obamy dostala „zelenou“!!!

Takového muslimského prezidenta bych Francouzům nepřál!



MORAVSKÉ OTAZNÍKY

Bohumila Jandourková, 15. března 2017

 

JE MORAVA JEŠTĚ KŘESŤANSKÁ ?

Ano. A to bez ohledu na to, že dnes má procentuálně velké procento ateistů. Je křesťanská už jenom s ohledem na desatero, které se stalo součástí námi obecně vnímané morálky, ať už si tuto souvislost uvědomujeme, nebo ne.

Osobně jsem si vážila té obyčejné lidové zbožnosti, která u nás byla ještě donedávna obvyklá. U nás nebyla rozšířena přehnané falešná zbožnost. S církevními restitucemi, které jsou stále kontroverzním bodem ve společnosti, a právem, to nesouvisí. Tato obyčejná lidová zbožnost byla ku prospěchu i ve výchově dětí.

Ve školách by se měli děti seznámit s tím, co to je a bylo křesťanství. A teprve poté, v mnohem menší míře i s tím, jaká jsou jiná hlavní náboženství ve světě. A to nejen účelově pozitivně, ale včetně kriticky oprávněného pohledu na důsledky jejich působení ve světě v minulosti i dnes.

Je důležité upozornit i na rozpor islámu a křesťanství, který je patrný i z desatera. Například z přikázání – nezabiješ !

 

JAK SE DOSTALA MORAVA DO BEZPRÁVNÉHO POSTAVENÍ ?

Příčin, tedy souvisejících historických událostí a silných ideových trendů s tím souvisejících bylo v minulosti víc. V neposlední řadě sehrála nedobrou roli I. světová válka a vývoj po ní …

Už vícekrát jsem se zamýšlela nad tím, zda po sarajevském atentátu musela přijít I. světová válka. Historik Jiří Kacetl v jednom komentáři, který jsem si dovolila převzít soudí, že nikoli:

Rakousko-Uhersko rozhodně nebylo tím, které rozpoutalo SVĚTOVÝ konflikt. Pokud si dobře pročtete analýzu všech diplomatických jednání mezi atentátem v Sarajevu a rozpoutáním světové války v prvních srpnových dnech pak zjistíte, že vinu na rozšíření konfliktu měly zejména Rusko, Německo a pak také Francie.

První světová válka je matkou všech katastrof 20. století. Zpackaný Versailleský mír je pak příčinou, proč to ve střední Evropě nefunguje dodnes.

Podle mého názoru Československo nemělo nikdy vzniknout. Místo toho měl Masaryk nadiktovat císaři Karlovi svoji vizi podunajské říše, federalizované a demokratičtější. Jenže to jsou ta historická kdyby…

Kniha July 1914: Countdown to War, autor Sean McMeekin, může prozradit víc.

/potud převzatý text Jiřího Kacetla/



KŘTINY 2017

Milan Trnka, 13. března 2017

Moravský král Svatopluk Veliký zemřel 9. března roku 894.

V neděli 12. března 2017 se uskutečnila Mše svatá v chrámu Jména Panny Marie ve Křtinách sloužená již tradičně za moravského krále Svatopluka I. Velikého a Moravu. Organizátory účasti na mši a doprovodného programu byl Moravský národní kongres a Královský řád moravských rytířů svatých Rostislava a Kolumbána, událost patří mezi společné akce členů Moravského Kulatého Stolu.

Mše svatá byla sloužena farářem Mons. Janem Peňázem, v řádových uniformách byli přítomni zástupci Královského řádu moravských rytířů a zástupci Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Hudební doprovod zajišťoval pěvecký sbor z Mikulčic. A to v církevní staroslověnštině – neboli v původním jazyku Moravanů. Před závěrečným požehnáním vyšli účastníci Mše svaté s moravskými prapory a zástavami Královského řádu moravských rytířů do ambitů před mariánský sloup, kde po modlitbách k Panně Marii – ochránkyni Moravy – byla Mše svatá ukončena za zpěvu staroslověnské „Mnogaja ljeta“, moravské hymny „Moravo, Moravo“ a poslední sloky chorálu „Bože cos ráčil“.

Bylo-li v samotném chrámu Jména Panny Marie hodně chladno, v ambitech už se dalo ve větrném počasí mluvit o pořádné zimě. O mnoho příjemnější teplota vítala proto paradoxně zájemce o prohlídku krypty s kostnicí pod chrámem, která je zároveň řádovou kaplí Lazariánů. Přátelé z Řádu umožnili návštěvníkům výjimečně do těchto prostor vstup i s odborným výkladem.

V krátkém přehledu Svatoplukova života, předneseném v ambitech chrámu u mariánského sloupu, zaznělo několik údajů, které vzbudily pozornost shromážděných. Kdo dnes ví, že Svatopluk dosadil do Čech jako místodržícího svého příbuzného Bořivoje? Kdo má nějaké ponětí o skutečnosti, že dynastie Mojmírovců byla spřízněna s Karlovci (potomky Karla Velikého)? Proč se neuvádí, že Svatopluk byl korunován na krále v roce 885, a to kardinálem, vyslaným na Moravu papežem? Tyto příliš nezveřejňované údaje z daleké historie, ale i vzpomínky na události ne zas tak dávné, byly náplní besedy, ke které se sešla u příležitosti nedělního oběda v salonku křtinské restaurace U Farlíků zhruba pětadvacítka účastníků akce. A z besedy vzešlo i několik námětů na doprovodný program Mše svaté za moravského krále Svatopluka Velikého v příštím roce – v neděli 11.3.2018.

Společná akce členů Moravského kulatého stolu je také příležitostí připomenout si umělce, kteří se na vytvoření vynímečného mariánského poutního místa ve Křtinách podíleli. Především projektanta celého areálu – architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. (1677 až 1723). Základní kámen stavby poutního areálu byl položen až pět let po jeho smrti. Stavbu realizovali brněnští stavitelé František Benedikt Klíčník (1678 až 1755) a František Antonín Ritz 1697 až 1767). Na pracech v interiéru se podíleli další umělci – Josef Stern, Ignác Raab, Josef Winterhalder, Jiří Etgens a další. Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách je nazýván Perlou Moravy.

Připomeňme si blíže alespoň osoby J.B. Santiniho a F.B. Klíčníka.

Jan Blažej Santini.

Narozen pravděpodobně 3. února roku 1677 (svatého Blažeje), pokřtěný byl 4. 2. 1677. Pocházel z původně italské rodiny, přistěhované na počátku třicátých let 17. století od města Roveredo (německy Aichel) u Luganského jezera do Prahy. Janův otec – kameník Santin

Aichel – se už narodil v Čechách, a domohl se zde poměrně významného společenského postavení.

Jan Santini Aichel byl tedy příslušníkem třetí generace naturalizovaných Italů v Čechách. Z písemných zpráv je známo, že byl od narození chromý, což mu zabránilo v pokračování otcovy profese. Vyučil se malířem a postupně se vypracoval na věhlasného architekta. Již v roce 1700 vykazoval vlastní příjmy. Před koncem století procestoval Rakousko a Italii. Roku 1705 mu udělila rada Menšího města pražského měšťanské právo.

Rodinné štěstí osud Aichelovi nedopřál. Byl dvakrát ženatý (druhý sňatek s příslušnicí panského rodu mu umožnil další společenský a umělecký postup), narodili se mu čtyři synové a dvě dcery, žádný ze synů se ale nedožil dospělého věku. Sám Jan Blažej Santini umírá 7. prosince 1723 ve věku nedožitých 47 let.

Tělesné postižení, křehké zdraví, smrt první manželky, dětí a bratra mělo pravděpodobně vliv na architektovu povahu a chování, což se přeneslo i do jeho umělecké tvorby. Např. jeho díla se vyznačují mnoha symboly, v roce 1712 se v dopise jednomu církevnímu hodnostáři podepsal jako „Jan Satan Aichel“, záznamy o finančních půjčkách si zapisoval šiframi, atd.

Santini pracoval zhruba ve čtyřech oblastech: v samotné Praze (Thunovský palác, poutní kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře), v západních Čechách (klášterní areály v Kladrubech a v Plasích), ve východních Čechách (zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, kanovnické domy v Hradci Králové) a na Moravě. Pracoval pro církevní řády na sakrálních stavbách, stejnou měrou ale přijímal i zakázky na šlechtické paláce a měšťanské domy, věnoval se i architektuře typu hospodářských budov. Za svůj krátký život realizoval kolem stovky staveb všeho druhu, po jeho smrti zůstalo nerealizovaných na čtyřicet projektů, dalších čtyřicet pak bylo rozestavěných.

Na Moravě můžeme obdivovat jeho dílo ve Žďáru nad Sázavou (cisterciácký klášter, Zelená Hora a další), v Bobrové (kostel svatých Petra a Pavla), v Obyčtově (chrám Navštívení Panny Marie), ve Velkém Meziříčí (západní křídlo zámku), ve Křtinách (poutní areál), v Ostrově nad Oslavou (hostinec), v Rajhradě u Brna (areál benediktinského kláštera), v Jaroměřicích u Jevíčka (Kalvárie), a jinde.

František Benedikt Klíčník.

Narodil se roku 1678 v Ivanovicích na Hané. Přesné den narození není známý, ze 13. května 1678 však pochází z farního kostela v Ivanovicích záznam o jeho křtu. V lednu 1706 podává František Klíčník na brněnském magistrátu žádost o udělení měšťanského práva. 19. února 1706 je přijat v Brně do zednického a kamenického cechu jako mistr a o čtyři dny později získává brněnské měšťanství. V Brně vlastnil stavební firmu, ze které pocházela řada oceňovaných tovaryšů. Realizoval sice řadu světských staveb, jeho firma se zúčastnila také prací na brněnských fortifikačních stavbách. Do dnešních dnů se ale dochovaly především jeho díla v oblasti církevního stavitelství. Po třicetileté válce byla přirozeně velká poptávka po obnově zničených katolických objektů. Podílel se zejména na stavbách financovaných benediktinským řádem, pro který realizoval ve dvacátých letech 18. století přestavbu kláštera v Rajhradě. V té době si připojil ke svému původnímu jménu také jméno Benedikt.

Byl dvakrát ženatý. Z každého manželství se narodilo pět dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři.

František Klíčník se podílel, mimo jiné, na čtyřech nejvýznamnějších projektech architekta Jana Santiniho – v Rajhradě, v Jaroměřicích u Jevíčka, Žďáru nad Sázavou a ve Křtinách. Z dalších zachovaných staveb jsou to například: poutní chrám v Dubu nad Moravou, barokní přestavba lodě chrámu svatého Petra a Pavla v Brně, kostel svatého Jiljí v Brně – Líšni. Odborníci rozeznávají Klíčníkův vliv na stavbu podle stavebních detailů, především výrazných plasticky prolamovaných nadokenních říms.

Zemřel v Brně 8. dubna 1755.



21. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 5. března 2017

V sobotu 4. března 2017 se v Brně – Řečkovicích uskutečnilo zasedání zástupců organizací – členů Moravského Kulatého Stolu. Hlavním bodem programu byla rozprava nad návrhy k úpravám textu Organizačního řádu MKS, podanými některými členy v poslední vlně připomínkování tohoto dokumentu. Rozprava vyústila po zapracování přijatých úprav ke schválení všech ustanovení Základní listiny, Jednacího řádu a Důvodové zprávy k Základní listině a k Jednacímu řádu. Organizační řád MKS začne platit po podpisu statutárními zástupci členů Moravského Kulatého Stolu.

Na 21. Sněmu byl dále přítomnými členy přijatý návrh podpory úsilí poslance JUDr. Pavla Blažka (místopředsedy Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) dosáhnout interpelací na ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu JUDr. Jana Chvojky zdůvodnění tvrzení pana ministra, že v České republice nelze uznávat moravskou národnost.

Účastníci Sněmu se rovněž usnesli podpořit znění dopisu, formulovaného mluvčím Moravské národní iniciativy JUDr. Zdeňkem Koudelkou. Dopis bude po připomínkování odeslán generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Týká se tvrzení vlády České republiky generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že na Moravany nelze vztahovat zákon o právech národnostních menšin.

V rozpravě na různá témata byly oznámeny záměry vytváření dvoustranných nebo třístranných dohod mezi některými členy Moravského Kulatého Stolu o spolupráci v oblastech, které jsou dohodovým členům shodné nebo blízké a také několik podnětů k další práci celého MKS.

V pořadí 22. Sněm Moravského Kulatého Stolu se bude konat 29. dubna 2017. Součástí navrhovaného programu jsou, mimo jiné, volby vedení Sněmu a volby do Rady Sněmu MKS.



KDO CHCE ZNIČIT EVROPSKOU CIVILIZACI ?

Petr Michek, 22. února 2017

 

Nedávno se mi do rukou dostala kniha Benjamina Kurase – Jak zabít civilizaci. Říkáte, že nevíte kdo je Benjamin Kuras? Tak čtěte dále.

Benjamin Kuras se narodil v moravském Zlíně v roce 1944 a vyrůstal a studoval v Olomouci. Chvíli působil v Praze jako anglický rozhlasový redaktor a po okupaci Československa vojsky varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde pracoval jako český redaktor BBC. V roce 1975 zde získal britské občanství.

Od roku 1990 přispívá do řady periodik v České republice a věnuje se psaní knih a divadelních her.

V jedné ze svých posledních knih, která nese název – Jak zabít civilizaci upozorňuje na skutečnost, že od roku 2010 se zrychluje islamizace Evropy se všemi negativními dopady na evropskou civilizaci. S obavami upozorňuje, že se v Evropě schyluje k politické, kulturní, duchovní a fyzické katastrofě kataklyzmatických rozměrů, srovnatelné jen s pádem západní Římské říše a o tisíc let později východní Byzantské říše, které ve svých miléniích tvořily vrcholy civilizačních snah lidstva.

Autor uvádí, že islámský terorismus, který vyhlásil Západu válku, je pouze vějičkou odvádějící pozornost od procesu, který probíhá klidněji, ale zato mohutněji, prostřednictvím nekontrolované imigrace, zejména do velkých západních měst, kde probíhá islamizace společenského života, kultury, školství i politiky.

Britové, Francouzi, Holanďané, Dánové, Němci, Norové i Švédové jen bezmocně přihlížejí, jak se jim celé čtvrti měst před očima proměňují v Karáčí, Marrákeš, Teherán a Mekku, do nichž mohou vstoupit jen na vlastní nebezpečí a v nichž neplatí jejich zákony, zvyky a kultura a kde se nedomluví svým jazykem. Fakta dokazují, že islámská imigrace v Evropě (slovy amerického novináře Christophera Caldwella) se mění v kolonizaci Evropy!!!

A tzv. „politická korektnost“ vůdců Evropské unie tomu jen nahrává.

Například o Vánocích roku 2010 Evropská komise (EK) rozesílala pohlednice, v nichž bylo slovo „Vánoce“ poprvé nahrazeno neutrálním „sezonním pozdravem“, anglicky „Season´s Greetings“!!!!

Na rok 2011 vydala EK v několika stech tisících výtisků kalendář, v němž byl 25. prosinec všedním dnem. V kalendáři uvedla všechny svátky islámské, indické, čínské a opatrně, aby nebyla náhodou nařčena z antisemitismu, i židovské, ale ani jeden křesťanský!!! Vánoce přestaly pro EK jako specifický evropský svátek existovat.

Dali tím představitelé Evropské unie (EU) oficiálně najevo, že území, které mají pod svojí správou přestali pokládat za součást západní civilizace, v níž Vánoce jsou stěžejním svátkem nejen věřících křesťanů, ale i těch nejzavilejších ateistů?

Islámští fundamentalisté ve jménu svého boha Alláha spáchali od roku 2001 – 2015 po celém světě 25 600 smrtelných teroristických útoků a Brusel i nadále prosazuje multikulturní společnost a potlačuje jakýkoliv odpor proti tomu.

Například od začátku 90. let evropská levice, už pohodlně zabydlená ve vládnoucích strukturách EU i v jednotlivých členských státech, otevřeně hlásá přeměnu evropské společnosti pomocí imigrace a multikulturalismu. Teprve v roce 2010 vyšel najevo dokument z roku 2000, v němž Blairova labouristická vláda, bez konzultace s londýnským parlamentem a v utajení před médii, zavedla program s úkolem několikanásobně zvýšit imigraci z neevropských zemí, s výslovným záměrem změnit obyvatelstvo tak, aby Británie už nikdy nemohla prosazovat konzervativní ideály, na kterých vznikla a stala se Velkou.

Slyšeli jste něco o projektu Eurábie? Ten začal ve Francii za de Gaulla koncem 60. let a naplno v západní Evropě po ropné krizi v roce 1973. Podrobně se o něm rozepsala britská historička egyptského původu Bat Ye´or. V projektu jde o postupnou islamizaci Evropy výměnou za slib nepřerušených dodávek ropy. Je řízen a financován vládnoucími elitami EU, při informačním embargu na informace o něm a to vše za zády evropských obyvatel. Jeho součástí je obrovská a stále se zrychlující imigrace muslimů, jejichž počet se v EU dnes odhaduje již na cca 50 milionů osob.

V roce 2010 projekt vyvrcholil zahájením postupné imigrace předpovídaných 56 milionů severoafrických muslimů, kteří budou potřební pro vyrovnání demografického úbytku v celé Evropě mezi roky 2010 – 2050. Údajně, aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců!?! Ovšem tento údaj vychází z předpokladu, že všichni imigranti budou pracovat a platit daně, což je dnes již utopií, neboť současní muslimští imigranti požadují neustále vyšší sociální dávky, na které prý mají právo. Ale učit se jazyk hostitelské země, pracovat a integrovat se do evropské společnosti se jim nechce!!!

Lisabonská smlouva mimo jiné, též hovoří o „společném řízení migračních toků“, které se uskutečňují v rámci projektu „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „barcelonský proces“ nebo Euro-Med) a „Unie pro Středomoří“, která se potichu připravuje v byrokratických útrobách EU s vyloučením veřejnosti již od 70. let. Oficiální internetové dokumenty EU předkládají informace, že „Euro-Med“ připravuje vytvoření nové „velké Evropské unie“ v hranicích podobných Římskému impériu. Vedle 28 zemí dnešní EU by měla zahrnovat i 16 severoafrických a blízkovýchodních zemí, kde by fungoval volný pohyb zboží a osob. Jiné dokumenty „Euro-Medu“ počítali s uváděnými 56 miliony muslimů, jejichž prostřednictvím by byla provedena praktická islamizace Evropy demografickou transformací  Evropy na muslimskou většinu.

Při současných trendech imigrace a nízké porodnosti evropských žen hrozí, že se bílí Evropané do konce tohoto století stanou etnickou menšinou ve vlastních zemích. A jeden příklad za všechny. Před sto lety žilo v Holandsku padesát muslimů. Dnes je jich milion!!!

Jednou z nejaktivnějších institucí Euro-Medu je vzdělávací nadace Anna Lindh Foundation, kterou v roce 2005 společně založily Arabská liga, EU a UNESCO. Její kulturní politikou, jak ji vysvětlil tehdejší šéf Traugott Schoeffhalter, je „útočit na stereotypy, předsudky a ignoranci a měnit každodenní žurnalistiku“ tak, aby prosazovala „mezikulturní porozumění“, atd.

K tomuto účelu EU uzavřela smlouvu o spolupráci s islámskou vzdělávací, vědeckou a kulturní organizací ISESCO, jejímž vyhlášeným programem je šířit islámské myšlení a životní styl v celém světě. Bohužel reciproční propagace evropské kultury se v islámských zemích nekoná!!! V České republice se ISESCO pokouší o islamizaci školáků!!!

Dne 10. 6. 2009 Evropská komise v Evropském parlamentu sdělila, že byla dohodnuta společná agenda pro usnadnění integrace imigrantů do evropských společností, neboť v letech 2008 – 2060 z důvodu stárnutí evropské populace poklesne počet lidí pracovního věku o 50 milionů. A ty chce EU doplnit z islámských zemí!?!

Do Evropy dnes proudí z Afriky i z Asie tisíce a tisíce imigrantů. Zahraniční rozvědky všech evropských států varují, že mezi imigranty mohou být schováni bojovníci Islámského státu, kteří prošli válkou v Iráku i v Sýrii, a kteří mohou být vyškoleni jak radikalizovat islámskou mládež v evropských zemích. Rozvědky odhadují, že z dnešních cca 50 milionů muslimů v Evropě lze radikalizovat 10 – 20 % z nich, což je 5 – 10 milionu mužů, kteří vytvářejí skrytou islámskou „pátou kolonu“, která disponuje více muži, než dnešní evropské armády dohromady!!! Že je to možné, a že imigrace může být řízená a financovaná, např. ze Saudské Arábie, Pakistánu či Iránu, svědčí skutečnost, že většinu imigrantů, až 90 %, tvoří mladí muži ve věku 18 – 35 let, kteří mají moderní mobily a nemají problém si vybrat 500 Euro z bankomatu.

O nebezpečí islamizace Evropy se v evropských mediích většinou nepíše!?! Toto mediální zatmění porušily zámořské noviny Washington Times, když dne 30. prosince 2009 ocitovaly varování holandského politika a poslance parlamentu  Geerta Wilderse. Cituji:

„Jsme svědky hlubokých proměn, které navždy změní osud Evropy a odešlou celý kontinent do – slovy Ronalda Reagana – tisíciletého temna.“

Knihu Benjamina Kurase Jak zabít civilizaci lze jenom doporučit, neboť se v ní můžete dočíst, kdo chce zničit evropskou civilizaci a co naše média zamlčují. Ještě, že máme prezidenta, který bez servítků upozorňuje na nebezpečí hrozící Evropě.

A na závěr jeden vtip z Itálie.

Italské námořnictvo zachraňuje člun se čtyřmi mouřeníny a ptá se jich, kam plují a proč. „Okupovat Evropu,“ odpovídají. Italové se dají do smíchu: „Takhle, jen ve čtyřech, jo?“ Ti s vážnou tváří odpovídají: „No víte, ostatní tam už jsou !“



MORAVSKÝ NÁROD A MORAVA VE VZTAHU K DEKLARACI MORAVSKÉHO NÁRODA A K MORAVSKÉ NÁRODNÍ INICIATIVĚ

Bohumila Jandourková, 12. února 2017

 

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem …

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země monarchie i zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích jednotlivých mluvčích, jak těch hlavních, tak těch, kteří si vzali na starost jednotlivé okresy, i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Odkaz na internetové stránky Moravské národní iniciativy www.moravskynarod.cz

 

Text deklarace:

 

DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zříci. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají tu výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit. Oproti tomu výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby.

Morava v roce 1918 nevstoupila do samostatné Republiky československé jako součást českého státu, ani jako součást zemí Koruny České. Podle rakouské ústavy z roku 1867 v době před zánikem habsburské monarchie v roce 1918 byly Království české a Markrabství moravské dvě na sobě zcela nezávislé korunní země, obě podřízené přímo Vídni.

Od vzniku Československa v roce 1918 byly  uskutečňovány kroky s cílem svrchovanost Moravy co nejvíce omezovat a moravské povědomí likvidovat. Zrušení zemské samosprávy Moravy zavedením krajské správy v roce 1949, neobnovení zemského uspořádání státu v roce 1991 a opětovně obnovení krajského uspořádání v roce 2000, nerespektující  ani její hranice,  jsou nejzávažnější příčiny stavu, ve kterém se po staletí samosprávná Morava v současnosti nachází jako bezejmenná součást České republiky.

Zkušenosti se stále se stupňující protimoravskou politikou oficiálních institucí v České republice vedou současnou generaci Moravanů k poznání, že není jiné cesty k obnovení samosprávy Moravské země, než se dát cestou prosazení práva moravského národa na sebeurčení.

 

My, národ moravský,

v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané  České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti,

v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je  všem národům zajišťováno právo na sebeurčení

  • všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj,
  • všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci,
  • Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů,

při vědomí, že všechny zásadní státotvorné změny, které se udály za posledních 100 let na území Moravy, se uskutečnily na základě práva národů na sebeurčení

  • v roce 1918 vznik Československa na základě práva československého národa na sebeurčení,
  • v roce 1968 vznik československé federace na základě práva českého a slovenského národa na sebeurčení,
  • v roce 1993 vznik Slovenské republiky na základě práva slovenského národa na sebeurčení a současný vznik České republiky,

s odkazem na Listinu základních práv a svobod, která je součástí i ústavního pořádku České republiky, ve které je deklarováno

  • každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti,
  • zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování,
  • nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod,

při přesvědčení že nadešla doba pro prosazení nezadatelného práva moravského národa na sebeurčení

požadujeme:

  1. Novelizaci zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin, kterou budou definováni občané moravské národnosti, vedle občanů české národnosti, jako většinové národní společenství České republiky.
  2. V návaznosti přijetí požadované novelizace zákona č. 273/2001Sb. přijetí takových legislativních úprav, které umožní vznik politicky autonomní Moravské země v rámci České republiky.

19. prosince 2016, Velehrad, Morava

 

 



KODIFIKACE SPISOVNÉHO MORAVSKÉHO JAZYKA

Zbyšek Šustek, 1998

 

Současnou jazykovou situaci na Moravě a v Čechách charakterizuje nápadný paradox. Dominantní obyvatelstvo sice hovoří podle oficiálních názorů různými dialekty a jazykovými vrstvami jednotného, t.j. českého jazyka s dlouhodobě ustálenou spisovnou formou spojující v tvarosloví typicky české prvky s některými moravismy, ale i nejvzdělanější vrstvy českého národa se v posledních letech spontánně přiklánějí ve veřejném mluveném i písemném projevu k nespisovným tvarům, společným pro značně unifikované interdialekty na území Čech. (Tj. skoro všude v Čechách se mluví stejně, obecnou češtinou, pozn. JČ) Naopak na Moravě se v soukromých hovorech převážně používá některý z početných a stále živých moravských dialektů, ovlivněný případně spisovnými tvary, kdežto ve veřejném projevu mluvčí více méně dodržují spisovnou normu.

Stále více se ukazuje, že spisovnou češtinu jako národní jazyk Čechů sami Češi de facto odmítají a vědomě se hlásí k (zatím) nespisovné nižší vrstvě jazyka oficiálně nazývané „obecná čeština“, která však de facto je vlastní, tedy autentickou „českou“ češtinou. V posledních desetiletích tato autentická čeština představuje s výjimkou zpravodajských relací ve sdělovacích prostředcích a některých velmi oficiálních projevů vlastně jediný, de facto neoficiálně kodifikovaný literární jazyk, šířený s úplnou samozřejmostí nejen z pražského rozhlasu, televize, divadelních scén a filmu, ale v posledních letech i v psaném projevu.

Mluvčí, kteří si osvojili spisovnou češtinu anebo Moravany, kteří si zachovali vlastní jazykové povědomí, tato situace znepokojuje a nejednou i uráží . Pokles oficiální jazykové kultury překvapuje mluvčí, kteří dlouho pobývali v zahraničí a přes svoji odloučenost paradoxně mají (z pohledu spisovné češtiny!) vyšší jazykovou kulturu než převážná část domácího českého, nebo počeštěného obyvatelstva (např. spisovatel Milan Kundera původem Moravan). Situace zachází tak daleko, že i literatura věnovaná jazykové kultuře (Chloupek, 1974) otevřeně přiznává, že spisovně hovoří převážně jen Moravané přicházející do Čech, aby tím zakryli společensky nižší prestiž svých (moravských) dialektů. Oficiálně skrývaná, ale objektivně existující jazyková divergence Moravy a Čech se projevila i tím, že herci moravského původu vystupující v českých filmech byli dabováni rodilými Čechy, protože mají pro české posluchače (ve spisovném projevu!) nepřijatelnou výslovnost. Odklon od spisovného jazyka a agresívní prosazování autentické (obecné) češtiny se v Čechách přijímá jako přirozená samozřejmost, zatímco na Moravě převážně vyvolává nespokojenost a působí cize (Svěrák 1971).

Záporné reakce Moravanů na tento proces jsou různé. Někteří sledují tento proces lhostejně, jiní navrhují, aby si Češi kodifikovali svoji obecnou češtinu a aby se na Moravě důsledně používala současná spisovná „čeština“ (MSIC 1994). Pod vlivem známé odlišnosti britské a americké angličtiny zazněl v tisku hlas (Řehák 1994) volající po moravské češtině. Národně nejuvědomělejší Moravané začínají v posledních letech nahlas hovořit o moravštině (Kuběna 1988), resp. o kodifikaci spisovné moravštiny.

Zatím jde o méně početné hlasy, což je způsobeno zdánlivou neuskutečnitelností, objektivně velkou náročností této úlohy i zřejmou obtížností šíření myšlenky kodifikace spisovného moravského jazyka v atmosféře nynějšího intenzívního potlačování všeho moravského. Přesto tento proud sílí a vyúsťuje až do soukromých petičních akcí adresovaných ústředním orgánům (Opálka, os. sdělení). Nejeden skeptičtější Moravan by kodifikaci spisovné moravštiny přijal, pokud by se podařila uskutečnit. Je zřejmé, že kodifikace spisovné moravštiny by přiblížila spisovný jazyk používaný na Moravě přirozenému domácímu jazykovému substrátu a cítění . Zároveň by poskytla možnost k podstatnému zjednodušení pravopisu. Kodifikace spisovné moravštiny by v konečném důsledku pravděpodobně urychlila i vývoj v samotných Čechách směrem ku kodifikaci tam přirozené obecné češtiny na spisovný jazyk.

Příčiny toho, proč přes poměrně nedávnou kodifikaci moderní spisovné češtiny jako jazyka všech obyvatel Čech, Moravy a moravského Slezska dochází k uvedeným jevům, a proč v dnešní době vůbec uvažujeme o kodifikaci nového spisovného jazyka, spočívají v několika skutečnostech:

  1. Historicky, přes téměř tisícileté sousedství Čechů a Moravanů v různých formách vyšších státních útvarů a vzájemný poměr obou zemí kolísající od úplné nezávislosti, popř. nezávislosti v rámci vyššího celku přes volnou konfederaci a diarchii až po současný typicky koloniální vztah se soustavnými českými ingerencemi do moravských záležitostí, jde stále o dva různé národy. Jejich samostatnost byla v minulosti udržována nepřístupnými oblastmi Českomoravské vysočiny. Od středověku až do let 1945 – 1946 funkci bariéry mezi českým a moravským etnikem plnily rozsáhlé ostrovy německých kolonistů. Svou úlohu sehrála i úplná celní hranice, která oddělovala Moravu od Čech až do roku 1755. Naopak geografické podmínky po celou historii Moravy podporovaly gravitaci hospodářských styků do Dolního Rakouska a Uherska , resp. Slovenska, a přes politické rozdělení tak udržovaly styk státotvorného obyvatelstva jádra někdejší Velké Moravy.
  2. Moravské dialekty mají mnohé znaky společné téměř se všemi ostatními slovanskými jazyky, avšak odlišné od autentické češtiny. Je to zvlášť absence typicky české přehlásky a na e a u na i v deklinaci podstatných jmen. (Příklad: čeština: muž, muže, muži, moravština: muž, muža, mužu, pozn. JČ). Tím je tvarosloví moravských dialektů oproti spisovné i obecné češtině přesnější. Je proto jen zdánlivě paradoxní, že se většina těchto tvarů sice rozchází s normou spisovné češtiny, ale shoduje se se spisovnou slovenštinou a dalšími slovanskými jazyky. Tato skutečnost je však při výuce spisovné češtiny na školách pečlivě skrývaná, případně, na základě izolovaného srovnání se starou češtinou, je vydávána za primitivní znak moravských dialektů.
  3. Rozdílný jazykový substrát v Čechách a na Moravě a jiné tendence vývoje jsou zřejmé z rozšíření dialektů. V Čechách dospěl vývoj ke vzniku v podstatě jediného interdialektu se třemi neostře oddělenými pásmy a malými enklávami zbytků původních dialektů. Na Moravě je výrazná diverzifikace několika dále bohatě členěných oblastí (Lamprecht et al. 1976). Rozmanitost dialektů na Moravě je, mimo mnohé lexikální a gramatické shody, podobná situaci na Slovensku.
  4. Jazyk na Moravě se označuje za český poměrně krátkou dobu. I mluvčí v moravském Slezsku původně označovali svůj jazyk za moravský (Bartoš 1886). V minulosti se na Moravě označoval jazyk domácího obyvatelstva i jako „jazyk přirozený na Moravě“, popř. v minulém století jako slovanský, nikoliv však český. Pozoruhodné je, že slovenští obrozenci (Pavel Jozef Šafárik, Ludovít Štúr) si všimli vysoké shody slovenských a moravských dialektů a naopak od jejich společné rozdílnosti od dožívajících dialektů v Čechách. Oba byli první, kdo ve shodě s blízkostí krystalizačních center Velké Moravy (jihovýchodní Morava, jihozápadní Slovensko) nahlas vystoupili s myšlenkou národní a jazykové jednoty Slováků a Moravanů. Později byl jejím zastáncem malíř Jožka Úprka. V jiných nápadných společenských souvislostech na tyto skutečnosti naráží i Kundera (1969) ve svém románu Žert.
  5. Moderní spisovná čeština byla vytvořena do značné míry uměle. V devatenáctém století vedla otázka míry připuštění některých moravismů do spisovné normy k ostrým konfliktům mezi ortodoxními Čechy a osobnostmi tolerantnějšími vůči moravským odlišnostem. Nakonec o mnohém svědčí už samotná existence spisu „Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ iniciovaného 1846 J. Kollárem a namířeného proti slovenským i moravským snahám o vlastní spisovný jazyk. I později si sám Bartoš (1886) stěžoval, že výuka spisovné češtiny ve školách je necitlivá k moravským nářečím a jejich nositelům.

Pokusy o kodifikaci spisovného moravského jazyka nejsou historicky nové. V devatenáctém století se o ni pokoušeli v Olomouci František Dobromysl Trnka a Vincenc Pavel Žák (paradoxně původem Češi, Pernes, 1996). Výmluvným důkazem těchto snah je existence moravsko českého slovníku, vydaného v devatenáctém století v Olomouci. Na stejnou úroveň možno klást i kodifikaci spisovné laštiny básníkem Ondrou Lysohorským, který tak reagoval na evidentní nečeskost, ale i nepolskost lašského obyvatelstva. Je přitom příznačné, že spisovná laština, i když se zatím uplatnila jen v tvorbě O. Lysohorského jako jeden ze slovanských mikrojazyků, resp. jazyků jedné osoby (Duličenko, 1981), je pro české úřady jako výrazný počin nabourávající fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou obrozeneckou koncepci jednotného českého národa (Havlík 1993) hlavním důvodem faktického utajování této světoznámé osobnosti před domácí, hlavně moravskou a slezskou veřejností. Jako spisovný jazyk jedné osoby kvalifikoval Húsek (1971) literární použití slováckého dialektu Galuškem (1972) v jeho knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.

Kodifikace spisovného moravského jazyka pravděpodobně bude částí obyvatel Moravy přijímaná s rezervou vyvolanou přirozenou lidskou nechutí k opuštění vžitých stereotypů. U Čechů pak jistě vyvolá velmi silný odpor a bude i účelově zesměšňována. Je to jistě pokus, který přichází pozdě ve vztahu k potřebám národně cítících Moravanů, ale ani zdaleka to není pokus anachronický, či dokonce protichůdný k současným vývojovým tendencím v západní Evropě.

Právě tam se dnes s obdivuhodným úsilím a nadšením oživují dlouhodobě potlačované a zneuznávané jazyky. Věřím, že tak jako ve Španělsku je dnes běžná komunikace v katalánštině a galicijštině, jako se ve „francouzském“ městě Rennes běžně prodávají učebnice bretonštiny, a jako z téměř úplného zapomnění vycházejí jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané – národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví.

Šustek navrhuje 7. pád mn. č.: pánama, mužama, hrdinama, skloňování jednotného čísla mužského rodu: bez muža, mužovi, vidím muže, volám: mužu!

V ženském rodě: ulica, bez ulice, vidím ulicu, s ulicú nebo s ulicó.

U sloves, např: já su, oni sú, oni só, oni vijú (tj. vědí) nebo oni vijó, oni chcú, oni chcó.

 

Zbyšek Šustek, Sborník Slavica Tartuensia 1998

 

Literatura

Duličenko, 1981 – Duličenko A.D. Slavjanskie literapurnyje mikrojazyki. (Voprosy formirovania i razvitija). Talinn, Valgus, 1981.

Bartoš, 1886 – Bartoš, F. Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. – Brno, 1886

Galuška 1972 – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí – Praha, 1972

Havlík, 1993 – Havlík L. V. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. – Brno, 1993.

Húsek 1972 – Húsek, J (Doslov ke knize) – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí. Praha, 1972.

Chloupek 1974 – Chloupek, J. Knížka o češtině. Praha, Odeon 1974.

Kuběna 1988 – Kuběna, J. …vyznání Moravské (z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988) – Střední Evropa (brněnská verze) Brno, 2/88 (samizdat)

Kundera 1969 – Kundera M, Žert – Praha, 1969

Lamprecht et al. 1976 Lamprecht A et al. České nářeční texty. – Praha, 1976

MSIC 1994 – Od Moravské a slezské informační centrum. Podpora – lidskost – bratrství, 82 (8) 23. 2. 1994, Texas.

Mezihorák 1994 – Mezihorák F. Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko – Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1994

Pernes 1996 – Pernes J. Pod moravskou orlicí. – Brno, 1996

Řehák, 1994 – Řekák M. Moravská čeština. – Svobodné slovo, 3. 1. 1994

 

 

 



CUI BONO ?

Jiří Kvapil, 1. února 2017

 

Mám chalupu v Jeseníkách, v jedné nevelké vesnici u Starého Města pod Sněžníkem. Jdu se projít k nedalekému Jezírku, což je dle přírodovědných studií lokalita evropského významu. Před ním na tabuli na sloupku namísto moravské orlice na mne z plechové tabule hledí český lev, a ne jeden, dokonce hned dva. Nechápu to a jsem z toho rozmrzelý. Když už tam není velký státní znak, jak u lokalit evropského významu vyžaduje zákon, proč český lev, a ne naše moravská orlice? Jsem tu přece na Moravě! Jdu k protějšímu svahu, k tzv. Cibulce, a bác, zase ten stejný lev a zase na mne zírá tím svým zarputilým kosým pohledem. Kde se vzal tady na Moravě, stala se snad Morava jeho novým teritoriem?

Udělám si výlet na Sněžník, a ejhle, nové zjištění! Řeka, která dala mé zemi jméno, už nepramení na Moravě, ale v ČECHÁCH, správu nad pramenem převzaly Pardubice. Změnila snad řeka i svůj název a jmenuje se teď ČECHY? Je to šokující, východočeské město na Labi má ve své správě pramen řeky na severní Moravě! To není náhoda, to je záměr. Vědomé ponížení Moravy!

Pustím si zprávy v televizi, abych zjistil, jaké mne čeká zítra počasí, a další šok! Zjišťuji, že Jeseníky už nejsou hory moravské, ale české. A na ČT se také dozvídám, že jesenická Karlova Studánka jsou nejvýše položené lázně v ČECHÁCH!!! Z takového tvrzení se mi už dělá přímo nevolno. A když už jsem u té televize, té české, té odporné „veřejnoprávní České televize“, dozvídám se, že nejhlubší propast v republice je rovněž v ČECHÁCH, totiž v Hranicích na Moravě. To už je přímo výsměch nám Moravanům! Ačkoliv i Moravská Třebová je dnes údajně v ČECHÁCH, stejně jako ta Česká Třebová. A zase v tom Pardubickém kraji! Obě Třebové jsou dnes v ČECHÁCH, ta česká i ta moravská! Ale zpět k té České televizi, ano, bohužel pouze české. Druhá nejstarší univerzita v ČECHÁCH není někde v Českých Budějovicích nebo snad v Plzni, ale jak jsem se z toho moudrého, i námi Moravany ze zákona povinně placeného veřejného sdělovacího prostředku dozvěděl, je v Olomouci. Tak to je mi novinka, už i historická Olomouc se svou starobylou univerzitou je v ČECHÁCH! A také nejvyšší budova České republiky nestojí v moravském metropolitním Brně, ale rovněž v ČECHÁCH.

Jdu si prohlédnout brněnské podzemí, a už to zase slyším. Mladík na pokladně, poskytující návštěvníkům vstupní informace, původem, jak jsem zjistil, odněkud z Chomutova, nás vítá v brněnské historické mincovně, podle jeho slov prý jedné z nejvýznamnějších V ČECHÁCH (!).

Opravdu to musíme my Moravané strpět, nelze se tomu nijak bránit? Vláda nebo přímo ministr pro lidská práva to nevnímají? Nebo snad tuto nestydatou čechizaci Moravy a hněv, jaký to u mnoha Moravanů vyvolává, v Praze přímo vítají? Na Moravském náměstí v Brně na mě z tabulky pod památným stromem už zase cení zuby lev, ten nenasytný predátor. V krvi se mi začíná zvedat hladina adrenalinu.

Jdu v Brně do Janáčkova divadla na slavnostní provedení Janáčkovy Glagolské mše. Jsem muzikolog, napíšu tedy kvalifikovaný článek a zadám ho ke zveřejnění redakci Deníku (svého času Moravský demokratický deník RT), jehož majitelem nejsou sice Češi, ale jak mi později s jistou obavou sdělila redaktorka, obsahově je kontrolován z Prahy. Když si po vytištění ten svůj text čtu, jen zírám. Všechny přívlastky týkající se Moravy jsou z něj odstraněny. Janáček, zakladatel Klubu moravských skladatelů (dosud existuje), jeho dlouholetý člen a předseda, není skladatelem moravským, ale … ne, ani slovanský ne, když už nesmí být moravský, … ale zase pouze český. Jaký paradox! Pořád všechno sklouzává do té České kotliny, i když to tam nepatří ani kulturně (např. ministr školství a osvěty akademik Zdeněk Nejedlý, opera pražského Národního divadlo v čele s Karlem Kovařovicem, pražské hudební časopisy i noviny se od Janáčka distancovali a nazývali ho primitivem a moravským separatistou) ani geograficky (Hukvaldy a Brno nejsou Čechy) ani historicky (Morava byla za Janáčka plnohodnotnou svébytnou zemí)!

Nu a památný Velehrad, k němuž vzhlížel Janáček s pokorou a nesmírnou úctou a jenž má k té Glagolské mši tematicky velmi blízko, ten už také není nejvýznamnějším moravským poutním místem, ale místem „setkávání lidí dobré vůle“, to je beránků, kteří jsou svolní ve všem se podřídit tomu, co nadiktuje Praha. Dobrá vůle je krásná lidská vlastnost, ale ze mne se už začíná pomalu vytrácet. Co tu vlastně v té naší krásné Moravě, v té zemi, v níž spočívají ostatky našich dědů, otců a matek, našich velkomoravských prapředků, co tu je dnes ještě moravského? Dokonce i kosti našich dávných moravských velmožů leží kdesi v kartonech Národního muzea v Praze. Opět v Praze, kde jinde než uprostřed té bobtnající České kotliny! A namísto nich jsou nám v jejich otevřených hrobech v zastřešeném chrámu v Mikulčicích lživě předkládány k nahlížení kosti bůhví koho a bůhví odkud. Navzdory tomu, že v Ústavě stojí, že vedle Čech existují v tomto státě také Morava se Slezskem, nám Moravanům tu pomalu nezbývá už nic, všechno přechází do Čech, všechno je počešťováno, všechno je české, i moravské národní písně už jsou české, všechno nám ty nenasytné Čechy berou.

Ale všechno přece jen ne. Stále nám zůstává naše moravské vlastenectví, naše moravské zemské a národnostní cítění. A to z nás nikdo nevydupe. I když i ze školních vysvědčení, z korespondence ministrů a ministerských úředníků, ba i z dopisů samotného prezidenta republiky na nás zírá zase jen ten český lev, Morava je v nás. V naší mysli a v našich srdcích. A zůstane tam tak dlouho, dokud se správa našich moravských věcí nevrátí do našich moravských rukou. Měli jsme tu už různé říše, různé totality a už se přes nás přelily různé pohromy, říše se rozpadly, jednotlivé totality zanikly a pohromy odezněly. Zaniknou a odezní i ty současné  . . .

_ _ _ _ _

Poznámka redakce: Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc., Moravan, vysokoškolský pedagog, byl poslancem Parlamentu České republiky právě v době, kdy se projednávala podoba a užití znaku České republiky. Zaznělo z více stran, že jen velký státní znak skutečně odpovídá jak ústavě, tak republice jako takové a že malý státní znak jen se lvem není vůbec zapotřebí. Byla to samozřejmě pravda, ale pravda, kterou naši „bratři“ Češi nechtějí slyšet. Ale neměli čím argumentovat, tak si alespoň něco vymysleli. Prý je nutné mít i malý státní znak jen se lvem, protože ten velký je tak složitý, že by se „prý“ nevešel na razítka. Pravda to nebyla, jsou státy s ještě složitějším státním znakem a na razítka se vejdou. Ať tak či tak, Češi si to prosadili. A nyní? Na těch razítkách by nám ten lev asi skutečně nevadil, i když ani tam nebyl nutný. Ale jak je vidíte i z článku doktora Kvapila, nezůstalo při tom. Věrolomné chování Čechů z Čech vůči Moravanům a obyvatelům Moravy obecně je, jak jsme se mnozí přesvědčili a přesvědčujeme stále, neměnným pravidlem !

 

 

 



ÚVAHY O NÁRODNÍM STÁTĚ

Milan Trnka, 31. ledna 2017

 

Krátce po Vánocích mi zaslal dobrý přítel internetem sedmiminutovou videonahrávku desátého dílu Starých pověstí českých s názvem „O králi Svatoplukovi“. Celkem je těch dílů pravděpodobně osmnáct. Kdybych nevěděl, že zasilatel nahrávky je známý vtipálek, zřejmě by se mu podařilo zkazit mi dokonale novoroční svátky. O co ve zmíněném desátém dílu jde?

Děj je založen na tvrzení, že se naši předkové vždy radili při vážných rozhodnutích se svými pohanskými bůžky. Činil už tak praotec Čech když hledal cestu do Čech, činili tak i Přemyslovci Nezamysl, Mnata Vojen, Vnislav, Křesomysl i Neklan. Jenže v té době už sousedé v okolí našeho státu (na obrazovce se objeví obrysy současné České republiky) věřili v jediného Boha a Ježíše Krista. Proto český kníže Rostislav vyslal do byzantské říše posla, aby přivedl někoho, kdo seznámí Čechy s křesťanstvím. Nazpět kráčela skupina Cyrila a Metoděje. Přinesli písmo, už se nemuselo všechno pamatovat, protože se dalo hodně zapsat, ale pověsti vznikaly dál. Jako třeba ta o Svatoplukovi tenkrát na Velehradě: Svatopluk vjel do kostela na koni a Metoděj ho z kostela vyhodil. Celý naštvaný se pak Metoděj vydal za svým bratrem Cyrilem do Čech. Morava už slovo Boží poznala, teď toho bylo třeba v Čechách.(Za celých sedm minut nepadne ve videu slovo Morava, jen s jedinou výjimkou a to teď.) Svatopluk pak schytával jednu ránu osudu za druhou až se nakonec stal kajícím poustevníkem. Následuje poučení: chovejme se tak, abychom zkrátka byli všichni Češi jako hrom!

Natočeno podle knihy nakladatelství Librex „Obrázkové staré pověsti české podle A. Jiráska“. Ve společnosti QQ studio Ostrava s.r.o. v roce 2012 vyrobila Československá filmová společnost s.r.o. Scénář: Bohuslav Žárský a Vladimír Mráz, producent: Leoš Pohl.

Znova jsem si připomněl uvedené nehoráznosti v dílku Československé filmové společnosti při čtení odpovědi ombudsmana Českého rozhlasu, pana doktora Pokorného, jednomu z moravských aktivistů na dotaz, proč český rozhlas používá slovních spojení „české tradice“ nebo „česká kuchyně“, když je řeč o Moravě. Morava má také své nesporné tradice a kuchařské recepty. V žádném případě nechci s panem ombudsmanem polemizovat. Jádro jeho odpovědi uvedu jen proto, abych připomněl, jak se v současné České republice odůvodňuje používání přívlastku „české“ snad pro vše, co považujeme za naše – moravské:

„ ….. Adjektivum „český“….. vyjadřuje v zásadě vztah státoprávní, nikoli národnostní. V konkrétním případě se slovním spojením „česká kuchyně“ rozumí význam „typické jevy spjaté s přípravou a konzumací pokrmů v České republice“. Je to typologicky stejný jev, jako například název instituce Český rozhlas, Česká televize, České dráhy, nebo název jevu české baroko, česká hudba, čeští sportovci. V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …….. V jazykovém vyjádření je třeba brát zřetel k funkci sdělení, a ta zde není diferenciační (tedy v důsledku marginalizace moravské identity), nýbrž integrační (tedy souhrnné označení jevu s působností na území ztotožněném s názvem státu). ………“

Využíváním této zdánlivě logické poučky vznikají zajímavé hlavolamy. V odborných kruzích například existuje zcela běžně zažitý pojem „moravské baroko“. Pokud použiji v debatě výraz „české baroko“, jak má případný zahraniční účastník debaty rozpoznat,

zda jde skutečně o české baroko, nebo jde sice o baroko moravské, ale protože je Morava součástí České republiky, tak je to také české baroko. O nesmyslech, často vyslovovaných komentátory či moderátory pořadů ve sdělovacích prostředcích, jako například „východočeské město Hodonín“ nemluvě.

Zdůvodňování používání značky „české“ pro všechno, co se týká místopisu, dějin, kultury, sportu, ekonomiky a všech dalších společenských oborů na Moravě právě z toho důvodu, že Morava patří v současnosti do státu, nazvaného Česká republika, je typickou součástí teorie národního státu. Myšlenka národního státu je vštěpována občanům už hodně dlouho, a málokdo si dnes uvědomí, že ji vystihují výrazy jako „národní“ banka, „národní“ dopravce, „národní“ mužstvo, „národní“ symboly, atd. Existují státy, jejichž území obývají výhradně příslušníci jediného národa? Státy jsou přece většinou vícenárodnostními útvary. Myšlenka jednotného národního státu vytváří příležitosti k neustálým napětím a nepokojům mezi národy, které daný stát obývají. Neboť označení státu jako „národního“ odkazuje zcela samozřejmě na většinový národ v daném státě.

Dovolím si ocitovat několik úryvků z díla „Quaestio disputata de natione et statu civili“ od P. J. Woronieckiho (vyšlo 1926):

(Začátek citací.)

Kdyby bylo lépe, aby se stát skládal z jednoho národa, pak by snahy státní moci o postupné převedení všech poddaných k jedné národnosti byly zcela právoplatné. To by však otevřelo cestu pronásledování slabších národů národy silnějšími a k takzvanému odnárodňování. Pokud by teorie národního státu byla přijata, jednotlivé národy, žijící dosud vedle sebe a spolu v jednom státě, by měly právo domáhat se samosprávy, a to až k založení nezávislého státu. Měly by rovněž právo připojit k sobě ty části svého národa, které přebývají v jiných místech: to vše by usnadnilo cestu iredentismu, myšlence v nejvyšší míře ohrožující zachování pokoje mezi státy. Kromě toho, kdyby byla do života uvedena myšlenka národního státu, otevírá se tím cesta k neustálým konfliktům: vláda násilí nikdy neutichne a nikdy nenastane naprostý pokoj mezi národy. Nikdy nebude možné dosáhnout shody zejména v těch oblastech, kde žije více národů pospolu smíšených. ……..

……… Státu nelze upřít právo usilovat, pomocí mírných prostředků, o sjednocení obyčejů jemu poddaných občanů a vytvoření z nich jednoho národa, pokud jsou prostředky k tomu použité skutečně mírné. Takový proces není možné dokončit v krátké době, ale vyžaduje delší čas, někdy dokonce řady století, aby byl úspěšný. Jestliže se příliš urychluje, vystavují se tím velkému nebezpečí nejen mravy jednotlivců, ale i jednota státu. Když je totiž člověk nucen, aby změnil mravy, hrozí, že nakonec bude bez mravů: opouští rodné obyčeje, avšak není schopen přijmout nové a zůstává bez jakýchkoliv životních zásad. Doba, ve které národ začíná měnit své národní obyčeje a začíná se připodobňovat jinému národu, je velmi nebezpečná pro společnost celého státu. To samé lze pozorovat na pomezí dvou národů: lidé nevědí, k jakému mají patřit, zřídka vykazují pevné mravní zásady, a proto jsou v obou národech špatně hodnoceni. ……..

…….. Národu nelze odepřít právo na směřování k autonomii, a dokonce k plné nezávislosti, a to tím více, čím má starobylejší a hlouběji zakořeněnou národní kulturu. Každému totiž přísluší právo bránit vlastní mravní život. Jsou – li tedy národní obyčeje potírány a ničeny státem, národ má právo usilovat o to, aby se od takového státu osvobodil. Má to činit při dodržení nutné obrany a podle zásad rozumnosti, dbaje o to, aby neupadl do ještě větších neštěstí. V takovém případě se občané státu nemohou vyhýbat hlavním povinnostem vůči státu, k jejichž plnění jsou zavázáni, pokud tomuto státu podléhají.

( Konec citací.)

Stará pověst česká o Svatoplukovi podle Československé filmové společnosti je typickým příkladem používaných metod k čechizaci Moravy – nesmysly o původu Přemyslovců a vymyšlená jména údajných českých knížat jsou vydávány za dávný počátek českých dějin. A punc věrohodnosti se dodá pomocí zařazení skutečných postav ze starších dějin sousední země prostou záměnou přívlastku „moravský“ za přívlastek „český“. Výsledná slátanina je jednoduchá na pochopení i těm méně přemýšlivým žáčkům. Proto se líbí, má úspěch a podle známého výroku pana doktora Goebelse se po stém zopakování stává pravdou. Budovatelé národního státu mohou být spokojení. Tvůrci videoklipu zřejmě také, vždyť úkol splnili a svoji odměnu dostali. Mravní stránka činu je příliš netrápí. Zvykli si! Vždyť kolik rodilých Moravanů je schopno prohlašovat, že jsou „Češi rodu moravského“. Kolik už bylo ke slyšení výroků „Moravanem jsem ve své rodině, ale jakmile překročím práh domu, jsem Čechem!“. Kolik rodáků z Moravy odešlo do hlavního města České republiky za vyšším výdělkem, za kariérním postupem, za pohodlnějšími životními podmínkami. Nic proti tomu – ale kolik z nich začalo po čase vyznávat svoje češství a zavrhovat moravanství. A kolik dalších Moravanů se nechává slyšet, že bychom neměli odmítat název státu Česko nebo Čechia, protože se takový název už vžil a jeho odmítáním bychom bratry Čechy jenom dráždili!

To vše je doprovodným jevem vlivu čechizace. Je to ústup z mravních zásad, je to projev postupného smiřování se se zdánlivě nevyhnutelným začlenění Moravanů do českého národa, je to vítězství doktríny o České republice jako národním státu jednotného českého národa. Český stát o takové vítězství bojuje mírnými prostředky a postupnými kroky už celé století.

Jak se zachováme, Moravané?

 

***

Poznámka redakce: Člověk by měl chuť se zasmát absurdnostem a lžím ombudsmana Českého rozhlasu, doktora Pokorného: „V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …“. Jsou tak hloupé a tak bije do očí, že dělají z černého bílé a naopak. Zasmáli bychom se – jen kdyby to nebylo pro nás Moravany tak smutné …

V citaci Woronieckiho se píše o mírném způsobu odnárodňování. Jak dalece je ale mírný způsob odnárodňování Moravanů? Když je to často svázáno i s materiálními záležitostmi? Když bylo zneužito čechizace Moravy k ukradení a ovládnutí celé země sousední majoritou? Když probíhá dlouhodobá hospodářská exploatace Moravy, kdy například celé velké zavedené hospodářské celky, vybudované na Moravě jejím obyvatelstvem, byly uměle převedeny do Čech, jako například výroba menších osobních automobilů Tatra? A to je z celé té mnohaleté exploatace Moravy jen kapka v moři …

Při čtení citace Woronieckiho si uvědomíme nejen otázku národnostní, ale i palčivou otázku současné masivní imigrace z oblastí kulturně zcela nekompatibilních s kulturou naší.

 



MORAVO, MORAVĚNKO …

Bohumila Jandourková, 28. ledna 2017

 

V dnešní době se setkáváme s žurnalistikou, která se začíná podobat žurnalistice předlistopadové. Nikoli zaměřením, ale tím, jak je tendenční. Alespoň my starší, co jsme prožili velkou část svých životů v období „vlády jedné strany“, tu podobnost cítíme a vnímáme velmi silně.

A jako odpověď vznikla, i díky možnostem současného internetu, alternativní média. Nemají zdaleka zázemí jako mainstreamová média. Některé jejich pořady jsou na vysoké úrovni, jiné jsou slabší. Výběr materiálů ze kterých čerpají má někdy blízko ke konspiračním teoriím. Občané sami na tato média přispívají, často i velmi drobnými částkami a tak se tato média sice uživí, ale někdy jen tak tak. Snahu informovat pravdivě a vykrývat, doplňovat, případně uvádět na pravou míru to, co vysílají a tisknou tradiční média, někdy silně manipulativní, jim nelze upřít.

A právě tam jsem se setkala s pořadem Moravo, Moravěnko. Už bylo odvysíláno 7 dílů a já jsem si jich vyslechla zatím 5. Pořad se týká historie Moravy a je faktografický. Samá data kdo na Moravě vládl a co se událo.

Názorů či hodnocení moravské historie je tam málo. Ale i to málo nezapře skutečnost, že je pořad připravován „z české strany“, ale přímý úmysl překrucovat historii Moravy tam podle mého soudu není.

Že je pořad připravován „z české strany“ je patrné například z tvrzení autora pořadu, že Morava nemá vlastní kulturu, vyjma lidové. Prý to řekli autorovi pořadu „odborníci“. Je to mimo jiné argument, který často slyšíme z úst těch, kteří brání oficiálnímu uznání moravského národa. Ti nám navíc nechtějí přiznat ani specifičnost moravské lidové kultury a snaží se ji pojmenovávat stále častěji jako českou. I když i malé dítě pozná rozdíl mezi moravskou a českou lidovou písničkou. A rozdílů se najde mnohem víc.

Když pomineme lidovou kulturu, jak je to tedy s tou „umělou“ ? Ta je mnohem více závislá na prostředcích, které má k dispozici. A tady je Morava oproti Čechám a Praze velmi zkrácena. Morava vlastní kulturu vytvářet nemá a od toho se také odvíjejí jak co nejmenší prostředky, které jsou jí na kulturu přidělovány, tak systém různých pražských detašovaných pracovišť médií, které svobodnému rozvinutí moravské kultury brání skrytě i otevřeně. Umožňuje to především centralistický postkomunistický systém, který je i po Listopadu u nás uměle udržován při životě.

Za I. republiky i „umělá“ moravská kultura na Moravě kvetla. Umožňovalo to zemské zřízení, kdy Morava měla vlastní instituce i prostředky, i když její samostatnost byla oproti době před vznikem Československa omezena.

Vezmu jeden příklad. Za I. republiky nemohl v Praze prorazit velmi nadaný herec – Oldřich Nový. Proslavil se až v Brně a poté po něm sáhla i Praha. Dnes by něco takového nebylo možné. Na vtipu – kdy říká pražský herec brněnskému herci: „Víš co se o tobě říká v Praze?“ A když se brněnský herec zeptá: „Ne, co ?“ odpoví pražský herec: „Nic.“ – je víc pravdy, než bychom si přáli. Vše je řízeno z Prahy, rozhlasová i televizní studia na Moravě jsou jen detašovanými pracovišti pražských ústředí, podobné je to u většiny tisku a podle toho to také vypadá. A ostatní instituce, i ty kulturní, jsou na tom podobně.

Je tady viditelná snaha a vůle centra, aby Morava vlastní kulturu neměla a nerozvíjela. Dokonce to zaznělo i z oficiálním míst, v odpovědi na žádost, kde občané žijící na Moravě požadovali uznání moravské národnosti. To bylo z pražského centra odmítnuto ještě s pokynem nepostrádajícím nadřazenost, že máme moravskou kulturu rozvíjet jen jako „doplněk“ té české (!)

Tedy rozvoji samostatné moravské kultury, která tady vždy byla a dokonce byla prvním nositelem vzdělanosti ve slovanském světě, je bráněno jak to jen lze ! A na druhé straně je výsledků této „české snahy“, pokud možno zcela znemožnit samostatný rozvoj moravské kultury využíváno k tvrzení, že Morava vlastní specifickou kulturu nemá a proto, mmj., nelze oficiálně uznat moravský národ !

Je to jako když se vám objeví ve výpočtu v excelu chyba a počítač vám hlásí cyklický odkaz. Začarovaný kruh, který někdo začaroval pro vlastní prospěch a udržení moci, která mu přirozeným právem nenáleží.

Velká hudebnost a zpěvnost Moravanů byla také „odměněna“. Finanční podpora škol umění, o které byl prý na Moravě „příliš velký zájem“, byla pražským mocenských centrem Moravě snížena a počet škol a tím i žáků, rovněž.

Ale vraťme se k pořadu Moravo, Moravěnko, ve kterém také zaznělo, že „Jednota bratrská“, ve které byl Moravan Jan Amos Komenský biskupem, byla prý česká a jednolitá. Nejsem historik, ale přesto mně to nesedí. Vím z literatury, že když měl Jan Amos Komenský doprovázet skupinu věřících z Čech do Polska, musel na Moravě o to požádat. Církev byla zemsky rozdělená a protestantství na Moravě bylo spíš kalvinistické, zatímco v Čechách luteránské.

Co mně z toho vyplývá je, že je jen na nás, obyvatelích Moravy, zda prosadíme opět zemské (spolkové) uspořádání našeho státu a jestli prosadíme oficiální uznání moravského národa. Jedno bez druhého zřejmě nebude možné.

Jinak už zůstaneme občany II. kategorie v našem státě přesto, že rovnost je zaručena ústavou. Postkomunistický centralistický systém však tuto „rovnost“ Moravanům – v mnoha směrech – vůbec neumožňuje !



NOVÝ AMERICKÝ PREZIDENT TRUMP A NATO

Petr Michek, 27. ledna 2017

 

V pátek dne 20. ledna 2017 proběhla ve Washingtonu inaugurace 45. prezidenta USA Donalda Trumpa – podnikatele, obchodníka i autora několika knih o tom, jak úspěšně podnikat. Narodil se 14. června 1946 v New Yorku v rodině úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Po otci má své kořeny v Německu, po matce ve Skotsku. Sám o sobě říká, že byl velmi nedisciplinované dítě, a tak byl poslán do vojenského učiliště, kde se naučil pořádku a disciplíně. Nakonec vystudoval ekonomii a začal pracovat v rodinném podniku, který převzal ve 25 letech a přivedl ho k nebývalému rozkvětu, i když mezitím čtyřikrát zbankrotoval. Přesto se mu vždy podařilo opět dostat nahoru.

Pro Českou republiku je tento muž zajímavý tím, že jeho první ženou byla Moravanka Ivana Zelníčková ze Zlína, se kterou má tři děti.

Ve své předvolební kampani připravil své protikandidátce Hillary Clintonové horké chvíle, i když většina amerických médií fandila právě jí. Vůbec si nebral servítky a politickou korektnost odhodil stranou a nazýval věci pravými jmény. Oponenti mu to vytýkali, příznivci jej za to zvolili 45. prezidentem USA.

Stejně tak i jeho inaugurační projev vzbudil rozsáhlé emoce. Přestože jeho projev byl zdvořilý, tak americká i světová média se předhánějí v kritice jeho slov. Vytýkají mu, že na první místo chce klást zájmy USA a jejích občanů, a proto jej nazývají sobcem, populistou, protekcionistou a izolacionistou.

Přestože USA již delší dobu čelí finanční krizi, státní dluh dosahuje bilionových rozměrů a cca 50 milionů Američanů přežívá na potravinových lístcích, tak naopak část finančních elit spoléhá na to, že nastíněné ekonomické kroky povedou k zabezpečení efektivního rozvoje hospodářství USA.

V Trumpově osobě se Amerika konečně dočkala člověka, který bez servítků zkritizoval dosavadní vnitřní i zahraniční politiku USA, která zemi dovedla na pokraj ekonomického bankrotu, který je odkládán jen díky „vývozu americké demokracie“ pomocí zbraní a rozdmýcháváním konfliktů po celém světě. Proto Trump odmítl válečnou rétoriku washingtonských „jestřábů“ a upřednostňuje diplomacii před vyhrožováním a mírové soužití před vojenskými konflikty. Jak naznačil, s Ruskou federací a jejím prezidentem Putinem, hodlá vést pozitivní dialog, který povede k prospěchu obou zemí.

Tím proti sobě popudil určité lidi z vládních a podnikatelských kruhů, zejména z vojensko-průmyslového komplexu, kteří mu dnes nemohou přijít na jméno, a proto získal sympatie obyčejných Američanů, kteří si třetí světovou válku, o které sní zbrojařské koncerny, nepřejí.

Ve své předvolební kampani Trump kritizoval také činnost a zastaralost NATO (North Atlantic Treaty Organization = Severoatlantická aliance) a vyzval evropské státy, aby se samy a větší mírou podílely na zajišťování obrany svých zemí. NATO od roku 1967 sídlí v Bruselu a vznikla v roce 1949 z Bruselského paktu, jehož členy tehdy byly USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko, a která zajišťuje svým členům kolektivní obranu proti případnému agresorovi. Mezi zakládající členy NATO byly rovněž přibrány Dánsko, Norsko, Island, Itálie, Portugalsko a Kanada. Zpočátku bylo NATO považováno za obrannou alianci proti Sovětskému svazu a Německu, ale když dne 6. května 1955 byla do NATO přijata i Německá spolková republika, bylo jasné, že toto uskupení je zaměřené pouze proti Sovětskému svazu.

V návaznosti na vstup Německa do NATO vznikla Varšavská smlouva, což byl vojenský pakt východoevropských zemí pod vedením Sovětského svazu, jejímiž členy byly Československo, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika, a tak bylo založeno na bipolární rozdělení Evropy a de facto celého světa. Následovala „studená válka“ a masivní jaderné zbrojení na obou stranách. Svět se tak několikrát ocitl na prahu třetí světové války. Naštěstí k ní nedošlo.

V roce 1990 souhlasili Rusové se sjednocením Německa pod podmínkou, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Německý ministr zahraničích věcí Hans-Dietrich Genscher v této záležitosti prohlásil dne 31. ledna 1990, že  k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde. Rovněž tak i americký ministr zahraničních věcí James Baker dne 9. února 1990 v Kremlu slíbil, že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže Sovětský svaz bude souhlasit s členstvím znovu sjednoceného Německa v NATO“. Tyto sliby nebyly dodrženy a prakticky většina zemí bývalého sovětského bloku jsou dnes členy NATO!!!

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna rovněž i Varšavská smlouva. Optimisté předpokládali, že bude rozpuštěno i NATO, což se bohužel nestalo. NATO se vzápětí z obranné aliance přetvořilo v celosvětovou zásahovou jednotku a dnes má 28 členských zemí. Uvnitř NATO existovaly ovšem i hlasy, které navrhovaly přijetí Ruské federace do NATO, bohužel nebyly vyslyšeny. Je to škoda pro Evropu a její bezpečnost i pro světový mír, neboť pokud by byla Ruská federace součástí NATO, neměly by USA v Evropě soupeře, ale spojence. Ruská federace by byla lepším členem NATO než Turecko, které v minulosti napadlo členský stát NATO – Řecko, které vyhrožuje Evropské unii, že uvolní imigrantskou vlnu, a o kterém je známo, že skrytě podporovalo Islámský stát.

V roce 1994 se Ruská federace připojila k programu Partnerství pro mír, což je program spolupráce členských zemí Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy, aby se tak mohly podílet na společných vojenských cvičeních a diskusích o „mírových operacích“.

V květnu roku 1997 byl podepsán Základní akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, což byl pokus o užší spolupráci jak na diplomatickém poli, tak i na vojenské úrovni. Dá se říci, že to byl pokus osvícených účastníků na obou stranách jednacího stolu o mír a stabilitu ve světě. Rovněž se zde jednalo o kontrole zbrojení, o společném potírání terorismu a obchodu s drogami. Bohužel tzv. „jestřábi“ ve vedení NATO další spolupráci znemožnili.

Později NATO zasahovala na straně USA v Afganistanu, Iráku i v Jugoslávii, kde byli bombardováni Srbové, zatímco muslimští Albánci měli od NATO podporu zbrojní, logistickou i finanční!!! Dnes mají USA v Kosovu vojenskou základnu Camp Bondsteel, ze které mohou  kontrolovat celou jihovýchodní Evropu až k zemím Středního východu těžících ropu.

V dubnu roku 2003 se v Bruselu uskutečnilo setkání politických špiček z Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, při kterém se jednalo o možnosti rozvinutí vlastní evropské obranné strategie  bez účasti NATO. Představitelé uvedených zemí byli pobouřeni skutečností, jak Američané zneužívají NATO pro své geostrategické zájmy, a jak jsou nuceni tyto zájmy USA financovat z vlastních rozpočtů.

V současnosti mají USA po celém světě několik stovek vojenských základen a v rámci vojenských cvičení přesouvají svá vojska do pobaltských republik a do Polska, aby tak zdůraznili odhodlání pomoci jim v případě ruského napadení, ale svým postupem k hranicím Ruské federace eskalují nedůvěru v mezinárodních vztazích, což vzbuzuje oprávněné obavy ze vzniku celosvětového konfliktu.

Dnešní činnost NATO je kritizována i od dalších zakládajících členů aliance. Tak například cituji Patricka Armstronga, bývalého politického poradce kanadského velvyslanectví v Moskvě, který řekl: „Hovořím zde jako občan země, jež rozhodujícím způsobem přispěla k založení NATO. Severoatlantická aliance je ve skutečnosti velkým ohrožením bezpečnosti Kanady i dalších členských zemí této organizace, ale představuje ohrožení také pro zbytek světa. Zatahuje nás neustále do válek, které se nakonec ukazují být mnohem méně ospravedlnitelné, než jak jsme byli předtím ujišťováni. NATO žije ve vlastním podivném světě fantazie. Připomíná mi Varšavskou smlouvu. Musí přece vědět, že každé slovo, které vysloví, je lež, ale stále v tom pokračují. Nevím přesně, co se tam odehrává. V dobách studené války jsem NATO podporoval, v současnosti však tato organizace není pouze destruktivní, nýbrž všechno drtí a ničí jako obrovský tank.“

Donald Trump jako ekonom si je dobře vědomý toho, že účast USA ve válečných konfliktech v Afganistanu a v Iráku (a také  v Sýrii, Libyi, atd.) znamenají  pro USA neustálé výdaje na zbrojení, což sice přináší ohromné zisky úzké vrstvě akcionářů vojensko-průmyslového komplexu, z kterých však americké obyvatelstvo moc nemá. Ukončení angažmá USA v těchto konfliktech může Americe získat prostředky na rozvoj domácí infrastruktury a ozdravění hospodářského klimatu. Lze jen doufat, že se to novému americkému prezidentovi podaří.

Američtí „jestřábi“ mají zase obavy ze sbližování Evropské unie a zejména Německa s Ruskou federací, a tak si rozhodování v NATO nenechají vzít. Proto tolik povyku proti Trumpově předvolební kritice NATO.

Rovněž zde pro USA hrozí „nebezpečí“ že Evropská unie uzavře s Ruskou federací smlouvu o hospodářské spolupráci a vzájemné bezpečnosti, což je „noční můrou“ pro všechny globalizační stratégy, kteří v utajení připravují mezinárodní dohody typu: TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), atd.

Doufejme, že Donalda Trumpa nepotká osud J.F. Kennedyho, a že jeho poradci budou zároveň i jeho anděly strážnými.



MORAVAN JAN AMOS KOMENSKÝ PROMLOUVÁ I K DNEŠNÍ MORAVĚ A K DNEŠNÍM MORAVANŮM

Bohumila Jandourková, 25. ledna 2017

 

Dnes jsme svědky toho, že si Jana Amose Komenského přisvojují Češi, jakož i mnoho dalších moravských osobností. Bez ohledu na to, že se tito lidé hlásili k moravskému národu. V dnešní době, kdy je úmyslně ničena moravská identita to není řídkým jevem, ale oficiálně prosazovaným pravidlem.

Jak to tedy bylo doopravdy ? Výmluvná je část z textu historika PhDr. Jiřího Adámka:

Jaký byl vztah Jana Amose Komenského k Moravě? Z Komenského výroků zjišťujeme, že byl nadobyčej vřelý. Není pochyb, že se cítil Moravanem nejen teritoriálně, ale i národnostně jako příslušník moravského národa. To, že pro něj byl termín moravský národ běžný, dokládá i jeho mapa Moravy z roku 1627, kde se uvádí moravský národ a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž je vedle národa českého jmenován i národ moravský.

Z jeho pozůstalosti, z prohlášení zvaném dedikace jsou slova, která nad jiné výmluvně potvrzují niterný vztah k Moravě: „Milé matce mé vlasti, zemi Moravské, jeden z věrných synů jejich Jan Amos Nivnický, po otci zvaný Komenský.“

A jaký byl jeho vztah k Čechům? Zdá se, že podstatně chladnější, jak dokládají poznámky z pozůstalosti v nichž je obviňuje, že „od šlépěje předků ustoupili, v lhostejnost se vydavše, ani způsobené svobody dobře neužívali. Co kněží čeští byli se ukázalo, když vypuzení z hnízd svých do exilu přišli. Lidé totiž větším dílem ničemní, zahaleční, břichopasní, svárlivci, bitci. Do exilu až na malé výjimky nešli a i z těch se vraceli jako z pouště do Egypta.“ Zde zřejmě Komenský myslel návrat k plným hrncům, tak jak se o tom zmiňuje bible.

Rozdíly v náhledech prohlubovala i odlišná politika a taktika českých a moravských stavů (moravští stavové byli např. realističtější v hodnocení šancí protihabsburského odboje) i náboženské rozdíly. Proti českému luteránství stál moravský kalvinismus. Nelze pochybovat o tom, že toto všechno formovalo postoj Jana Amose Komenského jak politický, národnostní, tak náboženský.

***

Že byl přesvědčeným Moravanem a nikoli Čechem dokládá i přízvisko Moravus, o které J.A. Komenský někdy své jméno, nebo podpis, rozšířil. Nikde však nenajdeme, že by ke svému jménu připojil, že je Čech. Ve věci do kterého národa on sám patří, měl jasno.

Národní problematice, ale i závažným celoevropským problémům, se věnuje i spis Moravana Jana Amose Komenského

ŠTĚSTÍ NÁRODA

Toto své zamyšlení, dalo by se říci i návod, sepsal Komenský v průběhu třicetileté války a dokončil krátce po ní, jako součást jím rozvíjené myšlenky Všenápravy. Šlo o mírové uspořádání Evropy a popsání způsobu, jak k němu dojít.

Tady nelze nevzpomenout na mírové poselstvo krále Jiřího z Kunštátu, Čechy mnoho let po jeho smrti přejmenovaného na Jiřího z Poděbrad, snad aby jim to nepřipomínalo, že českým králem byl příslušník staré moravské šlechty. Poselstvo, které bylo za stejným účelem vysláno v květnu 1464 k evropským panovnickým dvorům.

Vede nás to k zamyšlení, proč právě Moravané byli šiřiteli myšlenky mírového uspořádání Evropy a zda to také nevypovídá mnohé o charakteru moravského národa.

Jan Amos Komenský se nemohl obrátit se svými myšlenkami na svou vlast Moravu, kde již probíhala rekatolizace. A tak svůj spis Štěstí národa posílá sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákoczimu do Uher. Nápravy chce dosáhnout prostřednictvím náboženské tolerance a výchovou. Ne nadarmo je v Evropě nazýván „učitelem národů“.

Nejde o spisek z poloviny 17. století , který by zavál čas, ani jen o doklad jak Komenský vnímal tehdejší Evropu, ale o dokument, který měl vliv na evropské dění.

Filosof Jan Patočka se tímto spisem Komenského zabýval v 50. letech a v komentáři k němu napsal, že podle Komenského stát není cílem, ale prostředkem k dobrému životu a jeho hlavní funkcí je sloužit něčemu jinému, než je vlastní prospěch.

Podle Komenského se stát může dostat do sporu s okolními státy a proto je potřeba zavést takovou mezinárodní organizaci, která bude vnášet mezi evropské státy harmonii a dohlížet na ně.

Ovšem některé silné státy, především ty, které v minulosti vedly expanzivní politiku, viděly v takové organizaci imperiální cíl – ovládat něco velkého. Španělé si to představovali jako katolický projekt, zatímco Francouzi v té době jako protestantský.

Jako ozvěna z této doby se nám může jevit charakter EU dnes, která nezapře francouzko – německý charakter vedení. Kdy Francie do nedávné doby určovala hlavní politický směr a Německo hospodářský.

V čem viděl Moravan Jan Amos Komenský předpoklad pro štěstí národa a jak národ charakterizoval ?

„Národ je velký počet lidí pocházející z téhož kmene, který bydlí na témž místě na zemi. Jakoby ve společném domě. Ten nazývají vlastí. Mluví týmž jazykem a jsou spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobro.“

  • Národ je hojně rozmnožen
  • Národ je obdařen dobrou zemí k obývání
  • Národ nemá být smíšen s cizozemci
  • Národ má být obklopen dobrými sousedy, kteří jej neohrožují, ale umí si vymoci mír
  • Národ žije doma v míru a svornosti
  • Národ, aby mohl žít doma v míru a svornosti musí mít dobré řády a zákony
  • Národ musí mít nezávislého strážce zákonů, který je dobrým a moudrým úřadem, nikoli cizím, takže netísní své lidi otrockým jhem, ale zachovává je na svobodě
  • Každý člen národa radostně a čile koná své povinnosti
  • Kvete hospodářství i řemesla z nichž pochází nadbytek, moc a bohatství, takže každý pracovník jí svůj chléb a neubírá jej jiným
  • Kde panuje veřejná bezpečnost
  • Kde je dobrá výchova mládeže a ušlechtilé vzdělávání
  • Kde je úcta k Bohu

Tento šťastný národ je proto předmětem obdivu jiných národů.

/Část údajů pro článek čerpána z pořadu ČRo Leonardo Plus a ze stránky O Moravě pro Moravany/



ZBRAŇOVÁ SMĚRNICE EK A POSTOJ ČR

Petr Michek, 3. ledna 2017

 

V polovině listopadu roku 2016 předložila Evropská komise (EK) k projednání tzv. „zbraňovou směrnici“, která vyvolala emoce nejen mezi europoslanci, ale také mezi všemi evropskými myslivci, sběrateli zbraní, muzejníky, biatlonisty i politiky.

Podle původně předloženého návrhu zbraňové směrnice hrozilo, že muzea budou muset své sbírky palných zbraní znehodnotit, sportovci a zejména biatlonisté nebudou moci trénovat střelbu a myslivci nebudu smět použít speciální munici na černou zvěř – divočáky. To mne jako myslivce překvapilo a nakonec pořádně dopálilo.

Navrhovaná směrnice, pokud by byla schválena v původní verzi, tak by se dotkla cca padesáti tisíc držitelů poloautomatických zbraní v České republice, cca jednoho milionu zásobníků a statisíců historických zbraní v muzejních i soukromých sbírkách. Prakticky by se dotkla nějakým způsobem každého ze 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

K nekvalitnímu návrhu zbraňové směrnice, který údajně vzešel od zástupců Francie, jako reakce na teroristické činy v jejich vlasti, se v Evropském parlamentu sešlo cca 900 doplňků a pozměňovacích návrhů a před několika dny bylo oznámeno, že zástupci členských zemí EU dosáhli  dohody nad směrnicí zpřísňující pravidla pro nabývání a držení zbraní. Pouze jeden stát, Česká republika, dohodnutý text zbraňové směrnice odmítl.

Před přijetím navrhované zbraňové směrnice vážně varují bezpečnostní experti, neboť v době, kdy Evropa je ohrožována teroristickými činy, by bylo nesmyslné odebírat zbraně obyvatelům, aby se v případě potřeby nemohli bránit!!

Na jedné straně máme rozvrácenou Ukrajinu, odkud lze čekat tisíce imigrantů. Na druhé straně je Německo s více jak pěti miliony muslimských občanů, z nichž více jak milion dorazilo v letech 2015 – 2016 a o statisících z nich německé úřady dodnes nic neví. O tom, že imigrační vlny využili i islámští fundamentalisté svědčí i vánoční útok v Berlíně. A z destabilizované severní Afriky hrozí Evropě miliony ekonomických imigrantů.

Navrhovaná směrnice jde proti všem trendům budovaného systému vnitřní bezpečnosti České republiky, který je připravován v reakci na eskalaci teroristických činů v Evropě. Na jedné straně jsme vyzýváni, abychom posilovali naši obranyschopnost, je požadována větší součinnost občanů při zabezpečování obrany státu a na druhé straně směrnice požaduje, abychom občany de facto odzbrojili, což nemá logiku!

Naštěstí Ústava České republiky a ústavní zákony s ní spojené stojí nad směrnicemi EK. Ministerstvo vnitra ČR v návaznosti na současnou bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě navrhlo novelu ústavního zákona o bezpečnosti republiky, která je v současnosti v připomínkovém řízení. Jeden z článků novely ústavního zákona je doplněn o formulaci, která umožňuje  a dává občanům ČR právo vlastnit zbraň a podílet se na zajišťování vnitřní bezpečnosti a obrany republiky!

V tomto případě lze naši vládu jen pochválit, že uvažuje realisticky a stará se o bezpečnost občanů. Není nutné vždy servilně z Bruselu od EK přijímat každý nevydařený návrh. Naštěstí v tomto případě zvítězil „zdravý selský rozum“.