Rozpaky

Po poměrně dlouhou dobu jsme u autorů článků uváděli pouze jméno a datum, kdy redakce příspěvek obdržela. Ale v současné době, kdy jsme začali materiály přebírat i z dostupných veřejných zdrojů, abychom udrželi pravidelnou periodicitu časopisu při občasném nedostatku autorských textů, už toto pravidlo dodržovat nebudeme. Měli bychom u textů, pokud nevycházejí z obecně známé informace, uvádět pramen. Také bychom měli uvážit, že určitý text byl napsán právě pro propagaci uskupení, které text zveřejnilo. Byla by tedy slušnost při převzetí uvést i toto uskupení. U autorských textů, které jsou určeny přímo redakci Hlasu Moravy k otištění, bývá někdy uveden autor i s tituly. Zřejmě si autor přeje být takto uveden a má k tomu důvod. Třeba ten, abychom věděli, že je to odborník pro danou oblast. I v tomto se tedy budou měnit zvyklosti dosud v našem časopisu zavedené. Je pravda, že to bude nejednotný způsob. Protože někdy budou autoři uváděni jen prostým jménem, případně pseudonymem, který si pro uveřejňování svých textů zvolili, (a to i v případě, kdy titul, či tituly, mají) jindy šířeji. Máme už čtenářskou odezvu, která tuto nejednotnost kritizuje. Ale nelze to jednoduše rozseknout. Vážíme si autorských textů pro Hlas Moravy a předpokládáme, že když autor článek podepsal celým svým jménem i s tituly, případně i přidal uskupení, kterého je členem, případně ještě další specifikaci, měl k tomu zřejmě důvod a tak jsme se rozhodli to akceptovat. U převzatých textů zvážíme podle okolností, co budeme uvádět. Pokud je autor členem více uskupení, uvedeme kromě autora jen to, které text zveřejnilo. Na našem webu hlasmoravy.eu budeme pod nadpisem textu uvádět autora a datum podle dřívějšího způsobu. Pokud bude uváděno širší označení, bude pod textem příspěvku.

Redakce



Evropský strom roku

Bohumila Jandourková, 22. března 2020

Za letošní evropský strom roku byl vybrán strom rostoucí u nás na Moravě. Je to tzv. Chudobínská borovice. Název Chudobínská se vztahuje k obci, která zanikla kvůli stavbě Vírské přehrady a borovice roste v jejím bývalém katastru. A tak jí lidé začali říkat „Chudobínská“. Je to připomínka jejich ztraceného domova. Borovice byla jistě vybrána i pro svou obdivuhodnou odolnost. Skála, na které borovice rostla, nebyla původně v místě obklopené a občas i zaplavované vodou Víru. Ale od doby, co byla přehrada postavena, bývá občas skála z větší části zaplavena vodou a kořeny borovice se tak dostávají pod hladinu přehradního jezera. Když hladina poklesne, nebo jsou kořeny borovice pod vodou, borovice roste dál. Kdybychom měli vybrat pro tuto obdivuhodnou borovici označení odpovídající lidskému vidění světa, asi bychom zvolili přívlastek „statečná“.



Zpráva

 

Kruh přátel Rodů Moravy a Slezska vydal další Almanach. Mailem jej poslala paní spisovatelka Jaroslava Grobcová s následujícím textem:

Vážení přátelé, Moravané a Slezané,

vydáváme 1. Almanach v r. 2020. Rozesílejte ho na emailové adresy, které máte ve svém adresáři.“

Ať už vás jeho obsah osloví, či ne, je dobré ocenit práci těch, kteří se o vydání Almanachu starají.



Střípek z moravské historie

 

Mluví-li Moravan německy nebo slovansky, zůstává Moravanem. Ne jazyk, ale smýšlení dělá Moravana. Byla by to divná ochrana, kdyby nás před poněmčením uchránit chtěli počeštěním.

Požadavek Pražanů nemá historického podkladu a stejně by tak Morava mohla žádat hranice z doby říše Svatoplukovy a s nimi i vládu nad Čechami.

Rytíř Leopold Neuwal v reakci na české státoprávní požadavky roku 1848



MORAVAN JOHANN GREGOR MENDEL PŘED 155 LETY ZVEŘEJNIL ZÁKONITOSTI DĚDIČNOSTI

Bohumila Jandourková, 12. února 2020

 

Ano, bylo tomu 8. února 2020 již 155 let, kdy Moravan Johann Gregor Mendel poprvé přednášel o výsledcích svého výzkumu dědičnosti v brněnském Přírodovědném spolku, jehož byl členem.

Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v malé vsi Hynčice č.p. 58 (dnes 69) v Dolním Slezsku v části Kravařsko. Jeho otec Anton byl sedlák a měli se ženou Rosine tehdy již dvouletou dceru Veroniku. 22. července Johanna pokřtili v kostele sv. Petra a Pavla v Dolním Vražném. Toto datum vždy Mendel uváděl jako den svého narození. Mendel se sám považoval za Moravana německé řeči, i když se narodil ve Slezsku. Jeho původ byl německý a asi z jedné čtvrtiny slovanský. Do školy chodil v Hynčicích, kde oba učitelé, jak Thomas Makitta tak farář z Dolního Vražného Jan Schreiber, věnovali kromě běžné výuky velkou pozornost přírodopisu. K tomu sloužila velká ovocná zahrada a včelín.

Johann Mendel posléze absolvoval piaristickou školu v Lipníku nad Bečvou, kde vynikal znalostmi. Poté prošel šesti třídami gymnázia v Opavě s vynikajícím prospěchem – to se ovšem už neobešlo bez velkých obtíží. V době jeho gymnaziálních studií se stalo velké neštěstí. Při robotě v lese byl jeho otec vážně zraněn, už nemohl pracovat a syna na studiích podporovat. Johann jako syn měl převzít rodinný statek. Ale byl zřejmě rozeným vědcem a tak se rozhodl pro studium a statek převzal manžel sestry Veroniky Alois. Jak dál studovat? Johann Mendel se tedy v Opavě přihlásil do kurzu pro soukromé učitele a přivydělával si doučováním. Jeho mladý organismus to však nevydržel, způsobil si vážnější onemocnění a musel přerušit studium. Přesto nastoupil posléze do další třídy gymnázia a studium dokončil.

V roce 1840 se Johann Mendel zapsal na Filozofický ústav při univerzitě v Olomouci, aby dokončil středoškolské vzdělání předepsané k dalšímu studiu na vysoké škole. Práci však nenašel a musel se na zbytek roku vrátit domů. Tehdy se také zdokonalil v češtině, kterou pro studium v Olomouci potřeboval. V roce 1841 se znovu zapsal na studium v Olomouci a tentokrát si práci našel. Obětavě mu pomohla mladší, třináctiletá sestra Terezie. Zřekla se části svého věna a věnovala je bratrovi, aby mohl pokračovat ve studiu. V roce 1843 na něj opět dolehl velký finanční problém, který mu mohl další studium znemožnit. A tak se Johann Mendel o svých překážkách ve studiu, ve kterém chtěl pokračovat, odvážil promluvit s profesorem fyziky na Universitě v Olomouci, Fiedrichem Franzem. Ten mu navrhl vstoupit do Augustiniánského kláštera v Brně. To podporovala i Johannova matka.

Nevíme jak těžké pro Johanna Mendela bylo rozhodnutí vzdát se světského života. Možnosti mít jednou vlastní rodinu, ženu, děti. Ale nastoupil tuto cestu, pro něj cestu ke vzdělání a jak se ukázalo později i k možnosti věnovat se přírodním vědám i jiným úkolům, kde mohl své vzdělání a schopnosti využít.

Profesor Franz ve zmíněném klášteře nějaký čas žil a kvůli Mendelovi se písemně obrátil s žádostí o pomoc na opata Františka Cyrila Nappa. Opat Johanna Mendela přijal do kláštera v září a od 9. října se Mendel stal novicem. V klášteře přijal jméno Gregor. Od té doby se podepisoval jen Gregor Mendel. Opat si Mendela oblíbil.

Od roku 1845 Gregor Mendel začal studovat na brněnské Teologické faktultě. I při tomto studiu měl stále zájem o přírodní vědy a tak se souhlasem a dokonce podporou opata navštěvoval i přednášky o pěstování ovoce a vinařství. Opat Napp sám byl odborníkem, který o šlechtění rostlin napsal příručku a byl také předsedou Pomologického spolku a členem výboru Zemědělské společnosti.

4. srpna 1847 byl Gregor Mendel vysvěce na kněze. V červnu 1848 dostal osvědčení o absolvování faktulty. Stal se duchovním v nemocnici na Pekařské ulici. Ale utrpení nemocných na něj působilo tak silně, že jemu samotnému viditelně hrozila nemoc. Opat Napp byl velkorysý člověk a nabídnul mu místo učitele řečtiny, latiny, němčiny a matematiky na gymnáziu ve Znojmě. Mendlovo učitelské působení škola hodnotila tak dobře, že Mendela doporučila ke studiu na Vídeňské universitě, aby získal jako učitel profesorské zkoušky. Mendel si na universitě ke studiu vybral přírodopis a fyziku. Tady se ale poprvé Mendel setkal s neúspěchem ve studiu. Udělal zkoušku z fyziky, ale neprošel při zkoušce ze zoologie. Důvodem zřejmě byla skutečnost, že se nemohl účastnit přednášek na universitě. Jeho vzdělanost byla ovšem natolik známa, že přes neúspěšnou zkoušku ve Vídni byl na jaře roku 1851 požádán, aby na čas suploval přednášky z přírodních věd na Technickém učilišti v Brně za nemocného profesora Jana Helceleta. Na popud opata se Gregor Mendel opět vrátil ke studiu ve Vídni. Tam čtyři semestry navštěvoval přednášky ze zoologie, botaniky, chemie, mikroskopické botaniky, paleontologie, matematiky a fyziky. Seznámil se i s kombinatorikou, kterou později dobře využil ve svých genetických pokusech a výzkumech. Zaujala ho i meteorologie, které se mimo jiné později také systematicky věnoval.

Když se po úspěšném studiu vrátil z Vídně do Brna, nastoupil místo suplujícího učitele přírodopisu a fyziky na brněnském německém reálném gymnáziu v Jánské ulici. Ředitelství školy se velmi pochvalně vyjádřilo o jeho pedagogickém působení.

Od roku 1854 se Johann Gregor Mendel připravoval k velkému výzkumu. Myšlenku a program promýšlel zřejmě již dlouho předtím. Prováděl předběžné pokusy. V literatuře bývá napsáno, že jej opat prací na vysvětlení jak se dědí vlastnosti rostlin pověřil. Jistě. Ale zřejmě až poté, co jej Mendel se svým plánem a úmyslem seznámil. Získat „pověření“ jistě nedalo mnoho práce, když opat Napp se sám zabýval šlechtěním rostlin s velkým zájmem…

Jako pokusnou rostlinu si bratr Gregor vybral hrách. Byla to šťastná volba a nebyla náhodná. Hrách měl tu výhodu, že se jeho odrůdy daly snadno od sebe odlišit podle zřetelných vnějších znaků. Navíc se přebytečná semena dala dobře využít v klášterní kuchyni. J. G. Mendel si později zvolil k ověření ještě jiné rostliny, kde v jednom případě měl skutečně smůlu. Jak dnes víme, tato rostlina během života zcela mění svůj vzhled, pro základní výzkum dědičnosti byla naprosto nevhodná. To on ve své době nevěděl. Do výzkumu a do jeho vyhodnocení to vneslo pochybnosti. A nejednoznačností výsledků, byť v tomto jediném případě u jedné rostliny, se Mendel trápil.

Samotný experiment začal v roce 1856 tím, že Mendel od sebe oddělil čisté linie hrachů. Znaků pro srovnávání si vybral sedm, od barvy semen až k délce stonku. Na otázku, proč potomci kříženců vykazovali určité znaky si sám odpověděl. Pochopil, že zděděné vlastnosti se nijak neprůměrují, tedy že kříženci si zachovávají znaky rodičů. Přišel na to, že určitá vlastnost je daná tím, že každý z rodičů přispěje potomkovi jednou ze svých různých vlastností. Dnes je nezýváme geny. Dobře měřitelná vlastnost potomků byla například délka stonku. Pochopil, že z páru získaných vloh po rodičích je jedna silnější, tu nazval dominantní a druhou, slabší, nazval recesivní. Z výsledků byla jasně patrná zákonitost dědičnosti znaků. Za sedm let výzkumu mu prošlo rukama 27 tisíc rostlin hrachu 34 odrůd.

8. února 1865 přednesl první ze dvou krátce po sobě jdoucích přednášek, do kterých vměstnal základní informace o získaných poznatcích z výzkumu dědičnosti. Tehdy, po zpracování a vyhodnocení celé rozsáhlé práce také stanovil základní zákonitosti dědičnosti. Přednášky se konaly v brněnském Přírodověném spolku, ale bohužel zapadly, stejně, jako napřesrok jejich tisk ve sborníku spolku. Mendelovy závěry ušly širší pozornosti tehdejších přírodovědců .

Svět v té době „žil“ Darvinovou teorií, kterou byl překvapen, a zčásti i zaskočen. Objevem vývoje druhů. A pozornosti uniklo, že moravský mnich odhalil základy zákonitostí, kterými se tato převratná evoluční teorie řídí.

Až v roce 1900 hned čtyři botanici objevili Mendelovu práci Pokusy s rostlinnými hybridy“ (1866) a spopularizovali ji. Jeho práce byla přeložena do angličtiny. Johann Gregor Mendel byl poté světově uznán jako zakladatel genetiky.

Od roku 1862 až do své nemoci také Mendel prováděl každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. V seznamu třinácti Mendelových publikací se devět týká meteorologie.

Po smrti opata Cyrila Nappa byl Johann Gregor Mendel zvolen opatem Augustiniánského kláštera a v této funkci představoval významnou osobnost Brna a Moravy v tehdejším císařství rakousko uherském. K této vysoké funkci postupně přibíral další, například byl v roce 1876 zvolen místopředsedou správy Moravské hypoteční banky a od roku 1881 byl dokonce jejím ředitelem. Svou pokusnou činnost musel omezit. V posledních deseti letech života spotřeboval Mendel hodně času a energie ve sporu s rakouskou vládou, kvůli neoprávněně zvýšené dani z klášterního majetku.

V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a 6. ledna 1884 ve svých 61 letech v klášteře zemřel. Byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval lašský rodák Leoš Janáček, kterého klášter podporoval na studiích.



PETR PITHART K MORAVSKÉ OTÁZCE

Úvod redakce Zprávy z Moravy:

Na neděli 17. listopadu 2019 připadá třicáté výročí událostí, které vedly k pádu vlády jedné strany. Komunistický režim se zhroutil, nastala doba polistopadová. Takzvaná „Sametová revoluce“, jak jsou někdy převratné události konce roku 1989 nazývány, nastolila nové podmínky – euforické první svobodné volby i těžkou ekonomickou transformaci; velké naděje i velká zklamání. A jak je na tom Morava po těchto třech dekádách? Kam dospěla, je vyhovující její současné postavení a jaká je její budoucnost? Ptali jsme se moravských osobností i odpovědných politiků. Na naše otázky odpovídal Petr Pithart. Celý rozhovor jsme publikovali ve zvláštním článku.

Petr Pithart motto „Propásli jsme příležitost vrátit se k normálnímu řešení. Morava je oběť pragocentrismu.“

Redakcí portálu Zprávy z Moravy zkrácený rozhovor s Petrem Pithartem:

Já jsem se narodil na Kladně. Žil jsem tam do čtyř let, ale museli jsme utéct na venkov, protože táta byl v koncentráku. Já k tomu městu nemám vůbec žádný vztah. Mám vztah k Luhačovicům, odkud je moje máma a kde jsem trávil prázdniny ještě před školou a pak i po škole. Byl jsem tam mnohokrát po Listopadu, často i oficiálně. Otvíral jsem tam některé lázeňské rekonstrukce. I v lázních jsem byl několikrát jako pacient. Miluju to tam. Kdybych měl říct odkud jsem, tak řeknu sice z Kladna, úředně to je pravda, ale pocitově ne. Jako doma se cítím na Moravě, byť jsem tam nestrávil dohromady příliš dlouhou dobu” vysvětluje svůj vztah k Moravě Petr Pithart, první premiér České republiky (v rámci federace) a bývalý předseda Senátu.

Tématu Moravy a jejího postavení se často věnoval ve svých knihách. V době převratných událostí roku 1989 byl přesvědčen, že dojde k obnovení zemského zřízení. Když přišel Listopad a já jsem se náhle přes noc stal předsedou vlády, tak jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že se vrátíme k tomu jedinému, osvědčenému způsobu uspořádání státu v podobě zemského zřízení – že obnovíme země s tisíciletou historickou legitimitou. Před třiceti lety jsme propásli velkou příležitost vrátit se k normálnímu, středoevropskému řešení. Nechybělo mnoho.” vzpomíná…

Morava je oběť rozpadu Československa a centralismu

Česká vláda zrušila v dubnu 1990 kraje. Věděli jsme, že musíme místo toho postavit něco jiného, protože mezi obcí a republikou nebylo nic. Vůbec jsem netušil, že to bude trvat až do roku 1998. Nakonec jsme se dohrabali k tomuto krajskému zřízení, které je snad ještě horší, než to z roku 1960. My jsme tehdy byli jako česká vláda zajedno, že se vracíme k zemskému zřízení zrušenému 1. ledna 1949,” hodnotí Pithart vývoj jednání o územně-správním členění České republiky.

Dostali jsme se k tomu až v březnu 1992. A to už opravdu byl ve vzduchu cítit možný rozpad státu, který jsem si já bytostně nepřál a dělal jsem, co jsem mohl, abych mu zabránil. Tenkrát – a to snad ani nikdo oficiálně neřekl, protože to bylo opravdu stupidní – se začalo říkat, že by to bylo riskantní. Slováci se trhají, my zavedeme zemské zřízení a trhne se i Morava – a my Češi tu zůstaneme sami pro sebe. Já jsem věděl, že je to nesmyl, že takové tendence nikdy ani v dějinách nebyly. To byl ten důvod, proč se vůbec otázka zemského zřízení neprojednala, ačkoli to bylo reálně připraveno. Prostě to nezařadili na program,“vysvětluje proč nedošlo k vyřešení otázky územně-správního členění na začátku devadesátých let.

K obnově zemského zřízení nakonec nedošlo. Ústava České republiky z roku 1992 měla ještě v původním znění uvedeno ‚Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje‘. To znamená, že se s variantou zemí ještě stále počítalo. Zemanova vláda, po rozhodnutí o zavedení krajů na konci roku 1997, to potom vůbec nevzala v potaz jako reálnou možnost. Český centralismus, pragocentralismus se dostal do sedla. Tu otázku tehdy už ani nikdo pořádně nevznesl,” připomíná Pithart.

Počáteční úspěch moravského hnutí nebyl tak překvapivý

V prvních svobodných volbách přišel zdánlivě překvapivý úspěch Hnutí za samosprávnou demokracii (HSD-SMS), které požadovalo obnovení zemské samosprávy pro Moravu Slezsko. Petr Pithart k tomu připojuje svou vzpomínku. “Kandidoval jsem za území bývalého Jihomoravského kraje, sám jsem si to tak vybral. Byl to tehdy zdánlivě nečekaný úspěch moravského hnutí. Já jsem tam vedl kampaň a vím, že ta moravská otázka byla pro mnohé lidi klíčová.”

Ale pro Čechy a natvrdlé Pražáky to prostě bylo mimo. My jsme se stejně chovali i ke Slovákům. Pragocentrismus, to je prostě neštěstí této země. Výsledkem je, že jsme přibouchli všechny dveře a dnes pomáháme rozpadu Evropské unie s Maďary a Poláky. Říkám tomu ‚pýcha osamělosti‘,“ dodává vzápětí.

Moravské poslance na druhou stranu kritizuje za přílišný radikalismus. “V ČNR mělo moravské hnutí 23 poslanců. Ona s nimi nebyla moc řeč. V době, kdy vláda prosazovala zemské zřízení, pracovala na tom a nakonec měla hotovo a odevzdala to předsednictvu, oni tam občas dělali manifestace, přímo virvály. Předsednictvo si odložení projednávání zdůvodnilo i tímto zbytečným radikalismem moravských poslanců.”

Současný systém krajů je výsledkem licitace

Hovoří také o tom, jak se konkrétně utvářel současný systém krajů Tenkrát na konci devadesátých let se vědělo, že už se musí k něčemu dospět. Chyběla nám stále vyšší územní samospráva, byli jsme anomálie. Politici tehdy nebyli schopni přijít s jednoznačným návrhem. Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí. Ta otázka, jak bude vypadat státní správa a samospráva, byla přitom důležitější než všelijaké jiné,” komentuje Petr Pithart jednání o vyšších územních samosprávných celcích.

A ještě se hlasovalo o tom, jestli to bude model smíšený nebo oddělený. Vláda nevěděla, co chce. Tak si poslanci řekli o sloučený model, což je podle mého názoru jedna z hromady polistopadových chyb, která začíná nedodržením slibu o obnovení zemí. Připomínám, že jak federální shromáždění, tak Česká národní rada přijala slavnostní usnesení, že se samozřejmě vracíme k zemskému zřízení. Tím to začalo a skončilo spečením státní správy a samosprávy,” doplňuje kriticky.

Zavedených 14 krajů bylo tak malých, že se musely spojovat, aby vyhovovaly evropským standardům. “Druhý den telefonovali z Bruselu a říkali‚ co to tam děláte? Vždyť vy nedostanete ani korunu! My takové jednotky pod milion obyvatel nemáme. My to na té mapě ani pod lupou nevidíme.‘ Tak se kvůli NUTS musely zřídit spojené kraje a vznikly další umělé celky, akorát příhodné, aby se rozkradly evropské peníze. Což se reálně dělo, třeba v rámci Severozápadu,”vzpomíná Petr Pithart.

Pragocentrismus poškozuje i Čechy, nejen Moravu

O problému uvažuje v širších souvislostech. Ten malér pragocentrismu se netýká jenom Moravy, vlastně se týká i Čech. Čechy jsou jiné, nikdy se nečlenily do výrazných regionů, snad je to dáno horopisem. Jsou prostě spádové do Prahy. V Evropě snad nenajdete hlavní město, které by se za celou dobu existence státního útvaru nepohnulo. Jedině Praha. Je to možná určité fatum. Nebo spíš zaslepenost.”

Já jsem pro všechny možné decentralizace. To je přímo můj politický pud. Myslím si, že je to zdravé. Proto mě to tak mrzí. Nejenom proto, že jsem s Moravou tak cítil – také jsem za ni kandidoval. Češi snad vůbec netuší, že existuje něco jako pražský centralismus. Poškozuje to i Čechy, nejen Moravu,” vyjadřuje Petr Pithart své pocity.

Jedná se o obecný problém

Potíž spočívá i v samotné moravské politické reprezentaci. Morava neměla štěstí na reprezentaci. Neobjevil se nikdo, kdo by ji byl schopen celou táhnout za sebou a už vůbec ne někdo, kdo by mohl oslovit i tu natvrdlou českou část. Dnes nevím, jak na tom Morava je, co se týče lidí schopných vyzdvihnout politicky moravskou otázku.

Obtížnost politicky uchopit téma Moravy je možná dána i její členitostí, různorodostí. Možná by se na to koneckonců nemuselo jít přes Moravu. Toto krajské zřízení je prostě špatně. Je to obecný problém,” doplňuje Petr Pithart.

 

REAKCE NA ROZHOVOR S PETREM PITHARTEM

Jiří Zvoníček, 14. ledna 2020, Luhačovice

 

Na zpravodajském serveru Zprávy z Moravy byl uveřejněm rozhovor s Petrem Pithartem. O Moravě, zemském zřízení a pragocentrismu. https://zpravyzmoravy.cz/velky-rozhovor-s-petrem-pithartem-o-morave-zemskem-zrizeni-a-pragocentrismu/

V reakci na tento rozhovor zveřejňujeme jiný pohled moravského pamětníka na zmiňované události:

Petr Pithart se nespravedlivě naváží do poslanců a vedoucích představitelů HSD-SMS z doby před 30 lety. Tito poslanci a představitelé však vyjadřovali skutečné potřeby a zájmy svých voličů. Všechny politické strany, snad vyjma komunistů, v té době zastoupené v ČNR, měly samosprávu Moravy a Slezska alespoň jednou větou zmíněnou ve svém volebním programu. Proč tedy, včetně OF Petra Pitharta, neusilovaly o jeho naplnění?

Pro ty z vás, kteří máte buď krátkou paměť, nebo jste o nějaký ten rok mladší, tu mám malé osvěžení: Petr Pithart byl skutečně zastáncem zemského zřízení, avšak pouze do osudného (či spíše ostudného) hlasování o jeho zákonu – kteréhož byl sám navrhovatelem (!); v tomto hlasování totiž Petr Pithart zvedl ruku proti vlastnímu návrhu zákona! Teď zřejmě nemá čisté svědomí a snaží se z toho nějak vymluvit. Lživými nařčeními a alibi motivujícími útoky se však žádná duše nespasí. Tím spíš neočistí u pamětníků, které možná Petr Pithart nerad slyší. Na celém jižním Valašsku, Luhačovicku a Zlínsku jsem skutečně důvěrně znal nespočet členů našeho HSD-SMS, ale o žádném z nich nevím, že by byl kdy členem KSČ. Byli mezi námi socialisté, ale drtivá většina členů nebyla v minulosti politicky organizována. Dále, vinit po 40 letech nesvobody strávené pod českým područím někoho z přílišného zapálení a radikalismu je od člověka, pro jehož nespokojenost byla tzv. “sametová revoluce” “jen domluveným předáním moci”, skutečně kontroverzní. A házet špínu a vinit z nezdaru a tělesné slabosti člověka, který, uštván k smrti lživými obviněními z pražských disidentských kruhů, žil sám za Husákova režimu opravdu těžce (vyhozen kvůli osmašedesátém z univerzity, pracujíc v několika sklepních ambulancích a pečujíc přitom o svou nemocnou maminku), ve skutečném podzemí (!), je … prostý lidský hyenismus. Na závěr si dovolím připomenout dva již možná zapomenuté výroky Petra Pitharta: “Do parlamentu by měli chodit v krojích!” (naši poslanci HSD-SMS; pozn.). “Pro Moravu jsem udělal víc, než Hnutí za samosprávnou demokracii!” ..Kde je to vidět, pane Pitharte?

P.S. Všichni, kdo jsme kdy žili a žijeme pro Moravu (“Život za Moravu; Aféry jak pro koho-Jan Bauer”), vzdejme úctu největšímu bojovníkovi z nás, panu docentovi Boleslavu Bártovi, a straňme se lidí typu Petra Pitharta – lidí slizkých, křivých a nečestných, lidí, kteří obrací naruby nejen svůj kabát, ale i historii, a to kdykoli se jim to hodí a zalíbí.

S pozdravem Moravě sláva!

P.S. Pokud se, členové a sympatizanti Moravského zemského hnutí domníváte, že politikou podlézání a lámání hřbetů něčeho dosáhnete, jste na velkém omylu. Historie dějinných zvratů nejen u nás dokazuje, že opak je pravdou.

 

Dovětek redakce Hlasu Moravy:

Nesoudíme tak přísně, jako Jiří Zvoníček. Pro jeho rozhořčení však pochopení máme. Tolik úsilí tak obrovského počtu občanů z Moravy v 90. letech a de facto nulový výsledek! A k tomu nikoli tak masivní, ale především dlouhodobé úsilí o spravedlivé postavní Moravy, vytrvalé, stoleté – od vzniku Československa, kdy neopodstatněné uměnšování práv Moravy započalo – dosud!

Původní složení a vedení Společnosti pro Moravu a Slezsko z roku 1968 již v roce 1989 neexistovalo. Zbylo z něj jen několik málo lidí. Noví členové se už mnohdy navzájem dobře neznali a tak se na kandidátky v prvních polistopadových volbách z tohoto, i z časového důvodu, nepodařilo vybrat vždy ty nejlepší. To však nebylo to hlavní, co vedlo k neúspěchu ve věci obnovení zemského zřízení. Byla to nevůle těch, kteří se dostali k moci a byli jí opojeni. Zpočátku svou nevůli obnovit zemské zřízení projevovali jen skrytě (vždyť jediné rozumné a spravedlivé řešení bylo zjevně to, co navrhovalo HSD-SMS), později už i otevřeně. Komunisté jim v roce 1948 svým rozhodnutím přihráli moc nad Moravou a Slezskem a ta jim „v Praze“ tak zachutnala, že se jí nechtěli vzdát, byť jim po právu nepatřila a nepatří !

Hlas Petra Pitharta by na postavení Moravy ve výsledku zřejmě nic nezměnil a tak se rozhodl hlasovat tak, jako hlasovala skupina, která mu byla bližší i v jiných záležitostech. Zřejmě mu šlo o to, aby mohl dál ovlivňovat směřování státu podle svých představ. Setrvání na podpoře moravských požadavků by mu tento záměr zcela jistě znemožnilo. Při posuzování jeho charakteru je dobré brát v potaz i to, že rozhodně nepatřil k lidem, kteří se obohacovali v dobách podivné až zločinné privatizace.

Co se týče poznámky post scriptum, je třeba připomenout, že celá naše společnost je názorově rozdělena na silně prozápadní a prounijní skupinu a na skupinu, která je ke stávajícímu režimu, k činnosti EU i politice USA kritičtější. Tuto skupinu rádi někteří lidé označují jako provýchodní, což se nezakládá na pravdě. I když na určité malé procentro z této skupiny by to označení sedělo. I tito lidé uznávají západní hodnoty, ale mají oprávněný pocit, že se současná politika se svým přehnaným liberalismem původním západním hodnotám zpronevěřuje. Například ve věci svobody slova a prosazování kontraproduktivní politické korektnosti a také nedemokratickým přihráváním velkým korporacím na úkor běžných občanů.

Je tedy s podivem, že se toto rozdělení celé společnosti projevilo i v moravských hnutích?

Jiří Zvoníček má právo na na svůj názor i otevřenost. I v moravských hnutích budou lidé radiálnější a umírněnější. Jako všude jinde. Jeho názor je dle našeho mínění reakcí na celý článek, nikoliv na námi zveřejněný, zkrácený. Není problém se s celým rozsáhlým rozhovorem seznámit: https://zpravyzmoravy.cz/velky-rozhovor-s-petrem-pithartem-o-morave-zemskem-zrizeni-a-pragocentrismu/



SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC A RYCHMBURKA A JEHO BÁSEŇ NOVÁ RADA

Bohumila Jandourková, 14. ledna 2020

 

Zvláštní jméno, řeknete si. Jméno, které dnes vzbuzuje nepěkné reminiscence, ale v jeho době tomu tak nebylo. Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka se narodil asi v roce 1350 jako český šlechtic ze starého rodu pánů z Pardubic. Byl synovcem prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V domě tohoto strýce prožil mládí, kde ho inspirovala bohatá Arnoštova knihovna. Studoval na Karlově vysokém učení, stal se bakalářem a později studoval i v cizině. Byl dvakrát (s přetržkou) nejvyšším zemským písařem v Čechách a od r. 1396 i nejvyšším místopísařem českých zemských desek. (Pro České království samozřejmě. Morava měla vlastní moravské zemské desky vedené ve dvou řadách – olomoucké a opavské.)

Smil Flaška byl spisovatel a básník, také satirik a sběratel lidových moudrostí. Jeho dílo Nová rada patří k pokladům staré literatury psaným v domácím jazyce. Jde o veršovanou skladbu, alegorii na poměry panující na konci 14. století na dvoře krále Václava IV. Báseň má 2116 osmislabičných veršů. Jeden rukopis uvádí datum vzniku1394, druhý 1395. Jde o rady zvířat, která sezval král – lev na sněm, aby mu poradila, jak vládnout. Nejpřednější místo na sněmu mají ptáci v čele s orlem – symbolem Moravy. Orel také stojí nahoře proti lvu na titulní straně jednoho vydání rukopisu. Literárním dílem Smila se později inspiroval pán z Pernštejna.

Smil Flaška se stal obětí názorových a majetkových sporů s králem Václavem IV., který jejich rodu odejmoul část panství Pardubice s hradem a městem jako odúmrť. Smil Flaška se svým otcem Vilémem se o Pardubice soudili, ale prohráli. Rodinný spor ho také přivedl do řad panské Jednoty, která stála v opozici proti králi. Od roku 1402 byl Smil hejtmanem (vojenským velitelem) v Čáslavi. V této funkci padl 13. srpna 1403 v šarvátce s královským vojskem u hradu Lichnice.

Je obtížné z názoru určité části odborné literární veřejnosti, která vidí ve Smilově Orlu symbol Moravy, usuzovat na nějaký vřelejší vztah autora básně k Moravě. Ale nelze jej ani vyloučit. Nám může být Smil Flaška z Pardubic sympatický i proto, že stejně jako my dnes na Moravě, čelil tehdy přesile moci a nevzdal se !

I když to nijak nesouvisí, je zajímavé, že Pardubický kraj se v době nedávno minulé (o nynějším stavu nemám žádné zprávy), tedy po ustavení krajů choval k moravským patriotům, kteří se v tomto kraji politicky uskupili a dokonce tam kandidovali za politickou stranu Moravané, velmi vstřícně. Jakoby je tamější lidé chápali a vážili si i toho, že mají v kraji kus Moravy, když už to „ti páni v Praze“ tak rozhodli…! Bylo tam celá léta výrazně lepší pochopení pro přirozený vztah Moravanů k Moravě, než tomu bylo a zřejmě i je v Jihočeském kraji, ke kterému „ti páni v Praze“ také přifařili „pěkný kus“ Moravy. Dokonce větší, než si dovolil sám Gottwald a „jeho strana“ v 50. letech !



MORAVEC PETR BEZRUČ

Jiří Kvapil, 11. ledna 2020

 

Báseň Dombrová, v níž Bezruč pohněvaně protestuje proti jejímu přejmenování na Doubravu, o němž „páni z Čech“ v Praze rozhodli proti vůli obyvatel dědiny, začíná slovy „Jsme Moravci.“ A jsme z Dombrové, ne z Doubravy! A pokračuje pohněvaným veršem „Co páni z Čech nám křtíte dědiny? Ta vaše Doubrava je snad někde při Praze, na břehu Vltavy!“ V básni Lazy se přívlastek Moravec váže ke jménu Křistek. Jako Moravan je bitý (v básni uveden jako bitý Moravec), je sociálně i národnostně utlačován, ale ve svých postojích zůstává pevný (v básni jmenován jako pevný Moravec). Opakovaně je tu zdůrazňováno jeho uvědomělé moravanství. Když se moravské školy v obci zmocní Poláci a srazí z ní moravskou vlajku, tento věrný Moravecse rozhodne, že v dědině postaví školu novou – „moravskou, murovanou“!

I v jiných básních se setkáváme při vymezování moravské národnosti s vlastním jménem Moravec. Obyvatelé Moravy jsou pro Bezruče zkrátka Moravci a lidé z Čech jsou Češi. Bezruč ve Slezských písních zdůrazňuje svoji moravskou zemskou a národnostní příslušnost nejen výrazem Moravec, ale i celkovým vyzněním a smyslem svých básní. Např. v básni Polská Ostrava čteme verš „jsem polská Ostrava, však lidu moravského“. A v následující textu znovu a dokonce velkými písmeny, „JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO“. V dalších verších téže básně nacházíme výraz „přibylec lhostejný“, jímž jsou zřetelně míněni páni z Čech (viz výše báseň Dombrová). Tento „ přibylec nadutý jazyk moravského národa psuje, švarné Lucině sází háček na hlavu“ a dělá z ní Lučinu, z Karviné dělá Karvín a „gminu Dombrovou křtí na Doubravu“ (viz opět báseň Dombrová). V závěrečné sloce pak apelativně volá: „Moravský národe, nedej mi jména bráti!“

V básni Kalina II. přidává Praze přívlastek „falešná“ a Čech je v básni pro těšínského chlopa, pro Oravana a pro spišského gazdu též falešný. Petr Bezruč je uváděn jako slezský bard, ale ve svých básních připomíná častěji Moravu, chlopy z Moravy, moravskou národnost. Trpí tím, že mnoho obcí, i obec, kde před lety žil, kde vyrostl, bylo poněmčeno či popolštěno. Z básně Den Palackého cituji: „zřím moravskou školu, již poněmčili, zřím moravský kostel, jejž popolštili. Moje moravská vesnička dodýchala. Slezsko je ve sbírce, jak je patrné z jejího názvu, samozřejmě také zastoupeno. V básni Praga caput regni „Kdos huláká do slezské noci: Jest Praha vaše záštita! Nás však česká pýcha nenasytí a při Vltavě pomníky. Z Čech v pomoc prapor vlastenecký? Marš – ten si nechte pro sebe!“ A Prahu zde dokonce označuje jako Marinu nad Vltavou.

Když připomínám výše uvedené citáty z Bezručových Slezských písní, divím se, že při dnešní pražské meinstrímové (mainstream) politice se jméno tohoto básníka, tak zřetelně zdůrazňujícího svůj slezský původ a svůj hluboký citový vztak k Moravě, vyskytuje v jedné z učebnic pro základní školy. Ten, kdo to připustil, patrně Bezručovu dotyčnou sbírku nikdy nečetl.



LEV SEŽRAL ORLICE ?

Ondřej Hýsek, 11. ledna 2020

 

Reakce Moravského zemského hnutí na záměr sjednotit loga ministerstev České republiky tak, aby všechna obsahovala symbol českého lva. O záměru informuji v tomto článku.

Před třiceti lety Václav Havel v Brně slíbil, že „v novém státním znaku bude Morava důstojně zastoupena“. Stalo se tak sice až po rozpadu Československa a moravská orlice přišla o svoji heraldicky vyšší zlato-červenou barevnost, ale aspoň něco.

Pokud chce nyní vláda pro ministerstva a úřady s působností nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku používat pouze českého lva, činí tak buď z neznalosti symboliky jednotlivých zemí, nebo se spíše jedná o další projev českého nacionalismu. Vláda, která je placena i z moravských i slezských daní, se tak chová necitlivě k těm občanům ČR, kteří nežijí v Čechách, nebo nejsou stoupenci českého nacionalismu.

Autor je předseda Moravského zemského hnutí

 

Portál Zprávy z Moravy k témuž:

 

Český lev nereprezentuje celou ČR, chybějí symboly Moravy a Slezska. Předseda lidovců přislíbil interpelaci.

V poslední době došlo k několika případům změny symboliky celostátních organizací, kdy byl zvolen jako jednotící symbol český lev. Nedávno se v médiích objevila zpráva, že českého lva by měla mít ve svém logu všechna ministerstva. Proti těmto změnám se zvedla vlna odporu. Kritikům vadí chybějící symboly Moravy a Slezska, český lev jako symbol Čech nemůže reprezentovat celý stát. Odkazují se přitom i na ústavu. Předseda lidovců přislíbil interpelaci ministrů.

Český lev na logu všech ministerstev

V médiích se objevila zpráva, že chystá sjednocení vzhledu log všech ministerstev České republiky. Má se přitom jednat o inspiraci dalšími státy, jejichž centrální instituce pracují s jednotným symbolem reprezentujícím stát. Vyřeší se tak i problém grafické roztříštěnosti. Grafickou unifikaci zřejmě dostane na starost nedávno vzniklý “národní marketingový tým”, píší Lidové noviny. Zvažuje se mimo jiné grafický návrh použitý pro ministerstvo zahraničí.

Symbol Čech, nikoliv celého státu

K podobným úpravám, kdy starší symbolika ustoupila českému lvu, přistoupilo několik celostátních organizací, např. Fotbalová asociace České republiky (FAČR; dříve Českomoravský fotbalový svaz), z dresů státní hokejové reprezentace zmizel velký státní znak na úkor stylizovaného lva.

Podle kritiků je přitom český lev pouze symbolem Čech, nereprezentuje celý stát skládající se i z Moravy a Slezska. Mizející symboly těchto zemí, které jsou ukotveny i v preambuli ústavy ČR (začínající slovy “My, občané České republiky, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku”), přiměly odpůrce k podávání stížností k odpovědným osobám, naposledy právě v souvislosti z uveřejněným záměrem jednotných log ministerstev.

Vymazávání Moravy a Slezska z veřejného prostoru

Autorem jedné ze stížností je i Stanislav Blažek z Dlouhé Loučky na Hané. Jako člověk, který celý život žije na Moravě a má upřímný vztah ke své zemi, nechápe současnou aktivitu státních institucí jinak, než jako snahu o vymazání zemských symbolů Moravy a Slezska z veřejného prostoru. V této souvislosti odkazuje na podobnou činnost komunistického režimu.

Kritizuje i podobu a užívání malého státního znaku, který zobrazuje tradiční symbol Čech. Navrhuje, aby se na Moravě a ve Slezsku používaly jako malé státní znaky moravská a slezská orlice. Rozšíření osamoceného českého lva mimo Čechy podle něj navozuje představu, že Morava i Slezsko jsou pouze nějakým druhořadým a podřízeným územím nebo dokonce jakousi nesvéprávnou kolonií,” píše Blažek.

Malý státní znak podle mého soudu nemá v dnešní malé republice opodstatnění. Na všechno, opravdu na všechno, včetně razítek, lze uplatnit státní znak velký, to znamená se znaky Čech, Moravy a Slezska. Rozdělení na malý a velký státní znak je dědictvím Rakousko-Uherska, kdy přece jen počet korunních zemí byl veliký a bylo třeba najít úspornější heraldické řešení. Znaky dnešních tří historických zemí se však na i na to malé razítko či do hlavičky úředního dopisu pražského ministerstva vejdou. Kdo tvrdí opak, manipuluje skutečností, patrně s cílem vymazat historický vývoj zemí Koruny české z hlav občanů,” kritizuje záměr historik Jiří Kacetl ze Znojma.

Předseda lidovců přislíbil interpelaci

Na kritickou výzvu ve vztahu k záměru sjednotit loga ministerstev českým lvem zareagoval stávající předseda KDU-ČSL Marek Výborný, který slíbil, že připraví interpelaci pro příští schůzi poslanecké sněmovny. Bude žádat odpovědi příslušných ministrů.

Autor: pjk

 

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

Při původním projednávání státního znaku byl malý znak většinou poslanců zavržen jako nepotřebný. Poté se ozvala nepočetná skupina poslanců z Čech, která jej začala prosazovat s tím, že velký znak by se nevešel na úřední razítka. Malý znak byl „vzat na milost“. Námitka se poté ukázala nepravdivá. Mnohé státy mají složitější státní znak a na razítka se jim vejde. Téměř vzápětí byl malý znak prosazován nejen pro použití na razítkách, jak je patrné z normy upravující používání malého a velkého státního znaku. A nyní začíná být masivně politicky protlačován na úkor velkého státního znaku, aniž by k tomu byl vážný důvod. Je to další projev snahy vymazat Moravu a naše Slezsko z povědomí občanů. Jde o další z mnoha projevů českého protimoravského šovinismu, přímo podporovaného politickou mocí ČR !



10. POKUS O LEST /10. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

V polském pásmu Těšínského Slezska bylo svěřeno velení nad tamními vojenskými oddíly neméně zkušenému válečnému veteránovi plukovníku Latinikovi. Zakusil bojový křest v Pilsudského legiích na východě proti Rusům a měl za sebou nejednu zdařilou akci. Soustřeďování čs. vojska na Ostravsku vzbudilo jeho ostražitost a byl o jeho podezřelých přesunech nedaleko linie informován již 21. ledna, kdy první jednotky dorazily do Ostravy. Neprodleně o tom podal hlášení krakovskému vojenskému okruhu, jemuž podléhal a žádal o pokyny, jak si počínat v případě, kdyby čs. vojsko překročilo linii z 5. listopadu. Místo instrukcí se mu však od krakovského nadřízeného dostalo uchlácholení, aby zachoval klid, rozvahu a zbytečně nepodléhal panice při sebemenším pohybu nepřítele.

Pohlížejte na Čechy střízlivým odhadem, plukovníku“ nabádal ho krakovský velitel okruhu „známe je přece dobře. Chtějí s námi sehrát okázalou komedii, aby nás udržovali v nejistotě. Mám zaručené zprávy, že většinu vojska mají doposud v zahraničí a že to, co jim zbývá doma, urychleně posílají na hranice Slovenska, kde se čeká válka s Maďarskem.“

K bezstarostným výrokům ho nepochybně vedly dobré důvody. Za poslední týdny docházely velitelství okruhu poplašné zvěsti o chystané invazi z území jižního souseda, které se při bližším zkoumání ukázaly jako plané a bezpředmětné, takže už zanedlouho nevyvolávaly žádnou pozornost.

Latinika však lehkovážnost nadřízených ještě víc zneklidnila. Nařídil svým oddílům nejvyšší pohotovost a sám ze svého štábu v těšínském zámku nejednou v průběhu dne vyjížděl k linii na řece Olši, aby ze stanovišť předsunutých hlídek obhlížel dění na druhé straně.

Před pátravým dalekohledem polského velitele se v zasněžené krajině zdánlivě nedělo nic, co by vyvolávalo znepokojení, ale Latinik se nedal ošálit. Podle hlášení zvědů probíhaly za horizontem, který měl v dohledu, poslední přípravy k útoku.

Šnejdárek nařídil již 21. ledna podle předem připraveného seznamu zajištění těch osob polské národnosti, které se buď angažovaly v RN či jinak veřejně vykazovaly sympatie Polsku. Zadržené nechal dopravit do internace ve vnitrozemí, většinou do Frýdku a Kroměříže. Někteří z Poláků však byli předem varováni a podařilo se jim – často za dramatických okolností – uniknout do polského pásma, kde podávali svědectví o chystaném ozbrojeném zásahu. Latinik některé z nich osobně přijal a vyslechl, a tak nabyl přesvědčení, že se v odhadu průběhu událostí v následujících hodinách nemýlí.

Ale ani na opakovanou poplachovou výzvu krakovské velitelství nereagovalo jinak než v předchozích dnech. Dlužno poznamenat, že ani okružní velitel nebyl vybaven z Varšavy pokyny, jak si v případě útoku počínat. Znamenalo to tedy, že polská strana si vůbec nepřipouštěla možnost, že by si ČSR vynutila svůj historický nárok silou? Následující dění v posledních lednových dnech devatenáctého roku aspoň zčásti vysvětli nesnadno zodpověditelnou otázku.

Časně ráno 23. ledna připadl podplukovník Šnejdárek na myšlenku, že by si zdar akce mohl zajistit bez jediného výstřelu pouhým odvážným diplomatických tahem, který by mohl při troše obratnosti vyjít.

V jeho oddílech zastávali velitelská místa praporů i čet dohodoví důstojníci, Italové a Francouzi, v menším počtu Britové a Američané. Šnejdárek spekuloval s tím, že jejich přítomnost by u Poláků mohla snadno vzbudit zdání, že v případě obsazení celého Těšínska se jedná o koordinovanou akci Dohody a Československa a že jakýkoli odpor proti velmocenským zájmům je předem marný a mohl by přinést jen nepříjemné komplikace. Šnejdárek se dokázal vcítit do postavení i uvažování polského velitele, pověřeného střežením pásma, jenž by po rafinovaném psychologickém nátlaku, vypočítaném na efekt, mohl dobrovolně vyklidit celé území.

Šnejdárek se svým záměrem seznámil vybrané velitele svých oddílů a ti s ním bez výhrad souhlasili. Bylo celkem pochopitelné, že úspěch při vyjednávání by se jim zamlouval mnohem víc než vyhlídka zdlouhavých a krvavých bojů, které si vyžádají životy vojáků i civilistů, o materiálních škodách ani nemluvě. Šnejdárek si počínal chladnokrevně a s rozvahou.

Z důstojníků sestavil jakousi vyjednávací delegaci a přednostně dbal, aby v ní byly zastoupeny svým příslušníkem všechny dohodové státy. Vybral francouzského majora Madyuta, britského majora Crossfielda (týž, jenž působil z pověření česko-polské komise v prosinci na Těšínsku), italského podplukovníka Nossedu a posléze i kapitána US Army českého původu Emanuela Vosku, důvěrníka Masaryka v dobách jeho exilu a poradce v amerických záležitostech, v civilu podnikatele a majitele mramorových lomů.

Během jízdy z Moravské Ostravy do Těšína přibrali několik novinářů, aby setkání s polským velitelem dodali publicity. V Těšíně vyvolal jejich příjezd značný ohlas. Zpočátku přijali vyjednavače členové RN, ale s těmi Šnejdárek odmítl vyjednávat a dožadoval se rozhovoru s vojenským velitelem. Pár hodin pak vyčkávali na jeho příjezd v těšínském zámku, neboť opatrný Latinik byl právě v terénu u svých jednotek.

V Latinikovi nevyvolala barevná kolekce dohodových uniforem žádný silný dojem, jak by byl Šnejdárek předpokládal, natož pak předložené ultimátum.

Šnejdárek nekompromisně požadoval od polských oddílů vyklizení celého území Těšínska až po Vislu a v případě neuposlechnutí či průtahů pohrozil zahájením bojových operací, a to nejen československými jednotkami, ale i za přispění dohodových vojsk. Doporučoval odmítavému polskému veliteli poslechnout, aby tak předešel zbytečným obětem, a vystavil ultimátum na čtyřiadvacet hodin.

Latinik však přes naléhání zůstal neoblomný. Navíc v něm poměrně nízké hodnosti přítomných důstojníků vzbuzovaly podezření, že v tak závažné věci, jako je zamýšlená okupace cizího území, nemohou vystupovat jménem velmocí, jak se ho o tom snažil přesvědčit československý podplukovník. Byl služebně dostatečně protřelý, aby v tom vytušil už pouhou intuicí rafinovanou lest, ale chyběly zatím přesvědčivé důkazy, aby mohl své podezření vyslovit nahlas.

Polský plukovník znovu rezolutně odmítl vyhovět Šnejdárkovým požadavkům a poukázal na svou nekompetentnost rozhodovat v tak závažné záležitosti. Odkázal přítomné na stanovisko velitelství okruhu v Krakově nebo přímo na ministerstvo obrany ve Varšavě.

Šnejdárek se však nenechal zviklat, neboť s otálením a všemožnými vytáčkami předem počítal. Poukázal na tíživý časový faktor a na nebezpeční z prodlení a žádal Latinika o stanovisko do dvou hodin po odjezdu do Moravské Ostravy. Už poněkoláté pohrozil, že v případě ignorování odpovědi se vystavuje přímé konfrontaci s dohodovými oddíly.

Neméně obratný Latinik ho zaskočil výzvou, aby předložil dokumenty, zmocňující jej vyjednávat jménem Dohody. I pro ten případ měl Šnejdárek připraveno vysvětlení.

Poukázal na zvláštní okolnosti, kdy při podobných akcích se žádné písemné dokumenty nevystavují z důvodů utajení a rozkazy se přijímají pouze ústně.

I on vyzval polského velitele, aby se spojil s jeho nadřízenými, adresně s ministerstvem národní obrany v Praze. Použil tím poslední možnost jak ovlivnit Latinikovo rozhodnutí, ale Polák mu opět odpověděl v předchozím smyslu.

Šnejdárek záhy shledal, že s polským velitelem nepohne a že situace by se pro ně mohla stát už zanedlouho nanejvýš svízelnou, pokud s ním vydrží déle polemizovat. Dalším prodléváním na nepřátelském území by mohl nejen zkomplikovat své postavení, ale rovnou zhatit celý plán, na jehož úspěch spoléhají nadřízení v Praze.

Latiník zachmuřeně přihlížel, jak dohodoví důstojníci j se Šnejdárkem se strohými pozdravy opouštějí zámek, nastupují do automobilů a vydávají se k mostu přes Olši. Stále zápasil s neodolatelným pokušením zadržet tu nanejvýš podezřelou delegaci a poodhalit skutečné pozadí jejího poslání. Avšak pomyšlení na možnou nepříznivou reakci nadřízených z Krakova ho od takového zákroku odrazovalo.

Posléze se po několika mučivých minutách přece jenom rozhodl. Nemůže koneckonců nic zkazit, když v nanejvýš napjaté době zadrží cizí důstojníky, kteří sem vpadli s rozhodným požadavkem ultimáta. Jízdní četa vyrazila k mostu s rozkazem dopravit delegaci zpátky na zámek, ale k přechodu se dostala až chvíli poté, kdy automobily zdolávaly objezd kolem nádraží, jež se nacházelo pod společnou kontrolou.

Naskýtá se otázka: Jak by asi ovlivnilo vývoj budoucích událostí zadržení a interneování takřka celého velícího štábu československých jednotek, pověřených prezidentem a vládou k obsazení Těšínska? Je dost pravděpodobné, že by akce hned úvodem utrpěla pořádné fiasko, mimo jiné také proto, že se velitelé dopustili vyjednávacího úskoku na vlastní pěst.

Šnejdárkova skupina mezitím pokračovala v přesunu do Moravské Ostravy, aniž v nejmenším tušila, že jen o vlas unikla zatčení. Nálada byla pochmutná a důstojníky v polootevřených vozech, zachumlané do plášťů, v tu chvíli mnohem víc než lednový mráz roztřásla představa nadcházejících bojů, o nichž si myslili, že je po víc jak čtyřech letech strávaných v zákopech na evropských frontách mají už za sebou. Věčně potměšilá přítomnost smrti jim opět zírala do tváří, posílena vědomím, že její nevypočitetelná poťouchlost by je mohla překvapit právě zde, v tomto nehostinném kraji, v době míru, když se jim až doposud milosrdně vyhýbala.

Latinik mezitím nezahálel a nic neponechal náhodě. O celém případu telegraficky uvědomil jak liknavé vedení okruhu v Krakově, tak premiéra Paderewského i Pilsudského kancelář ve Varšavě.

Tentokrát nezůstalo jeho hlášení bez odezvy. Od vojenského okruhu i od samotného Pilsudského obdržel rozkaz zaujmout bojová postavení a na případný útok odpovědět všemi prostředky. Krakovský velitel ho zároveň ubezpečil, že neprodleně vypraví posily do okrožené oblasti a Latinik je může očekávat už v průběhu příštího dne. Neopomenul však poznamenat, že oddíly jsou složeny z nezkušených odvedenců, které teprve čekal řádný výcvik před odesláním na východní frontu. Ze zkušených vojáků nemůže poskytnout jedinou četu, všichni jsou nasazeni v západní Ukrajině a v Bělorusku.

Hlavní síly jsou od vás vzdáleny stovky kilomentrů – obdržel málo povzbudivou zprávu od krakovského generála – a je naprosto nemyslitelné, abychom je přesouvali přes celou Halič a vystavili oslabení frontovou pozici. Pokusíme se pro vás udělat něco tady v Krakově, ale to si vyžádá několik dnů. Nováčci vám zatím postačí. Latinik si uvědomoval, co to bude znamenat. Podle zpráv o složení sil nepřítele, které získal z Moravské Ostravy, stane tváří v tvář dobře vyzbrojeným a boji prošlým jednotkám, které mají značnou početní převahu.

Rada Narodowa v Těšíně i v blízkém okolí mu v tu nanejvýš kritickou chvíli vyšla vstříc a z vlastní iniciativy vyhlásila mobilizaci dobrovolníků k obraně území. Latinik nařídil nově příchozím vydat zbraně z vojenských skladů. Mnozí se dostavili s vlastními zbraněmi a narychlo se organizovali v jakési občanské milice, jejichž velení přebírali polští důstojíci, praporčíci a mnohdy i zkušenější řadoví vojáci.

Ještě v průběhu dne se podařilo získat několik set dobrovoníků, kteří postupně zaujímali strategická místa obrany jak v Těšíně, Skočově, Istebnici a Bílsku, tak i podél průjezdní Košicko-bohumínské dráhy, v Bohumíně a Karviné. Přípravy k obraně probíhaly v nervózním, úzkostlivém chvatu, neboť po vypršení čtyřiadvacetihodinové lhůty, stanovené Šnejdárkem, se útok z druhé strany očekával každým okamžikem.