Všem čtenářům a všem autorům příspěvků Hlasu Moravy, členům organizací i jednotlivcům u Moravského Kulatého Stolu, aktivistům a příznivcům moravského hnutí, přejeme prožití Vánočních svátků plné pohody a mnoho dobrého v novém roce 2017.

Moravskému hnutí pak přejeme úspěch v úsilí dosáhnout obnovení tradičního samosprávného postavení naší moravské vlasti v Evropě.



ING. IVAN DŘÍMAL 1936 – 2016

Milan Trnka, 5. prosince 2016

 

Ing. Ivan Dřímal, narozený 6. října 1936 v Kroměříži, zemřel 15. listopadu 2016 v Brně.

Nejvyšší ukončené vzdělání: Vysoké učení technické v Brně, obor informatika a systémové inženýrství. S manželkou vychovali dvě děti.

  • „ Nikdy jsem nepochyboval, že jsem Moravanem. Vyplývá to z tradice mého rodu, z odkazu mých předků, ze znalostí, které mám o naší rodině. A také z vlastního vnitřního přesvědčení.“
  • „Chápu národ jako programové společenství lidí spojených vůlí po jednotě, hledajících společné kořeny v minulosti a usilujících o svoji společnou budoucnost.“
  • „V odlišnosti Moravanů od Čechů nevidím žádnou tragedii, pokud si jí budou obě strany vědomy, a pokud své odlišnosti budou považovat za přednosti. Etnická pestrost v Evropě, které si jinde váží jako přednosti, může zabránit návratu k totalitě.“
  • „Nevyhovuje mi označení „český stát“. Vnímám Českou republiku jako společný stát Čechů a Moravanů.“
  • „Všichni Moravané musí být sebevědomí. Musí si uvědomit kontinuitu vývoje, musí pochopit, že byla zpřetržena násilím, a že struktury, které byly na základě tohoto násilného aktu vybudovány, přežívají dodnes. Že i současným politikům se hodí navazovat na dědictví, které tu zanechali komunisté.“
  • „Ve volbách, obávám se, moravská myšlenka výrazného úspěchu nedosáhne. Centrální propagandě se totiž podařilo prezentovat moravské snahy jako fangličkaření, jako touhu po symbolech, touhu po zviditelnění jednotlivců. Záměrně zamlčují sociální a ekonomický aspekt moravských snah. Navíc hraje obrovskou roli zklamání z toho, že …….. moravská reprezentace neuměla vystupovat, nebyla věrná svému programu a dala se koupit. Tak došlo k rozbití nebo úpadku většiny moravských aktivit. My nyní jen obnovujeme sesutou stavbu.“
  • „Není to v útlumu moravského povědomí, ale v tom, že i lidé moravsky cítící hledají důvěryhodné subjekty, které by uskutečňovaly jejich představy. A na rozdíl od prvních let po listopadu 1989 si nevybírají už jenom moravské strany.“

(Výroky I. Dřímala jsou citovány z knihy PhDr. J. Pernese „Pod moravskou orlicí“, vydání 1996.)

  1. prosince 1990 byl na prvním sjezdu Moravské národní strany zvolen Ing. Ivan Dřímal předsedou strany.
  2. října 1992 iniciovala MNS „Deklaraci práv lidu Moravy a Slezska“, rozeslanou parlamentům, vládám a mezinárodním institucím v zahraničí. Deklarace vyzývala zahraniční orgány, aby zvážily uznání České republiky dříve, než se obyvatelům Moravy a Slezska dostane postavení, které jim náleží.
  3. března 1993 ve spolupráci Moravské národní strany, Moravskoslezského hnutí a SPR-RSČ ustanovena „Moravskoslezská vláda“.

Od roku 1993 do roku 1996 Byl I. Dřímal v soudním sporu s pražským divadelníkem Ladislavem Smoljakem, který se v březnu 1993 vyjádřil k „teroristické Dřímalově armádě“. Vrchní soud v Praze Dřímalovu žalobu zamítl s odůvodněním, že šlo o „uměleckou nadsázku“.

  1. března 1994 s několika občanskými iniciativami a politickými stranami vydala MNS požadavek na řešení takového státoprávního uspořádání ČR, které by respektovalo postavení Moravy.

Koncem roku 1994 se I. Dřímal podílí na vzniku Spolku Moravanů na Slovensku (slovenská vláda uznává moravskou národnost).

V komunálních volbách 18. a 19. listopadu 1994 získal I. Dřímal pozici zastupitele v brněnském městském zastupitelstvu.

Od roku 1994 začaly vycházet v gesci MNS „Moravské noviny“.

V roce 1995 působí jako součást Moravské národní strany organizace věkově mladých členů „Moravská mládež“.

Od června 1995 se datují společná prohlášení Moravské národní strany a Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (registrované 1. června 1994) a současně snahy o sjednocení tehdejších celkem sedmi politických moravských subjektů do jedné organizace.

Od roku 1996 vydává Moravská národní strana periodikum „Moravská politika“.

Po senátních volbách v roce 1996 vydává MNS prostřednictvím Ivana Dřímala prohlášení: „…. Nepodaří-li se trend úpadku promoravských subjektů zastavit, bude to znamenat pokračování provincionalizace Moravy ve všech sférách společenského a ekonomického života a s tím související prohlubování ekonomického, sociálního a kulturního úpadku Moravy.“

15.3. 1997 bylo dojednáno sloučení Českomoravské unie středu, MNS a HSMS do jedné strany na společném sjezdu 5. dubna 1997. 3.4. 1997 oznámilo HSMS, že od smlouvy odstupuje, protože pro integraci není vhodná doba.

  1. dubna 1997 proběhl slučovací sjezd ČMUS a MNS – vznikla Moravská demokratická strana. Předsedou zvolen Ivan Dřímal. Počet členů MoDS byl uváděn na pět tisíc.
  2. října MoDS ve spolupráci s HSMS ostře protestují proti uzákonění „gottwaldovských“ krajů v ČR.

V komunálních volbách 13. až 14. listopadu 1998 je I. Dřímal zvolen za MoDS do zastupitelstva města Brna.

V dubnu 1999 přijímá MoDS obsáhlý „Politický program“, v němž odmítá krajské zřízení v České republice a žádá obnovení zemského zřízení nebo vytvoření spolkové republiky.

  1. června založen v Brně Svaz Moravanů. 8. listopadu se delegace SM v doprovodu zástupců MoDS a HSMS zúčastnila Valné hromady Evropské svobodné aliance ( EFA), kde byl Svaz Moravanů přijat za člena – pozorovatele EFA. Přijetí však nesplňovalo podmínky.
  2. března 2002 založeno v Brně občanské sdružení „Mladí Moravané“. Toto sdružení získalo statut člena – pozorovatele v organizaci mladých Evropské svobodné aliance (EFAy).

Sdružení začalo spolupracovat s Moravskou demokratickou stranou.

  1. dubna 2002 byl I. Dřímal podmíněně odsouzen za trestný čin podvodu – údajně nechal natisknout letáky s vědomím, že na zaplacení nemá prostředky.
  2. června 2002 podepisuje I. Dřímal tzv. „Moravskou dohodu“ se Spolkem Moravanů za účelem zastupování Moravy v EFA dle podmínek EFA..

V roce 2002 začíná MoDS vydávat občasník „Podlepotřebník“ a Mladí Moravané občasník „Moravské žihadlo“.

V létě 2003 jsou do vedoucích orgánů MoDS kooptováni významní členové Svazu Moravanů. Moravská demokratická strana se stává na Valné hromadě EFA řádným členem Evropské svobodné aliance, mandát SM zaniká.

Od konce roku 2003 se v Moravské demokratické straně projevuje sílící opozice proti I. Dřímalovi kvůli jeho metodám řízení strany.

Od jara 2004 sílí snahy o sjednocení dvou posledních pomoravských politických subjektů MoDs a HSMS – I. Dřímal s podmínkami sjednocení nesouhlasí.

V roce 2008 I. Dřímal na sjezdu Moravské demokratické strany vystupuje ze strany. (V prosinci 2009 se koná slučovací sjezd HSMS a MoDS, vzniká politická strana Moravané.)

Postupně zanechává aktivní politické činnosti. Byl zřejmě nejdéle sloužícím předsedou politické strany bez přerušení (1990 až 2008).

Jako každý na veřejnosti aktivní člověk měl Ing. Dřímal řadu příznivců a řadu odpůrců. Osobně jsem se měl možnost s ním a s několika dalšími aktivisty z dob existence Moravské národní a později moravské demokratické strany několik let setkávat na občasných přátelských posezeních. Pokoušel se i diktovat svoje vzpomínky a názory na dřívější i současné dění. V posledním období bylo zřejmé, že mu nemoc nedovoluje, především fyzicky, „držet krok“ s ostatními. Ale vždy dychtivě očekával zprávy a novinky z moravského hnutí i ze společenského života, zabýval se hodnocením vývoje a hodnotil svoje dřívější působení na politické scéně. A tady je třeba zdůraznit, že si postupně dokázal uvědomovat chyby a omyly, kterých se dopustil jako předseda strany, nebo jako zastupitel v městě Brně. Některé svoje činy stále pokládal za správné, u jiných připouštěl pochybení, některé označil jako špatná rozhodnutí. Uvědomoval si, kdo byl jeho přítelem, a kdo jen využíval okamžiků, kdy byl na výsluní pochybné politické slávy. Neumí si každý z nás připustit, byť s odstupem času, že něco udělal v životě špatně. Ivan Dřímal to dokázal. I to ho řadí mezi „velké“ muže.

Jeho přátelé jistě uctí památku I. Dřímala vhodným způsobem. A jeho odpůrce prosím, aby si uvědomili, že nikdo z nás není bez chyb.

 

/Redakce Hlasu Moravy: doplnění – Moravská národní strana krátce v roce 1994 vydávala Hlas Moravy, tištěný měsíčník, který do té doby vydával její člen PhDr. Petr Strážnický z Přerova. Ve věci odsouzení ing. Ivana Dřímala je nám známo, že dotisk letáků, na které MNS již neměla prostředky, objednal místopředseda strany ústně, aniž by o tom ing. Ivana Dřímala, jako předsedy strany, uvědomil./



20. ZASEDÁNÍ MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, Koordinátor MKS, 5. prosince 2016

 

Volné sdružení Moravský Kulatý Stůl je v současné době tvořeno třinácti promoravskými organizacemi a řadou spolupracujících jednotlivců. Zájem o přistoupení k MKS projevuje několik dalších zapsaných spolků.

Cílem činností Moravského Kulatého Stolu je napomáhání procesu obnovy Moravy, jako územního celku. V prvé řadě jde o umožnění výměny názorů a umožnění sjednocování postupů všem, kterým není lhostejné, jakým způsobem je v České republice zatlačována do zapomnění tisíciletá tradice evropské kulturně a historicky samosprávné země Moravy, jinými slovy jak zastavit čechizaci Moravy.

20. listopadu 2016 se uskutečnilo dvacáté zasedání zástupců organizací sdružených u Moravského Kulatého Stolu. Organizaci celodenního jednání převzali členové zapsaného Spolku moravských karavanistů v prostorách hotelu „U Coufalů“ v Lošticích. Program se týkal přehledu činnosti MKS za rok 2016, rozpravy o plnění usnesení organizací Kulatého Stolu předchozích zasedání, hlavním bodem pak bylo projednání dosavadních výsledků a dalšího vývoje v tvorbě organizačního řádu MKS. Bez něho, jak se účastníci dvacátého zasedání shodli, je další vývoj blokovaný. Zástupci organizací v rozpravě přijali časový a věcný harmonogram dalšího postupu prací na organizačním řádu, který vzniká s právní podporou. Je předpokládáno, že řád MKS by mohl být přijatý všemi účastníky Moravských Kulatých stolů na 21. zasedání, které se uskuteční 4. března 2017 v Brně.

Součástí programu 20. zasedání MKS v Lošticích byla i návštěva muzea výroby tvarůžků a návštěva řezbářské dílny mistra J. Beneše.

  • Začátky výroby tvarůžků na Moravě spadají do 15. století. Z mnoha desítek výroben zůstala do dnešních dnů jen jediná – firma A.W. v Lošticích. V zemích EU získala firma ochrannou známku původu. Vyrábět se tedy tvarůžky smí jen na Hané. V České republice jsou označovány jako jediný původní tvarohový český sýr.
  • Jaroslav Beneš je osobností města Loštice. Moravský umělec, držitel certifikátu za vytvoření prokazatelně nejmenšího, z lipového dřeva vyřezaného betlému se šesti postavami o rozměru 22 x 41 milimetrů. Betlém lze umístit do krabičky od sirek. Autor pohyblivého, takzvaného Loštického betlému, který zahrnuje i postavy slavných Moravanů: přemožitele kanálu La Manche plavce Venclovského, zpěváka Pavla Nováka, obra Drásala, hudebního skladatele Jaroslava Wykrenta , cestovatele Eskymo Welzla a dalších.

 



KRISTIÁN DAVID 1692 – 1751 /Moravští bratři – pokračování/

Milan Trnka, 5. prosince 2016.

V lednu letošního roku byla do České republiky přepravena v rámci projektu nadačního fondu Generace 21 sedmnáctičlenná rodina iráckých pravoslavných věřících, ohrožených islamismem. Hned v dubnu zmizela rodina Battových do Německa. V červnu se dožadovala udělení azylu v Německu u správního soudu v Drážďanech (spolková republika Sasko). Drážďanský soud však rozhodl o vrácení rodiny Battových zpět do České republiky. Z ní však hrozilo uprchlíkům vyhoštění a deportace zpět do Iráku. Pan Batto a jeho příbuzní využili poslední možné příležitosti, jak ve vytouženém Německu zůstat: požádali v červenci o náboženský azyl Jednotu bratrskou v saském městě Herrnhut. A jejich žádosti Moravští bratři vyhověli. Je nepsaným pravidlem, že ten, komu je poskytnutý církevní azyl, získá brzy i německý azyl. Tímto způsobem se mohla veřejnost v České republice ze sdělovacích prostředků dozvědět o existenci Herrnhutu, o existenci Moravských bratří.

Ve stém čísle Hlasu Moravy byl otištěn první příspěvek, zabývající se problematikou Moravských bratří. Navazujeme dalším příspěvkem, týkajícím se osobnosti Kristiana Davida, jednoho z prvních obyvatel Herrnhutu – Ochranova.

Vydání protireformačních dekretů během třicetileté války, a v následujících letech, v důsledku znamenalo pro příslušníky protestantských církví na Moravě nutnost výběru mezi dvěma možnostmi: rozhodnout se pro přestoupení ke katolické víře nebo volit odchod ze země. Pro svobodné vrstvy společnosti byla emigrace řešením. Pro poddané obyvatelstvo však ne – nesmělo se vystěhovat bez povolení vrchnosti. Poddaným bylo vystěhování kvůli víře přísně zakázáno pod nejrůznějšími tresty. Mnozí z protestantů tak zvolili přetvářku: nejnutnější úkony projevů katolické víry prováděli „na oko“ – jednou za čas zašli ke svaté zpovědi, v neděli se zúčastnili bohoslužby v kostele. Pro svoje potomky výběr neměli – školství bylo katolické. Uchovávání jiné víry bylo možné jen za cenu občasných tajných shromáždění.

Rekatolizace probíhala zpočátku vzhledem k nedostatku pracovních sil ve válkou zpustošené zemi nedůsledně – vládní směrnice nebyly zcela dodržovány. Postupem času však začala protireformační činnost zesilovat a zaznamenávat úspěch. Hra na schovávanou přestala být tolerována. Snahou vrchnosti bylo potlačit jinověrce pomocí ostrých výnosů. Jedním z nich byl výnos, vydaný majitelkou řady panství na severní Moravě kněžnou Eleonorou Barbarou z Liechtensteinu roku 1715. Přikazoval zachovávat pravou katolickou víru, zakazoval předčítání nebo naslouchání četby z nekatolických knih, ukládal povinnost navštěvovat katolické pobožnosti, atd.

17. února roku 1692 se v Ženklavě na Novojičínsku narodil v moravské katolické rodině Davidových syn Kristián. Otec hovořil moravským jazykem, matka německým. Kristián David se začal učit tesařskému řemeslu nejprve v rodné Ženklavě, jako učeň pak od 16 let v Holešově. Holešov a okolí obývalo v roce 1708 značné množství rodin, uchovávajících si protestantskou víru. Mladík, vychovaný v přísně katolické víře, se pro svoje přesvědčení brzy stal terčem posměšků svých spolupracovníků – protestantů. Navíc v Holešově existovala silná židovská náboženská obec se svou vírou.

Léta dospívání se tak pro Kristiána stala dobou porovnávání všech dostupných informací o víře židovské, katolické a protestantské. Po vyučení odchází na zkušenou postupně na Slovensko, do Uher, Sedmihradska a do německy hovořících zemí. V lužickém Zhořelci (Gőrlitz) se seznamuje s pietismem. Rozhoduje se pro život podle této nauky. To však nebylo v rakouském státě možné. Pokud se několikrát od roku 1718 vrátil Kristián David na rodnou Moravu, bylo to vždy v utajení. Vyhledával při tom především potomky vyznavačů učení Komenského Jednoty bratrské, žijící v okolí Fulneku a na dalších místech severní Moravy.

Co je pietismus? Reformní křesťanské hnutí, které vzniklo jako reakce na ortodoxní lutherské učení. Lutherská teologie se v průběhu let postupně zaměřila na čistotu dodržování nauky svého zakladatele a opomíjela praktický křesťanský život. Všechny životní situace, jejich řešení a skutky věřících začala poměřovat s textem spisů Martina Luthera. Zakladatel pietismu Filip Jakub Spener zdůrazňoval potřebu projevování lásky k bližnímu a potřebu vše takovému chování podřídit. Toto chápání Kristova učení bylo velmi blízké následovníkům Komenského, který požadoval neustálé pokorné hledání pravdy v každé nové životní situaci. Pietisté kladli důraz na prožívání víry v každodenním životě, měli blízko k askezi a smysl pro misijní činnost. Jejich kazatelé působili na více místech v německy hovořících obcích Saska a Slezska (nejblíže Moravě v Těšíně, kam docházeli občas utajeně na kázání i protestanti ze severu Moravy).

V roce 1722 se prostřednictvím bratrů pietistů Kristián David seznámil s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem. Hrabě, sám vychovaný v duchu pietismu, podobně jako David, vyhledával diskuse s katolíky i protestanty, pokoušel se najít sblížení lutheránů s pietisty. Nabídl Davidovi možnost přijmout na svém saském panství případné exulanty pro víru z Moravy. 8. června 1722 opouští první skupina exulantů z okolí Nového Jičína Moravu a 15. června přichází do Grosshennersdorfu, v jehož blízkosti jim na pokyn hraběte správce panství Heitze vykazuje v lesích blízko města Žitavy pod kopcem Hutberg místo, kde se mohou usadit. 17. června skácí Kristián David v lese první strom. Toto datum je považováno na příště za den obnovení Jednoty bratrské.

Správce panství Hertz o tom píše hraběti Zinzendorfovi: „ ….. Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla na kopci Hutberg vybudovat město, které by nejen stálo pod ochranou Páně (unter des Herrns Hut), ale i jehož obyvatelé by stáli na stráži Páně (auf des Herrns Hut). Z této slovní hříčky se nakonec stává pojmenování budované osady jako Herrnshut, později zkrácené na „Herrnhut“ – v naší mateřštině „Ochranov“.

Protože drtivá většina obyvatel Ochranova přišla z Moravy jako potomci věřících z Jednoty bratrské, nazývali se mezi sebou bratři a sestry. V blízkém Hennersdorfu a v Žitavě zase žili exulanti, kteří se stejnou tradicí přišli z Čech. I oni se mezi sebou nazývaly bratry a sestrami. Časem se ustálilo pro exulanty v Hennersdorfu označení „Čeští bratři“ a pro exulanty v Ochranově označení „Moravští bratři“.

Kristián David dál převáděl z Moravy do Saska skupinky exulantů pro víru. 2. května 1724 s ním odchází do Saska pětice mladých mužů, kteří vejdou do dějin Moravské církve jako „pět sloupů církve“ : Melchior Zeisberger (1701 až 1781), Jan Telčík (Teltschig) 1696 až 1764) a tři mladicí stejného jména David Nietschmann, rozlišovaní později přívlastky Tesař (1695 až 1772), Tkadlec (1703 až 1779) a Vyznavač (1696 až 1729).

Pověst Ochranova jako bezpečného místa pro jinověrce se rychle šířila.V Sasku již usedlí Moravané vysílali do vlasti mladé muže bez rodinných závazků jako převaděče. Někteří byli úspěšní, jiní doplatili na svou činnost i životem. Z Moravy utíkaly celé rodiny i s malými dětmi. Počet obyvatel Ochranova se zvyšoval, osada rychle rostla. Brzy však nastaly potíže s různými směry vyznání osadníků. Ocitli se tu vedle sebe lutheráni, evangelíci, anabaptisté, kalvinisté, pietisté, vyznavači různých sekt a také věřící se zcela nevyjasněnými zásadami, mezi nimi řada náboženských blouznivců. Po pěti letech existence Ochranova se situace stávala neúnosnou. Majitel panství hrabě Zinzendorf se rozhodl zakročit. 12. května 1727vydal pro svoje panství „Vrchnostenské příkazy a zákazy“. Obsahovaly nařízení, pomocí kterých mělo být docíleno organizačních základů správy obce. Přednostně měly být dodržovány saské zemské zákony. Byla ustavena dvanáctičlenná rada zástupců usedlíků, tak zvaná Rada starších. Jedním z členů Rady se stal i Kristián David.

Dalším dokumentem, který Zinzendorf připravil, byla tak zvaná „Úmluva“ nebo také „Statut“, která upravovala vztah mezi vrchností a církevním společenstvím Ochranova. Rada starších odmítla Statut podepsat. Důvodem byl fakt, že se Moravští bratři měli stát jakousi „platformou“ věřících uvnitř lutherské církve.

Abychom pochopili důvod Zinzendorfovy snahy, musíme si uvědomit, že rakouská vláda nemínila ponechat útěky poddaných z území rakouského státu jen tak bez povšimnutí. Dalo se očekávat, že požádá vládu saskou o navrácení uprchlíků. Saská vláda proto naléhala na Zinzendorfa, aby se snažil upravit vztah exulantů k lutherské víře – Jednota bratrská (případně Moravští bratři) nebyla v Sasku jako samostatná církev vedena.

Kristián David se snažil hraběti dokázat, že Jednota bratrská byla na Moravě samostatnou církví s vlastními biskupy. Hrabě sice pokládal tuto informaci za vymyšlenou, nechal si však přes léto roku 1727 přeložit do němčiny latinsky psanou Komenského knihu „Historia Fratrum Bohemorum“. Následně poslal Moravanům zprávu o pořízeném překladu. Avšak nejednalo se o úplný překlad Komenského díla. Právník Zinzendorf (vystudoval práva v Halle) vybral z díla jen tu část, která vyhovovala jeho požadavku na vytvoření platformy uvnitř lutherské církve. Zcela například zamlčel Řády Jednoty z let 1609 a 1616.Tyto řády totiž upravovaly postavení samostatných synod, kněží a biskupů Jednoty. Tímto způsobem se hraběti podařilo přesvědčit exulanty z Moravy, že si zachovají v Ochranově své tradice přes to, že navenek budou vystupovat jako jakási církev uvnitř lutherské církve. V Ochranově nastalo uklidnění, „Statut“ byl podepsán 13. srpna 1727. Tento den si Moravští bratři připomínají jako „Den sjednocení“.

Hrabě Zinzendorf nechal ještě koncem srpna 1727 podepsat Moravany za účasti notáře a zástupce Lutherské církve tzv. „Notarianinstrument“ – dokument, na jehož základě bylo uprchlíkům z Moravy oznamováno, že budou na území Saska nejen trpěni, ale jak ze strany vrchnosti, tak ze strany lutherské církve i podporováni, pokud ovšem budou setrvávat v pokojném a nesektářském způsobu zachovávání své víry.

Hned na jaře roku 1728 požádali lutheráni Radu starších, aby se herrnhutští přestali nazývat „moravskými bratry“. Zní to prý sektářsky a například ve Slezsku jsou kvůli tomu protestantští věřící pronásledováni, protože bratři jsou považováni za potomky dřívějších husitů. Kristián David byl ochoten slovní spojení „moravští bratři“ vypustit a používat jen název „evangelík“. 12. května 1728 o svém stanovisku informoval Radu starších. Je opravdu zajímavé přečíst si pasáž z dopisu rozzlobeného hraběte Zinzendorfa, kterým 13. srpna 1728 reaguje na Davidův postoj:

„ ….Taková zpráva, která se nezakládá na ničem jiném, než na hloupém a neopodstatněném žvanění, kterým se nedá nahnat strach ani malým dětem! Svědčí to buď o hanebné vrtkavosti, kterou bych Vám ani ve snu nepřipsal, nebo o hrubé neznalosti všeobecně známých věcí …… (ve Slezsku) netrpí pro to, že se jmenují moravští nebo čeští bratři ……Potomci rebelantských husitů se nemusí hledat v Herrnhutu, nýbrž v Hennersdorfu a v Žitavě mezi Čechy.“

Mezi Kristiánem Davidem a Mikulášem Zinzendorfem nastalo období několika let nedůvěry. Hrabě vinil Moravany z toho, že se chtěli vzdát označení „moravští“ ze strachu a zbabělosti. Dochovaná vzájemná korespondence mezi Zinzendorfem a ochranovskými, i mezi exulanty a okolními představiteli lutherské církve, dosvědčuje přechodné období neshod.

Rakouský císař a markrabě moravský Karel VI. (vládl1711 až 1740) pověřil v roce 1731 svého diplomata na saském královském dvoře v Drážďanech, hraběte Waldsteina, aby podal stížnost na Zinzendorfa za vylákání a následné přechovávání císařských poddaných z Moravy a žádal o jejich navrácení zpět původní vrchnosti. Saská vláda na základě předchozího Zinzendorfova opatření odmítla emigranty deportovat zpět na Moravu, současně se však zavázala k nepřijímání dalších uprchlíků jak z Moravy tak i z Čech. To byl další impuls k tomu, že se Moravané z Ochranova začali připravovat na odchod do celého světa.

Počátek bratrských misií se datuje rokem 1732. Mezi prvními misionáři se objevuje i Kristián David. Nejznámější jsou jeho misijní pobyty mezi obyvateli Grónska, kde pobýval v letech 1732 až 1735, 1747 a 1749. Navštívil také oblasti ve Švédsku,  v dnešních pobaltských republikách, v Británii, Holandsku, Švýcarsku a Německu. V roce 1749 pobývá v Americe, navštěvuje New York, Philadelphii, Betlehem, Nazareth a další. Ačkoliv neměl Kristián David žádné vzdělání, vypracoval se na žádaného a význačného kazatele.

Umírá 3. února 1751 v Herrnhutu. Roku 1890 mu byla v Ženklavě na jeho rodném domě odhalena pamětní deska s německým textem, která byla v roce 1947 nahrazena jinou deskou v češtině (s nesprávným datem narození): „Zde se narodil L.P.1690 Kristián David, exulant, zakladatel Ochranova, spoluobnovitel Jednoty bratří, svědek evangelia mezi pohany. Jeden jest Mistr Váš – Kristus, vy pak všickni bratři jste.“

Ve velkém sále zámku v Brně – Řečkovicích (dnes sídlo úřadu městské části) uspořádal Výbor pro národnostní menšiny při zastupitelstvu ÚMČ (ustavený před lety na žádost občanů, hlásících se k moravské národnosti) ve spolupráci s centrem Moravských bratří v Suchdole nad Odrou ve dnech 18. a ž 30. listopadu 2016 ilustrativní výstavu o Moravských bratrech. Výstava zahrnovala 17 panelů s fotografiemi, mapami a dalšími dokumenty v naší mateřštině a v němčině. Byla zaměřena na osobu Davida Zeisbergera, misionáře mezi indiány v Severní Americe. Výstava je putovní. Pokud zaznamenáte zájem o její uspořádání, kontaktujte prosím na internetové adrese mtrnkam@seznam.cz autora tohoto článku.



AKADEMIE VĚD ČR ÚTOČÍ NA MORAVSKOU IDENTITU, ANEBO VŠICHNI JSME MORAVANÉ

Ondřej Hýsek, 28. listopadu 2016

 

Dnes se mi dostal do rukou útlý spis „Jak se jmenuje naše vlast“, jehož autorkou je PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., a vydavatelem Středisko společenských činností Akademie věd ČR (2016), financují jej pak daňoví poplatníci, tedy i Moravané, Slezané a Češi. Na brožuře není nejpodstatnější to, že prosazuje ten „nejlepší“ a „nejrozumnější“ název pro ČR a předstírá exaktnost společenských věd, tím zásadním je, jak doložím níže, útok na moravskou identitu, který balancuje na hraně porušování základních lidských práv, resp. z mého pohledu je daleko za hranou. Podle mě se jedná o projev k ostatním entitám slepého českého nacionalismu, manipulativní práci a smutné svědectví o současném stavu myšlení u nás.

Text vychází z romanticko-nacionalistického postulátu o objektivní existenci národů a jejich definování především pomocí jazyka. Já naopak předpokládám, že Rakušan nemusí mluvit rakousky a Američan americky, že národ může být definován i na základě historie, území a kultury. Na rozdíl od autorky textu jsem přesvědčen o tom, že moderní národy jsou umělými konstrukty 19. století, nevěřím v jejich tisíciletou existenci a nepředkládám toto nikomu jako dogma. V mém myšlenkovém světě není Rakousko-Uhersko „žalářem národů“ a Československo státem jednoho či dvou národů – vím, že k moravské národnosti se v Československu hlásilo 1,3 mil. lidí, v ČR je to stále více než půl milionu občanů. Chápu, že vlastí někomu může být země Morava (či třeba Evropská unie), nikoliv jen stát ČR. Uvědomuji si, že slovní spojení „naše země“, tj. „země Koruny české“, nepředstavuje nominativ singuláru, ale plurálu (Čechy, Morava a Slezsko) – jako bychom v tom všem byli s autorkou textu každý z jiné planety. Jednotlivostí je však unitární a v našem případě extrémně centralizovaný STÁT (ČR, dříve ČSR), který se dle prvního řádku Preambule platné Ústavy ČR skládá ze ZEMÍ Čechy, Morava a Slezsko – byť prof. Gerloch, místopředseda Legislativní rady Vlády ČR, již usiluje o znásilnění naší konstituce prostřednictvím její nacionalizace ve jménu „odvěkého českého národa“ a práce akademičky Čižmárové mu může být vítaným „důkazem“ o správnosti takového počínání. Naprosto libovolné nakládání s odbornými výrazy je pro tento text typické, koherentní používání terminologie je pro autorku-lingvistku pouze nadbytečným balastem, kterým ze svých akademických výšin zřejmě pohrdá.

Autorka práce nejdříve nenápadně uvádí, že při tvorbě jména státu pouze „s lingvistikou nevystačíme“, že ne všechny státy jsou národními. Uvádí také, že ne všechny, ale většina států má jednoslovný název. Připouští, že Dominikánská republika, Jihoafrická republika, Velká Británie ad. mohou v klidu existovat bez jednoslovného názvu. Nepřímo uvádí, že víceslovné názvy často souvisí se složením států z více geografických a politických celků, ale pro případ Čech, Moravy a Slezska toto za argument nepovažuje, a tudíž nenavrhuje např. název České země (Czechlands) jako lepší pojmenování ČR než Česko/Čechie (Czechia). Uznává, že „Česko“ je název v minulosti řídce (několikrát) užívaný pro území osídlené Čechy – nepřímo tedy dokazuje, že jelikož se žádní Moravané za Čechy do poloviny 19. století nikdy nepovažovali, jedná se o označení pouze Čech, což také na jiném místě textu dokládá. V následující větě však mylně uvádí (a protiřečí si tak), že Česko přirozeně označuje území všech tří zemí, z nichž se skládá dnešní ČR. Argumentuje také, že prastará označení našich zemí Čechy, Morava a Slezsko propagoval zlý rakouský stát, který tak chtěl bránit českému separatismu – naznačuje, že nyní musíme naopak používat název Česko, abychom bránili případnému moravskému separatismu. Říci, že pojmy Česko a Czechia označují jen Čechy, dohledat asi tři doklady existence těchto názvů před 19. stoletím, a pak z toho vyvodit, že je to ideální společný název pro Čechy, Moravu a Slezsko, je velmi odvážné. Dokonce publikuje obrázek z Českého zemského sněmu (pro České království), kde je doloženo lat. slovo Czechia a je správně přeloženo jako Čechie; autorka si není vědoma nezávislého Moravského zemského sněmu (pro sousední Moravské markrabství), který spravoval území Moravy a se sousední Čechií neměl v letech 1749-1918 vůbec nic společného. Ovšem to jen tak na okraj – ať si každý říká ČR, jak chce, jen ať to proboha nevnucuje ostatním.

Nejzávažnější je však toto autorčino tvrzení: „Někteří Moravané si sice nepřipouštějí, že jsou Češi, ale podle státní příslušnosti i podle jazyka jsou.“ Tvrdím a jsem ochoten to hájit před všemi soudy světa, že nikdo nemá právo Moravana označovat za Čecha, byť je občanem České republiky a svůj jazyk může označovat za češtinu. Listina základních práv a svobod i Moravanům zaručuje „bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Tvrzením, že každý Moravan je ve skutečnosti Čechem, autorka útočí na identitu statisíců lidí hlásící se k moravské národnosti, tímto útočí Akademie věd ČR za naše peníze na naše lidská práva. Stejně absurdním tvrzením by bylo, že žádní Češi neexistují, jsou to Moravané, protože nejstarším státem na našem území byla Velká Morava, jejíž obyvatelé se od roku 822 prokazatelně označovali za Moravany (když zdůrazníme územní, nikoliv jazykovou definici národa) a Svatopluk přece dobyl i Čechy; v tomto duchu také můžeme diskutovat o tom, že čeština je vlastně moravštinou (jak byl jazyk na Moravě až do 19. století často nazýván) atd.

Dodávám ještě, že autorka rovněž při svých „analýzách“ zamlčuje jisté „drobnosti“ – při výkladu vzniku názvu Československo např. „opomněla“ zmínit návrh bratří Čapků na pojmenování nového státu starobylým jménem „Velká Morava“. U Palackého a Masaryka opomněla zdůraznit jejich uctivé vyjadřování se o svébytnosti Moravy, z níž oba vzešli. Uráží zesnulého moravského básníka Jana Skácela, že se „svezl“ na vlně estetické nevhodnosti pojmenování „Česko“, obouvá se i do Trefulky, Havla a dalších odpůrců Česka jako do emocionálně založených blouznivců (oproti těm správným, racionálním příznivcům „nutného“ Česka). Tvrdí, že stejně jako má „český národ“ právo na existenci, má na ni právo i jméno „Česko“, které mu bylo „dlouho upíráno“. O Moravě, Moravanech a jejich právu na existenci v této souvislosti cudně mlčí – a mně se přitom zdá, že každý den slyším slova Češi, český, Česko milionkrát, Morava, Moravané a moravský jsou médii uměle tlačeny do pozice archaismů.

Českému postbolševickému nacionalismu jako by nestačilo, že nás totalitní režimy nelegitimně připravily o tisíciletou zemi Moravu, její samosprávu, hranice. Jeho stoupenci nám zřejmě chtějí po vzoru Orwellova Velkého bratra vytlouci z hlav i poslední zbytky moravské identity. I to moravské víno bude brzy české, protože je přece ze státu Čechie, a tu divnou řeku na východě přejmenujeme na Čechu. A komu se to nelíbí, je autorkou stati označen za moravistu (nevysvětlila, zda termín tvoří dle vzoru bohemista, separatista nebo terorista), který obtěžuje slušné a racionální vědce nenávistnými maily. Ale nyní je podle autorky vyhráno, tatíček Zeman dostal do „povědomí národa“ slovo Czechia a Ministerstvo zahraničí jej zaregistrovalo u OSN, byť tuto iniciativu předem neavizovali svým voličům v programech, na jejichž základě byli do svých funkcí zvoleni, žádné referendum také neproběhlo (stejně jako o zrušení Moravského zemského sněmu, Moravskoslezské země, rozpadu Československa, zřízení krajů…). Tak se třeba vztekněte, vy kverulantští moravisté, Moravané a jiní ohrožovatelé velkého českého národa v národním státě Čechie, hypertrofované z České kotliny do Moravských úvalů. Autorka navíc v duchu demokratické diskuze považuje za chybu, že v debatě o označení státu dostávají prostor i kritici jejího výkladu dějin a státní sociálně-inženýrské slovotvorby – jsou podle ní povrchní a nekompetentní. A na závěr se autorka ptá: Komu ještě dnes prospívá ignorování Čechie? A komu tím prospějete, když jste proti Čechii, pro Moravu? Nemohla mne nenapadnout známá scénka z Pelíšků… Ne, Čechie/Česko/Czechia není mojí vlastí, nejedná se ani o vhodná pojmenování, ani o správné vnitřní uspořádání státu rozděleného do bolševických krajů, byť jsem občanem občanského státu ČR (stejně jako jsem byl občanem ČSFR a ČSSR a jsem občanem EU, aniž bych se přestěhoval z Moravy, své rodné země). Jsem Moravan, mojí vlastí je Morava, a pokud tato země nemá své místo v České republice, myslitelé z Akademie věd mne nepřesvědčí, že je chyba u mne. Nejsmutnější je, že nejaktivnějšími bojovníky za národ Čechie a proti Zemi moravské jsou často rodáci z Moravy – ale to je věcí psychologů; je mi smutno z toho, že jsme s autorkou publikace studovali, byť za jiného režimu, stejný obor na stejné univerzitě v hrdé moravské metropoli, pardon, v jednom z bezvýznamných krajských měst východní Čechie.

Mgr. Ondřej Hýsek, Ph.D. (moravista a bohemista)

 

/Redakce: Brožura se k nám dostala prostřednictvím Jana Studeníka a Antonína Ševčíka, následně jsme ji předali O. Hýskovi, který napsal vtipný, erudovaný článek. Děkujeme jmenovaným a zároveň Ondřeji Hýskovi za její zhodnocení./



NĚKOLIK POZNÁMEK K MIGRAČNÍ KRIZI

Pavel Procházka, 26. listopadu 2016

 

V souvislosti s invazí afrických a asijských migrantů do Evropy se objevují spiklenecké teorie o jakémsi plánu na debilizaci a degeneraci evropských národů na úroveň třetího světa. Skutečné důvody migrační krize je však třeba hledat někde jinde. Afričané a Asiaté se chtějí do Evropy dostat především z důvodu vidiny získání dobré životní úrovně, a to pokud možno bez práce. Jelikož chápou, že je třeba zapůsobit na evropské veřejné mínění, tak se vydávají za ubohé uprchlíky před válkami. Opravdových obětí válek je však mezi nimi velmi málo. Skuteční uprchlíci před válkou jsou zpravidla rádi, když se dostanou mimo oblast probíhajících ozbrojených srážek. K tomu postačuje sousední bezpečná země nebo i ta část vlastního státu, ve které se nebojuje.

Příčin, proč mnoho obyvatel Afriky a Asie pokládá Evropu za ráj na zemi, je více. Rozhodujícím faktorem majícím vliv na rozhodování o emigraci do Evropy jsou kontakty pomocí mobilních telefonů a internetu s příbuznými a známými, kteří již v Evropě pobývají. Od nich se potencionální migranti dozvídají, že v Evropě lze pohodlně žít z dávek, mít zajištěnu bezplatnou zdravotní péči, že je možné bez následků lhát evropským úřadům, a že migrantům málokdy hrozí postih za násilné chování a jiné kriminální činy. Přičemž deportace nelegálních migrantů do zemí původu je téměř vyloučena. Názory Afričanů a Asiatů na život v Evropě rovněž významným způsobem utváří satelitní televizní vysílání. Stačí se podívat na fotografie z afrických a asijských měst a vesnic. Tamní obyvatelé většinou nemají přístup k základnímu vybavení, jako je kanalizace nebo nezávadná voda. Zato na skoro žádném obydlí nechybí anténa pro příjem satelitních programů, které oplývají filmy z holywoodské nebo evropské produkce. Ať už tyto filmy řeší jakékoliv zápletky, divák v nich nikoho nevidí dřít do úmoru na poli nebo jinak těžce pracovat. Postavy amerických a evropských filmů málokdy trpí hladem a nouzí. Není tedy divu, že mnoho Afričanů a Asiatů nedokáže takovým lákavým vidinám odolat. Ani doprava do Evropy není bůhvíjak složitá. Stačí se dostat na pobřeží Středozemního moře a další přesun zajistí v rámci „záchrany chudáčků uprchlíků před utonutím v moři“ orgány, mající naopak evropské hranice před nelegálními přechody chránit. Převaděčské organizace ani nemusí potenciálním migrantům nic slibovat.

Jiné spiklenecké teorie řeší, proč evropští představitelé nejsou ochotni proti invazi migrantů cokoliv podniknout, ač jsou dobře obeznámeni se skutečným stavem věcí. I v tomto případě je odpověď velmi jednoduchá. Evropské politiky neřídí jakési zákulisní síly, ale chorobná touha se u moci udržet co nejdéle. Tudíž se naprostá většina evropských představitelů neodváží udělat nic, co by mohlo ohrozit jejich další politickou existenci. Všichni vědí, že proti každému, kdo se na adresu imigrantů a jejich chování vyjádří kriticky, je okamžitě rozpoutána nenávistná mediální kampaň. V lepším případě pak už dotyčný nemá šanci získat podporu příslušné politické strany, potřebnou pro získání nebo udržení nějakého významnějšího politického postavení. V horším případě člověk kritizující migranty skončí bez zaměstnání nebo rovnou před soudem za „rasismus“ nebo za „urážku náboženského cítění skupiny obyvatelstva“. Evropští politikové zároveň berou v potaz, že v minulosti bylo již příliš mnoha imigrantům krátkozrace uděleno občanství evropských zemí a tím i volební právo. Pro koho tito voliči hlasovat budou a pro koho ne, je zcela zřejmé. Tváří v tvář migrantské krizi a z ní vyplývajících hrozbám většina evropských politiků zaujala bohužel postoj „po nás potopa“.



VRÁTÍME DO ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY POJEM NÁROD !

Petr Michek, 25. listopadu 2016

 

Ústava České republiky, přijatá Ústavním zákonem České národní rady dne 16. prosince 1992 začíná preambulí, kde se praví:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů……atd.

V Hlavě první,  v základních ustanoveních v článku 1 je uvedeno:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústava ČR je postavena na občanském, nikoli na národnostním principu. A tuto skutečnost z kritizoval ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy (UK) profesor Aleš Gerloch,  když v pátek dne 11. listopadu 2016 v prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina prohlásil, že do Ústavy ČR by se měl vrátit pojem národ jako základní pojem státnosti. Česká republika by podle něho měla být vlastí příslušníků českého národa a s ním spjatých národnostních menšin. Podle něho „Ústava opomíjí existenci českého národa, který zde existuje po staletí!“

Dále dodal: „Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek, a to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale naopak sepětí všech těchto principů“.

A potom navrhl, aby do základních ustanovení  Ústavy byl vložen další článek ve znění: „ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty“.

Jako důvod svého návrhu uvedl: „Jsme v období zásadních změn světa, které se budou dotýkat i naší ústavnosti i fungování státu. Jsou to procesy stejně významné jako v roce 1990, ne-li zásadnější. I ty státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi!“

Proti tomu vystoupil soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, který řekl: „Celá naše státnost je postavena na občanském principu, nikoli na národnostním“. Podpořil ho i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá že národní prvek ve státotvornosti je prvek naprosto překonaný. Je nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý!?! Zároveň poukázal na tendence nacionalismu, které se promítly do maďarské a polské politické situace, kde vidí velmi nebezpečné tendence pro celou Evropu. Dále Pavel Rychetský prohlásil: „Jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy“.

A tak se ptám, jsou snad tito dva pánové (Lichovník a Rychetský) pro, abychom se v rámci (Evropskou unií),  vytvářené multikulturní společnosti rozpustili a ztratili se v bezejmenném davu, který nezná svou historii, své kořeny a tradice? To máme dopředu kapitulovat před hordami muslimských ekonomických imigrantů, kteří sem přicházejí za vidinou vysokých sociálních dávek se snahou změnit Evropu k obrazu svému?

Copak oba pánové neznají historii střední Evropy? Copak jim nic neříkají pojmy jako vlastenectví, láska k vlasti, k rodné zemi, městu či obci? Přece bez národního uvědomění a obrození by zde dnes nebyly svrchované státy jako jsou Polsko, Maďarsko, Slovensko i Česká republika. Tak proč hned, když se hovoří o národu, dotyčného řečníka nálepkujeme názvem „nacionalista“, když pro jeho snahy můžeme použít pozitivní označení „národovec“, což je člověk, kterému osud jeho národa není lhostejný!

Troufám si říci, že vzhledem k hrozbám multikulturalismu a islamizace Evropy, pojem národ by se v Ústavě ČR měl objevit. Ale oproti profesoru Aleši Gerlochovi bych nepreferoval pouze český národ, protože podle posledního sčítání obyvatelstva v ČR zde mimo Čechů žije ve své vlastní zemi Moravě i více jak 630 000 Moravanů, kteří se hlásí k moravské národnosti. (Pozn. Ke slezské národnosti se naposledy přihlásilo pouze cca 5 000 občanů). A kam zařadíme těch 2 700 000 obyvatel, kteří neuvedli žádnou národnost? Ti už se odrodili nebo jim je osud vlasti lhostejný? Nebo se za svoji národnost a původ stydí?

A proto bych návrh profesora Aleše Gerlocha podpořil a následně i trochu rozšířil: „Česká (Českomoravská) republika je vlastí příslušníků dvou starobylých národů, českého a moravského a příslušníků národnostních menšin a entit, které zde s nimi spolužijí“.

A jak to podpořit? Řešení by bylo. Přestat v masmédiích vnucovat lidem pejorativní název Česko či Čechii pro Českou republiku, když je to název pouze pro českou kotlinu, neboť ČR se skládá ze tří historických zemí – Čech, Moravy a části Slezska, jehož podstatná část (Opavsko), byla do roku 1614 součástí Moravy!! Vždyť i na Hlučínsku lidé vědí, že se jejich předkové nazývali Moravci!

Náš stát by měl mít název – Republika Čechy a Morava nebo spíše Českomoravská republika. Měli bychom obnovit samosprávné zemské uspořádání státu, které je ekonomičtější než 14 nesystémových krajů a obnovit okresy, na které bychom přenesli státní správu. Vždyť kraje jako takové, dnes většinou slouží jen k přerozdělování dotací.

A do základních škol vraťme vlastivědu, kde se děti budou učit, tak jako naší předkové, pravdivou (nikoli upravenou) historii našeho státu – dějiny Čech i Moravy s částí Slezska a lásku k vlasti   – Českomoravské republice.

Moderní Čechové i Moravané, jako členové dvou kulturních národů, by měli být odpovědnými strážci duchovních, etických a humanitních tradic svých vlastních dějin!

Neboť – národy, které si neváží vlastních dějin, budou odsouzeny k tomu, aby si je znovu zopakovaly! A to bychom neměli dopustit!



RADOSLAV BRZOBOHATÝ

Bohumila Jandourková, 18. listopadu 2016

 

Při čtení zprávy o chystaném turné Ondřeje Brzobohatého mně vytanul na mysli jeho otec, Radoslav Brzobohatý.

Vzpomněla jsem si, jak v 90. letech vystoupil v televizi. Řekl všem, že není Čech, ale Moravan a že podporuje obnovu zemského zřízení jako nutnost, pokud máme být už skutečně demokratickým státem.

Televize vzápětí odvysílala pořad na téma jestli je potřeba obnova zemského zřízení, kam si pozvala dvě z našich tehdy nejznámějších hereček, Bohdalovou a Galatíkovou. Tyto dvě herečky, z nichž Galatíková dokonce pochází z Moravy, tam unisono blahosklonným tónem mluvili divákům „do duše“, že jsme přece všichni Češi, že nevidí žádný důvod proč by mělo být obnovené zemské zřízení, že jsme všichni na jedné lodi a že je to proti „naší“ jednotě. Prostě politická propaganda, která tehdy vyhovovala centru a ke které se tyto herečky, jak už to u některých herců bývá, propůjčily.

Následně nemohl Radoslav Brzobohatý sehnat žádnou slušnou roli, ač o jeho hereckých kvalitách jistě nemohl nikdo pochybovat.

Čest jeho památce !

– – –

Chci tím mimo jiné říct, že v době, kdy nám ještě všichni slibovali obnovu zemského zřízení, už naše pražské mocenské centrum pracovalo propagandisticky proti tomu. Proti masovým i několikasettisícovým demonstracím na Moravě se ohrazovali s tím, že věc je de facto hotová a že se Moravané „vlamují do otevřených dveří“. Jak byly otevřené, jsme se měli dovědět brzy všichni.

Demonstrace – ukazující na silnou vůli a touhu obyvatel Moravy po navrácení jejích práv – vadily. Mohly znamenat škrt přes plány mocenského pražského centra, ve kterých místo na obnovu zemské samosprávy být nemělo a také nebylo. Dalším propagandistickým argumentem, který měl zastavit obrovské demonstrace na Moravě bylo, že „dnes už nemusíme nic řešit ‚na ulici‘, ale musíme zasednout k jednacím stolům“.

Je pravda, že Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko, tehdejší politická síla stojící v čele moravskoslezských a moravských iniciativ, prosazujících obnovu zemského zřízení, tuto politiku podrazu neodhalilo, na tuto výzvu slyšelo, a skutečně k jednacímu stolu s ostatními jejich předáci zasedli.

Doc. Boleslav Bárta se chystal jednoho takového setkání zúčastnit, ač pronikly až k němu zprávy, že se na tomto konkrétním zasedání něco ošklivého proti němu chystá. Ale doc. Bárta, vědom si své odpovědnosti za osud Moravy, se přesto tohoto jednání zúčastnil. Co se poté stalo, víme.

Úmyslně na tomto jednání posadili vedle něj jeho největšího odpůrce, který byl známý tím, že ho dokázal velmi sprostým způsobem bez ustání napadat. Následný infarkt Boleslava Bárty, který byl vážně nemocný na srdce, při tomto „jednání“ ukončil jeho život.

Přímé okolnosti jeho smrti nejsou dodnes zcela jasné a objevuje se tam několik podivných okolností. Například, že jeho rodina se několik hodin nebyla schopná dovědět, kde doc. Bárta je a co se s ním děje a jiné. Údajně přítomný osobní lékař Václava Havla odmítl Bártovi poskytnout lékařskou pomoc na místě.

Natočený průběh jednání nesměl být nikdy zveřejněn … (!)

NA OBNOVU ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ ČEKÁME DODNES !!!



DALAJLÁMA V ČESKÉ REPUBLICE

Petr Michek, 3. listopadu 2016

 

Žádná z předcházejících návštěv tibetského Dalajlámy v České republice nevzbudila tolik pozornosti jako ta současná, když v pondělí dne 17. října 2016 dorazil do Prahy. V minulosti byl Dalajláma do České republiky zván prezidentem Václavem Havlem, ale tentokrát ho nikdo nepozval. Proto se s ním prezident České republiky Miloš Zeman a vláda odmítli setkat. Proč by také měli?

Naopak ministr kultury vlády České republiky za KDU-ČSL Daniel Herman (bývalý mluvčí České biskupské konference) jej přijal a novinářům sdělil: „Přijmu ho jako duchovního představitele jedné z církví“. Přitom tibetský budhismus není církví a jinými budhisty je považován za sektu!!!

Otevřeným dopisem ze dne 20. října 2016, adresovaným prezidentu a vládě České republiky, prezidentu a vládě Slovenské republiky, prezidentu a vládě Polska, prezidentům a vládám Ruska a Ukrajiny a masmédiím, se proti návštěvě Dalajlámy v České republice vyslovili představitelé Byzantského katolického patriarchátu v čele s patriarchou Eliášem. Bohužel jejich veřejný dopis naše masmédia nezaujal a tak jej nezveřejnila. Můžeme se pouze dohadovat, proč asi?

Zajímavou informací z uvedeného dopisu je skutečnost, že před návštěvou České republiky Dalajláma navštívil Polsko a Slovensko, kde při svém projevu uvedl: „…lidé se musejí naučit být empatičtí“ a ideologicky se tak zasadil za islamizaci křesťanských území, když se ohradil proti označování muslimů za teroristy. Zdá se tedy, že současná Dalajlámova návštěva středoevropských zemí měla ideologické pozadí, neboť byla načasována těsně před setkáním zemí Vyšegrádské čtyřky, které společně odmítají nátlak Bruselu, Německa i USA na přerozdělení muslimských uprchlíků na jejich území.

Autoři výše uvedeného dopisu se dále ptají, cituji: „Proč Dalajláma nekoná své misijní cesty v sousedním Pakistánu či v Saudské Arábii? Tam ať pravdivě poví, že se pokládá za vtěleného boha, tedy, že je na stejné úrovni jako Alláh, a tím je zároveň vyšší než Mohamed. Zřejmě by se ze své mírové misijní cesty už živý nevrátil!“

V další části dopisu se jeho autoři ptají: „Je Dalajlámova misie v ČR, SR a v Polsku k jejich morálnímu, duchovnímu i ekonomickému dobru anebo k jejich škodě? Je Dalajlámova misie v zájmu Bruselu a USA anebo je proti zájmům těchto globalistů NWO?“ Dále autoři dopisu dodávají: „Když Dalajláma opustil Tibet a usadil se v Indii, dostávala tibetská emigrantská komunita od americké CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak to ostatně bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstva zahraničí USA. Takže dodnes Amerika toto 14. převtělení božstva Avalokitešváry bohatě platí ke svým službám!

Prezident ČR a politici mají tolik zdravého rozumu, že se s Dalajlámou odmítli setkat, ale katoličtí lidovci ve vládě ukázali, že jsou zrádci nejen církve, ale i národa!“ Konec citátu.

V závěru dopisu jeho autoři uvádějí, cituji: „Dalajláma, jeho svatost“, 14. vtělení pohanského božstva, není symbolem empatie (porozumění), ani duchovní obnovy pro křesťanské národy. Je služebníkem náboženské a politické globalizace, která vede k autogenocidě křesťanství i evropských národů. Za tímto tvrzením jako pravověrní katoličtí biskupové si plně stojíme!“ Konec citátu.

Jako ohlas na prezidentovo odmítnutí přijmout Dalajlámu byla výzva k vyvěšování tibetských vlajek na vysokých školách a veřejných budovách, ale moc nezabrala. Naštěstí, ať je prezident Miloš Zeman napadán zleva či zprava, tak si zachovává zdravý rozum a nazývá věci správnými jmény. Připomeňme si jeho názor na tzv, „politickou korektnost“ ve vztahu k muslimským imigrantům.

„Existuje termín, kterému se říká politická korektnost a tento termín v několika západoevropských zemích vede například k tomu, že se sundávají kříže ve školách anebo se zakazuje konzumovat vepřové maso jenom proto, abychom neurazili muslimské přistěhovalce.

Já nesdílím politickou korektnost, která halí reálné problémy do zdvořilostních frází. Snažím se říkat věci na rovinu a snažím se říkat to, co pokládám za pravdu a snažím se také svoje názory zdůvodňovat argumenty. Ty argumenty, to nejsou jenom krutosti Islámského státu, to je například nepřizpůsobivost většiny islámských komunit v západní Evropě, kde se vytvářejí ghetta, odloučené lokality a některé části západoevropských měst jsou tzv. no go zóny, neboli místa, kam se neodváží ani policie.

Čili chceme-li mít totéž i v České republice, budiž, buďme politicky korektní. Nechceme-li to mít, říkejme věci na rovinu bez politické korektnosti!“

Izraelský akademik, bezpečnostní expert a politický poradce několika izraelských premiérů i amerického Kongresu Dan Schueftan řekl: „Politická korektnost je nepřítelem svobodné společnosti!“

„Tolerance by měla skončit tam, kde někdo pod záminkou tolerance chce zničit samotný princip tolerance!“

„Evropa páchá sebevraždu nezávisle na počtech imigrantů. Sebevražedná je její demografická politika. Evropané nemají rádi své děti, jinak by nemohli mít porodnost na úrovni 1,3 dítěte na rodinu. Za 30 let totiž jejich děti budou pracovat převážně na to, aby uživili důchodce, jichž bude 65 ze 100 obyvatel“.

„Není to jednoduché, říci jasně a nahlas, že kultura, jež uznává ženy za rovnocenné lidské bytosti, je nadřazena kultuře, která se k ženám chová jako k dobytku. A že ta druhá kultura není pouze jiná, nýbrž je podřadná vůči té první. Je těžké to říci, protože to je politicky nekorektní?“

„Arabští běženci, kteří se domáhají vstupu do Evropy, nechtějí být jedněmi z vás, nechtějí sdílet vaši kulturu, chtějí vaši kulturu změnit do té míry, že Evropa už nikdy nebude Evropou. Ti kdo dnes přicházejí na evropský kontinent, nemají pocit sounáležitosti se zdejším kulturním dědictvím a ani ho mít nechtějí. Přinášejí s sebou kulturu, která se s ním nutně dostane do konfliktu!“

Na závěr mi dovolte ocitovat názor člověka, kterého si vážím pro jeho otevřenost.

Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška řekl: „Nejde o migrační krizi, ale jde o nájezd muslimů!“

A bohužel má pravdu!

 

/redakce Hlasu Moravy uveřejnila článek kvůli uváděným skutečnostem nepublikovaným jinde, závěry autora sdílí jen z části a méně vyhraněně/

 



MŠE SVATÁ ZA KARLA I.

Milan Trnka, 28. října 2016

 

Na 20. října 2016, předvečer svátku Blahoslaveného Karla I. Habsbursko – Lotrinského, svátku připomínaného katolickou církví 21. října, připravilo Sdružení monarchistů z.s. Brno, ve spolupráci s římskokatolickým farním úřadem v Brně na Petrově a s Vojenským a špitálním řádem svatého Lazara Jeruzalémského, slavnostní Mši svatou k připomenutí a uctění památky tohoto posledního císaře rakouského, krále uherského a českého a markraběte moravského.

_mg_8319

Mše svatá byla sloužena v diecézní katedrále svatého Petra a Pavla, celebroval katedrální farář P. ThLic. Tomáš Koumal, koncelebranty byli kněží z různých míst Moravy. Hudbou a zpěvem doprovázely obřad Dómský komorní sbor a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá. Z uniformovaných organizací se zúčastnili příslušníci Řádu rytířů svatého Lazara, Řádu rytířů Božího hrobu, Královského řádu moravských rytířů, příslušníci spolku císařsko-královského četnictva, Brněnští ostrostřelci a zástupkyně Kongregace sester Těšitelek. Průběh slavnostní Mše vysílalo přímým přenosem Rádio Proglas.

_mg_8412

Císař rakouský a markrabě moravský Karel I. převzal vládu nad rakousko-uherským soustátím uprostřed světové války v roce 1917.

Jeho postoj k válečnému běsnění byl od počátku nástupu na trůn zcela zásadní: válka není řešením! Značnou část svých sil proto směřoval na ochranu válkou a bezprávím postižených vojáků i civilního obyvatelstva, na snahu nesmyslné vraždění ukončit. Pro poválečné řešení problematického rakousko – uherského dualismu navrhoval přeměnu říše na federativní stát.

 

_mg_8322To vše mu zajistilo pohrdání, výsměch a spoustu nechápajících nepřátel.

 Zemřel ve vyhnanství v roce 1922 ve věku pouhých 34 let !

V křesťanském pojetí se dějinné události nevysvětlují pouze ekonomickými vztahy, politikou, rozložením vojenských sil, nebo důsledky v sociálních rozdílech obyvatelstva. Berou se v úvahu i souvislosti mezi hříchem a pokáním. A to nejen jednotlivců ale i skupin obyvatel, kteří se svými postoji na hříchu či pokání podíleli. Z uvedeného pohledu je někdy porovnáván zánik Velké Moravy s rozbitím Rakouského mocnářství.

Jak známo, moravský král Svatopluk kvůli svým politickým ambicím přispěl k vyhnání žáků arcibiskupa – svatého Metoděje – z Moravy. Tento hřích přispěl po několika desetiletích k zániku Velkomoravské říše a k přenesení moravské koruny do sousedních Čech.

V roce 1918 střední Evropa odmítla mírové snahy svého zákonného panovníka. K jeho likvidaci byly použity stejné metody, které doprovází lidské konání od nepaměti až do dnešních dob. Císař sice nebyl zavražděn, ale byly mu poskytnuty k životu takové podmínky, které zapříčinily jeho onemocnění a předčasnou smrt.

Na území rozbitého rakouského mocnářství vznikly nové sekulární republiky. Výsledek? Jugoslávie, Československo i Rumunsko jsou zmítány národnostními rozpory, přichází německá okupace, rozpad států a druhá světová válka. Po jejím skončení pak totalitní režimy a nový rozpad Jugoslávie i Československa.

Jaké pokání mají konat národy za omyly svých vůdců? Když jejich činy i ti uvážlivější schvalovali přinejmenším mlčením, mnozí další ještě provolávali svým představitelům slávu!

V roce 2004 byl za své mírové snahy a pro příkladný křesťanský život prohlášen císař Karel I., papežem Janem Pavlem II., za blahoslaveného.

V prvé řadě bychom se měli  k památce císaře rakouského a markraběte moravského hlásit !

Přesto, že ve čtvrtek 20. října 2016 večer panovalo v Brně nepříjemné „dušičkové“ počasí, zaplnil se prostor katedrály početnými návštěvníky. Dík patří všem zástupcům

organizací, sdružených kolem Moravského Kulatého Stolu, za jejich účast. Samozřejmě členům Sdružení monarchistů Brno a členům Královského řádu svatých Rostislava a Kolumbána, dále Mladým Moravanům, účastníkům z Moravského národního kongresu a ze spolku Morava nejsou Čechy.

_mg_8364

Samotná Mše svatá byla bezesporu nezapomenutelnou událostí jak pro věřící, tak i pro ty dosud „hledající“ a konec konců i pro všechny další účastníky, kteří o významu liturgických obřadů a o osobě císaře a markraběte Karla mnoho neví. Jako příklad je možno uvést výpravu čínských turistů, kteří nešetřili gesty obdivu. Perfektní výkon obou hudebních těles, krása a pestrost uniforem i řádových oděvů, vznešená architektura dómu, samotný průběh bohoslužby a v závěru chorál císařské hymny – to vše dohromady znamená zážitek pro každého návštěvníka.

_mg_8382

Po ukončení obřadů Mše svaté se konalo uzavřené setkání organizátorů s představiteli katolických i evangelických církevních kruhů, rytířských řádů, společenských organizací a dalších pozvaných hostů. Zastoupení měl i Moravský Kulatý Stůl. Při malém občerstvení a při našem moravském víně si měli všichni co říci a dohodnout spolupráci v další činnosti.

_mg_8339



KDY KONEČNĚ ZRUŠÍME KRAJE ?

 Petr Michek, 25. října 2016

 

Nedávné volby do zastupitelstev krajů již tradičně mnoho voličů nepřilákaly a účast ve volbách v žádném kraji nepřekročila 40% oprávněných voličů. Nejvíce jich přišlo volit ve Zlínském kraji (38,50%) a nejméně v Ústeckém kraji (28,98%). Z uvedeného vyplývá, že většinu obyvatel volby do krajů nezajímají a tak neměli potřebu jít k volbám.

Z předvolební kampaně zmizela krajská témata a převažovala ta s celostátním či mezinárodním dopadem. Zato se objevila celá řada úvah, zdali jsou kraje potřebné či zbytečné. Ministr financí České republiky Andrej Babiš na rovinu řekl, že kdyby měl tu pravomoc, tak by kraje zrušil, neboť jsou semeništěm korupce!

Pozornost vzbudil speciál České televize věnovaný krajským volbám, do kterého byli pozváni lídři kandidátek ze všech krajů, ale v jejich vystoupeních nejčastěji zazněla slova – dotační tituly, jakoby kraje sloužily pouze k přerozdělování státních a evropských dotací. O samostatné politice krajů vůči občanům řeč nebyla, neboť ti ve své většině kraje nepotřebují, což dali najevo svou účastí – neúčastí ve volbách. Proto je dnes z mnoha stran slyšet: „Zrušme kraje. Jsou drahé a kromě politiků a žadatelů o dotace je nikdo nepotřebuje!“ Na nové kraje si lidé prakticky nezvykli, vnímají je jako novotvary a postrádají oprávněný zemský patriotismus, na který jsou občané v sousedním Dolním Rakousku, Tyrolsku nebo Bavorsku patřičně hrdí!

Vraťme se nyní kousek do minulosti a podívejme se co vše předcházelo dnešnímu stavu ve veřejné správě (státní správě i samosprávě) v České republice.

Po vzniku první Československé republiky v roce 1918 došlo ke zrušení zemského uspořádání a byly zavedeny tzv. „župy“, které se ujaly pouze na Slovensku. Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách jich mělo vzniknout 15, ale pro odpor široké veřejnosti se neujaly. Proto bylo v roce 1928 přistoupeno k opětovnému zřízení samosprávných zemí – Země české, Země moravskoslezské, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Nově vzniklé zemské sněmy – parlamenty, dostaly tehdy do vínku 33% podíl na vybraných daních, s kterými mohly hospodařit. V roce 1948, kdy bylo zemské uspořádání v ČSR zrušeno, tak země měly k dispozici už jen 13 % podíl a dnešní kraje hospodaří jen s 8 % podílem z rozpočtového určení daní.

Dnešní počet 14 krajů (s Prahou) je prakticky totožný s kraji, které vznikly v roce 1949. Tehdy byly zrušeny Zemské národní výbory a vzniklo 19 krajů a 364 Okresních národních výborů. Reforma územní samosprávy v ČSR v roce 1960 snížila počet krajů na 10 plus Praha. V Čechách vzniklo 5 krajů plus Praha, na Moravě a ve Slezsku 2 kraje a na Slovensku vznikly 3 kraje. Počet okresů se v Československu snížil na 108, z toho 14 okresů bylo v Jihomoravském kraji a 10 okresů vzniklo v Severomoravském kraji.

Po tzv. „sametové revoluci“ byly v roce 1990 zrušeny Krajské národní výbory a výkon státní správy  byl plně přenesen na okresy, kterých v České republice bylo k 1. 1. 1996 (byl zřízen okres Jeseník) celkem 76. Původní kraje nezanikly a jako územní jednotky existují dodnes. Česká republika tak má dvě soustavy krajů.

Po nějaké době došlo opět ke změně názoru na územní uspořádání státu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (krajů) a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, který stanovil názvy nových krajů a jejich vymezení výčtem okresů. Nové kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000  a samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly i první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. I s Prahou tak vzniklo 14 menších krajů, nevyvážených jak rozlohou, počtem obyvatel, tak i daňovou výtěžností. Následky tohoto rozhodnutí neseme dodnes.

Kraje jsou příliš drahým experimentem. V roce 2015 podle údajů ministerstva financí spotřebovaly téměř 9 miliard korun, přičemž na platy krajských zaměstnanců bylo potřeba cca 3,4 miliardy korun. Za roky 2011 – 2015 nás kraje stály cca 44 miliard korun.

Chceme-li být dobrými hospodáři ve svém státě, tak bychom se měli vrátit k osvědčenému zemskému uspořádání státu. Vzorem nám mohou být naši sousedi Rakousko a Německo, kde zemský princip správy státu je doveden téměř k dokonalosti. Jeden úředník veřejné správy zde připadá na 18 – 19 obyvatel. Zatímco Česká republika se chystá přijmout příští rok do státní správy  dalších cca 7500 nových úředníků!

Ideálním řešením by byl návrat k zemskému uspořádání našeho státu a k původním historickým zemským hranicím, které byly vedeny většinou po rozvodích. Nikdo zatím nezdůvodnil, proč Moravská Třebová, z které je to cca 60 km do Olomouce patří pod Pardubický kraj, když do Pardubic je to z ní cca 90 km !!! Kde je logika věci? Variant zemského uspořádání může být několik,  přitom všechny budou úspornější než náklady na 14 dosavadních krajů a na tzv. „regiony soudržnosti“, které byly vytvořeny z několika krajů, aby byly splněny podmínky pro čerpání dotací z Evropské unie.

Varianta A. Tři země – Země česká, Země Moravskoslezská a Metropolitní region Praha (včetně dnešního Středočeského kraje, který je spádovou oblastí Prahy).

Varianta B. Čtyři země – Země česká, Země moravská, Země moravskoslezská a Metropolitní region Praha (viz. výše).

Varianta C. Pět zemí – Země Pražská, Země západočeská, Země východočeská, Země moravská a Země moravskoslezská se sídly v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Ostravě a v Brně.

Zrušení krajů se věnovali i ve 40. čísle Týdeníku Ekonom, který vyšel dne 6. 10. 2016. Redaktor se zde dotazoval stávajících i bývalých politiků na jejich názory ohledně smyslu krajů. Zajímavý názor zde zazněl od stávajícího senátora za ODS a primátora Teplic Jaroslava Kubery, který řekl: „Kraje nikdy neměly vzniknout, jsou největší chybou po roce 1989!“ „Jako primátor Teplic opravdu Ústecký kraj k ničemu nepotřebuji“, dodává a volá po obnovení zrušených okresů. „Kraje ve svém celku představují tak silné mocenské centrum, že se jich obává i vláda“, tvrdí senátor. Navrhuje odebrat státní správu z pověřených obcí, které jsou jí zavaleny a obnovit 76 okresů, které  se podle něj v minulosti osvědčily.

Bývalý premiér české vlády Petr Pithart konstatuje, že jeho vláda uvažovala o obnově zemského uspořádání České republiky, ale pravicové strany (ODS, ODA a KDU-ČSL) v rámci pragocentrismu tomu zabránily, aby náhodou obyvatelé Moravy a Slezska nechtěli následovat Slovensko !?! Petr Pithart je přesvědčen, že podobné obavy nebyly na místě. Omylem je podle Petra Pitharta i sloučení samosprávy a státní správy, což tenkráte souviselo se zrušením okresů a zavedením sítě pověřených obcí.

Na závěr mi dovolte citaci z Chrudimských novin, kde Jan Halama ve svém příspěvku – K čemu kraje?, říká:  „Je jasné, že reforma krajů z roku 2000 je nepovedený paskvil, na který jsme všichni doplatili. Místo aby stát za peníze z Bruselu stavěl dálnice, opravoval silnice, budoval vysokorychlostní železnici, plavební kanály, obchvaty měst, nová vlaková nádraží a další infrastrukturu, tak ponechal politiky v krajích s nástroji ROP a za dotace z Bruselu stavět cyklostezky, parkoviště, penziony, akvaparky, rozhledny, muzea, památníky a podobné nesmysly“.

Řešení se nabízí samo – zrušit kraje a regiony soudržnosti a obnovit samosprávné země s vlastními zemskými sněmy. Pověřeným obcím odebrat agendu státní správy a přenést ji na obnovené okresy, které se v naprosté většině osvědčily. Nově zřízeným samosprávným zemím zvýšit rozhodovací kompetence, umožnit daňovou samostatnost a regionální rozvoj ve všech oblastech, včetně možnosti čerpání dotací přímo z Bruselu, tak jako je tomu ve spolkových zemích v Německu.

A úspory by se brzy dostavily. Otázkou je, kdo z dnešních vrcholných politiků se k tomuto kroku odváží a začne jej prosazovat. Pro začátek by stačilo zadat vypracování srovnávací studie, zda jsou úspornější kraje či navrhované země.

 

/redakce Hlasu Moravy: Variantu C uváděnou v článku považujeme za skrytou variantu krajského zřízení, kde je pro označení kraje použito slovo země. O skutečné „země“, historicky země-státy, které měly vždy určitou míru státní suverenity, byť rozdílnou v různých dobách a v různých soustátích v rámci kterých existovaly, se v žádném případě nejedná ! Považujeme tuto variantu za další pokus o technokratické řešení /sociální inženýrství/, které vnáší nepřirozené prvky do přirozeně vzniklých funkčních systémů v lidských společenstvích a způsobily mnoho zla./

 



CO DNES PŘINÁŠÍ ČEŠSTVÍ MORAVĚ ?

Bohumila Jandourková, 23. října 2016

 

KDYSI V MINULOSTI TO BYL PŘEDPOKLAD PRO SPOLEČNÉ ODOLÁNÍ NĚMCŮM.
ALE ZÁROVEŇ JSME BYLI NEPOZOROVANĚ OVLÁDNUTI Z ČECH !
– – –
Náhodně jsem narazila na tyto dvě věty v komentáři jednoho z moravských patriotů. Někdy si skutečnost o které víme, uvědomíme v celé její kruté a jednoduché pravdě, když to uvidíme napsáno v jednoduchých, jasných větách.

Osobně si myslím, že DNES nám češství přináší jen ztráty. Stále, den co den. A právě proto, že je to stále a dlouhodobě, lidé to už nevnímají. Občas je namíchne, že se v celostátních médiích mluví jen o Čechách – když je jasné, že myslí celou republiku – jakoby se Morava i s naším Slezskem, i se svými 4 miliony obyvateli, snad propadly do Macochy.

A to je vše.

Obyvatelé Moravy se, až na výjimky, nebrání.

 Někdy se aktivitám moravských patriotů i diví.

A někteří, díky letité propagandě, která postupně nahrazuje vše moravské českým a lidé si na tento často nenápadný, ale vytrvalý, uměle shora prosazovaný trend zvykli tak, ŽE SI NEPATŘIČNOST TAKOVÉHO JEDNÁNÍ NEUVĚDOMUJÍ

 – jsou dokonce i proti !

Jsou tak sami proti sobě i svým zájmům. Životním, ekonomickým, kulturním, národním. Už si neumějí vážit sami sebe, naší moravské historie, předků, kteří kvůli uhájení práv Moravy přinášeli staletí a staletí oběti ve válkách a bojích, ale také její svobodě věnovali obrovské úsilí během svých životů. Neumějí si vážit naší moravské kultury jako celku. Nemají už přirozenou moravskou hrdost, přirozenou lásku ke své moravské rodné zemi a vlasti.
Byla jim místo toho uměle podsunuta jako náhrada láska k celému státu.

Ale pro moravské patrioty je těžké milovat Českou republiku. My, co se o to zajímáme, víme co se stalo a co se děje s Moravou.

Je těžké milovat něco, co se pro nás stalo symbolem útlaku naší rodné země a vlasti Moravy a našeho moravského národa.

 

/Redakce: První věta článku rozhodně není myšlena jako projev nepřátelství vůči Němcům. Jen se vrací do minulosti, kdy nacionalismus 19. století aktivoval u nás jak německy mluvící obyvatelstvo, tak ty, mluvící společným slovanských jazykem. Tedy především Čechy, a posléze pod silným tlakem z české strany, i Moravany./



O JANÁČKOVI

Jana Hesounová, 22. října 2016

 

Na úterý 18. října t. r. připravila městská část Brno-Židenice přednášku muzikologa Dr. Jiřího Kvapila na téma Leoš Janáček. Uskutečnila se v nově vybudovaném Klubu seniorů na Táborské ulici, ale byla určena široké veřejnosti. V první části byla obsahově zaměřena na Janáčkův život, druhá na potíže, s nimiž se Janáček setkával, když usiloval o společenské a odborné uznání svého díla, a zejména pak opery Její pastorkyňa.

Když se dnes podíváme na heslo Janáček v internetové wikipedii, dočteme se tam, jaký byl tento světově uznávaný hudební skladatel uvědomělý Čech, ale o tom, jak vřelý byl jeho vztah k Moravě a jak vyčerpávající byla jeho snaha, aby jeho originální nápěvkovou metodu a moravské zaměření jeho díla akceptovala Praha, a zejména pražské Národní divadlo, tam nenajdeme téměř ani zmínku.

A právě na tyto křivdy, jaké musel Janáček strpět a s nimiž se musejí potýkat moravsky cítící ctitelé Janáčkova díla v míře snad ještě větší v našem státě i dnes, Dr. Kvapil ve své přednášce nezastřeně upozornil. Připomněl, jak nepřátelsky se choval k Janáčkovi např. Zdeněk Nejedlý, nejprve profesor pražské Karlovy univerzity, potom ministr Gottwaldovy totalitní vlády, jeden z těch, kdo v roce 1948 podepsali komunistický zákon o zrušení Země moravskoslezské a zavedení komunistických krajů. Tedy úřednických administrativních celků, s jakými se setkáváme v téměř nezměněné podobě i dnes.

Janáčka tvrdošíjně, znovu a znovu, při nejrůznějších příležitostech charakterizoval Nejedlý jako hudebního diletanta, primitivního člověka neschopného jakéhokoliv hlubšího citu a hlavně jako konzervativního moravského separatistu. Dnes je tentýž člověk, tedy Janáček, hudebním skladatelem českým, a jak ze své vlastní zkušenosti uvedl ve své přednášce Kvapil, všechny přívlastky, které připomínají Janáčkův moravský původ a jeho vřelé a hluboké moravské cítění, se v oficiálních tiskovinách nesmějí objevit. Podle Nejedlého je Její Pastorkyňa „drama bez hlubších citových tónů, … osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“, a publikum, které Janáčkovo dílo vnímá pozitivně a dovede ho ocenit, jímž myslel Nejedlý zřejmě především publikum brněnské, považuje Nejedlý za „jalové jak myšlenkově, tak citově“. Jedinečnost Janáčkova díla zhodnotil slovy! „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivizmu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne“. A dodává: „Janáček je největším diletantem v hudebním umění ze všech našich hudebníků, jaké jsme kdy měli. Je to konzervativní moravský separatista“. Tak co tedy, český hudební skladatel, jak tvrdí česká wikipedie, nebo MORAVSKÝ SEPARATISTA !

Dr. Kvapil nás také upozornil, že Nejedlý nebyl sám, kdo činil Janáčkovi všemožné překážky, aby se svým dílem neprosadil. Neméně horlivým oponentem bylo Janáčkovi pražské Národní divadlo, zejména pak šéf jeho opery Karel Kovařovic. Zejména pod jeho vlivem měl Janáček v Národním divadle „tolik nepřátel co vlasů na hlavě“, připomněl Kvapil slova Františka Kožíka, autora Janáčkovského životopisného románu z roku 1967 Po zarostlém chodníčku. Shodně s Nejedlým označoval Kovařovic Janáčkovu tvůrčí metodu za krajní primitivizmus a více než dvanáct let urputně bránil zařazení Pastorkyně do dramaturgického plánu Národního divadla, než pod osobními i politickými tlaky byl nucen od své zarputilosti ustoupit.

A podle Dr. Kvapila to nebyly jen jednotlivé pražské osobnosti, kdo se snažily klást Janáčkovi všemožné překážky. Aktivně se v tomto směru angažovaly i pražské hudební časopisy Dalibor a Smetana. I na jejich stránkách se ozvala pochvala Nejedlému, že zavčas poznal dílo primitiva, a když Janáček žádal prostor, aby zde mohl svoje tvůrčí postupy a záměry vysvětlit, články byly odmítány pro moravský separatizmus. I Rudé právo se příležitostně připojilo. Když už se Pastorkyňa, ale i jiné Janáčkovy opery hrály na desítkách evropských jevišť, zazněl na stránkách pražského vydání zmíněného deníku údiv, „jak je vůbec možné, že neznámý Janáček vynikl, … když je ve své hudbě i ve svých ideových názorech tak primitivní“.

Naštěstí to, co bylo Praze nepochopitelné, dovedla ocenit moravská i světová veřejnost. U příležitosti svých sedmdesátých narozenin byl Janáček jmenován čestným členem brněnské Besedy, brněnskou univerzitou mu byl zapůjčen čestný doktorát filozofie, Pruská královská akademie ho přijala do svých řad jako svého řádného člena, od belgického krále obdržel titul Rytíř řádu krále Leopolda … etc. Jak v závěru přednášky Kvapil zdůraznil, Janáček ustál všechny nepřátelské kroky svých oponentů a celosvětově se úspěšně prosadil proto, že šel tvrdošíjně svou vlastní moravskou cestou, odlišnou od pražské. Janáčkův životopisec, dirigent a hudební skladatel Jaroslav Vogel, rodák z Plzně, zastává obdobný názor, když tvrdí, že významným rysem Janáčkovy povahy byl „vzdor vůči všem nadřazeným rasám, (nejprve německé), časem i české nebo aspoň pražské!“ (Leoš Janáček, Život a dílo, Státní hudební vydavatelství Praha 1963, str. 11)

Jistě by bylo ještě mnoho zajímavostí z Janáčkova života, o kterých by nám mohl Dr. Kvapil popovídat, ale bohužel na ně už nezbyl čas.

Tak snad zase někdy příště. Těšíme se, pane doktore !



ZVONÍ HRANA ANGELE MERKELOVÉ V POLITICE ?

Petr Michek, 5. října 2016

 

Heslo Angely Merkelové „Zvládneme to“, dnes již neplatí. Její pozvání pro imigranty, v jehož důsledku jen v loňském roce dorazilo do Německa více jak milion imigrantů, přineslo občanům v Německu pocit bezmoci, strachu i obav o své blízké, neboť v důsledku nárůstu kriminality a trestných činů páchaných imigranty se už ve vlastním státě necítí být v bezpečí.

Titulky z novin hovoří jasnou řečí: Kancléřka proti odmítání muslimských uprchlíků, Merkelová: Masa běženců nás zaskočila, Islám bude patřit k Německu, Kdybychom vrátili čas, Vídeň už staví hraniční bariéru s Maďarskem, Neignorujte voliče, vzkázala CSU Merkelové, Trůn se chvěje, Evropané: Migranti si jdou pro dávky, Seehofer dal Merkelové nůž na krk, Seehofer: Kancléřčina sebekritika nestačí, Po Německu se pohybuje přes milion neúspěšných žadatelů o azyl, Kancléřčina CDU v Berlíně ztratila, Rudočerný debakl v Berlíně, hodnotí volby tisk, atd., atd.

Němečtí voliči potrestali kancléřku za její vstřícnou politiku vůči imigrantům již v pátých volbách do zemského sněmu a její CDU neustále ztrácí přízeň voličů, kteří jsou denně konfrontováni s tvrdou realitou. Prohra CDU v Berlíně naznačuje, že Angele Merkelové v politice „zvoní hrana!“

Naopak protiislámská a protiimigrantská Alternativa pro Německo (AfD), která odmítá masovou imigraci muslimů do Německa, stálé získává nové příznivce a sympatizanty a dnes sedí její zástupci již v deseti zemských sněmech. AfD se tak definitivně etablovala jako nové politické seskupení – nová politická strana s jasným pravicovým programem odmítajícím vstřícnost kancléřčiny CDU vůči imigrantům.

Zdá se, že kancléřčiny vstřícnosti vůči imigrantům má dost i konzervativní většina evropské společnosti. Za všechny protesty lze jmenovat otevřený dopis kancléřce od představitele rakouské šlechty barona Dr. Jur. Norberta Freiherr van Handela, který se kancléřky ptá: „Kdo Vás opravňuje ničit svou politikou identitu Evropy? Kdo Vás opravňuje přeměňovat Německo v zemi nejistoty s hořícími azylovými domy, znásilňováním a stoupající kriminalitou cizinců? Kdo Vás opravňuje  paní Merkelová, svou politikou destabilizovat i sousedící státy – Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko, atd.? Kdo Vás opravňuje paní Merkelová, společně s panem Schäublem si brát zodpovědnost za to, že miliardy peněz evropských daňových poplatníků se utápí v Řecku, ačkoli zároveň tyto peníze nejdou řeckým lidem, nýbrž německým a francouzským bankám, jako sanace jejich politiky krachu?, atd., atd.

Jste opravdu hrdá na to, že jste nejvyšší odpovědnou za rozpad míru v Evropě, v Evropské unii a především za rozpad kulturní identity našeho kontinentu?“

Východoevropské země  Evropské unie, Polsko, Slovensko, Česká republika a Maďarsko, známé jako země Visegrádské čtyřky (V4), nejhlasitěji odmítají přijmout Merkelovou prosazované kvóty pro přijímání imigrantů na svá území, neboť mají oprávněné obavy o osudy svých zemí. Společně odmítají podporovat řízenou islamizaci Evropy, neboť ze svých vlastních dějin mají s islámem a jeho rozpínavostí špatné zkušenosti a nehodlají si je zopakovat pod rouškou multikulturalismu!

Bývalý španělský premiér José María Aznar kdysi řekl: „Jsem proti multikultuře. Multikulturalismus rozděluje a oslabuje naše společnosti. Multikulturalismus neprodukuje toleranci ani integraci“. Jeho důsledky dnes lze vidět jak v Norsku, Švédsku či Holandsku, tak i ve Francii, Velké Británii, Německu i v sousedním Rakousku, kde již dnes údajně existuje cca 200 mešit !!!

V Rakousku původně imigranty vítali a byli k nim křesťansky vstřícní. Nyní, po špatných zkušenostech s nimi, změnili názor a současný šéf opoziční Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Heinz Christian Strache v deníku Tiroler Tageszeitung prohlásil: „Rakousko by mělo požádat o vstup do Visegradské skupiny, neboť Visegradská skupina tvoří v Evropské unii protipól k politice německé kancléřky Angely Merkelové“.

„Dosud se v Evropské unii přijímaly různé dohody mezi Německem a Francií, které ostatní museli spolknout“, řekl Strache. „V posílené Visegradské skupině vidím šanci na reformu EU“.

O možném rozšíření Visegradské skupiny a vzniku „unie uvnitř EU“ mluvil nedávno i kandidát FPÖ na prezidenta Rakouska Norbert Hofer s prezidentem České republiky Milošem Zemanem během své návštěvy v Praze. Oba politici se shodli, že by tím střední Evropa získala silnější hlas a váhu, a to nejen v Evropském parlamentu.

Bohužel jejich stanovisko bezdůvodně odmítl premiér České republiky Bohuslav Sobotka !

Jsem přesvědčen, že Hofer a Zeman mají pravdu a domnívám se, že skupina zemí sdružených ve V4 by mohla být v budoucnu rozšířena nejen o Rakousko, ale také o Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonii i Černou Horu, a rovněž by se dalo uvažovat i o členství Rumunska a také Bulharska, které se rovněž potýká s imigrační vlnou.

Takovéto společenství zemí, jejichž představitelé by spolupracovali, by bylo alternativní protiváhou   vůči současnému diktátu a hegemonii Německa a Francie v EU a mohlo by kvalitativně přispět k reformě Evropské unie.

A na závěr jeden vtip z naší republiky. „Není pravda, že Česká republika odmítá přijímat uprchlíky. Naopak přijmeme s radostí každého pracovitého Belgičana, Němce, Holanďana, Švéda, Nora, Rakušana či Francouze, kteří budou před náporem imigrantů utíkat ze svých zemí“.



MORAVSKÁ ŽLUTÁ A ČERVENÁ

Pavel Michna, 20. listopadu 1989

 

Redakce Hlasu Moravy:

Deník Lidová demokracie dne 20. listopadu 1989 zveřejnil na straně 6 obsáhlý článek pojednávající o moravských barvách, včetně moravského praporu. Protože je dnes nejčastěji používaná vlajka Moravy stále některými lidmi napadána a to i tzv. „odborníky“, zpravidla z Čech, nebo přímo z Prahy, a řídce i odjinud, například z našeho Slezska – z Opavy, ale propůjčili se k tomu i tzv. „odborníci“ přímo z Moravy a jeden z nich dokonce tvrdil, že žlutočervená vlajka byla používána až od roku 1968 (!), rozhodli jsme se tento článek přetisknout. Odráží se v něm  doba, kdy byl napsán. Kdy všichni věřili a bylo nám to i polistopadovými iniciátory prodemokratické změny slíbeno, že Morava se Slezskem zemskou samosprávu získají. Ať už jako rovnoprávný člen trojfederace, nebo v rámci České republiky. Díky lidské touze po moci nad druhými se tak dodnes nestalo, ale Morava svou vůli po spravedlnosti stále má – a to je naše naděje !

/V původním článku byl před námi uvedeným nadpisem ještě jeden nadpis „Ke 30. výročí zrušení zemských barev“, ale protože by to dnes bylo matoucí, vynechali jsme jej. Datum 20. listopadu 1989 bylo na fotografii článku obtížně čitelné, především poslední dvě čísla označující rok, datum tedy předkládáme jako velmi pravděpodobné, nikoli jisté./

   Když byl dne 17. listopadu 1960 zrušen po téměř  800 stech letech moravský a slezský znak jako součást symboliky Československé republiky, zanikly spolu s ním barvy moravského praporu. Z vědomí Moravanů a Slezanů měly být tak vymazány poslední – i když jen formální – atributy někdejší samosprávné demokracie a tím i vzpomínka na svébytnost obou zemí.

Už 11 let předtím, k 1. lednu 1949, byla zrušena země Moravskoslezská a tím si totalitarismus uvolnil cestu k bezbřehému centralismu. Pozdější „federativní“ uspořádání mělo za skutečný cíl zastřít ovládání obou republik z jednoho ústředí a tak je logické, že ani v tomto systému nemohly mít Morava a Slezsko svoje místo. Dnes, kdy se už můžeme volně přihlásit k myšlence samosprávné demokracie, připomeňme si jeden z atributů – moravské zemské barvy.

Poprvé se s nimi setkáváme na zlomu 13. a 14. století. Tehdy bývala znakem Moravy vpravo (heraldicky, tj. podle nositele štítu) hledící stříbrně (nebo bíle) a červeně šachovaná orlice v modrém poli, se zlatou královskou korunou a zbrojí (zobák a pařáty) a s červeným jazykem. Roku 1462 pomáhaly moravské oddíly císaři Bedřichovi III.  v boji proti Rakušanům a zemský hejtman Jindřich z Lipé si za tuto podporu vyžádal polepšení znaku Moravy. Císařské privilegium tedy změnilo bílou barvu ve žlutou, takže šachování orlice od tohoto roku bylo zlato-červené. Český král Jiří z Poděbrad, jako lenní pán Moravy, v tomto aktu viděl nepřípustný zásah do svých práv a polepšení neschválil. Nařídil používat původní bílo-červené šachování. Český král však nakonec privilegium přece jen schválil: po 170 letech roku 1628, a to v osobě císaře Ferdinanda II., který byl současně i naším panovníkem. Od tohoto roku je legální barva orlice žluto-červená.

Ostatně i sami Moravané odmítali bílo-červenou, považujíce ji za nepřiměřený projev závislosti Moravy na Čechách, jimž chtěli být rovnoprávným partnerem a ne „vedlejší zemí Českého království“, jak se v Praze tehdy naší zemi říkalo. Přesto však byla bílo-červeně šachovaná orlice roku 1836 zařazena do znaku rakouské monarchie, což vyvolalo protest moravské šlechty. Císařská kancelář sice v erbu starou barevnost ponechala, ale povolila na Moravě používání zemského znaku se žluto-červenou orlicí. Dvojkolejnost tedy přetrvávala i nadále. Moravský znak v této podobě schválil i sněm v revolučním roce 1848, který také určil za zemské barvy žluto-červenou, neboli zlato-červenou, i pro prapor.  Pozoruhodné je, že modrá nebyla nikdy připojována a zůstávalo obvykle při „bikolóře“.

Sněmovní vyhlášení tehdy přednesl olomoucký profesor A. V. Šembera. Poslanci pak požádali ministerstvo vnitra, aby byla tedy konečně provedena i změna ve velké pečeti monarchie a bílo-červené šachování odstraněno ve prospěch žluto-červeného. Vnitro žádost poslanců odmítlo s pozoruhodnou argumentací: „ změnu takovou nemožno provésti, ježto císařský erb na domech vyslanců v cizích státech může se měniti pouze na základě diplomatického vyjednávání s cizími mocnostmi“.  A tak zase zůstalo při starém. Zemský výbor užíval žlutou a červenou, takže se na Moravě užívalo praporů barev dvojích.

Se změnou orientace od zemského patriotismu k vlastenectví národnímu, zejména po napoleonských válkách, začala vznikat mezi Moravany německého a slovanského jazyka , jak se tehdy říkalo, stále hlubší trhlina. Zastánci českého národního povědomí proklamovali jednotu barev Čech a Moravy, vracejíce se k barvám orlice před rokem 1462. Tento názor však nebyl bez námitek přijímán ani veřejností českého jazyka na Moravě. Vždyť červená a bílá byly vždy tradičně spojovány s Čechami stejně jako dvouocasý lev a s Moravou nemívaly nic společného.

Vlajkoslávy druhé poloviny 19. století musely bývat přepestré. V místech s převahou česky mluvícího obyvatelstva vlály prapory bílo-červené, zemské žluto-červené, státní černo-žluté a snad i městských barev.  V německých krajích bychom zase marně hledali bílo-červenou vlajku, zatímco vedle zemské, státní a městské bývala občas vyvěšována velkoněmecká trikolóra (červená, žlutá a černá) a to ke značné nelibosti české menšiny a rakouských úřadů.

Až teprve samostatná ČSR sjednotila barvy Čech a Moravy, vycházejíce z principu jednotného národa se společnou řečí. Od roku 1920 je tedy naše orlice bílo-červeně šachovaná a navíc dostala zlatý jazyk.

Za oněch 660 let (zlom 13. A 14. století až rok 1960) po něž známe barevnost moravského znaku, bylo užíváno žluto-červené šachování, a to ze svobodné vůle Moravanů téměř 460 let (1462- 1920). Jsou tedy historické důvody – a ty jsou zde rozhodující – pro to, abychom i nyní považovali za barvy Moravy žlutou a červenou.

Pokud hodláme navrhnout moravskou paralelu slovenské vlajky (červená, modrá a bílá) pak volme pruhy:  červený, žlutý a modrý, pokud paralelu České republiky, pak pruhy dva: červený a žlutý. Zůstane-li Morava v rámci ČR, pak můžeme při extenzivním výkladu považovat onen červený pruh české vlajka za reprezentaci alespoň jedné z barev Moravy. Uspořádání barev vlajky ČR nebylo ostatně nejšťastnější. Někdy dochází k záměně s vlajkou polskou což vyvolává trapná nedorozumění, jako při posledních parlamentních volbách ve slezském pohraničí osídleném polskou menšinou. Pokud však půjde o zastoupení Slezska s jeho černou orlicí se stříbrnou prsní pružinou na žlutém štítě a červenou zbrojí, je situace ještě složitější. Vztah k barvám České republiky bude hledán ještě tíže.



IMIGRANTI A EU

Mgr. Petr Michek, 26. září 2016

 

Evropa má řadu zkušeností s imigranty a jako taková je známá svou vstřícností a pomocí. V roce 1915 uskutečnili Turci genocidu Arménů a zabrali jejich území. Arméni se rozutekli nejen do západní Evropy, ale i do zemí středního východu, USA i Kanady.

Po roce 1918 utíkali z Ruska před bolševiky do střední a západní Evropy nejen Rusové a Ukrajinci, ale i Bělorusové a tehdejší Československo bylo vítanou destinací při jejich cestě na západ.

V roce 1938 a  1939 utíkali před sudetskými Němci z československého pohraničí a později  z obsazeného zbytku Československa (přejmenovaného na Protektorát Čechy a Morava) nejen Židé, ale také Češi, Moravané a nacismus odmítající Němci.

V roce 1945 byli na základě dohody vítězných mocností v Postupimi z Československa odsunuti obyvatelé německé národnosti, kteří našli nové domovy v Rakousku, ve Spolkové republice Německo a také v Německé demokratické republice (tehdejším východním Německu), která byla pod okupační správou SSSR.

V padesátých letech Československo přijalo uprchlíky z Řecka. V roce 1956, po potlačení maďarského povstání, přijaly země západní Evropy tisíce maďarských uprchlíků. V roce 1968, po potlačení tzv. „Pražského jara“ vojsky Varšavské smlouvy, emigrovaly z Československa na západ i do USA a Kanady desítky tisíc obyvatel.

V devadesátých letech dvacátého století, při rozpadu Jugoslávie a následné občanské válce a zejména po napadení Srbska letadly NATO, zažila Evropa imigrantskou vlnu z bývalých zemí Jugoslávie. Ale vždy se podařilo uprchlíky integrovat a zapojit je do většinové společnosti, kde se většinou dobře uplatnili, neboť pocházeli z příbuzného civilizačního okruhu.

V letech 2005 – 2015 se do České republiky postupně přistěhovalo cca 540 tisíc imigrantů. Mezi přistěhovalci dominovali zejména Ukrajinci (149 tis.), Slováci (78 tis.), Vietnamci (47 tis.) a Rusové (44 tis.). Za stejné období 2005 – 2015 se z České republiky vystěhovalo cca 206 tisíc osob, z nichž více jak polovinu tvořili Ukrajinci a Slováci.

Ovšem během posledních dvou let zažívá Evropa doslova expanzi různých etnik z Asie a z Afriky, které se snaží přes Řecko, Itálii a Francii dostat do Německa, Švédska a dalších vyspělých západoevropských států. Většina z nich vyznává islám a domnívá se, že Evropané jsou povinni je přijmout a poskytnout jim štědré sociální dávky, byty a plné zaopatření. Že by se měli začít učit jazyk hostitelské země a zajímat se o práci, tak to je nezajímá. Pouze usilují, aby co nejdříve dostali azyl a v rámci scelování rodin si mohli do Evropy pozvat svou široce rozvětvenou rodinu. Že podle evropského práva je žena v Evropě postavena na roveň muži, a že zde neexistuje mnohoženství a neuplatňuje se zde „právo šaria“, je vůbec nezajímá!

Bývalé koloniální velmoci jako je např. Francie, Velká Británie a Holandsko mají na svém území, díky své koloniální politice, miliónové populace muslimů, z nichž první i druhá generace byly vděčny, že se mohly v Evropě usadit, založit rodiny a zde pracovat a žít. Ovšem třetí generace, pod vlivem zfanatizovaných imámů, se často radikalizuje a snaží se pomocí teroru změnit Evropu k obrazu svému.

Nešťastná expanzivní zahraniční politika USA, Velké Británie i Francie způsobila, že celé oblasti středního Východu a zejména státy severní Afriky byly rozvráceny pod vlajkou vývozu demokracie západního stylu. V pozadí vyvolaných válek je ovšem boj o naftová pole, která se v těchto státech nacházejí.

Irák a Libye, státy, kde v minulosti vládli autokratičtí diktátoři a rovněž tak Sýrie, jsou dnes rozvrácené země, zmítající se v občanské válce a utíkají z nich sta tisíce imigrantů, kteří směřují do Evropy. Vrcholem politické „naivity“ bylo pozvání pro imigranty od německé kancléřky A. Merkelové, které způsobilo, že během jednoho a půl roku přišlo do Německa cca 1,5 milionů imigrantů z Asie i z Afriky, kteří přišli za vidinou vysokých sociálních dávek a plného zabezpečení svých životních potřeb. Dnes jsou rozčarováni skutečností, že ani v Německu nepadají do úst „pečení holubi“! A samotní Němci to kancléřce vracejí v zemských volbách, kde její stranu odsouvají na okraj své přízně.

Konspirativní teorie říkají, že vše co se v těchto zemích děje, bylo učiněno ve prospěch USA a naopak pro oslabení Evropské unie, neboť ta je velkým hospodářským konkurentem USA, které se ji dnes snaží spoutat dohodou o volném obchodu (TTIP), jenž by měla USA přinést velké výhody. A problémy Evropy s imigranty by měly v zásadě odvést pozornost od TTIP.

A tak se nelze divit, že některé státy odmítají akceptovat diktát USA, Bruselu i bývalé „soudružky“ Merkelové na přerozdělování imigrantů po celé Evropě, o které si již dnes štěbetají vrabci po střechách, že byla aktivní agentkou východoněmecké STASI. Vždyť také studovala na Ukrajině v Doněcku! USA ji dlouhodobě odposlouchávaly, a tak panuje podezření, že na ní něco mají, a ona musí „skákat, jak strýček Sam píská“.

A do toho všeho zazněl rozhořčený hlas vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zaida Raada Husajna, který kritizoval představitele řady států, včetně prezidenta České republiky Miloše Zemana, že odmítají vstup uprchlíků na svá území, schvalují jejich zadržování v záchytných zařízeních či souhlasí s jejich vracením do sousedních zemí a jejich vystupování nazval populistickým, demagogickým a přirovnal  je k praktikám propagandy Islámského státu!?!

Úplně opomenul, že suverénní státy se řídí vlastními zákony, a že jejich prioritou musí být ochrana vlastních hranic a vlastních obyvatel. Ostatně dnešní situace v Německu, ve Francii, v Holandsku či Švédsku, kde přehnali tzv. „politickou korektnost“ a opomněli hájit zájmy svého vlastního obyvatelstva, názorně ukazuje, kam může vést nesmírná vstřícnost k cizímu etniku, které odmítá dodržovat zákony hostitelské země, odmítá se integrovat do většinové společnosti a pouze požaduje vysoké sociální dávky a plné zaopatření.

Zajímavé ovšem je, že Zaíd Raad Husajn nekritizoval bohaté arabské země jako jsou Saudská Arábie či Katar nebo další státy z Perského zálivu, že odmítají na svá území přijmou své náboženské soukmenovce z Iráku či Sýrie.

Saudská Arábie, místo aby uprchlíkům nabídla dočasné ubytování v klimatizovaných stanech, které běžně používá pro poutníky, kteří putují do Mekky, tak Evropské unii nabídla finanční zajištění výstavby stovek mešit!!!

Jak  je známo, mešity v evropských státech v mnoha případech sloužily a slouží jako logistická centra islamizace v daném státě. Například Francie již vypověděla desítky fanatických imánů, kteří od francouzského státu brali podporu, ale v mešitách hlásali „džihád“ proti nevěřícím a vyslovovali podporu Islámskému státu.

Státy střední Evropy, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Česká republika, sdružené v tzv. „Vyšehrádské čtyřce“, důrazně odmítly požadavky německé kancléřky A. Merkelové na přerozdělení imigrantů z Německa do dalších států EU. Nárůst zločinnosti ve Švédsku, Holandsku, Francii i Německu je dostatečným varováním pro další státy EU, aby odmítly přijmout převážně muslimské imigranty na svá území. Výstižně to vystihl prezident České republiky Miloš Zeman, když prohlásil: „Není pravdou, že každý muslim je terorista, ovšem pravdou je, že každý  terorista byl doposud vždy muslim!“

V Maďarsku se 2. října 2016 uskuteční referendum o přerozdělování imigrantů mezi členské země EU na základě povinných (bruselských) kvót a lze očekávat, že je Maďaři naprostou většinou odmítnou. Tato iniciativa maďarského premiéra V. Orbána namíchla lucemburského ministra zahraničí Jeana Asselborna, který dne 13. září 2016 v německém listě Die Welt žádal vyloučení Maďarska z EU!?! Na jeho slova neprodleně reagoval maďarský ministr zahraničí Péter Szijártó, který odmítl hrubé zasahování Jeana Asselborna do vnitřních záležitostí Maďarka, když prohlásil, že Maďaři mají právo svobodně si rozhodnout, s kým chtějí žít, a o tom nebudou rozhodovat bruselští byrokraté ani lucemburský ministr zahraničí!

Nedávno naše masmédia „opomenula“ informovat občany o prohlášení rakouského kardinála a vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna, který u příležitosti 333. výročí bitvy u Vídně (roku 1683, zde byla poražena stotisícová turecká armáda) prohlásil, že muslimové se snaží vymýtit křesťanství a ovládnout Evropu! V Rakousku je dnes údajně již kolem 200 mešit, takže jeho slova jsou vysoce varovná!

Převážně křesťanská Evropa vždy potřebným imigrantům pomohla a také pomáhá, ale na úkor vlastních obyvatel již dále nemůže financovat miliony ekonomických migrantů, kteří se snaží využít   jejího sociálního zabezpečení, aniž by cokoli do něj přinesli.

 

 



Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus moderní katastrální hranice na území města

Jiří Vaňáček, 24. září 2016

Část veřejnosti je obeznámena s faktem, že územím Jihlavy prochází historická zemská hranice Moravy a Čech, ale ne každý ví, kudy tato hranice prochází. S jejím průběhem je to poněkud složitější a tato hranice zde během historie doznala různých změn. V tomto článku se píše především o poslední zemské hranici Moravy a Čech, platné coby hranici vyšších územně správních celků až do konce roku 1948. Povědomí o přesném průběhu této hranice je však nevalné a to dokonce i mezi historiky, kteří si s oblibou ulehčují práci se zakreslením této hranice do současných map, kdy se snad ani nenamáhají nastudovat si dostatečně relevantní zdroje, jimiž jsou výlučně dobové katastrální mapy, vydané od 19. století do roku 1948. Dosud neexistuje snad žádná literatura nebo článek v novinách, či časopisech, které by tuto hranici popisovaly v souladu s těmito mapami. Zvláště rozšířeným nešvarem je, v lepším případě, prezentovat jako zemskou hranici čáru, která vznikne na území Jihlavy prostým obtažením současné hranice mezi katastrálními územími, která se i v dobách první republiky rozkládala podél této hranice, přičemž se volně inspirují zákresem zemské hranice na ne právě dostatečně podrobných mapách z 19. či 20. století. V horším případě se však i v renomovaných dílech objeví klidně mapy, které si průběh zemské hranice
v oblasti Jihlavy doslova vycucávají z prstu, což se stalo v případě mapových listů 24 a 26, tvořících součást osmého svazku Historického atlasu měst České republiky. V řadách široké veřejnosti se totiž obvykle nenajdou jedinci, kteří by měli dobové katastrální mapy nastudované a odvážili by se zpochybňovat přesnost děl, za nimiž stojí lidé s tituly. Tato neutěšená situace proto byla motivací k sepsání tohoto článku, který by měl vnést světlo do této problematiky.
Je nutno dodat, že po zrušení zemského zřízení k 1. lednu 1949 došlo na území Jihlavy ke změně katastrálního členění (počátkem 50. let sloučena katastrální území Jihlava-Brtnické Předměstí, Jihlava-Dřevěné Mlýny, Jihlava Vnitřní Město, Jihlava-Špitálské Předměstí a Jihlava-Předměstí Matky Boží), nebo průběhu katastrálních hranic a nelze proto tvrdit, že je možné rekonstruovat na území Jihlavy zemskou hranici Moravy a Čech čistě podle průběhu současných katastrálních hranic. O zemské hranici Moravy a Čech se dále traduje, že prochází korytem řeky Jihlavy, od níž se dále odkloní na sever, sledujíc linii, kterou vyznačovaly čtyři vysoké barokní hraniční kameny (známé i jako hraničníky, či pylony), nacházející se na různých místech současného správního území města.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 1 – Hraniční kámen na křižovatce ulic Sokolovské a Jiřího z Poděbrad. Snímek pořídil autor článku.

Tyto hraniční kameny vytvořil známý sochař Viktor Václav Morávek z Polné (1715 až 1779) a jedná se o sloupy ve tvaru komolého jehlanu o výšce 4,88 m, mající na vrcholu kouli, na příslušných stranách znaky Moravy a Čech (orlici a lva) a dále latinské nápisy: „Hranice mezi Čechami a Moravou“, „Postaveno roku 1750“, „Tímto rozhodnutím určili v r. 1750 hranici mezi Čechami a Moravou“, „Za Marie Terezie mající vládu v království Českém“. Motivem jejich vztyčení se stala snaha po řešení vleklého sporu o průběhu moravsko-české zemské hranice v oblasti Jihlavy.
(zdroj: Kuča Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 5. (H -Kole), Libri, Praha 1997)

Nejblíže k řece lze nalézt hraniční kámen, umístěný na parcele č. 455/1 v k. ú. Jihlava, jež je k vidění z Polenské ulice. Chceme-li se k němu dostat blíž, stačí zazvonit u manželů Rohových, vlastnících přilehlý dům na adrese U Skály 1. Pan Zdeněk Roh je bývalý vojenský pilot, žijící v tomto domě už od svého narození roku 1939. Překročíme-li nedalekou železniční trať a budeme dále pokračovat ulicí Jiřího z Poděbrad směrem k ulici Sokolovské, dorazíme ke druhému hraničnímu kameni, jenž se nachází u křižovatky s výše zmíněnou Sokolovskou ulicí (obr. 1). Půjdeme-li Sokolovskou ulicí k severovýchodu a pak ulicí Pávovskou, spatříme poblíž autobusové zastávky „Kronospan“ třetí, bohužel již poškozený hraniční kámen. Poslední hraniční kámen nalezneme, pokud půjdeme Pávovskou ulicí ještě asi 410 metrů k severu, pak odbočíme do Heroltické a následně mineme domy východně od křižovatky s ulicí Průmyslovou. Nicméně pouze málo lidí ví, že tyto čtyři hraniční kameny nevyznačují poslední platnou hranici Moravy a Čech, která byla správní hranicí do konce roku 1948, ale pouze hranici, která byla v platnosti jen velice krátkou dobu, protože už na mapách stabilního katastru (k dispozici na adrese http://archivnimapy.cuzk.cz/ nebo v papírové podobě v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru v Praze) z roku 1835, je zakreslena na území Jihlavy již poslední platná hranice Moravy a Čech, sledující odlišnou linii!

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 2- Aplikace s indikačními skicami ze sbírky Moravského zemského archivu, zobrazující severní část bývalého katastrálního území Jihlava–Špitálské Předměstí. První a druhý hraniční kámen růžově zakroužkoval autor článku.

Kromě toho jsou na těchto mapách zakresleny i všechny čtyři hraniční kameny. Dle sdělení od Václava Štěpána z Jihlavy, platila linie vyznačená touto čtveřicí hraničních kamenů jen asi 10 let a údajně má tuto informaci od jihlavského historika Zdeňka Jaroše. Poslední platná hranice Moravy a Čech sice na části území Jihlavy probíhala korytem řeky Jihlavy, ale již málo se ví o regulacích jejího koryta, provedených ve 20. století mezi Pražským mostem a mostem, spojujícím ulici Humpoleckou s ulicí Na Dolech. Pokud se týče nejzápadnější části statutárního města Jihlavy, jímž je katastrální území Hosov, tak zde se poslední zemská hranice Moravy a Čech k němu vůbec nepřimyká, jelikož prochází středem koryta řeky, přičemž zde hranice Jihlavy prochází po pravém břehu řeky, zatímco celá šířka koryta řeky zde v současnosti náleží ke katastrálnímu území Dvorce u Jihlavy (které bylo původně celé v Čechách), a po prohlédnutí starších katastrálních map a map evidence nemovitostí je patrné, že zde v dobách reálného socialismu došlo k přesunu katastrální hranice ze středu koryta řeky na jeho pravý břeh. Protože je blízký Rantířov samostatnou obcí, opouští poté zemská hranice blízkost hranice statutárního města Jihlavy. K území statutárního města Jihlavy se poslední zemská hranice Moravy a Čech přiblíží u místa, kde se setkávají hranice katastrálních území Rantířov, Výskytná nad Jihlavou a Horní Kosov, přičemž Horní Kosov náleží k Jihlavě, aniž by se jeho katastrální území v současnosti přimykalo k poslední zemské hranici Moravy a Čech, neboť i jeho současná severozápadní hranice prochází po pravém břehu řeky Jihlavy, zatímco zemská hranice prochází podél ní středem koryta řeky dále k severovýchodu. Teprve od trojmezí katastrálních území Jihlava, Horní Kosov, Plandry, pokračuje dále poslední zemská hranice Moravy a Čech v souladu se současnou katastrální hranicí a to až k východnímu okraji mostu, spojujícího ulici Humpoleckou a ulicí Na Dolech. Dále na východ byly v minulosti provedeny regulace koryta řeky. Použijeme-li mapovou aplikaci na serveru http://kontaminace.cenia.cz/, získáme kromě jiného i možnost porovnat průběh současného koryta řeky s tím, jaký mělo na snímcích z roku 1953. Ze srovnání je patrné, že původní koryto vykazovalo značné odchylky od současného koryta na dvou místech. Jednak východně od mostu spojujícího ulici Humpoleckou s ulicí na Dolech, zahýbalo směrem ke Starým Horám, přičemž probíhalo skrz parcely několika budov, jež se zde nacházejí západně od Českého metrologického institutu (obr. 3).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 3 – Budovy firem Mateza, Mazda a ADJCZ, jimiž prochází zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.

Druhou odchylkou, které si povšimneme, je meandr, jenž se nacházel jižně od budovy jihlavského Kauflandu a směřoval směrem na jih od současného koryta. Částečně průběh tohoto meandru respektuje stávající hranice mezi katastrálními územími Jihlava a Bedřichov u Jihlavy, přičemž zde rozděluje mezi oba katastry i několik budov a tenisových kurtů, z nichž některé patří společnosti Teniscentrum Jihlava, a. s..
Podíváme-li se na kopii výřezu dobové katastrální mapy, všimneme si ještě drobného narovnání řeky, provedeného mezi tímto meandrem a Pražským mostem. Sluší se dodat, že celý původní průběh koryta řeky mezi oběma mosty je k vidění i na mapě pozemkového katastru.
Je zajímavé, že některé parcely původního koryta dodnes (léto 2016) existují západně od výše zmíněného Českého metrologického institutu. Původní koryto, z doby před regulacemi řeky, je tedy oním korytem, kudy podle map stabilního katastru prochází poslední platná hranice Moravy a Čech, která se zde zřetelně liší od současných katastrálních hranic, jež ji u koryta řeky respektují pouze částečně. Poslední platná zemská hranice Moravy a Čech pak dále prochází korytem řeky k východu, přičemž mezi Moravu a Čechy rozděluje Pražský most (obr. 4).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 4 – Pražský most v Jihlavě, pod jehož středním obloukem prochází historická zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.

Asi 69 metrů východně od něho pak zemská hranice ve shodě se současnou katastrální hranicí odbočí k severu, procházejíc kolem Památníku královské přísahy (obr. 5), přibližně středem asfaltové silnice (obr. 6) mířící k areálu Hasičského záchranného sboru kraje Vysočina.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 5 – Památník královské přísahy. Snímek pořídil autor článku.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 6 – Asfaltová silnice procházející kolem Památníku královské přísahy k areálu HZS Kraje Vysočina. Snímek pořídil autor článku.

To, že se tento památník nacházel v 19. století již na Moravě, dosvědčuje vedle dobových map Stabilního katastru i nápis na jeho spodní části, pojednávající o jeho opravě, kde nechybí zmínka
o moravském Zemském výboru, který převzal uhrazení nákladů na jeho obnovu, provedenou v září roku 1859 (Zdroj: Národní památkový ústav: Plány Pomníku královské přísahy z let 1855 a 1858. Dostupné z: http://www.npu.cz/download/1121687134/zpp05_03_261_264.pdf) Celý průběh zemské hranice od Starých Hor až k tomuto místu je v souladu s dobovými katastrálními mapami zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je autor tohoto článku) .

Poté, co zemská hranice dospěje (opět ve shodě se stávající katastrální hranicí) k plotu areálu Hasičského záchranného sboru, prochází pak jím mírně severozápadním směrem, přičemž rozděluje mezi obě země jednu z jeho budov. Zemská hranice i nadále pokračuje ve shodě se současnou hranicí katastrální až ke křižovatce s ulicí Sokolovskou, kde se od stávající katastrální hranice odchyluje a pokračuje dále k severovýchodu středem silnice v Sokolovské ulici, přičemž na křižovatce s ulicí Jiřího z Poděbrad se zemská hranice odchýlí od středu silnice a prochází pak dále opět ve shodě se stávající katastrální hranicí po jejím východním okraji, kudy dál pokračuje až ke sportovnímu hřišti, kde se přibližně naproti plotu, který odděluje pozemky patřící k domům Sokolovská 103 a 105 od stávající katastrální hranice odchýlí směrem k východu a vede pak areálem hřiště Sokolu Bedřichov směrem k severovýchodu. Je třeba dodat, že na křižovatce ulic Sokolovské a Jiřího z Poděbrad zemská hranice těsně míjí druhý hraniční kámen.

Poté co zemská hranice projde areálem výše zmíněného hřiště, zamíří k sousednímu tenisovému kurtu, jímž také projde severovýchodním směrem, přičemž jeho většinu ponechá na Moravě. Hranice pak dále dělí mezi obě země sousední fotbalové hřiště a pokračuje severovýchodním směrem do sousedního areálu, kde probíhá okrajovou východní částí budovy firmy Stavmat (obr. 7) na parcele č. 5147/15 v katastrálním území Jihlava, přičemž míří dále k severovýchodu a pak pokračuje středem ulice U Hlavního nádraží (obr. 8), kde opět vede v souladu se stávající hranicí.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 7 – Budova firmy Stavmat. Snímek pořídil autor článku.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 8 – Ulice U Hlavního nádraží. Středem vozovky vlevo od obytných domů prochází historická zemská hranice Moravy a Čech. Snímek pořídil autor článku.

Na severním konci této ulice se opět od stávající katastrální hranice odchýlí, procházejíc mírně k severovýchodu areálem vlakového nádraží Jihlava, přičemž prochází budovami na parcelách č. 6193 a 6192. Zajímavostí je, že budova na parcele č. 6192 je zakreslena již na prvorepublikových mapách českého katastrálního území Bedřichov u Jihlavy a moravského katastrálního území Dřevěné Mlýny. Poté, co hranice mine roh sousední budovy na parcele č. 6191/6, k severovýchodu, procházejíc přes čtyři válcové technické objekty Kronosopanu (zprivatizované bývalé Jihlavské dřevařské závody) a parkoviště této firmy (obr. 9).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 9 – Parkoviště firmy Kronospan. V pozadí jsou vidět čtyři válcové technické objekty firmy. Snímek pořídil autor článku.

V místě tohoto parkoviště je na katastrálních mapách Dřevěných Mlýnů zakreslen hraniční kámen, který byl později přemístěn k autobusové zastávce „Kronospan“. (Tento hraniční kámen je sice zakreslován na katastrálních mapách Dřevěných Mlýnů, ale v katastru českého Bedřichova (obr. 10), jehož katastrální území tehdy neslo název Bukovno. Pro vysvětlení je třeba dodat, že mapy stabilního katastru (a následně i mapy pozemkového katastru) byly zpravidla pořizovány pro každé katastrální území samostatně a to tak, že sousedící katastry byly pouze označeny svým názvem, ale jejich parcely, ani objekty na nich, se již zpravidla nezakreslovaly. Čtveřice jihlavských hraničních kamenů, ale byla natolik významná, že jednotlivé hraniční kameny byly zakreslovány i do map katastrálních území, k nimž nepatřily, pokud jejich poloha zasahovala do mapového listu příslušného katastrálního území.)

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 10 – Část historické mapy katastrálního území Dřevěné Mlýny, dostupné v aplikaci císařských povinných otisků map stabilního katastru. Vidíme zde původní polohu třetího hraničního kamene (je dodatečně zakroužkován), nacházejícího se nyní u autobusové zastávky „Kronospan“. Jak je z mapy patrné, nacházel se tehdy mimo katastr Dřevěných Mlýnů na území Čech. Zakroužkování hraničního kamene provedl autor článku.

Když hranice mine výše zmíněné parkoviště, stáčí se prudce k jihovýchodu přibližně v místě vjezdu do areálu společnosti Kronospan, vzápětí pak prochází budovou na parcele č. 5176/70 v katastrálním území Jihlava, poté se stočí více k jihu, procházejíc okrajovou západní částí budovy na parcele č. 5176/11 v témže katastru. Přibližně uprostřed této budovy se pak hranice stočí k východu, přičemž prochází sousední budovou okrajovou jižní částí parcely č. 5176/80. Asi 44 metrů západně od západní hranice parcely č. 5114/2 se hranice Moravy a Čech prudce stáčí k severu a následně k severozápadu až dospěje k budově na parcele č. 6241/7, kterou prochází, přičemž malá jihovýchodní část budovy patří k Moravě a zbytek k Čechám. V jižní části této budovy pak zemská hranice udělá v úhlu přibližně 90° obrat k severovýchodu, přičemž v severovýchodním rohu areálu společnosti Kronospan prochází budovami na parcelách č. 5250/4 a 5250/5. Když zemská hranice dospěje ke hranici parcely č. 6167/1 v katastrálním území Jihlava, odkud dále pokračuje po hranici mezi katastrálním územím Jihlava a Bedřichov až k silnici spojující Bedřichov s Herolticemi. Po této silnici potom zemská hranice v souladu se stávající katastrální hranicí pokračuje směrem k severozápadu, kde odbočí k severu (obr. 10) a k severozápadu, procházejíc po plotě mezi českou firmou Zvoza s.r.o. a moravskou firmou DEVILLE TPC Jihlava s.r.o. (obr. 11), pokračuje dále po hranici katastrálních území Jihlava a Bedřichov u Jihlavy až do Pávovské ulice, kde pak pravděpodobně dělí parcely 5301/3 a 5301/6, u jejíhož severozápadního rohu otočí k severovýchodu a v zápětí k východu a pokračuje chvíli v souladu se stávající katastrální hranicí, přičemž probíhá domem č. p. 5199 (obr. 12), později se od katastrální hranice nepatrně odchýlí, avšak pokračuje dále souběžně s ní (lze usuzovat, že minimálně část zemské hranice zde vede po linii, která tvořila hranici obou katastrálních území, tak jak byla zakreslena na katastrální mapě k. ú. Jihlava, nově vydané v 50. letech 20. století. Tato linie se trošku lišila od moderní hranice obou katastrálních území) a od nejzápadnějšího bodu parcely č. 5306/2 zase až po hranici obou katastrálních území až k parcele č. 5293/2 v katastrálním území Jihlava, kde se pak zemská hranice odchýlí k jihovýchodu, procházejíc po východní hranici parcely č. 6171/11 v katastrálním území Jihlava.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 11 – Po plotě mezi firmami Zvoza s.r.o. (dům vlevo se sedlovou střechou) a DEVILLE TPC Jihlava s.r.o. (bílá budova vpravo s plochou střechou) prochází historická zemská hranice Moravy a Čech, jakož i stávající hranice katastrálních území Jihlava a Bedřichov u Jihlavy. Snímek pořídil autor článku.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 12 – Dům č. p. 5199 v Pávovské ulici, jímž probíhá historická zemská hranice Moravy a Čech. Na území Čech se nachází jen levá garáž. Snímek pořídil autor článku.

Po této hranici parcely pokračuje k místu, které se nachází přibližně 47 metrů východně od severovýchodního rohu nedaleké budovy na parcele č. 5294/8 v katastrálním území Jihlava. V tomto bodě pak zemská hranice otočí prudce k severovýchodu a v místě, které je vzdáleno asi 52 metrů západně od stávající hranice mezi katastrálními územími Jihlava a Heroltice u Jihlavy, přičemž se na hranici parcel č. č. 5293/1 a 5292, prudce stáčí směrem k poslednímu hraničnímu kameni, který se nachází u silnice do Heroltic (obr. 13).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 13 – Hraniční kámen u silnice z Bedřichova do Heroltic. Snímek pořídil autor článku.

Podle historické mapy pozemkového katastru katastrálního území Dřevěné Mlýny se zdá, že by tento hraniční kámen byl jediným jihlavským hraničním kamenem nacházejícím přesně v trase i poslední platné zemské hranice Moravy a Čech. Ovšem dle historické mapy pozemkového katastru katastrálního území Hruškové Dvory. (Viz http://archivnimapy.cuzk.cz/com/0916-1/0916-1-001_index.html

Od tohoto místa se pak zemská hranice stáčí směrem k východu a následně k severovýchodu, procházejíc po jižním okraji parcely č. 450/4 v katastrálním území Hruškové Dvory se ukazuje, že ani tento nebude přesně na zemské hranici, jelikož ta ho zde velice těsně míjí, procházejíc středem původní silnice z Heroltic do Bedřichova. Okraj této parcely zde představuje bývalý okraj silnice z Bedřichova do Heroltic. Když zemská hranice Moravy a Čech dorazí k jihozápadnímu konci parcely č. 449/33, vede pak k severovýchodu po jejím jižním okraji a pak okrajovou jižní částí silnice k západnímu konci parcely č. 449/32, odkud pak vede po severozápadní hranici parcely č. 449/11 v katastrálním území Hruškové Dvory. Když dorazí k východní hranici této parcely, stočí se zemská hranice Moravy a Čech prudce k jihu a pokračuje dále po východních hranicích parcel č. 449/11, 449/15, 449/16 a 449/17 až k místu, kde se nachází nejjižnější bod parcely č. 449/20, kde se zemská hranice lomí prudce k jihovýchodu a pokračuje dále po jižní hranici parcely č. 449/26. Zajímavostí této parcely je, že její značná část náležela k jednomu rybníku v katastru českých Heroltic, jenž později zanikl. Až potud je průběh zemské hranice Moravy a Čech zrekonstruovaný na následující mapě, autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku. K jihovýchodu pokračuje zemská hranice Moravy a Čech po jihozápadní hranici parcel č. 449/30, 451/3 a 452/7. Poté se stočí k severu, přičemž vede po západní hranici parcel č. 452/9 a následně v sousedním katastrálním území Heroltice u Jihlavy po západní hranici parcel č. 311/1 a 308/2. Poté se stočí prudce k jihovýchodu, přičemž vede po severní hranici posledně jmenované parcely a následně po severní hranici sousední parcely č. 308/3. Poté se stočí prudce k jihozápadu a vede po východní hranici posledně jmenované parcely a dále po východní hranici parcel č. 310/2 a 311/4. Dále se zemská hranice vrací do katastru Hruškových Dvorů a vede podél jeho severní hranice, přičemž zde oproti ní tvoří malý oblouk. (Viz mapa na wikimedia commons – na této mapě je patrné, že se zemská hranice obloukovitě odchyluje od jižního břehu bezejmenného potoka. Patrné je to i na následující mapě, která představuje náčrt z šetření o změně katastrální hranice mezi Herolticemi a Hruškovými Dvory z roku 1982, kde je stará katastrální hranice přeškrtnuta) Poblíž silnice, spojující jihlavskou část Hruškové Dvory s taktéž jihlavskou Švábkou (pro zajímavost se sluší dodat, že dříve měla status místní části Heroltic) pak zemská hranice zamíří nepatrně do katastrálního území Heroltice u Jihlavy a následně překročí výše zmíněnou silnici. Po jejím překročení zamíří k severu, procházejíc souběžně se silnicí. Jižně od odbočky na jihlavské letiště pak zemská hranice zamíří na jihovýchod směrem k budovám letiště (Obr.14) které ponechává na Moravě. Úsek zemské hranice od silnice z Bedřichova do Heroltic je až k letišti zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 14 – Jihlavské letiště. Snímek pořídil autor článku.

Nedaleko budov letiště se hranice láme k východu, směrem k nedalekému lesu, procházejíc severně od budov letiště přes přilehlé parkoviště. Když hranice překročí příjezdovou silnici k letišti, probíhá dál do lesa mezi pozemky zdejších chat, přičemž už zde tvoří nepatrný „hraniční příkop“. Pokračuje dále až k místu, kde se u průseku láme k severu, procházejíc po západním okraji průseku mělkým slabě rozeznatelným dalším hraničním příkopem, který se po chvíli láme k severozápadu, přičemž vstupuje do lesa, kde se tento příkop stává lépe rozeznatelným. Po chvíli je příkop přerušen, nicméně hranice pokračuje dál přímo k severozápadu, avšak po chvíli se láme směrem k severovýchodu a pokračuje dál dobře viditelným dalším příkopem (obr. 15 a 16).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 15 – Hraniční příkop v lese severně od jihlavského letiště. Vlevo jsou Čechy, vpravo Morava. Val vedle příkopu je moravský. Snímek pořídil autor článku.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 16 – Hraniční příkop v lese severně od jihlavského letiště. Vlevo je Morava, vpravo jsou Čechy. Pro upřesnění dodávám, že val je moravský. Snímek pořídil autor článku.

Poté, co překročí zemská hranice lesní cestu, pokračuje ještě chvíli k severovýchodu a poté se láme přibližně k severu, procházejíc západně od nedalekého rybníčku (obr. 17). Zemská hranice je zde v lesním terénu dobře patrná, protože vede na dobře patrném pomezí jehličnatého a listnatého lesa.

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 17 – Rybníček nacházející se v blízkosti zemské hranice Moravy a Čech, zachycený od severovýchodu. Snímek pořídil autor článku.

Když hranice mine rybníček, vede dál mírně k severovýchodu po východní hranici k. ú. Heroltice u Jihlavy. Poté co zemská hranice opustí okraj lesa, začne se po chvíli od východní hranice Heroltic místy mírně odchylovat, nicméně stále ji v podstatě sleduje až k nejjižnějšímu bodu parcely č. 299/2, po jejíž západní hranici pak pokračuje dále k severovýchodu, přičemž tuto heroltickou parcelu ponechává na Moravě. Když zemská hranice dospěje k místu, kde hranice mezi k. ú. Heroltice u Jihlavy a Měšín, míří k severozápadu, sleduje pak zemská hranice dál téměř celou moderní společnou hranici těchto dvou katastrálních území, přičemž nejprve asi 326 metrů severovýchodně od zástavby bývalé Heroltické místní části Švábka, překročí silnici spojující Jihlavu s Měšínem, poté pokračuje do polí, kde se láme nejdříve k severu a poté k severovýchodu, směrem k dálnici D1, kterou pak překročí přibližně 146 metrů severozápadně od mostu, po němž vede silnice z Měšína do Jihlavy (obr. 18). Zemská hranice pak odtud pokračuje chvíli mírně k severovýchodu až k místu, kde se poblíž několika těšínských budov láme k severozápadu. Úsek zemské hranice od letiště k výše zmíněnému místu u dálnice D1, je přehledně zrekonstruovaný na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).

Historická zemská hranice Moravy a Čech v Jihlavě versus mod
Obrázek 18 – Místo. v němž zemská hranice Moravy a Čech překračuje dálnici D1. V popředí vidíme kolík s červeně zabarveným vrškem, který se nachází u geodetického bodu, jímž byla označena hranice k. ú. Měšín a Heroltice u Jihlavy. Snímek pořídil autor článku.

Poté, co se zemská hranice nedaleko zástavby Měšína láme k severozápadu, prochází po chvíli po východním okraji lesních pozemků, náležejících do katastrálního území Heroltice u Jihlavy. I zde leze narazit na hraniční příkop. Poté zamíří beze změny směru do lesa, v němž se láme směrem k jihozápadu. Když opustí les, otočí k severozápadu, poté se klikatí podél současných katastrálních hranic, přičemž menší okrajové části moderního katastru Měšína (parcely č. 890, 891 a 893) ponechává v Čechách a pro změnu některé menší okrajové části katastrálního území Heroltice u Jihlavy zase patří na Moravu. Část zemské hranice zde prochází okrajovou částí lesa. Poté, co zemská hranice opustí les, prochází dál po současné hranici katastrálních území Heroltice u Jihlavy a Měšín až k trojmezí hranic katastrálních území Heroltice u Jihlavy, Měšín a Střítež u Jihlavy, kde zemská hranice definitivně opouští území Jihlavy, přičemž zamíří k severovýchodu. Výše popsaná část zemské hranice od zástavby Měšína až k tomuto místu, je přehledně zrekonstruovaná na následující mapě (autorem rekonstrukce je opět autor tohoto článku).

Na všech v článku zmíněných odchylkách zemské hranice od současné katastrální hranice je opět vidět příklad změny katastrálních hranic, provedených v dobách reálného socialismu, či počátkem 90. Let. Na závěr je třeba dodat, že pokud jsou v tomto článku zmíněna čísla parcel, jedná se o parcely a jejich čísla, existující v době napsání tohoto článku, tedy v srpnu 2016. Je možné, že v budoucnu dojde k dalším změnám katastrálních hranic, změnám hranic parcel, či k jejich přečíslování. Upřímným přáním autora článku je obeznámit širokou veřejnost s poznáním skutečného průběhu poslední zemské hranice Moravy a Čech, a pokud možno přispět ke správnému zakreslení této hranice do map v odborné literatuře.



VODA UŽ JE STRATEGICKÁ SUROVINA

Mgr. Petr Michek, 5. září 2016

 

Když jsme před lety slyšeli informaci, že voda se bude v budoucnosti prodávat v obchodech, tak jsme tomu ani nechtěli věřit. Na venkově měl každý svoji studnu a ve městech tekla voda z vodovodu. Za kubík vody jsme tehdy platili 60 haléřů a za stočné 20 haléřů. Tak proč ji kupovat? Za pár let bylo všechno jinak. Cena vodného a stočného se dnes v mnoha okresech blíží  k hranici 90 Kč za kubík vody a v některých okresech ji už překročili.

V obchodních řetězcích v současnosti kupujeme vodu balenou a můžeme si dokonce vybrat, od které firmy si ji koupíme. Většina vesnic je již napojena na obecní vodovody, takže dnes i na venkově pijeme chlorovanou vodu z vodovodů. Přitom již víme, že příliš velké množství chloru ve vodě je zdraví škodlivé.

Voda vhodná pro kojence je dnes ve většině vodovodů vzácností neboť tyto překračují povolený  obsah dusičnanů. Proto ji kupujeme balenou v obchodních řetězcích. Přitom není zcela jisté, zda umělé plastové láhve, v kterých se voda prodává, jsou pro zdraví dětí neškodné.

Po plošných melioracích polí a regulacích toků, které byly v Čechách, na Moravě i ve Slezsku v minulosti prováděny, dnes mizí voda z krajiny. Téměř na celém území České republiky máme deficit nasycenosti podzemních vod. Zmizely remízky a meze mezi poli a s nimi i drobná pernatá zvěř jako křepelky, koroptve a bažanti. Vidět dnes v poli běhat zajíce je téměř zázrak. Scelováním lánů jsme jim zničili přirozené prostředí pro jejich rozvoj.

Vysušili jsme mokřady, narovnali toky a zrušili většinu malých rybníčků a břehových porostů, které byly zdrojem a rezervoárem vody v krajině. Dnes se pokoušíme v rámci technických úprav krajiny dosáhnout zlepšení daného stavu, ale stojí to velké finanční náklady. A v rámci klimatických změn nám krajina vysýchá.

Proto vláda České republiky připravuje koncepci boje se suchem. Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU – ČSL) spolu s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO) připravují k posouzení materiál se značně dlouhým názvem: Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody“. Tento návrh opatření by měl posloužit pro zpracování dlouhodobé strategie pro zajištění dostatku vody pro potřeby obyvatelstva, zemědělství i průmyslu.

Předpokládá se, že v rámci klimatických změn se v roce 2030 v České republice zvedne průměrná roční teplota o jeden stupeň Celsia, následně se zvýší výpar, a také se změní i srážkové průměry v jednotlivých oblastech. Aby se voda v krajině udržela bude nutné budovat malé vodní nádrže, přistoupit k obnově bývalých rybníků, kterých je dnes v České republice o dvě třetiny méně, než v 18. století. Stávající rybníky potřebují odbahnění, aby se zvýšila jejich retenční kapacita. Tam, kde byly malé toky napřímeny bude nutné znovu vybudovat meandry a mokřady, aby se voda v krajině udržela. Na větších tocích lze vybudovat přehrady a zejména poldry, které by zachytily vodu při povodních a následně umožnily její vsáknutí do podzemí.

V České republice bylo vytipováno cca 65 lokalit, kde by se v budoucnosti mohla uskutečnit výstavba přehradních nádrží. V současnosti se prověřuje možnost výstavby cca 4 vodních nádrží. Jedná se o Pěčín v Královéhradeckém kraji, Senomaty a Šanov ve Středočeském kraji a Vlachovice ve Zlínském kraji. Rovněž se mluví o Nových Heřmínovech v Moravskoslezském kraji. Na základě škod způsobených povodněmi na Moravě a ve Slezsku, by bylo záhodno uvažovat o výstavbě několika poldrů v Pomoraví a alespoň dvou přehradních nádrží na Bečvě. Jinak budou povodně stále aktuální.

Holou, zemědělsky obdělávanou krajinu, je nutné oživit pásy větrolamů, které je na mnoha místech nutno znovu dosadit novými dřevinami a keři. Dlouhé svahy, kde hrozí půdní eroze, je nutno zpevnit remízky a novými mezemi a výsadbou keřů a ovocných stromů, jejichž plody by se staly potravou pro malou zvěř a ptactvo. Nedílnou součástí krajiny, než byly vykáceny, bývaly aleje různého stromoví podél polních cest. Obnovit by se měly alespoň po jedné straně cest, aby i těžké zemědělské stroje mohly zajíždět bezpečně na pole. Aby krajina byla opět schopná zadržet potřebné množství vody nejen pro zemědělce, bude nutné přesvědčit uživatele a majitele pozemků o důležitosti pozemkových úprav, nejen pro ně samotné, ale i pro jejich potomky a celou společnost.

V rámci přípravy strategie šetření s vodou připravil ministr životního prostředí Richard Brabec návrh na ztrojnásobení poplatků za čerpání podzemních vod do veřejných vodovodů, což vzbudilo všeobecný odpor. Je to špatný návrh, jehož realizace by v prvé řadě poškodila velkou část domácností, včetně rodin s dětmi a seniory, které jsou napojeny na veřejné vodovody. Přitom odběr vod z podzemních zdrojů v posledních letech trvale klesá a obyvatelé, kteří jsou napojeni na veřejné vodovodní sítě, vůbec nemohou ovlivnit, zda jejich domácnosti odebírají vodu z povrchových nebo z podzemních zdrojů. Trojnásobné zvýšení poplatků za odběr podzemních vod by si vodárenské společnosti promítly do vodného a stočného, které je dnes, oproti minulosti, příliš vysoké. Zejména to lze očekávat u zahraničních společností, které u nás ve vodárenství podnikají.

Když Česká republika vstoupila k datu 1. května 2004 do Evropské unie, obdrželo Ministerstvo životního prostředí od Evropské komise stanovisko, že tato nebude dotovat pro veřejný sektor nevýhodné privatizace vodáren. Přesto i po tomto datu, došlo k další privatizaci okresních vodáren.

Dokonce od roku 2006 Ministerstvo zemědělství zcela rezignovalo na svůj vliv ve vodárnách a dopustilo zrušení tzv. „zlaté akcie“, která sloužila k udržení majoritního podílu a vlivu ve vodárnách. Nakonec zástupci Ministerstva zemědělství ve správních radách vodáren, kteří zde měli  zastupovat zájmy státu, v mnoha případech hlasovali pro jejich privatizaci.

V letech 1996 – 2006 v řadě měst a obcí souhlasila zastupitelstva, aby městské vodárny uzavřely se zahraničními koncerny „podivné“ smlouvy – Smlouvy o provozování vodovodů a kanalizací. Dnes na území České republiky ve vodárenství podnikají tyto zahraniční společnosti: Veolia (Francie), Suez (Francie), Energie AG (Rakousko), AQUALIA (Španělsko/Japonsko) a NGW (Německo).

Naštěstí pro Moravu a Moravské Slezsko zůstala většina městských a okresních vodárenských společností v rukou měst a obcí. Pouze zastupitelstva Zlína, Prostějova a Olomouce uzavřela dohody s francouzskou firmou Veolia. V Brně, v Šumperku a v Ostravě dali přednost smlouvě s francouzskou firmou Suez a okresy v okolí Ostravy uzavřely smlouvy se Španělsko/Japonskou firmou AQUALIA.

Důsledkem je, že města, která uzavřela smlouvy se zahraničními firmami (většinou na 30 let) dnes nemají právo požadovat evropské dotace na rozvoj infrastruktury. Městům a okresním vodárnám zůstala povinnost financovat infrastrukturu (obnovu vodních řádů a čistících technologií), zatímco právo na zisk z vodného a stočného přešlo na zahraniční koncerny, které nemusí své zisky investovat zpět v České republice a vyvádějí je do svých mateřských zemí.

Dnes je všem známo, že voda je strategickou surovinou, kterou je nutno chránit a Ministerstvo zemědělství místo aby zabránilo vyvedení zisků z vodného a stočného z okresních vodáren na konta zahraničních koncernů, tak jeho mnozí zástupci dovolili, aby se tak stalo. Proto jsem přesvědčen o skutečnosti, že uzavřené nevýhodné smlouvy se zahraničními koncerny je nutno s garancí státu vypovědět a správu vodáren opět předat   městům a obcím. Vždyť jak už bylo řečeno, voda je dnes strategickou surovinou!

 



POVĚST O KRÁLI JEČMÍNKOVI

Milan Trnka, 1. září 2016

 

Pokud zadáte v počítači na Wikipedii heslo „Král Ječmínek“, dočkáte se, mimo jiné, následující informace: „Král Ječmínek je podle pověsti moravský král. Svůj domov měl v Chropyni a je ochráncem českých sladovníků.“

Velký ilustrovaný slovník naučný, svazek X (1931) uvádí: „Ječmínek – bájeslovná postava, moravský král. Nazván byl Ječmínkem proto, že jej matka, zapuzená ukrutným manželem, porodila v ječmenovém poli.“

Stručný obsah pověsti: V Chropyni žil bohatý a udatný rytíř, kterého si ostatní moravští páni zvolili za svého markraběte. Do té doby skromný rytíř se však změnil v pyšného, hrubého a hamižného panovníka. Jeho manželka mu změnu v chování vyčítala tak dlouho, až ji rozčilený markrabě nechal vyhnat z chropyňského zámku. Byla těhotná. Skryla se před rozzlobeným manželem v poli ječmene a porodila chlapce. Soucitní lidé ji vzali k sobě a novorozeně pojmenovali Ječmínkem. Po čase si markrabě uvědomil svoji chybu. Nechal manželku hledat, ale nenašel. Výčitky ho dohnaly k sebevraždě. Ječmínek vyrůstal v utajení, vstřebával moudrost, časem získal i nadpřirozené schopnosti a využíval je k pomoci utlačovaným. Lid věří, že Ječmínek se znova objeví ve chvíli, kdy jeho Morava, které je dědicem, bude ohrožena nejvíce.

Pověst byla několikrát v průběhu dlouhých staletí literárně zpracována. Téma je jistě velmi přitažlivé. Původně byla označována jako prastará křesťanská pověst, dokladující vítězství dobra a mírnosti nad pýchou a zlem. V dobách tzv. josefínských reforem ke konci 18. století byl s Ječmínkem ztotožňován habsburský panovník Josef II., kdy lid věřil v lepší sociální poměry na Moravě. V dobách socialismu byla pověst předkládána jako důkaz živé útěchy utiskovaných pracujících ve spravedlivější společenský řád. Pro naše předky se stal z Ječmínka „věčný král Moravy“, od něhož Moravané očekávají pomoc ve chvíli, kdy bude jejich zemi nejhůře.

Není spolehlivě známo kdy a kde pověst vznikla. Postavy královského otce a syna, které by odpovídaly obsahu pověsti, nejsou v průběhu moravské historie dohledány. Literární badatelé uvádí více možných reálných pramenů vzniku pověsti.

Podle jedné z verzí je pověst ohlasem z nejasného období, následujícího po uhersko – moravských válkách za Mojmíra II. Současná obecně přijímaná oficiální tvrzení, že Velká Morava byla Uhry vyvrácena ze svých kořenů, není zřejmě pravdivá. Morava už nemohla být sice považována za středověkou velmoc, neměla ústřední vládu, neměla společného panovníka. Je však zdokladováno, že na moravském území souběžně přežívala na Maďarech více nebo méně závislá území pod vládou místní moravské šlechty. Pověst o Ječmínkovi může být odezvou na existenci těchto drobných panství a na snahu moravské nobility sjednotit se pod jedním panovníkem.

Další verze vzniku pověsti je datována do období 15. století, kdy chropyňské panství získal šlechtický rod Ludaniců. Tento rod pocházel z Uher a byl spřízněn s rodem Arpádovců. Arpádovci byli první dynastií uherských panovníků, kteří vládli od počátků uherského státu v devátém století až do roku 1301. Prvním v řadě těchto panovníků byl Arpád (zemřel roku 907), který odvozoval svůj původ od vůdce hunských kmenů Attily. Prvním křesťanem v rodě se stal Arpádovec Gejza (972 až 997). A slovo „arpá“ v maďarštině znamená ječmen. Zakladatel dynastie Arpád se prý v ječmenovém poli své matce narodil.

V novější době zpracoval pověst o králi Ječmínkovi novinář, básník, spisovatel, vydavatel a sběratel pověstí Antonín Otáhal Plešovský (1864 – 1911), rodák z Plešovce u Kroměříže (pověst vydal roku 1890). Snad nejznámější verze pověsti však pochází z dílny Aloise Jiráska, který do svého díla „Staré pověsti české“, vydaného v roce 1894 převzal od A. Plešovského předmětnou moravskou pověst, kterou ovšem barvitě rozvedl a upravil tak, aby odpovídala čtenářským požadavkům jeho doby.

 



JAK JSME SE STALI KOLONIÍ

Mgr. Petr Michek, 23. srpna 2016

 

Pod názvem „Jak jsme se stali kolonií“ vydalo v roce 2015  nakladatelství Rybka Publishers knihu mladé renomované ekonomky Doc. Ing. Ilony Švihlíkové, která je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze, kde vystudovala obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. V roce 2010 byla vydána její první práce na téma „Globalizace a krize“ a v roce 2014 ji vyšla další kniha nesoucí název „Přelom – od Velké recese k Velké transformaci“. Ing. Švihlíková rovněž publikuje v masmédiích, např. v Britských listech, v Deníku Referendum a vystupuje v Českém rozhlasu  i v televizních debatách. Patří mezi mladou generaci intelektuálů, kteří zdůrazňují sociální soudržnost společnosti. V současnosti působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických a společenských věd a ekonomie.

Ve své nové knize „Jak jsem se stali kolonií“ autorka popisuje dobu, kterou prošla Česká republika

od počátku sametové revoluce až po dnešek, analyzuje její průběh i současný neutěšený stav a podává návrhy jak danou situaci změnit ve prospěch České republiky. Kniha je napsána čtivým srozumitelným jazykem, takže je pochopitelná i pro ekonomického laika.

Na úvod knihy autorka hodnotí centrálně plánovanou ekonomiku a specifika československého státního socialismu a konstatuje, že Československo bylo na počátku transformace ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku ve velmi dobré ekonomické pozici. Bohužel tento náskok byl v mnoha případech nevyužit, nebo doslova promrhán.

Dále autorka konstatuje, že přestože centrálně plánované hospodářství selhávalo ve zvyšování úrovně svých obyvatel, tak kladlo důraz na potírání nerovností a sociální zajištění. Podpora rodin s dětmi byla v Československu na vysoké úrovni – od novomanželských půjček, mateřské dovolené až po vybudování rozsáhlé infrastruktury jeslí a školek. Pozitivem bylo sociální pojištění, bezplatné lékařské ošetření i léky, pobyty v lázních, celková péče o matky a děti, bezplatné školství, starobní důchody i důchody pro invalidní občany. Na konci osmdesátých let téměř dvě třetiny obyvatel Československa žily v domech a v bytech postavených pro roce 1948 a československé družstevní zemědělství zajišťovalo potravinovou soběstačnost státu.

V roce 1990 byl HDP (hrubý domácí produkt) v Československu na hlavu na úrovni 52 % průměru EHS (Evropského hospodářského společenství), což byl výsledek daleko lepší než v Polsku či v Maďarsku. Přesto jsme ho nedokázali využít a náskok udržet. Příčinu tohoto stavu autorka vidí v použití tzv. Washingtonského konsenzu, jehož prvky se staly vodítkem pro transformaci ekonomiky většiny zemí východního bloku, tedy i Československa.

Washingtonský konsenzus byl vypracován již v roce 1989 americkým ministerstvem financí, Mezinárodním měnovým fondem a skupinou Světové banky a vyzkoušen byl na některých  latinskoamerických zemích, které se v osmdesátých letech dostaly do dluhové krize. Washingtonský konsenzus sestává z deseti navzájem propojených bodů, jejichž společným jmenovatelem je víra, že trh je ten nejlepší samoregulující mechanismus, a že role státu má být umenšená. Autorka konstatuje, že Washingtonský konsenzus je esencí neoliberálních politik současného kapitalismu a dnes patří mezi „téměř“ neslušná slova. Rovněž konstatuje, že rozpad východního bloku přišel pro Západ právě včas, neboť bez přehánění lze konstatovat, že představoval záchranu jak ideologickou, tak i ekonomickou, a tu především.

Cituji: „Pád a následná transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další expanze globálního kapitalismu znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným západním trhům velice vhod. Západní firmy se mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní, ale na Východě bylo nadšeně vítáno. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby v geograficky malých vzdálenostech. Kombinace levné pracovní síly, podhodnoceného kurzu, tlaku na vlády na nižší daně, investiční pobídky apod., se jako bumerang vrátila na západ ve formě „argumentu“ proti levicověji zaměřené hospodářské politice. Země východního bloku tak mimo jiné posloužily jako další argument pro „flexibilizaci“ pracovních sil na Západě“. Autorka rovněž konstatuje, že představa, že západní firmy (nám) chtěly „pomoci“, je stejně naivní jako směšná.

V další části knihy se autorka zabývá ekonomickou transformací v České republice a nepovedenou privatizací, která usnadnila nástup nadnárodních korporací. Konstatuje, že prosazení Washingtonského konsenzu spolu s požadavkem rychlého provedení reforem a odmítnutím tzv. „třetích cest“ (kapitalismus kolektivní – Japonsko, státní – Čína, specifický pro danou zemi – Jugoslávie, zaměstnanecké participace = převzetí zaměstnanci – Slovinsko) bylo motivováno politicky a nikoliv ekonomicky. Cílem bylo upevnění pozice reformátorů, většinou řízených ze zahraničí a zároveň ustavení nové „elity“, která bude transformační proces podporovat a oponovat jeho případným úpravám.

Cituji: „Kuponová privatizace, která pocházela z dílny ODS, kde hlavní roli hrála dvojice Klaus – Ježek proběhla ve dvou vlnách. Občané dostali možnost stát se tzv. DIKy (držiteli investičních kuponů).  První vlny privatizace se zúčastnilo 77 %  a  ve druhé vlně 74 % obyvatelstva“. Následně se vyrojily investiční fondy, které během několika let vykoupily akcie od  malých vlastníků a poté došlo ke koncentraci kapitálu mezi několik bank, pojišťovnu a asi čtrnáct  investičních společností.

Dále autorka uvádí: „Vláda České republiky v čele s Václavem Klausem dostávala zpočátku od MMF výborné známky díky své politice rychlé privatizace, ovšem transformační proces v jejím podání vedl nakonec k tomu, že HDP na konci devadesátých let byl nižší než v roce 1989“. Stali jsme se zemí, kde se testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, navíc podpořeného masivními devalvacemi koruny. Postupně se Česká republika stala cílem přílivu zahraničního kapitálu a následným působením zahraničních korporací došlo a stále dochází k masivnímu odlivu zisků, což nás klade do role kolonie jako takové.

V další části své knihy autorka nastiňuje východiska, kterými by se ekonomika a diplomacie naší republiky měla ubírat. V prvé řadě je nutné, aby Česká republika hledala nové obchodní partnery, aby nebyla závislá na 2 – 3 zemích EU.

Na mezinárodním poli musíme prosazovat dodržování mezinárodního práva a mírového řešení případných konfliktů.

Rovněž doporučuje zapojení naší země do spolupráce se zeměmi uskupení BRICS, které začínají vytvářet vlastní instituce, neboť zjišťují, že kapitálové toky, ratingové agentury, organizace jako MMF, Světová banka a další instituce, rozhodně neslouží jejich potřebám.

Také doporučuje odmítnout zatahování našeho státu do válečných, ideových a podobných koalic, z nichž nebudeme mít žádný prospěch.

Motem naší diplomacie musí být politika přátelství všemi směry, rozvíjení kulturní diplomacie a prioritní prosazování vlastních zájmů.

To ovšem předpokládá , že politická elita nebude servilní k žádné velmoci či politickému uskupení.

Zásadně doporučuje definovat národní zájem a vypracovat vlastní vizi vývoje a rozvoje republiky, stanovit si jasné priority, včetně stanovení časového rámce, zdrojů a cílových oblasti.

Dále doporučuje  vytvořit systém stabilizačních faktorů, které budou zabraňovat zhroucení systému a naopak budou zvyšovat jeho odolnost. Tuto funkci může plnit sociální stát a rozvoj lokální ekonomiky, včetně podpory zemědělskému sektoru, aby byla v co největší míře zajištěna potravinová soběstačnost státu. Rozvoj zemědělství je úzce spjat nejen s lokální ekonomikou, ale také s družstevním hnutím. Zde autorka jasně říká, že „proti koncentrovaným řetězcům musí stát soustředěná síla v podobě organizovaných prvovýrobců“. „Národní obchodní řetězec, jak o něm uvažuje prezident Miloš Zeman, je dobrou myšlenkou, a snad by bylo možné k tomuto účelu využít domácí řetězec COOP“.

Za tím účelem doporučuje vytvoření Suverénního státního (rezervního) fondu, kde by se shromažďovaly zisky ze státem vlastněných či ovládaných firem. Fond by zaručoval, že tyto prostředky „nezmizí“ (tak jako bývalý Důchodový fond), ale že budou určeny pro budoucí rozvoj státu. Dále doporučuje zavedení sektorové daně (např. daně z finančních transakcí, zdanění církví, především formou daně z převodu majetku, apod.).

Vzhledem k tomu, že finanční sektor je v rukou zahraničních subjektů, tak autorka doporučuje vytvořit legislativní prostor pro Etickou banku, či pro Bezúročnou banku.

V této souvislosti navrhuje vytvořit (po vzoru německých Landesbanken – zemských bank) krajské banky, což by vedlo k posílení role regionů (zde se nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, jako nejlevnějšího způsobu řízení veřejné správy), atd., atd.

Práci Doc. Ing. Ilony Švihlíkové „Jak jsme se stali kolonií“, lze jenom doporučit, neboť přináší přehlednou ekonomickou analýzu uběhlých dvaceti pěti let v České republice a zároveň nastiňuje celou řadu možných přístupů pro budoucnost, jak dosavadní situaci zlepšit, abychom přestali být kolonií.