MYSLÍ TO FRANCOUZI VÁŽNĚ ?

Petr Michek, 15. března 2017

 

Ve Francii to začíná vřít. Probíhají primárky jak levicových, tak i pravicových kandidátů na prezidenta Francouzské republiky. Současný prezident Francois Hollande oznámil, že se již nebude podruhé ucházet o zvolení prezidentem. Má velmi nízké voličské preference, takže naznal, že nemá naději na zvolení. Bývalý pravicový prezident Nicolas Sarkozy, neprošel pravicovými primárkami.

Současný průzkum agentury Opinionway mezitím potvrdil rostoucí vyhlídky levicového liberála Emmanuela Macrona. V prvním kole by nyní pro něj hlasovalo 25 % voličů. Dotáhl by se tak na rozdíl jediného procenta na M. Le Penovou, zatímco dříve faforizovaný konzervativní expremiér Fillon, který musí vysvětlovat původ příjmů své rodiny, by skončil s 20 % na nepostupovém třetím místě. Volební experti odhadují, že ve finále by Macron zvítězil na M. Le Penovou v poměru 62 ku 38 procentům.

Mezi tím se ve Francii objevila petiční podpisová akce (zjevně recesistická), která požaduje, aby se příštím francouzským prezidentem stal Barack Hussein Obama, bývalý prezident USA. Do poloviny března t.r. chtějí organizátoři petiční akce získat milión podpisů, které by Obamu měly přimět aby kandidaturu přijal!?!

Jeho příznivci argumentují, že Obama má pro funkci francouzského prezidenta „nejlepší životopis na světě“. A vzhledem k očekávané masivní podpoře šéfky pravicové Národní fronty Marine Le Penové dodávají, že by zvolení cizince do čela státu bylo „lekcí demokracie pro celou planetu“!?!

Recesisté zřejmě nevědí, kdo je to Barack Hussein Obama. Nuže podívejme se na jeho životopis a  osmileté vládnutí v USA.

Barack H. Obama se narodil 4. srpna 1961 na Havaji v Honolulu americké bělošce Stanley Ann Dunhamové. Jeho otcem byl Barack Hussein Obama, který pocházel z Keni. Místo jeho narození bylo častokrát zpochybňováno, neboť člověk, který se nenarodil na území USA, nemůže kandidovat na funkci prezidenta USA. Zejména byla zpochybňována pravost jeho rodného listu a u části americké veřejnosti, zejména u republikánů panoval názor, že se Obama narodil v Keni. Obama rovněž tvrdil, že je křesťanem a bývalým členem Sjednocené církve Kristovy (po matce), ale určitými kruhy byl označován za skrytého muslima (po otci).

V letech 1981 – 1983 studoval politologii se zaměřením na mezinárodní vztahy v New Yorku na soukromé Columbia College of Columbia University a po studiích zde zůstal působit jako komunitní pracovník. V roce 1985 odešel pracovat do Chicaga, kde přijal nabídku práce jako terénní pracovník. V letech 1988 – 1991 studoval práva v Cambridge ve státě Massachusetts na Harvardově univerzitě.

V roce 1992 se oženil s afroamerickou právničkou Michelle Robinsonovou, se kterou má dvě dcery. Ve stejném roce vstoupil do Demokratické strany, za kterou od roku 1997 zasedal v Senátu státu Illinois a později v roce 2004 byl zvolen do Senátu Spojených států. V letech 1993 – 2004 přednášel ústavní právo na Chicagské univerzitě.

Dne 4. listopadu 2008 zvítězil Barack Obama v prezidentských volbách, když porazil republikánského kandidáta Johna McCaina. Stal se tak historicky prvním afroamerickým prezidentem Spojených států amerických a dne 20. ledna 2009 složil za přítomnosti téměř dvou milionů lidí ve Washingtonu, D.C. slavnostní přísahu a ujal se funkce jako 44. prezident USA.

V roce 2009 se stal nositelem Nobelovy ceny míru a časopis Time jej v letech 2008 a 2012 vyhlásil

osobností roku. Se souhlasem, ale i s kritikou se setkala jeho zdravotní reforma, nazývaná též Obamacare, která narazila na odpor republikánů i určité části demokratů a její zavedení se podařilo schválit ve Sněmovně reprezentantů až v roce 2010, především za cenu ústupků a kompromisů oproti původní verzi. Během jeho prvního volebního období se zvýšilo zadlužení USA o 20 % HDP.

Dne 6. listopadu 2012 se v USA konaly prezidentské volby, ve kterých Obama porazil svého konkurenta, republikánského kandidáta Mitta Romneyo a obhájil svůj úřad na další čtyři roky. Ve funkci prezidenta USA byl od 20. ledna 2009 – 20. ledna 2017.

Za celou dobu, po kterou byl Barack Obama prezidentem USA, se americký státní dluh zdvojnásobil na téměř 20 biliónů US dolarů a Obama byl kritizován za nadměrné utrácení. Za jeho éry bylo zavedeno masivní celosvětové sledování telefonů a elektronické komunikace amerických občanů, cizinců i světových politiků, včetně německé kancléřky Angely Merkelové. V listopadu 2014 vydal Obama exekutivní nařízení – prezidentský dekret, kterým legalizoval pobyt téměř 5 milionů ilegálních přistěhovalců v USA. Obešel tak Kongres, který ovládali republikáni a podle kritiků překročil své ústavní pravomoci a porušil americkou Ústavu. V roce 2016 Obamovo nařízení zablokoval Nejvyšší soud. Vše co prozatím zde bylo uvedeno je známo. Ale co známo není? O tom nás ve své další knize Poslední naděje civilizace informuje Benjamin Kuras.

Třetina Američanů a velká většina amerických muslimů se domnívá, že prezident Obama je muslim.

V září 2013 egyptský list Al-Wafd na první straně uveřejnil článek o tom, že Obama je členem Muslimského bratrstva a že Egypt má o tom důkazy (ty však uveřejněny nebyly). Hesly Muslimského bratrstva jsou: „Alláh je náš úkol. Prorok je náš vůdce. Korán je náš zákon. Džihád je naše cesta. Umírat ve věci Alláhově je naše nejvyšší naděje.“

Pro USA si Muslimské bratrstvo stanovilo zvláštní strategii: 1. Zakládání nenápadných, ale aktivních organizací „amerického islámu“. 2. Infiltrace politických institucí (např. demokratické strany). 3. Konfrontace a konflikt s vládnoucími elitami. 4. Přípravy na ozbrojený konflikt. 5. Uchopení moci a nastolení islámské vlády sjednocením všech islámských skupin. Jejich taktikou je tzv. kradmý – plíživý džihád, kdy požadují zákaz rouhání a urážek islámu, trestání karikaturistů, vymáhání ústupků a privilegií v práci (např. přestávek na modlitby), rozvracení náboženských institucí „mezináboženským dialogem“ zaměřeným na konverzi jinověrců k islámu, pronikání do vlivných pozic, atd.

V únoru 2015 oznámil admirál James Lyons, že za Obamova prezidentství Muslimské bratrstvo infiltrovalo všechny americké bezpečnostní agentury a že ředitel CIA John Brennan konvertoval k islámu. V minulosti se admirál Lyons proslavil konstatováním, že „islám je politická ideologie maskovaná náboženstvím“.

Egypt Obamovi vyčítá jeho zahraniční politiku, např., že nechal svrhnout prezidenta Mubaraka a umožnil tak propuštění vězněných členů Muslimského bratrstva, kteří následně vyhráli volby a zavedli v zemi islamistickou diktaturu, kterou po lidových protestech svrhla armáda. Dnes vedení Muslimského bratrstva našlo azyl u tureckého prezidenta Erdogana!!!

Barack Hussein Obama se narodil muslimskému otci a je tedy podle islámského práva muslim.

Už v prezidentské kampani nastínil Barack Obama svou politiku vůči islámskému extremismu takto: 1) Odstranit jeho ekonomické a sociální příčiny. 2) Přestat pomlouvat a obviňovat islám. 3) Mírnit povýšenost vůči islámu.

Obamův poloviční bratr George Hussein Onyango Obama sdělil svému okolí, že „i když se navenek musí chovat jinak vzhledem ke své pozici, Barack Obama je muslim!!!

V dubnu 2009 Obama řekl v tureckém parlamentu: “Spojené státy nejsou a nikdy nebudou ve válce s islámem.“ Už tehdy se skamarádil s Erdoganem, jehož později označil za svého nejlepšího přítele mezi světovými státníky, který proslul výroky: „…není žádný umírněný a radikální islám, je jen islám“, „integrace muslimů do západní společnosti je zločin proti lidství“.

V Iráku nechal Obama propustit z vězení teroristu Ibrahima Awwada al-Badrího, který se rok nato stal velitelem vznikajícího Islámského státu a v roce 2014 jeho chalífem pod jménem Abú Bakr al-Bagdádí. V roce 2015 Abú Bakr al Bagdádí prohlásil:“ Islám nebyl nikdy náboženstvím míru, islám je náboženstvím boje!!!“

Za Obamy muslimští pracovníci amerických institucí dostali bezpečnostní prověrky a přístup k tajným protiteroristickým programům. Vládní úřady dostaly zákaz negativních komunikací směrem k islámu.!?!

John Brennan, hlavní Obamův poradce na kontraterorismus a pozdější šéf CIA, který konvertoval k islámu, na jednom brífinku označil džihád za „jeden z legitimních principů islámu!?!

Výsledkem zahraniční politiky Obamova prezidentství je Střední východ v plamenech, masakry místních křesťanů, statisíce vyhnaných občanů ze svých zemí, počátek řízené imigrace do Evropy, nárůst mešit v USA na 3200, z nichž 80 % financuje Saúdská Arábie. Během posledních pěti let vydaly Spojené státy zelené karty k trvalému pobytu 680 000 muslimům a připravují se uvítat statisíce Syřanů a dalších muslimských imigrantů z Afriky.

Islamizace USA za prezidentování Baracka Husseina Obamy dostala „zelenou“!!!

Takového muslimského prezidenta bych Francouzům nepřál!



MORAVSKÉ OTAZNÍKY

Bohumila Jandourková, 15. března 2017

 

JE MORAVA JEŠTĚ KŘESŤANSKÁ ?

Ano. A to bez ohledu na to, že dnes má procentuálně velké procento ateistů. Je křesťanská už jenom s ohledem na desatero, které se stalo součástí námi obecně vnímané morálky, ať už si tuto souvislost uvědomujeme, nebo ne.

Osobně jsem si vážila té obyčejné lidové zbožnosti, která u nás byla ještě donedávna obvyklá. U nás nebyla rozšířena přehnané falešná zbožnost. S církevními restitucemi, které jsou stále kontroverzním bodem ve společnosti, a právem, to nesouvisí. Tato obyčejná lidová zbožnost byla ku prospěchu i ve výchově dětí.

Ve školách by se měli děti seznámit s tím, co to je a bylo křesťanství. A teprve poté, v mnohem menší míře i s tím, jaká jsou jiná hlavní náboženství ve světě. A to nejen účelově pozitivně, ale včetně kriticky oprávněného pohledu na důsledky jejich působení ve světě v minulosti i dnes.

Je důležité upozornit i na rozpor islámu a křesťanství, který je patrný i z desatera. Například z přikázání – nezabiješ !

 

JAK SE DOSTALA MORAVA DO BEZPRÁVNÉHO POSTAVENÍ ?

Příčin, tedy souvisejících historických událostí a silných ideových trendů s tím souvisejících bylo v minulosti víc. V neposlední řadě sehrála nedobrou roli I. světová válka a vývoj po ní …

Už vícekrát jsem se zamýšlela nad tím, zda po sarajevském atentátu musela přijít I. světová válka. Historik Jiří Kacetl v jednom komentáři, který jsem si dovolila převzít soudí, že nikoli:

Rakousko-Uhersko rozhodně nebylo tím, které rozpoutalo SVĚTOVÝ konflikt. Pokud si dobře pročtete analýzu všech diplomatických jednání mezi atentátem v Sarajevu a rozpoutáním světové války v prvních srpnových dnech pak zjistíte, že vinu na rozšíření konfliktu měly zejména Rusko, Německo a pak také Francie.

První světová válka je matkou všech katastrof 20. století. Zpackaný Versailleský mír je pak příčinou, proč to ve střední Evropě nefunguje dodnes.

Podle mého názoru Československo nemělo nikdy vzniknout. Místo toho měl Masaryk nadiktovat císaři Karlovi svoji vizi podunajské říše, federalizované a demokratičtější. Jenže to jsou ta historická kdyby…

Kniha July 1914: Countdown to War, autor Sean McMeekin, může prozradit víc.

/potud převzatý text Jiřího Kacetla/



KŘTINY 2017

Milan Trnka, 13. března 2017

Moravský král Svatopluk Veliký zemřel 9. března roku 894.

V neděli 12. března 2017 se uskutečnila Mše svatá v chrámu Jména Panny Marie ve Křtinách sloužená již tradičně za moravského krále Svatopluka I. Velikého a Moravu. Organizátory účasti na mši a doprovodného programu byl Moravský národní kongres a Královský řád moravských rytířů svatých Rostislava a Kolumbána, událost patří mezi společné akce členů Moravského Kulatého Stolu.

Mše svatá byla sloužena farářem Mons. Janem Peňázem, v řádových uniformách byli přítomni zástupci Královského řádu moravských rytířů a zástupci Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Hudební doprovod zajišťoval pěvecký sbor z Mikulčic. A to v církevní staroslověnštině – neboli v původním jazyku Moravanů. Před závěrečným požehnáním vyšli účastníci Mše svaté s moravskými prapory a zástavami Královského řádu moravských rytířů do ambitů před mariánský sloup, kde po modlitbách k Panně Marii – ochránkyni Moravy – byla Mše svatá ukončena za zpěvu staroslověnské „Mnogaja ljeta“, moravské hymny „Moravo, Moravo“ a poslední sloky chorálu „Bože cos ráčil“.

Bylo-li v samotném chrámu Jména Panny Marie hodně chladno, v ambitech už se dalo ve větrném počasí mluvit o pořádné zimě. O mnoho příjemnější teplota vítala proto paradoxně zájemce o prohlídku krypty s kostnicí pod chrámem, která je zároveň řádovou kaplí Lazariánů. Přátelé z Řádu umožnili návštěvníkům výjimečně do těchto prostor vstup i s odborným výkladem.

V krátkém přehledu Svatoplukova života, předneseném v ambitech chrámu u mariánského sloupu, zaznělo několik údajů, které vzbudily pozornost shromážděných. Kdo dnes ví, že Svatopluk dosadil do Čech jako místodržícího svého příbuzného Bořivoje? Kdo má nějaké ponětí o skutečnosti, že dynastie Mojmírovců byla spřízněna s Karlovci (potomky Karla Velikého)? Proč se neuvádí, že Svatopluk byl korunován na krále v roce 885, a to kardinálem, vyslaným na Moravu papežem? Tyto příliš nezveřejňované údaje z daleké historie, ale i vzpomínky na události ne zas tak dávné, byly náplní besedy, ke které se sešla u příležitosti nedělního oběda v salonku křtinské restaurace U Farlíků zhruba pětadvacítka účastníků akce. A z besedy vzešlo i několik námětů na doprovodný program Mše svaté za moravského krále Svatopluka Velikého v příštím roce – v neděli 11.3.2018.

Společná akce členů Moravského kulatého stolu je také příležitostí připomenout si umělce, kteří se na vytvoření vynímečného mariánského poutního místa ve Křtinách podíleli. Především projektanta celého areálu – architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. (1677 až 1723). Základní kámen stavby poutního areálu byl položen až pět let po jeho smrti. Stavbu realizovali brněnští stavitelé František Benedikt Klíčník (1678 až 1755) a František Antonín Ritz 1697 až 1767). Na pracech v interiéru se podíleli další umělci – Josef Stern, Ignác Raab, Josef Winterhalder, Jiří Etgens a další. Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách je nazýván Perlou Moravy.

Připomeňme si blíže alespoň osoby J.B. Santiniho a F.B. Klíčníka.

Jan Blažej Santini.

Narozen pravděpodobně 3. února roku 1677 (svatého Blažeje), pokřtěný byl 4. 2. 1677. Pocházel z původně italské rodiny, přistěhované na počátku třicátých let 17. století od města Roveredo (německy Aichel) u Luganského jezera do Prahy. Janův otec – kameník Santin

Aichel – se už narodil v Čechách, a domohl se zde poměrně významného společenského postavení.

Jan Santini Aichel byl tedy příslušníkem třetí generace naturalizovaných Italů v Čechách. Z písemných zpráv je známo, že byl od narození chromý, což mu zabránilo v pokračování otcovy profese. Vyučil se malířem a postupně se vypracoval na věhlasného architekta. Již v roce 1700 vykazoval vlastní příjmy. Před koncem století procestoval Rakousko a Italii. Roku 1705 mu udělila rada Menšího města pražského měšťanské právo.

Rodinné štěstí osud Aichelovi nedopřál. Byl dvakrát ženatý (druhý sňatek s příslušnicí panského rodu mu umožnil další společenský a umělecký postup), narodili se mu čtyři synové a dvě dcery, žádný ze synů se ale nedožil dospělého věku. Sám Jan Blažej Santini umírá 7. prosince 1723 ve věku nedožitých 47 let.

Tělesné postižení, křehké zdraví, smrt první manželky, dětí a bratra mělo pravděpodobně vliv na architektovu povahu a chování, což se přeneslo i do jeho umělecké tvorby. Např. jeho díla se vyznačují mnoha symboly, v roce 1712 se v dopise jednomu církevnímu hodnostáři podepsal jako „Jan Satan Aichel“, záznamy o finančních půjčkách si zapisoval šiframi, atd.

Santini pracoval zhruba ve čtyřech oblastech: v samotné Praze (Thunovský palác, poutní kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře), v západních Čechách (klášterní areály v Kladrubech a v Plasích), ve východních Čechách (zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, kanovnické domy v Hradci Králové) a na Moravě. Pracoval pro církevní řády na sakrálních stavbách, stejnou měrou ale přijímal i zakázky na šlechtické paláce a měšťanské domy, věnoval se i architektuře typu hospodářských budov. Za svůj krátký život realizoval kolem stovky staveb všeho druhu, po jeho smrti zůstalo nerealizovaných na čtyřicet projektů, dalších čtyřicet pak bylo rozestavěných.

Na Moravě můžeme obdivovat jeho dílo ve Žďáru nad Sázavou (cisterciácký klášter, Zelená Hora a další), v Bobrové (kostel svatých Petra a Pavla), v Obyčtově (chrám Navštívení Panny Marie), ve Velkém Meziříčí (západní křídlo zámku), ve Křtinách (poutní areál), v Ostrově nad Oslavou (hostinec), v Rajhradě u Brna (areál benediktinského kláštera), v Jaroměřicích u Jevíčka (Kalvárie), a jinde.

František Benedikt Klíčník.

Narodil se roku 1678 v Ivanovicích na Hané. Přesné den narození není známý, ze 13. května 1678 však pochází z farního kostela v Ivanovicích záznam o jeho křtu. V lednu 1706 podává František Klíčník na brněnském magistrátu žádost o udělení měšťanského práva. 19. února 1706 je přijat v Brně do zednického a kamenického cechu jako mistr a o čtyři dny později získává brněnské měšťanství. V Brně vlastnil stavební firmu, ze které pocházela řada oceňovaných tovaryšů. Realizoval sice řadu světských staveb, jeho firma se zúčastnila také prací na brněnských fortifikačních stavbách. Do dnešních dnů se ale dochovaly především jeho díla v oblasti církevního stavitelství. Po třicetileté válce byla přirozeně velká poptávka po obnově zničených katolických objektů. Podílel se zejména na stavbách financovaných benediktinským řádem, pro který realizoval ve dvacátých letech 18. století přestavbu kláštera v Rajhradě. V té době si připojil ke svému původnímu jménu také jméno Benedikt.

Byl dvakrát ženatý. Z každého manželství se narodilo pět dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři.

František Klíčník se podílel, mimo jiné, na čtyřech nejvýznamnějších projektech architekta Jana Santiniho – v Rajhradě, v Jaroměřicích u Jevíčka, Žďáru nad Sázavou a ve Křtinách. Z dalších zachovaných staveb jsou to například: poutní chrám v Dubu nad Moravou, barokní přestavba lodě chrámu svatého Petra a Pavla v Brně, kostel svatého Jiljí v Brně – Líšni. Odborníci rozeznávají Klíčníkův vliv na stavbu podle stavebních detailů, především výrazných plasticky prolamovaných nadokenních říms.

Zemřel v Brně 8. dubna 1755.



21. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 5. března 2017

V sobotu 4. března 2017 se v Brně – Řečkovicích uskutečnilo zasedání zástupců organizací – členů Moravského Kulatého Stolu. Hlavním bodem programu byla rozprava nad návrhy k úpravám textu Organizačního řádu MKS, podanými některými členy v poslední vlně připomínkování tohoto dokumentu. Rozprava vyústila po zapracování přijatých úprav ke schválení všech ustanovení Základní listiny, Jednacího řádu a Důvodové zprávy k Základní listině a k Jednacímu řádu. Organizační řád MKS začne platit po podpisu statutárními zástupci členů Moravského Kulatého Stolu.

Na 21. Sněmu byl dále přítomnými členy přijatý návrh podpory úsilí poslance JUDr. Pavla Blažka (místopředsedy Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) dosáhnout interpelací na ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu JUDr. Jana Chvojky zdůvodnění tvrzení pana ministra, že v České republice nelze uznávat moravskou národnost.

Účastníci Sněmu se rovněž usnesli podpořit znění dopisu, formulovaného mluvčím Moravské národní iniciativy JUDr. Zdeňkem Koudelkou. Dopis bude po připomínkování odeslán generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Týká se tvrzení vlády České republiky generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že na Moravany nelze vztahovat zákon o právech národnostních menšin.

V rozpravě na různá témata byly oznámeny záměry vytváření dvoustranných nebo třístranných dohod mezi některými členy Moravského Kulatého Stolu o spolupráci v oblastech, které jsou dohodovým členům shodné nebo blízké a také několik podnětů k další práci celého MKS.

V pořadí 22. Sněm Moravského Kulatého Stolu se bude konat 29. dubna 2017. Součástí navrhovaného programu jsou, mimo jiné, volby vedení Sněmu a volby do Rady Sněmu MKS.



KDO CHCE ZNIČIT EVROPSKOU CIVILIZACI ?

Petr Michek, 22. února 2017

 

Nedávno se mi do rukou dostala kniha Benjamina Kurase – Jak zabít civilizaci. Říkáte, že nevíte kdo je Benjamin Kuras? Tak čtěte dále.

Benjamin Kuras se narodil v moravském Zlíně v roce 1944 a vyrůstal a studoval v Olomouci. Chvíli působil v Praze jako anglický rozhlasový redaktor a po okupaci Československa vojsky varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde pracoval jako český redaktor BBC. V roce 1975 zde získal britské občanství.

Od roku 1990 přispívá do řady periodik v České republice a věnuje se psaní knih a divadelních her.

V jedné ze svých posledních knih, která nese název – Jak zabít civilizaci upozorňuje na skutečnost, že od roku 2010 se zrychluje islamizace Evropy se všemi negativními dopady na evropskou civilizaci. S obavami upozorňuje, že se v Evropě schyluje k politické, kulturní, duchovní a fyzické katastrofě kataklyzmatických rozměrů, srovnatelné jen s pádem západní Římské říše a o tisíc let později východní Byzantské říše, které ve svých miléniích tvořily vrcholy civilizačních snah lidstva.

Autor uvádí, že islámský terorismus, který vyhlásil Západu válku, je pouze vějičkou odvádějící pozornost od procesu, který probíhá klidněji, ale zato mohutněji, prostřednictvím nekontrolované imigrace, zejména do velkých západních měst, kde probíhá islamizace společenského života, kultury, školství i politiky.

Britové, Francouzi, Holanďané, Dánové, Němci, Norové i Švédové jen bezmocně přihlížejí, jak se jim celé čtvrti měst před očima proměňují v Karáčí, Marrákeš, Teherán a Mekku, do nichž mohou vstoupit jen na vlastní nebezpečí a v nichž neplatí jejich zákony, zvyky a kultura a kde se nedomluví svým jazykem. Fakta dokazují, že islámská imigrace v Evropě (slovy amerického novináře Christophera Caldwella) se mění v kolonizaci Evropy!!!

A tzv. „politická korektnost“ vůdců Evropské unie tomu jen nahrává.

Například o Vánocích roku 2010 Evropská komise (EK) rozesílala pohlednice, v nichž bylo slovo „Vánoce“ poprvé nahrazeno neutrálním „sezonním pozdravem“, anglicky „Season´s Greetings“!!!!

Na rok 2011 vydala EK v několika stech tisících výtisků kalendář, v němž byl 25. prosinec všedním dnem. V kalendáři uvedla všechny svátky islámské, indické, čínské a opatrně, aby nebyla náhodou nařčena z antisemitismu, i židovské, ale ani jeden křesťanský!!! Vánoce přestaly pro EK jako specifický evropský svátek existovat.

Dali tím představitelé Evropské unie (EU) oficiálně najevo, že území, které mají pod svojí správou přestali pokládat za součást západní civilizace, v níž Vánoce jsou stěžejním svátkem nejen věřících křesťanů, ale i těch nejzavilejších ateistů?

Islámští fundamentalisté ve jménu svého boha Alláha spáchali od roku 2001 – 2015 po celém světě 25 600 smrtelných teroristických útoků a Brusel i nadále prosazuje multikulturní společnost a potlačuje jakýkoliv odpor proti tomu.

Například od začátku 90. let evropská levice, už pohodlně zabydlená ve vládnoucích strukturách EU i v jednotlivých členských státech, otevřeně hlásá přeměnu evropské společnosti pomocí imigrace a multikulturalismu. Teprve v roce 2010 vyšel najevo dokument z roku 2000, v němž Blairova labouristická vláda, bez konzultace s londýnským parlamentem a v utajení před médii, zavedla program s úkolem několikanásobně zvýšit imigraci z neevropských zemí, s výslovným záměrem změnit obyvatelstvo tak, aby Británie už nikdy nemohla prosazovat konzervativní ideály, na kterých vznikla a stala se Velkou.

Slyšeli jste něco o projektu Eurábie? Ten začal ve Francii za de Gaulla koncem 60. let a naplno v západní Evropě po ropné krizi v roce 1973. Podrobně se o něm rozepsala britská historička egyptského původu Bat Ye´or. V projektu jde o postupnou islamizaci Evropy výměnou za slib nepřerušených dodávek ropy. Je řízen a financován vládnoucími elitami EU, při informačním embargu na informace o něm a to vše za zády evropských obyvatel. Jeho součástí je obrovská a stále se zrychlující imigrace muslimů, jejichž počet se v EU dnes odhaduje již na cca 50 milionů osob.

V roce 2010 projekt vyvrcholil zahájením postupné imigrace předpovídaných 56 milionů severoafrických muslimů, kteří budou potřební pro vyrovnání demografického úbytku v celé Evropě mezi roky 2010 – 2050. Údajně, aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců!?! Ovšem tento údaj vychází z předpokladu, že všichni imigranti budou pracovat a platit daně, což je dnes již utopií, neboť současní muslimští imigranti požadují neustále vyšší sociální dávky, na které prý mají právo. Ale učit se jazyk hostitelské země, pracovat a integrovat se do evropské společnosti se jim nechce!!!

Lisabonská smlouva mimo jiné, též hovoří o „společném řízení migračních toků“, které se uskutečňují v rámci projektu „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „barcelonský proces“ nebo Euro-Med) a „Unie pro Středomoří“, která se potichu připravuje v byrokratických útrobách EU s vyloučením veřejnosti již od 70. let. Oficiální internetové dokumenty EU předkládají informace, že „Euro-Med“ připravuje vytvoření nové „velké Evropské unie“ v hranicích podobných Římskému impériu. Vedle 28 zemí dnešní EU by měla zahrnovat i 16 severoafrických a blízkovýchodních zemí, kde by fungoval volný pohyb zboží a osob. Jiné dokumenty „Euro-Medu“ počítali s uváděnými 56 miliony muslimů, jejichž prostřednictvím by byla provedena praktická islamizace Evropy demografickou transformací  Evropy na muslimskou většinu.

Při současných trendech imigrace a nízké porodnosti evropských žen hrozí, že se bílí Evropané do konce tohoto století stanou etnickou menšinou ve vlastních zemích. A jeden příklad za všechny. Před sto lety žilo v Holandsku padesát muslimů. Dnes je jich milion!!!

Jednou z nejaktivnějších institucí Euro-Medu je vzdělávací nadace Anna Lindh Foundation, kterou v roce 2005 společně založily Arabská liga, EU a UNESCO. Její kulturní politikou, jak ji vysvětlil tehdejší šéf Traugott Schoeffhalter, je „útočit na stereotypy, předsudky a ignoranci a měnit každodenní žurnalistiku“ tak, aby prosazovala „mezikulturní porozumění“, atd.

K tomuto účelu EU uzavřela smlouvu o spolupráci s islámskou vzdělávací, vědeckou a kulturní organizací ISESCO, jejímž vyhlášeným programem je šířit islámské myšlení a životní styl v celém světě. Bohužel reciproční propagace evropské kultury se v islámských zemích nekoná!!! V České republice se ISESCO pokouší o islamizaci školáků!!!

Dne 10. 6. 2009 Evropská komise v Evropském parlamentu sdělila, že byla dohodnuta společná agenda pro usnadnění integrace imigrantů do evropských společností, neboť v letech 2008 – 2060 z důvodu stárnutí evropské populace poklesne počet lidí pracovního věku o 50 milionů. A ty chce EU doplnit z islámských zemí!?!

Do Evropy dnes proudí z Afriky i z Asie tisíce a tisíce imigrantů. Zahraniční rozvědky všech evropských států varují, že mezi imigranty mohou být schováni bojovníci Islámského státu, kteří prošli válkou v Iráku i v Sýrii, a kteří mohou být vyškoleni jak radikalizovat islámskou mládež v evropských zemích. Rozvědky odhadují, že z dnešních cca 50 milionů muslimů v Evropě lze radikalizovat 10 – 20 % z nich, což je 5 – 10 milionu mužů, kteří vytvářejí skrytou islámskou „pátou kolonu“, která disponuje více muži, než dnešní evropské armády dohromady!!! Že je to možné, a že imigrace může být řízená a financovaná, např. ze Saudské Arábie, Pakistánu či Iránu, svědčí skutečnost, že většinu imigrantů, až 90 %, tvoří mladí muži ve věku 18 – 35 let, kteří mají moderní mobily a nemají problém si vybrat 500 Euro z bankomatu.

O nebezpečí islamizace Evropy se v evropských mediích většinou nepíše!?! Toto mediální zatmění porušily zámořské noviny Washington Times, když dne 30. prosince 2009 ocitovaly varování holandského politika a poslance parlamentu  Geerta Wilderse. Cituji:

„Jsme svědky hlubokých proměn, které navždy změní osud Evropy a odešlou celý kontinent do – slovy Ronalda Reagana – tisíciletého temna.“

Knihu Benjamina Kurase Jak zabít civilizaci lze jenom doporučit, neboť se v ní můžete dočíst, kdo chce zničit evropskou civilizaci a co naše média zamlčují. Ještě, že máme prezidenta, který bez servítků upozorňuje na nebezpečí hrozící Evropě.

A na závěr jeden vtip z Itálie.

Italské námořnictvo zachraňuje člun se čtyřmi mouřeníny a ptá se jich, kam plují a proč. „Okupovat Evropu,“ odpovídají. Italové se dají do smíchu: „Takhle, jen ve čtyřech, jo?“ Ti s vážnou tváří odpovídají: „No víte, ostatní tam už jsou !“



MORAVSKÝ NÁROD A MORAVA VE VZTAHU K DEKLARACI MORAVSKÉHO NÁRODA A K MORAVSKÉ NÁRODNÍ INICIATIVĚ

Bohumila Jandourková, 12. února 2017

 

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem …

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země monarchie i zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích jednotlivých mluvčích, jak těch hlavních, tak těch, kteří si vzali na starost jednotlivé okresy, i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Odkaz na internetové stránky Moravské národní iniciativy www.moravskynarod.cz

 

Text deklarace:

 

DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zříci. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají tu výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit. Oproti tomu výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby.

Morava v roce 1918 nevstoupila do samostatné Republiky československé jako součást českého státu, ani jako součást zemí Koruny České. Podle rakouské ústavy z roku 1867 v době před zánikem habsburské monarchie v roce 1918 byly Království české a Markrabství moravské dvě na sobě zcela nezávislé korunní země, obě podřízené přímo Vídni.

Od vzniku Československa v roce 1918 byly  uskutečňovány kroky s cílem svrchovanost Moravy co nejvíce omezovat a moravské povědomí likvidovat. Zrušení zemské samosprávy Moravy zavedením krajské správy v roce 1949, neobnovení zemského uspořádání státu v roce 1991 a opětovně obnovení krajského uspořádání v roce 2000, nerespektující  ani její hranice,  jsou nejzávažnější příčiny stavu, ve kterém se po staletí samosprávná Morava v současnosti nachází jako bezejmenná součást České republiky.

Zkušenosti se stále se stupňující protimoravskou politikou oficiálních institucí v České republice vedou současnou generaci Moravanů k poznání, že není jiné cesty k obnovení samosprávy Moravské země, než se dát cestou prosazení práva moravského národa na sebeurčení.

 

My, národ moravský,

v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané  České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti,

v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je  všem národům zajišťováno právo na sebeurčení

  • všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj,
  • všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci,
  • Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů,

při vědomí, že všechny zásadní státotvorné změny, které se udály za posledních 100 let na území Moravy, se uskutečnily na základě práva národů na sebeurčení

  • v roce 1918 vznik Československa na základě práva československého národa na sebeurčení,
  • v roce 1968 vznik československé federace na základě práva českého a slovenského národa na sebeurčení,
  • v roce 1993 vznik Slovenské republiky na základě práva slovenského národa na sebeurčení a současný vznik České republiky,

s odkazem na Listinu základních práv a svobod, která je součástí i ústavního pořádku České republiky, ve které je deklarováno

  • každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti,
  • zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování,
  • nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod,

při přesvědčení že nadešla doba pro prosazení nezadatelného práva moravského národa na sebeurčení

požadujeme:

  1. Novelizaci zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin, kterou budou definováni občané moravské národnosti, vedle občanů české národnosti, jako většinové národní společenství České republiky.
  2. V návaznosti přijetí požadované novelizace zákona č. 273/2001Sb. přijetí takových legislativních úprav, které umožní vznik politicky autonomní Moravské země v rámci České republiky.

19. prosince 2016, Velehrad, Morava

 

 



KODIFIKACE SPISOVNÉHO MORAVSKÉHO JAZYKA

Zbyšek Šustek, 1998

 

Současnou jazykovou situaci na Moravě a v Čechách charakterizuje nápadný paradox. Dominantní obyvatelstvo sice hovoří podle oficiálních názorů různými dialekty a jazykovými vrstvami jednotného, t.j. českého jazyka s dlouhodobě ustálenou spisovnou formou spojující v tvarosloví typicky české prvky s některými moravismy, ale i nejvzdělanější vrstvy českého národa se v posledních letech spontánně přiklánějí ve veřejném mluveném i písemném projevu k nespisovným tvarům, společným pro značně unifikované interdialekty na území Čech. (Tj. skoro všude v Čechách se mluví stejně, obecnou češtinou, pozn. JČ) Naopak na Moravě se v soukromých hovorech převážně používá některý z početných a stále živých moravských dialektů, ovlivněný případně spisovnými tvary, kdežto ve veřejném projevu mluvčí více méně dodržují spisovnou normu.

Stále více se ukazuje, že spisovnou češtinu jako národní jazyk Čechů sami Češi de facto odmítají a vědomě se hlásí k (zatím) nespisovné nižší vrstvě jazyka oficiálně nazývané „obecná čeština“, která však de facto je vlastní, tedy autentickou „českou“ češtinou. V posledních desetiletích tato autentická čeština představuje s výjimkou zpravodajských relací ve sdělovacích prostředcích a některých velmi oficiálních projevů vlastně jediný, de facto neoficiálně kodifikovaný literární jazyk, šířený s úplnou samozřejmostí nejen z pražského rozhlasu, televize, divadelních scén a filmu, ale v posledních letech i v psaném projevu.

Mluvčí, kteří si osvojili spisovnou češtinu anebo Moravany, kteří si zachovali vlastní jazykové povědomí, tato situace znepokojuje a nejednou i uráží . Pokles oficiální jazykové kultury překvapuje mluvčí, kteří dlouho pobývali v zahraničí a přes svoji odloučenost paradoxně mají (z pohledu spisovné češtiny!) vyšší jazykovou kulturu než převážná část domácího českého, nebo počeštěného obyvatelstva (např. spisovatel Milan Kundera původem Moravan). Situace zachází tak daleko, že i literatura věnovaná jazykové kultuře (Chloupek, 1974) otevřeně přiznává, že spisovně hovoří převážně jen Moravané přicházející do Čech, aby tím zakryli společensky nižší prestiž svých (moravských) dialektů. Oficiálně skrývaná, ale objektivně existující jazyková divergence Moravy a Čech se projevila i tím, že herci moravského původu vystupující v českých filmech byli dabováni rodilými Čechy, protože mají pro české posluchače (ve spisovném projevu!) nepřijatelnou výslovnost. Odklon od spisovného jazyka a agresívní prosazování autentické (obecné) češtiny se v Čechách přijímá jako přirozená samozřejmost, zatímco na Moravě převážně vyvolává nespokojenost a působí cize (Svěrák 1971).

Záporné reakce Moravanů na tento proces jsou různé. Někteří sledují tento proces lhostejně, jiní navrhují, aby si Češi kodifikovali svoji obecnou češtinu a aby se na Moravě důsledně používala současná spisovná „čeština“ (MSIC 1994). Pod vlivem známé odlišnosti britské a americké angličtiny zazněl v tisku hlas (Řehák 1994) volající po moravské češtině. Národně nejuvědomělejší Moravané začínají v posledních letech nahlas hovořit o moravštině (Kuběna 1988), resp. o kodifikaci spisovné moravštiny.

Zatím jde o méně početné hlasy, což je způsobeno zdánlivou neuskutečnitelností, objektivně velkou náročností této úlohy i zřejmou obtížností šíření myšlenky kodifikace spisovného moravského jazyka v atmosféře nynějšího intenzívního potlačování všeho moravského. Přesto tento proud sílí a vyúsťuje až do soukromých petičních akcí adresovaných ústředním orgánům (Opálka, os. sdělení). Nejeden skeptičtější Moravan by kodifikaci spisovné moravštiny přijal, pokud by se podařila uskutečnit. Je zřejmé, že kodifikace spisovné moravštiny by přiblížila spisovný jazyk používaný na Moravě přirozenému domácímu jazykovému substrátu a cítění . Zároveň by poskytla možnost k podstatnému zjednodušení pravopisu. Kodifikace spisovné moravštiny by v konečném důsledku pravděpodobně urychlila i vývoj v samotných Čechách směrem ku kodifikaci tam přirozené obecné češtiny na spisovný jazyk.

Příčiny toho, proč přes poměrně nedávnou kodifikaci moderní spisovné češtiny jako jazyka všech obyvatel Čech, Moravy a moravského Slezska dochází k uvedeným jevům, a proč v dnešní době vůbec uvažujeme o kodifikaci nového spisovného jazyka, spočívají v několika skutečnostech:

  1. Historicky, přes téměř tisícileté sousedství Čechů a Moravanů v různých formách vyšších státních útvarů a vzájemný poměr obou zemí kolísající od úplné nezávislosti, popř. nezávislosti v rámci vyššího celku přes volnou konfederaci a diarchii až po současný typicky koloniální vztah se soustavnými českými ingerencemi do moravských záležitostí, jde stále o dva různé národy. Jejich samostatnost byla v minulosti udržována nepřístupnými oblastmi Českomoravské vysočiny. Od středověku až do let 1945 – 1946 funkci bariéry mezi českým a moravským etnikem plnily rozsáhlé ostrovy německých kolonistů. Svou úlohu sehrála i úplná celní hranice, která oddělovala Moravu od Čech až do roku 1755. Naopak geografické podmínky po celou historii Moravy podporovaly gravitaci hospodářských styků do Dolního Rakouska a Uherska , resp. Slovenska, a přes politické rozdělení tak udržovaly styk státotvorného obyvatelstva jádra někdejší Velké Moravy.
  2. Moravské dialekty mají mnohé znaky společné téměř se všemi ostatními slovanskými jazyky, avšak odlišné od autentické češtiny. Je to zvlášť absence typicky české přehlásky a na e a u na i v deklinaci podstatných jmen. (Příklad: čeština: muž, muže, muži, moravština: muž, muža, mužu, pozn. JČ). Tím je tvarosloví moravských dialektů oproti spisovné i obecné češtině přesnější. Je proto jen zdánlivě paradoxní, že se většina těchto tvarů sice rozchází s normou spisovné češtiny, ale shoduje se se spisovnou slovenštinou a dalšími slovanskými jazyky. Tato skutečnost je však při výuce spisovné češtiny na školách pečlivě skrývaná, případně, na základě izolovaného srovnání se starou češtinou, je vydávána za primitivní znak moravských dialektů.
  3. Rozdílný jazykový substrát v Čechách a na Moravě a jiné tendence vývoje jsou zřejmé z rozšíření dialektů. V Čechách dospěl vývoj ke vzniku v podstatě jediného interdialektu se třemi neostře oddělenými pásmy a malými enklávami zbytků původních dialektů. Na Moravě je výrazná diverzifikace několika dále bohatě členěných oblastí (Lamprecht et al. 1976). Rozmanitost dialektů na Moravě je, mimo mnohé lexikální a gramatické shody, podobná situaci na Slovensku.
  4. Jazyk na Moravě se označuje za český poměrně krátkou dobu. I mluvčí v moravském Slezsku původně označovali svůj jazyk za moravský (Bartoš 1886). V minulosti se na Moravě označoval jazyk domácího obyvatelstva i jako „jazyk přirozený na Moravě“, popř. v minulém století jako slovanský, nikoliv však český. Pozoruhodné je, že slovenští obrozenci (Pavel Jozef Šafárik, Ludovít Štúr) si všimli vysoké shody slovenských a moravských dialektů a naopak od jejich společné rozdílnosti od dožívajících dialektů v Čechách. Oba byli první, kdo ve shodě s blízkostí krystalizačních center Velké Moravy (jihovýchodní Morava, jihozápadní Slovensko) nahlas vystoupili s myšlenkou národní a jazykové jednoty Slováků a Moravanů. Později byl jejím zastáncem malíř Jožka Úprka. V jiných nápadných společenských souvislostech na tyto skutečnosti naráží i Kundera (1969) ve svém románu Žert.
  5. Moderní spisovná čeština byla vytvořena do značné míry uměle. V devatenáctém století vedla otázka míry připuštění některých moravismů do spisovné normy k ostrým konfliktům mezi ortodoxními Čechy a osobnostmi tolerantnějšími vůči moravským odlišnostem. Nakonec o mnohém svědčí už samotná existence spisu „Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ iniciovaného 1846 J. Kollárem a namířeného proti slovenským i moravským snahám o vlastní spisovný jazyk. I později si sám Bartoš (1886) stěžoval, že výuka spisovné češtiny ve školách je necitlivá k moravským nářečím a jejich nositelům.

Pokusy o kodifikaci spisovného moravského jazyka nejsou historicky nové. V devatenáctém století se o ni pokoušeli v Olomouci František Dobromysl Trnka a Vincenc Pavel Žák (paradoxně původem Češi, Pernes, 1996). Výmluvným důkazem těchto snah je existence moravsko českého slovníku, vydaného v devatenáctém století v Olomouci. Na stejnou úroveň možno klást i kodifikaci spisovné laštiny básníkem Ondrou Lysohorským, který tak reagoval na evidentní nečeskost, ale i nepolskost lašského obyvatelstva. Je přitom příznačné, že spisovná laština, i když se zatím uplatnila jen v tvorbě O. Lysohorského jako jeden ze slovanských mikrojazyků, resp. jazyků jedné osoby (Duličenko, 1981), je pro české úřady jako výrazný počin nabourávající fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou obrozeneckou koncepci jednotného českého národa (Havlík 1993) hlavním důvodem faktického utajování této světoznámé osobnosti před domácí, hlavně moravskou a slezskou veřejností. Jako spisovný jazyk jedné osoby kvalifikoval Húsek (1971) literární použití slováckého dialektu Galuškem (1972) v jeho knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí.

Kodifikace spisovného moravského jazyka pravděpodobně bude částí obyvatel Moravy přijímaná s rezervou vyvolanou přirozenou lidskou nechutí k opuštění vžitých stereotypů. U Čechů pak jistě vyvolá velmi silný odpor a bude i účelově zesměšňována. Je to jistě pokus, který přichází pozdě ve vztahu k potřebám národně cítících Moravanů, ale ani zdaleka to není pokus anachronický, či dokonce protichůdný k současným vývojovým tendencím v západní Evropě.

Právě tam se dnes s obdivuhodným úsilím a nadšením oživují dlouhodobě potlačované a zneuznávané jazyky. Věřím, že tak jako ve Španělsku je dnes běžná komunikace v katalánštině a galicijštině, jako se ve „francouzském“ městě Rennes běžně prodávají učebnice bretonštiny, a jako z téměř úplného zapomnění vycházejí jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané – národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví.

Šustek navrhuje 7. pád mn. č.: pánama, mužama, hrdinama, skloňování jednotného čísla mužského rodu: bez muža, mužovi, vidím muže, volám: mužu!

V ženském rodě: ulica, bez ulice, vidím ulicu, s ulicú nebo s ulicó.

U sloves, např: já su, oni sú, oni só, oni vijú (tj. vědí) nebo oni vijó, oni chcú, oni chcó.

 

Zbyšek Šustek, Sborník Slavica Tartuensia 1998

 

Literatura

Duličenko, 1981 – Duličenko A.D. Slavjanskie literapurnyje mikrojazyki. (Voprosy formirovania i razvitija). Talinn, Valgus, 1981.

Bartoš, 1886 – Bartoš, F. Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. – Brno, 1886

Galuška 1972 – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí – Praha, 1972

Havlík, 1993 – Havlík L. V. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. – Brno, 1993.

Húsek 1972 – Húsek, J (Doslov ke knize) – Galuška, Z. Slovácko sa nesúdí. Praha, 1972.

Chloupek 1974 – Chloupek, J. Knížka o češtině. Praha, Odeon 1974.

Kuběna 1988 – Kuběna, J. …vyznání Moravské (z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988) – Střední Evropa (brněnská verze) Brno, 2/88 (samizdat)

Kundera 1969 – Kundera M, Žert – Praha, 1969

Lamprecht et al. 1976 Lamprecht A et al. České nářeční texty. – Praha, 1976

MSIC 1994 – Od Moravské a slezské informační centrum. Podpora – lidskost – bratrství, 82 (8) 23. 2. 1994, Texas.

Mezihorák 1994 – Mezihorák F. Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko – Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1994

Pernes 1996 – Pernes J. Pod moravskou orlicí. – Brno, 1996

Řehák, 1994 – Řekák M. Moravská čeština. – Svobodné slovo, 3. 1. 1994

 

 

 



CUI BONO ?

Jiří Kvapil, 1. února 2017

 

Mám chalupu v Jeseníkách, v jedné nevelké vesnici u Starého Města pod Sněžníkem. Jdu se projít k nedalekému Jezírku, což je dle přírodovědných studií lokalita evropského významu. Před ním na tabuli na sloupku namísto moravské orlice na mne z plechové tabule hledí český lev, a ne jeden, dokonce hned dva. Nechápu to a jsem z toho rozmrzelý. Když už tam není velký státní znak, jak u lokalit evropského významu vyžaduje zákon, proč český lev, a ne naše moravská orlice? Jsem tu přece na Moravě! Jdu k protějšímu svahu, k tzv. Cibulce, a bác, zase ten stejný lev a zase na mne zírá tím svým zarputilým kosým pohledem. Kde se vzal tady na Moravě, stala se snad Morava jeho novým teritoriem?

Udělám si výlet na Sněžník, a ejhle, nové zjištění! Řeka, která dala mé zemi jméno, už nepramení na Moravě, ale v ČECHÁCH, správu nad pramenem převzaly Pardubice. Změnila snad řeka i svůj název a jmenuje se teď ČECHY? Je to šokující, východočeské město na Labi má ve své správě pramen řeky na severní Moravě! To není náhoda, to je záměr. Vědomé ponížení Moravy!

Pustím si zprávy v televizi, abych zjistil, jaké mne čeká zítra počasí, a další šok! Zjišťuji, že Jeseníky už nejsou hory moravské, ale české. A na ČT se také dozvídám, že jesenická Karlova Studánka jsou nejvýše položené lázně v ČECHÁCH!!! Z takového tvrzení se mi už dělá přímo nevolno. A když už jsem u té televize, té české, té odporné „veřejnoprávní České televize“, dozvídám se, že nejhlubší propast v republice je rovněž v ČECHÁCH, totiž v Hranicích na Moravě. To už je přímo výsměch nám Moravanům! Ačkoliv i Moravská Třebová je dnes údajně v ČECHÁCH, stejně jako ta Česká Třebová. A zase v tom Pardubickém kraji! Obě Třebové jsou dnes v ČECHÁCH, ta česká i ta moravská! Ale zpět k té České televizi, ano, bohužel pouze české. Druhá nejstarší univerzita v ČECHÁCH není někde v Českých Budějovicích nebo snad v Plzni, ale jak jsem se z toho moudrého, i námi Moravany ze zákona povinně placeného veřejného sdělovacího prostředku dozvěděl, je v Olomouci. Tak to je mi novinka, už i historická Olomouc se svou starobylou univerzitou je v ČECHÁCH! A také nejvyšší budova České republiky nestojí v moravském metropolitním Brně, ale rovněž v ČECHÁCH.

Jdu si prohlédnout brněnské podzemí, a už to zase slyším. Mladík na pokladně, poskytující návštěvníkům vstupní informace, původem, jak jsem zjistil, odněkud z Chomutova, nás vítá v brněnské historické mincovně, podle jeho slov prý jedné z nejvýznamnějších V ČECHÁCH (!).

Opravdu to musíme my Moravané strpět, nelze se tomu nijak bránit? Vláda nebo přímo ministr pro lidská práva to nevnímají? Nebo snad tuto nestydatou čechizaci Moravy a hněv, jaký to u mnoha Moravanů vyvolává, v Praze přímo vítají? Na Moravském náměstí v Brně na mě z tabulky pod památným stromem už zase cení zuby lev, ten nenasytný predátor. V krvi se mi začíná zvedat hladina adrenalinu.

Jdu v Brně do Janáčkova divadla na slavnostní provedení Janáčkovy Glagolské mše. Jsem muzikolog, napíšu tedy kvalifikovaný článek a zadám ho ke zveřejnění redakci Deníku (svého času Moravský demokratický deník RT), jehož majitelem nejsou sice Češi, ale jak mi později s jistou obavou sdělila redaktorka, obsahově je kontrolován z Prahy. Když si po vytištění ten svůj text čtu, jen zírám. Všechny přívlastky týkající se Moravy jsou z něj odstraněny. Janáček, zakladatel Klubu moravských skladatelů (dosud existuje), jeho dlouholetý člen a předseda, není skladatelem moravským, ale … ne, ani slovanský ne, když už nesmí být moravský, … ale zase pouze český. Jaký paradox! Pořád všechno sklouzává do té České kotliny, i když to tam nepatří ani kulturně (např. ministr školství a osvěty akademik Zdeněk Nejedlý, opera pražského Národního divadlo v čele s Karlem Kovařovicem, pražské hudební časopisy i noviny se od Janáčka distancovali a nazývali ho primitivem a moravským separatistou) ani geograficky (Hukvaldy a Brno nejsou Čechy) ani historicky (Morava byla za Janáčka plnohodnotnou svébytnou zemí)!

Nu a památný Velehrad, k němuž vzhlížel Janáček s pokorou a nesmírnou úctou a jenž má k té Glagolské mši tematicky velmi blízko, ten už také není nejvýznamnějším moravským poutním místem, ale místem „setkávání lidí dobré vůle“, to je beránků, kteří jsou svolní ve všem se podřídit tomu, co nadiktuje Praha. Dobrá vůle je krásná lidská vlastnost, ale ze mne se už začíná pomalu vytrácet. Co tu vlastně v té naší krásné Moravě, v té zemi, v níž spočívají ostatky našich dědů, otců a matek, našich velkomoravských prapředků, co tu je dnes ještě moravského? Dokonce i kosti našich dávných moravských velmožů leží kdesi v kartonech Národního muzea v Praze. Opět v Praze, kde jinde než uprostřed té bobtnající České kotliny! A namísto nich jsou nám v jejich otevřených hrobech v zastřešeném chrámu v Mikulčicích lživě předkládány k nahlížení kosti bůhví koho a bůhví odkud. Navzdory tomu, že v Ústavě stojí, že vedle Čech existují v tomto státě také Morava se Slezskem, nám Moravanům tu pomalu nezbývá už nic, všechno přechází do Čech, všechno je počešťováno, všechno je české, i moravské národní písně už jsou české, všechno nám ty nenasytné Čechy berou.

Ale všechno přece jen ne. Stále nám zůstává naše moravské vlastenectví, naše moravské zemské a národnostní cítění. A to z nás nikdo nevydupe. I když i ze školních vysvědčení, z korespondence ministrů a ministerských úředníků, ba i z dopisů samotného prezidenta republiky na nás zírá zase jen ten český lev, Morava je v nás. V naší mysli a v našich srdcích. A zůstane tam tak dlouho, dokud se správa našich moravských věcí nevrátí do našich moravských rukou. Měli jsme tu už různé říše, různé totality a už se přes nás přelily různé pohromy, říše se rozpadly, jednotlivé totality zanikly a pohromy odezněly. Zaniknou a odezní i ty současné  . . .

_ _ _ _ _

Poznámka redakce: Doc. JUDr. Jiří Bílý, CSc., Moravan, vysokoškolský pedagog, byl poslancem Parlamentu České republiky právě v době, kdy se projednávala podoba a užití znaku České republiky. Zaznělo z více stran, že jen velký státní znak skutečně odpovídá jak ústavě, tak republice jako takové a že malý státní znak jen se lvem není vůbec zapotřebí. Byla to samozřejmě pravda, ale pravda, kterou naši „bratři“ Češi nechtějí slyšet. Ale neměli čím argumentovat, tak si alespoň něco vymysleli. Prý je nutné mít i malý státní znak jen se lvem, protože ten velký je tak složitý, že by se „prý“ nevešel na razítka. Pravda to nebyla, jsou státy s ještě složitějším státním znakem a na razítka se vejdou. Ať tak či tak, Češi si to prosadili. A nyní? Na těch razítkách by nám ten lev asi skutečně nevadil, i když ani tam nebyl nutný. Ale jak je vidíte i z článku doktora Kvapila, nezůstalo při tom. Věrolomné chování Čechů z Čech vůči Moravanům a obyvatelům Moravy obecně je, jak jsme se mnozí přesvědčili a přesvědčujeme stále, neměnným pravidlem !

 

 

 



ÚVAHY O NÁRODNÍM STÁTĚ

Milan Trnka, 31. ledna 2017

 

Krátce po Vánocích mi zaslal dobrý přítel internetem sedmiminutovou videonahrávku desátého dílu Starých pověstí českých s názvem „O králi Svatoplukovi“. Celkem je těch dílů pravděpodobně osmnáct. Kdybych nevěděl, že zasilatel nahrávky je známý vtipálek, zřejmě by se mu podařilo zkazit mi dokonale novoroční svátky. O co ve zmíněném desátém dílu jde?

Děj je založen na tvrzení, že se naši předkové vždy radili při vážných rozhodnutích se svými pohanskými bůžky. Činil už tak praotec Čech když hledal cestu do Čech, činili tak i Přemyslovci Nezamysl, Mnata Vojen, Vnislav, Křesomysl i Neklan. Jenže v té době už sousedé v okolí našeho státu (na obrazovce se objeví obrysy současné České republiky) věřili v jediného Boha a Ježíše Krista. Proto český kníže Rostislav vyslal do byzantské říše posla, aby přivedl někoho, kdo seznámí Čechy s křesťanstvím. Nazpět kráčela skupina Cyrila a Metoděje. Přinesli písmo, už se nemuselo všechno pamatovat, protože se dalo hodně zapsat, ale pověsti vznikaly dál. Jako třeba ta o Svatoplukovi tenkrát na Velehradě: Svatopluk vjel do kostela na koni a Metoděj ho z kostela vyhodil. Celý naštvaný se pak Metoděj vydal za svým bratrem Cyrilem do Čech. Morava už slovo Boží poznala, teď toho bylo třeba v Čechách.(Za celých sedm minut nepadne ve videu slovo Morava, jen s jedinou výjimkou a to teď.) Svatopluk pak schytával jednu ránu osudu za druhou až se nakonec stal kajícím poustevníkem. Následuje poučení: chovejme se tak, abychom zkrátka byli všichni Češi jako hrom!

Natočeno podle knihy nakladatelství Librex „Obrázkové staré pověsti české podle A. Jiráska“. Ve společnosti QQ studio Ostrava s.r.o. v roce 2012 vyrobila Československá filmová společnost s.r.o. Scénář: Bohuslav Žárský a Vladimír Mráz, producent: Leoš Pohl.

Znova jsem si připomněl uvedené nehoráznosti v dílku Československé filmové společnosti při čtení odpovědi ombudsmana Českého rozhlasu, pana doktora Pokorného, jednomu z moravských aktivistů na dotaz, proč český rozhlas používá slovních spojení „české tradice“ nebo „česká kuchyně“, když je řeč o Moravě. Morava má také své nesporné tradice a kuchařské recepty. V žádném případě nechci s panem ombudsmanem polemizovat. Jádro jeho odpovědi uvedu jen proto, abych připomněl, jak se v současné České republice odůvodňuje používání přívlastku „české“ snad pro vše, co považujeme za naše – moravské:

„ ….. Adjektivum „český“….. vyjadřuje v zásadě vztah státoprávní, nikoli národnostní. V konkrétním případě se slovním spojením „česká kuchyně“ rozumí význam „typické jevy spjaté s přípravou a konzumací pokrmů v České republice“. Je to typologicky stejný jev, jako například název instituce Český rozhlas, Česká televize, České dráhy, nebo název jevu české baroko, česká hudba, čeští sportovci. V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …….. V jazykovém vyjádření je třeba brát zřetel k funkci sdělení, a ta zde není diferenciační (tedy v důsledku marginalizace moravské identity), nýbrž integrační (tedy souhrnné označení jevu s působností na území ztotožněném s názvem státu). ………“

Využíváním této zdánlivě logické poučky vznikají zajímavé hlavolamy. V odborných kruzích například existuje zcela běžně zažitý pojem „moravské baroko“. Pokud použiji v debatě výraz „české baroko“, jak má případný zahraniční účastník debaty rozpoznat,

zda jde skutečně o české baroko, nebo jde sice o baroko moravské, ale protože je Morava součástí České republiky, tak je to také české baroko. O nesmyslech, často vyslovovaných komentátory či moderátory pořadů ve sdělovacích prostředcích, jako například „východočeské město Hodonín“ nemluvě.

Zdůvodňování používání značky „české“ pro všechno, co se týká místopisu, dějin, kultury, sportu, ekonomiky a všech dalších společenských oborů na Moravě právě z toho důvodu, že Morava patří v současnosti do státu, nazvaného Česká republika, je typickou součástí teorie národního státu. Myšlenka národního státu je vštěpována občanům už hodně dlouho, a málokdo si dnes uvědomí, že ji vystihují výrazy jako „národní“ banka, „národní“ dopravce, „národní“ mužstvo, „národní“ symboly, atd. Existují státy, jejichž území obývají výhradně příslušníci jediného národa? Státy jsou přece většinou vícenárodnostními útvary. Myšlenka jednotného národního státu vytváří příležitosti k neustálým napětím a nepokojům mezi národy, které daný stát obývají. Neboť označení státu jako „národního“ odkazuje zcela samozřejmě na většinový národ v daném státě.

Dovolím si ocitovat několik úryvků z díla „Quaestio disputata de natione et statu civili“ od P. J. Woronieckiho (vyšlo 1926):

(Začátek citací.)

Kdyby bylo lépe, aby se stát skládal z jednoho národa, pak by snahy státní moci o postupné převedení všech poddaných k jedné národnosti byly zcela právoplatné. To by však otevřelo cestu pronásledování slabších národů národy silnějšími a k takzvanému odnárodňování. Pokud by teorie národního státu byla přijata, jednotlivé národy, žijící dosud vedle sebe a spolu v jednom státě, by měly právo domáhat se samosprávy, a to až k založení nezávislého státu. Měly by rovněž právo připojit k sobě ty části svého národa, které přebývají v jiných místech: to vše by usnadnilo cestu iredentismu, myšlence v nejvyšší míře ohrožující zachování pokoje mezi státy. Kromě toho, kdyby byla do života uvedena myšlenka národního státu, otevírá se tím cesta k neustálým konfliktům: vláda násilí nikdy neutichne a nikdy nenastane naprostý pokoj mezi národy. Nikdy nebude možné dosáhnout shody zejména v těch oblastech, kde žije více národů pospolu smíšených. ……..

……… Státu nelze upřít právo usilovat, pomocí mírných prostředků, o sjednocení obyčejů jemu poddaných občanů a vytvoření z nich jednoho národa, pokud jsou prostředky k tomu použité skutečně mírné. Takový proces není možné dokončit v krátké době, ale vyžaduje delší čas, někdy dokonce řady století, aby byl úspěšný. Jestliže se příliš urychluje, vystavují se tím velkému nebezpečí nejen mravy jednotlivců, ale i jednota státu. Když je totiž člověk nucen, aby změnil mravy, hrozí, že nakonec bude bez mravů: opouští rodné obyčeje, avšak není schopen přijmout nové a zůstává bez jakýchkoliv životních zásad. Doba, ve které národ začíná měnit své národní obyčeje a začíná se připodobňovat jinému národu, je velmi nebezpečná pro společnost celého státu. To samé lze pozorovat na pomezí dvou národů: lidé nevědí, k jakému mají patřit, zřídka vykazují pevné mravní zásady, a proto jsou v obou národech špatně hodnoceni. ……..

…….. Národu nelze odepřít právo na směřování k autonomii, a dokonce k plné nezávislosti, a to tím více, čím má starobylejší a hlouběji zakořeněnou národní kulturu. Každému totiž přísluší právo bránit vlastní mravní život. Jsou – li tedy národní obyčeje potírány a ničeny státem, národ má právo usilovat o to, aby se od takového státu osvobodil. Má to činit při dodržení nutné obrany a podle zásad rozumnosti, dbaje o to, aby neupadl do ještě větších neštěstí. V takovém případě se občané státu nemohou vyhýbat hlavním povinnostem vůči státu, k jejichž plnění jsou zavázáni, pokud tomuto státu podléhají.

( Konec citací.)

Stará pověst česká o Svatoplukovi podle Československé filmové společnosti je typickým příkladem používaných metod k čechizaci Moravy – nesmysly o původu Přemyslovců a vymyšlená jména údajných českých knížat jsou vydávány za dávný počátek českých dějin. A punc věrohodnosti se dodá pomocí zařazení skutečných postav ze starších dějin sousední země prostou záměnou přívlastku „moravský“ za přívlastek „český“. Výsledná slátanina je jednoduchá na pochopení i těm méně přemýšlivým žáčkům. Proto se líbí, má úspěch a podle známého výroku pana doktora Goebelse se po stém zopakování stává pravdou. Budovatelé národního státu mohou být spokojení. Tvůrci videoklipu zřejmě také, vždyť úkol splnili a svoji odměnu dostali. Mravní stránka činu je příliš netrápí. Zvykli si! Vždyť kolik rodilých Moravanů je schopno prohlašovat, že jsou „Češi rodu moravského“. Kolik už bylo ke slyšení výroků „Moravanem jsem ve své rodině, ale jakmile překročím práh domu, jsem Čechem!“. Kolik rodáků z Moravy odešlo do hlavního města České republiky za vyšším výdělkem, za kariérním postupem, za pohodlnějšími životními podmínkami. Nic proti tomu – ale kolik z nich začalo po čase vyznávat svoje češství a zavrhovat moravanství. A kolik dalších Moravanů se nechává slyšet, že bychom neměli odmítat název státu Česko nebo Čechia, protože se takový název už vžil a jeho odmítáním bychom bratry Čechy jenom dráždili!

To vše je doprovodným jevem vlivu čechizace. Je to ústup z mravních zásad, je to projev postupného smiřování se se zdánlivě nevyhnutelným začlenění Moravanů do českého národa, je to vítězství doktríny o České republice jako národním státu jednotného českého národa. Český stát o takové vítězství bojuje mírnými prostředky a postupnými kroky už celé století.

Jak se zachováme, Moravané?

 

***

Poznámka redakce: Člověk by měl chuť se zasmát absurdnostem a lžím ombudsmana Českého rozhlasu, doktora Pokorného: „V žádném z těchto případů nejde o záměrné potlačení identity obyvatel Moravy …“. Jsou tak hloupé a tak bije do očí, že dělají z černého bílé a naopak. Zasmáli bychom se – jen kdyby to nebylo pro nás Moravany tak smutné …

V citaci Woronieckiho se píše o mírném způsobu odnárodňování. Jak dalece je ale mírný způsob odnárodňování Moravanů? Když je to často svázáno i s materiálními záležitostmi? Když bylo zneužito čechizace Moravy k ukradení a ovládnutí celé země sousední majoritou? Když probíhá dlouhodobá hospodářská exploatace Moravy, kdy například celé velké zavedené hospodářské celky, vybudované na Moravě jejím obyvatelstvem, byly uměle převedeny do Čech, jako například výroba menších osobních automobilů Tatra? A to je z celé té mnohaleté exploatace Moravy jen kapka v moři …

Při čtení citace Woronieckiho si uvědomíme nejen otázku národnostní, ale i palčivou otázku současné masivní imigrace z oblastí kulturně zcela nekompatibilních s kulturou naší.

 



MORAVO, MORAVĚNKO …

Bohumila Jandourková, 28. ledna 2017

 

V dnešní době se setkáváme s žurnalistikou, která se začíná podobat žurnalistice předlistopadové. Nikoli zaměřením, ale tím, jak je tendenční. Alespoň my starší, co jsme prožili velkou část svých životů v období „vlády jedné strany“, tu podobnost cítíme a vnímáme velmi silně.

A jako odpověď vznikla, i díky možnostem současného internetu, alternativní média. Nemají zdaleka zázemí jako mainstreamová média. Některé jejich pořady jsou na vysoké úrovni, jiné jsou slabší. Výběr materiálů ze kterých čerpají má někdy blízko ke konspiračním teoriím. Občané sami na tato média přispívají, často i velmi drobnými částkami a tak se tato média sice uživí, ale někdy jen tak tak. Snahu informovat pravdivě a vykrývat, doplňovat, případně uvádět na pravou míru to, co vysílají a tisknou tradiční média, někdy silně manipulativní, jim nelze upřít.

A právě tam jsem se setkala s pořadem Moravo, Moravěnko. Už bylo odvysíláno 7 dílů a já jsem si jich vyslechla zatím 5. Pořad se týká historie Moravy a je faktografický. Samá data kdo na Moravě vládl a co se událo.

Názorů či hodnocení moravské historie je tam málo. Ale i to málo nezapře skutečnost, že je pořad připravován „z české strany“, ale přímý úmysl překrucovat historii Moravy tam podle mého soudu není.

Že je pořad připravován „z české strany“ je patrné například z tvrzení autora pořadu, že Morava nemá vlastní kulturu, vyjma lidové. Prý to řekli autorovi pořadu „odborníci“. Je to mimo jiné argument, který často slyšíme z úst těch, kteří brání oficiálnímu uznání moravského národa. Ti nám navíc nechtějí přiznat ani specifičnost moravské lidové kultury a snaží se ji pojmenovávat stále častěji jako českou. I když i malé dítě pozná rozdíl mezi moravskou a českou lidovou písničkou. A rozdílů se najde mnohem víc.

Když pomineme lidovou kulturu, jak je to tedy s tou „umělou“ ? Ta je mnohem více závislá na prostředcích, které má k dispozici. A tady je Morava oproti Čechám a Praze velmi zkrácena. Morava vlastní kulturu vytvářet nemá a od toho se také odvíjejí jak co nejmenší prostředky, které jsou jí na kulturu přidělovány, tak systém různých pražských detašovaných pracovišť médií, které svobodnému rozvinutí moravské kultury brání skrytě i otevřeně. Umožňuje to především centralistický postkomunistický systém, který je i po Listopadu u nás uměle udržován při životě.

Za I. republiky i „umělá“ moravská kultura na Moravě kvetla. Umožňovalo to zemské zřízení, kdy Morava měla vlastní instituce i prostředky, i když její samostatnost byla oproti době před vznikem Československa omezena.

Vezmu jeden příklad. Za I. republiky nemohl v Praze prorazit velmi nadaný herec – Oldřich Nový. Proslavil se až v Brně a poté po něm sáhla i Praha. Dnes by něco takového nebylo možné. Na vtipu – kdy říká pražský herec brněnskému herci: „Víš co se o tobě říká v Praze?“ A když se brněnský herec zeptá: „Ne, co ?“ odpoví pražský herec: „Nic.“ – je víc pravdy, než bychom si přáli. Vše je řízeno z Prahy, rozhlasová i televizní studia na Moravě jsou jen detašovanými pracovišti pražských ústředí, podobné je to u většiny tisku a podle toho to také vypadá. A ostatní instituce, i ty kulturní, jsou na tom podobně.

Je tady viditelná snaha a vůle centra, aby Morava vlastní kulturu neměla a nerozvíjela. Dokonce to zaznělo i z oficiálním míst, v odpovědi na žádost, kde občané žijící na Moravě požadovali uznání moravské národnosti. To bylo z pražského centra odmítnuto ještě s pokynem nepostrádajícím nadřazenost, že máme moravskou kulturu rozvíjet jen jako „doplněk“ té české (!)

Tedy rozvoji samostatné moravské kultury, která tady vždy byla a dokonce byla prvním nositelem vzdělanosti ve slovanském světě, je bráněno jak to jen lze ! A na druhé straně je výsledků této „české snahy“, pokud možno zcela znemožnit samostatný rozvoj moravské kultury využíváno k tvrzení, že Morava vlastní specifickou kulturu nemá a proto, mmj., nelze oficiálně uznat moravský národ !

Je to jako když se vám objeví ve výpočtu v excelu chyba a počítač vám hlásí cyklický odkaz. Začarovaný kruh, který někdo začaroval pro vlastní prospěch a udržení moci, která mu přirozeným právem nenáleží.

Velká hudebnost a zpěvnost Moravanů byla také „odměněna“. Finanční podpora škol umění, o které byl prý na Moravě „příliš velký zájem“, byla pražským mocenských centrem Moravě snížena a počet škol a tím i žáků, rovněž.

Ale vraťme se k pořadu Moravo, Moravěnko, ve kterém také zaznělo, že „Jednota bratrská“, ve které byl Moravan Jan Amos Komenský biskupem, byla prý česká a jednolitá. Nejsem historik, ale přesto mně to nesedí. Vím z literatury, že když měl Jan Amos Komenský doprovázet skupinu věřících z Čech do Polska, musel na Moravě o to požádat. Církev byla zemsky rozdělená a protestantství na Moravě bylo spíš kalvinistické, zatímco v Čechách luteránské.

Co mně z toho vyplývá je, že je jen na nás, obyvatelích Moravy, zda prosadíme opět zemské (spolkové) uspořádání našeho státu a jestli prosadíme oficiální uznání moravského národa. Jedno bez druhého zřejmě nebude možné.

Jinak už zůstaneme občany II. kategorie v našem státě přesto, že rovnost je zaručena ústavou. Postkomunistický centralistický systém však tuto „rovnost“ Moravanům – v mnoha směrech – vůbec neumožňuje !



NOVÝ AMERICKÝ PREZIDENT TRUMP A NATO

Petr Michek, 27. ledna 2017

 

V pátek dne 20. ledna 2017 proběhla ve Washingtonu inaugurace 45. prezidenta USA Donalda Trumpa – podnikatele, obchodníka i autora několika knih o tom, jak úspěšně podnikat. Narodil se 14. června 1946 v New Yorku v rodině úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Po otci má své kořeny v Německu, po matce ve Skotsku. Sám o sobě říká, že byl velmi nedisciplinované dítě, a tak byl poslán do vojenského učiliště, kde se naučil pořádku a disciplíně. Nakonec vystudoval ekonomii a začal pracovat v rodinném podniku, který převzal ve 25 letech a přivedl ho k nebývalému rozkvětu, i když mezitím čtyřikrát zbankrotoval. Přesto se mu vždy podařilo opět dostat nahoru.

Pro Českou republiku je tento muž zajímavý tím, že jeho první ženou byla Moravanka Ivana Zelníčková ze Zlína, se kterou má tři děti.

Ve své předvolební kampani připravil své protikandidátce Hillary Clintonové horké chvíle, i když většina amerických médií fandila právě jí. Vůbec si nebral servítky a politickou korektnost odhodil stranou a nazýval věci pravými jmény. Oponenti mu to vytýkali, příznivci jej za to zvolili 45. prezidentem USA.

Stejně tak i jeho inaugurační projev vzbudil rozsáhlé emoce. Přestože jeho projev byl zdvořilý, tak americká i světová média se předhánějí v kritice jeho slov. Vytýkají mu, že na první místo chce klást zájmy USA a jejích občanů, a proto jej nazývají sobcem, populistou, protekcionistou a izolacionistou.

Přestože USA již delší dobu čelí finanční krizi, státní dluh dosahuje bilionových rozměrů a cca 50 milionů Američanů přežívá na potravinových lístcích, tak naopak část finančních elit spoléhá na to, že nastíněné ekonomické kroky povedou k zabezpečení efektivního rozvoje hospodářství USA.

V Trumpově osobě se Amerika konečně dočkala člověka, který bez servítků zkritizoval dosavadní vnitřní i zahraniční politiku USA, která zemi dovedla na pokraj ekonomického bankrotu, který je odkládán jen díky „vývozu americké demokracie“ pomocí zbraní a rozdmýcháváním konfliktů po celém světě. Proto Trump odmítl válečnou rétoriku washingtonských „jestřábů“ a upřednostňuje diplomacii před vyhrožováním a mírové soužití před vojenskými konflikty. Jak naznačil, s Ruskou federací a jejím prezidentem Putinem, hodlá vést pozitivní dialog, který povede k prospěchu obou zemí.

Tím proti sobě popudil určité lidi z vládních a podnikatelských kruhů, zejména z vojensko-průmyslového komplexu, kteří mu dnes nemohou přijít na jméno, a proto získal sympatie obyčejných Američanů, kteří si třetí světovou válku, o které sní zbrojařské koncerny, nepřejí.

Ve své předvolební kampani Trump kritizoval také činnost a zastaralost NATO (North Atlantic Treaty Organization = Severoatlantická aliance) a vyzval evropské státy, aby se samy a větší mírou podílely na zajišťování obrany svých zemí. NATO od roku 1967 sídlí v Bruselu a vznikla v roce 1949 z Bruselského paktu, jehož členy tehdy byly USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko, a která zajišťuje svým členům kolektivní obranu proti případnému agresorovi. Mezi zakládající členy NATO byly rovněž přibrány Dánsko, Norsko, Island, Itálie, Portugalsko a Kanada. Zpočátku bylo NATO považováno za obrannou alianci proti Sovětskému svazu a Německu, ale když dne 6. května 1955 byla do NATO přijata i Německá spolková republika, bylo jasné, že toto uskupení je zaměřené pouze proti Sovětskému svazu.

V návaznosti na vstup Německa do NATO vznikla Varšavská smlouva, což byl vojenský pakt východoevropských zemí pod vedením Sovětského svazu, jejímiž členy byly Československo, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika, a tak bylo založeno na bipolární rozdělení Evropy a de facto celého světa. Následovala „studená válka“ a masivní jaderné zbrojení na obou stranách. Svět se tak několikrát ocitl na prahu třetí světové války. Naštěstí k ní nedošlo.

V roce 1990 souhlasili Rusové se sjednocením Německa pod podmínkou, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Německý ministr zahraničích věcí Hans-Dietrich Genscher v této záležitosti prohlásil dne 31. ledna 1990, že  k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde. Rovněž tak i americký ministr zahraničních věcí James Baker dne 9. února 1990 v Kremlu slíbil, že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže Sovětský svaz bude souhlasit s členstvím znovu sjednoceného Německa v NATO“. Tyto sliby nebyly dodrženy a prakticky většina zemí bývalého sovětského bloku jsou dnes členy NATO!!!

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna rovněž i Varšavská smlouva. Optimisté předpokládali, že bude rozpuštěno i NATO, což se bohužel nestalo. NATO se vzápětí z obranné aliance přetvořilo v celosvětovou zásahovou jednotku a dnes má 28 členských zemí. Uvnitř NATO existovaly ovšem i hlasy, které navrhovaly přijetí Ruské federace do NATO, bohužel nebyly vyslyšeny. Je to škoda pro Evropu a její bezpečnost i pro světový mír, neboť pokud by byla Ruská federace součástí NATO, neměly by USA v Evropě soupeře, ale spojence. Ruská federace by byla lepším členem NATO než Turecko, které v minulosti napadlo členský stát NATO – Řecko, které vyhrožuje Evropské unii, že uvolní imigrantskou vlnu, a o kterém je známo, že skrytě podporovalo Islámský stát.

V roce 1994 se Ruská federace připojila k programu Partnerství pro mír, což je program spolupráce členských zemí Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy, aby se tak mohly podílet na společných vojenských cvičeních a diskusích o „mírových operacích“.

V květnu roku 1997 byl podepsán Základní akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, což byl pokus o užší spolupráci jak na diplomatickém poli, tak i na vojenské úrovni. Dá se říci, že to byl pokus osvícených účastníků na obou stranách jednacího stolu o mír a stabilitu ve světě. Rovněž se zde jednalo o kontrole zbrojení, o společném potírání terorismu a obchodu s drogami. Bohužel tzv. „jestřábi“ ve vedení NATO další spolupráci znemožnili.

Později NATO zasahovala na straně USA v Afganistanu, Iráku i v Jugoslávii, kde byli bombardováni Srbové, zatímco muslimští Albánci měli od NATO podporu zbrojní, logistickou i finanční!!! Dnes mají USA v Kosovu vojenskou základnu Camp Bondsteel, ze které mohou  kontrolovat celou jihovýchodní Evropu až k zemím Středního východu těžících ropu.

V dubnu roku 2003 se v Bruselu uskutečnilo setkání politických špiček z Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, při kterém se jednalo o možnosti rozvinutí vlastní evropské obranné strategie  bez účasti NATO. Představitelé uvedených zemí byli pobouřeni skutečností, jak Američané zneužívají NATO pro své geostrategické zájmy, a jak jsou nuceni tyto zájmy USA financovat z vlastních rozpočtů.

V současnosti mají USA po celém světě několik stovek vojenských základen a v rámci vojenských cvičení přesouvají svá vojska do pobaltských republik a do Polska, aby tak zdůraznili odhodlání pomoci jim v případě ruského napadení, ale svým postupem k hranicím Ruské federace eskalují nedůvěru v mezinárodních vztazích, což vzbuzuje oprávněné obavy ze vzniku celosvětového konfliktu.

Dnešní činnost NATO je kritizována i od dalších zakládajících členů aliance. Tak například cituji Patricka Armstronga, bývalého politického poradce kanadského velvyslanectví v Moskvě, který řekl: „Hovořím zde jako občan země, jež rozhodujícím způsobem přispěla k založení NATO. Severoatlantická aliance je ve skutečnosti velkým ohrožením bezpečnosti Kanady i dalších členských zemí této organizace, ale představuje ohrožení také pro zbytek světa. Zatahuje nás neustále do válek, které se nakonec ukazují být mnohem méně ospravedlnitelné, než jak jsme byli předtím ujišťováni. NATO žije ve vlastním podivném světě fantazie. Připomíná mi Varšavskou smlouvu. Musí přece vědět, že každé slovo, které vysloví, je lež, ale stále v tom pokračují. Nevím přesně, co se tam odehrává. V dobách studené války jsem NATO podporoval, v současnosti však tato organizace není pouze destruktivní, nýbrž všechno drtí a ničí jako obrovský tank.“

Donald Trump jako ekonom si je dobře vědomý toho, že účast USA ve válečných konfliktech v Afganistanu a v Iráku (a také  v Sýrii, Libyi, atd.) znamenají  pro USA neustálé výdaje na zbrojení, což sice přináší ohromné zisky úzké vrstvě akcionářů vojensko-průmyslového komplexu, z kterých však americké obyvatelstvo moc nemá. Ukončení angažmá USA v těchto konfliktech může Americe získat prostředky na rozvoj domácí infrastruktury a ozdravění hospodářského klimatu. Lze jen doufat, že se to novému americkému prezidentovi podaří.

Američtí „jestřábi“ mají zase obavy ze sbližování Evropské unie a zejména Německa s Ruskou federací, a tak si rozhodování v NATO nenechají vzít. Proto tolik povyku proti Trumpově předvolební kritice NATO.

Rovněž zde pro USA hrozí „nebezpečí“ že Evropská unie uzavře s Ruskou federací smlouvu o hospodářské spolupráci a vzájemné bezpečnosti, což je „noční můrou“ pro všechny globalizační stratégy, kteří v utajení připravují mezinárodní dohody typu: TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), atd.

Doufejme, že Donalda Trumpa nepotká osud J.F. Kennedyho, a že jeho poradci budou zároveň i jeho anděly strážnými.



MORAVAN JAN AMOS KOMENSKÝ PROMLOUVÁ I K DNEŠNÍ MORAVĚ A K DNEŠNÍM MORAVANŮM

Bohumila Jandourková, 25. ledna 2017

 

Dnes jsme svědky toho, že si Jana Amose Komenského přisvojují Češi, jakož i mnoho dalších moravských osobností. Bez ohledu na to, že se tito lidé hlásili k moravskému národu. V dnešní době, kdy je úmyslně ničena moravská identita to není řídkým jevem, ale oficiálně prosazovaným pravidlem.

Jak to tedy bylo doopravdy ? Výmluvná je část z textu historika PhDr. Jiřího Adámka:

Jaký byl vztah Jana Amose Komenského k Moravě? Z Komenského výroků zjišťujeme, že byl nadobyčej vřelý. Není pochyb, že se cítil Moravanem nejen teritoriálně, ale i národnostně jako příslušník moravského národa. To, že pro něj byl termín moravský národ běžný, dokládá i jeho mapa Moravy z roku 1627, kde se uvádí moravský národ a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž je vedle národa českého jmenován i národ moravský.

Z jeho pozůstalosti, z prohlášení zvaném dedikace jsou slova, která nad jiné výmluvně potvrzují niterný vztah k Moravě: „Milé matce mé vlasti, zemi Moravské, jeden z věrných synů jejich Jan Amos Nivnický, po otci zvaný Komenský.“

A jaký byl jeho vztah k Čechům? Zdá se, že podstatně chladnější, jak dokládají poznámky z pozůstalosti v nichž je obviňuje, že „od šlépěje předků ustoupili, v lhostejnost se vydavše, ani způsobené svobody dobře neužívali. Co kněží čeští byli se ukázalo, když vypuzení z hnízd svých do exilu přišli. Lidé totiž větším dílem ničemní, zahaleční, břichopasní, svárlivci, bitci. Do exilu až na malé výjimky nešli a i z těch se vraceli jako z pouště do Egypta.“ Zde zřejmě Komenský myslel návrat k plným hrncům, tak jak se o tom zmiňuje bible.

Rozdíly v náhledech prohlubovala i odlišná politika a taktika českých a moravských stavů (moravští stavové byli např. realističtější v hodnocení šancí protihabsburského odboje) i náboženské rozdíly. Proti českému luteránství stál moravský kalvinismus. Nelze pochybovat o tom, že toto všechno formovalo postoj Jana Amose Komenského jak politický, národnostní, tak náboženský.

***

Že byl přesvědčeným Moravanem a nikoli Čechem dokládá i přízvisko Moravus, o které J.A. Komenský někdy své jméno, nebo podpis, rozšířil. Nikde však nenajdeme, že by ke svému jménu připojil, že je Čech. Ve věci do kterého národa on sám patří, měl jasno.

Národní problematice, ale i závažným celoevropským problémům, se věnuje i spis Moravana Jana Amose Komenského

ŠTĚSTÍ NÁRODA

Toto své zamyšlení, dalo by se říci i návod, sepsal Komenský v průběhu třicetileté války a dokončil krátce po ní, jako součást jím rozvíjené myšlenky Všenápravy. Šlo o mírové uspořádání Evropy a popsání způsobu, jak k němu dojít.

Tady nelze nevzpomenout na mírové poselstvo krále Jiřího z Kunštátu, Čechy mnoho let po jeho smrti přejmenovaného na Jiřího z Poděbrad, snad aby jim to nepřipomínalo, že českým králem byl příslušník staré moravské šlechty. Poselstvo, které bylo za stejným účelem vysláno v květnu 1464 k evropským panovnickým dvorům.

Vede nás to k zamyšlení, proč právě Moravané byli šiřiteli myšlenky mírového uspořádání Evropy a zda to také nevypovídá mnohé o charakteru moravského národa.

Jan Amos Komenský se nemohl obrátit se svými myšlenkami na svou vlast Moravu, kde již probíhala rekatolizace. A tak svůj spis Štěstí národa posílá sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákoczimu do Uher. Nápravy chce dosáhnout prostřednictvím náboženské tolerance a výchovou. Ne nadarmo je v Evropě nazýván „učitelem národů“.

Nejde o spisek z poloviny 17. století , který by zavál čas, ani jen o doklad jak Komenský vnímal tehdejší Evropu, ale o dokument, který měl vliv na evropské dění.

Filosof Jan Patočka se tímto spisem Komenského zabýval v 50. letech a v komentáři k němu napsal, že podle Komenského stát není cílem, ale prostředkem k dobrému životu a jeho hlavní funkcí je sloužit něčemu jinému, než je vlastní prospěch.

Podle Komenského se stát může dostat do sporu s okolními státy a proto je potřeba zavést takovou mezinárodní organizaci, která bude vnášet mezi evropské státy harmonii a dohlížet na ně.

Ovšem některé silné státy, především ty, které v minulosti vedly expanzivní politiku, viděly v takové organizaci imperiální cíl – ovládat něco velkého. Španělé si to představovali jako katolický projekt, zatímco Francouzi v té době jako protestantský.

Jako ozvěna z této doby se nám může jevit charakter EU dnes, která nezapře francouzko – německý charakter vedení. Kdy Francie do nedávné doby určovala hlavní politický směr a Německo hospodářský.

V čem viděl Moravan Jan Amos Komenský předpoklad pro štěstí národa a jak národ charakterizoval ?

„Národ je velký počet lidí pocházející z téhož kmene, který bydlí na témž místě na zemi. Jakoby ve společném domě. Ten nazývají vlastí. Mluví týmž jazykem a jsou spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobro.“

  • Národ je hojně rozmnožen
  • Národ je obdařen dobrou zemí k obývání
  • Národ nemá být smíšen s cizozemci
  • Národ má být obklopen dobrými sousedy, kteří jej neohrožují, ale umí si vymoci mír
  • Národ žije doma v míru a svornosti
  • Národ, aby mohl žít doma v míru a svornosti musí mít dobré řády a zákony
  • Národ musí mít nezávislého strážce zákonů, který je dobrým a moudrým úřadem, nikoli cizím, takže netísní své lidi otrockým jhem, ale zachovává je na svobodě
  • Každý člen národa radostně a čile koná své povinnosti
  • Kvete hospodářství i řemesla z nichž pochází nadbytek, moc a bohatství, takže každý pracovník jí svůj chléb a neubírá jej jiným
  • Kde panuje veřejná bezpečnost
  • Kde je dobrá výchova mládeže a ušlechtilé vzdělávání
  • Kde je úcta k Bohu

Tento šťastný národ je proto předmětem obdivu jiných národů.

/Část údajů pro článek čerpána z pořadu ČRo Leonardo Plus a ze stránky O Moravě pro Moravany/



ZBRAŇOVÁ SMĚRNICE EK A POSTOJ ČR

Petr Michek, 3. ledna 2017

 

V polovině listopadu roku 2016 předložila Evropská komise (EK) k projednání tzv. „zbraňovou směrnici“, která vyvolala emoce nejen mezi europoslanci, ale také mezi všemi evropskými myslivci, sběrateli zbraní, muzejníky, biatlonisty i politiky.

Podle původně předloženého návrhu zbraňové směrnice hrozilo, že muzea budou muset své sbírky palných zbraní znehodnotit, sportovci a zejména biatlonisté nebudou moci trénovat střelbu a myslivci nebudu smět použít speciální munici na černou zvěř – divočáky. To mne jako myslivce překvapilo a nakonec pořádně dopálilo.

Navrhovaná směrnice, pokud by byla schválena v původní verzi, tak by se dotkla cca padesáti tisíc držitelů poloautomatických zbraní v České republice, cca jednoho milionu zásobníků a statisíců historických zbraní v muzejních i soukromých sbírkách. Prakticky by se dotkla nějakým způsobem každého ze 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

K nekvalitnímu návrhu zbraňové směrnice, který údajně vzešel od zástupců Francie, jako reakce na teroristické činy v jejich vlasti, se v Evropském parlamentu sešlo cca 900 doplňků a pozměňovacích návrhů a před několika dny bylo oznámeno, že zástupci členských zemí EU dosáhli  dohody nad směrnicí zpřísňující pravidla pro nabývání a držení zbraní. Pouze jeden stát, Česká republika, dohodnutý text zbraňové směrnice odmítl.

Před přijetím navrhované zbraňové směrnice vážně varují bezpečnostní experti, neboť v době, kdy Evropa je ohrožována teroristickými činy, by bylo nesmyslné odebírat zbraně obyvatelům, aby se v případě potřeby nemohli bránit!!

Na jedné straně máme rozvrácenou Ukrajinu, odkud lze čekat tisíce imigrantů. Na druhé straně je Německo s více jak pěti miliony muslimských občanů, z nichž více jak milion dorazilo v letech 2015 – 2016 a o statisících z nich německé úřady dodnes nic neví. O tom, že imigrační vlny využili i islámští fundamentalisté svědčí i vánoční útok v Berlíně. A z destabilizované severní Afriky hrozí Evropě miliony ekonomických imigrantů.

Navrhovaná směrnice jde proti všem trendům budovaného systému vnitřní bezpečnosti České republiky, který je připravován v reakci na eskalaci teroristických činů v Evropě. Na jedné straně jsme vyzýváni, abychom posilovali naši obranyschopnost, je požadována větší součinnost občanů při zabezpečování obrany státu a na druhé straně směrnice požaduje, abychom občany de facto odzbrojili, což nemá logiku!

Naštěstí Ústava České republiky a ústavní zákony s ní spojené stojí nad směrnicemi EK. Ministerstvo vnitra ČR v návaznosti na současnou bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě navrhlo novelu ústavního zákona o bezpečnosti republiky, která je v současnosti v připomínkovém řízení. Jeden z článků novely ústavního zákona je doplněn o formulaci, která umožňuje  a dává občanům ČR právo vlastnit zbraň a podílet se na zajišťování vnitřní bezpečnosti a obrany republiky!

V tomto případě lze naši vládu jen pochválit, že uvažuje realisticky a stará se o bezpečnost občanů. Není nutné vždy servilně z Bruselu od EK přijímat každý nevydařený návrh. Naštěstí v tomto případě zvítězil „zdravý selský rozum“.

 

 

 

 



JSME MANIPULOVÁNI ?

Bohumila Jandourková, 21. prosince 2016

 

JSME MANIPULOVÁNI ?

Určitě. Ale není to jen politická hra. Manipulace je součástí vztahů v každé lidské skupině a začíná už v rodině.

Manipulace začíná výběrem faktů, které hrají ve prospěch toho co chceme vyzdvihnout, stejně jako faktů, které vrhají špatné světlo na to, co chceme potlačit. Zveličením či přímou lží účinek manipulace zesílíme.

Nemusíme manipulovat záměrně, vybrali jsme si směr, věříme že je dobrý a čím více nám na jeho prosazení záleží, tím víc „bijeme na jeho stranu“, aniž bychom si připustili, že vlastně nejsme schopni se podívat na věc objektivně.

A to je počátek vytváření nesmiřitelných skupin a často začarovaný kruh domluvit se na rozumných věcech a řešení problémů mezi sebou.

ČEMU VĚŘIT ?

Někdy naše tápání či pochybnosti co stojí za tím či oním, co si pro složitost nedokážeme rozumně vysvětlit vyústí v to, že začneme věřit nějaké konspirační teorii, která to dokáže přijatelným způsobem vysvětlit.

Je jedno, jestli člověk věří na Mimozemšťany, nebo Nekonečnou Ruskou Hrozbu, anebo Nenasytnou Touhu USA Ovládnout Svět. Ve skutečnosti je svět složitější a co se nám může zblízka jevit jako hranice mezi světlem a tmou když na to pohlížíme zblízka, je ve skutečnosti jen část barevné mozaiky všech barev a tónů zasazené do mnohem širšího rámce, kterou uvidíte právě jen z odstupu.

Proto nevěřím na konspirace a zákulisní plány skupiny iluminátů tahajících za nitky po celém světě. Jistě, každá velmoc má své zájmy, i každá mocná skupina. Ale ty jsou realizovány ve vzájemných vazbách a různé úspěchy nebo neúspěchy jsou většinou výsledkem shody okolností a logického dějinného dění.

CO OČEKÁVAT ?

V současné době můžeme čekat změnu postoje médií, která půjde pomalu, ale už je patrná. Jestliže za vším dříve stál „Putin“, nyní na rozdíl od „Putina“, jehož vlivu se nekriticky přisuzovalo vše co se nepovedlo, bude v ohnisku zájmu Trump. Tomu ale bude vyhrazeno méně absurdní a více věcné hodnocení jeho působení.

Bohužel, změnu postoje našich médií k moravským či moravskoslezským emancipačním snahám směrem k objektivitě čekat nemůžeme. Mocenská struktura se u nás nemění a naše média ji názorově kopírují, přestože zákony a ústava garantují svobodu projevu, média svobodná nejsou.

Mnohé, co bylo v období skutečné demokracie u nás, tedy za I. republiky skutečně moravské, je nyní v českých, většinou pražských „rukou“. „Detašované“ a tím „české“, někdy spíše „pražské“, máme na Moravě kde co.

A je mně vždycky moc líto, když se dám do řeči s někým od nás – z Moravy – a zjistím, že už i jeho myšlení a názory jsou česky, nebo spíše pražsky – „detašované“.



KDO JE ANTONIO GUTERRES

Petr Michek, 16. prosince 2016

 

Stručně řečeno, Antonio Guterres je budoucím generálním tajemníkem OSN, kterého do funkce jmenovalo valné shromáždění OSN dne 13. října 2016. Ve funkci vystřídá dosavadního generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, kterému funkční období skončí 31. prosince 2016.

Antonio Guterres se narodil 30. dubna 1949 v hlavním městě Portugalska v Lisabonu. Vystudoval na lisabonském polytechnickém institutu fyziku a elektrotechniku. V roce 1972 vstoupil do socialistické strany a v roce 1974, krátce po tzv. „karafiátové revoluci“, se stal jedním z čelných představitelů socialistické strany. Prošel řadou stranických i veřejných funkcí a v roce 1992 se stal předsedou portugalské sociální demokracie a vůdčí osobností opozice proti vládě Aníbala Cavaca Silvy. Ve stejném roce se stal místopředsedou Socialistické internacionály.

V roce 1995 pod jeho vedením vyhrála portugalská sociální demokracie volby a A. Guterres se stal předsedou vlády. V roce 1999 si zopakoval volební vítězství a opět byl potvrzen ve funkci premiéra.  V prvním období jeho vlády se Portugalsku ekonomicky dařilo, ale ve druhém období nastaly jak vnitropolitické, tak i ekonomické problémy, načež v roce 2002, po prohraných komunálních volbách, ze své funkce odstoupil.

V letech 1999 – 2005 byl zvolen předsedou Socialistické internacionály a v květnu roku 2005 byl jmenován Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky a tuto funkci vykonával až do roku 2010. Od 1. ledna 2017  bude A. Guterres působit ve funkci generálního tajemníka OSN příštích pět let.

Zatímco v minulosti výběr nového generálního tajemníka OSN probíhal v rámci diplomatických vyjednávání v zákulisí, tak tentokrát se kandidáti mohli představit při veřejném slyšení ve Valném shromáždění OSN, kde mohli představit své vize a priority. Prioritou nového generálního tajemníka OSN, jak zdůraznil ve svém nástupním projevu, bude především snaha ulevit od utrpení nejzranitelnějším obyvatelům světa, a to zejména uprchlíkům a obyvatelům oblastí zasažených konflikty a dále otázkám genderové rovnosti. Zajisté je to vize, která si zaslouží ocenění a pomoci při jejím uskutečňování. Ale nic není tak čisté a nezištné, jak se to tváří!

Budoucí generální tajemník OSN, ještě než se ujal své funkce, tak již ukázal svoji „druhou“ tvář. Na Lisabonském summitu „Evropská vize“ se v listopadu t. r. nediplomaticky obořil na evropské politiky, když při projednávání otázky migrace řekl, že začínají kolísat, a že někteří z nich by mohli být v pokušení podlehnout svým voličům, kteří bezhlavé přijímání převážně muslimských imigrantů odmítají.

Dále prohlásil: „Imigrace není problém, ale řešení!“ a „…..evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě….“. Překvapeným politikům potom řekl bez diplomatických servítků a natvrdo, že by se neměli ohlížet na volební cyklus a krátkodobé priority, ale měli by Evropu a svět směřovat k vyšším hodnotám. Dále dodal: „Proto není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí“!!!

Na uvedených citacích je vidět, že budoucí generální tajemník OSN nemá na srdci budoucnost a bezpečnost Evropy a jejich zemí, ale naopak se staví za globalismus a multikulturalismus, který jak je známo, doposud nic kladného nepřinesl a pouze přispívá k rozkladu evropské kultury.

Vzápětí A. Guterres na rovinu řekl co má v úmyslu dělat až dosedne na tajemnickou židli v OSN. Jednou z jeho priorit bude „….donutit Evropu, aby přijala více imigrantů“. Dále řekl: „….musíme Evropany přesvědčit, že migrace je nevyhnutelná a že jsou právě multietnické, multikulturální a multináboženské společnosti, které vytváří bohatství…“. Zúčastnění politici se po sobě nechápavě dívali.

A podobných „kontroverzních“ vyjádření je známo více. Jeden z velkých světových finančníků Petr Sutherland předloni, v počátcích  vpádu muslimských imigrantů do Evropy, řekl: Chci požádat vlády, aby spolupracovaly, aby pochopily, že suverenita je pouhou iluzí. Že pojem hranice je zastaralý. K tomu patří pochopit, že stará slova a vzpomínky na vlastní zemi je nutné pohřbít a že my všichni jsme jedno lidstvo“.

Vpád muslimských imigrantů do Evropy v loňském roce zesílil a lidé se ptali proč se nic proti tomu nedělá. Vrchol podobným prohlášením dal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který řekl: „….. je nutné narušit etnickou a kulturní homogenitu východoevropských států…..“

A jsme doma. Pravda proniká na světlo! Dřívější konspirační teorie se nám tu náhle odhalují jako oficiální politická linie nadnárodních „elit“. Vysocí politici OSN, vedení a ředitelé nadnárodních korporací a bank, mezinárodní finančníci, přední politici Evropské unie a USA, zkrátka většina těch, kteří se každoročně scházejí na  uzavřených zasedáních Bilderberského klubu, pomalu pracují na přeměně Evropy k obrazu svému. USA potřebuje slabou Evropu, které by vnutila své obchodní smlouvy o volném obchodu a za tím účelem potřebuje Evropu bez původního obyvatelstva, které chce postupně nahradit přistěhovalci.  Cílem je oslabit střední a východní Evropu a poté získat převahu nad Ruskou federací a rozdělit si její nerostné bohatství.

Ale to je cesta do pekel, která by vedla k celosvětové válce. Naštěstí státy sdružené ve Vyšegrádské skupině úzce spolupracují a diktát Bruselu a přidělované kvóty imigrantů důrazně odmítají. Důsledkem tlaku Bruselu je skutečnost, že stále častěji si lidé i politici kladou otázku: „K čemu nám je členství v Evropské unii, která se snaží z likvidovat naši kulturu a usiluje o islamizaci našich zemí?“. Pokud i nadále bude Evropu řídit nevolená Evropská komise, která je ve vleku USA a nadnárodních korporací a bankovních domů, tak dříve či později dojde k rozpadu Evropské unie. A Britové, jako vždy předvídaví, naznačili v „Brexitu“ ostatním zemím EU jednu z možných cest….



 

Všem čtenářům a všem autorům příspěvků Hlasu Moravy, členům organizací i jednotlivcům u Moravského Kulatého Stolu, aktivistům a příznivcům moravského hnutí, přejeme prožití Vánočních svátků plné pohody a mnoho dobrého v novém roce 2017.

Moravskému hnutí pak přejeme úspěch v úsilí dosáhnout obnovení tradičního samosprávného postavení naší moravské vlasti v Evropě.



ING. IVAN DŘÍMAL 1936 – 2016

Milan Trnka, 5. prosince 2016

 

Ing. Ivan Dřímal, narozený 6. října 1936 v Kroměříži, zemřel 15. listopadu 2016 v Brně.

Nejvyšší ukončené vzdělání: Vysoké učení technické v Brně, obor informatika a systémové inženýrství. S manželkou vychovali dvě děti.

  • „ Nikdy jsem nepochyboval, že jsem Moravanem. Vyplývá to z tradice mého rodu, z odkazu mých předků, ze znalostí, které mám o naší rodině. A také z vlastního vnitřního přesvědčení.“
  • „Chápu národ jako programové společenství lidí spojených vůlí po jednotě, hledajících společné kořeny v minulosti a usilujících o svoji společnou budoucnost.“
  • „V odlišnosti Moravanů od Čechů nevidím žádnou tragedii, pokud si jí budou obě strany vědomy, a pokud své odlišnosti budou považovat za přednosti. Etnická pestrost v Evropě, které si jinde váží jako přednosti, může zabránit návratu k totalitě.“
  • „Nevyhovuje mi označení „český stát“. Vnímám Českou republiku jako společný stát Čechů a Moravanů.“
  • „Všichni Moravané musí být sebevědomí. Musí si uvědomit kontinuitu vývoje, musí pochopit, že byla zpřetržena násilím, a že struktury, které byly na základě tohoto násilného aktu vybudovány, přežívají dodnes. Že i současným politikům se hodí navazovat na dědictví, které tu zanechali komunisté.“
  • „Ve volbách, obávám se, moravská myšlenka výrazného úspěchu nedosáhne. Centrální propagandě se totiž podařilo prezentovat moravské snahy jako fangličkaření, jako touhu po symbolech, touhu po zviditelnění jednotlivců. Záměrně zamlčují sociální a ekonomický aspekt moravských snah. Navíc hraje obrovskou roli zklamání z toho, že …….. moravská reprezentace neuměla vystupovat, nebyla věrná svému programu a dala se koupit. Tak došlo k rozbití nebo úpadku většiny moravských aktivit. My nyní jen obnovujeme sesutou stavbu.“
  • „Není to v útlumu moravského povědomí, ale v tom, že i lidé moravsky cítící hledají důvěryhodné subjekty, které by uskutečňovaly jejich představy. A na rozdíl od prvních let po listopadu 1989 si nevybírají už jenom moravské strany.“

(Výroky I. Dřímala jsou citovány z knihy PhDr. J. Pernese „Pod moravskou orlicí“, vydání 1996.)

  1. prosince 1990 byl na prvním sjezdu Moravské národní strany zvolen Ing. Ivan Dřímal předsedou strany.
  2. října 1992 iniciovala MNS „Deklaraci práv lidu Moravy a Slezska“, rozeslanou parlamentům, vládám a mezinárodním institucím v zahraničí. Deklarace vyzývala zahraniční orgány, aby zvážily uznání České republiky dříve, než se obyvatelům Moravy a Slezska dostane postavení, které jim náleží.
  3. března 1993 ve spolupráci Moravské národní strany, Moravskoslezského hnutí a SPR-RSČ ustanovena „Moravskoslezská vláda“.

Od roku 1993 do roku 1996 Byl I. Dřímal v soudním sporu s pražským divadelníkem Ladislavem Smoljakem, který se v březnu 1993 vyjádřil k „teroristické Dřímalově armádě“. Vrchní soud v Praze Dřímalovu žalobu zamítl s odůvodněním, že šlo o „uměleckou nadsázku“.

  1. března 1994 s několika občanskými iniciativami a politickými stranami vydala MNS požadavek na řešení takového státoprávního uspořádání ČR, které by respektovalo postavení Moravy.

Koncem roku 1994 se I. Dřímal podílí na vzniku Spolku Moravanů na Slovensku (slovenská vláda uznává moravskou národnost).

V komunálních volbách 18. a 19. listopadu 1994 získal I. Dřímal pozici zastupitele v brněnském městském zastupitelstvu.

Od roku 1994 začaly vycházet v gesci MNS „Moravské noviny“.

V roce 1995 působí jako součást Moravské národní strany organizace věkově mladých členů „Moravská mládež“.

Od června 1995 se datují společná prohlášení Moravské národní strany a Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (registrované 1. června 1994) a současně snahy o sjednocení tehdejších celkem sedmi politických moravských subjektů do jedné organizace.

Od roku 1996 vydává Moravská národní strana periodikum „Moravská politika“.

Po senátních volbách v roce 1996 vydává MNS prostřednictvím Ivana Dřímala prohlášení: „…. Nepodaří-li se trend úpadku promoravských subjektů zastavit, bude to znamenat pokračování provincionalizace Moravy ve všech sférách společenského a ekonomického života a s tím související prohlubování ekonomického, sociálního a kulturního úpadku Moravy.“

15.3. 1997 bylo dojednáno sloučení Českomoravské unie středu, MNS a HSMS do jedné strany na společném sjezdu 5. dubna 1997. 3.4. 1997 oznámilo HSMS, že od smlouvy odstupuje, protože pro integraci není vhodná doba.

  1. dubna 1997 proběhl slučovací sjezd ČMUS a MNS – vznikla Moravská demokratická strana. Předsedou zvolen Ivan Dřímal. Počet členů MoDS byl uváděn na pět tisíc.
  2. října MoDS ve spolupráci s HSMS ostře protestují proti uzákonění „gottwaldovských“ krajů v ČR.

V komunálních volbách 13. až 14. listopadu 1998 je I. Dřímal zvolen za MoDS do zastupitelstva města Brna.

V dubnu 1999 přijímá MoDS obsáhlý „Politický program“, v němž odmítá krajské zřízení v České republice a žádá obnovení zemského zřízení nebo vytvoření spolkové republiky.

  1. června založen v Brně Svaz Moravanů. 8. listopadu se delegace SM v doprovodu zástupců MoDS a HSMS zúčastnila Valné hromady Evropské svobodné aliance ( EFA), kde byl Svaz Moravanů přijat za člena – pozorovatele EFA. Přijetí však nesplňovalo podmínky.
  2. března 2002 založeno v Brně občanské sdružení „Mladí Moravané“. Toto sdružení získalo statut člena – pozorovatele v organizaci mladých Evropské svobodné aliance (EFAy).

Sdružení začalo spolupracovat s Moravskou demokratickou stranou.

  1. dubna 2002 byl I. Dřímal podmíněně odsouzen za trestný čin podvodu – údajně nechal natisknout letáky s vědomím, že na zaplacení nemá prostředky.
  2. června 2002 podepisuje I. Dřímal tzv. „Moravskou dohodu“ se Spolkem Moravanů za účelem zastupování Moravy v EFA dle podmínek EFA..

V roce 2002 začíná MoDS vydávat občasník „Podlepotřebník“ a Mladí Moravané občasník „Moravské žihadlo“.

V létě 2003 jsou do vedoucích orgánů MoDS kooptováni významní členové Svazu Moravanů. Moravská demokratická strana se stává na Valné hromadě EFA řádným členem Evropské svobodné aliance, mandát SM zaniká.

Od konce roku 2003 se v Moravské demokratické straně projevuje sílící opozice proti I. Dřímalovi kvůli jeho metodám řízení strany.

Od jara 2004 sílí snahy o sjednocení dvou posledních pomoravských politických subjektů MoDs a HSMS – I. Dřímal s podmínkami sjednocení nesouhlasí.

V roce 2008 I. Dřímal na sjezdu Moravské demokratické strany vystupuje ze strany. (V prosinci 2009 se koná slučovací sjezd HSMS a MoDS, vzniká politická strana Moravané.)

Postupně zanechává aktivní politické činnosti. Byl zřejmě nejdéle sloužícím předsedou politické strany bez přerušení (1990 až 2008).

Jako každý na veřejnosti aktivní člověk měl Ing. Dřímal řadu příznivců a řadu odpůrců. Osobně jsem se měl možnost s ním a s několika dalšími aktivisty z dob existence Moravské národní a později moravské demokratické strany několik let setkávat na občasných přátelských posezeních. Pokoušel se i diktovat svoje vzpomínky a názory na dřívější i současné dění. V posledním období bylo zřejmé, že mu nemoc nedovoluje, především fyzicky, „držet krok“ s ostatními. Ale vždy dychtivě očekával zprávy a novinky z moravského hnutí i ze společenského života, zabýval se hodnocením vývoje a hodnotil svoje dřívější působení na politické scéně. A tady je třeba zdůraznit, že si postupně dokázal uvědomovat chyby a omyly, kterých se dopustil jako předseda strany, nebo jako zastupitel v městě Brně. Některé svoje činy stále pokládal za správné, u jiných připouštěl pochybení, některé označil jako špatná rozhodnutí. Uvědomoval si, kdo byl jeho přítelem, a kdo jen využíval okamžiků, kdy byl na výsluní pochybné politické slávy. Neumí si každý z nás připustit, byť s odstupem času, že něco udělal v životě špatně. Ivan Dřímal to dokázal. I to ho řadí mezi „velké“ muže.

Jeho přátelé jistě uctí památku I. Dřímala vhodným způsobem. A jeho odpůrce prosím, aby si uvědomili, že nikdo z nás není bez chyb.

 

/Redakce Hlasu Moravy: doplnění – Moravská národní strana krátce v roce 1994 vydávala Hlas Moravy, tištěný měsíčník, který do té doby vydával její člen PhDr. Petr Strážnický z Přerova. Ve věci odsouzení ing. Ivana Dřímala je nám známo, že dotisk letáků, na které MNS již neměla prostředky, objednal místopředseda strany ústně, aniž by o tom ing. Ivana Dřímala, jako předsedy strany, uvědomil./



20. ZASEDÁNÍ MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, Koordinátor MKS, 5. prosince 2016

 

Volné sdružení Moravský Kulatý Stůl je v současné době tvořeno třinácti promoravskými organizacemi a řadou spolupracujících jednotlivců. Zájem o přistoupení k MKS projevuje několik dalších zapsaných spolků.

Cílem činností Moravského Kulatého Stolu je napomáhání procesu obnovy Moravy, jako územního celku. V prvé řadě jde o umožnění výměny názorů a umožnění sjednocování postupů všem, kterým není lhostejné, jakým způsobem je v České republice zatlačována do zapomnění tisíciletá tradice evropské kulturně a historicky samosprávné země Moravy, jinými slovy jak zastavit čechizaci Moravy.

20. listopadu 2016 se uskutečnilo dvacáté zasedání zástupců organizací sdružených u Moravského Kulatého Stolu. Organizaci celodenního jednání převzali členové zapsaného Spolku moravských karavanistů v prostorách hotelu „U Coufalů“ v Lošticích. Program se týkal přehledu činnosti MKS za rok 2016, rozpravy o plnění usnesení organizací Kulatého Stolu předchozích zasedání, hlavním bodem pak bylo projednání dosavadních výsledků a dalšího vývoje v tvorbě organizačního řádu MKS. Bez něho, jak se účastníci dvacátého zasedání shodli, je další vývoj blokovaný. Zástupci organizací v rozpravě přijali časový a věcný harmonogram dalšího postupu prací na organizačním řádu, který vzniká s právní podporou. Je předpokládáno, že řád MKS by mohl být přijatý všemi účastníky Moravských Kulatých stolů na 21. zasedání, které se uskuteční 4. března 2017 v Brně.

Součástí programu 20. zasedání MKS v Lošticích byla i návštěva muzea výroby tvarůžků a návštěva řezbářské dílny mistra J. Beneše.

  • Začátky výroby tvarůžků na Moravě spadají do 15. století. Z mnoha desítek výroben zůstala do dnešních dnů jen jediná – firma A.W. v Lošticích. V zemích EU získala firma ochrannou známku původu. Vyrábět se tedy tvarůžky smí jen na Hané. V České republice jsou označovány jako jediný původní tvarohový český sýr.
  • Jaroslav Beneš je osobností města Loštice. Moravský umělec, držitel certifikátu za vytvoření prokazatelně nejmenšího, z lipového dřeva vyřezaného betlému se šesti postavami o rozměru 22 x 41 milimetrů. Betlém lze umístit do krabičky od sirek. Autor pohyblivého, takzvaného Loštického betlému, který zahrnuje i postavy slavných Moravanů: přemožitele kanálu La Manche plavce Venclovského, zpěváka Pavla Nováka, obra Drásala, hudebního skladatele Jaroslava Wykrenta , cestovatele Eskymo Welzla a dalších.

 



KRISTIÁN DAVID 1692 – 1751 /Moravští bratři – pokračování/

Milan Trnka, 5. prosince 2016.

V lednu letošního roku byla do České republiky přepravena v rámci projektu nadačního fondu Generace 21 sedmnáctičlenná rodina iráckých pravoslavných věřících, ohrožených islamismem. Hned v dubnu zmizela rodina Battových do Německa. V červnu se dožadovala udělení azylu v Německu u správního soudu v Drážďanech (spolková republika Sasko). Drážďanský soud však rozhodl o vrácení rodiny Battových zpět do České republiky. Z ní však hrozilo uprchlíkům vyhoštění a deportace zpět do Iráku. Pan Batto a jeho příbuzní využili poslední možné příležitosti, jak ve vytouženém Německu zůstat: požádali v červenci o náboženský azyl Jednotu bratrskou v saském městě Herrnhut. A jejich žádosti Moravští bratři vyhověli. Je nepsaným pravidlem, že ten, komu je poskytnutý církevní azyl, získá brzy i německý azyl. Tímto způsobem se mohla veřejnost v České republice ze sdělovacích prostředků dozvědět o existenci Herrnhutu, o existenci Moravských bratří.

Ve stém čísle Hlasu Moravy byl otištěn první příspěvek, zabývající se problematikou Moravských bratří. Navazujeme dalším příspěvkem, týkajícím se osobnosti Kristiana Davida, jednoho z prvních obyvatel Herrnhutu – Ochranova.

Vydání protireformačních dekretů během třicetileté války, a v následujících letech, v důsledku znamenalo pro příslušníky protestantských církví na Moravě nutnost výběru mezi dvěma možnostmi: rozhodnout se pro přestoupení ke katolické víře nebo volit odchod ze země. Pro svobodné vrstvy společnosti byla emigrace řešením. Pro poddané obyvatelstvo však ne – nesmělo se vystěhovat bez povolení vrchnosti. Poddaným bylo vystěhování kvůli víře přísně zakázáno pod nejrůznějšími tresty. Mnozí z protestantů tak zvolili přetvářku: nejnutnější úkony projevů katolické víry prováděli „na oko“ – jednou za čas zašli ke svaté zpovědi, v neděli se zúčastnili bohoslužby v kostele. Pro svoje potomky výběr neměli – školství bylo katolické. Uchovávání jiné víry bylo možné jen za cenu občasných tajných shromáždění.

Rekatolizace probíhala zpočátku vzhledem k nedostatku pracovních sil ve válkou zpustošené zemi nedůsledně – vládní směrnice nebyly zcela dodržovány. Postupem času však začala protireformační činnost zesilovat a zaznamenávat úspěch. Hra na schovávanou přestala být tolerována. Snahou vrchnosti bylo potlačit jinověrce pomocí ostrých výnosů. Jedním z nich byl výnos, vydaný majitelkou řady panství na severní Moravě kněžnou Eleonorou Barbarou z Liechtensteinu roku 1715. Přikazoval zachovávat pravou katolickou víru, zakazoval předčítání nebo naslouchání četby z nekatolických knih, ukládal povinnost navštěvovat katolické pobožnosti, atd.

17. února roku 1692 se v Ženklavě na Novojičínsku narodil v moravské katolické rodině Davidových syn Kristián. Otec hovořil moravským jazykem, matka německým. Kristián David se začal učit tesařskému řemeslu nejprve v rodné Ženklavě, jako učeň pak od 16 let v Holešově. Holešov a okolí obývalo v roce 1708 značné množství rodin, uchovávajících si protestantskou víru. Mladík, vychovaný v přísně katolické víře, se pro svoje přesvědčení brzy stal terčem posměšků svých spolupracovníků – protestantů. Navíc v Holešově existovala silná židovská náboženská obec se svou vírou.

Léta dospívání se tak pro Kristiána stala dobou porovnávání všech dostupných informací o víře židovské, katolické a protestantské. Po vyučení odchází na zkušenou postupně na Slovensko, do Uher, Sedmihradska a do německy hovořících zemí. V lužickém Zhořelci (Gőrlitz) se seznamuje s pietismem. Rozhoduje se pro život podle této nauky. To však nebylo v rakouském státě možné. Pokud se několikrát od roku 1718 vrátil Kristián David na rodnou Moravu, bylo to vždy v utajení. Vyhledával při tom především potomky vyznavačů učení Komenského Jednoty bratrské, žijící v okolí Fulneku a na dalších místech severní Moravy.

Co je pietismus? Reformní křesťanské hnutí, které vzniklo jako reakce na ortodoxní lutherské učení. Lutherská teologie se v průběhu let postupně zaměřila na čistotu dodržování nauky svého zakladatele a opomíjela praktický křesťanský život. Všechny životní situace, jejich řešení a skutky věřících začala poměřovat s textem spisů Martina Luthera. Zakladatel pietismu Filip Jakub Spener zdůrazňoval potřebu projevování lásky k bližnímu a potřebu vše takovému chování podřídit. Toto chápání Kristova učení bylo velmi blízké následovníkům Komenského, který požadoval neustálé pokorné hledání pravdy v každé nové životní situaci. Pietisté kladli důraz na prožívání víry v každodenním životě, měli blízko k askezi a smysl pro misijní činnost. Jejich kazatelé působili na více místech v německy hovořících obcích Saska a Slezska (nejblíže Moravě v Těšíně, kam docházeli občas utajeně na kázání i protestanti ze severu Moravy).

V roce 1722 se prostřednictvím bratrů pietistů Kristián David seznámil s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem. Hrabě, sám vychovaný v duchu pietismu, podobně jako David, vyhledával diskuse s katolíky i protestanty, pokoušel se najít sblížení lutheránů s pietisty. Nabídl Davidovi možnost přijmout na svém saském panství případné exulanty pro víru z Moravy. 8. června 1722 opouští první skupina exulantů z okolí Nového Jičína Moravu a 15. června přichází do Grosshennersdorfu, v jehož blízkosti jim na pokyn hraběte správce panství Heitze vykazuje v lesích blízko města Žitavy pod kopcem Hutberg místo, kde se mohou usadit. 17. června skácí Kristián David v lese první strom. Toto datum je považováno na příště za den obnovení Jednoty bratrské.

Správce panství Hertz o tom píše hraběti Zinzendorfovi: „ ….. Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla na kopci Hutberg vybudovat město, které by nejen stálo pod ochranou Páně (unter des Herrns Hut), ale i jehož obyvatelé by stáli na stráži Páně (auf des Herrns Hut). Z této slovní hříčky se nakonec stává pojmenování budované osady jako Herrnshut, později zkrácené na „Herrnhut“ – v naší mateřštině „Ochranov“.

Protože drtivá většina obyvatel Ochranova přišla z Moravy jako potomci věřících z Jednoty bratrské, nazývali se mezi sebou bratři a sestry. V blízkém Hennersdorfu a v Žitavě zase žili exulanti, kteří se stejnou tradicí přišli z Čech. I oni se mezi sebou nazývaly bratry a sestrami. Časem se ustálilo pro exulanty v Hennersdorfu označení „Čeští bratři“ a pro exulanty v Ochranově označení „Moravští bratři“.

Kristián David dál převáděl z Moravy do Saska skupinky exulantů pro víru. 2. května 1724 s ním odchází do Saska pětice mladých mužů, kteří vejdou do dějin Moravské církve jako „pět sloupů církve“ : Melchior Zeisberger (1701 až 1781), Jan Telčík (Teltschig) 1696 až 1764) a tři mladicí stejného jména David Nietschmann, rozlišovaní později přívlastky Tesař (1695 až 1772), Tkadlec (1703 až 1779) a Vyznavač (1696 až 1729).

Pověst Ochranova jako bezpečného místa pro jinověrce se rychle šířila.V Sasku již usedlí Moravané vysílali do vlasti mladé muže bez rodinných závazků jako převaděče. Někteří byli úspěšní, jiní doplatili na svou činnost i životem. Z Moravy utíkaly celé rodiny i s malými dětmi. Počet obyvatel Ochranova se zvyšoval, osada rychle rostla. Brzy však nastaly potíže s různými směry vyznání osadníků. Ocitli se tu vedle sebe lutheráni, evangelíci, anabaptisté, kalvinisté, pietisté, vyznavači různých sekt a také věřící se zcela nevyjasněnými zásadami, mezi nimi řada náboženských blouznivců. Po pěti letech existence Ochranova se situace stávala neúnosnou. Majitel panství hrabě Zinzendorf se rozhodl zakročit. 12. května 1727vydal pro svoje panství „Vrchnostenské příkazy a zákazy“. Obsahovaly nařízení, pomocí kterých mělo být docíleno organizačních základů správy obce. Přednostně měly být dodržovány saské zemské zákony. Byla ustavena dvanáctičlenná rada zástupců usedlíků, tak zvaná Rada starších. Jedním z členů Rady se stal i Kristián David.

Dalším dokumentem, který Zinzendorf připravil, byla tak zvaná „Úmluva“ nebo také „Statut“, která upravovala vztah mezi vrchností a církevním společenstvím Ochranova. Rada starších odmítla Statut podepsat. Důvodem byl fakt, že se Moravští bratři měli stát jakousi „platformou“ věřících uvnitř lutherské církve.

Abychom pochopili důvod Zinzendorfovy snahy, musíme si uvědomit, že rakouská vláda nemínila ponechat útěky poddaných z území rakouského státu jen tak bez povšimnutí. Dalo se očekávat, že požádá vládu saskou o navrácení uprchlíků. Saská vláda proto naléhala na Zinzendorfa, aby se snažil upravit vztah exulantů k lutherské víře – Jednota bratrská (případně Moravští bratři) nebyla v Sasku jako samostatná církev vedena.

Kristián David se snažil hraběti dokázat, že Jednota bratrská byla na Moravě samostatnou církví s vlastními biskupy. Hrabě sice pokládal tuto informaci za vymyšlenou, nechal si však přes léto roku 1727 přeložit do němčiny latinsky psanou Komenského knihu „Historia Fratrum Bohemorum“. Následně poslal Moravanům zprávu o pořízeném překladu. Avšak nejednalo se o úplný překlad Komenského díla. Právník Zinzendorf (vystudoval práva v Halle) vybral z díla jen tu část, která vyhovovala jeho požadavku na vytvoření platformy uvnitř lutherské církve. Zcela například zamlčel Řády Jednoty z let 1609 a 1616.Tyto řády totiž upravovaly postavení samostatných synod, kněží a biskupů Jednoty. Tímto způsobem se hraběti podařilo přesvědčit exulanty z Moravy, že si zachovají v Ochranově své tradice přes to, že navenek budou vystupovat jako jakási církev uvnitř lutherské církve. V Ochranově nastalo uklidnění, „Statut“ byl podepsán 13. srpna 1727. Tento den si Moravští bratři připomínají jako „Den sjednocení“.

Hrabě Zinzendorf nechal ještě koncem srpna 1727 podepsat Moravany za účasti notáře a zástupce Lutherské církve tzv. „Notarianinstrument“ – dokument, na jehož základě bylo uprchlíkům z Moravy oznamováno, že budou na území Saska nejen trpěni, ale jak ze strany vrchnosti, tak ze strany lutherské církve i podporováni, pokud ovšem budou setrvávat v pokojném a nesektářském způsobu zachovávání své víry.

Hned na jaře roku 1728 požádali lutheráni Radu starších, aby se herrnhutští přestali nazývat „moravskými bratry“. Zní to prý sektářsky a například ve Slezsku jsou kvůli tomu protestantští věřící pronásledováni, protože bratři jsou považováni za potomky dřívějších husitů. Kristián David byl ochoten slovní spojení „moravští bratři“ vypustit a používat jen název „evangelík“. 12. května 1728 o svém stanovisku informoval Radu starších. Je opravdu zajímavé přečíst si pasáž z dopisu rozzlobeného hraběte Zinzendorfa, kterým 13. srpna 1728 reaguje na Davidův postoj:

„ ….Taková zpráva, která se nezakládá na ničem jiném, než na hloupém a neopodstatněném žvanění, kterým se nedá nahnat strach ani malým dětem! Svědčí to buď o hanebné vrtkavosti, kterou bych Vám ani ve snu nepřipsal, nebo o hrubé neznalosti všeobecně známých věcí …… (ve Slezsku) netrpí pro to, že se jmenují moravští nebo čeští bratři ……Potomci rebelantských husitů se nemusí hledat v Herrnhutu, nýbrž v Hennersdorfu a v Žitavě mezi Čechy.“

Mezi Kristiánem Davidem a Mikulášem Zinzendorfem nastalo období několika let nedůvěry. Hrabě vinil Moravany z toho, že se chtěli vzdát označení „moravští“ ze strachu a zbabělosti. Dochovaná vzájemná korespondence mezi Zinzendorfem a ochranovskými, i mezi exulanty a okolními představiteli lutherské církve, dosvědčuje přechodné období neshod.

Rakouský císař a markrabě moravský Karel VI. (vládl1711 až 1740) pověřil v roce 1731 svého diplomata na saském královském dvoře v Drážďanech, hraběte Waldsteina, aby podal stížnost na Zinzendorfa za vylákání a následné přechovávání císařských poddaných z Moravy a žádal o jejich navrácení zpět původní vrchnosti. Saská vláda na základě předchozího Zinzendorfova opatření odmítla emigranty deportovat zpět na Moravu, současně se však zavázala k nepřijímání dalších uprchlíků jak z Moravy tak i z Čech. To byl další impuls k tomu, že se Moravané z Ochranova začali připravovat na odchod do celého světa.

Počátek bratrských misií se datuje rokem 1732. Mezi prvními misionáři se objevuje i Kristián David. Nejznámější jsou jeho misijní pobyty mezi obyvateli Grónska, kde pobýval v letech 1732 až 1735, 1747 a 1749. Navštívil také oblasti ve Švédsku,  v dnešních pobaltských republikách, v Británii, Holandsku, Švýcarsku a Německu. V roce 1749 pobývá v Americe, navštěvuje New York, Philadelphii, Betlehem, Nazareth a další. Ačkoliv neměl Kristián David žádné vzdělání, vypracoval se na žádaného a význačného kazatele.

Umírá 3. února 1751 v Herrnhutu. Roku 1890 mu byla v Ženklavě na jeho rodném domě odhalena pamětní deska s německým textem, která byla v roce 1947 nahrazena jinou deskou v češtině (s nesprávným datem narození): „Zde se narodil L.P.1690 Kristián David, exulant, zakladatel Ochranova, spoluobnovitel Jednoty bratří, svědek evangelia mezi pohany. Jeden jest Mistr Váš – Kristus, vy pak všickni bratři jste.“

Ve velkém sále zámku v Brně – Řečkovicích (dnes sídlo úřadu městské části) uspořádal Výbor pro národnostní menšiny při zastupitelstvu ÚMČ (ustavený před lety na žádost občanů, hlásících se k moravské národnosti) ve spolupráci s centrem Moravských bratří v Suchdole nad Odrou ve dnech 18. a ž 30. listopadu 2016 ilustrativní výstavu o Moravských bratrech. Výstava zahrnovala 17 panelů s fotografiemi, mapami a dalšími dokumenty v naší mateřštině a v němčině. Byla zaměřena na osobu Davida Zeisbergera, misionáře mezi indiány v Severní Americe. Výstava je putovní. Pokud zaznamenáte zájem o její uspořádání, kontaktujte prosím na internetové adrese mtrnkam@seznam.cz autora tohoto článku.



AKADEMIE VĚD ČR ÚTOČÍ NA MORAVSKOU IDENTITU, ANEBO VŠICHNI JSME MORAVANÉ

Ondřej Hýsek, 28. listopadu 2016

 

Dnes se mi dostal do rukou útlý spis „Jak se jmenuje naše vlast“, jehož autorkou je PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., a vydavatelem Středisko společenských činností Akademie věd ČR (2016), financují jej pak daňoví poplatníci, tedy i Moravané, Slezané a Češi. Na brožuře není nejpodstatnější to, že prosazuje ten „nejlepší“ a „nejrozumnější“ název pro ČR a předstírá exaktnost společenských věd, tím zásadním je, jak doložím níže, útok na moravskou identitu, který balancuje na hraně porušování základních lidských práv, resp. z mého pohledu je daleko za hranou. Podle mě se jedná o projev k ostatním entitám slepého českého nacionalismu, manipulativní práci a smutné svědectví o současném stavu myšlení u nás.

Text vychází z romanticko-nacionalistického postulátu o objektivní existenci národů a jejich definování především pomocí jazyka. Já naopak předpokládám, že Rakušan nemusí mluvit rakousky a Američan americky, že národ může být definován i na základě historie, území a kultury. Na rozdíl od autorky textu jsem přesvědčen o tom, že moderní národy jsou umělými konstrukty 19. století, nevěřím v jejich tisíciletou existenci a nepředkládám toto nikomu jako dogma. V mém myšlenkovém světě není Rakousko-Uhersko „žalářem národů“ a Československo státem jednoho či dvou národů – vím, že k moravské národnosti se v Československu hlásilo 1,3 mil. lidí, v ČR je to stále více než půl milionu občanů. Chápu, že vlastí někomu může být země Morava (či třeba Evropská unie), nikoliv jen stát ČR. Uvědomuji si, že slovní spojení „naše země“, tj. „země Koruny české“, nepředstavuje nominativ singuláru, ale plurálu (Čechy, Morava a Slezsko) – jako bychom v tom všem byli s autorkou textu každý z jiné planety. Jednotlivostí je však unitární a v našem případě extrémně centralizovaný STÁT (ČR, dříve ČSR), který se dle prvního řádku Preambule platné Ústavy ČR skládá ze ZEMÍ Čechy, Morava a Slezsko – byť prof. Gerloch, místopředseda Legislativní rady Vlády ČR, již usiluje o znásilnění naší konstituce prostřednictvím její nacionalizace ve jménu „odvěkého českého národa“ a práce akademičky Čižmárové mu může být vítaným „důkazem“ o správnosti takového počínání. Naprosto libovolné nakládání s odbornými výrazy je pro tento text typické, koherentní používání terminologie je pro autorku-lingvistku pouze nadbytečným balastem, kterým ze svých akademických výšin zřejmě pohrdá.

Autorka práce nejdříve nenápadně uvádí, že při tvorbě jména státu pouze „s lingvistikou nevystačíme“, že ne všechny státy jsou národními. Uvádí také, že ne všechny, ale většina států má jednoslovný název. Připouští, že Dominikánská republika, Jihoafrická republika, Velká Británie ad. mohou v klidu existovat bez jednoslovného názvu. Nepřímo uvádí, že víceslovné názvy často souvisí se složením států z více geografických a politických celků, ale pro případ Čech, Moravy a Slezska toto za argument nepovažuje, a tudíž nenavrhuje např. název České země (Czechlands) jako lepší pojmenování ČR než Česko/Čechie (Czechia). Uznává, že „Česko“ je název v minulosti řídce (několikrát) užívaný pro území osídlené Čechy – nepřímo tedy dokazuje, že jelikož se žádní Moravané za Čechy do poloviny 19. století nikdy nepovažovali, jedná se o označení pouze Čech, což také na jiném místě textu dokládá. V následující větě však mylně uvádí (a protiřečí si tak), že Česko přirozeně označuje území všech tří zemí, z nichž se skládá dnešní ČR. Argumentuje také, že prastará označení našich zemí Čechy, Morava a Slezsko propagoval zlý rakouský stát, který tak chtěl bránit českému separatismu – naznačuje, že nyní musíme naopak používat název Česko, abychom bránili případnému moravskému separatismu. Říci, že pojmy Česko a Czechia označují jen Čechy, dohledat asi tři doklady existence těchto názvů před 19. stoletím, a pak z toho vyvodit, že je to ideální společný název pro Čechy, Moravu a Slezsko, je velmi odvážné. Dokonce publikuje obrázek z Českého zemského sněmu (pro České království), kde je doloženo lat. slovo Czechia a je správně přeloženo jako Čechie; autorka si není vědoma nezávislého Moravského zemského sněmu (pro sousední Moravské markrabství), který spravoval území Moravy a se sousední Čechií neměl v letech 1749-1918 vůbec nic společného. Ovšem to jen tak na okraj – ať si každý říká ČR, jak chce, jen ať to proboha nevnucuje ostatním.

Nejzávažnější je však toto autorčino tvrzení: „Někteří Moravané si sice nepřipouštějí, že jsou Češi, ale podle státní příslušnosti i podle jazyka jsou.“ Tvrdím a jsem ochoten to hájit před všemi soudy světa, že nikdo nemá právo Moravana označovat za Čecha, byť je občanem České republiky a svůj jazyk může označovat za češtinu. Listina základních práv a svobod i Moravanům zaručuje „bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Tvrzením, že každý Moravan je ve skutečnosti Čechem, autorka útočí na identitu statisíců lidí hlásící se k moravské národnosti, tímto útočí Akademie věd ČR za naše peníze na naše lidská práva. Stejně absurdním tvrzením by bylo, že žádní Češi neexistují, jsou to Moravané, protože nejstarším státem na našem území byla Velká Morava, jejíž obyvatelé se od roku 822 prokazatelně označovali za Moravany (když zdůrazníme územní, nikoliv jazykovou definici národa) a Svatopluk přece dobyl i Čechy; v tomto duchu také můžeme diskutovat o tom, že čeština je vlastně moravštinou (jak byl jazyk na Moravě až do 19. století často nazýván) atd.

Dodávám ještě, že autorka rovněž při svých „analýzách“ zamlčuje jisté „drobnosti“ – při výkladu vzniku názvu Československo např. „opomněla“ zmínit návrh bratří Čapků na pojmenování nového státu starobylým jménem „Velká Morava“. U Palackého a Masaryka opomněla zdůraznit jejich uctivé vyjadřování se o svébytnosti Moravy, z níž oba vzešli. Uráží zesnulého moravského básníka Jana Skácela, že se „svezl“ na vlně estetické nevhodnosti pojmenování „Česko“, obouvá se i do Trefulky, Havla a dalších odpůrců Česka jako do emocionálně založených blouznivců (oproti těm správným, racionálním příznivcům „nutného“ Česka). Tvrdí, že stejně jako má „český národ“ právo na existenci, má na ni právo i jméno „Česko“, které mu bylo „dlouho upíráno“. O Moravě, Moravanech a jejich právu na existenci v této souvislosti cudně mlčí – a mně se přitom zdá, že každý den slyším slova Češi, český, Česko milionkrát, Morava, Moravané a moravský jsou médii uměle tlačeny do pozice archaismů.

Českému postbolševickému nacionalismu jako by nestačilo, že nás totalitní režimy nelegitimně připravily o tisíciletou zemi Moravu, její samosprávu, hranice. Jeho stoupenci nám zřejmě chtějí po vzoru Orwellova Velkého bratra vytlouci z hlav i poslední zbytky moravské identity. I to moravské víno bude brzy české, protože je přece ze státu Čechie, a tu divnou řeku na východě přejmenujeme na Čechu. A komu se to nelíbí, je autorkou stati označen za moravistu (nevysvětlila, zda termín tvoří dle vzoru bohemista, separatista nebo terorista), který obtěžuje slušné a racionální vědce nenávistnými maily. Ale nyní je podle autorky vyhráno, tatíček Zeman dostal do „povědomí národa“ slovo Czechia a Ministerstvo zahraničí jej zaregistrovalo u OSN, byť tuto iniciativu předem neavizovali svým voličům v programech, na jejichž základě byli do svých funkcí zvoleni, žádné referendum také neproběhlo (stejně jako o zrušení Moravského zemského sněmu, Moravskoslezské země, rozpadu Československa, zřízení krajů…). Tak se třeba vztekněte, vy kverulantští moravisté, Moravané a jiní ohrožovatelé velkého českého národa v národním státě Čechie, hypertrofované z České kotliny do Moravských úvalů. Autorka navíc v duchu demokratické diskuze považuje za chybu, že v debatě o označení státu dostávají prostor i kritici jejího výkladu dějin a státní sociálně-inženýrské slovotvorby – jsou podle ní povrchní a nekompetentní. A na závěr se autorka ptá: Komu ještě dnes prospívá ignorování Čechie? A komu tím prospějete, když jste proti Čechii, pro Moravu? Nemohla mne nenapadnout známá scénka z Pelíšků… Ne, Čechie/Česko/Czechia není mojí vlastí, nejedná se ani o vhodná pojmenování, ani o správné vnitřní uspořádání státu rozděleného do bolševických krajů, byť jsem občanem občanského státu ČR (stejně jako jsem byl občanem ČSFR a ČSSR a jsem občanem EU, aniž bych se přestěhoval z Moravy, své rodné země). Jsem Moravan, mojí vlastí je Morava, a pokud tato země nemá své místo v České republice, myslitelé z Akademie věd mne nepřesvědčí, že je chyba u mne. Nejsmutnější je, že nejaktivnějšími bojovníky za národ Čechie a proti Zemi moravské jsou často rodáci z Moravy – ale to je věcí psychologů; je mi smutno z toho, že jsme s autorkou publikace studovali, byť za jiného režimu, stejný obor na stejné univerzitě v hrdé moravské metropoli, pardon, v jednom z bezvýznamných krajských měst východní Čechie.

Mgr. Ondřej Hýsek, Ph.D. (moravista a bohemista)

 

/Redakce: Brožura se k nám dostala prostřednictvím Jana Studeníka a Antonína Ševčíka, následně jsme ji předali O. Hýskovi, který napsal vtipný, erudovaný článek. Děkujeme jmenovaným a zároveň Ondřeji Hýskovi za její zhodnocení./