V ČEM TAKÉ SPOČÍVÁ HODNOTA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Dnešní doba je v mnohém ohledu jiná, než byla doba generace rodičů a prarodičů dnešních mladých lidí. V něčem jsou pro nás důležité stejné věci, v něčem naopak jiné. Náhled společnosti je jiný. Poprvé v dějinách lidstva si uvědomujeme že svět, tedy planeta Země na které žijeme, není nekonečný prostor, který můžeme jakkoli využívat a on sám od sebe zacelí rány, které jsme mu zasadili. Už víme co je ekosystém a ekologie. Lidé už s obavami sledují jak ubývají druhy zvířat a rostlin na planetě a jak málo na to dbají mnohé firmy ještě i dnes.

Může přijít katastrofa. Ale nevíme kdy. Kdy už bude biodiverzita natolik křehká, že lidstvo možná zanikne.

A jak je to s mozaikou lidských skupin? Malých a větších zemí, malých a větších národů, které by také měly vytvářet vyvážený systém, do kterého každý z národů něčím přispívá, od jiného si zase něco bere. Kde si po staletí významné školy v mezinárodním měřítku vyměňují své učitele. Kde se hudební skladatelé prezentují po celém světě, přinejmenším alespoň prostřednictvím notových záznamů svých skladeb. Kde si čteme knihy, které napsali třeba „protinožci“ a přece jim rozumíme a jsou pro nás přínosem.

Zatím jsme většinou na Moravu a moravský národ pohlíželi jako na něco, čeho jsme součástí. Co bylo a je úmyslně ničeno ve své podstatě a co musíme my, jako příslušníci moravského národa a synové a dcery moravské země napravit, protože to, co se děje, nám velmi a dlouhodobě škodí.

Ale je to i jinak. Zadusíme-li nějakou zemskou jednotku, zemi, která měla svá práva a to po staletí, u Moravy po více něž tisíc let a zadusíme-li nějaký národ, musíme si uvědomit, že obojí hrálo svou roli v evropském společenství mezi ostatními evropskými zeměmi a národy a někdy s přesahem i dál.

Co se Moravy týče, můžeme to vidět například u mezinárodně rozšířené církve zvané Moravští bratři či Moravská církev (u nás Církev bratrská), ale i v jiných oblastech života. Za zmínku stojí i od moravských osobností vyšlé celoevropské mírové aktivity, jako bylo například mírové poselství, které vypravil k evropským dvorům český král, ale Moravan, příslušník staré moravské šlechty Jiří z Kunštátu (Čechy přejmenován na Jiřího z Poděbrad) a celoevropské mírové snahy Moravana Jana Amose Komenského v jeho Všenápravě. Za velký přínos Moravy pro Evropu i svět je nutno považovat i Moravské vyrovnání – dobově unikátní řešení jazykové otázky, která v monarchii i jinde působila neklid. Moravské vyrovnání bylo tak úspěšné, že je kopírovaly další korunní země v monarchii i v zahraničí. Bylo převzato v Bukovině, Korutanech, Štýrsku, Bosně a Hercegovině, Haliči, Řecku, Polsku, Estonsku a Namibii. Německý politik Max Bodenheimer chtěl, aby na jeho základě po zhroucení carské říše vznikla federace mezi Baltem a Černým mořem. Podle Reinharda Pozornyho je Moravské vyrovnání velkolepým pokusem o položení základů pro důstojné soužití více národů. Peter Glotz, jeden z autorů návrhu evropské ústavy prohlásil v roce 1999, že svět potřebuje víc Moravských vyrovnání. Morava a Moravané v hlubší minulosti sehráli i zásadní roli v prvotní vzdělanosti všech Slovanů. S přesahem mimo Evropu a s přesahem i do neslovanských zemí, kde také přijali písmo upravené Metodějovými žáky z Moravy. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho. Některé z mnoha pozitivních přínosů Moravy a našeho Slezska výborně zpracoval ve svých videích Marek Pavka a patří mu za to velký dík.

Jsem přesvědčena, že Morava jako země, která se mohla v evropském regionu svobodně rozvíjet a nyní v tvrdě centristickém systému nemůže, stejně tak, jako moravský národ, který kvůli dogmatické ideologii 19. století také dočasně ztratil svá práva – a já jsem skutečně přesvědčena že dočasně, v mozaice zemí a národů citelně chybějí.

Existují, ale nikoli oficiálně a tak země ani národ nežijí plnohodnotným životem a nemohou se oficiálně vyjadřovat. A jejich přínos a specifický charakter chybějí ke škodě mnohých. Chybí i Čechům z Čech samotným, byť si to nechtějí přiznat. Morava svým uvážlivým postojem dokázala někdy mírnit výbušnou emotivitu Čech, která se v historii ukázala i jako zničující.

I v tom všem lze vidět hodnotu vyhlášení Deklarace moravského národa, hodnotu Moravské národní iniciativy a hodnotu úsilí jejích mluvčích, jakož i dalších moravských patriotů, kteří budou tuto aktivitu podporovat a podle svých možností a uvážení i pomáhat v uskutečňování jejích prospěšných a důležitých cílů.

Věra Hejtmánková, Brno, signatářka Deklarace moravského národa



19. PROSINCE 2016, NA POSVÁTNÉ PŮDĚ MORAVSKÉHO VELEHRADU, BYLA VYHLÁŠENA DEKLARACE MORAVSKÉHO NÁRODA

Stalo se tak v roce 25. výročí konání sčítání lidu, ve kterém se mohli občané České republiky poprvé oficiálně přihlásit k moravské národnosti a v roce 50. výročí přijetí Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním OSN, ve kterém je všem národům zajištěno právo na sebeurčení.

Deklaraci vyhlásila Moravská národní iniciativa:

Jsme občané moravské národnosti, kteří usilují o legislativní uznání své národnosti v České republice, obdobně jako je moravská národnost uznávána na Slovensku a kteří usilují o obnovu po staletí existující Moravské země jako součásti České republiky.

Mluvčí Moravské národní iniciativy:

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD.
advokat@zdenekkoudelka.cz

Ing. Pavel Dohnal
p.dohnal@email.cz

Veškeré další informace lze najít na internetu po zadání moravskynarod.cz. A to včetně celého textu Deklarace moravského národa, kterou je možno stáhnout.

Iniciativa od svého založení a vyhlášení deklarace vyvinula velké úsilí a učinila mnoho kroků k dosažení svých cílů a stále v tom pokračuje. O tom všem najdete informace na uvedené adrese, kde jsou nejen tyto informace, ale každý den jsou tam zveřejňovány texty se vztahem k naší moravské vlasti a k moravskému národu.



MORAVSKÝ „DVOJCTIHODNÝ“ KOLÁČ

Bohumila Jandourková, 21. června 2018

Už jsme vícekrát psali o tom, že se Morava – Moravské markrabství, vyvíjela samostatně, odděleně od sousedních Čech – Českého království. Jak také jinak, když obě země – státy, byly na sobě nezávislé, byť byly společně členy větších soustátí? Koruny české, zastřešené pouze panovníkem, později Rakouské monarchie? Když ještě v 17. století mezi Čechami a Moravou byla hlídaná hranice, na které se vybíralo i clo?

Obě země měly samostatnou církevní provincii, vlastní sněm, vlastní zemské patrony, vlastní legendy kdo přijde v době největšího nebezpečí zemi zachránit. V Čechách to byl sv. Václav se svým vojskem, na Moravě král Ječmínek. I jazykové výrazy a nářečí sledovaly zemskou hranici. Až na jednu výjimku, kdy se jednalo o panství, které leželo přímo na hranici a zasahovalo jak do Čech tak na Moravu. I moravské národní kroje a písně jsou odlišné od těch českých. A velmi. Moravané sami sebe považovali za samostatný moravský národ. Mnozí obyvatelé Moravy se Moravany cítí i dnes. Nikoli Čechy. Je na tom něco divného, když se moravské společenství kulturně samostatně vyvíjelo více než tisíc let? A teprve v polovině 19. století, po „výbuchu“ nacionalismu v Evropě, který následně leckde přerostl do šovinismu, začal umělý tlak zvenčí, ze strany českých obrozenců, na „počeštění“ Moravanů?

Je tedy s podivem, že i moravská kuchyně byla jiná než česká? Dodnes to lze v receptech vysledovat. Je rozdíl například i mezi tím, jestli vaříme „české“ či „moravské“ zelí.

Rozdíl najdeme i u pečiva. Na Moravě máme koláče, jejichž název je odvozen od kulatého tvaru. V Čechách máme buchty, kde název je odvozen od puchření či bubření – nabývání na objemu. Obojí pečivo je přece z kynutého těsta.

A proč jsou moravské koláče „dvojctihodné“? Toto označení má svůj původ v tom, že naše, moravské koláče mají dvojí sladkou náplň. Jednu uvnitř, zpravidla tvarohovou, ale není to pravidlem. A druhou na povrchu, uprostřed koláče, to byla zpravidla povidla. Ale kombinoval se i mák, ořechy vlašské i lískové a jiné, často ovocné náplně. Do koláčů se dříve dávalo husí sádlo, kterého bývalo dost a dodávalo koláčům vláčnost.

Na Moravě bývalo zvykem podávat poměrně dost sladkých jídel. Kaší i nákypů. Moravská pranostika říká, že „chlapi nesmějí padat z gatí“. Že musejí být statní, práce bývala těžká a muži museli mít sílu. Ale ani po hlavním jídle, které nebylo sladké, nechybělo na závěr něco sladkého.

Třeba právě moravský koláč.



26. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Milan Trnka, 23. května 2018

Dne 12. května 2018 se uskutečnil v Brně – Žebětíně v pořadí 26. Sněm Moravského kulatého stolu. Zúčastnili se zástupci osmi členských organizací a delegáti čtyř hostujících organizací. Kromě jiného se členské organizace dohodli na následujícím:

1. Schválili po rozpravě novelizovaný Organizační řád Moravského kulatého stolu. Novelizace se převážně týkala změn v nevyhovujícím způsobu ustavování Rady MKS.

2. V návaznosti na přijatou novelizaci zvolili Radu MKS ve složení : B. Brabec (Sdružení monarchistů Brno), Z. Tichý (Společnost pro Moravu a Slezsko), F. Hanáček (Moravský národní kongres) a V. Homolka (Mladí Moravané).

3. Za řádného člena MKS byl přijat spolek Moravská krajina, s.r.o. Moravský kulatý stůl sdružuje v současnosti dvanáct organizací: Politickou stranu Moravané, Moravský národní kongres, Sdružení monarchistů Brno, Moravskoslezskou akademii pro vědu a umění, Království Králického Sněžníku, Spolek moravských karavanistů, Společnost pro Moravu a Slezsko, Královský řád moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbána, Moravany z Bošovic, Moravský historický klub, Mladé Moravany a Moravskou krajinu.

4. Hostujícími organizacemi jsou v současnosti: Morava nejsou Čechy, Kruh rodů Moravy a Slezska, Moravské zemské hnutí a Moravská národní obec.

5. Rozhodli o spolupráci s Moravskou národní iniciativou ve věci zpracování návrhu úpravy zákona o státních symbolech České republiky.

6. Pověřili Radu MKS navázáním kontaktů s Českým statistickým úřadem za účelem připomínkování tiskopisů, chystaných ke Sčítání lidu 2021.

7. Vzali na vědomí stav přípravy na setkání s monitorovací komisí Rady Evropy.

8. Seznámili se se stavem přípravy na Akademickou konferenci „Morava 1918“, kterou Moravský kulatý stůl uspořádá 3. října 2018 v Brně v Dietrichsteinském paláci.

9. V souvislosti s návrhem spolku Moravské srdce, aby Moravané byli zastoupeni delegací MKS na Všeslovanském sjezdu 6. června v Praze projednali možnosti účasti.

10. Rozhodli o kontaktování dalších organizací na Moravě a ve Slezsku za účelem spolupráce.

Na projednání byla řada dalších záležitostí. Během jednání převládlo přesvědčení, že přijatá novelizace Organizačního řádu umožní další rozvoj činnosti Moravského kulatého stolu jako celku i rozvoj činnosti jeho jednotlivých členů.

27. Sněm MKS se uskuteční v listopadu 2018.



2. STRUČNÁ GENEZE TĚŠÍNSKA /druhá část četby na pokračování z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/

Pro pochopení problému, o němž bude řeč, je užitečné připomenout si historii Těšínska v celém složitém vývoji aspoň výmluvnými daty. Až do počátku 10. století tvořilo severní hranici Velkomoravské říše a po jejím rozpadu se dostalo pod vliv Přemyslovců. Od 11. do 12. století náleželo polskému rodu Piastovců. Samotné knížectví vzniká roku 1163 jako knížecí úděl a město Těšín je založeno v roce 1292. Vznikají další města, Fryštát, Bílsko, Orlová. Hranice nabývají trvalejší podoby vůči ostatním zemím. Moravu dělila od Slezska řeka Ostravice až k severním hranicím Horních Uher, pozdějšího Slovenska. Toto rozhraničení nedoznalo změn až do roku 1920.
Od 13. století se oblast stále výrazněji orientuje k státu českých Přemyslovců. První údělná knížata Opolska, Bytomska, Ratibořicka a Těšínska (Měšek I.) se dokonce vymanila z vlivu polské koruny a zavázala se manským poměrem českému králi Václavu II., a to jak brannou mocí, tak svými statky. V úmluvě z roku 1291 nechyběl pasus, zavazující knížata k osobní účasti se zbrojným lidem na válkách, které vypoví český kníže nebo mu budou vypovězeny. Naproti tomu vzal český král knížata pod ochranu před vnějšími nepřáteli, sliboval podíl na kořisti při výbojích a v případě zajetí knížat se měl postarat o jejich vykoupení.
V roce 1335 se polský král Kazimír zříká nároků na Slezsko ve prospěch české koruny, a to i za své nástupce. Smlouva byla stvrzena v roce 1339 v sídelním městě polských králů Krakově. Smlouva definitivně vyvazovala knížectví těšínské ze svazku Polska. Nový stav potvrdil Karel IV. na generálním sněmu stavů v Praze 7. dubna 1348 a znovu 9. října 1355. Tím se český král stal i nejvyšším knížetem slezským. Slezsko včetně Těšínska bylo Karlem IV. Prohlášeno za neoddělitelné příslušenství Koruny české.
V období husitských válek proniká do Slezska výraznější český živel a tvoří víc jak polovinu obyvatel. Poměry se mění až po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1478, kdy vedlejší země Koruny české připadají uherskému králi Matyáši Korvínovi, avšak po jeho smrti se území Těšínska vrací roku 1490 opět k Českému království.
Po vládě Jagellonců připadá knížectví v 16. století spolu s Českými zeměmi Habsburkům, kteří si Slezsko podrželi až do roku 1740, kdy podstatnou část země pozbyla Marie Terezie ve válce s Pruskem. Ze Slezska zůstala Habsburkům jen malá část zahrnující Opavsko, Krnovsko a Těšínsko a v této podobě přechází zánikem monarchie v říjnu 1918 jako součást do nově se tvořícího československého státu pod názvem České Slezsko. Československá vláda jej považovala za součást novodobého státu vedle Čech, Moravy a Slovenska.
Avšak Poláci rovněž vznesli nárok na Těšínsko a vytyčovali hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Svým osídlením nebyl kraj mezi Vislou a Ostravicí jednotným etnickým celkem. Až do poloviny 19. století tu byly zastoupeny dvě národnosti, česká a německá. Teprve růstem industrializace a rozvojem těžby uhlí se na Těšínsku začínají usazovat Poláci ze sousedního Slezska a Haliče, přilákáni pracovní příležitostí v dolech a hutních provozech. Z části slezských germanofilských Poláků se utváří umělé etnikum, tzv. Slezané, polsky Słazaci či česky Šlonzáci, hovořící směsí polštiny a němčiny. Cítěním tíhli k Němcům a od počátků své existence usilovali o národnostní uznání.



MORAVSKÁ POLEMIKA O PRAVÉM VÝZNAMU KLÁŠŤOVA

Jindřich Žaludek, 9. dubna 2018

Významná hora Klášťov

Stejně tak je pojmenovaná kapitola knihy dr. Jaroslavy Grobcové Magické země Morava a Slezsko, K pramenům života na straně 154.

Hora Klášťov je opravdu významná.

Možná zklamu vyznavače romantického pohanského kultu, ale význam Klášťova spočívá úplně v něčem jiném, než zmiňuje tato kapitola. Jeho význam spočívá nikoliv v tom, že by byl kultovním místem, ale v tom, že Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm a také tím, že kromě nálezů z doby halštatské se na terase pod vrcholovou partií nalezly jedinečné archeologické objevy z doby starých Moravanů, které jsou zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Tyto nálezy svědčí o původním předpokladu nejvýznamnějšího moravského archeologa období konce 19. a první poloviny 20. století a zkušeného terénního praktika Inocence Ladislava Červinky, že se jedná o útočištné hradiště, nikoliv nějaké kultovní místo. Způsob uložení souborů železných předmětů svědčí o tom, že to nebyly obětiny, jak popustil uzdu fantazii archeolog dr. Jiří Kohoutek, ale uschované předměty, které byly zřejmě ukryty do země v době nebezpečí a měly být opět nalezeny. Byly totiž přikryty plochým předmětem, jako např. žernovem, plochým kamenem nebo např. plochou mísou slezského tvaru. Železo bylo totiž cenný strategický materiál a železné sekerovité hřivny byly dokonce používány jako směnné platidlo.

Dr. Jiřího Kohoutka jsem znal osobně a jeho přátelská povaha a nadšení pro archeologii celým svým srdcem způsobily, že občas zabrousil do oblasti hypotéz. Jeho hypotéza se pak bohužel rozšířila i mezi vyznavače starých pohanských tradic, kteří tuto hypotézu brali nikoliv jako domněnku či předpoklad, jehož závěr není možno považovat za dokázaný, ale nekriticky ihned jako hotovou věc. Většina archeologů však bere archeologické nálezy podstatně střízlivěji. Občas se názory dr. Jiřího Kohoutka dostaly i do propagační literatury, bohužel i s některými nepřesnostmi, ať už ojediněle jeho vlastními nebo převážnou většinou zkomolenými až samotnými autory propagační literatury. Protože mám k dispozici závěrečnou zprávu Ústavu památkové archeologické péče a bakalářskou diplomovou práci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ústavu archeologie a muzeologie, jsem rovněž v občasném kontaktu s lidmi, kteří spolupracují při zaměřování polohy nálezu depotů, troufám si vyjádřit se k obsahu kapitoly a přinejmenším poopravit některé mýty. Dr. Jiří Kohoutek nedokazuje přítomnost slovanského osídlení před třemi tisíci lety, jak je psáno v kapitole, ale dokazuje osídlení Lužické kultury popelnicových polí, slezsko-platěnické fáze. V té době absolutně nelze hovořit o nějakých Slovanech, jak se domnívají někteří horliví nadšenci z oblasti vyznavačů romantického pohanství čerpajících z teorií např. z Antonína Horáka (ten navíc hovořil o možných protoslovanech či praslovanech, nikoliv o Slovanech), s kterým jsem spolupracoval, když napsal knihu O Slovanech úplně jinak. I zde musím konstatovat, že než o luštění písma šlo spíše o hádání, neboť pan Horák dovedl přečíst údajně praslovanským jazykem i to, co bylo spolehlivě přečteno jako písmo napsané úplně jiným jazykem. Pan Horák byl totiž asistentem režiséra vědeckofantastických filmů Karla Zemana. To by mohlo vysvětlovat mnohé.

Že jde o první nalezené kultovní místo, je pouhá domněnka snad vyvolaná množstvím železných předmětů, snad snahou o propagaci a popularizaci této pozoruhodné lokality. Převážná většina nálezů je totiž podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století. Při vší úctě ke kolegovi však řada archeologů zdaleka nesdílí optimismus dr. Jiřího Kohoutka, co se železných depotů coby možných obětin týká, přiklání k názoru, že lokalita sloužila ke skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Nelze totiž pokládat vše, co je v zemi, za obětiny. Žádné kultiště, jako např. v lokalitě Šléza v Polsku nebo na Pohansku u Břeclavi zde nalezeno nebylo. Naši pohanští předkové obětovali část úrody, část úlovku, část pokrmu nebo nějakého kusu domácího ptactva formou úlitby. Určitě se nezbavovali formou obětování všeho nebo v takovém množství životně důležitých nástrojů a výrobních prostředků, na nichž záviselo jejich přežití. Prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny. Nedaleko Klášťova směrem na severozápad v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Horou čarodějů nenazvala Klášťov církev (str. 156), ale archeolog Kohoutek spolu s muzejníky u příležitosti výstavy prezentující archeologické nálezy na Klášťově ve snaze zatraktivnit výstavu. Zde je nutno upozornit, že název byl s otazníkem. Nebyla to církev, která opředla horu Klášťov pověstmi, nebyla to církev, která nazvala skalisko Čertovým kamenem. Pověsti mají lidový původ, takřka stejnými pověstmi je zaplaveno celé Valašsko, stejné pověsti se dokonce vyskytují i na Slovácku, nevyhnul se jim logicky ani Klášťov. Stejně tak název Čertův kámen je v okolí registrován v několika desítkách. Jedná se tedy o naprosto běžný název skalních suků, který pochází z pověstí, kterými Valaši i Moravští Slováci vysvětlovali svým dětem poměrně bizarní umístění skalních suků na vrcholech nebo hůře přístupných místech tím, že je tam upustil čert, když nestačil postavit kamennou hráz do kuropění. Tak jako názvy lokality, podobají se i pověsti k nim jako vejce vejci. Stejné pověsti i stejné názvy byly tedy aplikovány na všechny podobné lokality. V tomto ohledu se tedy Klášťov nikterak neliší. V této části Valašska je totiž pověstmi opředeno téměř vše, není důvod se domnívat, že zrovna pověsti o Klášťově jsou indiciemi pro nějaké kultiště.

Další nepřesnost je na str. 157. Klášťov není obklopen půlkruhem pohřebních mohyl, jak poněkud přeháněl dr. Kohoutek, ale skutečnost je taková, že několik slovanských pohřebních mohyl se vyskytuje zhruba na přímce dlouhé asi 10 km: Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská niva, tedy nikoliv v půlkruhu, jsou navíc všechny jedním směrem ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova, tedy dost daleko na to, aby bylo pravděpodobné, že by Klášťov mohl být kultištěm. Nejedná se tedy v žádném případě o půlkruh kolem Klášťova. Daleko pravděpodobnější lokality spojené s kultem slovanských pohanských bohů jsou těmto mohylám blízké lokality u Luhačovic na Obětové hoře a odborníky předpokládaný pohanský háj v oblasti trati Hradská niva – Nové kopanice severně od Bojkovic, kde ještě v 19. století rostlo asi 300 prastarých dubů ohromné velikosti. Poslední dub zasažen bleskem v roce 1922 měl po obvodu 8,5 metru a průměr 2,6 metru. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodní stezky spojující Pomoraví s Povážím. O tom ostatně svědčí i názvy obcí Rudimov a Rudice.

Na straně 155 je velmi zjednodušená informace o Velké čínské zdi. První Velká zeď byla postavena za vlády prvního císaře Čchin-Š´-chuang-ti, zakladatele dynastie Čchin, po které dostala Čína jméno. Šlo v podstatě o propojení již existujících úseků opevnění postavených v době, kdy spolu vedly válku menší státy v 5. až – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než současná zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Obranné zdi stavěly na severní hranici v určité míře i další dynastie. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla z pálených cihel a kamenů přebudována do impozantní podoby. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zdolat, ale měla usnadnit přesun bránících jednotek mezi opěrnými body a znesnadnit kočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů dovnitř říše. Určitě nebyla postavena směrem dovnitř a už vůbec není stará 7 a půl tisíce let.

Rovněž umístění kříže na Klášťově nemá původ v tom, že by církev chtěla zneuctít kámen, který mimochodem není posvátný, podobných hrubozrných pískovcových skalních suků jsou v okolí tisíce, ale pohnutek je hned několik. Pokud totiž lze v krajině registrovat kříže, jsou to památky na mrtvé hajné, pytláky, dřevorubce, svážeče dřeva, závodčí, turisty, oběti vrahů a další. Kříž byl umístěn obcí Vysoké Pole, Muzeem lidové kultury a tradic Vlachovska za spoluúčasti luhačovické farnosti dávno před tím, než se rozšířil mýtus o možných pohanských rituálech, nejen jako symbol nejvyššího vrchu Vizovických vrchů, jak je poměrně běžné v Rakousku, Bavorsku, Slovensku, Polsku, méně už Švýcarsku, ale hlavně jako připomenutí dřívějšího archeologického nálezu železného torza kříže z doby pozdního novověku (přestože se nejedná o žádný vzácný nález) a jeho náhrada, dále připomínka (jako všude jinde zvykem) několika tragédií, které se odehrály v blízkém okolí obklopujícím Klášťov ze všech stran, ať už jako památka vyvražděných obyvatel nedalekých Vařákových pasek, Ploštiny, ale zejména čtyř obětí a několika desítek zraněných Valachů při poddanské rebelii z 15. srpna 1767 proti zrušení svobodného hospodaření Valachů v okolí Klášťova vrchnostmi vizovického panství. Klášťov je na rozdíl od neprobádaných okolních lokalit na hřebeni Vizovických vrchů, jako hradiště Kopce a hradiště Krajčice poblíž Lidečka, hradiště Rýsov a nedaleké hradiště Oberský vrch poblíž Provodova a Březůvek jediná lokalita časově spojená také s již křesťanským obdobím Moravy. Ve střední části str. 157 je psáno, že na Klášťově byly odkryty valy starodávného osídlení. Valy odkryty nebyly, ty jsou zřetelné a výrazné ještě z doby halštatské a doby velkomoravské, byla pouze prokopána sonda jako řez valem o délce 12 metrů a šířce 2 metrů. Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, tedy nic, co by svědčilo o tom, že by lokalita sloužila jako obydlený prostor. I to nasvědčuje tomu, že se jednalo o útočištné hradiště. Na konci strany 157 je informace, že na kameni se občas objeví nápis „Tady sídlí slovanský bůh Perun“, což má údajně znamenat, že mnozí z návštěvníků vědí více o významu tohoto místa. Asi sotva. Jedná se spíše o jednoho vandala který ničí cizí majetek a čmárá po konstrukci kříže nesmysly a o Klášťově neví nic. Nápis totiž nebyl na kameni, ale na konstrukci kříže a zněl: „Tady vládne Perun“. O tomto vandalovi nelze uvažovat jako o ctiteli moravské historie, ale jako o fanatikovi akceptujícím pouze jedinou její část a zavrhujícím vše ostatní. Dějiny Moravy totiž šly nějakou cestou. Pokud Slované usoudili, že jim Sámo prokázal užitečnost v boji proti Avarům, zvolili si ho za krále. Volba určitě nebyla špatná, protože stejnou užitečnost prokázal i v boji proti Frankům. Pokud Pribina poznal, že jako pohan nemá šanci cokoliv znamenat a nikdo pro něj nehne prstem, usoudil, že není jiné cesty, než přijmout křesťanství. Jestli král Moravanů Rostislav na tomto příkladu viděl, že bez křesťanství se neobejde a viděl, jak Frankové zneužívali křesťanství k politickým zájmům a pod záminkou šíření křesťanství si podmaňovali okolní národy, usoudil, že pokud nemá podlehnout politickému tlaku těchto západních nepřátel, musí mít vlastní nezávislou církevní organizaci. Proto není na místě vyčítat mu, že se obrátil po neúspěchu v Římě na byzantského císaře, stejně jako není na místě vyčítat učeným slovanským věrozvěstům, kdy Konstantin Filozof dokonce patřil k největším učencům světa té doby, že nám přinesli písemnictví a tím pádem i vzdělanost. Nelze přece litovat toho, že Moravané neustrnuli ve vývoji a přešli tak jako ostatní tehdy známý svět ke křesťanství. Je to stejné, jako litovat toho, že jsme nezůstali v jeskyních a ekologicky neopracovávali pazourky. Prostě taková byla doba a kdo se nepřizpůsobil, dopadl jako vyhubení polabští Slované nebo skomírající Lužičtí Srbové. Přechod od pohanství ke křesťanství nebo jiným náboženstvím byl tedy celosvětový proces a nikterak neubírá nic na dávné kultuře Slovanů. Nerozumím tedy tomu, proč připomínku pozdějších dějinných událostí někdo chápe jako zavrhování dřívějších slovanských dějin. Je to stejně nesmyslné, jako kdybych tvrdil, že připomínkou Markrabství moravského zavrhuji dějiny Velké Moravy nebo Sámovy říše.

Byzantským učencům, kteří plnili pouze přání moravského krále (všichni tři moravským lidem uctívaní ještě za jejich života), tedy nelze vyčítat pozdější pozdně středověké a raně novověké „přehmaty“ církve, jako např. pronásledování jinověrců a upalování právě učenců. Dnes těmto Řekům vděčíme také zejména za to, že Moravané přežili jako národ dodnes a v tomto státě se nepřipomíná pouze český sv. Václav. A na nás je, aby se připomínal i moravský král sv. Rostislav, ve světě nejproslulejší Moravan Jan Amos Komenský, nejvýraznější postava moravské politiky druhé poloviny 19. století baron JUDr. Alois Pražák i dávné slovanské pohanské tradice, které naštěstí přežívají v podvědomí i v určité podobě do dnešní doby vědy, kdy víme, že obětování Perunovi asi žádný podstatný vliv na hromobití mít nebude.

Poznámku ke kapitole je možno uzavřít konstatováním, že jako místo kultu pohanských božstev Klášťov nikterak nepotvrdila a neprokázala nějakou souvislost depotů s lidovými pověstmi ani bakalářská diplomová práce věnovaná památce dr. Jiřího Kohoutka s názvem Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti. Popularizační informace je tedy nutné brát s jistou rezervou a nebrat je doslova. Pokud tedy zastánci starých slovanských pohanských tradic je hledají na Klášťově, jsou zřejmě na špatné adrese. Podle všeho je to slepá ulička, cesta by měla vést spíše na již zmíněné lokality Obětová (kde se obětovalo) a Hradskou nivu s mohylami severně od Bojkovic, bezprostředně sousedící s tratěmi zvanými Malý háj (možná bývalý pohanský háj) a Nad Hájem.

Po zjištění poměrně velkého množství nepřesností v jedné kapitole mne zajímalo, jak to asi vypadá jinde. A tak jsem namátkou pozpátku zběžně zalistoval i v jiných kapitolách. Tak např. na straně 142 je silně přehnaný údaj o rozloze hradu Starý Světlov asi 2,5 hektaru. Tento hrad nemá ani s předhradím rozlohu větší, než 0,5 hektaru. Na str. 143 je zmínka o starším hradu Světlov, Engelsberk, který měl stát na místě zříceniny Světlov před rokem 1360. To určitě ne, neboť Engelsberk je jedním z několika názvů jiného hradu Sehradice či Sehrad, někdy také Tetov, nikoliv hradu Starý Světlov. Zřícenina hradu Engelsberk leží 3 km vzdušnou čarou východoseverovýchodně od Starého Světlova. Oba hrady byly stavěny přibližně ve stejnou dobu. Založení hradu Světlov je kladeno do druhé poloviny 13. století. Nejstarší zmínka o hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, další z r. 1350, další z r. 1360.

Na str. 117 je zmínka o Spielbergu, takzvané hoře herečné. Původ jména Špilberk však nejspíš neplyne z „hracího kopce“, jak se domnívali obrozenci, ale znamená spíše zahrocený kopec podle německého Spille nebo také Spigelberg jako vyvýšené strážní místo.

Na str. 101 je psáno, že hradisko sv. Klimenta by mělo existovat už v mladší době bronzové. Hradisko existovalo v první polovině 9. století, určitě ne v době bronzové. Z doby bronzové jsou stopy nanejvýš navštívení, není vyloučeno ani dočasné osídlení, nešlo však o hradisko. Na konci strany 99 údajně Cyril postavil kapli na mnohem starších základech kaple dřívější. Žádné dřívější základy kaple, než z druhé poloviny 9. století nebyly nalezeny, naopak tato prvotní kaple z 2. poloviny 9. století stála na místě kněžiště pozdějšího kostela. A určitě ji nestavěl Cyril, ten se ostatně tak ještě nejmenoval. Ale doba stavby kaple na již existujícím hradišti odpovídá době jejich působení na Moravě.

Na straně 100 jsou zmíněny 4 lokality možného Veligradu, přičemž dnes je Veligrad lokalizován nade vši pochybnost. Figuruje tam dokonce Náklo, výmysl pana Galatíka, a kdovíproč Staré Brno. Již v roce 1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad. V 60. letech 20. století věděla o lokalizaci Veligradu každá staroměstská kostelní babka. Od r. 1988, kdy byl ve Starém Městě ukončen systematický archeologický průzkum, již o lokalizaci Veligradu není pochyb. Veligrad ležel na soutoku Moravy, Olšavy a Salašky a jmenoval se tak až do roku 1315. Protože v těsném sousedství bylo založeno roku 1257 královské město a pevnost Nové město, o rok později zvané Nový Veligrad, ještě před tím v r. 1205 na opačné straně cisterciácký klášter Veligrad, a to už byly tři Velehrady těsně vedle sebe, od roku 1321 se původní Veligrad začal psát jako Staré Město (Urbs Antiqua, Antiqua civitas) a Nový Veligrad jako Hradiště, později Hradiště nad Moravou a od 17. stol. Uherské Hradiště. Název Velehrad má dodnes pouze obec nově vzniklá na počátku 14. stol. u kláštera Veligrad. Nevím, co by dělal Veligrad v Brně nebo dokonce na Nákle. U Brna byl pouze Rajhrad, nikolv Velehrad. Ona jediná zmínka lokalizovaná k Brnu (ovšem jižně od Modřic a v blízkosti soutoku Svratky a Litavy) patří Rajhradu, nikoliv Velehradu, jedná se zřejmě o chybu přepisu nebo zkomolení.

Na str. 102 je skalní útvar Kazatelna spojen se Sámem. No to čtu skutečně poprvé.

Na str. 91 mezi názvy Chřibů je uveden název Grenzen místo správného Greczne.

Na straně 22 jsou titulováni Sámo a Svatopluk jako knížata, přičemž se v případě Sáma ve skutečnosti jednalo o zvoleného krále, v případě Svatopluka dokonce o dynastického krále řádně stvrzeného papežem. Byli to králové se všemi atributy a velkomoravští králové tak byli titulováni v mnoha soudobých letopisech, Svatopluk v arabských pramenech dokonce jako císař. Slované totiž měli pro krále výraz „knědz“ či „kňaz“, což může být onou příčinou poněkud zavádějícího titulování kníže. Ostatně titulování moravských vládců rozebral historik Lubomír Emil Havlík v knize Kronika o Velké Moravě na str. 316: V čele moravského státu, který měl formu monarchie, stál suverénní panovník, označovaný v domácím prostředí knědz moravskyj. Tento termín měl ještě v 9. století na Moravě stejný význam jako germ. chuning, lat. rex, tj. král. Tentýž autor v knize Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů na str. 99 uvádí, že knědz bývá někdy překládán neodpovídajícím označením kníže, neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arabsky malik) je k.ná.z.

V pořadu televize Noe Poklady pod vlastním prahem: Cyril a Metoděj (14. 7. 2009) se historik plk. František Valdštýn vyslovuje, že Slované neměli pro krále jiný termín, než knědz.

Latinsko-český slovník překládá slovo rex jako král, případně vladař, vládce, ředitel. dux – kníže, popř. vévoda, vůdce, vojevůdce, regulus – malý král, regnum – královské sídlo, nejvyšší moc, vláda, řízení.

Na stejné straně je zmínka o údajném vypreparování údajného slovanského písma a zlikvidování bukvic (správně mělo být bukev, bukvice má být název pro písmo) Cyrilem a Metodějem. Ti nic nepreparovali, ale písmo vytvořili již v Byzanci, když po příchodu moravského poselstva žádajícího o biskupa a učitele zjistili, že Moravané písmo nemají, jen nějaké „črty“ nepoužitelné pro literární tvorbu a písemnictví. Vytvořili tedy písmo hlaholici vycházející částečně ze znaků řeckých, pro hlásky, kterým neodpovídalo žádné řecké písmeno, vytvořili znak nový. Toto geniální písmo umožňovalo Slovanům psát stylem „piš jak slyšíš“. Ona údajná bukvice není nic jiného, než pozdější písmo pro Slovany vytvořené až na samém konci 9. století bulharským biskupem, údajně jedním z žáků Metoděje. Tato cyrilice jednoznačně vychází z řecké alfabety, není určitě písmem původně slovanským. Naopak z cyrilice vznikly národní azbuky východních a jihovýchodních slovanských národů a dokonce i několika neslovanských.

Na str. 18 se píše o tom, že Sámo byl podle Palackého Slovan, Protomoravan. Opět ničím nepodložená hypotéza národních obrozenců. Dále je tam zjednodušená zmínka o údajném tvrzení, že teprve věrozvěstové přinesli písmo a kulturu. Kulturu nepřinesli, ta tu byla, protože všude je nějaká kultura, ta se akorát mohla vyvíjet v nových podmínkách. Písmo přinesli, což není ani tak důležité, mohli přece používat písmo latinku, kterou vlastně používali již franští kněží, když překládali základní liturgické formule do slovanského jazyka. Konstantinova genialita spočívala v tom, že každé hlásce i polohlásce přiřadil vlastní znak, a když nebyl obsažen v hlaholském písmu, které přinesl, tak jej prostě vymyslel na místě. Co je důležitější, než vlastní písmo, je zavedené písemnictví, čímž byl položen základ pro rozvoj vzdělanosti. Je to právě ta vzdělanost, kterou národy potřebují, aby se mohly vyvíjet a konkurovat jiným národům.
Na téže straně se píše o údajné málo věrohodné pověsti, že Cyril zakopal na hoře sv. Klimenta fragment ostatků sv. Klimenta a že nemá žádný vztah k národní památce – hradišti z dob knížete Svatopluka. K čemu jinému by měla mít vztah? Hradiště se takovým účelům svou polohou přímo nabízelo. Nejednalo se o nějakou pověst, ale o hluboce zakořeněnou slovanskou lidovou tradici vzpomínanou dokonce v darovací listině z r. 1358.

Na straně 16 se správně píše, že šperky se vyráběly již před příchodem věrozvěstů, není ovšem pravdou, že písemnictví a řemeslná zručnost šperkařů spolu souvisí. Na špercích tzv. veligradského typu je zřetelný avarský a byzantsko-orientální vliv, který však byl doveden k dokonalosti až za posledních Mojmírovců na Moravě, kde byly objeveny klenotnické dílny.

Na straně 15 se píše o údajné protoslovanské vyspělé civilizaci až 3 tisíce let staré, údajně nedávno vykopané na Klášťově. Opět je nutné konstatovat, že etnicitu halštatské kultury nelze spolehlivě určit, bývá spojována spíše s Kelty, a pokud se týká našich předků, tak jejich vlna přišla na naše území nejdříve v 6. století a pokud tu tedy část původních obyvatel zůstala, tato vlna výrazně přečíslila dosavadní řídké osídlení. Ostatně převážná většina nálezů z Klášťova náleží do první poloviny 9. století.

Na straně 13 je nepřesná zmínka o náhodném kupci Sámovi. Určitě nebyl náhodný, nejspíš pravidelně obchodoval se Slovany, předpokládá se, že mimo jiné i se zbraněmi, na něž bylo ze strany Franské říše pro Slovany uvaleno embargo.

Na straně 12 je mylný údaj, že na Moravě neexistovali otroci. Otroci totiž byli nezanedbatelným vývozním artiklem, přestože se zpravidla jednalo o zajatce nepřátelských nájezdníků. O množství otroků u Slovanů informují i arabské prameny a dokládají to nalezené okovy.

Na straně 11 kromě chybného 2. pádu jména Kosmas (správně má být Kosmy, nikoliv Kosmase, obdobně na str. 98 2. pád od názvu Chersones je Chersonu, nikoliv Chersonesu) je mylně uvedeno, že Čechy, Morava a Slezsko jsou národ. Jedná se o země, nikoliv národy. Národy jsou český, moravský, popřípadě slezský, pokud se ovšem posledně jmenovaný národem cítí, nemohu mluvit za ně, příslušníci národa jsou Češi, Moravané, popřípadě Slezané.

S obavami jsem zalistoval od této kapitoly dopředu ke kapitole o Hostýně. Na str. 185 uprostřed je věta: “Z praslovanského hradiště zbyly zde jen rozkopané valy.“ Valy nejsou rozkopané, jsou v podstatě celistvé, pochopitelně mimo dvou původních bran a poměrně neporušené po celém obvodu 1900 metrů s výjimkou tří menších prokopů, přestože v jejich tělese je postaveno několik staveb. Hradiště nebylo praslovanské. Valy z doby kultury popelnicových polí zpevnili Keltové, nejstarší doložitelné etnikum. Hradiště bylo využíváno i v době velkomoravské a v době mongolských nájezdů. Dál už jsem raději nelistoval.

Po zjištění, že obsah knihy se pohybuje v oblasti mýtů jsem na rozpacích, jakou asi účinnost bude mít pouhé konstatování, že jsme Moravané, když až na úvod téměř celý obsah knihy je zaměřen ne ani tak promoravsky, jako spíš propohansky, nebo spíše proti všemu, co není pohanské. Jako kdyby dějiny Moravy stály na pohanství a ostatní běh dějin byl něčím zavrženíhodným. Je to totiž podobný styl i když opačně orientovaný, jaký je jinak v textu kritizován, jen více idealizující pohanství a svádějící vše špatné na křesťanskou církev. Jako ateistu mne nikdo nemůže nařknout z nějaké propagace církve, ale opravdu nevím o tom, že by dnes církev pronásledovala pohany nebo kácela sochu na beskydském hřebenu poblíž Pusteven, proč tedy ta přemrštěná kritika. Tu by zasloužil spíš onen vandal, jehož chování připomíná řádění Talibanu a který dělá ostudu zastáncům starých slovanských tradic. Mělo by přece jít o ukázku, jak žili naši pohanští předkové, nikoliv o fanatismus a nenávist vůči dalšímu běhu dějin, na kterém ostatně již nic nezměníme.

Nikde v textu jsem nezaregistroval ani slovo o způsobech pohanských Slovanů, které zrovna k chlubení nejsou. Ibn Rusta popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti pohanských Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Pohřební rituály zase popsal Nestor. Ruský Nestorův letopis praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupu při cestách.“ Jejich podrobnější podobu si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů. Do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé milodary, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby patřící nebožtíkovi. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Při obřadech také hodně tančilo a popíjela medovina, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.

Nesmíme zapomínat, že jen díky křesťanství mohla existovat vlastní moravská mojmírovská dynastie a jen díky vlastní moravské církevní organizaci byli schopni Rostislav a Svatopluk hájit nezávislost Moravy na rozpínavé Franské říši. Byli to tedy právě Mojmírovci, zejména zmínění králové Rostislav a Svatopluk, za jejichž vlády se zformoval národ moravský jako jeden velký politický a etnický celek odlišovaný výrazně od jiných sousedních Slovanů.

Oč větší vliv na národní sebeuvědomění a oč větší účinnost pro šíření vlastenectví mělo pro mne seznámení se s fakty historického charakteru ve stylu historika prof. Lubomíra E. Havlíka (např. Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků) nebo dr. Pavla Balcárka (státoprávní dějiny Moravy), kde si každý čtenář zcela sám ve světle nezpochybnitelných faktů a na základě dobových dokumentů utváří svůj vztah k vlasti a našim předkům a uvědomí si své kořeny. Teprve po přečtení těchto i jiných publikací z oblasti literatury faktu jsem si jasně uvědomil kdo jsem a kdo byli moji předkové.

Paní Grobcovou znám jako Moravanku celým srdcem a zájemkyni o prastaré pohanské tradice. Přestože chápu, že i různé legendy a mýty také do značné míry vzbuzují zájem o historii, přesto se raději držím těch prokazatelných faktů. Na některých lidových tradicích také samozřejmě můžeme dohledat racionální jádro, je však dobré rozlišovat mezi možným a tak trochu přikrášleným, nebo dokonce přitaženým za vlasy a kdy už jde o falšování historie. To posledně uvedené dělali dva pánové Galatík a Červený. Jsem přesvědčen, že oproti např. české historii rané doby hradištní je moravská historie pestřejší právě o prokázaná fakta a nemá zapotřebí se tolik doplňovat starými vybájenými pověstmi podobnými těm, co mají v sousedních Čechách, tedy o Bruncvíkovi, Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, a podobně.

Informovat o dávných tradicích Slovanů je sice záslužné a potřebné, to už ovšem neplatí pro zavrhování všeho nepohanského. Správný Moravan by měl mít kladný vztah k celé moravské historii, nikoliv k pouze jedné její části. Naši předkové totiž žili nejen v období předvelkomoravském, ale i po něm.



NŮŽKY SE OTEVÍRAJÍ

Petr Michek, 21. března 2018

Nůžky se otvírají a nespokojenost evropských občanů stoupá! Např. v Itálii volby vyhrály strany s tzv. „protievropským programem“, které zdůrazňují obavy obyvatel z nezvládnuté migrační vlny s následnými negativními dopady na veřejnou bezpečnost, navazující strach z ekonomických škrtů a prohlubující se sociální nerovnost, včetně oslabování jistot střední třídy s hrozbou islamizace dosud převládající italské křesťanské společnosti. A navíc ekonomové předpovídají, že Itálie, podobně jako Řecko, je na pokraji bankrotu! Pokud by na místě prezidenta Evropské centrální banky neseděl Mario Draghi, který drží nad Itálií ochrannou ruku, tak by Itálie již dávno musela vyhlásit bankrot.
Podobně je tomu i v Německu, které ještě nedávno, před nekontrolovatelným přijetím statisíců muslimských imigrantů, představovalo vzorovou zemi sociálně tržního hospodářství. Více jak štědré dávky pro imigranty, kteří ze státní kasy jen berou a nic nepřinášejí, přineslo změny na politické scéně, kde výrazně posiluje Alternativa pro Německo. Navíc pouze pět – deset procent nejbohatších obyvatel Německa vlastní čtyřicet – padesát procent národního bohatství, přičemž padesát procent chudších obyvatel má k dispozici jen sedmnáct procent! (viz Právo, 14. 3. 2018).
Přitom francouzský prezident Emanuel Macron nedávno přiznal skutečnost, že v případě referenda by Francouzi hlasovali pro vystoupení Francie z Evropské unie!
A jak je známo, tak občané Velké Británie v naprosté většině podpořili vystoupení Spojeného království z Evropské unie, tzv.„Brexit“. Z uvedeného vyplývá, že tzv. „tvrdé jádro“ Evropské unie de facto neexistuje, a proto s přijetím eura pro Českou republiku není radno spěchat. Proto je více jak dobré, že máme vlastní měnu, jejíž kurz si můžeme regulovat sami, bez zásahu Evropské centrální banky a úspěšně tak můžeme odmítat tlaky bruselských byrokratů na islamizaci našeho území prostřednictvím imigračních kvót.
Aspoň se nemusíme podílet na sanaci italských, řeckých, španělských či portugalských dluhů, které jejich vlády, ať už levé, středové či pravé vytvořily. A jak je na tom Česká republika?
Masmédia přinesla informaci, že průměrná mzda v České republice dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 výše 31 646 korun, přičemž zároveň podotkla, že dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. Proto statistici zveřejnili i tzv. medián mezd, tedy střední hodnotu mezd, který odráží vývoj realističtěji. Medián vzrostl ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 na 27 320 korun hrubého měsíčně. U mužů byl 29 639 korun a u žen pouze 24 790 korun, což je podstatný rozdíl oproti celkové průměrné mzdě.
Pro vysvětlení, tzv. medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed hodnot, takže polovina mezd je nižší než medián a druhá polovina je vyšší.
Zároveň v tisku proběhla informace, že počet lidí bez práce se v České republice blíží počtu nabízených volných míst, což v únoru 2018 bylo zhruba 280 900 lidí a nezaměstnanost tak byla pouze 3,7 procenta. Ve veřejnosti panuje názor, že se většinou jedná o občany, kteří práci odmítají a dávají přednost sociálním dávkám a příležitostným přivýdělkům. Méně potěšující je ovšem informace, že platy našich zaměstnanců jsou stále podhodnocené a stěží dosahují 66 % výše platů svých kolegů v Německu!!!
Další informací, která není zrovna příznivá je skutečnost, že cca tři milióny našich občanů dluží 2,14 biliónu korun (viz Právo 13. 3. 2018).
Zpráva uvádí, že objem úvěrů během loňského roku v meziročním srovnání vzrostl o 177,5 miliardy korun a dochází tak ke stálému zadlužování obyvatelstva. Zároveň zpráva uvádí, že 322 tisíc obyvatel České republiky má se splácením svých dluhů problémy.
Další údaj z letošního 4. ledna informuje, že na každého obyvatele našeho státu připadá státní dluh ve výši cca 153 000 korun!!! Státní dluh vznikal postupně především hromaděním schodků státního rozpočtu v minulosti, až v loňském roce dosáhl výše 1,62 biliónů korun. Od roku 2014 je státní dluh stabilizovaný a klesá v poměru k hrubému domácímu produktu, na čemž se podepsal růst ekonomiky, nízká nezaměstnanost a lepší výběr daní.
Guvernér České národní banky Jiří Rusnok, na jednání kulatého stolu s podnikateli v Liberci prohlásil, že republiková ekonomika roste poměrně robustně na svoje možnosti a je nad tzv. potenciálem a do jisté míry se přehřívá! Důsledkem je nerovnováha, která je nejviditelnější na trhu práce, kde schází kvalifikovaní pracovníci, což je způsobeno i demografickým vývojem. K tomu lze dodat, že demografickou křivku počtu narozených dětí lze ovlivnit propopulačními opatřeními pro mladé rodiny, kde alespoň jeden z rodičů pracuje a práci se nevyhýbá.
Další informací v tisku, která zaujala, bylo prohlášení vlády, že si posvítí na platy a „zlaté padáky“ šéfů státních a polostátních firem. Premiér vlády v demisi Andrej Babiš prohlásil, že je absolutně nemorální, když ředitel České pošty Martin Elkán bere osm miliónů korun za rok, zatímco doručovatelka má 14 tisíc hrubého a řidiči 19 tisíc korun měsíčně a Česká pošta je v rozkladu a ztrácí trh! Člověk by se hned zeptal, za co bral tak královský plat, když podnik pod jeho vedením neprosperuje? Velkým sociálním problémem, zejména pro mladá manželství, je dnes získání bytu. Na byt se nedá naspořit, neboť ve velkých městech se cena bytu 3 + 1 pohybuje od dvou do šesti a někde i více miliónů korun. Přitom bez poskytnutí bezúročných půjček a zajištění startovacích bytů pro mladá manželství, tak jak to bylo běžné před listopadem 1989, nelze očekávat nárůst porodnosti. Zde se můžeme poučit z nedávné minulosti, neboť tzv. „Husákovy děti“, jsou dnes v produktivním věku a zajišťují prosperitu a budoucnost České republiky. A tuto dobrou zkušenost je nutné využít !



KRÁLOVSKÉ OZVĚNY Z VLČNOVA

Jiří Kvapil, 21. března 2018

Když jsem před lety na základní škole ve své rodné obci na severu Moravy zpíval se spolužáky pod vedením paní učitelky píseň Chodíme, chodíme, nenapadlo mě, že jednou přijde čas, kdy zatoužím tu dědinu, jak se v písni zpívá, uvidět na vlastní oči, nechat se okouzlit barevností, půvabem a rozmanitostí zdejších krojů a potěšit se krásou a svěžestí zdejšího mládí.

Jistě nejsem sám, kdo by si tu dědinu, ve které šohaji chodí hore po dědině, aby nejednej maměnce obudili ceru, rád prohlédnul. V tom případě je dobré naplánovat si cestu do Vlčnova, právě o té obci je tu řeč, na květen. To je čas, kdy zde probíhá Jízda králů, a tedy nejpříhodnější okamžik, kdy se návštěvník může potěšit nejen naparáděnou návsí a ulicemi, kdy se ve zdejším kostele sv. Jakuba Staršího může ještě před zahájením samotné Jízdy zúčastnit sváteční bohoslužby, ale kdy se může dokonce stát i přímým účastníkem volby krále, což v současné moderní době je příležitost naprosto výjimečná. Může spatřit na vlastní oči královu družinu, legrúty, jeho osobní strážce s tasenými šavlemi, ztepilé koně, ozdobené záplavou různobarevných krepových květů (sám krále jede vždy na bílém koni), poslechnout si cimbálovou muziku, posedět s přáteli u skleničky zdejší slivovice či na svahu nad obcí v bílých vlčnovských búdách ochutnat vínečko.

Budete-li mít špetku štěstí, můžete zde potkat také někoho z významných osobností společenského nebo uměleckého života, nejen domácích, ale třeba i z dalekého Japonska. Tomáš Baťa to samozřejmě nebude, to bychom se museli narodit o něco dřív (toho tu nejvíc zajímaly boty patřící ke krojům), Také Joža Úprka, tvůrce velkolepého obrazu Jízda králů (1897), už nežije. Špičkového francouzského impresionistického sochaře Auguste Rodina okouzlil Vlčnov před více než sto lety (1902) a Jízdu králů nemohl pominout ani Alfons Mucha. Ztepilí vlčnovští šohaji a děvčata v suknici rudé učarovali i Petru Bezručovi a Leoši Janáčkovi a bretaňský malíř Moarch (Miško) Even byl krásou vlčnovských krojů, vesnicí a osobitou povahou lidí na Slovácku tak uchvácen, že se sem dokonce přestěhoval a žil tu potom přes dvacet let.

A pokud podlehnete kouzlu tohoto barevného hemžení, jemuž dominuje červená barva, pokud vás uchvátí půvab a rozmanité kulturní bohatství obce a historie tohoto dávného obřadu, pokud se o tom všem budete chtít dozvědět nějaké zajímavé podrobnosti, nabízí se Vám kniha Královské ozvěny z Vlčnova aneb Vzpomínky na Jízdy králů. Dozvíte se např., jak probíhala vlčnovská Jízda králů na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, jak to bylo v listopadu 2011 na Bali, když se tam projednávalo zapsání Jízdy králů do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO) apod. Autorem této knihy je předseda Společnosti Jízdy králů Antonín Pavelčík, který tímto obřadem, Jízdou králů, žije od svých mladých let, ba přímo od dětství. Sám byl v roce 1954 členem družiny legrútů.

Kniha vyšla loňského roku (2017), má 340 stran, je vytištěna na kvalitním křídovém papíře. Obsahuje množství černobílých, ale hlavně barevných fotografií (snad nejkrásnější je hned na vstupní desce knihy), Je vyzdobena několika lehce načrtnutými, ale svéráznými a výstižnými kresbami vlčnovského rodáka Karla Beneše. Zahrnuje i řadu přehledů, např. seznam králů, jejich jména, kam až se dala zpětně zjistit (jsou to chlapci ve věku 10 až 13 let, výjimečně i osm), ale hlavně vzpomínky jednotlivých aktivních účastníků Jízdy z dávných let i ze současnosti, a to samotných králů, jejich rodičů i jiných členů rodiny.
V tomto roce proběhnou vlčnovské slavnosti Jízdy králů ve dnech 25. – 27. května.

Závěrem poznámka: Vlčnov má ve znaku i vlajce moravské barvy červenou a žlutou.



BENEŠ METOD KULDA, MORAVSKÝ SPISOVATEL

Jan Procházka, 16. března 2018

Dne 16. března letošního roku uplyne 198 let od narození významného moravského vlastence, spisovatele, kněze, Beneše Metoda Kuldy. Beneš Metod Kulda se narodil do početné rodiny kožešníka v domě číslo 4 na dnešním Komenského náměstí v Ivančicích. Byl obdařen velkou pílí a touhou vzdělávat se. Velký vliv na jeho budoucí názory a rozvoj osobnosti měl jiný významný rodák z Ivančic, kněz Tomáš Procházka, který ho vychovával k vlasteneckému a náboženskému cítění. Mladý Beneš Metod Kulda studoval v Letech 1833 – 1839 německé gymnázium v Jihlavě, od roku 1841 studoval v Brně filozofii a bohosloví, kde byl jeho vzorem profesor František Sušil. Po vysvěcení roku 1845 nastoupil jako kaplan v Židlochovicích, později působil v Loděnicích a Starém Hobzí u Dačic. Od roku 1850 působil jako duchovní správce a ředitel v ústavu pro zanedbanou mládež v Brně na Cejlu. Pro děti ústavu vydal sbírku písní „Veselý budík“ a „Písně a básně“.

V 50. letech 19. století patřil k významným osobnostem kulturního Brna. Byl jednatelem Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a Ústřední jednoty katolické na Moravě. V těchto letech redigoval kalendář Moravan, vydával sbírky veršů i prózu. Napsal mnoho článků a úvah, které vyšly ve Vídeňském týdeníku, Moravských novinách, České včele i Pražských novinách. O prázdninách 1853 a 1854 pobýval v Rožnově pod Radhoštěm, kde se léčil. Zde, a v nejbližším okolí, se seznámil s vypravěči lidových pohádek, pověstí a místních zvyků, které začal sbírat a sepisovat. Lidové vyprávění se snažil zachytit co nejvěrněji, zaznamenával je téměř bez úprav. Bylo vydáno pod názvem Moravské národní pohádky a pověsti.

V roce 1859 byl z Moravy povolán do Čech, na faru v Chlumu u Sedlčan. Do jeho působení v Chlumu patří i událost, kdy byl v souvislosti s vydáním brožury Církev a společnost (kterou napsal jeho přítel Jan Evangelista Bílý) obviněn a postaven před soud. Úřady celé vydání konfiskovaly. Kulda před soudem přednesl vynikající obhajobu, po níž byli autor i vydavatel, osvobozeni a konfiskovaná brožura mohla být opět vydána.

Roku 1870 odešel do Prahy, kde byl jmenován kanovníkem vyšehradské kapituly. I v Čechách se účastnil veřejného života, dokonce byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Z vydaných básní je často cítit jeho silné sociální cítění, díky kterému pokládal své mnohé charitativními skutky za samozřejmost. V závěru života se mu značně zhoršil zrak, takže své poslední spisy diktoval. Beneš Metod Kulda zemřel v Praze dne 6. 5. 1903, jeho ostatky jsou uloženy na Vyšehradě. Jsou po něm pojmenovány ulice v Ivančicích, Brně – Zábrdovicích, od roku 1884 je čestným občanem města Ivančic.

***
Zkráceno, celé v použitém zdroji http://zamoravu.eu/



JAK „PRAHA“ LÉTA TAHÁ MORAVU, V TOMTO PŘÍPADĚ BRNO – ZA NOHU !

Přetiskujeme článek z Brněnského deníku, který vyšel UŽ VE ČTVRTEK 18. LEDNA 1996!!! A kde jsou peníze, kde je metro. Každý víme kde. Jen tomu každý říká jinak… Někdo „Praha“. Každopádně prostředky z daní na Moravu už od roku 1918 nechodí ve spravedlivé výši. Ať už si období 1. republiky idealizujeme jakkoli, bylo to tak. Jedno je však jisté. Když v prvních svobodných volbách po Listopadu dali obyvatelé Moravy vysoké procento hlasů moravskoslezskému politickému hnutí a nikoli, jako později jen „pražským“ stranám, měla z toho Morava i naše Slezsko prospěch. Ale lidé se to nedozvěděli. Protože chválit v centrálních médiích politický subjekt, jehož hlavním cílem je zrušení postkomunistického centralismu, nebo jen pravdivě o něm informovat, to se přece nikdy nedělalo. A dnes, když Morava a Moravané, nemají své zástupce v nejvyšších zastupitelských orgánech státu – se to nedělá tím spíš !

Následuje opis článku z Brněnského deníku:

Seženou-li se peníze, začne se stavět již v roce 1998

JSOU PRO LEHKÉ METRO

BRNO. Vybudování takzvaného lehkého metra místo podzemní tramvaje navrhují pro Brno francouzští dopravní odborníci po technicko-ekonomickém srovnání obou možností.

Odborní pracovníci francouzské soukromé dopravní společnosti VIA Transport budou veřejně prezentovat výsledky analýzy zaměřené na finanční možnosti obou projektů 7. února v Brně. O den dříve budou v této věci jednat s pracovníky magistrátu.

Podle předpokladu vedoucího technického úseku brněnského magistrátu Ing. Zdeňka Tichého by mohly být zahájeny práce na první zhruba čtyřkilometrové trase brněnského metra již v roce 1998, pokud se městu podaří zajistit financování. Metro by mělo vést ze Šumavské ulice jižním směrem k nově budované čtvrti Zvonařka. Odhady investičních výdajů na stavbu metra se odhadují kolem deseti miliard korun.

„Letos bude dokončena definitivní studie trasy metra, někdy i v nadzemních úsecích, dále na jih ke křižovatce dálnic D-1 a D-2, respektive až k letišti v Tuřanech. Severní konec by měl vést k Technologickému parku a železniční stanici Královo Pole nebo Řečkovice, protože metro musí být samozřejmě navázáno na železnici,“ uvedl Tichý.

„Magistrát vypracuje do dvou měsíců představu o dlouhodobém financování ve městě, minimálně do roku 2003, jejíž součástí bude financování metra. Na tomto základě bude radnice žádat potřebnou státní dotaci, která by měla výstavbu metra krýt nejméně z poloviny. Třicet procent nákladů by hradilo město, zbývajících dvacet procent soukromí investoři. Budování pražského metra dotoval stát stoprocentně,“ podotkl Tichý.

Jednu miliardu korun na přípravu metra mělo Brno přislíbenu již na léta 1994 a 1995 v programu rozvoje dopravy projednaném vládou v roce 1993. Příslib se však „vytratil“ a „již se to neobjevilo ve státním rozpočtu“, je to však podle Tichého „jakýsi precedens“.

***

Materiál z Brněnského deníku nám laskavě poskytl Ing. arch. Vladimír Drápal, děkujeme.