33. Sněm Moravského kulatého stolu

V sobotu 30. dubna se v Brně – Králově Poli konal 33. Sněm Moravského kulatého stolu. Z projednávaných bodů programu mimo běžnou agendu nezbytnou pro činnost sdružení uvádíme:

Za dalšího řádného člena sdružení byla přijata oblastní organizace politické strany Koruna Česká poté, co předala Radě Sněmu MKS žádost doplněnou zápisem ze schůze oblastní organizace KČ, dokladem souhlasu předsedy Koruny české a dokladem souhlasu moravského hejtmana této politické strany. MKS tak nyní sdružuje třináct řádných organizací a čtyři organizace se statutem hosta.

Zprávu o činnosti Rady Moravského kulatého stolu přednesl místopředseda Sněmu B. Brabec. Ta, mimo jiné, obsahovala informace, týkající se činnosti Kulatého stolu v souvislosti se Sčítáním lidu 2021 (dodnes nejsou zveřejněny výsledky z některých oblastí sčítání). Je zarážející, že pro veřejnost nebylo Sčítání žádné téma, nedostupnost některých zjištěných údajů málokoho zajímá.

Činnost slovenského spolku Morava krásna zem představil host jednání pan Vladimír Novotný. Spolek byl založen roku 2013 jako nepolitické sdružení a zastupuje v současnosti moravskou národnostní menšinu na Slovensku. Náplň činnosti je v pořádání přednášek a besed o Moravě, vystupování souborů a zpěváků s moravskými písněmi, vydávání časopisu „Ludé povídajú“, natáčení dokumentárních filmů o Moravě pro Slovenskou televizi, pořádání festivalu „Morava krásna zem“ v Trenčíně. Letošní, již desátý ročník trenčínského festivalu, se bude konat ve dnech 12. a 13. července. V rámci festivalu představí činnost Moravského kulatého stolu jeho zástupce.

V informacích o práci jednotlivých spolků a politických stran sdružených u Moravského kulatého stolu často zaznívala slova o narušení činnosti opatřeními vlády České republiky v souvislosti se zdravotnickou situací v uplynulých dvou letech. Podařilo se více nebo méně překlenout důsledky tohoto období a organizace se vrací k tradiční i nové náplni své práce. Zdůrazněna byla především iniciativa vysazování moravského národního stromu – jaderničky moravské.

Po krátké rozpravě potvrdili účastníci Sněmu zásadu používání jednotného symbolu moravské vlajky na akcích Moravského kulatého stolu. Beze změny platí Usnesení MKS k používání moravské vlajky z 26.7.2012: „ …….Dohodli jsme se, že při akcích pořádaných kteroukoli z našich organizací, budeme považovat za moravskou vlajku žlutočervenou bikoloru a za znak zlatočerveně šachovanou orlici na modrém štítě.“

Odhlasováno bylo také datum a místo konání 34. Sněmu Moravského kulatého stolu v pátek 2. září 2022 v předvečer Pochodu k pramenu Moravy. Sněm budou připravovat spolupracující spolky Moravané Šumperska (organizátor Pochodu), Království Králického Sněžníku a Moravští karavanisté na některém z míst pod Kralickým Sněžníkem. Samotný Pochod k pramenu Moravy se koná v sobotu 3. září.

Milan Trnka, předseda Sněmu MKS



MORAVSKÉ DROBNOSTI

Nejmoravštější město

Vlastimil Hutař, 8. dubna 2022

Žiju zřejmě v nejmoravštějším městě této části Vysočiny! V Bystřici nad Pernštejnem. Sídlo bylo majetkem markraběte Jana Jindřicha (původní znak), je rodištěm Izaiáše Cibulky, spoluautora Bible Kralické a působištěm Václava Novotného, autora písně Jsem Moravan. Co chtít víc?

Pramen: facebook Utajovaná Morava

Co o Brně nemusejí vědět ani Brňané ?

Věra Hejtmánková, 9. dubna 2022

Ačkoli jsem se narodila na předměstí Brna a žiji v Brně stále, mnoho věcí o Brně nevím. Je to to známé, NĚKDY si ty památky obejdu, ať vím o svém rodném městě, které mám ráda, víc. A v tom to je – v tom NĚKDY.

Už jako dítěti mně bylo divné, proč se ulice Nové Sady jmenuje Nové Sady, když tam žádné sady nejsou…

Vysvětlení jsme našla náhodou v tiskovině Metropolitan, když jsem ji odkládala do sběru.

Bylo to tak, že Brno bývalo ohrazeno městskými hradbami, jako mnoho jiných měst. Chránilo se před možnými nájezdy. A už za těmi hradbami byla kdysi vesnice Nové Sady. Zřejmě si její obyvatelé opravdu vysadili nové sady a odtud ten název.

Takových názvů, které dnes už neodpovídají realitě a to nejen v Brně, je jistě mnoho. Někdy se dopátráme původu jména, jindy zůstane zasutý staletími už navždy…

Smějeme se s facebookem

Jiří Berger, 10. 5. 2022

Není pravda, že jízdní kolo bylo vynalezeno v roce 1817! Historie v tom má jasno! Na Velké Moravě znali kolo o 1000 let dříve!!

Kola se tehdy také hojně kradla, jak dokládá zpráva, že Cyril a Metoděj přišli o kolo roku 863…

Pramen: facebook, Utajovaná Morava

Olomoucký kraj jedná o vyznačení historických hranic Čech, Moravy a Slezska

20. května 2022

Po Pardubickém kraji, který již vyznačil zemskou hranici, uvažuje o tomtéž i Olomoucký kraj. Jednalo by se také o umístění cedulí u silnic s informací kde začíná Morava, Slezsko a Čechy.

Informační cedule by byly instalovány u silnic na místech historické zemské hranice na silnici I/43 mezi Horními Heřmanicemi a Štíty a II/312 mezi Červeným potokem a Horní Ledčí. Hranice Morava-Slezsko protíná silnici I/44 mezi Filipovicemi a Kouty na Červenohorském sedle a II/369 mezi Ramzovou a Ostružnou. Tedy tam, kde zemské hranice přetínají silnice na území Olomouckého kraje.

Zatím byl záměr schválen odborem cestovního ruchu a ještě čeká na schválení vedením Olomouckého kraje. Podle předsedy odboru Josefa Tetery dojde k oficiálnímu označení nejspíš příští rok. Ale práce na projektové dokumentaci by měly začít už po schválení vedením kraje.

Označení zemských hranic silně podporuje náměstek olomouckého hejtmana Dalibor Horák. Děkujeme.



VLAMUJEME SE DO OTEVŘENÝCH DVEŘÍ?

Zdeněk Zbožínek, 24. května 2022

Jen v raných dobách byly nejprve Čechy součástí Velké Moravy a později Morava součástí Českého knížectví.

Poté, víc než tisíc let, žily vedle sebe v Evropě Království české a Markrabství moravské. Střídali se pouze panovníci, respektive panovnické rody. Jak v království, tak v markrabství: Mojmírovci, Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové.

Morava nikdy nebyla součástí Českého království, stejně jako Čechy nebyly součástí Markrabství moravského.

Po obnově demokratického systému v Československu v roce 1989, jsme my Moravané zcela samozřejmě očekávali, že dojde i k obnově samosprávy historických zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. To se nestalo, a když naši zástupci v parlamentu tuto věc připomínali, bylo jim řečeno, že se „vlamujeme do otevřených dveří“. Jenže ty dveře jsou stále zavřené – čekáme už 33. rok! Dochází k silné čechizaci Moravy.

Moravská města jsou často v médiích označovaná jako česká, lidé z Moravy jako Češi. Moravané a Slezané odcházejí pracovat do Prahy, kde za stejnou práci dostávají až o 10 tisíc větší plat.

Tento trend je třeba změnit. Moravané kategoricky požadují změnu centralizované České republiky na federaci Čech a Moravy se Slezskem. Součástí této změny je oddělení státní správy od samosprávy, zrušení krajů a obnovení okresů jako základních pilířů státní správy. Nejen, že se ušetří desítky miliard na výkon státní správy a samosprávy, ale tato změna povede ke spravedlivějšímu přerozdělování veřejných financí oproti současnému stavu, kdy Praha sedí na truhle se 65 % daňových výnosů. Název Česko je jen jiný název pro území Čech, respektive Bohemie.

Národ dle moderní definice je tvořen společenstvím, které má své území, historii a kulturu. Morava je historická země, má svou 1400 let starou a bohatou historii, má svou významnou a specifickou kulturu. Nepřipusťme, aby naše země zanikla.

Motto autora: MOU ZEMÍ NAVŽDY BUDE MORAVA!



24. PILSUDSKÉHO OFENZÍVA (24. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

Uprostřed nejprudších bouří, které dotvářely zvlášť dramatickou předehru pro postoj polských usedlíků, se odebrala do Varšavy přímo k Pilsudskému delegace poslanců za Těšínsko, rozmnožená o členy RN, aby společně pohnuli „komendanta“ k rozhodnému vystoupení proti Československu. Generála ujistili všestrannou podporou obyvatelstva a seznámili ho s vysokou úrovní a schopností okamžitého nasazení občanských gard, které podle jejich mínění by v boji obstály stejně spolehlivě jako pravidelné vojenské oddíly.

Pilsudski vyslechl delegaci se zdrženlivou nevolí. Jen ohledy na její vlastenecký entuziasmus a předpokládanou neznalost toho, co se mezitím odehrálo v zákulisí diplomacie mu zabránily, aby je jednoduše nevyhodil a nepokládal její příchod za nestoudnost, ne-li vyslovenou drzost.

Od počátku roku došlo k výrazným změnám a posunům na šachovnici východní Evropy a generál byl přesvědčen, že po několika úspěšných tazích může tím závěrečným rozhodnout celou partii pro Polsko, a tedy i ve svůj prospěch.

Už na sklonku roku 1919 získal prostřednictvím pražského konzula Malczewského ujištění od samotného Masaryka, že ČSR se spokojuje hranicí s Rumunskem a po připojení Podkarpatské Rusi ztrácí zájem na společné hranici s Ruskem. Zároveň ho vybídl ke společné schůzce, při níž by vedle hospodářských a politických otázek projednali i těšínský problém. Na nabídku zatím neodpověděl, a pokud tak vůbec učiní, pak navrhne setkání až závěrem roku, kdy podle vlastního očekávání bude v daleko výhodnějším postavení než nyní.

Nejednalo se mu přitom o Těšín, neboť mu ani zdaleka nepřisuzoval takový význam, jak by poslanci od něho očekávali. Situace na východě ho nutila urychleně jednat. Zamýšlel jediným rozhodným úderem vrhnout bolševické armády až za Minsk, přinutit je k uzavření příměří a z výhodné výchozí pozice pak žádat konferenci v Paříži o definitivní vytyčení východních hranic. Nepochyboval, že se mu podaří velmocenské politiky přesvědčit, že další otálení postrádá smysl, pokud v Moskvě bude existovat nesnášenlivý bolševický režim. Pozbyl už důvěru v plány úspěšné intervence ve prospěch republikánů či monarchistů, neboť byli až příliš oslabeni vzájemnými spory i válečnými střety a za současného stavu se už nedalo očekávat, že by se zmohli na účinný odpor. Pilsudski spoléhal, že jedině rychlý a nesmlouvavě vedený postup mu vynese úspěch. Musí se o něj pokusit dřív, než se postavení rudých v Kremlu zcela stabilizuje.

V tom smyslu odbyl zklamané delegáty. Poukázal na současnou nezbytnost vypořádat se s ruským bolševismem, ohrožujícím nejen existenci Polska, ale i celé Evropy. Přirovnával jej k zhoubné nákaze, napadající oslabený organismus. Nijak se neskrýval s názorem, že záležitost v Těšínsku pokládá oproti tomu, co se odbývá na východě, za zcela lokální, a tedy podružnou. V ustálení hranice na východě spatřoval dějinný úkol, výjimečnou příležitost, jaká se dostavuje jednou za staletí, jak si s plnou podporou vlivných spojenců uspořádat hranice podle svých představ. Pateticky vyzdvihl budoucí význam Polska v kontextu evropských národů, jeho mezinárodní uznání a respekt, který mu vynese triumf nad bolševickým nebezpečím.

Deprimovaní delegáti trpně vyslechli jeho zanícený projev, který neúprosně pohřbíval jejich naděje. Jediný poslanec Richard Kunicki, lékař z Fryštátu, přece jen nalezl odvahu, aby se ozval s výhradami k tomu, co musel vyslechnout. Připomenul náčelníkovi státu, že Češi nic neslevili ze své připravenosti zmocnit se Těšínska silou a připojit jej ke svému státu, jak už jednou dokázali. Neváhal srovnat jejich metody s bolševickými a vyslovil přesvědčení, že v krátké budoucnosti budou představovat pro Polsko stejné nebezpečí jako režim v Moskvě, pokud se rudí udrží u moci. Pilsudski nechtěl připustit, aby se jeho příznivci vrátili do svého okupací ohroženého kraje zklamaní a roztrpčení. Navzdory generálovým povzbuzujícím slovům opouštěli poslanci přijímací salón s rozpaky a rozmrzením. Většina z nich se setkala s Pilsudským poprvé a až doposud měli o vůdci státu lepší mínění. Představoval pro ně nejvyšší dosažitelnou autoritu, jež zásluhou válečných let přerostla takřka v živoucí legendu. Nyní pod dojmem setkání jeho velkolepý portrét značně vybledl a odnášeli si rozporuplné pocity. Richard Kunicki od počátku řešení těšínského problému nabyl přesvědčení, že náčelníka osud jejich kraje nijak zvlášť nezajímá a že svou pozornost jednoznačně upírá na východ, kde si slibuje velké územní zisky, a také na přístup k moři, kde se vedle Gdaňska pokoušel vydobýt i kus Pomořanska. Poslanec spravedlivě uznával, že tyto oblasti jsou pro budoucnost vlasti nepoměrně význačnější než malý kousek země ve Slezsku, přestože svým přínosem pro průmysl nabýval neobyčejně na ceně, což generál dostatečně nevzal do úvahy, i když se mu to nejednou pokoušel připomenout. A posléze – byl tu ještě jeden, neméně významný aspekt, a to otázka prestiže vůči Čechům, na niž byli ve Slezsku zvlášť citliví. Mrzelo ho proto dvojnásob, že si to Pilsudski neuvědomil.



PANSKÁ LÁSKA PO ZAJÍCÍCH SKÁČE

Věra Hejtmánková, 12. května 2022

Před krátkou dobou jsme se dozvěděli, že ministryně obrany Jana Černochová učinila kroky, které měly vést k vybudování vojenské základny NATO v naší republice. A to u nás, na Moravě. Naštěstí se ukázalo, že americká strana nic takového neplánuje, a že se jedná o vstřícný nápad paní ministryně Černochové. A proč píšu naštěstí? Protože se dobře pamatuji na slova Václava Havla, že bychom už na našem území neměli mít jakoukoli cizí armádu. A i spojenecké armády, či armády společného vojenského uskupení jsou přece – až na naši vlastní armádu – cizí. A uvítali bychom je pouze v případě, že by nám přišly pomoci v případě napadení. A to není současná situace.

Nyní se opět dozvídáme, že ministr vnitra Vít Rakušan chce řešit problém s množstvím příchozích ukrajinských Romů tím, že je umístí do Jihomoravského kraje a na Vysočinu. I ta je přece z velké části na Moravě. Nic proti Romům. Ale v tomto případě se často jedná o občany s dvojím občanstvím – ukrajinským a maďarským. V tom případě by tyto uprchlíky mělo přece přijmout Maďarsko.

Pomáhat lidem v nouzi je potřeba. Ale ne tím způsobem, že uprchlíkům nabídneme násobek finanční pomoci, než sousední země. Tím přece způsobíme, že jich k nám bude proudit neúměrně mnoho, dokonce tolik, že to naší, po covidu a sankcích proti Ruské federaci oslabené ekonomice, může zasadit ránu, která by znamenala výrazný pokles životní úrovně a propad velkého množství našich občanů do neřešitelné chudoby.

Po Listopadu občané České republiky silně postrádají bytovou politiku státu – žádná není! Přitom mladí lidé pro neúměrně narůstající ceny bytů a bydlení obecně, nemohou zakládat rodiny. Nyní prý vláda schválila výstavbu bytů pro uprchlíky z Ukrajiny. To je samozřejmě v pořádku. Někde bydlet musejí. Ale není v pořádku, že tak dlouho nemyslela vláda v této věci na vlastní občany – a pokud vím, nemyslí dodnes. Toto samozřejmě není jen problém Moravy, který je jinak ústředním bodem tohoto příspěvku. Ale my, na Moravě, nejsme zahleděni jen sami do sebe. A ani v minulosti tomu tak nikdy nebylo.

Ale vraťme se teď znovu k problému neřešení státoprávního postavení Moravy. Když se v republice vyskytne problém, často se ho pražská centralizovaná státní moc snaží přesunout na Moravu. Nic na věci nemění to, že se někdy ten první nápad – odsunout problém na Moravu, nakonec nedočká realizace. Často ovšem ano. Morava se ale nemůže bránit, protože nemá postavení země. Postavení, se kterým v roce 1918 do společného státu – tedy Československa – vstupovala. Kam se její postavení země ztratilo? Na Moravě nebylo o něčem takovém nikdy referendum, ani je Morava nepozbyla nějakou prohranou válkou. Když se na Moravě bráníme a vysvětlujeme, proč je důležitá obnova přirozených zemí, slyšíme často z Čech a Prahy podivení na tím, co ta Morava vlastně chce? Vždyť my ji přece máme tak rádi!

Slyšíme, že Praha, jako hlavní město státu, musí dostávat z rozpočtu více, než jiná velká a důležitá města v republice. S tím lze souhlasit. Ale o kolik více? A tady už bývá v tak uměle centralizovaných státech problém. „Naše“ Praha podle statistik dostává mnohem více, než je u hlavních měst sousedních zemí zvykem. Někde se ty prostředky ale musejí naopak nedostávat. Někde chybějí. Je to tradičně na Moravě, která se bez jakékoliv právní subjektivity nemůže ani v této věci bránit. To všechno znamená nejen nižší, ale bohužel trvale se snižující životní úroveň občanů z Moravy oproti občanům z Čech a především Prahy. Je to smutná a zarážející pravda, kterou si obyvatelé Moravy v poslední době opět připomněli u zprávy, že se v Praze bude stavět zase další trasa metra. Za 400 miliard Kč!

Kraje mají malé pravomoci i finance. Na rozdíl od historických zemí, v uměle dlouhodobě silně zcentralizovaném státě, nerovnost a nespravedlnost vůči Moravě a Slezsku kraje nikdy nevyřeší!

V době, kdy Morava měla svůj zemský status, byla uvážlivou politikou vyrovnávajícím prvkem revolučních Čech. I dnes se nám politika České republiky jeví začasté jako nevyvážená až nerozumná. Jedním z důvodů je i vyřazení Moravy – politicky působícího občanského celku – ze hry!

/Poznámka redakce: mezi napsáním příspěvku a vydáním tohoto čísla Hlasu Moravy se situace změnila a zřejmě bude letiště Mošnov poskytnuto uskupení NATO./



OTÁZKA PRO VLÁDU ČESKÉ REPUBLIKY

Politická strana Moravané zaslala Vládě České republiky dotaz, zda dostojí svému programovému prohlášení, jehož část se týká i postavení Moravy a Slezska. Opis textu zaslaného dopisu následuje:

Úřad vlády ČR

nábřeží Edvarda Beneše 4

118 01 Praha 1

 

V Brně, dne 11. 04. 2022

 

Vážená vládo a vážený pane premiére,

 – v programovém prohlášení vlády České republiky je v kapitole „Spravedlnost a právo“ obsažen tématicky samostatný odstavec ve znění:

Zasadíme se o dokončení vyrovnání české společnosti s minulostí komunistického režimu včetně případů přetrvávajících příjmových nespravedlností mezi utlačovateli a utlačovanými, řádnému fungování institucí zřízených pro studium, dokumentaci a vyšetřovaní totality a připomínky odkazu obětí totalitních režimů.“

My, členové předsednictva strany Moravané doufáme, že vláda toto prohlášení myslí naprosto vážně. S ohledem na znění textu připomínáme usnesení Federálního shromáždění č. 212 ze dne 9. května roku 1990 o obnovení moravsko-slezské samosprávy. V něm se mimo jiné uvádí, že:

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky na 28. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 9. května 1990 přijalo toto usnesení:
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní republiky považuje zrušení země moravsko-slezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví.“

Podobně znělo i usnesení České národní rady z 2. schůze 2. a 3. července roku 1990 k otázce způsobu začlenění Moravy a Slezska do České republiky, v němž je mimo jiné psáno:

Česká národní rada konstatuje, že zrušení zemského zřízení poškodilo jak zemi Českou, tak zemi Moravskoslezskou. Plná rehabilitace zemského zřízení na základě samosprávného principu bude definitivně řešena novou Ústavou České republiky.“

My, představitelé strany Moravané, a my Moravané jako svébytný tisíciletý národ připomínáme, že na rozdíl od mnoha historických zemí a etnických oblastí jako je Baskicko, Katalánsko, Čečensko, Severní Irsko, Korsika, Tibet a mnohých dalších zemí toužících po samosprávě či samostatnosti není moravská a slezská žádost o uznání doprovázena závažnými konflikty či dokonce násilím. My Moravané jsme se domnívali, že náš mírný postoj bude opětován vstřícností. Na dodržení slíbeného slova čekáme již více než 30 let. Místo praktických kroků vedoucích k napravení historické křivdy je absence konfliktů považována za důkaz nulové potřeby obnovy moravské a slezské svébytnosti. Jako by se předpokládalo, že oprávněný požadavek je nutné podložit výrazným národnostním konfliktem.

Protiprávní zánik země, krádež jejího majetku, zánik práva občanů na nezávislou samosprávu, koncentrace převážné části daňového výnosu Moravy a Slezska v hlavním městě sousední země Čechy, odnárodňování dětí už od předškolního věku mediálně i školní výukou podřízenou cenzuře moravské kultury i historie, dlouhodobé upřednostňování investic ze společného daňového výnosu v Praze a v Čechách na úkor Moravy a Slezska, to všechno jsou křivdy dalekosáhle přesahující individuální křivdy jednotlivců. Proto se domníváme, že pokud vláda myslí své prohlášení opravdu vážně, tak své činy začne řešením těch nejrozsáhlejších křivd, jakými jsou křivdy spáchané na populaci celé země.

Ústava České republiky začíná v preambuli slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, …“ a státní znak ČR obsahuje symboly těchto tří zemí. Žádost o uznání moravské a slezské svébytnosti tedy vychází z deklarace státnosti České republiky. Pokud máme ještě doufat v nějakou platnost legislativy tohoto státu a legitimitu jeho vlády, pak vás vážení členové vlády a pane premiére žádáme o jasné a explicitní vyjádření k otázce:

Kdy vláda ČR zahájí praktické kroky k legislativnímu a územně správnímu obnovení země moravské a slezské?

Za stranu Moravané

předseda MUDr. Mgr. Ctirad Musil

V Brně, dne 11.04.2022



LOUČKA 1945

Věra Hejtmánková, 9. května 2022

V zimě na konci ledna 1945 přichází do Loučky, malé valašské dědiny u slovenských hranic, skupina německých vojáků s úkolem kontrolovat a potlačit partyzánský odboj v oblasti Vizovických vrchů. Loučka totiž leží na křižovatce, přes kterou se přesouvaly armádní konvoje. Ani jedno se nedaří a tak jsou vojáci z Loučky odvolaní. Vizovické a zlínské gestapo začíná partyzánskou otázku řešit radikálně.

19. dubna 1945 je vypálena osada Ploština a o tři dny později má stejný osud postihnout Loučku…

Dlužno říct, že podle obecného názoru místních bylo mezi partyzány snad více než 50 % zlodějů, lumpů a flákačů. Ti podle toho také jednali a mnoho lidí za ně trpělo. Výjimkou nebyla ani Ploština, kde bylo umučeno 23 mužů a jedna žena. O Ploštině se toho mnoho napsalo, především s dobově tendenčním záměrem. Jak to bylo po pravdě napsal pouze tehdejší újezdský farář Růžička – za což byl později obviněn…!

Ale vraťme se k Loučce, kde k úplnému vypálení nakonec nedošlo (částečně vypálena už byla dříve, ovšem bez zabíjení lidí) a zabránil tomu především rychlý postup zubožené Rumunské armády a Rudé armády v těsném závěsu za ní. Stalo se to tak, že oddíl gestapa, určený k likvidaci obce už byl na cestě, ale kvůli ostřelování silnice osvobozujícími jednotkami se už do Loučky nedostal.

Záchrana Loučky je považovaná za zázrak, při kterém podle některých sehrála výjimečně dobrou roli i tolik na Valašsku vyzdvihovaná slivovice. Rumunští vojáci, zdecimovaní na těle i na duchu už jen hledali únik před tím co je potkalo a co stále nekončí – a to ve slivovici, kterou našli v hospodě v nemalém množství. A snad i proto Loučkou jen neprošli, ale zdrželi se v ní…

Různá podání vznikají snadno. Ale názor, že se jednalo o skutečný zázrak v obci převažuje. I to byl důvod, proč se místní, kde je většina věřících, rozhodli po 80. letech od události postavit na návsi obce kapličku jako poděkování Pánu Bohu za záchranu a učinit z ní skutečný střed obce. A to přesto, že v tamějším domově seniorů kapličku mají. Oživení vzpomínek na válečná léta, která byla na našem moravském Valašku skutečně těžká, jistě způsobil i Českou televizí natočený dokument o událostech v Loučce, ve kterém místní lidé také vystupují. Dokument se jmenuje ´Loučka 1945 – místo, kde se lidé znovu narodili´.

Zpracováno z materiálů dostupných na internetu.



NÁSTUP DYNASTIE HABSBURKŮ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Lubomír Kubík, 4. května 2022

 

Smrtí českého krále Ludvíka Druhého Jagellonského v bitvě u Moháče (60 km východně od Budapešti) 29. srpna 1526 vymřela česká větev Jagellonců po meči.

Království české s markrabstvím Moravským, knížectvím Slezským a oběma Lužicemi nenadále stanula před volbou nového panovníka. Z výběru uchazečů o trůn se poznenáhlu prosazovali, jak tomu zpravidla bývalo, především ti nejzámožnější a nejvlivnější z blízkého sousedství: vévodové bavorští z rodu Wittelsbachů, spoluvladaři Vilém a Ludvík a jejich soudobý rival, arcikníže Ferdinand Habsburský. Zpráva o utonutí krále při přechodu řeky po porážce tureckým vojskem dorazila do Čech a na Moravu až v polovině září. Zástupci zemské šlechty v důsledku události svolali sněm do Prahy na 5. října téhož roku. Kandidáti na osiřelou královskou korunu nemarnili čas a vyslali své zástupce, aby vyjednávali o podmínkách se zemskými stavy. Za nejvážnějšího z uchazečů se považoval arcikníže Ferdinand Habsburský, švagr Ludvíka Jagellonského a manžel jeho sestry Anny, vladař v tzv. Starorakouských zemích, které mu udělil jeho starší bratr, německý císař Karel Pátý. Zpráva o švagrově smrti jej zastihla v jeho sídle Innsbrucku v Tyrolsku. Ihned vystihl pro sebe jedinečnou příležitost a vypravil se do Lince, blíž k českým hranicím, odkud vyslal poselstvo k nejvlivnějším šlechticům v království, pánům z Rožmberka, zejména nejvyššímu kancléři Adamovi z Hradce s listy, kde s odvoláním na příbuzenský vztah s Ludvíkem Jagellonským opravňoval svůj nárok na český trůn. Jako hlavní jednatele ustanovil dvořany rytíře Jana Mrakeše z Noskova a Mikuláše Romhápa (Rabenhaupta) ze Suché, oba ze svých nejoddanějších služebníků. Prozíravě očekával, že jejich český původ může prospět při jednání s českými stavy, o jejichž přízeň se ucházel. Brzy se ukázalo, že ani v Bavorsku nezahálejí, kde se mezitím vévodští bratři shodli, že o korunu se bude ucházet starší Vilém a nešetřili prostředky, jak si získat na svou stranu úplatné a majetku chtivé zemské pány. Proto pozornost zaměřili zejména na nejvlivnější, které provázela taková pověst, jakou proslul i samotný nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu a rodina Švihovských z Risenberka či Jan z Vartenberka. Sněm se posléze sešel až 8. října, neboť bylo nutné do Prahy dopravit písemnosti s výsadami království, uložené na Karlštejně. Sněm zahájil Zdeněk Lev a poté předával slovo jednotlivým pánům, vyjadřujících se k oběma uchazečům o korunu. Tak zatímco Jan ze Šternberka se přikláněl k volbě Viléma Bavorského, horlil Radslav ze Šerbířova pro Ferdinanda. Po vystoupení dalších pánů poznenáhlu převládali zastánci Viléma Bavorského. Promlouvali i poslové z obou stran a všestranně velebili přednosti svých panovníků.V následujících dnech po vznesení požadavku Ferdinandových poslů na upřednostnění nároku jejich vladaře na český trůn s přihlédnutím k příbuzenskému vztahu k zesnulému králi, předložili stavové Zlatou bullu císaře Friedricha Druhého, udělenou králi Přemyslu Prvnímu r. 1212, kde bylo výstižně uvedeno, ,že v případě bezdětnosti panovníka přechází volba nového krále výlučně na rozhodnutí zemského sněmu‚. Pro Ferdinandovy příznivce to byl zdrcující poznatek a zdálo se, že tím bylo rozhodnuto. Nicméně jednání pokračovalo. 13. října vystoupil Mikuláš Romháp a přednesl stížnost, že není dostatečně dbáno dědických práv arcikněžny Anny, manželky Ferdinanda Habsburského. V ty dny se dostavil k jednání posel z pověření Ferdinanda s důtklivou pobídkou svým vyjednávačům, aby se zaměřili na nejvlivnější osobu v zemském sněmu, která může posléze rozhodnout v jeho prospěch, a tím byl Zdeněk Lev z Rožmitálu. Nikdy se spolehlivě nevysvětlilo, proč poté nejvyšší purkrabí tak zásadně změnil v průběhu několika mála dnů postoj ke kandidátům, kdy se odvrátil od Viléma Bavora, aby upřednostňoval Ferdinanda, až posléze ovlivnil většinu sněmovníků natolik, že favorizovali Habsburka a rozhodli tak další osudy království i dědičných zemí na následující tři století.

Jedinou přetrvávající schůdnou domněnkou je soukromá schůzka s Mikulášem Romhápem, neboť další podezřelý, rytíř Jan Mrakeš, podle dochovaných dokumentů nebyl k slyšení před Zdeňka Lva uveden, ač se toho vehementně dožadoval. Poté se nabízí vtíravá otázka, co Ferdinand, tísněný nezdarem, na poslední chvíli tak ohromujícího purkrabímu nabídl? V pozdějším listinném prohlášení nový král Ferdinand První potvrdil veškerá práva, kterým se těšil Zdeněk Lev od předchozích panovníků Vladislava a Ludvíka a zejména důchody, pocházející ze stříbrné dobývky z hor Šlikovských, čímž se rozuměla oblast Krušných hor kolem Jáchymova. Stačila taková nabídka Zdeňku Lvu z Rožmitálu k rozhodnutí podpořit Ferdinandovu kandidaturu, anebo byla spojena s dalšími prebendami, udržovanými v tajnosti? Každopádně následující události už doznaly rychlý spád. 20. října byl sněmem zvolen výbor 24 členů, po osmi z každého stavu, tedy panského, zemanského a měšťanského, který měl rozhodnout o novém vladaři. 23. října se shromáždili voliči v chrámu Sv. Víta, aby za dohledu děkana Šimona Chrta složili přísahu se zvláštním důrazem na čest a nestrannost v závěrečném rozhodování o obsazení trůnu /sic!/. Z chrámu se odebrali do kaple Sv. Václava, kde byli uzavřeni a setrvali v ní až do pozdních odpoledních hodin, odkud byli propuštěni po oznámení purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu, že o osobě panovníka byla dosažena shoda. S přihlédnutím k předchozímu vyčerpání po zdlouhavém zasedání bylo voliteli doporučeno výsledek volby oznámit až následujícího dne před shromážděnými stavy. To však zvýšilo obecné napětí a nejistotu u poselstev obou kandidátů. Na druhý den Sv. Kolumbána, 24. října 1526, byl před sněmem v pravé poledne za vyzvánění zvonů slavnostně prohlášen za krále Českého arcikníže Ferdinand Habsburský, načež sněm na jeho počest zapěl chorál ,Svatý Václave‘ a odebral se do chrámu Sv. Víta, aby poděkoval volitelům za jednomyslnou volbu. Sněm vyslal poselstvo k novému panovníkovi, aby jej zpravil o jejich rozhodnutí. Ferdinand je přijal s potěšením a vyslal na oplátku jako projev uznání nejen do Čech, ale i do korunních zemí, svoje posly.

Teprve tehdy se ukázalo, že čeští stavové zcela pominuli zpravit o volbě krále zemské sněmy v markrabstvím Moravském, knížectví Slezském, markrabstvím obou Lužic, knížectví Opavském a nebyl vyrozuměn ani kněz biskup olomoucký, Stanislav Turza. Purkrabí Zdeněk Lev na jejich výtky prohlásil, že biskupa zval osobním listem, ale nedočkal se odpovědi. Povýšené až arogantní jednání českých stavů vyvolalo v uvedených zemích velké rozhořčení a byly písemně předloženy novému vládci. Aniž se vyčkalo jeho vyjádření k tak pro ně nepochopitelnému postoji ze strany českých stavů, svolali moravští stavové počátkem listopadu zasedání do Olomouce, aby jednali o nastalé situaci, na jejímž vzniku neměli podíl. Posléze uznali zvolení Ferdinanda za krále, ovšem především na základě dědického práva arcikněžny Anny a vyslali poselstvo do Vídně za účelem seznámit vladaře se svým postojem a požádat o stvrzení starých zemských práv. Dřív, než se moravský sněm rozešel, dostavil se do Olomouce zeman Juraj Seldacz, vystupující jako vyslanec Jana Zápolského (Zapolji), zvoleného za sporných okolností za krále uherského. Byl neblaze proslulý jako účastník bitvy proti Turkům u Moháče, kde záměrně nechal v rozhodujícím průběhu bojů krále Ludvíka bez pomoci a potvrdil tak předchozí podezření, že byl smluven se sultánem Sulejmanem, jenž po vítězné bitvě na oplátku mu ponechal vedle knížecích Sedmihrad ovládnout i Uhry a svolil s korunovací sněmem jeho příznivců za krále v Stoličném Bělehradě 10. listopadu 1526. Nyní se Jan Zápolský prostřednictvím vyslance, s odvoláním na tzv. Olomouckou smlouvu, vystavenou za krále Matyáše s Jagellonci, kdy postavení markrabství Moravského nebylo ujasněno vztahem jak ke koruně České, tak i Uherské, se nyní s nástupem nového panovníka ,má rozhodnout ku prospěchu obou‘, jak zněl vzkaz kontroverzního uherského krále Jana Zápolského moravským stavům. Přinejmenším to znamenalo zdržet se přijetí Ferdinanda Habsburského za krále a nepřiznat Moravě manství koruně České až do vyřešení sporné záležitosti. Moravští stavové však bez ohledu na možnou odezvu nepřijali návrh Jana Zápolského, setrvali u svého rozhodnutí a posel opustil Olomouc s nepořízenou. Ferdinand byl v průběhu prosince přijat za krále i slezským sněmem v Hlubčicích. Přesto jejich poselstvo, stejně jako Moravané, předložilo ve Vídni stížnost na přezíravé počínání českých stavů, zatímco poselstvo z obou Lužic žádalo jen o potvrzení svých starých svobod a výsad a zdrželo se jakýchkoli výhrad. České poselstvo se vydalo do Vídně 22. listopadu, aby složilo hold novému panovníkovi a předložilo mu soupis svých požadavků. 1. prosince dorazilo do Vídně a o dva dny později byli nejvyšší představitelé panské komory, kancléř království Adam z Hradce a nejvyšší sudí Zdislav Berka z Dubé, uvedeni k slyšení. Jejich řeč z češtiny tlumočil německy Václav z Velhartic, místokancléř království. Soupis obsahoval padesát bodů. Ferdinand přislíbil, že se seznámí se zněním. Odpověď v písemné formě obdržel Adam z Hradce 9. prosince a českým pánům přivodila nepříjemné rozčarování, když až na dva body Ferdinand odmítl se jimi zaobírat a ztotožnil se pouze s potvrzením dosavadních výsad všem volitelům, kteří jej povolali králem a zavázal se k přirozené povinnosti vladaře hájit práva království před vnějším ohrožením. Na vše ostatní měl jedinou odpověď: nepřísluší se vladaři předkládat jakékoli požadavky, pokud sám ze své vůle neuzná jejich obecný užitek. V zdrceném poselstvu to dokonce oživilo pokušení obnovit jednání s bavorskou stranou, což se doneslo k Ferdinandovi, neboť ještě nebylo rozhodnuto ani o termínu korunovace a vévodský dvůr v Mnichově už vyvíjel horlivé úsilí prostřednictvím svých agentů, sledujících jednání ve Vídni, jak až doposud beznadějný stav zásadně změnit ve svůj prospěch. Ani Ferdinand si už nebyl tolik jistý dalšími vyhlídkami na český trůn a měl k tomu další důvod, když se k němu donesla zpráva, že na 16. prosince byl svolán do Prešpurku uherský sněm, sestávající z odpůrců Jana Zápolského a svými spolehlivými zpravodaji z řad tamních velmožů byl vyrozuměn, že právě jeho, jako zvoleného českého krále, považují za nejvážnějšího kandidáta. Ferdinand si uvědomoval, že pokud co nejdřív neurovná vztahy s českým sněmem, může snadno přijít o obě skýtané šance, neboť s českou korunou a panskou podporou by si o poznání zvýšil vyhlídku i na korunu uherskou. Proto bez prodlení vyvinul všemožné úsilí, aby české poselstvo, doposud prodlévající ve Vídni, zadržel a pozval oba mluvčí, Adama z Hradce a Berku z Dubé, k dalšímu slyšení. Přislíbil jim znovu přezkoumat předložené body a zejména stvrdil výsady a svobody jak království, tak ostatních korunních zemí. Jednání patrně skončilo oboustranně přijatelným kompromisem, neboť poselstvo opustilo 19. prosince Vídeň s Ferdinandovým příslibem, že po Novém roce se vypraví ke korunovaci do Prahy. Cesta byla dvakrát odložena pro nepřízeň počasí, tuhé mrazy a časté sněhové vánice. Teprve 21.1.1527 s početným doprovodem se vypravil arcivévoda z Vídně. Přes Znojmo dorazil k zemské hranici markrabství Moravského s Českým královstvím 30. ledna, když po průjezdu Jihlavou stanul na louce před stejnojmennou řekou. Poměrně mělká řeka byla toho času zamrzlá a skýtala možnost snadného přechodu na českou stranu. Na obou stranách se shromáždilo množství obyvatel z města i širokého okolí, přilákaných ojedinělou příležitostí spatřit zvoleného krále. Ferdinand vyčkával na moravském břehu příjezdu ohlášeného panstva z české strany. Podle zvyklostí měl nový vladař složit slavnostní přísahu v jazyce latinském, jakmile stane na půdě země, jíž bude suverénem. Nyní to však bylo o to výjimečnější, že jeho přísaha měla stejný význam jak pro české království, tak pro moravské markrabství. Aby se nemusel obřad opakovat na obou březích, bylo dohodnuto, že se odbude výjimečným způsobem, kdy zvolený panovník stane uprostřed zamrzlé řeky, rozkročen k oběma břehům, aby symbolicky poukázal na vztah k oběma zemím a v tom postoji odpřisáhne znění protokolu, jak jej vyslechne v podání vrchního zemského komořího

Jaroslava ze Šelmberka. Po skončení obřadu a za slavnostních fanfár pak nasedl král na koně a průvod, rozmnožený o české panstvo, když Moravané za vedení zemského hejtmana Václava z Ludanic se připojili už ve Znojmě, nastoupili cestu ku Praze.

V sídelním městě království se však ukázalo, že ceremoniál korunovace nebude snadnou záležitostí a po četných nedorozumění mezi panstvem, jakou kdo bude zastávat roli při obřadu s přihlédnutím k jeho významu a postavení, se přípravy protáhly až do února. Ferdinand tak měl příležitost poznat, že vztahy mezi šlechtou jsou rozporuplné, jak vystihl už při jednání se stavy ve Vídni a v širším záběru zasahují mimo království i do korunních zemí, zejména na Moravu. Korunovace se uskutečnila až na den Svatého Matěje, 24. února 1527, kdy v chrámu Sv. Víta byl pětadvacetiletý Ferdinand Habsburský korunován olomouckým biskupem Stanislavem Turzou. Druhého dne byla korunována i manželka arcikněžna Anna. Ještě za pobytu v Praze, kde se odbývaly oslavy na počest panovníka, dorazila zpráva o vyostření pokračujících rozporů mezi zastánci Jana Zápolského, pocházejících vesměs ze zemanského stavu s jeho odpůrci z panského stavu, rozhodnutými přijmout za krále právě zvoleného českého krále Ferdinanda Prvního z rodu Habsburského. Ferdinand znovu pochopil lákavou příležitost stát se nositelem vedle Svatováclavské i Svatoštěpánské koruny. Neprodleně se vypravil na Moravu, která se ocitala v bezprostředním ohrožení sousedstvím s uherskými Horními zeměmi, Slovenskem. Od zemských stavů, svolaných do Olomouce, žádal vystrojit 6000 pěších ozbrojenců a 1000 jezdců, což Moravané odepřeli v tak velkém počtu s poukazem na zadluženost země a trvajícím splátkám. Nabídli vypravit pouze 2000 pěšáků a 100 jezdců s ochotou vydržovat je v poli po půl roku.Ve Slezsku získal sotva poloviční počet, než mu poskytli Moravané. 26. května se vrátil do Prahy, kde obdržel od svého bratra císaře Karla Pátého větší vojenskou pomoc a s dalšími žoldnéři přitáhl z Branibor bratr kurfiřta, princ Kasimir. Ferdinand se vydal s vojskem do Vídně, když se cestou přidali i Moravané a z rakouských dědičných zemí další najaté pěsí a jizdní oddíly. Z Vídně podél pravého břehu Dunaje došlo k prvnímu střetnutí u města Raab, (Györ ), kde se k němu připojilo početné vojsko, složené a najaté jeho uherskými a chorvatskými příznivci. Po celkem snadném vítězství a obsazení města pokračovalo tažení podél říčního toku přes Komárno, Ostřihom až do sídelního Budína, odkud Jan Zápolský bez odporu ustoupil na druhý břeh a odtáhl do Stoličného Bělehradu. Časově souběžně vedené severní vojenské tažení, pod velmožem Janem Kocianem, správcem Ferdinandových dědičných zemí, směřovalo do Horních zemí, kde obsadilo Nitru, Trnavu a sídlo rodiny Zápolských, Trenčín. Velení za pochodu převzal po smrti braniborského prince Kasimira (patrně následkem infekční nemoci), Mikuláš ze Salmu, jenž v další bitvě zahnal protivníka ze řeku Tisu a postupem do Chorvatska porazil Zápolského příznivce, palatina Krištofa Frankopana. Tím odpor ustal a Ferdinand svolal sněm uherského království do Budína na 6. října 1527, kde byl prohlášen Jan Zápolský za sesazena jako nepřítel země a uzurpátor koruny. Zápolský byl nucen vyhledat asyl na dvoře polského krále Sigmunda Prvního, Starého. Ferdinand byl ve Stoličném Bělehradě 3. listopadu 1527 korunován za uherského krále. Od toho data se odvozuje vznik říše Rakouské, od 1867 Rakousko Uherské, trvající až do r. 1918. Pokud se však Ferdinand domníval, že Jan Zápolský zůstal jako mocenský rival pro něho definitivně vyřízen, byl už zanedlouho vyveden z omylu.

O tom až příště.

V nedílné souvislosti s uváděnými událostmi se vnucuje spekulativní otázka, jak by se asi střední Evropa vyvíjela, kdyby zemské stavy Koruny české v zastoupení všech korunních zemí, k jakému ve skutečnosti nedošlo, se rozhodly pro bavorské Wittelsbachy? Jaké postavení by v tom svazku zaujala Morava? Každopádně se jednalo o významný uzlový bod v středoevropských dějinách, vyvolávající dohady. Tím spíše, když už zpočátku rozhodovaly o výsledku intriky a poťouchle sobecké pletichaření klíčových osob, zvažujících individuální výhody v zápolení o moc a zisk, aniž by si uvědomovaly následky počínání v širších souvislostech.

Postoj českých stavů vůči moravským a ostatním územním korunním subjektům při výběru kandidátů na královskou korunu je dostatečně výmluvný.

Autor je členem Moravské národní obce z.s.



JEŘÁB OBECNÝ MORAVSKÝ SLADKOPLODÝ

Věra Hejtmánková, 30. dubna 2022

Není to dávná tradice, že se mnohé, co bylo původem z Moravy, také nazývalo moravské. V dnešní době jsou tradice tvrdě válcovány. A to mnohé. Obrana proti tomuto trendu v médiích i v politickém směřování, je obtížná. I proto občas rádi uvádíme moravské odrůdy ovocných stromů, moravská plemena domácích zvířat apod.

Začneme latinským názvem odrůdy: Sorbus aucuparia variant moravica. Jde o chutnou odrůdu klasických sladkoplodých jeřabin. Plody na rozdíl od planých jeřabin nejsou nahořklé, ale mají příjemnou sladkokyselou chuť. Plody se konzumují čerstvé, sušené, ve šťávách, likérech, zavařeninách, čajích, užívají se do jídel i jako náhrada za brusinky. Obsahují mnoho cenných látek, využívají se i v léčitelství.

Odrůda byla objevena jako náhodný semenáč na severní Moravě asi před dvěma sty lety. Dřevina nenáročná na pěstování, vhodná i do horských poloh (až 1500 m). Řez se provádí hlavně výchovný, po zapěstování korunky se provádí spíše občasný udržovací řez. Vysazuje se na vzdálenost 4 – 8 m, hodí se pro zahrady, sady, parky, aleje, stromořadí i pastviny. Pěstuje se ve tvaru zákrsku, čtvrtkmenu, polokmenu i vysokokmenu. Pěstitelský tvar je špičák, podnoží je zpravidla jeřáb ptačí.

Traduje se, že tato odrůda byla nalezena v obci Ostružná na Šumpersku roku 1805. V současnosti je rozšířena po celé Evropě.

Pramen: staré odrůdy.org



STÁLE UDIVUJÍCÍ MORAVAN ALOIS MUSIL

Věra Hejtmánková, 22. dubna 2022

Hlas Moravy o Aloisi Musilovi uveřejnil už nejméně dva obsáhlé články. Nyní jsem narazila na poznámku, že byl ve světě známý jako „Moravský Lawrence z Arábie“. Lawrence byl, stejně jako Alois Musil, jeden z nevýznamnějších orientalistů všech dob.

Alois Musil byl čestným šejkem dvou arabských kmenů. Ke komu je tento, svým životem a činy stále udivující Moravan vlastně přirovnáván? V čem se mu podobá a v čem je jiný?

Plukovník Thomas Edward Lawrence se narodil 16. srpna 1888 v Tremadocu a zemřel 19. května 1935 ve Walesu. Byl britským vojákem, ale také, stejně jako Musil, i cestovatelem a arabistou. Proslavil se jako organizátor arabského povstání proti Osmanské říši v roce 1916.

Zcela jistě se Alois Musil T.E. Lawrencovi vyrovnal ve znalostech, velmi pravděpodobně ho i předčil. Ale těžko by organizoval nějaké povstání a určitě by se neúčastnil bojů, i když byl určitě schopen se bránit se zbraní v ruce v případě nutnosti. Byl to přece jen kněz, i když dobrodružný život, do kterého byl zčásti vržen, ale ve kterém se dokázal pohybovat jako ryba ve vodě, do naší představy o životě kněze nezapadá.

Může nás naplňovat úžasem, že dokázal arabská území poprvé souvisle zmapovat a to s takovou důkladností a erudicí, že se jeho mapy používaly ještě po celé 20. století. Úžasem, ale i hrdostí, protože to byl syn moravské země.

Jeho archeologický objev „zámečku“ – opuštěné stavby v poušti, která byla zároveň pevností, byl natolik překvapivý, že mu přinesl léta trápení a dokonce se kvůli němu musel odstěhovat z Prahy do Vídně. Útoky, že si vše vymyslel, byly kruté a nevybíravé. Na místě objevu totiž probíhaly kmenové boje a musel uprchnout, aniž měl čas stavbu zdokumentovat. Objev to byl ale jen pro tehdejší tzv. civilizovaný svět. Arabové o stavbě věděli, ale z pověrčivosti se jí vyhýbali. Kulturně byla pro tehdejší orientalisty nevěrohodná svojí výzdobou, protože obrazy lidských postav, které byly zobrazeny na zdech, islám zakazoval. Vysvětlení se našlo. V době budování zámečku-pevnosti šlo o místo, kde se střetávalo mnoho tehdejších kultur a islám tam tedy nebyl jediným silným a určujícím faktorem.

Později se Alois Musil na místo vrátil a vše zdokumentoval. Zajímavé je, že právě člověk, který na něj předtím nejvíc útočil, se stal jeho nejochotnějším spolupracovníkem při zpracování a odborném posouzení přivezených materiálů dokládajících věrohodnost objevu.

Po zániku Rakouska-Uherska v nově vzniklém Československu psal Alois Musil dobrodružné knihy pro děti, kde čerpal ze svých cest a ve kterých nechyběl ani potřebný, ale nevtíravý výchovný záměr.