NADŠENÍ VE VARŠAVĚ A ZKLAMÁNÍ V PRAZE /16. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/

Vyklizení dobytého území bylo v české veřejnosti přijato s rozčarováním i zklamáním a mnozí jej pokládali za hluboké národní pokoření. Hněv se poznenáhlu občacel proti velmocím, v jejichž postupu byly spatřovány temné intriky. Skepsi podporoval tisk a v nejednom zatrpklém komentáři vyčítal neschopnost vedoucím politikům udržet vojenské výdobytky a nedostatek odvahy nepodvolit se nátlaku.

Právě opačný tón se v těch dnech nesl z druhé strany severních hranic. Polský tisk se zalykal nadšením a znovu dával průchod starému požadavku rozšířit hranice až po Ostravici a vřele doporučoval svým státníkům přikročit k tomu neprodleně, dokud je doba nanejvýš příznivá.

Záhy se však ukázalo v samotné Paříži, že příznivá pro jejich věc zdaleka nebyla tak, jak si mnozí činitelé v Polsku namlouvali. Ve městě nad Sénou pokračovala mírová konference a čs. vyslanci stáli před nesnadným úkolem. Už 7. března zvedl Kramář pohozenou korouhev, osobním dopisem se obrátil na Clémenseaua a naléhal na definitivní vyřešení těšínské otázky. Tentokrát se nijak nezdráhá přiložit skalpel přímo na bolestivý problém, který vyvstal od října loňského roku mezi občma nástupnickými státy, a rozhodl se zajít v historických nárocích mnohem dál než doposud. Snad se v tom skrývala rozhorčená odezva na polské požadavky rozšířit etnografickou, a tedy i politickou hranici až k Ostravici. Odlišný, kompromisní pohled na vyřešení situace, jaký zastával prezident, naprosto odmítal vzít do úvahy.

Beneš až doposud kolísal mezi oběma vlivy, ale v důsledku posledních událostí i samotného pařížského klimatu, kdy se veřejnost přikláněla k Polákům, se posléze přidal ke Kramářovi. Vedle nároku získat území až po Vislu vznesl premiér nárok i na Ratibořsko, Hlubčicko a Rybnicko, které se nacházely v Horním Slezsku na německém území, ale jež se už v nejbližších dnech měly stát předmětem jednání konference, která uvažovala o rozdělení mezi Německo a Polsko. Nyní se Kramář ozval s požadavky i za československou stranu. Vedle historickoprávních argumentů poukázal i na další okolnosti, kterými ČSR přispívá k spojeneckým zájmům, především účastí legií v Rusku, bojujících proti bolševismu.

Souběžně s pařížskou delegací vyvíjí akvitiu i Masaryk. Snaží se zejména získat podporu u státního sekretáře USA Lansinga. Navrhuj odškodnit Polsko za Těšínsko v Horním Slezsku, a zajistit tak pro sousední stát náhradní uhelný revír.

24. března se NR seznamuje s poměry na Těšínsku a předvolává si členy Grénardovy komise. Místo odvolaného Grénarda předstoupil před NR její nový šéf major Coulson s právníkem Coolidgem. Oba pobývali v obou částech rozděšleného Těšínska po 25. únoru a získali tam řadu cenných poznatků. Výsledky svého zkoumání shrnuli do stanoviska, jímž podpořili nároky Československa jak na průběžnou dráhu, tak i na uhelný revír a odvolávali se na nálady tamního obyvatelstva, které bez rozdílu národnosti usilovalo stát se občany Československé republiky. Svěřili se i se svými dojmy ze setkánbí s průmyslníkem Larischem a ředitelem vítkovických železáren Sonnensheinem, která se neskrývali s obavami, že výkon československého průmyslu by mohl výrazně poklesnout, pokud bude násilně oddělen od uhelné pánve. Z pověření NR seznámil francouzský ministr zahraničí Pichon Beneše a Paderewského s tím, že NR po zvážení všech informací vynese závěrečné rozhodnutí v následujících dnech.



PŘED 111 LETY BYL OBJEVEN SYSTÉM JESKYNÍ MORAVSKÉHO KRASU

Bohumila Jandourková, 11. prosince 2020

Jeskyně Moravského krasu objevili v roce 1909 Karel Absolon s Viktorem Ježkem. Ovšem hlavní zásluhu na tom měl Karel Absolon. Ten o objevení jeskyní, jejichž existenci předpokládal, usiloval už od roku 1902.

Karla Absolona, který byl kustodem Moravského zemského muzea, kde měl na starosti zoologické sbírky, známe i z objevu pravěké sošky Věstonické Venuše, kterou jeho tým objevil později. Její objev vyvrátil tehdejší domněnku, že keramiku lidé v době paleolitu ještě neznali. Je to nejstarší známá keramická soška na světě.

Zájem Karla Absolona byl tedy upřen na zoologii, ale také na archeologii a speleologii. Název speleologie byl pro tento obor vytvořen z řeckých slov spelailon – jeskyně a logos – věda. Speleologický výzkum objevuje jeskyně a získává poznatky z nich. Zájem oboru je upřen především na jeskyně krasové.

Karel Absolon se zaměřil na Moravský kras severně od Brna, na asi 25 km dlouhý a až 6 km široký vápencový jazyk Ten byl na povrchu zvrásněný množstvím žlebů, závrtů a kaňonů s propastí Macocha, hlubokou téměř 140 m. To byla původně jeskyně s protékající říčkou Punkvou, u které se zřítil strop.

Jak napsal Absolon ve své knize, už v roce 1902 si k průzkumu nakoupil za nemalé peníze potřebné vybavení a založil v rámci brněnského Přírodovědeckého klubu jeskynní sekci, s jejíž pomocí se pustil do průzkumu. Při průzkumu, navzdory převládajícímu názoru, že ve tmě a chladu podzemních prostor v nich může žít sotva něco jiného než netopýři, objevil Absolon desítky nových živočišných rodů a druhů. Některé z nich tak nesou i jeho jméno. Tak se stal v oboru tzv. temnostní fauny uznávaným odborníkem a přednášel o ní i v cizině.

O tom, jak poprvé 26. září 1909 pronikl spolu s Viktorem Ježkem do jeskynního komplexu, Absolon ve své knize Moravský kras napsal: „Plazíme se po břiše kanálem, nyní už můžeme lézt po kolenou, vztyčujeme se, naše hlasy vyvolávají ozvěnu. V tom – je to možné? Dech se nám zatajil úžasem. Před námi je ohromná prostora. Voláme a ozvěna odumírá daleko vzadu. Kam až reflektor dosvítí všude fantastické krápníkové tvary.“

Pouze s objevem se však Absolon nespokojil. Za pomoci sponzorů otevřel počátkem roku 1914 Macochu veřejnosti a v létě 1933 dokončil zpřístupnění jeskyní z obou směrů. Suchou nohou i podzemní plavbou po Punkvě.



300 LET OD VYDÁNÍ PRAGMATICKÉ SANKCE CÍSAŘEM KARLEM ŠESTÝM

Lubomír Kubík, 15. listopadu 2020

 

Přijetí pragmatické sankce českými, moravskými a slezskými stavy pro království české, markrabství moravské a vévodství slezské.

17. dubna 1711 zemřel Josef První, císař Římský, král Uherský a Český /nekorunovaný/, a to v pouhých dvaatřiceti letech po šestiletém panování, kdy příčinou smrti bylo tehdy obecně rozšířené a zhoubné onemocnění neštovicemi. Za nástupce byl povolán jeho mladší bratr, sedmadvacetiletý Karel, neboť mužské potomky Josef nezanechal a Karel byl posledním, jenž se dožil dospělého věku z někdejšího rodinného svazku jejich otce, Leopolda Prvního /1657-1705/. Pro doposud vládnoucí dynastii nastala poněkud svízelná situace, v níž se ocitlo i dědictví rakouské větve. Za Leopolda Druhého už vymřela po meči španělská větev Karlem Druhým /1665-1700/ a doposud trvaly válečné spory o legitimní nástupnictví, do něhož se zapojila Francie, neuznávající nároky rakouského domu a udržující politickým nátlakem, vyvíjeným výbojným králem Ludvíkem Čtrnáctým, na španělském trůně příslušníka své dynastie Bourbonů Filipa Pátého z Anjou. Z důvodu obav, aby stejné poměry neohrozily i středoevropské, prostředky obratné sňatkové diplomacie po generace stmelované podunajské soustátí, kdy už se na válečném kolbišti tolik nedařilo, byla 19. dubna roku 1713 svolána tajná rada. Stalo se tak z podnětu samotného panovníka a jeho rádců po dvouletém vyjednávání. Tam císař Karel Šestý vyhlásil ,nezměnitelný a trvalý zákon‘ o posloupnosti na trůnech rodiny Habsburků. Vedly jej docela praktické pohnutky, neboť z již několikaletého manželství se zatím nedočkal mužského potomka a napjatý stav trval nadále. Ustanovení, které vydával v platnost, uvádělo úvodem zásadní prohlášení o nedělitelnosti habsburských dědičných držav v pokolení mužských potomků dle řádu prvorozenství se zdůrazňujícím dodatkem, že pokud by jich nebylo, mělo nastoupit ženské pokolení podle téhož řádu prvorozenství, a to tak, aby dcery Karlovy měly přednost před dcerami Josefovými a ty zase před dcerami otce Leopolda Prvního, tedy před doposud žijícími sestrami Karla a Josefa. Zákon byl nazván ,,Pragmatická sankce“ a průběh jednání, jakož i jeho znění, měl prozatím zůstat v utajení, když s ním seznámení rádci včetně samotného Karla mohli nadále očekávat, že při císařově věku má reálnou naději se mužského potomka ještě dočkat. Shodou okolností se naděje příznivě naplnila 13. dubna 1716, kdy císařovna Alžběta Kristýna porodila syna, pojmenovaného Leopold na památku svého dědečka. Radost však netrvala dlouho a dítě zemřelo téhož roku 4. listopadu na záškrt. V průběhu následujících let se narodily tři dcery a znepokojený vladař nadále neváhal s předložením „Pragmatické sankce“ jak v zemích habsburského domu, tak se domáhal jejího přijetí i u evropských vládnoucích dvorů.

Stavům českým byla sankce předložena při příležitosti svolaného zemského sněmu v Praze ve dnech 9.-16. října 1720. Jak uvádí dobové letopisy, sněm byl ,neobyčejně početný‘ se zastoupením osob stavu panského /23/, rytířského /18/, prelátů /18/, a purkmistrů královských měst /26/, tedy v úhrnném počtu 85 účastníků. Zní to značně nadneseně, neboť jenom členů českého zemského sněmu z řad pánů a rytířů bylo takřka 500… Znamenalo to nejspíš, že v přístupu k císařskému výnosu ze všeho nejvíc převládala lhostejnost a drtivá většina se nedostavila. Celé jednání o císařem předloženém zákoně proběhlo nejen rychle, ale s naprostým porozuměním, dokonce i s vděčností, o čemž svědčí vydaný záznam. Schválen byl 16. října 1720, sepsán v německém jazyce na pergamenu, opatřen vazbou v kůži se zemskou pečetí, nesoucí vyobrazení zemského patrona knížete sv. Václava. O den později 17. října byla „Pragmatická sankce“ přijata i od stavů moravských a 25. října od stavů slezských. Stavové uherští přijali sankci až v roce 1722, stejně jako stavové rakouští při dědičných zemích. Poté zákon vešel v platnost. Dlužno poznamenat, že císař Karel Šestý dřív, než předložil znění navrhovaného zákona českým stavům, jim prozíravě slíbil, že v případě kladného přijetí se nechá korunovat na českého krále už v průběhu následujícího roku. Nemohl proto nepochybovat, že vše proběhne hladce, už proto, že jeho předchůdce Josef První českou korunu nepřijal a zemští stavové byli jeho odtažitým přístupem k dosavadní, vladaři udržované tradici, přinejmenším zklamaní. O to víc v nich císařovo nynější prohlášení vyvolalo nadšení. O až podbízivém postoji českých stavů, sestávajících převážné z příslušníků neslovanského původu, usídlených v zemi po konci třicetileté války na konfiskovaných majetcích původní revoltující domácí šlechty, ponejvíc evangelického vyznání, kterými byli za projevenou loajalitu k císařskému dvoru v čase po krvavém potlačení stavovské rebelie štědře obdarováni panovníky Ferdinandem Druhým, i jeho synem, toho jména Třetím, konec konců svědčí i samo jimi vydané prohlášení na zmíněné listině, viz následující výtah v původním znění:

A poněvadž se při uvažování veledůležitého skutku Jeho Veličenstva seznalo, že tento řád o posloupnosti od našeho nejmilostivějšího krále a pána pro čest a chválu Boží, též i pro zachování samospasitelného náboženství katolického, jakož i proto dán byl, aby se obecné dobré jak ve všech dědičných zemích, tak zvláště v tomto království Českém množilo a zachovalo a všecko zlé a nebezpečenství odvrátilo, které z nedostatku takového dobrého řádu vzejíti může, a zvláště pak proto, že taková posloupnost a dědičnost základ svůj má v obnoveném zřízení zemském a tam jmenované a od císaře Karla IV. v Praze dne 7. dubna 1348 království Českému a k němu přivtěleným zemím dané Zlaté bulle a též v majestátech od krále Vladislava na hradě Pražském v pátek po Třech Králích roku 1510 a od krále Ferdinanda I. tamtéž v sobotu po sv. Jiljí roku 1545 vydaných a od stavů českých co základní zákon po všechny časy zachovávaných, jakož i že není proti privilejím zemským od císaře Ferdinanda II. roku 1627 dne 29. května stvrzeným. Proto chceme svou nejponíženější oddanost a přirozenou věrnost k Jeho Veličenstvu a k jeho nejjasnějšímu arcidomu najevo dáti tím, že ustanovení Jeho Císařské Milosti s nadepsanými základními zákony zemskými se srovnávajícími, co nejposlušněji a jednosvorně se podrobujeme, nýbrž i bezvýjimečně zavazujeme, že i my a potomci naši již často jmenovaný řád o posloupnosti od Jeho Veličenstva vydaný ve všech jeho kusích nejen držeti a zachovávati, ale i svými statky a hrdly, jak to naše věrnost a povinnost žádá v každý čas hájiti chceme, poněvadž i nejponíženěji důvěřujeme a naději máme, že nás, nejponíženější stavy a obyvatele tohoto království Českého, Jeho Veličenstvo nejen při zmíněné Zlaté bulle a majestátech, které za základní zákony zemské platí, ale i také při všech privilejích od Jeho Milosti Císařské Ferdinanda II. slavné paměti dne 29. května 1627 stvrzených, jakož i při všech jiných starobylých řádech a zvycích, zachovati ráčí.

Co k tomu dodat v současnosti? Svědčí to mimo jiného o naprosté ztrátě vůle natož odvahy domácí šlechty aspoň náznakem projevit vlastní stanovisko i u té části účastníků, původem z domácích stavů, avšak zcela zastrašených osudem krajanů a v mnohých případech i svých přímých předků. Situace podobná a často i shodná s tou, jaká nastala v našich zemích v průběhu minulého století s nástupem okupace v roce 1939, komunistickým převratem 1948, či po srpnu 1968 plošnou likvidací reformního hnutí za represivního prosovětského režimu a bdělého dohledu Kremlu.

Ke korunovaci za českého krále došlo v roce 1723 a neobešla se bez dalších četných trapností ze strany pořadatelů z řad české šlechty, nepostrádající až přehnané projevy podbízivé přízně. Císařský dvůr se po předchozím ohlášení vydal v druhé polovině června do místa korunovace v Praze přes Znojmo, Jihlavu, Německý Brod a Čáslav, když v Kutné Hoře se zdržel u hraběte Františka Antonína Pachty z Rájova v jeho sídle v Nových dvorech. V Praze byl uvítán pražskými purkmistry řečí v německém jazyce, přestože u předchozích korunovací byla vedle němčiny obcovací řečí i čeština. Tentokrát se jí opovážil promluvit jedině nejvyšší purkrabí hrabě Jan Josef z Vrtby a aspoň v tom bodě dodržel tradici. Císař však i jemu odpověděl německy. Představitelé Kutné Hory a Plzně svedli vášnivý spor o to, kdo z nich ponese v korunovačním průvodu baldachýn nad králem, do kterého záhy vstoupili i purkmistři pražských měst, Staroměstský, Novoměstský, Malostranský a Hradčanský a nedůstojné handrkování trvalo po celém týdny, než se nalezlo smírčí řešení a pánové aspoň v slavnostní okamžik potlačili své emoce. Po více jak dvouměsíčním pobytu v Praze a v Čechách, odbývajícím se v radovánkách za návštěv loajálních šlechticů v jejich sídlech, se 4. září sešel český sněm, k němuž se dostavili i přizvaní zástupci stavů moravských a slezských a kdy zasedání se zúčastnil císař. V neděli následující den se po městě rozezněly zvony na znamení, že slavnostní obřad korunovace začíná. O osmé hodině ranní vyšel královský průvod z Hradu, budoucí král byl uveden do kaple sv. Václava a ustrojen do honosného korunovačního ornátu. Před hlavním oltářem vykonal korunovační přísahu pouze v německém jazyce, oproti svým korunovaným předchůdcům z habsburské dynastie, Albrechtovi Rakouskému, Ferdinandu Prvnímu, Rudolfu Druhému, Matyáši Druhému i Bedřichu Falckému, kteří, přestože češtinu také neovládali, odříkali srozumitelně text z listu v příslušném slovanském jazyce. A opět, jako při uvítací řeči, purkrabí a hlavní ceremoniář hrabě z Vrtby, promluvil česky k stavům s výzvou, aby vzdali hold korunovanému českému králi. Poté pasoval nový český král, Karel Druhý, 47 osob na rytíře sv. Václava. Stojí za pozornost, že z uvedeného počtu zemských usedlíků nejrůznějších národností bylo pouze šest Čechů, zato Moravan či Slezan žádný… Dne 8. září byla korunována na českou královnu císařovna Alžběta Kristýna a v průběhu obřadu už česky nepromluvil nikdo. Karel Druhý se svým dvorem se zdržel v Čechách ještě další dva měsíce a na sklonku listopadu se vrátil do Vídně přes Moravu, aniž se tam déle zastavil. V souvislosti s událostmi kolem ,,Pragmatické sankce“ a s jejím přijetím se sluší poznamenat, že členové moravských stavů, přestože se ztotožnili s jejím zněním, nevydali k tomu žádné doprovodné lichotivé či rovnou podlézavé prohlášení, jako jejich čeští kolegové. Konec konců, na rozdíl od nich neměli co slavit a jakož i Slezané byli pouze přizvanými účastníky ke Koruně přidružené země. Jaké pak horoucí nadšení se od nich dalo očekávat?

Císař Karel Šestý až do konce své vlády věnoval úzkostlivou pozornost přijetí a uznání ,,Pragmatické sankce“ soudobými evropskými vladaři. Přitom nepřestával doufat, že sám nebude posledním mužským členem dynastie Habsburků. Svědčí o tom svolení k sňatku nejstarší dceři Marii Terezii s lotrinským vévodou Františkem Štěpánem. Svatba se konala 12. února 1736, když ještě před jejím ohlášením prozíravě přiměl Marii Terezii k písemně stvrzenému závazku nedomáhat se dědických nároků na trůn v případě, pokud se z manželského lože dočká s její matkou, císařovnou Alžbětou Kristýnou, přece jen následníka. Ale rok od roku se toužebná naděje vytrácela. U stárnoucího císaře se vedle dalších neduhů projevila dna, omezující mu pohyb. Navzdory zdravotním problémům a přes důtklivé varování lékařů, se v průběhu října 1740 vydal na honitbu vysoké zvěře do lesů poblíž uherského Šoproně, kde ještě před zahájením honitby byl na svém loveckém zámku stižen těžkým záchvatem dny. Po převozu do Vídně zemřel 20. října ve věku 56 let.

Už v den jeho úmrtí uvedla v platnost ,,Pragmatickou sankci“ ministerská rada povoláním Marie Terezie na trůn a ohlásila její nástup jak národům pod habsburskou vládou, tak i evropským vládnoucím dvorům. Odezva se neobešla bez četných výhrad, zejména ze strany Francie, Pruska a Bavorska a postupně se rozrostla v složitý a dlouhotrvající válečný konflikt, historií vedený jako ,Válka o rakouské dědictví,‘ který započal neočekávaně brzy, už téhož roku 16. prosince 1740, vpádem vojsk pruského krále Friedricha Druhého do Slezska pod jeho osobním velením, na něž vznesl spekulativní nárok, přestože o několik týdnů dřív ,,Pragmatickou sankci“ bez zjevných výhrad uznal.

Autor je členem Společné rady Moravské národní obce

 



HUCULSKÁ REPUBLIKA BYLA V ROCE 1919 PŘIPOJENA K ČESKOSLOVENSKU A NAZVÁNA PODKARPATSKÁ RUS

Jiří Kachlík, 30. listopadu 2020

Huculská republika byla vyhlášena dne 8. 1. 1919 na území Dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajinské republiky. Tento malý stát existoval až do dne 11. 6. 1919, tedy asi 6 měsíců. Nebyl však žádným státem uznán. Byl to už druhý pokus o vytvoření samostatného státu na území pozdější Podkarpatské Rusi. Ten první rusínský státní útvar, vítěznými mocnostmi po 1. světové válce rovněž neuznaný, se jmenoval „Západoukrajinská republika“.

Oba výše zmíněné státy byly vyhlášeny na území slovansky hovořících obyvatel části Uherska. Obyvatelé tohoto území sami sebe nazývali Rusíny. Předsedou vlády Huculské republiky byl řádně a demokraticky zvolený Štefan Kločurak. Ten po svém zvolení zorganizoval mj. také ozbrojené složky Huculské republiky. Ty čítaly téměř tisíc vojáků. Huculská republika po půl roce svého trvání zanikla, a to po invazi rumunských vojsk. K rumunské invazi došlo začátkem června roku 1919.

Vedle ideje existence samostatného státu se v části rusínské inteligence ozývaly hlasy pro udržení integrity s bývalým Uherskem. Diskutována byla také možnost připojení se k tehdejší Ukrajinské republice. Z porevolučního Ruska měli Rusíni tehdy obavu především kvůli šířícímu se bolševismu. Marx-leninské ideály byly těmto lidem cizí. Pevné kořeny křesťanské víry u nich sahaly až k velkomoravským věrozvěstům sv. Konstantinu-Cyrilu a sv. Metodějovi, tedy do konce 9. století n. l.

Území Huculské republiky se na základě Saint-Germainské smlouvy, podepsané roku 1919, stalo součástí Československé republiky. Dostalo název „Podkarpatská Rus“ a při zemském uspořádání ČSR bylo jednou ze 4 zemí Československa. Pro politickou reprezentaci Huculské republiky bylo připojení k Československu v té době poslední možnou a snad i výhodnou alternativou. Ještě i potomci tehdejších obyvatel Podkarpatské Rusi vzpomínali s vděčností na to, že je Československá republika zbavila bídy, postavila jim železniční tratě a vozovky pro rozvíjející se automobilovou dopravu v zemi. Československá republika postavila do té doby neexistující moderní budovy škol, divadel a celostátních a místních úřadů. Dbala na to, aby všichni její obyvatelé byli gramotní. Po ukončení povinné školní docházky pak mohli studovat na kterékoliv vyšší nebo vysoké škole v Československu.

Východoslovanské etnikum žije na svazích Karpat na rumunsko-ukrajinském pomezí. Ještě i dnes většina Rusínů žije v horských vesničkách. Současná situace je pro Rusíny složitá. Většina obyvatel se hlásí k ukrajinské národnosti, jen malé procento k národnosti rusínské. Zcela jistě se o toto odnárodnění Rusínů přičinily sovětské úřady a sovětské školství po připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajinské SSR na konci 2. světové války. Ještě ani dnes mentalita Rusínů, jejich zvyky ani jazyk, kterým hovoří, nejsou stoprocentně ukrajinské. Mají totiž svoje vlastní zvyky, svoji vlastní kulturu a svoje vlastní tradice. Někteří Rusíni, žijící v Rumunsku, se hlásí k národnosti rumunské.

Pro ty, kdo rádi sledují české zábavné televizní pořady, bychom neměli zapomenout říci, že politik, spisovatel a někdejší předseda vlády Huculské republiky pan Štefan Kločurak byl strýcem populární české moderátorky a scenáristky Haliny Pawlowské. Zajisté si vzpomenete na její televizní pořady nazvané „Banánové rybičky“, „Mamba show“ a další. Její strýc a někdejší předseda vlády Štefan Kločurak byl divákům představen ve filmové novele Haliny Pawlowské nazvané: „Díky za každé nové ráno“.

Panu Štefanu Kločurakovi byl Ukrajinskou republikou dne 14. 3. 2019 in memoriam udělen „Řád svobody“. Tento řád dostal posmrtně (citujeme:) „za významný osobní přínos k oživení ukrajinské státnosti a za nesobeckou službu ukrajinskému lidu“.

Zpracováno s využitím internetu.

x x x

Poznámka redakce Hlasu Moravy: Na připojení Podkarpatské Rusi k Československu se lze dívat nejen očima Československa, kde připojení a jeho důsledky je viděno idealisticky a zčásti právem. Ale také z pohledu místních obyvatel. Oblast byla životně závislá na obchodování s maďarskou nížinou, které bylo oboustranně výhodné. To od určité doby už nebylo možné a o produkty tamějšího obyvatelstva na podobně hornatém Slovensku s obdobnými produkty nebyl zájem. Výsledkem byla větší chudoba obyvatelstva než v době, kdy oblast patřila Uhersku.

 



REDAKCE HLASU MORAVY K AKTIVITÁM KE SČÍTÁNÍ LIDU

Moravský kulatý stůl na posledním uskutečněném zasedání rozhodl přijmout základní návrh na podobu letáku ke Sčítání, který předložil výtvarník J. Jankůj, člen MNK. Definitivní podoba letáku měla být schválena na 31. Sněmu. Návrh předpokládal anonymitu, neměl obsahovat název žádné z promoravských organizací. Měl být univerzální pro všechna uskupení sdružující se u Kulatého stolu. Další sněm se už kvůli další vlně koronavirové epidemie, přesto, že byl opakovaně nachystán, nemohl uskutečnit. Schválení konečné podoby letáku nebylo provedeno. Ing. Milan Trnka za MKS proto rozeslal v průběhu letošního roku dva texty adresované představitelům organizací u MKS.

Prvním byla žádost o sdělení možností zajištění roznosu či výlepu letáků členy a příznivci dané organizace v okolí její působnosti, aby spoluprací bylo zajištěno optimální pokrytí území.

Výsledek? Všechny organizace mlčely.

Následovala výzva se žádostí, aby zástupci členských organizací MKS nahlásili kam a v jakém množství doručit letáky dle návrhu ze 30. sněmu a to zdarma. Reagovalo Království Králického Sněžníku, Moravský národní kongres, Sdružení monarchistů a Moravská krajina. Tyto iniciativy sice nenahlásily konkrétní údaje, ale alespoň projevily zájem. Na tom základě ale nebylo možné tisk objednat.

V posledních týdnech ing. Milan Trnka (dle jím zaslaného mailu redakci HM) obdržel informace od některých organizací, že si navrhují letáky svoje a sami si zajistí jejich šíření. Samozřejmě, že letáky jsou opatřovány logem autorské organizace a případným reklamním textem s určením k šíření na sociálních sítích. O tom, zda alespoň některé i k tisku, rozvozu a vylepování či roznášení po obcích, informace mlčely.

Vyjádření ing. Milana Trnky k této situaci:

Přátelé!

Nic proti tomu! Je to záslužná práce a nepochybně splní svůj účel upozornit, jak je možno vyplňovat údaj o národnosti ve sčítacím archu. Současně plní i druhý účel – zviditelnění jedné z organizací. Neboli přesný opak toho, co jsme na 30. Sněmu MKS odhlasovali.

Jistě chápete, že se proto necítím usnesením 30. Sněmu vázaný. Ke stejnému závěru dospěla i Rada MKS, která 12.11. jednala. I přes komplikovanou vnější situaci svědčí výše uvedené skutečnosti o další nepovedené společné akci Moravského kulatého stolu. Ale takový je život! Pokud si vystačíte s vlastními letáky za svoje náklady, je to jen dobře a všem, kteří se na jejich zhotovení a rozšíření podílejí, patří velký dík.

Milan Trnka, předseda Sněmu MKS”

– – –

Nezávislé doplnění k témuž:

Nepochybně je Vám známo, že k 28. říjnu 2020 byl vyhlášen záměr ustavení nové politické moravské strany pod názvem MORAVA 1918. Za uplynulých čtrnáct dnů registruje přípravný výbor několik desítek aktivistů a také několik mecenášů, kteří žádají uskutečnit celoplošnou akci pro propagaci možnosti zapisovat do sčítacích archů při Sčítání lidu moravskou národnost a moravský mateřský jazyk (moravský jazyk má přidělen Statistickým úřadem svůj samostatný kód.) Tato iniciativa bude přípravným výborem pro vznik nové strany zveřejněna ještě tento týden.

Jedná se mimo jiné o tisk plakátků formátu A2 k vylepování. Dosud zajištěné prostředky (personální i finanční) na jejich pořízení, rozvoz a výlep v různých obcích několika okresů Moravy stačí na pořízení 20 000 kusů. Na plakátu je kromě loga Sčítání lidu 2021 jen moravská orlice a jednoduchý text “při sčítání zapisuji moravskou národnost a moravský jazyk”. Žádné stranické logo ani název (logicky před registrací ani nemůže být) na plakátku není, jen při dolním okraji odkaz na stránky www.morava1918.cz.

Domnívám se, že rozbíhající se akce s takovým plakátem není natolik “okatou” propagandou zájmů jedné iniciativy, ale že více slouží především zájmu celé naší Moravy. Proto si dovoluji doporučit Vašim členům podílení se na výlepu alespoň po obcích, ve kterých bydlí, případně v okolí. Prosím, seznamte je s touto žádostí. Samozřejmě je nezbytná zpětná Vaše reakce – sdělení kolik plakátků požadujete k dodání, na jakou adresu a také, které obce hodláte takto “ošetřit”. Sil i peněz je stále málo a je snahou zabránit tomu, aby v jedné dědině vylepovali dva – tři dobrovolníci a jiná dědina zůstala bez propagace.

Děkuji Vám za pochopení. Milan Trnka



ZAKLÁDÁ SE NOVÁ MORAVSKÁ POLITICKÁ STRANA ´MORAVA 1918´

Nejsme spokojeni a proto konáme

My, okruh pořadatelů konference Morava 1918, vyhlašujeme záměr založení nové moravské politické strany „Morava 1918“, a tímto se stáváme jejím přípravným výborem.

Nejsme spokojeni se stavem společnosti a fungováním státu, v němž žijeme. Není náhodou, že toto prohlášení vydáváme k datu 28.října. Oficiální rétorika praví, že je to výročí získání samostatnosti a demokracie. My si ovšem v souladu se stavem poznání, k němuž jsme dospěli, myslíme, že je to naopak výročí ztráty samostatnosti a úpadku demokracie. Je to výročí úpadku legitimity a přirozeného řádu, což v důsledku vedlo k opakovanému selhávání státu zvaného Československo a jeho nástupců. Téměř souvisle, až po současnou krizi, centralistický a byrokracií ochromený stát ovládaný z Prahy již sto let selhává tváří v tvář skutečným potřebám občanů.

Jsme Moravané, příslušníci nejstaršího slovanského národa, dědicové civilizačního odkazu Moravské říše a jejích kulturních pokračovatelů. Máme nejen právo hlásit se ke svým kořenům, ale přímo povinnost tak činit. Máme morální povinnost hájit práva Moravy a moravského národa. Nemůžeme si již vystačit s vágními požadavky na samosprávu, musíme se vrátit před rok 1918 a obnovit správu věcí veřejných v duchu naší legitimní státnosti.

Nejsme spokojeni se stavem moravského hnutí. Novou stranu zakládáme proto, abychom moravské hnutí jako celek doplnili o chybějící součást. Jsme přesvědčeni, že vedle stávajících stran s jejich programovým směřováním zde chybí konzistentní konzervativní strana. Chceme tuto mezeru zaplnit a vytvořit fungující platformu pro diskusi o strategii pro Moravu. Chceme moravské hnutí posílit a přitáhnout k němu nové aktivisty. Věříme, že správnou cestou do budoucna je zvýšení konkurence a kvality myšlenek a postupů a soutěž moravských aktivit, k čemuž je založení nové strany zásadním příspěvkem.

Program politické strany ovšemže nemůže být jednobodový, věnovaný pouze postavení Moravy. Samospráva, respektive samostatnost při správě věcí veřejných, není konečným cílem, nýbrž prostředkem. Nemělo by žádného smyslu usilovat a dosáhnout emancipace Moravy, kdyby státní správa zůstala ve stejném marasmu, jako je doposud, jen se změněnou nálepkou provozovatele. Požadujeme zcela zásadní navrácení státu občanům. Stát je zřízen občany k řešení společných záležitostí – nemůže tomu být nadále tak, jako nyní, kdy občan je poníženým majetkem státu, peskovaným a postrkovaným všemocnou byrokracií. Rodíme se svobodní.

Nejsme spokojeni s tím, že současná karikatura demokracie nadělala z občanů ohlupované stádo a změnila soutěž myšlenek v zápolení kapitálu, marketingu a politiků-herců.

Protože nestačí být nespokojen, ale je nutno konat, aby se věci změnily a zlepšily, zakládáme tuto iniciativu a věříme ve Vaši podporu.

 

Jiří Svatopluk Novotný, Ing. Milan Trnka, Bohumil C. Brabec a Zdeněk Barša

– – –

Vyplněné a podepsané petice zasílejte na adresu

Bohumil C. Brabec, Mikros a.s., Palackého 56, 612 00 Brno

 

S pozdravem Bohumil C. Brabec



MORAVSKOU NÁRODNOST A JAZYK UZNÁME, POTVRDIL ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD

Sčítání lidu se blíží. Proběhne na jaře příštího roku a hlavně online. Kdo nevyplní sčítací formulář přes internet, dostane možnost vyplnit jej klasicky papírově. Přesun do virtuálního prostoru uspíšila koronavirová epidemie. Moravskou národnost a jazyk bude Český statistický úřad evidovat samostatně.

Sčítání začne o půlnoci z pátku 26. na sobotu 27. března 2021 a bude ukončeno 11. května 2021. Přes internet, bez kontaktu se sčítacím komisařem, se bude možné sečíst od 27. března do 9. dubna. Kdo možnost online nevyužije, vyplní listinný formulář. Tuto možnost bude mít od 17. dubna do 11. května.

Neví se, jak koronavirová epidemie ovlivní sčítání. Bude kladen důraz na online sčítání – je rychlé, bezpečné a bezkontaktní.

Očekává se, že si i příští rok na jaře zapíše mnoho lidí na Moravě moravskou národnost. Řada z nich také připojí moravský jazyk. Před deseti lety se k moravské národnosti přihlásilo přes 630 tisíc lidí, k moravskému jazyku přes sto tisíc.

V případě otázky na národnost nebude uvedena žádná konkrétní možnost odpovědi, k otázce o mateřském jazyce bude připojeno několik konkrétních možností.

V případě národnosti by měla být ve formuláři otázka formulována následovně: ‘Uveďte Vaši národnost (příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině, ke které se hlásíte). Lze uvést dvě národnosti.

V případě mateřského jazyka: ‘Jaký je Váš mateřský jazyk? Lze uvést dva mateřské jazyky.’ Jako možnosti pak: Český, Polský, Ukrajinský, Slovenský, Německý, Vietnamský, Romský, Ruský, Znakový jazyk, Jiný (uveďte jaký).’ Pod kolonkou ‘jiný’ bude možné uvést i jazyk moravský,

Český statistický úřad bude jako dosud moravskou národnost a jazyk ve výsledcích uvádět samostatně.


Poznámka redakce: Ve druhém odstavci se několikrát mluví o možnosti, nikoli povinnosti účastnit se sčítání. Nemůže v tom být zakopán pes?



KOMUNÁLNÍ VOLBY 1990

Milan Trnka, 23. listopadu 2020

 

V sobotu 20. října 1990 se uskutečnil v Kroměříži druhý kroměřížský sněm Moravanů a Slezanů, pořádaný Hnutím za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Sněm jednal mimo jiné o přijetí Deklarace, obsahující pasáž, ve které byli vyzváni poslanci, zvolení za HSD – SMS do České národní rady Československé republiky, aby se subjektivně považovali za poslaneckou komoru budoucího Moravského sněmu. Moravský sněm měl být vyhlášen do 15. ledna 1991 a měl převzít část zákonodárné moci. Na sněmu vystoupili v rozpravě poslanci zvolení za HSD – SMS: Ing. B. Tichý (ministr vlády ČR), František Pernica, MUDr. M. Krejcar a Zdeněk Vysloužil s požadavkem, aby docent B. Bárta odstoupil z funkce předsedy Hnutí. Podle jejich názoru se znění předmětné pasáže dá považovat za pokus o rozbití republiky. Boleslav Bárta byl obviněn ze lží, podvodů a machinací, připomenuto bylo, že je podezřelý ze spolupráce se Státní bezpečností. Sněm jejich výpady zamítl, projevil docentu Bártovi důvěru a označil jednání čtyř poslanců za rozporné se stanovami Hnutí. Následně několik poslanců z celkového počtu 32 jednání kroměřížského sněmu opustilo.

Do konání komunálních voleb zbýval jeden měsíc.

28. října 1990 se ve Slavkově u Brna sešli k jednání představitelé stran vládní koalice Československé republiky, premiéři Československé federální vlády, vlády Slovenské republiky a vlády České republiky. Na programu bylo mimo jiné i řešení budoucího státoprávního uspořádání federace. V deklaraci, která byla ze slavkovského jednání vydána, a kterou podepsal také přítomný prezident Václav Havel je uvedeno: “…… V rámci projektu společného státu, o který usilujeme, musí občané Moravy a Slezska získat důstojné postavení, které bude respektovat tradice Moravy.”

Od poloviny září pracovala za předsednictví premiéra České republiky JUDr. Petra Pitharta vládním usnesením ustanovená Komise pro zemské uspořádání ČR. JUDr. Miroslav Richter – předseda Moravského občanského hnutí byl jedním z třiceti odborníků, kteří byli ze všech částí Moravy, Slezska a Čech vyzváni ke spolupráci s komisí. Uvedený tým řešil otázku správního členění České republiky ve čtyřech odborných sekcích: historické, geograficko-sociologické, státoprávní a ekonomické. Komise vyřadila z původních osmi návrhů na podobu vnitřního státoprávního uspořádání republiky polovinu. Zbývající čtyři alternativy představovaly návrhy:

1) Přetvoření ČSFR z duální federace na trojdílný spolkový stát, trojdílnou federaci. Tato varianta byla ale už předem uváděna jako řešení nad možnosti České republiky, neboť o ní muselo být rozhodnuto i slovenskou stranou.

2) Přetvoření unitární České republiky na stát se zemskými statuty pro Čechy, Moravu se Slezskem a pro město Prahu. Tato varianta byla návrhem Hnutí samosprávné demokracie – SMS.

3) Přetvoření území České republiky na několik desítek miniaturních zemí – regionů s roztomilými názvy jako Beskydsko, Šumavsko, apod.

4) Takzvaná nulová varianta, která počítala s ustavením třeceti oblastí, řízených centrálně z Prahy.

Premiér české vlády a předseda uvedené komise pan Pithart byl při příjezdu na jednání ve Slavkově 28. října shromážděnými občany vypískán …….

V předvolebním období naplno pracoval přípravný výbor pro založení nové politické strany s názvem “Moravská národní strana”. 30. října předseda tohoto přípravného výboru Ing. Miloš Skočovský zaslal prezidentu republiky V. Havlovi otevřený dopis. Vybírám z něho několik pasáží:

Vážený pane prezidente, dovolujeme si Vás oslovit z Moravy, přestože Vy sám jste nás ve svých projevech o výsledcích jednání tří vlád ve Slavkově u Brna oslovit opomenul. Ve sdělovacích prostředcích jsme se dozvěděli v pouhých jednadvaceti slovech o tom, že moravská otázka bude řešena.Těchto jednadvacet slov ……. je proklamací bez konkrétního obsahu a lze si je vysvětlit i tak, že nadále budou v nesvéprávné moravské gubernii respektovány nanejvýš folklórní tradice moravského lidu. …………………………….

Chápeme obavy, se kterými sleduje československá i světová veřejnost současné dění, ohrožující stabilitu našeho dualistického státu. Z tohoto pohledu se může přijatá deklarace jevit jako pokus o určité uklidnění. Uklidnění však rozhodně nepřináší nám, Moravanům. Ve vzdáleném pražském mocenském centru se moravská otázka patrně stále jeví jako okrajová. ……….

Vy sám jste ve svých projevech nepovažoval ani za nutné se na nás, Moravany, obrátit s tím, abychom se stali spojovacím článkem federace, kterou zjevně Češi a Slováci udržet neumí. Za těchto okolností Vám, jako hlavě státu sdělujeme, že se nemůžeme cítit uvedenou deklarací nijak vázáni.

S pozdravem “Za svobodnou Moravu”

za přípravný výbor ……….

Moravská národní strana se začala vytvářet už během léta roku 1990. Několik moravských aktivistů, kteří vkládali velké naděje do osobnosti JUDr. Miroslava Richtera a jeho Moravského občanského hnutí, se na základě volebního neúspěchu MOH v červnových volbách a v důsledku odklonu programu MOH od pojetí moravanství na národním principu, rozhodlo vytvořit vlastní politickou sílu. Registrace u Ministerstva vnitra se uskutečnila 28. září 1990 (první sjezd se uskutečnil 16. prosince). Strana se přihlásila k odkazu Moravské národní strany JUDr. Pražáka, existující v 19. století jako konzervativně – demokratické uskupení.

Vedení Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko a Moravské národní strany se dohodla poměrně bez problémů na vzájemné spolupráci. Odpor projevili jen členové poslaneckého klubu HSD – SMS v České národní radě. Československá tisková kncelář zveřejnila v září 1990 Bártovo prohlášení “Když budou v Praze trvat na federaci podle národnostního principu, bude tu moravský národ ještě do komunálních voleb!”. Bárta také označil Moravskou národní stranu za nejbližšího politického partnera Hnutí.

Ve čtvrtek 1. listopadu 1990 svolalo HSD – SMS tiskovou konferenci, na které předseda Hnutí Boleslav Bárta uvedl: “Po dohodě s našimi poslaneckými kluby v parlamentu a v České národní radě jsme řešení našich vnitřních rozporů stáhli z veřejného projednávání. Zvítězila všestranná vůle na jednotném postupu v komunálních volbách. A proto jsme až do jejich skončení na všechny spory uvnitř našeho Hnutí vyhlásili moratorium”.

Na kroměřížském sněmu byl předseda HSD – SMS pověřen také vznesením požadavku na vládu České republiky, aby byl odvolán jediný ministr za HSD – SMS v koaliční vládě, pan Ing. Bohumil Tichý. Na dotaz novinářů jaký je stav v plnění tohoto požadavku odpověděl B. Bárta: “Nejde o okamžité řešení, protože v žádosti o odvolání není uvedeno datum odvolání.“

Je samozřejmě po letech otázkou, zda takový postup Hnutí za samosprávnou demokracii byl přínosem nebo naopak chybou. Den komunálních voleb 24. listopadu se blížil a voličům nebylo jistě příliš vhodné předkládat zprávy o rozporech uvnitř Hnutí. Na druhou stranu někteří příznivci HSD – SMS vyhodnotili tento stav jako nerozhodnost a nedůslednost vedení při plnění přijatých usnesení.

8. listopadu 1990 bylo oznámeno, že předsednictvo Sněmovny lidu Federálního shromáždění uložilo mandátovému a imunitnímu výboru posoudit, zda poslanec Bárta v souvislosti s artikulací druhé moravskoslezské deklarace 20. 10. 1990 neporušil poslanecký slib.

První místopředseda Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko Ing. Rudolf Opatřil uvedl v rozhovoru pro týdeník Moravskoslezská orlice: “V současné době narůstá rozpor mezi očekáváním brzkého zřízení zemské samosprávy …… a vyčkávacím postojem politiků Občanského fóra, kteří v české vládě z různých důvodů preferují řešení jiných problémů. Mám dojem, že zde opět dostává slovo předvolební taktizování na úkor zájmů obyvatel Moravy a Slezska. Tato situace se nemohla neodrazit i ve sporech o další postup našeho Hnutí. To, co se stalo v Kroměříži samozřejmě neznamená rozkol ve vedení, či spor o základní cíle nebo směr postupu. Nesporně existují různé cesty k dosažení cílů či záměrů HSD – SMS. “

12. listopadu 1990 vznikl v Brně také přípravný výbor Moravskoslezského občanského sněmu. Jeho vznik byl iniciován Druhou moravskoslezskou deklarací, vyhlášenou na kroměřížském sněmu 28. října, která vyzývala politická hnutí a strany na Moravě, občanské spolky, odborové svazy a osobnosti vědy, sportu, techniky a umění, aby utvořili občanský parlament na Moravě. Předsedou přípravného výboru byl zvolen spisovatel, národní umělec Jaromír Tomeček. Tajemníkem Dr. Antonín Mimochodek. Členy výboru dále byli Dr. Zdeněk Vyhlídal (HSD – SMS), Ing. Jiří Drápela (Československá strana socialistická), Dr. František Vymazal (Československá strana lidová), Dr.Lubomír Havlík (Československá Akademie věd), poslanec Dr. Pavel Balcárek (HSD – SMS) a Ing. Ivan Tužinský (HSD – SMS).

Přes veškeré vnitřní rozpory a vnější útoky na Hnutí samosprávné demokracie dosáhlo Hnutí ve volbách do zastupitelstev obcí 24. listopadu relativního úspěchu. Ve volbách v rámci celé České republiky bylo nejúspěšnější Občanské fórum se ziskem 35,6 % hlasů, následovala Komunistická strana Čech a Moravy (17,2 %), Československá strana lidová (11,5 %), Nezávislí (10,6 %), ČSSD (5,0 %) a na šestém místě HSD – SMS se ziskem 4,16 %, což představovalo 2,56 % mandátů (1706 zastupitelů) v celé ČR. Voleb se zúčastnilo 5 493 009 voličů v 5 690 obcích.

Pokud jde o Moravu, výsledek představoval pro Hnutí něco kolem deseti procent mandátů. Velmi silná byla pozice v Brně, kde ve volbách do zastupitelstva města Hnutí zvítězilo ziskem 30,9 % hlasů, což představovalo 19 mandátů ze 60 možných. Výsledek měl být předpokladem pro ustavení primátora města Brna z řad HSD – SMS, což se (opatrně řečeno: z nedostatku zkušeností v taktizování při koaličních jednáních) nepodařilo.

Kandidátem na primátora města Brna za Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko byl Ing. Zdeněk Tichý. Ing. Tichý ve svém volebním programu poukazoval především na nedůstojné postavení a hospodářský stav Brna: “V jakém stavu je naše město si ani nemusíme vzájemně vysvětlovat. Stačí se rozhlédnout kolem. Je rok po revoluci, rok je poražena politická síla, která to má na svědomí. A co se v této věci změnilo? Praha se dál za naše peníze vesele buduje a Brno smutně dál chátrá!” …….. “Proč tomu tak je? Zejména proto, že v Praze dál sedí sedmdesát byrokratů, kteří dále ovlivňují vládu a budují si Prahu k obrazu svému, aby jim dál skýtala tučnou obživu, ber kde ber!”

Přes vítězství HSD – SMS byl primátorem města Brna zvolen kandidát “Sdružení pro Brno”. Situace velmi podobná nedávným volbám do krajů 2020 kdy vítězné ANO nedostalo šanci sestavit krajskou vládu po dohodě několika ve volbách poražených stran.

Na závěr slova pana JUDr. Petra Pitharta, premiéra české vlády pro Český rozhlas: “Nesplnění předvolebního slibu mi vyčítají ti, kteří chtěli, aby zemské zřízení bylo ustaveno už před volbami. Ale to skutečně z technických důvodů prostě nešlo. On bude velký problém i zřízení zemských úřadů k 1. lednu. Tam totiž nejtěžší bude vytyčit nové hranice. ………. A vytyčit dobré hranice – to přece není otázka jen dnů nebo týdnů. Tak to je jeden z důvodů, proč to nejde tak rychle, jak by někteří nejradikálnější Moravané chtěli.”

Ty “dobré” hranice nejsou ovšem vytyčeny dodnes!



NABÍDKA SBORNÍKU Z II. AKADEMICKÉ KONFERENCE „MORAVA 1918¨

Dne 19. 10. 2019 uspořádaly organizace spolupracující při Moravském kulatém stolu druhý ročník konference „Morava 1918“. Jak z prvního, tak i z druhého ročníku byl vydán Sborník přednášek a příspěvků. Sborník z druhého ročníku má 140 stran včetně barevných příloh, tedy o 30 stran víc, než Sborník z první konference. Cena zůstala 195 korun za výtisk. Odběr lze dohodnout telefonem nebo elektronicky s panem Jiřím Novotným, kontakt e-mail: georgios@seznam.cz, mobil 723345222, nebo s panem Milanem Trnkou, kontakt e-mail: mtrnkam@seznam.cz, mobil 723750745.

K dispozici je ještě i několik výtisků Sborníku z I. konference, konané v roce 2018.



NOULENSŮV ZÁSAH /15. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt/

Před Paderewským stála jediná schůdná možnost, jak znovu rozhýbat vyjednávání o Těšínsko. Když Grénardova komise při řešení hlavního problému selhávala. Upozornil Noulensovu komisi při NR na krizi v oblasti a na důsledky, které by se nevyhnutelně dostavily při dalším otálení. Jen jakoby na okraj poznamenal, že boje na západní Ukrajině spějí k závěru a že Polsku nebude nijak na obtíž uvolnit odtamtud vojenské síly pro jiné naléhavé účely. Ponechával na úvaze samotného Noulense, aby se dovtípil, co tím měl na mysli.

Noulens reagoval okamžitě. Jednoduchou úvahou si odvodil, co by znamenalo, kdyby se oba státy dostaly do nového, bezpochyby daleko krvavějšího konfliktu a jak by to mohlo ovlivnit vývoj v samotném Rusku, které i nadále působilo mírové konferenci největší starost. Přízrak rozšířené destabilizace na celou východní i střední Evropu se vznášel nad konferencí a Noulens si uvědomoval, že odpovědnost většinou spočívá na něm a na výkonu jeho komise. Pokud Polsko zabředne do války s jižním sousedem, což při vystupňování vzájemné nevraživosti nebylo vůbec vyloučené, bude nutno nasadit značné síly, a tím vystaví celou východní hranici ohrožení bolševiky, kteří již nabyli zjevné převahy nad monarchistickými a republikánskými armádami, jež se ani přes úsilí a domluvy Dohody nedokázaly sjednotit. Ukázalo se, že Leninova dynamičtější vojenská a hospodářská politika nabývala vrch, neboť se mu dařilo získávat stále větší podporu nejširších vrstev dělníků a rolníků, jimž zněly slibně jeho programovaé dekrety o půdě a míru. Noulens nepochyboval, že oslabené Polsko by mohlo být první obětí útoku Rudé armády, jakmile zhroutí se její odpůrci v občanské válce. Poté by následoval bezprostřední dotyk s Německem, které už měsíce doutnalo před bolševickým výbuchem. Po tíhou nejčernějších myšlenek odeslal Noulens jak Paderewskému, tak i Masarykovi zprávu, v níž oznámil, že pověřil francouzského generála Niessela, italského generála Romeie a britského plukovníka Wadea, aby v sestavené komisi přiměli čs. Orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby v sestavené komisi přiměli čs. orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby se podrobila nařízení nové komise, a pohrozil nedozírnými následky, pokud se urychleně nedospěje k dohodě.

Po příjezdu do Těšína 24. února to vzal Niessel zkrátka s příslovečnou vojáckou přímostí. Povolal si Šnejdárka a autoritativně mu nařídil stažení čs. jednotek na linii, jak bylo obsaženo v protokolu. Generál přijel s odhodláním nedopouštět se chyb, jaké znemožňovaly plnit své poslání jeho předchůdci Grénardovi, když se podvoloval názorům Poláků i Čechů a strpěl nekonečné rozpravy o problému, aniž vyvíjel vlastní iniciativu. Věděl už i o tom, jaké lsti se chtěl čs. velitel dopustit na Polácích, aby si vynutil odstoupení Těšínska bez boje. Nyní se mu ten případ znamenitě hodil k vyvolání incientu s československým velením. Vyčetl Šnejdárkovi zneužití dohodobých důstojníků v tak nečestné záležitosti a taká zástupci ZNV si od něho vyslechli své. Zatímco zástupce ZNV doktor Bačkovský se chvěl hrůzou před nazlobeným francouzským generálem, nenechal se ostřílený Šnejdárek vyvést z míry. Před hartusícími nadřízenými, vyslovující mu svou mnohdy neoprávněnou nespokojenost, stál za poslední roky často a naslouchal jejich invektivám ver stejném jazyku, v němž promlouval Niessel. Generál nařídil vyklizení oblasti mezi Vislou a Košicko-bohumínskou dráhou a lhůtu vystavil do čtyřiadvaceti hodin. Ta nevysvětlitelná omezenost Šnejdárka popudila.

Podplukovník namítal, že za tak krátkou dobu nebude možné zajistit vyklizení více jak třicetikilometrového pásma, zvlášť v zimním období, kdy po většinu dne bývá tma a vozovky jsou pokryté sněhem. Z postavení na západním břehu Visly vedla do Těšína pouze jediná jednokolejná trať, po níž se dalas přepravovat těžká technika.

Generál Niessel zůstal neoblomný a se vším důrazem trval na bezpodmínečném odsunu. Odvolával se přitom na konzula Grénarda, jenž k tomu vyzýval čs. velení už před deseti dny. Činil Šnejdárka osobně odpovědným za to, že do půlnoci na 25. února nezůstane na východní straně demarkační čáry jediný československý voják. Šnejdárek si spočítal, že má ke splnění rozkazu pouze šestatřicet hodin.

Podplukovník byl odhodlán i nadále vzdorovat, ale ustrašený Bačkovský i samotný Grénard, nanejvýš nešťastný z neúspěchu své mise, vyvinuli značné úsilí k přesvědčení umíněného velitele, aby se podrobil rozhodnutí Noulensovy komise. Přesto si Šnejdárek vyhradil lhůtu k tomu, aby vyrozuměl Klofáče, jenž zpravil o dění v Těšíně Masaryka a náčelníka čs. armády Maurice Pellého.

Avšak ani protest u Niessela nezapůsobil, a tak pozdě večer 24. února se Šnejdárek na Masarykův pokyn podrobil rozhodnutí Niessela a zahájil stahování jednotek, které ukončil ještě před vypršením lhůty 25. února. Podél demarkační linie bylo vytvořené pětikilomentrové neutrální pásmo. V dalším pásmu, desetikilometrovém, protaženém na obou stranách do vnitrozemí, bylo povoleno dislokovat nanejvýš 3000 vojáků bez těžké techniky, tj. dělostřelectva a obrněných vozů. Po ukončení odsunu čs. vojska, a tedy i naplnění nejzávažnějšího bodu protokolu, nastoupil Niessel se svými společníky i s Grénardem zpáteční cestu do Paříže, aby podal hlášení o splnění poslání. Cestou se stavil v Praze a byl přijat Masarykem. Setkání se zúčastnil i Maurice Pellé.

Niessel už pochopil, že jeho vystupování v Těšíně nezanechalo dobrý dojem, a proto se před prezidentem ospravedlnil za svůj postup. Omluvil se Masarykovi, ale zároveň poukázal na nevyhnutelnost dodržet úmluvy už s ohledem na mezinárodní situaci a stále akutnější hrozbu zbolševizování velké části Evropy, pokud se co nejdřív neodstraní příčiny neshod mezi nástupnickými státy.

Masaryk se však s generálovou omluvou nespokojil a tlumočil svou nespokojenost s jeho postupem v Těšíně přímo premiérovi Clémenceauovi, předsedajícímu NR. Clémanceau vytkl Noulensovi chybný odhad v osobě, kterou pověřil tak náročným úkolem, a doporučil mu, aby generála Niessela nadále nevysílal ke složitým vyjednáváním, která vyžadují diplomatický takt a porozumění pro situaci, tedy vlastnosti, které jeho vojácky obhroublá duše postrádá. Noulens přijal výtku premiéra s rozmrzením. Pokládal to za nespravedlivé – a právem. Sklidil nevděk za snahu, kterou vyvíjel v zájmu svých nadřízených, aniž se dočkal uznání, na něž měl nárok. Tak to ovšem nezřídka chodilo i jinde než v diplomacii.